#i věci co nevím že mám

[kdo-mi-poda-kopretinu]

AI rant, protože už mi to leze krkem

I když jako umělec extrémně nesnáším AI, tak se k němu snažím stavět otevřeně. Chat GPT je dobrý pomocník na určitý věci, ale teď jsem si s ním dobrou půl hodinu povídala a odlezlo mi z toho pár mozkových buněk.

Ptala jsem se na ně úplně známý věci, ve kterých se celkem dost vyznám, a on mi říkal úplně něco jiného, nevím odkud ty informace tahal, ale mám důvodné podezření, že asi z prdele. Každopádně, nebyl schopný mi to nějak podložit a když jsem si to hledala sama, tak Google taky nevěděl, co po něm chci.

A pak na mě moji spolužáci a profesoři koukaj jak na debila, že nepoužívám AI, že mi to hrozně usnadní život. Supr! good for you, ale na mě to hází samý dezinformace.

[mist-the-wannabe-linguist]

Prosím, prosím... co by byl tvůj obecný doporučený seznam věcí, co stáhnout z Uložto? Seriály, filmy, učebnice a tak q>q

(třeba já - protože jsem z oboru animace, čiže vím co vzít - jsem hned šáhl po učebnicích od Dovnikovičů, Edgara Dutků, Ptáčků, Kubíčků... Nicméně u věcí z jiných oborů? To mám ze zmatku v hlavě prázdno :/ Nebo taky neznám jiný zdroj hudebních videoklipů v 576i50 ve VOB. Lepší zdroj kvalitní verze klipu "Pověste ho vejš" od Tučného neznám 😭)

My máme stáhnuté vesměs téměř všechny Cimrmany, Krtečka atd. (udělala jsem dobře že jsem mamce před dvěma lety rozmluvila vyhození všech našich DVDček)

Rozhodně bych stahovala co nejvíce českých pohádek, filmů a seriálů, hlavně těch obskurních které se tam pustí v televizi, já osobně mám v plánu postahovat taky co nejvíce zahraničních filmů a seriálů, hlavně starších, v českém i původním dabingu, obzvlášť po tom, co HBO a Warner Bros některé věci nenávratně mažou kvůli daním (když o tom mluvíme, nemá někdo prosím stáhnutou čtvrtou sérii Infinity Train?🙏)

Kdo se pohybuje v jakém oboru, bylo by dobré schraňovat co nejvíc specializovaných knížek, já mám nějaké z translatologie a lingvistiky. Beletrie taky, pokud vím tak na uložto býval komplet Guardians of Ga'Hoole a Wolves of the Beyond, nevím jestli ještě půjde najít. Takže vytáhněte seznamy četby jak z matury tak z volného času, projděte si knihovničky, seznamy přání u Dobrovského atd atd

Někdo tady už zmiňoval že bude stahovat staré hry s českým dabingem. Ve hrách se moc nevyznám, ale určitě by to bylo super protože těm taky hrozí nenávratné vymizení. Divadelní hry taky, hlavně české.

Obecně bych možná řekla že nejlepší postup by byl projít si různé autory, producenty, studia atd. a zaměřit se hlavně na jejich méně známá díla, protože třeba Avengers bude mít stáhnuté každý druhý, ale třeba, nevím, Shang-Chi a podobné filmy, o které až takový zájem nebyl, by se postupně mohly vytratit. A samozřejmě jakékoliv málo známé indie filmy, na které si vzpomenete. Dokumenty, životopisné atd taky, na ty se často zapomíná

Jo a hudbu taky! Nedávno jsem zjistila, že na youtube už není dostupná studio verze Žijeme len raz. Amatérské nahrávky z koncertů a cover verze jsou taky vždycky v ohrožení, takže si radši stáhněte všechny svoje oblíbené verze

Uvažuju že bych udělala nějaké velké sdílené úložiště nebo aspoň velký seznam kde by bylo napsané kdo má stáhnuté co, aby se to pak přinejhorším dalo posílat vzájemně mezi sebou. Víme jak užitečné se prokázaly google disky s filmy a knížkami od @valerieandherweekofwonderz a @the-aro-ace-arrow-ace

[linka-r9-vysocina]

Gaza.

Ve mně tyhle věci kvasí dlouho, ale když vykvasí, tak mám pocit, že musím najednou udělat všechno. Což nejde. Sám člověk svět nespasí.

Dlouho jsem se k tomu nechtěla moc nahlas vyjadřovat, protože celá ta diskuze je nejen v českém prostoru úplně pokroucená, a nepřišla jsem si úplně povolaná to nějak komentovat, ale postupně ve mně vykrystalizovalo toto, za co jsem schopná se bít: ať už si o legitimitě státu Izrael myslím cokoliv a ať už je historicky na vině kdokoliv, všechny strany konfliktu by se měly snažit o co nejmenší množství civilních obětí. A to se neděje. Neděje se to, a naši politici se tváří, jako kdyby někdy byly tisíce civilních obětí zkrátka nutností.

Když už mám něco, za co jsem schopná se postavit, píšu maily.

Pojďte psát maily se mnou.

Otevřeně říkám, že momentální politiku s ohledem na duševní zdraví jen velmi málo sleduju. (Vím ale, že třeba náš milovaný Petr Pavel letěl do Izraele na návštěvu, zatímco Mezinárodní soudní dvůr projednával, jestli to, co se děje v Palestině, není genocida.) Tudíž nemám přehled o tom, jaké kdo na celou věc má názory, a za cíl pošty jsem zvolila dva lidi: premiéra Petra Fialu a ministra zahraničí Jana Lipavského.

Pojďte psát maily se mnou. Pojďme ukázat, že nám to není jedno.

Pojďte jim napsat, protože i když třeba nemusíte mít jasný pohled na to, zda "from the river to the sea", nebo ne, myslím, že se shodneme na to, že by nikdo neměl umírat kvůli něčemu, co nespáchal. Pojďte apelovat za co nejrychlejší ukončení konfliktu, nebo alespoň za klid zbraní.

Pomůže to něčemu? Já nevím, ale asi je to efektivnější než křičet na zeď, což jsem mentálně praktikovala až doteď.

Pokud nevíte, co a jak psát, použijte můj mail jako mustr (ideálně si ho samozřejmě upravte, ať to není copypasta, já se snažila fakt být aspoň nějak osobní):

"Vážený pane premiére,

obracím se na Vás ohledně konfliktu v Gaze. Vím, že jsme dlouhobě spojenci státu Izrael a že útok Hamásu ze 7. října nemohl zůstat bez odezvy. Zároveň Vás naléhavě žádám - prosím, obraťte pozornost české diplomacie ke konfliktu v Gaze a zasaďte se o jeho urychlené ukončení nebo alespoň o příměří. Přes milion lidí bylo vysídleno, nemají pořádně přístup k čisté vodě, lékařské péči, ani kam jít. Jsou ničeny nemocnice, školy, kostely, mešity, v takové míře, že to žádný teroristický útok nemůže ospravedlnit. Umírají nikoli teroristé, ale nevinní lidí, často děti. Stejně tak svět přichází o palestinské kulturní dědictví.

Velmi si cením postoje Vaší vlády ke konfliktu na Ukrajině. Myslím si ale, že pokud chceme být demokratickým, lidským státem a plnohodnotným členem mezinárodního společenství, musíme se snažit zabránit zbytečným obětem všude ve světě a nejen v Evropě, i za cenu kritiky našich spojenců. Není přijatelné, aby bylo právo Izraele na obranu chápáno jako povolení k masovému zabíjení palestinských obyvatel. Není přijatelné, abychom si jako stát řekli, že "někdy jsou civilní oběti prostě potřeba". Všichni jsme prožívali situaci Mariupolu - nevím, proč podobnou optikou nemůžeme vidět město Gaza. I tam umírají civilisté, jsou ničeny obytné budovy, knihovny, školy, nemocnice.

Přidávám dva apely Lékařů bez hranic, kteří jsou přímo na místě a kteří už v konfliktu také přišli o své kolegy:

https://www.lekari-bez-hranic.cz/clanek/gaza-civilistum-uz-zbyva-jen-par-moznosti-kde-vyhledat-zdravotni-peci

https://www.lekari-bez-hranic.cz/clanek/udelali-jsme-vsechno-co-bylo-v-nasich-silach-lekari-bez-hranic-vyzyvaji-svetove-lidry-aby-se

Opět Vás prosím, abyste vliv, který jako premiér máte, použil v rámci mezinárodního společenství k ukončení konfliktu. Myslím, že síla Česka spočívá v tom, že se dokážeme postavit za to, co je správné. Bylo by mi líto, kdybychom v historii byli po loňském podzimu a letošním začátku roku zapsáni v historii ne jako národ, který bránil Ukrajinu, ale jako národ, který přihlížel masakru a možná genocidě palestinského národa. Jsme možná malou zemí, ale stále se můžeme zastávat velkých hodnot, i za cenu toho, že budeme kritizovat své spojence.

Děkuji,

[podpis]"

email na Petra Fialu: fialap@psp.cz a petr.fiala@ods.cz

email na ministra zahraničí: ministr@mzv.cz, jan.lipavsky@pirati.cz a (?) lipavskyj@psp.cz (nedohledala jsem, ale emaily poslanců by tak snad měly fungovat)

Budu ráda, když budete reblogovat, budu ráda, pokud pošlete nějakej mail <3 Pokud neradi píšete/nejde vám to a pomohlo by vám, kdybych sepsala něco, co by šlo prostě zkopírovat a vložit, dejte vědět, dám něco dohromady.

[opily-zajic]

Svatbus hysterias

V žádném předchozím zaměstnání jsem neviděla tolik plačících žen. A nikdy jsem netušila, že jich takové množství potkám právě v copycentru.

Tito lidé mají s tiskem zkušenost (v těch lepších případech) tak akorát s jejich kancelářským hápéčkem z roku dvatisícemálo, na kterém si jednou za čas vytisknou nějakou prachobyčejnou fakturu na prachobyčejném papíře a nazdar. Je to jenom papír, je to jenom nějaký text. Ale jakmile se někdo má brát, tak jenom nestačí. Vše musí být krásné, zapamatovatelné, jedinečné. Je to jejich velký den. A společně s jejich velkým dnem přicházejí i velké požadavky. Které my, nebozí zaměstnanci a brigádníci, přijímáme na svá ztěžklá ramena. A tu tíhu neseme i přesto, že častokrát ani nechápeme, co po nás ti dva chtějí.

Nastávající mají vždycky naprosto přesnou představu o tom, co chtějí - a vždycky naprosto špatné podklady, které vedou kamkoliv jinam, jenom ne k jejich vysněným představám. Jmenovky, plakátky, kartičky a další tiskoviny jsou tím posledním, na co se při svatbě myslí. V obrovských úkolech, které vůbec organizace tohoto óó velkého dne obnáší, tyhle věci postrádají na své důležitosti. Ale jak jsme se všichni kolem - někdo, jako třeba já, a to hned v prvním týdnu zaměstnání - přesvědčili, tak lze očividně ztroskotat i na těchto maličkostech, které se po vstupu do copycentra stávají nepřekročitelnou bariérou a hrozbou křiku.

"Dala jsem tam ořezové značky," říká slečna hrdě, ale její ořezové značky jsou jenom náhodnými, křivými (!!!) čárami, k tomu na každé stránce jinak velké. Když přicházím s oznámením, že takhle vypadat nemůžou, tak se setkám s hněvem.

"Nastavila jsem to na B1," říká druhá sebevědomě, ale v moment, kdy s kolegyní oznámíme, že tenhle formát neviděl B1 ani z vlaku, tak se rozpláče. Vždyť to opravíme, říkáme jí, to není vůbec problém, ale je už pozdě. Slzy tečou a pohled manžela se nemůže rozhodnout, jestli se koukat omluvně vůči nám, nebo ochranářsky vůči ní.

Nastávající manžel svou budoucí ženu konejší a víská ve vlasech. Neboj, to bude dobrý, to zvládnem. Slyším každé slovo. Co přesně tím myslí, kdo má co zvládnout? Já mám dobře nařezat jmenovky na stůl, na kterých podle všeho stojí celičký obřad, nebo ti dva mají zvládnout tuto ohromnou krizi v copycentru, na kterých podle všeho stojí celičký jejich život?

V práci s těmito hysterickými svatebčany záleží na každičkém milimetru. Udělám-li jedinou chybu, řeknu-li jediný komentář, který se vyhýbá jejich náladě, trvá-li mi to jenom o minutu déle nebo vidí, že během toho, jak se jim něco tiskne, obsluhuju další zákazníky... tak je konec. Ani gratulace a hodně štěstí ve svazku při placení nepomáhá. Kdyby se ty dveře nezavíraly samy, tak už dávno třískají.

Od té doby vždy, když vidím takové páry u pultu, tak se za něj sama schovávám. Vidím je jako časovanou bombu, která vybouchne kdykoliv, kdy si já - začínající zaměstnanec - dovolím na cokoliv sáhnout. Na tyto osoby ještě nemám dostatečný level tiskařského sebevědomí a mámvpičismu. Zoufale mrkám na kolegyni a ta jde většinou do boje se mnou.

Jsou ale i hezké případy, které mě vždycky potěší - odpoledne, kdy strávím se sympatickou slečnou i hodinu tím, že spolu něco tiskneme, zkoušíme papíry, domlouváme se, omlouváme se, děkujeme a smějeme se. Usmíváme se na sebe, ona je trpělivá, já veselá. Nevím, kde se tyhle ženské berou, ale nedivím se, že si je někdo brát chce. Právě od nich odcházím s úsměvem a kolegovi se svěřím s komentářem, že kdyby mě nějaký chlap nepředběhl, tak jí ten prstýnek rvu na ruku už dávno.

Já mám tu práci ráda. Vlastně i ty svatby jsou moc fajn. Jen vám při tom nikdo nesmí srát na hlavu.

[takovanormalnielie]

16.2.2023

Díky @ceske-drahy za tolik různých zpoždění. Mohla jsem si z nich vybrat po tom, co se můj vlak zpozdil o 80 min a stihla jsem tak nakombinovat dva další zpožděný vlaky a budu v Praze ještě o pár minut dřív, než bylo původně v plánu. Navíc to bylo děsný vzrůšo. Ten nával dopaminu při usednutí do vlaku na poslední chvíli je ohromně návykovej. Mám radost, že nakonec všechno stíhám. Jedu na oslavu narozenin mý kamošky Z. a potkám se tam i s jednou známou/kámoškou/touholkoucoodstartovalamůjquestioningsvýmoutempředmnohalety. Chce se se mnou domluvit na náhravkách mojí tvorby. Nevím, jestli tuší, jak velkou roli v mým životě sehrála. No a aby toho nebylo málo, tak zítra mě ještě čeká sraz pastelek. Jsem vysoko na životě/sjetá životem. Sakra, v týhle čumblr věci cucám tak tvrdě. lol, ne fakt už končim.

[heleningle]

Mám existenciální krizi protože nevím, jestli jsem viděla tumblr lidi na tiktoku, nebo se věci co se říkají na tumblru říkají už i na tiktoku, nebo žiju pod kamenem, nebo jsem to celé popletla tumblr s tím nemá nic společného.

(Komentáře, že je Víla Amálka ovocná pod videem ‘us in another universe’ a Vílou Amálkou a Makovou paní či co to je)

[prospercz]

A co teď?

Je to už víc než týden, co jsem doma. Zvykám si těžce. Poslední půlrok jsem trávil 24h denně venku. Převážně sám, bez hluku v téměř panenské přírodě. Moje jediná opravdová starost byla obstarat si jídlo a najít si večer místo na spaní.

Teď je to jiné. Najednou je toho víc, co je potřeba udělat. Občas si přijdu jak dítě s ADHD. Je toho kolem mě tolik, že nevím, co dřív. Spím na posteli, ale stejně každé ráno přemýšlím, jestli si nemám příště radši nafouknout karimatku a postavit si na zahradě stan.

Tam venku je člověk vděčný za ty úplně nejzákladnější věci, které si doma ani neuvědomíme. Za vodu, která nám všude teče z kohoutku, za horkou sprchu každý den, za teplo a pohodlí, za splachovací záchod a mýdlo. Za sluneční paprsky, které hřejí, za svezení autem. Za šálek horkého kafe, chuť ovoce a zeleniny.

Chybí mi ten klid venku, to ticho. Zurčení vody před spaním, zpívání ptáků. Koukání na východ a západ slunce a obecně ta jednoduchost života.

Tak nějak obecně se tvrdí, že když se člověk po takovéhle cestě vrátí, že má v sobě všechno vyřešené, že je tzv. v zenu. Opak je pravdou, mám pocit, jako bych se vrátil víc rozhozený než když jsem odjížděl.

Přes všechny tyhle potíže v sobě cítím taky obrovské zadostiučinění a pýchu. Jsem vděčný za svoje tělo, že to zvládlo. Jsem vděčný, že žiju v zemi, kde si tohle můžu dovolit! Není to samozřejmost, málokdo má takovéhle možnosti jako my. Jsem rád, že se i takovéhle výzvy dají zvládat s diabetem. Snad se z toho stane brzy norma a nebudou to jen výjimky.

Ušel jsem téměř všechny míle, 2655, pro většinu lidí naprosto nepředstavitelná vzdálenost. Málokomu se to povede, ať už skrz zdravotní potíže, počasí, požáry nebo jiné nepředvídatelné situace. Ne vždycky to byla procházka růžovým sadem. Vlastně, málokdy byla. Většinu času to bolí, je to nepohodlné a únavné. Ale stejně jsem šel dál, protože za ty všechny zážitky okolo to prostě stojí. Za ty vzpomínky a chvíle, které už mi nikdo nikdy nevezme. Nechal jsem tam za to všechno mnohem víc, než by mi bylo milé, a když se mě na to někdo ptá, protáčí se jim po té sumě panenky. Ale je mi to jedno, stálo to za každý posraný dolar, který jsem si předtím musel tvrdě vydřít. Mohl jsem si místo toho koupit třeba auto, ale k čemu?!

Mám na sobě špínu, kterou jen tak neumyju. Všechno mě ještě i teď bolí, vstávám ráno s dřevěnými nohami. Mám necitlivé prsty na noze a mezi nimi nějakou nechutnou vyrážku. Ale i tak to není nic, čeho bych litoval. Za pár měsíců si na tohle už nevzpomenu. Na ty krásné hory ale určitě jo!

Když se vrátím ke svému úplně prvnímu příspěvku, měl jsem vlastně víc než všechno. Je to k nevíře, ale člověk vlastně moc věcí opravdu nepotřebuje. Příště toho beru ještě míň. Příště? Co to kecáš Hynku, teď nemáš myšlenky na žádné příště! Opravdu ne, nemám. Jsem rád, že nikam jít nemusím. Určitě půjdu, ale v brzké době rozhodně ne.

Zjistil jsem, že mám na všechno víc času, že nikam nespěchám. Hodina nebo tři, je to vlastně fuk. Chodím dokonce pomaleji než lidi kolem mě, což je paradox. Ale já nespěchám, jdu maraton a ne sprint. Nikdo by to do mě neřekl, není na mě absolutně poznat, že jsem absolvoval něco takového. A proč by měli? Nepřijdu si teď nějak víc spešl.

A co teď teda? Kdo ví…ono se zase něco objeví. Stačí se dívat a chtít. Mějte se fanfárově.

Howgh, domluvil jsem.

[kralovna-ne-stesti]

Neděle

Probudila jsem se s tím, že: ano, můžu, dokážu to. Což bylo asi největší překvapení posledních... let? A hned jsem (na tom) začala pracovat. Ta energie byla opravdu svěží a příjemná a ten rozdíl, když věci přestanete dělat bez tlaku, k nezaplacení.

Že mluvit mluvit mluvit o věcech je základ už víme a včera mi to přineslo hodně. Svěřit se s nápadem změnit a přeorganizovat pracovní časový rozložení jsem si nosila v hlavě už dlouho, ale nechtěla jsem to vytahovat, protože to byla jenom myšlenka. Jenže on mi dal ještě jeden náhled, jednu variantu, v podstatě nevědomky přišel na to, jak vyřešit můj problém. Jen tak, já něco řekla, a on na to: tak to udělej takhle. (Teď ještě, aby to šlo i v praxi realizovat.)

Taky jsem odpálila nejdřív prodlužovačku a pak i celou varnou konev. (Asi hodně energie, jinak nevím.)

Moje hledání toho, co mi způsobuje bolesti žaludku a zvracení pokračují, ale tak nějak tuším, že plná vina není v kafi, doplňcích stravy a jídle, ale hlavně ve stresu a podmíněných spouštěčích, kdy pravděpodobně nevědomě hledám cestu pryč a jinak, než že mě od práce odtáhne zdraví, nereaguju, ale pokračuju v hledání/zkoumání.

Ráno jsem klasicky, jako každou neděli, seděla u finančního plánu a platila účty. Už mě to tak nestresuje, aspoň mám přehled, ale i tak to není nic příjemnýho.

Odškrtala-udělala jsem spoustu úkolů ze seznamu. Taky jich tam dost zapsala. A dost jich zbylo. Ale hodně i vyřídila.

Odpočinek jsem místo válení a zíráním na tiktok strávila cestou pro ty zapomenutý vajíčka... aspoň jsem se prošla.

A taky jsem povlíkla čerstvě postel, což je jedno z mých malých velkých potěšení, takže lehnout si potom po celým dni do ní bylo hotový blaho.

[kopretinovafialka]

neudělala sem dneska jízdy v autoškole a strašně sem se rozbrečela, ale úplně neskutečně, takhle sem nebrečela už dlouho,

šla sem potom městem a brečela, přišla domů a brečela, doslova řvala ale musela sem potichu protože sem měla někoho doma a lidé jsou dnes emočně negramotní, snažili by se mě rozveselit, lidem je nepříjemný když někdo brečí, neví co dělat a pak to skončí tak, že to já brečící uklidňuju toho, kdo mě přišel uklidňovat že to bude dobrý, nebo hit mýho domova - říkat vtipy nebo ještě líp dělat si z tý vaší situace srandu, a to jak má někomu pomoct? i kdyby jen v normálním stavu to nevím,

ani nevim jestli mi vadí že nemam řidičák, pořád mám ještě ty dva pokusy, spíš mě to už jen bavilo - brečet a líbilo se mi to, tak sem pokračovala a vzpomínala na všechny křivdy a ošklivý věci a u toho brečela a to bylo tak krásný,

tohle je definice katarze, po breku přišlo takový to otupění, co přijde když brečíte dlouho a hodně, ale tentokrát to bylo spíš tak neskutečně uvolňující,

a rozhodla sem se pokračovat, dneska bude crying day, prostě si budu brečet protože se mi neskutečně chce a držet to v sobě není zdravý, a lidem to je stejně jedno, takže je to dobrej nápad, rozhodnuto.

taky mi ta autoškola přijde jako nějaký volání po osvícení, učitel mi neustále říká že nevnímám co se kolem mě děje a že dřív dělám než přemýšlím a taky že sem tvrdohlavá, a že ta moje paličatá hlava mi to všechno kazí, a komisař mi dnes řekl úplně to samý,

pane učiteli a komisaři, kdyby jste jen věděli, že to není jen za volantem, představte si, že já takhle žiju, a je to těžké s tím hnout ale pomalými krůčky to zvládám, věřte mi ;)

a taky sem už asi dospěla, dřív sem tu chtěla psát hlavně deep a aesthetic věci, a hlavně krátký, dlouhý čtou totiž jen vyvolení a ještě k tomu musí být psaný dobře aby zaujmuly, a je mi to nějak jedno hele milý čtenáři, samozřejmě chci aby sis početl a bylo to přínosné, ale věřím v osud víš, a vždy když si přečteš něco dlouhýho, nebo cokoliv, v podstatě narazíš na něco, tak to protože prostě máš.

to bylo fakt dobrý na závěr, chválím se, a sem na sebe pyšná až se usmivam a zapomněla sem brečet, achjo

[paskvilnet]

Manu Chao

Už ani nevím, co to je jít do studia s tím, že vím předem, co budu dělat. Nebaví mně to. Studio vozím v podstatě furt s sebou. A když mě něco napadne, snažím se to nahrát. Hned. Mám malej mikrofon a nahrávám všechno možný. Na ulici, něco z rádia, z televize, lidi v baru, vyprávění. Nahraju to a pak s tím dál pracuju.. Je výborný něco složit a okamžitě si to nahrát. (aby můj poznámkovej blok nebyl jenom předběžnej, ale aby se nahrávalo už přesně podle něj). Tohle momentální zaznamenávání mne teď v podstatě baví ze všeho nejvíc. Nejlepší by bylo, kdybych mohl nahrávat přímo v momentě inspirace.

Proč hrajete právě u nás (v Tijuaně)? Protože chceme, abyste slyšeli, co s touhle kapelou už pár let hrajem. Je to už dlouho, co jsem tady hrál s Mano Negra a přišel čas se sem vrátit. Myslim, že Tijuana je hodně citlivý místo planety, koncentruje se tady spousta problémů, které má celá Latinská Amerika. A hodně pro mne znamenají mí přátelé, které jsem tady za tu... Překvapuje mě, co se to s lidma děje. Přímo po nás vyžadujou spoustu divnejch věcí. My jsme muzikanti a přitom nám na tiskovkách dávaj skoro jenom politický otázky. Vůbec se nás neptaj na hudební věci. My bychom se ale mnohem raději bavili o muzice. Já se považuju za umělce-muzikanta, nejsem v žádným případě politik. Už to samotné slovo je mi protivné. Moje životní filozofie je cítit se občanem přítomnosti, Cítit se dobře, kdekoliv jsem. V harmonii s tím místem a to, ať je to místo pěkný nebo hnusný. Pro mě je to jasný, já už mám kariéru za sebou. Nikam se necpu. Cokoliv teď dělám, je jenom pro zábavu. V momentě, kdy bych něco „musel“ jdu od toho. A protože nemůžu vědět, jak dlouho mne to či ono bude bavit, neplánuju na víc než půl roku dopředu. Příkladně: pamatuju si, že jsem někdy v devadesátým pátým odjel do Ria, abych tam úplně změnil svůj život. Uklidnil se a tak. Za týden už jsem tam měl novou kapelu a za měsíc vyrážel na turné. Nedalo se tomu prostě zabránit. Já se dost stydím. Nerad chodím na pódium. Radši bych šel s kámošema do ňákýho bárku, dal si drinka, pokecal. Vykašlal se na koncert a šel někam zakalit. Při samotném vystoupení je to ale ok, člověk je v tom položenej. Nemyslí na nic. Ale hodinu před koncertem je to hrozný. Manicky hledám důvody, proč tam nejít. Sháním doktory, helikoptéru, prostě cokoliv. Mám takovou teorii, že jakmile vylezeš na pódium, všechen ten strach, cos měl, se promění v energii. V celý jižní Americe to teď ukrutně jede. Je tady strašně moc nový muziky. A v Mexiku to, podle mě, šlo vůbec nejdál. Je to jedna z prvních zemí, kde se to takhle hudebně rozjelo. Ať už je to rock, folklor nebo stovky dalších hudebních stylů a odrůd. Je spousta zemí, který ještě neznám... a tohle všechno je hrozně vzrušující… Člověk si musí umět život zařídit tak, aby ho bavil. A kvůli tomu se vyplatí i chvíli makat...

[radosestalo]

4. březen 2023

Zas jsem nějaká nemocná. Je dost možný, že jsem to od někoho chytla, protože spolubydlící poslední dobou celkem chrchlá a Smečka Z Letné byla taky nedávno nemocná. Ale to je jedno. Dělala jsem si starosti, jak to kdyžtak vyřeším s neschopenkou, kdybych se do pondělí neuzdravila, poněvadž k doktorovi to teď mám dost daleko. No a teď už si starosti nedělám, protože jsem si vzpomněla, že všechno se vždycky nějak vyřeší a bude to dobrý a není třeba si předem dělat ty starosti. To tak jako na úvod. Tak. Poslední dobou celkem přemýšlím o abstraktním umění, o tom úplně prvním, co bylo doopravdy průlomový, a o tom současným, kdy strašně moc lidí říká „hm, černej čtverec, to bych uměl taky“, a srovnávají to s obrazy, kde jsou lidi nebo krajinky, zkrátka konkrétní věci. Ale podle mě to není tak jednoduchý. Nevím teda, do jaký míry jde v dnešní době jen o peníze a zkrátka o jméno a materialismus, když si lidi koupí něčí obraz jen proto, že ten člověk je známý, když to zjednoduším. Ale určitě se to neděje zas tak často, takže na tom opravdu musí něco být. Na to, aby člověk dokázal namalovat něco tak, jak to doopravdy vypadá v realitě, je rozhodně potřeba trénink a zkušenosti, a k jejich získání je zas třeba čas a odhodlání a zápal a trpělivost a disciplína. A to se mně osobně zdá rozhodně obdivuhodný už jenom proto, že sama s tím mám velký problém a vážím si toho, když někdo dokáže překonat všechny ty překážky a jít za tím. Na druhou stranu abstrakce vyžaduje – aspoň tak to vidím já – úplně jiný druh dovedností. Člověk musí nad něčím dokázat přemýšlet do hloubky a tak nějak pružně, být schopen podívat se na danou věc z různých úhlů a v různých kontextech, doopravdy nad ní přemýšlet a ne jen ji přijímat jako fakt. A myslím, že je důležitý mít i intuici a naslouchat. A pak dokázat správně vybalancovat tu křehkou hranici mezi duchovním a záhadným světem a logikou, a na ní začít stavět. Upřímně řečeno mně k tomuhle chybí vědomosti. Ta faktická část, nad kterou bych mohla filosofovat. A vždycky, když nad tím začnu přemýšlet, cítím se skoro paralyzovaná, protože na světě je taková neskutečná spousta informací, co se člověk může dozvědět, že vůbec nevím, kde začít. Je toho tolik, že mě to pohltí a vlastně ani začít nedokážu. A až teď jsem si znovu uvědomila to, na co jsem na strašně dlouhou dobu zapomněla – začít u toho, co mě zajímá. Témata nebo věci, co mě k sobě nějakým způsobem táhnou, vybrat si ideálně něco, co v mým životě zaujímá důležitý místo z nějakých určitých důvodů, a hledat informace. Dig deep. V dnešní době máme k informacím snazší přístup než kdykoli předtím, a to je jedna z věcí, ve kterých se lišíme od průkopníků abstraktního umění. Hilma af Klint zpracovávala ve svých obrazech nový vědecký objevy, a to bylo tehdy něco naprosto unikátního a průlomovýho. Dneska už to průlomový být nemůže, jelikož už to bylo prolomeno. A třeba už je nemožný být originální, přijít s něčím pro společnost úplně novým. To je můj pocit, ale nevím to jistě, protože neznám dějiny umění. Další mezera. Nevím, kdy byl naposled velký průlom v umění, ačkoli mám pocit, že s tím nějak souvisí secese. Každopádně na tomhle je vidět, jak jsou věci propojený. A i kdyby už nebylo možný udělat něco, co tahle společnost ještě nezažila, rozhodně se dokážu vyvíjet po osobní stránce a udělat něco, co bude průlomový pro mě a nějak mě to obohatí. Konec konců o tom je život.

Ještě poslední věc – H. H. řekl, že aby se člověk dokázal stát dobrým abstraktním malířem, musí nejdřív zvládnout umět namalovat realitu. Zatím nevím proč, ale cítím, že je to pravda. Dává mi to smysl. Možná se nejdřív musíme naučit chápat objekty na té nejzákladnější úrovni (tak, jak vypadají), abychom dokázali postupovat hlouběji. Z čehož vlastně vypadá, že malování reality je jeden ze způsobů, jak jí poznat, pochopit a co nejvíc se jí přiblížit. Páni, fakt že jo, všechno prostě souvisí se vším. Myšlenka plodí myšlenku.

[lieselotte-sky]

Facebook — potřebuji poradit

nebo alespoň nasměrovat. Něco mi uchází a já nevím co to je. Na Facebooku jsem registrovaná, kdysi jsem tam chodila, byla aktivní, pak jsem zjistila, že to nepůsobí dobře na moje nervy, napsala jsem tam, co mi na facebooku vadí a proč tam už nepůjdu a chodit jsem tam přestala. Také jsem tamtéž napsala, že účet mazat nemíním, protože nechci smazat obsah, který byl v minulosti vytvořen, mazání účtů rozbíjí obsah, který lidé sdíleli, bohužel.

Před zhruba dvěma měsíci rokem mi bylo od vzdálenějších známých řečeno, že mi poslali žádost o přátelství na facebooku. No tak jsem se tam teda přihlásila a potvrdila to, well, nevím co si od toho ti lidé slibují, nechodím tam. Na vlkonoce jsem tam teda poslala vlka, protože když už jsem se tam přihlásila, no. Možná právě to byla chyba. Teď jsem ale přes facebookový messenger potřebovala domluvit obchod, protože s některými lidmi to jinak prostě nejde (jo, to je další důvod proč nemazat účet) a najednou jsem zjistila, že mám poměrně zrůdné množství žádostí o přátelství od lidí, které sice nějak vzdáleně znám (není to banda nějakých botů nebo tak něco), někteří mi dokonce píši soukromé zprávy.

A tady se dostávám k jádru věci. Věřím tomu, že si prostě občas někdo na profilu nepřečte, že už na facebooku nejsem a že tam nechodím, ale v takhle masivním množství se to rozhodně dít nebude. Když jim napotvrzuji všechny ty žádosti, tak k čemu jim to bude? Já tam stejně žádný obsah nedávám. Nějaký víceméně náhodný obsah dávám sem, technicky zaměřený obsah dávám na blog, to se dá všechno číst bez toho, abych se já vůbec dozvěděla, že to někdo čte, takže otázka zní. Co si kdo slibuje od toho, že si mě přidá do přátel na facebooku? Něco tím ti lidé viditelně sledují, ale já nechápu co. Obsah to spolehlivě není, protože ten tam žádný nedávám, komunikace se mnou to také není, protože na FB jednoduše nechodím, navíc e-mail je veřejně známý a spousta lidí na mne má i telefon.Cokoliv z toho je rychlejší a spolehlivější, takže toto také není ono. Že o něco ale jde je mi jasné, jenomže nevím o co. Budu vděčná i za postrčení, protože, abych pravdu řekla,začínám z toho být bezradná a zmatená.

[violetwonder]

Nevím, jestli procházím zase nějakou krizí, nebo proč vlastně se cítím, jak když je můj celý život o ničem. Ale já už nevím kam dál.

Jsem na půl cestě k devětadvaceti a přijdu si jako nejzbytečnější člověk na planetě. Nevidím nic. Není obzor kam se chci dostat. Je to jak když mě jen kolébá proud sem tam, ne ´plně na jednom místě, jednou to jde trochu doprava, pak zase doleva a potom zase o tři kroky zpátky.

Neustále přemýšlím, co dělám špatně. Kde se to tak hrozně zvrtlo, že nejsem schopná najít co vlastně chci. Zjistila jsem, že většinu svýho života jsem dělala jen to co se ode mě čekalo. A v moment, kdy jsem chtěla jít dělat to co jsem chtěla já ... řekněme že nakonec jsem to nedokázala dotáhnout do konce. Ztratila jsem důvod to chtít a když se zpětně ohlédnu, byla to jen rebelie. Co jsem kdy vlastně chtěla?

Myslím, že se asi většině lidí zdám materialistická jako blázen. Ale ve skutečnosti to tak není. Jelikož si nemám ke komu tvořit citový vazby, tak to nahrazují věci. Asi chyba v matrixu, ale tak nějak mi to dává smysl. Neschopnost navazovat fungující vztahy zaplňuju co rok novou obsesí. Jako knihy, pokojovky, umělecký potřeby, a momentální posedlostí Bangtanem.

Taky mi přijde, že hloupnu a to žádnou četbou a studiem nedoženu. Chci míň a míň mezi lidi a zkrátka se umím zabavit sama ... ale uvnitř mě se zvětšuje ta díra a začíná požírat i to co mi dřív dělalo radost a dokázalo odvést moji pozornost od veškerý tý bolest. A tak se ptám, co to bude příště? Čím tohle začnu zase zalepovat? Jak velká bude muset být ta náplast ... jak se mám z tohohle vymotat? Sama ze sebe. Ze svý hlavy? vždyť z toho bludiště nevede cesta ven a stěny jsou tak vysoký ...

[kvetyzlouky]

vole, zase život

tak dlouho jsem tu nepsala a chybí mi to, chybí mi více věcí, co jsem dělávala, teď jsem zaseklá mezi apatií mixlou s feral unhinged érou, kdy vstávám ve dvě, jím maximálně dvě jídla denně a piju hodně alkoholu, chtěla bych být lepší

nikdy jsem tu nepsala o mé poslední lásce, ta, co vydržela devět měsíců a byla nejzdravější a druhá nejdelší, a možná se někdy k tomu dostanu, nicméně teď to v sobě blokuji, jako spoustu jiných věcí, a tak se z nejzdravější lásky stal bláznivý ex, který mi píše padesát smsek, a já už se tomu musím jen smát

závislost na Sute, bezpečné místo, lidi, co znám, a v něčem mám pocit, že mi to nahrazuje střední, každodenní setkání, stejná očekávání, jistota, a pár neskutečností

klukovi ze školního klubu, s kterým jsme něco dvakrát měli, jsem řekla, že na něj tři roky crushuji, power move, ale celé to proběhlo ve čtyři ráno, v opilosti a můj mozek si nepamatuje tu konverzaci, zase bych dala vše, abych si to mohla přehrát střízlivá, takhle mám jen pár střípků, pár zamlžených pocitů, které to celé zkreslují, mimo kontext, a tak zase poněkolikáté řešíme, že já s ním vztah nechci, že jsem nikdy nechtěla, že bychom se zabili, a on taky nechce vztah se mnou, ale i všeobecně, a pak mi přijde, že si skoro vyříkáváme věci, které by mezi námi nefungovaly, jako kdybychom se měli domluvit na kompromisu a zkusit to, a tak nevím, jestli to byl pocit, nebo jsem opravdu vyřkla něco ve stylu "tak do toho pojď ne", a taky něco s mýma a jeho očima, jak se na sebe koukáme, a vůní a racionalitou, kdy mi povídá, ať mu řeknu, čeho se bojím, z čeho mám úzkosti, a on mi to vyvrátí, potom cesta na vlak, v osm ráno, tolik světla a ledového vzduchu a tolik alkoholu v krvi, spánek a nevědění, co jsme si teda všechno řekli, jestli se mám stydět, nebo neřešit

s největší pravděpodobností budu zas pár dnů mít sklopenou hlavu a pak zase přijde nějaký bláznivý večer

a já vůbec nevím, co chci

a do toho jsem v neděli měla poprvé emko a skvělý sex s někým jiným a tak další okamžik, co jsem nezpracovala, nahrazuji dalším, nicméně nesu si zvláštní radost v sobě

to be continued...

[ask-valentino-anything]

Štěpán:

"Nikdo neví, že je gay." Štěpán je hlasitý a energický, má mnoho kamarádů. Je zamilovaný do Dariena, už od té doby, co přišel do školy jako nový student. Darien je pro něj oporou. Štěpán ale neumí dobře vyjadřovat lásku. Dělá věci, které se Darienovi nelíbí. Jednoho dne k němu přišel Patrik a začal se k Štěpánovi chovat podobně, jako se Štěpán chová k Darienovi. Štěpánovi to vadí, ale možná se mu to začne i líbit.

Patrik:

Sportovní typ, který si myslí, že je lepší než ostatní. Darien požádal Patrika, aby se Štěpánovi pomstil za to, jak se k němu chová. Patrikovi se ale pomsta začne líbit. Začne dělat Štěpánovi více "sexuálních" věcí. Když se ho někdo zeptá, jestli je gay, odpoví ne. Ale teď už sám neví.

Zvládnou překonat všechno, aby mohli být spolu, nebo jejich láska skončí nepoznána a zametená pod koberec?Pohled Štěpána

Šel jsem do školy s Darienem. A rychle jsem se převlékl. Bojím se Patrika, že mi ublíží. Na začátku roku Patrik zbil Matyáše jenom kvůli tomu, že do něj omylem žduchl. Ale naštěstí v šatně nebyl. Proto chodím o trochu později do školy než ostatní. Počkal jsem na Dariena a šli jsme do naší třídy. Když jsme vešli do třídy, hned jsem šel za Darienem a viděl jsem ji: Kristýnu Holkovou. Jediná holka co zajímá  psychologie kanibalismus . No sám nevím, jak jí to muže bavit , ale Darien mi už o ní něco říkal. Ale ona s Darienem mluví, jako kdyby byla jeho holka, a to mi vadí. Ale pomohla mi s fyzikou, takže já nevím. Ona je divná.

"Ahoj, Dariene," řekla mu. A to mu říká KAŽDÝ DEN! To jako kdyby s ním chodila, ta jedna kunda. Bere mi mého Dariena.

Ale než si stihli prohodit slova, přišel jsem mezi ně. "Dariene! Přijdeš v pátek?" Mám něco domluvené s Matoušem a chci tam i Dariena.

Darien se podíval na Kristýnu a pak řekl ne. To je hrozné, bavím se s Matoušem jenom kvůli Darienovi, a ten hajzl ani nechce s námi jít ven.

"Dariene (bla bla bla bla)." Nedával jsem pozor, Kristýna mi bere Dariena. Můj, můj, můj, můj, můj, můj, můj, můj, můj, můj, můj, můj, můj, můj, můj, můj, můj, můj! JE KURVA MŮJ!!!! Přemýšlel jsem na chvilku a pak se Darien zeptal:

"A co ty, Štěpáne?"

"C-Co? Mohl bys to říct znovu?" Nedával jsem pozor a teď jsem se ztrapnil před Darienem a Kristýnou.

"Jsi připravený na test z fyziky?" Řekla Kristýna.

"Jo, jsem... Děkuji za tu fyziku," řekl jsem.

"Nemáš zač," řekla a pak zazvonilo.

Celý den byl nudný, no, byl do té doby, kdy máme svačinu. Jedl jsem u Dariena. A Kristýna jedla a někdy něco řekla do naší konverzace a pak přišel on, Patrik. Bál jsem se, že mi zase něco udělá. A měl jsem pravdu. Vzal mě za hlavu a začal mě škádlit.

"Přestaň!" zařval jsem.

"Ale přestaň, Štěpáne," řekl. Darien se pozastavil a odešel k Maxovi.

Díval jsem se kolem, jestli mi někdo pomůže. Kristýna se na mě dívala s empatickým pohledem, ale nic neudělala. Odešla za svou nejlepší kamarádkou Aničkou. Dívala se na Patrika, jak mi strčil mou hlavu do jeho rozkroku.

"M-mff," snažil jsem se protestovat, ale nic se nestalo, dokud jsem neucítil něco tvrdého. Myslel jsem, že to bude jen jeho opasek, ale pak mě pustil a šel si sednout. Kristýna za mnou přišla.

"Hej, Štěpko, vše okay?" dala mi ruku na rameno. Chtěl jsem jí říct všechny své pocity a taky ať na mě nešahá, ale místo toho jsem řekl:

"Ano..." Potom zazvonilo na hodinu matiky, takže jsem si šel sednout.

-----------------------------------Konec kapitoly----------------------Pohled Patrika

Když mi začalo růst péro tak jsem se rychle odtrhl od Štěpána.

To jse nesmí už nikdy stát. Sedl jsem si do lavice před Aničkou a Matoušem a za Rostislavem a Damiánem.Sedím vedle Elišky a je to pěkná otrava. Kristýna sotva odešla od Aničky. Díky bohů, já a Kristýna nemáme dobrý vsah. Proč? No protože je divná.

Zazvonilo druhé zvonění

Pak přišla paní učitelka Rondonová naše nejpřísnější učitelka. Ale já jí ližu prdel takže mě má ráda.

"Dneska budeme opakovat násobilku. Každý dostane pracovní list. Službo! Rozdejte" Kristýna a Anička byly služba tak se obě postavily a rozdávali. Anička mi dala list a čekal jsem než nám dovolí psát.

"Všichni psát až skončí 10 minut tak někoho zavolám k tabuli" 

A tak jsem začal psát .

542×65= 35 230

458×789= 361 362

45 236×5 967=269 923 212

7 854 369×568 213=4 462 954 572 430

Příklady jsem dopsal a jen jsem čekal.

Pohled Kristýny

"Dariene . Takhle to musíš udělat" už jsem měla hotový list takže jsem pomáhala Darienovy .

"Kristýno! Přines jsem svůj sešit a napiš svoje výsledky na tabuli."  Zvedla jsem se a začala jsem psát. 

542×65= 35 230

458×789= 361 362

45 236×5 967=269 923 212

7 854 369×568 213=4 462 954 572 597. 

"Má to správně?"

"Né paní učitelko ten poslední příklad je špatně! Já jsem vypočítal 7 854 369×568 213=4 462 954 572 430." "Tak Patriku prosím Vem jsi svou kalkulačku a spočítej to" Vyděla jsem jak jsi tam ťukal do kalkulačky . Pak zvedl hlavu a řekl. "Má pravdu" a začal svůj výsledek mazat.

POHLED PATRIKA

Jak to že ona ten výsledek měla správně a já ne? .

------####----####----####--

Po hodiné Matiky jsem zašel na záchod. Vyděl jsem tam Štěpána s Matoušem tak jsem se rozhodl že je půjdu odposlpuchávat. "Matouši! Co když zase začne chodit s Kristýnou?" Zeptal jse Štěpán Matouše. "Já znám kiki. A ona je strašně přechodová . Ona už měla 20 kluků minimálně. A taky vím že má chrushe na holku. Takže tak." Matouš se kamarádi s Kristýnou takže nejsem překvapený že o tí toho ví. To že Kristýna je na holky to už jsem nevěděl. "Takže Holková je lesba?" Štěpán se vylekal. "Ne není . Je pansexuální" Prohodil jsem panenky nad tím názvem. "Co znamená?"

"Sám nevím" Řekl Matouš. "Jo a Štěpáne ty jseš tepley?" Štěpán se zhrozil.  Něco se mi na tom zalíbilo . "Jak dlouho jsi odposlpuchával naší konverzaci?" Nakonec řekl. "Na to aby jsem slyšel že se stresuješ jestli Kristýna chce šukat s Darieném." Matouš už odcházel.  Možná protože za 5 minut bude hodina. Ale to je jedno. Chytl jsem Štěpána za podpaží a zvedl jsem ho nad sebou. "Takže ty jsi myslíš že přiznáš že jsi teplej a já tě nebudu ještě víc šikanování?"

"Patriku..." řekl já jsem ho hodil o stěnu. Tekla mu krev z ust "Co kurva děláš?" Slyšel jsem jeden holčičí hlas co často nenávidím . Kristýna.

-----------------------------Vytéká mi krev z ust. Patrik stojí nade mnou,už vidím svou smrt. No logicky že mě nezabije . Aspoň doufám. Ve škole mě nemůže zabít. Začal se šklebit a pak jsem uslyšel záchranný hlas od naší jediné budoucí psycholožky. "Co kurva děláš?" Stála před klučičí záchody Kristýna. Patrika odhodila ode mě. Pomohla mi se zvednout.

"Poď Štěpáne zajdeme za paní zdravotnici" Zvedla mě na záda. "Děkuji... jak jsi věděla že mi něco udělal?" Zeptal jsem se. "No Matouš odešel a řekl mi to a Aničce. Mě se to nějak nezdálo tak jsem se přišla podívat" Ona se o mě bála?

Potom co mě zdravotnice ošetřila zavolala mé mamce a šel jsem domů. Kristýna přišla pozdě na hodinu ale měla dobrou výmluvu. A taky jsme si vyměnily telefoni čísla.

Zůstal jsem týden doma. Kristýna mi pomáhala když jsem něco nechápal. Den když jsem měl jít znova do školy tak jsem ji poprosil aby s mnou šla.

"Štěpáne. Patrik přijde až za měsíc tažke nemusíš se bát." Ta situace s šikanou trvala dlouho protože nevěděli taký trest mu mají dát.  A když jsem slyšel to co mi řekla chtěl jsem začít skákat nahoru a dolů .

"Dobrá" Vešel jsem do třídy a zdálo jse mi že se všichni na mě dívají. Ale bylo mi to jedno když jsem vyděl Dariena .  "Ahoj Dariene" Slyšel jsem její milý hlas . Možná že s ním nechce chodit.  Vzal jsem Dariena za prdel a políbil jsem ho.

Darien mě od něho odtrhl. "Taky mě těší Štěpáne."

"Jak jses tu měl"

"Líp"

"Jak to?"

"Nebyl jsi tady ty"

Cítil jsem se hrozně . Udělal jsem něco špatně? Možná že už jsi někoho našel?

"A Dariene ... ty jsis už našel nějakou přítelkiňi?"

"Ne proč se ptáš?"

"No víš protože jsme kamarádi. To tak kamarádi si říkají ne?"

Zakíval hlavou a začal si povídat s Maxem.

Kristýna mluvila s Matoušem a Aničkou.

"A víš že musíš zabít aspoň tři lidi aby jsi byl považován jako sériový vrah?"

"Ne kiki to jsem já nevěděla." Odpověděla Anička. Matouš se jen šklebil.

"Hey co se tu řeší?"

"Kiki říká zajímavé fakta" odpověděla Kristýna.

Anička Prohodila panenky.

"Co Kiki chtěla říct je že říká kraviny co nikoho nezajímá." Anička je ... divná, ona má kamarádku co by prokohokoliv udělala cokoliv a furt se k ní chová jako smetí.

"Aha.."

"No a víte že Češi pijou nejvíce piva ale nejsou největší alkoholici?"

"Kiki, budeme mít hodinu z Angličtiny. Nikoho nezajímá kdo pije a kdo ne. To že ty umíš od dvou let anglicky a že jsi v tom nejlepší za to nemůžeme. Ale já tu angličtinu nezvládám jak ty takže nech mě se učit" odpověděla Anička.

Cítil jsem se nechtěně v konverzaci takže jsem odešel. Mohl bych se učit do angličtiny .

Paní učitelka Žáková se rozhodla že bude test z slov. Takže jako vždycky Kristýna odevzdala test jako první.

Když nad tím přemýšlím Kristýna by byla nejlepší reprezentant naší třídy. Je chytrá kamarádska a má respect vůči učitelů.  Huh, a my jsme se furt hádali jestli je lepší Anička nebo Patrik. V známkách (patrik) v chování a celkové znalosti (anička), a Kristýna je vlastně obodvojí no Anička má dobré známky ale ona je příliš zlá?

"Všichni odevzdat vaše testy" zařval paní učitelka Žáková. 

Kurva měl jsem napsáno 2 slova a asi jsou špatně. No nic dál jsem jí test a šel jsem si sednout.

Po hodině Angličtiny. 

Angličtina byla naše poslední hodina . Šel jsem s Darienem na oběd. Před námi byli osmáci,já se s nimi moc nebavím vím že Patrik Tobiáš a možná Max se s nimi baví. Trochu se jich bojím .

Vzal jsem si talíř a nabral jsem si dnešní oběd . Vypadalo to jako knedlo vepřo zelo ale tady z kuchyni nikdy nevíš. Pak jsem si dál tác na stůl kde byl Matouš, Darien a Max. Zašel jsem k stolu s Hrncem a nabral jsem si polévku, polévka byla rajská.

Sedl jsem si na své místo a u stolu už byl Matouš co si krájel maso a kecal tam s Darienem co se bavil jak by chtěl každou holku vymrdat.

"A z jakou velikosti péra?" Zeptal jsem se.  No musím vědět jak velký ho má. "Přece 100 centimetroví!" Aha- takže on si stoho dělá prdel. "Ne fakt Darien řikej" Darien do sebe jebl sousto masa . "Proč Štěpko? Snad chceš vědět jak velký ho má aby tě pak mohl vojet?" Poprvé řekl Max ani jsem si nevšiml že si už sedl.

"Cože? Logicky že ne, nejsem tepley"

"To není co řekl nám Patrik."

"Co vám zas vyblabolil?"

"Že ses vyptával Matouše jestli Darien chce chodit s Kristýnou."

Podíval jsem se na Matouše

aby řekl že to není pravda.

"No Štepka se sice zeptal ale ne protože ho chce."

"A proč teda?"

"Protože se bojí o svého nejlepšího kamaráda?"

Max protočil panenky a nechal svůj tác na našem stolu a odešel.

Už jsem neměl hlad táže jsem s mým tácem odešel a dál jsem zbytky do koše.

Dál jsem si boty a vzal jsem si batoh a šel jsem domů.

--------Konec kapitoly------Pohled Štěpána

Dál mi kurva růže. RŮŽE! No nic teď se všichni budou vyptávat.

Hned jako první přišel Max. "Takže on ti dál růže."

"Ne víš levandule"

"Nemusíš se hned posrat"

Zabalil jsem si růže do nějakého toaletní papíru.

Po hodiny Fiziky jsem už chtěl domů. První Patrik přijde a dá mi růže. Pak se všichni vyptavájí jediný kdo nic neřekl byla Kristýna. Ale zdá se mi že se to brzo změní.

"Hey, Štěpáne. Jak se cítíš" nechceš se zeptat o kitce?

"Ne moc dobře."

Obejmla mě a byl jsem poprvé smutnej po dlouhé době. Vrátil jsem to její obětí a nasál jsem její vůní. Voněla jak marcipan . A to se k ní hodilo.

Někteří mají řádí vůní marcipánu. Nekterím se s toho dělá špatně. Přesně jako ona.

Odtáhl jsem se od toho obětí.

"Děkuji"

Usmála jse a odpověděla. "Nemáš zač"

"Proč ses nevyptávala?"

"Protože nemám důvod"

"Aha..."

Usmála jse a odešla za Aničkou.

Odešel jsem s školy a přemýšlel jsem nad patrikem a co dneska udělal.

Ty růže tak jak se zčervenal. Začal mi tvrdnout. Protože nikdo nebyl doma tak jsem se rozhodl že by to nikomu neublížilo kdyby jsem... rozepnul jsem si kalhoty a dál jsem si je na mojí postel. Pak jsem si tam dál I moje boxerky.

Přemýšlel jsem jestli bych nechal mou mysel doprovázet mojí masturbaci  a nebo bych si měl pustit porno.

Vyhrála moje mysel. Lehl jsem si na mou postel a začal jsem přemýšlet jak by Darien mě šukal. Jeho rychlé ale sladké pohyby.

Šáhl jsem si na špičku mého penisu. Hned po tom jsem zasténal. Probral jsem mou úd do mé ruky a začal jsem pohybovat mou rukou. Pokaždé co by darien do mě zabouchl jsem se blížil k mému finishu.

Když jsem se blížil k mému vrcholu tak fantazie dariena a jak mě šuka odešla a místo toho se oběvil Patrik a jak sladoučce do mě naráží a šuška  mi do ucha  uchilkoviny.

Zalíbilo se mi to takže jsem se dodělal ale kurva proč jsem měl fantazii o patrikovy? Komu bych to tak mohl říct? Kristýně? Ne to by bylo extrém. Ach jo!

Možná že to bylo kvůli těch růží?  Asi jo.

Postavil jsem se a hodil jsem si povlečení do praní. Máma mě zabije.

----###----###---###---###---

Další den když jsem přišel do školy tak Patrik s mnou flirtoval a Kristýna se jen škelbila. Zdá se mi že toho ví vic než já.

"Štěpáne už ti někdo řekl že máš hezé oči?" Šáhl mi na líco.

"Ne neřekl" snažil jsem se jeho flirtování obrátit. 

"Tak budu první." Dál jsi ustá k mému ucha a zašuškal. "Máš hezké oči"

Kurva kdyby Patrik mě před měsícem nezbil tak bych s ním i chodil.

Kristýna přišla. Záchrana! "Patriku ty víš že nesmíš mít sex v škole." Patrik se odtrhl ode mě . "Vím to dost dobře"

"Tak tady chudáka Štěpána neznasilňuj"

Když jsem poslouchal konverzaci přede mnou tak jsem jsi spoměl na včerejšek.

Hned jsem cítil jak se mi krev honí tam kam nemá tůhle danou chvíli. "Musím jít na záchod." Odkoktal jsem a šel jsem.

Když jsem si seld na záchod tak jsem se snažil aby můj stojak no už nestál, ale ten had nechtěl dolů.  Slyšel jsem jak někdo vešel do koupelny a pak řekl

"Kde jsi štěpáne?"

"Tady"

Odemkl jsem mu dveře. Proč jsem to kurva udělal?

Vyděl jsem jak se Patrik se blížil k mě. "Co se stalo Šěpáne, proč jsi odešel" nedívej se tam nedívej se tam! Jsem se podíval na můj rozkrok jak mi jde vidět že tam něco stojí. Patrik jse tam taky podíval. Pousmál jse.

"S tím ti můžu pomoc"

Jak může on taký hlášky říkat a nestidět se? Klekl jsi na podlahu a začal mi rozepínat kalhoty. Co to kurv-

Nestihl jsem tu větu domyslet když jsem cítil můj penis v jeho puse. Byla teplá a mokrá a udělal jsem všechno pro to abych nezasténal. opatrně jsem mu chytl hlavu a doprovázel jsem ho.

Bylo to trochu vtipné. Patrik co mě zbil tak teď je na kolenou přede mnou.

Začal využívat svůj jazyk a to už jsem nevydržel. "Patriku... prosím chi víc"

Patrik se postavil zamknul kabinku a pomalu se svlíkal.

Ty kráso, určitě měl 10 centimetrů minimálně. 

Vzal mě za stehna a pousmál jse "jsi připravený?" Jediná věc co jsem mohl udělat je zasténat. Vrazil do mě a cítil jsem se desetkrát plněji. Málem jsem se udělal ale zadržel jsem to. "Štěpáne, poď k tabuly" Cože?

Probral jsem se z mého snů a mluvila na mě přírodopisářka. Kurva byl to jen sen. Počkat? To je dobrý že to byl 'jen sen' prohodil jsem panenky a šel jsem napsat dva dravce. "Dobrá Štěpáne prosím sedni si" všiml jsem si Patrika co jse na mě díval. Proč kurva?

Po přírodopisu za mnou přišla Kristýna "štěpáne je všechno v pohodě?" "Jo proč by ne?"

"No víš ty jsi v té hodině zařval 'Patriku, chcu víc' takže jsem si myslela..."

Ten debilní sen. "Ne to byl jen sen" nachvilku se pozastavila a pak jí něco v očí zacinkalo. "Ahaaaa" No nic .

Den pokračoval normálně než za mnou přišel Patrik. "Hey štěpáne... moc se ti omlouvám"

"Ne v pohodě" 

"Ne já se ti omlouvám víš já tě miluji a jen jsem se bál ti to říct" než jsem stihl zaregistrovat co říká tak mě vzal za ruku a políbil mě.

Jeho rty byli teplé a příjemné . Ty jo... poprvé co mě políbil kluk. Dál jsem mu ruky kolem krku a pak jsem si uvědomil že jsme furt v škole tak jsem se odtáhl.

V zadu jsem vyděl Dariena a Maxe a pak jsem si uvědomil.

Proč jsem se teď líbal s Patrikem když mám chrushe na Dariena?

Počkat... Mě Patrik dál pusu.

Ty krávo .Pohled Patrika

Je jasný že tento rok nebudu nejlepší žák z naší třídy. Což znamená že to bude Anna.

Ta jedna šprtka, taky nebylo to úplně chytrý Štěpána zmlátit ale to je jedno. Ten jeden teplouš. No a co že jsem ho zbyl? Vžit je hnusný homosexual. I když... KURVA PATRIKU NAD ČÍM ZASE PŘEMÍŠLIŠ.  Zapípal mi telefon a já jsem se odtrhl od mých myšlenek. Napsal mi Darien. Jak vůbec dostal mé číslo?

*čus Patrik tady Dája. Mohl bych tě o něco poprosit?*

*no co je?*

*Štěpán mě sere. Mohl bys ses mu pomstít?*

*a to jak mám udělat?*

*no ... já nevím, možná romanticky?*

*takže já jsem ho zbil a teď jse s ním mám líbat?*

*no to nemusíš ale třeba ho prostě rozptýlit?*

*kolik za to zaplatíš?*

*dva mega za měsíc?*

Nadechl jsem se a odepsal jsem.

*ok*

Tyyy jo. No dobrá ... kurva co jsem to udělal...

Po měsíci

Když jsem se měl vrátit do školy tak jsem sebou vzal obrovskou vázu růží.  Vešel jsem do šatny . Kurva . Zapoměl jsem že Štěpán chodí později do školy. Ani nevím proč.

Položil jsem kiťici na sůl a hned se Eliška podívala na to.

"No děkuji Patriku ale já už mám kluka." No víš ty mrcho všechno není o tobě takže ne není to protebe. "To není pro tebe." Prohodil jsem panenky.

"Aha" Anička zrovna přišla Kristýna hned s ní. Kristýna se podívala na ty kytky a usmála se. Pak odešla za Aničkou a začala se bavit o nějakém Vincentovi Will Woodovi a na to jsem neměl.

Anička se na to podívala. "Pro koho to je?"

"Uvidíš" když už jsem to tahal do třídy tak už to mohly vědět všichni.

"Vsazím že to je pro Štěpána." Ozvala se Kristýna.

Kurva jak to může vědět? Jako vím že ji zajímá psychologie ale furt.

"Ovšem že ne." Odpovědel jsem. Usmála jse a začala vykládat o fanfikcí.

Štěpán přišel s Darienem a hned na něj začal šahat. Zašel jsem za ním. "Štěpáne moc se ti omlouvám... koupil jsem ti tohle." Podál jsem mu ty růže. Začervenal jsem se a on taky. "Děkuji" Vzal jsi to. A já jsem stvrdnul. Nemohl jsem se pohnout . Nakonec jsem šel spátky na svojí židly. Darien zakíval hlavou zřejmě na souhlas.

Jen jsem chtěl aby dnešek skončil. Slyšel jsem Kristýnu jak řekla že měla pravdu a jen jsem se víc zčervenal. Slibuji že ta borka vidí do budoucnosti.

Ale zajímá mě tak to věděla.

Přišel jsem za ní a zatáhl jsem jí do prázdné učebny.

"Jak jsi to věděla?"

"Co?"

"Jak jsi pro Boha mohla vědět že ty růže byli pro Štěpána?"

"Jo darien mi ukázal vaše zprávy tak jsem spojila dvě věci dohromady." Ten kokot. No nic. Už s tím nic nezměním.

"Dobrá..."

Toho KOKOTA jdu teďkom zabít.

-------Konec kapitoly------

Whatever the fuck that means (15/20)

[manga-girl67]

Já se vážně snažím

Je mi jasné, že každý jsme nějaký. Každý máme nějakou osobnost. Přesto upřímně, já vím že já nejsem někdy příjemná, ale rozhodně se snažím s lidmi vyjít. Mám roky, kdy si vážně už nic nenechám líbit (mám na mysli výhružky a závažné věci). Avšak stále s těmi lidmi jednám slušně... Možná, to je ten problém - kdo ví.

Já neslyším na nějaké vydírání a ani manipulaci. V naší rodině je toho až až. Když si to nějak převedu kolem a kolem, vždy jsem byla "samostatná fungující jednotka". A už HODNĚ dávno jsem pochopila, že musím být, co nejvíce nezávislá, co to jenom jde. Jde o to, že mohu především věřit sama sobě.

Mít kolem sebe lidi, je krásný bonus. Moci se na ně spolehnout, je další krásný dar. Ve výsledku jste stejně sami.

Jsou lidé, kteří mají tohle všechno a jsou lidé, kteří nemohou mít z tohohle nic. Upřímně, já nevím, kde se mám řadit. Já to mám každou chvíli jinak...

Mám rodinu, to je pravda, ale za jakou cenu. Táta je náladový a hodně nepředvídatelný. U něho člověk musí být připraven na všechno možné. Porot se snažím být vždy řádně připravená na jakoukoliv možnost, i tu nejhorší. Je lepší mít všechno samostatně zaplacené.

U mamky... vždy mi byla a je oporou. A však u ní je to někdy emociální kolotoč. Je to osoba, která je vděčná za mnoho věcí a pomůže, když může. Ale taky mám pocit, že ne vždy se cítí dobře doceněná, tak to vyžeru já. A já si mé mamky VÁŽNĚ cením zlatem. Přesto, i tady už dělám často hranice.

Nejsem typ člověka, který by dělal někomu nějaké pomstychtivé zásahy. Kdo dělá zlo, později se mu to vrátí. Ano, karma je zdarma.

Ve výsledku se o své rodiče chci postarat, ale jestli půjdou proti mně... Znovu opakuji, je mi jasné, že i já umím být hodně nepříjemná. Přesto moje hranice si nenechám dále posouvat. Budu muset být radikální. Moc se mi do toho nechce, ale co mám dělat?

Pracuji, nosím do společné domácnosti peníze. Starám se o výdaje + něco navíc. Pomáhám s chodem domácnosti - uklízím - vařím, když je třeba - nakupuji potřebné věci - hledím si svých povinností - nabízím odvoz + veškerou pomoc s čímkoliv přivézt a odvézt - nechci nic za benzín. PŘEDEVŠÍM SE SNAŽÍM TADY DOMA VŽDY VŠECHNO VYJASNIT A KOMUNIKOVAT, AČKOLIV TO NEMUSÍ BÝT PŘÍJEMNÉ.

Kde dělám chybu? Možná by bylo nejlepší prostě mít svoje. Úplně svoje. Já si to uvědomuji a chci tak uskutečnit.

Háček je v tom, že mi za dva a půl měsíce končí hlavní pracovní smlouva a od února si hledám práci. Ani mi neusnadňuje "fakt" toho, že jsem VÁŽNĚ na mnohé sama. Mám nějaké lidi kolem sebe i tu rodinu, problém je v tom, že ne vždy vím, že to bude na 100%.

Nikomu nechci křivdit, u některých osob vím, že se mohu spolehnout na nějakou pomoc, přesto nemám "úplnou jistotu". Já nikoho nechci mít jistého, ale za všechny ty roky soužití v naší rodině, prostě jsem především "se musím spolehnout a dokázat mnohé jenom já sama". A tenhle status se u nás dědí.

Nedělám si srandu, na jednu stranu je to výhodné - jste samostatní a nezávislí, jak jen to jde. Prostě se rychle naučíte. A na druhou stranu pokud nejste všehokutil, je to velký problém.

Já nejsem všehokutil. Hodně věcí mám vydřených. Asi teď zním jako "ublíženec", PŘÍSAHÁM, ŽE NEJSEM. Jenom si uvědomuji reálný fakt svého dědícího statusu - "je třeba být na všechno sama a být silná nezávislá, přeživší". Jsem silná, ale já jsem já. Já opravdu nehledám stejný osud, který má moje mamka. Já si svůj osud vytvářím sama.

No, nějak je a nějak bude - nějak si poradím. Být sama, má i své výhody. Určitě ráda uvítám spolehlivého partnera. Děkuji.