#takovátatamta

[takovatatamta]

Jsem opravdová

Malá elegantní konvice s čajem, keramický kalíšek. Potřebuju jít na chvíli ven, z kuchyně, od plotny, byť je to má stage. Půjdu tou cestou vlevo, podél vody a velké sochy Buddhy, je skrytá za živým plotem. Je namrzlá, jdu pomalu, to byl ale blbej nápad. Vrátím se a půjdu jinudy? Nene.To, že jsi přizpůsobila svůj rytmus jinému elementu neznamená, že o něco přicházíš. Přenastav vnímání času a najednou máš všechen. Prostě půjdeš pomalu.

Efektivita. 

Snad dvacetkrát za den změním plány, mám dvě stě nápadů a jen 24 hodin, z nichž mě o šest až sedm připravuje spánek. A když se chci konečně vrhnout alespoň do jedné z těch věcí, stane se taková věc. Život.                        V podobě přátel, v podobě emocí a potřeb spojených se stavem zamilovanosti, v podobě tělesných potřeb, lenosti, whatever. A tak se učím být neefektivní a dívat se s tebou na film. A jde to. A chvíli hledám smysl tohoto úkonu, zaplašuji myšlenky na to, co všechno bych momentálně mohla studovat, tvořit, psát, posilovat. A pak na chvíli zastavím ty tiše vrnící kotouče myšlenek a ucítím, že cítíš. Že máš dlaň na mém břiše, byť to nemám ráda a pohupuješ chodidlem, protože je ti prostě dobře. Protože tohle stačí, aby bylo dobře. 

A tak nacházím smysl v tom, že to nemusí mít smysl a přesto bych těžko hledala hlubší.

Zapomněli jsme být. Je to namáhavé, jednodušší je přece mít. Vlastnit materiál, co nejpestřejší vzpomínky, svaly, mít vlastní signaturu a odkaz ve věcech kolem – pokud možno praktických. Odkaz je jeden z faktorů, vzdalujících mě od bytí. Bojím se totiž, že prostě...nebude. Dostatečně velký, užitečný, povznášející. Žádný.

No jasně, to napsala/ nakreslila/ vynalezla ta...no...taková ta tamta, víš která, ne?

Ha. A jsme u toho. Budou si pamatovat víc odkaz než tvůrce. Tvůrce. Pomíjivá hodnota, tvůrce je tvůrcem na začátku, ne na konci. Brahma nemůže být Brahma, pokud chce zastávat funkci Šivu. 

Ono to bytí ale není jen tak, byť si jen tak sedím v pokusu o lotosový květ se svým keramickým kalíškem u bublajícího potoka. Proč píšu bublajícího nevím, nikdy se mi tento příměr nezdál adekvátní ke kráse zvuku, jež voda vydává.

Takže sedím, nic nedělám a tvořím. Silové pole kolem mě, myšlenky a afirmace smyčkují paralelní vesmíry, potenciální budoucnost, a tím pádem i potenciální minulost. Myslím na jídlo, na jeho přípravu, konzumaci, trávení, pocit výčitek, který po jídle mívám. A už jsem plná a břicho se nafouklo během dvou minut, kdy jsem jedla neexistující rýži se špenátem. Úžasný a nebezpečný zároveň, ve světě potenciální reality se dá pohodlně zabřednout. 

Myslím na práci, na pocit agrese při zvedání činek, na to, jak mě nebaví si holit nohy a stejně to dnes udělám a pak se spolu vyspíme. A to všechno už se mi v hlavě skládá do reálné podoby a emoce s činností spojené se stávají mou momentální emocí. A většina těch věcí se stane přesně tak, jak jsem si je uplácala v hlavě. Byť přede mnou chladne pu-erh a bublající potok stále nedobublal.

A já stále ještě sedím.

,,I can hear you thinking, what´s in there again?“  Říkáš to tak často, že jsem začala vychytávat moment, kdy se na to zeptáš. A smát se sekundu předtím, než to proneseš.

Co tam mám, co tam mám. Všechno, veškerost a přesto TAK málo. Protože nic z toho neexistuje, nepřetvořila jsem to v bytí.

Efektivita. Lidé si nepamatují tvou efektivitu. Yianiss si pamatuje ten zázvorový čaj, co jsi ho naučila. Liis si pamatuje ásánu na aktivaci solar plexus. Eda nikdy nezapomene na to, jak umíš imitovat lidi. Nezapomenou na to, jak umíš tančit na jakoukoli melodii. Na to, že ze sebe dokážeš udělat debila. Na to, že jsi je ovlivnila přinutila se zamyslet nad tolika věcmi, aniž by jsi to tušila. A to má dopad. Představ si rovnici, na jejímž začátku jsou tvá slova nebo činnost, kterou jsi udělala pro druhého. Další bod se nachází ve vzdálenost, jenž je určena mnoha faktory, které tu nebudu vypisovat. Ale ten další bod tam je. A v něm je veškerá krása, protože v tom bodě si onen člověk uvědomí dopad tvých slov na něj. Nebo se zbaví strachu tančit na jakoukoli melodii, protože tě kdysi viděl v kuchyni tančit tango s vysavačem. Nebo si po letech vytvoří rutinu přípravy zázvorového čaje. Vždy v pět odpoledne. A tam jsi TY. První i druhý bod na rovnici. Zodpovědnost za slova a činy, mluvila jsem o tom někdy? Protože ten první bod nemusí být vždy tak roztomilý, jako je horký nápoj. 

Každopádně ve všech těchto věcech je zakonzervované právě ono bytí, o tolik efektivnější, než materiál.

To, co zanecháme, je neudržitelné bez svědků. Každý z nich vlastní kousek zrcadla, v každém zrcadle je jiný odraz tebe samotné. Kai a Gerda je pak můžou lepit dohromady Chemoprenem jak chtějí, ale jelikož každý z nich vytvořila jiná bytost, jiná energie a jiný úhel pohledu, můj obraz nikdy nebude kompaktní, celistvý, autentický.

A tak přestávám toužit po efektivitě, která by mě utvrzovala o mé důležitosti ve společnosti, o mé praktičnosti a toužím radši po oněch svědcích, kteří mě naplňují mnohem víc, než si uvědomují. Přestávám toužit o potvrzení toho, že tu opravdu mám své místo. Tady, vidíš? Moje cedulka se jménem, moje, majetek, ha. Hovno.

Jsem opravdová. 

Nebudu Ti lhát, jsem dost neefektivní a nesoustředěná. Dvě stě nápadů vygraduje v jednu či dvě činnosti, což jsou, velmi často, příprava čaje a hledání receptů na kváskový chléb, který ráno upeču.

A stejně je mi při tom dobře. Protože jsem autentická.

Nedávno jsem šla do lesa, protože mi nebylo dobře mezi lidmi. Nedokázala jsem být...přirozená. Funny, huh? Nedokázala jsem se zbavit pocitu, že mě posuzují, že bych se měla zase chovat nějak jinak a mnoho dalších fabulací, která si mozek vytváří, aby se nenudil. Potřebovala jsem v ten den přítomnost jiné entity, éterická těla stromů a rostlin. Takže se vyškrábu na kopec, protože tudy jsem nikdy nešla, není tu cesta. A vidím mnoho padlých kmenů, které stále žijí. Na jeden si lehnu a zavřu oči. A zkouším se smát. Nahlas. Nejde to, takže trochu přidám na hlasitosti. Pořád to nejde. Fu tohle je sakra velká výzva. A jakmile v hlavě pronesu tuto větu, začnu se smát na celé kolo. A sakra nahlas, padám z kmene, chytám se za břicho, nejde to zastavit.

Opravdu? Opravdu je „smát se“ mou momentální nejtěžší výzvou, když minulý rok jsem v této době pravděpodobně leda tak seděla na lavičce v Lužánkách, studovala dvě vysoké školy zároveň, spolupracovala na třech projektech, kreslila jednu skicu za druhou, nespala, začala zase pít, hulit a střídat chlapy, protože mi kurva chybělo vědomí toho, že cítím.

A tak se směju a tečou mi slzy. Protože jsem. Yo soy. So hum.

A v tom momentě, kdy padám z kmene a směju se jen proto, že se směju, v tu chvíli jsem tou nejefektivnější Lucií, kterou jsem kdy byla.

Analogová fotka od Radka Trlici: http://www.radektrlica.portfoliobox.net/ 

[luciesedlackova]

Macbeth

Sketches for a semestral work at JAMU, Brno 2015.

Skicy pro klauzurní práci na JAMU, zimní semestr 2015.

[takovatatamta]

Fragmenty myšlenek část první: Psychosomatika

17. 3. 2017; 19:45 Na víkend u rodičů

Chtěla jsem mu říct něco víc, než jen: Je mi fakt dost zle, nepřijedu.                                                                                                           

Chtěla jsem mu říct, že ho potřebuju vidět, ale zároveň se bojím, aby o mě neztratil zájem, když mě uvidí v takovým stavu. Je mi zima, ležím v posteli a asi to tak nějakou dobu zůstane. Bojím se interakce a samoty snad ještě víc. Ona je občas dobrá, ale zjišťuju, že je velice tenká hranice mezi zdravým osamostatněním a samotou. Druhá možnost přináší škálu vedlejších účinků. Proč jsem kurva nečetla příbalovej leták. První věc, co by v něm byla, by byl STRACH.

Nelogický, intenzivní, těžko odstranitelný.

Když takhle občas uteču k rodičům na vesnici, je mi tu první den-dva dobře. Ale pak mám strach se vrátit mezi lidi, zlenivím, nejradši bych se uzavřela. A jediná možnost jak z toho ven je skočit. Občas se vracím se staženým ocasem a zkouším to na vícekrát. Občas potkám lidi, kterých se nebojím a naopak mě nabíjí a jde to.

No ale poslední dobou...

Strach se mi usadil za krkem, v kyčlích, žaludku, kloubech prstů, kolenou a teď i v hrdle. A proto mě sere, že jsem mu nedokázala říct všechno. Mám pocit, že nevyřčená slova zůstanou v krku, nejdou spolknout ani vyzvracet. A tak mě tam bolí.

Okopávala jsem dnes záhony, protože když jsem to dělala včera v Brně, pomohlo mi to. Dnes mi to taky pomohlo, ale spíš rozjet všechny příznaky           té „nemoci“ nebo co mi je. Což je taky dobře.                                                       Když jsem tak rozmělňovala tvrdé hrudky hlíny mezi prsty, došlo mi, že u mámy vždy ráda peču a že jsem dřív jezdila domů každý pátek a moc ráda. A každý pátek jsem něco upekla.

A jednou jsem upekla makové šneky, zabalila jich pár s sebou a vzala je večer na koncert naší kapely. Stála jsem tam ve tmě s přítelem za zády, hladil mě, dívali jsme se na kapely a pak kolem nás prošel zvláštní hubenej kluk v úplých kalhotách. Měl triko bez rukávů a skoro oholenou hlavu.

O něco později jsme seděli podél stěny s přáteli, smáli se a já se podívala na druhou stranu sálu. Opíral se o zeď a díval se na mě. A znova. A znova. Pak i v backstagi. A najednou mi vadilo, že mě můj přítel hladí, že se ke mně má, že je tady se mnou. Myslím, že jsem se mu trochu vyhýbala a na záchodech si před zrcadlem rekapitulovala, co se to sakra stalo. Ale věděla jsem to moc dobře.

Byl říjen a měli jsme výročí.

Po rozchodu to chvíli trvalo, ale už jsem znala přesný postup. Jen mi opět chyběl příbalový leták, ve kterém by bylo psáno, jak dlouho zotavení trvá.

Pamatuju si, jak jsem po předešlém rozchodu nahlas brečela a pořád dokola vykřikovala:

Jak dlouho ještě? Jak dlouho ještě??

Vždy, když jsem u rodičů, přijde mi, že stěny mého pokoje, hlína našeho dvora, kuchyňská linka...že to všechno mluví a připomíná mi vše zde prožité. Asi proto se mi tu poslední dobou dělá tak zle, nedokážu to odseknout, vzít tejpu a zalepit tu zasranou krabici plnou těchto...co to je?

Příhody? Zkušenosti? Spíš bych to nazvala...jako nějaký stroječek, který je multifunkční, trochu jako otvírák nebo švýcarský nůž.

Každý vztah má takové údělátko, funguje, má spoustu součástek, které se vytasí vždy, když je třeba a někdy, i když to potřeba není. Bohužel. Ale pak se zadrhne. Všechny jeho části jsou venku a nejdou zastrčit nebo odpadají a reznou. Některé se už neotevřou.

Mám krabici plnou švýcarských vztahových nožů.

Hezký.

Ale co s nima?

[takovatatamta]

Nebudu zatahovat břicho

Matu sama sebe.

Bojím se toho, že se zase ztratím. Bojím se toho, že se budu porovnávat a potlačovat a přizpůsobovat.

Bojím se, že budu zatahovat břicho a česat se, kdykoli budu chtít vylézt z pokoje. Bojím se, že si začnu upravovat oblečení, jakmile uvidím, že se přibližuješ. Bojím se, že se budu shovívavě usmívat, i když budeš dělat stupidní vtipy. Že se jim budu smát takovým tím smíchem, který jde jen z hrdla, ne z břicha. A pak ztuhne na tváři. Bojím se, že přestanu zpívat. Zase, tak jako na jaře před tím, než jsem zkolabovala.

Bojím se, že budu mít pocit, že tě mám políbit a pak to udělám a bude to divný a nešikovný a já se stejně mile a zamilovaně usměju i přes to, že vůbec nejsem zamilovaná. Nechci.

Bojím se, že si tu zamilovanost namluvím a kdykoli se mě někdo z našich přátel zeptá, jak nám to spolu klape, tak s dalším typem úměvu odpovím ,,Nice, it´s very nice…yeah.“ nebo podobnou nic univerzální a neříkající větu.

A pak se chytneme za ruku a já budu v zádech cítit jejich úsměvy a pohledy, protože to věděli mnohem dřív, než já.

A proto to nedělejme. Nebuďme romantičtí, prosím.

Nechci, nemám na to náladu, sílu, fantazii. To, že jsem žena, neznamená, že mám potřebu tyto věci dělat. Že mám potřebu být opečovávaná někým, kdo má sám potřebu mě opečovávat.

Buďme stále stejní, originální, občas nasraní, mlčíme, ignorujeme se, to je fajn, to přátelé taky dělají. Buďme přátelé, to je hodnota, která se neměří množstvím něžných gest a dotyků.

Zmátl jsi mě. Mateš mě stále. A já nevím, jestli chceš, abych spíš reagovala na blbý vtipy mezi lidmi nebo na to, jak jsi romantický v soukromí. Že jsi huba nevymáchaná když sedíme v kuchyni, ale jakmile zalezu do pokoje, protože tě mám pro dnešek dost, dojde mi od tebe zpráva začínající oslovení My light nebo Darling.

Co to je, anglická zdvořilost nebo nějaký způsob pokrytectví?

A pak přijdeš do mého pokoje a čichneš si k mým vlasům.

Vždycky se říkalo, že je těžké se vyznat v ženách, ne?

A tak chci být zase sama. Protože v sobě se po pětadvaceti letech konečně aspoň trochu vyznám.

A tak budu sama. Takže jdu do lesa, do pokoje, do lodžie a medituju a objímám se a směju se jako dítě a pláču jako žena.

Nechci vedle tebe sedět v hospodě a držet tě pod stolem za ruku.

Chci tam sedět sama, pít cider a pozorovat lidi kolem. A pozorovat sebe, jak reaguju na lidi kolem.

A bavit se s Liis o pohledu na svět. O pravdě a přetvářce. A bavit se s Emilem o německých holkách, co kdy klátil. A s Yanissem o tom, jak vidí řeckou režií. A s Edou o situaci na vesnicích na Ukrajině, o enviromentu.

Nebudu sedět vedle tebe a mlčet a regovat na tvě podněty, pokud nebudu chtít.

A tak už se nebojím.

Protože vím, co nechci. Takže se zase podívám do sebe dřív, než udělám jakýkoli další krok.

Neznamená to, že si tě nevážím.

Měl jsi tu být. Měla jsem tu být. Mělo to tak být.

Kdyby jen šlo jednodušeji přeškočit nebo vymazat všechny zavedené postupy, prvotní trapný chvilky, kdyby šlo vymazat ten disbalanc tvého chování se mnou a mezi nimi. Vymazat moje vlastní předsudky o tom, jak to má asi správně být.

Ale to půjde. To jde.

A ráno zase vstanu před šestou, půjdu běhat a pak přiběhnu na zahradu a ty budeš krmit bažanty, co sem létají každý den. A to je ta chvíle, kdy se nebojím.

Kdy není potřeba vytahovat věci minulé a rozvíjet teorie o věcech příštích.

                                                                                                 TakováTaTamta