#moji muses

[mojimallow]

yknow the "i'll take care of you. it's rotten work. especially to me. especially if it's you. i'll do it but christ alive" bit. me rn wearing this lotion

[newlayouteveryday]

if you are waiting for a request i am Very sorry for the hiatus- i've been running around like an idiot irl for Several Months

[mojimallow]

KEYKIDS!!! omg all i have on me are outfit shots but please meet cassiopeia- cassie for short- and babey :)

yknow what, I wanna see y'alls keykids (if you have one)

Heres my babygirl Juniper and her loser best friend, Ludere

[kocourmokroocko]

můj táta má ve zvyku si bezdechým šeptem zpívat "já se dneska odpoledne bojíííím ♫" do melodie Já se dnes dopoledne žením od Milana Chladila, když dělá něco neurčitě rizikového a dělá to tak často a konzistentně, že ať už se mi děje sebevětší, sebedramatičtější hoře, je to nevyhnutelně první věc, co si můj mozek začne pobrukovat. pokaždý, když pro mě v životě jela záchranka. pokaždý, když zakopnu a vím, že hodím držku. když mě smetla nečekaně obří vlna pod hladinu daleko od pláže. když mi týpek na ulici hodil pod nohy hořící pochodeň. když mi při vaření chytnula na sporáku utěrka. když mě pronásledoval týpek v jedenáct v noci přes tři bloky. když jsem spadnul z raftu. když jsem zahučel vprostřed lesa do jámy, chytře skryté pod kobercem ostružin. když jsem stanul tváří v tvář stádu kanců. když jsem opět stanul tváří v tvář stádu kanců. když jsem potřetí stanul tváří v tvář stádu kanců. když mě jako malou málem zadupal běsnící kůň, co se vyřítil z hvozdu. když se mi rozleje kafe. když jsem šplhal na strom, abych hrdinně vysvobodil kamarádku a místo toho jsme sletěly obě. když vidim sršáně. když potkám sousedku. když-

jsem si plně a s odevzdaným zármutkem vědom, že "já se dneska odpoledne bojííím ♫" jednou bude ta poslední věc, co si řeknu před smrtí a mám nulovou schopnost tomu jakkoliv zabránit. "já se dneska odpoledne bojíííím ♫" je vryto do mýho DNA a je úplně jedno, jak smutnej a angsty byste o mně psali příběh — pokud byste psali moje POV, museli byste jako moji poslední myšlenku napsat "já se dneska odpoledne bojííím ♫". hodně štěstí s vytvářením tagu pro Milana Chladila na AO3.

jakože asi děkuju, tati.

[ludovit-velislav-stur]

Peši to ide síce pomalšie do Prešporku, ale za to sa môžem kochať našou krásnou prírodou i keď je zima. Našťastie ako duch rozdiely v teplote nepociťujem, môžete mi závidieť...

Avšak jedna vec, ktorá ma zaskočila, boli akési desivé štvorkolesové obludy, v ktorých sedeli práve ľudia! Až ma takmer vykotilo, tá plechová ohyzda vrčala asi tak ako Bernolák v pravoslávnom kostole.

Počas dňa na ulici som uvidel jednu matku s malým chlapčekom, zdravým slovenským obrodencom na ceste k svojej sláve, a jeho matka mu vravela, že si musí na autá dávať pozor. Autá teda, áno?

Skutočne zaujímavé, hoci z časti desivé. To už naozaj prešlo toľko rokov od mojej smrti? Ale je krásne počuť ten náš ľubozvučný jazyk v bežnej komunikácii bez toho, aby sa ľudia museli báť prenasledovania alebo potrestania.

Snažím sa sledovať aj tabule pri cestách (Aj tie sa zmenili a neprášia tak, ako kedysi!), ale nie a nie Prešporku ani na jednej z nich.

Drahí moji Slováci, čo sa stalo s Prešporkom? Vari ho Uhorsko skántrilo? Len to prosím nie!

[pennyblossom-meta]

I just wanted to say that I love your fanfic Ideas in April, I even read the side story, it’s amazing I cannot wait for more

Hello kind reader! I was very much blown away by your message and comments on the DN analysis posts! Thank you so much for reading and engaging, it means the world to me <3

The next chapter for The Ides of April (TIoA) should be posted in the next couple of weeks, if everything goes well. Work and my tendonitis sometimes make it difficult to write.

I'm also happy to announce that Shi, Ku (4, 9) is also getting its next (and last chapter) sometime after TIoA chp:3 gets released.

As a personal thank you, here's a draft for the next chapter of TIoA that I posted on Tumblr a while ago.

And here's a snippet (but still a draft! some things might yet change) for the next chapter of Shi, Ku that's currently being written:

(...) While Anna is looking up at the ceiling and musing about the best ways to make a strategic exit, — she opens the button on her left sleeve just so, making enough room between herself and the edge of the table so she can whip out her wand and bolt somewhere to Apparate, should it be necessary — the door swings open with a groan that sends a shiver down her spine.  She glances at the thin box the police officer is carrying; whats-its-name is on the tip of her tongue, she has a bigger one of its kind at the apartment, a better one without a doubt that she brought from Britain. Perhaps this NPA is underfunded and this was the best they could scrape off the bottom of the barrel in such a short time.  With fingers interlocked on her lap, she observes how the device is placed in the middle of the table, at an angle of about 45º. Once open, the panel inside is dark but shiny. She cocks her head to the side, confused. “Hm, sir?” Anna follows the officer with her eyes as he sits further down on the side of the table. Within sight of the device. “What am I supposed to be looking at?”  Just as the officer opens his mouth to reply, the entire screen goes white. Anna jumps in her seat, eyes wide as saucers when a black calligraphy ‘L’ appears with a flash, overpowering the display. She stares at it with her mouth slightly ajar and clutches her bag closer to her middle, hearing the newspaper inside crinkle and rustle in the quiet room. “Greetings, Miss Green. Officer Moji tells us you’ve important information to share about the Kira case.” Right down to business, just like Naomi mentioned. “You’re a letter,” Anna states outright, pointing her index finger at the screen. She touches it right in the middle, a baffled frown scrunching up her nose while the police officer regards her warily from his seat, like she’s insane. “And your voice sounds like it’s been put through a meat grinder. She never told me you’d be talking to me through a letter in a machine.” “And who is ‘she’?”  “Naomi Misora,” she tells the giant ‘L’ floating on the screen, giving the blinking green light at the top of the monitor a brief glance. “We’ve been trying to find a suitable way to contact you since early February, but we couldn't risk doing this without a plan." The silence that follows is tense; it drags on, perhaps longer than Anna can perceive as she fiddles with the hem of her sleeve, fingernails grazing the threads on softly embroidered chrysanthemum. She can feel the police officer’s eyes on her and wonders if he’s assessing just how high a threat she might be. Anna takes a deep breath. “Look, I think I’d better start by telling you this: something rather nasty happened to Naomi on New Year’s day that caused her irreversible damage. If I’m not with her every day at 4:44 in the morning and the afternoon she will die of a heart attack.” “What event was this?” came the immediate response.  “I — I don’t know. At first we thought it was some kind of curse, or that she had come into possession of an item that was hexed, but the situation took so many twists and turns it became unrecognisable  — even by our standards. You see, I found Naomi going into the train station when I was shopping for clothes in Ginza that day; I noticed there was something wrong because she seemed unfocused; strangely so.” There’s silence, so Anna proceeds. (...)

Thank you once again, hope you have a wonderful week!

[thoughtmares]

myslim ze spacham samovrazdu ked moji rodicia zomru lebo nechcem aby sa museli este vysporiadavat so stratou svojho dietata

[chaos-merciful]

28. 4. 2023

Vždycky jsem to červené světlo vnímal jako dar i prokletí. Je jemné pro oči a ještě jemnější pro mozek. Nedráždí, nebolí z něj hlava. (Není pod ním vidět krev.) Dá se pod ním vydržet i v noci. (Není pod ním vidět krev.) Není pod ním vidět krev. (Ale nic to nemění na tom, že pod ním jde cítit.) Věděli jste to? Když jsem dnes vstoupil, věděli jste to? Cítili jste to z mého potu, z tónu mého hlasu? Z mých pohybů? Z neopatrnosti, s jakou jsem vstupoval? V tom červeném světle se zdají všechny zvuky neúměrně hlasité. A vy jste byli všichni tak hodní. Tak strašlivě hodní. Tak strašlivě stateční. Báli jste se. Museli jste se bát. Já jsem se bál. A když jste křičeli, měl jsem chuť křičet též. Jakkoliv jste se bránili, nikdy jste mi neublížili. Nikdy jste se o to ani nepokusili. Svým způsobem to pro mě bylo ještě horší. Proč jste to alespoň nezkusili? Nevěděli jste jak? Nechtěli jste? Měli jste pořád na paměti, že jsem na vás byl vždycky hodný, že jsem vám nikdy neublížil, že jsem vám vždy vyprávěl tím nejjemnějším hlasem - že jsem váš přítel? Že jsem váš a vy jste moji? Mrzí mě to. Proboha, tak moc mě to mrzí. Omlouvám se, omlouvám se, omlouvám se. Cítil jsem to. Dotek té hrůzy. Cítil jsem pod rukama ta srdce, co bila jako tlukot křídel kolibříka. Cítil jsem na rukách tu krev, která byla stále horká, kterou to srdce stále hnalo v pravidelných intervalech. A slyšel jsem ten zvuk. Byl to výdech? Byla to prosba? Byla to bolest? Vzlyk? Lamentování? Možná to byl jen vzduch unikající skrz porušené průdušnice. Možná se ho už do konce života nezbavím. Omlouvám se, omlouvám se, omlouvám se. Přál bych si vám říct, jakkoliv vyjádřit, kolik jste toho pro mě a pro ostatní udělali. Přál bych si vám vyjádřit, jak skvělí jste byli. Jak neskutečně hrdý jsem na vás byl. A stále jsem. Ale byl jsem tam s vámi sám a čas byl neúprosný. Nikdy se nic z toho nedozvíte. A já si budu už navždy přehrávat ten pocit, kdy jsem se zranil o jehlu s thiopentalem. Budu si navěky nést ten okamžik, ve kterém ta smrtící injekce nebyla moje - a myslet na všechny okamžiky, kdy by mohla být.

[shatteringloonarkrystals]

Moji or Rei from Paladins could make for good muses.

Moji might work, but Rei wont. I eill not stand for humans with furry bits instead of fully commiting! JUST COMMIT DAMNIT!

Ahem, sorry about that.

[tynous]

Páťák? - část 1.

Páťák byl jízda! Začal a skončil rozchodem, což už samo o sobě předznamenává turbulence. Páťák byl hodně nabitý rok a rozhodně mnohem pestrobarevnější než roky před ním. Konečně jsem si na pár týdnů vyzkoušela, jaké to je mít opravdový “studentský život”. Přijdete odpoledne ze školy a nemusíte okamžitě otevřít učebnici. Vyzkoušel i moje studijní úsilí a výdrž, především ale otestoval moji motivaci a vůli jít dál. Během páťáku jsem si začala klást mnoho důležitých otázek a ujasňovala si svoje představy o životě. Mnohdy to ale přineslo spíš mnohem větší chaos než cokoliv jiného. 

V pěťáku přišly na scénu konečně ty “zajímavější” klinické předměty, na které jsem se opravdu těšila - infekční lékařství, neurologie, psychiatrie, K1O...zároveň začalo přituhovat ve státníkových předmětech.Strávili jsme několik týdnů na Bulovce (neboli v nejděsivější nemocnici v Praze) a podívali se i do Bohnic. Často jsem mívala pocit, že se na každou zkoušku učím prakticky to samé, ale přesto to stále neumím. Na rozdíl od čtvrťáku jsem si o prospěchovém stipendiu rozhodla už první zkouškou, takže nebyl důvod se dál tolik stresovat. 

Onkologie udeřila jako první a tvrdě mě vrátila z prázdninové pohodičky zpátky na zem. Byl to trochu tvrdší rozjezd, než jsem čekala a dojem jsem na zkoušející asi taky moc neudělala, ale prošla jsem a to bylo hlavní. :) Následně se vrátila alespoň částečně prázdninová pohoda na dermatovenerologii na Bulovce. Pan přednosta totiž pochopil, že ne všichni medici musí znát každý pupínek, který na ně někde vyskočí, ale že je lepší spíš dobře umět základy. Bohužel jsme občas místo pobytu na ambulanci museli do místního bufetu, protože se to jaksi nehodilo, ale i tak byla dermatologie pohodový a příjemný předmět zakončený velice příjemnou zkouškou. 

Po zkoušce z dermatologie dokonce zbylo trochu volna, takže jsme s tatínkem vyrazili do Madridu. Táta-dcera výlet je zajímavý i ve 24. :) Moje cestovatelská a kulturní duše byla uspokojena. Viděla jsem krásné město, spoustu nádherných obrazů, spoustu Picassa a ještě se k tomu velmi dobře najedla. 

Před Vánocemi přišlo krušné období neurologie. Tlustá učebnice, která výhružně ležela na psacím stole, naznačovala, že přijdou těžké časy. Na druhou stranu je nutné říct, že neurologie byla jeden z nejlépe vyučovaných předmětů pátého ročníku. Téměř každý den mi připadal přínosný a vůbec jsem neměla chuť raději zůstat doma než jít do školy. Neurologie byla ve spoustě věcech úplně nová, jiná, přinesla jiný pohled na pacienta, symptomy, snažila se nám alespoň trochu přiblížit fungování mozku. Celou dobu jsem si připadala ohromně ztracená, zmatená, zavalená informacemi, ale zároveň najednou začalo spoustu věcí dávat smysl. Neurologie mě ohromila. Zkouška mě již bohužel tak neohromila, bylo to opravdu krušných 40 minut, kdy jsem půlku času měla pocit, že poletím jak raketa. Nakonec jsem si celá opocená odnesla dvoječku v sisu a obrovskou úlevu. 

Úleva byla evidentně tak velká, že mě úplně položila. Ortopedie, která byla po dobře učené neurologii, jedno velké zklamání, mě bohužel neoslovila a moje podlomené zdraví tomu asi také moc nepřidalo. Zkouška byla ale naštěstí pro mě až po svátcích. Svátky jsem k velkému zklamání své rodiny, která se těšila na to, jak se vším pomůžu, strávila v posteli. Letos to tedy nebyl Covid, ale obyčejné nachlazení, ale tak jako tak jsem byla zas na izolaci. 

Nebylo snad většího freestylu než mojí zkoušky z ortopedie. Za 4 dny jsem do sebe nějak natlačila 40 stran naprosto pochybných vypracek, aby mě pak ortopedi grilovali především na jménech jejich dávno zesnulých kolegů a pokládali mi zákeřné otázky týkající se propojení ortopedie s rehabilitací. Ano, byla jsem tak hloupá a prozradila jim, čemu se chci v budoucnu věnovat. Věřte ale tomu, že i když vám v 8 večer chybí na zítřejší zkoušku 10 stran, tedy cca 1/4 otázek, dá se odejít s úsměvem na rtech a jedničkou v sisu. :D

Období po Vánocích trochu splývá dohromady. Bylo to období, kdy jsem víc než medicínu řešila mezilidské vztahy a tk nějak se snažila zorientovat v tom, co se vlastně děje. Zároveň jsem hodně začala pochybovat o tom, co vlastně chci po škole dělat. Začala jsem pochybovat o sobě, o svých schopnostech...o tom, jestli zvládnu být doktor, jestli zvládnu udělat to, k čemu jsem tak nějak vždycky mířila, ale zároveň jsem se toho začala víc a víc bát. Začala jsem uvažovat o tom, jestli by nebylo jednodušší se vzdát touhy sbalit si kufry a odstěhovat se za hranice. V tom období zmatku proběhla pediatrie. Líbila se mi rozhodně víc než ta čtvrťácká. Zas a znova mě utvrdila v tom, že mě to přecezen táhne víc k dětským než dospělým pacientům. První týden jsem nějak ignorovala množství otázek, ze kterých se mělo další týden v pátek zkoušet a druhý týden jsem toho hořce litovala. Loňské otázky jsem proto před zkoušením jen tak nahrubo prolétla a tajně doufala, že si něco pamatuju a že si je zkoušející nevyberou. Měla jsem štěstí a nakonec jsem vyfasovala diabetes I.typu, z něhož jsme volně přešli na ketoacidotické koma. Pediatrie svítila zeleně v sisu a další předmět za mnou. 

Navázala infekce...předmět, na který jsem se opravdu moc těšila. Předmět, který jako jediný probíhal kombinovaně jak v Motole, tak na Bulovce. Nová motolská interaktivní výuka mě celkem bavila. Především tedy ty části, které byly opravdu pojmuté jako interaktivní semináře. Jen délka výuky byla dost hraniční. Naštěstí kávovar pro studenty často celou situaci statečně zachraňoval.

Bulovka překvapila. Některé části infekční kliniky sice lehce připomínaly scény z hororových filmů, ale téměř každodenní stáž na oddělení, nácvik lumbální punkce a přednášky paní doktorky Smíškové stály za to. Každodenní ježdění na Bulovku rozhodně ale ubíralo energii, zároveň značně komplikovalo možnosti obědvání. Během infekce se zároveň začínaly rozvíjet nové sociální vazby. Infekce mi dala zabrat. Na zkoušku jsem šla celá vyklepaná s tím, že mě 100% vyhodí. Měla jsem hlavně velký strach z její praktické části, která zahrnovala odběr anamnézy od pacienta a následný pohovor s lékařem o tom, co s pacientem dál. 

Já jsem šla první na ústní a až potom na praktickou, takže jsem byla alespoň trochu v klidu, protože teorii jsem měla splněnou. Pan docent sice půlku zkoušky vypadal, že usne, ale nakonec se mi to nějak podařilo zvládnout. Praktická část nakonec také nebyla tak špatná, diagnóza byla poměrně jasná. Zaskočil mě akorát dotaz na dávkování antibiotik, který jsem vůbec nečekala. Myslela jsem si celou dobu, že dávkování stačí znát jen u meningokokové meningitidy. Paní doktorka ale chtěla slyšet, že u boreliózy se dávají poloviční dávky cefalosporinů III.generace než běžně. 

Po infekci přišly dlouho vytoužené hory. Tak moc jsem se těšila, že si konečně zalyžuji! Naposledy jsem byla lyžovat ve druháku na lyžáku, což bylo na mě až příliš dlouho. Hory byly sice krátké, ale velmi se vydařily. Náš táta už si rád zajde přes den na kávu a štrůdlíček a na dobrý oběd a nás samozřejmě vezme s sebou. I když sníh na sluníčku už odpoledne těžknul a nakonec se místo 3 dnů vydařily jen dva dny lyžování, byla to paráda!

[mojimallow]

it finally happened. after all these years of online classes. my mic unmuted itself

[newlayouteveryday]

if you are waiting for a request i am Very sorry for the hiatus- i've been running around like an idiot irl for Several Months

[opily-zajic]

Střípek radosti: Kapitola 07

Opravdu jsem nečekala, že mi odpoví, a obzvláště tak rychle. Na střední škole se mi sice stalo několikrát, že mi odpovídala i přes státní svátky a v pozdních hodinách, ale za ty roky jsem úplně zapomněla, že je tak zapálená do své práce. V každém případě jsem ale byla ráda, že se nemusím celé své volno starat o tento problém.

Druhý problém, který však vyvstal, byl konec emailu.

Vždyť jsem s ní roky nemluvila.

Ucítila jsem jemné bodnutí a pocítila jsem náhlý a nezastavitelný pocit nervozity, který mi byl za ta léta už tak neznámý. Jediné interakce, které jsme spolu měly, byly příležitostné přání šťastných Vánoc a komentování příspěvků na sociálních sítích. Tváří v tvář jsme se už dobrých pár let neviděly a při čtení její odpovědi mnou proběhla vlna nervozity při pomyšlení, že ji po tom všem uvidím zase.

Už několik let za sebou jsem se nezúčastnila třídních srazů, protože jsem v poslední době velmi často cestovala do zahraničí. Byla jsem ráda, že jsem doma, natož abych se zvládala vídat se svými kamarádkami a vyučujícími ze střední. I když mě to neuvěřitelně mrzelo a hodně dlouho jsem se s tím vyrovnávala, tak jsme si musely s kamarádkami zvyknout na to, že se vidíme pouze skrz obrazovku nebo se kontaktujeme pouze skrze chat. Mnoho blízkých jsem kvůli tomu ztratila a z celého našeho ročníku se teď zvládám bavit už jen se třemi lidmi. Někdy mě děsila myšlenka, že na mě všechny spolužačky už stihly zapomenout. Vždyť by mě teď ani nepoznaly.

Ale s Brownie jsem se o to víc nezvládla vídat. Hodně mých spolužaček ji hned po konci studia zvalo na kafe a začaly si tykat, mě to ale nelákalo. A taky jsem měla další důvody, které mě zdržují od toho, abych se s ní nějak více sbližovala. Protože nechci opakovat to, co se stalo tehdy před šesti lety.

Nechtěla jsem o tom nadále přemýšlet, a tak jsem tyto myšlenky hned vyhnala z hlavy. Místo toho jsem stiskla tlačítko odpovědi a napsala jsem svou odpověď dřív, než bych začala o všem pochybovat a rozhodla se její nabídku odmítnout. Kdyby tady šlo o mé pocity, tak nad odpovědí pochybuji, ale šlo tady o moji práci, a proto jsem neváhala. Díky tomu, že jsem odpověděla poněkud rychle, tak jsem ji stihla ještě v okamžiku, kdy byla v práci – proto jsme se hodně rychle domluvily na tom, kde a kdy mi předá knihu.

Brownie navrhla kavárnu na náměstí. Ve třetím ročníku jsme v ní pořádali třídní výstavu a od té doby, co výstava skončila, jsem tam už moc nechodila. Mám na ni ale dobré vzpomínky, protože jsme zde se spolužačkami zažily mnoho příjemných odpolední, když jsme ještě legálně nemohly pít alkohol. Od té doby, co většina z nás dovršila osmnácti, jsme tam však téměř nevstoupily – naším novým oblíbeným podnikem se stala Zátoka, pověstná hospoda pod náměstím, kde jsme od té doby trávily každý pátek a několik večerů po vernisážích. V maturitním ročníku jsme dokonce chodili pít i s učiteli, Brownie byla často s námi. Právě v těch večerech jsem se o ní dozvěděla nejvíc a mám s ní nejpříjemnější vzpomínky.

Domluvily jsme se hned na zítřek. Bylo moudré to řešit co nejdřív, protože jsem si byla jistá, že přes svátky už ji nestihnu navštívit. Chtěla bych stihnout ještě navštívit svou kamarádku Sandru a rodinu, která mě už pár let neviděla. A jak jsem znala sama sebe a svou rodinu, tak na to budu potřebovat několik dní po sobě.

Jakmile bylo všechno domluvené, tak jsem zavřela notebook a šla jsem si ještě na chvíli lehnout. Potřebovala jsem se psychicky připravit na to, abych sešla schody a poseděla na pár hodin s rodinou. Dívali jsme se společně na nějaký hloupý americký film, který jsme všichni společně kritizovali a parodovali, popíjeli jsme k tomu pivo a víno a jedli „vadné kousky“ cukroví, které nám maminka dala na snězení.

Vydrželi jsme takhle několik hodin a já jsem na chvíli pocítila pocit domova. Dlouho jsem neseděla u televize – neměla jsem ji nikdy ráda, proto jsem si ji ani nepořídila do nového bytu, a od té doby, co si Jana tu svou společně se všemi svými věcmi odnesla, tak jsem o televizi ztratila poslední kousek zájmu. Ale tatínek televizi miloval. Vždy zbožňoval ležet na gauči a odpočívat za hlasitých zvuků a divokého blikání toho obrovského televizoru, který si před rokem a půl koupil. A přesně to teď dělal, jen odpočíval a plánoval s mým bratrem, co plánuje po novém roce se zahradou. Já jsem mezitím popíjela víno a s maminkou jsme si procházely výběr knih a říkaly jsme si naše názory. Mamku na chvíli opustila chuť mít nepříjemné komentáře, takže jsem se s ní mohla moc dobře bavit. Obvykle se konverzacím vyhýbám, protože jsou vždycky zaměřeny na můj život a na to, jak s ním není má maminka spokojená, ale tentokrát na to opravdu zapomněla a mohla jsem se s ní v klidu bavit. Měla tak dobrou náladu, že se mě v souvislosti s konverzacích o knihách ani neptala, jak jsem na tom se svou diplomovou prací.

Nakonec snad nikdo z nás televizi nevnímal. Všichni jsme se pustili do vlastních konverzací a film, který v ní běžel, byl už jenom kulisou. Upřímně jsem za to byla i ráda. Ale po chvíli mě všechno začalo unavovat, tak jsem se rozloučila a šla zpátky do svého dětského pokoje. Dnešní sociální baterka se vybila. Musím si ještě něco málo šetřit na zítřejší den – protože už teď, když jsem pomyslela na své zítřejší setkání s Brownie, jsem společně s nervozitou pociťovala i tu únavu, která přijde poté.

Jakmile jsem lehla do své postele, tak se ze mě vytratila všechna ta únava, kterou jsem pociťovala v obýváku o patro níž. Věděla jsem, že bych už měla jít spát, a moc dobře jsem věděla, že mé tělo je unavené, ale ne a ne usnout. Převalovala jsem se ze strany na stranu a snažila jsem se nemyslet na email, který mi dneska přišel, a hlavně na jeho autora a na to, co s ním mám všechno společného. Celá ta atmosféra společně s dětským pokojem a všemi fotkami, které jsem měla na zdi, mě donutila na všechno zavzpomínat. Uvězněná ve svém vlastním dětském pokoji a mé vlastní minulosti jsem nebyla s to usnout.

[mojimallow]

AW i'm so 😭 thank you so much for tagging me!! i'm so honored 💖💖💖 this was such a pleasant surprise

i don't really do tag chains, because i'm a coward, but i'll make an exception here and tag @ventusu who knows what they did and @bobakatan who is a total delight! (no pressure to keep it going, though :))

tag people who make your fandom experience a positive experience. Let’s spread posivity. I’ll start:

@captainevans, @capsgrantrogers, @capchrisevaans, @magsam, @a7estrellas @buckybarne, @ozarkthedog, @bluemusickid, @christhickevans, @evans-heaven, @ysmmsy, @leoday, @steve-rogers, @calsisaac, @wandavison, @ransomflanagan, @captain-james, @lovinevans, @timothyolyphant, @grinsekatze, @stars-bean, @rainbowkisses31, @luvinchris, @lunaaevans, @robert-deniro @monsterofromance, @carpenter-sabrina

[redlineoffate]

@sekai-no-moji​ said: % [ Riza & Roy ]

He noticed the change right away. One day she came to work and she was no longer Riza. She behaved differently, talked differently and reacted differently to his jokes. Riza, but not Riza. Roy didn't like it. He had to find out who this impostor was.

He loved Riza and did not want to lose her. It was necessary to find out everything and save Riza if necessary.

Roy told her to stay after work and go to his office. When there was no one left to stop them, he locked the door and turned to her. There was no smile on his face, his eyes were cold and his brows furrowed.

“Now tell me who you are and why you look like Riza.” You are not her, otherwise you would have understood the code words that I called during the day. Don't force me to use force on you.

[cc-sasuke]

In every AU where Himari is shipped with: Jiraiya, Kakashi, or Naruto

(cc) Sasuke: You two perverts belong together, now leave me alone.

// inspired by this - with @isekai-no-moji