#měls mě vůbec rád

[mist-the-wannabe-linguist]

The same that happens every time a group of Czechs gets drunk and start singing

Nobody sings the Slovak anthem louder and with more fervor than drunk Czechs past 10pm

[morti0re]

Proč je Daneš nejlepší (hlavní) záporák Stínadelské trilogie

 Řeknu to zkrátka; Mirek Daneš je nejlepší antagonista z celé Stínadelské trilogie. A také vysvětlím proč. Ale nejdřív je asi nutno si trochu projít záporáky před a po něm. 

Š. Mažňák:

Na začátku téhle trilogie, máme Štěpána Mažňáka. Kluka kandidující na pozici Velkého Vonta, jak protivník Oty Losny. Co se o Mažňákovi postupně dozvídáme v průběhu příběhu, je že je velmi vychloubavý, nevadí mu se prakticky rozprodat komukoliv jen aby ho ve volbách volili a klidně se zúčastní věcí jen protože mu to poručil jeho otec/nějak se to jeho otce týká. (např. kapitola 34 - Mažňák začne honit RŠ, protože jeho otci dali prázdnou obálku bez Tleskačova deníku) Také asi věděl, co Em provedl Tleskačovi, ale to je jen pouhá spekulace. Zkrátka to je pravý opak Oty Losny. Je také tak napsaný, abychom Losnovi fandili  a jemu ne.

 Jediný problém co mám s Mažňákem, je nedostatek interakce mezi ním a RŠ. Ono technicky dává smysl, že s ním RŠ moc neinteragují, protože Záhada hlavolamu je pořád ještě mystery román. Hlavní zaměření příběhu, je záhada toho co se stalo Janu Tleskačovi a jeho hlavolamu a proč se po tolika znovu objevil. On je ale Mažňák v příběhu několikrát zmiňován, což z něj technicky dělá takovou hrozbu na obzoru. Nevím jak to popsat. Ale to že je jen zmiňován, z něj dělá oproti ostatním záporákům, takového nedopracovaného. Nenechte se mýlit, celý ten koncept o synovi člověka, který zabil prvního vlastníka hlavolamu, teď kandidující na pozici kde bude mít přístup k tomu samému hlavolamu, mi přijde neskutečně zajímavý. Je v tom taková děsivá ironie.

No ale abych to shrnul, abych se vůbec dostal k Danešovi. Mažňák je zajímavý. Má zajímavý příběh a je škoda že jsme ho v hlavní trilogii neviděli s RŠ více interagovat, myslím že by z toho bylo něco skvělého. (třeba něco na způsob Poslední tajemství Jana T. - velmi doporučuji btw) 

V. Rejholec:

Teď bych se rád přesunul trošku do budoucnosti, na konec téhle trilogie. Zde máme Vendu Rejholce. Kdybych ho měl nějak popsat, tak jedině jako zapomenutelného. Samozřejmě že má toho víc do sebe, ale já si osobně nedokážu vzpomenout na víc než dvě scénky kde byl nějak zajímavý. Jeho charakter by se dal asi popsat tak,  že je to padavka a mění strany když je to pro něj nějak přínosné, ale ani v jednom si nejsem jistý, protože je tak zapomenutelný a tohle vlastně mohly být jen neúmyslné hlavokánony . 

Když o tom víc přemýšlím, tak mi dochází že větší ,,antagonistickou” roli v této knížce bere Cizinec, protože z něj jde aspoň trošku strach, má nějakou autoritu. (Něco jako Daneš ve SsB) Rejholec je, ať se snažím jak se snažím, v mých očích jen klučina, kryjící se za autoritu, (ať je to Cizinec nebo Amazonky) co chce dostat hlavolam pro své a Cizincovy účely. (ani sám nevím proč vlastně Rejholec chtěl ježka, kdyžtak mi někdo prosím řekněte, TVV jsem četl jen jednou takže mám o příběhu menší přehled než o zbylých dvou dílech) 

Když o tom přemýšlím, Rejholec je sám osobě takový nudný antagonista, přijde mi víc jako jen takový pomocníček Cizince. Někdy mi přijde že Cizinec je právoplatný záporák TVV, (idk jestli se opakuju, pokud ano, promiňte mi to) ale zase s Rejholcem tráví RŠ víc času a Cizince potkají jen jednou, pokud mě moje paměť neklame, takže nevím.

 No, abych shrnul tuhle sekci o Rejholci. Přijde mi jako hodně nudný antagonista, s asi jen dvěmi scénami, kde mi přišel fakt zajímavý. Někdy mi přišel i celkem směšný, ale to budu spíš jen já. Mám ho rád, ale ze všech záporáků trilogie asi nejméně. 

M. Daneš:

No, dostali jsme se konečně k našemu zlatému klučinovi, Mirku Danešovi. On technicky by se Široko dal charakterizovat jako ,,hlavní” záporák SsB (aspoň teda ze začátku) ale, podle mě oba Široko a Daneš hrají podobně nebo dokonce stejně velkou roli v příběhu. 

Kdybych měl vyjádřit, proč mám Daneše tak rád, bylo by to na dlouho. Ale kdybych to měl zkrátit, bylo by to protože: 1) interaguje s RŠ, 2) nějak se kvůli němu mění příběh (kapitola 23 - kluci fakt věří že Mirek chce kandidovat ve Stínadlech a pohádají se kvůli tomu) a 3) nějak zanechá dopad na zbytek příběhu. Z toho malinkého množství scén ve kterých vystupuje, výhradně v těch kde interaguje s RŠ, z něj vyzařuje autorita. Je vidět že držením Bubliny, má RŠ zcela v malíku a může si od nich žádat cokoliv, protože ví že chtějí svého psa zpátky. Ale zároveň je vidět, že mu záleží jen na té Vontské kronice a Bublina mu je úplně jedno. Proto se o něj on, ani jeho příslušníci nestarali. Bublina byl pro něj jen nástroj k získání kroniky, nic víc.

 Obecně celá ta DušínXDaneš linka je moje nejoblíbenější z celé trilogie, protože to nutí zbytek RŠ cítit. Nevím jak to popsat, ale prostě RŠ jsou vždycky ukazováni jako ti nejlepší kamarádi, kteří se nedokážou nikdy pohádat a nikdy se nerozdělí . Protože mají být vzorem pro mládež, která ty komiksy a knížky čte. A proto, mám nejradši momenty kdy se nějak rozdělí nebo pohádají, protože je to dělá lidštější. Protože reální kamarádi se pohádají a rozdělí kvůli častokrát blbostem. Tak to prostě je. Tyhle momenty je dělají víc uvěřitelnější, že by skupinka kamarádů jako RŠ opravdu mohla existovat. Také tyhle momenty nutí tyhle postavy cítit emoce, a opět, to je jen dělá víc lidštější. Sám Daneš je tak trochu plochý, protože nic moc kromě téhle linky s Bublinou od něj nedostaneme. Ale já ho nemám rád protože by byl nějaká komplexní postava,  spíš kvůli tomu co on znamená pro zbytek RŠ. 

Co se jeho charakteru týče, moc o něm nezjistíme, ale to co si můžeme, ze scén kde se vyskytuje, odvodit je že Daneš je ambiciózní, zřejmě chce také Stínadlům vrátit zpět svou slávu a respekt jako to chce např. Dabinel. Ale jelikož jsme nikdy neslyšeli žádný jeho proslov dopodrobna, tak můžeme jen spekulovat. Také má očividně nějakou autoritu vůči ostatním Vontům, podle toho jak je popisován jeho tón hlasu (je popisován jako “velitelský”). Je také vidět že má talent na přimění lidí, aby se k němu přidali, protože je vidět že už za ten cca rok co uběhl od 1. dílu dokázal dostat na svou stranu celkem úctyhodný počet přisluhovačů (možná ne tolik, kolik měl na konci třeba Žlutý květ ale stejně). 

Mohl bych jít dál, ale to už by trochu zasahovalo do hlavokánon teritoria, takže pokud o to bude zájem, udělám příspěvek speciálně na Daneš hcs. 

To by bylo pro tuhle slohovku vše, děkuji moc že jste mě vyslechli!! 

(a ano, o gramatických chybách vím, není to moje silná stránka lol)

Michal alias morti0re <3

[mujsilenejdenik]

Bylo to náročné, nicméně nakonec jsem vydržel až do tři čtvrtě na čtyři! Každopádně mám asi vážnější problém, než jsem si myslel. Když jsem dorazil na místo určení, cítil jsem jen lehkou nervozitu. Když se začali hosti scházet, byl jsem už nervózní jako prase. Kamarádka - oslavenkyně se mě naštěstí hned ujala a usadila mě vedle sebe. Nicméně celý večer jsem měl pocit, že to se mnou sekne, motala se mi hlava, hořely mi tváře a dělalo se mi na zvracení. Neměl jsem však sílu kámošce říct, co prožívám.

Lemtal jsem vodu a chodil kouřit, jak jen to šlo, abych se trochu nalokal čerstvého vzduchu a doufal jsem, že mě to pomůže trochu se uklidnit. Nakonec jsem si objednal víno a řekl si, že to zkusím přepít. Což vím, samozřejmě, že je úplně špatně a dělat bych to neměl, ale kamarádka měla takovou radost, že jsem přišel, že jsem neměl to srdce se prostě zvednout a odejít, i když jsem na to pomýšlel. Alkohol v těhle případech funguje jako taková berlička.

Když jsme šli s kamarádkou kouřit, zeptala se mě: “A cítíš se tady dobře s těma lidma?”

“No jasně,” zalhal jsem a pokusil se o úsměv. Jsem v tomhle ohledu mistr přetvářky.

Přemýšlel jsem, co to způsobilo. Jasně, byl jsem mezi cizíma lidma, ale dřív jsem s tímhle problémy neměl. Navíc všichni byli moc milí a já jsem si v duchu pořád opakoval, že tohle prostředí pro mě není nikterak ohrožující. Až jak čas plynul, víno začalo účinkovat a lidi postupně odcházeli, začal jsem se cítit uvolněněji.

Nakonec jsme zůstali jenom tři. Kamarádka, já a její kolegyně z práce. Bylo po zavíračce a kámoška řekla: “Tak a teď se jde ke mně. Mám tam dvě flašky vína a vy mi je pomůžete vypít.” To už jsem se cítil úplně v pohodě a tak jsem šel, i když jsem si říkal, že bych možná měl pomýšlet na návrat domů, protože ráno odjíždíme do lázní, ale jsem v tomhle ohledu celkem nezodpovědný jedinec.

Seděli jsme u kamarádky v obýváku, pili víno a kecali o životě. Bylo to fajn a já už se cítil naprosto uvolněně. Kolem druhé hodiny se kamarádky kolegyně s námi rozloučila a zavolala si taxi. S kamarádkou jsme osaměli a já se jí teprve teď svěřil, co jsem celý večer prožíval.

“To je hrozný,” řekla. “Proč myslíš, že to tak je?”

“Nevím,” odvětil jsem. “Fakt nevím. Každopádně teď jsem rád, že jsem šel, ale musel jsem vystoupit ze svojí komfortní zóny.”

Chvíli jsme ještě seděli a povídali si. Kolem třetí hodiny začala kamarádka zívat a já jsem na ní viděl, že je unavená. Řekl jsem, že pojedu. Do postele jsem ale zahučel až někdy kolem půl páté, protože když jsem dorazil domů, vůbec se mi nechtělo jít spát. Usínal jsem s myšlenkou, že tohle budu muset pořešit se svým psychiatrem, ke kterému jdu, až se vrátím z lázní.

[taktrochu-vojdpankova-vila]

Slovopad 01 - Nový den

Tak jo, jdeme na to, mám tady první povídku letošního Slovopadu! Budu se snažit psát na pokračování, držte mi palce.

Tasse nesnášel cestování kočárem. Vedle jízdy na koni to byl ten nejhorší druh cestování, jaký znal. Ano, narozdíl od cestování na koni byl kočár aspoň vypolstrovaný a vyložený kožešinami, takže se v něm sedělo pohodlněji a narozdíl od tvorů, kteří ho táhli, by se o něm nedalo říct, že by Tasseho nenáviděl. I tak to bylo protivné - kočár obvykle znamenal, že půjde o dlouhou a úmornou cestu během které bude Tasse neustále obklopený těmi samými lidmi. Navíc si ani nebyl jistý, jestli se těší na cíl své cesty. „Je to skvělá příležitost,“ říkali mu všichni. A chápal to. Měl magii v krvi, dávalo smysl, že mu navrhnou její studium. A Řád Železného květu byl považován za poměrně prestižní, i když si ho většina lidí spojovala hlavně s potulnými léčiteli a druidy. Ne zrovna materiál na královského mága, ale stát se bylinkářem od něj stejně nikdo neočekával. „Už to není daleko,“ poznamenala Lumi. Seděla naproti němu, dlouhé zlaté vlasy zapletené do věnce kolem hlavy. Pohled měla upřený z kočáru ven a oči jí zářily. „Jak se cítíš, můj pane?“ „Nervózní,“ přiznal. „A utahaný.“ „Však jsme byli na cestě skoro celou noc,“ usmála se Lumi. „Kdyby tvá Výsost netrvala na tom, že si přispí, mohli jsme v Lesním hradě být už za soumraku,“ prohlásil prošedivělý půlelf, který seděl vedle Tasseho. „Tancrede, já nejsem zvyklý na tak dlouhé cesty!“ protestoval Tasse. „Vím,“ zamračil se na něj královský vychovatel. „I proto mě překvapilo, že se tvůj královský otec rozhodl právě pro Železný květ. Nemyslím si, že je to místo pro tebe vhodné, můj pane.“ Tasse mu zamračený pohled opětoval. Jistě, nebyl zrovna nadšený, že ho posílají studovat magické umění do nějaké komunity mágů a léčitelů uprostřed hlubokého lesa. Ale pokud si Tancred myslí, že to tam nezvládne?

Tasse by rád řekl, že si nic nedělá z toho, co si o něm kdo myslí, ale pokud šlo o Tancredův názor… Jestli si Tancred myslí, že Řád Železného květu není nic pro něj, dá si záležet na tom, aby ho přesvědčil o opaku. Věděl, co má od studia v řádu čekat? Absolutně ne. Záleželo na tom? Možná. O magii prakticky nic nevěděl, rozhodně ne dost na to, aby se mohl připravit na něco konkrétního. Stačilo mu vůbec to klasické vzdělání, které jakožto potomek šlechtické rodiny v šestnácti letech měl? Budou od něj čekat, že už bude mít nějaký základní přehled o tom, co bude studovat? Nebo budou chtít, aby jim předvedl, jestli ovládá nějakou formu magie?

Paní Crystal, představená řádu, nic takového nezmínila, když jí Tasseho jeho otec představoval. To ale nic neznamenalo, možná očekávala, že už všechno ví. Možná se měl zeptat. Možná by se měl zeptat ještě než tam dorazí.

Koho se ale zeptat? Lumi? Tasse měl svou komornou rád, ale s výjimkou těch pár drobných kouzel na rozsvěcení a zhasínání svíček a podobné věci, které se naučila od své polovílí babičky, magii nestudovala ani se o ni nijak nezajímala. Pak už zbýval jenom Tancred, protože Tasse si byl docela jistý, že jejich kočí se o požadavky ke studiu v Řádu Železného květu příliš nezajímá. Jen kdyby se nemusel bát, že to pro Tancreda bude znamenat okamžité přiznání toho, že na něco takového není připravený.

„Vedení řádu od tebe bude očekávat důslednost a spolehlivost,“ ozval se najednou Tancred a přerušil tak tok Tasseho myšlenek. „Žádné pozdní vstávání, žádné ignorování povinností. Žádné romány místo studia. Nemusíš svému urozenému otci dělat ostudu i zde. Rozuměno?“

„Samozřejmě,“ Tasse zvedl oči v sloup. Ne. Na nic se ho ptát nebude, o další přednášku nestál. „Nechci ho přece zklamat.“

Nelhal. Jeho adoptivní otec byl laskavý muž a on mu nerad přidělával starosti, pokud nemusel. Pokud by se ale studium v řádu podobalo Tancredově strohé, suché výuce, rozhodně by se tolik nenamáhal.

„Paní Crystal nás samozřejmě bude o všem informovat.“

„Ještěže tak, už jsem se bál, že se mnou budeš v Lesním hradu chtít zůstat, mistře Tancrede.“

„Kdybych mohl, zůstanu, protože stále ještě potřebuješ dohled, můj pane. Žel bohům, mám povinnosti i vůči tvým sourozencům.“

„Prostě smůla,“ povzdechl si Tasse dramaticky a podíval se z okna, aby ho Tancred nemohl zpražit dalším přísným pohledem. Lumi se usmála.

„Vychází slunce, podívej. Začíná nový den.“

Tasse slunce mezi hustým lesním porostem neviděl, přesto ale přikývl. Nový den na neznámém místě a s ním, začátek něčeho nového. Zatím ještě nevěděl co, ale ať už to bylo cokoliv, dokáže, co v něm je.

[poznej-hudbu]

podobná otázečka jako předchozí anon, jak je to s písničkama co jsou přezpívané verze zahraničních písniček? (př. Měls mě vůbec rád, Sny o tygří lady atd)

ano ano čekala jsem že se tato otázka objeví, viz moje "covery *vesměs* nejsou originální tvorba"

Tady si myslím že nový (nebo přeložený) text je dostatečně odlišný, že většina lidí co jej uslyší to bude považovat za úplně jinou písničku, takže nevidím problém.

Zjednodušeně bych taky řekla, posílejte co chcete, ono je stejně 90% šance že se to v té frontě na hlasování jednou objeví :D

[prospercz]

Den 151

Je speciální den pro Sterea. Ten dědek má dneska narozeniny! Je mu 38. Připravili jsme si pro něj se Stirem překvapení, celou dobu z města s sebou neseme pro každého plechovku piva, já mám svou a i tu pro Sterea. Chtěl jsem to ještě vylepšit a tak jsem před výstupem na kopec, kde chceme obědvat, nabral vodu do vaku a pivka do něj ponořil a chladil. Takže táhnu váhu navíc, ale bude to stát za to!

Při obědě se sám Stereo zmínil, že by si hrozně přál mít pivo, bylo totiž horko. A to nám pěkně nahrál, takže jsme si s ním chvilku pohrávali a pak mu teprve jeho narozeninové pivo věnovali. Měl hroznou radost, což nás potěšilo.

Nejhezčí zvuk na světě. Csss, krrr. Otevřená plechovka. Nikde jinde nechutná pivo tak dobře, jako takhle na vrcholu kopce. Za tu námahu to stálo. I za to, že mi z vaku do bear kanisteru nateklo asi půl litru vody a všechno moje jídlo bylo mokré. I za to to stálo. Ale stejně jsem rád, že už to s sebou teď nemusím táhnout dál.

Na vrcholku se zdržíme pěkně dlouho, skoro dvě hodiny. Když už chceme odcházet, dorazí i týpek, který se za jeden kalendářní rok snaží ujít všechny tři americk�� největší stezky: Apalačskou (AT), Kontinentální (CDT) a Pacifickou (PCT). Už mu zbývá jen asi půlka PCT, zbytek má. Šlape už od začátku února. To je fakt magořina. Nedokážu si to představit.

Už jsou skoro čtyři, když se vydáme zase šlapat. Jsem celkem unavený a tak nějak bez energie. Po deseti minutách ale zaslechnu hluk v křoví nade mnou, a když se na to zaměřím, uvidím černého medvěda! Konečně! Oni tu fakt jsou! Mám z toho hroznou radost, dlouho si přeju nějakého potkat v přírodě a ne ve městě v kempu. Byl dost daleko, takže nebezpečí nehrozilo. Navíc si mě vůbec nevšímal a hleděl si jen svého. Juchuu! Fakt mě to nakoplo a moc potěšilo.

Po nějaké době se chystám spát pod širákem. Pršet snad nebude a komáři ve Washingtonu už nejsou, je na ně moc pozdě a moc zima. Před spaním jsem se ještě stihl vykoupat v jezeře Deception, taky po dost dlouhé době.

[opily-zajic]

(Řekla jsem si, že bych chtěla své deníkové záznamy kombinovat s fotkami, tak přikládám knížky, co zrovna tento týden čtu.)

V druháku na vysoké škole jsem se nechala na přednášce filozofie celou poslouchárnou slyšet, že si myslím, že lidé jsou od přírody hamižní - chtějí akumulovat, chtějí produkovat, chtějí vlastnit - a přesně proto si myslím, že kapitalismus tady s námi stále byl a bude, jen v minulosti neznal své jméno. Že nikdy neskončí, aspoň ne do té doby, co silou a agresí zbavíme lidství své hamižnosti a stát nezakročí. Že lidé, kteří jsou schopni žít komunitně (jako třeba já), jsou ojedinělí, a že nás stejně ojebou ti hamižní, kteří budou naší sdílnosti a péče zneužívat. A že jeden z mála důvodů, proč nám ženám "dovolili" pracovat, je prostě jen ten, že si ti hamižní uvědomili, že zvládneme také produkovat kapitál. A protože proč nechat někoho, kdo může produkovat kapitál, "jenom" v kuchyni za plotnou, když očividně zvádne práci placenou (zaměstnání) a neplacenou (péče, domácnost, tzv. "druhá směna") a bude za to, že udržuje patriárchální společnost svou neplacenou prací na živu, ještě děkovat.

Díval ses na mě tehdy jako na zjevení a já se ti vlastně vůbec nedivím. Byls rád, že v té mrtvé poslouchárně někdo něco řekl, ale očividně jsi nechtěl ztrácet drahocenný čas výuky tím, že bys se mnou debatoval nebo se mě rovnou zeptal, co tím ksakru vůbec myslím. Kdybys mě požádal, ať elaboruju, tak se asi zaseknu a vůbec nevím, co říct. Dneska se za to, co jsem řekla, stydím - ne proto, že jsem se tam ztrapnila, ale proto, s jakou jistotou a sebevědomím jsem to zvládla říct, i když jsem si o této problematice předtím zhola nic nepřečetla. Nevěděla jsem, že tenhle názor není můj, nevěděla jsem, koho citovat, nevěděla jsem, jak se tato myšlenka nazývá nebo kdy byla poprvé sepsána, nebo že s ní (aspoň tou první častí) vlastně nebudu souhlasit, když si o ní za dva roky něco víc zjistím. Jen jsem ti koukala do očí a byla jsem tak opilá tvou pozorností a upřeným pohledem, že jsem tím svým ani necukla. Na chvíli jsem se v té poslouchárně cítila, že tam patřím. Že je ten názor můj. Že jsem ti to natřela.

Když jsme pak spolu sami leželi na dece v parku, když tys měl v sobě snad už desátou cigaretu a společně jsme dokončovali dvoulitrovku vína, stékal z nás pot, bavili jsme se o naší minulosti a už jsme si dávno nevykali, tak ses mě s úsměvem zeptal, abych ti pro změnu vysvětlila něco jiného. Najednou jsem znejistěla, protože jsem už nebyla opilá tvým pohledem, už jsem nebyla ta borka na akademické půdě; už jsem byla jenom holka na dece, která si zničehonic připadala tak maličká a hloupá.

Doteď nevím, co sis o tom, jak jsme spolu komunikovali, myslel. Bavila tě má hloupost a přesvědčení, že ze mě dva semestry filozofie (zčehož jeden s tebou) udělaly ó slečnu intelektuálku, nebo jsi mi doopravdy naslouchal, doopravdy tě mé názory zajímaly? Mám příliš nízké sebevědomí na to, abych uvěřila tomu druhému. Jsem oproti tobě nic. Vždyť ty máš dva tituly, já jsem jen hloupá nána.

Vlastně jsem měla vždycky problém vyjádřit svůj názor nahlas. Vždycky jsem se musela opít (buď tvou nebo cizí pozorností, nebo aspoň půl litrem červeného). Možná se cítím, že na to nemám jako žena právo. Možná si ze mě vždycky utahovali, že jsem na takové světonázory na tomto světě příliš krátce, i přesto, že všichni mí mužští vrstevníci už dávno kecali všem kolem do života a do politiky. Říkali mi tehdy pohrdavě gymplačko, i když jsem měla jenom uměleckou, a z mého feminismu si utahovali, nazývali mě jakkoliv, jenom ne inteligentní. Možná jsem se vždycky cítila jako narušitel, někdo, kdo se tady - na vysokou školu, třeba i na ty tvé zatracené přednášky filozofie - dostal náhodou, kdo jenom předstírá, že těm odborným knihám rozumí, jenom papouškuje cizí slova a chlubí se cizím peřím. Někdo, kdo si zaplňuje svou knihovnu filozofií, sociologií a estetikou jen proto, aby to mohl ukazovat a chlubit se návštěvám a chlapům jako ty, které chce jenom dostat do postele, a ne proto, že ho opravdu zajímají. Čtu knihy, co miluju, a mám zničehonic pocit, že svou lásku k nim jen předstírám. A když jimi listuji, tak mi ten malý hlásek v hlavě, který musím neustále zoufale zahánět a ničit, neustále našeptává, že tohle přece nejsem já - ta holka, "co je trochu dost mimo", na akademickou půdu nepatří. Jak dlouho zvládneš předstírat, že tohle jsi ty? Za jak dlouho všichni zjistí, že jsi doopravdy absolutně hloupá? Vždyť se ti ten chlap v parku vysmívá do očí, kdy ti to už konečně dojde?

Vždyť jsi mi sám řekl, že většině knihám zpočátku nerozumíš. Prý si je musíš často číst i dvakrát, abys jim porozuměl úplně. Byl jsi lidský, upřímný, nic jsi nepředstíral, měls rád popkukturu a nehrál sis na ó pana intelektuála, ač jsi jím absolutně byl, proto jsem ti tak ráda naslouchala. Líbilo se mi to na tobě, proto nerozumím, proč na sebe kladu nárok, že zrovna já všechno musím mít na první dobrou. Nemám právo přiznat, že tomu nerozumím; jsem na to příliš mladá a jsem na to málo chlap. Možná jsem tomu vůbec nerozuměla, jenom jsem to předstírala, možná proto jsem ti hrála do karet a snažila se ti to vysvětlit, tys jenom poslouchal a bůhví, co ti tehdy procházelo hlavou. Možná se ti jenom líbilo, že jsem se ti snažila bránit. Snažila se ti rovnat. Byla jsem jako malé dítě, co si hraje na dospělého.

Působí na mě tlak, že musím být větší intelektuálka než všichni kolem. Přečíst si víc, napsat víc, polemizovat víc, debatovat víc. Víc než ostatní, víc než muži v okolí. Vědět toho víc, jak ty, dohnat tě, překonat. Dohnat všechny ty intelektuály, kteří mi přednášejí, a mnohem dřív, než to zvládli oni. Jinak si ten post - ten krásný moment, kdy mě někdo nazve aspoň trošku inteligentní - nezasloužím. Jsem hloupý člověk, co si musí tu vysokou školu zasloužit. Musím si zasloužit být na místě, kde ostatním stačí jen patřit.

S tím pravičáckým názorem, že je kapitalismus pro lidskou náturu přirozený, už dávno nesouhlasím. My dva si už dávno netykáme, vlastně jsme se už rok neviděli. Ale ten hlásek, co mě přesvědčuje o mé neschopnosti a hlouposti, je tady stále. Kéž by raději zmizel on.

[myzetauniverse]

Comforteber 2022 my way...Fix-it fic 8. Strach požádat o pomoc  Od boje na hoře Hancock uplynuly dva dny. Dva dny, kdy jsem nebyl schopen zamhouřit oko ani na minutu, dva dny, kdy jsem byl úplně mimo sebe. Nikdy jsem se na Vinnetoua kvůli ničemu nehněval, až teď, poprvé. Jak mi tohle mohl udělat? Jak mi mohl říct, že ví, že zemře, a přesto trvat na tom, že do boje půjde? Jak mohl být ochoten mi odejít jen kvůli svému přesvědčení o nezvratnosti osudu? Jak mu mohlo na mně tak málo záležet, a kdy mu na mě záležet vlastně přestalo? Ani má láska ho nedokázala od toho činu odvrátit, a já se pral se svými démony, strachem a zbabělostí na jedné straně, a s respektem k bratrovu rozhodnutí na straně druhé. Vůbec jsem nevěděl, co mám dělat. Celou noc jsem tiše proplakal do přikrývky a prosil Boha, aby mi dal rozhřešení, aby mě spasil. Bůh byl k mým modlitbám hluchý a němý. Když jsem odvinoval laso pro sestup do rokle, zdřevěněly mi prsty a roztřásl jsem se jako stéblo rákosí. I Bůh mě opustil a tak mohu já s klidným svědomím opustit Boha. Nechci, nemůžu, nedokážu chodit po světě bez Vinnetoua. Má-li v tomto proklatém místě zemřít, zemřu spolu s ním, i kdyby to mělo být vlastní rukou. I kdybych za hřích sebevraždy měl jít do nejhlubšího pekla, stále bude rajskou zahradou proti zbytku života v ohlušující samotě a bez lásky.  Boj se rozpoutal rychle. Neustále jsem držel Vinnetoua v zorném poli a snažil se mu být co nejblíž, a ještě teď mě mrazí při vzpomínce, že jsem tentokrát nehodlal nikoho šetřit. Můj nůž rozdíral maso, mé pěsti prorážely lebky s odporným křupnutím, střídány bubnováním revolveru. Bylo mi úplně jedno, že jsem se změnil v něco, čím jsem vždycky tolik opovrhoval - v bezcitný stroj na zabíjení.  Pak zableskl výstřel, a všechno se začalo odehrávat zpomaleně. Skočil jsem před svého přítele a smrtící ráně nastavil vlastní hruď. Oba jsme se prudkostí mého pohybu spolu se silou svištící kulky zhroutili na zem a kapky krve se nám rozletěly po šatech. Jak dlouho trvalo, než jsem s neskutečnou úlevou zjistil, že nekrvácí on, ale já, nedokážu říct. Necítil jsem žádnou bolest, jen neskutečnou radost, že položím svůj život za jeho. Že to nebudu já, kráčící dál osamocen. Ďábel smrt se ale nehlásil o slovo, stejně jako předtím Bůh. Zjištění, že není nebe ani peklo, že mi celý život lhali, mě ochromovalo, asi mi znovu tekly slzy, nevzpomínám si. Ve svém zálesáckém životě jsem nejednou podstoupil vytažení kulky nožem, a vždycky jsem zachovával kamennou tvář, ale tentokrát mě netečnost nestála žádné úsilí. Byl jsem jen na dno vydlabaná, prázdná skořápka, ze které spolu s krví a olovem vytekly veškeré pocity do poslední krůpěje. Necítil jsem vůbec nic.  Až teď, po dvou dnech když mokvající rána konečně skoro nesnesitelně bolí, si začínám uvědomovat, že tohle sám nezvládnu. Že mi Vinnetou bude muset pomoct. Že si budeme muset promluvit jinak, než jen dobré ráno a dobrou noc. A mám z toho strach. Konečně opět cítím alespoň bolest a strach, ale lásku ne. Bojím se, že jsem ji navždy ztratil, a že s tím nedokážu nic udělat...  9. Na jeden den volno  Blížil se večer. Domů do puebla jsme měli ještě několik dní cesty, a museli jsme se někde utábořit. Nemluvil jsem a nechal všechno na Vinnetouovi. Lomcovala mnou horečka a bolest v těle, a tupé prázdno někde uvnitř mezi žebry. Kolik lidí jsem při záchraně Vinnetoua zabil? Kolik životů bylo zničeno navždy jen kvůli mé sobecké lásce? Nepočítal jsem je.  Mechanicky jsem odsedlal svého hřebce a beze slova odešel k vodě, vymýt a vyčistit si ránu. Nebyl jsem nikdy opravdovým lékařem, ale v tu chvíli jsem tomu byl rád - chtěl jsem, aby mě to co nejvíc bolelo, abych cítil alespoň něco. Vinnetou mě pochopitelně našel brzy, a i když jsem ho rázným gestem ruky posílal pryč, neodešel. Přiklekl si ke mně a konejšivě mi odtáhl prsty, které jsem zarýval sám do sebe. "Šárlí...takhle ne..." zašeptal mi. Skoro jsem se mu vytrhl z předpokládaného objetí a už jsem dál nezvládal držet se na uzdě. "Neříkej mi, co a jak mám dělat! Neříkej radši už vůbec nic! Není žádné peklo, není žádné nebe, nejsou žádná věčná loviště, není nic! Je jen smrt, konec, a ty ses jí vydal dobrovolně vstříc. Můžeš mi laskavě vysvětlit proč? Máme na to celý den a možná víc, jak určitě vidíš!" Otočil jsem se opět zády k němu a pokračoval v omývání svého bolavého ramene. Když jsem se vrátil do našeho maličkého tábořiště pro dva, Vinnetou seděl u ohně a zíral do něj s nečitelným výrazem. "Cítí se můj bratr lépe?" formální, trochu kostrbatá otázka. "Ano, rána se časem zahojí." odsekl jsem. "Šárlí, přisedni si ke mně, prosím" Čekal jsem na vysvětlení, na nějakou odpověď, a tak jsem uposlechl. " Není to tak, že by tě Vinnetou chtěl opustit. Ale to, co mi velký dobrý duch předložil, hovořilo jasně. Můj bílý bratr tomu nejspíš nedokáže rozumět, ale my rudí mluvíme s bohy jinak, než vy s vaším Manitouem. Jsme jeho součástí a neprotivíme se jeho vůli. Můj bratr zachránil můj život jen díky tomu, že v Manitoua nevěří."  Chvíli mi trvalo, než jsem v myšlenkách jeho slova přežvýkal. "Vzal jsi na sebe ránu, která byla určena pro mne.". Pomalu se ke mně přisunul, a rampouch, který mě předchozí dva dny propichoval, začal konečně tát.  Přes látku košile mi položil ruku na zraněné místo. "Dovolíš mi, abych ti ránu alespoň obvázal?" Až teď mi došlo, že jsem to neudělal, protože rameno sám sobě člověk těžko obvazuje, a že po mém urputném zápolení s ošetřením bez pomoci košilí znovu prosakuje krev. "Ale ano" rezignovaně jsem odvětil. Můj Vinnetou byl pečlivý a jeho doteky konečně opět příjemné a důvěrně známé. "Šárlí, zůstaneme tady, den nebo dva. Jsme v bezpečí, nikdo kolem nás není, a už teď tě svírá horečka." Nic jsem proti tomu nenamítal, měl pravdu, a jeho slova a jeho přítomnost mi stačily. Potřebujeme čas jen pro sebe, čas, který zahojí všechny rány, ty na povrchu, i ty hluboké. 

[marty-man]

STEZKA ČESKEM - Jak to všechno začalo?

Když jsem před pár lety koukal na to jak lidé chodí do Santiaga de Compostela na pouť, zaujalo mě to. Nikoli z náboženských důvodů, ale z těch dobrodružných. Dělal sem si rešerše a cesta z Paříže do Santiaga tu byla rozdělena do 30ti dnů cirka po 30ti kilometrech. Ujít 30 kilometrů denně se dá, ale ujít je druhý den, třetí, desátý…to už chce cvik. Nicméně jsem se rozhodl, že až někdy skončím v práci a bude ten časový úsek volný, tak se na tu cestu vydám. A to se stalo právě teď, paradoxně v mých 33 letech, jak příznačné. Jen tu trasu jsem maličko upravil. Moje přítelkyně Olinka mi před časem říkala o Stezce Českem a že její sestra Káťa má zálusk na to ji po částech absolvovat. Nápad o cestě lemující hranice je skvělý. Zalíbilo se mi to a pravil jsem, že bychom mohli někdy nějakou část také ujít. 

Teď když jsem měl vyrazit na cestu, tak jsme si říkali: “Marty, nejseš žádnej hajker. Chození taky nepatří úplně mezi tvé oblíbené činnosti. Kondička nic moc. Budeš se složitě vracet, až zjistíš, že to není nic pro tebe? Není to velké sousto? 

Přehodnotil jsem tedy cestu do Santiaga a začal studovat Stezku českem. “Když nebudu moc, nebo uvidím, že na to nemám, tak sednu do vlaku a za chvíli jsem doma.” 

Rozhodl jsem se pro Jižní větev. Šumava je nádherná a Moravu vlastně vůbec neznám, ale rád bych ji poznal. 

Začal sem s elánem nakupovat vybavení kterým jsem nedisponoval a těšil jsem se, že jej naplno využiju a nebudu ho mít jen na pár letních víkendů. A konečně se pustím do craftění v přírodě a nebudu na to koukat jen na videích svých oblíbenců z youtube. Otestuju své schopnosti.

Poté jsem tedy na ofiko stránkách začal plánovat cestu, jakože 30km denně úplně na pohodu. Když sem o tom řekl Olince, tak ta mě opět vrátila na Zem, že tolik denně rozhodně neujdu, zvláště pak na horách, kde je to nahoru-dolu…spíš nahoru :)  Tak jsem to porad okukoval a přemýšlel kam se asi tak dostanu. Skončilo to tak, že jsem to přestal řešit. Času mám dost. Kam dojdu, tam dojdu, lehnu si a druhý den půjdu dál. U nás doma se říká: “ty tam jdeš jak na motýly.” (rozuměj; někam na lehko, nepřipraven), asi je to hláška z nějakého filmu či seriálu, ale přesně tak si připadám. Já tomu říkám, “skočit do toho kufra.” Prostě si dáš batoh na záda a jdeš ne? Kde je ta věda? A tak jsem tři dny před odjezdem kontaktoval trail angela Šárku, že bych u ní první noc spal a zbytek už zařídí bůh. 

Koupil jsem si lístek na vlak a vyrazil jsem. 

[terminus-technicus]

Jakpak se máš?

I přes všechno se odvažuju říct, že jsem o něco dál, než jsem byl před dvěma lety. Když něco říkám, zpravidla už rozumím, co tím myslím. Když říkám "chci umřít", neznamená to doslova, že si přeju zemřít, ale jen zoufale potřebuju pauzu od všeho. Kéž bych měl nějaké tlačítko, kterým by se dal pozastavit celý svět, až na mě; a pak bych mohl v klidu, nikým a ničím nerušen, prospat několik měsíců. Když říkám "nikdo mě nemá rád", přirozeně tak nějak tuším, že to asi úplně neodpovídá realitě; ovšem je to jednodušší než se k tomu postavit konstruktivně a přijmout zodpovědnost za své vlastní myšlenky. Když se věci serou, je jednodušší ohledně toho být sebelítostivý než s tím něco dělat.

Ne, nechci mluvit o škole. Nechci slyšet, že to zvládnu. Nechci slyšet, že to nezvládnu. Nechci na to myslet. Nechci mluvit o své rodině. Nechci mluvit o budoucnosti, nechci myslet na budoucnost. Nechci všechno, nechci nic.

Jsem málo nebo jsem moc. Je mi zima. Žiju jen napůl. Raynaudův syndrom mi na chodidlech vytváří spletité mapy mramorové běli a po ránu mi vždy dělá problém přinutit krevní tlak, aby stoupnul na nějakou normální hodnotu. Až jednoho rána už vůbec nestoupne, nalož si mě do formaldehydu.

Dostal jsem výsledky a nejsem si jistý, jestli je to špatné, nebo jestli je špatné to, že mi to připadá špatné.

[ciclopoint]

Vlkov u Tišnova - Ledeč nad Sázavou - Zruč nad Sázavou - Číhošť - Žďár nad Sázavou - a pak ze Štatlu do Měnína 

Stručné shrnutí: Resumé třídenního cyklotripu 245,15km kdy jsem občas skoro padal na hubu je na to  počasí co jsem mi příroda přichystala celkem gut 👍 * Dva dny na těžko proti silnému větru, který mi nedal ani na chvíli odpočinout. * Den první 115km, mě dostal skoro na dno, tak že druhý den jsem měl úplně dřevěné nohy. * Mlel jsem z posledního, tak jsem byl rád, že jsem vůbec urazil od Zruče…

[jonasjensovskynejennaefar]

„A opravdu se nemoh jen někde zaseknout nebo opozdit? Je to teprve pár hodin,“ nadhodil jeden z mužů v uniformě místní Hlídky směrem k předákovi dřevorubců v lehké snaze přesunout celou záležitost z tajemného zmizení do pouhého nedorozumění.

„Ne ne, pane, to se Mihailovi vůbec nepodobá. Bejval tu dycky mezi prvníma. Vite, von měl neomylný vstávání a nepamatuju se, že by jednou jedinkrát zaspal, a to tu s přestávakama makal už roky, dycky pravidelný sezóny v roce.“ Předák žmoulal čapku v ruce, kmitajíc očima z jednoho strážníka na druhého.

„Takže ani holky, ani nic podobnýho, kde by se moh zapomenout?“

Další kroucení hlavou. „Ne ne, nic takovýho, proto mě to tak zaskočilo už vod rána. Teda copak vo to, von se holkám nebránil a naopak to bylo stejný, ale tady pokud vim nic neměl a dycinky si dal pozor, aby tu byl se sekerkou na čas.“

Strážník byl na vážkách. Vždycky se chtěl připlést k něčemu významnému, protože tady ve vesnici se skoro nic nedělo, ale taky měl rád svou rutinu a nebyl by proti, kdyby se Mihail najednou objevil na kraji lesa a všechno se vysvětilo jako noční milostné dobrodružství.

Zatím ale nic nenasvědčovalo tomu, že by mělo jít o jednoduchou záležitost. Strážníkův zrak se chtě nechtě stáčel k místnímu lesu. Všichni v Male věděli, že se tam děly zvláštní věci a zřejmě dějí dosud. Jenže nikomu se nechtělo to zkoumat důkladně. On sám by se tam rád podíval a byl pak za hrdinu, jenže ideálně jen jako doprovod někoho, kdo bude dělat ty těžký věci a on může třeba jen držet dveře a nosit věci sem a tam.

(Tekla tudy slast, dnes jen sekne past)

[miyokotranslations]

Qiang Jin Jiu - Kapitola 38.

Vojenská disciplína

Sněžilo už tři nebo čtyři dny za sebou. Xiao Chiye za tu dobu zlenivěl tak, že se na vojenské cvičiště téměř nedostal. Před několika dny se dokonce seznámil s obchodníky z Longyou a nakoupil si od nich cennosti, jakými byly například perly dovezené z přístavu Yongquan, nebo jaspis vyrobený v Hezhou, což byly všechno exkluzivní předměty.

Li Jianheng byl nyní velmi pilný. Bez ohledu na to, jak bylo chladno, se účastnil jednání dvora a každý den žádal Hai Liangyiho, aby mu uděloval lekce. A když viděl Xiao Chiyeho zanedbávat své povinnosti, sám ho jedním nebo dvěma slovy napomenul. Vypadalo to, jakoby se skutečně začínal měnit.

Xiao Chiye byl rád, že u něho viděl změnu. Když ulovil na hoře Feng dva jeleny, hned je daroval paláci. Li Jianhenga však ještě neopustilo zděšení od posledně, kdy přihlížel oslí pečeni, a divoká zvířata si tak držel od těla. Proto byli jeleni nakonec darováni Hai Liangyimu.

Pomalu se začínal blížit konec roku, kterému dominovaly dvě hlavní události - obětní obřad a hostina úředníků. Šest ministerstev a dvacet čtyři Jamenů měli práce až nad hlavu. Ředitelství obřadů postrádalo lidi a neustále se potýkalo s množstvím věcí, které nevědělo, jak uchopit, a proto nezbývalo, než se pořád dokola ptát Li Jianhenga. Li Jianheng byl však v těchto záležitostech neméně ztracený, takže i on musel pokaždé obtěžovat Hai Liangyiho a ministerstvo obřadů, aby mohl učinit rozhodnutí.

V Qudu začínalo být rušno. Když Li Jianheng viděl, že Xiao Chiye nemá co dělat, svěřil mu důležitou práci a nechal ho přezkoumat soupisku osmi velkých výcvikových divizí. Tímto způsobem se hlídky i obrana Qudu dostaly zcela do Xiao Chiyeových rukou.

Xiao Chiye nemohl odmítnout, a tak mu nezbylo, než na tom začít pracovat. Shen Zechuan následoval Xiao Chiyeho všude, kde zrovna pobíhal. V důsledku toho pro něho bylo nevyhnutelné, aby se srazil s císařskou armádou.

Jednoho dne, když Tantai Huovi skončila hlídka a akorát se chystal uklidit zpátky svůj meč, uviděl Shen Zechuana stát před kanceláří. Promnul si zmrzlý, zjizvený obličej a přešel rovnou k němu.

Shen Zechuan otočil hlavu a sledoval, jak se k němu Tantai Hu hrozivě přibližuje.

„Shen osmej?“ Zastavil se Tantai Hu a chladně řekl: „Shen Wei je tvůj otec, že jo?“

Shen Zechuan se zeptal: „Hledáš mého otce nebo mě?“

„Samozřejmě hledám tebe. Shen Wei je kurva spálenej na prach.“ Procházel kolem něho a přitom říkal: „Svoje dny v Qudu si očividně užíváš. Podivejme se na tu postavu. Srovnatelná s kurtizánama z ulice Donglong. Pěkně rozmazlovaná s chutí k jídlu i vínu.“ Jakmile Shen Zechuan slyšel jeho tón, věděl, že nepřišel s dobrými úmysly.

Chen Yang vedle něj neřekl nic, zatímco císařská armáda na nádvoří natahovala krky, aby na představení lépe viděla.

Tantai Hu pokračoval: „Pevnej zadek, štíhlej ohebnej pas. Tváře jako broskvovej květ a liščí oči. Ve vile Xiangyun bys byl prvotřídnim, špičkovym materiálem. Proč teda pobíháš ve větru a sněhu s našim místokrálem, místo aby sis žil dobrej život tam?“ Stál Tantai Hu pevně na místě, na Shen Zechuana pohledem vrhal dýky. „Jenom proto, že Shen Wei před pěti lety líbal kopyta koní Libejský obrněný kavalerie, se šest prefektur Zhongba neproměnilo v hnojiště dvanácti kmenů Bianshy. A ty se teď učíš od svýho otce. Kterou část našemu místokráli líbáš ty? Prostitutky z bordelů sou všechny zběhlý v jedný konkrétní technice, když se spustí postelový závěsy. Jakou dovednost máš ty, že seš vůbec hoden tu dneska stát se všema chlapama, co bojovali v bitvách?“

„Pokud nejsem hoden, proč mi zástupce velitele neodejme autorizační token a nevykáže mě ze dvora?“

„Proč bych měl plejtvat tolik úsilí?“ Řekl Tantai Hu. „Ty seš jenom čokl u dveří naší císařský armády. I kopnutí od nás je pro tebe čest. To kvůli místokráli tu s tebou ztrácim pár slov. Když už se z tebe stala věc jinýho muže, musíš se jako věc taky chovat.“

„Na rozkaz syna nebes nosím autorizační token císařské osobní stráže. A to znamená, že jsem tady v oficiálních záležitostech. Jak by to ze mě mohlo dělat něčí věc?“ Zeptal se Shen Zechuan. „Jestli jsem já pes císařské armády, pak vy, pánové, nejste o moc odlišní. Všichni jsme muži, kteří dostávají plat od císařského dvora a pobývají v Qudu. Jestli z toho něco plyne, pak jedině to, že musíme pracovat s jednotnou myslí i srdcem.“

Tantai Huovy tygří oči se rozšířily v upřeném pohledu, když zvedl své dvě čepele a vztekal se: „Ty, že seš stejnej jako my? Ty neuctivej Shenskej pse! Tehdy sem byl vrchním velitelem praporu posádkovejch jednotek Dengzhou v Zhongbu,“ náhlým krokem vykročil vpřed a přitom překypoval nenávistí. „V době, kdy byla poražena řeka Chashi, byli moji bratři v závrtu Chashi! Víš vůbec jakej je to pohled? Stříleli na ně šípy, dokud se neproměnili v lidský ježky! Čtyřicet tisíc mužů pohřbenejch společně v závrtu! Čtyřicet tisíc mužů!“

Shen Zechuanův výraz zůstal neměnný.

Tantai Hu pokračoval: „Můj otec i matka byli taky v Dengzhou. Kavalerie Biansha zaútočila a ten zrádce Shen uprchnul a nechal všechny starý, slabý, ženy i děti v Dengzhou tak, jako moje rodiče, na pospas kavalerii Biansha! Zmasakrovali města jedno po druhym. Mojí mladší sestru vlekli dva li, než jí znásilnili a zabili u městskejch bran! A ty si tu bezstarostně žiješ, aniž by ses musel starat o svoje každodenní potřeby! Stačí ti jenom vystrčit zadek a nechat se šukat a všechny hříchy, kterejma seš vinen, sou rázem odpuštěný!“

Na nádvoří foukal studený vítr. Chen Yang viděl, že se situace začíná vymykat kontrole, ale to už bylo pozdě.

Tantai Hu zvedl Shen Zechuana za límec a rozzuřeně řekl: „Jak se vůbec opovažuješ mi odmlouvat, když ti uděluju lekci? Všichni ste jenom mladí pánové zvyklí na život v luxusu. Jak bys vůbec moh vědět, kolik lidí v tý bitvě zemřelo? Jak bys moh vědět, že je i v dnešní době v Zhongbu bezpočet lidí, co umírá hlady?! Jak se ti žije v Qudu, co? Dobře spíš, dobře jíš, dobře si žiješ a on se vždycky najde někdo, kdo tě zbaví hříchu. Ale co ti, co v Zhongbu zemřeli? Kdo se bude zodpovídat za jejich smrt?!“

Shen Zechuan popadl Tantai Huho za paži a náhle ho hodil na zem. To byl natolik šokující krok, že všichni kolem okamžitě ustoupili.

Shen Zechuan ze sebe oklepal dvě hrsti sněhu a na Tantai Huho se podíval: „Kdo? Zeptej se svých vlastních lidí. Trvalo celý měsíc, než kavalerie Biansha vstoupila na naše území a přesunula se podél řeky Chashi do Dengzhou. Když se Shen Wei stáhl z bitvy, měli jste mu vy, železní a stateční muži, zlomit vaz a poslat vojáky, aby posílili obranu.“ Vstal Shen Zechuan. „I když mě teď ponižuješ a nenávidíš, nijak se mě to nedotýká. Tenhle svět volá po splacení dluhu krve krví. Zabití mě je považováno za prosazení spravedlnosti ve jménu nebes a ve prospěch uklidnění veřejného hněvu,“ vyštěkl na Tantai Huho a zlomyslně se usmál: „Ale to je jenom hromada keců. Ten, kdo zmasakroval města, je kavalerie Biansha. To oni zabili všech těch čtyřicet tisíc vojáků. Chceš vyjebávat se mnou, Shen Zechuanem? Tak se nejdřív sám vzchop a smyj si z hlavy chcanky Bianšský kavalerie. Můj život nemá valnou hodnotu a mojí smrti neni třeba litovat, ale odepíše dluhy kavalerie Biansha?“

Tantai Hu řekl: „Nesnaž se, kurva, popírat svojí vinu! Copak to nebyl tvůj otec, kdo vpustil Bianšskou kavalerii na naše území?!“

„Tak mě zabij.“ Zvedl Shen Zechuan prst a naznačil u svého krku řez. „Prosím, pojď, zabij mě. Zabij mě a pokrevní linie toho zrádce Shena bude přerušena.“

Tantai Hu rychle vstal, vytáhl své dva meče a na Shen Zechuana se vrhl.

Ding Tao se tou dobou akorát probudil, vyšel ven a v tom uviděl, co se právě děje. Vyděšeně proto vykřikl: „Laohu, neubližuj mu! Já na něj musim dávat pozor!“

Tantai Hu už ale nikoho neposlouchal. Svými dvěma meči sekl, až zahvízdal vítr. Ding Tao vyskočil tři stopy vysoko, chtěl zasáhnout, ale Gu Jin ho zvedl za límec a řekl: „Celá Laohuova rodina v Zhongbu zemřela. Nemůžeš čekat, že nechá Shen Zechuana bejt.“

Ding Tao mu však oponoval: „Ale nebyl viníkem Shen Wei? Co to má společnýho se Shen Zechuanem?!“

Gu Jin na chvilku zaváhal, ale v hovoru nakonec nepokračoval.

Tantai Huův meč prosvištěl vzduchem před Shen Zechuanovou tváří a ten se ihned otočil, aby odkopl jeho zápěstí držící meč stranou. Jakmile Tantai Huovi paže znecitlivěla, vykopl mu meč z ruky. A právě v tu chvíli se zvedla zástěna vedoucí do kanceláře. Yang Zongzhi, náměstek ministra vojenství, zíral s vytřeštěnýma očima, jak se na něho meč řítí. Chen Yang okamžitě zvedl paži ve snaze ho chytit za jílec, ale kdo mohl čekat, že bude Xiao Chiye rychlejší? Švihem pochvy odrazil meč do sněhu. Ocelová čepel se zabodla do země takovou silou, až to šokovalo celé nádvoří císařské armády, která ihned jednotně poklekla.

Všichni jednohlasně řekli: „Místokráli, prosím, omluvte naše provinění!“

Xiao Chiye je ignoroval, svůj vlastní meč si pověsil k pasu a zvedl ruku, aby Yang Zongzhimu přidržel závěs. S omluvným úsměvem řekl: „Nevychoval jsem si dostatečně své podřízené a tím jsem náměstka Yanga vyděsil.“

Jak by se tu po tom všem odvážil Yang Zongzhi setrvávat byť jen o vteřinu déle? Poté, co několikrát nemotorně přikývl, vyběhl ze dvora, nasedl do svého koňského povozu a zmizel, aniž by se prosil, aby ho kdokoliv vyprovázel.

Jakmile ho Xiao Chiye jakž takž vyprovodil, otočil se a podíval se na nádvoří plné klečících mužů.

Chen Yang věděl, že pochybil, proto pospíchal se slovy: „Místokráli, byl to tento podřízený, kdo zanedbal dohled a ne-“

„Sledoval si to představení dost dlouho.“ Jakmile Xiao Chiye promluvil, přistál mu na rameni Meng. Proto vytáhl kousek bílého masa a nakrmil jím svého raroha loveckého, než pokračoval: „Zhao Hui by něco takovýho neudělal.“

Chen Yangova tvář zbělela. Xiao Chiye ho nepokáral před ostatními, protože Chen Yang byl jeho velitelem stráží a důvěryhodným pomocníkem. Nemohl mu dát facku do tváře pod bedlivým zrakem ostatních, aby tím neohrozil jeho postavení mezi bratry z císařské armády, před kterými by pak pro něho nebylo snadné držet hlavu pevně vzhůru. Tahle slova však Chen Yanga zasáhla nejhlouběji.

Chen Yang i Zhao Hui byli muži s dobrým potenciálem, které si osobně vybral sám Xiao Fangxu. Zhao Hui byl klidný a vyrovnaný a jeho záslužné vojenské činy, kterých dosáhl pod Xiao Jimingovým vedením, byly nesčetné. Byl zástupcem generála, kterému se jen málokdo odvážil projevit nelibost, když vstoupil do Qudu. Chen Yang naproti tomu zůstával v princovském sídle v Libei, dokud před pěti lety nenásledoval Xiao Chiyeho do Qudu. Byl rozumný a nejvíce ze všeho se bál, aby ostatní neřekli, že byl ve srovnání s Zhao Huim podřadný. Takové bylo soupeření mezi bratry stejného rodu. A dnešní Xiao Chiyeho slova ho nejen probudila, ale také v něm rozvířila nesmírný stud.

„Když sem se před pěti lety ujal funkce místokrále, řikalo se, že je císařská armáda jenom banda prohnilejch darebáků, kteří nedbají na vojenskou disciplínu ani pravidla a kteří místokrálem pohrdají.“ Pohladil Xiao Chiye Menga. „Takovej druh vojáků vést nemohu. Jestli chceš zůstat u císařský armády, tak se buď vzpamatuješ a budeš dodržovat pravidla, nebo se okamžitě sbalíš a vypadneš.“

Tantai Huova hruď se zvedla, když rozhořčeně řekl: „Je to, jak místokrál říká. Vždycky jsme vás všichni poslouchali na slovo. Ale co on? Dá se vůbec nazývat vojákem? Já jsem byl jmenován zástupcem velitele a jsem o několik tříd výš než on. Bylo ode mě špatné, že jsem mu dal kázání? Možná mě tahle práce živí, ale v žádném případě se nehodlám ohýbat před někým, kdo prodává svůj zadek!“

„Autorizační token, kterej má u pasu, patří císařský osobní stráži. A teď je v práci jako strážce. Kdyby ses dokázal posadit na moje místo dřív, nežs na něj začal dělat ramena, prokázal bys svoje schopnosti.“ Sklopil Xiao Chiye oči, aby se na něho podíval. „Myslíš, žes neudělal chybu?“

Tantai Hu narovnal krk a řekl: „Přesně tak!“

„Tak proč tu zůstávat a zbytečně trpět nespravedlností?“ Řekl Xiao Chiye. „Odejdi.“

Tantai Hu najednou nevěřícně zvedl hlavu. „Kvůli tomuhle muži mě chce místokrál zbavit funkce?“

„V císařský armádě nesmí bejt žádná osobní zášť. Tak si kurva přestaň hrát na dohazovače. Nedělám to pro nikoho.“ Ztišil Xiao Chiye hlas. „Já mam v císařský armádě poslední slovo. Když si myslíš, že se můžeš rozhodovat sám, proč mě potom nazývat místokrálem? Svlíkni si brnění a odevzdej svoje meče a můžeš si svobodně požadovat splacení jakýhokoliv krevního dluhu, kterej máš. Jestli ho dokážeš sejmout na tři údery, pak se ti já, Xiao Ce'an, okamžitě poklonim a uznám svojí chybu. Ale když máš na sobě tohle brnění a u pasu autorizační token císařský armády, pak ti nezbejvá, než poslouchat mě. Každej z vás tady měl dneska skvělou podívanou. Ke svojí radosti ste pošlapali mojí důstojnost. Očividně máte páteř, jste dostatečně odvážný. Tak proč vůbec mluvit o vojenský disciplíně? Nebylo by pro vás všechny mnohem lepší, kdybyste se sbalili, vypadli a stali se králi hor?“

Všichni sklopili hlavu a neodvážili se říct ani slovo. Meng dojedl maso a zvedl hlavu, aby se na ně podíval.

Xiao Chiye řekl: „Neřikáte o mě obvykle, že sem jenom pomatenej chlípník? Tak přesně tak se dneska zachovám. Odejmu Tantai Huovi jeho autorizační token a pošlu ho pryč!“

Císařská armáda jednohlasně řekla: „Místokráli, prosím, uklidněte se!“

Tantai Hu neuznal svoji chybu. Třesoucí se rukou si sundal autorizační token a řekl: „Jako bratrovi se mi za těchto pět let dostalo místokrálovy laskavosti a jsem ochoten za něj položit svůj život! Ale čím jsem se dnes provinil? Místokrál mi chce zlomit srdce a propustit mě z funkce jenom kvůli hezkému muži. Fajn! Pak já, Tantai Hu, uznávám prohru!“

S tím položil svůj token a helmu na zem a třikrát se Xiao Chiyemu hlasitě poklonil. Pak vstal a svlékl si brnění, až mu zůstal jen spodní oděv. Podíval se na Shen Zechuana a řekl: „Uvidíme, jak dlouho dokážeš přežít tim, že budeš svádět ty, kterejm sloužíš! V budoucnu se samozřejmě budu snažit pomstít těm Bianšskejm plešounům. Ale ani ty mi neutečeš!“ Otřel si oči a zasalutoval všem kolem sebe: „Bratři, ještě se setkáme!“

Pak udělal krok vpřed a skutečně odešel.

[therka1996]

Tayvin 1x37

Scott: Taylor co pak nepřivítáš svýho přítele

ONA JEŠTĚ CHVILKU KOUKÁ V ŠOKU A POTOM BĚŽÍ K NĚMU A OBEJME HO

Taylor: Čekala jsem nejdřív že mi napíšeš až sem vyrazíš ale koukám že jsi mojí pomoc vůbec nepotřeboval

Austin : Malinko nás přesvědčil je odvážnej jsem jít aniž by tě neměl po boku

Calvin: Jsem dospělej chlap nepotřebuju ochranu umím si poradit s více situacema

ONA HO POHLADÍ PO PAŽI

Scott: No já jdu připravit ten hunt mezi váma dvouma

UKÁŽE NA TAYLOR A AUSTINA

Andrea: Mohla by jsi Adamovi ukázat kde bude spát

Taylor: Jo

TAYLOR HO VEZME ZA RUKU A UKÁŽE MU POKOJ PRO HOSTY

Calvin: Pochybuju že tohle je tvoje ložnice

USMĚJE SE

Taylor: Víš když tu jsou moji rodiče tak nechci moc před nima

Calvin: Co myslí jsi že jsi panna

CHYTÍ JÍ KOLEM PASU PŘITÁHNE JSI JÍ K SOBĚ A POLÍBÍ JÍ POTOM JÍ LÍBÁ NA KRK

Calvin: Myslíš že dokážeš být celej večer bez tohodle ?

LÍBÁ JÍ DÁL

Taylor: Adame tohle to tedkon nemůže slibuju že až se vrátíme do LA tak ti to vynahradím

Calvin: Víš že až se zítra vrátíme jdeme spolu na ten HAIM concert

Taylor: Neboj se myslím na to

POLÍBÍ HO

Taylor: Ale dnešní noc budeš muset vydržet beze mně

POHLADÍ HO PO PRSOU ADAM KROUTÍ HLAVOU JDE DOLŮ KDE VIDÍ AUSTINA PODÁ MU DALŠÍ PIVO

Calvin: Slyšel jsem že studuješ

Austin. Ano jsem většinu času víc pryč

Calvin: A baví tě to

Austin: Najednu stranu nejsem rád za to že jsem od rodoiny daleko kvůli mamce ale nic s tím asi tedkon neudělám

Calvin: Taylor mi tedkon říkala že se jí daří mnohem líp než předtím

Austin: To ano ale stejně tam je pořád ten strach o ní stejně jako to má Taylor

Calvin: Já tomu rozumím

AUSTIN PŘIKÝVNE

Austin: Ty to taky nemáš nejjednodušší když máš svojí rodinu ve skotsku

Calvin: Ano vidím jí opravdu málo ale za nějakou dobu za ní budu chtít jet a chtěl bych tam přivěst i Taylor

ONA JDE K NĚMU ZEZADU POHLEDÍ HO PO HLAVĚ

Taylor: Kam že by jsi mě chtěl vzít

Calvin: Za svojí rodinou do Skotska

Taylor: Pojedu s tebou moc ráda

PŘIJDE ANDREA SE SCOTTEM

Scott. Všechno připraveno takže můžeme začít

TAYLOR S AUSTINEM ZABÍJÍ SE POHLEDEM ALE ZE SRANDY ALE POTOM SE NATOČÍ TOHLE VIDEO A CALVINA TO OPRAVDU POBAVÍ

View this post on Instagram

A post shared by T A Y V I N (@tayvinlife)

VŠICHNI JSI TO UŽÍVAJÍ KE KONCI VYHRAJE SAMOŽŘEJMĚ TAYLOR KDO JINEJ BY MĚL VYHRÁT ..

Scott: Napadlo mně co kdyby jsme dneska grilovaly

Calvin: Můžu vám nějak pomoc pokud budete potřebovat můžu dojet pro jídlo nebo pro něco

AUSTIN HO POPLÁCÁ PO ZÁDECH

Austin: To tady všechno máme ale budeme potřebovat pomoc to postavit

Calvin: To není žádnej problém

KLUCI SPOLU ODCHÁZEJÍ PRYČ TAYLOR JE SLEDUJE S ÚSMĚVEM ANDREA K NÍ PŘIJDE

Taylor: Zdá se mi to nebo se Adam tátovi opravdu líbí

Andrea: Nedivím se mu a víš proč než jsi přišla Adam o tobě nádherně mluvil a doufám opravdu že ti neublíží

Taylor: Já mu věřím mami

Andrea: Jsem štastná za tebe

OBEJMOU SE A JDOU DO ZADU PŘIPRAVOVAT JÍDLO

[kopretinovafialka]

jezisimarja

jak můžu být tak pitomá?

jak si vždy můžu tak strašně lehce myslet a uvěřit tomu, že by mě snad někdo měl rád,

někomu na mně záleželo,

byla bych pro někoho speciální,

jak si můžu myslet že něco takovýho je vůbec možný?