#měls mě vůbec rád

[mist-the-wannabe-linguist]

The same that happens every time a group of Czechs gets drunk and start singing

Nobody sings the Slovak anthem louder and with more fervor than drunk Czechs past 10pm

[mujsilenejdenik]

Doma je mi dobře. Necítím se být jakkoliv ve stresu, netrápí mě úzkosti, o panických atakách ani nemluvě. Nepotřebuju Rivotril. Na školu se snažím nemyslet. Na neschopence jsem teprve týden a kousek, což si myslím, že je poměrně krátká doba na to, abych se rozhodnul, co dál se svým životem. Totiž, jestli zůstat v současné práci, nebo ne. Hodně přemýšlím, ale řekl bych, že v pozitivním slova smyslu, nikoliv, že bych se snad utápěl v nepříjemných vnitřních pocitech. Zrovna dnes ráno mě napadlo, že svojí práci mám sice rád, ale nejsem si jistý, jestli mi tohle vykompenzuje stres, který kvůli ní zažívám. Uvidíme, jaký bude můj pohled na věc po delší době v pracovní neschopnosti, až si víc odpočinu. Fyzicky se necítím být unavený, naopak, mám poměrně dost energie, za to psychicky, to už je horší.

Můj partner mě podporuje, za což jsem mu vděčný. Můj táta v podstatě taky, byť vzhledem k tomu, že už má svůj věk, žije si ve svém světě. Horší je to s mámou. Navenek se tváří, jako že ne, ale v podstatě mě drtí. Obvolává známé, co měli nějaké psychické potíže a ptá se jich o radu. O léčiteli už jsem se zmínil. Potom přišla na řadu jakási kartářka zabývající se též exorcismem a v neposlední řadě stará psychiatrička v důchodu, která by mi prý byla ochotná dát konzultaci, což mi z toho všeho přijde jako nejmenší zlo. Nejhorší na tom je, že máma se vždycky na něco upne a navíc je v tom všem svými názory a postoji proměnlivá, jako jarní počasí.

Já osobně sice zastávám názor, že existují věci mezi nebem a zemí, ale zase bych se k tomu neupínal jako k něčemu, co by mě snad mělo spasit. No a co se té vysloužilé psychiatričky týče, tak ani nevím, jak dlouho je mimo praxi a zda vůbec zná léky, které užívám a už vůbec nevím, jak by mi měla pomoct rozhodnout se, jestli dát výpověď, nebo ne, což je to, o co tady kráčí. Navíc mi to vůči mému doktorovi nepřijde úplně fér, protože v něj mám důvěru. Máma si nejspíš myslí, že někdo, ať už šarlatán nebo člověk vědy, zařídí, že já celkově změním svoje myšlení. To si myslím, že není dost dobře možné, i v případě, že bych měl tu nejlepší terapii na světě.

Taky si myslím, že moje generace se k některým otázkám staví jinak, než generace mojí matky. Například, že pokud nejsou spokojeni v zaměstnání, tak ho prostě změní. Oproti tomu lidi ve věku mojí máti se na to dívají tak, že kdo střídá zaměstnání, je člověk nestálý či pochybného charakteru. Každopádně máma mi moje rozhodování nikterak neulehčuje. Na druhou stranu má asi pravdu můj partner, když říká, že ve svém věku bych si měl stát za svými názory a nebát se maminky. Kéž by to bylo tak jednoduché.

[morti0re]

Proč je Daneš nejlepší (hlavní) záporák Stínadelské trilogie

 Řeknu to zkrátka; Mirek Daneš je nejlepší antagonista z celé Stínadelské trilogie. A také vysvětlím proč. Ale nejdřív je asi nutno si trochu projít záporáky před a po něm. 

Š. Mažňák:

Na začátku téhle trilogie, máme Štěpána Mažňáka. Kluka kandidující na pozici Velkého Vonta, jak protivník Oty Losny. Co se o Mažňákovi postupně dozvídáme v průběhu příběhu, je že je velmi vychloubavý, nevadí mu se prakticky rozprodat komukoliv jen aby ho ve volbách volili a klidně se zúčastní věcí jen protože mu to poručil jeho otec/nějak se to jeho otce týká. (např. kapitola 34 - Mažňák začne honit RŠ, protože jeho otci dali prázdnou obálku bez Tleskačova deníku) Také asi věděl, co Em provedl Tleskačovi, ale to je jen pouhá spekulace. Zkrátka to je pravý opak Oty Losny. Je také tak napsaný, abychom Losnovi fandili  a jemu ne.

 Jediný problém co mám s Mažňákem, je nedostatek interakce mezi ním a RŠ. Ono technicky dává smysl, že s ním RŠ moc neinteragují, protože Záhada hlavolamu je pořád ještě mystery román. Hlavní zaměření příběhu, je záhada toho co se stalo Janu Tleskačovi a jeho hlavolamu a proč se po tolika znovu objevil. On je ale Mažňák v příběhu několikrát zmiňován, což z něj technicky dělá takovou hrozbu na obzoru. Nevím jak to popsat. Ale to že je jen zmiňován, z něj dělá oproti ostatním záporákům, takového nedopracovaného. Nenechte se mýlit, celý ten koncept o synovi člověka, který zabil prvního vlastníka hlavolamu, teď kandidující na pozici kde bude m��t přístup k tomu samému hlavolamu, mi přijde neskutečně zajímavý. Je v tom taková děsivá ironie.

No ale abych to shrnul, abych se vůbec dostal k Danešovi. Mažňák je zajímavý. Má zajímavý příběh a je škoda že jsme ho v hlavní trilogii neviděli s RŠ více interagovat, myslím že by z toho bylo něco skvělého. (třeba něco na způsob Poslední tajemství Jana T. - velmi doporučuji btw) 

V. Rejholec:

Teď bych se rád přesunul trošku do budoucnosti, na konec téhle trilogie. Zde máme Vendu Rejholce. Kdybych ho měl nějak popsat, tak jedině jako zapomenutelného. Samozřejmě že má toho víc do sebe, ale já si osobně nedokážu vzpomenout na víc než dvě scénky kde byl nějak zajímavý. Jeho charakter by se dal asi popsat tak,  že je to padavka a mění strany když je to pro něj nějak přínosné, ale ani v jednom si nejsem jistý, protože je tak zapomenutelný a tohle vlastně mohly být jen neúmyslné hlavokánony . 

Když o tom víc přemýšlím, tak mi dochází že větší ,,antagonistickou” roli v této knížce bere Cizinec, protože z něj jde aspoň trošku strach, má nějakou autoritu. (Něco jako Daneš ve SsB) Rejholec je, ať se snažím jak se snažím, v mých očích jen klučina, kryjící se za autoritu, (ať je to Cizinec nebo Amazonky) co chce dostat hlavolam pro své a Cizincovy účely. (ani sám nevím proč vlastně Rejholec chtěl ježka, kdyžtak mi někdo prosím řekněte, TVV jsem četl jen jednou takže mám o příběhu menší přehled než o zbylých dvou dílech) 

Když o tom přemýšlím, Rejholec je sám osobě takový nudný antagonista, přijde mi víc jako jen takový pomocníček Cizince. Někdy mi přijde že Cizinec je právoplatný záporák TVV, (idk jestli se opakuju, pokud ano, promiňte mi to) ale zase s Rejholcem tráví RŠ víc času a Cizince potkají jen jednou, pokud mě moje paměť neklame, takže nevím.

 No, abych shrnul tuhle sekci o Rejholci. Přijde mi jako hodně nudný antagonista, s asi jen dvěmi scénami, kde mi přišel fakt zajímavý. Někdy mi přišel i celkem směšný, ale to budu spíš jen já. Mám ho rád, ale ze všech záporáků trilogie asi nejméně. 

M. Daneš:

No, dostali jsme se konečně k našemu zlatému klučinovi, Mirku Danešovi. On technicky by se Široko dal charakterizovat jako ,,hlavní” záporák SsB (aspoň teda ze začátku) ale, podle mě oba Široko a Daneš hrají podobně nebo dokonce stejně velkou roli v příběhu. 

Kdybych měl vyjádřit, proč mám Daneše tak rád, bylo by to na dlouho. Ale kdybych to měl zkrátit, bylo by to protože: 1) interaguje s RŠ, 2) nějak se kvůli němu mění příběh (kapitola 23 - kluci fakt věří že Mirek chce kandidovat ve Stínadlech a pohádají se kvůli tomu) a 3) nějak zanechá dopad na zbytek příběhu. Z toho malinkého množství scén ve kterých vystupuje, výhradně v těch kde interaguje s RŠ, z něj vyzařuje autorita. Je vidět že držením Bubliny, má RŠ zcela v malíku a může si od nich žádat cokoliv, protože ví že chtějí svého psa zpátky. Ale zároveň je vidět, že mu záleží jen na té Vontské kronice a Bublina mu je úplně jedno. Proto se o něj on, ani jeho příslušníci nestarali. Bublina byl pro něj jen nástroj k získání kroniky, nic víc.

 Obecně celá ta DušínXDaneš linka je moje nejoblíbenější z celé trilogie, protože to nutí zbytek RŠ cítit. Nevím jak to popsat, ale prostě RŠ jsou vždycky ukazováni jako ti nejlepší kamarádi, kteří se nedokážou nikdy pohádat a nikdy se nerozdělí . Protože mají být vzorem pro mládež, která ty komiksy a knížky čte. A proto, mám nejradši momenty kdy se nějak rozdělí nebo pohádají, protože je to dělá lidštější. Protože reální kamarádi se pohádají a rozdělí kvůli častokrát blbostem. Tak to prostě je. Tyhle momenty je dělají víc uvěřitelnější, že by skupinka kamarádů jako RŠ opravdu mohla existovat. Také tyhle momenty nutí tyhle postavy cítit emoce, a opět, to je jen dělá víc lidštější. Sám Daneš je tak trochu plochý, protože nic moc kromě téhle linky s Bublinou od něj nedostaneme. Ale já ho nemám rád protože by byl nějaká komplexní postava,  spíš kvůli tomu co on znamená pro zbytek RŠ. 

Co se jeho charakteru týče, moc o něm nezjistíme, ale to co si můžeme, ze scén kde se vyskytuje, odvodit je že Daneš je ambiciózní, zřejmě chce také Stínadlům vrátit zpět svou slávu a respekt jako to chce např. Dabinel. Ale jelikož jsme nikdy neslyšeli žádný jeho proslov dopodrobna, tak můžeme jen spekulovat. Také má očividně nějakou autoritu vůči ostatním Vontům, podle toho jak je popisován jeho tón hlasu (je popisován jako “velitelský”). Je také vidět že má talent na přimění lidí, aby se k němu přidali, protože je vidět že už za ten cca rok co uběhl od 1. dílu dokázal dostat na svou stranu celkem úctyhodný počet přisluhovačů (možná ne tolik, kolik měl na konci třeba Žlutý květ ale stejně). 

Mohl bych jít dál, ale to už by trochu zasahovalo do hlavokánon teritoria, takže pokud o to bude zájem, udělám příspěvek speciálně na Daneš hcs. 

To by bylo pro tuhle slohovku vše, děkuji moc že jste mě vyslechli!! 

(a ano, o gramatických chybách vím, není to moje silná stránka lol)

Michal alias morti0re <3

[taktrochu-vojdpankova-vila]

Slovopad 01 - Nový den

Tak jo, jdeme na to, mám tady první povídku letošního Slovopadu! Budu se snažit psát na pokračování, držte mi palce.

Tasse nesnášel cestování kočárem. Vedle jízdy na koni to byl ten nejhorší druh cestování, jaký znal. Ano, narozdíl od cestování na koni byl kočár aspoň vypolstrovaný a vyložený kožešinami, takže se v něm sedělo pohodlněji a narozdíl od tvorů, kteří ho táhli, by se o něm nedalo říct, že by Tasseho nenáviděl. I tak to bylo protivné - kočár obvykle znamenal, že půjde o dlouhou a úmornou cestu během které bude Tasse neustále obklopený těmi samými lidmi. Navíc si ani nebyl jistý, jestli se těší na cíl své cesty. „Je to skvělá příležitost,“ říkali mu všichni. A chápal to. Měl magii v krvi, dávalo smysl, že mu navrhnou její studium. A Řád Železného květu byl považován za poměrně prestižní, i když si ho většina lidí spojovala hlavně s potulnými léčiteli a druidy. Ne zrovna materiál na královského mága, ale stát se bylinkářem od něj stejně nikdo neočekával. „Už to není daleko,“ poznamenala Lumi. Seděla naproti němu, dlouhé zlaté vlasy zapletené do věnce kolem hlavy. Pohled měla upřený z kočáru ven a oči jí zářily. „Jak se cítíš, můj pane?“ „Nervózní,“ přiznal. „A utahaný.“ „Však jsme byli na cestě skoro celou noc,“ usmála se Lumi. „Kdyby tvá Výsost netrvala na tom, že si přispí, mohli jsme v Lesním hradě být už za soumraku,“ prohlásil prošedivělý půlelf, který seděl vedle Tasseho. „Tancrede, já nejsem zvyklý na tak dlouhé cesty!“ protestoval Tasse. „Vím,“ zamračil se na něj královský vychovatel. „I proto mě překvapilo, že se tvůj královský otec rozhodl právě pro Železný květ. Nemyslím si, že je to místo pro tebe vhodné, můj pane.“ Tasse mu zamračený pohled opětoval. Jistě, nebyl zrovna nadšený, že ho posílají studovat magické umění do nějaké komunity mágů a léčitelů uprostřed hlubokého lesa. Ale pokud si Tancred myslí, že to tam nezvládne?

Tasse by rád řekl, že si nic nedělá z toho, co si o něm kdo myslí, ale pokud šlo o Tancredův názor… Jestli si Tancred myslí, že Řád Železného květu není nic pro něj, dá si záležet na tom, aby ho přesvědčil o opaku. Věděl, co má od studia v řádu čekat? Absolutně ne. Záleželo na tom? Možná. O magii prakticky nic nevěděl, rozhodně ne dost na to, aby se mohl připravit na něco konkrétního. Stačilo mu vůbec to klasické vzdělání, které jakožto potomek šlechtické rodiny v šestnácti letech měl? Budou od něj čekat, že už bude mít nějaký základní přehled o tom, co bude studovat? Nebo budou chtít, aby jim předvedl, jestli ovládá nějakou formu magie?

Paní Crystal, představená řádu, nic takového nezmínila, když jí Tasseho jeho otec představoval. To ale nic neznamenalo, možná očekávala, že už všechno ví. Možná se měl zeptat. Možná by se měl zeptat ještě než tam dorazí.

Koho se ale zeptat? Lumi? Tasse měl svou komornou rád, ale s výjimkou těch pár drobných kouzel na rozsvěcení a zhasínání svíček a podobné věci, které se naučila od své polovílí babičky, magii nestudovala ani se o ni nijak nezajímala. Pak už zbýval jenom Tancred, protože Tasse si byl docela jistý, že jejich kočí se o požadavky ke studiu v Řádu Železného květu příliš nezajímá. Jen kdyby se nemusel bát, že to pro Tancreda bude znamenat okamžité přiznání toho, že na něco takového není připravený.

„Vedení řádu od tebe bude očekávat důslednost a spolehlivost,“ ozval se najednou Tancred a přerušil tak tok Tasseho myšlenek. „Žádné pozdní vstávání, žádné ignorování povinností. Žádné romány místo studia. Nemusíš svému urozenému otci dělat ostudu i zde. Rozuměno?“

„Samozřejmě,“ Tasse zvedl oči v sloup. Ne. Na nic se ho ptát nebude, o další přednášku nestál. „Nechci ho přece zklamat.“

Nelhal. Jeho adoptivní otec byl laskavý muž a on mu nerad přidělával starosti, pokud nemusel. Pokud by se ale studium v řádu podobalo Tancredově strohé, suché výuce, rozhodně by se tolik nenamáhal.

„Paní Crystal nás samozřejmě bude o všem informovat.“

„Ještěže tak, už jsem se bál, že se mnou budeš v Lesním hradu chtít zůstat, mistře Tancrede.“

„Kdybych mohl, zůstanu, protože stále ještě potřebuješ dohled, můj pane. Žel bohům, mám povinnosti i vůči tvým sourozencům.“

„Prostě smůla,“ povzdechl si Tasse dramaticky a podíval se z okna, aby ho Tancred nemohl zpražit dalším přísným pohledem. Lumi se usmála.

„Vychází slunce, podívej. Začíná nový den.“

Tasse slunce mezi hustým lesním porostem neviděl, přesto ale přikývl. Nový den na neznámém místě a s ním, začátek něčeho nového. Zatím ještě nevěděl co, ale ať už to bylo cokoliv, dokáže, co v něm je.

[poznej-hudbu]

podobná otázečka jako předchozí anon, jak je to s písničkama co jsou přezpívané verze zahraničních písniček? (př. Měls mě vůbec rád, Sny o tygří lady atd)

ano ano čekala jsem že se tato otázka objeví, viz moje "covery *vesměs* nejsou originální tvorba"

Tady si myslím že nový (nebo přeložený) text je dostatečně odlišný, že většina lidí co jej uslyší to bude považovat za úplně jinou písničku, takže nevidím problém.

Zjednodušeně bych taky řekla, posílejte co chcete, ono je stejně 90% šance že se to v té frontě na hlasování jednou objeví :D

[prospercz]

Den 151

Je speciální den pro Sterea. Ten dědek má dneska narozeniny! Je mu 38. Připravili jsme si pro něj se Stirem překvapení, celou dobu z města s sebou neseme pro každého plechovku piva, já mám svou a i tu pro Sterea. Chtěl jsem to ještě vylepšit a tak jsem před výstupem na kopec, kde chceme obědvat, nabral vodu do vaku a pivka do něj ponořil a chladil. Takže táhnu váhu navíc, ale bude to stát za to!

Při obědě se sám Stereo zmínil, že by si hrozně přál mít pivo, bylo totiž horko. A to nám pěkně nahrál, takže jsme si s ním chvilku pohrávali a pak mu teprve jeho narozeninové pivo věnovali. Měl hroznou radost, což nás potěšilo.

Nejhezčí zvuk na světě. Csss, krrr. Otevřená plechovka. Nikde jinde nechutná pivo tak dobře, jako takhle na vrcholu kopce. Za tu námahu to stálo. I za to, že mi z vaku do bear kanisteru nateklo asi půl litru vody a všechno moje jídlo bylo mokré. I za to to stálo. Ale stejně jsem rád, že už to s sebou teď nemusím táhnout dál.

Na vrcholku se zdržíme pěkně dlouho, skoro dvě hodiny. Když už chceme odcházet, dorazí i týpek, který se za jeden kalendářní rok snaží ujít všechny tři americké největší stezky: Apalačskou (AT), Kontinentální (CDT) a Pacifickou (PCT). Už mu zbývá jen asi půlka PCT, zbytek má. Šlape už od začátku února. To je fakt magořina. Nedokážu si to představit.

Už jsou skoro čtyři, když se vydáme zase šlapat. Jsem celkem unavený a tak nějak bez energie. Po deseti minutách ale zaslechnu hluk v křoví nade mnou, a když se na to zaměřím, uvidím černého medvěda! Konečně! Oni tu fakt jsou! Mám z toho hroznou radost, dlouho si přeju nějakého potkat v přírodě a ne ve městě v kempu. Byl dost daleko, takže nebezpečí nehrozilo. Navíc si mě vůbec nevšímal a hleděl si jen svého. Juchuu! Fakt mě to nakoplo a moc potěšilo.

Po nějaké době se chystám spát pod širákem. Pršet snad nebude a komáři ve Washingtonu už nejsou, je na ně moc pozdě a moc zima. Před spaním jsem se ještě stihl vykoupat v jezeře Deception, taky po dost dlouhé době.

[opily-zajic]

(Řekla jsem si, že bych chtěla své deníkové záznamy kombinovat s fotkami, tak přikládám knížky, co zrovna tento týden čtu.)

V druháku na vysoké škole jsem se nechala na přednášce filozofie celou poslouchárnou slyšet, že si myslím, že lidé jsou od přírody hamižní - chtějí akumulovat, chtějí produkovat, chtějí vlastnit - a přesně proto si myslím, že kapitalismus tady s námi stále byl a bude, jen v minulosti neznal své jméno. Že nikdy neskončí, aspoň ne do té doby, co silou a agresí zbavíme lidství své hamižnosti a stát nezakročí. Že lidé, kteří jsou schopni žít komunitně (jako třeba já), jsou ojedinělí, a že nás stejně ojebou ti hamižní, kteří budou naší sdílnosti a péče zneužívat. A že jeden z mála důvodů, proč nám ženám "dovolili" pracovat, je prostě jen ten, že si ti hamižní uvědomili, že zvládneme také produkovat kapitál. A protože proč nechat někoho, kdo může produkovat kapitál, "jenom" v kuchyni za plotnou, když očividně zvádne práci placenou (zaměstnání) a neplacenou (péče, domácnost, tzv. "druhá směna") a bude za to, že udržuje patriárchální společnost svou neplacenou prací na živu, ještě děkovat.

Díval ses na mě tehdy jako na zjevení a já se ti vlastně vůbec nedivím. Byls rád, že v té mrtvé poslouchárně někdo něco řekl, ale očividně jsi nechtěl ztrácet drahocenný čas výuky tím, že bys se mnou debatoval nebo se mě rovnou zeptal, co tím ksakru vůbec myslím. Kdybys mě požádal, ať elaboruju, tak se asi zaseknu a vůbec nevím, co říct. Dneska se za to, co jsem řekla, stydím - ne proto, že jsem se tam ztrapnila, ale proto, s jakou jistotou a sebevědomím jsem to zvládla říct, i když jsem si o této problematice předtím zhola nic nepřečetla. Nevěděla jsem, že tenhle názor není můj, nevěděla jsem, koho citovat, nevěděla jsem, jak se tato myšlenka nazývá nebo kdy byla poprvé sepsána, nebo že s ní (aspoň tou první častí) vlastně nebudu souhlasit, když si o ní za dva roky něco víc zjistím. Jen jsem ti koukala do očí a byla jsem tak opilá tvou pozorností a upřeným pohledem, že jsem tím svým ani necukla. Na chvíli jsem se v té poslouchárně cítila, že tam patřím. Že je ten názor můj. Že jsem ti to natřela.

Když jsme pak spolu sami leželi na dece v parku, když tys měl v sobě snad už desátou cigaretu a společně jsme dokončovali dvoulitrovku vína, stékal z nás pot, bavili jsme se o naší minulosti a už jsme si dávno nevykali, tak ses mě s úsměvem zeptal, abych ti pro změnu vysvětlila něco jiného. Najednou jsem znejistěla, protože jsem už nebyla opilá tvým pohledem, už jsem nebyla ta borka na akademické půdě; už jsem byla jenom holka na dece, která si zničehonic připadala tak maličká a hloupá.

Doteď nevím, co sis o tom, jak jsme spolu komunikovali, myslel. Bavila tě má hloupost a přesvědčení, že ze mě dva semestry filozofie (zčehož jeden s tebou) udělaly ó slečnu intelektuálku, nebo jsi mi doopravdy naslouchal, doopravdy tě mé názory zajímaly? Mám příliš nízké sebevědomí na to, abych uvěřila tomu druhému. Jsem oproti tobě nic. Vždyť ty máš dva tituly, já jsem jen hloupá nána.

Vlastně jsem měla vždycky problém vyjádřit svůj názor nahlas. Vždycky jsem se musela opít (buď tvou nebo cizí pozorností, nebo aspoň půl litrem červeného). Možná se cítím, že na to nemám jako žena právo. Možná si ze mě vždycky utahovali, že jsem na takové světonázory na tomto světě příliš krátce, i přesto, že všichni mí mužští vrstevníci už dávno kecali všem kolem do života a do politiky. Říkali mi tehdy pohrdavě gymplačko, i když jsem měla jenom uměleckou, a z mého feminismu si utahovali, nazývali mě jakkoliv, jenom ne inteligentní. Možná jsem se vždycky cítila jako narušitel, někdo, kdo se tady - na vysokou školu, třeba i na ty tvé zatracené přednášky filozofie - dostal náhodou, kdo jenom předstírá, že těm odborným knihám rozumí, jenom papouškuje cizí slova a chlubí se cizím peřím. Někdo, kdo si zaplňuje svou knihovnu filozofií, sociologií a estetikou jen proto, aby to mohl ukazovat a chlubit se návštěvám a chlapům jako ty, které chce jenom dostat do postele, a ne proto, že ho opravdu zajímají. Čtu knihy, co miluju, a mám zničehonic pocit, že svou lásku k nim jen předstírám. A když jimi listuji, tak mi ten malý hlásek v hlavě, který musím neustále zoufale zahánět a ničit, neustále našeptává, že tohle přece nejsem já - ta holka, "co je trochu dost mimo", na akademickou půdu nepatří. Jak dlouho zvládneš předstírat, že tohle jsi ty? Za jak dlouho všichni zjistí, že jsi doopravdy absolutně hloupá? Vždyť se ti ten chlap v parku vysmívá do očí, kdy ti to už konečně dojde?

Vždyť jsi mi sám řekl, že většině knihám zpočátku nerozumíš. Prý si je musíš často číst i dvakrát, abys jim porozuměl úplně. Byl jsi lidský, upřímný, nic jsi nepředstíral, měls rád popkukturu a nehrál sis na ó pana intelektuála, ač jsi jím absolutně byl, proto jsem ti tak ráda naslouchala. Líbilo se mi to na tobě, proto nerozumím, proč na sebe kladu nárok, že zrovna já všechno musím mít na první dobrou. Nemám právo přiznat, že tomu nerozumím; jsem na to příliš mladá a jsem na to málo chlap. Možná jsem tomu vůbec nerozuměla, jenom jsem to předstírala, možná proto jsem ti hrála do karet a snažila se ti to vysvětlit, tys jenom poslouchal a bůhví, co ti tehdy procházelo hlavou. Možná se ti jenom líbilo, že jsem se ti snažila bránit. Snažila se ti rovnat. Byla jsem jako malé dítě, co si hraje na dospělého.

Působí na mě tlak, že musím být větší intelektuálka než všichni kolem. Přečíst si víc, napsat víc, polemizovat víc, debatovat víc. Víc než ostatní, víc než muži v okolí. Vědět toho víc, jak ty, dohnat tě, překonat. Dohnat všechny ty intelektuály, kteří mi přednášejí, a mnohem dřív, než to zvládli oni. Jinak si ten post - ten krásný moment, kdy mě někdo nazve aspoň trošku inteligentní - nezasloužím. Jsem hloupý člověk, co si musí tu vysokou školu zasloužit. Musím si zasloužit být na místě, kde ostatním stačí jen patřit.

S tím pravičáckým názorem, že je kapitalismus pro lidskou náturu přirozený, už dávno nesouhlasím. My dva si už dávno netykáme, vlastně jsme se už rok neviděli. Ale ten hlásek, co mě přesvědčuje o mé neschopnosti a hlouposti, je tady stále. Kéž by raději zmizel on.

[myzetauniverse]

Comforteber 2022 my way...Fix-it fic 8. Strach požádat o pomoc  Od boje na hoře Hancock uplynuly dva dny. Dva dny, kdy jsem nebyl schopen zamhouřit oko ani na minutu, dva dny, kdy jsem byl úplně mimo sebe. Nikdy jsem se na Vinnetoua kvůli ničemu nehněval, až teď, poprvé. Jak mi tohle mohl udělat? Jak mi mohl říct, že ví, že zemře, a přesto trvat na tom, že do boje půjde? Jak mohl být ochoten mi odejít jen kvůli svému přesvědčení o nezvratnosti osudu? Jak mu mohlo na mně tak málo záležet, a kdy mu na mě záležet vlastně přestalo? Ani má láska ho nedokázala od toho činu odvrátit, a já se pral se svými démony, strachem a zbabělostí na jedné straně, a s respektem k bratrovu rozhodnutí na straně druhé. Vůbec jsem nevěděl, co mám dělat. Celou noc jsem tiše proplakal do přikrývky a prosil Boha, aby mi dal rozhřešení, aby mě spasil. Bůh byl k mým modlitbám hluchý a němý. Když jsem odvinoval laso pro sestup do rokle, zdřevěněly mi prsty a roztřásl jsem se jako stéblo rákosí. I Bůh mě opustil a tak mohu já s klidným svědomím opustit Boha. Nechci, nemůžu, nedokážu chodit po světě bez Vinnetoua. Má-li v tomto proklatém místě zemřít, zemřu spolu s ním, i kdyby to mělo být vlastní rukou. I kdybych za hřích sebevraždy měl jít do nejhlubšího pekla, stále bude rajskou zahradou proti zbytku života v ohlušující samotě a bez lásky.  Boj se rozpoutal rychle. Neustále jsem držel Vinnetoua v zorném poli a snažil se mu být co nejblíž, a ještě teď mě mrazí při vzpomínce, že jsem tentokrát nehodlal nikoho šetřit. Můj nůž rozdíral maso, mé pěsti prorážely lebky s odporným křupnutím, střídány bubnováním revolveru. Bylo mi úplně jedno, že jsem se změnil v něco, čím jsem vždycky tolik opovrhoval - v bezcitný stroj na zabíjení.  Pak zableskl výstřel, a všechno se začalo odehrávat zpomaleně. Skočil jsem před svého přítele a smrtící ráně nastavil vlastní hruď. Oba jsme se prudkostí mého pohybu spolu se silou svištící kulky zhroutili na zem a kapky krve se nám rozletěly po šatech. Jak dlouho trvalo, než jsem s neskutečnou úlevou zjistil, že nekrvácí on, ale já, nedokážu říct. Necítil jsem žádnou bolest, jen neskutečnou radost, že položím svůj život za jeho. Že to nebudu já, kráčící dál osamocen. Ďábel smrt se ale nehlásil o slovo, stejně jako předtím Bůh. Zjištění, že není nebe ani peklo, že mi celý život lhali, mě ochromovalo, asi mi znovu tekly slzy, nevzpomínám si. Ve svém zálesáckém životě jsem nejednou podstoupil vytažení kulky nožem, a vždycky jsem zachovával kamennou tvář, ale tentokrát mě netečnost nestála žádné úsilí. Byl jsem jen na dno vydlabaná, prázdná skořápka, ze které spolu s krví a olovem vytekly veškeré pocity do poslední krůpěje. Necítil jsem vůbec nic.  Až teď, po dvou dnech když mokvající rána konečně skoro nesnesitelně bolí, si začínám uvědomovat, že tohle sám nezvládnu. Že mi Vinnetou bude muset pomoct. Že si budeme muset promluvit jinak, než jen dobré ráno a dobrou noc. A mám z toho strach. Konečně opět cítím alespoň bolest a strach, ale lásku ne. Bojím se, že jsem ji navždy ztratil, a že s tím nedokážu nic udělat...  9. Na jeden den volno  Blížil se večer. Domů do puebla jsme měli ještě několik dní cesty, a museli jsme se někde utábořit. Nemluvil jsem a nechal všechno na Vinnetouovi. Lomcovala mnou horečka a bolest v těle, a tupé prázdno někde uvnitř mezi žebry. Kolik lidí jsem při záchraně Vinnetoua zabil? Kolik životů bylo zničeno navždy jen kvůli mé sobecké lásce? Nepočítal jsem je.  Mechanicky jsem odsedlal svého hřebce a beze slova odešel k vodě, vymýt a vyčistit si ránu. Nebyl jsem nikdy opravdovým lékařem, ale v tu chvíli jsem tomu byl rád - chtěl jsem, aby mě to co nejvíc bolelo, abych cítil alespoň něco. Vinnetou mě pochopitelně našel brzy, a i když jsem ho rázným gestem ruky posílal pryč, neodešel. Přiklekl si ke mně a konejšivě mi odtáhl prsty, které jsem zarýval sám do sebe. "Šárlí...takhle ne..." zašeptal mi. Skoro jsem se mu vytrhl z předpokládaného objetí a už jsem dál nezvládal držet se na uzdě. "Neříkej mi, co a jak mám dělat! Neříkej radši už vůbec nic! Není žádné peklo, není žádné nebe, nejsou žádná věčná loviště, není nic! Je jen smrt, konec, a ty ses jí vydal dobrovolně vstříc. Můžeš mi laskavě vysvětlit proč? Máme na to celý den a možná víc, jak určitě vidíš!" Otočil jsem se opět zády k němu a pokračoval v omývání svého bolavého ramene. Když jsem se vrátil do našeho maličkého tábořiště pro dva, Vinnetou seděl u ohně a zíral do něj s nečitelným výrazem. "Cítí se můj bratr lépe?" formální, trochu kostrbatá otázka. "Ano, rána se časem zahojí." odsekl jsem. "Šárlí, přisedni si ke mně, prosím" Čekal jsem na vysvětlení, na nějakou odpověď, a tak jsem uposlechl. " Není to tak, že by tě Vinnetou chtěl opustit. Ale to, co mi velký dobrý duch předložil, hovořilo jasně. Můj bílý bratr tomu nejspíš nedokáže rozumět, ale my rudí mluvíme s bohy jinak, než vy s vaším Manitouem. Jsme jeho součástí a neprotivíme se jeho vůli. Můj bratr zachránil můj život jen díky tomu, že v Manitoua nevěří."  Chvíli mi trvalo, než jsem v myšlenkách jeho slova přežvýkal. "Vzal jsi na sebe ránu, která byla určena pro mne.". Pomalu se ke mně přisunul, a rampouch, který mě předchozí dva dny propichoval, začal konečně tát.  Přes látku košile mi položil ruku na zraněné místo. "Dovolíš mi, abych ti ránu alespoň obvázal?" Až teď mi došlo, že jsem to neudělal, protože rameno sám sobě člověk těžko obvazuje, a že po mém urputném zápolení s ošetřením bez pomoci košilí znovu prosakuje krev. "Ale ano" rezignovaně jsem odvětil. Můj Vinnetou byl pečlivý a jeho doteky konečně opět příjemné a důvěrně známé. "Šárlí, zůstaneme tady, den nebo dva. Jsme v bezpečí, nikdo kolem nás není, a už teď tě svírá horečka." Nic jsem proti tomu nenamítal, měl pravdu, a jeho slova a jeho přítomnost mi stačily. Potřebujeme čas jen pro sebe, čas, který zahojí všechny rány, ty na povrchu, i ty hluboké. 

[marty-man]

STEZKA ČESKEM - Jak to všechno začalo?

Když jsem před pár lety koukal na to jak lidé chodí do Santiaga de Compostela na pouť, zaujalo mě to. Nikoli z náboženských důvodů, ale z těch dobrodružných. Dělal sem si rešerše a cesta z Paříže do Santiaga tu byla rozdělena do 30ti dnů cirka po 30ti kilometrech. Ujít 30 kilometrů denně se dá, ale ujít je druhý den, třetí, desátý…to už chce cvik. Nicméně jsem se rozhodl, že až někdy skončím v práci a bude ten časový úsek volný, tak se na tu cestu vydám. A to se stalo právě teď, paradoxně v mých 33 letech, jak příznačné. Jen tu trasu jsem maličko upravil. Moje přítelkyně Olinka mi před časem říkala o Stezce Českem a že její sestra Káťa má zálusk na to ji po částech absolvovat. Nápad o cestě lemující hranice je skvělý. Zalíbilo se mi to a pravil jsem, že bychom mohli někdy nějakou část také ujít. 

Teď když jsem měl vyrazit na cestu, tak jsme si říkali: “Marty, nejseš žádnej hajker. Chození taky nepatří úplně mezi tvé oblíbené činnosti. Kondička nic moc. Budeš se složitě vracet, až zjistíš, že to není nic pro tebe? Není to velké sousto? 

Přehodnotil jsem tedy cestu do Santiaga a začal studovat Stezku českem. “Když nebudu moc, nebo uvidím, že na to nemám, tak sednu do vlaku a za chvíli jsem doma.” 

Rozhodl jsem se pro Jižní větev. Šumava je nádherná a Moravu vlastně vůbec neznám, ale rád bych ji poznal. 

Začal sem s elánem nakupovat vybavení kterým jsem nedisponoval a těšil jsem se, že jej naplno využiju a nebudu ho mít jen na pár letních víkendů. A konečně se pustím do craftění v přírodě a nebudu na to koukat jen na videích svých oblíbenců z youtube. Otestuju své schopnosti.

Poté jsem tedy na ofiko stránkách začal plánovat cestu, jakože 30km denně úplně na pohodu. Když sem o tom řekl Olince, tak ta mě opět vrátila na Zem, že tolik denně rozhodně neujdu, zvláště pak na horách, kde je to nahoru-dolu…spíš nahoru :)  Tak jsem to porad okukoval a přemýšlel kam se asi tak dostanu. Skončilo to tak, že jsem to přestal řešit. Času mám dost. Kam dojdu, tam dojdu, lehnu si a druhý den půjdu dál. U nás doma se říká: “ty tam jdeš jak na motýly.” (rozuměj; někam na lehko, nepřipraven), asi je to hláška z nějakého filmu či seriálu, ale přesně tak si připadám. Já tomu říkám, “skočit do toho kufra.” Prostě si dáš batoh na záda a jdeš ne? Kde je ta věda? A tak jsem tři dny před odjezdem kontaktoval trail angela Šárku, že bych u ní první noc spal a zbytek už zařídí bůh. 

Koupil jsem si lístek na vlak a vyrazil jsem. 

[bondgirl-love]

Česká variace RuPaul Drag race

Jsem velkou milovnicí této soutěžní reality show. Objevila jsem ji, někdy minulý rok a už pár týdnů mi šrotuje, jak by mohla vypadat česká odnož tohoto fenoménu. Počet epizod: 12 (včetně znovushledání a Velkého finále)

Moderátorka: Tiffany RichBitch

"Stálá porota": Jakub Prachař "porotce všeho" a Milan Peroutka

Hostující porota:

Ewa Farna

Patricie Pagáčová (protože je jako trpaslíci taky vleze všude)

Richard Genzer a Michal Suchánek

Ondřej Sokol

Jaro Slávik

Kovy

Lucie Vondráčková

Petra Nesvačilová

Sugar Denny

Luboš Kulíšek

Výzvy: ne nutně v pořadí podle epizod

Ples téma: Poklad (materiály by dostali z Preciosy a Stoklasy) Herecká výzva: Žena za pultem - vyrazí na nákup a zjistí, že nepřivezli lepící pásky a holítka

Improvizační výzva: Hobby naší doby Soutěžící by představovali osoby se zajímavými zájmy - včelařství, sběratelství, zahrádkaření, plusové body by získala ta co by přišla jako Jiřinka Bohdalová

Snatch game: tady by se velice pravděpodobně objevila imitace Helenky Vondráčkové a Lucie Bílé, Dluženy Schillerové a Dagmar Havlové

Grilování Jaro Slávika

Muzikál - Teď královnou jsem já (samozřejmě!)

Reklama na jejich osobní značku piva

Talentová show - protože s tolika Československo má talent by to nešlo jinak (snad by tam někdo tančil odzemek a pil pivo na čas) Lipsync jako o život:

Měls mě vůbec rád

A ty se ptáš co já?

Esemes

Vítr

Markétka

Slova jsou jen kapky deště

Mikolas Josef - Me gusta

Pam Rabbit - NPC

cokoliv od Adama Mišíka (ráda si přečtu Vaše tipy)

Soutěžící: ???? znám jen Dimu a Fatale

Co myslíte, sledovali byste to?

[sebikovachvilkanacaj]

Je tohle konec nebo nový začátek…

Ahoj všichni tak je to tady všechno jednou končí a tím končí i můj výlet do Ameriky. Na začátku bych chtěl moc poděkovat každým jednomu z vás kdo si našel čas si přečíst nějakej můj blog i kdyby jen jeden. Děkuju za všechny ohlasy jak negativní, tak pozitivní. Posledních pár dní bylo hodně nabitejch a to fakt na všech frontách ať už emočně, fyzicky, zážitkama, zkušenostma a to všechno byli jak pozitivní, tak i negativní nebudu tady úplně vypisovat co všechno to bylo, protože bych to psal další dva dny. Nic méně byli jsme v oblasti 51 kde na nás pustili sirénu což byl velice desivej a teď už jen vtipnej zážitek. Sami se s Honzou smějeme tomu, že jsme jeli 5 hodin ten den jen kvůli závoře ale věřte nebo ne stálo to za to…

Ten den jsme byli ve městě a prošli si i nějaký fakt hezký místa jako velkou promítací kouli pak si dvakrát sjeli jednu z nejvíc hustejch horskejch drah co jsem kdy jel…

(Dvakrát se tam jede hlavou vzhůru nohama)

Tohle všechno proběhlo včera a dneska jsme měli převážně odpočinkovej den s tím, že Honza byl pozvanej jeho bratrem ve zbrani (Rayem Sefem) k němu domu, a dokonce byl tak laskavej a já měl tu čest, že když se zeptal Honza, že by vzal i mě tak souhlasil.

Když jsme dojeli před jeho dum cítil jsem se lehce nesvůj a trochu se bál přece jenom jsem se měl potkat, jak říká sám Honza s člověkem, co v K-1 vydělával nejvíce peněz a je něco jako žijící legenda. (V podstatě takový Mike Tyson v K-1.)

Po uvítání ze mě ale všechno spadnulo všichni z jeho rodiny se k nám, ale hlavně teda ke mně k člověku, co vůbec neznali chovali s takovou ochotou a laskavostí která vím že je jedinečná…

Ten večer byl dokonalej nabil mě tak pozitivní energii a motivací se zase vrátit do tréninku až tak že jsem si hned na pokoji trochu zastiňoval...:))) poznat Sefa bylo něco neuvěřitelnýho je to milý usměvavý chlapík s neuvěřitelnou energii nebo abych to přeložil pro mladší generace aurou…:))) a je mi jasný že z jak mile přijde na trénink milý a usměvavý chlapík se promění ve statečnýho válečníka…

Zítra je náš poslední den a jako závěr našeho cestování budu mít tu čest a uvidím Sefovo sparingy. Věřte mi, že už jsem se dlouho na nic tak netěšil…

 

Troufnu si říct, že Amerika byla pro mě jeden z takových těch zlomovejch výletu jeden takovém z těch bodu v životě, kdy přehodnotíte, co má ve vašem životě váhu a co zase ne takovou. Nechci to nijak nazývat ani uchopovat prostě to jen tak nechám plynout a pozoruju svoje myšlenky a pocity…

Bylo tady hrozně hezkých chvílí ale i když to možná pro někoho nepřijde pro mě i spoustu opravdu těžkejch momentu ale právě ty byli ty klíčový proto aby to byl ten zlomovej výlet a okamžik…

A koho to tady už nezajímá muže přestat číst nic víc k výletu konkrétně tady už nebude…cítím totiž povinnost něco napsat ke svojemu společníkovi, takže teď už to bude taková moje zpověď a zpráva pro tebe můj kamaráde…

Děkuju ti Honzo, že jsi se mnou jel, že jsi to zorganizoval, ale hlavně že jsi se o mě staral a snažil se tu pro mě být i v těch chvílích kdy jsi si sám moc nevěděl rady…jsi pro mě jeden z nejvíce inspirujících lidí v životě a doprovázíš mě kam až moje paměť sahá a já mám díky tobě možnost se dostat do t��sný blízkosti takových lidí jako je třeba i Jirka Procházka nebo právě Ray Sefo…

A nejen to dal jsi mi do života jednu z nejlepších vlastností a tou je umět se bránit a postavit se za lidi co jsou mi blízký a za to ti moc děkuju…

Tenhle výlet by se nepovedl díky spoustu jiném lidem jako jsou moje rodiče, který mi nebo spíš nám dali prostředky, aby se to mohlo pov��st...a taky všichni lidi z teamu Naly co se nám starali o letenky auto a tak dál i když to třeba úplně nevyšlo tak i tak děkuju…i za tu snahu jsem vdečnej.

Všichni každý jeden z vás, co mě pomohl se dostat na tenhle výlet mi zase pomohl trochu víc otevřít oči všem vám moc děkuju a budu se snažit vám to dávat najevo a vracet vám to, jak jen budu umět…

Jsem strašně rád za lidi, co mám kolem sebe tím myslím i vás čtenáře, protože to posílám jen vybranejm lidem

Zatím ahoj

Sebe konec…

[mujsilenejdenik]

Směju se, až se za břicho popadám. Chi, chi, chi! Cha, cha, cha! Máma mluvila s kartářkou - exorcistkou, a ta jí pověděla, že máme nezdravý vztah, a že by mi měla přestat kecat do života. To je něco, co sice my všichni víme už dávno, ale máma to nechce slyšet. Kartářka si pak totiž vyžádala k telefonu mého partnera a ten mi to všechno pověděl. Maminka prý plakala, což mě mrzí, ale říkám si, že se v tom teď musí chvíli plácat sama. Ostatně, já se v tom plácám už několik let, tak ať si to taky na chvíli zkusí.

Kartářka - exorcistka říkala ještě různé věci. Mimo jiné taky to, že bych ze školy odcházet neměl. Prý by mě můj psychiatr měl naučit, jak mít svoji práci rád. To je sice hezká myšlenka, ale já nevím, jak by toho měl dosáhnout. No a já bych měl popřemýšlet nad tím, co mi ta práce dává. Nad tím nemusím moc dlouho přemýšlet, dává mi deprese, úzkosti, stres a panické ataky. Chápejte, nechci být ze zásady negativistický, ale tak to prostě je. Nicméně sama kartářka žádné řešení mojí situace nenabídla. Navrhla, že bychom se mohli sejít, myšleno ona, já a můj partner, ale to by znamenalo poslat jí další peníze, a to nevím, nevím, to si radši koupím svetr. (Potrpím si na oblečky.)

Pak ještě říkala, a to jsem opravdu zpozorněl, že kdybych nechal práce, mohl bych ztratit svoje návyky. Ano, to je pravda, ostatně, říká mi to spousta lidí, ať už psychiatr, všichni terapeuti, tak rodina i kamarádi. Říkala, že by se mohlo stát, že bych prý pořád jenom spal a ztratil zájem o hygienu. Fuj, no to snad ne! Na to jí můj partner odvětil, že na sebe stříkám voňavku, i když jsem doma na neschopence. A to je fakt. Samozřejmě, že ztráta základních návyků je reálná problematika a je potřeba proti tomu bojovat. Zatím jsem ve fázi, kdy si relativní volnost užívám. Vstávám kdy chci, čtu, cvičím jógu poctivě každý den, uklízím. Na druhou stranu, neschopenka je do značné míry omezující těmi časově ohraničenými vycházkami (což pro mě v praxi znamená, že v pátek večer prostě nejdu zapařit s kamarádkou - a vlastně je to v současné situaci, kdy se snažím vyřadit alkohol asi jedině dobře), ale taky je fakt, že ty vycházky, kdy ven můžu, teď prakticky nevyužívám, a to vím, že je špatně.

Dopoledne se mi ven nechce, protože si rád posedím v klidu u ranního kafe, a odpoledne si řeknu, že je venku brzo tma a navíc hnusně, a tak ven taky nejdu. Nechci se ale vymlouvat na roční dobu, je to spíš ve mně. Říkám si ale, že až bych na neschopence nebyl a venku už bylo hezky, tak bych třeba začal provozovat nordic walking, nebo bych cvičil jógu u nás na zahradě. Koneckonců jsou i kurzy, kdy se jóga cvičí venku a to by mě docela lákalo. Taky bych chtěl chodit do jazykovky a buďto si oprášit angličtinu, nebo se začít učit španělsky, abych se mohl dívat na Almodóvara v originále a rozuměl tomu, o čem zpívá Shakira. Taky bych mohl navštěvovat kurzy tvůrčího psaní, nebo si udělat kurz jako peer konzultant a v budoucnu pomáhat lidem, co jsou na tom podobně jako teď já.

Bavíme se samozřejmě, byť zatím jen teoreticky, o skutečnosti, že bych ve škole skončil. Uvidíme. Osobně si myslím, že to tak stejně dopadne. Každopádně můj možný úpadek mě děsí, ale říkám si, že když to budu mít pevně v rukách, vůbec k tomu nemusí dojít. První krok by mohl být ten stacionář, kde bych měl pravidelný režim, povinnost tam docházet a různé aktivity. To by mohlo fungovat. Taky spoléhám na to, že stacionář by mi měl pomoct dát se dohromady, a když se pak budu cítit líp, neměl by pro mě být problém pouštět se do různých aktivit. Souvisí to všechno se vším, to je jasné, jako facka.

[chaos-merciful]

31. 12. 2024

Poslední dny jsem cítil bezbřehý vztek. Naplňoval mě celého, přetékal přes mé okraje. Vyléval se mi z kůže, kdykoliv se jí někdo, třebas jen metaforicky, na chvíli dotknul. Trhal a krvácel a zaslepoval. Bral si vzduch, který jsem dýchal, bral si spánek, kterého se mi nedostávalo. Bál jsem se, že mě ten vztek zahubí, že zahubí kohokoliv, kdo se ke mně příliš přiblíží.

Ale měl břehy. Snad jen v mlze nebyly vidět.

Je zvláštní, když se ta mlha rozplyne. Zdá se to pak být mnohem víc vytrácejícím se snem než realitou dní. Pocit, s jakým jsem narážel vlastními zuby na okraje své lebky, dokud se alespoň jedno z toho nezlomilo, je spíš podivnou představou o člověku mně příliš vzdáleném, než abych ho mohl vůbec znát. Je to pocit tak cizí, že mi snad ani nikdy patřit nemohl.

A přesto. Jizvy po tom pocitu zůstanou.

Dotýkám se jich. Opečovávám je. Mažu mastí a masíruju.

A kůže kolem nich se mi třepotá tisícem jiných pocitů. Tou láskou, tou něhou, tou péčí. Každým "pomůžu ti", každým "chyběl jsi nám", každým "rád jsem tě viděl". Každým vřelým slovem, každým dotekem. Každým člověkem, co okolo mě zůstal, co vyhledal moji přítomnost v jakémkoliv smyslu toho výrazu. Každou myšlenkou, ve které mě kdy kdo držel. Tak milován, tak milován, tak milován.

Někdy se mi pod tíhou té lásky napnou jizvy tak, až se bojím, že prasknou - že se z nich vyleje krev, která pod nimi mokvá a hnije. Někdy jsou to jen jizvy, zahojené přesně tak, jak jizvy být mají.

Někdy mi přes ně někdo položí ruce, a já zapomenu, že tam vůbec jsou.

Jsem milován s takovou přirozeností, s jakou bych byl sám sebe ochoten nenávidět.

Jsem milován a krása a velikost té skutečnosti se nedá vyjádřit slovem, nedá se vyjádřit metaforou a nedá se jí dotknout. Je to fakt takového rázu, jako je faktem obloha nad hlavou. A jsem za tento fakt tak vděčný, že o tom možná navždy zvládnu jen mlčet.

Nechám ten fakt, ať mě hřeje na kůži. Jizvy mě brní a možná jsou jen přelud - možná jsou to jen otlačené přehyby kůže z příliš těsných okovů.

Milován. Miluju.

Šťastný nový rok.

[terminus-technicus]

Jakpak se máš?

I přes všechno se odvažuju říct, že jsem o něco dál, než jsem byl před dvěma lety. Když něco říkám, zpravidla už rozumím, co tím myslím. Když říkám "chci umřít", neznamená to doslova, že si přeju zemřít, ale jen zoufale potřebuju pauzu od všeho. Kéž bych měl nějaké tlačítko, kterým by se dal pozastavit celý svět, až na mě; a pak bych mohl v klidu, nikým a ničím nerušen, prospat několik měsíců. Když říkám "nikdo mě nemá rád", přirozeně tak nějak tuším, že to asi úplně neodpovídá realitě; ovšem je to jednodušší než se k tomu postavit konstruktivně a přijmout zodpovědnost za své vlastní myšlenky. Když se věci serou, je jednodušší ohledně toho být sebelítostivý než s tím něco dělat.

Ne, nechci mluvit o škole. Nechci slyšet, že to zvládnu. Nechci slyšet, že to nezvládnu. Nechci na to myslet. Nechci mluvit o své rodině. Nechci mluvit o budoucnosti, nechci myslet na budoucnost. Nechci všechno, nechci nic.

Jsem málo nebo jsem moc. Je mi zima. Žiju jen napůl. Raynaudův syndrom mi na chodidlech vytváří spletité mapy mramorové běli a po ránu mi vždy dělá problém přinutit krevní tlak, aby stoupnul na nějakou normální hodnotu. Až jednoho rána už vůbec nestoupne, nalož si mě do formaldehydu.

Dostal jsem výsledky a nejsem si jistý, jestli je to špatné, nebo jestli je špatné to, že mi to připadá špatné.

[ciclopoint]

Vlkov u Tišnova - Ledeč nad Sázavou - Zruč nad Sázavou - Číhošť - Žďár nad Sázavou - a pak ze Štatlu do Měnína 

Stručné shrnutí: Resumé třídenního cyklotripu 245,15km kdy jsem občas skoro padal na hubu je na to  počasí co jsem mi příroda přichystala celkem gut 👍 * Dva dny na těžko proti silnému větru, který mi nedal ani na chvíli odpočinout. * Den první 115km, mě dostal skoro na dno, tak že druhý den jsem měl úplně dřevěné nohy. * Mlel jsem z posledního, tak jsem byl rád, že jsem vůbec urazil od Zruče…