#Jolana Matějková

[paskvilnet]

Kůrovec v Národním parku Šumava

Malý, nenápadný brouček kůrovec působí jako permanetní rozbuška mezi vedením Šumavského národního parku a ekologickými aktivisty. Ale i řadou dalších. Ke kauze se vyjadřují ekologové, vědci, lesníci a také starostové dvaadvaceti místních obcí, politici a občané. Vše se točí zejména kolem otázky, zda v první zóně národního parku proti kůrovci zasahovat, či ponechat přírodu, ať se s ním vypořádá sama. První zóna parku byla v roce 1995 zmenšena na třináct procent rozlohy parku a v roce 1999 byl navzdory protestům zrušen bezzásahový režim prvních zón.

Na toto bezzásahové pásmo 1300 set hektarů navazuje tři a půl tisíce hektarů stejné plochy zasažené v Bavorsku. Tam je ale smíšený les, vedle smrků je v něm i řada buků.

Kůrovec má čtyři, pět milimetrů. Při poslední kalamitě se přemnožil tak, že jich bylo v jednom stromě až 1000 000. Má skvělou životaschopnost: Z jednoho vitálního kůrovce může být až osm dalších. Jak se množí, záleží vedle jiných faktorů, hlavně na počasí. Obvykle nenapadá zdravé stromy, ale stromy, které jsou oslabené.

V roce 1995 začalo současné vedení správy Šumavského národního parku v čele s ředitelem Ivanem Žlábkem, přes odpor ekologických aktivistů i některých zástupců odborné veřejnosti realizovat metodu razantního postupu proti kůrovci a vzrostlé stromy kácet. V první zóně Národního parku stromy zůstaly ležet, ve druhé zóně bylo osmdesát procent kmenů odvezeno. V některých případech se prokázalo, že stromy byly odváženy i nad povolené limity.

V chráněné krajině vznikly velkoplošné holiny. Podle některých názorů otevřely prostor větru, který nyní likviduje značné plochy lesa. Vznikly tak polomy a zkáza lesa pokračuje dál. Zvláště se to dotýká oblastí Modravy, Kvildy a Srní.

Na podzim přijela do Čech mise Světového svazu přírody, která měla za úkol zjistit pravý stav situace. Na jaře nepotvrdila správnost zásahu v první zóně Šumavského národního parku a doporučila jeho jádro rozšířit na souvislé plochy. Pro zásah do první zóny národního parku si ministr životního prostředí Miloš Kužvart musel vyžádat výjimku.

Kůrovec - lýkožrout smrkový k lesu neodmyslitelně patří a je v něm stále přítomen. Urychluje odumírání starých stromů, které tak uvolňují místo mladým. Jde jen o to, aby ho nebylo v lese přespříliš. Brouček na obou stranách hranic se už nepřemnožuje, správy lesů likvidují následky poslední kalamity. V Bavorsku nové stromy sází vítr a před zvěří je chrání ležící uschlé kmeny. V Čechách mladé jeřáby, buky a jedle vysazují lesníci a ochraňují je dřevěné ohrady.

Názory na další směřování národního parku zůstávají různé. Jistotu máme jedinou: brouček, který byl na konci devatenáctého století nazýván zlatým, protože lidem přinesl práci, se za nějaký čas zase přemnoží.

[paskvilnet]

Rekultivace

V průběhu několika desítek let těžba uhlí spolkla v severních Čechách řadu osad, vesnic i původní město Most. Některé povrchové doly a výsypky dosahují plochy až přes tisíc hektarů a hloubky až 200 metrů. Jen v osmdesátých letech se zde každý druhý rok přesunovalo takové množství zeminy a uhlí, které je srovnatelné s objemem hory Říp. V bývalých dolech je krajina obnažena do geologických vrstev starých desítky až stovky milionů let. Zásoba uhlí bude v polovině tohoto století vyčerpána. Nad severočeskou krajinou se vznáší otazník: Jak ji vzkřísit?

RNDr. Ivo Přikryl: Cílem rekultivace je území ozelenit, v tom starším pojetí to je zalesnit, vytvořit zemědělské plochy. V tom novém pojetí obnovit i jeho další funkce. V každém případě vytvořit krajinu, do které by se znovu vrátili lidé. Mohli by zde sportovat, houbařit, rybařit. Vyjít si na nedělní procházku.

Snahy o rekultivaci mrtvé krajiny na severu nejsou nové.

RNDr. Ivo Přikryl: Stojíme u okraje města Ležáky, u míst, kam byl přenesen kostel z města Most, který už neexistuje. Je to ukázka rekultivace pro městskou oblast. To, že je zdařilá, o tom svědčí i množství lidí a zvířat.

A takhle vypadá po několika letech rekultivovaná Střimická výsypka. Překvapilo nás, kolik zde žije zvěře - srnců, zajíců, prý i kanců. Proč? Krajina je opuštěná a nikdo zvěř neruší.

Tato část země trpí vážným nedostatkem vody: Zmizely odsud desítky potoků, řeky i Komořanské jezero. Kde dřív byly louky, vlhké pastviny a lesy udržující vláhu, tam jsou dnes výsypky, doly a suchá stepní krajina. Byl vážně narušen přirozený koloběh vody. Namísto vlhkého vzduchu stoupá vzhůru teplý a vysušuje například nově zasazené stromy. Také zalesnění Krušných hor je podmíněno obnovou vodního cyklu.

RNDr. Ivo Přikryl: V Podkrušnohoří začíná vznikat soustava velkých jezer v zatopených lomech. První vzniklo v Chabrovicích a další budou vznikat do poloviny století. Záleží na tom, jak lomy budou ukončovat svoji těžbu uhlí. Plocha, která byla postižena těžbou má tisíc km2, jedna třetina je přímo dotčena povrchovou těžbou.

Současný plán na rekultivaci krajiny počítá s vytvořením soustavy jezer a nemá svým rozsahem u nás ale ani jinde v Evropě obdoby. Nápady zasypávat dvousetmetrové důlní jámy či je naplňovat odpadem z celé republiky naštěstí neprošly. Budou se napouštět vodou z řek Bíliny i Ohře. Pak nebude nutné z odtěžených jam stále odčerpávat spodní vodu, která je kyselá a postupně by je zatopila. Vzniknou obrovské rezervoáry čisté vody. Představte si, že v jezeře ze zatopeného lomu o ploše 1000 hektarů a průměrné hloubce 30 metrů, bude vody jako v 40-50 rybnících Rožmberk.

Vítězslav Jungmann: Hloubka vodní plochy je nejvíc šedesát osm metrů, průměr šedesát. Čistota vody je zde pro potápěče nejlepší v republice. Viditelnost je pět šest metrů. Ještě ve čtyřiceti metrech potápěči nemusí používat baterky .

Rekultivace po těžbě probíhá ze zákona současně s těžbou, náklady na ni jsou zahrnuty v ceně uhlí. Pro rostliny, zvířata i lidi je důležité, aby se oživování krajiny zbytečně neprodlužovalo. Svými náměty a úsilím této oblasti zase vtisknout život a udělat z ní znovu krajinu kulturní, můžete napomoct i vy. Je paradoxní, že zatím se o ni zajímají víc lidé z jiných koutů Čech, než ti kteří v ní žijí.

[paskvilnet]

Ekodům

Kdo bydlí, ten žije. Ale žít i bydlet se dá různě. Jednou z možností je nalézt domov v ekodomě. Energetické zdroje, kterých ekodomy využívají jsou různé, většinou se jedná o tepelná čerpadla, solární kolektory, kotle na biomasu. V našich zeměpisných podmínkách jsou kombinovány s klasickými energetickými zdroji. Staví často za velkých porodních bolestí, takřka co dům to originál.

Dostavba Temelína nás posunula do situace, kdy nemusíme energií šetřit. Ekologické domy budují ti, kteří uvažují v globálních souvislostech. Nejednou si dům vyžádá i velký fyzický vklad od nich samotných. Jejich sousedi staví domy v duchu podnikatelského baroka podle vzorníku na klíč. Je ale dokázáno, že energeticky náročné rodinné domy se významně podílí na strmém nárůstu skleníkového efektu. Jedním z energetických zdrojů, které čekají ještě na naše využití, je slunce. Září pět miliard a prý ještě sedm miliard let bude.

Solární energie je energetickým zdrojem budoucnosti. Je to čistý a obnovitelný zdroj, který může pokrýt významnou část našich energetických potřeb. Má budoucnost nejen z pohledu environmentálního, ale i z hlediska ekonomického. I velké nadnárodní společnosti očekávají, že solární energie se stane časem ekonomicky výhodný zdroj. Na prosazení tohoto typu energie se čeká už dlouho. Hlavním důvodem je nízká poptávka po solární energii a s tím spojená její vysoká cena. Vzniká klasický začarovaný kruh - problém vejce nebo slepice.

Jak zavést ekologické uvažování jako princip i při výstavbě rodinných domů už dnes? Bez finanční podpory státu to nelze. Napomoci by tomu měla Ekologická daňová reforma, o které se jedná už i u nás. Představuje zvýšení daní a poplatků za spotřebu primárních zdrojů surovin a snížení daní, které souvisí s lidským úsilím a tvořivostí. Začínají ji připravovat všechny vyspělé státy Evropy včetně Bulharska. Za hranicemi už pochopili, že k nastolení trvale udržitelného života jiná cesta nevede. Už dnes je na vybudování slunečních kolektorů možné dostat podporu státu a výhodné stavební spoření.

[paskvilnet]

Zámek Veltrusy před a po povodni

Vojtěch Láska, ředitel Státního ústavu pam. péče pro Střední Čechy: Jsme ve Veltrusích.Barokní zámek a park nechal postavit hrabě Chotek. Roku 1885 však park zničila povodeň. Jeho syn vytvořil park nový – okrasně krajinářský, který se rozprostírá na ploše dvě stě osmdesáti hektarů a byl zachován v původní podobě do loňských povodní. Středem parku se táhne alej a park je ohraničen systémem vzájemně propojených vodních kanálů.

Loňské srpnové povodně ponořily celý areál téměř na týden do mocného proudu řeky Vltavy. Dne 13. srpna 2002 byl zámek odříznut od okolního světa a v noci pronikla voda i do něj.Výška hladiny se pohybovala od 1 do 3m.V budovách byly poškozeny omítky, malby, dřevěné doplňky. Povodeň vážně zasáhla také Pavilon Marie Terezie, Laudonův pavilon, sušárnu ovoce i hájovnu.

Eva Hájková, kastelánka: O tom, jak vystoupala voda, si můžeme udělat obrázek díky Sfinze. Celá byla zaplavena. Přežila jen díky tomu, že byla čerstvě zrestaurována. Povodně bohužel zasáhly také prostor Lužního lesa, jeho pravá část byla kompletně zavodněna a udušena naplaveninami. Kdyby tato část parku nebyla obnovena, přišel by areál o to nejcennější, co má.

Část parku byla zanesena několikametrovými nánosy písku a štěrku v celkovém objemu přes 200 tis.m3 Zároveň bylo odplaveno několik desítek hektarů orné půdy. V místě, kde se protrhla hráz, vznikl obrovský meandr.V celém parku, který je protkán sítí vodních kanálů, došlo k plošnému vyvracení podmáčených stromů, odhad je zatím 3 000 kubíků dřeva. Zničena byla i dančí obora. Část zvěře utonula, část se rozutekla.

Vojtěch Láska: Povodeň svou ničivou silou protrhla hráz, kterou vybudoval ještě hrabě Chotek.Vzala s sebou i staleté duby, které byly její součástí.

Eva Hájková: Velká voda dosáhla k zámku a zatopila jej. Před očima nám mizely okolní stavby a park.Snad nejdepresivněji působilo vyvracení stromů a křik tonoucí zvěře.

Při životě nás držela myšlenka, že voda musí jednou opadnout. Zbyli jsme tady v těch nejkritičtějších chvílích, kdy jsme byli odříznuti, tři. Velkou oporou nám byl humor. Někdy černý. Když jsme leželi nahoře v panském salonku a kolegyně řekla: Kdyby na nás tak spadl strop! Nezbylo než říct, to bychom byli tomu baroku ještě blíž.

Když voda opadla pustili jsme se do práce. Velmi nám při odstraňování škod vyšla vstříc armáda. O tom, jak vysoko dostoupala voda, svědčí ryska na dveřích. Bude zachována, než bude interiér zcela opraven.

Nejpostiženější ze skvostů byl Laudonův pavilón. Celá stavba se nadzdvihla a sesedla si.

Teprve po jarním tání se ukáže, jak veliké škody vlastně jsou. Odhadovaná částka na likvidaci katastrofy a obnovu zámku spolu s parkem je kolem 200 milionů korun. Ministerstvo kultury zatím poskytlo dvě stě tisíc. Byla by obrovská škoda, kdyby nebylo dost peněz, rukou a odhodlání tuto Národní kulturní památku uvést do původního stavu. Byla by to ztráta nejen pro ty, kteří mají památku rádi, ale pro celou kulturní Evropu.

[paskvilnet]

Libkovice - zmizelý kostel

Bojem za záchranu Libkovic v Severních Čechách žil v letech 1992 v této zemi kdekdo. Vše bylo marné. Libkovice byly srovnány se zemí. Jediné co zbylo, jako vzpomínka na zbytečně pohřbenou vesnici, byl neorenesanční kostel svatého Michala. I ten byl ovšem v červnu tohoto roku zaorán do země.

Ing. arch. Mirjam Skoumalová, Státní ústav památkové péče v Ústí nad Labem: V roce 1993 se podařilo po akcích občanských iniciativ prohlásit kostel za kulturní památku. A bylo rozhodnuto, že Libkovice budou poslední vesnice, která zanikne těžbou. Ministerstvo ale za šest týdnů na příkaz ministra Dlouhého zase statut kulturní památky kostelu vzalo. Místo na, kterém stojíme, se podle našich znalostí a geologických průzkumů nemohlo propadnout. Za tuto situaci nesou zodpovědnost důlní společnosti, které měli zájem vesnici zlikvidovat už před rokem devadesát.

Pavel Jerie, Státní ústav památkové péče: Krajina je nejen živá součást, ale i dílo člověka. Kulturní krajina neodmyslitelně souvisí s lidskými sídly. Patří k ní také aleje, kapličky, poutní místa. To všechno tvoří kulturní krajinu českou. Důvodů, proč krajina mizí, je víc. Je to výrazem nezájmu, nepéče, nedostatečného financování, devastace. Výrazně se na krajině také podepsala severočeská těžba. Byl zničen zámek Duchcov, Zbourán zámek Ahníkov. Nakonec se ukázalo, že zbytečně.

Jedinou nadějí pro českou krajinu je, že se o ni lidé začnou upřímně zajímat. Příležitostí k otevřenému setkání byl druhý ročník konference Tvář naší země, tvář domova. Setkali se zde vodohospodáři, ekologové, památkáři, urbanisté. Společně hledali jazyk, kterým spolu o krajině mohou komunikovat.

Arch. Miroslav Baše, urbanista: Zazněla zde různá varování před expanzí měst do krajiny, před špatným zacházením s krajinou. O krajinu jsme za minulých čtyřicet let skoro přišli.A nedaří se nám ji vrátit do původního stavu.

Dnes z Libkovic nezbyl na kameni kámen, ani cedule s názvem bývalé vesnice. Kostel svatého Michala, byl v tichosti rozebrán. Patřil dolům a jedním z iniciátorů jeho likvidace byl Obecní úřad v Mariánských Radčicích. Prý měli s kostelem jen problémy: Lidé rozebírali zbrusu novou střechu. Likvidace kostela trvala dva týdny. Občané mlčeli, mlčeli i památkáři, není totiž ani žádný zákon či předpis, který by přikazoval, že se o demolici mají dozvědět. Přečetli si to v novinách. Libkovice jsou součást krajiny, která byla kontinuálně obydlena od doby prvních osídlení - tedy od 12. století po současnost. Před očima nám zmizel kus velké historie.