#milýdeníčku

[allmothsdied]

Trigger warming...

.

.

.

.

.

Máma mi omotala krejčovský metr plný čísel bez začátku a konce, bez řádu, bez všeho neostrého, jako chladný dotek sochy z ledu, jako sotva roztavené stříbro, okolo pasu... Snažila se skrýt malou slzu na okraji víčka, a já se tvářila, že nevidím...

Nejsmutnější je, že jediný, co mě na tom všem mrzí, je že ji tím nutím procházet pořád a pořád dokola, občas jí házím celý krajice naděje, jen abych jí je pak vyrvala z náruče a hodila k nohám zapálený hranice

Je jedno jak moc se snažím postavit zámek jejího vysněného něčeho lepšího, něčeho až a někdy a když a pokud, když stejným úsilím ho drolím na kusy, padá mi mezi prsty jako nekonečný zrnka písku, jen trochu zafoukat a všechno je pryč

Jen samý písek a písek a písek.

V očích, ve vlasech, v posteli, ve vzduchu, ve vodě, v útrobách země samý

Jsem všechno, co bolí, už z pouhého pohledu, jako socha z ledu, přimrzlá k cizí kůži která sebou škube ve zběsilé snaze se odtrhnout a zmučená krvácí a umírá, jen nikdy ne dost, nikdy ne úplně

[ta-na-okraji-spolecnosti]

“Dekadentní veledílo”.

[holkazcukru]

Naprosto nepoučitelná

Včera jsem usínala s dobrým pocitem a plná očekávání. Dneska přemýšlím nad tím, kde se ve mě pořád ta naivita bere.

[takovatatamta]

Fragmenty myšlenek část první: Psychosomatika

17. 3. 2017; 19:45 Na víkend u rodičů

Chtěla jsem mu říct něco víc, než jen: Je mi fakt dost zle, nepřijedu.                                                                                                           

Chtěla jsem mu říct, že ho potřebuju vidět, ale zároveň se bojím, aby o mě neztratil zájem, když mě uvidí v takovým stavu. Je mi zima, ležím v posteli a asi to tak nějakou dobu zůstane. Bojím se interakce a samoty snad ještě víc. Ona je občas dobrá, ale zjišťuju, že je velice tenká hranice mezi zdravým osamostatněním a samotou. Druhá možnost přináší škálu vedlejších účinků. Proč jsem kurva nečetla příbalovej leták. První věc, co by v něm byla, by byl STRACH.

Nelogický, intenzivní, těžko odstranitelný.

Když takhle občas uteču k rodičům na vesnici, je mi tu první den-dva dobře. Ale pak mám strach se vrátit mezi lidi, zlenivím, nejradši bych se uzavřela. A jediná možnost jak z toho ven je skočit. Občas se vracím se staženým ocasem a zkouším to na vícekrát. Občas potkám lidi, kterých se nebojím a naopak mě nabíjí a jde to.

No ale poslední dobou...

Strach se mi usadil za krkem, v kyčlích, žaludku, kloubech prstů, kolenou a teď i v hrdle. A proto mě sere, že jsem mu nedokázala říct všechno. Mám pocit, že nevyřčená slova zůstanou v krku, nejdou spolknout ani vyzvracet. A tak mě tam bolí.

Okopávala jsem dnes záhony, protože když jsem to dělala včera v Brně, pomohlo mi to. Dnes mi to taky pomohlo, ale spíš rozjet všechny příznaky           té „nemoci“ nebo co mi je. Což je taky dobře.                                                       Kdy�� jsem tak rozmělňovala tvrdé hrudky hlíny mezi prsty, došlo mi, že u mámy vždy ráda peču a že jsem dřív jezdila domů každý pátek a moc ráda. A každý pátek jsem něco upekla.

A jednou jsem upekla makové šneky, zabalila jich pár s sebou a vzala je večer na koncert naší kapely. Stála jsem tam ve tmě s přítelem za zády, hladil mě, dívali jsme se na kapely a pak kolem nás prošel zvláštní hubenej kluk v úplých kalhotách. Měl triko bez rukávů a skoro oholenou hlavu.

O něco později jsme seděli podél stěny s přáteli, smáli se a já se podívala na druhou stranu sálu. Opíral se o zeď a díval se na mě. A znova. A znova. Pak i v backstagi. A najednou mi vadilo, že mě můj přítel hladí, že se ke mně má, že je tady se mnou. Myslím, že jsem se mu trochu vyhýbala a na záchodech si před zrcadlem rekapitulovala, co se to sakra stalo. Ale věděla jsem to moc dobře.

Byl říjen a měli jsme výročí.

Po rozchodu to chvíli trvalo, ale už jsem znala přesný postup. Jen mi opět chyběl příbalový leták, ve kterém by bylo psáno, jak dlouho zotavení trvá.

Pamatuju si, jak jsem po předešlém rozchodu nahlas brečela a pořád dokola vykřikovala:

Jak dlouho ještě? Jak dlouho ještě??

Vždy, když jsem u rodičů, přijde mi, že stěny mého pokoje, hlína našeho dvora, kuchyňská linka...že to všechno mluví a připomíná mi vše zde prožité. Asi proto se mi tu poslední dobou dělá tak zle, nedokážu to odseknout, vzít tejpu a zalepit tu zasranou krabici plnou těchto...co to je?

Příhody? Zkušenosti? Spíš bych to nazvala...jako nějaký stroječek, který je multifunkční, trochu jako otvírák nebo švýcarský nůž.

Každý vztah má takové údělátko, funguje, má spoustu součástek, které se vytasí vždy, když je třeba a někdy, i když to potřeba není. Bohužel. Ale pak se zadrhne. Všechny jeho části jsou venku a nejdou zastrčit nebo odpadají a reznou. Některé se už neotevřou.

Mám krabici plnou švýcarských vztahových nožů.

Hezký.

Ale co s nima?

[skotskyvocasy]

věci se dějou

rychle, dobře a občas i špatně a pomalu.

co vám budu vykládat. jsme zaneprázdněný a sobecký. snažíme se z posledních dnů vytěžit co nejvíc času. věřte mi, jde to těžko -ten zmetek je narvanej v přesně zarovnanejch 24 hodinách. jsme sobecký, protože jsme se už týden “neobtěžovaly” napsat, co se děje. jak se máme. kdo se vymlátil na kole a kdo na koho, co vylil. stihly jsme jeden pořádnej výlet na kolech, dát si trochu vína, pracovat a zase pracovat. estin budík odmítá už delší dobu spolupracovat a já včera jela na kole domů v pěkný bouřce. máme se pořád rády. potkáváme se po večerech šťastný, smutný, šílený. jakýkoli.

p.s - nejvíce se omlouváme našim maminkám a tatínkům, kteří se touto formou informují o svých milovaných ratolestech a dmou se pýchou, když píšeme o výplatách a dospěláckých věcech.

p.p.s - nevim proč, ale celou dobu, co tohle píšu si v hlavě zpívám “it’s toooo lateeee to apologizeeee”.

[skotskyvocasy]

den čtyřicátý třetí

zamluvenej stůl pro 20 lidí, řikám si: “to bude nějaká rodinná oslava.” a ono ne, došla skupinka kluků a holek v rozmezí 15 - 18 let, holky nezklamaly, všechny v croptopech. a utratili tam přes 300 liber. jejich dotěrné, uječené hlásky se ozývaly po celý restauraci až do půl hodiny po zavíračce. nechali nám dýško 5 liber. štědrost sama! jogitu vyhodili z práce, z minuty na minutu. neb nás všechny neuvěřitelně rozčilovala. rozloučila se s námi pěkně, zařvala “bye” a třískla dveřma. milé. 

[skotskyvocasy]

den čtyřicátý druhý

jogita je se mnou na baru. bere to hrozně vážně, všechno neustále leští, komentuje a zapisuje si to do deníčku. vykládá mi o tom, jak jí chce její ex zabít, jak její máma zná mafiány a jak už pět dní nejedla. jsou to furt ty samý sračky dokola. naučila jsem se to ignorovat. jsme tam teď samý holky. ariana to na začátku týdne vzdala a niki a cathy se vrátily z prázdnin. občas si odskočím od baru dolů do skladu a něco jim tam sním. něco málo. něco málo si vezmu domů...

[skotskyvocasy]

den čtyřicátý první

budík ani racci nás neprobudily před dvanáctou. bylo vedro - asi dvacet stupňů, chtěla jsem si koupit zmrzlinu, ale tady prodávají jenom krabice deseti balení a na to jsem se úplně necítila. a tak jsem nakoupily spoustu krásného jídla a pití a lehly si do parku. anička pak šla do práce a já na fringe. chodila jsem ulicema, které byly přecpané lidma a uměním, moje kapsy byly plné letáků, protože mi bylo líto lidí, co je museli rozdávat. než jsem se přes celou royal mail dostala k hradu už ho zavírali, tak jsem skončila v dalším parku, kde jsem znechuceně pozorovala lidi se selfie tyčema. tam se mi začalo chtít čůrat a taky jsem se rozhodla že bych chtěla na calton hill i někdy jindy než ve dvě v noci a tak jsem šla. chtěla jsem se stavit a vyčůrat se u aničky v práci, ale měla tam bosse. takže jsem zvolila křoví na calton hill, kde bylo hodně kopřiv takže mě pálil zadek další dvě hodiny, ale pořád jsem si opakovala, že je to zdravé jak mi vždycky říkala babička. kromě miliardy čínských turistů byl na calton hill i alex z new jersey, pomohl mi vylézt na zídku a pak jsme tam čekali na západ slunce. cestou domů jsme si koupila hummus v sainsbury’s a byl dobrý, ale nic se nevyrovná našemu hummusu ve skogu. 

[skotskyvocasy]

den čtyřicátý

scott měl narozeniny a jak jsem zjistila neznal nejlepší sušenky na světě - zázvorky. tak jsem mu jedny (resp. anička mu jedny) koupila. měl radost. chris mi dal ochutnat smoothie a frijj - takže mám dvě další závislosti.  hvězdy padaly i tady v edinburghu, takže jsem stáli se zalomenýma hlavama v mokré trávě v holyrood parku a nestihli jsme si ani nic moc přát, protože každý vždycky křičel aby upozornil, že viděl nějakou hvězdu spadnout. byla snaha mi vysvětlit, jak to s tím vesmírem je, ale opět neúspěšně. shodly jsme se s aničkou že vesmír, sny ( a taky právní a finanční záležitosti) asi nikdy nepochopíme. cestou domů mě chytla melancholická nálada a tak mi vítr odvával slzy z tváře, když jsme se vracely prázdnýma ulicema domů. 

[skotskyvocasy]

den třicátý devátý

už nedělím dny na pondělky, úterky, středy, čtvrtky, pátky a víkendy. dělím je teď na busy, not busy a off. vnímání času je tu úplně zkreslený. zaprvé je tu tma třeba až ve dvanáct. zadruhé posun času. zatřetí čas běží úplně jinak, když pracujete. já mám třeba denní režim úplně posunutej. vstávám každej den v deset, ve čtyři jdu do práce, tam jsem do půlnoci, dostanu se domů okolo jedné (když se nikam teda po práci nejde) a spím okolo druhé. tu a tam se něco protáhne a já vlastně nejvíc žiju takhle po nocích, obsluhováním hromady lidí, montováním krabiček s jídlem z práce na kolo, ježděním domů v protisměru větru a zpíváním radiohead nahlas po cestě. a dnes jsem měla právě jeden z těch požehnaných off dnů. dostali jsme chuť na řízky a bramborovej salát, tak jsme se odhodlali k splnění našeho snu. bylo to moje první pořádný jídlo za tu dobu, co tu jsem. v česku je prej 38 stupňů. zapomněly jsme na to, co to je léto..

[skotskyvocasy]

den třicátý osmý

moji milou saimu vyhodili z práce. prostě z minuty na minutu bez nějakýho upozornění, prý si brala dýška, který musíme sharovat. zjistili to podle kamer o kterých jsem si myslela, že jsou nefunkční, takže mám strach co všechno ještě viděli. každopádně už není dne kdyby v práci někdo nezmínil můj odjezd, nebo že mu budu chybět, většinou to zakecám něčím jiným, protože na to ani nechci pomyslet. zvykla jsem si budit se vedle aničky, mluvit anglicky s lidma v kuchyni ačkoliv oni anglicky neumí a tak na mě mluví čínsky, zvykla jsem si jíst sushi každý den. bude to ještě těžké. 

[skotskyvocasy]

den třicátý sedmý

esťa vylila v práci kýbl s vodou a mně přidali na výplatě. úspěchy dnešního dne. taky za mnou přišel na bar chlap, dost opilej zdálo se, a chtěl po mně sklenici vody, tak jsem mu jí podala. “I always drink water like this,” otočil se, sebral ze stolu nůž a dal si ho do tý skleničky, “with a knife!” a jak pil, tak se mu ten nůž zapichoval do obočí a já jen stála a civěla. pak ho vyvedli. 

[skotskyvocasy]

den třicátý šestý

už s naprostou přesností rozumím slovu “busy”. vysvětlím vám to na příkladu. představte si, že jste za barem. venku svítí slunko a restaurace je naprosto plná. všechny stoly obsazený a u dveří stojí dalších deset lidí, co čeká na stůl. před vámi se hrdě válí třeba šest papírků s objednávkama. z toho na třech jsou tři různý vína, který jsou dole ve sklepě. došel vám led, ice machine nefunguje a asi budete muset skočit do vedlejší restaurace žebrat o led (když jsem to dělala poprvý, bylo to dost komický). někdo chtěl sparkling water místo still, ale vy jste to vybrali podle barvy víčka a ne podle nápisu, takže si stěžujou. nikdo z baru neodnese dva tácy pití, protože jsou bůhvíkde. dál máte natočit osm pint piva, ale v sudu už je fakt jen zbytek a navíc nejede přípojka na tu věc, co dělá pěnu (plyn?kyslík?dusík?já nevim. gas prostě.) došla vodka a kdosi si stěžuje, že chtěl jacka danielse s diet coke a ne s coke. taky občas vypadnou pojistky, který musíte nahodit tak, že odsunete chlaďák, kterej je plnej pití, takže váží tak tunu. od čtyř jste nejedli a do toho stále hraje váš oblíbenej bollywood hits nonstop playlist.

[skotskyvocasy]

den třicátý pátý

myslela jsem si, že mě v práci zavrhnou a už se tam nebudu moct vrátit. ale naštěstí mě uvítali s otevřenou náručí. “anna is there any chance to motivate you to stay here?” otevřela jsem pusu naprázdno a nebyla schopná mu vysvětlit, že není. prostě jsem jen pokrčila rameny a řekla “no.” ono je to tu tady hrozně super, svoboda, práce, kola, ranní návraty domů, zavařovaný mango, portobello a tak. ale pro mě je doma doma. 

[skotskyvocasy]

den třicátý čtvrtý

hodně věcí tady v edinburghu je jako z filmu. ženský tu chodí po skupinkách ruku v ruce jako v sexu ve městě. podnikatelé sedí o polední pauze v parcích s kufříkama a svačej tousty z marks&spencer. když takhle chodím po ulicích (poslední dobou vlastně už skoro jen jezdím) jsem tichej pozorovatel. někdo, kdo přišel do 3D kina a kouká na film zvenčí. dneska jsme ale natočili náš vlastní film. od pěti odpoledne na dlouhej záběr do noci. a dobrej. měl všechno. 

komplikaci - když jsem byla jediná, kdo neměl v práci off a musela jsem zavolat do práce, že mi není dobře a že nepřijdu. kompletní pokrytí dopravních prostředků - kluci už si pořídili taky kola, nevadí že to jedno nebylo příliš funkční. přesně danou lokaci - portobello, později park u leith walku. západ slunce - kýč všech kýčů, který nikdy neomrzí. pěkně na pobřeží, miliarda racků. všude růžovo. kvalitní zvukový doprovod - vybíral františek. catering pro účastníky - tousty, sýr, buchty, cola s rumem. prázdný ulice - kde jsme mohli jezdit kudy a jak rychle jsme chtěli. (úrazů bylo jen pár) ohňostroje - začal fringe a když jsme jeli na kolech městem zničeho nic nám nad hlavou lítaly všechny ty barvy, lidi se zastavovali a točili to, atmosféra atmosféra atmosféra. akrobatický výkony - stojky v písku, který za nás nemuseli dělat kaskadéři. komické momenty - když esťa nemohla najít místo na čůrání, když františek našel medůzu, když jsem si myslela, že objedu naši práci a vyjela jsem s kolem přímo naproti ní. moře - který nakonec nebylo tak studený, nohy od písku a slano v puse. padající hvězda - kterou jsme viděli v parku všichni! líbající se pár - kterej se na sebe vrhl v noci, když jsme jeli tiše domů po chodníku. a vlastně spoustu dalších věcí, který já už nedokážu popsat nebo vysvětlit, protože v trailerech se taky všechno neříká a čeká se na to, až to prožijete taky..

[skotskyvocasy]

den třicátý třetí

za 21 minut v práci na kole. rekord! už jsem si totiž objevila svou vlastní cestu, kde nejezděj tolik auta, takže se tolik nebojím. takže jsem si za odměnu koupila v tescu po cestě zázvorový sušenky, abych porovnala, jestli nejsou náhodou lepší než ty ze sainsbury’s a jestli si jich náhodou nemám koupit víc. v práci byli dva nový lidi na trialu a já z nich byla hrozně nervózní a to nejen proto, že jeden z nich poslouchal nickleback. po práci jsme se u nás doma ještě dívali na film, kterej jsem se snažila hrozně dlouho pochopit. pak mi došlo, že je založenej na podobně ubohým humoru, jako je ten můj a byla jsem spokojená. esťa ukradla z práce sushi a do toho jsme jedli nějaký tortilly s podnázvem “russian rulette”, což spočívalo v tom, že v pytlíku byly normální a pak extra pálivý tortilly. hádejte kdo to schytal nejvíc?