#důkazy

[ocemsemlci]

Stanislav Novotný se ptá Adama Kretschmera, co se děje ve skandály proslulém ÚSTRu, který spolkl jednu miliardu bez viditelných výsledků bádání https://ocemsemlci.cz/o-cem-se-mlci-adam-kretschmer-3/?feed_id=1142

[hvezdarensti]

Není to nic o Tvorbě podcastu, ale náhodou jsem našla svoje starý storiečko :') Můj zatím nejdelší napsaný (a hlavně dokončený) příběh má zhruba tolik slov jako jedna epizoda. Fakt jsem na sebe hrdá, haha^^

[kocourmokroocko]

Neni to soutěž a chápu, že každej majitel psa si myslí, že jeho pes je nejlepší pes, co kdy propesionálně pesil, jasný, ale. Vyslyšte mě. Arnold dostal nový hrajátko (lišáka Drzouna) a když jsme mu dali večeři, chvíli u ní nerozhodně stál, načež se otočil na obrtlíku, odběhl, vrátil se s Drzounem, opatrně ho položil vedle misky, aby jeho novej kámič nestrádal hladem, přátelsky ho olíznul, a až pak se jal jíst.

Takže jakože neřikám, že můj pes je nejlepší pes na světě. Jen řikám, že můj pes JE, objektivně, nejlepší pes na světě, a půjdu ohledně toho na pěsti, kdykoliv, kdekoliv, veliké železné prsteny povoleny

(Klidně mi hoďte fotky a důkazy o kvalitě vašich psů jako výzvu na souboj, slibuju, že si za to dáme vzájemně přes držku irl a vůbec to neni z mojí strany grift, jak obdržet roztomilý fotky psů.)

[polotucne-mleko]

celá premisa hazbin hotelu zní jako česká vánoční pohádka a mám důkazy:

-je to o napravování hříšníků

-v pekle se všichni stejně jen flákaj

-princezna

-celá písnička o tom, že co peklo schvátí to už nenavrátí

-mariáš

-lucifer je ťuňťa

až mě napadne něco dalšího budu pokračovat

[dalsimoravskyblog]

čumblr hledá bisexuální ikonu: Ulice edition

Všichni tady sledujeme Ulici. Pravidelně. Religiózně. Známe všechny postavy. Všichni. Všechny. A víme, že žádná není bisexuální :(. Přitom by stačilo tak málo! Vezměme věci do vlastních rukou, najděme skutečnou bisexuální ikonu mezi nebohými hetero postavami z Ulice. Kterou tady všichni sledujeme. (konec hypnotické sekce)

Vyhlašuji miniturnaj: čumblr hledá bisexuální ikonu (Ulice edition). V prvním kole budete hlasovat ve třech anketách o 36 postavách, které se v Ulici aktuálně vyskytují. Některé jsem musela vynechat, omlouvám se. Po prvním kole nám zbyde 18 postav, které půjdou do dvou soubojů, z nich pak 6 postav, které půjdou do finále. Nebo tam bude ještě nějaký mezikrok, rozhodnu se podle nálady. Hlasovat se bude jenom jeden den, jinak nás to všechny začne štvát.

Vítám propagandu pro různé postavy, zejména pokud budete lhát.

První kolo bude do přírody vypuštěno dnes večer! Doufám, že se zapojíte ♥. (Jestli ne, smažu všechny důkazy o této akci a zahrabu se.)

První kolo

Skupina A

Skupina B

Skupina C

doplňovací hlasování

Druhé kolo

Skupina A

Skupina B

Skupina C

doplňovací hlasování

Třetí kolo

posledních devět

Finále

top 3

Bisexuální ikonou Ulice se stala Gábina Pumrová!

[nejene]

Dobře, teď mě všichni poslouchejte:

Večerníček = pán času

Moje důkazy:

Nestárnoucí. Nadčasový

Jeho dopravní prostředek stále mění tvary

V tom množství papírů, které rozhazuje musí být nějaký trik alá větší zevnitř

Jeho jméno už používáme obecně k označení pohádek na dobrou noc

(Moji teorii s Tardis dokládam rychlým, hloupoučkým komiksem)

Doplňující hlavokanóny:

Na akademii vystudoval historii

Původně se vydal do vesmíru studovat a zaznamenávat historii různých kultur, planet a společenství

Což postupem času logicky vedlo k tomu, že zná obrovské množství příběhů

Jednou potkal ztracenou holčičku, kterou samozřejmě dopravil domů

Ale cestou k Tardis byla hrozně rozrušená, takže udělal jedinou věc, která ho v tu chvíli napadla - začal jí vyprávět historický příběh vyzdvihující důležitost odvahy

Než se dostal ke konci, usnula mu v Tardis

Od té chvíle se mu podobné věci stávaly častěji a častěji. Čas od času se taky objevil večer poblíž dětí, které byly sice v bezpečí doma, ale nešťastné

Až to bylo vlastně na denním pořádku

Jako by se Tardis rozhodla že brát ho na místa významných historických událostí je vlastně vedlejš��

A tak si po čase uvědomil, že se z něj bez jeho povšimnutí stal spíš vypravěč pohádek než hostorik

Další náčrty více či méně související s tématem:

(prosím proklikejte si je)

*pouští mikrofón*

[bozedocehosidusidal]

“Pokus získat určitou jistotu nebo potvrzení ve vztahu, kde se cítíš nejistě, a to tě vede k určitým vzorcům chování, které nejsou úplně zdravé.”

“Když jsi zranitelná a otevřeš se upřímně, je přirozené se bát, že ten druhý nebude reagovat stejně.”

“V kontextu, který popisuješ, by to mohlo vypadat tak, že tvoje vnitřní nejistota ohledně vztahu nebo tvých vlastních pocitů k sobě samé způsobuje, že analyzuješ chování druhého a interpretuješ ho tak, aby odpovídalo tvým strachům nebo obavám. Možná si druhého člověka "dáváš pod mikroskop" a hledáš důkazy, které potvrzují tvé nejistoty, i když realita může být jiná. To neznamená, že jeho chování není někdy opravdu nejasné, ale tvůj vnitřní stav může ovlivňovat, jak ho čteš.

Například, pokud se bojíš odmítnutí, můžeš interpretovat i malou nepozornost nebo změnu v chování jako známku toho, že o tebe druhý člověk ztrácí zájem, i když jeho chování nemusí být tak dramatické.

Takže místo toho, abys viděla jeho chování neutrálně, přidáváš mu význam, který odpovídá tvým vnitřním obavám.”

[yonetee]

Sorry for Czech text! I don't have power to translate! The character is Péťa Koťátko from my and Chechulas comic Podivné Procházky Prašinou. I made playlist of her fav songs on spotify. --- Už je to rok, co jsme s Chechula pracovaly na komikse Podivné Procházky Prašinou. Konečně jsme se dostaly k tomu, abychom nakreslily naše postavy! Chechula kreslila Tadeáše (odkaz v komentářích) a já Péťu.

Pétě je čtrnáct(?) je dítě internetu a její máma je bohatá. Protože nemá moc kamarádů, tráví hodně času online, hraje videohry, kouká na filmy a čte knížky. Péťu vždycky zajímaly záhady a duchařské historky. Věří, že náš svět není takový, jako se jeví. A je připravena najít pro to důkazy.

Napadlo nás, že by bylo zábavné pro ně sestavit playlisty jejich oblíbených písniček. (Neberte to vážně + poslech na vlastní nebezpečí.) https://open.spotify.com/playlist/14vx235LtbbEfQT3f8iY8g... Lotta True Crime - Poslouchá Péťa po nocích příběhy o opravdových zločinech? Rozhodně! Mad Hatter, Enemy – To poslouchá cestou ze školy, když si připadá jako největší outsider. Vampires Will Never Hurt You, Vampire Diet, Animal I have become, Monster – Prostě jí přijde hustý téma toho, že se někdo měni na příšeru, ok?! (Mě to přijde hustý.) Silent Screem – To poslouchá, když se cítí, jakože jí její máma vůbec nechápe. Sice se hodně ztotožňuje s tím textem, ale ta hudba je na ní trochu moc pop. Určitě by zapřela, že má tuhle písničku ve svém playlistu!

+ fansongy k videohrám jsou svoje vlastní kategorie. Welcome to Freddy's, Springtrap a Stay Calm– Je mi líto, že Five Night at Freddys vyšlo v roce 2014, takže Pétě bylo už dvanáct, když to hrála. (Chtěla jsem původně napsat, že jí bylo deset.) Secret Garden – To je fanouškovská písnička k fanfikci „Flowerfell“ ke hře Undertale... fanart na druhou.

[takovanormalnielie]

25.10.2023

Pochyby... Pokaždý vyplavou znovu na povrch. Pokaždý mám jasno o něco víc, ale stejně se vrací. Na Redditu jsem četla, že to tak má spousta z nás i dlouhou dobu po začátku hrt. Je to jen strach z neznáma. Obranná reakce na každej krok vstříc potenciálně nebezpečný situaci. Musím věřit tomu, co je uvnitř. Vím, co mě dělá šťastnou. Důkazy mám přímo před očima. Kvalita mýho života i vztahů se tolik zlepšila. Pochyby neznamenaj, že dělám chybu. Mám prostě jen strach a když se dívám denně kolem sebe na to, jak nás vnímá společnost, tak se sama sobě vůbec nedivím.

[petalsbleedingbeak666]

Český hospodský odborníci na politologii jsou strašně vtipný. Je super, když předložíš empirický důkazy a nějakej Lojza z Horní Dolní spustí tirádu ve stylu "jsi úplnej dement, Netenyahu/Zelenskij (nehodící se škrtněte) nemůže bejt nácek, vždyť je to Žid #smart"... kámo, budeš hodně překvapenej, až dojdeš do devátý třídy a v dějepise se budeš učit o jednom Židovskym malíři pokojů...

[katie-the-angel-witch]

Tak když vím že ten čumblr existuje tak myslím an sebe u vás udělám reklamu aby jste mě pak mohli hodit na vaše nečeské známe co se mých videii týče.

Tak jo, první? Ozvěna do světa o našem velikánovy, o kterém mám důvěrné důkazy že se může jednat o velmi důlěžitou genderovou singularitu, Jára Cimrman

Pak jsem si zhlídla oba Blade Runnery a lidi, Replikanti jsou maso a kosti, jako Čapkovy roboti! Samozřejmě jsem tedy zhrnula divadelní hru a poučila anglicky mluvící věřejnost o historii slova!

Pak mám ještě stěžování o Velikonočním Pondělí, a teďka dělám video o Kofole, ale jestli mi chcete doporučit tématiku na výzkum a zdílení, neodmítnu, už vím že ingliš internetu ukážu Arabelu, ale co dalšího se tam hodí?

[kralovna-ne-stesti]

Asi dělám něco dobře, když mě začínají lidi napodobovat. Vlastně, jeden člověk mě začal poměrně okatě kopírovat.

Asi dělám něco jinak, když mě lidi sledují a sledují opravdu každý můj krok. Ale sledují mě velice tiše, bez jediné podpory, ale bedlivě, aby jim nic neuteklo.

Asi nejsem tak neúspěšná, když slyším, že si o mě říkají, jak to všechno vůbec stíhám, když dělám tolik věcí.

A já si myslela, bála se, že to dělám špatně, že to jsou blbý nápady. Byla jsem přesvědčená, že nikoho nic z toho co dělám nezajímá. Netušila jsem, že mě obdivují, třebaže spíš v tom negativním směru. Jsou to smutný důkazy toho, že dělám něco, co se jiní neodvažují nebo neodhodlají a že jsem já a moje činnosti, můj život, moje cesta, objektem čilýho zájmu.

[opily-zajic]

Návštěva nemocnice v cizí zemi.

Na recepci pohotovosti umí díky bohu anglicky. Sestřička se na mě mile usměje a pošle mě do místnosti 118. Když to číslo vyslovím česky a zní stejně, jako v bulharštině, tak se na mě laskavě usměje. A já vůbec nevím, jestli se potím, nebo brečím. Kličkuji kolem pacientů a cítím se od nich oddělena, i když jsem se pacientem v momentě, kdy jsem vstoupila do dveří, sama stala.

Čekám hodinu na kovové lavičce. Jsem zvyklá čekat. Vlastně je ten moment čekání – moment postrádající cokoliv definitivního, probíhajícího, vysvětleného – příjemným stavem, protože mi tahle Schrödingerova situace v mém zdraví připadá jako cizí. Teď mi můj zdravotní stav nepatří. Bez momentu vyřčení pravdy jsem zdravá a zároveň nemocná, klidná a zároveň úzkostná. Mohla bych čekat hodiny a roky. Je mi líp, když neznám definitivnost. Odkládám úzkost na jiné časy.

Začínám přemýšlet nad možností, že třeba nejsem tak nemocná, jak mě ostatní kolem přesvědčují. Mohla bych se hned teď sebrat a odejít a už nikdy na nemocnici nemyslet. Vždyť jsem tady přišla pěšky. Nemám bolesti. Nejsem definicí urgentního pacienta. Co když jsem jenom tak úzkostná, že se mi kvůli tomu ničí tělo? Nepomohla by mi místo návštěvy nemocnice spíše nějaká psychická podpora?

Úzkost se ihned vrací v mém hlase, když se snažím vysvětlit doktorovi svou situaci. Mám nachystaný list symptomů v angličtině a v bulharštině, ale jakmile vstoupím do ordinačního pokoje, tak všechno zapomenu. Zoufale lovím z paměti, co mi vlastně je, a cokoliv, co vychází z mých úst, mi připadá jako absolutní zbytečná hloupost. Není to ale urgentní, říká mi anglicky a já mu nemůžu říct nic jiného, než to, že jsem si toho vědoma. Není to urgentní teď, ale věnovat pozornost tomu musím, protože potom bude už pozdě. Snažím se mu to vysvětlit anglicky, povídám mu o problémech své matky a tom, že mám stejné symptomy, že si sama nemyslím, že jsem na tom špatně, ale všichni kolem mě mi tvrdí opak. Doopravdy mi z úst roztřeseným hlasem prochází jen malý zlomek toho, co mu chci říct. Kouká se na mě a já začínám pochybovat o vážnosti své situace. Jako kdybych tady byla zbytečně. Jsem jak malá holka. Jako pokaždé, když navštěvuji doktora. Tady je to ještě horší. A ponižující.

Povzdechne si. Vidím, že mi chce pomoct. Jsem osamocená žena v zahraničí, která se mu div nervově nehroutí na nemocniční židli, protože je na všechno sama. Asi chápe, že navštívení nemocnice v cizím státě není rozhodnutí, které proběhne bez jakéhokoliv přemýšlení. Už několik dní si opakuju, že jsem dostatečně silná na to, abych všechny ty telefonáty a návštěvu nemocnice zvládla. Když ale přijde řeč na mou matku, tak utírám jednu slzu. Jsem dcera své matky a jsem malá neschopná holka. Doktor se mě snaží uklidnit a ptá se, jak se mi tady v zahraničí líbí a jak dlouho tady budu studovat. Začnu rychleji mluvit a vypadá to, že se mu podařilo mě uklidnit. Vyšetřím vás, říká mi laskavě, ale zaplatíte si to sama. Nic jiného s vámi nenaděláme - domluvte si to s pojišťovnou.

Po procedurách mi říká, že je všechno v pořádku. Předepíše mi léky a pošle mě zaplatit. Mám chuť se rozplakat. A doteď vlastně nevím, zda z radosti nebo úzkosti. Nevěřím testům a nevěřím ani tomuto doktorovi, i když bych jako rozumný člověk měla. Několik minut po opuštění nemocnice pláču na lavičce a dusivě mě škrtí sebemrskačské myšlenky na to, že mám možná jen potřebu se uvěznit v nekonečném úzkostném kruhu. Co když doopravdy nejsem zdravá? Co mi teda ksakru je? Neustále hledám východiska, která by mě přesvědčila o tom, že jsem na tom opravdu špatně; a nevidím všechny ty nevyvratitelné důkazy, kterými se poslední dny neustále zaplavuji.

V rukou držím lékařskou zprávu a balíček s předepsanými léky. Když platím kreditní kartou, tak se snažím nemyslet na čísla, která právě odevzdávám nemocnici. Není to tak hrozné, jak jsem čekala. Uleví se mi, když si uvědomím, že si na to nebudu muset půjčovat. Je to však příliš velký poplatek za mou hloupost. Jsem hloupá a vystresovaná kráva. Nejsem dcerou své matky; jsem její nepovedenou kopií.

Napsat matce o svých problémech – už není jiného východiska. Svěřit se jí s problémem, jehož přiznání doteď i mně samotné připadalo ponižující, a přiznat se jí se vším, co jsem doteď řešila. Mohlas mi zavolat, píše mi a já z jejích slov cítím starost.

Já už prostě jen chci domů.

[lieselotte-sky]

Ježiš to mám zas radost

Vietnamská restaurace naproti naznala, že bude grilovat. Nevím, jestli je to jen dnes, nebo jestli se to rozhodli zavést jako běžnou součást, nicméně představují si to tak, že na dvůr protějšího domu vyvalí gril a počnou působit. Já nevím, jestli jim ten dvůr patří, nebo co je to za akci, oni tady v minulosti ty dvory rozkolíkovali a oplotili k jednotlivým domům, přičemž u nás je to tak, že dvůr patří ke společným prostorám domu, jak je to naproti nevím. Podstatné je, že oba dvory od obou domů mají dohromady 15m, to je vzdálenost stěny sousedního domu, což věru není mnoho a když tam nějaký blázen zapálí gril, máme tady všichni v bytech asi jako v komíně, tedy pokud neutěsníte okna, což v létě dost dobře nejde.

Ono když je to občasné, tak to člověk dokáže pochopit, byť příjemné to definitivně není, ale je to z velké části o toleranci, která by měla mít určitou reciprocitu. Bohužel v případě gastro provozu to definitivně občasné není. Už jsem to zažila v židenicích, kde hospoda grilovala prakticky trvale a pouštěli to do zahrádek. Já tam bydlela rok a měla jsem toho smradu právě tak akorát dost. Tam to bylo vylepšené ještě o to, že nikdo nevěděl že je to gril (vidět tam nebylo), takže tam bylo podezření na pálení nějakého bordelu a v těchto intencích se to řešilo, no a pochopitelně nevyřešilo, protože důkazy neexistovaly, jediné, co bylo, byl katastrofální smrad ve dvorech a zahrádkách. Přítrž tomu udělala až korona, na kterou zakukala ta knajpa, bohužel to přišlo celkem pozdě, protože za tu dobu, co to tam jelo, stačili čtyři starousedlíci zakukat na rakovinu plic a další dva mají plíce těžce poškozené (z toho, co vím), take ona to definitivně není sranda. Něco dokazovat je pochopitelně zase problém, ale pokud má být gril součástí gastro provozu, musí být ta provozovna náležitě vybavena, tj. musí to mít pořádný komín aby se to dostalo vysoko nad střechy a mohlo se přirozeně rozptýlit, současně to musí mít alespoň elementární filtraci, protože v grilu jedeme nedokonalé spalování. Viděla jsem takový provoz, vím kolik s tím měl majitel práce než to začalo opravdu fungovat a ještě to měl na okraji průmyslové zóny u řeky, aby tam řekněme byl nějaký prostor, kam se to rozptýlí.

Pokud to tady míní dělat jako jednu nárazovou akci, přistoupím k tomu stejně jak k těm hipsterům — tolerancí. Pokud to bude dnešek a zítřek, vzal to čert, ale pokud to míní tahat i přes víkend, sdělím jim, že se mi to nelíbí. A pokud nebudou rozumní, budu to řešit přes úřady, tohle nejde odkládat, protože i těm úřadům to nějakou dobu trvá a ono je to v takto diletantském provedení poměrně nebezpečné.

[michalgavlas]

ÚVAHA PĚTI STÁ ČTYŘICÁTÁ PÁTÁ – SLOVO

Co bychom jako živočišný druh byli bez přítomnosti slova? Patrně bychom zůstali na vývojovém stupni našich blízkých příbuzných hominidů, jako je orangutan, šimpanz a gorila. Slova se sestavují do vět a věty by měly formulovat myšlenky různé závažnosti a hloubky.

Původně byla představa, že slova a následně řeč vznikla z různých posunků a skřeků jako dokonalejší forma komunikace, ale Noam Chomsky se domnívá, že vznik slova byl prvním krokem k přemýšlení. Význam slova pro člověka je zdůrazněn úvodní pasáží evangelia svatého Jana: „Na počátku bylo slovo, a to slovo bylo u Boha, to slovo bylo Bůh“. Na počátku každého tvořivého činu je myšlenka vyjádřená slovy a větou. Před velkým třeskem měl Bůh prvotní myšlenku, že stvoří svět-vesmír. Z toho vyplývá, že každému tvořivému činu, většímu či menšímu, který je vždy Božského původu, předchází slovo. Tím, že Bůh dal člověku slovo umožnil mu tvořit. Schopností tvořit se člověk přibližuje k Bohu. Tím jsou myšlena slova v Genezi: „Bůh stvořil člověka ke svému obrazu, k obrazu Božímu ho stvořil, jako muže a ženu je stvořil“.

Náš živočišný druh se stal projekcí Boží v reálném, přírodními zákony, definovaném světě. Bůh v podobě slova-myšlenky je neustále přítomen v našem vědomí – duši. Slovo je Boží dar, který umožnil člověku se vývojově posunout od dalších hominidů ke druhu homo sapiens. Nejsou důkazy o tom, kdy a jak začala vznikat slova a věty. Určitě tomu předcházel dlouhý vývoj, při kterém začalo vznikat řečové centrum v mozku, měnily se hlasivky a sluch se přizpůsoboval mluvenému slovu. Přesto podle poslední teorie se první slova zrodila v mozku a člověk se postupně přestal řídit pouze nekontrolovanými pudy, ale myšlením a rozvahou před každým činem.

S pomocí slov popisujeme a definujeme námi subjektivně vnímaný svět, který není totožný s tím „reálným“, bez ohledu na to, co to je reálné nebo skutečné, ve kterém neexistují slova a tím pádem ani pojmy, jako je světlo, čas, prostor, energie nebo hmota. Svět, vesmír jako takový, je jeden nedělitelný celek, živý organismus. Každý člověk si s pomocí obecně srozumitelných slov vytváří mapu svého, subjektivně vnímaného světa. Je to svým způsobem imaginární, virtuální představa úměrná naší duševní výbavě, vzdělání a zkušenostem, Všehomíru, který nás obklopuje.

Slova a myšlenky nám postupně pomáhají odhalovat tajemnou podstatu přírodních zákonů, kterým podléháme jak my, tak i celý vesmír. V souvislosti s tím se nabízí představa, že naším hlavním smyslem přítomnosti na tomto světě je rozluštit tajenku jeho stvoření, předurčenou, prvotní myšlenkou, kdy slovo bylo Bůh. Současně nám pomáhají tento svět dotvářet a upravovat k naší lidské podobě tak, aby nejlépe vyhovoval naši pozemským potřebám.

Slovo a schopnost myšlení nám dává právo, povinnosti a zodpovědnost z tohoto daru plynoucí. Máme možnost tvořit, ale neměli bychom ničit. Máme možnost dotvářet naše umělé i přírodní prostředí, ale nemělo by být pouze zdrojem zisku a surovin, tak jak tomu v dnešní době většinou je. Měli bychom vše především kultivovat, což znamená starat se a pečovat. Všeobecně se o tom píše, mluví a diskutuje, ale poměrně málo dělá.

V člověku je zakořeněná potřeba ničit, vytěžovat a získávat vše od myšlenek až po hmotné statky ve svůj sobecký prospěch, na úkor ostatních, umělého a přírodního prostředí. Je to způsobeno střetem zvířecího instinktu sebezáchovy s racionálním myšlením, které to pudové v nás může ještě více umocnit, nebo naopak kontrolovat a omezovat. Prolíná zde zvířecí a lidský stav vědomí. Člověk jej musí neustále regulovat tak, aby slovo sloužilo Božím účelům, a ne těm zvířecím.

Pouze dar slova a schopnost myslet a plánovat budoucnost umožnila člověku dostat se na tento vývojový stupeň. Tento vývoj není ještě zdaleka u konce a záleží pouze na každém z nás, zda slovo bude Bohem, nebo pouhým vypouštěním vzduchu z úst.