#a já chtěla jen kafe

[walkerintime]

toto bude příběh původu mého záporáctví

[tynous]

Třetí státnice - gynekologie

Po pediatrii nastoupila euforie, neskutečná únava a uvědomění, že už je vlastně sakra únor! :D

Obávanou státnici jsme jeli s kruhem zapít na chatu uprostřed polí a lesů. Málem jsme tam tedy neodjeli, protože spolužák natankoval do nafťáku benzín a pak 3 hodiny vesele pumpoval obsah nádrže ven. Zbytek auta mezitím ale dostal výbornou kávu, takže jsme si vůbec neměli na co stěžovat. :)

Popediatrická chata se nesla v duchu společenských her, moře všemožného alkoholického i nealkoholického pití a jedné krátké lesní procházky. Dokonce jsem vyzkoušela i místní saunu. Byl to krásný a velmi společenský víkend, konečně se do života vrátilo trochu normálnosti. Druhý večer jsem to tedy zabalila docela brzo, protože toho na ě bylo nějak moc. Možná po měsíci intenzivního studia to moje introvertní část úplně nezvládla.

Hned po návratu z chaty jsme se společně s O. vypravili na dobrodružnou cestu na sever. Tedy přesněji řečeno na 14 dnů praxe na libereckou gynekologii. Já už jsem na oddělení byla v páťáku, takže jsem věděla, jak to tam cca chodí. O. se ke mě přidal a dlouho se mu dařilo utajit, že má. v rodině gynekologa. :D

Když jsem si v létě praxi domlouvala, doufala jsem, že by v půlce února mohl být v Jizerkách ještě sníh. Těšila jsem se, že si třeba aspoň trochu zalyžuju nebo zaběžkuju. Místo toho 14 dnů skoro pořád pršelo a teploty se pohybovaly spíš okolo 10 až 15 stupňů. Nakonec to stejně asi bylo celkem jedno, protože téměř každé odpoledne po praxi jsem zvládla si tak maximálně dojít s O. na kafe a pak se vyvalit do postele a koukat na Netflix. Byla jsem po pediatrii stále ještě úplně vyřízená.

Liberecká gynekologie bylo pro mě ideální místo pro praxi. Mohli jsme chodit, kam jsme chtěli - na ambulance, na porodnici, na sál. Rychle se dalo zorientovat, který doktor se medikům rád věnuje a který má naopak raději svůj klid. Pan primář nás občas vypsal na asistenci na sál, kde jsme si i něco zkusili a nebylo to jen prosté podpírání zdí. Na praxi jsme mohli být více méně jak dlouho jsme chtěli. Když bylo něco zajímavého, zůstali jsme do odpoledne, když se toho tolik nedělo, šli jsme dřív domů.

Vyzkoušela jsem si pár asistencí (jako II.asistent) u hysterektomií, udělala pár stehů, zkusila si najít na ultrazvuku hlavu, končetiny a plodovou vodu na porodnické ambulanci a viděla mnoho běžných i méně standardních případů na gynekologické ambulanci.

14 dnů Liberci uteklo jako voda. O víkendu jsem si udělala výlet za kamarádkou do České Lípy a byly jsme spolu v Pekle. Stihli jsme s našimi spolubydlícími z ubytovny i výlet na Ještěd a pivo na Valentýna (na to jsem s nimi tedy šla sama, O. musel do Prahy). Na učení jsem za celou dobu ani nesáhla. Konečně jsem zas na chvilku měla pocit, že žiju ten "pravý studentský život". :)

Po dvou týdnech praxe přišly 3 týdny přednášek. Tři týdny pohodové a poměrně krátké výuky. Některé přednášky byly skvělé, jiné za moc nestály...asi jako na každém předmětu. Protože jsme gynekologickou teorii nikdy předtím neměli, bylo hlavně porodnictví ve spousta věcech docela nové a neznámé.

Pomalu jsem začínala mít pocit, že bych se možná měla začít něco učit, ale vůbec se mi nechtělo. Pořád jsem byla hrozně unavená z pediatrie a gynekologie bylo strašně málo (300 stran - mnoho otázek se vlastně opakovalo), všichni říkali, že gynda je dávačka. Já jsem jim moc chtěla věřit. Věděla jsem, co přijde potom (myslela jsem si, že tuším...) a chtěla jsem si užívat volna. Užívala jsem. :)

Chodila jsem na brigádu, na kafe s kaamrádkama, občas běhat nebo na stěnu. O víkendu jsem si mohla dovolit chillovat ráno v posteli nebo prostě jen šít, tvořit, uklízet a koukat na Netflix.

Pomalu přišel čas se pustit do učení. Nechtělo se mi, ale bylo na čase. Po pár dnech jsem zas klasicky nestíhala svůj plán, ale nebyla to žádná katastrofa...byla to gynda...to se přece zvládne. :)

Musím říct, že některá porodnická témata mi do hlavy moc nelezla. U jiných jsem zas měla pocit, že ve vypracovaných otázkách není k tématu téměř nic. Mechanismus porodu a metody porodu koncem pánevním asi pořád moc nechápu a měla jsem z toho hroznou hrůzu. Tak moc jsem se bála, že si to vytáhnu, až si to vytáhla P. po mě. :D

Po 3 týdnech přednášek následoval poslední týden praxí. Řekněme to takhle...do Liberce už jsem nejela. :P Učila jsem se, začali jsme s některými spolužáky chodit do NTK, protože doma už nám to moc nešlo. Doteď nevím, jak moc jsem se tam toho naučila, ale bylo to fajn. Nic mě nerozptylovalo a ostatní mě motivovali k učení...no a ještě jsme si dali dobrý kafe a koblížek v Polibku na Kulaťáku. (Vyražte tam! Mají tam skvělý kafe a koblížky!)

Na termín našeho opakování jsem zas klasicky všechno nestihla. Naštěstí mi ale chybělo jen pár poměrně krátkých otázek. Původně jsme se zase chtěly sejít jako před pediatrií, ale P. byla nemocná, takže jsme jely online. Jely jsme tak 6-8 hodin denně, pořád jsme něco googlily, ptaly se chat GPT a mladých gynekologů, protože spousta věcí nedávalo vůbec smysl a každý zdroj to uváděl jinak. Nakonec jsem dospěla k závěru, že porodnictví je vlastně jeden velký freestyle. :D

Zopakovaly jsme všechno, byly jsme nabušené, ale stejně jsem to ráno před státnicí měla pocit, že jsem dutá jak poleno. Státnicovali jsme tentokrát až ve čtvrtek, protože se nám nepodařilo chytnout dřívější termín. Bylo to ale celkem jedno...nakonec mi přišlo, že skoro nejtěžší tam bylo přijít. :D Zkoušející byli moc hodní, dost věcí měli tzv. na salámu a nejvíce emocí projevili ve chvíli, když jsem zahlásila, že těhotenství trvá 42 dnů. :D

Na gynekologii se tahaly 3 samostatné otázky, já jsem měla indukovaný porod, nějaké umělé oplodnění a pak vyšetření vy gynekologii. Zas tak moc si z toho už nepamatuju, jen vím, že jsem se hrozně zasekla na popisu vyšetření gynekologickými zrcadly a po minutě urputného přemýšlení, jak to sakra správně popsat, mi zkoušející řekl, ať jim to teda předvedu.

Byla to nejkratší, nejlehčí a dost příjemná státnice. Byla jsem sice trochu nervózní, takže dle slov P. "jsem to uměla líp, než jsem jim tam řekla", ale dopadlo to dobře, ba dokonce...výborně. :D

Státnici jsme oslavili již tradičně ve Sladké dílně kafem a dortíkem.

Všichni jsme už ale tak nějak tušili, co přijde...

[cadaverinesniffer]

#1 Co teď..

Poslední měsíc se nese ve jménu vstávání před budíkem. Každej den minimálně hodinu. V nohách kocouři, oknem se vkrádá cigaretovej dým a v dálce řve zuřivě řezačka na kachle. Pár minut probíhá snaha vypnout, pak kniha, pak to vzdávám. Protože mozek právě zaplavila ranní kyselina. Její povaha je stále stejná. Pokud bych chtěla analyzovat její chemickej vzorec, momentálně bych v něm našla neutišitelnej vztek, ukřivděnost, pocit zrady, ostrou bolest ze ztráty blízké osoby - to vše by se nabalovalo v linii na hlavní a nejsilnější molekulu, odpor k lidem. Ten je momentálně na historickém maximu.

A protože každý zkušený majitel kyseliny ví, že ležení na místě způsobuje to nehorší poleptání, je na čase se zvednout a začít s dekontaminací. Každý den má jasně danou strukturu.

Tak třeba dnes:

ráno tě budí kyselina, pokus o spánek (7:00)

Nemá to cenu (8:00)

ráno se jí a pije kafe (9:00)

potom úklid, vyčistit kocourům záchod (9:30)

odnos bordelu do popelnic v jiným baráku (🥲 10:30)

reorganizace meal prepu (je v něm moc vysokokalorických kravin a málo proteinu, 10:45)

úřad (11:00)

úřad č.2 (11:30)

protein v levných potravinách (12:00)

výpis z katastru (12:30)

maso z krůtí farmy (13:00)

oběd ?

Marnej pokus se dospat v posteli plné kyseliny ?

Gym (16-17:00)

jídlo (20:00)

bude nějakej čas na art? Ne, radši ještě ukliď ten bordel (21:00)

Tak třeba zítra. (23:00)

Kyselinu provokujou banality. Třeba narušení rutiny, nedostatek soukromí a osobního prostoru, nesplnění vlastních cílů. To je vůbec největší prohřešek vůči kyselině -> Jsi podřadnej lůzr, co nemá hodnotu, protožes neumyl nádobí. To pak vede řetězením myšlenek k následujícímu -> v práci tě všichni nenávidí, jenom předstírají, že ne, v rámci slušnýho vychování. A následuje -> jsi zrůda, celý tvoje tělo je na zvracení, seš špinavá a každej to z tebe cítí na sto honů. A před hranicí starý dobrý -> Jsi podřadnej zmetek, kterýho nikdo nerespektuje a zasloužíš si za to zaplatit vlastním masem.

V tuto chvíli, tedy kdy kyselina leptá základní pilíře tvé sebehodnoty, máš na výběr ze dvou možností - sebedestrukce/sebepoškozování, trest, nebo zmáčknout emergency exit -> okamžitě vstát a změnit to, co jsi doposud dělal. Vyrážíš do boje s kyselinou///// neutralizuj její sílu důvodama, který kontrujou tvoje lůzrovství, a to včetně těch nejmenších (od schopnosti vykopat se z postele, po životní posuny směrem dopředu). Cítí k tobě nenávist a nejsou schopni ti to ani říct? Potom je to jejich problém a ne tvůj, a navíc, jsou to pokrytci. A potom smrtelná schránka. Sprchuješ se? Staráš se o svoje tělo? Potom nejsi špína. Chceš být kopií svýho okolí, aby jsi zapadl? Pokud ne, budeš velkou část lidí odpuzovat, protože jsi deviant. Máš ve svém životě kamaráda, nebo blízkýho člověka, kterýmu není odporný na tebe sahat, obejmout tě a sdílet s tebou osobní prostor? Potom jsi někdo, kdo je respektován (ale co když je to jen z lítosti? Opět, potom je dotyčný pokrytec a není to tvůj problém). A jak uniknout před chutí potrestat se? O tom se rozepíšu v nějakým dalším segmentu (protože je to pro mne po několika letech opět aktuální), ale momentálně mne od chuti porcovat drží pár faktů, a třeba se v nich taky najdeš:

Okolí mne bude považovat za slabocha (povrchní, ale účinný)

Nechci víc poškodit krásný tetování, který je prací skvělých umělců a já bych ji tímto znehodnotila

stejně, jako cigareta, mi to nepomůže s problémem. Je to pouze tlumič, a já se musím naučit čelit kyselině sama.

Ubližuju tím lidem, kterým na mě záleží a vynaložili spoustu sil pro to, aby mi pomohli. Je to z mé strany disrespekt vůči nim.

Můžu si ublížit jinak - vyčerpat se několikahodinovou procházkou bez cíle, jít do Gymu, jít trhat kopřivy na čaj bez rukavic.

Můžu si pustit dokument/ přečíst si literaturu faktu o událostech a lidech, kteří prošli skutečným peklem a vše zvládli (nedoporučuji v některých konkrétních momentech, kdy tě taková činnost může dostat hluběji pod hladinu kyseliny)

Můžu brečet, dokud oheň nevyhasne a neusnu vyčerpáním

Je toho víc, a v dalších měsících to určitě rozeberem. Teď je čas pokusit se dospat ranní dluhy.

Držme se

[zlutyzakaznik]

První dojmy 97: Středisko Cafe, Elliva Cafe Bistro, Pikola Brno a Jádro Café v2

(11. 3. 2024) Další čtyři...

Asi každému se někdy stalo, že se při cestě do práce zamyslel nad tím, co ho ten den čeká a omylem nastoupil do jiného spoje MHD. Pokud si lapsus uvědomí a na následující zastávce vystoupí, je vše v pořádku. A ještě lepší je, pokud roztržitost využije produktivně, tedy jako já, když jsem z okénka autobusu zahlédl novou kavárnu. :-)

Podnik je umístěn coby kamenem dohodil od zastávky Tylova (směr centrum) a i ze Semilassa a přilehlých a početných paneláků se sem dá dostat kratičkou procházkou.

Kavárna zaujímá rohovou a kompaktní parcelu bývalého Obchůdku pro radost (unifikované designové drobnosti) v nevelkém středisku zdravotnických služeb a nepřekvapivě nese název Středisko Kafe.

Když jsem sem ve všední den krátce po desáté ráno vstoupil, byly páky vytažené z hlav La Marzocca (a údržba neprobíhala), na polici jsem uviděl a dotazem si u slečny potvrdil přítomnost velice základní Brazílie Cerrado Dulce od Ignáce/ICE invest/ICY SMILE. (Ten mimochodem na e-shopu dále šíří proslulý a populární blud, že brazilská káva je nejlepší na světě.)

Jako mléko tu používají trvanlivou Tatru a šálky a sklenice otočené dnem vzhůru na nahřívací ploše lze spatřit nejen v realitě, ale i na Instagramu. A hned vedle i podšálky, což jsem neviděl opravdu dlouho. Když připočtu, že majitelé využívají pro IG publicitu klišé dětí zapojených do role řemeslníků a inspektorů a že podnik na stejné sociální síti hlásá dog-friendly politiku, je tu pro mě nejméně pět důvodu, proč si tu kávu nedat.

Jediné, co mě mate, je návštěva Kessona a další baristky a objednání si a vypití kávy, což dokládá výběr ze storíček. Soudím, že kočárkování ani minutová vzdálenost od bytu nemůže být u zdejších surovin a přístupu k přípravě omluvou.

Další „střediskovou“ kavárnou či bistrem zaměřeným na ladies who brunch je Elliva Cafe Bistro a toto zřejmě představuje jednu ze sedmi komerčních jednotek postupně budovaného Ponava City.

Podobně ambiciózní komplex musí mít barbera a název i vizuální ladění hypermaskulinního holičství představuje otřesný příklad nedostatku imaginace. Včetně povinné a směšně působící informace o tom, že jde o „podnik s tradicí“ (EST. 2023).

Ale zpět ke kavárně a bistru. Už cedule avizující přítomnost Enzo Bencini na mlýnku mě neuvedla do stavu slastného očekávání a unifikovaný a neinvenční interiér nelákal ke spočinutí. I tento prostor je totiž n-tým derivátem třetivlnné estetiky.

Bunsky, bagel, wafle, lívance, míchačky = prokletí bytovkového brunche. A když jsem mezi kávovými nápoji zahlédl cortago a v závorce pod flat white vysvětlení ve znění dvojité espresso, upozornil jsem na obě chyby dámu za barem a řekl na shledanou.

Šumperská Pikola dorazila do Brna a po Olomouci a Zlíně zde zřídila třetí pobočku a v plánu je i přesun školicího centra do našeho města, centra kávového dění. Protože prostě proto.

Jinak si příchod mediálně etablované kavárny a pražírny nedovedu vysvětlit, jelikož město, kde se počet kaváren a míst s profi pákou a mlýnkem pohybuje okolo půl tisícovky, určitě nepotřebuje další. A navíc takovou, jež je součástí malého řetězce, který prodává a chválí šunty Sage, kapsle a instant.

Jako jedinou pozitivní věc na brněnské pobočce vnímám slečnu, která mě při nakouknutí s hezkým a upřímným úsměvem pozdravila a stejně se i rozloučila. Kolega za barem byl sevřenější, ale možná to bylo tím, že se soustředil na extrakci a nalévání mléka.

A teď už jen výhrady. Chápu, že podnik má za určující černou (a zlatou), ale přitakání temnotě mi nijak nekonvenuje. Nikdy jsem u hipsterské estetetiky nepochopil módu vlněných čepic na hlavě, a to i ve vyhřátém interiéru.

Příběh o udržitelnosti kávového podnikání okamžitě rozbourává přítomnost prvního brněnského Modbaru. Ten se jistě stane objektem okukování mladých a ambiciózních baristů, ale pro mě jde o doklad toho, že Pikola má dost peněz a chtěla mít svou hardwarovou trofej.

Mlýnky tu jsou, pokud mě tři vteřiny pohledu na bar a tvar násypky a loga na Instagramu neklamou, high-endové Mahlkönigy.

Odrazuje mě i styl chování, tedy to, že si slečna-zákaznice s jablečným notebookem sedne do okna v teniskách a podnik nejenže ji neupozorní, ale ještě se fotkou pochlubí na Instagramu.

Řečeno lapidárně: Pikola je pro mě hlavně úspěšný brand, což jsou v Brně třeba i Rebelové. Jenže ti mají ve většině případů daleko lepší a často přímo výborné kafe.

Jádro Café i přes neúspěch crowdfundingové kampaně na Doniu (vybralo 155 880 z plánovaných 250 000 Kč) otevřelo 16. 2. ve své druhé verzi na Běhounské a i tady navzdory pokračující přítomnosti Jizby na dvou mlýncích vidím lhostejnost a nedostatek péče o detail.

Začíná to nakřivo umístěným logem na podniku, pokračuje technicky i tematicky laxně pojímanými fotkami na Instagramu nebo přelepkami prozatimní otevírací doby na dveřích a končí ignorací zákazníka ze strany servisu. Vím, že mě majitelka poznala a já poznal ji, ale koukat na mě zpoza baru a potutelně se usmívat bez jakéhokoli pozdravu? To snad ne.

[terezafabi]

Den 3.

Než si odpočineme a dosytíme tělo a mysl, tak tohle psaní asi nebude velká zábava, zatím se nám ani nechce moc výletovat, užíváme si poznávání bezprostředního okolí. V Praze jsme si zapomněli mlýnek na kafe (což je legrační, protože s sebou vláčím kilo zrnkové kávy i všechny ostatní věci na přípravu), tak zatím Honza zajišťuje ráno kávu v kavárně na rohu, La Estrella. Po snídani ho necháváme pracovat a jdeme s dětmi na poznávací výpravu. Náš cíl je 300 m vzdálená pláž, ale chceme jít podél pobřeží - z terasy vidíme rybáře na útesech, tak chceme zjistit, jestli se tam někudy dá projít. Objevíme několik postranních uliček, povětšinou slepých, ale moc nám to nevadí, všude je co pozorovat - mozaiky na zdech, mrtvé šváby na silnicích, žebřík vedoucí do nikam. Na pláži si najdeme pěkné místo a dvě hodiny utečou jako voda. Já s Hedou cvičíme, Jindra lítá všude možně, jenom je nespokojený, že tu nejsou mušle. Běháme do vln, házíme si s míčem. Jsem na sebe pyšná jak kormidluju mezi r��znými potřebami obou dětí (vždycky chtěj dělat každý něco jinýho, ale fakt furt), a po poledni velím k ústupu na jídlo a do stínu. Zvládly jsme s Hedou dokonce i čůrání do moře, joo! Cestou na pláž vlastně ale dvakrát upadla a rozbila si obě kolena, což je poněkud problematické v kombinaci s mořskou solí. Nevadí, zvládáme přijít domů, k obědu máme těstoviny ze včera a salát. Po obědě polední klid a kolem třetí jdeme i s Honzou ven. Chceme dojít na vzdálenější pláže Playa Chica a Playa del Castillo. Má tam být dětské hřiště a palmový háj. První zastávka je skoro za barákem, kde objevíme zmrzlinárnu, kde obsluhuje paní z ČR. Dvakrát šmoulovou prosím. Platíme za dvě zmrzliny 3 eura 20, to není zlé. Šmoulová je strašná příchuť, ale děti vypadají spoko. Po promenádě vedle pláže dojdeme skoro až ke hřišti, a jakmile jsou nadohled kameny a potenciálně i mušle, musíme stavět. Já si jdu zaběhat a Honza obstarává děti. Běžím jen kousek, vlastně jsem taky chtěla hledat ty mušle a kamínky:) Doběhnu za pláže do takové industriálnější části, pode mnou vymletý sráz, velké kameny a vlnolamy. Je to působivé. Chvíli si sednu na nasávání přítomnosti a pak už vyrazím zpět. Hedušku dává Honza akorát do nosítka, beze spánku to tady asi nepůjde. Jindra nalítá po pláži snad desítky kilometrů, nadšeně shromažďuje poklady a je úplně spokojený. My se trochu dohadujem s Honzou, pak ještě zastávka na hřišti, jedno mojito a cesta zpět. Vydyndané lízátko a hřiště u domu a já jdu uvařit večeři. Je luxusní, jsem sama ze sebe překvapená - kuřecí steak, místní brambory, mrkový salát a omáčky mojo. No kdyby Heda nesnědla předtím to lízátko, dopadlo by to asi slavněji. Ale i tak, většina z nás má napapaná bříška, jdou si pustit pohádku a já za svitu posledních paprsků píšu. Na tomhle způsobu života se mi líbí několik věcí. Kromě toho, že jsme všichni čtyři hodně spolu je to uejména absence jakýchkoliv nároků na něco navíc - neřeším tu, co bych měla ještě stihnout, udělat, zařídit. Jenom strávit den, uvařit jídlo, zajistit, aby děti byly napité, neměly úžeh a sladkosti aspoň přiměřeně kombinovaly s normálním jídlem. Po uspání zapsat ty ne/obyčejnosti, co jsme za den zažili a bez starostí jít spát. Zatím mám pocit, že tu pluju na vlnách toho, co se objevuje, než že bych to jakkoliv přímo iniciovala nebo usměrňovala. Uvidíme, co bude dál. 

[notsofriendlyfriendlyreminder]

Další věc co bych chtěla přidat zase trochu z jinýho- i když jsou Vánoce hektický (najednou se s váma potřebuje vidět každý příbuzný), pokud máte čas vykašlete se na to kupovat kamarádům dárky a jen se sejděte.

Ano, je super když ti kámoška dá nějakou sračičku která ti ji připomene na x-let, ale já radši si s nimi mezi svátky dojdu na jedno kafe, prokecám pár hodin a mám z toho lepší pocit! Dárek je právě to, že mezi všim si najdou pár hodinek na mě/nás. (Extrémně to doporučuju to takhle udělat s kamarády ze střední/základy, se kterými se teďka kvůli studiu na VŠ nevidíte)

WINŠUJU ŠŤASTNÝ A KLIDNÝ SVÁTKY

Končí listopad a někteří z nás si zajisté uvědomují, že Vánoce rozhodně nebudou tak štědré, jak jsme si mysleli. Proto tu pro vás mám pár bodíků, co vám snad pomůžou Vánoce ve zdraví přežít:

Pokud si nemůžeš dovolit dárky pro ostatní, hlavně si na ně nepůjčuj. Lepší rok bez dárků, než doživotí s dluhy.

To, kolik utratíš za dárky, nestanovuje, jak dobrý jsi člověk.

Zkus rozdávat jinak - nabídni se, že pomůžeš s vařením, uděláš vánoční úklid, pohlídáš děti během chystání, nebo se třeba domluv, že když rodina/partnerstvo/kamarádstvo nakoupí, ty uvaříš a nachystáš vánoční tabuli.

That being said, pokud si nemůžeš dovolit kapra a salát, polívku, cukroví a miliardu dalších věcí, nevadí to. Zaměř se na jedno jídlo, které tobě a tvým blízkým přináší štěstí, pohodu a klid. Aby se všichni cítili dobře, nepotřebují pětichodové menu.

Pokus se o Vánocích nebýt sám/sama/samo. Moc to pomůže tobě a určitě i té další osobě, se kterou si uděláte pěkný Vánoce.

Rukodělné dárky se počítají a jsou super! Nakresli ten obrázek, vyrob tu baňku, ušij ten pytlíček, upleť tu čepici!

Neboj se přiznat ostatním, že na dárky nemáš. Je to naprosto pochopitelná lidská situace a nemáš se za co stydět! Prostě řekni “Omlouvám se, ale letos na dárky nemám rozpočet. Až to půjde, vynahradím ti to. Mám tě moc rád/a/o a to, že ode mě nic nedostaneš, neznamená, že tě miluju méně.” Vánoce nejsou jen o dárcích. I když každému dáš poukázku na obejmutí, budou určitě rádi.

Stromeček taky není must. Najdi si doma něco, co můžeš ozdobit místo něj, nebo si vyrob třeba nástěnný stromeček!

Pokud máte další tipy, moc je ocením! 🎄

[timingiseverything10]

Lidi se nemění

Povídali jsme si o tom, že se lidé nemění, to bylo jedno z mých témat, kterými jsem Vás chtěla provést, a tohle je moje první. 

Cca ještě možná rok zpět nebo dokonce i méně, jsem si myslela, že se lidé mohou změnit, já si myslím, že já jsem se nezměnila, jen jsem se stala lepším člověkem, pochopila sama sebe a přijmula určitá fakta. Dost o mně ale, chci se s vámi podělit o tento příběh. 

Tenhle příběh má 3 hlavní postavy, nebo možná jsou to dva příběhy rozdělené, odlišné ale i přesto úplně stejné. 

Kdysi, není to zase až tak dávno, jsem se hodně zamilovala do kluka, a ještě tak 2. měsíce zpět, jsem si myslela, že to bude mít šťastný konec, nebo dokonce jsem o tom byla přesvědčená, že zůstaneme spolu a vybudujeme si hezkou společnost, byla to moje pohádková představa. Byl to člověk, který mě znal, já znala jeho, dnes když někde sedíme spolu s ostatními přáteli, je to pro mě vlastně naprosto cizí člověk. Každý z nás měl minulost, ale tenhle člověk mě každým dnem přesvědčoval, že se lidé mohou změnit, a já v to uvěřila. Kruci, to byla ale chyba. Každopádně, milovala jsem ho, a bránila bych ho úplně všude, prošla jsem si peklem, a myslela že na mě čeká vysvobození, že mě bude milovat. Ale nikdy mě nemiloval, nikdy, jen si mě hezky obtočil kolem prstu a pak mě tady nechal, zlomil mi srdce a nechal. Asi to ale většina lidí zná, nejsem vyjimka, nebo nějak odlišná. Každopádně jsem se spletla, což se stane každému a kdybych si měla tímto peklem projít znovu, udělám to, abych konečně pochopila tyto věci. 

Příběh číslo dva, je trošku odlišný, ale má něco společného.

Na škole jsem potkala kluka, byl moc milý, hodný, a velmi důvěryhodný. Prožili jsme spolu fajn pár měsíců na škole, jako kamarádi ale, poté odešel jinam. I přesto jsme se kamarádili dál, sem tam zašli na kafe, zůstavali jsme v kontaktu. Až po nějaké době, se nějak neozýval, sem tam jsem viděla něco na facebooku, a říkala jsem si, asi se má dobře. Potom jsem zaslechla různé slova, prázdné slova, že bere drogy, říkala jsem si : Ten kluk? to není možný, ale nakonec to pravda byla. V lednu minulého roku jsem koukala na internet a nikdy nezapomenu ten šok, bouračka, velká, spousty zraněných lidí a na vině 20 ti letej kluk, panebože.. hned jsem věděla, co je to za auto. Začala jsem se ho hned všude zastávat, hádala jsem se i s dobrými kamarády, a udělala bych to klidně znovu. Každý udělá chybu, ale vrah to nebyl, není a ani nebude. 3. měsíce na to, jsem se za ním jela podívat, bylo to skvělý. vidět člověka z minulosti, kdo vám připomene jak dokáže být život fajn. Tak se náš vztah prohloubil, zažili jsme skvělé chvíle, brala jsem ho jako součást sama sebe, jako rodinu. Pustila jsem ty velké zdi dolů a pustila jsem si někoho k sobě. To byla asi ta chyba.. Věřila jsem, konečně, konečně mám příklad toho, že se člověk může změnit. Ale teď jsem zjistila, že zase propadl drogám a když si to on sám neumí přiznat, já umím, Zlomilo mi to srdce, úplně to roztříštilo moji duši, a ten den jsem si konečně přiznala, lidi se nemění, já je nemůžu změnit. Probudil se ve mně strach, ale jak už jsem psala, nenechte strach určovat to, kým jste. Někdy je prostě naprosto v pořádku, že ne všechno bude dobrý. Jako tohle, to také nebude v pořádku. 

[nenitomilenial]

Zpověď

0.

Jsme tu. Nevíme, co chceme a hlavně víme, co nechceme. Jsme děti, které si hrály samy venku na sídláku. Naši rodiče měli v zašoupávacích skleněných dvířkách podobiznu Havla a nechápou jinou než pravicovou politiku. Naši prarodiče si pamatují válku a hlad. Cpali do nás desítky kynutých knedlíků, až jsme potají zvraceli. Naše děti ještě sbíraj houby a my, my jsme právě teď a právě tady. Vzplál oheň, tohle je revoluce, poměry se mění, paradigmata se rozpadají. Tohle jsme teď, my a tady. Tohle je zpověď dítěte svého věku. Toho našeho.

I. Peníze

-„Teri, já si zabouchl dveře,“ vyštěkne bez pozdravu Jakub do telefonu. Volá Tereze.

Jakub šel se psem. Nedávno si pořídil štěně. On. Štěně. Sám je to ještě štěně a navíc se očividně snaží zalepit rozpadající se vztah s Lucií, kterou si před pár lety vytindroval, přemýšlí Tereza.

Lucie Terezu nemá ráda. Nějak nedokáže pochopit, že Tereza se s Jakubem kamarádí a bere ho jako bráchu.

Lucie je trochu magor. Ale to Tereza samozřejmě taky. A Jakub taky. Tereza už v prváku na gymplu, kdy brali základy psychologie, dost přesně odhadla diagnózy celého jejího okolí. I tu svou vlastní si určila před tím, než to měla černé na bílém. Panická porucha. Jo, zní to trochu víc narušeně, ale ono je to ve skutečnosti víc panika.

„No a co s tím mám dělat já? Chceš jako přijet ke mně, než se Lucie vrátí z práce?“ odpoví dost nezúčastněně Tereza, levou rukou si přidržuje telefon a pravou dopisuje na počítači zprávu kolegyni z práce.

-„Ne, nic, já ti to jen tak volal jako takovou veselou historku. Že jsem si ráno zabouchl dveře a musel volat zámečníky,“ začne vyprávět Jakub a Tereziným očním víčkem projede tik. Je ráda, že ji Jakub volá, jsou kamarádi a od té doby, co začala karanténa, je vděčná za každý lidský kontakt.

„Aha, tak mi to řekni nějak srozumitelně, prosím tě,“ odvětí Tereza a prsty pravé ruky jí zručně pobíhají po klávesnici. Zprávu kolegyni už má skoro dopsanou a než jí Jakub odvypráví celou historku, která je očividně dost nudná už od začátku, projde ještě Instagram.

-„Šel jsem se štěnětem ven, no a Lucie už odjela do práce…

….Aha, tyhle si taky pořídili štěně, hm, taky předstupeň mimina…

-„…štěně hrozně zlobilo, pustil jsem ho na chvilku z vodítka…“

…jaktože má i v karanténě tak plochý břicho, vždyť nemůže jíst a nedělat nic jinýho než cvičit…

-„… a museli přijet no a dokonce….“

…to je hezký, to lajknu…

-„…a já si je tam nechal podruhý…“

„Cože? Ty ses zabouchl dvakrát?“ vyruší nečekaná zápletka příběhu Terezu ve srcollování.

-„Mě znáš, jak furt někde něco zapomínam. Ale stálo to šest litrů, to jsem fakt nechtěl dávat podruhý. Ale Lucie mi očividně chtěla říct, že jsem fakt idiot, ale neřekla,“ pokračuje Jakub ve stejně monotónním hlasu, jako obvykle.

„To ti měla říct, protože jsi idiot,“ odsekla mu Tereza a automaticky si spočítala, že by za šest tisíc nezaplatila ani půlku měsíčního nájmu. Orosilo se jí čelo.

Má velkou úzkost, když přemýšlí o penězích, takže má úzkost několikrát za den. Když přemýšlí, jestli si na večer koupí víno nebo pořádnou večeři. Když vypíná topení, i když je venku ještě mráz. Když před obchodem kouká do bankovní aplikace, jestli má dost na nákup, aby se jí nestalo faux pas u pokladny. Paníí, platba nebyla schválenáá.

Šest tisíc za zapomenutý klíče. Ten hororový scénář se jí vryje pod kůži jako další tetování, za který ji děda bude kárat. Představ si, jak to bude vypadat, až budeš stará.

Zítra si začne dávat peníze stranou, fakt a nešáhne na ně. No jo, peníze stranou, kdyby jí tak z měsíčního platu něco zbylo. Možná by stačilo kupovat si levnější víno a neutrácet tolik za kafe. Jenže co jí na tom světě zbude? Ne, i kdyby to měly být dvě stovky, dá si je stranou. Dvě stovky, z toho neušetří na hypotéku, ani kdyby se zbláznila. V hlavě se hystericky rozesmála. Tak pětistovku. To je hratelný.

Tereza skoro zapomene, že má pořád na drátě Jakuba.

„Hele a je všechno ok, teda? Nepotřebuješ nic?“ zeptá se tak nějak bez zájmu.

-„Nene, jsem jen myslel, že tě to pobaví, nebo zvedne náladu, nebo tak…,“ řekne trochu podrážděně Jakub.

„Jo, já se směju. Jen tu ještě dodělávam nějakou práci. Zavolej zas. Můžem jít někdy na kafe,“ típne rychle Tereza telefonát bezděčnou frází.

[lucka08]

Venku je teplo, už je večer, jeden z těch teplých letních večerů

Tajný pohledy (Ok podle mě už to stejně všichni ví a nebo aspoň tuší) , narážky , úsměvy a vtipy, kterým rozumíme jen my dva .

Jak můžeš pořád vypadat tak dobře? Koukam na každy rys v obličeji, na každou žílu na ruce, na každy jeho pohyb, A ta vůně, to mi snad děláš schválně :)

Častokrát jsem se zamyslela, musela jsem vypadat hrozně v tu chvíli - je přece jasny, že spolu nikdy nebudeme, nemůžeme a ze si na to musím prostě zvyknout a zapomenout, Brnkačka

Vytáhl kytaru, takže bída . Přišlo mi, jak kdyby hrál jen pro mě, jak kdyby tam nikdo jiný nebyl a my si jen tak hráli a zpívali a měli se rádi .

Tyhle písničky určitě hraje kvuli mně, chce všechno říct hudbou

Ok, to je asi dost naivní

Vytáhli jsme láhev, pochválili, jak je to dobrý pití

Najednou šli všichni spat a sedíme tam spolu, jen my dva (a plyšák opice teda), sedíme přes hranu stolu a i přesto mě vzal za ruku a palcem přejížděl po mých metacarpophalangeálních (pardon ze tuhle vsuvku) kloubech, jak kdyby říkal ~už je to v pořádku, nejsi na nic sama~ , měla jsem najednou pocit malý holky, která nemá žádný problémy, protože problémy jsou pro dospěláky .

Další panák, Hm, fakt dobrý pití

Sedl si vedle mě, sakra najednou mam chuť ho prostě jen obejmout a v jeho rukou se skrýt před světem, protože on mě ochrání

Vzal mě zas za ruku a s lehkým úsměvem si mě prohlížel, pohladil mě po tváři a ve vlasech a přiblížil se k mým rtum . Ja uhnula - ~schválně, teď chci cítit převahu já~ .

No, tak já to teda vybalim no .. “uvědomuješ si, že už pěkně dlouho lítáme v průseru?”

“Jo, já tři roky”

Další panák

Jsme v sobě pořád zavěšený a já nechci, aby to někdy skončilo . Uz nechci pustit ty silný ruce a ty krásný oči, který dokážou taky říct svoje.

“Ty se trápíš viď? Já tě trápim, promiň nechci tě trápit”

Normálně bych si jela svoje se slovy ~ Jezis ja jsem úplně v pohodě

Ale nedokázala jsem mu lhát . “Jo, ale to ty taky” # poznám na něm už docela dost

Ráno sedíme u stolu zase všichni a snídáme , donesla jsem mu kafe přesně jaký má rád , někomu to možná přišlo divný, ale ja jen udělala stejný jako sobě a věděla, že se nespletu

Sedíme na stejných místech jako večer, jen jsou kolem nás ostatní a ta jeho ruka je najednou tak daleko a nedostupná . Chtěla bych se ho zas dotknout, zas mít pocit, že je na všechno se mnou, vedle mě

*má v hlavě to samý co já? Přesně tady jsme seděli, vlastně ani ne pět hodin zpátky .. myslí na to taky? Že je to stejný místo, ale přece je tam všechno úplně jinak? Jak kdyby to najednou s východem slunce spadlo do propasti, jak kdyby se mi to jen zdálo

Sedím tam jak cizinec, myšlenkama jinde , jak kdyby tam ostatní nebyli, zas jen my dva

Najednou mam všude strašný prázdno, to jediný co bych chtěla je tak blízko a přitom tak daleko a uvědomuju si, že moje to nikdy nebude . K čemu jsou mi všechny ty věci, proč bych měla delat tohle a támhleto abych byla tamto a tadyto ,chci se zas jen opřít o jeho rameno, chci aby muj život zas dával smysl, vedle něj jsem totiž přesně věděla, co je to smysl života .

[divka]

Vím, že často můj svět je dost vysněný. A snažím se být skutečně spokojená už jen s tím, co mám. Snažím se nastěžovat si a hledat na všem něco dobrého, ale přeci jen si čas od času chci postěžovat na svou samotu. Vím, že vše má čas, že na nic nemohu spěchat. Mám svoje kamarády ráda a vážím si jich, ale problém je, že pokud mě daný člověk nějak neinspiruje, tak mě po čase začne nudit. Pravděpodobně to zní dost hnusně, ale neznamená to, že pokud není někdo podle mých utkvělých představ, že bych ho hned poslala někam, to ne. Jen začnu být odtažitá, nejsem si s tím člověkem tak blízká, možná se nakonec přestaneme bavit úplně a možná si jednou za týden napíšeme a nebo spolu jednou za měsíc zajdeme na kafe, ale už to není takové jako na začátku, protože začátky jsou vždy krásné. Ale chtěla bych někoho, kdo by mi do života přinášel radost. Někoho, komu bych skutečně nevadila, komu by nevadilo moje neustálé přemýšlení nad vším, nad každou maličkostí. Někdo, s kým bych si perfektně rozumněla. A vím, že je fakt těžký najít nějakého takového člověka, ale už mě lehce unavuje to čekání. Jsem schopná napsat komukoliv, kdo mě zaujme, ale z toho většinou nic není, protože většina mou náklonnost neobětuje. Takže to není tak, že bych jen čekala, snažím se i navazovat konverzaci, ale většinou je to zbytečné. Možná se snažím až moc a proto nikdo takový do mého života nepřijde. Já si jen chci postěžovat, že mi někdy v mém životě chybí ta moje drahá druhá polovička, která by mě doplňovala.

[voidcalled]

Tag od...

@treba-neco-napise

tohle je přímo výzva, protože tyhle věci obvykle nedělám, ale už mi to ode mě přijde neslušný, tak jsem se teda hecla a pro tebe to udělám (ostatní, co jsem neudělala, snad odpustí 😅🙏)

Jméno: Dagmar (ale tak mě málokdo zove)

Přezdívka: Grinch (protože prostě jsem), Mara (tak si říkám jenom já, protože na “Dagmar” nejsem zvyklá a Mara je trochu jemnější... a trochu mi to připomíná Moranu 🖤)

Znamení: blíženci

Výška: 165 cm (chtěla bych 10 navrch 😔)

Oblíbené roční období: jaro-léto (dny se prodlužují, rostliny se probouzejí, ideální na procházky 😄)

Oblíbená květina: růže, ale fakt pravý růže, ne ta věc bez vůně z květinářství - když jsem byla mladší, měli jsme v předzahrádce vysokou růži, na které rostly bílé a červené květy (možná to byly dvě rostliny, nevyznám se v pěstitelství) a vypěstovala (lol) jsem si zvyk k nim čichat, když jsem přicházela domů; a kosatce - pravděpodobně kvůli barvám a tvaru květu

Oblíbená vůně: růže, kadidlo, santalové dřevo, Black Opium od YSL,... taky záleží na ročním období a náladě :D

Oblíbená barva: zelená (těžká volba)

Oblíbené zvíře: jsem si nikdy neuměla vybrat, spoustu z nich ráda pozoruju; z fiktivních fénix

Oblíbené fiktivní postavy: jako malá jsem zbožňovala Jacka Sparrowa a Tyra Anasaziho z Andromedy, z nedávnější doby Cosima Niehaus (do I have a thing for dreadlocks? or maybe they just code these people similarly 🤔), Ellen Ripley. Po těžkých úvahách a vzpomínání ještě přihodím Indianu Jonese, Luka Skywalkera a Yodu (myslím tím původní trilogii, tu nejnovější jsem neviděla), Wolverina (pamatujete ten kreslený seriál z devadesátek?) a Motoko Kusanagi (Ghost in the Shell z roku 1995 je ahsgdjakahshs🔥❤️ musíte vidět)

Kafe, čaj, čokoláda: kafe nejčasteji, čaj je close second a čokoládu většinou pouze ve formě doma připraveného kakaa nebo v pevné formě

Přibližná doba spánku: v koronténě 8 hodin, normálně 5 až 7 (ne, nestačí mi to)

Kočičí/psí člověk: miluju oba druhy ❤️ ale doma mám kočku, nemám na psa prostory

Počet dek, se kterými spíš: jedna; v opravdu horkém létě jen prostěradlo (po studené sprše je to top 👌)

Vysněný výlet: kolem světa 😄 ale aktuálně bych se spokojila s výletem po českých přírodních krásách, Benelux nebo jih jako Španělsko, Itálie nebo Řecko (jak já bych letěla k moři...)

Blog zaveden: ugh... asi 2013

Sledující: 69 (lol), ale ve skutečnosti mnohem míň, tumblr neodečítá zablokovaný p*rnboty

Náhodný fakt: nic mě nenapadá :D když jsem byla malá, měli jsme vlčáka, co se jmenoval Had

20 lidí tu snad ani neznám :D Ale nominuji @framestreetnightingale @thegirlwhosuddenlyleft @mrtvaholka @pour-some-sugar-on-mee @hidden-but @interstellarbookofflowers @czbaterka @poprdaper @zemlbaba @tinyatuin a @fly-out-of-window-hand-in-hand ❤️

Tady jsou dvě fotky mojí kočky (v současnosti zvaná Mičipiči) jako náhrada za scroll dlouhým postem

[tynous]

K10

K10 aneb 10 dnů na oddělení dle vlastního výběru

Páťák je trochu lepší než čtvrťák, ne o moc, ale přeci jen je to zajímavější, víc na pohodu a už jste se zbavili farmačky.

Když už vás to začne trochu rozčilovat, přijde K10 - záchrana/ likvidátor zbylé motivace do studia (věřte mi, v páťáku je vaše motivace velmi frustní).

Já jsem si vybrala Kliniku dětské a dospělé rehabilitace a tělovýchovného lékařství FN Motol. Jako “masérky v zácviku” nemohla byla moje volba jiná! O místo jsem se bát nemusela, rehabilitace není u nás v dvojkruhu příliš populární obor. Primárně jsem chtěla hlavně na dětskou, abych mohla porovnat svoje zážitky z Liberce se zážitky z dětského. Nakonec pro mě měli místo na dětském jen týden, zbytek mi pan doktor rozdělil (na moje přání) mezi dospělá lůžka a tělovýchovu.

Týden na dětské rehabilitaci v Motole mi dodal chuť a motivaci do studia a přesvědčil mě o tom, že je to opravdu něco, čemu se chci věnovat zbytek života. 4/5 dnů jsem strávila s paní primářkou na ambulanci a jeden den na lůžkách. Ambulance byla pro mě mnohem přínosnější, protože jsem viděla velmi široké spektrum pacientů. Prolínala se úplně malá miminka s téměř dospělými/dpsělými mladistvými. Viděla jsem poměrně těžké diagnózy - DMO, mentální retardaci, chlapečka na kontinuální dechové podpoře, ale i děti, které byly ve své podstatě zdravé. Paní primářka mi všechno komentovala a vysvětlovala, co dělá a na co je potřeba se soustředit. Den ode dne jsem měla lepší pocit z toho, že se alepoň zlomkově orientuju v tom, co na pacientech zkoumá a hodnotí.

Den na lůžkách byl úplně jiný, ale také velmi důležitý. Viděla jsem pacienty, kteří vyžadují ke zlepšení hospitalizaci. Byla jsem se podívat na rehabilitaci s fyzioterapeutem, na elektroléčbě a dokonce mi ukázali i motolský bazén! Na lůžkách se pracuje s rehabilitací úplně z jiné perspektivy než na ambulanci, protože role lékaře jsou na těchto místech dost odlišné.

Druhý týden jsem se přesunula na dospělou rehabilitaci. 3 dny jsem strávila na lůžkách, což už mě tak neoslovilo. (Nojo, děti nastavily laťku vysoko. ) Měla mě na starosti úžasně milá paní doktorka, se kterou jsem se cítila opravdu příjemně. Pendlovala jsem ale mezi několika doktory a pronásledovala zrovna toho doktora, který dělal něco zajímavého. Od pozorování jsem se přesunula i k nějaké akci. Zjistila jsem, že jsem zas úspěšně zapomněla minimálně polovinu neurologického vyšetření a o tom interním už raději ani nemluvím…zlenivěla jsem v tom páťáku…

Poslední 2 dny K10 jsem vyměnila rehabilitaci za něco úplně jiného, i když oficiálně patří pod jednu kliniku. Přesunula jsem se na TVL neboli na tělovýchovné lékařství. TVL má s rehabilitací pramálo společného, jak jsem zjistila asi tak po 5 minutách v ambulanci. Je to vlastně síť taková jakási prapodivná odnož kardiologie. Hned na úvod jsem dostala asi půlhodinovou přednášku od pana docenta o tom, že jestli teda chci dělat tu rehabilitaci fakt dobře, tak bych si asi vlastně měla nejdřív udělat atestaci z něčeho jiného…no přiznejme si to, trochu mě to překvapilo a zaskočilo.

Dva dny na tělovýchově byly ale super! Páni doktoři mě sice dost vyzkoušeli a proškolili v EKG, ale tak snad jsem zas konečně alespoň střípeček pochopila.

Viděla jsem několik zátěžových testů, ať už se týkalo o předoperační vyšetření osmdesátileté bývalé vysokoškolské tělocvikářky, která by v pohodě strčila do kapsy i mě nebo onkologických pacientů po chemoterapii.

Pan doktor mi dokonce uvařil kafe! :D

Druhý den jsem si šla první dát s doktorem kafe, protože vypadlo několik pacientů za sebou, no a pak frčela jedna sportovní prohlídka za druhou. Jeden ragbista za druhým! Sportovní prohlídky byly zajímavé především v tom, že najednou vyšetřujete samé zdravé mladé lidi. Po pátém sportovci, který má naprosto fyziologické EKG, už to ale začne být trochu nuda.

K10 bylo velmi náročných, ale velmi naplněných 10 dnů! Určitě vám to vrátí alespoň trochu chuti do studia medicíny!

[trochuvicpsycho]

KARANTÉNA DENÍK 5

pondělí 13.04.

dneska se počasí měnilo každých pět minut.

úterý 14.04.

ráno autoportrét, který nevypadá jako já a odpoledne poslední díly narcos. co budu teď dělat?

středa 15.04.

truchlím nad dokoukaným seriálem, moje dovednost v dělání kafe se během karantény zvýšila tak o deset levelů a nějak záhadně se mi hromadí nádobí v pokoji.

čtvrtek 16.04.

dneska jsem dělala tak hrozný nic, že ani nemám fotku.

pátek 17.04.

další vycházka na zahradu a nefotogenická slepice.

sobota 18.04.

došly nám kvítka takže sázíme psy.

neděle 19.04.

když se se zuzkou, kýnou a kamčou nemůžu vidět ve skutečnosti, vyfotila jsem se aspoň s kvítkama co pro ně mám.

v závorce:

tento týden byl zatím druhý nejhorší za dobu karantény. mám pocit, že jsem vyčerpala všechny aktivity, co bych mohla dělat. nedokážu se zabavit. hodiny sedím a přemýšlím, ale nakonec to vždycky vzdám, protože vím, že mě stejně nic nenapadne. cokoliv co bych chtěla kreslit mi buď nejde nebo mě to po chvíli přestane bavit a až moc si vážím času, takže celý den strávený nad filmy nepřipadá v úvahu. doufám, že je to jen nějaká fáze a brzo mě to přejde, jinak se obávám, že se asi zblázním.

nejčastěji poslouchaná hudba v karanténě (5th week):

https://open.spotify.com/album/3NEfRO2ZxWCRD0sL947bzu?si=ZGfGVsE_R8uOAU6MQAGulg

https://open.spotify.com/track/2hfoyc7ve6xM4ZEiNIiU1B?si=RucGnLHES7-9wibBd2GLPg

https://open.spotify.com/playlist/333GaAvPtznbOTrBJBlnfD?si=v5EVHOIcR7mewQPePwUAAg

[jejivelicenstvoona]

Bleju slova a někdo by mi měl dát pod hubu kýbl, jinak se v nich všichni utopíme II.

Sakramiláčku

už mi zas smrdí cigarety

a kafe hned ráno

vlastně kafe kdykoliv

se mi hnusí

všecko se mi hnusí

„bejt zamilovanej je na hovno“

máma říká že jsem jak můj bratr

nosím jeho starý oblečení

a mluvím jak on

tak rychle

a prej citlivě

ale já se citlivě necítím

ani trochu

jen furt kreslím

nahý holky a pak

nahou sebe

papíry plný autoportrétů

a mých prsou

prej byl Kundera hovado

ale já myslím

že jsme hovada všichni

tak to je fuk

a klidně mu to odpustím

vo to přece jde

odpuštění

vždyť Ježíš umřel za naše hříchy

tak neřeš

že psal Kundera o sexu

a nevěře

kdo to nedělá

v týhle době

v jakýkoliv době

a Ježíš měl vlastně

taky děvky rád

tak má dost možná rád i mě

a bylo fakt vtipný

jak ses naštvala

že o mně ten kluk říká

že jsem děvka

a pak ses mě zastávala slovy:

„i děvky můžou milovat“

můžou?

můžu?

nebudeš se zase zlobit

a vyčítat mi

že nemám tajemství

že nejím

a plno dalších pičovin

do kterých ti je hovno

stejně jako tomu klukovi

ty víš kterýmu

všichni to ví

je to zákon schválnosti

že všichni někoho maj

a já zas zůstanu sama

v noci pod peřinou

už mi to nedělá vůbec dobře

poslouchat jen hodiny

tiktak

taky bych chtěla slyšet i něco jinýho

třeba

hluboký nádechy

jak někdo šeptá

mý jméno

ty šeptáš mý jméno

do tmy

ale

nic z toho se neděje

prej

počkej ono to

přijde

ale kdy?

panebože nemůžu čekat

věčně

už zavolej a řekni

že mě miluješ

že mě nechceš ztratit

že tě mrzí

všecko cos udělal

řekl

a že budu tvoje jediná

aspoň v srdci

když je věrnost těla tak ohraná

já se zlobit nebudu

ale zavolej

aspoň jednou

měj mě v hlavě

a na jazyku

na spáncích

měj mě aspoň trochu

rád

[mycigarettediaries]

Dneska je jeden z těch lepších dní. Jeden z těch dní, kdy mám chuť dělat věci a trávit čas mezi lidmi. Kdy mám chuť se obléct, udělat si něco dobrého k jídlu, zajít si na kafe, projít se. Takové dny ale rozhodně nejsou pořád. Třeba poslední týden jsem se plácala v duševních stavech, které mi bránily dělat cokoli nad rámec práce. Denně jsem prospala několik hodin a nebyla schopná ničeho. Čím dál víc si uvědomuju, že jsem na to sama a jedinej člověk, kterej mi dokáže udělat pořádek v hlavě a dovolí tak normálně fungovat, jsem jen a jen já. Po špatných zkušenostech jsem se rozhodla s tím své blízké nezatěžovat a když je mi psychicky zle, snažím se to zpracovat potichu v sobě. Deprese není nemoc, se kterou by se jednoduše žilo. Dá se zvládat, pomocí medikace a terapií, ale její nevýhodou je, že stejně jako další duševní nemoci není na první pohled vidět. A tak se vám může stát, že vám někdo ve chvíli, kdy máte jeden z těch horších dní, může říct, že jste jen protivná. Protivná a líná. Nechápe stav, který je zatím ve vaší hlavě. Ty tvoje móresy, mám mít na tebe pořád náladu?! Na straně druhé podle mě ani není jednoduché s takovým člověkem žít. S člověkem, jako jsem já a x dalších lidí k tomu. Chce to komunikaci, to je podle mě základ všeho. Není to jednoduchý, ale důležitý je o tom mluvit, jedině tak se dají najít nějaká řešení a nevznikají místo toho tichá nedorozumění. Dlouho mi ale trvalo k tomu dojít. Uvědomit si, že ne každý je ochotný se mnou být a tyto stavy zvládat. Dlouho mi trvalo si uvědomit, že ani na straně druhé to není jednoduché. A tak se snažím svou duši uzdravovat. Postupně se učit, jak sama se sebou fungovat. Medikace jako taková vám upraví hladinu serotoninu mozku, načež vám bude o něco líp, ale reálné věci, které řešíte tak i tak, si musíte postupně zpracovávat sami. Být psychicky v pohodě chci ale hlavně sama kvůli sobě, to je jasný. A poslední věcí, kterou bych chtěla říct na závěr - za depresi se nemusíte omlouvat, za žádnou nemoc se člověk nemá omlouvat svému okolí a u nemocí duševních to platí stejně tak.

[myvalzpival]

Ostrůvky přechodného klidu

Drazí přátelé.

Zajisté jste si všimli, že jsem poslední dobou nic kreativního nepřidával. Inu, to je tak, když se snažíte doplnit si vzdělání.

Nicméně, uměníčko mi moc chybělo a navíc mi došlo, že jsem naprosto zapomněl oslavit zásadní milník - 1300 lidí, co tu čtou/sledujou/poslouchaj moje žvásty a podivnosti. Ano, prošvihl jsem i tu tisícovku, tož snad ráčej prominout.

Chystám do budoucna slavnostní rozdáváček (to jakože giveaway, víme), ale pro teď bych rád stvrdil naše přátelství alespoň prvním draftem poslední povídky, co jsem napsal pro svůj post-apo cyklus Fíkus. Těšte se na silnou hrdinku v manšestrákách a hlavně nebrečte <3 

Váš zbožňovatel a ctitel nešťastných lidí,

strýček Mýval

Podle Radka šlo o čistě psychologický jev, s čímž se v podstatě ztotožňovala celá umělecká i internetová komunita. Konsensus říkal, že když vytrhneme místo nebo objekt z kontextu, který u nich máme zažitý, vytvoří to ve člověku pocit neklidu. Jinými slovy, všechna ta opuštěná místa byla vytvořena proto, aby opuštěná nebyla. Všechny věci na těchto místech byly vytvořené proto, aby je někdo používal. Jenže ten někdo tam nebyl. Nehledě na to, že většinou daná místa fotili v noci, tedy v době, ve které si jimi vybrané objekty nikdo neuměl představit. Kdo by taky chodil na poštu ve tři ráno.

        Fotku prázdné poštovní přepážky zastrčila do fotoalba. Do katalogu se nehodila, ale byla pěkná. A fotil ji Radek, tak si ji chtěla schovat.

        Ona ale za celým fenoménem viděla něco jiného. Rovné linky. Pravé úhly. Pravidelné kružnice. Pečlivě promyšlené vzorce. Nepřiměřenou čistotu. Nesmyslnou architekturu.

        Fotku parkoviště zahaleného tmou přidala do plastové zelené obálky k fotkám do katalogu.

Právě parkoviště za bývalou továrnou na lakrumáčky mohlo v katalogu posloužit k jejímu výkladu. Šlo o fotografii z relativní dálky. Betonový plac se táhl do nedohledna a ztrácel se ve tmě. Nic jiného kolem vidět nebylo. Parkoviště stálo v tmavém vesmíru úplně samo. Z celého asfaltového placu byla vidět sotva polovina, na které byly v pravidelných rozestupech bílou barvou vyznačená parkovací místa. Perfektní rovné linky. Druhou pravidelnou řadu tvořily vysoké pouliční lampy. Svítila pouze jedna. Osvětlovala zaparkovaný automobil. Co tam červený pickup dělal? Proč byl dokonale naleštěný, i přes to, že vevnitř nebyla sedadla? Jak to, že byly bílé pruhy na parkovišti čerstvě natřené, když továrna byla už dobrých osmdesát let zavřená a parkoviště oplocené a nepřístupné? Proč se při pohledu na fotografii cítila tak stísněně? Proč se přímo na místě s Radkem z ničeho nic začali bát, že je tma pohltí? Že lampa zhasne a oni tam zůstanou navěky?

Protože šlo o liminální prostor.

„Tak co, necháš mě to konečně naskenovat?“ vytrhl ji z přemýšlení Radkův utahaný hlas. Zrovna si z malé zaprášené kuchyňky nesl hrnek kafe. Drahého. Až příliš drahého na to, aby je pil jen tak každý večer k práci a každé ráno ke snídani. A ke svačině. A k obědu, když na něj občas měli čas.

„Jasně, chytej,“ hodila mu zelenou obálku. Zbytek fotek zastrčila do průhledné složky a zacvakla do oprýskaných černých desek s rychlosvorkou. Tam většinou končily počiny, které se jí nehodily do alba ani do katalogu. Fotky nevyhazovala, ani ty, které skončily pokažené. Vždycky se z nich dalo něco vytvořit, a když už nic jiného, pořád to byly vzpomínky na místa, která s Radkem společně navštívili. Desky i napěchované ochmatané album uklidila do odřeného kufru na kolečkách a konečně se zvedla z podlahy. Oprášila si zadek a nohy. Byt byl starý, na zemi byla tlustá vrstva prachu a špíny, zatímco ze zdí samovolně slézaly tapety. Na všechny ty podivné zvuky a šramocení, které se ode zdí ozývalo, když se snažila spát, si zvykala už třetím dnem. Ale darovanému koni na zuby nehleď. Squatovali. Voda tam tekla, dokonce i vcelku čistá, elektřinu se jí brzy povedlo zavést z vedlejšího domu a zdi nebyly tak tlusté, aby bránili wifi prodrat se skrz ně dovnitř. Dokonalé. Neměli v plánu zůstat tu víc než pár dnů, nanejvýš dva týdny, během kterých zmapujou okolí a pojedou zase dál. Navíc, tenhle byt jí připadal o něco bezpečnější, protože vypadal starobyle. Nebyly v něm rovné linie, nebyl čistý a uklizený, neměl žádné dveře, které nevedly nikam, nebo okno, kterým bylo až nápadně dobře vidět někam, kam by vidět neměli. Cítila se tam dobře a nějaká ta krysa, která tam občas v noci zapištěla, ji nemohla rozhodit.

Došla do zašlé kuchyně a ze špinavé lednice vytáhla krabici jablečného džusu. Pořádně si hltla a naznala, že lednice, ačkoliv svítí, vlastně vůbec nechladí. Nu což. Pořád lepší, než nechávat jídlo krysám napospas na umolousané lince nebo na papundeklovém stole, který si Radek stejně přenesl do vedlejší místnosti. Pečlivě ho umístil přímo k zásuvce, do které si zapojil laptop, a mohl v klidu pracovat, zatímco ona se probírala mapami a hledala na internetu nejrůznější možné okolní lokace, kam by se v příštích dnech a nocích mohli podívat.

Nahnula se přes oprýskaný parapet a zavřela okno, kterým dovnitř proudil večerní vzduch provoněný deštěm. Blížila se bouřka. Doufala, že to okna vydrží.

„Šári?“

Radkův hlas zněl znuděně jako vždy. Když vešla s krabicí džusu v ruce zpět do stísněné místnůstky, kterou používali jako pracovnu, obývák a ložnici zároveň, našla Radka shrbeného za stolem. Kamenný, nepříliš ostře řezaný a značně zarostlý obličej měl osvícený chladným světlem z monitoru. Z dlouhého, v minulosti několikrát přeraženého nosu mu pomalu klouzaly tlusté, podomácku vyrobené brýle, které pocházely z dílny jejich společné známé Ráchel. Rukávy tenkého šedého svetru měl vyhrnuté k loktům. Jako vždycky mu u práce bylo teplo, protože pil to horký, strašně drahý kafe.

„Copak?“

„Je tam zase.“

Šárčin obličej se zachmuřil. Znovu si lokla džusu a vykročila k Radkovi. Objala ho zezadu kolem ramen a sehnula se, svou tvář natiskla na jeho. Hleděla na monitor.

„To není možný.“

„Já vim.“

Natáhla ruku ke skeneru a vytáhla z něj nádherný, tentokrát dobře osvětlený snímek hotelové chodby. Tmavozelený koberec se zlatým vzorem se táhnul do nekonečna a po obou stranách světle žlutě vymalované chodby byly symetricky rozmístěné bílé dveře do dávno opuštěných pokojů. Jen jedny dveře v dálce po levé straně byly otevřené.

Na fotce, kterou měl na monitoru otevřenou Radek, se v otevřených dveřích opírala postava.

„Do prdele práce.“

„Nemusel jsem ani pořádně vohulit kontrast,“ podotknul. Jedním kliknutím se barvy snímku lehce utlumily a Šárka viděla chodbu tak, jak ji zachytil skener, bez zásahů, bez úprav. Tmavý stín ve dveřích šel rozeznat jen stěží, ale byl tam.

„Co po mě kurva chce?“

„Nemluv takhle,“ zabručel Radek. Hbitě začal obrázek ořezávat a rovnat tak, aby vypadal v digitální podobě co nejlíp.

„Jak?“

„Vulgárně.“

„Od kdy ti vadí, že mluvím vulgárně?“ napodobila Šárka jeho intelektuální mluvu.

„Jseš ženská, tak mluv jako ženská.“

„Co prosím?“

Radkova tvář byla nadále kamenná a oči zůstávaly přikované k monitoru. „Měj nějakou sebeúctu a neklesej takhle. Nemám rád, když ženská mluví jako dlaždič.“

„Mě je ale úplně u prdele, co máš a nemáš rád.“ Šárka ho poplácala po rameni a pevně mu je stiskla. Až příliš pevně. „A nejsem žádná ženská. Jsem tvoje holka, tak ber nebo nech bejt.“

Radek chvíli mlčel. Pak beze slova začal znovu ťukat do klávesnice. Šárka ho pustila – věděla, že ho rameno musí bolet, to jen jeho chlapská pýcha mu nedovolila dát cokoliv najevo – a posadila se na podlahu vedle něj. Zády se opřela o nohu stolku a vytáhla telefon. Měl naprasklou obrazovku, jak s ním Radek jednou hodil o zem, ale fungoval dobře. Nový už by stejně nesehnala a na černý trh neměla konexe ani dostatečné finance. Otevřela složku s hotovými fotografiemi. Měla jich celkem padesát sedm a ve volných chvílích se bavila tím, že se je snažila nějak smysluplně seřadit, tak, aby její katalog liminálních prostor dával smysl. Aby měl hlavu a patu. Aby se čtenáři cítili nesví postupně, ne naráz. Aby jim v určitou chvíli přeběhl mráz po zádech, protože je několik předešlých snímků ukolébalo svou jemností do blaženého klidu. Pak ale přepnula na složku druhou. V telefonu a na pevném disku, který vozila v kufru, ji měla pojmenovanou jednoduše MUŽ.

Veškeré fotky z téhle složky jí zvedaly žluč, protože byly zničené. Ne, nedocházel jí zrovna film, nebyly osvícené ani zničené vodou a kyselým deštěm, nebyly posunuté, nebyly špatně vyvolané, byly perfektní. Ale byly nepoužitelné. Nebyly opuštěné.

Na prvních několika snímcích byla v určitých místech bílá mlha. Přišlo jí to jako zajímavý efekt, ale i přes to musela fotky vyřadit, protože, ačkoliv se při pohledu na ně cítila nesvá, nesplňovaly její definici snímků liminálních prostor. Bílá mlha pak začala ustupovat, místo ní se na některých snímcích objevoval stín osoby. Odkud se vzal, nechápala. Zkoumala originály pod lupou, nic na nich nebylo. Zkoumala na Radkově obrazovce každičký pixel, ale stín tam zkrátka byl a ani jeden z nich nechápal, jak ho tam skener přičaroval. Zuřila. Fotografie naskenovat musela, jinak z nich nemohla katalog vytvořit. Jenže se stále častěji zjevoval podivný stín, který jí zničil několik nejlepších snímků. A to i přesto, že je naskenovala několikrát za sebou. Zkusila to i druhý den. Za týden. Za měsíc. Stín tam pořád byl. Nesnášela celý svět. Stín se začal po několika měsících znovu pomalu vytrácet. Místo něj se ale začala objevovat silueta postavy. Cinknul messenger, Radek jí poslal upravenou finální fotku MUŽE v hotelové chodbě. Přidala ji do složky a povzdechla si. Přiblížila siluetu. Tentokrát byly její obrysy ještě zřetelnější než minule. Nechápala to. A nevěděla, jestli to vůbec chápat chce. Zdálo se, že muž hledí přímo do objektivu, i přesto, že mu do obličeje vidět nemohla. Mohl stejně tak stát k objektivu zády, ale i tak měla Šárka pokaždé pocit, že jí podivuhodný návštěvník hledí přímo do očí.

„Zasranej krám,“ zamumlal za ní Radek. Předpokládala, že se mu obstarožní laptop opět zasekl.

„Ale no tak, měj nějakou sebeúctu, neklesej takhle,“ zachechtala se Šárka.

„Teď ne.“

„Ale copak, když se Ladeček zlobí, tak se nesmí dělat vtípešky?“

„Buď zticha!“ štěkl po ní vynervovaný Radek. Šárka ztichla. „Nemám do prdele čas na nějaký tvoje šišlání, když mi tu mizí práce před očima.“

„Promiň, nechtěla jsem…“

„Jasně, žes nechtěla, nikdy nechceš!“ osopil se na ni Radek. „Ale ten tvůj slepičí mozek prostě pořád nedokáže pochopit, že když chlap pracuje, tak ho nemáš rušit!“

Šárka se svraštěla čelo. „Nech toho.“

„Každej večer se můžu upracovat, aby ten tvůj posranej katalog aspoň nějak vypadal, když si to nedokážeš udělat sama…“

„Přestaň.“

„… a pak mi nedokážeš dát ani pět minut klidu. Pět posranejch minut ticha, je to tak moc?! Nebo vy ženský fakt nezvládnete držet jazyk za zuby ani když vás o to někdo slušně poprosí?!“

Začala se sbírat ze země. „Takový věci bys neměl říkat.“

„Aha! Takže mi teď ještě budeš rozkazovat? Budeš mi říkat co smím a co nesmím? To jsem si mohl myslet, vy ženský jste všechny…“

Vrazila mu facku.

Radek zalapal po dechu a chytil se za tvář. Už už se připravoval na další salvu mouder. Šárka mu nedala šanci. Hnědýma očima ho propalovala a nedávala mu šanci se ani hnout.

„Nebudeš mi tu vyprávět nic o ženských,“ promluvila ledově klidným hlasem. „Ten katalog si klidně udělám sama. Pokud dobře pamatuju, na tuhle výpravu ses mi vesral ty, ne naopak. Škemrals, abys mohl jet se mnou a pořád jsi mi opakoval, jak strašně moc tě tady budu potřebovat. Tak mě teď poslouchej.“ Radek nasucho polknul. „Ještě jeden takovejhle výlev a jedeš si domů po vlastní ose. Ještě jednou mi začneš nadávat, ještě jednou spustíš ty svoje šovinistický kecy, a je mezi náma konec, rozumíš?“

„Mrzí mě to…“

„Rozumíš?!“ štěkla.

Radek kývnul.

Šárka pohodila hlavou a odhodila z obličeje copánky s korálky, které měla na temeni svázané do ohonu. Střelila po Radkovi ještě jeden naštvaný pohled a vydala se beze slova ven. Prošla na konec dlouhé chodby a vystoupila dveřmi s vymláceným sklem na pavlač. Nahnula se přes rozviklané zábradlí a zadívala se na obdélníkový dvorek pod sebou. Byl zavalený sutí, kterou porůstala nízká vegetace. Zavřela oči a zhluboka se nadechla. Musela se uklidnit. Asi na něj neměla být tak příkrá. Ale on na ni neměl křičet. Prašť jak uhoď.

Zafoukal prudký vítr a copánky se rozlétly na všechny strany. Vytáhla divoce vzorovaný šátek, jako vždy přivázaný k poutku kdysi hořčicově žlutých manšestráků, a umně si jej omotala kolem hlavy, tak, aby jí nefoukalo na uši a aby copánky zůstaly uvězněné pod ním. Její obličej tak zůstával v bezpečí před ojedinělým šlehnutím pramenu vlasů zakončeným těžkým kovovým korálkem. Z kapsy vytáhla cigaretu, kterou si umotala snad někdy předevčírem, a zapálila ji. Opřela se o zábradlí a vydechla obláček kouře, který okamžitě rozfoukal vítr. Ucítila chlad. Na hřbet levé ruky dopadla kapka deště. Na tmavohnědé pleti hodila třpytivý odlesk, stekla pod tlustý zlatý náramek a skápla ze zápěstí přímo na zapatlané zábradlí, které Šárka křečovitě svírala.

Znovu potáhla z cigarety a podržela štiplavý kouř v plicích. Možná se na něho měla dávno vysrat. Měla si jít po svých, neměla mu dávat žádnou další šanci, měla se na něho vysrat tak, jako se na něho vysrali všichni ostatní. Evidentně k tomu měli dobrej důvod. Nosem vydechla dva proudy kouře a stáhla si šátek trochu víc do čela. Začínalo pršet. Zaposlouchala se do šustění listí, které se kroutilo pod velkými kapkami. Jenže na ni se taky už dost lidí vysralo. A on byl jedinej, kdo se jí nepletl pod nohy. Neříkal jí, že všechno, za čím si tak moc stojí, je hloupost, že stejně nikdy neprorazí. Neptal se jí na nic a nechával ji pracovat. A když ho poprvé probudil uprostřed noci její křik, neutekl.

Odklepla z cigarety popel a sledovala, jak padá z patra až dolů na zarostlý dvorek.

Možná už bylo pozdě. Možná už jim prostě bylo souzený zůstat spolu. Ne proto, že k sobě patřej, ale prostě proto, že nikoho jinýho už by si nikdo z nich zkrátka najít nedokázal. Stačilo to k tomu, aby si zvykla na jeho poučování a náhlé výbuchy vzteku? Stačilo to k tomu, aby si zvykl na její nekonformnost a pohrdání zavedenými normami? Stačilo to k tomu, aby se začali mít opravdu rádi? Tak jako se měli rádi jejich přátelé? Jako se měli rádi její rodiče?

Když se vrátila zpátky, omluvil se jí. Pevně ji objal a políbil ji na rameno, přesně na to místo, kde to měla nejraději. Vysvětlil jí, že to tak nemyslel, že byl jen naštvaný, že ho to moc mrzí a že je vlastně úžasná a dokonalá a nikdy by jí neublížil. A ona tomu jako vždycky uvěřila.

„Jdi se trochu vyspat,“ řekla a přejela mu ukazováčkem po spodní čelisti. „Vypadáš hrozně. Večer to bude náročný.“

„Myslíš, že bys to dneska zvládla sama? Není mi dobře.“

Určitě z toho drahýho kafe.

„Jasně, zvládnu to,“ usmála se. Políbila ho a ladným pohybem za jeho zády zaklapla laptop.

„Určitě?“

„Určitě. Jdi si lehnout,“ ujistila ho. „Vyjdu dřív, třeba stihnu pár fotek v dešti.“

„Buď opatrná,“ zašeptal a ještě jednou ji k sobě pevně přitiskl. Objala ho kolem ramen a zavrtala obličej do jeho ramene. Voněl tabákem a vývojkou. S tou vůni každou noc usínala, s tou vůni se každé ráno probouzela. Milovala ji.

Zatímco se Radek s laptopem uveleboval na spacáku rozloženém na podlaze, ona se rychle převlékla. Sbalila batoh, zkontrolovala foťák, pro jistotu přihodila několik filmů a ujistila se, že telefon má nabitý. Radkův telefon ležel na podlaze vedle něj, zvonění vytáhnuté na maximum. Kdyby se jí něco stalo, mohla mu zavolat, i kdyby už spal. Věděl, kde bude, přišel by jí pomoct. Ještě nikdy ale přijít nemusel a Šárka si věřila natolik, aby věděla, že nebude muset chodit ani dnes. Sehnula se k němu, políbila ho do vlasů a za jeho rozespalého zamručení tiše jako kočka vytancovala z bytu.

V nepromokavé trekové bundě, kterou kdysi vyhrabala z opuštěného kontejneru na oblečení pro charitu, které zdobily každou druhou ulici někdy v desátých letech, a ve vyšlapaných pohorkách, které zdědila po Radkově sestře, se vydala do začínající noci. Ještě nebyla tma, ale i tak pro jistotu zapnula čelovku. Procházela zapadlými uličkami a opuštěnými areály garáží a dílen a poslední, co potřebovala, bylo zvrtnout si někde na popadaném kamení kotník, nebo si vrazit do chodidla rezavý hřebík. Po necelé hodině chůze se jí nad hlavou v několika trhlinách v mračnech zjevila první hvězda. V dálce se ozvalo zaštěkání několika potulných psů, ale brzy její uši opět naplnilo pleskání dešťových kapek o beton a asfalt. Pochodovala dál, odhodlaně, ale klidně. Tohle měla ráda. Ticho, klid, přesně naplánované dobrodružství. Věděla, kam jde, co tam musí najít a jak to dostat. Nemusela se starat o nikoho jiného, nemusela kontrolovat nemotorného Radka, nemusela se starat o zbytečné vybavení, které k pořízení dobrého snímku stejně většinou nepotřebovala. Dneska večer to bude jen ona a foťák. Nikdo jiný.

Cinknul jí telefon. Schovala se pod plechovou stříšku u vchodu do garáže a vtáhla telefon z kapsy. Radek poslal další fotku. Snímek schodiště vedoucího z podzemní garáže do obchodního centra. Nádherné linky zábradlí, stále ještě natřeného křiklavě rudou barvou, ostré úhly schodů, nepřirozeně vysoko umístěný průhled na horní odpočívadlo, na kterém se shýbal ON, a škvírou mezi zábradlím hleděl přímo do jejího objektivu. Tentokrát se v tmavém obrysu obličeje zřetelně leskly oči. Proč? Proč, sakra, proč? Nervózně hleděla na obrázek a začala si okusovat nehet na palci. Prohnal se kolem ní nečekaný poryv větru a naskočila jí husí kůže. Něco na tomhle snímku ji znepokojovalo víc než všechny ostatní fotky, které kdy vyfotila, dohromady. Byl to on. Bylo to ním. Většinou na snímcích jen tak nějak byl. Jako kdyby se do jí focené scenérie nachomýtl úplnou náhodou. Občas ho byla jen polovina, občas byl rozostřený, jako kdyby zrovna jen tak procházel kolem, občas byly vidět jen jeho nohy, protože stál v místech, kde jej objektiv celého zachytit nemohl. Jenže na takovém místě byl i na tomhle snímku. Rozdíl byl v tom, že na této fotografii být chtěl. Sám se sehnul. Věděl, že ho fotografuje. Dřepnul si jen proto, aby se mohl zadívat přímo na ni. Do prdele.

Otřásla se. Poprvé za dobu, co jezdila po celé zemi a fotila opuštěná místa, jí myslí prostoupil opravdový strach. Ne vzrušení z neznáma, ne nejistota, jestli se na ně opuštěný objekt nezřítí. Ne. Doteď jí vždycky připadalo, jako kdyby tajemnou postavu nechtěně sledovala. Teď si však uvědomila, že postava sleduje ji. Ohlédla se. Najednou jí přišlo, že každý stín vržený na beton čelovkou, je on. Zavřela na displeji fotku a rozklikla kontakty. Chvíli prstem kroužila nad Radkovým jménem.

Ne. Ne, ne, ne. Nejsem měkká. Nesmím bejt měkká. Ne. Ten katalog dodělám, i kdybych na něm měla vypustit duši. Nikdo mě nesleduje. Celej svět si může nasrat. Celej, celičkej svět. Nezastaví mě, ani kdyby mě měli znova čapnout a zavřít do Tábora.

Zastrčila telefon zpátky do kapsy a vydala se dál vstříc padající tmě. Udělala několik fotek parkovišť a opuštěných dílen. Většina z nich bude do katalogu nevhodná, ale určitě je použije jinde. Měly dobrou kompozici a skvělou atmosféru. Snažila se neohlížet každou chvíli přes rameno. Věděla, že praskání větví má na svědomí déšť, cupitání zase tlapičky krys a potkanů. Po celém těle cítila nechtěné doteky jen proto, že neustále procházela pavučinami. Pod nohama jí křupala popadaná omítka a nezvyklé šelestění byla jen ozvěna jejího vlastního dechu. Ale co kdyby…

Konečně dorazila k budově, kterou hledala. Musela projít celý komplex bývalé centrály elektrárny. Pousmála si, protože si vzpomněla na Radka. Určitě už by ji táhl dolů k turbínám a trubkám. Měl rád industriální prostory a rád jí o nich vyprávěl. A ona ho nechávala. I když většině techniky rozuměla líp než on. Ale nechávala ho, neopravovala ho, věděla, že o nic nejde. A on měl radost. A ona měla radost, že on má radost. Takový chvilky jí za to stály…

Protáhla se rozbitými dveřmi dovnitř a ocitla se v recepci. Sama totiž vůbec nemířila k trubkám a turbínám, neměla ani zálusk na polorozpadlé komíny. Mířila nahoru. Šlapala jedno patro za druhým po hladkých, kluzkých schodech, a těšila se, až se konečně ocitne ve velkých otevřených kancelářích. V šestém patře se jí konečně poštěstilo. Stanula v rozlehlé místnosti oddělené přepážkami. Zkusila štěstí a zajásala, když po cvaknutí vypínačem několik stropních zářivek opravdu zablikalo a rozsvítilo se. Stěny byly vymalované vybledle zelenou barvou, to určitě proto, aby se tam přepracovaní účetní a nevyspalé programátorky cítily aspoň trochu příjemně. Počítače byly na svých místech. Monitory byly zaprášené, ale vypadaly stále funkční. Pevné linky stály vedle nich. Velké květináče v rozích byly dávno prázdné, nezbyla v nich ani hlína. Židle byly zasunuté u stolků, pečlivě srovnané, jako kdyby měli příští ráno všichni zaměstnanci znovu přijít. Vytáhla foťák, natiskla oko k hledáčku a začala. Pomalým krokem obcházela místnost a rozhlížela se. Pouhým okem člověk nikdy dobrý záběr nesežene. Jen v hledáčku vždycky spatřila přesně to, co hledala. Malé obdélníkové ostrůvky samoty. Ostrůvky přechodného klidu, který vedl z jednoho chaosu do druhého. V hledáčku viděla okamžiky přerodu klidu v neklid, okamžiky, ve kterých se strach a samota měnily v útěchu. V hledáčku viděla vzpomínky na místa, která její rodiče pamatovali plná života. Některé z nich si tak pamatovala i ona. Bufety, které dávno zkrachovaly, pošty, které plošně přestaly fungovat před několika lety, úřady, které začaly být zbytečné a bez udání důvodu ze dne na den zely prázdnotou. Viděla vzpomínky na všechna místa, která spolu s Radkem navštívili. Na místo, kde se poprvé setkali, na místo, kde se opravdu seznámili. Na místo, kde se poprvé milovali. Tělem se jí rozlilo pronikavé teplo. To teplo, které cítila jen když fotila. Cítila je jen na takových místech, která byla hodna jejích fotek. Na místech, kde jí běhal mráz po zádech a kde jí připadalo, že se tam střetávají dva, možná tři, čtyři světy. Na místech, kterým tak úplně nerozuměla, a přesto je do posledního vlákna v koberci chápala. Na místech, jako bylo tohle. Cítila plíseň a zatuchlinu, dvě vůně, které nešly dohromady s celkovým vzezřením místnosti. Kdyby všechno nepokrývala tlustá vrstva prachu, připadalo by jí, že si všichni zaměstnanci odskočili jen na polední pauzu.

Přešla chodbičkou o pár místností dál. Dorazila do menší kanceláře, nejspíš té, která patřila vedoucí oddělení, ať už to bylo oddělení čehokoliv. Byla pečlivě vyklizená, nezbylo v ní nic kromě prázdného stolu, kancelářské židle a několika skříní a polic. Na stěně visel zažloutlý certifikát kvality. Čeho, to už nebyla schopná přečíst. Cvakla několik snímků. Stůl vypadal v kanceláři tak osamělý… Chvíli přemýšlela, jak se tu asi cítil původní obyvatel kanceláře. Připadal si tu odříznutý od ostatních? Sledovala bedlivě prosklenými dveřmi každého ze zaměstnanců ve vedlejší místnosti? Radkovi by se tu líbilo. Vždycky, když narazili na podobné místo, bavili se tím, že se snažili domyslet si příběhy lidí, kteří je dřív využívali. A tady to příběhy přímo dýchalo. Nevěděla, čím to bylo, ale bylo to tak. A Radek by se z toho štěstím pomátl. Vždycky, když byli na „lovu“, ožíval. Oči mu zářily o něco víc než obvykle, dokonce se i většinu času usmíval. Když byli spolu na jednom z těchhle míst, bral ji za ruku. Šeptal jí do ucha oplzlosti a smál se jejím vtipům. V takových chvílích ho měla ráda. Opravdu ráda. Odtáhla hledáček od oka. Zůstane s ním. Zvládnou to. Už jí přece zbývá jen pár snímků. Jakmile dodělá katalog, Radek přestane být tak napjatý. Bude to dobré. Patří k sobě. Přece oba ví, že k sobě patří.

Zavrzala podlaha. Zvuk ji z myšlenek vytrhl tak prudce, že zpanikařila. Pokusila se ohlédnout po strůjci onoho rámusu, špatně došlápla a svalila se na zem. Horko těžko se jí podařilo otočit tak, aby dopadla na záda a neupustila foťák, který křečovitě tiskla k hrudi. Zasraná práce tohle. Až po pár vteřinách si uvědomila, že jí levého lokte vystřeluje do celé paže bolest. Praštila se o ostrý roh futer rovnou do brňavky a její bolestné zaskučení se rozléhalo tlumeně osvětlenou kanceláří. Nemotorně se vyškrábala do sedu. Uslyšela za sebou pomalé kroky. Pak zvuk ustal. Srdce jí vyskočilo až do krku. V první chvíli se neodvážila ani pohnout. Celé její tělo ztuhlo a nezmohla se na nic jiného než na naslouchání šelestu kolem a úpěnlivé modlení. Ticho.

Sebrala v sobě veškerou odvahu a pomalu se otočila. Byla na špinavé podlaze na všech čtyřech a s němě otevřenými ústy zírala před sebe. Dřepěl přímo před ní. I ve světle vypadal jako stín, temný, lehce rozmazaný v obrysech. V neforemném obličeji se leskly dvě velké oči a slepě zíraly přímo na ni. Nehýbala se. Její tělo bylo napjaté jako struna, každý sval byl připravený k okamžitému úprku, ale končetiny odmítaly poslouchat slova znějící v její hlavě hlasem jejího otce. Vypadni odsud. Okamžitě vystřel z místa a utíkej. Nedokázala to.

Naklonil se trochu blíž k ní.

Vyjekla a instinktivně uskočila vzad. Dopadla na zadek a těžký foťák se z jejích zpocených dlaní zhoupnul na popruhu dolů, vrazil jí přímo do břicha. Bylo jí to jedno. Bolest nevnímala, slepě šátrala rukama za sebou a couvala, plazíce se pozpátku po špinavém koberci. Nemohla z něj spustit oči. Sledovala, jak naklání hlavu na stranu a dál nehnutě dřepí vedle drátěného koše na papír. Neodvážila se ani mrknout. Bála se, že jakmile oči na jedinou vteřinu zavře, zjeví se hned vedle ní. Nevěděla, co jí může nebo chce udělat, jen věděla, že ho vedle sebe prostě nechce. Uvědomila si, že si svým couváním sama odřízla cestu. Byla v uzavřené kanceláři a jediná cesta ven vedla dveřmi, u kterých dřepěl on. Před očima jí problesklo několik výjevů z dětství. Zářivá stropní světla, sterilně bílé stěny. Zamčené polstrované dveře. Žena v laboratorním plášti hledící na ni se stejným zájmem jako on. Ne. Proboha, teď ne, teď nemůžu, teď ne…

Uslyšela další kroky

Srdce jí znovu poskočilo. Chtěla vykřiknout, ať už to byl kdokoliv, chtěla jim říct, chtěla zařvat z plných plic, že potřebuje pomoc. Znovu ztuhla, když se postava před ní pohnula. Pomalu, ladně. Přiložila ukazovák k místu, kde by měla být ústa. Šárka otevřela pusu, ale slova se jí vzpříčila v krku. Nevydala ze sebe ani hlásku, jen vyděšeně hleděla na siluetu před sebou. Zářivé oči ji dál spalovaly a postava opět znehybněla.

„Tady jseš,“ objevil se ve vchodu do kanceláří Radek. Z očí se jí spustily slzy. Nikdy v životě ho neviděla raději než teď. Pane Bože, děkuju ti, žes zkřížil naše cesty, opakovala si v duchu. Věděla, že je čas poprvé v životě zahodit všechny feministické myšlenky za hlavu a nechat se dobrovolně zachránit, i za cenu toho, že za to doma dostane pořádnou šovinistickou přednášku o tom, že se o sebe sama neumí postarat. Hlavně, že tady neskape. Hlavně, že jí nic neudělá. Hlavně, že se k ní nepřiblíží. Hlavně, že bude po všem.

„Pomoc,“ zašeptala neslyšně. Radek se dlouhými kroky rozběhl chodbičkou. Až teď si všimla, že v rukou třímá hasičskou sekyrku, nejspíš ji vyrval ze zdi ještě dole v přízemí u požárního hydrantu. Už byl jen pár kroků od nich. Se stoickým výrazem ve tváři se blížil ke stínové postavě, která se stále ani nehnula. Upíral unavené, krví podlité oči přímo na ni. Prosebně hlavou pokývala. Prosím, jen mě odsud co nejrychleji dostaň. Už byl u nich. Už napřahoval svalnaté paže, sekyra mu zasvištěla nad hlavou. Pocit úlevy v mžiku oka vystřídala další, mnohem silnější vlna děsu. Radek proběhl skrz dřepící postavu. Napřažená sekyra se dala do pohybu. Mířila jí přímo do obličeje.

Ne. Takhle ne. Prosím.

Instinktivně si zakryla hlavu. Pevně zavřela oči. Během několika milisekund se jí podařilo rozloučit se v duchu s celým světem.

Ohlušující rána.

Bolestivé zavytí.

Druhá rána.

Ticho.

Rozvzlykala se.

Ležela schoulená do klubíčka na podlaze a nekontrolovatelně se třásla.

Trvalo celou věčnost, než jí došlo, že je naživu. A připadalo jí to jako celé hodiny, než se odvážila otevřít oči. Nejprve viděla jen rozmazané šmouhy. Oči měla zalité slzami, které jí nekontrolovatelným proudem stékaly po tvářích. Musela se uklidnit, potřebovala se zorientovat. Po čtyřech dolezla k otevřeným dveřím a nahlédla do místnosti, ze které se před chvílí vyřítil Radek. Přepážky byly popadané, stoly vychýlené ze svých děsivě přesných rozestupů. Monitory se válely po podlaze. Ze stropu visely dvě dlouhé blikající zářivky a okna byla vysklená. Ve zdi naproti ní zela obrovská puklina, ze které opadávala omítka. V nově vytvořené uličce vedoucí od ní přímo k Šárce stál on. Nehybně, klidně. Oči, které odrážely světlo zářivek, opět hleděly na ni. Nechápala.

Pohnul se. Jen jemně, aby ji nevyplašil. Rukou ukazoval na podlahu vedle sebe. Mlčela. Ale něco udělat musela. Vyškrábala se na nohy a přidržujíc se kancelářských stolků, vydala se pomalu k němu. Navalilo se jí, když spatřila výjev u jeho nohou. Radek ležel na kancelářském koberci zkroucený v komické póze. Byl rozlámaný na kusy. Nedýchal. On však neukazoval na něj. Jeho rozmazaný prst mířil na malou černou krabičku ležící sotva metr od něj. Externí disk, který nosil v náprsní kapse bundy. Nejistě se na něj zadívala. Kývnul. Musela projít těsně vedle něj, aby mohla disk zvednout ze země. On se ani nepohnul. Sledoval každý její krok. Když konečně držela disk v ruce, otočila se zpět na něj. Tentokrát měl zdviženou druhou ruku. Vyděsilo ji to, ale snažila se v sobě potlačit další skřek. Ukazoval na jednu z počítačových obrazovek. Sklouzla pohledem k disku v ruce, pak se znovu zadívala na něj. Kývnul. Moc nevěřila, že by tak starý a zanedbaný počítač mohl ještě fungovat. Ale co, elektřina tu byla. Třeba to zvládne. Dobelhala se ke stolku, sundala si batoh a ztěžka dosedla na kancelářskou židli. Cítila se nesvá z toho, že stál za ní a stále na ni zíral. Ale neměla co ztratit. V duchu počítala s tím, že za několik málo minut stejně dopadne jako Radek. Sehnula se a pod stolem nahmatala velké kulaté tlačítko na krabici počítače. Stroj chvíli mlčel, ale pak začal spokojeně vrčet. Na obrazovce bliklo zelené světýlko a brzy se objevil obraz. Přihlásila se jako návštěvník a z batohu vytáhla kabel, kterým připojila Radkův disk k počítači. Vyskočilo na ni dialogové okno požadující heslo. Vyťukala na hlasité klávesnici C H O M S K Y a stiskla enter. V prohlížeči souborů se objevila jediná složka s názvem ‚katalog‘. Když ji otevřela, našla v ní úhledně seřazené všechny snímky, včetně těch, na kterých Radek pracoval ten den. Jen na sobě všechny měly podivný sépiový filtr. Mezi snímky objevila i jeden soubor PDF, taktéž nazvaný ‚katalog‘. To je zvláštní, vždyť kompletaci jsme ještě ani nezačali řešit… Dvakrát na něj poklepala a počítač u jejích nohou se rozvrněl o něco hlasitěji. Na monitoru vyskočila titulní stránka.

 LIMINÁLNÍ PROSTORY A VLIV KONTEXTU NA VNÍMÁNÍ OBRAZU

CTIRAD MERTL

 Znovu se roztřásla.

Na rameni ucítila dlaň.

Tělem se jí rozlil chlad.