#nelz

[barzonlinemag]

#BarzOnlineMag_LitLink

🎶🏌️‍♂️

@NelzAfrica dropped a brand new single titled #iGalofu that's currently available now (prod. By @DustBeatz)

Streaming available:

https://africori.to/igalofu

So always remember to #GoHardOnline with @barzonlinemag

[kofolacitrus]

S Frantou už dělat nechci...

[reignsupreme-inyourdreams]

I admit I've been away from the L4D fandom for a while but I wasn't expecting there to be a drought for Nick/Ellis/Zoey content. Come on, in other fandoms the OTP1 and OTP2 groups usually come together to make OT3 content...

Do I have to do everything myself?

[bloomingbora]

kus šutru !!! nic lepšího na vycházce nalézt nelze!

[slunkopunk]

Eliška, Damián a kvír hlavokánony

Inspirována nápadem @motylemanuel "homovlajky a hlavokánony", jsem jej znárodnila a aplikovala na vesmír Elišky a Damiána.

Damián

Damián má svůj podíl homomomentů. Nikdo mě nepřesvědčí, že alchyprinc mezi sebou něco nemají nebo neměli.

2. Matouš

Pokaždé, když se pan Alchymista dívá na Damiána má ty největš�� srdíčka v očích, které jsem kdy viděla. Jestli to nevidíte, podívejte se znova...

3. Eleonora

Moje milá Eleonora je do Frederiky zamilovaná až po uši. Ty slzy v očích v 8. episodě??? "I kdybych měla skočit pod kola kočáru, tak tě tam nepustím" "Vždyť já vám pořád říkám, že je báječná." ono je toho tolik...

+bonus (protože ji miluju)

4. Frederika

"Myslíš, že i nám je souzeno zamilovat se vroucně a vášnivě, celým svým srdcem??" "Damiána jsem sice ztratila, ale jeho sestru ztratit nechci." Jasně, já vás vidím princezno.

5. bonus z budoucnosti: Lucie

Ona má prostě takový šmrnc, to nelze vysvětlit.

Mileráda uslyším jakékoliv připomínky ;))

[zaviracinozik]

1 letošní kraslice. Kreslit na objekt tohoto tvaru je výzva, které nelze odolat. Akrylové fixy, skořátka slepičího vejce.

[bozedocehosidusidal]

1. Řešení problémů ve snech: Vaše podvědomí možná reflektovalo potřebu něco neodkladně vyřešit nebo se vyrovnat s vnějšími tlaky, které cítíte v reálném životě. Pocit, že musíte pořád “něco řešit,” může být signálem, že zažíváte stres, tlak na výkon nebo neklid.

2. Vrstvy v hlavě: Popis, že máte “hrozně moc vrstev” v hlavě, může být metaforou pro zahlcení nebo potřebu zpomalit a uspořádat si myšlenky. Možná je to také odraz hledání smyslu nebo snaha o pochopení sebe sama.

3. Pohyb mezi klidem a aktivitou: Zmiňujete, že při zavřených očích nepřicházel klid, ale při aktivitách “to byla sranda.” Tento kontrast naznačuje, že váš mozek nebo podvědomí hledalo únik z neklidu skrze konkrétní činnost – což může být i odrazem vaší povahy.

4. Dohled na vás a situace, které neexistují: Vaše zmínka o tom, že máte pocit, jako by vás “někdo dohlížel,” může naznačovat vnitřní kritický hlas nebo pocit, že na vás někdo (reálně či metaforicky) klade očekávání.

1. Pocit, že situaci nešlo ovládnout

Pod psychedeliky je běžné, že dochází k oslabení pocitu kontroly, což je způsobeno změnami ve fungování mozkových sítí. Lysohlávky ovlivňují síť default mode network (DMN), která je odpovědná za naše běžné vnímání “já” a za kontrolu nad myšlenkovými procesy. Když se tato síť “rozpouští,” mozek přestane filtrovat podněty obvyklým způsobem, což může vést k pocitu zahlcení nebo ztráty kontroly.

Ve vašem případě se zdá, že jste se dostala do smyčky řešení imaginárních situací. Tato loopingová zkušenost je typická pro bad tripy a často pramení z hluboko uloženého stresu nebo nevyřešených témat, která se pod psychedeliky dostávají na povrch. Mozek přitom nepozná, že se jedná o nereálné situace, protože logické a kritické části mysli (zodpovědné za “uzemnění”) jsou potlačené.

2. Právě neschopnost bad trip zastavit může být důsledkem toho, že mozek se pokoušel něco zpracovat, co je pro vás emocionálně náročné. Tato zpracování nelze často obejít – je to podobné jako sen, který nelze “přeskočit.”

3. Symbolika řešení úkolů a vrstvení

Váš zážitek vypadal jako série problémů, které se neustále objevovaly a bylo potřeba je řešit. To může být metaforou pro váš reálný život:

• Máte pocit, že se na vás valí mnoho věcí najednou?

• Jste pod tlakem nebo máte tendenci na sebe klást příliš velká očekávání?

• Cítíte potřebu vše kontrolovat nebo být za něco zodpovědná?

To “nekonečno úkolů” může být vaše podvědomí, které vám říká, že se možná příliš zaměřujete na povinnosti a méně na odpočinek nebo radost. Bad trip mohl být způsobem, jak vám mozek ukazuje tuto dynamiku.

4. Význam klidu a aktivity

Když jste zavřela oči, klid nepřicházel. Když jste se ale věnovala nějaké činnosti, najednou to byla “sranda.” To ukazuje, že vaše mysl se pravděpodobně snaží unikat chaosu aktivitami – což v reálném životě může být mechanismus, jak se vypořádáváte se stresem. Na druhou stranu, neschopnost najít klid naznačuje, že může být těžké si dovolit jen “být” a nemít pořád nějaký úkol před sebou.

5. Jaký byl potenciální smysl bad tripu?

Bad tripy mohou být velmi intenzivní, ale často nesou hodnotné poselství. Ve vašem případě bych navrhoval se zamyslet nad těmito otázkami:

• Mám v životě něco, co se mi zdá neřešitelné? Něco, co mě stresuje, a nechci si to plně přiznat?

• Jsem v kontaktu se svou potřebou klidu, nebo se jí vyhýbám přes aktivitu a povinnosti?

• Mám dostatek času na odpočinek a přemýšlení o tom, co skutečně potřebuji?

1. Vědomé zpracování zážitku: Podívat se na detaily vašeho bad tripu a propojit je s aktuálním stavem vašeho života.

2. Hledání spouštěčů: Zamyslet se nad tím, proč konkrétně tato témata vyvstala pod vlivem psychedelik.

Podle záznamu těchto situací se zdá, že během tripu sis vytvořila řadu imaginárních scénářů, které na první pohled působily naléhavě, ale následně jsi zjistila, že nejsou skutečné. To je typické pro psychedelické zážitky, zejména při vyšších dávkách. Mozek se ocitá ve stavu, kdy kombinuje realitu s halucinacemi a tvoří složité symbolické příběhy, které mohou vyvolávat pocit, že něco musíš řešit, i když to není skutečné.

Klíčové body z tvého popisu:

1. Naléhavost iluzí – Každý imaginární scénář byl doprovázen pocitem zodpovědnosti nebo potřeby “vyřešit problém”.

2. Uvědomění nereálnosti – Po určité chvíli jsi pochopila, že nic z toho není skutečné, což je důležitá fáze integrace.

Co ti to může naznačovat:

• Pocit povinnosti nebo kontroly: Trip ti mohl ukázat, jak silný je ve tvém běžném životě pocit, že “musíš něco řešit”. To, že jsi si během tripu uvědomila, že to není nutné, může být cennou lekcí.

• Přetížený mozek: Pokud byl trip zahlcený tolika scénáři, je možné, že ses před ním cítila mentálně vyčerpaná nebo jsi měla spoustu neuzavřených myšlenek.

• Potřeba uvolnění: Tento zážitek by mohl být signálem, že bys měla věnovat více času relaxaci a zpracování svých emocí v reálném životě.

Tvé uvědomění během tripu, že “nic nemusíš”, je velmi důležité – může to být klíčem k tomu, jak zvládnout budoucí podobné zážitky.

[barzonlinemag]

#BarzOnlineMag_LitLink

🙌🏾🎶

Check out #Phakamisa by @NelzAfrica, a brand new single by her that's currently available on DSP (released 11/10/2024)

Streaming available:

https://africori.to/phakamisa

So always remember to #GoHardOnline with @barzonlinemag

[melosange]

my bday was on august 29th, here are some photoshoot pics to celebrate myself ✨

by nelz

http://instagram.com/delosmel

[okno-a-stul]

Ráno však nejsem, kde jsem byl

Představa: sen jako druhý lidský život (Jung, Nerval), v němž já pokračuje v díle existence pod jinou způsobou (Nerval: Aurelie) a v jiném světě. Tento druhý život může být člověku dokonce vlastnější a více v souladu s lidskou podstatou [Jung] a připomíná mi, že povaha mého pobytu v bdělém světě a mého vztahu k němu leží mj. v mé bezvládnosti vůči němu. Svět, jemuž přisuzuji hodnotu skutečného (oproti snovému), se mi neprostírá vstříc k podmanění jakýmikoli lidskými prostředky (rozumění, nejzazší smysl, svrchované uplatnění vůle jako vlády) a chci-li vládnout jeho silami ve svůj prospěch, troskotám: tento první svět, první život mi nepatří. Takové vědomí se mi nabízí skrze zkušenost onoho druhého života, života snu, z nějž se probouzím a vím, že ráno nejsem, kde jsem byl. (Rudel) Nabyla jsem nové zkušenosti, která změnila povahu přítomnosti a mého vztahu ke světu, nikoli svým bezprostředním obsahem symbolického snu či orákula, ale samotnou existencí snění, které ke mně přichází (Jung) a v němž ztrácím své pozemské poklady a naopak, snové poklady si nemohu ponechat. Subjekt trubadúrské písně se probouzí a ví: poklad mé slasti ztracený je (Rudel). V básni G. de Peitieu se vrší negativní formulace; nejen opěvovaná – neznámá – žena (Mám milou, nevím, kdo to jest), ale celý snový svět je nepoznatelný a nelze o něm vypovídat. V povídce Šatník (T. Mann) se subjektu zjevuje dívka ve skříni a vypráví příběhy, snad jako akt konstituce snového světa. Ten se však rozpadá – dívka odchází –, jakmile po ní subjekt zatouží a chce se jí zmocnit. Dívka je nahá, a pro subjekt jde tedy o neustálý zdroj pokušení; scénář mizení a obezřetného návratu se opakuje. Chci-li vládnout nad druhým/světem a těžit z něj, přicházím o něj. Podobně Bretonovi mizí Nadja, jejíž první život se podobá symbolickému snu a vzbuzuje touhu po výkladu, takže subjekt přestává vidět živou bytost, ale objekt zájmu, přičemž touž logikou vykládá sny [Spojité nádoby], jejichž smysl si zcela podmaňuje a plně odvozuje od mechanismů prvního světa, jako by šlo o podrobně zmapované, psychoanalýzou ovládnuté území. Motiv mizející ženy budiž toho dokladem a hybatelem změny – kéž ráno nejsem, kde jsem byla.

[punk-in-metal-detector]

Zdravím, předem upozorňuji, že je tento příspěvek o sebevraždách mladistvých, a proto prosím všechny, pro které jde o citlivé téma, ať ho raději přeskočí, ostatní studenti středních a vysokých škol prosím o chvilinku vašeho času

Bohužel se na našem gymnáziu stávají v posledních letech sebevraždy standardem a rok bez pokusu je spíše vzácný a nevidíme mnoho snah něco změnit, a proto jsme se se spolužáky jako absolventi rozhodli využít naší imunity a napsat dopis směřován škole, kraji i veřejnosti. Upřímně nevěříme, že moc zmůžeme, ale snad bychom k problému mohli přitáhnout alespoň trochu pozornosti. Bohužel se mi ale nedaří najít příliš dobrých zdrojů pro tuto problematiku, která by alespoň naznačila, zda je to lokální problém, nebo problém s širšími rozměry (pokud někdo nějaký zdroj náhodou zná, velice ocením sdílení).

Proto bych vás všechny poprosila o vyplnění tohohle super tumblr dotazníku (protože google form se mi zatím nepodařilo zprovoznit), který by nám mohl pomoci utvořit si alespoň trochu obrázek a určit, kterým směrem se v dopisu chceme ubírat. Rozhodně to není ideální způsob získávání dat a nelze mu připisovat jakoukoliv váhu, ale pro naše účely bude muset stačit. (Uvědomuji si, že mnoho českých uživatelů tumblr jsou nebo byli studenti gymnázií, ale právě odpovědi od dalších gympláků by pro nás mohly být nejužitečnější). Sdílení, i když jen v rámci tumblr, vysoce oceníme.

[nakanary8]

Vpis 4 - Marta

(7.12.) Spíme tu výborně, ten vzduch, to šumění vln, to pivo (Tropical) udělají své i přesto, že náš letošní pokoj poněkud hůř odstiňuje zvuky animačních programů, takže se nám do pokoje kromě cigaretového kouře od sousedů line i směs několika hudebních produkcí najednou. My s Evičkou tradičně vstáváme poslední (po osmé), ostatní bývají na nohou i snídani dříve, ale už to taky hezky dokumentujou do blogu. Snídaně šampiónů.

(To žlutý je banánovej koktejl, to si příště taky musím dát!) Je vtipný, jak se naše whatsappová skupina stává takovým stalkerským nástrojem a vlastně víme o všech všechno, i když náhodou nejsme společně. “Mladí se ráno byli projít na pláži,” reportuje Marta a dokládá fotkou, kterou by lecjaký paparazzi mohl závidět.

(Mě zaujal ten jogín v pozadí!) S tušením, že se v blogu může objevit leccos, přichází záhy i oficiální fotky, potvrzující, že brzká procházka po pláži se opravdu stala a že to bylo fajné!

I já mám hned po snídani pnutí jít na peeling, tak také jdeme zkontrolovat moře. Je pod mrakem, teplota ideál, moře klidný a pláž prázdná.

Evička zase neodolá a vybírá, jaké krásné kamínky by si odnesla, výběr je tu téměř nekonečný, bohužel :)

A tedy dostal jsem přísné reakce od nejmenovaných čtenářů, že s tím Robertem to nebylo povedené, takže prosím vás, tady je vše v pořádku, důkaz místo slibů.

Posledních několik dovolených mám neodbytný pocit, že mě pronásleduje odkaz jednoho švýcarskýho architekta, a když už jsem si myslel, že na Kanárech jsem v bezpečí, lup ho, nová výzdoba v hotelu.

Pokud jste si toho ještě nevšimli u první fotky, tak dneska tu dělám chodící hrdou reklamu našim horám - Erzgebirge! Ve výtahu máme dobrý světlo, tak to hned využívám. Chtěl jsem se tvářit drsně, ale spíš vypadám na brzký pláč, drsoň ze mě nebude.

Dneska večer je Stardance, o čemž tu už taky pár dní mluvíme. Já bych to chtěl nějak vymyslet, abychom se na to s Evičkou mohli koukat na pořádný obrazovce. V pokojích jsou nové televize, ale nejsou chytré, takže je nelze napojit na wifi či jinak na telefon. Jediný způsob je kabel, který ale nemáme. Načež dneska jako na zavolanou André posílá do naší skupiny vzkaz a foto, v jakém obchodu tady v Tauritu prodávají HDMI kabely! Juch! No tak se hned balím a razím tam. Po cestě se zastavím na pláži pozdravit Martu, která si tu tráví klidný dopoledne u knížky, tak trochu pokecáme o životě, viď. Před polednem se zvedám, kdyby tu v sobotu měly obchody otevřeno jen dopoledne. Obchod najdu podle pokynů, jen tedy nemají ten kabel, co potřebujeme, čili HDMI na USB-C. Pan prodavač je ale velmi snaživej, takže se mnou prolejzá celej obchod krabičku po krabičce, až v šuplíku pod kasou najde jeden zaprášenej volně položenej drát bez krabičky. “To je on!” zajásám. Jako dobrej obchodník mi ho samozřejmě prodá, i když tipuju, že to byl nějakej jeho pracovní. No ale hele mám ho!

Tím je problém propojení televize s počítačem nebo mobilem vyřešen jen způlky, protože snad jediný pokoj, který na celým hotelu má dálkový ovládání, je ten nový apartmán mladých. Píšu do skupiny, zda půjčí, načež k nám ochotně přijdou štelovat televizi rovnou všichni tři, aww. No ale ten kýžený efekt to přinese, funguje to! Dokonce se nabízejí, že bychom tedy mohli udělat večerní Stardance party přímo u nich v apartmánu, což je nabídka, co se neodmítá, protože se rádi podívají všichni se ukázalo, a to už bychom se k nám nevešli. Tož celí radostní jdeme na oběd, večer to bude velký! Marta dorazila na oběd první a zabrala luxusní místo, takže dneska takhle, dobrou chuť!

Personál je přeochotný, i když občas neobratný, tak v jednu chvíli slyšíme někoho rozbít talíř. “Byli to lidi nebo dítě?” ptá se bezelstně Marta, naznačujíc svůj názor k rušivým elementům v restauraci. Nikomu se nic nestalo, jen snad já jsem se tu poprvé přepapinkal tak, že si zkrátka po obědě musím jít lehnout, přestože jsme se dušovali, že se půjdeme vykoupat, když zase vylezlo slunce. No náš pokoj spal vlastně celé odpoledne, ale jinde se děly věci. Nejprve jedna ��plně magazínová profi fotka!

Pak suchá příprava profi potápěčů (být rybka, tak asi uplavu :).

A pak klasická plážová zábava vyhrabávání děr v písku! To bych se býval přidal! (Tahle fotka se Martě zvlášť povedla, to sladění barev nemá chybu.)

Když jsem se po čtvrtý hodině na pláži objevil taky, Janička mě vítala slovy “Péťa už jde”, kde tedy to “už” bylo zejména na místě, no stane se :-) Přišla nakonec i Evička, tak jsme zase poseděli, pokecali, já se i vykoupal. A to ležení na hladině klidnýho, nekonečnýho oceánu, v paprscích slunce, hele to je fakt dobrý... Jelikož si mobily na pláž s Evičkou neberem, fotila nás Marta, jeden skoro západ slunce zas výtečně.

Téměř tu nepijeme alkohol (kromě piva u jídla) a vůbec se tu snažíme žít zdravě, což tu hezky vystihla zase Marta, když vyprávěla, že si skočila  “pro jablko do baru”, miluju! (K tomu je teda třeba vědět, že bary kolem hotelu jsou otevřené i v době mimo jídel v restauraci a servírujou nejen klasický barový věci, evidentně.) Ještě před večeří jsme stihli vyzkoušet, že propojení s televizí funguje i v apartmánu, dokonce stačí s mobilem. Trik s geografickým omezením ivysílání se nekonal, stačí se připojit přes data a ne přes místní wifi a vše funguje bezchybně. Stardance večer zachránil Víťa, když včas upozornil, že kvůli časovému posunu musíme tady na Kanárech začít sledovat přenos o hodinu dřív, čili v sedm. Na večeři se tak scházíme hned, jak se v půl sedmý otevře a vše v klidu stíháme. Dnešní změna spočívá v tom, že před odjezdem výtahy do pokojů to vezmeme přes jeden ze samoobslužných barů a vezmeme si drinky - vínovou pípu bereme útokem.

Apartmán je vzorně nachystán na promítání, včetně sezení, všichni jsme dneska večer v první řadě!

Užili jsme si to moc hezky, navzájem si poděkovali za umožnění takovýho promítání (sejít se toho muselo fakt hodně, od kabelu přes ovladač až po televizi atp.!) A teda ten alkohol byl potřeba, protože s tím rozstřelem mezi Ptáčkovou a Dancingerovou (aka Vodičkou a Prágerem) to byly sakra nervy! Když si porotce Tománek dovolil hodnotit některé námi oblíbené dvojice pouhou osmičkou, jinak distingvovaná paní Marta se vedle mě neudržela a s rukou vzpřaženou k televizi prohlásila “To je kretén”, načež jsme se všichni museli napít. Naštěstí nás výkony zejména Oskara Hese natolik omračovaly, že se vše v dobré obrátilo a snad ani zmrtvýchvstání Lucie Vondráčkové nám tak nevadilo. Helejte to byl naprosto bezvadnej závěr dne, kdyby už jen proto, že se nám tady daleko od Prahy na ostrově v Atlantiku někde u Afriky podařilo sledovat živej přenos našeho oblíbenýho pořadu a společně si ho vychutnat. Za mě tenhle den patřil Martě a já se těším na další. Dobrou noc! PS: V novém apartmánu se prý spalo výtečně!

[humrpocesku]

Trvalo to, ale jsem tu zase s dalším opeřeným příspěvkem!

Včera, tedy na Nový rok, jsme se s přítelkyní, a taky mou nebohou maminou, vydaly za ptáky. Samozřejmě zase k Želivce, ne že by tam teda někdy něco bylo k vidění, ale holt ono není kam jinam. V hlavě už jsem měla vidinu toho, že na hladině spatříme nějaké zajímavé kachny, ať už turpany nebo morčáky malé, z toho nakonec ale nebylo takřka nic. Zachraňovalo to hejnko hoholů a skupina poláků chocholaček a taky páreček hvízdáků a samec kopřivky. Poslední dva zmíněné druhy jsem však dohledala až doma na fotografiích, což bylo poněkud smutné, ale pořád fajn.

Díky bohu, že na světě nejsou jen kachny. Stanuly jsme na samém konci světa, za osadou nesoucí jméno Borovsko, u starého jabloňového sadu, když tu se mě má milá ptá, zda to slyším. A já se ptám co, toho hejla? A ona né, né toho hýla... A já zase co, já slyším jen toho hejla! A v tu ránu je vidím, ty malé bohémy se zvonivým hláskem, a pociťuji nesmírnou radost a taky úlevu, protože co já jsem se doposud každý prosincový den navztekal při pohledu na fotografie vyobrazující tyhle migranty ze severu...! Tolik zášti jsem si s sebou nesl, tolik smutku mísícího se se vztekem, tolik zoufalství! Ale teď tu byli, přímo přede mnou. A nebyli dva, nebylo jich deset, bylo jich sto padesát, což celý naprosto nezapomenutelný zážitek ještě umocňovalo. Tož jal jsem se je jít fotografovat. A to jsem málem ponechal fotoaparát v autě, že je zbytečné jej s sebou nosit, opět musím děkovat své milé, že mě napomenula, ať ho s sebou raději beru, protože co kdyby... Zrovnas pěkné fotografie se mi ale nepodařilo pořídit, slunce a mraky se mnou totiž odmítaly spolupracovat. Sakrapráce.

Kromě brkoslavů, ohledně nichž mám obavy, že je přinejmenším deset let znova neuvidím, jsme pozorovaly třeba ještě včelojeda, což je v tuto roční dobu nesmírně neobvyklé, ale svět je malý a o náhody tu není nouze. Tento dravec má naprosto nezaměnitelnou siluetu a úzkou, možná až holubí hlavu, kterou si nelze s žádným jiným druhem splést.

Ještě zmíním orla mořského, kterého jsme měly možnost pozorovat z opravdu krátké vzdálenosti, když nad našimi hlavami bojoval s poryvy větru. Nu, a pak... pak už jsme se vydaly dom.

[chodi-sama]

Něco se změnilo

Je to neuvěřitelný, kolikrát už jsem si chtěla sednout a všechno to sepsat. Sednout si a napsat, co se teď děje v našich životech. Stejně to asi nikoho moc nezajímá, ale je to vlastně celkem dobrá terapie. Pro grafomanku. Kdysi jsem popsala tisíce stránek. To už je dávno, možná to ještě mám někde uložený. Všechny ty pubertální lásky. Dneska se zdravíme, říkáme si čau, jak žiješ? Víme o sobě, ale nevíme. Na jaře jsem byla v očekávání krásnýho léta, plnýho setkávání. A ono takový bylo, i když ne docela tak, jak bych si to představovala. Začalo to tím, že jsem se úplně nesetkala sama se sebou ve vlastních očekáváních a nejvíc to mrzelo V. Démoni. Když už jsem si říkala, že jsem se s tímhle nějak vypořádala, spadla jsem velmi trapně ze stojícího kola do trávy a zlomenina odhalila poměrně velký nádor v kosti u zápěstí. Byl úplněk a byl slunovrat. Na ambulanci v ten den byla spousta zlomenin, to jen já musím mít něco speciálního. Kolečka po doktorech se završila biopsií v Brně. Není to zhoubné, uf, ale vezmou mi kus kosti a dají mi kost od dárce. Prý těch kostí mají plné mrazáky a dobře to srůstá. Haha. Vyprávím to všem, koho to zajímá, protože je to trochu zajímavý. Ale už to říkám jen ve zkratkách, protože je to otravné téma k hovoru, který se tím nikam neposune. Já nepotřebuji ujištění, že to bude dobrý, protože to je dobrý, díky. Největší lidská zranění nejsou vidět a nelze se o nich bavit na první dobrou a hlavně cesty k nápravě nebývají tak přímý. Jé, hele, co máš s hlavou? Co máš se srdcem? Co tě bolí? Je to tak, že každýho něco bolí. Lidský těla jsou křehoučký a duše složitá. Já se svou bolestí nechci nikoho otravovat, ale je to vidět. Ta super plavací sádra je vidět. A je to téma hovoru. Je mi z toho někdy trochu trapně, pak mě to nudí, pak zase říkám dokola písničku o nádoru v kosti, o kterým jsem ještě před slunovratem ani netušila, že může existovat přímo v mojí ruce. Mimochodem ta ruka je pravá. Takže teď píšu levou. Hrozně mě to štve, protože mi to nejde rychle a není to tak hezký. Na čas jsem tak přestala úplně psát. To bylo divný. Teď se zas z hlavy tlačej slova a já si říkám, že by to chtělo něco vydat. Už je mi moc let, za chvíli třeba nebudu, ten život tak letí. Někdy mě napadá, že bych se mohla učit zpívat. Ale asi pořád ještě nemám dost sebevědomí. Trapný. Přitom už jsem opravdu paní. Ale tyhle nádory v kostech se dějí většinou lidem kolem dvaceti let věku, typicky, asi jsem se moc neposunula. Tchýně řekla mému muži, že bych měla konečně dospět. Dospět kam? Na konečnou dospějem jednou všichni a pak si dáme danse macabre, velikej večírek pro všechny mrtvý bez rozdílu. Ve smrti je rovnost, dost možná i svoboda. Ale ještě na to není čas. Máme zodpovědnosti, úkoly, věci, ze kterejch se můžeme těšit. A hlavně tu lásku. Nejvíc pro mě je uvědomění, že v tý lásce můžu žít celej život, díky mým předkům, který za to všechno můžou, i když některý větší věci se jim bohužel podchytit úplně nepovedlo - třeba solidární společnost nebo vztah člověka k přírodě. I tak díky nim proplouvám láskyplným životem a krásně si už drahně let dělám víceméně přesně to, co chci. Mám se dobře. Nejkrásnější letní noci u ohňů mě budou zahřívat celou zimu. Ještě včera jsem tam seděla a dneska už má mrznout. Ale doma ne, doma je teplo, manžel přichystal dřevo. V. je prostě nejlepší. Stará se o mně i o děti, když nemůžu já.

Teď je mi zas líp, lepší fáze, čekám na operaci, až mi daj do těla kost z mrazáku, možná od nějaký motorkářky. Ještě dva a půl měsíce. Je to šílený. Ale mám štěstí, věřím v tomhle doktorům. Vědí co dělají, píchaj mi divný injekce. Dostávám v nich klony jakýchsi bílkovin, co brání aktivaci osteoklastů. Je to podle mně fakt hustý. Tvrdnou mi kosti. Nic necítím. Doplňuji vápník, chutná jako chemická jahoda, je potřeba to zapít. Nějak mám pocit, jako kdyby tohle zranění na chvíli zatemnilo rozhovory, stávaly se plytkýma a povrchníma. Až v poslední době, když už jsem si na to postěžovala sama sobě, tak se to otočilo. Rozhovory se stávají vážnějšími, možná i s tím, jak přichází podzim. Během posledních měsíců jsem měla možnost vyzkoušet, jaký to je navazovat nový vztahy. Nejsem v tom moc dobrá. Ale když už se to povede, má to potenciál na celoživotní opus. Kocourům už bude deset, chtěla bych to oslavit. Jeden z nich chrápe na gauči. Opravdu chrápe. Před deseti lety jsem se tedy spolu s kocoury vykašlala na dodělání škol. Nelituju. Jen si občas postesknu, že je možná škoda, že jsem nevydala nějaký ty rozhovory o roce 2000, některý jsou možná i přepsaný. Někde. Všechno se motá v kruzích, takže i na tyhle témata připadla včera řeč s lidmi, s nimiž jsem asi tak před těmi deseti lety tvořila jinej svět. Jsou pořád krásný. A já se vděčností fakt zalykám. Skoro si říkám, že jsem snad nikdy nebyla šťastnější. Kazí mi to snad jen domácí nepořádek, haldy oblečení ještě z letních radovánek. Musím asi fakt uspořádat tu kočičí oslavu, pozvat návštěvu, aby mě něco donutilo tu pořádně uklidit. Teď, když už mě ruka tolik nebolí, tak by to šlo. Všechny problémy světa jsou v mým mikrokosmu nepodstatný. A stejně si radši koupím férový kafe a nebudu jíst maso, nekoupím si nový hadry, stejně nemám za co. V bezpečný bublince mezi lidma, se kterýma je mi dobře, i když je to vlastně mnohdy někde v suti a všechno je práce, něco končí, ale jiný věci začínaj a vykročit z komfortní zóny je to, co dělá život naplněným. A děti, ty to poznaj. Protože láska. Tak zdarec.

PS: na fotce jedna z mejch čerstvejch lásek.

[videli-jste-tento-film]

tumblr viděl 50 filmů! aneb 8. statistika

Tři oříšky pro Popelku (1973) : vidělo 95,9 %, nezná 0 %

Pyšná princezna (1952) : vidělo 94,3 %, nezná 0 %

S čerty nejsou žerty (1985) : vidělo 93,9 %, nezná 1,2 %

Lotrando a Zubejda (1997) : vidělo 91,5 %, nezná 1,2 %

Princ a Večernice (1979) : vidělo 91,3 %, nezná 1,4 % N

Anděl Páně (2005) : vidělo 88,4 %, nezná 1,1 %

Tři veteráni (1983) : vidělo 87,1 %, nezná 3,2 %

Marečku, podejte mi pero! (1976) : vidělo 86,7 %, nezná 1 %

Anděl Páně 2 (2016) : vidělo 86,1 %, nezná 0 %

Jak dostat tatínka do polepšovny (1978) : vidělo 86,1 %, nezná 1,3 % N

Náhodné poznatky:

top 3 se nezměnilo a moc by mě zajímalo, jestli existuje film, co by rozdrtil S čerty nejsou žerty nebo dokonce Pyšnou princeznu (o předejití Popelky nelze ani uvažovat)

Vesničko má středisková se stala pátým 100% známým filmem

z první desítky vypadla jedna pohádka a jedna komedie, naštěstí byly nahrazeny jinou pohádkou a jinou komedií (*insert Thanos meme*)

v první desítce je konečně film režírovaný ženou! neslýcháno! Poledňáková for the win ♥

nejvíce se díváte na filmy z 80. let (10 % filmů je přímo z roku 1980), ale v první desítce jsou nejpopulárnější sedmdesátky

jen v devíti spatřených filmech hrála Libuška Šafránková, hanba, měla by být ve všech

Další poznatky a filmy zase někdy. Zbytek filmů pod perexem.

Princové jsou na draka (1980)

Pelíšky (1999)

Adéla ještě nevečeřela (1978)

Limonádový Joe aneb Koňská opera (1964)

Účastníci zájezdu (2006)

Jára Cimrman ležící, spící (1983)

Na samotě u lesa (1976)

Vesničko má středisková (1985) N

Vrchní, prchni (1980) N

Slunce, seno, jahody (1984)

Slunce, seno a pár facek (1989)

Cesta do pravěku (1955)

Třetí princ (1982)

Postřižiny (1980)

Kameňák (2003)

Páni kluci (1975)

Dařbuján a Pandrhola (1959)

Kolja (1996)

Snowboarďáci (2004)

Čert ví proč (2003) N

Jak básníci přicházejí o iluze (1984) N

Kouzla králů (2008)

Škola základ života (1938) N

Krakonoš a lyžníci (1980) N

Poslušně hlásím (1957)

Jáchyme, hoď ho do stroje! (1974)

Spalovač mrtvol (1968)

Občanský průkaz (2010) N

Princ Bajaja (1974)

Dešťová víla (2010)

Pupendo (2003) N

Panna a netvor (1978)

Báječná léta pod psa (1997)

Léto s kovbojem (1983)

Trhák (1980)

Anděl na horách (1955)

Kačenka a strašidla (1992)

Máj (2008)

Král sokolů (2000)

Kristián (1939)

[cathack]

plout na sever

Podolí slzí a dští — někdo shrabal všechno listí posbíral všechny kaštany postavil z nich ledoborec co teskní, jako já, po moři

a tak se mnou na palubě míjí říční ostrovy míjíme roční období plujeme kolem Hamburku za objetím ker a dřenic

severní pól září jak maják bere a vede nás za ruku na místo, kde není počasí na místo, za kterým už nelze plout dále na sever.