#je prostě malý

[nejene]

Tak začíná pomalu chytat barvy.

Normálně sem náčrty neházím, ale tenhle se mi líbí, takže tak. Tadá.

[kocourmokroocko]

zábavnej čtvrteční fakt o andulkách vlnkovaných:

v heteronormativním andulčím páru funguje sameček jako královský ochutnavač. to znamená, že když se samička chce něčeho najíst, šikanuje ho tak dlouho, dokud si z toho sameček neukousne první. samička posléze manžela bedlivě pozoruje, a pakliže k jejímu velkému rozhořčení nechcípne, vystrnadí ho od pochutiny a jde své zklamání alespoň zajíst, když je to jídlo teda bezpečný. sameček, nadšen, že na něj šlápla pětadvacetigramová milfka, jí potom ještě sám často krmí. čím větší čočku od své chotě dostává, tím nadšenější řádově je, protože jeho manželka se rozhodla šikovat JEHO a ne Peťu, kterej má malý čelo a trapný ozobí. Peťa, žárlivě sledující celou situaci, nemá, pro koho se desetkrát denně vystavit potenciální smrti jedem a píše nihilistické básně z exilu.

to byl dnešní díl pořadu "Kocourova povaha jsou prostě jen ptáci, dopíče, to je hrozný, ach jo", těším se na vás příště.

[eastern-lights]

(english version follows)

(Link to part 2)

(Link to part 3)

Random fakta, která jsem se o našem prezidentovi dozvěděla z gratis vzorku audioverze jeho životopisu:

jako dítě trpěl ADHD, ale dostalo se mu jediné diagnózy, a sice “malej mizera”

kdykoliv jeho matka pečlivě složila prádlo, malý Peťa ho snaživě zase rozložil, aby “lépe proschlo”

ve školce odpoledne odmítal spát tak vytrvale, že to učitelky vzdaly a prostě ho vypustily do dvorka jako divou zvěř

jeho “první úspěšná mise” byla, když ho jeho otec poslal jako tříletého na konec ulice pro kyselé zelí. Matka byla zásadně proti.

poprvé vyskočil z letadla ve čtrnácti letech. Potřeboval k tomu podpis rodičů, který otec ochotně poskytl. Matka je oba považovala za blázny.

pan Pavel starší nechtěl, aby jeho syn pil alkohol před osmnáctými narozeninami. Toho dosáhl tím, že šestnáctiletého Petra vzal na rodinnou oslavu a tam ho zbořil natolik, že se budoucí pan generál alkoholu ani nedotkl dalších několik let a i na výšce pil jen vinný střik. “A já blbec jsem byl na sebe tak pyšnej, že to mám dovolený, tak jsem to do sebe všechno lil. Bože, jak mně potom bylo špatně. Aspoň dva dny.”

otec mu taky natolik vštípil pečlivé psaní sešitů ve škole, že si i o čtyřicet let později na zasedáních NATO dělal tak detailní poznámky, že se před ním diplomaté po čase báli cokoliv říct nebo slíbit, protože věděli, že to bude zavedeno do záznamu a později důrazně připomenuto, pokud by se pokusili dané slovo porušit

Random facts about Petr Pavel that I learned from a free sample of the audio-version of his memoirs:

he had ADHD as a child, however the only diagnosis he ever received was “little shit”

whenever his mother would have finished folding the laundry, baby Petr would helpfully unfold it again to “help it dry better”

he refused the kindergarten afternoon nap so insistently that his teachers just gave up and released him into the garden like a wild animal

his “first successful mission” took place when he was three and his father sent him alone down the street to get a bottle of sauerkraut. His mother was not amused.

he first jumped out of a plane at 14. He needed a signed permission from his parents, which his father provided without hesitation. His mother thought they were both mad.

Mr. Pavel the Elder did not want his son to drink before he turned 18. His way to achieve that was to get the 16 y/o Petr so blackout drunk at a family gathering that the future general didn’t even touch alcohol for the next several years and even in college he only drank weak spritzer.

“And I, like a complete idiot, was so damn proud of myself for being allowed to drink that I just poured everything right down my throat. God, was I sick afterwards. For two days at least.”

his father also stressed the importance of detailed school notes to such a degree, that even 40 years later at NATO meetings, Pavel would make notes so detailed that diplomats soon learned not to say or promise anything within his earshot, because they knew their words would enter written record and get brought up if ever they tried to go back on them.

[morti0re]

RŠ Band AU

Vy ani nevíte jak moc jsem rád, že vám tohle můžu konečně ukázat. Pracuji na tomhle nápadu už asi týden a konečně se o tom můžu s vámi podělit! :D

Více detailní obrázky postav, menší info a mojí inspiraci najdete samozřejmě pod čarou.

Toť vše, ať se daří :)

1) Mirek

U Mirka (a obecně u všech členů RŠ) jsem se snažil nějak udržet jejich základní barvy, a myslím že se mi to povedlo.

Taky jsem chtěl tak trochu udržet jeho dark academia styl (trochu hc ale ok). Myslím že by mu to sedělo, to že sice jako vůdce rockové kapely tam nejmíň, se svým stylem, zapadá.

To je tak všechno co bych chtěl k němu dodat, je to prostě Mirek.

2) Jarka:

Jarku jsem chtěl už od začátku aby nějak "vyčníval". Buď svým stylem, nebo jeho vybraným hudebním nástrojem.

Určitě vypadá nejvíc alt z celé skupiny, pravý rocker, jak se od člena rockové kapely patří.

Jeho design se mi asi líbí nejvíc, jsem na sebe prostě pyšný z toho jak jsem dokázal využít individuální věci z té nástěnky inspirace.

3) Jindra:

U Jindry jsem měl jednu věc jistou už od začátku, která zůstala stejná až dote��. A to je, že je bubeníkem kapely. Ani nevím proč, ale prostě mi to na něj sedělo.

Pokud by vás zajímalo, proč jsem do jeho designu zainkonponoval zelenou, je to proto, že jako malý jsem četl sbírky komiksů RŠ od Olympii a v jednom komiksu měl právě Jindra zelený kabát. A, ani nevím proč, od té doby to se mnou zůstalo.

Jindrův je asi můj druhý oblíbený design. Předem jsem si napsal že jeho styl je že "plácá jeden kus oblečení přes druhý" a jsem rád že jsem se podle toho řídil.

4) Červenáček:

U Červenáčka jsem hrozně pyšný na jednu věc, a to je že jsem změnil jeho ikonickou lodičku na šátek. Líp si myslím že to sedí se zasazením plus i s overall designem to sedí. Ale co já vim.

Jak už jsem předtím řekl, u všech členů RŠ jsem chtěl zanechat jejich originální a základní barvy, ale myslím si že u Červenáčka to je nejvíc patrné.

Musím přiznat, jeho design se mi příjde nejvíc simplistickej (spolu s Rychlonožkou), ale jinak se mi pořád líbí.

5) Rychlonožka:

Rychlonožku jsem ve skutečnosti kreslil jako prvního a myslím, že je to vidět.

Bral jsem menší inspiraci od Kurta Cobaina a jeho outfitů z koncertů. Specificky jeho ikonický černo-červený svetr. Ale bohužel jsem moc tuhle inspiraci nevyužil když jsem Rychlonožku nakonec kreslil, tak doufám že až je budu zase kreslit, tak ji využiju.

Taky jsem chtěl jemu a Červenáčkovi dát matching piercingy a streaks ale když jsem se dostal ke kreslení Červenáčka, úplně jsem na to zapomněl, takže to mi odpusťte.

Takže to jest opravdu vše, jsem moc rád že jste si tohle dočetli až sem, jsem vám moc vděčný. V budoucí době se je budu určitě víc snažit, pokud mi do toho nic nevleze.

Mějte se hezky plantážníci, hezký den vám přeju a užívejte víkendu :D

[willowmaidsworld]

Poslouchám Díru a dělám nějaký fanart, ale dovolte mi... malou ódu na chlebíček.

Kulinářská dokonalost. Uvědomil si vůbec někdo, jak moc krásný ten název je? Jako "chlebíček"? Zdrobnělina od chlebu? My máme naše chlebíčky tak rádi, že je to roztomilejší verze chleba! Malý chlebíček. No krása. Tak a teď k chuti. Já budu svoje chlebíčky bránit před všemi nactiutrhači, protože kombinace šunky, salámu, vajíčka, sýru, okurky, libovolné pomazánky a něčeho navíc je prostě dokonalá. Tohle mohlo vzniknout jedině v Česku. (Angličtina jim říká open sandwichies. Já ten název nepřijímám.) Sice je to hrůza než se připraví, ale potom... kdo nemá rád chlebíčky? Jednou jsem hrála na vernisáži a dostala jsem chlebíčky jako výslužku. Prosím, ať se mi to děje častěji!

Ano, byla jsem posednuta duchem Olbrama Olbrachta a moc mi to ani nevadí. Mám chuť na chlebíček.

[hana-loves-bumblebees]

Jojo, všichni už známe a milujeme duo anděl a čert/démon/zmetek pekelnej, ale co teprve čert a vodník??

Chci vánoční pohádku o tom, jak spolu žijou čert a vodník sami v těsné blízkosti, vodník v nějakém rybníčku a čert v polorozpadlé chalupě/mlýně/jiné budově s krbem, a taky se maj už dlouhé roky rádi, ale nemůžou se dotknout jeden druhého, protože by je to bolelo, páč milujem ten angst.

No a jednoho dne se u nich objeví náhodný princ, který potřebuje pomocníky na výpravu za princeznou, a z nějakého důvodu (věštba, předpověď osudu, anebo prostě proto, že mu čert šlohl svačinu) si vybral je. Oni nechcou, ale princ jim vyhrožuje, že jejich malý koutek světa zabaví a prodá, ve stylu Lorda Farquaada, chápem. Tak musí souhlasit.

Tak teda jdou na výpravu. Jednoduché to není, protože princ je nafoukanej a sobeckej až hanba, jelikož mu všichni u dvora líbali zadek, a princeznu, pro kterou jedou, ani nemiluje, jen se chce prokázat a vychloubat se tím, jak ji zachránil. Čert s vodníkem ho ale důkladně převychovají, a u toho se celou dobu chovají jako dlouholetý manželský pár. Princ se tak naučí naslouchat lidem, být k nim laskavý, být skromný a nevychloubat se, být trpělivý, umět přiložit ruku k dílu a tak podobně.

Navíc se ale naučí, co znamená láska. Živě vidím tu scénu:

Vesnické dítě, ukazujíc na čerta a vodníka: to jsou tví rodiče?

Princ: cože?? Ne?? Ani nejsou pár??

Dítě: fakt? Chovají se úplně jako moje máma a táta

Princ, hledíc, jak se čert s vodníkem hádají: ale oni se hádají?

Dítě: no jo, ale to je protože se mají rádi

Čert a vodník, mezitím: *přestali se hádat a jen se na sebe láskyplně dívají, natahujíc špičky prstů, ale zastavujíc těsně, než by se dotkli*

Princ, kterého to trklo až teď: !!!

Princi totiž dojde, že jeho rodiče se nemilují a nejsou šťastní, protože jejich svazek je přesně jako ten, do kterého se teď žene on - že jeho otec zachránil jeho matku prostě proto, že byla krásná a urozená a on ji chtěl za manželku, aby se mohl všem chlubit, jak odvážně ji ‘zachránil’ (což jemu i jeho manželce, a vlastně oběma jejich urozeným rodinám, připadalo naprosto normální).

Takže princ zachrání princeznu, ale ne proto, že by ji chtěl za ženu, ale prostě proto, že chce udělat dobrou věc. Poté svým i jejím rodičům řekne, že už nechce dodržovat tuto tradici, která jen dělá královské děti do smrti nešťastnými a princeznu pošle zpátky do jejího království. Tím si vyslouží obdiv náhodné kouzelné postavy, která mu slíbí splnit přání. Princ toto přání přenechá čertovi s vodníkem, a ti, unaveni z nekonečně dlouhého života, ve kterém sledují, jak jejich lidští přátelé umírají, a z toho, že se nemůžou ani dotknout, si přejí stát se lidmi. Na toto naváže nejhezčí scéna pohádky, kdy se ti dva konečně poprvé dotknou a rozbrečí se. Princ se pak rozhodne svůj nástup na trůn ještě oddálit, a pomůže svým adoptivním rodičům zvelebit jejich bydliště. Možná se z něj stane sedlák/mlynář, kdo ví. Anebo z něj bude jeden z nejmoudřejších panovníků, kterého jeho dva oblíbení rádci neváhají okřiknout, když chce udělat nějakou blbost.

[nejlepsipohadka]

(Pecky od Uhlíře a Svěráka)

Propaganda:

Lotrando a Zubejda

- Mladý Strach - chleba s tvarohem - hlášky (jen písek, svět je malý, ale o náhody v něm není nouze, tohle je jen takový šolichání) - koule ukázat dětem, jak duše klesá do pekla, a vzkázat, že někteří lidé jsou prostě nenapravitelní - chytlavé písně - rádci si přehazují 1 mozkovou buňku - poselství, že ne vždy rodiče ví nejlíp, co je pro jejich děti nejlepší a jakou cestou by se v životě měly dát

Tři veteráni

největší koncentrace dilfáků

Kombinace Jan Werich, Oldřich Lipský a Zdeněk Svěrák je příliš mocná a měla by být zakázána ženevskou úmluvou

[taktrochu-vojdpankova-vila]

Slovopad 08 - Zamotaný

„Někdo nás k sobě volá,“ opakovala Mara Tasseho slova. Přikývl. „Tady? Uprostřed lesa?“

„Ty to vážně necítíš?“

„Co přesně?“

„Jako by tě něco táhlo dál.“

„Jediný, co mě tady táhne dál, jseš ty.“

„Zvláštní…“ zamumlal Tasse. „Vůbec nic?“

„Nejradši bych tě popadla a odtáhla zpátky do Lesního hradu.“

„To chápu,“ přikývl. „Tak jdeme, ať jsme co nejdřív zpátky.“

Maře v tu chvíli spadl kámen ze srdce.

„Vážně?“

„Ovšem. Čím dřív to tu prozkoumáme a zjistíme, kdo nás to volá, tím dřív se můžeme vrátit.“

Kámen, který Maře spadl ze srdce, nahradil výrazně větší a těžší kámen.

„Tasse… Lezeme nějaký potvoře přímo do chřtánu.“

„Došla jsi se mnou až sem,“ namítl. „Už to není daleko. Vím to.“

„Já zase vím, že ti asi přeskočilo! Něco si na nás chce smlsnout a ty tomu jenom nahráváš! Jdeme zpátky. Řekneme někomu z řádu, že kolem studny se usadilo…něco. Nebudeme zjišťovat, co to je. Necháme to na někom zkušenějším.“

Tasse s hlasitým povzdechnutím pevně zavřel oči. Stál na místě, ztěžka se opíral o hůl a volnou rukou si mnul čelo. 

„Já vím…“ zamumlal po chvíli. „Jenom si nemůžu pomoct… Tohle je poprvé, co mám takový pocit.“

„Teď asi nechápu,“ zabručela Mara.

„Můj mladší bratr byl ten, kdo jako malý vídal v zahradě Dobré sousedy a tak. Skřítky ve stromech, vodní panenky ve fontáně a tak. Mně se tyhle věci vždycky vyhýbaly a…“ otevřel oči. Stále ještě se mu v šeru tunelu divně leskly. „Lhal bych, kdybych řekl, že mi to nevadilo.“

„Ty nemáš pud sebezáchovy, co?“ 

„Proč?“

„Protože je nechceš vidět. Nechceš, aby si tě všimli. Pořád o nich slýcháme, jak snadno se s nima někdo dostane do potíží, někdy stačí je vidět a jsi do něčeho zamotanej!“

Tasse přikývl. 

„Myslím… já myslím, že na to je teď už trochu pozdě…“ povzdechl si. „Co jsem se dotkl té pavučiny na tom stromě, něco mě prostě táhne dál…“

„Bohové… Pořád tě odtud můžu odtáhnout.“

„Co když to pak půjde za námi?“

„V Lesním hradě je spousta bylinkářů. Určitě by si věděli rady.“

„Ale to se to pak nedozvíme…“

„A musíme to vědět?“

„Proč ne?“

„Protože bysme to nemuseli přežít, třeba? Pořád ti to opakuju!“

„Já vím. Možná…“ Tasse se rozhlédl kolem. V tunelu bylo šero, které se pomalu prohlubovalo. Šedobílé stěny byly plné stínů. „Možná by ses měla vrátit. Nahlásit, co jsme objevili a tak, jak jsi říkala. Já to tady ještě trochu prozkoumám-“

„Ty mě vůbec neposloucháš, co?“ přerušila ho. Povzdechl si a podíval se na ni zlatýma očima.

„Nechci mluvit moc nahlas,“ řekl a pokynul jí, aby šla blíž. „Napadlo mě to až teď,“ pokračoval šeptem, když byla dostatečně blízko, „myslel jsem, že jsem jenom nadšený z toho, že jsme na něco takového narazili, ale… ono to opravdu nedává smysl, co?“

Mara zavrtěla hlavou.

„Já myslím, že jak jsem si sáhl přímo rukou na ty pavučiny, tak se mi to nějak dostalo do hlavy. Asi jsem nějak očarovaný.“

„Cože?“

„Uvažuj nad tím! Na takové místo bych sám nikdy nevlezl, ale přitom nás ženu hlouběji a hlouběji. Vůbec nevěnuju pozornost tomu, v jakém nebezpečí pravděpodobně jsme. To není normální, že ne?“

„Po pravdě, o tvým pudu sebezáchovy pochybuju už od tý doby, co ses rozhod ukrást mistryni Luitgardě tu pálenku, co si pálí ve svý laboratoři. Ale teď se chováš extra divně.“

„Strašně těžko se proti tomu bojuje,“ přiznal Tasse. „Měl bych mít strach, ale nemám ho. Původně jsem se nechtěl vrátit, aby se nám Zander a ostatní nevysmáli, ale teď… Je to jako by mě něco hnalo, abych zjistil, kam ta chodba vede. Jediné, čeho se teď obávám, je, že pokud se teď vrátíme zpátky, pokud to vůbec dokážu, nevyrazí sem bylinkáři dřív než ráno a já se během noci pokusím utéct a prozkoumat to tady. Jinak se nikdy nedozvím, co za tím vším je.“

„Myslela jsem, že lidi, co jsou očarovaný, to o sobě většinou nevědí.“

„Třeba jsem očarovaný špatně, já nevím. Ale nějak to funguje a pořád mě to táhne dál. Jako kdyby se na mě kus té pavučiny zachytil a já jsem v něm teď zamotaný jako ryba v síti.“

„Pořád se mi zdá, že jsi trochu moc klidnej.“

„To je součást toho kouzla, myslím. Čím jsme blíž, dokonce mi pomáhá ignorovat všechny ty pavučiny kolem. Pořád jsou hnusné, ale tak nějak je tolik nevnímám, řekl bych. Nejsou podstatné.“

„Podstatný budou, až si je budeš vybírat z vlasů,“ zvedla Mara oči v sloup. „Hele tohle je další důvod, proč bysme se měli vrátit. Pokud jsi nějak očarovanej, budou vědět, co s tím.“

„Nebo půjdeme dál, zjistíme, co chce ten někdo, kdo je na konci téhle chodby, a pak se v klidu vrátíme domů.“

„Tasse…“

„Bude to v pořádku, slibuju. Budeme opatrní. Pokud by se ti cokoliv zdálo podezřelé - totiž víc podezřelé než doteď - máš moje svolení mě popadnout a odtáhnout pryč.“

Mara si povzdechla. 

„Slibuješ?“

„Přísahám.“

„A nevyvedeš žádnou hloupost?“

„Pokud ano, máš moje svolení jednu mi vrazit, hodit si mě přes rameno a odvléct mě pryč.“

„V tom případě mi dlužíš pití.“

„S tím naprosto počítám.“

„Fajn. Ale pokud to nepřežijeme, tak tě zabiju.“

[goodbuttaken]

baví mě, jak mají supermarkety (ano, ta nejpovrchnější, slizce konzumeristická ohavnost) ... duši.

postavte normu literally kdekoli. i když bude mít kvalitní německý zboží za pár šlupek (což normy mají), pojede tam jedna pokladna. zároveň u té pokladny bude pokladní, která vůbec nevypadá jako pokladní, ale spíš jako náhodná studentka prváku nejbližší vš, na niž zrovna vyrotovala řada [tohle neplatí o *každé* normě, ale o spoustě norem ano; jsem expert]. zároveň, ačkoli tam celá léta víceméně nikdo nechodí a prodává s minimální marží, tu normu nějak magicky nezavřou (což je moc dobře). jednu dobu ony prázdné obchody financovaly dokonce securiťáky.

penny market má zase schopnost dostat dvakrát (až osmnáctkrát) víc lidí, než je její kapacita, do malý prodejny. zároveň přitahuje lidi, kteří to prostě neumí se samoobslužnýma pokladnama. literally dva dny po sobě mě osud zával do penny v praze u arbesa. den 1: fronta u pokladny minimální, přesto samokladny obsypané lidmi, a to ještě s *fakt velkými* nákupy. den 2, mnohem obvyklejší obrázek: jako král obcházím frontu na banány. udělám píp píp a jdu pryč. vedle mě přesto i při markování jedna volná, funkční samokladna.

[tasi-dele]

Je půl dvanácté a můj mobil je lehký a malý jako plastová hračka. Cokoliv, co vezmu do ruky, čeho se dotknu, je strašně malinké, menší než obvykle. Až s telefonem jsem si ale uvědomil, že je to i o váze, ne jen o velikosti.

Když jsem byl malý, dostal jsem kvůli těmhle stavům obrovského a těžkého (tehdy) plyšáka šarpeje. Měl jsem oblíbeného modrého králíka, ale ten mi v takových chvílích připadal malinký jako babiččini porcelánoví nosáli. A šarpej měl tu správnou velikost.

Nevím, kde skončil. Někdy doufám, že v tom domě pořád ještě je, nechal jsem ho na posteli a používal ho, i když jsem byl starší.

Nevím, jestli je to derealizace, prostě únava nebo něco jiného. Ale je to velmi specifické, vždycky stejné a děje se to, co si pamatuju.

Jen mě tak napadlo, jestli nejsem už tak malej dost na to, abych měl mít ještě pocit, že je všechno ještě menší než obvykle?

[knighterrantuwu]

Můj brácha je fakt něco jiného. Vidí, jak jsem v háji, vejde s vážnou tváři do pokoje, zeptá se mě, co se stalo. A pak prostě hodí citát Buddhy s nějakým vlastním dovětkem a vysvětlením situace.

Proč má sakra pravdu. Můj malý brácha citujici Budhu je chytřejší než já. Mám příliš mnoho otázek a žádné odpovědi.

A ano je mi lépe, mnohem lépe. Jen nevím, jak si to mám vyložit.

[prospercz]

Den 67

Vstávám do pekelné zimy. Oheň nám přes noc chcípl. Vykouknu z okna a hned vím, že dneska nikam nejdeme. Teploměr uvnitř ukazuje 3 stupně. Venku je pocitově tak -3. Sněží. Ale jen takový ten mokrý sníh, který okamžitě při dopadu roztaje. Nahodím na sebe všechny věci a jdu znovu rozdělat, ať tady máme aspoň trochu tepleji.

Bohužel, krb je tak malý a neúčinný, že celou chatku stejně vytopit nedokáže. Sedíme tedy skoro celý den jen pár metrů od ohně a většinou jen jíme nebo odpočíváme. V Americe je dřevo na oheň hrozně drahé, 10 polínek stojí třeba 8 dolarů. Při pomyšlení, kolik jsme toho my za tyhle dva dny spálili, muselo by to být minimálně 500 dolarů.

Kolem oběda nás navštíví dva PCT hikeři, kteří míří na sever. Vyměníme si tedy potřebné informace. Aspoň teď lépe víme, co nás čeká. Taky jsme tím zabili trochu času. Nakonec tu s námi ale nezůstanou a pokračují dále.

Když už je tenhle den takový nezáživný, říkal jsem si, že se aspoň rozepíšu ohledně toho, jak tu funguju s diabetem. Pro některé lidi to bude občas asi trochu nepochopitelné, tak za to se předem omlouvám. Pro diabetiky v tom ale může být dost zajímavých informací.

Začnu asi tím, co s sebou nosím. Udělal jsem si doma plastovou krabičku vystlanou molitanem, ve které mám náhradní senzory, glukometr s proužky a dvě injekční stříkačky. Tahle krabička mi vystačí na měsíc. Na uchování inzulínu mám chladící pouzdro, které stačí jednou za pár dní namočit do studené vody a pak udržuje teplotu. Není to perfektní a určitě to není jako mít inzulín v lednici, ale zatím to funguje bez problému. Ještě mám malé pouzdro s pery, které právě používám, a další záložní stříkačkou.

Jednou za měsíc mi můj kamarád z Kentucky pošle balíček se senzory na měsíc, s inzulínem a dalšími věcmi, které jsem u něj před odjezdem na PCT připravil. Teď stačí, abych mu napsal zprávu, kdy a kam mi to má poslat. Jsem mu za to neskutečně vděčný. Bez něho bych tady nebyl.

Ne vždycky jde všechno podle plánu. Občas se senzor začne dřív odlepovat (pak to zachraňuju leukotapem kolem dokola). Občas mají senzory tendenci vypovědět službu, když jsou v moc vysoké nadmořské výšce nebo při přeletu letadlem. Občas zase dokáže americká pošta balíček místo do Oregonu poslat do Texasu. Proto je potřeba plánovat s určitou rezervou a nenechávat všechno na poslední chvíli.

Při běžných chodících dnech už se mi podařilo můj režim celkem dobře zvládnout. Paradoxní je, že jsem na začátku musel bazál snížit na nějakých 30%, a teď už jsem zpět skoro na 100%. Jak si tělo zvyklo, tak už tu aktivitu asi ignoruje a bere to jako normu. Bolusový inzulín si většinou píchám jen na večeři. Zbytek dne prostě jím ve chvíli, kdy na mě senzor začne křičet, že padám do hypa. Blbé na tom je, že jeden den jím hodně a druhý skoro vůbec. Špatně se to tedy odhaduje. Když se chci najíst víc, tak si prostě střelím něco i v mezičase.

Horší je to při dnech, kdy se tolik nehýbu. Jak je moje tělo teď přizpůsobené tomu pohybu a bere to jako novou normu, tak při zastavení má tendenci létat vysoko. Takže při zero dni musím dopichovat pravidelně, i když zrovna nic nejím. Takže je lepší chodit než nechodit.

Musím říct, že se hrozně špatně odhaduje, kolik jídla budu na daný úsek potřebovat. Jeden den totiž žeru jak divý a ne a ne přestat. Jsem schopný sníst klidně 200 sacharidů jen v dojídání, normální jídla nepočítaje. Druhý den zase nepotřebuju vůbec nic.

Naplánovat potřebné jídlo je pro mě teda stále oříšek. Plánuju přibližně 5 tyčinek na den, nějaké gumídky, trail mix, sušené ovoce a na nejhorší časy i energy gely. Plus samozřejmě normální jídlo, snídaně, oběd a večeře. Většinou to dopadne tak, že mám jídla moc. Ale jak říkám, u nás je vždycky lepší mít trochu víc než málo! Sice trpím, když to musím nosit, ale to se nedá nic dělat. Podrobně jsem se o všem tomhle už jednou rozepsal v článku pro Kubův blog Zahorami.cz, tak pokud vás to zajímá, můžete si víc přečíst tady na odkaze.

Zítra už se do toho hnusu nevyhnutelně budeme muset vydat. Upřímně se na to moc netěším. Ale další den tu zůstat nemůžeme. Budeme ten sníh a déšť za krkem muset dva dny vydržet. Pak snad zase začne svítit sluníčko. Je tu přece už léto!!

[kocourmokroocko]

"Pokej se a drž klapačku než ti zvíším antidepresiva" je tak nádherná horzba, 10/10, a pravdu máš, Českej Čert se blbě překládá kvůli povaze i vzhledu, jako to máme Imp a Goblin povahově trochu jakožto rošťáci, ale také Koboldi z Dračáku protože většinou maj šéfa pro kterýho dělaj jako malí vtipní poskoci, a pak si k tomu dejme že jsou z Pekla, no hold Devil ani Demon na to nestačí.

@katie-the-angel-witch @small-angry-turtle

Právěže se mi zdá, že ani jedna z těch možností nevyjadřuje čerta. Čert je svoje vlastní věc, který prostě nic jinýho neodpovídá. Je krásný. Je smrdutý. Je huňatý. Je zlý!! Je rozverný. JE TAJEMNÝ. Je blbej jak vydlabaný necky. Je mocný. Je to nejubožejší malý mňau mňau. Z tohoto hlediska argumentuju, že bychom neměli hledat překlad pro čerta, ale bojovat za zavedení čerta coby svojí vlastní, nepřeložitelný, unikátní kryptidí kategorie, kterou vnutíme světu tak, jak je, i kdyby svět nechtěl!

[healmeoff]

Včera mi dobrá kámoška oznámila, že je těhotná. Mám za ni velkou radost, ale překvapilo mě, jak se mi ihned chtělo brečet. Vyzařoval z ní klid a radost, kterou jsem u sebe strašně dlouho nepocítila. Vlastně už ani nevím kdy.

Život mi zase utíká před očima a já ho sleduju plynout jak rozmazaný výhled z vlaku. Hrozně závidím lidem, co to mají v hlavě srovnaný víc jak já a dokážou se v životě neposrat a hýbat dál. Já si připadám víc a víc jak malý dítě, který někdo nechal na nádraží a ono tam zůstalo uvězněné. Hrozně potřebuju nějakou guidance, kterou mi nikdo nemůže dát, protože už jsem přece dospělá a mám to mít srovnaný.

Ale nemám. Nemám práci, nevím co v životě chci, nevím, jestli chci a můžu mít děti, protože v tom vidím akorát pokračování neverending utrpení. Nemám motivaci, nejsem ani schopná si najít terapii a jediný co umím, je brečet na tumblru.

A každý den předstírat, že se to lepší. I když je to čím dál tím víc horší. Mám pocit, že je ve mně úplně prázdno. Když jsem venku, tak nasadím masku, chvilku se raduju a pak zas vejdu do šedý reality, kdy jediná motivace na to vstát z postele je jít na záchod.

Nedokážu si pomoc. Nedokážu ji přijmout. Jsem v zasraným koloběhu depresí, úzkostí, stresu a následné apatie. Chci se rozplynout v mlze. Chci se zbavit toho odpornýho hnusu, který se mi jak plíseň lepí na plíce. Chci zapomenout všechno, co mě bolí. Ale nechci pro to nic udělat. Prostě mě toho zbavte.

Achjo kurva, já chci jiný život.

[zlutyzakaznik]

Cedule rovnodennosti

(27. 3. 2023) Předjaří vizuálního smogu.

Ještě před blogem jsem po jistou dobu udržoval registraci domény svetvyloh.cz, pro niž existuje malý obrazový archiv z let 2007 až 2016. Až časový odstup ukázal, že šlo o projekt možná až příliš specializovaný a jeho idea byla plynule přičleněna pod rubriku gastro design, kde se tématem mohu zabývat nejen v gastronomickém ohledu, ale i pestré šíři odskoků do retail designu a obecné vizuality.

To, že je daná sekce třetí co do počtu publikovaných příspěvků, je zapříčiněno nepolevující “kreativitou” brněnských i přespolních živnostníků a při průchodu Brnem i dalšími místy si těchto výtvorů nelze nevšimnout. Tady jsou poslední z nich.

Jako u současného umění, není ani v gastro designu občas jednoduché určit, zda jde o tvůrčí záměr/dekoraci nebo skutečný dopravní prostředek. :-)

Samozřejmě kvůli těm barvám a hrůzné podobě nápisu. Parcela vedle obchodu s včelařskými potřebami u Měnínské brány.

Znáte z instagramového storíčka. (Potraviny na Hybešove.)

První křesťanská restaurace funguje čtvrt roku, ale na Faceboku i v realitě je to stále hrůza. A odpolední ALLACARD to určitě nevylepší.

Tohle mě prostě uráží. I lidé z vietnamské komunity určitě umí česky. Stačí je požádat o přehlédnutí výtvoru.

Opuštěná restaurace nad Mendlákem.

Novinka na Hybešove, jež nepronikla do Prvních dojmů ani Měsíčního souhrnu. Když jsem se dámy v okénku zeptal, zda má web, Facebook nebo Instagram, řekla mi, že nikoli, protože je chudá. To snad ne! Káva s sebou je instant a čtyři z pěti denních (a stálých) jídel obsahují uzené maso.

Momentka dveří bytového domu na Josefské.

Pár metrů od Mezzanine na Údolní.

Nesmrtelná klasika sámošky na Gorkého.

Prodejna pečiva na Merhautove a maximalistické využití výlohy.

Vzpomínáte na nafukovacího panáka vlajícího ve větru? Toho v Králově Poli na zimu uklidili a zbylo toto. A mají kebab s pravým masem (kuře, kráva). :-)

Šipky na ceduli ukazují směrem od pivnice místo k ní. Detail Heineken ČR nahoře leccos napoví.

Předseda představentstva e-Finance musí s tituly přidat. V Brně pravděpodobně není větší degree collector než člověk, kterého pamatuji ze studií. Českou špičku představuje tento muž.

Básničky na ceduli představují oříšek, protože musí být opravdu dobré, aby zákazníky zaujaly nebo aspoň pobavily. A v Jurcaffé se to podařilo.

Já ten čas samozřejmě mám, ale pochybuji, že každý bude schopen/ochoten podstoupit klikatou cestu menu Kafe Halasák. Doufal jsem, že tyrkysový (Tiffany blue?) nátěr bude podkladem něčeho většího a lepšího...

Snad jen nepříliš dobře smazaný podklad bodu 8 kazí celkový dojem. Jinak super, protože perfektně čitelné a ani stopa špíny nebo ohlodanosti materiálu. Na druhou stranu: není pět cedulí excesivní počet pro každého, kdo se chce rychle a přehledně seznámit s nabídkou podniku?

V jednoduchosti je síla a soudě dle návštěvnosti posledních týdnů představuje umístění cedule správný krok.

Adopční soubor Pelíšku pokročil do fáze evropských měst a coby milovníku trip-hopu mi Bristol prostě učaroval. Přede snad kocourek do rytmu pomalých a ospalých beatů? :-) Anebo raději něco z Malmö?

[jetel]

Kdybych napsal, že jsem na to čekal celých 10 let, tak bych kecal. Ale značná většina Zemanova mandátu to rozhodně byla.

Prvních pár let mi totiž hrozně cukal koutek oka z Ovčáčka. Takže jsem se hrozně těšil na ten moment, moment inaugurace nového pana prezidenta a jak budu konečně moci, jako malý veselý internetový troll, napsat Ovčáčkovi na twitter, že má špatný nick, protože už rozhodně není PREZIDENTmluvci.

Dneska konečně nastal ten den. Den, na který jsem tu skoro 10 let čekal.

Takže hurá na twitter a..

Ne. Nastal ten den, ale to nutkání napsat to, se nedostavuje. Prostě ne. Ba naopak. Mávl jsem nad tím rukou, nad tou cháskou ožralů a kleptomanů, kteří tu 10 let ohýbali demokracii jak švihadlo a jdu dál. Mnohem víc mne totiž těší vědomí, že se dalších 5 let nebudeme muset za vrcholnou reprezentaci našeho státu stydět.

Je totiž čas na klid v duši,

odložte becherovku a kuši.