#já nejsem ok

[tescont]

Moje verze je, že je všechno to samý, ale není to Liduška, ale Růženka, začne to využívat opravdový Krkonošský reálie a stane se z ní krásná duchyně co má Růženčinu zahrádku

[dalsimoravskyblog]

Služka: lepší, než jsme čekaly*

Je to tady, drahé oteplenstvo, historický lesbický film Služka je v kinech. A je to... film. Dojmy níže, spoilery zaručeny (ale nějak je označím, protože tipuju, že někdo z vás to třeba na rozdíl od Jana Žižky bude chtít vidět).

*(název není hrubka)

Pokud jste z Česka, vaše první dojmy pravděpodobně budou „mám aneurysma? proč slyším známé zvuky, ale ničemu nerozumím? je to počátek demence? přišla jsem do kina moc zhulená? what the fuuuuuck“. Já jsem byla v kině s anglickými titulky pro expaty, takže jsem se měla aspoň čeho chytit, ale v normálním kině budete nejspíš v háji. První scény se mluví slovensky (duh, je to slovensko-česká koprodukce) a ještě dialektem a ještě huhňavě. 

To je moje první seriózní kritika a zároveň pochvala. Uslyšíte spoustu jazyků, slovenštinu především, češtinu, němčinu, maďarštinu, francouzštinu a možná ještě nějaké další jazyky, co jsem stihla zapomenout. Jako amatérská lingvistka to miluju ♥. Bylo by cool, kdyby to někdo pořádně nazvučil! Bylo by to moc cool!

Esteticky je to každý lesbický historický film, takový standard, hezky se na to kouká, jsou tam kostýmy a tak (nejsem odbornice, jen korzetová scéna je trochu cringe).

Kromě jazykovědy se film zamilovaně pustil do tématu, který byste nečekali. Máte dvě vteřiny na zamyšlení. Jaká historická reálie si zaslouží pozornost v lesbickém rakousko-uherském dramatu? 

Jsou to hovna. Nemluvím v metaforách. Dozvíte se řadu věcí o vylučování na počátku století. Proč? To by mě sakra taky zajímalo. Ale poučená jsem rozhodně.

Anyway...

Teď to, proč jste sem přišli. Přežili jste předchozí pasáž, takže si to zasloužíte. 

VZTAHOVÉ SPOILERY Vztah dvou hlavních hrdinek začíná tvrdou šikanou na pracovišti (netěšte se na sexy enemies to lovers, těžko můžou být enemies, když jedna je podřízená té druhé), drsně eskaluje do intimního tance na schodišti... Pak okamžitě mají sex. Žádný vykrucování. A pak mají sex ještě několikrát, není to moc ošizený, ani moc exploatační, cute 10/10. Na konci ani jedna z nich nezemře! Neskončí spolu, ale není to drtivou tíhou historických okolností a agresivní homofobií (všichni, co na ten vztah přijdou, jsou překvapivě vychillovaní, dokonce i z místního úchyla se vyklube spojenec a kámoš), ale zbabělostí jedné z nich prožít cottage core romanci na salaši (honestly nevím, jestli jsou tam hory, odmítám z principu rozumět geografii). 

Všichni víte, proč tu jste, takže teď už jen rychloběh dalšími postavami a dějovými linkami podle zajímavosti specificky jenom pro mě.

Aňa Geislerová, přístav srozumitelné češtiny, hraje pokročilou lesbu (čti sufražetku a čarodějnici), bezkonkurečně nejlepší postavu ever. Nesouhlaste a plačte svou hloupostí.

Zuzana Mauréry se v posledních letech stala milf mých snů, ale její postava je spíš blbá a nepříjemná. Ne bez záměru. Představte si typickou strážkyni patriarchátu, ale líp oblečenou, protože žije v době první světové. Rozhodla jsem se, že ji shipuju s postavou Geislerové, a stojím si za tím. (Zábavný detail – ač slovenská herečka, ve filmu mluví německy a česky).

Vica Kerekés prožívá patetickou heterosexuální story jak z Chvilek pro tebe, je to smutné, ale jakože schválně smutné. Pasovaly jsme ji (my, návštěvnice kina) na tragickou bisexuálku. Pochopíte proč.

Pak jsou tam nějací chlapi, ale to nestojí za řeč, protože drtíme patriarchát. 

Ok, jedna myšlenka o jedné mužské postavě, že jste to vy. Z války se nejmenovaný muž vrátí bez nohy a bez oka a chování skoro všech k němu je odporné a těžko se na to kouká. Trochu pomáhá, že to už před úrazem byl masivní kretén a to se nezměnilo. Ale stejně si člověk uvědomí, že ableismus má dneska (obecně) aspoň méně násilné projevy. Brrr.

Když už jsme u ableismu, tho. Tohle je katastrofální oslí můstek. Hlavní postava služky, Anka, je potvrzená obyvatelka autistického spektra. Přiznávám, že jsem to při sledování nepochopila, ale scénáristka a autorka předlohy to takhle napsala. Takže zmiňuji pro všechny autistické a jinak neurodivergentní koulaře v publiku. I see you, i lesbický slovenský film sees you. 

Na chaotický závěr připojím dvě myšlenky. 

Je vidět, když je něco natočené ženami o ženách. Tady je režisérka, scénáristky, autorka předlohy, všechny důležité postavy, všechny důležité vztahy a dějové linky, ženská témata (domácí násilí, sexismus, potraty). Kameraman se teda jmenuje Laco, ale nic není dokonalé.

Tento poslední point souvisí s tím předchozím. Od této chvíle očekávám, že v každém filmu uvidím nahou osobu na koštěti pobíhající po půdě za výkřiků „chcípni! chcípni!“ zremixované do halucinační koláže. You know, as a treat.  

[paskvilnet]

Manu Chao

Už ani nevím, co to je jít do studia s tím, že vím předem, co budu dělat. Nebaví mně to. Studio vozím v podstatě furt s sebou. A když mě něco napadne, snažím se to nahrát. Hned. Mám malej mikrofon a nahrávám všechno možný. Na ulici, něco z rádia, z televize, lidi v baru, vyprávění. Nahraju to a pak s tím dál pracuju.. Je výborný něco složit a okamžitě si to nahrát. (aby můj poznámkovej blok nebyl jenom předběžnej, ale aby se nahrávalo už přesně podle něj). Tohle momentální zaznamenávání mne teď v podstatě baví ze všeho nejvíc. Nejlepší by bylo, kdybych mohl nahrávat přímo v momentě inspirace.

Proč hrajete právě u nás (v Tijuaně)? Protože chceme, abyste slyšeli, co s touhle kapelou už pár let hrajem. Je to už dlouho, co jsem tady hrál s Mano Negra a přišel čas se sem vrátit. Myslim, že Tijuana je hodně citlivý místo planety, koncentruje se tady spousta problémů, které má celá Latinská Amerika. A hodně pro mne znamenají mí přátelé, které jsem tady za tu... Překvapuje mě, co se to s lidma děje. Přímo po nás vyžadujou spoustu divnejch věcí. My jsme muzikanti a přitom nám na tiskovkách dávaj skoro jenom politický otázky. Vůbec se nás neptaj na hudební věci. My bychom se ale mnohem raději bavili o muzice. Já se považuju za umělce-muzikanta, nejsem v žádným případě politik. Už to samotné slovo je mi protivné. Moje životní filozofie je cítit se občanem přítomnosti, Cítit se dobře, kdekoliv jsem. V harmonii s tím místem a to, ať je to místo pěkný nebo hnusný. Pro mě je to jasný, já už mám kariéru za sebou. Nikam se necpu. Cokoliv teď dělám, je jenom pro zábavu. V momentě, kdy bych něco „musel“ jdu od toho. A protože nemůžu vědět, jak dlouho mne to či ono bude bavit, neplánuju na víc než půl roku dopředu. Příkladně: pamatuju si, že jsem někdy v devadesátým pátým odjel do Ria, abych tam úplně změnil svůj život. Uklidnil se a tak. Za týden už jsem tam měl novou kapelu a za měsíc vyrážel na turné. Nedalo se tomu prostě zabránit. Já se dost stydím. Nerad chodím na pódium. Radši bych šel s kámošema do ňákýho bárku, dal si drinka, pokecal. Vykašlal se na koncert a šel někam zakalit. Při samotném vystoupení je to ale ok, člověk je v tom položenej. Nemyslí na nic. Ale hodinu před koncertem je to hrozný. Manicky hledám důvody, proč tam nejít. Sháním doktory, helikoptéru, prostě cokoliv. Mám takovou teorii, že jakmile vylezeš na pódium, všechen ten strach, cos měl, se promění v energii. V celý jižní Americe to teď ukrutně jede. Je tady strašně moc nový muziky. A v Mexiku to, podle mě, šlo vůbec nejdál. Je to jedna z prvních zemí, kde se to takhle hudebně rozjelo. Ať už je to rock, folklor nebo stovky dalších hudebních stylů a odrůd. Je spousta zemí, který ještě neznám... a tohle všechno je hrozně vzrušující… Člověk si musí umět život zařídit tak, aby ho bavil. A kvůli tomu se vyplatí i chvíli makat...

[mozaika-pismen-a-slov]

Knížky, co jsem teď přečetla a neměla jsem nějak na to sem o nich něco psát

Máj (K. H. Mácha)

- přečteno poměrně rychle, ale moc mi to nesedlo - znala jsem zhruba ten příběh, ale rozhodně jsem nečekala, že se celej odehraje na začátku a zbytek bude lyrika - ta část, jak tam přírodniny vyjmenovávají, jak mu přispějou na pohřeb, mě poněkud zaskočila - jsem byla jako "to je jako horečkovej sen :D :D", a až pak mi došlo, že to MĚL bejt horečkovej sen - ten konec byl velmi cool (ich-forma omg)

Kytice (K. J. Erben)

- miluju. - Erbenovy storytelling schopnosti>>> - ich-forma na random mytickou vědmu? ano, prosím!! - změny pohledů byly skvělý - konzistentní, ale obměňovaný styl, takže to bylo celistvé, ale neohrávané - KOMUNIKACE. DOHÁJE, KOMUNIKUJTE, LIDI. a zjišťujte si už kurňa pravidla nadpřirozena, než je začnete porušovat. koukám se na tebe, matko z vodníka. - mega mě pobavilo záhořovo lože. ten kluk na konci musel bejt hrozně zmatenej. prostě přišel do lesa s dědou, jde mu najít pramen, místo toho objeví jablka v hesperidčinym stylu, pak na něj promluví pařez, tak se skutálí ze svahu a jde to ukázat dědovi, ale ten pařez je najednou jako "jé, ahoj, pojďme spolu umřít", děd je jako "ok" a... umřou. - plus začátek týhle balady byl hrozně cool. - tak lehce plynoucí verše..! - re: svatební košile -- kdybyste. kdybyste jen neučili svoje ženy mlčet a ukázali jim, jak říkat "ne", když se jim něco nelíbí. možná že by se nic takovýho nestalo. - takže až na to, že ta verze, kterou jsem si stáhla z knihovny do čtečky, vynechávala každý písmeno V na začátku řádku, jsem si to moc užila. čte se rychle, rozhodně zajímavější než máj, aspoň pro mě. hrozně moc to stálo za to.

Noční cirkus (Erin Morgenstern)

- skvělá atmosféra - hned první, co mě zaujalo, byla fakin' du-forma. na začátku. oni začali du-formou. omg. - trošku jsem se do toho ke konci tlačila. upřímně jsem čekala vyšší stakes, možná víc temnoty... možná jsem zkažená grim dark věcma, co jsem kdysi hltala. ale jinak to bylo moc fajn. - moc mi neseděl ten psací styl. jo, mělo to svý kouzlo, ale ubíralo to na živosti. asi je to osobní věc, ale já strašně nemám ráda, když se ta přehršel uvozovacích slov, kterou čeština disponuje, nahrazuje "řekl". ok, je to styl a v angličtině mi to nevadí, ale pak tam byl dialog, který vyústil tím, jak postava A mrštila po postavě B nějakou věc, ale tím, jak to bylo samý "řekne" a "řekne", tak jsem vůbec necítila to napětí. navzdory přítomnému času mě to vůbec nedostalo do toho momentu. - možná jsem prostě zvyklá na větší popis emocí? - ale ti reuvers na konci, to bylo zatraceně sweet - a miluju oboje dvojčata. ten fakt, že tam byla dvoje, přičemž jedna byla stejná a druhá "opačná", i když se ne-nenáviděla >>> - čekala jsem hodně, ale ne wlw reprezentaci :D - celou dobu jsem četla cukiko s k, dokud mě nenapadlo najít si mbti těch postav a nezjistila jsem, že se to původně píše tsukiko... TwT - ta romantika mě mnohem víc bavila ze začátku, upřímně. ale asi nejsem úplně romantickej člověk. (haha.) - ty jednotlivý linky byly tak cool - celý to bylo cool. - řeknu to ještě jednou, TA ATMOSFÉRA - já chci bejt marco ;-; chci bejt cool kouzelnej iluzionistickej pán z devatenáctýho století, co má buřinku a pochybnou morálku a spoustu záhadnejch sešítků a knih a- - byli v praze! byli v praze! :D - jsem chvílema byla jako "to už oscar wilde nežil" "teď byl odsouzenej" "teď zrovna umřel", protože referát- - ale bylo to fakt extrémně kouzelný - hrozně hezká bichle, toto - doporučuju

[kouzelnaberuska]

"nehnu se odsud dokud mi Matěje nevrátíte."

"měl mi sloužit dokud nebudu opravdu šťastný, to já ale nejsem a chci Matěje zpátky"

ok, gayboy

[lieselotte-sky]

Alza? Příště raději ne

Smyslem tohoto je ušetřit vám nervy, peníze a čas, protože pokud si myslíte, že si něco objednáte v Alze a ono vám to příjde, tak si to myslíte blbě.

Problém začal minulý čtvrtek, kdy jsem zjistila, že nějaký kretén nenatřel prostor pod kováním na dveřích od koupelny, což je docela problém pokud měním kování za kus s jiným tvarem. Výsledek? Potřebuji barvu, ideálně ve spreji, původní kování dolů, původní zámek ven, přestříkat, nový zámek dovnitř, nové kování na dveře, hotovo, práce odhadem na tři hodiny, neb barva musí zaschnout. Dobře, musí se koupit barva. V Tescu za 400 a jen v pixli, takže ještě štětec. To je trochu moc. Chvíle hledání, Alza. Inu dobře. SEO mají viditelně zmáknuté. Když už se tam něco objednává, přiberou se další věci, zkrátka a dobře, v pátek byla hotová objednávka za víc jak dva litry (byť sama barva vycházela na 140Kč), všechno dostupné skladem k okamžitému vyzvednutí v pleškovicích, OK, necháme doručit do Alza boxu, protože kdo by jezdil do pleškovic. Doručení v sobotu v 8 ráno, no výborně. Objednávka bohužel zaplacena předem kartou (já Markétě říkala že je to hloupý nápad, že věci se nemají platit předem).

V sobotu o půl deváté přišla SMS, že doručení se zpozdilo a že teda v neděli o šesti ráno. No dobře, může být. V neděli v osm přišla SMS, že doručení se zpozdilo a že teda v pondělí v osm. Inu dobře. V pondělí o půl deváté Markéta volá do Alzy s tím, že co teda bude. No, víte, na ČT24 řádí sněhová kalamita a tak se dodávky zpožďují. V tento moment mi to začalo být jasné jak po amfetaminu a říkám Markétě, že asi přišel čas tu objednávku zrušit. Ale prý ne, že to ještě dovezou a že ať to teda zajdu vyzvednout. No myslela jsem si o tom svoje a na moje samozřejmě došlo: o půl jedenácté přišla SMS, že doručení v úterý v šest ráno. Inu prohlásila jsem, že tentokrát tam zavolám já. Markétě se to nelíbilo, moc dobře ví jaký to má průběh když někam telefonuju, že si z těch lidí dělám srandu, urážím je, způsobuji jim doživotní traumata a samé takové pěkné věci, ale většinou mám výsledky. Asi už byla i docela naštvaná a tak na chudáka kondomóna seslala tuto pohromu.

Když voláte do Alzy, tak vás to nejprve spojí s umělou inteligencí, které jsem několikrát sdělila, že je sračka zkurwená křemíková s odtokem, což mi udělalo moc dobře, no a poté jsem jí sdělila, že chci změnit objednávku. No, kdybych té sračce řekla, že chci řešit doručení, tak mne to přepojí k odrážeči v první linii, který mi sdělí, že na ČT24, idnes a dokonce snad i na novinkách řádí sněhová kalamita, což už jsem toho dne jednou slyšela a já mám raději pohádky s překvapením.

Na druhé straně se ozval živý operátor. Wow, to jsem nečekala. Nadiktovala jsem číslo objednávky a pokračovala s tím, že měla být původně doručena v sobotu, ale přišla SMS s tím, že teda v neděli, v neděli přišla SMS s tím, že v pondělí, v pondělí přišla SMS s tím, že v úterý a že si myslím, že pokud věc nebudu řešit, tak že v úterý příjde SMS že ve středu a ve středu zase že ve čtvrtek atd., pouze se metodou sudá/lichá budou prohazovat časy 6:00 a 8:00 a že tu situaci chci nějak vyřešit. Bába kontrovala tím, že mi bude přiznána kompenzace ve výši 200Kč. Inu musím si ten záznam poslechnout, asi zním jako důchodce, na ty by to jistojistě zabralo, ale mně nějakých 200Kč neimponuje a tak jsem pokračovala, že jestli je problém v tom, že doručení do alzaboxu, že bych to třeba změnila na doručení na prodejnu jestli je tam plno, načež v bábě hrklo jak ve starých šwarcwaldkách a vyhlásila, že v alzaboxu problém není, že čekali na dodání té barvy, která byla skladem. Nejsem příliš zkušená v doublethinku, takže jsem tuto informaci přešla a soustředila se na jádro věci. Bylo mi sděleno, že objednávka je již předána dopravci, což považuji za klíčovou informaci a že to tedy zaručeně v úterý ráno dojde a že mi tedy přiznávají kompenzaci 200Kč a v klidu jsme se rozloučili, žádná dramata, nic takového.

Bylo mi jasné, že v tento moment nemá cenu cokoliv dále řešit. Lidé obvykle nebývají příliš dobří ve lhaní. Dokud je nevyvedete z konceptu, tak lžou jak když rudé právo tiskne, ale když je něčím trochu vylekáte, například tím, že trefíte něco, co nemáte vědět, pak z nich v leknutí vypadne nějaká pravda, což je v tomto případě to, že alza provoz alzaboxu outsourcuje. No a u kohopak to asi bude, když do Alzaboxu doručuje i zásilkovna? A tím se dostáváme k našemu oblíbenému robotickému depu Nunčaky, přes které může jít balík i týdny.

Podle mého názoru se stalo toto: Alza objednávku vyřídila už v pátek a předala jí zásilkovně, což je ale informace, která se utajuje. Zásilkovna jí podle smlouvy měla doručit další den ráno, což by neměl být problém a problém by to nebyl, kdyby v cestě nestálo ono problematické robotické depo. Kdybych tedy chtěla změnit doručení na prodejnu mohl by to být problém v případě, že by některá z těch věcí jednoduše nebyla skladem, proto se mne snažila vší silou donutit k doručení do alzaboxu a současně doufala, že to ta sračka snad teda konečně doručí.

Pochopitelně, že ta sračka to opět nedoručila, jistěže, dnes ráno přišla SMS, že se doručení přesouvá na středu, takže jsme tu objednávku konečně zrušily. Výsledkem je, že jsou dva litry v hajzlu, ty už neuvidím, to je mi jasné.

Takže poučení z toho plyne takové, že neobjednávejte nic do alzaboxu pokud jste v místě, kde se zásilkovna rozbíjí o hypermoderní robotické depo Nunčaky. A rozhodně jim neplaťte předem. Tak milé děti a já jdu do Tesca koupit tu barvu za čtyři sta. No, kdybych to udělala už ve čtvrtek, mohla jsem ušetřit dva litry a momentálně bych měla už dávno opravené dveře, ale tak chybami se člověk učí.

[therka1996]

Tayvin 1x04

TAYLOR S CALVINEM JSI SEDNOU DO VIP ABY NEBYLY NIKOMU NIC NAOČI TAYLOR NECHCE ZATÍM ŽÁDNÉ DRBY NEBO POMLUVY NEMÁ TO ANI ČAS TEDKON ŘEŠIT A ANI NÁLADU.. VYPADÁ TO TAM NĚJAK TAKHLE

Calvin: Nebude ti vadit když budeme tady

Taylor: Právě na tohle jsem se tě chtěla zeptat nechci aby druhý den ráno vyšel nějakej bulvár

Calvin: Myslím že jsi Taylor Swift takže stejně se to tak jednou stane

Taylor: Myslíš že bude nějaký příště??

Calvin: Asi záleží jak se budeme po dnešku cítit , ale to jsem ti chtěl hlavně říct že tě dlouhou dobu opravdu obdivuju ..

Taylor: I když nejsem tvůj typ a nikdy by jsi semnou nešel na rande

TAYLOR SE USMĚJE A CALVIN SKLOPÍ HLAVU

Calvin: Ale tohle zatím není rande a kdo může vědět jestli to dopadne vůbec

POŠKÁDLÍ TAYLOR

Taylor: Ale takže tedkon budeš dělat nedostupnýho

Calvin: Nic takovýho jsem neřekl , jen to už byla nějaká doba a já jsem byl i po rozchodu neměl jsem myšlenky začít něco jinýho a radši jsem se věnoval kariéře a docela dost se mi to vyplatilo ..

Taylor: Taky jsem o tobě hodně slyšela ty jsi z Irska ? Takže žiješ tady ale rodinu máš tam?

Calvin: I jak jsem se vybudoval mám rád svoje soukromý proto dokud to jde držím rodinu tak kde jí mám nejsou na tohle ani moc zvyklý proto když je chci vidět letím hned za nima a proto to pro mně není problém ..

TAYLOR SE USMĚJE

Taylor: Moc dobře znám ten pocit chci ti jenom říct že když takhle s někým vyrážím na rande nebo at je to cokoliv chci vědět do čeho vlastně půjdeš..

Calvin: Taylor já nevím jaký máš zkušenosti s chlapama nebo s klukama ale já jsem opravdu chlap ... A respektuju ženy který na sobě dokážou hodně pracovat a myslím jsi že jsem nikdy nežárlil na něčí úspěch upřímně ...

Taylor: Tak to ráda slyším

TAYLOR VIDÍ JAK K NIM JDE ELLIE

Ellie: Nechci rušit jenom se chci rozloučit

Taylor: Ty už jdeš ale proč

Ellie: Je pozdě a už mně někdo schání doma takže musím ale můžeme jsi zítra dát někde snídani třeba ??

Taylor: Já už jsem domluvená se selenou ale můžeme se spolu domluvit na příště ?

Ellie: Určitě

OBEJME JÍ I CALVINA ON SE PODÍVÁ NA TAYLOR

Calvin: Jak dlouho už jsi vlastně bez vztahu pokud se můžu zeptat

Taylor: 3 roky

Calvin: To je dlouhá době nechybělo ti to aspon malinko ?

Taylor: Neměla jsem nějakou dobu čas na to ani myslet upřímně žila jsem hlavně pro svoje fanoušky, koncerty, interview a někdy turné takže jsem byla hodně zaneprázdněná

Calvin: Tak tomu rozumím jinak pokud jsem ti to ještě neřekl vypadáš moc nádherně

TAYLOR TO POTĚŠÍ

Taylor: Děkuju ani ty nevypadáš zle

CALVIN POKÝVE HLAVOU A TAYLOR NAJEDNOU VIDÍ Johnna Mayere

JE TROCHU V ŠOKU CALVIN SE NA NÍ PODÍVÁ VIDÍ ŽE NĚCO NENÍ OK A PODÍVÁ SE JEJÍM SMĚREM A VIDÍ HO

Calvin: Hej jsi v pořádku

Taylor: Myslíš že tě o něco můžu poprosit

CALVIN CHVILKU VÁHÁ

[dobrovsky-rottuje]

Moje maminka jakožto češtinářka pravidelně chřadne kdykoli uslyší že se někdo chce "zeptat na otázku"

Tento jev se však rozšířil natolik že spousta lidí se nad ním ani nepozastaví

Tvoje maminka má úplnou pravdu, také mě to tahá za uši. A moc ti děkuju za tenhle ask, protože mi to dává možnost představit jeden úžasný nástroj pro ověření podobných vazeb, když vám znějí divně. Dole bude samozřejmě TLDR. Je tučně, klidně jeďte dál, pokud nechcete rant o tom, co všechno má česká lingvistika k dispozici.

Jako první si člověk asi říká, že je nějaká divná vazba slovesa. Na to je super zdroj, kde se to dá ověřit! Je to slovník Vallex, aktuálně ve verzi 3.0, kde najdete přehled českých sloves a jejich vazeb. Nepředpokládám, že tam budou všechna slovesa, ale většina toho, co běžný smrtelník potřebuje, tam určitě bude. U těch, kde se chyby dělají hodně často, má ÚJČ poznámku často i v Příručce, ale Vallex toho má podstatně víc. Jenže není snadné dešifrovat, co se tam vlastně říká. Na tom webu je samozřejmě návod, já to teď ukážu na zmíněném slovesu. Celé to odsadím čarou, protože je to spíš zajímavost a (spoiler alert!) problém není v samotné vazbě.

Takhle vypadá heslo slovesa zeptat se:

Vidíte jakési divné zkratky, které jste asi nepotkali, pokud vás na VŠ netýrají syntaxí a teorií valence. Nejdříve máme první lexikální význam, tady jich více ani není.

Pod tím je frame, tedy jakýsi větný vzorec. Je sestavený podle teorie, kdy základ věty tvoří sloveso a všechno ostatní jsou různá doplnění vázaná na to sloveso, základní skladební dvojici nevedeme. Horní index značí, o jaké doplnění se jedná, jestli je obligatorní (nutné, aby věta dávala smysl) atd., ale to není úplně to, co by nás na tom zajímalo. Dolní index značí, v jakém gramatickém tvaru doplnění bude.

ACT je aktant (původce děje) a má dole jedničku, tedy bude v 1. pádu, bude to podmět. Honza se zeptá. ADDR je adresát, bude ve 2. pádu. Honza se zeptá učitelky. PAT je patiens, předmět nějak zasažený dějem, a ten nám umožňuje několik vazeb, možnosti jsou oddělené čárkou:

na + 4. pád – předložková vazba. „Honza se zeptal učitelky na datum čtvrtletky.“

zda – tedy vazba se spojkou. „Honza se zeptal učitelky, zda už oznámkovala písemky.“ Samozřejmě tam může být i nějaké synonymum, třeba jestli.

cont – závislá věta obsahová, která není uvedená spojkou, může jít třeba o nepřímou tázací větu, příslovce nebo zájmeno. „Honza se zeptal učitelky, kdy se bude psát písemka.“

MANN je nějaký způsob, další doplnění, moc nás zajímat nemusí.

Ok, to je určitě strašně zajímavý, ale proč se nelze zeptat na otázku?

Protože zeptat se samo o sobě znamená, že pokládáš nějakou otázku, už to tam je. To doplnění na+4 (předložka se 4. pádem) očekává předmět, na který se žák ptá. A on se neptá na otázku, ale třeba na písemku nebo školní výlet.

Teoreticky bych se mohla zeptat na otázku třeba... Při rozboru nějakého testu. „A paní učitelko, mohla bych se zeptat na otázku číslo 4? Nejsem si jistá, co tam mám špatně.“ Ale to už je předmětem něco... Existujícího, ta otázka je konkrétní, stejně reálná jako ten školní výlet. Neoznačuje tu větu, která ze mě zrovna leze, ale otázku v písemce.

TLDR: Pokud si nejste jistí vazbou, občas pomůže Příručka, většinou Vallex. Na první pohled vypadá trochu nesrozumitelně, ale má celkem přehledný návod, uvádí příklady a pokud nejste jó lingvisti, detailně tomu rozumět nepotřebujete. Tady ale není problém ve vazbě, ale ve významu – sloveso zeptat se už tu otázku obsahuje a předložka na očekává předmět té otázky. Neptáte se tedy na otázku, ale třeba na datum písemky. Ptát se na otázku je podobně zvláštní jako... Jako třeba říct, že jste promoklí vodou. A čím jiným? Limonádou?

[nitgas]

Stěhování

Nějak se strašně rychle a zničehonic stalo, že jsme se s klukem rozhodli sestěhovat. Strávila jsem dva tejdny psaním si s lidma, co nabízeli byt, a pak jsem posílala události klukovi do kalendáře. Už ani nevim, kolik jsme viděli bytů, ale všechny byly naprosto katastrofální. A pak přišel úplně nejvíc dokonalej byt za strašně málo peněz a od vyhovujícího termínu. Za dva měsíce touhle dobou už budem bydlet spolu. On, já a náš pes. Jo, pes už je náš, ne můj. A protože vůbec nechápu, co se to s mým životem zas děje, tak jsme měli rozhovor. My spolu prostě možná budeme i za pět let, za deset, .. my spolu možná budeme mít děti a zestárnem. A on je s tím ok. WTF. Ten kluk je ok s tím, že zbytek života stráví se mnou. S tím nejsem ok ani já... Vůbec nechápu, proč mě miluje nebo že mě vůbec miluje, že se mnou chce bydlet, trávit čas a když to vyjde, tak i zestárnout. Takže můj úkol teď je nesnažit se to pochopit, protože to je jeho rozhodnutí, do kterýho já nemám co mektat, ale jen to přijmout a respektovat. Respektovat, že jsou na světě lidi, co mě maj rádi a chtějí se mnou trávit čas nebo dokonce život. uf.

[neviditelnamartina]

no...

Tyhle úvodní posty bývají zpravidla jedny z těch nejtěžších, že? 

Chvíli jsem lovila v paměti své heslo. Ok, mám u všech svých účtů stejné, případně jen s nějakými menšími obměnami, takže mi to takové úsilí nedalo a vlastně to vůbec není podstatné. 

Hrozně jsem přemýšlela, co tady s tou mojí stránkou udělat. Potřebovala jsem zmizet a nedokázala jsem se včas vrátit. Ale celou tu zatracenou dobu jsem na vás nepřestala myslet. Nějak se ve mně vytvořila nechut dál zaplácávat tenhle virtuální svět svými debilními posty. Chtěla jsme si střežit své soukromí, zapadnout zase do davu a zbytečně se neobnažovat. 

Psaní mi hrozně chybí. Fakt hrozně. Jenže mi to už tak nejde. Nebo možná spíš nechci, aby mi to šlo. Párkrát jsme téma budoucnosti našich blogů nadhodily se Simonkou (inkognitojahoda), že ta zlatá doba je už za námi a měly bychom nějakým způsobem vést svůj život jinde. A jinak. Jenže pak se mi vybaví ty počáteční chvíle, kdy jsem prostřednictvím hashtagů hledala české příspěvky a bylo jich tu minimum, snad jedna strana. Takže to, že jsem byla nějak u vývoje tady toho, mě automaticky nutí být tady i nadále.

Situace je taková, že jsem momentálně na nějaký čas v Německu. Musela jsem vypadnout z svých stereotypních dní. Taky jsem si myslela, jak mi pobyt tady hrozně otevře oči, proto jsem tu možná taky jela. Otevřel, ale trochu jinak, než jak jsem doufala. Já jsem totiž tak trochu i věřila, že by to mohla být příležitost začít znovu psát. Jsem tady měsíc a půl a teprve teď můžu psát. 

Prosím vás, pokud někomu z vás něco dlužím, zprávu, schůzku, sledování, nezlobte se na mě, mám tady v tom takový chaos, že možná bude lepší nechat to už tak. Jsem teď docela aktivní na instagramu, spíš mě zastihnete tam a chovám se tam i zodpovědněji ohledně nějaké korespondence a tak. Zodpovědněji než na mailu, kam se snažím zásadně nepřihlašovat, když vím, že musím poslat mraky mailů. 

Hrozně si vážím podpory, kterou od vás mám. Že mi píšete i po tom všem, co jsem tady o sobě napsala a nejsem na to úplně hrdá. A především si vážím těch reálných kontaktů, ono, když vás někdo zastaví na ulici, v klubu (ahoj, Eriko!) a tak, že vás zná z tumblru a řekne vám všecka ta krásná slova, je to neskutečný pocit. 

V tuhle chvíli nedokážu projet svoje staré posty. Tak je prostě nechám tak a začnu s novými...  

[annafreimann]

Deset důvodů, proč jsem příšernej člověk

Twitter je strašně super místo. Nejen, že se tu dá sehnat cokoliv od koček přes odvoz do Brna až po náhradní klávesy ke klavíru. Nejen, že se tu hrozně moc nasmějete, protože je půlka uživatelů hrozně vtipná a druhá půlka je tak blbá, až je to k smíchu. Nejen, že máte neustálý přísun aktuálních informací, které jsou navíc mnohdy formou nějakého vtipu prezentovány tak, že jsou docela dobře stravitelné. Nejen, že se tu můžete seznámit se spoustou bezvadnejch a zajímavejch lidí, s kterejma zůstanete kamarádi celá léta. Twitter je také místem sebepoznání, pravého a nefalšovaného, neboť se o sobě dozvíte velkou spoustu zajímavých věcí. Já jsem z těch zajímavých věcí vycucla takovej best off a připravila vám v tomto článku deset důvodů, proč jsem naprosto strašnej člověk.

Nerespektuju cizí názory

Proti tomuhle snad nemůžu říct vůbec nic, protože je to naprostá pravda. Akorát už se nikdo nezmiňuje o tom, že je to úplně normální. Ať už jde o kohokoliv, někde na škále názorů druhých má vždycky jakousi pomyslnou stopku. V civilizované společnosti jsem například ještě (díky bohu!) nezažila rozumného člověka, který by byl ochotný respektovat cizí názor, že takový holokaust nebo třeba otroctví byly úplně v pohodě. No a u mě... U mě je ta stopka o dost níž. Jsem schopná respektovat lidi, co preferují vanilkovou zmrzlinu před čokoládovou nebo krokety před hranolkama, ale lidská práva nebo tělesná autonomie pro mě nikdy nebyly a nikdy nebudou předmětem k diskusi. Stejně jako si indiáni neříkali o genocidu a černoši o otroctví a segregaci, tak si nikdo neříká o obtěžování, znásilnění, ani stalking, i kdyby postnul milion nahejch fotek a po ulici chodil jen v prádle, homosexuálové mají stejné právo uzavřít sňatek jako kdokoliv jiný a není těžké oslovovat osobu v ženském rodě, i když se biologicky narodila s pérem.

Nemám sebereflexi

Pravda je taková, že reflektuji téměř až příliš často. Akorát se nehodlám posrat z každýho anonymního internetovýho joudy, kterej má dojem, že všemu rozumí nejlíp. Zejména věcem, o kterejch nic neví. Ideálně nějakým osobním záležitostem, do kterých má náhled z jedné jediné fráze, napsané někde online. Ale vážně. Nikdo, doslova nikdo na světě, nereflektuje úplně každý podnět, který dostane. To by totiž lidi nedělali celej život nic jinýho. A většina by byla hrozně nešťastná, protože by pořád jen řešila, co si o nich myslí druz... Oh wait.

No dobře. Hádám, že to asi spoustě lidí vyhovuje. Akorát, že já už jsem z toho vyléčená, protože to nikdy absolutně nikam nevede. Jsou lidi, od kterých kritiku přijmu ráda, a ještě nad tím budu několik týdnů přemýšlet a snažit se podle toho zařídit. A pak jsou lidi, u kterých by mě v životě ani nenapadlo se nad tím pozastavit, než to smetu ze stolu. Není mým záměrem jakkoliv ranit něčí city, ale fakt mi za to nestojíte. Ani trošičku.

Nesnesu kritiku

Snesu. Snesu jí docela dost. Zejména proto, že je mi mnohdy úplně u prdele, jak jsem již popsala výše, jí snesu víc, než kdokoliv jiný. Abychom si to ale ujasnili, dejme si teď rychlou lekci konstruktivní kritiky pro dospělé.

Za prvé - otitulovat někoho vulgárním výrazem není kritika, to jste prostě jen hovado, co si nevidí do huby.

Za druhé - výhružky fyzickým napadením nejsou kritika, to jste prostě jen hovado, které by jednou mohlo taky skončit s trestním oznámením na krku, protože ne každýmu vás bude líto, jako je povětšinou mně.

Za třetí - dospělý člověk by měl disponovat vlastností, které se říká taktnost, protože co si budem, sračky typu: “Já nejsem hnusná, já jsem jenom upřímná!” jsou ok dokud s váma cloumá puberta, ve vašich třiceti už na to není nikdo zvědavej. Takt či taktnost by vám měla pomoci dokázat rozlišit, kdy je kritika na místě, kdy není nutná, a kdy se to vyloženě nehodí. Pokud to ještě úplně nedáváte, doporučuji se raději zdržovat, dokud tuhle vlastnost nevychytáte, protože ne každý je pacifista jako já a mohlo by se stát, že to někdo nevydejchá a bude vám to chtít vysvětlit pěstí.

Jsem drzá a arogantní

Tohle je můj úplně nejoblíbenější argument na cokoliv. Úplně nejčastěji ho totiž můžete zaslechnout, když se rodič hádá se svou ratolestí. Konkrétně zpravidla zaznívá v momentě, kdy dítě vytasí naprosto racionální a neprůstřelný argument. Pochopitelně neříkám, že je tomu tak vždy. Jen říkám, že drzej nebo arogantní bývá zpravidla člověk, co si nenechá pěkně z výšky nasrat na hlavu.

Mám “kontroverzní” až “extravagantní” názory

Byla doba, kdy byl extravagantní názor i to, že je země kulatá a točí se kolem slunce. Čímž nechci říct, že jsem nějakej novodobej Galileo, ale spíš, že je to celkem relativní.

Mám ráda holuby

A všechny ostatní zvířata. Ale to, že jsem na ulici sebrala raněné ptáčátko a vypiplala si ho, ze mě automaticky dělá úplně iracionálního magora. To totiž dává smysl.

Popravdě holub je docela chytrý zvíře. Sice se nenaučí mluvit, aportovat nebo dělat salto vzad, ale chytrej je. Umí rozpoznávat hlasy a obličeje a když si dáte tu práci s ochočováním, je z něj strašně fajn mazlík. Oproti většině lidí navíc nemá blbý řeči a když vám náhodou sere na hlavu, máte jistotu, že to nemyslí zle. A to se vyplatí.

Nemám ráda fotbal

Nebo fotbalisty. Nebo lidi, co trpí obsesí fotbalem. Což automaticky znamená, že pohrdám Čapkem, Benešem a všemi významnými i bezvýznamnými lidmi, které jsem nikdy v životě nepotkala, a tudíž ani neměla šanci udělat si o této skupině nějaký kvalitnější názor. Fair enough.

Nemám bezmeznou a nezpochybnitelnou úctu ke starším lidem

To, že se někdo narodil dřív než já a povedlo se mu v civilizovaném světě s už relativně dobrou a dostupnou lékařskou péčí přežít dostatečně dlouho, abychom se mohli střetnout na stejné planetě, není nic úctyhodného. Devadesátky se dnes dožívá kde kdo, a že je člověk starej ještě neznamená, že je něco extra.

Ke starým lidem, pokud mi nedají důvod k opaku, se chovám jak nejlépe dovedu. Ráda je pustím sednout v MHD, nemohoucím sousedům pravidelně nosím tašky z nádraží až domů, i když bydlí o půl kilometru dál než já, ráda poradím s taji moderních technologií, a takový ty běžný lidský věci, za který by nikdo neměl očekávat medaili za chrabrost. Zastávám názor, že by k sobě lidé měli být pokud možno slušní. Taky zastávám názor, že to platí pro všechny bez ohledu na věk, takže pokud se nějaký pán či paní v důchodovém věku bude chovat jako hovado, nebudu mu to žrát jen proto, že zažil stavbu Karlova mostu.

Jsem tlustá a nemám z toho mindrák

O tomhle se asi nemá cenu znovu rozepisovat, takže vás jen odkážu na starší článek zde:

Ve zkrácené verzi už jsem na tyhle pubertální sračky moc stará.

Neumím přiznat chybu

Narovinu, to že si myslíte, že nemám pravdu, neznamená, že máte pravdu vy. Pokud mám pocit, že jsem chybu udělala, poznáte to podle toho, že si sypu na hlavu popelník. Nebo celou popelnici. Nebo rovnou celej popelářskej vůz. Každopádně to poznáte. Chybu přiznat umím, pokud ji za chybu považuji. A takové rozhodnutí není na vás.

Neexistuji jen proto, abych těšila ostatní

Znám mraky ženskejch a holek, jejichž celá identita stojí čistě jen na tom, že jsou ztělesněnej vlhkej sen. Když to dělaj okatě, neustále kolem sebe mydlej větou “nejsem jako ostatní holky.” Když si myslej, že to okatě nedělaj, škrtnou tuhle větu ze svýho slovníku, ale stejně se to neustále snažej ukazovat celýmu světu, aby to náhodou někdo nepřehlídnul. Zejména tím, že neustále podkopávaj jiný ženský, aby na nich mohly ukázat, jak jsou úžasný. Žijou převážně z alkoholu a evaluace druhých. Hlavně opačného pohlaví a pipin, co jsou stejný, jako ony, aby si spolu mohly kvokat, jak jsou jedinečný a ostatní ženský jsou úplně vadný.

A já to beru. Není mi to příjemný, nemám potřebu se takovejma lidma obklopovat, ale beru to. Jsou i divnější životní styly. Navíc bych prach sprostě lhala, kdybych tvrdila, že jsem taková nikdy nebyla. Na střední jsem byla taková slepice, že bych si dneska dala facku. Naštěstí pro mě jsem z toho nakonec vyrostla, jako z toho vyroste většina těhle děvčat, protože jim dojde, že pokud je jejich celý sebevědomí založený jenom na sbírání komplimentů, je to hovno sebevědomí a při sebemenším poryvu se sesype jak domeček z karet.

Nežiju pro potěšení druhých. Nemám potřebu se tvářit, jak jsem perfektní, jak si vydělávám sama na sebe, doma pak ještě zastanu práci za osm lidí, jak můj chlap nemusí hnout prstem, a jak mám pak ještě chuť a energii čtyřikrát za noc souložit, protože kdo potřebuje spát, když je tak strašně úžasnej a každej by ho chtěl mít doma. Nemám potřebu krotit svůj slovník, protože je přeci hrozně neatraktivní, když ženská mluví sprostě. Nemám potřebu dělat doma muži posluhovačku, když jsme oba dospělí a svéprávní. Nemám potřebu bejt tichá, poslušná a přehlížet, když něco není v pořádku, protože “boys will be boys.” Nemám potřebu hrát si u stolu v hospodě na přitroublou koketku, která ničemu nerozumí a potřebuje všechno vysvětlit, aby ze sebe chlapi kolem měli lepší pocit. Nemám potřebu rvát si po každym jídle prsty do krku, aby po mě nebožáci online škemrali nemravný fotky a notovali si, jaký mám luxusní tělíčko. Jsem svá vlastní osoba a nepotřebuju, aby mě neustále někdo ujišťoval, že mám nějakou hodnotu a vykládal mi, jak jsem jedinečná.

(Mimochodem nevím, jestli vám to už někdo řekl, děvčata, ale jedinečnej je každej, takže na tom vlastně není nic moc speciálního.)

Je mi jasný, že má toho na mě českej twitter mnohem víc. Jak říkám, tohle je jenom takovej best off. Ale co já vím, třeba se v komentářích sejdete tak, že bude brzo volume dva! Zatím pac, pusu, světovej mír a hlavně koťata všem.

[smolljvcki]

Fxxker

Ok, asi bych ti měla věnovat stránku v mém deníku.

Mluvit s tebou je jako mluvit se zdí, což je možná tím, že jsi chlap, ale s Danielem, Mildou, Loopym, etc dokážu mluvit normálně, tak proč ne i s tebou?

Tenhle kluk je fakt asi šáhlejší, než jsem si myslela. Ze začátku jsme si sedli, to jo. Takej ten hoe friendship, ale objevilo se kurevsky moc red flags. Já nejsem zrovna člověk, co by hledal na druhém chyby, ale kurwa??? Co třeba kdyby se vzpamatoval?

Nepřijde mi normální, co dělá. Nedopočítala bych se, s kolika borcema jsem spala já jo, ale je docela rozdíl s nima jen chrápat a nebo si je namotávat. Šeptat ta debilní sladká slůvka, na která holky prostě skočí. V tomhle mi připomíná Adriana. Debílek si myslí, že každou holku na škole vlastní? Nemluvě o té neustálé zkurvené kontrole; “Trvá ti deset minut mi odepsat?” “Proč mě taky nemáš na stories?” Mluvení o tom, jak by mě jebal a co jsme spolu všechno dělali, přitom je to jen v jeho hlavě. Přikazovat ti, co smíš a nesmíš, co máš a nemáš udělat. Naser si, zmrde.

Nejsem žádnej odborník na vztahy, ale jsem si jistá, že když asi člověk někoho chce jinak než jen tělesně, není to impulzivní rozhodnutí z minuty na minutu.

Kurwa, je mi z tebe fakt špatně. Jdi mi z očí.

[paskvilnet]

Lee "Scratch" Perry, Mad Professor, Robotics Band, 1.6.2003, Praha, Roxy

Letošní léto si mohou atmosféru pražského Roxy vychutnávat především příznivci reggae a dubu. Jako předzvěst srpnových koncertů Burning Spear a Black Uhuru jsme mohli na začátku června vidět skutečnou legendu jamajské hudby, Lee “Scratch” Perryho, kterého doprovázel na svém třetím pražském vystoupení neméně slavný zvukový mág Mad Professor se špičkovou kapelou Robotics Band. Nazývat subtilního excentrického Perryho legendou je nošením dříví do lesa, pravdou však je, že proslul hlavně v 60.tých a 70.tých letech jako producent mnoha legendárních kousků a jako jeden z praotců dubu a mixovacích technik. Že se nám dnes prezentuje jako zpěvák v novějším repertoáru, je daň jeho sporům a následné zahořklosti vůči všemu, co souvisí s jeho legendární jamajskou produkcí. Perry se ale nikdy nevzdal své výstřednosti a tak i interview probíhal plně v jeho režii ve stylu: „Vy se ptejte a já odpovím co budu chtít.“

Perry: Před patnácti lety když jsem začal podzemní revoluci s dubem a rocksteady/, ještě reggae neexistovalo, ta hudba byla trochu jako soul, ale když lidé na Jamajce chtěli něco svýho, byli jsme zvyklý všechno mixovat do sebe. Na CD a LP se pak moje jméno dostalo do reggae, ale já jsem dělal jenom dub. Dub pt.1,2, revoluci, ale pak jsem udělal Punky Reggae Party a dal jsem ho Bobu Marleymu jako dar. Nikdy jsem nechtěl být součástí kšeftu v reggae. Ale pro mě – já jsem vše kromě reggae.

Čím jste se inspiroval?

Mojí inspirací je jít ve šlépějích Boha. Pro uzdravení mysli, srdce a myšlenek. Spravedlnost a exaltaci jsem cvičil, vím, že ten hřích leží na bedrech lidí. Hřích je smrt, ale Boží dar je správný a dává život, tím jsem byl ochoten si projít. Vím, že reggae je k tanci, ale dancehall nemůže vyhrát. Vím, že církev zvítězí. Modlím se. Já jsem vymyslel dancehall, napsal Punky Reggae Party a zjistil, že dancehall nemůže zvítězit nad nebeským královstvím. Tak jsem přestal pít rum, kouřit byliny a gandžu-marihuanu.Všechny tyhle věci jsem si zakázal a vzdal se jich. Znovu jsem se zvedl a narodil.

Řekněte nám něco o vašem studiu White Ark ve Švýcarsku. Vaše Black Ark studio bylo legendární, jaké je to nové? Spolupracujete s muzikanty?

To jsem já. Já vidím vodu života jako dárce života a vidím oheň jako plamen mého srdce. Vidím svoji rodinu jako velmi nezbytnou oporu, jako srdce a kámen. Velmi věřím v kameny, mám takovou čepici s kameny, věřím ve slunce, věřím v ptáky a také věřím, že císař Selassie nezemřel. Někteří lidé věří že zemřel, ale já věřím že není mrtev, věřím, že on je ta hudba, která mi věčně hraje v hlavě. A nevěřím na hrůzy. Věřím v duši. Myslím, že Mad Professor je můj fanoušek, má rád co dělám a chce být součástí mého světa. V jistém smyslu jde v mých stopách, duchovně i hudebně, teď nemluvím o penězích protože já nejsem obchodník. Vím, že obchodníci jsou jiní, ale já nejsem v této kategorii. Což znamená: OK, v pořádku, myslím že je hodnej a líbí se mi jeho styl. Jestliže nemluvíme o obchodech. Bez těchto obchodních záležitostí je pro mne perfektní. Ale, na obchodní bázi, já nepoznám co si myslí lidi v businessu. Ale je pro mě dobrej jako fanoušek.

Sledujete ještě jamajskou produkci, co si myslíte o dnešním dancehallu?

Slíbil jsem bohu, že už nikdy jamajskou hudbu poslouchat nebudu.

Příliš profánní?

Slíbil jsem bohu, že nebudu poslouchat jamajskou hudbu. Ani dancehall, ani raggamuffin. Slíbil jsem bohu to neposlouchat.

Jakou hudbu tedy posloucháte kromě své vlastní?

Nějakou hudbu, ale je to spíš produkce deště, blesků a hromu, síry a ohně. Slova dobroty, spravedlnosti..Slíbil jsem bohu, že budu poslouchat svatou hudbu, vodní hudbu, ptačí hudbu, hudbu kamenů, ale ne jamajskou hudbu. Když jsem spálil svoje studio Black Ark, to bylo naposled, co jsem chtěl slyšet jamajskou hudbu..Dokonce jsem spálil svoji jamajskou tvorbu, byl bych radši, kdyby se nedochovaly kopie. Jsem znovuzrozený jsem zase pryč.

Zdá se, že dubový skřítek Lee Scratch Perry svým pražským vystoupením plně dostál své kontroverzní pověsti. Někdo kroutil hlavou v rozpacích nad problematickým vokálním výkonem, ale reggae komunita přijala svého guru s velkou shovívavostí a respektem. Už proto, že tentokrát tříčlený Robotics Band hrál opravdu dobře a Mad Professor za mixážním pultem dokazoval svým overdubem, že je víc než jen řadovým členem kapely. Po koncertě pokračoval Mad Professor kolekcí skvostných dubů a dokonce se střídal za mikrofonem se stále lepší zpěvačkou Princess T. Při vší úctě k veteránu Perrymu je už nyní pozornost upřena k datu 5.8., kdy by se měl v Roxy představit ve své nejlepší formě Burning Spear, jeden z nejvýznamnějších reggae zpěváků vůbec.

[rozverna]

A co teda vlastně chci dělat?

Bude mi 27. Jsem žena. Produktivní věk. S trochou vypětí, mírnou dávkou dramatu a odhalením úzkostně depresivní poruchy, jsem nakonec, před dvěma lety, úspěšně dokončila magisterské studium. Jsem. A dostala jsem se asi docela daleko. Mám slušně placenou práci v Praze (btw. nevím co na tom městě všichni máte). V oboru, který jsem studovala. Touhy a sny a obrovský nároky sama na sebe.

Pořád chci víc, víc od sebe. Snažím se přijít na to, kde se to ve mě bere, proč potřebuju být pořád lepší a lepší? Proč se vlastně neumím zastavit, pochválit se, ocenit sama sebe za to, že dělám dobrou práci (?) Vidím na sobě většinou jen to špatné. Jestli vaše děti šikanujou, třeba jen slovně a nenápadně, můžou tak dopadnout taky.

Ok, občas to udělám, uvědomím si, že něco zvládám, umím a dělám dobře, ale je to jen letmý “světlý okamžik”. V porovnání s chvílemi, kdy se cítím, že musím makat víc a z přetlaku vlastních požadavků zase nejsem schopná se ničemu věnovat pořádně.

Možná to v nás vychovala společnost. V nás Mileniálech. Narodila jsem se do svobodné země. Země, která zrovna poznávala kapitalismus a zdá se, že to byla docela divoká párty. A divoké párty mívají svoje následky, že?

Vyrůstala jsem s pocitem, že když budu dost chytrá a šikovná, můžu všechno co si zamanu. Že to, jak budu žít, závisí na tom, jak moc budu chtít. “Když se chce, všechno jde.”, “Slovo nejde neexistuje.” - to mi táta říkal ještě dřív, než tuhle větu někdo zneužil v celostátně milovaném popovém hitu. Ale zpátky do devadesátek. Atmosféra u stolu byla tehdy... no, příznivá. Doma nám bylo dobře a moji rodiče, mě vychovali k pravdě, spravedlnosti, pacifismu a, i když si to možná sami nemyslí, tak i k dříčství. Vychovali mě dobře a já jsem jim za to vděčná.

Společenské klima, ve kterém jsem vyrůstala, samozřejmě ještě v době před světovou hospodářskou krizí,mě asi utvrdilo v tom, že získáš za co bojuješ. Nikdo mě nevaroval, že život není tak jednoduchý, jak vypadá ve filmu. Nikdo mě nevaroval, že lidi umí být svině, že být spravedlivá není nejvíc a že bych měla mít ostřejší lokty. Asi jsem si myslela, že je tady ekonomika nějak víc vyvážená nebo co,.. já nevím, každopádně: Hypotéka čeká, holčičko. Ale ne, ty nejsi zaměstnaná? Děláš na IČO? Tak to prrrr, to my ti nevěříme. A když se necháš zbouchnout, ani s tou mateřskou to nebude žádná hitparáda.

Oslím můstkem do současnosti... Nechápejte mě špatně, sociální systém v Česku je na tom asi hodně dobře a i s tím ičem je to moje svobodná volba. V podstatě. Není to o penězích, i když, kdo by nechtěl víc peněz v době, kdy nám finanční nezávislost otevírá nevídané možnosti. Já mám ale jiné nároky. To co chci říct je, že my všichni v produktivním věku máme na sebe neskutečné nároky. Protože naši rodiče už přeci měli rodinu a v našem věku taky kariéru a vlastní bydlení. O tom nám se může zdát. Ok, dělám kariéru, jestli se tomu tak dá říct. Chodím denně na 8,5 hodin do kanclu, tam čumím do obrazovky, něco píšu, občas mi to nedává smysl. Když vím, že vím víc a ozvu se, vyvolá to spíš nechuť ke změnám, než uznání. To je asi nějakej kancelářskej evergreen. A když nejsem něčí kámoška, asi těěžko se dostanu výš, na pozice, kde člověk mže něco měnit a opravdu tvořit dobrý věci. Jasně můžu využít svou kreativitu, ale naplňuji svůj potenciál? Nemyslím si. Zato cítím společenskej tlak, že ve svém věku mám nejvyšší čas “něco dokázat”. Jaktože se to ještě nestalo? Jsem už přece stará. A co když budu chtít rodinu? Kariéra v reklamě, taková jakou bych si možná přála a aktivní rodičovství... to nejde moc dohromady.

Zdá se, že stojím na podivném rozcestí. Poslední dobou čím dál víc sním o tom, jaké by to bylo, živit se tvorbou. Stejně by to šlo s mateřstvím mnohem líp skloubit. V ideálním světě. Pořád mi to přijde dost naivní. Ilustraci jsem nestudovala, nemám za sebou silné portfolio a v režimu, jakým teď pracuju/žiju, nemám příliš energie na jeho tvorbu. na tvorbu vůbec. Cítím se trochu v kleci. Nájem, poplatky, zálohy, budoucnost, potenciální rodina. Jsem v kleci úhledně poskládané z papírových bankovek. Takhle jsem si to “Když se chce, všechno jde.” nepředstavovala. Asi si to nikdo takhle nepředstavuje a já můžu být vděčná za to, jakou mám práci. Že vydělávám pravidelný peníze, zvládnu i něco málo ušetřit a kdybych neměla ty svý posraný ambice, tak si žiju na svůj věk asi fakt dobře.

“Hele a co teda vlastně chceš dělat nejvíc?”

Potkala jsem bývalého spolužáka a takhle nevinně se zeptal. Myslel to dobře a zarezonolovalo to ve mě. I když se od školy vlastně “neznáme”, instáč máme všichni a lidi z mého okolí vědí o mém zájmu v ilustraci. Jo, ta odpověď byla překvapivě jednoduchá. Chci přece kreslit. Kéž by to bylo tak jednoduché i v reálu, kéž bych dokázala ušetřit dost na to, abych tu ilustrátorskou kariéru mohla aspoň zkusit. Pustit full time, dělat na drobných zakázkách, hustlit peníze a zamakat na portfoliu. Asi se mi o tom může ještě chvilku jenom zdát.

Znáte ten pocit, když chcete něco dělat tak moc, že nemyslíte na nic jiného, a právě proto, že na sebe tak tlačíte, nejste schopni reálně něco dělat? Nemůžu se hnout z místa. Jako zakonzervovaná okurka.

Co chceš je vedlejší, makej a možná jednou, říkám si... Ten kancl pro mě není, ale laťku jsem si nastavila sama a dolů už to nejde. 🤷

[majdalenaska]

Na obláčku aka Glorified waitress

....english version coming soon...

4/9/2019

Dnes jsou to právě dva roky, co jsem se oficiálně stala letuškou pro Norwegian a proto jsem se rozhodla , že je čas si založit blog.

Níže stručněji popisuji můj šestidenní pracovní trip, tak snad to někoho bude aspoň trošku bavit.

Bavím se s dívkou ve výtahu, otočí se na mne a mile mi povídá: „Júú, vy pracujete jako letuška?“ No doslova to bylo: „Woow, you are so lucky, you get to travel the whole world!“ V překladu tedy: Vy máte ale štěstí, můžete tak procestovat celý svět. Já se se od srdce zasměju, ale v duchu si řeknu, to určitě ty naivkoJ

Ne opravdu, mnoho z mých přátel či nepřátel má trošku zkreslené představy, o tom, co tato práce obnáší. A já si to na začátku myslela taktéž. Ovšem na druhou stranu, kdo může říct, že večeřel steak v nejvyhlášenější restauraci v Buenos Aires a tančil Tango s místním domorodcem. Kdo může říct, že si každý týden poletuje na obláčku v 39 000 stopách nad mořem v nejmodernějším Dreamlineru a kdo může říct, že dostává zaplaceno za cestování 15 dní v měsíci. Tuto práci bych shrnula do takového „nahoru a dolů“ to je docela výstižné, doslova!

Tento týden mě čekala 6 ti denní cesta: Londýn- New York- Madrid- New York- Madrid-Londýn, vypadá to hrůzostrašně co? Je to docela neobvyklé, ale jelikož zastáváme práci jiné báze, nikdo se s námí nemazlí a šupnou nás na jakékoliv jiné lety, pokud jsou potřeba.

28.8./ 8:20 SEČ- Londýn Gatwick                                

      S Crew se setkáváme v kavárně Costa a dochází k prvnímu seznamení s posádkou. Jelikož je v Norwegian přes 800 „cabin crew“, ve většině připadů vidíte všechny poprvé a je tedy malá pravděpodobnost, že poletíte s někým známým. Ale i to se může stát, vždy ráda ocením, pokud zahlédnu známou tvář. Cítím se trapně, neznám nikoho  a tak nastává nucená konverzace. Small talk nemám v oblibě, ale bohužel nemám na vybranou. Piloti vypadají krajně nasraně, ale milý úsměv od letušky je třeba rozveselí.

   Společně jdeme na palubu  a v přední části letadla zvaná PREMIUM máme BRIEFING. Vedoucí dnešního letu nám přidělí pozice u dveří, o které se budeme starat, zopakujeme si bezpečnostní otázky a společně taky diskutujeme o tématu týkající se první pomoci. Posléze přichází Kapitán a sděluje nám dobu letu, popřípadě informace ohledně turbulence a další potřebné informace. Jsem unavená, moc dobře jsem se dnes nevyspala, ale jakmile začně servis, je všechno OK. Let je relativně v pohodě, ovšem máme neskutečně množství objednávek a na palubě máme pouze 8 stewardů a stewardek, což při letu do NEW YORKU není opravdu ideální.

Servis zmáknem rychle a půlka „crew“ jde na povinný odpočinek. Zalezu si tedy do malé kajůtky na konci letadla, zavřu oči a odpočívám, moje nejoblíbenější část letuJ Pokud z Vás někdo někdy letěl Boeingem 787, čtěte dále, záchody naleznete na druhé straně od kajuty a pokud uvídíte na dveřích nápis CABIN CREW ONLY , tak to opravdu není toaleta. Divili byste se, ale 99 % pasazérů je vždy marně zkouší otevřít.

Přilétáme do New Yorku okolo jedné hodiny odpolední (18.00 SEČ), jelikož se nacházíme na jednom z nejrušnějších letišť na světě vůbec, strávíme někdy i přes 45 minut na cestě do GATU tzv. TAXI (přejezd).

 15:30 místní času/ 20 : 30 SEČ – New York City

     Dvě a půl hodiny po příletu se konečně dostáváme do hotelu, samotná cesta z letiště trvá skoro hodinu, ale aspoň máme hotel na Manhattanu, což není na škodu. Každý z nás prcháme do svého hotelového pokoje a domlouváme se, co později. V plánu je rooftop bar v Brooklynu, ale prší, tak nic. Dám si sprchu a krátkého šlofíka, jelikož později jdeme s kolegyní do Whole Foods pro něco k snědku. To jsem ale neměla dělat, po probuzení jsem tak mimo, že jsem tak maximálně schopná jít pro pizzu dolů za roh. Achjo:D

   Pizza je ale naprosto luxusní, zapnu si Netflix a relaxuju. V osm večer už nemůžu dál a usínám. Ve dvě ráno se ovšem probouzím a převaluju se tak do páté ranní. Thank you Jet Lagg. Ale já už jsem přece zkušená letuška a tak už mám svoji ranní rutinu. Zacvičím si, zamedituju a vyrážím směr pobřeží si zaběhat, což na jet lagg většinou zabírá stoprocentně. Ovšem vetšinou to chce partáka, který vás vytáhneJ

   Ranní běh podél řeky Hudson je naprosto úchvátný, po cestě potkávám nadšené New Yorčany a říkám si, jaké to asi musí být tu opravdu bydlet a běhat si tu každé ráno. Po chvíli si sednu na lavičku, v uších sluchátka, kochám se výhledem na Manhattan a pozoruji život okolo.

   Když jsem zpátky v hotelu, vyrážím na snídani a potkávám ostatní z naší crew. Po snídani jsem nečekaně zase unavená a tak nemám na dnešek žádné velké plány, pouze nákupy v Century 21 a oběd v Whole foods. Pozdě večer odlétáme do Madridu a proto se nutím spát, marně! Pouštím si meditační video, které mne snad nabudí ke spánku, marně.

29.8/21:15 místního času ( 02:15 SEČ)- New York City

   Jak si asi dokážete představit, není to uplná ideálka letět skoro ve tři ráno evropského času. Ovšem ve světě letušek si zvyknete opravdu na všechno. Hodina v autobuse na letiště, hodina popojížení na runway, achjo, chci spát. Sedím na jumpseatu asi 50 minut a naproti mně sedí tři pasažéři.  Letuška se ale usmívá za každé situace , takže wakey wakey Magdaleno. Naštěstí v letadle všichni pasažéři spí, máme pohodu. Let je bez problémů, bez turbulencí a trvá pouze 6 hodin a 30 minut. No někdy je to opravdu easy breezy, což je výhoda i nevýhoda tohoto zaměstnání. Každý let je opravdu naprosto odlišný. Únava, hádky s nepříjmenými pasažéry, hádky s nepříjemnou posádkou , omdlívající pasažéři, opilí pasažéři, no vyberte si. Ale dneska jsme měli štěstí. Nikdo mne nepozvracel a nikoho jsem nepolilaJ

30.8/ 14:35 místního času - Madrid

    Přilétáme do Madridu a jsme nadšeni. Slunce, bazén a léharo, to je má představa o nadcházejícím dni a půl. Odhazuji uniformu a večer se setkávám s Maďarkou Andreou a Polkou Marlenou a vyražíme směr centrum Madridu. Plán je jasný a stručný, Tapas bar+ Sangria.

Máme štěstí, o prohlídku města se postará Španěl Luis, který v Madridu žije, a tak nás provede městem. Ukáže nám pár malebností a hlavně nádherný park Cuarttel de la Montana, ze kterého je úchvatný výhled na město. Celý večer nemůžeme zakončit nijak jinak než návštěvou Čokolaterie San Gines, kde připravují to nejlepší Churros ve městě. Tak to byla opravdová třešnička dnešního povedeného večera. Další den se jdeme kouknout po obchodech a zbytek odpoledne strávíme u hotelového bazénu a nabíráme energii na další noční let.

31.8./18:25 místního času

     Sbalím kufřík a vydávám se dolů do lobby, kde se setkávám s ostatními z naší Crew. Tentokrát nás čeká let zpátky do New Yorku, kam se moc netěším, jelikož se s největší pravděpodobností zase málo vyspím. Je zajímavé, že v poslední době preferuji západní pobřeží USA, se spánkem a jetlaggem zde nemám problém. Trvalo to pouze rok a půl si na časové rozdíly zvyknoutJ

Během letu se nic extra zajímavého nestane, ovšem 80% pasažérů nemluví anglicky, tudíž nastrkujeme našeho španělského Luise , kam je potřeba. Luis není nadšený a stěžuje si, že mu za chvíli asi exploduje hlava. Nastává menší incident s americkou pasažérkou, která se odmítá vzdát svého jídla s ořechy. Jelikož na palubě máme pasažéra se silnou alergií na ořechy, je přísně zakázáno konzumovat cokoliv, co by mohlo ořechy obsahovat. Ovšem paní B. mne krajně odmítá a stěžuje si, že konzumuje pouze Gluten free, Vegan, Organic a to ji tedy rozhodně Norwegian ze svého snack baru poskytnou nemůže. Vzdala jsem veškerou snahu se s paní B. dohadovat a zavolala mého seniora. Jako úplatek jsme zvolili kávu, kterou jsme právě upražili v zadní GALLEY, aby byla paní B. spokojena a vzdala se svého jídla. Ovšem ke konci letu si paní B. stejně svoji krabičku s jídlem otevřela a riskovala tím anafylaktický šok pasažéra v přední části kabiny. Naštěstí se nikomu nic nestalo. Je ovšem opravdu smutné s jakou arogancí a ignorancí se u některých pasažérů setkáváme. Ale i tohle je práce letušky a můžete se samozřejmě setkat i s mnohem horšími situacemi.

   Paní s dítětem si stěžuje, že nesedí v exit row a nemá kam položit dítě, u přepážky ji přece slíbíli , že dostane kolébku na mimčo, která je možná zavěsit, ale pouze u sedadel v exit row. Posílám Luize a ten jí do telefonu vysvětluje, že se neskutečně omlouvá, ale na přepážce to popletli a bude muset sedět jinde. Servis je nepřijemný, nikdo mi nerozumí, ale nakonec si vystačím se slovy POJO, CARNE, vino Bianco a vino RossoJ Paráda, nakonec ta špánina není tak težká.

   Do hotelu na Manhattanu se dostáváme až v jednu hodinu ráno místního času, tudíž 6. hodina ranní času evropského. Drinky jdou bokem a únavou padám do postele, nejradši bych nevylezla až do zítřejšího pick upu, ale jelikož jsem v ňúú jorku, tůdle. V 7.30 jsem vzhůru a tak pádím na snídani.

Na ranní běhání nemám tentokrát myšlenky, sorry Hudson river. Únava je znát a proto se válím v posteli. Na oběd si skočím do Preta Manger a zapínám Netflix. V této práci je ale opravdu nutné odpočívat, nejsem až takový lenoch, jak to vypadá. Jetlagg není žádná švanda.

1.9 /21.15 místního času - 02.15 SEČ- New York

  Tak tu máme poslední pracovní let a frčíme zpátky do Madridu, De ja vu. Usínáme v crew buse a do hodiny jsme na letišti JFK. Co je skvělé na pozdních letech je fakt, že většina pasažérů usne ještě před vzlétnutím, paráda. V galley máme pohodičku a let nám utíká, naštěstí trvá jen 6 a pů hodiny, což je velká výhoda New Yorských letů. Zkuste si srovnat s 13 hodinovým letem do Buenos Aires.

2.9. /12:59 SEČ - Madrid

Jsme v Madridu, ale náš let do Londýna je až za pět hodin, naštěstí máme zamluvený hotel na pár hodin, kde si můžeme na chvíli odpočinout. Let z Madridu do Londýna už neoperujeme, nazývá se jako DEADHEADING let, což znamená, že letíme pouze jako pasažéři v civilu. O půl osmé večer konečně přistáváme na Gatwicku, vše vypadá nadějně, nemáme spoždění, kufry nám neztratily, je vše jak má být. V deset večer se dostávám domů a z Deliveroo si objednávám pizzu a pivo. Kufr hodím do kouta, lehnu do postele a nevylejzám dalších 12 hodinJ

[denicekplnysracicek]

Láska a vztahy

Láska a vztahy. To je v mým životě oblast připomínající kolotoč, jehož počátek jízdy je moc hezkej, prijemnej, bavis se. A na konci jízdy vylezes rozklepanej a celej se zeblejes.

Nicméně nemohu házet vinu na holky. Často si za to mohu sám. Ale proč? Nechci se teď obhajovat ani své chování, spíše to už asi jen potřebuje jít ven a tak vám tedy povím svůj příběh, jak to asi je.

Vše mohlo začít podle mě jednou události před 11 lety. Zažil jsem strašně moc moc spatnej bad trip na houbách. Tohle jsem za svůj život řekl fakt málo lidem, stydím se za to, ale tím, že jsem tu v podstatě inkognito, tak ok. Prostě mě ta událost asi psychicky poznamenala. Stalo se ze mě takový neduverivy, precitlively a prilnavy hovno, který se začalo stranit lidi. Jádro ve mně však zůstalo, pořád jsem člověk a i já potřebuji lásku. A tady nastává ten problém, kdy se začne mísit me psychicky narušené já s potřebou být milován a milovat. Jakmile necítím tu lásku takovou, jak bych si představoval nebo nemám tolik pozornosti, jak bych si představoval, někde ve mně se začnou rojit představy o tom, že real je to jen z mé strany a začíná uplna citova paranoia, která mě pohltí.

Jakmile to začíná vypadat, že by to mohlo fungovat, okamžitě se někde ve mně aktivuje "Saving private Faggot" mód, převezme kontrolu nad mými myšlenkami a tělem a já už jen bezmocně sleduji, jak vše, co zatím vypadalo tak dobře, rozslapu na sračky. Nedělám to úmyslně, není to tím, že bych Te neměl rád nebo měl rád jinou. Já vím, co cítím, jen nevím občas, co dělám. Podle mě se to časem spraví, možná to jsou jen projevy těžkých abandonment issues, možná je to všecko a spousta dalšího dohromady, ale někde uvnitř cítím, že čas a laska by tenhle mód zničila a dokázal bych s někým normálně fungovat. Ale kdo vám dá tolik lásky a trpělivosti, kdo přežije vaše snahy všechno zničit, kdo ze sebe nechá dělat koš, do kterýho začnete házet všechnu špínu, kterou máte v sobě?

Fakt mě to hrozně moc mrzí. Nechtěl jsem být zlý na Tebe, hrozne moc Te miluju. I když to tak nevypadá, i když se to zdá být nemožné, všechno se sebehlo tak rychle a přestože se chovám spíše úplně opačně, ve skutečnosti chci s Tebou strávit celý zbytek života a s radostí i těch tisíc dalších, v každém z nich bych si Tě znovu našel. Něco mi říká, že jsi to už se mnou vzdala ještě dříve, než jsme začli a možná je to tak i lepší, zasloužíš si jen to nejlepší a já asi nejsem to nejlepší. ALE FAKT HROZNĚ MOC TE MILUJU, HROZNĚ MOC.