#já se dneska odpoledne bojím

[kocourmokroocko]

můj táta má ve zvyku si bezdechým šeptem zpívat "já se dneska odpoledne bojíííím ♫" do melodie Já se dnes dopoledne žením od Milana Chladila, když dělá něco neurčitě rizikového a dělá to tak často a konzistentně, že ať už se mi děje sebevětší, sebedramatičtější hoře, je to nevyhnutelně první věc, co si můj mozek začne pobrukovat. pokaždý, když pro mě v životě jela záchranka. pokaždý, když zakopnu a vím, že hodím držku. když mě smetla nečekaně obří vlna pod hladinu daleko od pláže. když mi týpek na ulici hodil pod nohy hořící pochodeň. když mi při vaření chytnula na sporáku utěrka. když mě pronásledoval týpek v jedenáct v noci přes tři bloky. když jsem spadnul z raftu. když jsem zahučel vprostřed lesa do jámy, chytře skryté pod kobercem ostružin. když jsem stanul tváří v tvář stádu kanců. když jsem opět stanul tváří v tvář stádu kanců. když jsem potřetí stanul tváří v tvář stádu kanců. když mě jako malou málem zadupal běsnící kůň, co se vyřítil z hvozdu. když se mi rozleje kafe. když jsem šplhal na strom, abych hrdinně vysvobodil kamarádku a místo toho jsme sletěly obě. když vidim sršáně. když potkám sousedku. když-

jsem si plně a s odevzdaným zármutkem vědom, že "já se dneska odpoledne bojííím ♫" jednou bude ta poslední věc, co si řeknu před smrtí a mám nulovou schopnost tomu jakkoliv zabránit. "já se dneska odpoledne bojíííím ♫" je vryto do mýho DNA a je úplně jedno, jak smutnej a angsty byste o mně psali příběh — pokud byste psali moje POV, museli byste jako moji poslední myšlenku napsat "já se dneska odpoledne bojííím ♫". hodně štěstí s vytvářením tagu pro Milana Chladila na AO3.

jakože asi děkuju, tati.

[kralovna-ne-stesti]

Z ničeho nic se mi udělalo hrozně špatně a slabo. Přepadla mě únava, kdy jsem nebyla schopná z minuty na minutu udržet otevřené oči ani mobil v ruce. Rozbolelo mě tělo a břicho a rozbušelo se srdce úzkostí.

Já: "Proč?"

Tělo: "A co jsi dneska dělala? Co jsi jedla?"

Já: "V sedm ráno tousty a kafe. K obědu bramborovou kaši, ve stoje, samotnou, neměla jsem čas... Odpoledne zase kaši, ale aspoň s vajíčkem... jenže jsem to strašně rychle zhltla, neměla jsem čas... A pak ledový kafe při schůzce."

Tělo: "Nějaké další otázky proč?"

Já: "Ne."

Tělo: "Jak mám fungovat? Ty nejíš, ty hltáš. Nedáš mi kolik dní po sobě ani kousek ovoce nebo zeleniny. Za den sníš dvě absolutně nevyvážený jídla, kolikrát to je dohromady sotva pět různých surovin. Žádný vitamíny, minerály, živiny. Vody piješ málo. Z čeho mám brát energii? Z čeho mám stavět naše zdraví, jak to mám udělat? Pohybu mi taky dáváš čím dál míň. A já tuhnu a nemůžu fungovat jak bych chtělo. Očima pořád zíráš do obrazovek. Na uších máš půl dne sluchátka. Neustále kolem nás bzučí a vysílají všemožné přístroje..."

Já: "Promiň."

Tělo: "Jsem unavený a bojím se, že už takhle nedokážu dlouho fungovat a držet nás zdravé. Chtělo bych, moc, ale nemám z čeho brát. Nic mi nedáváš... Víš, upřímně mě docela trápíš. A já se vždycky snažím. Vždycky se tak moc snažím a myslím, že jsem tě už tolikrát zachránilo, ale pokaždý je to těžší a těžší."

Já: "Omlouvám se ti."

Tělo: "Nechci tě zklamat. Ale bez tebe a tvojí podpory, péče a starostlivosti nezmůžu samo nic. Ale když mi nasloucháš, jsem šťastné a vzkvétám."

Hlava: "To samé platí i pro mě."

Tělo: "Bojujeme za tebe. Ale ty se často obracíš proti nám, proti sobě. Nedělej to. Mysli na nás. Hýčkej se nás. Tělo, mysl i duši. Jenom tak můžeme fungovat. Jenom tak nám může být dobře. Spolu, v harmonii. Dobře?"

Já: "Dobře. Omlouvám se vám, mrzí mě to. Dám pozor, abych se vrátila k sobě, abych naslouchala a řídila se vaším vedením. Máte pravdu, v harmonii nám je krásně. Když se ale od vás odvracím a odpojuju, chátráme."

Jsme jedno. Tělo, mysl, duše. Všechno to jsou místa, která jsou posvátná. Jsou to domovy. Jsou to priority. Bez nich je život o poznání větší utrpení. V harmonii a propojení se ozývá intuice, zprostředkující hlas, který spojuje naší komunikaci. Někdo ho neslyší, k někomu nemluví a někdo se ho někdy kdoví proč rozhodně ignorovat. Když už ho ale jednou v tom hluku světa zaslechnete, nikdy se k němu neodvracejte zády. Je to to jedno z nejcennějších spojení, které v životě máte.

[prospercz]

Den 47

Dneska se vlastně vůbec nic nestalo. Celkem nudný den. Protože jsem člověk spořivý, posnídal jsem zbytky z vlastních zdrojů, kterých už doopravdy moc není. Koupil jsem si k tomu jen pomerančový džus, o kterém jsem pak zjistil, že je už měsíc prošlý. Chutnal nějak divně, ale co už.

Balíček s cepíny a nesmeky, který jsme si sem se Stir it upem poslali, a který nám kvůli vytíženosti nechtěli přeposlat jinam, tu nakonec není. Poslali ho. Dobrá opičárna. Ale nevadí, vyzvedneme si ho pak v Oregonu.

Přejeli jsme asi dvě míle k lepší restauraci. Zaprasil jsem a objednal si dvojitý burger s hranolkami a k tomu pivo a salát. Zasloužím si to. Taky je tu zdarma sprcha a praní. Sprcha fajn, o tom žádná, ale praní teda nic extra. Troufám si tvrdit, že moje oblečení bylo před tím čistší, než po vyndání z pračky. Ale aspoň teda nesmrdí.

Když už jsem u toho jídla, zamyslel jsem se, jak tady Američani vůbec nehrají na nějaké eko. Všechny trail magic jsou plné jednorázových kelímků, talířů a příborů. Tady by se to ještě i dalo třeba pochopit, i když mi to pokaždé láme srdce, když tu hromadu odpadků vidím. Co je horší, tak oni ty plastové a papírové talíře dost často používají i v těchhle bistrech. Nejeden ekolog by tady nad tím zaplakal.

Obecně se s odpadem Amíci moc nemazlí. Prakticky nikdo tady netřídí. A když už tady jsou koše na tříděné, jsou stejně plné všeho možného i nemožného. Téměř všechno je zabalené v plastu. Nejlíp ještě v dvojitém, co kdyby náhodou?! Musí se jim ale nechat jedna věc. Většina obalů s jidlem (např. tortily nebo M&Ms či gumídky) mají znovu uzavíratelný zip. Tohle bych si přál i u nás, je to super a neuvěřitelně praktické.

Odpoledne jsem proflákal víceméně s knížkou v ruce. Už skoro končím pátý díl Harryho. Začíná mě děsit, co tady budu číst pak, až to budu mít komplet. Něco mám samozřejmě nachystané (díky mí kamarádi z FB), ale bojím se, aby mě to chytlo tak, jako tenhle příběh. Večer tady místní připravili karaoke, tak je o zábavu postaráno. Já se na zpívání ale necítím, mám nějakou melancholickou a trochu asociální náladu. Chvilku posedím a brzy jdu spát. Moje biologické hodiny už mají, nehledě na město, dávno půlnoc.

[zlutyzakaznik]

Extrakce na kolejích 3

(25. 8. 2020) Kávový boom v Prostějově, malátnost Uherského Hradiště a lehce depresivní Přerov plný polepů.

Kdo říká, že člověk musí jet až do Disneylandu nebo tematických parků hollywoodských studií? Pokud zavítáte do Přerova, nedaleko nádraží Vás jistě nadchne tento epochální medvěd hledící do kraje a vítající návštěvníky města... (Fotku jsem musel hodně oříznout, protože v popředí poutače byl takřka neustálý proud aut a majitel zmrzlinové boudy, ke které tento kus propagace patří, měl ze mě asi dost... :-)

Odečtu-li sedmdesátiminutovou návštěvu Tišnova, druhý turnus letošních vlakových toulek jsem započal cestou do Prostějova a jestliže jsem si původně říkal, že bych to po dvou hodinkách mohl vzít přes Olomouc do Přerova, ukázalo se, k mému milému a velkému překvapení, že průzkum cca 90 % zdejších kaváren mi v pohodě zaplní celé odpoledne (5 hodin) a to jsem ještě musel dát stranou pár věcí, které se bezprostředně netýkají kávy (např. ochutnávkový výčep hned u nádraží, který má velice slušný výběr a tak vlídné ceny, že se dá pominout i nestandardní objem 0.4 l a absence třetinek).

Design v Prostějově 1: Poutač na hlavní třídě ukazuje, že i jazyková škola to někdy umí rozbalit na plný ko..., pardon, full throttle. Je to agresivní, je to steampunkové a je to “crazy”.

Design v Prostějově 2: Mám rád ultraminimalistickou podobu menu, jehož pěkný příklad je k vidění v před pár týdny otevřené kavárně místního biografu. Font vycházející z klasiky psacího stroje, výrobní náklady zanedbatelné, nabídka snadno aktualizovatelná, kávové nápoje bez chyb. Co chtít víc?

Prostějov, kam jsem, pokud si dobře vzpomínám, naposledy zavítal v létě 2012, na mne tehdy působil šedivě až ponuře (hodně záleží i na tom, kterou ulici pro cestu od nádraží člověk zvolí; tentokrát jsem si vybral čistou a tichou rezidenční čtvrť podél Husova náměstí), ale o osm let později na mě město zanechalo úplně jiným dojem, a to hlavně díky nezvyklé hustotě kaváren, kompaktnímu, upravenému a uličkami propojenému historickému centru a hodným lidem. Už na googlovské mapě je patrné, že v tomto ohledu bude rozhodně co objevovat a že se mi to nezdá, mi potvrdila velmi milá paní v místních turistických informacích, lidé z pražírny Kávový Bob i prima slečna z před pár týdny otevřené kavárny v kině Hvězda, kde mají ve stálé nabídce na espressu olomoucké Kikafe (kaváren prý přibylo hlavně za poslední dva roky a podle ní je jich tu nyní “jako much”).

Na město o 44 000 obyvatelích to opravdu není špatné. Z mého pohledu Prostějov při orientačním přepočtu kaváren na počet obyvatel a možnosti města (vysoké školy, velké firmy a instituce, turisti) předstihuje i Zlín, který byl pro mne v tomto ohledu na Moravě dosavadním vrcholem. A to se na mapě bůhvíproč nezobrazuje ještě pražírna Kávový Bob, kavárna Dáša Rusová, kavárna v kině Hvězda nebo palačinkárna Pall a Chinky, kde asi také budou mít nějakou kávu. (Zdroj: Google Maps)

Aby se neřeklo, že se vyžívám jen v nešvarech gastrodesignu, přikládám mimořádně i dvě turističtější fotografie z Prostějova...

... ve kterém jsem si nalezl několik pěkných a klidných zákoutí.

Absolutní čísla pochopitelně nejsou vše a také do Prostějova jsem, věrný zásadě předběžné opatrnosti, dorazil až po domácím cafe latte a cappuccinu. Po jídle ve vlaku a prvním orientačním kolečku v jižní části centra, v oblasti vymezené CANALL, Botanico Café a Forhaus café & pražírna, jsem se nakonec vrátil do první z uvedených a podle všeho vůdčí výběrové kavárny ve městě, protože jsem nechtěl riskovat hledání poobědového doppia, často velmi nepříjemnou a únavnou záležitost.

Původně jsem sice crew vyjádřil svou skepsi vůči Doubleshotu (jejich reakce: Anaerobní Pacamara je Vám málo?), ale nakonec jsem to zkusil a nelitoval. Doppio, velmi pečlivě připravené na dvouskupinovém La Marzoccu Linea Classic (všude nemusí mít PB) a Mythosu, bylo subtilní a chutné a třebaže aroma spíše utlumené, dochuť velmi persistentní a příjemná a provázela mě ještě další hodinu při toulkách městem. Rusovlasé baristce jsem kávu pochválil s tím, že po verzích od Zdeňka Hýbla a Michala Kocmana je tohle třetí nejlepší doubleshotí doppio, co jsem kdy měl. A jde to, ale nesmí to být Tam Dem (14 – 15/20).

I Prostějov má svůj minipivovar se stylovou cedulí á la ZZ TOP. :-)

Interiér pivovaru a grill baru je neobyčejně rozsáhlý. Vyobrazena je jen jedna ze čtyř místností a je možné posedět i na velké zahrádce ve vnitrobloku. Líbí se mi, že subwoofer napravo na zemi ladí se světlým dřevem stolů a židlí. 

Když jsem si podnik prošel celý, pochopil jsem, proč si dal personál ke vchodu tuto ceduli.

První ze dvou pražíren v centru byla Forhaus café & pražírna a obezřetnost ve mně vzbudilo už to, kolik cedulí a reklamních poutačů bylo k vidění na domě i před kavárnou. Muž středního věku za barem byl velmi ochotný a se zájmem a na mé zvídavé dotazy po přesnějším původu, cuppingovém skóre a importérovi nabízených káv sice odpovědět nedokázal, nabídl však, že by se mohl zeptat majitele. Poděkoval jsem za ochotu a přehlédl bar, kde stály tři mlýnky a standardní kávovar a nakoukl do dalších dvou kaváren umístěných hned na druhé straně domu.

Nezní to tak trochu “komoditně”?

Kávový ráj jsem si nechal na příští návštěvu.

Tou první je spíš restaurace Four Stories, kde mají blend od Kikafe (dle informací na webu mix Brazil Cerrado Dulce a Brazil Fazenda Santa Ines), ale slečna za barem se musela podívat do skříně a i část dívčího servisu mi přišla trochu apatická (stojím na zahrádce v chodbě, nahlížím dovnitř podniku a kolem projdou dvě servírky, koukají na mě a nestojím jim za pozdrav nebo zeptání se). “Poctivě pro gun control thesis statement jsme ochutnávali a vybrali nadčasovou kávu upraženou přesně na míru našim pokrmům a dezertům” je roztomilá minela, která se jim vloudila do sekce COFFEE na webových stránkách. Zaujalo mě, že nejen zde, ale i na pár dalších místech ve městě byl k vidění španělský Iberital (nejčastěji ve verzi IB 67) a co se týká mlýnků, dominantní postavení má v Prostějově podle všeho Eureka Zenith).

Trochu jsem doufal v klasické hotovky tak jak je známe z tradičních polských mléčných barů, ale dáma v servisu mě vyvedla z omylu s tím, že kuchařské řemeslo za chvíli vymře a dneska je prý nikdo vařit nechce.

Nechal jsem si pro sebe, že tak jako ona vyjadřuje skepsi vůči mladým adeptům řemesla, mám zase já výhrady k podobě jejího kávového pracoviště. Na fotce pořízené s jejím souhlasem to není vidět, ale obě sítka i v��pustě pák byly hnědé až se mi dělalo nevolno.

A bojím se, že ani zdejší nabídka nepřispěje k záchraně. Pokud Vás stejně jako mě zmátla sekce Hotová jídla, vězte, že to byla zafoliovaná balení připravená k ohřátí v mikrovlnce. Jak by bylo krásné dostat za 75 Kč na stojáka kousek sekané a pár brambor s cibulkou anebo španělský ptáček a dva kopečky rýže z kuchyně vzadu. Kdyby tato ovšem existovala.

V kavárně muzea a galerie Špalíček hned vedle mají Montecelio a i když mě usměvavá dáma ve vrátnici instituce ujišťovala, že zde mají kafíčko dobré, stejně usměvavě avšak s rozhodností v hlase jsem ji ujistil, že tato káva opravdu dobrá není. Kavárna Prostor pár metrů úhlopříčně přes malé náměstíčko na mě zapůsobila spíše jako večerní bar a tančírna říznutá s nádražním cafe barem v Itálii, ale neviděl jsem důvod proč zkoušet Lavazzu Tierra. Kávový ráj měl dovolenou a poslední status na Facebooku je z prosince loňského roku, takže to nevypadá na nějakou soustavnou péči a když jsem viděl dlouhý výčet nabízených komoditních káv za oknem, myslím, že jsem o nic nepřišel.

Jak asi chutná shot Montecelia v ledové kávě?

Botanico Café o kousek dál má pro mne v rámci Prostějova dvě prvenství: nejkrásnější, nejromantičtější a nejdiskrétnější zahrádku, která jakoby vypadla ze Zahrady Jiřího Trnky a dokonce zde hrál na velmi příjemnou hlasitost výborný jazz – jen stěží si dovedu představit hezčí místo na schůzku se slečnou. V době mé návštěvy okolo 14 hodiny ve všední den zde byla jen dvojice pohledných holek okolo 35, které bych na první dobrou otipoval jako právničky – jen zlehka a v rámci slušnosti jsme se vzájemně prohlédli :-) – a podle všeho kamarádka majitelky u baru uvnitř. Tím smutným prvenstvím je stav násypky, kde byl tak neuvěřitelně hnědý a olejovitý nános, že jsem si až říkal, zda to nepoužívají jako zásobník horké čokolády. Jinak dvouskupinový Expobar a v lítost vzbuzujícím mlýnku Corsini, takže nic pro mne. Ale pár dezertů nevypadalo zle a něco únikového bych si příště ve zdejší zahrádce dal rád.

Obchod s lahůdkami vedle je sice zavřený, násypka mlýnku je tu masakr, ale ta zahrádka, ta zahrádka...

Další velká a předpokládaně zavedená kavárna je zástupcem jednoho z oblíbených trendů, tedy kávy a květin. Zde je podnik ještě doplněn o funkci koncertního prostoru a na jednom z krásných oken směrem do ulice se hrdě chlubí, kolik termínů je už vyprodáno. Podle všeho zkušenější a starší vedoucí směny mi na dotaz střelhbitě odpověděla, že na Eurece mají Cosmai 70:30 a tak jsem jen přehlédl třískupinový Promac – už nevím kde, ale v Prostějově jsem zahlédl stroj značky i v jednopákové variantě a notně zuboženém stavu – a záhy pokračoval v obchůzce. Škoda, že jejich webové stránky představují pouze wordpressovou šablonu. A že nemají na FB více fotek kávy. Ale ta je zde asi opravdu spíše doplněk květin.

Menu na špagátku jako pragmatické řešení. Sladká tečka v Prostějově.

Kávový Bob je pražírna a kavárnička, která je k nalezení kousek od centra za zámkem (jehož kavárna se transformovala na prodejnu vína, kde mají nejen dva enomaty, ale i multipípovou nabídku šumivých vín a stroj, kterým Vám natočené bublinky ihned zaplechovkují) a potěšili mě tím, že nebyl problém odsypat 50 g do přineseného zipového sáčku. Na doporučení jsem si nechal dát jejich promytou Kolumbii a i když na webu u některých káv chybí popisky, informaci o pražském importérovi zrna mi ochotně poskytli. (Opomenul jsem si poznamenat, ale případně doplním později, protože tento praží kávu i pro milý podnik v závěru dnešního článku a později aktualizuji i dojem z kávy, protože ve čtvrtek měla tato jen den po upražení.)

Espresso za 30 Kč a doppio za 45 napovídá, že Kávový Bob asi nebude pražit vyloženě soutěžní kávu, ale 50 g za 32 Kč jsem si na zkoušku vzal. 

Kavárna v uličce je provoz, který vznikl za technologické spoluúčasti brněnské Dokonalé kávy a tak jsem jen rychle nakoukl, abych viděl nakolik se realita podobá obrázkům z webu a vše odpovídá (včetně Ascasa a mlýnku F64). O kávě značky DOPRAŽENO! si ale myslím své a stačí se jen podívat na popisky.

Velice příjemná zahrádka jednoho z prostějovských podniků (spíš bar než kavárna, měli jen Illy a, pokud jsem viděl správně, tento strojek na kapsle), kde mě zaujalo dosud nespatřené uchycení menu proti větru v podobě záclonoviny(?)

A to nejhezčí na závěr. Na konci intenzivního kávového průzkumu v Prostějově, už pomalu na cestě k nádraží, jsem náhodou narazil na obchůdek Natura Prostějov (ulice Úprkova 5, roh uličky vedoucí z náměstí a před ním “pomocné” áčko výše uvedené kavárny), který avizoval deset druhů kávy. Původně jsem ani nechtěl jít dovnitř, protože to na mě působilo jako další prodejna "zdravé výživy” s luštěninami a obilovinami, léčivými a harmonizujícími čaji, svíčkami, muesli a na čelním skle je uvedeno aromaterapie, oleje, masti, sirupy nebo šťávy. 

Do tohoto obchůdku se ještě určitě musím vrátit. :-)

Přesto jsem ale vstoupil a nastalo obrovské překvapení. Vše uvedené a ještě spoustu dalšího zde mají, ale ještě jsem neviděl, aby měl podobný obchod poctivý dvouskupinový kávovar (pokud jsem postřehl správně, jde o SAB Jolly Prestige) a můj mlýnek Fiorenzato F4 E Nano (v první generaci), který měl ještě na displeji ochranou fólii, kterou majitelka obratem sloupla s tím, že si jej šetří. :-) Rád bych věřil (ale neptal jsem se a tak to nemám ověřeno), že do vybavení investovala sama, protože jsem měl pocit, že o vybavení se tu pečuje. Vše bylo naleštěné, bez rozsypané kávy v okolí mlýnku, ušmudlané odkapové plochy a kapek zaschlých na narezu, zahnědlé trysky a dalších známek, které prozrazují lhostejnost obsluhy/majitele. Sama majitelka nejenže měla žluté tričko, ale její mimořádná energie a úsměv a zájem mě utvrdily v tom, že se sem musím v nadcházejícím týdnu ještě zastavit a kávu vyzkoušet. A moc bych si přál, aby tato byla odrazem jejího přístupu a nasazení.

Nevím už přesně, jak dlouho jsem nebyl v Uherském Hradišti, ale zejména v první dekádě milénia jsem se tu vyskytoval na filmových seminářích a dvou či třech dnech Letní filmové školy (a ještě předtím v roce 1998 na koncertu Voivod, Waltari a Pro-Pain v místním kulturním domě). Pokud člověk nemá nějaký konkrétní program, záhy město několikrát obejde a tak trochu neví co dál. Na letmou kávovou návštěvu po pár letech mi tentokrát stačily necelé dvě hodinky, přičemž podotýkám, že nebylo mou ambicí projít úplně vše.

I v Uherském Hradišti kaváren rozhodně přibylo, byť tu není patrný tak dramatický nárůst jako v Prostějově. (Zdroj: Google Maps)

Ve velké pobočce zlínské prodejny pečiva Svoboda a Březík jsem si dal lehký oběd v podobě žitného krajíčku s cottage sýrem, rajčátky a okurkou (27 Kč, ušlo to, skoro 12/20, mají zde Nuova Simonelli kávovar a na jednom z dvojice Macapů napíchnutou dózu Illy) a po rychlém nakouknutí do pár podniků v centru zamířil do FČIL espresso bar, podle předpokladů nejlepší kavárny ve městě. Cestou jsem minul: Cafe Portal a knihkupectví rovněž s Illy, La Rosco se zrnky El Criolo z odporně hnědé násypky, prostorově velkorysé a vzdušné Jiné Cafe, kde zásobují  Mahlkönig Twin mou noční můrou Piazza D’Oro nebo Cafe Corso s dvojicí nablýskaných Fiorenzat F64 a Varesinou.

Ať jsem se stavěl sebevíc, stín jsem vrhal vždycky a tak jsem to po chvíli vzdal.

V průběhu předchozí cesty z nádraží mě nezaujala pobočka brněnské AIDY či odštěpek sterilního kavárenského a cukrárenského řetězce Eiskafe DELIKANA – zkoušel to bez ��spěchu i v Brně na nám. Svobody v místech, kde je dnes restaurace Štatl – nemluvě o pobočce obskurní pražírny a kavárny JAMAI CAFÉ, jejíž desetivteřinové espresso jsem před dvěma lety ve Zlíně nepřevzal. Ujít jsem si nechal i místní pobočku KAFECu (jsem zvědav, jak se jim bude dařit v Olomouci, kde je taky kaváren docela dost) a díky horku a určité malátnosti města jsem už neměl sílu navštívit Flowers Coffee (v době psaní textu tam nabízejí Brazílii od slovenských EGO Roastery) a v Topkafe jsem byl několikrát během filmových pobytů.

FČIL mě upoutal vtipnou, foneticky koncipovanou nabídkovou cedulí a doppio z Etiopie od luhačovické Jizby, připravené na černém La Marzocco Linea Mini a Anfimu Pratica stejné barvy, bylo v pořádku (14/20 a dochuť o trochu plnější a komplexnější než Kolumbie téže pražírny v brněnském Jádru). Lehce mžourající barista byl zjevně potěšen, když jsem mu řekl, že od nich po pražírně očekávám druhé nejlepší provedení kávy a díky velmi klidnému odpoledni zbyl prostor i pro “small talk” o kávě v Hradišti a okolí. Byl jsem také rád, že jsme se shodli na kvalitách jím doporučovaného zlínského KAFO, které ovšem ten den nabízelo Tanzanii od Hasbean a tak jsem pokračoval vlakem do Přerova.

Je zajímavé, že v přerovském Kafe od Holky má majitelka na espressu ve stálé nabídce La Bohéme stejně jako její kolegyně ve zlínské Kávové holce. Ani do jedné z “holčičích” kaváren se mi však nepodařilo dostat. Ta zlínská měla na počátku července v den mé návštěvy bez vysvětlení zavřeno a ta přerovská byla v pátek odpoledne vyhrazena jen pro svatbu, za což se mi majitelka na telefonu velmi omlouvala. Asi mi není přáno. :-) (Zdroj: Google Maps)

Z města, které je významnou železniční křižovatkou, mám rozpačité dojmy nejen co do kávy. Prostor před nádražím i jedna z ulic vedoucích do centra jsou občas plné spoluobčanů, mezi nimiž bych se asi večer trochu bál a na některých místech v centru je patrná patina dávno zašlých časů. Jestliže se nedaleký Prostějov za těch sedm nebo osm let, co jsem tam byl naposled, velmi proměnil k lepšímu, Přerovu ještě leccos schází k tomu, aby to zde vypadalo útěšněji. Snad nejvýraznějším rysem zdejšího retailu je strašlivá přeplácanost cedulemi, poutači, áčky a dalšími nástroji propagace a v tomto ohledu nalézám srovnání pouze se Šumperkem, kde výstavní a původně německé město na okraji Jeseníků rovněž ničí lidové neumětelství.

Hádám, že to pivo asi nebyl nějaký Russian Imperial Sweet Stout dozrávající v sudu po rumu nebo whisky. To bych pak možná uvažoval i o té vrtačce nebo brusce. :-)

Méně běžný poutač u nového podniku v Přerově, kde mě zaujala kvalitní elektronická hudba linoucí se od baru, příjemná zahrádka (podle všeho je lokál toliko venkovní) i nevšedně příznivé ceny. Páky tu sice nahřívají místo aby byly v hlavách, ale i tak to tu může být pěkný večer s lacinou kořalkou a pivem. (Božkov 0.04 za 20 a 0.5 l piva z minipivovaru po 30 + Mojito za 65 Kč; pivaři jedoucí na objem pak mohou prolévat hrdlo půllitrem Zubra za 25 :-)

Starosvětská kavárna, bar a restaurace Avion na kraji centra Přerova se ani v nejmenším neohlíží na poslední trendy v mixologii. Z nezájmu o kávové pracoviště (jednoskupina v děsivém stavu, vyšlápl jsem si to do třetího patra) mi bylo jen a pouze smutno.

Jelikož jsem byl saturován dvěma domácími kávami i doppiem v hradišťském FČIL, říkal jsem si, že bych si dal espresso nebo doppio jen v případě, že bych narazil na něco opravdu mimořádného. Z Café 42 – kavárna & pražírna jsem takový dojem bonužel neměl a majitel ani nechce, aby se odsypávala zrnka s sebou do přineseného sáčku a jede se pěkně na minimálních 100 g, přičemž ceny balíčků odpovídají renomovaným tuzemským výběrovým pražírnám.

ECHO Café (viz foto níže) je hodně letitý kávový kumbálek a ač nemám nic proti Meinlovi (zde jejich značka Cafe Crema), nevěděl jsem, proč bych si tu měl (po přehlédnutí stavu a čistoty vybavení) kávu dávat, i když jsem měl po trochu vydatnějším obědě ještě na jednu chuť. Do PeťKafé, dle jejich webu nejbarevnější kavárny ve městě, jsem jen nakoukl, ale spíš paní než slečna za barem na mě působila unaveným a apatickým dojmem (v podniku nikdo nebyl), zrnka zastupovala nějaká velmi obyčejná Itálie a v mandrinkovém cheesecaku, který vypadal pěkně, bohužel nebyla ricotta ani mascarpone, ale prý “nějaká pěna”, což je vzhledem k velmi nízké ceně 40 Kč pochopitelné a poctivější klínky, na které paní upozornila, byly v běžné relaci 70 až 80 Kč.

V jámě lvové v Přerově...

Nebe počká, sídlo “expertů na investice” do kávového vybavení, mělo v pátek odpoledne mezi hosty dvojici dívek u stolku, pár, který se slečnou za barem pečlivě vybíral, cyklistu v dresu, jenž vzdal čekání na zahrádce s tím, že si půjde objednat dovnitř a pak mou maličkost, která jen nakoukla dovnitř a zeptala se na nabídku dne (jedna káva od Pikoly a jedna z Nordbeans, tedy nic, nad čím bych zajásal). Barista, který doplňoval kolegyni na směně, měl všechny třetivlnné atributy: pěstěný plnovous, kostěné brýle i kostkovanou košili a tak jsem si jen prohlédl balíčky k prodeji, velmi nové PB a dvojici Mythosů a přemítal, proč je v podniku od vstupu cítit podivný nakyslý odér. Je to snad špatnou sanitací piva, které zde tvoří druhou hlavní část nabídky? Bylo to tak výrazné, že jsem zvažoval, že se zeptám (něco na způsob sídlištní vinotéky nebo lidového vinného baru naproti kinu Art).

Marconi Coffee je pěkná, velká a vzdušná kavárna, ale trochu mě zarazila netečnost jedné ze dvou slečen za barem, která mi na dotaz na kávy (obě z olomouckého Kikafe), řekla, že je teď v nabídce jen jedna navzdory tomu, že jsou venku na tabuli vypsány obě. Žádná omluva, žádné poděkování za upozornění a jééé, hned to opravíme, prosté konstatování a během následujících pár minut, co jsem se motal po náměstí, jsem si nevšiml, že by někdo ze spíše prázdného podniku, kde všichni všechno měli, vyšel a během 10 vteřin to umazal. Tak co bych si tam dával kávu.

V kavárně Mim na Blahoslavove, která podle ochotné paní z místního turistického centra, u níž jsem si podnik ověřoval, funguje už asi 10 let – nevybavuji si, že bych ji zde naposled viděl, ale dost možná měli právě zavřeno – mi dáma/majitelka(?) připravila skutečný šok. Když jsem do strašlivě polepené provozovny vešel a po výměně pozdravů hledal kávovar a mlýnek, uviděl jsem toliko malý plastový přístroj nadoma (velmi letmý odhad je tak 5 až 8 tis. Kč) a na můj dotaz, zda připravují kafe na tomto, mi bylo sděleno, že na kávovaru vůbec nezáleží a že to hlavní je, aby se káva dělala s láskou. Když jsem nespatřil ani mlýnek a zeptal se, jak melou zrnka, dozvěděl jsem se, že ani mlýnek není třeba a že už má kávu pomletou. Na mé lapání po dechu a zděšený výraz mi dáma autoritativně zopakovala, že důležitá je láska a ne kávovar a tak jsem se rozloučil a s kroucením hlavou odešel. Podle těch několika málo recenzí na Google mapách nejsem co do kávy jediný udivený a raději se ani neodvažuji hádat, jak zde chutnají koktejly – podle jednoho z ohlasů nejlepší v ČR!

Kavárna bez (de facto) kávovaru a mlýnku? I to je v kavárně Mim v Přerově možné.

Jestliže jsem se při nakouknutí do Café & Bar TreeHouse (bývalý Cafe-Restaurant Wilson Club, kde jsem po prorolování jejích FB zdi nabyl dojmu, že se tu smaženého opravdu nebáli) zaradoval z přítomnosti šedého F64 a F4 E Nano a dvou výběrovek z Pražírny kávy Hulín, mé zaujetí nemělo bohužel dlouhého trvání. Po preventivním ujištění se u mladého muže za barem, zda si zde sami vše nastavují a udržují (přitakal), jsem poprosil o mírně aciditnější espresso z menšího z mlýnků (39 Kč) a to byla chyba. Snad si zde vzali poučení ze slov Gwilyma Daviese, že není nutné tempovat jako gorila, ale velmi letmé políbení puku razítkem pěchovadla ve mně vyvolalo obavy, které se záhy ukázaly být důvodné. 

Pizzerie v Přerově. Moc nechápu to časté spojování s mafií.

Cvaklo tlačítko volumetriky s emblémem espressa – později jsem přes statut na FB profilu posměvačného dodavatele technologií dohledal značku a typ stroje – a poté, co se mladík sehnul do skříně, aby vytáhl a ukázal mi balík s kávou na F64 (přečtete si prosím popisku o původu kávy na fotce), ozvalo se klapnutí oznamující konec extrakce. Nebyla to sice rekordní rychlovka jako v “nejlepší” kavárně v Bruntále v roce 2014 (esko od Pavinu za 2 vteřiny nebo 2 až 3 vteřiny v jednom shisha/cafe baru v Brně  – “Nebojte, pane, u nás to jde rychle.”), ale i tak to byl kvalt: takových 5 až 7 vteřin a protože jsem si chtěl být jistý, zda jsem slyšel správně, zeptal jsem se mladíka za barem, zda jsem slyšel správně a že prý ano, a dozvěděl jsem se, že mimo jiné investovali do kávovaru, aby to teklo rychle. Nedalo mi to a napsal jsem jim pak ještě na Facebook, ale myslím, že úplně zbytečně, protože jak majitel, tak jeho specialista jsou si velice jistí sami sebou i svým nastavením.

Ve Štětíně jsem viděl růst zmrzliny do nebe. V Přerově, v místní “zmrzlinové aleji” u nádraží, preferují horizontální směr.

Pan Brown a obří zmrzlina?

Naštěstí i zde, stejně jako v Prostějově, byla sladká kávová tečka na závěr. Minulý pátek odpoledne totiž byla na směně v In Cafe dívenka, která podle všeho nejenže měla povědomí o správném postupu přípravy (bez váhání vypálila, že jim to teď teče 28 vteřin a dává si ráda kávu v Itálii), ale navíc byla i velmi milá, usměvavá a ochotná. Věřím, že v jejím v podání může být i Pellini dobré a až budu příště v Přerově, rozhodně se za ní zastavím na espresso.

Pozn.: Omlouvám se všem čtenářkám a čtenářům za jednodenní zpoždění oproti obvyklému pondělku, které bylo způsobeno vysokými teplotami a únavou z cca třiceti kaváren navštívených během dvou dní. Natolik intenzivní zážitky, které líčím v textu výše, prostě člověka chtě nechtě zahltí. Tento text má v interní části platformy tumblr pořadové číslo 199 a tak bude mít blog příští pondělí malé výročí. Já ho už předběžně oslavil tak, že jsem prodloužil registraci domény o další dva roky a určitě je nač se těšit. Ještě jednou děkuji a přeji hezký zbytek léta.