#moji muses

[mojimallow]

yknow the "i'll take care of you. it's rotten work. especially to me. especially if it's you. i'll do it but christ alive" bit. me rn wearing this lotion

[newlayouteveryday]

if you are waiting for a request i am Very sorry for the hiatus- i've been running around like an idiot irl for Several Months

[mojimallow]

KEYKIDS!!! omg all i have on me are outfit shots but please meet cassiopeia- cassie for short- and babey :)

yknow what, I wanna see y'alls keykids (if you have one)

Heres my babygirl Juniper and her loser best friend, Ludere

[viciousbite]

Which subtle way of saying "i love you" are you?

Doing things for them without being asked to

You're observant and you know your loved ones so well, you know when to do things for them without having to ask (or be asked) what they need. they don't always know how much you do for them; there's no need pointing it out, you're just happy to help. you do things simply to make others feel better and lighten their burdens, and expect nothing in return: their happiness is enough for you, even if they don't always know you're the one who caused it. still, as good as it might feel to give and give and keep on giving, please allow them to do things for you in return. people feel better when they're being helpful (you should know this, more than anyone) and no matter how hard it might feel for you to accept help from someone, you should take it when they readily give it to you. you deserve to be loved in the way you love them, too. you won't be a burden -- and remember: a real friend will love you even when you're not constantly being useful, because your company is more than enough.

Tagged By: @chiryxushi (Thank you <3) Tagging: Whoever wants to do it c:

[kocourmokroocko]

můj táta má ve zvyku si bezdechým šeptem zpívat "já se dneska odpoledne bojíííím ♫" do melodie Já se dnes dopoledne žením od Milana Chladila, když dělá něco neurčitě rizikového a dělá to tak často a konzistentně, že ať už se mi děje sebevětší, sebedramatičtější hoře, je to nevyhnutelně první věc, co si můj mozek začne pobrukovat. pokaždý, když pro mě v životě jela záchranka. pokaždý, když zakopnu a vím, že hodím držku. když mě smetla nečekaně obří vlna pod hladinu daleko od pláže. když mi týpek na ulici hodil pod nohy hořící pochodeň. když mi při vaření chytnula na sporáku utěrka. když mě pronásledoval týpek v jedenáct v noci přes tři bloky. když jsem spadnul z raftu. když jsem zahučel vprostřed lesa do jámy, chytře skryté pod kobercem ostružin. když jsem stanul tváří v tvář stádu kanců. když jsem opět stanul tváří v tvář stádu kanců. když jsem potřetí stanul tváří v tvář stádu kanců. když mě jako malou málem zadupal běsnící kůň, co se vyřítil z hvozdu. když se mi rozleje kafe. když jsem šplhal na strom, abych hrdinně vysvobodil kamarádku a místo toho jsme sletěly obě. když vidim sršáně. když potkám sousedku. když-

jsem si plně a s odevzdaným zármutkem vědom, že "já se dneska odpoledne bojííím ♫" jednou bude ta poslední věc, co si řeknu před smrtí a mám nulovou schopnost tomu jakkoliv zabránit. "já se dneska odpoledne bojíííím ♫" je vryto do mýho DNA a je úplně jedno, jak smutnej a angsty byste o mně psali příběh — pokud byste psali moje POV, museli byste jako moji poslední myšlenku napsat "já se dneska odpoledne bojííím ♫". hodně štěstí s vytvářením tagu pro Milana Chladila na AO3.

jakože asi děkuju, tati.

[ludovit-velislav-stur]

Peši to ide síce pomalšie do Prešporku, ale za to sa môžem kochať našou krásnou prírodou i keď je zima. Našťastie ako duch rozdiely v teplote nepociťujem, môžete mi závidieť...

Avšak jedna vec, ktorá ma zaskočila, boli akési desivé štvorkolesové obludy, v ktorých sedeli práve ľudia! Až ma takmer vykotilo, tá plechová ohyzda vrčala asi tak ako Bernolák v pravoslávnom kostole.

Počas dňa na ulici som uvidel jednu matku s malým chlapčekom, zdravým slovenským obrodencom na ceste k svojej sláve, a jeho matka mu vravela, že si musí na autá dávať pozor. Autá teda, áno?

Skutočne zaujímavé, hoci z časti desivé. To už naozaj prešlo toľko rokov od mojej smrti? Ale je krásne počuť ten náš ľubozvučný jazyk v bežnej komunikácii bez toho, aby sa ľudia museli báť prenasledovania alebo potrestania.

Snažím sa sledovať aj tabule pri cestách (Aj tie sa zmenili a neprášia tak, ako kedysi!), ale nie a nie Prešporku ani na jednej z nich.

Drahí moji Slováci, čo sa stalo s Prešporkom? Vari ho Uhorsko skántrilo? Len to prosím nie!

[thoughtmares]

myslim ze spacham samovrazdu ked moji rodicia zomru lebo nechcem aby sa museli este vysporiadavat so stratou svojho dietata

[chaos-merciful]

28. 4. 2023

Vždycky jsem to červené světlo vnímal jako dar i prokletí. Je jemné pro oči a ještě jemnější pro mozek. Nedráždí, nebolí z něj hlava. (Není pod ním vidět krev.) Dá se pod ním vydržet i v noci. (Není pod ním vidět krev.) Není pod ním vidět krev. (Ale nic to nemění na tom, že pod ním jde cítit.) Věděli jste to? Když jsem dnes vstoupil, věděli jste to? Cítili jste to z mého potu, z tónu mého hlasu? Z mých pohybů? Z neopatrnosti, s jakou jsem vstupoval? V tom červeném světle se zdají všechny zvuky neúměrně hlasité. A vy jste byli všichni tak hodní. Tak strašlivě hodní. Tak strašlivě stateční. Báli jste se. Museli jste se bát. Já jsem se bál. A když jste křičeli, měl jsem chuť křičet též. Jakkoliv jste se bránili, nikdy jste mi neublížili. Nikdy jste se o to ani nepokusili. Svým způsobem to pro mě bylo ještě horší. Proč jste to alespoň nezkusili? Nevěděli jste jak? Nechtěli jste? Měli jste pořád na paměti, že jsem na vás byl vždycky hodný, že jsem vám nikdy neublížil, že jsem vám vždy vyprávěl tím nejjemnějším hlasem - že jsem váš přítel? Že jsem váš a vy jste moji? Mrzí mě to. Proboha, tak moc mě to mrzí. Omlouvám se, omlouvám se, omlouvám se. Cítil jsem to. Dotek té hrůzy. Cítil jsem pod rukama ta srdce, co bila jako tlukot křídel kolibříka. Cítil jsem na rukách tu krev, která byla stále horká, kterou to srdce stále hnalo v pravidelných intervalech. A slyšel jsem ten zvuk. Byl to výdech? Byla to prosba? Byla to bolest? Vzlyk? Lamentování? Možná to byl jen vzduch unikající skrz porušené průdušnice. Možná se ho už do konce života nezbavím. Omlouvám se, omlouvám se, omlouvám se. Přál bych si vám říct, jakkoliv vyjádřit, kolik jste toho pro mě a pro ostatní udělali. Přál bych si vám vyjádřit, jak skv��lí jste byli. Jak neskutečně hrdý jsem na vás byl. A stále jsem. Ale byl jsem tam s vámi sám a čas byl neúprosný. Nikdy se nic z toho nedozvíte. A já si budu už navždy přehrávat ten pocit, kdy jsem se zranil o jehlu s thiopentalem. Budu si navěky nést ten okamžik, ve kterém ta smrtící injekce nebyla moje - a myslet na všechny okamžiky, kdy by mohla být.

[shatteringloonarkrystals]

Moji or Rei from Paladins could make for good muses.

Moji might work, but Rei wont. I eill not stand for humans with furry bits instead of fully commiting! JUST COMMIT DAMNIT!

Ahem, sorry about that.

[tynous]

Páťák? - část 1.

Páťák byl jízda! Začal a skončil rozchodem, což už samo o sobě předznamenává turbulence. Páťák byl hodně nabitý rok a rozhodně mnohem pestrobarevnější než roky před ním. Konečně jsem si na pár týdnů vyzkoušela, jaké to je mít opravdový “studentský život”. Přijdete odpoledne ze školy a nemusíte okamžitě otevřít učebnici. Vyzkoušel i moje studijní úsilí a výdrž, především ale otestoval moji motivaci a vůli jít dál. Během páťáku jsem si začala klást mnoho důležitých otázek a ujasňovala si svoje představy o životě. Mnohdy to ale přineslo spíš mnohem větší chaos než cokoliv jiného. 

V pěťáku přišly na scénu konečně ty “zajímavější” klinické předměty, na které jsem se opravdu těšila - infekční lékařství, neurologie, psychiatrie, K1O...zároveň začalo přituhovat ve státníkových předmětech.Strávili jsme několik týdnů na Bulovce (neboli v nejděsivější nemocnici v Praze) a podívali se i do Bohnic. Často jsem mívala pocit, že se na každou zkoušku učím prakticky to samé, ale přesto to stále neumím. Na rozdíl od čtvrťáku jsem si o prospěchovém stipendiu rozhodla už první zkouškou, takže nebyl důvod se dál tolik stresovat. 

Onkologie udeřila jako první a tvrdě mě vrátila z prázdninové pohodičky zpátky na zem. Byl to trochu tvrdší rozjezd, než jsem čekala a dojem jsem na zkoušející asi taky moc neudělala, ale prošla jsem a to bylo hlavní. :) Následně se vrátila alespoň částečně prázdninová pohoda na dermatovenerologii na Bulovce. Pan přednosta totiž pochopil, že ne všichni medici musí znát každý pupínek, který na ně někde vyskočí, ale že je lepší spíš dobře umět základy. Bohužel jsme občas místo pobytu na ambulanci museli do místního bufetu, protože se to jaksi nehodilo, ale i tak byla dermatologie pohodový a příjemný předmět zakončený velice příjemnou zkouškou. 

Po zkoušce z dermatologie dokonce zbylo trochu volna, takže jsme s tatínkem vyrazili do Madridu. Táta-dcera výlet je zajímavý i ve 24. :) Moje cestovatelská a kulturní duše byla uspokojena. Viděla jsem krásné město, spoustu nádherných obrazů, spoustu Picassa a ještě se k tomu velmi dobře najedla. 

Před Vánocemi přišlo krušné období neurologie. Tlustá učebnice, která výhružně ležela na psacím stole, naznačovala, že přijdou těžké časy. Na druhou stranu je nutné říct, že neurologie byla jeden z nejlépe vyučovaných předmětů pátého ročníku. Téměř každý den mi připadal přínosný a vůbec jsem neměla chuť raději zůstat doma než jít do školy. Neurologie byla ve spoustě věcech úplně nová, jiná, přinesla jiný pohled na pacienta, symptomy, snažila se nám alespoň trochu přiblížit fungování mozku. Celou dobu jsem si připadala ohromně ztracená, zmatená, zavalená informacemi, ale zároveň najednou začalo spoustu věcí dávat smysl. Neurologie mě ohromila. Zkouška mě již bohužel tak neohromila, bylo to opravdu krušných 40 minut, kdy jsem půlku času měla pocit, že poletím jak raketa. Nakonec jsem si celá opocená odnesla dvoječku v sisu a obrovskou úlevu. 

Úleva byla evidentně tak velká, že mě úplně položila. Ortopedie, která byla po dobře učené neurologii, jedno velké zklamání, mě bohužel neoslovila a moje podlomené zdraví tomu asi také moc nepřidalo. Zkouška byla ale naštěstí pro mě až po svátcích. Svátky jsem k velkému zklamání své rodiny, která se těšila na to, jak se vším pomůžu, strávila v posteli. Letos to tedy nebyl Covid, ale obyčejné nachlazení, ale tak jako tak jsem byla zas na izolaci. 

Nebylo snad většího freestylu než mojí zkoušky z ortopedie. Za 4 dny jsem do sebe nějak natlačila 40 stran naprosto pochybných vypracek, aby mě pak ortopedi grilovali především na jménech jejich dávno zesnulých kolegů a pokládali mi zákeřné otázky týkající se propojení ortopedie s rehabilitací. Ano, byla jsem tak hloupá a prozradila jim, čemu se chci v budoucnu věnovat. Věřte ale tomu, že i když vám v 8 večer chybí na zítřejší zkoušku 10 stran, tedy cca 1/4 otázek, dá se odejít s úsměvem na rtech a jedničkou v sisu. :D

Období po Vánocích trochu splývá dohromady. Bylo to období, kdy jsem víc než medicínu řešila mezilidské vztahy a tk nějak se snažila zorientovat v tom, co se vlastně děje. Zároveň jsem hodně začala pochybovat o tom, co vlastně chci po škole dělat. Začala jsem pochybovat o sobě, o svých schopnostech...o tom, jestli zvládnu být doktor, jestli zvládnu udělat to, k čemu jsem tak nějak vždycky mířila, ale zároveň jsem se toho začala víc a víc bát. Začala jsem uvažovat o tom, jestli by nebylo jednodušší se vzdát touhy sbalit si kufry a odstěhovat se za hranice. V tom období zmatku proběhla pediatrie. Líbila se mi rozhodně víc než ta čtvrťácká. Zas a znova mě utvrdila v tom, že mě to přecezen táhne víc k dětským než dospělým pacientům. První týden jsem nějak ignorovala množství otázek, ze kterých se mělo další týden v pátek zkoušet a druhý týden jsem toho hořce litovala. Loňské otázky jsem proto před zkoušením jen tak nahrubo prolétla a tajně doufala, že si něco pamatuju a že si je zkoušející nevyberou. Měla jsem štěstí a nakonec jsem vyfasovala diabetes I.typu, z něhož jsme volně přešli na ketoacidotické koma. Pediatrie svítila zeleně v sisu a další předmět za mnou. 

Navázala infekce...předmět, na který jsem se opravdu moc těšila. Předmět, který jako jediný probíhal kombinovaně jak v Motole, tak na Bulovce. Nová motolská interaktivní výuka mě celkem bavila. Především tedy ty části, které byly opravdu pojmuté jako interaktivní semináře. Jen délka výuky byla dost hraniční. Naštěstí kávovar pro studenty často celou situaci statečně zachraňoval.

Bulovka překvapila. Některé části infekční kliniky sice lehce připomínaly scény z hororových filmů, ale téměř každodenní stáž na oddělení, nácvik lumbální punkce a přednášky paní doktorky Sm��škové stály za to. Každodenní ježdění na Bulovku rozhodně ale ubíralo energii, zároveň značně komplikovalo možnosti obědvání. Během infekce se zároveň začínaly rozvíjet nové sociální vazby. Infekce mi dala zabrat. Na zkoušku jsem šla celá vyklepaná s tím, že mě 100% vyhodí. Měla jsem hlavně velký strach z její praktické části, která zahrnovala odběr anamnézy od pacienta a následný pohovor s lékařem o tom, co s pacientem dál. 

Já jsem šla první na ústní a až potom na praktickou, takže jsem byla alespoň trochu v klidu, protože teorii jsem měla splněnou. Pan docent sice půlku zkoušky vypadal, že usne, ale nakonec se mi to nějak podařilo zvládnout. Praktická část nakonec také nebyla tak špatná, diagnóza byla poměrně jasná. Zaskočil mě akorát dotaz na dávkování antibiotik, který jsem vůbec nečekala. Myslela jsem si celou dobu, že dávkování stačí znát jen u meningokokové meningitidy. Paní doktorka ale chtěla slyšet, že u boreliózy se dávají poloviční dávky cefalosporinů III.generace než běžně. 

Po infekci přišly dlouho vytoužené hory. Tak moc jsem se těšila, že si konečně zalyžuji! Naposledy jsem byla lyžovat ve druháku na lyžáku, což bylo na mě až příliš dlouho. Hory byly sice krátké, ale velmi se vydařily. Náš táta už si rád zajde přes den na kávu a štrůdlíček a na dobrý oběd a nás samozřejmě vezme s sebou. I když sníh na sluníčku už odpoledne těžknul a nakonec se místo 3 dnů vydařily jen dva dny lyžování, byla to paráda!

[mojimallow]

AW i'm so 😭 thank you so much for tagging me!! i'm so honored 💖💖💖 this was such a pleasant surprise

i don't really do tag chains, because i'm a coward, but i'll make an exception here and tag @ventusu who knows what they did and @bobakatan who is a total delight! (no pressure to keep it going, though :))

tag people who make your fandom experience a positive experience. Let’s spread posivity. I’ll start:

@captainevans, @capsgrantrogers, @capchrisevaans, @magsam, @a7estrellas @buckybarne, @ozarkthedog, @bluemusickid, @christhickevans, @evans-heaven, @ysmmsy, @leoday, @steve-rogers, @calsisaac, @wandavison, @ransomflanagan, @captain-james, @lovinevans, @timothyolyphant, @grinsekatze, @stars-bean, @rainbowkisses31, @luvinchris, @lunaaevans, @robert-deniro @monsterofromance, @carpenter-sabrina

[mojimallow]

it finally happened. after all these years of online classes. my mic unmuted itself

[newlayouteveryday]

if you are waiting for a request i am Very sorry for the hiatus- i've been running around like an idiot irl for Several Months

[redlineoffate]

@sekai-no-moji​ said: % [ Riza & Roy ]

He noticed the change right away. One day she came to work and she was no longer Riza. She behaved differently, talked differently and reacted differently to his jokes. Riza, but not Riza. Roy didn't like it. He had to find out who this impostor was.

He loved Riza and did not want to lose her. It was necessary to find out everything and save Riza if necessary.

Roy told her to stay after work and go to his office. When there was no one left to stop them, he locked the door and turned to her. There was no smile on his face, his eyes were cold and his brows furrowed.

“Now tell me who you are and why you look like Riza.” You are not her, otherwise you would have understood the code words that I called during the day. Don't force me to use force on you.

[cc-sasuke]

In every AU where Himari is shipped with: Jiraiya, Kakashi, or Naruto

(cc) Sasuke: You two perverts belong together, now leave me alone.

// inspired by this - with @isekai-no-moji

[desires-on-demand]

What food or drink can be given to them to show that their partner really cares?

Soft Sunday meme

I think Esrul would appreciate anything homemade, especially if it's something difficult or time-consuming to make just based off of the effort that'd have to go into it alone. Because he's used to everything having strings attached, anything that's a genuinely selfless act of kindness would be special to him, honestly.

I don't imagine him to be a particularly picky eater either, but he definitely has a preference for warm things. Something as simple as giving him a hot chocolate and sitting with him when it's cold out would be enough to show that his partner cares.