#jde zcela mimo mě

[onaras-oficialni]

Den 6 - Pavučiny

Běžnými cestami to do Státub trvá týden. Po Stezce jenom dva dny.

Z Bílé pevnosti vyráželi za svítání. Asi po hodině cesty je Myrya zastavila a nasměrovala je na zdánlivě náhodnou mezeru mezi stromy.

„Nezapomeňte,“ připomněla jim, „držte se v řadě. Neztrácejte z dohledu toho, kdo jde před vámi. Nemluvte, nekřičte, nebroukejte si,“ – po téhle poznámce Johanna protočila oči – „když budete nutně potřebovat něco říct, zašeptejte to. Pokud někoho potkáme, buďte zdvořilí, ale příliš se s nimi nebavte.“ Nikdo se neodvážil jí odporovat. Vykročili mimo hlavní cestu, první Myrya, za ní Elentaya, Karlimdor jako třetí, pak Johanna, za ní Amanda a průvod uzavírala Mei.

První změna, které si Elentaya všimla, byl hmyz. Nebo spíš jeho absence. Posledních pár dní se vzduch jen tetelil mouchami, motýly a komáry. Teď však ať napínala své špičaté uši, jak chtěla, dříve všudypřítomné bzučení bylo pryč. Když se nad tím zamyslela, obvyklé zvuky lesa také zněly jinak. Jako by jejich malou skupinku někdo obalil vlnou a zadusil všechny zvuky okolního světa. Čím déle pokračovali sotva viditelnou pěšinkou mezi stromy, tím byla vrstva tlustší a tlustší a ptačí zpěv tišší a tišší, až nakonec umlkl docela.

Podrostem se začala plížit mlha a kmeny stromů z ní čněly jako výhružné prsty. Brzy se v ní ztratily zcela. Když Elentaya nahlédla Myrye přes rameno, viděla pouze bílo. Pěšina, kterou následovali, se z lesní půdy proměnila v holou skálu, ale i ona se zakrátko utopila v mlze. Jako by vše mimo ně přestalo existovat.

Ticho na nich leželo jako těžká deka. Elentaya by začala pochybovat, zda náhodou nepřišla o sluch, kdyby nebylo jejího vlastního přerývaného dechu. Chvílemi jako by se k němu přidávaly další zvuky, příliš vzdálené, než aby je rozpoznala, snad hukot větru, snad šumění příboje, snad hlas nějakého prastarého tvora. Když se ohlédla na Karlimdora, jeho zmatený pohled jí říkal, že je slyší také.

Snad šli několik hodin, snad několik let, ale náhle se z mlhy vynořila skalní stěna. Myrya je vedla podél ní až k ústí jeskyně a poté dovnitř. Tam konečně prolomila ticho. „Tady přenocujeme,“ řekla a sundala ze zad otep dříví.

„Je bezpečný tady rozdělávat oheň?“ zeptala se Johanna, „A mluvit už taky smíme?“

„Dokud nebudeme příliš hlasití, je to v pořádku. A oheň se postará o to, aby naše útočiště zůstalo bezpečné.“

„Takže čistě teoreticky,“ začala Johanna chystat hraničku, „bychom si na zítra mohli přichystat pochodně a to by nás chránilo na cestě? A třeba bychom si i mohli povídat?“

„To tě to mlčení tak moc zmohlo?“ protáhl si Karlimdor záda.

Johanna dramaticky vzdechla. „Nemáš ponětí, jak strašně jsem se nudila! Můj umělecký duch zmírá v nečinnosti.“ Vsunula do hraničky svou dlaň a nechala z ní vyšlehnout plameny. Dřevo zapraskalo.

„Nemluvě o tom, jak my jsme museli trpět bez tvého génia,“ přidala se Amanda k melodramatické scéně, „co to bude dneska, mistře? Hospodské odrhovačky, nebo epická píseň, ze které si pamatuješ jenom polovinu slok?“

V podobném duchu pokračovala debata po zbytek večera. Když přišel čas ulehnout, Elentaya s Myryou si vylosovaly první hlídku.

Chvíli seděly mlčky, ale zvědavost nakonec Elentayu přemohla. „Co je vlastně tohle za místo?“

Myrya se napila z čutory. „Pro začátek je to jeden z důvodů, proč se Beltanu ještě nepodařilo pořádně zmapovat. Jinak pořádně nevím. Ptala jsem se starších hraničářů a každý mi dal úplně jinou odpověď.“

„A co si myslíš ty?“ naléhala dál.

Myrya se zamyslela. „Podle mě to není tak úplně místo. Takový… prostor mezi místy. Je to jako… víš, jak se říká, že je někdo ‚na cestách‘? Víš, že je někde pryč, ale jinak nevíš nic. A tohle je podle mě podobné… jsme prostě na cestě. A máme štěstí, že tahle trasa je kratší, než kdybychom šli po obyčejných cestách.“

„Jak jsi v té mlze vůbec našla cestu? Vždyť nebylo vidět na krok.“

„Neumím to vysvětlit… nějaký šestý smysl?“

„Pavučina…“ řekla Elentaya zamyšleně. Myrya se na ni překvapeně podívala.

„Když se do pavučiny chytne moucha,“ vysvětlovala Elentaya, „pavouk vnímá, jak se pavučina chvěje, a ví, kde ta moucha je, i když na ni nevidí. A… a tyhle stezky jsou jako pavučina, která je natažená mezi větvičkami, ale nevidíš ji, dokud na ni správně nezasvítí slunce.“

„Pavučina… to se mi líbí,“ usmála se Myrya, „teď jen musíme doufat, že si nepřetrhneme vlákno, po kterém jdeme.“

„To už se taky stalo?“ vykulila Elentaya oči.

„Když si nedáš pozor… nechodím tudy ráda, hory jsou dost nebezpečné i bez toho, abychom se pouštěli mimo obyčejné cesty. Ale zatím děláme všechno správně, tak snad nám to vydrží i zítra.“

Zbytek jejich hlídky uběhl v tichu. Když je vystřídaly Amanda a Mei, uložila se Elentaya poblíž vchodu a poslouchala, zda se z mlhy neozve volání ztracených poutníků.

[dobretane]

Vpis 7 - Více kroků, méně postele

(28.9.) Ta malá postel s jednou dekou byla trochu výzva, ale vlastně jsme se nakonec vyspali docela dobře, hlavně jsem zase rychle usnul, ten bretaňskej cider umí divy. Ráno je Matěj celej čilej, jde se ještě podívat do tý katedrály přes ulici, ale předtím stihne udělat snídani, kterou si dávám v posteli, lahoda!

Měl jsem k tomu ještě horkou čokoládu a to jsem si pochutnal. Pak se pobalíme a kolem desátý vyrážíme. Ještě krátká procházka po Dol-de-Bretagne, když jsme to včera nestihli.

Chtěl jsem se taky podívat na katedrálu a proluftovat se. Je sluníčko a tolik nefouká, čili mám zas šortky. Pak sedáme do vychlazenýho auta a přesouváme se jen o kousek dál do Mont-Dol, vesničky na kopci s výhledy. První věc, co jsem si tu všimnul, že Matěj zas ladí, viď.

Pršelo asi celou noc, protože je krásně všechno mokrý a voňavý, i když teď už je nebe modrý. Stavujeme se v kostelíku (to je prima, jak jsou tu prostě otevřený a přístupný) a hned vedle je něj je zas památník padlým vojákům z druhý světový, tentokrát i americkým letcům.

Na vršku kopce je dokonce vyhlídková věž a taky asi deset turistů, no to bychom tu nečekali. Vecpeme se tam taky, výhledy do krajiny jsou prima, a taky je tu nádherná duha, jejíž začátek jsme viděli jen kousek pod námi!

Po těch dvou deštivých dnech je tohle zase příjemná změna. Matěj má nachystaný takový okruh, takže sejdeme z kopce jinou cestou, je trochu mokro, takže schody jsou kluzký, ale dáváme si pozor. A narazíme i na schránku, čas poslat pohledy.

Včera jsme minuli město Dinan, kam se chceme ještě dneska podívat, tak se kousek vracíme, celou cestu nám zase prší. Není to takový to mrholení, prostě regulérní slejvák. Není divu, že tu je všechno furt zelený a vlahý i takhle koncem léta. V Dinanu nás Matěj zas expertně naviguje na parkoviště, který je jednak u bazénu (není tam vidět), a jednak u opatství Abbatiale Saint-Magloire de Léhon, který si taky stihneme zběžně prohlídnout. Odtud se pak vydáváme na trek podél řeky a lesem, ať se naňufáme přírody.

Dinon je další malebný středověký sídlo, začínáme si myslet, že takhle ve Francii vypadaj všechny města. Víc než nový velký most mě zaujal starý Vieux Pont hned vedle něj.

Po starých a téměř zcela zarostlých schodech vystoupáme od řeky nahoru do centra, který je vlastně skoro bez lidí, což je příjemný. Vzorně udržovaný, po dešti ještě víc fotogenický než obvykle.

Matěj tu taky obdivuje baziliku Saint-Sauveur de Dinan, která je viditelně slepená z částí z různých období, jak se přistavovala. Což bylo děsně zajímavý, když o tom člověk ví, respektive když ho na to upozorní někdo, kdo to ví :-) Pak už máme zas hlad (jeden ze čtenářů komentoval, že pořád jen jíme, no my ale taky spoustu chodíme!), tak vybíráme podle map restauraci a jdem na jisto. Má dokonce nějaký hodnocení podobný Michelinu, jak Matěj zjistil. No nám se každopádně líbí a jídlo i pití z místních surovin nás velmi uspokojilo.

Museli jsme si tedy kromě fine dining zvyknout i na slow dining, který je tady evidentně normou, ale zase je hezký, že má člověk čas zpomalit a pěkně si u jídla (resp. čekání na něj) popovídat… Taky bylo terno, že tu hráli písničku Colors od Black Puma, kterou jsem si teprve nedávno přidal do Spotify jako tip od Járy, to jsou náhody! No a pak další zářez byl, když jsme komunikovali s obsluhou. Já teď, když už zvládám fráze “merci beaucoup, monsieur”, mám pocit, že jsem děsnej Francouz! 🙂 Po obědě se procházkou městem a zkratkou vracíme k autu, v opatství u našeho parkoviště zastihneme svatbu (nebo pohřeb), tady to žije. Asi nejvýživnější bude dneska naše další zastávka, kam se přejíždíme asi hodinu dále na východ, technicky už mimo Bretaň. Varovat nás už mělo naprosto obrovský parkoviště, i když asi nebylo úplně plný, ono přece jen už není moc sezóna. Od cíle cesty jsme asi tři kilometry, nabízí se sice odvoz busem, ale pěšky by nám to mělo vyjít prý jen o něco déle (zajímavá matematika). Ale počasí přeje, slunce ve správným úhlu, tak jdeme. Voilá!

Ano, je to ikonický Le Mont Saint Michel. Cestou míjíme všudypřítomná kukuřičná pole, ovečky a taky pár ptáčků. Tohle je prý nějaký bělořit, říká Matěj.

Po souši se tam dojít nedá, i když jsme si mysleli, že při odlivu bychom to zkusili. Jenže od pevniny je odřízlý i řekou, takže je tu most, což je pohodlné. Jdeme tedy teď už po silnici, kterou sem od parkoviště proudí stovky a tisíce lidí. Huh. Teď po čtvrtý hodině už teda snad většina jde zpět, ale přesto je to masovka, plus do toho pendlujou ty busy, ze kterejch se vyvalí další hordy lidí. Už se tam blížíme!

Do městečka za hradbami se dá vejít zdarma, chceme vystoupat co nejvýš to půjde. Uličky jsou tu přirozeně velmi úzké, takže je to takovej trychtýř, kudy se valí davy, no to moc nedáváme.

Během pár minut strategii přehodnocujeme, vlastně se nám tu nechce být moc dlouho a procházet se ve štrůdlu katedrálou bysme nedali. Odbočujeme z hlavního tahu a daří se nám najít míň nacpanou část tohohle ostrovního městečka.

Dáme si tu s výhledem svačinku, pozorujeme racky a hada turistů plazícího se tam a zpět od pevniny. No helejte, jako je to fakt ikona a jsme rádi, že jsme to tu viděli, ale zároveň to je overturismus at its best. Buď sem jít nějak úplně mimo sezónu a večer či ráno, nebo se obrnit… Takže místo hezké, ten kopec je mnohem větší, než by si jeden myslel, ale ten zážitek máme ve výsledku maličko traumatický. Mně se nakonec nejvíc líbily ty pendlující autobusy, protože jsou obousměrný (nemaj se tu kde otočit), takže řidič přijede, vyloží lidi, a jako v tramvaji přejde na druhý konec busu a odjede.

Pěšky jdeme i zpět k autu (máme za dnešek hezkých 21 200 kroků, druhý nejvyšší počet za celý týden), platíme parking a docela rádi odjíždíme. Google nás milosrdně ihned navede na venkovskou silničku a uháníme na jih, zpět do Bretaně.

Dneska bydlíme ve Vitré a podle navigace bychom tam měli dojet kolem sedmé, tak jedem už rovnou tam, i když jsme ještě zatoužili po dekompresní procházce lesem nebo peelingu (teď odjíždíme od moře do vnitrozemí a tím je s peelingem konec). Ve Vitré nejprve nakupujeme v supermarketu večeři (pohledný pokladní jsou body plus) a pak jedem hledat byteček. Je to zcela v centru, takže chvilku hledáme parkování, ale to se povede. Pak podle pokynů hledáme na domě krabičku s klíči, což se nám pro změnu nedaří. Jak tam tak bloumáme kolem domu, všimne si nás starý pán rezident, evidentně tu takhle lidi bloudí častěji, a ke krabičce s klíčem nás zavede. Tak tady bysme ho nehledali!

Pak už jsme v bytě, dům je to prima, byteček pidi, ale útulnej. Nemáme dost, tak jdem ještě na procházku centrem a zase líbí!

Dominantou města je Chateau de Vitré, impozantní budova obehnaná obrovským příkopem, Matěj v západu slunce.

Doma Matěj udělá večeři, dneska kuskus, mozarella a salám Fuet, plus zas cider a mňam.

Takže počasí nám dneska přálo, viděli jsme toho zas spoustu a teď making memories, protože dnešní postýlka s jednou dekou ja jaksi ještě o trošku menší, než byla ta včera. Dobrou noc!

[naazory9]

Vpis 5 - Farmářská lanovka, důchodec a blizard

(9.2.) Dneska poprvý vstáváme do sluníčka, to se nám tu ještě nepoštěstilo, takže toho hned po snídani využíváme - ne k výletu, co vás nemá, ale k posezení s čajem na hotelové terase.

Ano, pak navazuje obligátní dopolední zdřímnutí, budeme dneska potřebovat sílu, abychom se sbalili, zítra je na řadě přelet. Nicméně v poledne, když sluníčko stále nemizí, nás to ven přece jen vyláká, ale chceme autoturistovat toliko lehce, tak do půl hodiny od hotelu. Nabízí se tak Miradouro Rocha do Navio, kam jsme už chtěli dřív, páč je to skutečně pět minut od hotelu a lákalo nás, že je odtud lanovka k moři. Zaparkovat se dá nedaleko, k samotné vyhlídce a lanovce vedou barevný schody a vpravo jen tak mimoděk vodopády.

Aha, tak lanovka je bohužel mimo provoz, a co je tedy zajímavé, že podle cedulky slouží jen místním zemědělcům. Škoda, taková pěkná kabinková!

Ono je fakt, že do tý vesničky pod útesem nevede žádná silnice, jen taková kozí stezka, no ale stejně, farmářská lanovka, to je nóvum... Výhled dolů každopádně opět na jedničku, a ani zde nesmí chybět vodopád.

Na vyhlídce se sejde během naší návštěvy asi šest osob, takže od davů prcháme (zjistili jsme, že turisty snadno od místních poznáme podle barevných outdoorových bund). Počasí drží a jízda nám jde, tak se rozhodneme vrátit se do Ribeiro Frio, jedné z vesniček, kterou jsme včera projížděli necelou půl hodinu odtud. Mají tam značené trasy hned po několika levádách, tak to by měl pan H taky zkusit. Ve "Studené řece" (to je jak název z nějakýho westernu, ale je fakt, že jsme ve výšce 900 m n.m. a je tu deset stupňů) je překvapivě živo a jen tak tak ulovíme jedno parkovací místo. Fikaně se rozhodujeme nejít s davem, ale k jednomu vodopádu na opačnou stranu. Hned na začátku narazíme na sympatickou bird watching ceduli.

Podle mapy stezka začíná po schodech a ono se ukáže, že jsou to asi levádový schody, prýští jimi voda! Pan H v čele výpravy.

Vzduch je tu sice chladnej, ale krásně vlhkej a voňavej tím lesem, tak tady se nám líbí. Tenhle přivaděč je hotovým inženýrským počinem, na což se pěkně kouká, ale pro turistu na kluzkém povrchu to představuje nečekané výzvy, my se jen tak nedáme.

Poslední část cesty nevede podél vody, ale takovou poměrně strmou stezkou, čemuž já neodolám, ale pan H prozíravě zůstává, ať to taky někdo dokumentuje, že jo.

Chci se totiž vydrápat nad tu spodní část vodopádu (což se mi nakonec povede), jelikož se zdá, že ta jeho hlavní část teče ze stěny, kterou odspodu nevidíme. Tedy tady na tý fotce ta vodní tříšť vlevo ode mě.

Jenže když se tam tedy dodrápu, ukáže se to jen být jakýsi vodotrysk ze skály, ale žádnej vodopád. Tryská teda přímo na strom, v tom snad ani nemůže růst.

Hlavní je, že se nám tu líbí a jsme tu sami. A je to poznat :)

Zpět se vracíme jinou cestou, můžeme si tak užít místní vavřínové lesy, a na ty já mám spadeno, víme, a vyskytujou se právě v týhle části ostrova.

Ten vodní systém je tu teda propracovanej, nejsou to jen ty betonový potůčky, ale soustava říček a vodopádů.

Z vesničky zkusíme vyrazit po levádách na obě strany, nejprve na jih po Levada do Furado (stezka PR10), kde teda potkáváme lidi a taky je tu celkem bahnito. Ale zážitek odpovídající, levádová turistika, viď.

Stezka se ale začne svažovat a zpět bychom museli stejnou trasou, tak se vracíme do vsi a jdem kus směrem po PR11, která má podle výškovýho průřezu "level důchodec", jak jsem se uřeknul, ale chytlo se to. Jinými slovy zcela vodorovnej trek.

Tomu odpovídala i sklaba turistů, která se výrazně překrývala s tou v centru Funchalu, holt únor na Madeiře patří seniorům. Ne že bychom k nim skoro nepatřili :D Provětraní jsme dost a lezem do kopce zpět k autu. Stále jsme rozvrkočení, jak nám to dneska pěkně jde, tak navrhuju, že bychom mohli zkusit dojet na ono Pico do Arieiro, kam je to odtud jen deset minut jízdy. H souhlasí, tak jedem. Je to sice 10 minut jízdy, ale taky o tisíc výškových metrů (!) jinde, což v praxi znamená, že bohužel nevydrží počasí. Opět vjíždíme do mraků a začíná pršet, a to hustě. Takže to modrý nebe, co bylo dole, bylo asi jen dole, nebo já nevím. Ale čekalo nás překvapení, kde že jsou ty časy, kdy jsem tu zažil "jen" mlhu a déšť. Během chvilky spadne teplota na jeden stupeň (!) a déšť se mění v husté sněžení!

To bychom na Madeiře nečekali, stejně jako bychom tu nečekali zimní pneu na autech, nezapomněl obratem poznamenat pan H. Občas tedy stále nějaké auto potkáme, takže neprůjezdné podmínky tam na vrcholu evidentně nepanují. Když do těch 1818 m n.m. nakonec krokem dorazíme, aut tam tedy je celkem dost, byť na parkovišti rozhodně není plno. Poskakují tu letně odění portugalští turisté a zběsile se fotí. To my, horští vlci, jsme na takový počasí připravený. Vytahujeme z kufru zimní bundy, ha, na nás si blizard na Madeiře nepřijde! A taky se fotíme :)

Je teda fakt, že během chvilky je bílo a dost fouká, takže tu pobyt není úplně příjemnej, přece jen, to jsme mohli zůstat doma, že jo, a ne lítat do Makaronézie, ale jako zážitek se nám to líbí, to jsme tu opravdu nečekali. Lehce omámeni tím rychlým převýšením sedáme po krátký procházce (vidět odtud samozřejmě není nic) zpět do auta, oblečení rázem mokrý, tak dáváme topení na max a jedem z hor zpět do údolí. Po kousku cesty sněžení i déšť ustanou a aspoň trochu se otevřou výhledy na tu dramatickou madeirskou vysokohorskou krajinu.

Jsme docela rádi, když sjedem zas do nížin, teploty se vrátí k makaronézskýmu normálu a opět vidíme modrý nebe.

Do hotelu dojedem nakonec až v pět, stihli jsme se ještě stavit pro proviant, a taky musíme večer na to balení, zejtra končí madeirská část naší dovolený. A teda tady je nejen modrý nebe a slunce, ale z okna vidíme i duhu!

Po večeři zase usneme, tady je to fakt jak v lázních :) Večer se naštěstí ještě stihneme zabalit, ať s tím nemáme crcání ráno, v deset už nám to zas letí. Takže naposledy zdravíme z Madeiry a zítra, zítra zas ty naše oblíbený ostrovy. Pozdravujeme do všech koutů!

[aifsaath]

mě teda prosili coby negativní nulu, ať hned přispěchám 4 týdny po vysazení antidepresiv (obecně jakékoli léky s výjimkou antikoncepce a thyroidních hormonů vás vylučují z dárcovství).. V žilách mi koluje snad ropa, či co. chtěli aspoň litr. Na gender  (zase s mojí nížkou a trojkama...) ani orientaci se mě nikdo neptal, jen na chráněný sex a zdali jsem nepřišla do styku s šílenou krávou..

Dneska jsem se dozvěděla, že když máte diagnostikovanou úzkostnou a depresivní poruchu, nenechají vás darovat krev

Takže si ušetřete cestu a půlhodinu strávenou brekem na hajzlech v mekáči, protože si přijdete jako zbytečná existence

[lieselotte-sky]

Šroťáci, aneb nos sebó dlóhó železnó trubkô

a jak ovidiš šroťáka, hned ho jebni po palici. Zabij šroťáka, zachráníš planetu. Ne, nedělám si srandu, tito lidé jsou chodící ekologická katastrofa. Já o tom moc nemluvím, ale občas koupím nějaký měřicí přístroj na repas a bohužel při nákupu začínám mít docela problémy, za poslední zhruba rok a půl vylezly ceny na hodnoty, při kterých se to nejen nevyplatí, ale, no zkrátka, proděláte na tom kalhoty (ještěže žádné nemám). Lezlo mi to na nervy, jisté podezření jsem pojala loni ve Svitavech, ale jistotu jsem získala až teď a je to hnus velebnosti. Hnus, hnus a zase hnus, který za sebou nechává zničené přístroje, které by ještě bylo možné používat, nebo alespoň nějak normálně zlikvidovat, nechává za sebou zničená místa, nechává za sebou majitele pozemků, kterým zbudou jen oči pro pláč a mnohdy vás ještě navíc brutálně podvede. Zákony o odpadech jsou viditelně bezzubé, občanský zákoník je bezzubý, jediné, co proti těm lidem pomůže, je osvěta, což je to, co míním teď udělat. A připouštím, že to dělám ze zcela zištných důvodů.

Jak takový šroťák vypadá. To k vám na firmu příjde takový týpek a začne se vyptávat, jestli tam nemáte nějaké přístroje na vyřazení, že by je odkoupil. Tady nastává první problém. Ten člověk kupuje (většinou ještě funkční) přístroje. Pokud se totiž chcete nějakých starých přístrojů zbavit, zaplatíte neskutečnou sumu za jejich zlikvidování, čili pokud vy je prodáte jako přístroje, pak nejen že vám připlují nějaké peníze, ale ještě ušetříte obrovskou sumu za jejich likvidaci. Tohle vypadá jako win-win situace (a mnohdy skutečně je) za předpokladu, že ten člověk ty přístroje zrepasuje a co repasovat nejde, to odpovídajícím způsobem zlikviduje (lépe řečeno zaplatí za to firmě, která to udělá). Tohle třeba dělám já. Ne jako fulltime job, ale for fun. Sladké tajemství. Když máte štěstí, tak si tím trochu vyděláte, ale rozhodně to není na uživení. Tohle se dá dělat jedině for fun. A taky třeba proto, že vám o něco jde.

Kapitola první, zrození šroťáka. Tito lidé se berou z poměrně široké komunity lidí, kteří hledají cestu k rychlému bezpracnému zisku. Takoví se najdou ve všech oborech a všude dělají peklo, pochopitelně mají různé odstíny. Někteří na vás útočí osobnostním rozvojem, další vám nabízí pojištění, jiní víru svatou jedinou, no a samozřejmě tahle komunita má i případy, které vypadají jak kdyby vyletěli z popelnice, těm pochopitelně takovéto věci asi neprojdou, ale zase se snaží monetizovat fakt, že jsou tak trochu prasátka. Na vhodných ruských stránkách zjistí, že v tomhle přístroji je 7 gramů stříbra, 3 gramy zlata a čtvrt gramu paládia, pak se podívají na ceny drahých kovů, uvidí ty tisíce co v tom jsou, uvidí fakt, že se to dá vykoupit za stokoruny, no a už jedou jak motorová myš. Protože jsou to ve své podstatě paka (soudný člověk ví, že nic jako bezpracný zisk neexistuje, ono i podvést někoho tak, aby vám nic nedokázali, není úplně lehká práce a musí se to umět, tj. musíte se to naučit, což je pracné a rizikové), mnohdy se o své „práci“ rozpovídají, takže se dozvíte, že v tom přístroji je drahých kovů za pět tisíc, v jiném pro změnu za deset, no takže teda když ho chcete koupit, tak byste alespoň těch sedm měli dát na dřevo. Čímž se zrodil šroťák prodavač. Pochopitelně ty ceny jsou úplně nesmyslné a zcela mimo realitu. To množství drahých kovů je málokdy mimo realitu, nějakých 6g zlata (což je v penězích zhruba pět litrů, teda pokud je to 24, čili 50% podíl zlata) je úplný prd když to držíte v ruce, přičemž tohle množství je tam rozstříknuté na nějakých 20kg hmotnosti toho přístroje. A tady už normální člověk vidí, kde je základní problém. Totiž abyste dostali těch pět litrů, tak potřebujete relativně čistý slitek, nikoliv 20kg bednu bordelu. A teď přichází ta základní otázka. Kolik bude stát zprocesování 20kg něčeho, abyste z toho dostali těch 6g zlata? To pochopitelně nevíte, protože to silně závisí nejen od toho v jaké podobě tam to zlato je, ale především taky od toho, kolik je tam dalších nebezpečných látek, které musíte zlikvidovat. Čímž se dostávám k jádru tygra.

Kapitola druhá, vystřízlivění šroťáka. Takže teda vezme všechny úspory, půjčí si všude kde to jde, ideálně od lichvářů, seřeže manželku aby držela hubu (protože to je u tutěch idiotů naprosto běžný způsob soužití) a nakoupí půl Avie něčeho, co předtím, než to obrovským obloukem házel z třetího patra nějakého výzkumáku, byly většinou funkční a relativně snadno repasovatelné měřicí přístroje. V tomto bodě já s nim nemohu cenově soutěžit, vždycky mě přebije, protože já nemám vizi zisku nějakých tisíců z jednoho kusu, já před sebou vidím dlouhou a komplikovanou práci s nejistým výsledkem, na jejimž konci bude maličký zisk. Já musím vycházet z toho, za kolik ten přístroj dokážu prodat, případně kolik jsem ochotna zaplatit v případě, že si ho chci nechat. Teď když tím má naloženou (cizí) Avii, začne přemýšlet kam to složit. Řidič a majitel Avie začíná být nervózní, sakra, co teď. Kretén všude známé má, takže se vždycky najde pozemek nějakého strýčka, známého, whatever, kam se to dá vyprdnout. A teď je samozřejmě šťastný jak vyřešil první komplikaci a pustí se do rozebírání. Jeden železný dekl, druhý železný dekl, ha! hliníkový chladič, no konečně, ale ani kousek zlata či stříbra. Propána co teď s tím, protože už není ani na rohlíky, domů chodí kanálem, protože už se začínají hlásit lichváři, doma se nezdržuje a ven leze jen v noci. Po velikém a úporném přemýšlení odnese do sběru ty železné dekly a pár hliníkových chladičů, což mu vydá tak na dvě piva, které naleje do své myslící helmy a pustí se do něčeho, co vzdáleně připomíná přemýšlení. V tomhle stavu vymyslí, že by stálo za to usekat kabely a odnést je do šrotu, protože viděl, že je tam za nějakou desetikorunu za kilo vykupují. No a on jich má nemálo. Taky by mohl z traf vymotat měď, no a občas se stane i to, že mu někdo poradí, že by mohl rozmlátit keramické přepínače a vybrat z nich kontakty (bývají silně stříbřené a řekněme, že je tam dost stříbra na relativně málo jiných materiálů). Po několika dnech úmorné práce, rozmlácení téměř všeho, co dovezl, obejde sběrné suroviny a výkup drahých kovů a má řekněme na basu náplně do myslící helmy, deset rohlíků (takže těch 15 dětí, co doma má, na chvíli přestane vřískat, ona spolehlivost gumy je konečná, což se ovšem nedá říct o sexuálním apetitu idiota) a jednu návštěvu hospody, kde se od místního brouka Sáčka dozví, že zlato je v čipech a občas na deskách a že desky a čipy na zlato vykupuje místní huhulák.

Kapitola třetí, světlo na konci tunelu. Když v temnotě tunelu spatříte světlo, neznamená to, že tunel končí. Možná se jen proti vám řítí vlak. Po jednání s místním huhulákem dotyčný konečně pochopí svoji situaci. Takhle z toho nedostane ani desetinu toho, co investoval, celou basu zvrhne do myslící helmy a začne opět dělat cosi, co vzdáleně připomíná přemýšlení. Škaredý a zlý svět. Nic mu nedopřeje. Všechno, co kdy dělal, končilo průserem. Za to můžou jiní lidé, on je chudý, protože ostatní jsou bohatí, no a s tím se musí něco udělat. Žádné zábrany, nic, jsou to hajzlové. Začne probírat haldu a snaží se najít něco, co by se případně dalo prodat. Hledá něco, co by mohlo fungovat, zkouší to, ale protože ani náznakem nechápe, co ty přístroje dělají a k čemu jsou určené, pak mu k úspěchu stačí to, že se něco rozsvítí. A pak čtete takové skvělé inzeráty. Prodám xxx, přístroj funkční, po zapnutí svítí, víc otestovat neumím. Pak zjistí, že když nahradí víc otestovat neumím frází nemám na to čas, že na aukru lidé více přihazují. Konečně se mu začínají vracet nějaké peníze, ale současně se také okruh lidí, před kterými se musí skrývát, z lichvářů rozšířil i na naštvané zákazníky. Zakládá různé profily, obchoduje pod různými jmény, ale těch, naštvaných, co se dostali příliš blízko, přibývá geometrickou řadou. No jistě, ti sráči vzájemně spolupracují, kdo by to čekal?

Kapitola čtvrtá, víte jak to bolí baseballovou holí? To pak člověk udělá cokoliv. Pochopitelně že ho naštvaní zákazníci najdou dříve než lichváři. Je jich jednoduše víc. Chytí ho, mučí ho, seberou mu všechny peníze, které zrovna má, ne že by to bylo legální, ale koho to zajímá. On na policajty nepůjde. Podvedl spousty lidí, trestními oznámeními se to jen hemží, urgentně potřebuje další peníze. Vymyslí, že zákazníci budou stejně naštvaní, stejně prodává šrot, ze zbylých zařízení vycvaká součástky pro huhuláka, zbytek prodá jako funkční, no stejně se už musí skrývat, smyčka se začíná pomalu stahovat a on se jen snaží přežít další posraný den, protože, vždycky je lepší umřít až zítra.

Kapitola pátá, hořeniště halí hustá hmla. Umřít až zítra je samozřejmě lepší, ale jen za předpokladu, že si tím neprodloužíte život o další den, kdy po vás někdo řve a ukrutně vás zmlátí. Tedy, to je vlastně ta lepší varianta, naštvaní zákazníci po něm jen řvou, drsnější povahy s ním i třesou, občas dostane nějakou tu facku, kopanec, přinejhorším pěstí, na to se dá zvyknout. Ale lichváři, to je jiný level. Ti si dokáží najít žoldáky, kteří jsou mistry v mučení. Tehdy pochopí, že zemřít by zase nebylo až tak špatné, tedy zvláště pokud by se mu to podařilo přežít. Už se začíná hlásit i policie, majitel daného pozemku začíná být také nasraný, ona lidská trpělivost má své meze, takže začne přemýšlet o nějakém exitu. Potřebuje nějakou nehodu, kterou by vysvětlil svůj neúspěch, potřebuje nějakou nehodu, která by ostatní přesvědčila o tom, že umřel. Požár. Veliký požár je ideální věc. Uklidí se odpad, nikdo nezjistí, že to byl odpad, prostě je to ideální řešení. A pokud nekoupí benzín s normou EU — nehořlavej bezpečnostní — a do haldy přihodí bezdomovce Láďu… A bude to fakt hodně hořet… Halda hořela hodinu. Hotovo. Hořeniště halí hustá hmla. Hyeny hodují…

Kapitola šestá, když se mlhy Avalonské rozplynou. Myslím si, že na výsledku pramálo co změní, jestli úřady uvěří tomu, že uhořel, nebo zjistí, že ten, kdo uhořel, byl někdo jiný. Je zhola jedno, jestli šroťáka dopadnou, nebo ne. Jeho osud to nijak zásadně neovlivní, bude v hajzlu stejně, jako byl na začátku. Pravda, může to měnit formu, ale to je tak všechno. Důležitější jsou výsledky. Zničené přístroje, zničený pozemek, kontaminovaný prakticky vším možným, spousta podvedených lidí. A nějaký blb si udělal další zářes v přehledu svých neúspěchů. A když se nad tím zamyslíte. Nebylo by lepší ho vzít hned někde na začátku trubkou mezi oči? Aby se zbytečně netrápil?

Máte pocit, že to přeháním? Podívejte se na aukro, na bazary. Podívejte se na to, kolik je tam inzerátu s kouzelnými větami neumím vyzkoušet nebo koupil jsem jako funkční, ale nemám na to čas. Podívejte se na libovolné rádioamatérské setkání. Podívejte se, jak zubožené věci se tam zoufalí lidé snaží prodat. Za jak nesmyslné ceny. Zeptejte se jich na nějaké z těch věcí. Většinou ani neví co to je.

A když někdo příjde s tím jestli nemáte nějaké vysloužilé vybavení na prodej, zjistěte si co je to za člověka, co se s těmi věcmi stane. A pokud už chcete něco vyhodit, předejte to těm, kteří to umí zpracovat. Některé věci sloužily dobře, jiné hůř, ale dopřejte jim možnost znovuzrození v nějakém jiném přístroji, který vzejde z jejich těl. Jistě, věci nejsou živé, ale úctu si zaslouží. Úctu si zaslouží práce těch, kteří je vyrobili a um těch, kteří je vymysleli, což jsou, nebo byli, živí lidé. Tak jako mrtvá lidská těla předáváme s úctou všelikým mrchožroutům tak, aby jejich hmota mohla znovu povstat v jiné formě, předávejme s úctou i vysloužilé věci těm, kteří je umí rozebrat a umožní jejich hmotě povstat znovu v jiné formě. Ne těm, kteří si vytrhnou nějakou část ve snaze rychle zbohatnout a zbytek pohodí a zanechají volnému velice dlouhému rozpadu.

[deadandsarcastic]

Zápis Desátý - LK2; Lišák s Bouří v zádech

Ničivé ticho po nějaké chvíli proťali Draconie, poněvadž oni opravdu nedovedli zůstat zticha déle než pět minut. „Nechci chtít neslušně, ale může mi tu někdo do HAJZLU…“ ono vulgární slovo z nich vyšlo tak nepřirozeně, jako kdyby se snažili mluvit cizím jazykem, a dokonce se po něm museli i zhluboka nadechnout, než ve větě pokračovali: „… vysvětlit, co se tu děje? Proč jsou přes okna zatažen�� nějaký plechy? Vytáhněte je!" rozčilovali se a začínali v té tmě pomalu panikařit, čemuž dosvědčovalo i to, že momentálně drtili bělovlasému ruku.

Lišák vycítil, že mají blonďáci strach, tudíž si je přivinul, pomocí ruky, na niž byli navěšení, blíže k sobě do něčeho, co vzdáleně připomínalo objetí. Navíc je natiskl na svůj hrudník tak, aby mohli poslouchat konejšivý tlukot jeho srdce. Doufal, že jim to alespoň trochu pomůže. Potom ale svou pozornost obrátil na Emanuela a spol.: „Tohle už si opravdu žádá vysvětlení." „Všichni… Všichni tady umřeme!" zajíkla se ledová královna a vypadalo to, že nemá daleko k psychickému zhroucení. „Jsme v pasti! Nějak se jim podařilo spustit obranný mód základny!"

Tulili se k Luxiosovi a museli uznat, že to bylo vážně docela příjemné se od něj takhle nechat objímat… Ale definitivně by to bylo lepší, kdyby nestáli v tmavé místnosti a všichni kolem netvrdili, že tu umřou. „Omluvte mne," ozvala se květinami ozdobená dívka a zvedla se od stolu. „Musím něco… Já… Jdu k sobě do pokoje," omluvila se z jednání, které už stejně bylo u konce, a vyběhla rychle ven z místnosti na chodbu.

Sotva zmizela, potápěč propukl v hysterický smích: „Naivka, ona si vážně myslí, že se může zabarikádovat u sebe v pokoji. To jí tak pomůže. Chová se, jako by nevěděla, co ty potvory dokážou." „Potvory?" zpozorněl Luxios, přičemž to řekl takovým tónem, že všem muselo být jisté, že už žádné výmluvy na něj neplatí a že chce slyšet pravdu. „Jde o to," promluvila nakonec ona žena v barokních šatech, „že jsme před nějakou dobou na černém trhu dopadli skupinku, jež obchodovala s ocasy mořských panen, rohy jednorožců, vlkodlačí krví, upířími tesáky a podobnými věcmi… No a mimo jiné jsme jim zabavili sedm podivných vajíček-" „Hihihihi, mimozemských vajíček," vložil se do toho se svým vyšinutým hlasem Pankrác.

„Tak už to ze sebe vysypte!" vřískli blonďatí, kteří viseli na Luxiosovi, a už vážně neměli daleko k tomu, aby mu vlezli až za krk. „Lado, bude nejlépe, přestanete-li tak zoufale bádati po pravdě a raději zůstanete v bezpečí," ozvalo se ze tmy, ale na to Draconie reagovali jen podrážděným zavrčením a tím, že zaryli nehty do látky lišákova kimona.

„Pšššš," zamumlal soucitně lišák k Draconii, přičemž se je skutečně snažil objímat stylem, jako kdyby měl v plánu je chránit před vším zlem světa. „Prostě jsme se rozhodli si ta vajíčka nechat, podrobit je výzkumu a nakonec se i pokusit i o jejich vylíhnutí," pokračoval tentokrát gucci gay. „Opravdu se nám to povedlo, tudíž jsme upozornili na tuto skutečnost hlavy celé organizace a bylo nám nařízeno, abychom začali speciální, tajný výzkum těchto entit… Jenže se nám to trošku zvrtlo, no…“ „Hehehehehe, můžeme říct, že nám přerostli přes hlavu… Doslova… Hahahahaha," nechal se slyšet vyšinutý blonďák se zelenými konečky.

Rytíř konečně sklapl, když si všiml, že na něj jeho "vyvolená" vrčí, ale i nadále dřepěl o několik metrů opodál na zemi, propaloval Draconii a Luxiose skrze tmu pohledem a dost možná právě plánoval liškovraždu. „Jestli z vás teď vypadne, že vám právě po základně běhají nějací krvelační mimozemšťané, protože vyrostli víc, než jste si mysleli, tak přísahám, že…“ začali blonďatí, a tak trochu doufali, že je někdo přeruší s tím, že tak to vůbec není a něco takového je zcela absurdní.

„Hihihi, nemusíte se bát," chlácholil je Pankrác. „Zatím běhají jenom tak po třetině základy, to je docela dobré, hahahaha, no ne?" „Myslím, že máme rozdílné názory na to, co se dá považovat za dobré," odvětil s mírným zavrčením Luxios. „Hehehehe, ale to ještě není to nejlepší," pokračoval vyšinutec, zatímco okolo sebe mával s hodinkami. „Zabrali totiž tu část základny, kde je řídící panel, chichichi… Tudíž se jim právě teď podařilo hodit celou budovu do zapečetěného módu, hehe..." „A to znamená co?" otázal se klidně bělovlasý, jelikož i v této situaci se dokázal ovládat. „Že jsme v takových sračkách, že se z nich živí nevyhrabem, ani kdybychom se posrali," odsekl potápěč, který už si to mezitím tučňáčím krokem doťapal ke stolu s občerstvením a pustil se do vyprazdňování láhve šampaňského.

„Cože?!" vřískli Draconie zděšeně.  „Co tím myslíš, živí nevyhrabem?! Mně se ještě umírat nechce, takže když jste tu všichni takoví hrdinové, že si kupujete a pěstujete nějaká ufouní vajíčka, tak buďte tak laskaví, vydejte se k tomu pitomému panelu a zase tu základnu hezky otevřete, protože já chci ven a tady už nebudu ani minutu!"

„Haha, kurva dobrý vtip, už se směju, haha," procedil mezi zuby nevrle potápěč, ale Pankrác jej zjevně nepochopil, jelikož se začal chichotat taktéž, přičemž mumlal: „Hehehehehe, už se směje! Už se směje, hehehehe… A pak kdo je tu blázen!" „Podívejte se," povzdechla si ledová královna, „k tomu panelu se nemáme jak dostat. Je příliš daleko na to, abychom si tam jen tak zbůhdarma udělali vycházku. Navíc pokud půjde příliš velká skupina, tak vzbudí nechtěnou pozornost. Ke všemu tahle základna je tak trochu postavená ve stylu labyrintu…“ „Chápu… Takže Death run stylem: ‚Prostě vnikneme na jejich území, prokličkujeme k panelu a vrátíme základnu do normálu,' padá," pokýval hlavou znalecky Luxios. „Tím pádem buď to zbývá vyloženě vybojovat zpátky obsazenou oblast, nebo… Nepočetná výprava vyrazí k panelu s tím, že bude postupovat pomalu, opatrně a stylem skrývání…“ „Bláznovství, čiré bláznovství," okomentoval poznámku bělovlasého potápěč. ,,Kde asi chcete sehnat partu sebevrahů, jež by se toho zhostila?!"

„Vy všichni jste tu parta sebevrahů, když si ty potvory nedokážete zabezpečit!" hysterčili blonďatí. „A to nemáte nějakej náhradní čudlík na to, abyste tu základnu zase otevřeli?! Jste vy vůbec normální? Ale hlavně, že máte v pokojích luxusní postele!" pokračovali v dávání pojebu. „Vy jste jako ty mytické Grácie, co se tři dělily o jedno oko a jeden zub… Akorát, že vás je šest a střídáte se tu o mozek! A ten, co vydumal tuten systém, mozek v tu chvíli evidentně neměl," odmlčeli se, konečně se odlepili od lišáka a, aby byli co nejvíce dramatičtí, tak i slavnostně vypochodovali ven z místnosti… Ale ihned za dveřmi sebou kecli na zem, zabořili hlavu do dlaní a čekali na Luxiose, protože by sami stejně do pokoje netrefili… A taky byli slušně posraní, vzhledem k tomu, že ani neměli svou zbraň.

Lišák si všechny v místnosti ještě jednou přeletěl pohledem, než s povzdechem prohlásil: „Teď už jste se dostali do fáze, kdy před problémy nemůžete nadále zavírat oči… A ke všemu se vám povedlo nás do toho zatáhnout taky. I když… od toho tu jsme. Tedy alespoň já. Tudíž mám na vás dvě prosby. První jest, že ať dáte dohromady cokoli, můžete počítat s mou účastí, tudíž bych velice ocenil, abyste mne informovali. A ta druhá… Přál bych si, abyste do toho nezatahovali Draconii; něco takového si nezaslouží, nechápu tedy, proč by měli pykat za vaši neprozřetelnost." Po tomhle se otočil a ladně zamířil ven z místnosti, kde zůstal překvapeně zírat na blonďáky, protože si myslel, že ti už budou dávno v tahu.

Když slyšeli kroky, trochu natočili hlavu, aby viděli, kdo přišel - a k jejich převeliké radosti to byl bělovlasý… Protože kdyby to byl někdo jiný, třeba Syward, tak by se asi sesypali. „Fajn, že jdeš," popotáhli a hřbetem ruky si otřeli nos, protože za tu chvíli, co tam byli sami, se stihli i úspěšně rozbrečet. „Protože já už zase nevím, kudy zpátky do pokoje…“

„To nic, to je v pořádku," zašeptal a pohladil je něžně po hlavě, přičemž svou jedinou ruku pak neodtáhl úplně, ale místo toho ji nechal nataženou, aby jim naznačil, že jim milerád pomůže vstát. Tak nějak vycítil, že to pro ně musí být velice stresující a vyčerpávající situace, což v něm probudilo ono ochranitelské chování.

„Děkuju," šeptli a vděčně nabízenou ruku přijali; když se tak nechali zvednout, tak se ale zarazili a lišákovu ruku o něco pevněji stiskli, načež se mu zadívali do očí. „M��žu se tě držet, než dojdeme zpátky do pokoje? Prosím…“ požádali, a v hlase jim znělo takové zoufalství, jako kdyby jim právě před očima bagr rozjel štěňátko.

„Samozřejmě, pokud vám to tak vyhovuje," pokrčil rameny lišák, načež pomalým krokem vyrazil potemnělou chodbou, kterou po krátkých intervalech problikávalo seshora rudé světlo, čímž tedy atmosféře na příjemnosti nepřidávalo. „S tímhle opravdu musela přijít nějaká chytrá hlava," zamručel lehce otráveně, zatímco nechával blonďáky, aby se na něj tiskli.

„To teda…“ zamumlali, ale snažili se na chodbu kolem nich moc nesoustředit… Radši proto přemýšleli nad tím, jak je hezké se takhle na staršího lepit a vůbec jej držet za ruku; protože vlastně jediný další člověk, se kterým se kdy Draconie takhle vedli, byl jejich bratr… Takže Luxios byl skutečně příjemná změna - plus z něj vyzařovala taková ochranitelská aura, že se blonďatí báli přeci jen o trošku méně, když byli s ním.

„Tak co si třeba povídat o něčem, co by vás rozptýlilo? Cestovali jste někdy? Nemyslím během misí spíše jen tak… Vyrazili jste někdy někam s cílem poznat novou zemi? I když… Ve vašem případě bych to viděl na poznávání nových lidí, pokud se nepletu. Na to zase já tolik nejsem. Mně se více zalíbilo studovat historii a památky. Přece jen už něco pamatuji, takže mám alespoň s kým srovnávat stáří." Tušil, že jeho pokus o vtip je asi tak chabý jako erekce impotentního muže, ale přece jen to pokus byl. Zkrátka jen hlavně chtěl, aby Draconia mysleli na něco jiného, než se dostanou do pokoje.

Zahihňali se, a pak se dokonce zmohli i na vcelku normální odpověď:  „No… Moje největší cesta, to bylo asi jen z Británie do Ameriky… Já jsem původem z Anglie, víš? Ale… Do Ameriky se přestěhoval bráška, a moji rodiče stejně měli dalších šest mladších dětí… Takže to moje odcestování nikoho netrápilo, hádám, že spíš naopak," ušklíbli se trpce. „No… Ale na cestování, jako normální výlet, to já moc nejsem. Nebo, spíš k tomu prostě nemám příležitost a čas," pokrčili rameny a odmlčeli se.

„Takže Anglie? Tak to spolu můžeme založit něco jako ligu přistěhovalců." Už když tohle říkal, jemu samotnému bylo lehce trapně. On zkrátka na vtipkování nikdy nebyl; jenže tak nějak tušil, že kdyby začal vyprávět o svých samurajských činech a příšerách, jež kdy skolil, asi by situaci moc nepomohl.

Trochu nuceně se opět zasmáli, protože jim bylo jasné, že se Luxios snaží je nějak rozptýlit, a nechtěli chodbu plnit trapným tichem - tak zkrátka stiskli lišákovu ruku jen o něco pevněji, přivinuli se k němu blíž, už nic neodpovídali a zkrátka doufali, že co nejdříve dorazí zpátky k jejich pokoji, kde se budou moci zahrabat a zůstat bezpečně zalezlí.

Opravdu se jim nakonec podařilo bezpečně se dostat ke dveřím do jejich pokoje. Sice už to jednou málem vypadalo, že zabloudili, a pak do nich ještě vrazila ona lovkyně posetá květinkami, když někam horečně pospíchala, že ani neměli čas se jí na cokoliv zeptat či ji informovat, co se dělo v kanceláři během její nepřítomnosti. Když se za nimi konečně zabouchly dveře a lišák otočil klíčem v zámku, mohli si trochu oddechnout… Tedy do okamžiku, kdy zkusili rozsvítit světla a místo přívětivé žlutobílé záře na pokoj padla krvavě rudá.

„Já už… Já už ani nic neříkám," povzdechli si a zase si sedli na zem, hned vedle dveří, tam, kde teď stáli. „Prostě… Měli jsme odsud odejít, dokud byl čas! Ne, počkej, jinak… My jsme sem totiž neměli vůbec jezdit!" zajeli si prsty do dlouhých vlasů a frustrovaně zaskučeli. „Co ty, ty už jsi aspoň něco zažil… Ale já nic, vůbec nic, a ani nic už nikdy nestihnu, protože všichni zařveme tady!"

„Nechci, abyste si připadali, že vás nějak poučuji, ale zkuste se dívat na věc alespoň se špetkou naděje. Možná se naše situace zdá teď bezvýchodná, ale dozajista to nebude tak temné, jak nám to přijde teď. Pokud člověk již od začátku počítá s nejhorším, často se tak skutečně stane. Mysl skutečně dokáže divy; a pokud si ji člověk udrží čistou a jasnou jako křišťál, stane se pánem situace," poznamenal bělovlasý, jakmile se vedle nich posadil na zem.

„Asi máš pravdu…“ zamumlali, ale vzápětí dodali: „Jenže ono je to prostě těžké, víš? Já nevím, jak ty to máš v hlavě postavené, a asi jsi silnější osobnost, než já, ale…“ kousli se do spodního rtu a poposunuli se blíž ke staršímu, takže se teď dotýkali rameny. „Když budu myslet na to, že ty mě ochráníš, tak mi to pozitivní přemýšlení nejspíš půjde lépe~" Zadívali se na lišáka, jako kdyby chtěli slyšet další utvrzení o tom, že se starší postará, aby se jim nic nestalo.

„Již jsem vám slíbil, že vás budu chránit vlastním tělem, ale budiž," odvětil Luxios, načež před blonďáky poklekl jako správný samuraj, přikládaje si ruku na srdce. „Na tomto místě, já, Luxios, syn Masumuneho a Erilie, přísahám na svou čest a na čest celého mého rodu, před zraky všech mých předků, že vás budu chránit, dokud mé tělo nebude roztrháno na kusy, dokud má ústa nevydechnou naposledy a dokud se mé srdce nepřestane bít. Tak slibuji v tento posvátný den, kdy před vámi poklekám jako věrný ochránce a společník na vašich cestách, i kdyby měly vést do nejhlubšího podsvětí či chřtánu té nejdivočejší bestie." Po těchto slovech si dovolil lehce vzhlédnout, aby se ujistil, co si o tom myslí Draconie.

Chtěli odvětit, že se zkrátka jen ujišťovali, že o ně bude skutečně postaráno, ale když si před ně starší klekl, tak okamžitě zmlkli a zůstali na něm, kompletně mlčky a užasle, viset očima. „To říkáš všem, které s tebou pošlou na nebezpečnou misi?" pousmáli se, když lišák skončil, ale bylo poznat, že jsou trochu v rozpacích, protože měli vcelku rudé tváře. „Ale tak jako tak… Je to hezký - asi víc než to. Takže díky, Luxiosi." S tím se zvedli ze země, obešli bělovlasého a zapluli do koupelny, kde se zamkli.

Přistihl se, že až nezvykle dlouho pohledem skenuje dveře od koupelny, za nimiž před minutkou zmizeli blonďáci. Musel se nad tím zjištěním pousmát, což v jeho případě znamenalo, že lehce zkroutil koutky úst nahoru. Potom ale raději zamířil doprostřed místnosti, kde usedl v tureckém sedu na koberec, pouštěje se do obvyklé meditace. Částečně proto, že chtěl načerpat energii, ale taky proto, že odhadoval, že Draconia teď budou nějakou dobu v koupelně, takže on bude mít čas sám pro sebe.

Po tom, co velice dramaticky prošli pár koleček po koupelně, a pak ještě více dramaticky seděli za dveřmi, kde chvíli brečeli, zírali do stropu a dělali si v duchu seznam věcí, co před smrtí ještě nestihli udělat, se rozhodli použít koupelnu k tomu, pro co je skutečně určena - tudíž zhruba 30 minut vesele plýtvali vodu ve sprše, poté se zabalili do obřího ručníku a vycupitali, pořád mokří a s rozpuštěnými vlasy, zase ven. Po krátkém pohledu na lišáka na koberci jim došlo, že by jej neměli rušit, takže si aspoň v klidu došli ke kufru, kde na sebe spěšně natáhli věci na spaní, složili si šaty a uklidili aparát na létání, protože v tom by se jim spalo vážně na nic.

Bylo skutečně obtížné a snad téměř nemožné popsat, kde se právě lišák nacházel. Jeho fyzická schránka sice stále odpočívala na podlaze, ale jeho mysl se toulala v jiných světech, o jejichž existenci lidské plémě nemělo ani ponětí… Vlastně by mu dost možná ani nevěřili, kdyby se jim své zážitky snažil převyprávět. Ani sám netušil, kolik času již uplynulo, ale rozhodl se navrátit zpátky, což se mu poštěstilo zrovna v okamžiku, kdy si blonďáci sundávali svá křídla.

Složili všechno do kufru, zaklapli jej, upravili na sobě krátkou noční košilku a otočili se, aby viděli, co dělá starší - a okamžitě trochu vyjekli, když spatřili, že má dokořán otevřené oči. „Fuj, jsi mě vyděsil… Teď už jsi jakože zpátky a vnímáš? Jestli jo, tak to je fajn," po čtyřech dolezli na koberec za bělovlasým a sedli si naproti němu. „Protože já si chci povídat."

„Rozhodně jsem neměl v plánu vás vyděsit," odvětil, přičemž se pokusil o přátelský výraz, přičemž ale nechtěně více odhalil své tesáčky. „A o čem byste si chtěli povídat? Nějaké požadavky či nápady? Nebo to chcete nechat na mě?" Zatímco tohle říkal, nenápadně blonďáky studoval a musel přiznat, že měli skutečně zajímavý vkus na výběr nočního úboru.

„No," poposedli blíž k Luxiosovi a odhrnuli si z obličeje mokré vlasy. „Mne by zajímalo, s čím přijdeš ty… Víš co, hlavně, aby ta konverzace byla záživná pro obě strany," ušklíbli se na lišáka. „Prostě... O něčem mluv, ať nemusím myslet na to, že nám dost možná brzo dveře vykopnou nějací emzáci a budou nás tu ohrožovat."

Na okamžik se zarazil, protože skutečně chtěl najít nějaké společné téma, které by Draconii vyloženě nenudilo, takže musel zapojit hodně fantazie, aby přišel s něčím, co by mohlo bavit lidskou bytost v jejich věku. „Tak co třeba… Hmmm… Vztahy?" zeptal se lehce váhavě. Popravdě, vlastně to řekl jenom proto, že nedávno viděl jednu lovkyni, jak se dívala na nějakou show či tak něco, kde spolu skupinka žen probírala u lahve vína něco podobného… Možná jen s lehce peprnějším kontextem.

„No… Uhh… Vztahy," zahuhlali a zadívali se na koberec pod nimi. „Jestli myslíš jako moje vztahy, tak ty… Jaksi nejsou," pokrčili lehce zasmušile rameny. „Prostě pořád ještě nedojel ten princ na bílém koni… Nebo možná eventuálně i princezna… Mně by to bylo asi jedno," pokračovali a bylo na nich poznat, že jsou zamyšlení. „Ale tak co už, aspoň tu zařvu ve vší počestnosti a pomažu hezky rovnou do nebe… Snad," zakončili své uvažování a podívali se na lišáka. „A co ty? Předtím jsi zmiňoval, žes někoho měl… Ale jestli to tom nechceš mluvit…“

Zamyslel se. Bylo sice pravdou, že Marry Anne byla už dobrých osmnáct let tabuizované téma, ale přece jen se nakonec osmělil k vyprávění: „Byla to má jediná déle trvající láska ve světě lidském… Potkali jsme se roku 1968 v Japonsku. Váže se k tomu docela zajímavá historka, ale je v ní propletena spousta vedlejších příběhových linek, historických kontextů a podrobností, že by se neoplatilo toto téma rozmazávat. Když jsme se seznámili, okamžitě mi učarovala. Byla kouzelná, jedinečná, tolik svá, vždy usměvavá, starostlivá… Jen se narodila ve špatném těle. Ostatně proto taky zprvu odmítala jakýkoliv hlubší vztah a šetřila každou korunu na onu vysvobozující operaci… Postupně se ale vlákna našich osudů splétala dohromady, až se z nich vytvořilo skutečně silné pouto… Vždycky si přála svatbu, na níž by byla tou skutečnou princeznou v bílých vznešených šatech, jež by kontrastovaly s jejími havraními vlasy… Vzali jsme se sedmého července 1977, protože věřila na magii čísel, jež mohla přinést člověku štěstí či smůlu." Při těchto slovech jen tak bezděčně zabloudil pohledem ke své jediné ruce, na níž se ještě osmnáct let zpátky lesk prsten z bílého zlata. „Ale nakonec dopadla stejně jako většina mé minulosti… Vytratila se z mého života až příliš rychle… Ani svým během jsem nebyl schopen ji dohonit…“

Úplně tiše pozorovali Luxiose a jejich citlivá dušička to opět nezvládala, takže se jim na konci vyprávění v očích leskly slzy. „To… To mě mrzí. Musí to být pro tebe strašně těžké… Když takhle existuješ, a vlastně všichni okolo tebe stárnou a ty pořád nic," otřeli si hřbetem ruky oči, a pak se odmlčeli a prohlíželi si staršího, zatímco se jim hlavou honila spousta myšlenek.

„Na to si zvyknete," odvětil se smutným úsměvem, zatímco zlaté oči bedlivě pozorovaly mladší lovce. Opravdu je nechtěl rozesmutnit. Rozhodně ne v této situaci. „Po určitém opakování vám dojde, že vlastně nejste pány času, ale že on stále nad vámi vítězí, drží vás v šachu a hraje s vámi tu svou hru, kde každý má danou roli… Ale Marry…“ Po jak dlouhé době znovu vyslovil její jméno nahlas v přítomnosti jiné bytosti? „Její odchod nezavinil čas… Stále byla ještě kvetoucím kvítkem plným života; jen její stonek někdo přestřihl… Už je tomu bezmála osmnáct let…“

„Aha…“ kousli se do spodního rtu a trochu se zavrtěli na místě. „Chceš o tom ještě mluvit, nebo… Protože já nechci, aby tě to nějak rozesmutnilo, nebo tak, protože já vážně neumím utěšovat druhé lidi," začali ze sebe zase chrlit slova. „A nakonec to skončí tak, že ten utěšovaný musí ještě utěšovat m��, protože mi vždycky začne mrzet, že toho někoho neumím utěšit, a..." Větu nedokončili, protože je přerušilo jejich vlastní, hlasité zívnutí. „Ehh... Možná bysme měli jít spát."

„To je v pořádku," odvětil klidně. „Opravdu utěšovat nepotřebuji. Přece jen, již jsem se s tím za tu dobu nějak smířil… A opravdu by bylo dobré pomalu se uložit k spánku. Je totiž dost možné, že do zítřka ty chytré hlavy vymyslí nějaký záchranný plán a já jim slíbil pomoc… A vy dozajista budete energii potřebovat jakbysmet."

„Jo…“ zadívali se na postel, a pak zpátky na staršího. „Můžu… Můžu spát s tebou? Prosííím…“ sepnuli ruce a naklonili se ještě blíž k lišákovi, aby jejich škemrání dobře slyšel. „Jen na tuhle noc, než se mentálně smířím s tím, že tu všichni zařveme, prosím, prosím, Košíku," pokračovali, zatímco měli nasazená ultimátní psí očka.

Bělovlasý si povzdechl, dobrou minutu a půl neodpovídal, ale nakonec přece jen zamumlal: „Tak tedy dobrá… Ale jen pro tento večer, ano? Ale nejdřív mne musíte nechat se alespoň vysprchovat… Deset minut o samotě to tady snad zvládnete, ne?"

„Jo, to jo, jasně," kývali, s tím, že by teď asi staršímu odkývali cokoli, jen, aby s ním mohli dnes v noci spát. „A Košíku… Teď mě tak napadá..." udělali dramatickou pomlku, a pak pokračovali: „...Co ti usychá dýl, ocas, nebo vlasy? Nebo to fénuješ? A není ti zima, když máš mokré chlupy?"

„Rozhodně fén nepoužívám," pustil se do odpovídání, zatímco ze svého zavazadla vytahoval věci do koupelny, ale taky enormní osušku, dva ručníky a něco jako pyžamo, i když to tedy k nějakému klasickému nočnímu úboru mělo skutečně daleko, „ale zima mi nebývá… Ale musím si jak vlasy, tak ocas alespoň trochu osušit. Ostatně proto taky s sebou nosím více ručníků." Po tomhle se rozhodl zapadnout do koupelny, ale na prahu se ještě otočil, aby mohl dodat: „Ocas schne déle, jen abyste věděli."

[sonicscrewdriver-hippogriff]

sorry for longer text not in english :-o

Naskočila jsem taky na expres Dobrých znamení a po přečtení jsem se rozhodla konat vlasteneckou povinnost a pro ty z vás, kteří jen viděli seriál nebo četli v originále tu předkládám vybrané poznámky pod čarou od Jana Kantůrka (překladatele knihy):

*Jak vidíme, Crawly si změnil jméno na Crowley. Zatímco to první bychom mohli velmi volně přeložit jako Plazoun, to druhé je jméno nejznámějšího mága dvacátého století, nechvalně proslulého ALeistera Crowleyho (1875-1947), autora několika knih o magii. (str. 20)

-“Nabrousit si ptáčka,“ odpověděl Crowley, kterého Azirafalova úvaha dokonale zmátla. (str. 69) (tohle sice není poznámka, ale ta narážka, mě při četbě (pozdě v noci, takže doprovázené spánkovým deficitem) velice pobavila)

*(Warlock) Je to mírně zastaralý anglický název pro mága nebo čaroděje, který nemá zrovna ty nejlidumilnější úmysly.  (str. 81)

*(opilý čert) Jsou to vlastně perníkové kostky nebo kuličky prokapané rumem, polité čokoládou a obalené v mletém kokosu. (str. 86)

*Azirafal by ze staré školy a přistupoval k hudbě podobně jako moje babička z otcovy strany. Všechno, co nebyla klasika nebo dechovka pro ni bylo od šedesátých let „ti vaši bedles“. (Myslela pochopitelně Beatles.) (str. 107)

* Bigfoot je americký bratranec Yettiho, Jerena, Seskveče, Fejfeje, nebo jak už mu v různým koutech světa říkají, u nás je známý pod velmi nevhodným jménem Sněžný muž. (str. 146)

*Je potřeba si uvědomit, že pro velkou část obyvatel britských ostrovů je kontinent svět stejně neznámý a podivný jako pro nás například australská poušť. (str. 167)

*Těm, kterým hned došlo, o čem je řeč, gratuluju. Pro ty, kterým to trvá stejně dlouho jako mně: Slovník cizích slov: okulista – poněkud zastarale oční lékař, oftamolog. (str. 178)

*Ve třicátých letech se věnoval problému telegnóze mnichovský badatel Josef Würst pod vedením prof. Dr. B. Romeise, a to za pomoci prosnulého proutkaře Josefa Wimmera. Došli k závěru, že na proutek působí jistá forma energie, která může být ohýbána na hranách, reflektována na hladkých plochách a lomena dřevěnými hranoly. Ve svém pojednání navrhla trojice pro tuto energii název W-paprsky, nebo W-záření nikoliv podle svým jmen, ale „W“ jako Wünschelreute – proutek. Věřili byste tomu? (str. 180)

*(emzák) Ve scifistických kruzích notoricky známá zkratka z českého mimo-zemšťan (tedy Em Zet – emzák), podobně jako bemák z anglického Bug Eyed Monster (příšera s hmyzíma očima). (str. 196)

*UFO – Unidentified Flying Objects – neznámé (neurčené) létající objekty. Přestože tyto objekty často vykazují různý tvar i velikost, je v Brianově teorii logický základ, protože většina z nás skutečně ví, o co se jedná. O létající talíře. (str. 197)

* Kyvadlo (pendl) je podobně jako proutek (virgule) nástroj, který používají lidé nadaní telegnostickými (zjednodušeně, i když ne zcela přesně bychom řekli věšteckými) schopnostmi k hledání vody, podzemních dutin, ložisek kovů, ale i jiných anomálií, stejně jako ztracených předmětů a lidí. Jako kyvadla se používalo prakticky cokoliv od složitých konstrukcí po hodinky na řetízku, ale důležitá byla především schopnost toho kterého člověka. Německý telegnostik – pendlař F. Glahn o tom údajně řekl: „Ein guter Pendler kann mit einer Wurst pendlen.“ (Dobrému pendlaři stačí jako pendl třeba jen vuřt na provázku.) (str. 204)

*Juggernaut – hindský bůh Krišna, jehož uctívatelé se vrhali pod kola vozu, v němž bývala v průvodech tažena socha. Jméno je symbolem ničivé síly, v Anglii se ovšem používá (podle mě velmi výstižně) i jako slangový název pro těžké kamiony. (str. 239)

*(Dick Turpin) Kdybyste se zeptali vy, řekl bych, že to není tak docela jasné, protože Turpinů bychom našli v anglickém prostředí víc (přinejmenším dva), ale myslím, že Newt měl na mysli středověkého lupiče, který byl postrachem silnic. (str. 245)

*(o Crowleyho sbírce soulové hudby) Soul = duše. Jako ďábel měl Crowley k tomuto druhu hudby velmi blízko. Ale abychom mu nekřivdili, miloval všechnu oduševnělou hudbu. (str. 307)

*(na Hasturovu poznámku, že Crowleyho odvede k jejich valchařům) Jak je vidět, myslel si Hastur, že toho ví víc, než opravdu věděl. Valchař je falešný hráč. (str. 313)

*( na větu: Kolik andělů může tančit na špendlíkové hlavičce?) Já vím, že se u nás říká: Kolik andělů se vejde na špičku jehly, ale kdybych to použil v této formě, tak co s následujícím textem? Tak vidíte. (str. 315) (moje poznámka, jako někoho, kdo by se chtěl zabývat překladem – tohle je moje nejoblíbenější poznámka v celé knize, děkuji pane Kantůrku)

*(na poznámku autora, že se démoni při tanci pohybují spíše, jako britská skupina na písňové soutěži Eurovize) Další důkaz o tom, že naši čerti jsou prostě jiní. Vzpomeňme namátkou na Čerta a Káču, Taneček přes dvě pekla nebo na tu princeznu, co každou noc potančila s ďáblem střevíce. A to bych mohl pokračovat. (str. 316)

*( na tetování dvou motorkářů, znějící LOVE a HATE, FISH a CHIPS) Takže LÁSKA a NENÁVIST a RYBA (většinou jde o smaženou) a SMAŽENÝ BRAMBŮREK. V češtině by tvrdí hoši museli použít zkratky. (str. 328)

Jen poslední poznámka pro zasmání – na přebalu knihy překřtili Crowleyho na Crowbyho.

[annafreimann]

Deset nejblbějších výroků ohledně klimatické krize a studentských stávek

Se začátkem školního roku se nám opět hojně rozhořela diskuse o klimatické krizi. Ne teda, že by neprobíhala i přes prázdniny, ale teď je obzvlášť žhavá, protože se začátkem školy opět začaly i studentské stávky za lepší klima Fridays for Future. Pro jednou tu nebudu zbytečně rozpitvávat, o čem to celé je, protože jestli tenhle článek čtete, s největší pravděpodobností už to dávno víte, a kdyby náhodou ne, určitě umíte aspoň googlit. Abych se ale vrátila k té diskusi - během té se tentokrát fakt dějou věci, že si jeden připadá jak Alenka v říši divů. Pojďme se na to ale podívat trochu s nadhledem. Tady jsem pro vás připravila top deset nejblbějších výroků, které jsem v této věci zaznamenala!

“Greta Thunberg je politickou loutkou, která pokrytecky obědvá z plastových misek!”

Tenhle argument není blbej proto, že je nutně lživý. Tedy... Potkala jsem už spoustu nadprůměrně inteligentních a talentovaných dětí a mládežníků. Greta Thunberg klidně může patřit mezi ně, může v naprostém nepoměru ke svému věku perfektně rozumět ekologii, klimatickým změnám a vůbec všem těm složitostem kolem. A zrovna tak tomu může rozumět jako koza petrželi a jen na kameru opakovat, co jí napsal její PR tým. Problém je v tom, že mi to nepřísluší posoudit, protože neznám Gretu Thunberg.

Zrovna tak ji neznají lidé, kteří se do ní pod rouškou internetu hloupě, směšně a zcela neopodstatněně strefují. Vedou se sáhodlouhé diskuse o tom, kdo to je, jakou trpí poruchou, kolik jí je let, jestli jedla z plastový misky, že není ve škole, a jiné, dámy prominou, úplné píčoviny, místo toho, aby si všichni na chvilku sedli na prdel, a trochu si zauvažovali nad tím, co se ta holčina snaží světu sdělit, a jestli je opravdu lepší se na to vykašlat a risknout to, protože co kdyby to náhodou nebylo úplně přesně tak, jak říká.

Faktem je, že jsou všechny ty otázky ohledně Grety Thunberg úplně zbytečné výkřiky, protože zásadní jsou celkem dvě informace. Máme problém a Greta Thunberg to není. Je potřeba ho začít aktivně řešit ve velkém měřítku, protože i kdyby ta apokalypsa neměla přijít za dvanáct let, ale za sto dvacet, zarazit se dá tady a teď.

“Proč studenti místo ulejvání na stávkách nejdou ve volném čase uklízet do přírody?”

Musím uznat, že myšlenka je to v základu docela dobrá. Problém je, že to absolutně nic nevyřeší. Demonstrativně na protest udělat práci za někoho jiného (než se zeptáte za koho, uklízet je práce toho, kdo nadělá chlív) je sice ušlechtilé, ale pravda je taková, že sbírání flašek z krajnic nezastaví systematické vypalování Amazonského pralesa, hromadné sypání tun odpadu do oceánů a ničení stovek hektarů unikátních biotopů kvůli těžbě všemožných surovin, ani kdyby šli sbírat všichni studenti na světě.

Oproti tomu fakt, že jeden den v týdnu nechodí do školy, nasírá docela dost lidí. Jeden by řekl, že nasrat někoho přece nemůže být k ničemu dobré, ale pravda je taková, že tím nejspíš budou všechny ty zaryté odpůrce vytáčet tak dlouho čím dál víc, až se jednou třeba člověk na správném místě zvedne ze židle, a začne je poslouchat, jen aby si konečně zalezli zpátky do lavic, a já moc doufám, že vytrvají.

“Proč nestávkují po škole nebo v sobotu odpoledne?”

Protože takhle přesně stávka nefunguje. To, co mají tito lidé na mysli, je shromáždění, či demonstrace. Nechci se teď dotknout nikoho, kdo byl letos demonstrovat na Letné, předem se omlouvám za to, co teď píšu, a každého jednotlivce, který tam byl, si hrozně moc vážím, ale zatím ani ten čtvrt milion lidí, co se tam o víkendu sešel, reálně moc nepomohl. Ano, ukázali jste obrovskou sílu a jednotu, ale trestní stíhání pana premiéra bylo zastaveno, s panem prezidentem se dál plácají po zádech, dál vesele pustoší naši malou zem, a motýle furt nikde.

Oproti tomu takový bojkot systému, jak už jsem napsala výše, má něco do sebe.

“Stávkující a jejich podpůrci svými činy plivou na svobodu a na ty, kteří jim ji vybojovali!”

Tohleto je nehorázně blbý hned z několika důvodů. Tak pro začátek - jakákoliv stávka, demonstrace či jiné veřejné shromáždění, kde mohou nespokojené masy vyjádřit svůj názor, je doslova základním kamenem svobody. Přesto ti, kteří se jí nejvíce zaklínají, chtějí druhým jejich svobodu vyjádřit se brát.

Dále - co si mnozí stále ještě, dokonce ani v pokročilém věku, neuvědomují, je, že se svobodou přichází zodpovědnost. Zodpovědnost, kterou v globálním měřítku generace před námi postrádají. Bezohledně dál berou a pustoší, neohlížejíce se nalevo ani napravo. A když teď ti mladší jejich zodpovědnost vymáhají, vztekají se a kopou kolem sebe jako děti.

A do třetice - na svobodu rozhodně nikdo neplive. Často se omílá pořád dokola, jak si dnešní mládež ničeho neváží, ale dnes už je spousta mladých dostatečně uvědomnělá na to, aby věděli, že mají být rádi za to, co mají. A přesně proto podnikají tyto kroky - aby to udrželi po celý svůj život, a třeba i pro svoje a jejich děti.

“Studenti nemají co protestovat proti generacím [jejich rodičů], díky kterým jsou zajištění!”

Kdyby to fungovalo takhle, nesměl by protestovat prakticky nikdo, nikdy, proti ničemu. Pokud si někdo myslí, že dokud děcko nezdrhne z domu a nebude živořit na ulici v marné snaze postavit se na vlastní nohy, nemá nárok se k čemukoliv vyjadřovat, tak je něco špatně.

Každá, doslova každá generace, co kdy žila, pro ty budoucí přinesla a vybudovala něco nového a skvělého. Na druhou stranu, to že někdo udělal mnoho dobrého, neznamená, že by se měly přehlížet jeho chyby. Obzvlášť pak, když jsou v takovém měřítku.

“Naše generace narozdíl od vás pořád někam nelítala letadlem a nepila kafe v řetězcích z jednorázovejch kelímků!”

Začít by bylo dobré asi tím, že je docela signifikantní rozdíl letět jednou za půl roku letadlem, (a to ještě docela přeháním, zdaleka ne všichni mají bohaté rodiče,) ve kterém sedí padesát až sto padesát lidí vs. lítat si každý víkend soukromým tryskáčem. Jeden z problémů, na který se mladí stávkující také snaží upozornit, je jak bohaté vládnoucí světové elity bezohledně využívají své prostředky, ale jakmile dojde na diskusi o klimatu, ukazují prstem na nižší střední třídu, a kárají je za to, že pijou plastovým brčkem.

Ano, prokoukli jste mě. Já, liberální ekopošuk, si myslím, že embargo na brčka je úplná píčovina. Tak například... Věděli jste, že krátce na to, co McDonald’s plošně přešel z plastových brček na papírová, následně přiznal, že ta papírová, narozdíl od plastových, nejsou recyklovatelná? Jasně, na jednu stranu můžem říct, že je to výsledkem tohodle hysterického honu na čarodejnice. Na druhou stranu se v tom přesně odráží ta výše zmíněná bezohlednost. Korporátům je planeta u prdele tak moc, že radši udělají nesmyslné kontraproduktivní gesto, aby na chvilku uklidnili lidi, než aby udělali něco, co má smysl. Hlavně, že jsou tržby.

Ještě stručně k tomu kafi - mnoho malých podniků i řetězců už dnes nabízí možnost nechat si udělat kafe do vlastního hrnku či kelímku, a já prakticky denně vidím spousty mladých, kteří tuto možnost hojně využívají. Bohužel nemohu říct to samé o lidech kolem čtyřicítky, kteří do těch řetězců mimochodem dokonce chodí taky.

“Místo ‘záškoláctví’ [na studentských stávkách] by měli mladí intenzivně studovat, aby se po škole mohli věnovat vědeckým výzkumům, která přinesou řešení!”

Jinými slovy... “My jsme to sice posrali, ale je nám to fuk. Jestli to chtěj řešit, ať si to řešej sami.” Přeskočíme teď na chvilku dohady o tom, kdo a jestli něco posral, a budeme se věnovat tomu podstatnému. Máme tu problém, který je potřeba řešit teď, nikoliv za pět až deset let, kdy budou mít demonstrující studenti vystudováno dostatečně na to, aby reálně mohli něco dělat. Na téhle rétorice se mimo jiné krásně odráží i to sobectví - my nadrobili, vy zameťte, i když koště pořád držíme my.

“Žádná klimatická krize není, je to jen hysterie šestnáctileté postižené holky!”

Jop. A země je placatá, slunce se točí kolem ní a Obama je reptilián, ne asi. Ne, ty vole, sorry, ale k tomuhle fakt víc nemam.

“Když se vám to nelíbí, běžte si žít někam do pralesa bez vody a elektřiny!”

Pominu-li fakt, že by nám ten prales nějakej idiot nakonec stejně pokácel nebo zapálil, jedná se opět o velmi nešťastnou úvahu. Binární myšlení je zlo a tvářit se, že neexistuje nic, žádná varianta mezi aktuální situací a pralesem, je při nejmenším hloupé. A to je fakt dost silnej eufemismus, ale invektiv už tu asi padlo dost.

A opět - i kdyby si pár milionů mlaďasů řeklo, že teda jo, vrátí se ke kořenům a radši zalezou do pralesa, pořád to není dost k tomu, aby to nějak výrazně zlepšilo situaci, protože nás je na světě sedm miliard.

“Bez nás by nebylo XY!”

Mobily, počítače, auta, letadla, otevřené hranice, obchodní řetězce, značkový hadry, IKEA, internety a tak nějak obecně všechno, co dnes všichni milujeme a hojně využíváme, a co jde původem většinou mnohem dál, než za generací našich rodičů. Ale budiž, chceme-li jít takhle do hloubky, bez vás všech živých a mrtvých bychom neměli první ani druhou světovou válku, studenou válku, ekonomickou krizi, ani tu klimatickou krizi bychom neměli.Sorry, ale omlouvat svoje zásadní chyby tím, že během “vaší doby” došlo k nějakému posunu lidstva, jako v doslova KAŽDÉ JINÉ době, je dost slabý. A zas jsme u toho, že tu po každym zbylo velký dobrý i velký špatný. A že je to velký špatný potřeba zlikvidovat. Nikdo vás neuráží, nikdo vám nenadává, jediné, oč žádáme, je snaha o nápravu.Hele děcka, na rovinu. Já nejsem ekolog ani klimatolog. Spoustě věcem ohledně téhle problematiky absolutně nerozumím. Stejně jako jim nerozumí ti, co razej všechny tyhle revoluční hyperinteligentní úvahy, i když třeba nemaj koule přiznat, že to Šalamounovo hovno fakt nespolkli. Na druhou stranu mám taky pět smyslů, takže trochu vnímám, že je spoustu věcí jinak, než si je pamatuju. Že na Vánoce už nemáme sníh a v létě máme místo třiceti stupňů čtyřicet. Že je vidět mnohem víc uschlejch stromů než těch zelenejch. Že nám v zimě na krmítko nelítá ani třetina druhů ptáčků, co tam lítala, když mi bylo pět. Takový ty drobnosti, co může vidět normální člověk, když se trochu dívá. A tady se ještě chováme docela slušně, tak jak to pak musí vypadat jinde? Nejsem ekolog ani klimatolog. Umím po sobě roztřídit bordel, zbytečně nesvítit, šetřit vodu a nosit si vlastní tašku na nákupy. Nemám řešení pro to, co se nám tu děje. Na druhou stranu vím, že je na světě spoustu lidí, kteří je mají, a že by asi nebylo od věci si je alespoň poslechnout, než nad tím všichni mávneme rukou. Nejsem ekolog ani klimatolog. Jsem učitelka. Že prý kam svět dospěl, když učitelky podporují záškoláctví. Nepodporuji záškoláctví, ale hlas svých studentů, pro které chci tu nejlepší možnou budoucnost a věřím, že mají právo rozhodnout si, jaká bude. Nepodporuju hysterii kolem brček, igelitek a zubních kartáčků. Podporuji JE. Ty, kterým jednou předáme svět.

[nemrava]

Sako v converskách

Je to jenom chvilka, milisekunda, co trvá srdci odstřelit mojí mysl zcela mimo realitu, daleko za mléčnou dráhu, abych stále hledal planetku b612. Ta chemická pachuť se pomalu rozlévá po celém mém těle, protkává buňku po buňce celé mé hmotné já, abych mohl jen podřízeně svěsit ruce, zapadlé oči pootočit směrem k oknu a oddat se světu. Ten pocit už moc dobře znám, ale stejně si na to jeden blbě zvyká. Je dost na hovno cítit umírat svoje tělo.

Když jsem dnes ráno přijel do Bratislavy, bylo hezky. Slunce příjemně pálilo a ten provoz taky nebyl nikterak hustý. Slečna recepční se mne na hotelu ujala s vřelým úsměvem, který jsem, k mému překvapení, vrátil zcela nezaujatě, nenuceně. Na pokoj jsem si odnesl jen svoje dva kufry a urychleně se vydal ven, nevědíc dost dobře kam. Přeci jen, schůzka je naplánovaná až na pátou odpolední. Mám dobré tři hodiny k dobru.

Naprázdno jsem se procházel zapadlými uličkami slovenské metropole a nechával mysl svobodně plynout. Nebo alespoň nechávat ji tu iluzi svobody, o kterou ji stejně za chvíli připravím. Ničemu moc nevěnuji pozornost, bezcílně bloudím a nic nenacházím. Když v tom si všimnu stánku se zmrzlinou. Za ne zrovna moc let mi bude třicet, ale já tady stojím a lížu zmrzlinu. Je totiž ananasová. Chutná podobně, leč přece jinak. V paměti se snažím rozvzpomenout si, jestli mi takhle chutnala i kdysi, na vysoký, když jsme ji lízali spolu. Když jsem ti ji otíral o tvář a spolu se opilí smáli všem kolemjdoucím. Kdy jsme žiji. Ale nemůžu si vzpomenout. Chutná divně uměle. Vyhazuji ji a vydávám se zpátky k hotelu.

Osprchuji se, před zrcadlem precizně překryji tetování make upem a vyndám si z obličeje kovové ozdoby. Musím vypadat reprezentativně, že. Obléknu si tmavě šedou košili, černé kalhoty a proužkaté sako. To mě naučila Markéta; když vzor, tak buď na košili nebo na saku. Nikdy ne na obojím. Ale jistou mladickou rebelii si do svého dnešního outfitu stejně propašuji a do vestibulu vycházím v prošoupaným černých converskách.

U stolu už sedí dva postarší pánové. Jeden s prošedivělými vousy, druhý strojeně oholený. Následuje takový to standartní oťukávání: představíme se, poté společnosti, které zastupujeme, pak vlastně proč tady jsme a vo co vlastně jde. A to je moje práce. Přesvědčit protistranu, že to je právě ona, která chce mě, potažmo společnost, která mi tenhle výlet platí. Ačkoliv ve skutečnosti je to přesně naopak. Projednáváme benefity naší spolupráce, náležitě nafukuji těch pár fakt, co mám v rukávu až nakonec, zcela k mému překvapení, vstane prošedivělý pán a kynouc směrem ke mně pronese: „Inu dobrá, přesvědčil jste mne. Ale upřímně, není to tím, co jste říkal, to jsme slyšeli už od více vám podobných. Mne jste přesvědčil tím, že na tak důležitou obchodní schůzku máte odvahu přijít v teniskách. To se jen tak nevidí.“

Ještě společně povečeříme a již neformálně probíráme nesmyslné detaily, jež náležitě zapíjíme šampaňským. Cítím, jak mi bublinky lezou do hlavy, tak se omluvím a raději se odeberu na pokoj, abych ještě svou několika hodinovou snahu neposlal do kytek. Nebylo by to poprvé, co chlast ukázal toho zmrda ve mně.

„No, tak povídej, jak to probíhalo?“ volá mi s neskrývanou zvědavostí jednatel.

„Dobrý večer, šéfe...“

„Nevyšlo to? Co se jim nelíbilo?“ nenechá mě ani dokončit větu.

„Podepíšou to, tak, jak je to připravený.“

Po chvilce odmlčení se na druhé straně ozve hlasitý jásot: „Ufff, já to věděl, že to zvládneš. Saka M.! Tohle nás zachrání. Ne, že bych ti nevěřil, to ne. Jenom tohle už je veliká hra. Sakryš, já mám radost! Koukej to v Blavě pořádně oslavit. Zasloužíš si to!“

„Nebojte, šéfe.“

Zahazuji telefon na postel, zatímco já sedím na zemi. Vedle sebe malou cestovní taštičku, kterou mi před půl rokem darovala babička. Vyndavám kapátko, buchnu, malou lahvičku s destilkou, zapalovač a nakonec taky to zdaleka nejdůležitější. To, co jsem se už kdysi zařekl, že si do těla nikdy více nevpravím. A teď a tady zrazuji sám sebe. Mistrně natahuji do buchny tak, jak mi to kdysi ukázali ti, co dnes už nejsou mezi námi. Z noťasu hrají písničky mého dospívání. UDG a jejich Kurtyzána. Ironie.

V protisvětle pouliční lampy vše naposledy kontroluji. Moc dobře vím, že pokud ještě někdy budu při smyslech, v příštích několika hodinách to zcela určitě nebude. Myslí mi rezonuje poslední záchvěv sebeúcty: „Podívej, dnes jsi dokázal to, co v tvém věku jen málokdo. Máš na co být pyšný. Proč zahazuješ tu šanci? Proč se zase vracíš?“

„Vracím? Nikdy jsem přece neodešel. Jenom jsem k tomu všemu ztratil sám sebe.“

[claustrumpatens]

Zpověď akademického snivce

Pořád se mně převaluje v mysli teze, kterou jsem četl minulý víkend v příloze Lidových novin. V rozhovoru, který v ní vyšel, slovenský filozof Miroslav Marcelli – první překladatel Foucaulta v Československu – prohlásil o Dějinách šílenství: „Ta kniha, když ji Foucault psal, rezonovala více v nefilozofických kruzích než v akademické obci. Ostatně nevznikla ani na půdě univerzity, což bylo myslím v prospěch toho textu.“ V akademickém prostředí se, pokud vynechám studium, pohybuji letos přesně deset let. To je dobrá příležitost k malé, soukromé bilanci. Osobní meditaci, která sice pracuje s paušálními tvrzeními, ale neklade si za cíl zevšeobecňovat. Souzním totiž hned s několika sděleními ukrytými v té Marcelliho poznámce. Za prvé, stále se nejlépe cítím mimo univerzitní prostředí. Mnohé konference a jednání navštěvuji jen s krajním odporem jako výraz akademické povinnosti. S tím, čemu se věnuji, jsem měl vždy problém se zařadit do nějakého jasně vymezeného oboru. A domnívám se, že to nejprospěšnější, co můžeme na univerzitách udělat, je vyjít z nich ven. Pokusím se tyto postoje trochu osvětlit.

Byl jsem vychováván ve vědeckém duchu. V naší širší rodině bylo běžné sledovat novinky z různých oborů, někteří mí příbuzní se vědě v různém významu tohoto slova profesionálně věnovali či věnují. Pamatuji si ještě překvapení učitelky na základní škole, když poskládala jablíčka na tabuli a zeptala se, co obrazec představuje. Prohlásil jsem, že množinu, protože už jsem to kdesi viděl. Živě si pamatuji, jak se na mne pedagožka podívala. Předpokládala, že tuto novinku sdělí třídě ona. Pochybuji, že jsem chápal, co to je množina – spíše jsem byl dobře informovaný. Rozhodně lépe v různých vědeckých anekdotách, než ve sportu. Ještě dlouho potom jsem si pletl fotbalové a hokejové týmy a nebyl schopen držet krok se spolužáky ani v základních osobnostech sportu a populární kultury, zatímco referát o Dopplerově jevu jsem připravil s chutí. Což ostatně platí dodnes. Raději jsem byl sám s knížkou, než abych se snažil socializovat do nějaké party. Mé dospívání znamenalo rozšiřování fondu epizodických znalostí, které jsem toužil nějak uvést v soulad a vyvodit z nich důsledky pro (nejen) svůj život. Zamiloval jsem si filozofii.

Když tedy řeknu, že jsem se na univerzitu skutečně těšil, snad to bude dávat ve světle těchto vzpomínek větší smysl. Rozhodně jsem nebyl šprt ani génius, spíš naopak – pravidelně mi hrozilo propadnutí. (Od čehož mě zachránila jen má naprostá nepřizpůsobivost školnímu životu. Učitelům se mě prostě ve správnou chvíli vždy naštěstí zželelo.) Žil jsem ale v jakési romantické představě o akademickém světě, formované částečně postavami společensky angažovaných myslitelů v bílých pláštích ze starých filmů, částečně těmi ne vždy se úplně propojujícími a spíše útržkovitými vědomostmi, které jsem načerpal. Měl jsem za to, že souvislosti, které mi nebyli často schopni úplně osvětlit moji pedagogové na základní a střední škole, se propojí na univerzitě. Že tam najdu společenství podobně postižených duchů, skrývajících se v komůrce srdce svého, avšak s dveřmi pootevřenými dost na to, aby se mohli účastnit diskuze o životě v lepším světě. To se ale naplnilo jen omezeně, mnohem později a spíše mým vlastním úsilím a zásluhou jen několika výjimečných učitelských osobností, jichž si dodnes vážím. A moje oddanost solitérnímu knihomolství se střetla s vysoce akcelerovanou potřebou deklarovat svoji příslušnost k oborovým klanům (tenhle imperativ je mi obzvláště protivný).

První zjištění, které jsem udělal na své cestě za snem jménem vědění, bylo, že drtivá většina výukového a akademického provozu je postavena na mimo-vědeckých podmínkách. Tu učí někdo proto, že nikdo jiný není k dispozici. Tu jiný proto, že je nemožné ho ze školy dostat. Ten není dostatečně kvalifikován, onen je zase překvalifikován a dává to najevo tím, že učí jen to, co sám zkoumá – ač by nás měl seznámit s celou šíří základu oboru. Vše se točí kolem plnění institucionálních cílů, rámců a požadavků, lidé ustupují potřebě generování grantů. Knihy se zčásti nedají číst, protože z nich vytéká bezradnost autorů a kvapnost jejich tvorby, podmíněné potřebou publikovat. Učebnice jsou zastaralé, protože se nevyplatí je psát. Navázat bližší, osobní vztah k výzkumníkovi je těžké, protože je přehlcen prací a nemá čas. Všichni nadávají na administrativu a po chodbách se šíří defétismus. Studijní programy nedávají úplně smysl, předměty nenavazují. Působí spíše jako rozvrh oborové konference, na níž si každý doktor, docent a profesor řekne své, než promyšlená struktura. Pokud člověk nezapadne brzy do nějakého týmu kolem učitele nebo výzkumu, jen těžko hledá svoji cestu k obživě a uplatnění. A v neposlední řadě – je jen velmi málo osobností, které by kromě informace, již lze v zásadě získat četbou odborné literatury, přinášely něco více. Třeba onen vysněný přesah, kontext, propojení zlomků a fragmentů do celku vztaženému k našemu žitému světu.

Když jsem se později zapojil do práce na univerzitě sám jako pedagog, často jsme na mediálních studiích diskutovali o tzv. produktových bakalářských pracích, tedy takových absolventských textech, které nemají cíl vědecký, ale tvorbu nějakého mediálního produktu s potřebným teoretickým aparátem. Vynechám veškeré zoufalství spojené s nekompatibilitou dvou světů, jež se – dodnes – v takto koncipovaných oborech střetávají. Ale opakovaně se objevoval problém s tím, že tyto práce se někdy nazývají „tvůrčí“ oproti „empirickým“, čili vědeckým ve smyslu výzkumným. Problém je ten, že mnozí kolegové si – oprávněně – stěžovali, že přece i vědecká práce je tvůrčí. Jen po těch deseti letech mám potřebu se trochu ohradit. Těch tvůrčích vědeckých prací je totiž pohříchu málo (to platí i o žurnalistických).

A nemám na mysli diplomové práce. Snažím se pravidelně pročítat humanitní a společenskovědné oborové časopisy, aneb – jak se říká – žurnály. Z velké části jde o rutinní či schematické výzkumy, které sice přinášejí zajímavá data, ale tvůrčí nejsou vůbec. Zhusta neobsahují hlubší kritickou reflexi. Spojení oněch útržků zjištění, které data nezbytně implikují, je většinou velmi konformní, založené na doplňování teoretických mozaik již tisíckrát doplněných. Ač se mnoho výzkumů věnuje aktuálním problémům, jen málokdy přestupuje hranici konstatování a odhaluje nějaký horizont východiska. A pokud, pak velmi vágní – ve smyslu potřeby „překonání hranic“ či „stereotypů“ apod. A tak se i Foucault stal pouhou floskulí, která slouží k tisícerému opakování téhož a k legitimizaci nepromyšlených tezí a hesel. Podobně, jako chybí osobnosti, chybí tvůrčí věda.

Abych nebyl tak přísný – mám mezi svými kolegy hned několik osobností a několik skvělých výzkumníků, které považuji za velmi tvůrčí. Jsem velmi rád, že jsem aspoň v části své práce mohl být zaměstnán v prostředí bohatě zalidněném badateli, jež chovám ve velké úctě. A s mnohými jsem se setkal i v rámci studia. Ale to, co člověka ubíjí, je onen mechanický provoz univerzitní instituce, která přísahá více na zaměstnanecké pozice, kreditové výkony, publikační statistiky a „excelenci“, než aby odpovídala ideji vědy jako nekonečného rozhovoru o světě, v němž dlíme, a o tom, jak jej učinit lépe obyvatelným – řečeno s Brunem Latourem.

Zaříkávadlem současné univerzity se stal „aplikovaný výzkum“. Někdy dokonce zcela zatlačuje ten výzkum „základní“, čili takový, který může často vést do slepé uličky, nemá výsledky prezentovatelné v médiích a spotřebovává finance jako černá díra. Sázíme na jistotu, přičemž našimi klienty mají být úřady a firmy. Řídíme se podle toho, do čeho je stát nebo soukromý sektor ochoten vložit peníze, hodnotíme se na základě kritérií určených nikoliv naší vespolnou rozpravou, ale na základě rozhodnutí politických komisí. Sami se ale považujeme za nepolitické, kritizujeme tyto naše chlebodárce a lžeme si do kapsy, že děláme čistou vědu.

Minimálně od doby, kdy vznikla sociologie vědy, je jasné, že takový stav není trvale udržitelný. Žádná čistá věda neexistuje, vždy je politická, ať už v podmínkách, nebo v účincích. Nelze ji odtrhnout od ekonomické a technické základny. Artikuluje hodnoty doby. Ale abychom toto mohli reflektovat, musíme vyjít do světa, překročit práh našich fakult a slevit z rutin, které slouží jako hráz a obranný val proti všem těm, kteří by si chtěli osobovat právo promlouvat k věcem, jimž podle nás nerozumí. A stejně tak musíme přiznat, že naší rolí není jenom konstatovat fakta, ale že vědění je i performativní a svět utváří. A my za to musíme nést zodpovědnost a podílet se na společenské diskuzi.

Nicméně mám obavu, že podobně, jako se ve svém jádru správná myšlenka univerzální vzdělanosti společnosti proměnila do radikálního snížení nároků na studenty, dobrá snaha o eliminaci blábolů a výmyslů se zvrhla do scientometrie a honby publikací a citací a nezbytný apel na mezinárodní spolupráci dal vzniknout šílenství zvanému „mobilita“, tak se i potřeba zapojení se do politické a společenské diskuze degraduje na plnění jakýchsi nejasných cílů „třetí role univerzity“. Akademické prostředí je vysoce kompetitivní, bohužel jen málo sebe-reflexivní a stále se vzdalující ideálu z mého dětství, jenž mne na univerzitu zavedl: že věda znamená pomalé, spolupracující a reflektující zkoumání toho, co je člověk, svět, v němž žije, a jak z něj udělat lepší místo pro žití nás i našich přírodních bratrů a sester. Ten ideál se neuskutečňuje a možná ani nemůže. Možná je prostě problém, že kladu na akademické prostředí nároky, jimž není z principu schopno dostát. Která instituce ale je?

Když se vrátím k výchozí tezi z rozhovoru s Marcellim: jsem čím dál tím více přesvědčen, že to nejzajímavější se děje na okrajích vědeckého provozu, kde se nerezignuje na přísnost práce s informacemi, daty a metodickým přístupem k vědění, ale ani na tvůrčí, reflexivní a hlubší interpretaci světa, ve kterém žijeme. Na ostrůvcích tvůrčí svobody, kde stojí za to pronášet slovo a ne jen hromadit pojmy. Přiznám se, že mi trvalo velmi dlouho, než jsem pochopil, že jsem osobnostně nastavený spíše k reflexi, než výzkumu. (Možná je to jen snaha omluvit si moji přetrvávající nepřizpůsobivost!) A snad i proto mám opakovaně chuť vrátit klíče od své kanceláře a věnovat se něčemu úplně jinému. Ale vždycky mě nakonec udrží na mém místě jediné – víra v to, že v posledku to nějaký smysl má. Není to humorné, že nakonec podmínkou pro to, dělat v pozdně moderní době vědu, je náboženský cit, jehož se výzkumníci snažili po tři staletí zbavit? 

[zlutyzakaznik]

Měsíční souhrn: září 2021

(27. 9. 2021) Světlo naděje?

V souladu s perexem výše začínám být pomalu nejen já mírným optimistou co se týče nadcházející sezóny, protože i oficiální a zmanipulovaná čísla udávají zcela minimální počet lidí v nemocnicích a zejména těch ve vážném stavu (z nichž naprostá většina je ještě věkem nad 60 a má další komorbidity). A i když je nebetyčný gauner Babiš stále při síle a dost možná vyhraje nadcházející volby, snad nedojde záhy po výsledcích na nejhorší, tedy masové uzávěry. Pro symbolické foto s interním burčákem mi zapózoval oblíbený výčepní Ochutnávkové pivnice. :-)

TOP 9 zářijových káv:

1) doppio (MOK, naturální Salvador, Lorena, Tyjátr), silných 15/20, Tom Kesson 2) doppio (Jizba, naturální Kolumbie, Trhy kávy 2021), skoro 15/20, milá slečna 3) doppio (Fiftybeans, naturální Kolumbie), 14 – 15/20, ŽZ 4) doppio (Fiftybeans, naturální Kolumbie, Take Five), 14 – 15/20, barista Jan   5) cappuccino/latte (Parana Extra Bar), 14 – 15/20, ŽZ 6) doppio (Rebelbean, naturální Etiopie Kabira), 14 – 15/20, ŽZ 7) doppio (3fe, Nikaragua Mama-Mina, promytá), 14/20, ŽZ 8) doppio (Rebelbean, naturální Etiopie Kabira, Friedrich), skoro 14/20, šéfová 9) doppio (Father’s, naturální Nikaragua), 13 – 14/20, ŽZ

Měli ho za vášnivého milovníka naturálně zpracované kávy. A měli recht. Narážkou na film bratří Coenů a jistou facebookovou skupinu jsem prostě musel zahájit zářijový souhrn všeho podstatného i marginálního v brněnském a okolním světě gastra a kávy už proto, že jde o další měsíc, kdy byly kávy zpracované suchou metodou v osobním souhrnu chuťových zážitků naprosto dominantní. 

Do konce roku zbývají tři měsíce a já už si pomalu a polehoučku rovnám nejlepší vzorky pro čtvrtou výroční TOP 40 a určitě bude i letos z čeho vybírat, jakkoli jsem prozatím nepotkal kávu té nejvyšší kategorie, tedy 17 či dokonce 18+ anebo řečeno jinak: doppio či cappuccino, po jehož ochutnání a vypití bych zažil komplexní senzorické ohromení, byl dojat, vyjádřil úžas a obdiv dotyčnému či dotyčné a s vděčností zanechal veliké dýško nebo dokonce na místě omdlel, přemožen kofeinovým štěstím (srov. Stendhalův syndrom. :-))

Pomalu ale přece. V cca třetím měsíci fungování se už v Donuterovi podařilo víceméně stabilně zaháknout páky do hlav zdejšího kávovaru a tak se snad časem podaří i ta káva od Beansmith’s. Podnik je stále zoufale prázdný, stále je zde Adria Gold a obávám se, že přibývající polepy na situaci nic nezmění. Zcela mě však odrovnalo tvrzení “Čerstvě mletá výběrová káva”... v době, kdy jsou v širším centru města desítky výběrových i “výběrových” kaváren?

A když už jsme začali v odlehčeném tónu, povězme si ještě dvě poučné anekdoty z kavárenské hygieny, jež se mi vryly do paměti. Jednu situaci jsem zažil na vlastní oči a o druhé mi vyprávěl jistý kavárník a v obou případech nebudu uvádět jména podniků, protože u toho prvního mi bylo líto sympatické blonďaté dámy, která, když viděla můj zděšený pohled, zjednala okamžitou nápravu, a ve druhém bych nerad narušil případné pracovní vztahy mezi podniky se stejnou značkou kávy.

První situace nastala v kancelářském a obchodním komplexu kudy takřka denně procházím a na počátku září jsem v jedné ze zdejších kaváren na tamní dvouskupinové Appii II spatřil velkou dámskou kabelku. Prostě si představte kávovar, na němž se nahřívá obvyklá dávka šálků, na nich je položená utěrka a na této odpočívala velká kožená (či spíše koženková) taška přes rameno, se kterou holky leckdy lítají celý den po městě a mají v ní často skoro všechno. Jen jsem zašel za zadní část podniku a už jsem slyšel silně ironické: “Tys mi dala nahřát kabelku na kávovar? To jsi hodná.”

Jelikož vím o několika kavárnících, kteří mají uvedený kávovar v provozu, raději jsem si ani nepředstavoval, co by udělali oni nebo Gwilym Davies v situaci, kdyby se někdo ze zaměstnanců dopustil něčeho takového na směně. Ještě dlouho jsem přemítal, proč ze všech možností (sedátko, přepravky na limonády nebo pivo, krabice se zbožím apod.) to musel odnést zrovna kávovar...

Tak jsem ho konečně viděl na vlastní oči! Ano, přemalované La Marzocco v Buchtě B a po Prima Eagle One ve Williamu Thomasovi na Josefské mám zmapovány všechny dva žluté kávovary v Brně. Jestli se musí podniku něco nechat, pak je to systematická a promyšlená práce s touto barvou, která se tu manifestuje v mnoha pěkných detailech (včetně robota Kitchen Aid vzadu v kuchyni)... :-) Foceno od buchty a deci bílého vína.

Druhý případ je velká kavárna na kraji města, v nákupním centru, kde prý dělají denně možná i víc než těch 150 káv, jež jsou v Brně obvyklou horní hranicí. Mají tu načančanou trojskupinu a protože provozovatel údajně trpí obavou, aby ho zaměstnanci neokrádali, zakázal jim prý dělat propláchnutí hlavy před novou porcí, jelikož každé spuštění pumpy/čistící/ochlazující flush eviduje stroj jako připravenou a prodanou kávu. A tak se tu hlavy prostě neproplachují, aby počítadlo kávovaru nebylo dezorientované a provozovatel netrpěl úzkostí. Osobně mi to sice zní jako svého druhu kávová latina/urban legend, ale vzhledem ke zkušenostem veteránů oboru to nepovažuji za vyloučené. 

Když už mluvíme o veteránech – a toto označení používám pro baristy, kteří pracují v kavárnách na denní bázi deset a více let – jeden z nich se mě v rámci vyhlížení zákazníků ve svém novém působišti zeptal, zda neuvažuji o otevření vlastní kavárny. Trochu jsem doufal, že tahle otázka už nezazní, ale vždy nejpozději po pár týdnech padne znovu a tak jsem opět vlídně a mile vysvětlil, proč to opravdu nemám v nejbližších dvaceti letech v plánu a s jiným baristou se pak shodl na imaginární představě maličkého a minimalistického denního espresso baru se dvěma malými stolečky a primárním barem na stání, třemi denními sendviči, pár rotujícími víny, párem buchet a filtrem jen na vyžádání a dle časových možností lidí za barem. 

Obvyklá pohoda v Take Five na Staré Osadě...

V průběhu měsíce se mi naskytla příležitost vyzkoušet si trysku na různých kávovarech (VBM Domobar Super, Elektra KUP, Nuova Simonelli Appia první i druhé generace) a každá ta trubička na horkou páru je, jak už bylo řečeno a napsáno mnohokrát jinde, úplně jiná a až na jednu výjimku se mi i na první pokus šlehalo slušně nebo dokonce moc hezky. 

Osobně preferuji trochu pomalejší trysku, která nečiní z tvorby mikropěny jazykem Seattle Coffee Gear “granátování mléka” (grenading your milk) a specielně na jeden kávovar jsem se ptal svého kávového školitele, který jej několik let používal a potvrdil mi, že je zela běžná praxe regulovat si v 3.5 nebo dokonce 2.5dcl latiéře nejen na NS/VA sílu páry, protože tryska určená na velké konve v rušném italském provozu není primárně stavěna na filigránské texturovací hrátky s jedním malým cappuccinem. Věřím, že se mi do konce roku podaří vyzkoušet si ještě pár strojů a spolu s průběžně zjišťovanými hmotnostmi dvouvýpusťových pák přinést v rámci výročního souhrnu pěkné ergonomické okénko. :-)

Tak doppio ve Sklizenu/My Food na Josefské už není levnější než espresso, ale pořád je zde z hlediska nacenění kávy co zlepšovat...

S mlékem souvisí i tolikrát kritizovaná posedlost latte artem, který zákazníci i kavárníci skoro vždy hledají a vyžadují. Před pár týdny jsem se o rozlišování úrovně krémovosti a pojetí cappuccina stručně bavil s jistou baristkou, od níž jsem měl několik velice dobrých doppií, ale nikdy mléčný nápoj, a byl to pro mne další doklad mnohokrát zmiňovaného závěru, že mladší a v oboru kratší dobu se pohybující lidé jsou často přesvědčeni o své pravdě, respektive o tom, že jen řidší, podšlehané a pro latte art vhodnější mléko je to jediné správné a že dřívější pojetí cappuccina je vývojově překonaná záležitost.

Takový dogmatismus je mi z duše protivný a třebaže sám preferuji cafe latte ve velkém šálku, respektuji podobu latte macchiata, kdy je toto podávano v tradiční vysoké sklenici s dlouhou lžičkou, sušším mlékem a efektem vrstvení. Řečeno s nadsázkou: Je to jakoby se na klasickou omeletu ze tří vajec nebo volské oko nahlíželo jako na cosi "nečistého” a tvrdilo se, že pouze zastřené vejce nebo míchaná vajíčka jsou to pravé. I proto jsem tak vděčný, že ještě existuje pár podniků, kde mají dobrý italský blend/arabicu, jež se mu vyzněním blíží coby základ pro většinu hostů a dvojka mlýnek je ochutnávkový, kde se k radosti baristů i odvážnějších hostů točí jednodruhové arabiky.

Nejen dotyčné bych znovu doporučil kratičký a velmi poučný textík o vývoji cappuccina a především video, kde James Hoffmann (od 6.05 min.) výslovně zmiňuje odlišnost šlehání pro krémovitost a fancy latte art. A do celkové “rovnice” pochopitelně patří i typ a odleželost kávy, kondice mléka jako takového, používané konvičky atd. atd. 

Bronislav, Břéťa, Boris nebo Bedřich... není to u Plzně úplně jedno? :-)

2 +1 pivo zdarma nikdy nevěstí nic dobrého. 

V půlce září jsem čirou náhodou potkal v jedné z doporučovaných kaváren jednoho z čtenářů blogu a jsem moc rád, že mu tamní doppio chutnalo a ještě jednou jej velmi srdečně zdravím a děkuji za jeho milá slova. :-)

V rámci nějaký čas opomíjených gastro realit jsem si povšiml, že restaurace Mazaný Anděl na Šilingrově náměstí se nabízí k pronájmu za 158 900 Kč měsíčně, že už přes čtvrt roku zeje prázdnotou na Masarykove vietnamská restaurace a údajně i cafe bar Sun Rice a že hned vedle je těsně před dokončením podnik s logem ve tvaru pánve wok. A na Pekařské i jinde se leccos nového chystá, ale přípravy jsou zatím ve fázi hrubých stavebních úprav.

Příliš mnoho woků? Pokud se nepletu, jde o problematickou úzkou a do hloubky jdoucí realitní nudli po Carmel, takto odštěpku Poe-Poe prosperujícího na Masarykove i mimo Brno.

Dvě hodinky před koncem provozu o 30 % dolů? Hmm...

Na Dominikánském náměstí se kutá v bývalé a nájmem ambiciózní parcele, kterou po léta obýval kadeřník Jan Špilar a prostor pod kostelem sv. Michala naproti (kde pamatuji nejméně tři kavárny) město už opravilo a jistě se jej bude snažit pronajmout. Lokalita zavřeného U Bílého beránka na Štefánikove je k mání za 37 000 Kč měsíčně.

V Černých Polích si v půli měsíce lidé provozující Republica Bistro (dříve Forza Caffé) a kavárnu ERA přibrali už třetí podnik, tentokrát velkou kinokavárnu na SNP, která v průběhu let fungovala s různými provozovateli. Pánská část páru i tituly ověnčený barista a servisák kávovarů u vchodu mě samozřejmě okamžitě poznali a tak jsme se jen pozdravili a rychle jsem nakoukl na stálou nabídku, která je (skoro zázrak) na Facebooku a po potvrzení si u baristy, že na espressu je Tonino Lamborghini, jsem poděkoval a rozloučil se s tím, že pro mne nemá smysl se sem vracet. Proč? Je to tu úžasně neútulné a neznám jediný důvod, proč by si měl člověk dát smažený eidam nebo hermelín za 139 Kč (+ 39 hranolky), spaghetti aglio olio za 169 nebo grilovaný hermelín na salátu za 199 Kč.

Lepší dojem jsem měl z druhé verze kavárny Quido, kterou loni v létě převzaly nové pronajímatelky (původní paní měla návaznost na bufet v pavilonu Q na MENDELU). Stále zde mají jeden z nejhezčích kusů kávovarů značky Elektra, co jsem kdy viděl (čelní panel tvoří reliéf upomínající na velké sochaře renesance) a zůstaly i dva Macapy (jeden s Vergnanem a druhý slouží pro french press) a spíš mladší dáma než slečna byla milá, ochotná a kultivovaná, ale, a to je samozřejmě subjektivní, měl jsem pocit, že je na ní patrné břímě s provozem podniku. S výjimkou tiramisu si prý vše sladké dělají sami a vzhledem k tomu, že jeho ceny jsou víc než symbolické (jak se to vůbec může zaplatit?) vyzkoušel jsem de facto vše, viz foto níže.

Ze sladké nabídky druhé verze kavárny Quido mi nejvíc chutnal zkušební dílek broskvového drobenkového koláče (nefotil jsem, 14/20) a další kousky už trochu zůstaly za očekáváním ale při až směšných cenách (vločková koule 12 Kč a 12/20, muffin 18 Kč a 12 až 13/20, meruňkový koláč 24 Kč a 13/20 + italská drobnost s prosciuttem za 15 Kč a 13/20) nelze nic namítat.

A refresh zaznamenal i Asphalt Cycling Lab na Pellicove, který (znovu)otevřel pod názvem kolagen.cc. Nebo jde spíš o dlouhodobý pop-up v rámci stávajícího podniku, jak jsem dodatečně zjistil zde? Ale i tentokrát zůstane jen u zmínky, protože pár dní poté, co jsem na Facebooku obdržel pozvánku na zahájení provozu a přidružený cyklovýlet do Tišnova, jsem se tam zkusil zastavit cestou z Tyjátru. Ale měli opět zavřeno, celkově už počtvrté, i když hodiny na Instagramu říkaly “neváhej a vejdi”. Už na to opravdu nemám sílu a myslím, že od Teplárny jsem nezaznamenal v Brně kavárnu, kde by byl takový rozpor s otvíračkou na sociálních sítích a realitou.

[hadivadlo]

Návrat k ’68

Proti rezignaci cestou imaginace?

Matěj Nytra

„Ne, my nejsme rozdělení, jenom rozpolcení. Rozdělená je společnost – to je zcela zjevné,“ říká Veronique, postava Anny Wiazemsky ve filmu Číňanka (1967) Jeana-Luca Godarda, jednoho z nejdůraznějších svědectví o krajních podobách protestů francouzské studující mládeže vrcholících během takzvaného Pařížského máje v roce 1968. Mladá generace vzdělávaná „přestárlými“ univerzitami v Nanterre a na Sorbonně v srdci Paříže revoltovala proti pravicovému konzervativismu vlády Charlese de Gaulla a na čas se jí podařilo získat na svou stranu i některé části dělnického sektoru, zemědělce nebo zaměstnance továren Renault. Nebo také umělce a angažované hvězdné  filmaře, kteří pod vedením Godarda a jeho přítele Françoise Truffauta zrušili v onom roce festival v Cannes (v programu hojně zastoupené české filmy Němce, Menzela a Formana tak upadly v mezinárodním měřítku částečně do zapomnění).

„Jak se padesát let poté na rok 1968 díváme?“

Celé období bouří, pohybu a diskuzí neexistovalo v izolaci. Fenomén roku 1968 má v oné „osmičkové“ magii mnoho společného například s evropským revolučním rokem 1848. Vůle a energie k aktivitě a snaze změnit status quo byla cítit takřka v každém velkoměstě, a to na Západě i na Východě (jak ukazuje třeba bilanční dokument 68 Patricka Rotmana, 2008). Jak se padesát let poté na rok 1968 díváme? Česká společnost si totiž tento rok stále spojuje s heslem „tragický osmašedesátý“. Tedy především s pohybem ve vlastní situaci a ve východním bloku. Vpád vojsk Varšavské smlouvy a odpor vůči okupaci zakrývají souvislosti, které činí obraz fenomenálního období mnohem pestřejším, dobrodružnějším, nebezpečnějším. A zdá se, jako by onen obraz měl mnoho společného s tím, co při troše pozornosti lze ve společenských pohybech zahlédnout i dnes, tedy v roce 2018.

Jednou z interpretací konce bouřlivých a „zlatých“ šedesátých let je fakt, že se v tomto momentu vrstvy společnosti navzájem oddělily a částečně sobě odcizily. Jde o rozkol takřka dědičný. Rozkol mezi aktivní a ignorující částí společnosti, mezi angažovanou a solidární („socialistickou“) a do sebe uzavřenou, izolovanou, svrchovanou („buržoazní“). Rozdělení společnosti, které samozřejmě trvá od nepaměti, jako by se právě v roce 1968 stalo příčinou úspěchů i proher hnutí. Aktivní a uzavřená část společnosti si nechtěně musely přiznat, která z nich je zároveň menšinovou a která většinovou a kdo má kterou v moci. Jak najít společnou řeč a prolomit hráze mezi bublinami – taková otázka právě dnes zní takřka na každém rohu, otevírá se po každých (prohraných) volbách a je velmi těžké hledat řešení. A mezitím, jak si uvědomuje právě angažovaná část, obrazně i doslova „tají ledovce“. Kolem dokola bují radikalismus xenofobního či náboženského dogmatismu a rozevírají se sociální nůžky.

Pohodlí nebo akce?

Godardův film, který je jistě pro mnoho historiků příkladem „řeči směrující k přesvědčeným“, protože záměrně vytváří příliš extrémní a vykonstruovaný obraz revoluční buňky mladé pětice, mimoděk ukazuje jisté slepé uličky, které levicovým silám zcela pochopitelně ubírají na věrohodnosti v pohledu z opačné strany. Sklony k nenávisti, zkratkovitým řešením a podlehnutí iluzím „nových“ hnutí, jako v tomto případě čínskému maoismu, jsou tím, čemu se nedaří vyhnout mladé levici evropského západu ani dnes. Ekologické akce jako Klimakemp obtížně dokáží komunikovat s širší veřejností. Ovšem je také pravda, že nemají příliš možností k vyjádření svých postojů, protože proti je stále platný zákonný systém, státní aparát a především média ovládaná oligarchy, jež s individuálními akcemi proti velkoprůmyslu naprosto nesouzní. Nejednoho novináře, ale také umělce, filmaře, divadelníka napadá často otázka, zda jeho činnost vůbec vede k reakci, k odezvě, zda, tak řečeno, nemluví k oněm přesvědčeným přívržencům stejně jako celá bublina. Když se v úmyslu filmařů zrodí návrh zmapovat podhoubí studentských akcí Pražského jara a zachytit cestu Jana Palacha k jeho protestnímu aktu, celý plán, ať už vědomě či nevědomě, prohraje v samotném zárodku, neboť se svou formou přizpůsobí většině, přebírá konvence hollywoodských konzervativních zklasičtělých postupů vyprávění a je tak ve výsledku pouze pohodlným a neutrálním svědectvím o něčem, co je v jádru radikální, bez možnosti tuto energii využít a pohnout se stávajícím obrazem. Konstatuje, ale neaktivizuje. Aktivismus může být jen jeho vedlejším, nezáměrným efektem (když jedince mezi diváky vyburcuje „udělat něco jinak a lépe“).

Určitou cestou je mezigenerační dialog. Pokus o něj. Dokážou se zástupci dvou generací – těch, co v Československu prožili moment, kdy se ona pomyslná (undergroundová) menšina dokázala s většinou spojit a podpořit dění roku 1989, s těmi, kdo vnímají aktuální potíže společnosti dnes – a dojít ke shodě v tom, co chtějí říct a jak to chtějí říct? (Ono „jak“ bývá častěji složitější, fatálnější částí problému.) Jak se napříč propasti generací domluvit?

„Proč bychom se měli znovu znormalizovat a když už – nežijeme normalizaci náhodou již delší čas?“

Porovnáme-li dění západního osmašedesátého s tím, co třeba Paříž zažila letošní jaro, působí to jako úpadek a „věčný návrat“ téhož. Letos se studenti v Nanterre i na Sorbonně ohrazovali vůči podobným překážkám jako v šedesátých letech, akce vedly rovněž k barikádám na univerzitě a pracovníci dopravy vedli organizovanou stávku celé jaro, avšak Macronova vláda obě vrstvy jednoduše zignorovala a studenty vyvedla z univerzit i gymnázií policie. Přišly prázdniny a společnost se opět znormalizovala. Tak jako na přelomu 60. a 70. let, kdy mladá generace upadla v deziluzi, případně podlehla svodům eskapismu (hippies), emigraci (česká situace), nebo se točila v kruhu a nevěděla, kudy dál (slavný citát Johna Lennona o tom, jak „70. léta stála za hovno“). Odkaz, kterým rok 1968 velice palčivě bodá do pohodlí dneška, tak nebezpečně otevírá především otázku, jestli se historie nebude opět opakovat. Jak víme, k žádným zásadním bouřím ovšem dnes postupné stávky či naše lokální protesty proti personálním absurditám vládní politiky a ignorantské vztahování se k celoevropským problémům nepřerostly. Proč bychom se měli znovu znormalizovat a když už – nežijeme normalizaci náhodou již delší čas?

„Samotný slogan ,bude líp‘ je zdiskreditován a zapáchá pravým opakem toho, co by mohl znamenat. Je spíš hrozbou.“

Dílčí skupiny společnosti, ona menšina, nepochybně žijí takřka beznadějně temné období. A především, těžkou zkouškou pravdy je, že současná éra po módě postmoderny a radosti z ironizování, satiry, jakési svobody v hravém interpretování aktuálního dění, se již proměnila v takovou, kdy nad absurditou a směšností dění už nelze jen pokyvovat hlavou a říkat si, že bude líp. Samotný slogan „bude líp“ je zdiskreditován a zapáchá pravým opakem toho, co by mohl znamenat. Je spíš hrozbou.

Co dělat!

Jak tedy je – a jak bude? Padesát let poté, co si tuto otázku kladly menšiny zaktivizované a snažící se zaktivizovat většinu a snily ještě o „lepším světě“? S velkou dávkou představivosti nepodléhaly skepsi a vezly se na vlnách euforie, která byla zdánlivě ještě nevinná, někdo by řekl naivní. Tak, jak dokládá pohled jednoho ze studentských vůdců pařížského hnutí Daniela Cohn-Bendita, jehož samotného čekal po nuceném vyhnanství v roce 1968 a deziluzi příznačně prapodivný osud a jako podezřelý z pedofilie se dostal mimo jiné i do Evropského parlamentu: „Všechno se událo tak rychle, neměl jsem čas něco vymýšlet. Každý se mě ptal: Jak to skončí? A já jsem odpovídal: Nevím.“ Důležité je většině nabídnout vysvětlení, aby věděla, o co kráčí a kam chce jít, a nepodléhat částečně uzavřené image historických hnutí. („Byl jsem produktem médií, která se na mě jednoduše zaměřila a dlouhou dobu jsem byl jejich miláčkem. Bylo to naprosto vzrušující.“) To jsou hrozby, které si musí neustále připomínat i akce typu Klimakemp, případně s tímto cílem získat mediální publicitu a s ní dále pracovat. Jde o to, jak si právě ve vztahu k svědectví roku 1968 dokážeme připomínat jeden cíl: být chytřejší než tehdy, diplomatičtější a možná ochotnější vyjednávat s protistranou. A především trpělivější. Pokud není cestou revoluce a tedy rychlý, totální obrat, nabízí se ona pověstná evoluce a tedy postupné působení na stav věcí. Jenomže bez revoluce se klíčové velké změny neodehrají a „ledy znovu nezmrznou“. Zmrzne pouze úsměv ironiků a postmodernistů, kteří si možná, při zpětném pohledu, onu dobu zárodků, v níž svobodně nad vývojem dění utvářeli satiru a ironii, nechali protéct mezi prsty a procesy krize se mezitím utužily.

„Když pochopíme energii Pražského jara a Pařížského máje jako příbuzné, uvidíme víc.“

Osmašedesátý můžeme vnímat jako moment, kdy aktivismus byl na vrcholu, a v jeho odkazu můžeme vidět to pozitivní – nikoli pouze obraz tragédie a zklamaných snů. A to právě v případě, že budeme vnímat i rozměry, které pocházejí z prostředí jiné, tehdy dominantní ideologie nebo kontextu, v němž energie zrála. Když pochopíme energii Pražského jara a Pařížského máje jako příbuzné, uvidíme víc. Rok 1968 nebyl oním „naším“ osudovým rokem, který ke společnosti přitekl z výšin jako sudba, ale rokem, který si celá společnost vytvořila sama, vlastní akcí. Namísto pasivního čekání na další osud tedy z tohoto odkazu čerpejme zkušenost, že vůle k vlastní akci a vnímání našich schopností jsou rovněž cestou. Právě tak lze přijímat jedno z klíčových hesel pařížského dění „Všechnu moc imaginaci!“ – tedy chápat naši vnitřní a přirozeně lidskou schopnost představovat si, snít a myslet, jako výbavu, kterou je jen třeba poslouchat. Pochopit ji a dát jí sílu, prostor. Všechnu moc imaginaci! Apel vidět věci jinak, změnit stav, nahlédnout dění opačně (svým způsobem avantgardně). Použít to, co je nám vlastní, a uvidět realitu v jiných protikladech, zakusit ji jinak, v jiných souvislostech. Imaginace je opakem normalizace. A proti té, pokud jí chceme dál odolávat, nezbývá než namísto pesimismu volit onu aktivnější a kreativnější cestu.

________________________________________________

Autor je tvůrcem inscenace ’68 — režie J. A. Pitínský — premiéra v HaDivadle 12. září 2018 — více: www.hadivadlo.cz/hra/68

[celestius]

The Last of Us 2

(text obsahuje lehké spoilery)

Kdyby se mě někdo zeptal, která hra se letos dočká nejkontroverznějšího přijetí, rozhodně bych neřekl, že to bude Last of Us 2. Na druhou stranu se zatím v roce 2020 nedalo čekat vůbec nic, a review bombing a hysterické reakce určitého segmentu hráčů na pokračování zbožňované zombie přežívačky od studia Naughty Dog se tak zařadily po bok o něco menších letošních katastrof, jako třeba koronavirová krize či protesty v USA.

Přestože se v tomto textu budu snažit primárně shrnout své dojmy ze hry samotné, nemůžu (a ani nechci) se vyhnout reflexi toho, co způsobilo nenávistnou odezvu hráčské obce, a do jaké míry odpovídá kvalitám nebo nekvalitám hry. Tomu se bude věnovat především druhá část.

Last of Us 2 byl v (nejspíš v pozitivním slova smyslu) neuvěřitelně vyčerpávající herní zážitek. Poslední hra, která mě takhle emocionálně vysála, byly pravděpodobně první Dark Souls, a přestože nelze říct, že by si tyto hry byly nějak extra podobné, obě skládají různé herní, vizuální a vypravěčské aspekty do pocitu zmaru a deprese.

Jeden velice zajímavý způsob, jakým v hráči Naughty Dog vyvolávají podobné dojmy, je odvážná volba relativizovat a konfrontovat motivace obou protagonistek, přičemž v druhé půli hry nás ještě ke všemu nutí odehrát „druhou“ stranu konfliktu. Zrovna tato mnohdy kritizovaná část mi přišla tempem, lokacemi, obměnou herních elementů a úderností vyprávění lepší než úvod. Naughty dog se dost překvapivě podařilo vzít nesympatickou, nesympaticky vypadající a jednající postavu, která měla méně času se mi představit, a byla od začátku znevýhodněná počátečním úhlem vyprávění, a přesto mě nakonec donutit přehodnotit moje vlastní sympatie a vyvolat ve mně celou škálu konfliktních pocitů.

Těžko se lze vyhnout srovnání hry s jejím předchozím dílem, už jen proto, že jeho triumfální úspěch paradoxně přispěl k vytvoření reakcionářského podhoubí, které následně vedlo ke koordinovanému útoku na agregované Metacritic hodnocení dvojky. Srovnání obou dílů ale zároveň výborně ilustruje směr, kterým se tvůrci ve dvojce pokusili posunout.

První díl byl především o dost jednodušší, nebo lépe přímočařejší dílo, jak pro vývojáře, tak pro hráče. Měl lepší tempo, snáz čitelné tematické sekce (oddělené akty, z nichž každý ukazoval určitý způsob vyrovnání se s kolapsem civilizace), a jasnější, údernější leitmotiv (chlap si myslí, že už nikdy nikoho milovat nebude a pak se mu to povede, tečka – jak z pera Clinta Eastwooda :)). Narativně byla naprosto perfektně zvládnutá. Dvojka má oproti tomu horší tempo, někdy poněkud zvláštně vkládá „zdržující“ akční/hororové pasáže ve chvíli, kdy příběh nabírá tempo a hodilo by se hráč kout, dokud je žhavý), Seattle by možná stačilo osekat z obou stran o jeden den či několik celých pasáží. I díky celkovému rozsahu (více než dvojnásobek hrací doby jedničky) hra někdy působí, jako kdyby tvůrci dostali tisíc nápadů a nechtěli se s žádným rozloučit či ho osekat. V Last of Us 2 je toho hrozně moc, snaží se to toho říct hrozně moc... zároveň mi ale neskutečně imponuje odvaha tvůrců pokusit se říct něco takhle obsáhlého, neurčitého, nepříjemného na vyprávění (v tomto ohledu mi to trochu připomnělo film Avengers: Infinity War, postrádající sice narativní kohezi např. třetího Thora či druhého Kapitána Ameriky, ale pokoušející se o bezprecedentně megalomanskou šířku záběru, za což je mu divák ochoten odpustit jakékoliv lapsy v tempu). Po dohrání jedničky jsem měl celkem jasno v tom, co cítím; v případě dvojky jsem zíral na to, jak mě dokázala rozhodit a znepokojit, jak špatně jsem dokázal zformulovat emocionální a názorové stanovisko. Jednička je jako kniha, kterou napíše talentovaný autor ve dvaceti – je přímočará, ale tím i úderná, tematicky sevřená, jednoznačná. Dvojka je dílo, které napíše člověk v padesáti, když chce ještě něco říct, ale najednou pozbyl schopnosti vynést jednoduchý soud, celý svět se mu najednou zdá tak komplexní, že má problém zaujmout stanovisko, a jeho dílo je tak náročnější, obtížněji zpracovatelné, a téměř určitě hůr přijaté..

Nebo ještě doslovnější: jednička je DOKONALE zpracovaný jednoduchý příběh. Dvojka je NEDOKONALE zpracovaný mnohem náročnější příběh. Sám nevím, jak se k tomuto poměru stavět. Na pomyslný piedestal bych nejspíš postavil jedničku, protože v ní snáz nacházím tu sílu (a v neposlední řadě byla první, což jí samo o sobě dává nezanedbatelný náskok), ale jaksi „akademicky“ tuším, že dvojka je o kus dál.

Aspekty, v nichž Last of Us 2 zcela překonává svého předchůdce, jsou samozřejmě grafika a hratelnost. Graficky není co řešit, hra je postavená pro současnou generaci konzolí (zatímco ne-remasterovaná jednička byla na PS3) a navíc je ještě její labutí písní, tudíž může pracovat s již finálním potenciálem konzole. Naughty Dog, pověstní svým smyslem pro detail, vybudovali neuvěřitelně realisticky působící svět jak vizuálně, tak kontextuálně (promokající oblečení, reakce postav na počasí, reakce světa na hráčovy akce).

Posun v hratelnosti je ale mnohem zajímavější: zpočátku se mi zdálo, že se hra hraje víceméně stejně jako jednička, s postupně přibývajícími hodinami jsem ale objevil celou škálu drobných vylepšení, která se složila do významného posunu dojmu z akce – chování nepřátel, taktické možnosti, vynikající level design. Akce je obecně hektičtější než v jedničce: nepřátelé jsou víc agresivní a jakýkoliv pokus schovat se za objekt a odtamtud je postřílet končí zpravidla rychlým obklopením a smrtí. Mnohem důležitější je tentokrát neustále měnit pozici a pracovat s matením nepřátel tak, aby se spíše soustředili na místo, kde už nejste, a vy je mohli „vysbírat“ z překvapivých úhlů.  Za nejoriginálnější nápad považuji to, že se nepřátelé oslovují jménem – tento zdánlivě drobný detail způsobuje mrazivé situace, při nichž se nepřátelé s hrůzou v hlase dovolávají svých přátel nebo lamentují nad jejich mrtvými těly. Násilí je zde vůbec dotaženo do takové podoby, že zcela ztrácí uvolňující nadsázku: vznikají tak často bizarní situace, kdy hru odmítají hrát lidé, kteří se zároveň smějí u toho, když Kratos někomu urazí hlavu nebo utrhne ruku a umlátí ho s ní. Už jen to má zajímavou výpovědní hodnotu o naší společnosti: lidé jsou násilí schopni přijmout pouze jako komickou věc, která nikoho nebolí, a to i kdyby měl někdo někomu prokopnout páteř, zatímco realistické vyobrazení, které se fenomén násilí zároveň snaží reflektovat a zbavit ho puncu nadsázky, je pro ně nepřijatelné. Brutalita, ke které jsou protagonisti hry nuceni, je zároveň jedním z nositelů celkového vyznění hry. S každým podřezaným nepřítelem, co chrčí a klepe nám v panice na rameno, jsou postavy hlouběji dehumanizovány a vzdalují se jakýmkoliv vlastním ideálům či iluzím, a naplňují tím své vlastní dějové oblouky i mimo cutscény. Násilí je v Last of Us 2 nástrojem vyprávění.

 To zní fantasticky, řeknete si; odkud se tedy bere to mizerné metaskóre? Zatímco hra sbírala desítky napříč novinářským spektrem, od hráčů se jí, především zpočátku, dostalo tisíců nul. To by už samo o sobě bylo nepřijatelné (jde odejít z první místnosti? 1 z 10; jde hra dohrát? 2 z 10 – v tomto kontextu neexistuje důvod, pro který bych hodnotícím schválil cokoliv pod 6 z 10), mnohem horší je však fakt, že hráči se hru rozhodli rozdrtit ještě před jejím vydáním na základě svých dojmů (!) z toho, jaká bude a co by v ní chtěli (!), a následně jí počastovali tzv. reviewbombingem, tedy koordinovaným útokem na agregované hodnocení. Překvapivá je také zbabělá neupřímnost těchto útočníků, neboť místo, aby si nalili čistého vína a přiznali své ideologické pohnutky, ve slovním hodnocení předstírají, že jim vadí scénář, tempo a hra samotná – připomeňme, že tohle vadí lidem, kteří během 2 hodin od vydání ohodnotili nulou hru s hrací dobou 30+ hodin. V první den už mělo Last of Us 2 třikrát tolik hodnocení, co první díl za několik let (!), čili hodnotící hráči se tentokrát zřejmě nějak zhmotnili z kapsy v časoprostoru, aby se podělili o svá moudra. Jenom některé recenze mají „koule“ na to nepokrytě přiznat vlastní názor k nule, to jest „SJW agendu“. Vzhledem k tomu, že tito lidé dopředu věděli, jaká hra bude a „tušili“, co jim bude vadit, ohodnotili hru nulou, následně jí teprve (zřejmě) dohráli a absolutně překvapivě si potvrdili vlastní názor, který měli předtím, než jí vůbec dali do mechaniky, se příště už podle mě ani nemusí obtěžovat jí hrát – je to redundantní, já už bych pouze hodnotil :)

Ani nevím, ze které strany bych měl současnou přehnanou ideologizaci a politizaci her (ale ostatně i filmů) vzít. Především nelze předstírat, že k ní dříve nedocházelo, protože jak říká Slavoj Žižek, neuvědomění si ideologie je největší možný ideologismus. Možná právě v tom je zakopaný pes. Když se vypráví stý příběh o bílém heterosexuálním muži, zdá se to být ideologicky nezatížené, nicméně vyprávíme-li sto identických příběhů, už v tu chvíli logicky moc dobře nereprezentujeme celý vzorek společnosti, která není homogenně ani mužská, ani heterosexuální, ani bílá. Nejlepším příkladem, který ihned nespustí „knee-jerk“ reakci tak, jako rasa nebo orientace, je třeba to, že za 60 let komunismu u nás vyšla jedna (!) kniha o vzdělávání neslyšících. Znamená to, že tu nebyli? Nepatřili k občanům ČR? Pakliže se něco, ať už cíleně, ale spíše díky neuvědomení ideologismu právě „mimochodem“, neobjevuje v akademické, a ještě hůř kulturní sféře, JE to samozřejmě samo o sobě stanoviskem, i když ho tak nevnímáme. Když budeme sto let točit filmy, ve kterých nebude ani jeden cikán, bude velmi snadné v budoucnu historicky vyvozovat, že u nás cikáni nikdy nebyli, přistěhovali se „nějak nedávno“ a vůbec nepatří k České republice. Jinak by se přece museli vyskytovat v nějakém kulturním záznamu.

Pro obrovskou část lidí je ale bohužel přechod z toho, co vnímají jako nezatížený, standardní stav věcí, který žádnou agendu nepodsouvá (přestože pochopitelně podsouvá) k agendě, kterou jsou schopní rozeznat, bolestný a nežádoucí. Nastává ale zvláštní situace, kdy tedy NIKDO bez vysvětlení/ospravedlnění, nesmí vyprávět jiný než standardní příběh. Jsou tam lesby? Tak nám cpete LGBT agendu. Tisíc her a filmů o heterosexuálech žádnou agendu nemělo, ale tady, tady už se to láme a přes to vlak nejede. Jsou tam tři hlavní protagonistky? Tak je to feministická agenda. Sice existují stovky filmů se třemi muži, ale to je normální, „akcidentální“ stav, za tím není třeba nic hledat. Ale ty ženy, to je třeba vysvětlit, na to si musíme ukázat prstem.  Je ale na hlavu říkat autorům, co nám „smí“ vyprávět, natož když ještě ten jeden jiný příběh je kapka v oceánu stejnosti, a tu kapku musí obhajovat.

Pro mě je stejně problematické, že by měl někdo z vnějšku (například nějaký dozorčí orgán) vynucovat či kvótovat zastoupení ras, sexuálních orientací atd. v uměleckém dílu, jako že bychom měli být proti naší vůli tlačení terorem společnosti k tomu, abychom to tak nuceně udělali. Pakliže to ale autor chce vyprávět, ať už z vnitřních pohnutek (což je obdivuhodné) nebo prostého kalkulu, že se „to nosí“ (což je obdivuhodné méně), nemůžeme mu v tom bránit argumentem, že nám něco cpe. Udělat jednou hru o lesbách není žádná agenda, a především, a to je to nejdůležitější, NEMŮŽE to být nástroj našeho hodnocení výsledku. Prostě nemůže. Pakliže nejsme ochotní dát uměleckému dílu 10/10 a ověnčit ho cenami proto, že reprezentuje nějakou agendu, se kterou souhlasíme (což bychom rozhodně neměli, a vytáčí mě, když se to děje), pak logicky nemůže být špatné, když s jeho předjímanou agendou nesouhlasíme. Black Panther není dobrý film, protože je v něm tuna černochů. Last of Us nemůže být špatná hra, protože tam nechceme lesby nebo feministickou agendu.

Dalším z často uváděných důvodů, proč se hra dočkala tak agresivní reakce, je vývoj scénáře, respektive odstranění jedné z ústředních postav. Pominu-li fakt, že tento krok byl podle mě vypravěčsky svěží a otevřel hře možnost vyprávět právě ten příběh, který chtěla, je především nutné uvědomit si, že žádné dílo nám nedluží, aby v něm něco nějak proběhlo. To, co nám dluží, je, aby to proběhlo dobře, přesvědčivě. Příběhu můžeme v klidu vyčíst, že postavy jednají nevěrohodně či nelogicky, nemůžeme mu ale vyčíst, že bychom si přáli, aby se v něm něco nestalo. Tzv. „entitlement“ hráčů videoher, tedy dojem, že jim autoři něco dluží a musí dodat, přesáhl v posledních letech všechny únosné meze. Kromě toho, že vydání hry doprovázela výše zmíněná reakční hysterie, dostaly například dabérky hlavních postav na sociálních sítích celou sérii výhružek smrtí, včetně výhružek, že najdou jejich rodiny a podřežou jejich děti – (!!!) protože si dovolily nadabovat postavy v díle, se kterým někdo nesouhlasí. V tomto směru na mě dolehlo silné rozčarování z hráčské komunity, která, ač snad převážné rozličná, má bohužel smutně homogenní jádro nenávistných incelů, pro které jsou hry únikem z neochoty či neschopnosti fungovat ve skutečném světě, což se pak následně odráží především v jejich přístupu k ženám (viz. různé gamergate apod.)

 Last of Us 2 ve mně zanechalo velice silný dojem hned po dohrání, a šel jsem spát s těžkou hlavou, ke cti mu ovšem slouží především to, o kolik tento dojem zesílil v následujících dnech. Ještě dnes se v myšlenkách opakovaně vracím k mnoha sekvencím a pocitům, které ve mně hra vyvolala, a přestože nevím, kdy seberu odvahu zahrát si jí znova (snad brzy), pohled na její obal bolí jako rána pěstí do břicha, což samo o sobě hodně vypovídá o její působivosti. Hlava projektu Neil Druckman měl nakonec pravdu, když předeslal, že jeho dílo bude spíš „engaging“ než „fun“.

Každopádně doporučuji všem, co o hru mají zájem, udělat si vlastní názor, a nenechat se odradit cirkusem okolo!

[lieselotte-sky]

Jak jsem zase byla za krávu aneb hrc ledku mezi kozy

Ono nejlepší je být za krávu a uvědomit si to s odstupem tří let, což je přesně to, co se mi tento týden v útery podařilo. Takže pokud se chcete pobavit cizí trapnou situací, s radostí do toho. Tato událost má dvě složky, přesněji řečeno tři, ale ta třetí jen rozšiřuje tu druhou:

chodím na rádioamatérské burzy (tedy pokud vláda dovolí)

jsem divná

myšlenkově žiju v roce 1985

Že je to recept na trapný průser jsem tak nějak intuitivně tušila, upřímně, čekala jsem ho z mnoha stran, takže pochopitelně přišel ze strany, kde jsem ho nečekala.

Pokud o sobě říkám, že jsem divná, dá se pod to zahrnout hned několik věcí. Přestože mám za sebou poměrně divoké mládí, které obsahuje takové krásy jako že jsem se zapletla hned s několika mafiemi, k smrti nasrala drogového dealera, který se mě dokonce dvakrát pokusil zabít a obchodovala prakticky se vším, což většina lidí zná tak maximálně z debilních filmů v televizi (realita se docela liší), pak se dá říct, že jsem prakticky nikdy neměla divoký sexuální život, což zase pro změnu asi většina lidí měla, nebo to zná alespoň z televize, já ale na takové blbosti nikdy neměla čas, takže když mi zavolal týpek, že by se chtěl přihlásit na swingers party (ten blb zdupal telefoní číslo, já pochopitelně nikdy nic takového nepořádala) absolutně jsem nechápala o co jde tak jsem to tak nějak ukončila s tím, že to asi bude omyl, no a on zněl nemálo nasraně. Když jsem se pak zeptala co je to swingers párty (nic zlého netušíc) s tím, že mi teď volal nějaký chlap co se na ni hlásí, kolega vybuchl smíchy a chechtal se dalších 20 minut, já pochopitelně stále nechápala o co jde. Pro ty, co to (stejně jako já) neví. Je to pěkná prasárna, takže o tom ve slušné společnosti nemluvte. To jen tak pro ilustraci. Takže takové to klasické lesbické dilema ježišikriste chci ji do postele nebo chci ty boty? v mém případě defaultovalo do té druhé varianty. Prostě tento život mám až neuvěřitelně jednoduchý, před 17 lety jsem si našla partnerku a jsem s ní dodnes a necítím potřebu na tom cokoliv měnit.

Toto má pochopitelně další konsekvence, v životě mě nezajímalo co se pánům líbí, co je pro ně neodolatelné, stejně tak jsou mi utajené veškeré taje svádění, prostě v tomto ohledu jsem naprosto tupá a oblečení a tyto věci jsem vždycky brala spíše jako sebevyjádření, než abych za tím viděla prostředek k dosažení dokonalé soulože (stejně si myslím, že to musí stát s chlapem strašlivě za prd, jasně, myslet značí prd vědět, ale zkoušet to nebudu) a co to komu dělá s poklopcem mi bylo víceméně ukradené, stejně bych si musela minimálně kleknout abych to viděla. Mám 2m, 15cm podpatky považuji za nízké a prakticky všude si připadám jako v domečku pro panenky, takže se panenkám snažím trochu přiblížit (lolita). Navíc, a to si přiznejme, ač nahlas se to říkat nesmí, coby lesba jako poleno, vidím v lolitě ještě jednu věc. Panenky se dělají tak, aby se líbily holčičkám, že? Navíc v tom někdo vidí i asexualitu, což taky není úplně mimo. Navíc spodnička a bombarďáky, prostě je to pohodlné a příjemné. K tomu mám ráda gothic věci, to je rodové zatížení, již můj děd se svým bratrem prolézal na letovickém hřbitově hrobky, bába si zase za školních let přivodila veliký průšvih tím, že soustavně odněkud tahala všeliké zdechliny, které posléze v rámci hry na pohřeb pohřbívala. Pokud teď v duchu vidíte scény z Adams Family, tak na to zapomeňte, to je televize a film, realita se liší, nicméně mrtvolně bledá pleť s lehce namodralým nádechem, tmavofialová či černá rtěnka a černé oční stíny jsou pro mne ideálem krásy, procházka je nejlepší v noci na hřbitově, ideálně za bouřky. Miluju bouřky, vichřice a krupobití. Asi další stupeň divnosti, ikdyž mi to připadá zcela přirozené.

Takže potom za normální oblečení ze svého pohledu považuji něco ve stylu goth lolita a běžně tak chodím na nákup, prostě kam je potřeba. Já to považuji za normální, většina lidí to považuje za normální. Občas se najde nějaký exot, který se musí zeptat kdo umřel na což obvykle odpovídám ještě jsem se nerozhodla nebo se občas nějaký fabrický zjev zeptá proč jsem oblečená jak na pohřeb, tak se jí obvykle zeptám proč je oblečená jak do tělocvičny a tím to obvykle končí. Občas je to, pravda, drsnější, už mi jakýsi týpek mezi regálama říkal, že on ho má velkýho, tak jsem vytáhla vystřelovák s konstatováním tak to ne, to je moc, to já ho nejdřív zakrátím a byl klid. A asi jsem vypadala, že to myslím docela vážně, protože jsem v životě neviděla někoho tak vyděšeného, ten chlap zdrhal jak pyrotechnik… 

Ale většina lidí (včetně mě) to bere jako něco naprosto normálního, prostě člověk ukazuje na sobě co se mu líbí, že by se tím vysílala do světa nějaká zpráva, to opravdu ne. Pokud mluvím o většině, znamená to, že jsou z toho nějaké vyjímky, což je přesně to, co je subjektem tohoto příběhu, ale nepředbíhejme, ještě si prosvištíme některá slovíčka, musíme si například vysvětlit kdo je to maker.

Zatím jsem na sebe napráskala, že vypadám jako něco mezi oživlou mrtvolou a oživlou creepy panenkou a že takhle chodím všude. Tedy i na výše zmíněné rádioamatérské burzy, nicméně většina lidí už pochopila, že tam chodím protože tady ty rádioamatérské věci prostě mám ráda, občas si něco vyrobím, no a to chce pochopitelně materiál. Od toho jsou ty burzy. Po nějakém očuchávání, protože každá holka je v tomto ohledu divným úkazem, nicméně jenom ze začátku. Tak. A teď se dostaneme k tomu makerovi, což byl pro mne až do tohoto týdne prakticky neznámý pojem. Opakuji. Mentálně žiji v roce 1985, kdy nic takového nebylo, ale zato byla spousta lidí, kteří dokázali vyrobit málem cokoliv. V československé socialistické realitě to byla nutnost, jinde zábava. Všichni, kteří chodí na rádioamatérské burzy, spadají do této kategorie. Jistěže, protože to je tak nějak podstata. A tak jsem si naïvně myslela, že to stejné platí pro makery, že to je řekněme nějaká moderní hipsterská verze, představovala jsem si jako makera člověka, který buď z nutnosti, nebo pro zábavu dokáže vyrobit veskrze užitečné věci. Tak to ale milé děti není. My, co vyrábíme různé přístroje, zařízení, my to děláme proto, aby se ty věci používaly. Stejně tak s oblečením, prostě si to šijeme proto, abychom to následně nosili. Ne tak makeři, tam se dělá všechno na přehlídku, oni udělají nějaký event a tam se s tím předvádí, takže čím šílenější, tím lepší. Podstatou není nějaká funkčnost, podstatou je wow efekt, podstatou je udělat velikou show. Na tom eventu. Pak se na to zapomene.

Teď bych ještě měla „osvětlit“ jak je to s tou LED mezi kozama. Znáte Naomi Wu? Ne? Znáte obraz padlé madony s velkými balónky od von Klompfa? Tady je jasně vidět jak jsem stará, ale to je jedno, myslím si, že nějakou představu si dokážou udělat všichni už z toho pojmenování. No, tak tato Naomi Wu je čínským ztělesněním tématu toho obrazu. V EU se košíčky podprsenek značí A..F, tedy Angrešt, Bobule, Cibule, Dýně, Eklhaft, Fujtojsemselek. No tak toto je velikost GH, neboli gigantický hnus a to prosím ještě na čínském těle, které je proti tomu evropskému přeci jen výrazně menší. Údajně největší implantáty v Číně, no, upřímně řečeno, věřím tomu. Ona to bere jako tělesnou modifikaci, to už se vlastně ani jinak brát nedá. Mě třeba strašně láká split jazyka, ale nemám na to odvahu, ona ji prostě měla, ok, neřeším, ale zvolna se dostávám ke klíčovému poznání. Ona v rámci svého makerství vyrábí různé oblečení, které potom na různých takových akcích předvádí. Víte, on silikon docela dobře vede světlo, takže když ten implantát zboku nasvítíte (ne že bych s tím měla osobní zkušenost), dostanete padlou madonu s blikajícími balónky aneb ó už zase ty svítící koule! Jasně, takže tohle jsou makeři. Wow efekt, o to jde, ono je zhola jedno, zda ohromíte lidi hrajícím teslovým transformátorem, nebo blikajícíma kozama, ten efekt bude pořád stejný. Ale je to myšlenkově někde úplně jinde, než věci, které dělají lidé, kteří chodí na rádioamatérské burzy.Že takhle vypadají makeři jsem se dozvěděla až z jakéhosi článku kdy jí někdo obviňoval, že je jenom modelka a ty věci nevyrábí, potom z toho nastaly snad i problémy s čínskými úřady, protože víte, on je to socialismus. Já socialismus zažila v rámci ČSSR a narozdíl od západních nebo mladých lidí průsery do kterých se může dostat, zvláště uvážím-li, že je netypické sexuální orientace, tohle je velké špatné, ten článek je sám o sobě velice zajímavý a dobře to ilustruje jak katastrofální situace v té zemi je a že bychom měli udělat všechno pro to, aby se toto nějaké úplně nesmyslné pojetí komunismu, které s komunismem má společné nanejvýš jméno, jednak nerozšířilo do zbytku světa, ale především, aby to vymizelo i v Číně. Nicméně na tomto příkladu mi teprve došlo co to je maker. Já to nechci dehonestovat v žádném ohledu, jen je to něco, co mne neláká, neposkytne mi to žádnou zábavu a jde totálně mimo s lidmi, kteří se pohybují po rádioamatérských burzách včetně mě.

A teď k té trapnosti. Tři roky tomu nazpět probíhalo na pražské rádioamatérské burze něco jako lov talentů pro maker fair. Asi chápete jak bezvýsledný čin tohle musel být. Prostě ztracený čas, nic víc, totální beznaděj. Vžijte se do role toho lovce. Všechno špatně. A teď se tam objeví goth lolita. Ten pocit tak žeby přece? Jistěže, stala jsem se cílem, jenomže jiskra jaxi nepřeskočila, protože já opravdu nebudu nadšená z nějakých blikajících wearables stylu Lady Ada. Mě to obchází prostě všemi směry, jako gothic bych raději svíčku než něco blikajícího, pokud už tedy nemůže být tma a vichřice, přičemž mě nemůže nadchnout ani technická stránka. Po víc jak 30 letech praxe v oboru, kdy za sebou mám komplikované konstrukce, práci aktivního opraváře elektroniky, po všech takových věcech mě má nadchnout něco, kde se vezme procesor, za jehož výkon by se ještě před 20 lety obětovalo nejednomu bohu, a s jeho pomocí se bliká ledkou na kozy či kdoví kam jinam? Jako já jsem nadšení neprojevovala, ale až s odstupem času si uvědomuji, jak trapné to bylo. Blbě se mi to tvrdí, ale rádioamatérské burze (bude-li ještě) si asi budu muset pořídit rifle či tak něco. Je to hnus a bude to utrpení, ale je to nutnost. Ne kvůli lidem, kteří tam chodí běžně, protože ti už mě stejně všichni znají, ale kvůli lidem, kteří to prostředí naopak neznají a ve kterých vzbuzuji viditelně klamné pocity. 

Teď už jen přemýšlím jak by tohle dopadlo třeba u panenkářek. To je taková zvláštní záliba, prostě si pořídíte nějakou BJD (neplést s BJT prosímvás), ušijete na ní šaty a berete jí/ho jako živou bytost. A na těch srazech se vlastně nesetkávají ti lidé, ale setkávají se ty panenky. Různě se fotí, dělají se z toho příběhy, další úroveň potom je, že panenkářka má stejné šaty jako panenka. Osobní zkušenost s tím nemám, jen mě to prostě láká, hlavně BJD je strašlivě drahá a řekněme, že mám teď jiné priority. Připouštím, že to není asi úplně normální.

Když tak nad tím přemýšlím. Nestačilo by říct něco ve smyslu ne, makeři jdou mimo mě ikdyž to tak nevypadá či něco v tom smyslu, jenomže to bych tehdy musela vědět co je to maker. A další věc. Co neznámého příjde příště? Ideálně asi zapadnout, takže na rádioamatérskou burzu si pořídit tričko a rifle, ovázat prsa a nalepit vousy jak kdyby člověk šel na kamenování. Ne kvůli té komunitě, ale kvůli těm zvenku.

[frantisek-kdu-zlobice]

K diskusi o výstavbě nových domů ve Zlobicích

Asi se k vám dostala zpráva, že zastupitelstvo má v pondělí 22. 6. 2020 (mimo jiné) projednávat záměr výstavby RD. Dovolím si k tomu uvést své myšlenky a zdůvodnit, jaké věci se mi na tom líbí a nelíbí. Budou to vše čistě mé osobní názory (berte prosím na vědomí, že toto je můj soukromý blog) a výsledky mého zjišťování a informací, které jsem načerpal ze zdrojů, které uvedu.

Úvodem říkám, že nejsem vůbec v principu proti výstavbě. Jen je třeba ji dělat rozumným tempem a řídit se přitom platnými předpisy a platným územním plánem (ÚP). Ten byl schválen teprve před půl rokem 26. 11. 2019 a naleznete ho zde: http://soubory.mesto-kromeriz.cz/uzemniplany.asp?obec=zlobi včetně všech příloh a zdůvodnění.

O co tedy jde. Zastupitelům byl předložen projekt na stavbu 20 rodinných domů v lokalitě, které je v územním plánu označena jako rezerva R2 (pole, když jedete na Kroměříž, tak na pravé straně).

To je orná půda, součást zemědělského půdního fondu (ZPF) většinou v I. třídě ochrany ZPF mimo zastavěné území. Studie, předvedená zastupitelům na pracovním jednání 15. 6. projektantkami zmiňované výstavby, je sama o sobě moderní, hezky zpracovaná (jsou tam sice citlivé detaily jako využití sporné cesty kolem Zahradníkového, ale to ponechme stranou) a nemám s ní samou zkrátka větší problém. Samozřejmě by pak bylo nezbytné s investorem uzavřít plánovací smlouvu, abychom předešli všem komplikacím, o kterých víme z jiných obcí. Ale to by byl až krok 2. Takže first things first.

Co je tedy špatně?

1)      Podle platného ÚP nelze stavět v místě rezervy R2. Projektantky tvrdily, že tomu tak není, ale to je v přímém rozporu s tím, co je uvedeno v samotném ÚP. Na přímý dotaz mi to včera navíc potvrdil i doc. Kopáčik, který pro nás ÚP vypracoval. Dále lze také doporučit pročtení stavebního zákona (https://www.zakonyprolidi.cz/cs/2006-183). Smyslem rezervy totiž NENÍ vyčlenit plochy pro výstavbu (k tomu slouží tzv. zastavitelné plochy), nýbrž pouze zamezit činnostem, které by stanovené využití mohly podstatně ztížit nebo znemožnit. 

Platný ÚP také jasně stanoví:

Podmínky pro prověření možného budoucího využití plochy:

- plocha bude prověřena po zastavění části stávajících rozvojových ploch ve Zlobicích -tj. min. 50% ze součtu výměry ploch č. 8, 10,

- nebo prokáže-li se, že plochy č. 8, 10 nelze pro navrhovaný záměr využít (např. pro nezájem vlastníka či z objektivních územně-technických důvodů).

 Takže až po splnění jedné z podmínek bude teprve možné plochu „prověřit pro možné budoucí využití“.

 Doc. Kopáčik mi doslova napsal: „máte pravdu, v plochách územní rezervy zatím nelze stavět, musela by dříve proběhnout změna územního plánu.“

A já si myslím, že nejsme v Kocourkově, abychom půl roku starý ÚP měnili.

K druhé podmínce: Já rozhodně nemám za prokázané, že vlastníci nemají zájem záměr využít. Podle mě by tato podmínka musela být zcela průkazně doložena vyjádřením vlastníků minimálně 50 % výměry.

A jako poslední k tomuto bodu:    Na straně 39 v odůvodnění ÚP se jasně píše:

-Územní rezervy R2 a R3 – bydlení v rodinných domech – vyplývají z požadavků občanů (tím je myšleno, že sami vlastníci si rezervy do ÚP prosadili, pozn. FL) a obce, z důvodu záboru příliš velké plochy ZPF je ale nebylo možné zařadit přímo do návrhových/změnových ploch územního plánu. Jejich „překlopení“ do návrhu je možné až změnou ÚP  po vyčerpání rozvojových možností navržených územním plánem.

 2)      ÚP předpokládá pouze mírný nárůst počtu obyvatel. Od roku 2013 do roku 2034 pouze o necelých 8 %. A to v obou vesnicích dohromady. Zatímco výstavbou 20 domů by ve Zlobicích došlo k nárůstu o 13 % - a to za mnohem kratší dobu. (Jak jsem přišel na ta procenta nárůstu počtu obyvatel? Jednoduše. Na radě jsem se zeptal, kolik máme ve Zlobicích odhadem obydlených domů. Bylo mi řečeno, že 150. Předpokládám statisticky stejný počet obyvatel domů, takže 20/150=0,1333, tedy 13,3%.) A to jsem tedy zanedbal případnou výstavbu na jiných místech…

Z informací projektantek jsem původně pochopil, že výstavba bude v horizontu několika málo let. Na Facebooku včera sám vlastník pozemku upřesnil, že počítá s horizontem dokončení 10 let. Ale z mého pohledu je to stále příliš prudký nárůst, daleko prudší než ÚP předpokládá.  

Na základě čeho vznikl ten předpoklad v ÚP? Je to uvedeno ve Zdůvodnění plánu (http://soubory.mesto-kromeriz.cz/dokumenty/uzemni-plany/Zlobice/Platn%C3%BD/P%C5%99%C3%ADloha%20%C4%8D.3_Od%C5%AFvodn%C4%9Bn%C3%AD%20%C3%9AP%20Zlobice.pdf). Byly k tomu využity průzkumy a rozbory, srovnání s okolními vesnicemi apod. a na základě toho vznikly prognózy.

Já osobně jsem přesvědčen, že ačkoli nárůst bude rozložen do 10 a ne např. 2 let (jak jsem se původně obával), stále je příliš prudký a vesnice jej nedokáže absorbovat. Stejně, jak to bylo v jiných vesnicích, které se takto prudce rozrostly – staré a nové obyvatelstvo nesplyne a bude rozdělené. Umocněno to bude tím, že výstavba bude pouze v jedné jediné lokalitě. Kdyby byla rozprostřena, bylo by to lepší. Ale to není v plánu investora.

3)      Asi největší problém pro mě byl způsob, jakým věc byla tlačena přes zastupitelstvo. Na radu byl záměr předložen v době koronaviru s tím, že se po nás radních chtělo, abychom to odsouhlasili na program „koronavirového“ zastupitelstva (viz níže zde na blogu), takže bylo jasné, že by to bylo prakticky bez účasti veřejnosti.

To bylo pro mě zcela nepřípustné. Proč ten spěch? Pokud nemám co skrývat a mé záměry jsou čestné, proč bych se bál veřejného projednání? V tom okamžiku mi zablikala kontrolka a od té doby jsem veškeré kroky pečlivě sledoval. Bohužel jsem nemohl informovat o záměru veřejnost, protože jednání rady jsou neveřejná a není možné sdělovat veřejnosti probírané skutečnosti.

Je ovšem v naprostém rozporu s mým přesvědčením, abych takto masivní změnu v rozvoji obce nenechal projít řádnou a zevrubnou veřejnou debatou. Proto máme přece demokracii a proto jsem já v politice. Aby občané měli co největší vliv na rozhodování o své vesnici a svém životě. Proto od doby pracovního jednání zastupitelstva, kdy informace konečně dostali ostatní zastupitelé, rozšiřuji informace o záměru mezi co nejvíce lidí. Je na každém občanovi, co si o záměru myslí. Ale je nezbytné a je fér, aby všichni dostali informace, a aby všichni k tomu mohli vyjádřit svůj názor. A ne to v tichosti zpytlíkovat a pak na občany dělat dlouhý nos.

4)      Jak je uvedeno ve zdůvodnění ÚP, logika výstavby v hanácké obci je nejprve lineárně kolem hlavních cest (a v našem případě vzhledem k duálnímu charakteru našich obcí směrem na Bojanovice – proto je naplánováno zastavitelné území za bývalým farním mlýnem (Gregorovo). A dále za humny (proto plánované zastavitelné území za humny směrem na Věžky). Tím se doplní prstenec kolem obce. Teprve pak dává smysl stavět v oblasti R3 a posléze R2 (tím by vznikal vlastně druhý prstenec).

 5)      Já osobně si myslím, že stávající ÚP je kvalitně zpracovaný. Jeho autor, doc. Kopáčik, byl placen obcí, tedy pracoval v zájmu obce. Nevidím důvod, proč bych více důvěřoval projektantovi soukromého investora (a teď při vší úctě k nim, dělají opravdu dobrou práci, jenže ne pro nás), protože on přece pracuje v prospěch toho, kdo jej platí, nikoli v prospěch obce.

 6)      Pokud mám svým rozhodnutím v zastupitelstvu finančně zhodnotit pozemek soukromé osoby, musím mít naprostou jistotu, že z toho bude mít prospěch obec (a já si myslím, že z toho bude mít spíše škodu – byť neupírám nikomu z kolegů právo myslet si něco jiného. Každopádně by to ukázal až čas a ani potom to nebude jednoznačné. Jistě bude značná část občanů nespokojená). Opravdu nerad bych se dostal do situace, že nějaký „bdělý“ občan to vyhodnotí tak, že jsem zneužil pravomoc veřejného činitele a podá na mě trestní oznámení (a že takových případů bohužel v ČR byly mraky, viz nesmírně zajímavý a pro zastupitele skoro povinný článek zde: https://hlidacipes.org/jan-urban-mame-nebezpecny-trestni-system-zmeni-se-to-az-se-i-zlociny-statnich-zastupcu-budou-stihat/)

 7)      K námitce některých kolegů - proč prý jančím, vždyť na vymezených zastavitelných plochách prý nikdo stavět nechce a tady máme nabídku jako na zlatém podnose – no, jak už jsem uvedl: To, zda tam někdo chce nebo nechce stavět, je třeba nejprve jednoznačně prokázat. Zadruhé: V rezervě prostě nelze nyní stavět, viz odpověď doc. Kopáčika a stavební zákon.

Zatřetí: I kdyby nikdo aktuálně v zastavitelném území stavět nechtěl, máme potřebu stavět nové domy? Chtějí to občané? Kolik domů a v jakém časovém horizontu? Na jednom místě nebo raději rovnoměrně v různých částech? Neměli bychom preferovat spíše opravy stávajících domů a zastavění proluk? Neměli bychom si v tom všem nejprve udělat jasno, než zbrkle něco odhlasujeme?

 Mně to celé připadá, jako kdyby Zlobice (myslím tím vzhled naší vesnice) byly tváří stařenky, které sice v úsměvu chybí dvojka vlevo nahoře a trojka vpravo dole (to jsou ty nezastavěné úseky uvnitř obce), ale ona si raději nechala udělat zlatou stoličku (to je ta honosná výstavba na poli). Pak se bude na každého usmívat, aby bylo dobře vidět tu stoličku, ale přitom si neuvědomí, že tím o to víc vyniknou ty chybějící zuby vepředu.

 8)      K námitce, kterou zveřejnil na Facebooku sám vlastník pozemku: „Obsahem záměru je vybudovat v horizontu cca deseti let dvacet rodinných domů, odpočinkový park, místní komunikaci, veřejné osvětlení, kompletní inženýrské sítě a to vše na náklady investora. Obec by tím ušetřila finančí (sic) prostředky, které je jinak povinna vynaložit na přípravu stavebních lokalit a zvýšením (sic) počtu obyvatel, což je přáním každého řádného hospodáře, další peníze do svého rozpočtu.“

Je chvályhodné, že investor slibuje komunikaci, sítě atd. na své náklady. Nicméně není pravda, že by obec byla povinna vynaložit náklady na přípravu lokalit. Je to vždy o jednání s investory. Špičkový materiál pro zastupitele k těmto otázkám najdeme zde: http://www.obcepro.cz/data/MMR-obce-investori-web.pdf

Stejně tak není pravda, že by obec byla povinna zvyšovat počet obyvatel, aby měla vyšší příjmy (pokud to tak pisatel myslel, gramaticky ta věta není správně a nejsem si tak jist významem). Je samozřejmě pravda, že je nám uložena povinnost řádného hospodáře. A jako řádný hospodář jsem povinen zvážit také náklady, které zvýšení počtu obyvatel přinese. A to včetně výhledu do budoucna (např. nutnost posílit el. a jiné rozvodné sítě, nutnost rozšířit kapacitu školky, zvýšené náklady na odpady, úpravy a opravy komunikací zničených při výstavbě a mnoho a mnoho dalšího). Celkový benefit zvýšení počtu obyvatel je tedy sporný (připomínám, že pokud někdo doufá, že nárůstem počtu obyvatel se dostaneme do vyšší třídy s vyšším tzv. koeficientem postupných přechodů, tak ta naděje je zcela lichá, nejbližší vyšší třída začíná až od 5000 obyvatel (https://www.mvcr.cz/mvcren/article/v-novem-roce-nove-rozdeleni-dani-pro-obce.aspx)).

 Když to celé shrnu, tak to vidím takto. O investorem představené studii se dá diskutovat, je celkem pěkně zpracovaná, chválím ochotu investora zbudovat sítě atd. na své náklady, ALE: Jeho záměr je předčasný. Podle mě se v souladu s ÚP v dané lokalitě má stavět teprve až po zastavění zastavitelných oblastí. V každém případě je třeba respektovat platný územní plán a platnou legislativu. Podle ní nyní výstavba v rezervě není možná. Můžeme samozřejmě chtít změnit územní plán, ale to už bych si opravdu připadal jako v Kocourkově, vždyť platí sotva půl roku a navíc je dobře zpracovaný a logický. 

Před tím, než bychom jej případně měnili je potřeba dobře rozvážit, jak rychlá a jak velká výstavba je vhodná. Primárně je třeba přitom oslovit vlastníky pozemků ve stávajícím zastavitelném území a ujistit se o jejich záměrech. Jsem přesvědčen, že pokud tedy opravdu výstavbu chceme, měla by být obec iniciativní právě ve smyslu oslovení těch vlastníků. Dále je možné na základě pozitivních referencí z jiných obcí oslovit developera, který by se postaral jednak o koordinaci s jednotlivými vlastníky (od některých by mohl pozemky vykoupit - mám informace, že někteří se již vyjádřili v tom smyslu, že k prodeji jsou svolní) a také o návrh zasíťování a výstavby komunikací. Finanční náročnost pak je nezbytné přenést na developera (stále na tom po prodeji domů vydělá) - jak se to dělá, viz http://www.obcepro.cz/data/MMR-obce-investori-web.pdf.

A protože je ÚP dobře zpracovaný, dovoluji si vám na závěr uvést své výpisky z odůvodnění ÚP, které dokreslí, proč jsem k předloženému záměru skeptický.

·         Na straně 15 odůvodnění ÚP, kde se řeší soulad se Zásadami územního rozvoje Zlínského kraje se píše:

10) Považovat zemědělský půdní fond (ZPF) za jedno z nejvýznačnějších přírodních bohatství území kraje a za nezastupitelný zdroj ekonomických přínosů kraje. Preferovat při rozhodování o změnách ve využívání území a při zpracování podrobnější územně plánovací dokumentace a územně plánovacích podkladů taková řešení, která mají citlivý vztah k zachování ZPF, minimalizují nároky na jeho trvalé zábory, podporují jeho ochranu před vodní a větrnou erozí a před negativními jevy z působení přívalových srážek, a eliminují rizika kontaminace půd. Dbát na minimalizování odnímané plochy pozemků ZPF zvláště u půd zařazených v I. a II. třídě ochrany.

Splněno. ÚP Zlobice plně respektuje stavební zákon a prováděcí předpisy a také zákon č. 334/1992 Sb. v platném znění, o ochraně zemědělského půdního fondu, zejména ustanovení §4 a §5, a mimo zastavěné území vymezuje pozemky, ve kterých by mohlo dojít k odnětí zemědělského půdního fondu, jen v nezbytných případech. Z možných variant rozvoje byla preferována taková, která minimalizovala zábor ZPF v nejvyšších třídách ochrany. V kritických místech ohrožení půdy vodní erozí byly rozmístěny souvislé plochy zeleně (např. plochy č. 73, 74). Podrobnější zdůvodnění záboru ZPF viz v kap. 12.2.

 ·         Od strany 22 Odůvodnění ÚP dále (6.1 Základní koncepce rozvoje území obce):

Z těchto podkladů a informací vyplývá, že Zlobice nemohou předpokládat v následujících letech žádný překotný rozvoj, že se bude jednat jen o dílčí změny v zastavěném území a že nové rozvojové plochy měly být především obytného charakteru, neměly být rozsáhlé a měly být umístěné do míst těsně navazujících na stávající zastavěné území a dopravní a technickou infrastrukturu bez dopadů na celkovou koncepci územního rozvoje.

6.2 Urbanistická koncepce

Urbanistický návrh respektuje stávající členění řešeného území na dva sídelní celky –prostorově samostatné vesnické části Bojanovice a Zlobice. Jádra obou původních vsí pro jejich urbanistickou hodnotu, ale také proto, že tu není žádná objektivní potřeba změny, ponechává návrh územního plánu v původní podobě.

Jak Bojanovice, tak Zlobice jsou typickými hanáckými „ulicovkami“, podlouhlá kompaktní náves je obestavěná selskými usedlostmi v půdorysném tvaru „L“ seřazenými do souvislé uliční fronty. Optimální rozvoj takových vesnických struktur je v zásadě teoreticky možný dvěma způsoby: 1. pokračování lineárního uspořádání, 2. rozvoj okružního systému postupnou přeměnou záhumenkové komunikace po obvodu v komunikaci obsluhující další prstenec zastavitelného území. V Bojanovicích se z důvodu terénní konfigurace jeví vhodný spíše druhý způsob. V západní části je dostavba vnějšího prstence již většinou realizovaná (nový územní plán pouze ze starého přebírá ještě nezastavěnou plochu SO.3/1a doplňuje SO.3/13). Ve východní části tato příležitost dosud není naplněna, územní plán mimo jiné i z důvodu možného převedení vedení tranzitní dopravy sever-jih na novou komunikaci tu předpokládá rozvoj až ve vzdálenější budoucnosti a území zahrnuje mezi rozvojové územní rezervy. Ve Zlobicích severně od historické návsi podnítila v minulosti stavební rozvoj silnice (dnes II/428) vedoucí z Kroměříže na východ, která v obci kolmo protíná silnici III. třídy směřující k Bojanovicím. V křížení obou systémů postupně vzniklo nové centrum reprezentované historickými budovami kostela, fary, školy, později pošty a penzionu. Umístění centra v severní části Zlobic, blíže k Bojanovicím, je logické i ve vztahu k duálnímu charakteru obce. V tomto smyslu význam centra posiluje také nejrozsáhlejší rozvojová plocha umístěná územním plánem strategicky na severní okraj Zlobic (SO.3/8). Logickým doplněním prstence za záhumenkovou komunikací v západní části Zlobic je plocha SO3./10.

·         Na straně 39 v odůvodnění ÚP se pak jasně píše:

-Územní rezervy R2 a R3 –bydlení v rodinných domech – vyplývají z požadavků občanů a obce, z důvodu záboru příliš velké plochy ZPF je ale nebylo možné zařadit přímo do návrhových/změnových ploch územního plánu. Jejich „překlopení“ do návrhu je možné až změnou ÚP po vyčerpání rozvojových možností navržených územním plánem.

Na str. 75: -podél východního okraje Zlobic (trať Přední díly, v návrhu vymezeno jako územní rezerva R2, 1,8 ha, většinou v I. třídě ochrany ZPF mimo zastavěné území); o tuto plochu obec a vlastník usilují, proto by se jevila reálná, ale z důvodu záboru zemědělské půdy v nejvyšší třídě ochrany nebyla do návrhu ÚP zařazena; je vymezena jako rezerva, její prověření bude aktuální až v případě vyčerpání stavebních příležitostní na plochách s menšími dopady na půdní fond.

-podél východního okraje Zlobic (trať Za humny, v návrhu vymezeno jako územní rezerva R3, cca 0,55 ha v I. až IV. třídě ochrany mimo zastavěné území); tato plocha vhodně vyplňuje stávající zástavbu (vlastně se jedná o proluku), ale s jejím zastavěním momentálně obec nesouhlasí;

·         V kapitole 7 zdůvodnění ÚP, kde se řeší potřeby vymezení zastavitelných ploch, str. 39:

Počet obyvatel (k 1.1.2013): 628

Počet bytů (Zlobice a Bojanovice dohromady, pozn. FL): 251

Z toho obydlených: 214

Návrh ÚP

Návrhový horizont ÚP: rok 2034

Zastavitelné stavební plochy: 6,50 ha

Zastavitelné stavební plochy mimo zastavěné území: 6,26ha z toho pro: bydlení: 5,20ha

technické vybavení: 0,91 ha

veřejná prostranství: 0,15 ha

Zastavitelné stavební plochy / celkové území: 0,97%

Zastavitelné rezidenční plochy / celkové území: 0,83%

Navrhovaný nárůst zastavěného území (+6,26ha): 12,09%

Předpokládaný přírůstek počtu obyvatel (+50) 7,96 % (obě vesnice dohromady, pozn. FL)

Vzhledem na velikost obce, její potenciál vyplývající z vybavenosti a využití území a demografických, urbánních i přírodních podmínek se předpokládá pozvolný územní rozvoj a mírný nárůst obyvatel.

…

Předpokládaný rozvoj obce je výrazně nižší, měřeno jak počtem obyvatel, tak přírůstkem stavebních ploch, než obvykle udávána limitní 3% ročně (požadavek zachování identity a příznivého společenského klimatu).

Celková potřeba nových bytů: 30 bytů (a to v horizontu až do roku 2034, v obou vesnicích dohromady a nikoli v jedné lokalitě, nýbrž rovnoměrně po obou vesnicích, pozn. FL)

Tab. 3: Zastavitelné stavební plochy navrhované územním plánem

[smradinaceste-blog]

31 - Yeees, konečně první školní den.

7:00

Naše relativně útulná knihovna nabízí spoustu prostoru k seberealizaci. Člověk zde může cvičit, tančit, spát na různých místech, číst knihy, prohlížet obrázky pověšené na zdech, pracovat u psacího stolu nebo se z okna kochat okolními horami. Naše první školní ráno ovšem zahajuje návštěva, o které tu jistě nebude nouze. Dorazil pavouk. Místní sklepák se sedmicentimetrovým tělem, který, když se ráno protahuje, dá určitě víc než deset centimetrů. Leze po dveřích, když si jde Eva čistit zuby na školní hřiště. Je okamžitě v šoku. Pavouk ale bohužel odpočívá tak nešťastně, že ho nelze trefit žádnou dostupnou zbraní dost dobře. „Určitě mi uteče, i když se trefím“, upozorňuji se, když na něj mířím teniskou.

Eva: Ikísku, zabi ho nebo se stěhuju pryč, tady už nikdy neusnu!

Iki: Pojď ho vyfotit, když se nehýbe.

Eva: Ježiš, ten je obří, do háje, to je macek.

Zamířím a prásk, trefuji se špatně, utíká po dveřích dolů na zem a svými osmi hnátami se bleskurychle blíží ke mně, aby vrátil úder, zmetek. Jenomže běžecká bota s terénní úpravou na podrážce je proti. Pavouk je mrtev a hozen mravencům ke spravedlivému soudu.

9:00

Děti přichází do areálu školy. Dívají se na nás jako na mimozemšťany a stojí. Jsou špinavé a neustále hážou kemry poctivě tažené až z paty. Tady to není neslušné. Na prašných cestách se jim zanáší dutiny jedna radost, tudíž je potřeba to často protahovat. Přichází i ředitel školy. Svou A1 angličtinou zdraví své nové dobrovolníky a mě hladí ve vousech jako kozla. Předvádí se před dětmi, že si jako může šáhnout. Chvíli mě drbe, směje se a dívá se po dětech. Ta zírají s otevřenými ústy, protože tohle ještě neviděli. Příjemné to není, tak se brzo odtrhávám a česky se jej ptám, jestli je úchyl.

9:45

Děti se organizovaně šikují na hřišti před učebnami. Jeden ze studentů v zakasané košili, kalhotech a žabkách přichází do ředitelny pro buben. Následuje společná rozcvička za jeho doprovodu, na závěr všichni pějí nepálskou hymnu. Mezitím se ředitel s ostatními učiteli shlukují nad mapou světa a řeší, kde je Česká republika. Na zeměpis zde očividně aprobaci nemají.

S Evou jsme se dohodli, že si vezme pátou a sedmou třídu. V sedmé třídě jsou největší parchanti a to není nic pro moje nervy. Eva zvolí přátelskou strategii, bude na všechny hodná, vybuduje si přirozenou autoritu a dlouhodobý vztah. Já jim radši dám pár facek nebo 100 kliků a bude klid.

10:05

Fasuji fixu na tabuli, propisku a učebnici pro šestou a čtvrtou třídu. Čtvrtá třída, kam právě mířím, je v učebnici na straně 54. To zní dobře, už berou minulý čas a mezi slovíčky v této lekci je například slovo „obratlovec“ nebo „návrh“. „Ty vogys, jak se řekne obratlovec?“ Ještě budu za blbce ve čtvrté třídě na nepálské základní škole uprostřed džungle s pavouky. No nic, přiberu ještě houbu na mazání a jde se na to.

10:10

Dveře do třídy jsou pootevřené, zevnitř jde cítit očekávání a mírné napětí. Nikdo vevnitř ani nedutá.

Třída sborově: Good morning, sir.

Já: Good morning! You can sit down.

Třída sborově: Welcome here, sir.

Já: Thank you! How are you this morning?

Třída sborově: I am fine, thank you.

Já: Everybody is fine today?

Třída sborově: Yeeeees.

Já: Nobody is feeling bad?

Třída sborově: Yeeees.

A takhle to jde celou první hodinu. Systém vzdělávání v angličtině (o dalších předmětech si ale neděláme jiné iluze) je zde založen na opakování toho, co říká učitel. Žáci jsou sice již na straně 54 a měli by umět plynně hovořit o obratlovcích, realita je však jiná. Všichni umí perfektně oznámit, že se jmenují například Rasil Mahut nebo Parmila Budhka a že se mají fajn, ale to je tak vše. Já jsem, ty jsi, on, ona, ono je, to je učivo zcela mimo mísu. My jsme, vy jste, oni jsou, to už je úplný Mars.

Jsou to stroje na opakování. Jejich domácí úkoly spočívají většinou v prostém opisu textu. Textu, o kterém nemají vůbec žádnou páru.

První hodinu jsem zahájil kartičkami se jmény, krátkým představením a poté testováním toho, jak děti reagují na základní otázky. Hodinu finišuji důrazem na správnou výslovnost některých slov, u nichž jsem zaznamenal výslovnost opravdu tristní. Bohužel to mají v krvi už čtvrtý rok, takže přeučení bude fakt těžký.

11:00

Setkáváme se s Evou, která svou první hodinu absolvovala v páté třídě s úplně stejným výsledkem. Rozdíl mezi třídami? Žádný, maximálně minimální. „Co s tím budeme dělat?“ ptá se Eva zírajíce do učebnice.

15:40

Po odučení šesté a sedmé třídy se děti rozbíhají domů, kde je už čekají rodiče a nepodojené buvolí samice, nesesbíraná vejce od slepic, nebo neočesané pomeranče na stromech kolem domu.

My bilancujeme náš první den a snažíme se vymyslet strategii, jak ze strojů na opakování bez porozumění udělat stroje na přemýšlení s porozuměním, k tomu si dáváme domácí banány a sušenky, které nám přinesl pečlivý Zdeněk.

18:00

V Nepálu je tma již kolem sedmé a v devět chodí spát i dospělí, aby už v šest ráno vyběhli na pole a trošku porobili. I my jsme si zvykli na tento životní styl, v sedm si čistíme zuby a jdeme si pomalu lehnout. Včera byl prý soused vedle školy nucen tyčí umlátit kobru, která se sama pozvala na večeři. Tak, o srandu v příštích dnech tu jistě nouze nebude.