#ano jsem velmi vtipná

[nejene]

Tvoříjen 2 - kytice hus

Ještě jednou naposled zkontroloval svůj vzhled v zrcadle. Srovnal si motýlka o pár milimetrů do strany. Upřímně to udělal spíš, aby nějak zaměstnal ruce, než že by to bylo opravdu potřeba. Nakonec se přiměl od zrcadla odvrátit. Vypadal dobře. A vůbec nezáleželo na tom, že si jeho bratr myslí, že to přehání. Šlo přece o první rande. A to není žádná maličkost. To je velmi důležitá věc.

Sešel po schodech dolů a vyndal z vázy kytici tulipánů. Vybral je, protože věděl, že je má ráda. To, že měl doma náhodou košili se vzorem tulipánových květů a mohl obě věci sladit, byla jen výhoda navíc.

Rozhodl se nejít cestou, kterou by k Honzině domu zamířil normálně. Velmi reálně totiž hrozilo, že by cestou potkal nejméně tak pět lidí, které znal. Tedy normálně je potkával rád, ale zrovna dneska by se rád vyhnul otázkám na to, proč je tak nastrojený, a kam míří s tou kyticí. Už jen proto, že kdyby odpověděl, věděla by o jejich rande do konce dne pomalu celá vesnice. I když ani tak si nedělal moc velké naděje, že to zůstane tajemstvím na dlouho. Ale tak jako tak to nemusel přivolávat.

Zahnul tedy kousek za svým domem do postranní uličky, která se brzy změnila jen ve vyšlapanou stezku v trávě. Naštěstí bylo už pár dní hezky a nemusel si dělat starosti s blátem. Přešel přes jednoduchý dřevěný mostek přes potok a zahnul na další cestičku vedoucí za zadními ploty několika zahrad.

S každým krokem, kterým se blížil k cíli, se mu trochu víc svírala hruď. Těšil se. Ale taky byl pořádně nervózní. Oběma rukama sevřel za zády kytku, aby zabránil pokušení okusovat si kůžičku kolem nehtů.

Byl natolik zabraný do svých myšlenek, že si ani nevšiml, že už od třetí zahrady nejde sám. A nevšiml si krátkého průvodu, který se za ním vytvořil, ani ve chvíli, kdy zazvonil na zvonek Honzina domu.

Tmavovlasá dívka vyšla z domu téměř ihned v tom okamžiku, kdy se zvonek rozezněl. Nejspíš musela čekat hned za dveřmi. Odolal pokušení uhladit si vlasy. Místo toho se usmál a vytáhl zpoza zad kytici tulipánů.

Nebo tedy to, co kyticí tulipánů kdysi bývalo. Teď už z ní zbýval jen papír, do kterého byla zabalená a jeden jediný červený květ. Zmateně se ohlédl, aby zjistil, kam se zbytek  květin poděl. A teprve v tu chvíli si všiml tří sotva odrostlých housat, které ho posledních několik minut věrně následovala. A tulipánů v jejich zobácích. Znovu se podíval na zničenou kytici ve své ruce a pak na dívku před sebou. „To měla být kytice pro tebe.“

Honza se v tu chvíli nedokázala ubránit smíchu. „No vypadá to, že teď už je těch hus.“ Pak si ale všimla zklamaného výrazu v jeho obličeji. Chytila ho za volnou ruku a usmála se na něho. „Ale nechaly mi tebe. A to mi úplně stačí.“

[zlutyzakaznik]

In space no one can hear you steam...

(25. 5. 2020) Vzlety a pády současného brněnského gastrodesignu.

Syčení páry provází lidský život ať už ona či on šlehá mléko v konvičce, řeže v práci plamenem kov anebo má to štěstí/smůlu, že se dostane na loď Nostromo či Sulaco. Venkovní áčko kavárny Podobrazy je pravděpodobně to nejhezčí a nejvtipnější, co jsem za poslední roky v dané oblasti v ČR viděl. 

V čase společenské a hospodářské krize se zpravidla do popředí dostávají únikové náměty, jejichž smyslem je nabídnout osvěžení a rozptýlení a i proto se dnes po delší době vracím k dlouho zanedbávanému tématu, které přitom bude v následujících týdnech a měsících významnější než kdy předtím. Tedy tomu, jaké metody venkovní propagace podniky používají, aby dovnitř nalákaly zákazníky. Znovu připomenu svou tezi, že kavárna, bistro, restaurace, (vinný) bar nebo hospoda nejsou kostel, synagoga, mešita či šintoistický chrám, které nabízejí na prvním místě duchovní hodnoty, ale že primárním cílem uvedených gastrozařízení je získat skrze své produkty a servis co nejvíc peněz od zákazníků. Výběr snímků z archivu budovaného od roku 2012 nepodléhal žádnému žánrovému či tematickému vymezení a ani se nesoustředí na jeden typ podniku na úkor jiných. Je to toliko komentovaná selekce toho, co v posledním zhruba půlroce upoutalo mou pozornost v brněnských ulicích a pokud zde přece jen něco dominuje, jsou to vyobrazení úprav realizovaných coby bezprostřední reakce na koronavirovou krizi. 

Cosi nového se chystá na Milady Horákové, ulici, kde už zkrachovala slušná řádka podniků a podle všeho se brzy dočkáme provozovny, která nabídne točenou zmrzlinu spolu s nesmrtelnou klasikou rychlého občerstvení. Zatímco stánek u Tesca u hl. nádraží se drží principu sezónnosti (v létě zmrzlina, v zimě grilovaná kuřata), tady to možná tak sofistikované nebude. Pátral jsem na Instagramu, zda už provozovatelé sbírají followery, ale zatím bohužel.

Dvojici doslova před pár dny otevřených provozoven Na zmrzlinu se budu podrobně věnovat v pomalu připravovaném textu o této pochoutce v Brně. Zde nabízím pohled na detail jejich “polepové” kávy na dveřích. Sice berou espresso blend od Fiftybeans a mají potřebné vybavení pro jeho přípravu, ale s ilustrační fotkou si hlavu nelámali. Viděl jsem několik trafik a malých večerek (např. Potraviny Mahovský nedaleko kavárny Era v Černých Polích), které mají/měly perfektní produktový obrázek espressa nebo cappuccina.

Podniků se smoothies, džusy, freshem a šťávami je už tolik, že z toho musí mít vyobrazená postavička depresi. A nedivím se jí. :-)

Pizza á la Pacman? Na Jakubáku se to také pěkně točí (z vedlejšího La Vida Loca zmizel pop-up Kafe je odpověď a jeho Instagram, dříve soukromý, je už bez jakýchkoli údajů nebo obrázků). Točený Budvar a velký automat Nespresso hospodě U Rosů podle všeho nepřinesly předpokládané ovoce. A vzhledem k tomu, že podnik zavřel 11. 2. 2020 a dosud jsem tam neviděl ani náznak aktivit, byl bych k jeho vynoření se spíše skeptický.

Legendární bufet Vesmír na Kobližné má nové nájemce. A uvedli se “útulnou” zahrádkou. Ano, vím, že je těžké udělat něco hezkého na ulici, kde je to docela pelmel a kde jsou podniky často spíše méně noblesního rázu...

... ale nejsem si jist zda věci napomůže masivní polep se šťávami - ve vietnamském bistru!

... nebo dokonce naaranžované prázdné plechovky. Tohle je ještě o stupínek větší utrpení než vypité lahve od vína, které se bohužel objevují třeba i před Retro Consistorium.

Zajímavost před Tržnicí Brno na Zelném trhu. Podle všeho už dřívější označení street food takřka automaticky implikující kvalitu přestává stačit a nastupuje pomocné přídavné jméno. Do budoucna se tak těším na poctivý babiččin street food, dědovy hamburgery jako kdysi nebo tradiční kachlové hrany na sádle z husy odvedle. Přehnané? Kdoví. Realita je mnohdy barvitější a divočejší než fantazie nebo film.

Za zoufalé situace ke kávě coby pomocnému zdroji tržeb sáhly nejen bary, ale i některé hospody a Zelené kočka Pivárium pár posledních dnů nabízela Sarito (velmi tuctový italský blend). Ještě víc mě zaujalo, že ochutnávkový výčep s jedněmi z nejvyšších cen v Brně spojil své síly s květinovým pop-upem(?) A zase ty prázdné lahve.

Ubohý malířský stojan. Co ten musí snést... Cožpak nemohli dát kafe, toust a pivo nějaké studentce střední výtvarné školy, aby jim udělala lepší “výmalbu”?

Když člověk stojí v Tescu Express ve Špalíčku ve frontě s vodou a mlékem, lze lelkovat i produktivně.... Brrr.

Takhle to vypadalo pár dní předtím než 19. 10. 2019 Hotdogys otevřeli a ano, prostory jsou stále k mání za 105 000 Kč za měsíc.

V rámci obecné bídy nabídkových cedulí je tohle ještě slušná ukázka. Lano dodává drobnou rustikálnost, strukturovaný šíp ukazuje určitou snahu a i “s sebou” zvládli. Zklamán bude snad jen ten/ta, kdo by očekával africkou výběrovou kávu, jak by mohlo naznačovat označení kelímku. :-)

AIDA na Jakubáku se nacenění nebojí (doppio z Danesi za 74 a šlehačka za 24 Kč) a vůči produktové fotce cappuccina by šlo leccos namítat (vrstvení není ideální, rozetka je zdrclá a ještě ujíždí doprava). A La Cimbali na šálku to nezachrání.

Skutečná bonanza pro hledače gastrodesignu byla k vidění před pizzerií kousek od Slovanského náměstí v Králově Poli.

Děkuji. Nepřijdu. Veselá Vačice je podle všeho stále tak trochu studentský podnik a po obrázku jejich teamu je tady “navštívenka” z kuchyně.

U vývařovny kdesi v průmyslovém areálu nedaleko HRASPA aneb Polepová klasika nejklasičtější.

Když jsem do podniku na Husove nakoukl nedlouho po otevření, paní měla pouze základní kávový plastomat, ale prý časem přijde páka. To je také asi to jediné, co by mě mohlo znovu přimět k návštěvě.

Sice průmyslové (řetězcovité) pojetí, ale je to čisté, nerolují se tu kusy fólie, nejsou vidět trhliny ani šmouhy, není to zbombené, přeškrtnuté a ani tam nejsou pravopisné chyby. A to není málo.

Rohový BarCafé éléphant tak sto metrů pod Kafe Friedrich má už delší dobu zase otevřeno...

... ale jejich nabídka i design jsou tématem na samostatnou studii.

Z výletu do Komína. Pochvalu za snahu a soustředěnost na jednu barvu určitě zaslouží.

Šestá větev patří k nejpříjemnějším prostorům v Brně a jejich kávový servis (pro mne v minimalistické variantě bez vody i cukru) je čistý a jednoduchý. Více netřeba.

V prvním patře Tržnice Brno už nezbylo snad nic kromě dříve zmiňovaného “poctivého street foodu” a Craft Beer Baru. Sloup avizuje konec provozu, ale židle a stůl naznačují neformální život po životě...

Následoval jsem šipku a zmiňované nenašel. I před touto tabulí byla dříve provozovna s teplým jídlem a kávou.

Podle informací vyčtených na webu a Facebooku už mají 15 poboček a hledají další franšízanty. Ale v jejich nové lokalitě v Tescu u hlavního nádraží mě láká jen bílý Anfim a možná i kávovar.

Kousíček nad Mitte na Panské před pár lety otevřeli pánové z Rella, ale kavárna rychle zašla na úbytě a i poslední provozovatel (fotka je stará tak 2 měsíce) už vyklidil krám a je tu opět pusto a prázdno.

Mám takový pocit, že velmi podobnou ceduli jsem viděl u dva a půl měsíce fungujícího Food Bar Brno. I tam avizovala Kofolu v akci a tady je úplně k ničemu. Opravdu mi rozum nebere, jak někdo může venku při normálním provozu nechat poutač, kde chybí jak objem nápoje, tak jeho cena...

Sídlištní vinotéka nedaleko pizzerie La Gamba na Lesné si o Vánocích zbudovala tento stromeček a protože asi majitelé usoudili, že jejich dílko má nadčasovou hodnotu, můžete jej tam vidět dodnes.

Nemá klasické dílo americké animace nějaké zvláštní výročí? Vedle cedule Tří ocásků jsem totiž Toma a Jerryho coby steak nalezl i ve stálém lístku vyškovské restaurace Element. Když jsem se zatvářil udiveně a zeptal se slečny, co čekala na jídlo s sebou, zda neví oč jde, řekla mi, že je jisté, že v tom nebude kočka ani myš. Velmi správný postřeh, uvědomíme-li si, že jde o veganský podnik.

Chemické bonbony Haribo na špagátku a děsivé, ale opravdu děsivé dárkové koše uvnitř. Podle všeho také podnik na rohu Orlí a Minoritské brzy končí...

Slogan nesmí chybět, ale to, proč je v 15 hod. odpoledne druhá cedule s denní nabídkou nevyužitá, jsem opravdu nepochopil.

Když to člověk na Divadelní vidí, chtě nechtě se mu vybaví nádherné obrazy jako Milletovy Sběračky klasů či Ženci (Léto) od Pietera Bruegela staršího.

Zahrádka Die Küche má nejen svěží modré rámy a nahé žárovky, ale především rolovatelné antivirové zástěny...

Tady vir určitě neprojde! Pivnice U Čolka, odkud foto pochází, je poněkud pozadu a asi na čtyřech místech zahrádky měla ještě na konci minulého týdne letáček tvrdící, že dle platného nařízení nesmí hosté na zahrádce konzumovat zakoupené a mají ihned pelášit pryč.

Cafe Laundry využilo přestávky v provozu k napulírování fasády (a vnitřní úpravě?) a musím říct, že jejich levá cedule docela lahodí oku...

Punkový ráz podniku však zůstal zachován, o čemž vypovídá podoba popelníků na zápraží...

Jak říkají na idnes.cz: Víme první. Bývalá “šíšová špeluňka” Balas na Veveří bude mít nového majitele (20 000 Kč za 60 metrů), což mi v pátek odpoledne potvrdila dvojice pánů v montérkách se štaflemi a vrtačkou, kteří dolaďovali detaily. Varovné světélko aktivuje posyp na cappuccinu vpravo.

I běžná prodejna pečiva či velmi základní bistro (kousek nad kavárnou Jádro nedaleko Skácelove) může být vtipná a lákavá nejen pro děti.

Není to ukřičené, křečovité ani upatlané, ale opravdu milé.

Třebaže bezlepkový a veganský sortiment není to pravé pro mě, musím ocenit podobu druhé provozovny pekařství Smajlík (téměř naproti sídlu firmy dokonalakava.cz). Není to bůhvíjak progresivní nebo elegantní, ale ve vizuálním úhoru kolem to potěší.

Když jeden smajlík nestačí. Z prodejny pečiva a potravin na Minské v Žabovřeskách.

Vzpomínáte na igelitového a dezinfekčního “vodníka z Alberta” ve Štefánikově čtvrti? Billa na Minoritské před pár dny instalovala tuto otravnou antivirovou stříšku, na které si jistě původce nemoci COVID-19 nabije nos. Opravdu by stálo za samostatnou studii zdokumentovat všechny ty kuriózní plastové zábrany a zařízení v potravinářských provozech včetně supermarketů. Stěží uvěřitelná je absurdita situace. Zatímco nad rohlíky v mikrotenu je ochranná konstrukce, u všeho ostatního nebalen��ho pečiva z rozpeku (slaného i sladkého) tato chybí a viry i ruce zákazníků mají naprosto volný přístup.

Druhý zásah do černého pro Podobrazy. Ať jejich vetřelčí vaječňák a narážku na Kulový blesk vytvořil kdokoli, posílám mu své upřímné blahopřání k nápadu i provedení. A stejně jako v případě dobrých českých komedií ze 70. a 80. let, i zde je patrna kapička hořkosti či kousavé ironie, tj. fakt, že jejich káva je strašlivě obyčejné zakázkové pražení z Rituale. A to je dnes vše, přátelé. Přál bych si, aby všechny Vaše zážitky z brněnského gastrodesignu svou intenzitou odpovídaly názvu oděvního butiku ze Žabovřesk níže. :-)

[zlutyzakaznik]

První dojmy 25: Pilgrim, Anoda, Kafe je odpověď, ART Prostor, Pasta Bistro, Yummy Lamy, Rio Grill & Music Bar, Eden34, La Camórra a Spokojenost

(10. 2. 2020) Káva, bary, umění a cukrářské žánrovění letošní zimy.

“Sekaná” z čočky a dalších luštěnin v Pilgrimu.

Třída kapitána Jaroše, takto jedno z brněnských gastronomických epicenter, prochází v posledních týdnech a měsících rychlým vývojem. Zavřel pokus o kavárnu a cukrárnu nad restaurací Tulip, skončil Drink Line v místě bývalého Baru Brňák, voda se zavřela nad letitou obskurní špeluňkou King’s Head s kávou Pavin v nabídce a z noblesní růžovofialové restaurace s prvorepublikovou a rakouskou klasikou se stalo další místo s Pho.

A právě na místě bývalého britského pubu 14. ledna zahájilo provoz veganské bistro Pilgrim, které, jak jsem zjistil při hledání na webu, je pouze odštěpkem již fungující provozovny v líšeňském Mariánském údolí (dle slov holčiny na směně není tato otevřena dlouho, maximálně rok, což mě vedlo k úvahám o tom, zda někdo nepřecenil své síly).

Do podniku jsem nahlížel již pár dní před otevřením z ulice, kdy mě zaujal tyrkysově laděný bar a trůnící Fiorenzato (pomalejší verze F64E, jak jsem zjistil později; tuto variantu středního typu firmy jsem v Brně viděl už jen v kavárně IKEA, kde je to docela otrava pro obsluhu čekat na namletí) a minulý čtvrtek jsem se tam zašel podívat s odhodláním zkusit něco z místních jídel.

Prostor je opravdu hezký a z tuctové knajpy se stala vzdušná, čistá a dosti útulná záležitost decentně doplněná nahými žárovkami u stropu, které se vinou chodbou do zadní části a dále nad poctivými dřevěnými stoly a barevně zklidňujícími a pohodlnými židlemi. Minulý čtvrtek kolem 18 hodiny jsem tu byl až na čtveřici hostů, která si povídala o zhlédnutém filmu (pravděpodobně Králíček Jojo), sám a protože v kuchyni hrála na plné pecky nepříjemná hudba a utíkala lítačkami ven do hlavní části (řekl jsem to slečně v servisu), usadil jsem se u stolu v rohu v přední části a s pěkným výhledem na kávovar a mlýnek (dvouhlavé a obyčejné San Remo a naneštěstí zde mají namíchanou kávu od Rituale s cenově nejvstřícnějším doppiem, jaké je v těchto dnech možné v Brně potkat, tj. 49 Kč, espresso a lungo je za 39, cappuccino za 59, cafe latte přijde na 69 a flat white na 65 Kč, ovesné a sójové mléko je za osmikorunový příplatek, z čehož lze usuzovat, že standardně snad dávají jeho živočišnou podobu, což mi trochu neladí s názvem eseróčka (Vegan Mafia).

Espresso, jehož přípravu pro pána u vedlejšího stolu jsem mohl sledovat, ovšem bylo v technickém ohledu bez připomínek: slečna naněkolikrát velmi pečlivě vymetla štětcem sítko (shodou okolností stejný SPOKAR, jako mám ve sbírce svých tří štětců, tj. plastová a vínová varianta rukojeti), pozorně namlela i upěchovala, propláchla hlavu před zaháknutím páky) a tak se snad v jejím případě lze bát jen suroviny. Víno, alkohol a další drinky jsou na doptání u obsluhy. Hořký Poutník a Černá Hora v pivním oddělení menu nenadchnou, ale kdo z pivních šmekrů nebo běžných pivařů by zašel na "hrnec” do veganského bistra?

Ze čtvrteční denní nabídky jsem zkusil “masovou” variantu, tedy Sekanou s bylinkovým bramborem a hořčičným dipem a se vzpomínkou na šťavnaté verze minulosti (z podniku, na jehož místě je dnes Vittorio, dále z U Konkurence anebo dokonce i z menzy MENDELU, kde se jim to též jednou nebo dvakrát jakžtakž povedlo) jsem čekal na výsledek. Ten měl podobu krustou tvrdšího a křesného karbanátku (postaveného primárně na čočce a dalších luštěninách, jak mi bylo sděleno po konzultaci s kuchyní), který byl kořením prosycen výrazně méně než v takovém Rebiu, ale stejně mi bylo tak hodinku a půl po dojezení trochu těžko od žaludku a doma jsem si musel dát na spravení zeleninový salát. Brambory vykazovaly blízkou příbuznost s těmi v menze a ať jsem bádal sebevíc, hořčičný dip mi chutově připomínal obyčejnou a nijak neobohacenou plnotučnou hořčici. Drobná zeleninová dekorace nic dalšího nepřinesla. Za 109 Kč to jistě není nijak strašné, ale výchozí suroviny jsou laciné a stejně tak to chutnalo (11/20).

Při čekání na veganskou “sekanou” v Pilgrimu jsem se těšil z kvality stolu i podoby zdejších solniček.

Když se mě slečna při odnosu talíře zeptala, jak mi chutnalo, řekl jsem jí zhruba tolik, že jsem to chtěl spíše ze zajímavosti zkusit, že už před lety jsem chodil do Oázy a že nemám nic proti alternativám ve vaření ani výživových stylech a jsem první, kdo má vlídný vztah k pohance, prosu, cizrně, žlutému hrachu půlenému, čočce, bulguru, naklíčeným semínkům, tofu či sójovému mléku (nikoli ovšem do kávy, ale samostatně) a maso si klidně dám jen jednou za dva týdny, ale absurdní mi připadají módní snahy veganů a RAW přízniců (re)konstruovat klasiky kuchyně postavené na živočišných proteinech a dávat tomu rádoby vznešená nebo vtipná jména. (Ilustrativním příkladem budiž nabídka v Die Küche na Sukove, z jejíhož označení coby “kuchyně veganských neřestí” mám vskutku smíšené pocity a napadá mě klasický vtip na dané téma, tj. “Jsem supervegan sedmého stupně a nejím nic, co vrhá stín”).

Značnou zvídavost a určité očekávání ve mě již ve stádiu budování vzbudila Anoda, elektřinou a chemií šmrncnutý podnik, který vyrostl po dvou měsících kutání přímo naproti Pelíšku (když jsme byli s kamarádem pár dní před otevřením na doppiu v uvedené kočičí kavárně, přátelsky jsme si během zvídavého nakukování přes okno pokynuli s do půli těla svlečeným mladým mužem, kterého obklopovalo stavební nářadí a kbelíky).

V pátek 24. 1., v cca 19.08, tedy pár minut po zahájení zkušebního provozu, jsem tam nakoukl společně se svými 100 g výběrovky, které jsem si zakoupil vedle v Pelíšku a evidentně se ještě finišovalo. Na dveřích žádná cedulka, tyto zavřené a nevítající, mlýnek byl teprve upevňován na bar a menu obsahovalo jen pár drinků a žádnou kávu. Následující úterý jsem to tedy zkusil znovu. Kávová nabídka už existovala a jelikož doppio ze zrnek Canalaj (Guatemala) od Rusty Nails bylo naceněno na příznivých 55 Kč, dal jsem si ho. Zatím prý budou mít Rusty Nails a pak se uvidí, což ve mně nebudilo pocit jistoty stran kávové dramaturgie a vize podniku. 

Když jsem dostal doppio v espresso šálku, kterému nechybělo moc k přetečení, vlídně jsem upozornil slečnu, která kávu připravila, že to patří do hrníčku na cappuccino a s poukazem na to, že bych rád s kávou nějakým způsobem pracoval, jsem ji poprosil o opravenou verzi. A ne, neextrahují přes nahou páku jako v Kafecu (kde také bohužel majitel trvá na espresso šálcích byť objemově to má blíže k doppiu), ale z klasické dvouvýpustě a tak si říkám, že to chce docela dost laborování, aby to neteklo bokem. A přitom úplně zbytečně. Mé žádosti ovšem bylo bez potíží vyhověno a doppio samotné ucházející, ale s patrnou kalností a křídovostí v dochuti, přesto stále vypitelné (skoro 13/20). Scénu zpovzdálí sledoval mladý muž, podle všeho majitel, a ten následně doplnil, že se ještě učí a že jim vypomáhají děcka z Rusty Nails, že hlavně dělali několik let promotéřinu koncertů a že tam právě včera byl René z uvedené pražírny. Na kávovaru se ovšem nešetřilo a mlýnek, ač hodně ukrytý za květinou a sukulenty, mi díky výšce a tvaru násypky docela připomíná Eureku Zenith 65 E High Speed. Další věc je, že týden po zahájení provozu (31. 1.) zase zavřeli (technické důvody a hádal bych, že zapomněli na nějaké legislativní schválení) a v pátek před uplynulým víkendem podnik stále nefungoval (a možná i dosud, protože na FB není zmínka, že by potíže pominuly).

Je chvíle celých deset dní? (10. 2. v 15.35 bylo stále zavřeno).

Ano, La Marzocco a tady si jen divoce zaspekuluji, ale nedivil bych se, kdyby jim ho doporučil úvodní dodavatel kávy. Dále jsem se dozvěděl, že zatím plánují kávy univerzálnější (eufemismus: rozuměj konzervativnější v chuti, jak mi bylo následně přisvědčeno a v diskusi mě překvapilo i to, že si sice váží kávu, která jde do sítka, ale výstup v šálku už ne) a já tedy aspoň zmínil dvě věci, co mě opravdu potěšily, tj. velmi umírněnou hlasitost dobré hudby o půl druhé odpoledne a pěkný interiér (byť na druhé části podniku se ještě pracuje). V úvahách při cestě z kavárny jsem se zaobíral tím, nakolik má Pelíšek důvod k obavám z konkurence, ale Anoda sama sebe chápe podle všeho spíše jako bar (byť na FB má označení kavárna) a částečně i klub na poslechové akce, kdežto kočičí kavárna má lepší kávu a právě ty kočky, které jsou jejím hlavním tahákem. A jako už v desítkách případů předtím a nepochybně i v budoucnu: i tady se začínalo budováním a ne promýšlením kávy – nezbývá než doufat, že po mně a Reném se tady zastaví ještě Rudolf a doladí věci ohledně přípravy a směřování v kávové oblasti.

Kafe je odpověď samo sebe pozicuje do role prvního brněnského kávového pop-upu a ještě jedna zvláštnost tu je. Prostory totiž sdílí s La Vida Loca a do brzkého odpoledne je to tedy kavárna a svého druhu “výdejna radosti” a navečer spíše bar, víno a tak. Jak jsem ale postřehl v jednom ze “storíček”, podnik má ve stávající lokalitě brzy skončit, ale brzy se vynoří na jiném místě. Já jsem si tu na doppio zašel na konci prvního lednového týdne a to ze dvou důvodů: jednak zde nabízejí kávu Naughty Dog manželů Daviesových a jednak instagramový účet, k 19. 2. dostupný pouze při sledování, lákal na um sympatické baristky, která pořád všechno váží a odměřuje a v kabelce údajně nosí místo make-upu stopky. Velmi sexy. :-)

Marketing je marketing a realita bohužel věc jiná, jak už to tak ve světě kávy bývává. Když jsem totiž po výběru Etiopie ze dvou možností sledoval nejprve tempování dotyčné (měl jsem potíže vypozorovat nějaký tlak na puk, bylo to jen takové lehké pošimrání či políbení razítkem) a pak i čůrek (započal okamžitě po aktivaci pumpy a byl opravdu hodně rychlý), začaly mne přepadat temné myšlenky. Výsledek po ochutnání sice nebyl tak hrozný, jak napovídal průběh extrakce, stále to ale nebylo doppio, ale spíše lehce substandardní a v chuti pozoruhodně rychle odeznívající filtr (12 – 13/20). Moc by mě zajímalo, co by na přípravu své kávy řekli její autoři, ale 65 Kč je za takový výsledek o 18.6 g prostě moc. Můj dojem mi jen nepatrně vylepšila vlídná dáma s pravděpodobně blízkým vztahem k pop-upu, kterou udivilo, jak rychle jsem to vypil. A to ani nechci rozebírat všechna ta kurkumová a řepná cappuccina a latte a přehršel lásky, srdíček a dalších “hygge cingrlátek”.

ART Prostor je už několik měsíců zabydlená záležitost, ve které se dříve realizoval prodej outletových bot. Cafe Bar Lounge Cowork Gallery je vymezení, které jsem nalezl na Facebooku podniku, ale na mě to působí primárně jako galerie současného výtvarného umění, kterou si otevřel šlechetný milionář a je jen otázkou času, než tato zajde na úbytě. Proč ten pesimismus? Podobné zařízení si dokážu představit v Ženevě, Basileji, Mnichově, Düsseldorfu či Hamburku, kde lidé disponují poněkud jinou kupní silou nebo jinak: je v Brně opravdu trh pro plastiky za cca 30 až 80 tis. Kč, které mi evokovaly pozdní tvorbu Ossipa Zadkina?

Menu je co do kořalek obyčejné, dezerty ničím nevynikají nad to, co známe odjinud a jako velmi otravný shledávám přístup, kdy se jednotlivé statuty na FB uvozují verzálkami a pěkně nahňahňaně dohromady dle vzoru NIJA'S POKE' BAR. Typografická avantgarda to uměla nesrovnatelně lépe a je opravdu velmi nešťastné číst nabídku ve stylu: T A R T S L E S N Í M O V O C E M A Č O K O L Á D O V Ý M G A N A C H E  

nebo  S C R A M B L E D T O F U W I T H O N I O N S 

Ač velký příznivec op-artu, který opravdu umí poškádlit sítnici diváka, tohle prosím ne. Kávovar zde nemají a jede se na V60 a káva z propláchnutého trychtýře slouží i coby základ pro cappuccino. Ano, pro cappuccino a mléko zde vyrábějí prostřednictvím elektrické napěňovací bandasky. Bůh suď, jak výsledek chutná v kombinaci s V60 základem od Rebelbean (v menu jsem zahlédl ještě Gill’s a Rusty Nails, ale prý jedou hlavně Rebely, čemuž odpovídají zmínky na FB), ale myslím, že roasteři by se měli více zamýšlet nad tím, co kavárny i další podniky s jejich zrnky provádějí a nesledovat jen pražení a prodej. Asi  nepřekvapí, že jsem tuto kávičku nezkusil.

Pasta Bistro v horní části Pekařské je následovníkem nedlouho žijícího obchůdku s víny, který provozoval sympatický Američan se svou českou ženou (když nic jiného, měl u mě malé plus kvůli tvrzení, že během univerzitních let četl The New Yorker). A i nyní je to rodinná záležitost. Žena a její muž, tři dcerky rozdílného věku na place, napravo malý plasťáček Krups, na ceduli venku Spaghetti Bolognese a po troše nevěřícnosti ujištění ze strany pána, že těstoviny nejsou jejich vlastní ani dělané na místě, ale že jsou balené a kupované v Itálii. Proč, proč, proč? Poděkování, úsměv a na shledanou. Někdy je to rychlé a zbyla jen minutka přemítání, proč jistě šikovná a digitálně zdatná dítka (nebo aspoň to nejstarší) nemohla dávno zřídit instagramový či facebookový profil rodinné firmy, který v době mé návštěvy neexistoval.

Yummy Lamy na mě vybaflo coby “mohlo by se Vám líbit” nabídka na Facebooku a asi nejen na mě bude výrazivo podniku poněkud přeslazené. Láska, poctivost, pozitivní vibe, sweetstro a nikoli bistro, mňamky i mňam, llamafriends či lamaccino a podle všeho si zde také libují v cukrářském crossoveru (krofin = spojení croissantu a muffinu; kroblížek = croissant a kobliha) a zvířátku lama, které patří i k mým oblíbeným. Když jsem však podnik úspěšně lokalizoval (přiléhá těsně k rebelské Vlněně z ulice Přízova) a zjistil, že mají lamózní kávu (tj. Brazílii od MOT MOT) a že nemají žádný klasický éclair (třeba s čokoládovou polevou), ale nejblíž je ten se slaným karamelem a všechno ostatní je víceméně žánrový mix, byl jsem daleko zdrženlivější. 

S koblihami, donuty a beignety je ta strašlivá potíž, že extrémně rychle osychají a jakkoli mohou působit hezky ve skleněné chladící vitríně, nejlepší jsou pár minut po vytažení z trouby a pak už to jde jen dolů. Nabídl jsem, že zaplatím za malou koblihovou kuličku (kterou zde dávají ke kávě, na takové zdánlivé maličkosti se pozná mnohé) s tím, že pokud mi bude chutnat, dám si něco víc, ale byla mi věnována jen tak a prý doufají, že se ještě vrátím. Musím přiznat, že si tím nejsem jist, neboť malý kulatý koblížek byl suchý, suchý a zase jen suchý (11/20). Žluté zástěrky a tyrkysová lama na nich i na kelímcích a plyšová verze zvířátka jsou prominentně zastoupeny, ale myslím, že cílová skupina podniku budou tak děti okolo 10 až 14 let a já zůstanu s dovolením opodál.

Jen letmo jsem pár dní po otevření nakoukl do Rio Grill & Music Bar, který zahajoval provoz v pátek 31. ledna, a podle všeho jde o nástupce vyhlídkového baru/restaurace Casa Fuego, kam jsem ze zvědavosti zavítal tak před dvěma lety. Nad výtahem zůstal stejný typ písma (z ekonomických důvodů?), áčko před zdviží bylo lacině polepené plakátky a důvěru ve mně nebudil ani divoký interiér výtahu. Doslechl jsem se, že prý tam bývaly slušné obědy, ale po prolistování menu (barů s podobnou nebo lepší nabídkou je v Brně hodně) a dotazu na kávu, který vzbudil klasickou paniku (hledání balíku po skříních a vyjádření, že to jediné dosud ještě nemají zvládnuté, protože se soustředili na drinky; pátrací akci jsem si dovolil přerušit s tím, že na tom až tak nezáleží) jsem poděkoval a rozoučil se. Karaoke párty, studentská párty, na fotkách ze zahájení provozu partičky kluků v mírně chlapáckých pozicích, partičky holek s drinky, lahví vína a prskavkou a početně partičky s šíšami. Můj první dojem je, že jde vlastně o diskotéku, tedy instituci, kterou jsem navštívil (ne o vlastní vůli) za život třikrát a vždy brzy utekl. Na druhou stranu: kdyby zde dokázali zahrát k tanci a poslechu aspoň tohle, možná by se má skepse rozplynula. Obávám se však, že pravděpodobnější, zvláště na vrcholu noci, bude spíše toto.

Tohle asi nebude nic pro mě. Je fajn, že díky letáčku na zdi víme, že otvíračka proběhla před čtyřmi dny.

Hmm, výtahem vzhůru a pochybnosti na vzestupu.

Dalším barem a místem s kávou a dýmkou je La Camórra a podnik je docela rafinovaně ukryt na Novobranské v 1. patře vedle Castellana Trattoria. Dvakrát jsem místo přešel, protože jsem hledal nějaký vývěsní štít, ale na jeho přítomnost poukazuje toliko malý letáček na dveřích a nenápadný nápis na zvonku a podle všeho je nutné si pro vstup cinknout (já vešel spolu se třemi muži, kteří něco nesli dovnitř). Na Facebooku jsem si povšiml, že zde mají Carraro (latte art na cappucinu ovšem v jednom případě pěkný), drink s prskavkou, latino hudba a šíša, kam se člověk podívá. Opening Party proběhla 6. 12., ale už o týden později zde nabízeli zákusek ke kávě zdarma (pravda, symbolický, ale i tak). Interiér díky snadno omyvatelné podlaze působí velmi stroze a mám-li dát na první dojem z fotek i osobního nahlédnutí, je to tu ještě víc diskotéka či až “doupě” než výše uvedené Rio. Bez pozdravu nebo pozornosti obsluhy jsem si mohl u stolku v klidu prohlédnout menu (úplně běžné), kde byla i nabídka burgerů pod značkou Samuel’s Burger Kitchen a můj dojem, že je to jejich externí dodavatel a sami zde nemají kuchyni, byl korigován mladým mužem – který pochopil, že barmanka s vizáží Kourtney Kardashian je plně ponořená do svého telefonu a nenechá se ani po krátkém zvednutí očí rušit mým postáváním před barem – s tím, že si hamburgery dělají na místě a je to tedy jen jejich brand. Poděkoval jsem mu a rozloučil se a vzal si u vchodu aspoň letáček (pravděpodobného kamaráda podniku) na fotografické služby.

Nalézt La Camórru na Novobranské vyžaduje takřka vysokou policejní školu. Podnik označuje jeden z šesti letáčků nalepených na dveřích a zvonek vlevo se utápí v temnotě.

Vím, je to už poněkud únavné, ale i další podnik sám sebe chápe (prozatím) jako bar a tentokrát jde o zařízení, jež se zřejmě míní stát respektovanou stálicí na místní drinkové scéně, přičemž tajemstvím prozatím zůstává obestřena druhá část, podle všeho restaurace. Soft opening proběhl v pátek 31. 1. a já se zašel do míst bývalé indické restaurace Flavours podívat přesně o týden později, krátce po 18 hodině. První dojmy mají být první dojmy a tak se přidržím toku myšlenek, které mě napadaly při vstupu a prohlídce (na cedulce venku na dveřích přímo vybízejí k nakouknutí).

Nad schody dvojice viditelných kamer (nejen tady, ale i v mnoha jiných brněnských a českých provozech chybí na venkovních dveřích upozornění o pořizování záznamu), nahoře u baru šest nebo sedm “dětí” okolo dvaceti či dvaadvaceti (jaké asi mají tyto zkušenosti s barovým a restauračním provozem?) a holčina, která se mě ujala, se zeptala kolik nás bude – byl jsem snad chápán coby průzkumná jednotka davu kumpánů s naditými prkenicemi, kteří podupávají venku za dveřmi a nechtělo se jim zatím nahoru? – což mi přišlo zajímavé vzhledem k tomu, že od baru až dolů ke dveřím nebylo slyšet ani padlý list. Poprosil jsem o lístek s tím, že tento pravděpodobně nebude na Facebooku (je tam, ale kdybych přišel jen o den dříve, tak ještě nebude) a zeptal se na jejich vlastní kávovou směs (prý jejich vlastní vietnamská káva na vietnamský způsob, ale po spatření přebrandovaného Fiorenzata se z toho stalo espresso a v menu jsem našel dvě směsi namíchané v MOT MOT). 

U vín, byť tato nejsou v lahvi drahá, chybějí ročníky a u rozlévaného není uvedeno, zda jde o deci nebo dvě a když jsem se ptal, kolik “Na skleničku” znamená, bylo mi řečeno, že nalévají “na pětinku”. Jelikož tento výraz neznám, poprosil jsem o vysvětlení, ale nebylo mi vyhověno a mladík, který na mě působil coby vedoucí směny, mi tvrdil, že to nelze objemově vymezit, ale že nalévají dvě deci nebo prostě “na pětinku” pro ty, co se vyznají. Aha, tak to pak ano. Pochopitelně jsem si “na pětinku” ověřoval, konkrétně u dobré someliérky a dále u vinné autority, jakou je autor webu Jižní svah a ani jeden z nich tento termín neznal (dle Jana Čeřovského může být osminka, tj. 125 ml v rakouském, a z mé zkušenosti i v britském pojetí, a dále čtvrtka, tedy 250 ml, a maximálně by to snad mohla být pětina vinné lahve, ale i kdyby, termín se prý mezi znalci nepoužívá. :-) Asi nemusím říkat, že jsem nebyl z tohoto přístupu k vínu i kávě právě nadšen.

Spokojenost jako název pro restauraci? Přijde mi to strašně ošidné a nešťastné pojmenování, které takřka automaticky vybízí k hodnocení ze strany návštěvníků a samo o sobě může působit poněkud sebevědomě. Ale právě takové jméno si vybrala restaurace, která před pár dny zaujala místo historicky druhé provozovny Jedné básně v Bohunicích (naproti benzince a tamnímu Kauflandu). Pro mě to byla nostalgická záležitost, neboť si dobře vzpomínám, jak jsem se sem nejméně stokrát vydal z Lesné tramvají (a několikrát i pěšky, podzimní centrální hřbitov plný barevných stromů je kouzelná záležitost a ještě se člověk něco přiučí z oblasti funerální plastiky) za jedním ze svých nejoblíbenějších baristů (mladší bratr bývalého majitele), který mi nejprve na Sukove v letech 2011 až 2013 a poté zhruba dva roky zde připravoval úžasná italská espressa i cappuccina (na dvouhlavové a zlaté Elektře Belle Epoque a Macapu M4, s novým kávovarem a M2 se už bohužel kouzlo nekonalo, ale mám podezření, že surovina od Vergnana šla hodně dolů, protože propad ze stejné dávky jsem zaznamenal i při pár pokusných espressech doma).

Všední den po čtrnácté hodině a podnik poobědově prázdný. Podle všeho majitel opřený o roh baru a něco sledující/počítající, který je velmi zběžně pokynul na pozdrav a potvrdil, že káva zůstala stejná, že nápoják i menu naleznu na stole (jeden list papíru A4 v průhledné eurofólii, která byla dost ulepená, ale nevadí, venku jsem si opláchl ruce nad trávníkem jemně perlivou vodou, kterou jsem měl s sebou na vycházce) i že restauraci přebral po Jedné básni a Facebook i Instagram prý mají, ale podařilo se mi nalézt pouze zmínku na Woltu a nyní i web podniku.

Menu se prý mění jednou týdně (ve středu a čtvrtek), zaujala mě rozlévaná Kofola a upozornění na delší dobu přípravy u pětipoložkové nabídky à la carte, mezi níž čteme i smažený hermelín a pečená křídla – není to trochu málo? Nějak jsem neměl odvahu dát si ani espresso s sebou za 30 Kč (chvíli předtím jsem měl pro jistotu doppio v Mitte vedle kampusu) a tak se rozloučil a vydal se v úvahách na další průzkum gastronomických Bohunic. Místo je to svízelné, protože lidem je líno zaparkovat na druhé straně domu (nemluvě o tramvaji č. 8, kterou jsem používal já), kde je restaurace umístěna, jednou ze stěžejních částí zdejšího byznysu jsou pohřební hostiny a i v těchto končinách je konkurence (nejen Potrefená husa a další, ale i zhruba před měsícem přímo u parkoviště za restaurací otevřená pátá pobočka pizzerie Amici). Za sebe bych byl překvapen, kdyby zde nový majitel vydržel víc než rok a půl.