#edukační

[humrpocesku]

To bych nebyl já, abych k tomu zas neměl nějaký zbytečný kecy, že... Tohle je orel východní. Jedná se o nejtěžšího dravce na světě. Hnízdí na Kamčatce - i podle toho se mu někdy říká též orel kamčatský. Mimo hnízdní období je však k vidění třeba i v Japonsku. U nás lze tyto orly vidět například v pražské zoo - přikládám svou letošní fotku jednoho z nich (nijak jsem to zatim needitovala, tož omluvte nízkou kvalitu obrázku). Ale kromě pražské zoo jej u nás je možné zahlédnout i ve volné přírodě! Posledních pár let se jeden tento obrpták pohybuje na Třeboňsku, konkrétně u chlumecké rybniční soustavy. Jedná se o mladého jedince, ale kde se tam vzal nikdo přesně neví. Jisté je tak nějak jen to, že musí jít o exemplář uniklý ze zajetí, nikdo se k němu však přímo nehlásí.

Steller's sea eagle

By Kei Nomiyama, Matsuyama, Japan

World’s Top Wildlife Photographers of 2023

Curated by One Eyeland

[findjobseasy]

[ad_1] Job title: Medical & Continence Care Adviser CZ (Edukační sestra) Company: Essity Job description: Edukační sestra (Medical and Continence Care Nurse) Hledáme lidi, kteří se ztotožňují s našimi hodnotami, nebojí... Expected salary: Location: Praha Job date: Thu, 22 Feb 2024 00:06:23 GMT Apply for the job now! [ad_2]

[opily-zajic]

Levandulová lingvistika: Anglikanizace českého queer youth a vliv jazyka na českou homofobii

Aspoň to je pracovní název mé budouc�� práce, s jejichž konceptem si už pár měsíců hraju v hlavě. Nejsem lingvista, nejsem sociolog, nejsem antropolog a už vůbec nejsem vědec - proto je pro mě asi trochu složitější celou tu myšlenku, co mi dělá nepořádek v hlavě, uspořádat, a uložit ji do nějakého koherentního celku. Přesto ji aspoň potřebuju vyplivnout ven aspoň v tomhle chaotickém duchu.

Inspirace pustit se do něčeho takového vyvstala právě před zmíněnými pár měsíci, kdy jsem strávila nějaký čas s kamarády v Praze na akci. Dostala jsem tam šanci se seznámit s hromadou queer lidí, a tak jsem se nejenom cítila skvěle a jako doma, ale zároveň jsem dostala jednu z možností vidět, jak vlastně funguje větší skupina tohoto rázu při komunikaci. A právě tady jsem si toho všimla: Jako queer lidem nám strašně moc chybí český slovník a české výrazy. Většinou šprechtíme anglicky, protože prostě není jak jinak. Prostě nejsme schopni vyjádřit hromadu svých myšlenek a atributů naší osobnosti v našem jazyce, protože jsme s těmito atributy seznámeni pouze v angličtině.

Od té doby jsem si začala tohoto slovníku - nebo spíše levandulové lingvistiky? - všímat ve svém okolí víc a víc. 

A o to víc mě to začalo srát; to, že v češtině na tyhle věci nemáme ještě zažitý slovník. Že je v Česku tolik homofobů možná (mimo jiné) i proto, že tomu všemu nemají šanci rozumět. A že je v Česku možná i tolik closeted lidí, kteří to o sobě ani neví, protože to nezvládnou sami sobě vysvětlit. A tak, no. 

Byla bych moc ráda, kdybyste mi napsali, co si o tom myslíte. Možná prostě jenom trávím čas konkrétně s lidmi, kteří prostě preferují mluvit anglicky a být anglicky queer. A vůbec, preferuje tady někdo další počeštění a “zdomácnění” queer slovníku, nebo vás to vlastně vůbec nesere a nevadí vám to? A jste přesvědčení, že tady melu blbosti? Vím, že tady na Tumblru se vyskytuje docela silná česká queer komunita (a jak jinak, na Tumblru jsme všichni gay), tak toho využívám a ptám se. A tak, no. Díky moc!

Absence českého jazyka v queer názvosloví způsobuje odcizení queerness - vytváří z něj nějakou cizí, "západní" věc, která není vnímána jako součást našich evropských životů.

Samotné použití těchto “cizích” slov může vést k odcizení queerness jakožto celku, kdy se identita, která není heterosexuální nebo/a cisgender, stává uzavřenou součástí online sféry, nikoliv sféry reálné a každodenní. 

Existence těchto slov a označení napomáhá ke stmelení komunity, bohužel však tento dvojsečný meč napomáhá i odcizení komunity vůči vnějšku. Být součástí nebo být vzdělán v rámci queerness jde v dnešní době ruku v ruce se znalostí cizího jazyka a internetového provozu. Lidé, kteří nedisponují těmito zdroji nebo znalostmi, jsou bráni napospas svému prostředí, které celou problematiku queerness vnímá vzdáleně a neinformovaně, a to většinou cestou hanlivých výrazů - jako lesbička, teplouš, babochlap - což jsou paradoxně jedno z mála odvětví, které českou a zavedenou úroveň má. Nenormativní identita se proto stává v očích normativního prostředí identitou sexuální, nevhodnou pro mládež, nevhodnou pro veřejnou sféru.  

Důvod, proč si zrovna v dnešní době tolik “mladých” začíná uvědomovat jsou genderovou a sexuální identitu, je bráno právě tímto “vyplněním díry v jazyce”, kdy jsme jako mladší generace používající angličtinu téměř každodenně a orientující se v internetové sféře schopni svou identitu pojmenovat, popsat a uchopit. Bohužel však pouze v jazyce, který není náš vrozený - a tím pádem si po zakopání edukační díry kopáme příkop další, který nás tentokrát dělí od pochopení lidmi, kteří jazyk bud neumí (např. starší generace) nebo se jej ještě nenaučili (např. dospívající). 

Queernes vždy existovalo - jen nebylo pojmenováno a uzpůsobeno našemu jazyku. Mladší generace mluví víc anglicky než česky, protože právě angličtina je jedinou cestou, jak vyjádřit svou queer identitu. Nezastávám se nějakých obrozeneckých myšlenek a netvrdím, že bychom měli úplně přestat mluvit anglicky - jen si myslím, že by bylo vhodné se na angličtinu nespoléhat a vytvořit nový, přístupný slovník, který nebude nějakým "cizím narušitelem" jazyka, ale jeho právoplatným členem.

[kujupikle]

Dneska jsem zjistil, že dabér, který namluvil edukační video u mého zubaře v čekárně, je zároveň i vypravěčem v animované pohádce pro děti.

A můj mozek teď nezná rozdíl mezi "Mumínek a jeho kamarádi se připravují na jaro" a "Zubař aplikuje lokální anestezii a zákrok je tedy zcela bezbolestný."

[kohoutek-lucni]

Hell yeah, edukační ptáčkovlákno! Pojďte!

Pspsps, hej, ty, že nám napadl sníh a beztak máš krmítko, mám pro tebe fakt o sýkorách, kterým můžeš kazit rodinná posezení.

Druhové jméno "koňadra" pochází ze staročeského "konědra", což bylo hanlivé označení pro "toho, kdo dere koně" - tedy pro pohodného (toho pána, který si odvezl vašeho chcíplého koně).

Je to příhodné pro ptáčka, který je až nepoměrně dravý a známý mimo jiné i tím, že když si k hnízdění vybere dutinu, ve které už hnízdí někdo jiný, původního obyvatele zkrátka uklove a postaví si hnízdo na mrtvole, pro což si mezi ornitology vysloužil přezdívku "pták ubližovák".

Until we meet again!

[karolinawrites]

Březen

Nemůžu uvěřit, že už končí třetí měsíc, že už je duben, že to tak rychle utíká. Nedávno jsem ale přemýšlela, že takhle rychle utíká tak první třetina roku, a pak se to trochu srovná. Březen byl pro mě měsícem modrého nebe a prvních slunečných dnů, přátelství, běhu, procházek a Radosti. Taky jsem tu v Praze měla dvě návštěvy, což bylo moc hezký, zase jen být spolu a na pár návštěvách jsem byla.

Přečteno:

Na březen jsem měla přesný plán co chci číst, ale nakonec se (jako vždycky) trochu pozměnil - něco jsem vypustila, něco mi přišlo do života náhodou. První knížka byla Všechno je v pohodě od Niny LaCour, kterou jsem vyhlížela v knihovně už od října a pořád byla půjčená. Pak jsem si jednou šla pro úplně něco jiného, náhodou se koukla i na knížky z pomyslného seznamu co si s sebou nosím v hlavě do knihovny a zrovna měli tuhle! Na to, že to bylo YA mě to dost překvapilo. Není to plot-driven, ale character-driven, takže to nemusí být pro všechny, ale líbily se mi popisy vnitřního světa hlavní hrdinky, popisy každodenních situací a vývoj postav a vím, že se k ní určitě ještě vrátím. Další knížkou z knihovny byl Ilustrovaný muž od Bradburyho, soubor povídek, soubor příběhů ve formě ilustrací na těle Ilustrovaného muže. Všechny měly tématiku vesmíru, vesmírných letů a planet, ale co mě překvapilo byly témata jako náboženství nebo rasa. Protože na mě už poněkolikáté za posledních pár let vyskočil Raymond Carver, řekla jsem si, že si od něj už konečně musím něco přečíst, a půjčila jsem si Ultramarín a O čem mluvíme, když mluvíme o lásce - další povídkovou knížku pojednávající o komplexitě mezilidských vztahů. Za dva dny jsem přečetla Ptačí tribunál od Agnes Ravatn, strhující norské noir, psychologický thriller s neuvěřitelnou atmosférou. Jako edukační knížku jsem si pro tento měsíc vybrala Novou zemi od Tolleho, kterou nechci a nebudu hodnotit - myslím, že si ke každému musí najít cestu, každý si na ní musí udělat názor sám a hlavn�� - každý si z ní vezme něco úplně jiného. Jako poslední jsem dočetla mýho milovanýho Guenassiu, který ve Vysněném životě Ernesta G. vypráví životní příběh Josefa Kaplana a někdy i naráží na můj oblíbený Klub nenapravitelných optimistů. No nebudu lhát, poplakala jsem si.

Jóga, běh a ... studený sprchy

Jakmile začne být trochu teplo, snažím se chodit co nejčastěji běhat, i když začátky nejsou nikdy příjemný a někdy se mi do toho nechce. V březnu jsem mohla jít určitě běhat vícekrát, každopádně druhou půlku měsíce jsem byla vyčerpaná, že se mi moc do ničeho nechtělo, a tak jsem aspoň chodila na procházky. Na druhou stranu mě to ale bavilo (teda většinou)...Nad jógou asi ani nemusím přemýšlet a rozepisovat se - dvakrát jsem ale byla v YogaMovementu, pokaždé s nějakou kamarádkou a bylo to super skvělý, vždycky mě to tam nabije hrozně hezkou energií, a to mám moc ráda. Což mě přivádí k poslední věci a to jsou studené sprchy...v Movementu mají v jedné sprše nápis o cold showers a tak jsem se spontánně rozhodla začít a zatím to jde. Neřekla bych, že se to každým dnem lepší, ale pomalu se učím pracovat s tím, že to není přijemný... A už se těším na duben, protože to začíná velikonoční jógová challenge od JógaDnes. 

Poslouchám:

Tenhle měsíc jsem poslouchala hodně podcastů, začal vycházet nový - O kousek blíž - se ženami a o ženách, dál Rewilding od Elly Grace Denton o spiritualitě, podcast Danči Bacíkové o józe na Soundcloudu. Také jsem objevila, že spisovatelka Nina Lacour dělá podcast o psaní, což se mi moc líbilo a poslouchala jsem ho na procházkách. A v neposlední řadě mě zaujala epizoda 175 z Highest Self Sahary Rose o pití a nepití alkoholu (která není vůbec odsuzující, jen informuje). Jinak jsem hodně poslouchala Glass Animals, RHCP, Toma Rosenthala a vrátila jsem se k lo-fi hudbě (hlavně kvůli józe ale taky kvůli psaní bakalářky).

Cestování:

Hlavní cesta v březnu byl Berlín, kvůli koncertu Toma Rosenthala. A nebyla bych to já, kdyby se mi tam nechtělo (protože v Praze se toho ten víkend dělo dost) a pak z toho nakonec nebyla nadšená. Bylo to skvělý, měli jsme krásný počasí,  konečně jsem ochutnala Brammibal’s Donuts, Tom se mi mo líbil a celkově to byl moc hezký únik od každodenní rutiny. Na konci měsíce jsem se ještě s T. vydala do Drážďan, protože tam nikdy nebyla a taky jsme měly krásně. Povídaly jsme si, jedly, procházely se podél Labe a vysedávaly na lavičkách.

Brain food:

Na začátku března jsem se vydala na úžasnou výstavu Bonjour, Monsier Gauguin do Paláce Kinských, která se mi moc líbila - vystaveny tam byly obrazy umělců, kterým učarovala Bretaň, ale také tradiční bretaňské kroje, Muchovy návrhy obalů sušenek (a jeho skici) a spousta dalších zajímavostí. Hned po premiéře jsem se se Z. setkala v Aeru na filmu Skleněný pokoj. Měla jsem z toho zvláštní pocit, ale pak mi došlo, že vůbec nešlo o to, přenést knižní příběh, ale atmosféru - bylo to hlavně o vizuálnu - o světle, o vile - a o pocitech. S A. jsme pak byly v Leica Gallery, kde právě probíhá výstava “Dětství” slovenské fotografky Katy Sedlak, která se rozhodla fotit jiné fotky, než ty do tradičního rodinného alba, ale takové, které by zachycovaly dětsví v celé jeho komplexitě - pocity, zážitky, dobrodružství. A podle mého se jí to moc povedlo.

Nejlepší:

Ani nevím, co bylo nejlepší, naučila jsem se tak nějak užívat si všechno. Nejlepší byl pocit po józe v YogaMovementu, dhal od mamky, kterým jsem se strašně přejedla, procházení s A., celý sál zpívající písničky Toma Rosenthala, a poslední březnový běh - první v šortkách, po kterým jsem si vzala na zahradu deku, uvařila spoustu čaje a celý zbytek odpoledne si četla.

[madmappink]

✿ CO JE TO MAD MAPA?

Mad mapa je průvodce šílenstvím, “který si pro sebe samx vytvoříme a ze kterého můžeme čerpat, jakmile pocítíme, že něco není v pořádku nebo že začínáme propadat nepříjemným stavům. V průvodci šílenstvím darujeme svému budoucímu já společníka na nebezpečné plavbě ve vodách stresu a sporů. Provede nás v těžkých chvílích našimi rozbouřenými myšlenkami, pocity a chováním, ke kterému máme v náročných situacích sklony, a připomene nám, co v takovou chvíli pomáhá a co je naopak na škodu.” Takhle popsal mad mapu abolicionistický aktivistka a trans teoretik Dean Spade ve své knize Vzájemná pomoc - úryvky z ní najdete i na tomhle blogísku, připravené od Ká.

Obrázek je titulní strana zinu Projektu Icarus, který je dostupný tady: http://nycicarus.org/images/MappingOurMadness.pdf

Proč mad mapa?

Všechny jsme byly socializovány do tohohle světa postaveného na násilí a nerovnostech. Nikdo nás nenaučil, jak pracovat se svými emocemi a jak se vypořádávat s konflikty mezi sebou. Rasismus, patriarchát i znevýhodňování zdravotně “zjinačených” těl, kapitalismus… to vše jsou systémy, skrz které přemýšlíme, skrz které se díváme na svět a skrz které tento svět stavíme. Od rodičů, ve škole, z filmů, jsme se naučily vzorcům chování, které takovéhle nerovnosti jen dál prohlubují. Pokud chceme udělat revoluci, musíme začít u sebe a u svých bližních, uzdravovat se navzájem, abychom byly dohromady silnější, flexibilnější a dokázaly si navzájem důvěřovat. Tyhle ukryté myšlenky a emocionální vzorce jsou však hluboko v nás. Mad mapa tak může sloužit k jejich zvědomění a zohlednění, které nám pak může v klíčových situacích dát moc dospět ke správnému rozhodnutí nebo získat podporu od ostatních a udělat tak v rámci svých možností skutečně to nejlepší - pro sebe i pro své blízké.

Kde ses tuhle techniku naučila?

Naučila jsem se ji od Fireweed kolektivu, který je znovuzrozením Projektu Icarus, neformální sítě především aktivistva z New Yorku, které se dalo na začátku nultých let dohromady v touze po destigmatizaci mentálních “nemocí”. Fireweed je kolektiv ukotvený v hodnotách disability a transformativní spravedlnosti. Nabízí různé workshopy, metodiky a edukační materiály i sady nástrojů pro krize, kterými se snaží zamezit systémům zneužívání a útlaku, jež rány jsou často reprodukované právě systémem duševního zdraví. Moc jim děkuji za všechnu jejich práci.

Co by v mad mapě mělo být?

Pokud víš, že se u tebe určité stavy cyklí, moc doporučuji si do mapy dát praktické nástroje a techniky, co dělat, když zpozoruješ, že přichází těžká chvíle nebo dokonce krize. Něktěří také sdílí svou mapu nebo její části se svými nejbližšími. Do mapy tak můžeš zařadit části o tom, jak ti mohou blízcí pomoci ve chvílích, kdy se s něčím potýkáš - co chceš, aby dělalx nebo říkalx, když jsi v koncích.

Kdy mad mapu dělat?

Fireweed kolektiv i Dean Spade mluví o mad mapě jako o něčem, co člověk dělá, když se cítí lépe a má energii se vůbec mapování věnovat. S tím mám zkušenost i já a přijde mi to moc fajn. Ale třeba Ká říká, že ráda sleduje svoje vzorce i ve chvílích, kdy se necítí dobře, protože v těch chvílích zjistí nové věci. Všechny chvíle, kdy se cítíte na to své emoce mapovat, jsou správné chvíle.

Jakou by to mělo mít formu?

Neexistuje žádná správná forma, jak má mapa vypadat: může to být myšlenková mapa na čtvrtku A3, může to být koláž, malba, nebo písnička, můžeš použít digitální nástroje jako je třeba Miro nebo i jen program Malování. Mapa je jen tvoje, ty si jí děláš sama pro sebe. Dean Spade vypráví, že si mapu udělal na svoje zamilované stavy, protože se zná, že se dokáže do někoho pobláznit a bude potřebovat mapu, která mu připomene, že je pořád celistvá osoba, i když jeho crush už celé dvě hodiny neodepisuje. Mad mapu si taky můžeš vytvořit, abys zmapovala svůj celkový emoční terén, ale třeba i nějakou specifickou situaci, která víš, že se cyklí.

Pořád tomu nerozumím.

Tenhle nástroj je tu pro tebe. Pokud jsi přehlcena, vezmi si jen věci, které se ti líbí a mohly by být nápomocné a ignoruj zbytek.

[amartinfletcher]

Východočeská muzea a galerie proti válce

Východočeská muzea a galerie proti válce

Východní Čechy – V prvních dnech násilné okupace ukrajinských území ruskou armádou se spojila některá muzea a galerie ve východních Čechách a domluvila se na společném benefičním projektu „Východočeská muzea a galerie proti válce“. Každá ze zapojených institucí z Královéhradeckého i Pardubického kraje připravuje (případně už zahájila) vlastní tematický edukační program, který hodlá nabízet…

[cysnews]

Sedmnáctý listopad v komiksu. Olomoucká pedagogická fakulta nabízí učitelům originálního pomocníka k výuce historie

Sedmnáctý listopad v komiksu. Olomoucká pedagogická fakulta nabízí učitelům originálního pomocníka k výuce historie

Jak žákům a studentům přiblížit atraktivní formou důležité historické události naší země? Například komiksem. Unikátní edukační pomůcku pro učitele, díky níž mohou názorněji vysvětlovat žákům události spojené s datem 17. listopadu, připravila Pedagogická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci. Fakulta vytvořila speciální webovou stránku „Příběh 17. listopadu“ doprovázenou originálními…

[very-m]

Digitální informační kurátorství jako univerzální edukační přístup – M. Černý

Grafická úprava a sazba knihy. Vydal Munipress

[anuknanuk]

Ilustrace pro pexeso a edukační listy Muzea umění a designu Benešov

[kritikycz]

Logopedická prevence v mateřské škole - pracovní listy s různými profesemi

Hledáte zajímavé inspirace pro práci s předškolními dětmi? Pracujete v mateřské škole a vedete kroužek logopedické prevence? Máte doma předškoláka, který má potíže s vyslovováním některých hlásek? Tak je tato publikace určena právě vám. Autorka příručky Milena Lipnická je speciální pedagožka.  Publikace obsahuje 15 edukačních aktivit pro hlásky M, P, B, F, V, N, T, K, C, Č, S, Š,…- Více na https://www.kritiky.cz/logopedicka-prevence-v-materske-skole-pracovni-listy-s-ruznymi-profesemi/

[autoring]

Kurz, na kterém se od pondělí 27. června do čtvrtka 30. června seznamovalo 20 učitelů s konceptem hodnocení ve formativní funkci, otevřela vzdělávací organizace EDUkační LABoratoř.

[inodpady]

Ve dnech 21-24.11.2019 probíhala v Praze konference organizace EFPSA sdružující po celém světě studenty a odborníky v oboru psychologie. Měl jsem tu čest, jako neodborník a nestudent, účastnit tři ze čtyř dní. Nejen jako posluchač, ale i přednášející. Organizátory totiž zaujal INDUSTRY 5.0.

Byla to zajímavá konference plná neznámých slov a neznámých tváří. Také obsahu ke kterému mám stejně daleko jako k prvnímu mlékomatu na měsíci. Přesto, nebo spíše právě proto, byla tato konference pro mne tak zajímavá. Potřebuji se totiž stále učit i přesto, že nemám nikde napsáno slovo student, jsem studujícím stále.

Třetí den v sobotu jsem na konci dne padal únavou a měl jsem co dělat, abych dojel domů.

Cestou mi právě únava přinesla pravděpodobně to nejdůležitější. To co jsem si z konference mohl odnést – PROCITNUTÍ a POCHOPENÍ.

Ti, kdo již procitli ví, že tento stav nenastává bez bolesti a u mne to nebylo jinak.

Bolelo mne celé tělo, které nebolelo, bolela mne hlava, která nebolela, vypadalo to, že každá buňka těla křičela bolestí, a přesto jsem žádnou bolest necítil. Uvědomil jsem si totiž co způsobuje stav, kterým dnešní společnost a s ní související negativní vývoj prostředí v němž žijeme způsobilo a způsobuje. Je to KONZUM.

Možná si říkáte, že jsem blázen, když pronáším to, co už všichni ví, ale není tomu tak docela. KONZUM, který já myslím, je konzum informační, edukační, výchovný. Dnes by se dalo říci datový. Souvisí se vzděláváním, objemem informací, moderními technologiemi a mnohým z toho, čemu říkáme komfort.

Je to strašné, ale já si uvědomil, že to, co mne unavilo, nebyly přednášky v angličtině. Přesuny mezi místnostmi, diskuze na chodbách a ve dvoře. Byl to konzum čistý a pasivní. Takový, jaký nám dodává například televize, či další média. Já totiž potřebuji tvořit, nejen konzumovat. Právě tvorba je tím, co mi dodává energii a nechává mne růst. Stejně jako mé okolí, a právě tvorba byla tím, co scházelo.

Z přednášek mnohých, hlavně studentů z celého světa, jsem si totiž uvědomil, jak edukační systém od samého počátku přistupuje chybně k celému procesu. Studenti a žáci totiž to, co já zažil jen tři dny zažívají každý den po dobu deseti a více let. Den za dnem s malými přestávkami, které mohou věnovat tvoření, než se zase stanou konzumenty.

#gallery-0-5 { margin: auto; } #gallery-0-5 .gallery-item { float: left; margin-top: 10px; text-align: center; width: 33%; } #gallery-0-5 img { border: 2px solid #cfcfcf; } #gallery-0-5 .gallery-caption { margin-left: 0; } /* see gallery_shortcode() in wp-includes/media.php */

Jeden učitel, stovky studentů. Jeden servírující a zbytek konzumující slova, myšlenky, vzorce přinesené lidmi, kteří často jsou již dávno po smrti. Přesto zůstali nesmrtelnými ve svých odkazech zanesených v knihách. Namísto vlastní tvorby, preferováno je memorování, které se mnohem lépe kontroluje než proces vlastní tvorby.

Studenty, které jsem potkával studovali vysoké školy a univerzity, někteří teprve roky, jiný už dekádu a říkali, že stále se je co učit. Jejich prezentace plné odkazů na slova jiných, slavných, dávali dohromady zjištění a vytvářeli na jejich základě vlastní dedukce, které opět musely odpovídat normám a zvyklostem.

Ti, kdo dovolili si vykročit z tohoto standardu byli ti „staří“, mezi něž jsem patřil i já sám. Dvakrát, třikrát starší než mnozí z nich, vnášeli jsme myšlenky, které s ohledem na absenci dotazů zůstaly na půli cesty.

Mou únavu způsobila absence tvorby a uvědomění si, že totéž může být globálním problémem. Vyvolalo onu bolest odpovídající objemu rozsahu věcí, které musí být napraveny, chceme-li dosáhnout změny.

Zatímco do dneška byly INDUSTRY 5.0 a INDUSTRIAL UPCYCLING trnem v oku jen odpadovému průmyslu, případně ropnému nebo bankám. Dostává se nyní SVĚT BEZ ODPADŮ A PLÝTVÁNÍ do hledáčku školství, politice, mediím, sociálním sítím, miliardářům, církvím, tvůrcům umělé inteligence i zařízení jejímž prostřednictvím se šíří. Myslím, že by se někdo jistě ještě našel. Proč tolika oborům a lidem?

Je to prosté, oni všichni totiž profitují ze stávajícího stavu neustálého mediálního konzumu, jenž je upevňuje v jejich pozici těch, kdo říkají, co a jak. Digitální technologie znamenají jeden z největších kroků v dějinách lidstva, krokem zpátky. Krokem od samostatně myslících bytostí, k bytostem řídícím se rozhodnutími jiných.

Už jsem to zažil, když jednu stranu volilo 100% občanů.

Přitom stačí tak málo, stačí jen, ZAČÍT TVOŘIT..

Bolestivé procitnutí na konferenci environmentální psychologie v Praze Ve dnech 21-24.11.2019 probíhala v Praze konference organizace EFPSA sdružující po celém světě studenty a odborníky v oboru psychologie.

[drone-reference]

Nejen průmyslové video V dynamickém průmyslovém odvětví patříme mezi špičky svého oboru. Nabízíme kompletní videa na míru od čistě propagačních videí, které efektivně představí Vaší společnost, produkt nebo výrobní proces, až po edukační videa pro Vaše klienty či zaměstnance. Naše nadstandardní technické vybavení dokáže zachytit dynamiku, rychlost a preciznost výroby dokonalým způsobem s patřičnou emocí. Jak a čím to děláme? Během natáčení využíváme vysoce profesionální techniku, která dokáže reagovat na všechny Vaše nápady, i ty nejbláznivější. Natáčíme 4K videa na královnu mezi kamerami: Canon C300 Mark 2. Pro zpomalené záběry používáme slowmotion kameru, která navodí silnější emoce než fotka koťátek v košíku. Sázíte na ptačí perspektivu? Záběry z výšky hravě zvládneme pomocí dronu DJI Phantom 4. Natáčení je zábava! To platí zvláště v případech, kdy kombinujeme stabilizátor kamery MoVi gimbal s kolečkovými bruslemi. Vznikají tak efektní a extrémně stabilní záběry, běhemž jejich pořizování si užijete spoustu legrace. Více ve videích níže.

[karolinawrites]

Únor

Únor je vždycky takový nijaký měsíc, měsíc, kdy je ještě zima, ale všichni už se těší na březen a na jaro. To tentokrát ale přišlo trochu dřív a slunce a teplo se objevilo už někdy v půlce měsíce. Únor byl měsícem užívání si prvních paprsků slunce a vyhřívání se na zahradě, volna, cestování a odpočívání - a začátkem nového (posledního!!!) semestru bakaláře.

Přečteno:

V únoru jsem toho přečetla hodně, některé knihy ale byly hodně útlé. Byla to Tíživá láska od Eleny Ferrante, na kterou jsem se hodně těšila a která mě v porovnání s Neapolskou ságou zklamala - připadalo mi, že příběh vůbec neplyne a je takový netransparentní. Pak jsem se ale potěšila Cognettiho druhou knihou, Divoký kluk, což je takové pokračování Osmi hor, akorát explicitně autobiografické. Neplánovaně jsem sáhla po předloze k prvnímu filmu Blade Runner, která mě naprosto nadchla a byla jsem akorát smutná, že to musím dočíst. Pak jsem se přesunula od příběhů k autobiografii/edukační knížce od Murakamiho, Spisovatel jako povolání, která mi připadala jako takový pomyslný druhý díl k O čem mluvím, když... a neskutečně mě bavila. Ke konci měsíce mi spolubydlící půjčila Tess z d’Urbervillů, po čemž bych sama nikdy nesáhla, ale věděla jsem, že mě někdy čeká a neuvěřitelně mě to překvapilo a nadchlo a měla jsem ji přečtenou za jeden víkend. Příběh byl nepředvídatelný a dobře plynul. A protože se snažím číst i knihy co nejsou beletrie, poslední dočtená kniha je Atomic Habits, o formování a udržování zvyků.

Jóga, běh apod.:

Jóga je taková každodenní činnost, nad kterou už nepřemýšlím a prostě jí dělám (bohužel ne když cestuju) a konečně už se oteplilo natolik, aby mi nebylo nepříjemné jít ven běhat. U začínání s běháním (i když už poněkolikáté) pro mě platí to stejné, jako pro všechno ostatní a o čem jsem se dočetla i v Atomic Habits - dlouho o tom nerozmýšlet, neplánovat, ale prostě se zvednout, zavázat boty a vyběhnout. A tak jsem jednoho dne po cvičení dostala strašnou chuť jít konečně běhat, posbírala jsem oblečení co jsem doma našla a zaběhla jsem do lesa. Od prvního běhu po dlouhé době nikdy nic neočekávám, neočekávám můj nejlepší čas, ani nějakou převratnou vzdálenost - jde mi jen o to, abych si to užila a aby mě to bavilo. A to ten první běh splnil a stal se tak jedním z těch, které si opravdu pamatuju. Se začátkem semestru jsem taky začala chodit na pilates, který mě neskutečně baví a doufám, že s ním budu pokračovat i po skončení kurzu.

Podcasty:

Nic nového a jiného než v lednu jsem neposlouchala, trochu Glass Animals, podcasty jsem také moc neobměnila, spíš jsem se vracela k těm, které jsem poslouchala dřív (Lucie Výborná, Travel Bible, Happy Place).

Kde jsem byla:

Únor byl měsícem volna, a tak i cestování, snažím se každý rok o volnu mezi semestry někam jet. A tentokrát to padlo na cestu do Rumunska, do Cluje, za A. společně s holkama jako překvapení. Upřímně mě to strašně překvapilo, je ale jasné, že třetí největší město neukazuje to, jak to vypadá v Rumunsku celkově. Cluj se mi ale moc líbila, je to takové studentské město, kde jsou kavárny, restaurace se skvělým (a levným!!!) jídlem a spoustou podniků. Moje cesta z Cluje vedla před Vídeň, kde už jsem byla sama, a tak to byla moje první solo cesta. Nachodila jsem spoustu kilometrů, hodně jsem toho viděla a bylo i krásný počasí. A jako už před rokem, Vídeň = muzea.

Brain food:

Velkým soustem byla určitě návštěva Leopold Muzea, kde jsem byla na výstavě Egona Schieleho a Wege ins Freie. Schiele se mi moc líbil, protože to bylo hodně komplexní - byly tam jeho kresby, skici, malby, ale i osobní korespondence a díla jiných umělců. Wege ins Freie byla hodně o krajinkách, akvarelech, kvaších a olejomalbách a i když jsem to nečekala, nadchla mě. Na cestu domů jsem si koupila měsíčník Zeit Campus, a zrovna v tom konkrétním čísle bylo hodně článků, které mě zaujaly, nebo nějak oslovily. Poslední brain food byl určitě začátek semestru a hlavně několik hodin španělštiny týdně, seminář akademického psaní, který mě neskutečně baví a přednáška syntax a sémantiky. Únor jsem zakončila se Z. ve Veletržním paláci na Grand Opening, kde mě zaujala výstava 400 ASA, na kterou se určitě ještě vrátím.

Nejlepší:

Na únoru bylo nejlepší to všechno cestování, to, že jsem se viděla s holkama, že jsem přečetla hodně knížek a že jsem šla na svůj první běh.