#Já jen že jsi zatím letos v tvoříjnu prohlásila velrybu za rybu

[nejene]

Tvoříjen 2 - kytice hus

Ještě jednou naposled zkontroloval svůj vzhled v zrcadle. Srovnal si motýlka o pár milimetrů do strany. Upřímně to udělal spíš, aby nějak zaměstnal ruce, než že by to bylo opravdu potřeba. Nakonec se přiměl od zrcadla odvrátit. Vypadal dobře. A vůbec nezáleželo na tom, že si jeho bratr myslí, že to přehání. Šlo přece o první rande. A to není žádná maličkost. To je velmi důležitá věc.

Sešel po schodech dolů a vyndal z vázy kytici tulipánů. Vybral je, protože věděl, že je má ráda. To, že měl doma náhodou košili se vzorem tulipánových květů a mohl obě věci sladit, byla jen výhoda navíc.

Rozhodl se nejít cestou, kterou by k Honzině domu zamířil normálně. Velmi reálně totiž hrozilo, že by cestou potkal nejméně tak pět lidí, které znal. Tedy normálně je potkával rád, ale zrovna dneska by se rád vyhnul otázkám na to, proč je tak nastrojený, a kam míří s tou kyticí. Už jen proto, že kdyby odpověděl, věděla by o jejich rande do konce dne pomalu celá vesnice. I když ani tak si nedělal moc velké naděje, že to zůstane tajemstvím na dlouho. Ale tak jako tak to nemusel přivolávat.

Zahnul tedy kousek za svým domem do postranní uličky, která se brzy změnila jen ve vyšlapanou stezku v trávě. Naštěstí bylo už pár dní hezky a nemusel si dělat starosti s blátem. Přešel přes jednoduchý dřevěný mostek přes potok a zahnul na další cestičku vedoucí za zadními ploty několika zahrad.

S každým krokem, kterým se blížil k cíli, se mu trochu víc svírala hruď. Těšil se. Ale taky byl pořádně nervózní. Oběma rukama sevřel za zády kytku, aby zabránil pokušení okusovat si kůžičku kolem nehtů.

Byl natolik zabraný do svých myšlenek, že si ani nevšiml, že už od třetí zahrady nejde sám. A nevšiml si krátkého průvodu, který se za ním vytvořil, ani ve chvíli, kdy zazvonil na zvonek Honzina domu.

Tmavovlasá dívka vyšla z domu téměř ihned v tom okamžiku, kdy se zvonek rozezněl. Nejspíš musela čekat hned za dveřmi. Odolal pokušení uhladit si vlasy. Místo toho se usmál a vytáhl zpoza zad kytici tulipánů.

Nebo tedy to, co kyticí tulipánů kdysi bývalo. Teď už z ní zbýval jen papír, do kterého byla zabalená a jeden jediný červený květ. Zmateně se ohlédl, aby zjistil, kam se zbytek  květin poděl. A teprve v tu chvíli si všiml tří sotva odrostlých housat, které ho posledních několik minut věrně následovala. A tulipánů v jejich zobácích. Znovu se podíval na zničenou kytici ve své ruce a pak na dívku před sebou. „To měla být kytice pro tebe.“

Honza se v tu chvíli nedokázala ubránit smíchu. „No vypadá to, že teď už je těch hus.“ Pak si ale všimla zklamaného výrazu v jeho obličeji. Chytila ho za volnou ruku a usmála se na něho. „Ale nechaly mi tebe. A to mi úplně stačí.“