#Philippe descola

[accuratepicuresofanthropologists]

Philippe Descola, via Tipití.

One L, three Ps.

[fabiansteinhauer]

summer academy

Heute nehme ich mit Anna Clara Lehmann Martins, Haochen Ku und Juma Noah Omollo an einem Round-Table-Gespräch der Sommerakademie des MPI für Rechtsgeschichte und Rechtstheorie teil. Wir diskutieren aus vier unterschiedlichen Perspektiven folgende Frage: When does law begin? Ich bringe die Perspektive einer Rechtstheorie ein, die sich für dasjenige am Recht interessiert, das man Bild, Fiktion und Technik nennt. Immer dann, wenn etwas anfängt, fängt auch das Recht an. Anfangen ist legal technique in Yan Thomas Sinne; es ist darüber hinaus aber auch eine juridische Kulturtechnik, also eine Technik, die zwar rechtlich zum Einsatz kommt, aber nicht nur rechtlich zum Einsatz kommt. Heute stelle ich die Operation lancieren/launchen vor. Man braucht dafür eine Lanze, etwa einer der Lanzen der Dämmerung, von denen Philippe Descola spricht, und man braucht ein Operationsfeld, zum Beispiel einen Acker oder eine Tafel, auf deren Grund man die Lanze nutzt, um etwas vom Recht zu lancieren/ zu launchen. Die Aufstellung einen Gnomon (eines kosmographischen Objektes) verlangt zum Beispiel, die Lanze in den Boden zu rammen. Damit kann man sich und andere in Raum und Zeit orientieren, also zum Beispiel Zeit messen. Man kann dann mit einer Illusion Zeit haben, zum Beispiel mit der Fiktion, alles was in Sichtweite der Lanze wäre, wäre zur gleichen Zeit am gleichen Ort und würde eine Gegenwart, zum Beispiel die Moderne, teilen.

[professeur-stump]

Jamais tranquille

2299. « Ce cheval ne tient plus dans le cadre », Bruno Latour (Bruno Latour, « Ce cheval ne tient plus dans le cadre », ou les nouveaux avatars de l’analogisme, 2018) dans (Geremia Cometti, Pierre Le Roux, Tiziana Manicone, Nastassja Martin, Au seuil de la forêt, livre d’hommage à Philippe Descola, L'anthropologue de la nature) (Tautem, 2019)

⌘ pdf ⌘

[argyrocratie]

[fabiansteinhauer]

Der Kürassier im Walde

Wer ist eigentlich dieser Kürassier im Walde? Ist das der Karl-Heinz Ladeur, der darauf insistiert, dass Philippe Descola einer der Rechtstheoretiker jener säumigen Zeiten ist, die manche sometimes, andere wiederum Gegenwart nennen? Oder ist der Kürassier im Walde Descola selbst? Ist das der K., der irrigerweise davon ausgeht dass ihm sein H. gestohlen wurde? Ist das F, also jemand for fake?

Antwort: Der Kürassier im Walde ist derjenige, der im Rauschen den Informationen lauscht und dabei den l'odeur des fauves wittert.

“Among the Tunkus, the Samoyeds, the Xant, and the Mansi, the whole forest is believed to be animated by a spirit. This usually takes the form of a large member of the Cervidae family but it may also manifest itself in many other incarnations. Trees too may possess souls of their own or may constitute plant doubles of certain humans, which is why it is forbidden to fell young trees. In the Buryat language the spirit of the woods is known as “Rich-Forest” and it may take two forms. One is positive, provides game for humans, and wards off their sicknesses. The other, often presented as the son or brother-in-law of the former, in contrast disseminates misfortune and death and spends its time hunting down human souls and devouring them. The ambivalence of Rich-Forest (which is equally characteristic of the configurations of “masters of game” among Amerindians) forces humans to take multiple precautions in their relations with the wild animals for which this double figure acts as a guardian.”

— Philippe Descola - Beyond Nature and Culture

[chansonsinternationales]

Philippe Descola : “J’admets tout à fait l’idée que nous sommes mortels, à la fois comme différentes civilisations et comme espèce” | Philosophie magazine

[demonstars]

every time i research amazonian mythology fucking philippe descola is at the scene of the crime WHAT DO YOU KNOW. WHAT DO YOU KNOW

[shi1498912]

Miyazaki | Die Natur im Blick | Doku HD | Arte

Videobeschreibung:

Hayao Miyazaki ist der unbestrittene Meister des japanischen Animationsfilms. In seiner über 40-jährigen Karriere hat er ein poetisches, visionäres und tiefgründiges Werk geschaffen, das Philosophie, Ökologie und Animismus miteinander verbindet und ein breites Publikum aller Altersgruppen auf allen Kontinenten begeistert. Die Dokumentation zeichnet erstmals das gesamte Leben und Werk des japanischen Filmemachers Hayao Miyazaki nach, der seit fast 50 Jahren die Welt mit seinen Animationsfilmen verzaubert. Eine ganze Generation ist mit Miyazakis Werken aufgewachsen. Die Natur spielt dabei eine besondere Rolle. Figuren wie der Waldgeist Totoro oder die Prinzessin Mononoke haben Kultstatus erlangt. Mit seinen Klassikern „Prinzessin Mononoke“ (1997), „Chihiros Reise ins Zauberland“ (2001) sowie „Der Junge und der Reiher“ (2023) hat Miyazaki filmische Kunstwerke geschaffen. Dafür belohnten ihn zahlreiche internationale Auszeichnungen. Miyazaki wurde 1941 während des Zweiten Weltkriegs in Tokio geboren. Seine Familie besaß eine Fabrik, in der Teile für die Zero-Bomber hergestellt wurden, die bei Kamikaze-Angriffen zum Einsatz kamen. Miyazakis Mutter war schwer krank. Er wuchs im zerstörten Nachkriegsjapan auf und entdeckte früh seine Leidenschaft für Mangas. Mit 17 Jahren beschloss er, sein Leben dem Zeichentrickfilm zu widmen, da er in dieser magischen Kunst eine Möglichkeit sah, die Dämonen zu besiegen, die ihn seit jeher quälten. Viele seiner oft autobiografischen Werke zeugen von der tiefen Besorgnis des Filmemachers über den Zustand der Welt und spiegeln das Auf und Ab des 20. Jahrhunderts wider. In Interviews mit Familienmitgliedern wie seinem Sohn, dem Regisseur Gorō Miyazaki, und Weggefährten wie dem Produzenten Toshio Suzuki sowie Intellektuellen wie dem Anthropologen Philippe Descola und dem Philosophen Timothy Morton, wird deutlich, wie stark Miyazakis Werk von der japanischen Kultur, Animismus und Pazifismus geprägt ist. Seine abendfüllenden Filme fügen sich zu einem ebenso intimen wie universellen Weltbild, das angesichts der Klimakrise mehr denn je unser Verhältnis zur Natur und zum Leben hinterfragt. Dokumentarfilm von Léo Favier (F 2022, 82 Min)

Lohnt sich anzuschauen!

[hadivadlo]

Od tvůrců inscenace Věřit v šelmy: Inspirační zdroje a kontexty

Jaké inspirační zdroje provázely vznik inscenace Věřit v šelmy, adaptace stejnojmenného románu francouzské antropoložky Nasstasje Martin v režii Júlie Rázusové?

Věřit v šelmy, foto David Konečný

Piers Vitebsky: Sobí lidé

Francouzský antropolog Piers Vitebsky prováděl zejména v 90. a nultých letech na Sibiři výzkum, při kterém mapoval život pasteveckých komunit po rozpadu Sovětského svazu. Kniha Sobí lidé (2009, SLON) velmi přístupnou formou zachycuje jeho pobývání mezi Eveny, kteří se svými sobími stády v proměněném systému bojují za zachování po staletí udrženého kočovného způsobu života. Kromě příběhů jednotlivých komunit přibližuje také konkrétní okolnosti soužití se zvířaty v náročných podmínkách sibiřské krajiny. „Člověk by se téměř mohl ptát, zda vlastně spíše sob nedomestikoval lovce, protože domestikace přiměla lidi, aby místo zastavování a chytání zvířat ze stád následovali trasy jejich putování, a tak se u nich vyvinula cyklická forma kočovného způsobu života, jak ho známe dnes.“ 

Nastassja Martin, Mike Magidson: How People of Kamtchatka survive at -30° in Winter, Kamtchatka, a Summer with the Evens

Dva filmové dokumenty, které natočila Nastassja Martin s dokumentaristou Mikem Magidsonem, zachycují život evenské komunity v Tvajanu, se kterou Nastassja navázala blízké vztahy, doprovázející ji také v knize Věřit v šelmy. Rozhodnutí Darji vrátit se po rozpadu Sovětského svazu do míst, kde vyrostla, obnovilo socialismem zpřetrhané pouto rodinné buňky k předchozím generacím. Filmy nabízí vzácnou možnost vidět relativně zblízka okolnosti, které v knize zůstávají zahalené do nejasných stínů slov: každodennost života v blízkosti lesa a řeky a křehkou otázku předání tohoto způsobu života nejmladší generaci.

Alice Koubová: Odolnost in Odolná společnost / rozhovor s psychoanalytikem a spisovatelem Borisem Cyrulnikem 

Téma odolnosti nebo resilience jako společenské teorie s námi v přípravách inscenace Věřit v šelmy silně rezonovalo. Nastassja své zranění nahlíží také jako zkušenost dvou sociálních uspořádání – na Kamčatce a ve Francii. Způsoby, jakými oba zdravotnické systémy pečují o zraněnou čelist, Nastassja vnímá jako příznaky přetrvávajícího konfliktu mezi Východem a Západem. Její vlastní vůle k životu a schopnost zotavit se je příběhem odolnosti, která hledá způsoby, jak propojovat světy. Namísto vymezování utváří nový prostor: meziprostor, ve kterém je možné budovat mosty a spojení.

Boris Cyrulnik

Werner Herzog: Grizzly Man

Film o odkazu člověka, který měl blízko k medvědům. Timothy Treadwell trávil mnoho roků letní měsíce v aljašské divočině pozorováním medvědů grizzly. Byl zřejmě přesvědčený, že světu šelem rozumí lépe než tomu lidskému, dokud při jednom ze setkání s obdivovaným zvířetem nezemřel. Prostřednictvím videozáznamů, které po sobě zanechal, a výpovědí jeho blízkých, vypráví Werner Herzog silný příběh o pobývání na nezřetelné hraně lidství. Prolíná se v něm fascinace divokou šelmou a její svobodou s touhou opustit zraněnou společenskou identitu, poznamenanou alkoholismem a vyloučením.

Timothy Treadwell

Pascal Quignard

rozhovor

„Zprostit minulost jejího opakování, to je ten podivný úkol. Zprostit sebe samé nikoliv existence minulosti, ale jejího pouta, to je ten podivný, ubohý úkol.“ Nastassja se ve Věřit v šelmy i v naší inscenaci obrací k těmto slovům Pascala Quignarda ve snaze integrovat událost střetu s medvědem do běhu svého života. Čas mýtu, čas, který nemá orientaci, čas jako fyzikální veličina – čas je tématem, ke kterému se romanopisec a esejista Pascal Quignard celoživotně vrací. Česky vyšly jeho knihy Všechna jitra světa (1998, Odeon), Bludné stíny (2005, Jitro) a Terasa v Římě (2011, Rubato), v přeloženém rozhovoru publikovaném na serveru iLiteratura mluví o své práci a o tom, jak vnímá historii. Předkládá radikální myšlenku, že historie je „ubohá konstrukce orientovaná v čase, aby uklidnila lidi.“

Pascal Quignard

Philippe Descola 

rozhovor  přednáška Příliš lidský svět o výstavě The Making of Images

Francouzský antropolog Philippe Descola studoval populace Amazonie a dlouhodobě se věnuje vztahům mezi lidskými a ne-lidskými obyvateli světa. Descola je učitelem Nastassji Martin a vedl její disertační práci věnovanou Gwich’inům, nativním obyvatelům Aljašky. Teze své knihy Beyond Nature and Culture představil také prostřednictvím výstavy The Making of Images, a popisuje čtyři modely, podle kterých lidé na různých místech Země utváří svůj vztah ke světu: naturalismus, animismus, totemismus a analogismus. Myšlení animismu vysvětluje na podstatě masky, která lidskou tvář překrývá tou zvířecí. Nastassja se po setkání s medvědem ocitá v hraničním stavu, který také nahlíží skrze animismus: „Došlo k hybridizaci, a přesto jsem stále sama sebou. Alespoň myslím. Něčím, co se mi podobá a co má navíc rysy animistické masky: Jsem inside out. Animistickou podstatou lidí je pokřivená tvář masky. Napůl člověk napůl tuleň, napůl člověk napůl orel, napůl člověk napůl vlk. Napůl žena napůl medvěd.“ Právě tyto myšlenky se pro nás staly klíčem k uchopení medvědovy přítomnosti v inscenaci.

Philippe Descola

Nastassja Martin

Zpracování inspirací: Anna Prstková

[mnemosyne-shared-atlas]

Capture d'écran, issue de la conférence de Philippe Descola, "Qu'est-ce que le paysage ?", 24.09.2024.

[alyydeejay]

“Merchant provides one of the clearest accounts of how animistic and organic assumptions about the cosmos were replaced by a view of nature “as a system of dead, inert particles moved by external rather than inherent force.” She described how new institutional and juridical forms of patriarchy and misogyny grew out of the rejection of a nurturing and vitalistic understanding of nature and the restructuring of reality around the metaphor of the machine. For Philippe Descola, the idea of a categorical separation between nature and humanity gained acceptance in early modern Europe and was reinforced by a belief in “a universal human tendency to overcome natural constraints and instinctive forces.” Thus, social customs and behaviors that derived from an interlacing of the human with animals, insects, plants, forests, rivers were eliminated or marginalized. A life world whose social rhythms were originally shaped by the alteration of the season, phases of the moon, migration of birds, the oscillation of day and night, of sleep and waking, the sequence of festivals, nonetheless left its traces on the seemingly insignificant activities of everyday life.”

#calltoartemis

[nedsecondline]

Note de lecture : “Ethnographies des mondes à venir” (Philippe Descola & Alessandro Pignocchi) — Charybde 27 : le Blog | Barbara Crane Navarro

Un dialogue d’une extraordinaire vitalité entre le penseur de l’anthropologie de la nature et le chercheur aquarelliste des luttes sociales et écologiques contemporaines : par l’acuité de l’échange et aussi par le soulignement narquois et poétique jailli des dessins, un moment intense et décisif. x À une époque, je disais volontiers que j’étais un passionné […] Note de lecture : “Ethnographies…

[fabiansteinhauer]

[professeur-stump]

Les 4

2298. Le grand entretien avec Philippe Descola, Laura Raim, Adèle Flaux (Adèle Flaux, Laura Raim, Le grand entretien avec Philippe Descola, 2023) (upian, Arte, 2023)

⌘

[entomoblog]

La fin du partage entre nature et culture ?

See on Scoop.it - EntomoScience

"Notre rapport à la nature se fonde sur la distinction entre nature et culture. Face à la crise climatique, ne faut-il pas dépasser ce "Grand partage" ?"

  Avec philosophie

Par Géraldine Muhlmann

Épisode • 5/5 du podcast Qu’appelle-t-on les sciences humaines ?Vendredi 31 mai 2024

  Avec

Philippe Descola Anthropologue, professeur émérite au Collège de France, médaille d’or du CNRS 2012, spécialiste du rapport à la nature établi par les sociétés humaines

Catherine Larrère Philosophe, professeure émérite à l'Université Paris 1 Panthéon-Sorbonne, spécialiste des questions éthiques et politiques liées à la crise environnementale et aux nouvelles technologies

  Dans ses travaux, Philippe Descola souligne le “Grand partage” sur lequel repose la culture occidentale, celle faite entre la nature et les êtres humains. Il précise : “le terme d'environnement est intéressant puisqu'au fond il est très anthropocentrique, c'est tout ce qui constitue l'entourage des humains”, et “tout cet entourage a été considéré depuis longtemps comme quelque chose d'extérieur avec lequel les humains avaient imposé une séparation”.

  Catherine Larrère nuance cette idée en s’appuyant notamment sur Rousseau. “Rousseau dit “l'homme tient à tout ce qui l'environne”, ce qui n'est pas une façon de dire la supériorité humaine, mais au contraire de montrer la dépendance des humains par rapport à ce qui les environne”. Ainsi, “on fait de Rousseau l'apologiste d'une nature, alors que Rousseau ne pense jamais la nature comme une substance séparée”.

[jeffreychang]

月讀一冊．五月． 石虎 Prionailurus bengalensis

將來世界民族誌． Ethnographies des mondes à venir． Philippe Descola, Alessandro Pignocchi