#Intenzivně přemýšlím

[toubledrouble]

Vážení, právě jsem se vrátila z prvního dne výpomoci s organizací krajského kola závodů. Jsem mrtvá. Hodně štěstí mému budoucímu já, protože bude muset vstávat kolem páté, celý den pracovat, jít spát kolem půlnoci, další den zase brzo vstávat a uklízet. Za mě skvělý nápad kterého rozhodně vůbec nelituju (nový příběh do věřte nevěřte)

(dobrá zpráva: měla jsem cool reflexní šátek, ha. Bohužel jsem ho musela vrátit, ale naše posádka si je plánuje sehnat - na výsadky se to bude hodit xd)

[goodbuttaken]

Poprvé mimo Evropu

(něco jako cestopis o mé první random cestě mimo mateřský kontinent; zážitky a možná i inspirace; part 2/jak to vyjde)

Pozdě večer v cizí zemi, jejímiž mateřskými jazyky nemluvím, bez mobilu i mapy. Coming up very soon. Teď si ještě užívám prosincový "letní" (středoevropského standardu) večer na severu Maroka. Je 21:něco, v mém airbnb o mně ví možná tak, že dorazím "večer". Pěším z letiště k hlavní silnici, kde je zastávka MHD do centra.

Dva zásadní problémy: 1) "hlavní silnice" se rušností i pruhy vyrovná D1 a není tu samozřejmě žádný přechod ani podchod, 2) "zastávka" je neoznačená a rozhodně jinde než tam, kde ji vidí Google. Poblíž postává parta chlápků ve žlutých vestách. Chodím tam a zpátky s achillovkami od krve (protože mě nenapadlo nic lepšího než vzít si nevyzkoušené trekové boty) a seriózně přemýšlím, jestli nejsou něco jako dopravní policisté a jestli Maroko není ten typ země s drakonickými tresty za dopravní přestupky.

Ztrácím čas a hlavně - ztrácím kabel k umírajícímu iPhonu. Až když vidím přejít tu dálnici rodinku s kočárkem (úplně bez stresu), přecházím "k zastávce". V jediné otevřené směnárně na letišti mi naštěstí dali i drobné, za které kupuju lístek (jízda kamkoli stojí "10 korun"). V buse ovšem není žádný informační systém a můj mobil se měl vybít už před 10 minutami (literally). Podle času a vzhledu okolí musím prostě tipnout, kde vystoupit.

To se povede, jenže v tu chvíli mi volá má drahá matka (že odjíždím, jsem nikomu neřekl; syrovost zkušenosti), což by ji stálo dost peněz a mě zbytek baterie. Musím zkusit vytočit mé airbnb. V appce, která na starém iPhonu nefunguje, obstarával překlady translator, což mi dojde teď, když se snažím vysvětlit, ať na mě s'il vous plait někdo počká před domem. Nepochopím, jestli mi rozumí, ale mobil je prostě vybitý.

Začátek cesty si +- pamatuju. Nevypadá složitě, ale 17. zatáčku vlevo od oka netrefíte snadno, když i tenhle screen zůstal uvězněný v telefonu. Po 800 metrech jsem to už jen já, název nejbližší zastávky autobusu (na kterou ten letištní nejezdí), jedné okolní firmy a ulice, kde leží bnb. Což je k ničemu, protože zastávky jsou zvykové a všechno má svůj francouzský i arabský název. Já znám francouzský, místní arabský. Otevřená večerka, kde se ptám, jestli neví. "Arrondissement", opakuju do zblbnutí ten název zastávky francouzštinou levelu "radši si vystřel mozek z hlavy".

Frajer z večerky mě předává svému otci a ten si se mnou dělá noční vycházku. Klasická zkušenost, která by měla být povinná pro každého voliče SPD. Sice mu nikdy nevysvětlím, kam přesně jdu, ale on tam se mnou bude klidně chodit celou noc a nakonec dojdeme k ceduli té firmy, kterou znám. Spása. Před bnb už na mě (asi dost dlouho) čekají. Piju vodu z vodovodu, páč jinou nemám, jím instantní jídlo z letištního obchodu a jsem totálně over the moon.

Mé krásné bnb. Ve stylu Mr. Beana. Jestli ještě je v provozu, můžu jen doporučit

Následující dva dny 1) intenzivně prší (středomoří v zimě) 2) potřebuju se dospat a homeostáza dosažená tím, že jsem, kde jsem, mi to umožňuje. Usínám na své poměry brzo a vstávám až během odpoledne. Tohle je dovolená. Dělám, co chci, co je mi pohodlné. Jo a taky se snažím sehnat bundu (v evropské zimě postradatelnější než v marockém větru a dešti) a hlavně ten nabíjecí kabel. Bnb je vybavené obří smart tv, takže si i bez mobilu můžu naplánovat trasu.

A pak se, samozřejmě, ztratit v labyrintu parádních, úzkých hektických uliček narvaných stánky se vším možným (krom kabelů k iPhonu 5). V tom hemžení není ani čas se zastavit a rozhlížet, takže po pár zatáčkách nemám anung, kudy bloudím. Jsem kilometry od výchozího bodu vybavený pouze oversimplified propiskovou mapou, jejíž okraj jsem dávno opustil. Ale tohle není Česko, tohle je Maroko.

Ilustrační fotka okolí bnb po dešti

Nestačím papír ani začít studovat a už je u mě další místní zachránce (umí dokonce španělsky, což by bylo super, jenže o tolik líp než já, že je to spíš kontraproduktivní). Jakmile pochopí základ problému, stoupne si doprostřed silnice, stopne první auto, promluví s řidičem a říká, ať nasedám. Maroko, země, kde nikdo neřeší barvu na semaforu a radši spoléhá na vlastní oči a komunikaci s řidiči, a kde autobusy jezdí jindy a odjinud, než by měly, ale půlka lidí je nepotřebuje, protože si mezitím stopne sdílené taxi.

To, co podstupuju já, je i z pohledu Maročana určité riziko. Naštěstí se ukáže, že chlápek v autě veze domů malou dceru (moje stupidní fabulace, že v Maroku znám pár mezinárodních studentů, evidentně nebyla potřeba) a mluví anglicky. "It's pretty good, I understand you." "- Yeah, I'm an English teacher," odpovídá a snad ani nepředstírá, že jsem ho neurazil. Když mě doveze, chci mu tipnout, což je podle jedné z mála informací, co jsem o Maroku měl, norma. Tohle je ale málo turistické místo a já málo turistický charakter. Bankovku vyndanou z jazykové příručky (aby nezmokla) nechce. A i když mi vysvětluje, že "we are Moroccans, we are helpful" (och ti decoy muslimští teroristi!), sám přidává tip. Jak jinak: nikdy nenasedej jen tak do cizího auta. "I know...", usmívám se na rozloučenou.

Fotka později z Rabatu. Metr mimo záběr stojí u přechodu policista. A jestli myslíte, že pokutuje lidi, co přechází na červenou, jste na omylu. Jen já tam jak blbec chvíli čekal. Rabat není Brno.

(pokračování příště)

[someone-that-you-can-never-know]

Prožívám tolik příběhů denně,

Tolik témat, okolností, zvratů a dramat čehajíc v každém nádechu dne.

Přemýšlím, jestli je život o závislostech,

Závislostech na zvycích, pohlazeních a jiných slastech rozpínajících něhu ve tvářích. Je to to, o co se opíráme?

Jak jinak běžný člověk žije život? Žiju ho tímhle způsobem protože sama žiju v nadsázce požitku ze zvyklostí a jinak to neumím?

Protože pokud ano, nemám důvod zvratu. Prožívám, požívám a zažívám každý jeden okamžik tak intenzivně, že se může opakovat v dalších, ne tak milých chvílích, ale jako vzpruha postačí. Je to tak po dlouhé době.

Pak už jen jeden dotek či jedna věta a svět je zas v rovnováze. Protože jsi tu.

A oproti existenci traumat musím přiznat, že miluju každý jeden nádech těhle okažiků. Ačkoliv si uvědomuji působení traumat stále více, taky si uvědomuji změnu oproti nim. Můžou být primárně nemilá, ale návrat do reality dělá život tak sladkým, plým pochopení a přijmutí, že máte chuť zblajznout součastnost jedním hltem, jak borůvku čerstvě urtženou z keře.

A za to Ti děkuji. Že jsi kde nemusíš a nasloucháš přes šustění keřů a poryvy větru. Že dovolíš opakování beze strachu. Děláš každý den harmonický, jako každou píseň, která mi přijde na mysl.

Děláš bytí sladším.

[papirkniha]

Přemýšlím nad tím jak přemýšlím

Petra Michalková, Aneta Hýblová

Společně s fotografkou z naší fakulty jsme vymyslely projekt týkající se životního prostředí.

Celý projekt se točí hlavně okolo našich dlouhých rozhovorů o ekologii. Já osobně jsem tomuto tématu věnovala minimum pozornosti, narozdíl od mé společnice Anet Hýblové, která na tyto věci intenzivně myslí už od mala.

Navnadila mě svým vyprávěním si začít zjišťovat více. Obě jsme se shodly na názoru, že je důležité se snažit zlepšit náš svět, ale zároveň se z toho nezbláznit. Máme přecejenom jeden život a ten si musíme i užít. Takže všeho s mírou.

Formát A5

2023

[odkladiste]

Ve šlépějích Otto Weiningera - jazykové schopnosti jako determinant maskulinity a feminity

Již pár let přemýšlím po večerech nad tím, jestli můžeme odlišit maskulinitu a feminitu u lidí podle relativně zjevného a dobře testovatelného aspektu chování: jejich jazykových schopností. Dnes při čtení knihy o Ottovi Weiningerovi, geniální a obskurním židovském spisovateli, jsem se opět nad touto otázkou zamyslel. Weininger se totiž o tyto, řekněme genderové rozdíly velmi intenzivně zajímal. Kdo četl jeho dílo Pohlaví a charakter s podtitulem Základní výzkum (německy: Geschlecht und Charakter: Eine prinzipielle Untersuchung), vzpomene si, že nejen, že identifikuje jednoznačné a zásadní genderové rozdíly, navíc ale rozhodně ženy nešetří. V jednom okamžiku považuje roli maskulinity za přibližování se božskému transcendentálnímu a asexuálnímu obrazu, kdežto ženu považuje za ontologicky prázdnou, za pouhou nediferencovanou sexuality. Již na přelomu 19. a 20. století byly takové myšlenky považovány za sexistické. V dnešním klimatu by pochopitelně Weininger nejen, že svou knihu vydat nemohl, ale navíc by mu bylo znemožněno dokončit doktorát a musel by po ulicích chodit po špičkách, aby jej někdo neslyšel a nepoznal. Weininger ale explicitně ve své knize píše, že mu nejde o právní genderové rozdíly, v takovém případě je zcela pro rovnocennost, ale o filosofické a metafyzické otázky genderu. Weininger sice pojem gender nepoužíval, ale zato pojmy maskulinita a feminita přiřazoval lidem nezávisle na jejich biologickém pohlaví. Dokonce tvrdil, že každý člověk v sobě má prvky obojího, třebaže se lidé liší v tom, v jakém poměru jsou namíchány. V tomto ohledu jej můžeme považovat za velmi moderního myslitele.

Čtení Weiningera mě inspirovalo k tomu, abych začal podrobněji prozkoumávat své vlastní myšlenky o genderu. Weininger hodně operoval s filosofickou terminologií, aby problém genderu a ženy dokázal svému čtenáři vysvětlit. Já se naopak obracím spíše ke kognitivním vědám a současné psychologii kognitivních dovedností, konkrétně těch jazykových. V neposlední řadě hodně čtu a čerpám z literatury o autismu a Aspergerově syndromu. Důvod později vysvětlím.

Mé zaměření na jazykové dovednosti nejsou náhodné. Jedná se o něco, co doprovází můj život od nějaké třetí třídy na základní škole, kdy jsem zničehonic začal koktat a mít zásadní problémy orálně se vyjádřit, přestože myšlenku jsem už dávno měl zformulovanou v hlavě. Mluvení mi tak dělalo enormní problémy. A protože jsem dělal v životě vše proto, abych se mluvení vyhnul, nebylo nic neobvyklého, že jsem klidně několik dní nic nepromluvil, pokud jsem nemusel. O to více jsem ale vyjadřování svých nápadů, které jsem pochopitelně měl, soustředil do psaní. Sice jsem trpěl určitou formou dysgrafie, kdy jsem periodicky při psaní zaměňoval písmenka “a” za “e”, aniž bych si toho v první chvíli povšiml. Byl jsem tak hodně porouchané dítě, ale to mi nebránilo v tom, abych v šesté třídě napsal tehdy ještě rukou svou první povídku přesahující dvacet stran textu. Dovednost, kterou jsem občasně systematicky rozvíjel, a které mi pomohla k tomu udivovat své učitele českého jazyka, kteří se vždycky při psaní esejí, fejetonů a povídek divili, kde se to v tom klukovi, který se nedokáže pořádně vyjádřit, bere. Myslím, že to mluví více o inteligenci mých učitelů než o té mé, neboť kdyby aspoň trochu se zajímali intelektuálně o svět kolem sebe, museli vědět, že v mozku jsou cesty pro orální a psané kognitivní dovednosti oddělené. Ale to zbytečně odbíhám.

Jazyka a konkrétně jeho mluvená podoba se pro mě stal objektem chtíče i nenávisti. Tenhle love and hate vztah k mluvenému jazyku se tak nelišil od erotického vztahu k ženě. Mluvený jazyk byl pro mě něco cizího, něco nedostupného, avšak toužil jsem tuto schopnost ovládat. A to i z lehce sexistického důvodu, neboť jsem si povšiml, že ženy mluveným slovem vládnou znatelně lépe než mnoho mužů, které jsem znal. Povšiml jsem si toho dříve, než jsem věděl, co znamená slovo stereotyp. Takže jsem tento stereotyp poznal bez toho, aniž bych věděl, že to stereotyp je. Něco, co se stává mnohým z nás. Odtud ona velká a nebezpečná síla stereotypu, neboť existuje nenulová pravděpodobnost, že to, co empiricky a nevědomky zjišťujeme z prožívání našich životů, není pouze přelud, nebo předsudek, ale možná něco reálného. Všechny nejnovější výzkumy zkoumající validitu stereotypů ostatně potvrzují, že stereotypy jsou nad očekávání dobrým heuristickým pravidlem, jak docela přesně vidět sociální svět. Stručně řečeno, stereotypy podle dostupných výzkumů se zakládají na něčem, co reálně ve společnosti a v chování lidí existuje. Kdokoli, kdo nesouhlasí, má volné ruce k tomu, aby dostupné výzkumy replikoval a empiricky vyvrátil.

Dobrá, dejme tomu, že něco je na stereotypu, který říká, že ženy mají lepší jazykové schopnosti, aspoň tedy ty, které se týkají schopnosti mluvit a rychle jazykově reagovat na různé situace z praktického života. Jak takovou věc zkoumat, ba dokonce vysvětlit? A jak nám to může pomoct ke zkoumání teorie genderu?

Mojí výzkumnou metodou, na kterou nedám dopustit, je hledat extrémní případy věcí a problémy. Extrémy totiž nejen dokáží dobře definovat hranice daného problému, navíc se jedná o případy, kdy něčemu je přespříliš a cokoli to je a cokoli to působí, je větší šance si tohoto velkého množství, které něco zapříčiňuje, všimnout než u průměrných jedinců.

Tak například pokud bych byl Marťan, který poprvé navštívil na planetě Zemi basketbalové utkání, rád bych zjistil, čím to je, že někteří pozemšťané jsou dobrými basketbalisti. Nejdříve bych třeba mohl zkoumat inteligenci lidí. Zjistil bych, že mentálně postižení lidí nejsou dobrými basketbalisty. Na druhou stranu geniálně inteligentní lidé se zdají, že basketbal nehrají a místo toho se věnují tomu, co pozemšťané nazývají čtením knih, počítáním anebo podnikáním. Ustanovil bych tak minimální inteligenci, kterou je třeba pro hraní basketbalu, dále bych zkoumal tělesnou výšku. Zjistil bych, že z nějakého důvodu vyšší lidé hrají více basketbal a dokonce lépe. Nejdříve bych nevěděl, proč tomu tak je, pouze bych si tento fakt poznamenal do marťanského zápisníku. Teprve postupným a podrobným sledováním mechaniky basketbalové hry bych zjistil, že nejdůležitější věc na basketbalu je dát nebo zabránit tomu, aby míč propadl košem. Protože koš je v určité velikosti, hráči, kteří se této velikosti přibližují budou mít znatelnou výhodu od průměrně a podprůměrně vysokých lidí. Zjistil bych si v historických tabulkách reprezentativní vzorky nejnižších a nejvyšších hráčů. Ty pak vedle inteligence tvoří další hranice, a to tělesné výšky. Takhle bych mohl pokračovat pro další dovednosti. Postupně bych kreslením hranic na takovém vícerozměrném obrazci (bude mít tolik dimenzí, kolik dovedností budu chtít zkoumat, takže klidně 20!) vytvořil prostor, ve kterém mohu testovat, zda teorie fungující na vysvětlení extrémních případů, mohu také použít na více běžné případy, tzn. Případy, které nejsou na okrajích obrazce, ale někde blíže k jeho pomyslnému středu.

Pro studium jazyka se mi zdá jako dobrý krok zkoumat autismus a Aspergerův syndrom. U lidí na autistickém spektru víme, že mají problémy s komunikací, kognitivní empatií (tj. empatie rozpoznat emociální stavy druhých lidí) a sociální interakcí. Něco, v čem ženy, které znám, neměly problém. Navíc autističtí lidé mají explicitně problémy s jazykovými schopnostmi. Tyto nevýhody jsou dost často u vysoce funkčního autismu kompenzovány talentem pro neverbální schopnosti, mezi které řadíme rozpoznávání abstraktních vzorů, matematické myšlení, uvažování o mechanických a fyzikálních pravidlech světa apod. To jsou zas dovednosti, ve kterých typicky femininní ženy z mého okolí nevynikaly a neměly o ně vůbec zájem (druhé může být příčinou prvního). Takové ženy často zcela upřímně a na veřejnosti deklarovaly, že neovládají matematiku a neumí myslet abstraktně (nekecám, slyšel jsem to i v současné době od několika kolegyň na vysoké škole)

Gender, stejně i autismus se netýkají jen jednoho biologického pohlaví, přestože maskulinní charakteristiky i autismus najdeme běžněji u mužské populace. To odkrývá i autismus v akademické práci předního výzkumníka autismu, Simon Baron-Cohena. Několikrát prokázal, že prenatální množství hormonu testosteronu vede po narození u kluků, ale i holek k tomu, že daná osoba má problémy s jazykovými dovednostmi, sociální interakcí a kognitivní empatií. Naopak zájmy takové osoby s vysokým prenatálním testosteronem jsou stereotypicky maskulinní: zájem o objekty, mechanické a fyzikální fungování světa a neživé systémy různého druhu, ať už matematické nebo počítačové.

  Z výzkumu Baron-Cohena dále vyplývá, že autistické vlastnosti jsou relativně běžné v každé populaci a každý z nás nějaké má. Nicméně za určitých okolností se tyto vlastnosti u jedinců nashromáždí a pokud takhle „kupa“ autistických vlastností přesáhne nějakou mezi, je pravděpodobné, že dotyčná osoba bude diagnostikována na autistickém spektru. Zatím nevíme přesně, kde ta hranice přesně je. Z lepší a levnější analýzou genů a větším množstvím dat o lidech na spektru ale dříve nebo později budeme schopni předpovědět, jaké autistické vlastnosti existují a jaké konkrétní množství a s jakou pravděpodobností v daném sociokulturním prostředí (to je důležité, neboť i na něm záleží, jak se chování projevuje) povede k nějaké formě autismu.

Autismus tedy je aspoň částečně způsoben tím, že nenarozený plod je v těle matky z nějakého důvodu vystaven velkému množství hormonu testosteron. To vede k problémům s jazykem, sociální interakcí a empatií. Naopak to může vést k talentu v matematice, inženýrství, vědě, hudbě apod. Jsou to totiž obory, kde se obsesivní zájem o jednu věc, společně se zájem o neživé systémy a hledání pravidelností v nich podle Baron-Cohena významně hodí. Ženy i muži s vysoce funkčním autismem neboli Aspergerovým syndromem se tak vyznačuji jakou extrémní formou stereotypicky maskulinních schopností, či tomu, co Baron-Cohen nazývá extrémním mužským mozkem. Připomínám, že se jedná o muže i ženy na spektru. A skutečně, pokud se podíváme na to, kdo má větší množství autistických vlastností, na špici takového žebříčku jsou autističtí muži, poté autistické ženy, za nimi statisticky normální muži a na opačném konci statisticky normální ženy. Vyplývá z toho také důležitá související zajímavost: čím méně autistických vlastností, tím více to vede podle Baron-Cohena k opačnému extrému, kde vidí extrémní empatii a talent či touho po sociální interakci. Baron-Cohen to explicitně nezmiňuje, ale dává mi smysl, abychom do tohoto extrémního ženského mozku (který mohou mít ženy i muži) započítali i extrémní jazykové schopnosti. Ty budou ale poznamenány tím, že budou obsahovat nedostatek schopnosti mluvit a chápat o neživých abstraktních, mechanických nebo fyzikálních systémech. Z tohoto modelu vyplývá, že osoba s extrémně ženským mozkem by měla až psychotickou empatii, kdy se jí bude zdát, že dokáže rozpoznat, co si myslí nejen druzí lidé, ale i možní i zvířata a neživé objekty jako tráva, stromy nebo kameny. Protože tato osoba bude mít extrémní dovednosti v empatii a sociální interakci, ale bude zásadně poznamenaná negativně, co se týče abstraktního, logického a matematického myšlení, bude nejspíše vyhledávat takové pracovní nebo akademické uplatnění, kde je minimum matematiky a maximum jazyka a kontaktu s lidmi. Napadá mě opatrovnice, sestřička, učitelka v mateřské školce apod. Také predikuji, že takové osoby by mohli trpět dyskalkulií, tzn. Dyslexií týkající se čísel a numerických operací. Neznáme již existující poruchu, která by se vyznačovala takovým dovednostním profilem? Pokud Baron-Cohenův model je správný, určitě takové osoby existují a nebude jich málo. Možná ale nebudou identifikovány jako lidé s poruchou, protože možná jejich empatie a sociální schopnosti kompenzují tak moc neschopnost myslet abstraktně o neživých systémech, že v životě takové osoby nebudou mít moc problémy, neboť se vždycky uplatní na pozicích, kde je třeba se starat o druhé lidi. Nicméně podobá se nějaká známá porucha něčemu takovému?

Podle mého názoru ano. Jedná se o Wiliamsův syndrom, což je vzácné genetické onemocnění nervové soustavy. Čím se tato porucha vyznačuje? Například tím, že lidé s touto genetickou poruchou [1]:

-          Mají sice lehkou nebo těžší mentální retardaci

-          Ale v porovnání s ostatními dovednostmi děti velmi dobře, a hlavně rády mluví.

-          Jedinci s WS mají velmi přátelskou povahu. Mají nadprůměrně vyvinuté jazykové schopnosti a jsou přehnaně slušní. Typické pro ně je nepřítomnost obavy z cizinců a vyhledávají raději společnost dospělých než svých vrstevníků.

-          Vyjadřovací schopnosti převažují nad porozuměním. Následkem toho často působí vyspělejší, než doopravdy jsou.

-          Naopak mívají problémy se zpracováním zrakově-prostorových informací. Často bývají přítomny poruchy pozornosti s hyperaktivitou. Mnohé děti jsou až nezvykle muzikální.

-          V chování jsou tyto děti velmi společenské a komunikativní. Postrádají však sociální zábrany a také určitou zdravou dávku ostražitosti vůči cizím lidem.

  Lidé s Williamsových syndromem mají mnohé fyzické abnormality v mozku. Některé části jsou menší a méně aktivní. Naopak některé jsou větší. Tak například lidé s WS mají levý auditorní kortex větší a více aktivní, což je interpretováno jako příčina toho, že lidé s WS mají talent na hudební rytmus a obecný zájem o hudbu. Podobně velký levý auditorní kortex byl doposud pouze nalezen u profesionálních hudebníků [2].

Dovedností a psychologický profil lidí s Williamsovým syndromem tak podle mého úsudku sedí perfektně na opačnou stranu škály, kterou vytvořil Baron-Cohen a řadí se tak na stranu, kde by měl být extrémní ženský mozek.

Něco ale nesedí, zatímco autismus je skutečně více diagnostikován u mužů, jak bychom z modelu Baron-Cohena očekávali, Williamsův syndrom je dle dostupných informací diagnostikován stejně u mužů i u žen. Věřím, že Baron-Cohenův model je správný (nebo aspoň poukazuje na něco správného co má vztah k biopsychologické realitě lidí) a věřím, že autismus je i přes lepší diagnostické nástroje a větší diagnostiku u žen stále u mužů více častý.

Ve prospěch částečně hovoří i fakt, že lidé na autistickém spektru mají daleko častěji nestandardní sexualitu. To znamená, že jsou buďto bisexuální, homosexuální nebo něco mezi tím. Rozhodně je mezi autistickými lidmi menší výskyt striktní heterosexuality, kdy lidé jsou sexuálně přitahovány pouze a jen opačným pohlavím. V modelu Baron-Cohena to dává jednoznačně smyslu pro autistické ženy. Ty jsou ženy po stránce těla, ale po stránce psychologie a mozku spadají de facto už do oblasti, kde se pohybuje většinu statisticky průměrných mužů. Dává pak smysl, že taková maskulinizovaná žena bude přitahována ženami.

Jak ale vysvětlit, že autističtí muži také vykazují větší výskyt nestandardní sexuality? Upřímně nevím. Když se podívám na autistické muže, rozhodně nevidím chlupaté svalovce, nýbrž velmi nerdovsky vypadají kluky, často s brýlemi, hubené a fyzicky androgynní s vysokým čelem a často bez vousů. Možná maskulinita se nechová jako spektrum s levou a pravou stranu, ale spíše jako podkova, kde uprostřed máme typického muže, ale na extrémním konci se extrémní maskulinita vlastně nějak přibližuje feminitě. Aspoň co se týče fyzického vzhledu. Je možné, že maskulinizace mozku zabere pro tělesné hormony tolik „práce“, že pak nestačí maskulinizovat zbytek těla? Je možné, že data z těchto výzkumů jsou špatná a autističtí muži nejsou více sexuálně nestandardní?  Nemám zde jasnou odpověď, přesto otázka je to více než fascinující.

---

Jazyk ale není pouze otrokem hormonů. Myslím, že hormony a obecně biologie mohou být otrokem jazyka. Pokud budeme souhlasit, že maskulinizace mozku vede vedle snížené empatie, sociální interakci, také k jazykovým problémům, dokážu si představit, že kulturní důraz na jazyk může ve společnosti snížit geny zodpovědné za autistické dovednosti, a naopak zvýšit počet genů ve společnosti, které budou zodpovědné za jazykové schopnosti.

Protože jazyk je tak zásadně propojený s tím, jak obecně lidé myslí a jak fungují naše kognitivní dovednosti, zkusí si tipnout, že geny zodpovědné za jazykové dovednosti budou mít i nemalý vliv, ať už pozitivní nebo negativní, na další kognitivní dovednosti, ale možná i tělesné a pochopitelně i hormonální procesy v těle. Pokud totiž hodně prenatálního testosteronu snižuje u dospělého jedince jazykové dovednosti, dává smysl, aby společensko-kulturní důraz na jazykové dovednosti vedlo k tomu, že se budou rodit lidé s nižším prenatálním testosteronem právě proto, aby v dospělosti měli vyšší jazykové dovednosti a mohli se tedy prosadit ve společnosti, která obecně klade na jazykové dovednosti velký důraz.

Jaká společnost historicky nebo v současnosti klade velký důraz na jazykové schopnosti? Pokud i zde aplikuji metodu nacházení extrémů, nejextrémnější sociální a uzavřenou skupinou, která kladla důraz na jazykové schopnosti, byl Národ knihy, tedy lidé a vyznavači Judaismu, jinak řečeno Židé. Z teoretického hlediska se nám bude hodit se zaměřit pouze na takovou židovskou diasporu, která trpěla nejvíce a kde jazykové schopnosti byly skutečně otázkou života a smrti. Z historie persekuce Židé v Evropě je jasné, že právě evropští, tedy aškenázští židé budou tou skupinou, která by mohla v tomto myšlenkovém experimentu být nejužitečnější.

A vskutku, jsou to právě evropští Židé, kteří dle všech dostupných výzkumů vykazují astronomické hodnoty verbálního IQ, tedy výsledků v té části IQ testu, která hodnotí jazykové dovednosti. Budu-li se odvolávat opět na nevinné stereotypy, ani nás nemůže v tuto chvíli překvapit existence stereotypu židovského právníka. Jaká to ironie: persekuce a neštěstí židů vedlo k tomu, že nyní jsou intelektuální elitou světa, jak dokazuje například kniha rusko-židovského historika Yuri Slezkina, který nazývá 20. století trefně jako Židovské století.

Ve šlépějích Weiningera si dovolím asi doposud nejkontroverznější tvrzení, které možná již nyní je v některých zemích nelegální: extrémní důraz na jazykové dovednosti by mělo vést k částečné feminizaci kognitivních dovedností nejen u aškenázských židů. To znamená, že jejich prenatální testosteron nemůže být vysokých hodnot. Tato feminizace v důsledku nižšího prenatálního testosteronu by logicky měla vést k ambivalentním psychologickým profilům a také ambivalentní sexualitě. Předpovídám tedy, že dle modelu Baron-Cohena by Aškenážští Židé by měli mít ve svých řadách více bisexuálních a homosexuálních jedinců. Jak jsou na tom data? Moc jsem jich nenašel. Ale v mezinárodním srovnávání výskytu homosexuality a bisexuality se zdá, že Israel vede, nebo minimálně patří k zemích s nejvyšším výskytem nestandardních sexuality.

Z mé vlastní hlavy se pak mohu svěřit, že jako doktorand filosofie mi nemohl uniknout fakt, že mezi intelektuály a feministkami je opravdu mnoho Židů a mnoho z nich bylo homosexuálních, především ženských feministických aktivistek.

---

Z výše uvedeného vyplývá pro moji skromnou mysl zcela fascinující poznatek: to, jaké kulturní dovednosti a schopnosti daná společnost pokládá za užitečné a sociálně atraktivní, tací lidé budou atraktivní pro potenciální partnery, se kterými určitě v minulosti měli často děti. Tím se dané kognitivní dovednosti a profil mysli přenesl genetickou dědičností na potomky, a tak se dané kognitivní dovednosti a profil mysli ve společnosti rozmnožovaly.

Můj divoký tip je, že Judaismus kladl důraz na zmíněné jazykové dovednosti, kdežto například renesanční Evropa kladla důraz na hudbu, malířství, inženýrství, architekturu a v neposlední řadě vědu, což dle mého názoru mohlo rychle rozšířit autistické geny po Evropě, čímž se Evropa stala kognitivně odlišnou od zbytku světa.

Aspoň na nějakou dobu. Myslím si, že Čína a Indie, možná i Japonsko, Singapur a Korea do určité míry v historii též kladly důraz na různé jazykové a vizuální disciplíny, které znatelně mohly ovlivnit distribucí genů ve společnosti. Ve zmíněných asijských zemích ale dlouhou dobu akademická brilantnost se rovnala schopnosti reprodukovat již existující znalosti a předat je na další generace. To mohlo redukovat otevřenost novým myšlenkám a obecnou kreativitu u lidí. Není to tak přehnaná myšlenka ve světle toho, že Čína je totalitární stát vyžadující opravdu hodně poslušnosti a konvenčnosti. Navíc všichni jsme slyšeli o tom, že Čína nedokáže inovovat, pouze kopíruje existující evropské a americké technologie. To se ale také mění. Čína si je vědoma, že bez inovací nemůže Západu konkurovat. A tak nyní kolem přelomu roku 2019/2020 vidíme, že například v technologickém a mobilním průmyslu firmy jako Samsung, Huawei a další dostihly donedávna nekorunovaného krále mobilů Apple. A podle odborníků v tomto průmyslu čínské společnosti aspoň po technologické stránce již dávno Apple předstihli.

---

Nakonec mám závěrečnou otázku k zamyšlení. Co se stane s našimi kognitivními dovednostmi, pokud se zásadně změní kultura a společnost začne z nějakého důvodu privilegovat a ekonomicky odměňovat například povrchní populární kulturu, pornografii nebo namísto Beethovena, Mozarta a Bacha takové umělce jako je Taylor Swift nebo Kanye West? Je pornografie kognitivně náročnější než derivace? A vyžaduje Bachova hudba více kognitivní síly než pár akordů Taylor Swift? Co když ten největší stereotyp, že nové generace degenerují, není pouze stařecká nevrlost, ale empirická realita našeho světa? A nyní systematické ničení Západní kultury jen snaha Západ přiblížit úrovni všech ostatních?

[1] What is Williams Syndrome?. In: Williams Syndrome Association [online]. © 2011

[2] Wengenroth, Martina; Blatow, Maria; Bendszus, Martin; Schneider, Peter (2010). "Leftward Lateralization of Auditory Cortex Underlies Holistic Sound Perception in Williams Syndrome". PLoS ONE. 5 (8): e12326. Bibcode:2010PLoSO...512326W. doi:10.1371/journal.pone.0012326. PMC 2925895. PMID 20808792.

[isoisolated]

Exportujte se a množte se!

aneb Czeching 2017 z pohledu vítěze

Disclaimer: Tenhle post rozhodně nenapadá žádné konkrétní osoby. Jsou to moje upřímné pocity, které mi působení v této soutěži přineslo. Jsem puberťák, dělám elektroniku a nikdy jsem nespolupracovala s někým tak velkým, jako ČRo. Berme v úvahu full context. Text píšu za sebe, subjektivně. 

“Czeching je hudebně exportní projekt, který se snaží fouknout do plachet českým kapelám, producentům a umělcům na jejich cestě do evropského éteru, na evropská pódia a k zahraničím posluchačům.”

Czeching je projekt Radia Wave, které spadá pod Český Rozhlas. Projekt pořádně běží od roku 2014 a jeho předchozími vítězi byli například VR/NOBODY nebo Himalayan Dalai Lama. 

Najednou s Anežkou stojíme před garážema ČRo, a naše pohledy ve stále tišším a tišším závoji říkají jen “kurva, ne, prosimtě, to nemůžu vyhrát, tyvole, ne.”

Don't get me wrong, po Startéru jsme byly správně nastartované vzít věci do vlastních rukou a začali plánovat vývoj ZJ, jehož jedinou “překážkou” mohl být Czeching. 

Takže se div nerozbrečím, když běžím na stage a fakt nevim, co si o tom všem mám myslet, protože je to super a něco, co jsme nechtěly zároveň. 

A to byl samozřejmě jen začátek. Psát to všechno chronologicky by bylo na dlouho, byť by to třeba mohlo být zajímavý. Pro praktičnost jsem se rozhodla můj post o Czechingu napsat v bodech. Bohužel během naší spolupráce nastalo pár momentů, kdy jsme si říkaly, proč jsme to prostě nedaly někomu jinýmu. V jiných momentech jsem byla neuvěřitelně greatful, že můžu být součástí toho všeho. 

Seznamovák na základce

Pár dní po vyhlášení následoval rozhovor ve Wavu. Častým a šlechetným tématem na tohle téma je myšlenka spolupráce s ostatními nominovanými, nebo ostatními z local scén/y. Neberte mě špatně (tuhle frázi asi budu točit často), ale o žádných z nominovaných jsem předtím neslyšela, pravděpodobně proto, že jejich hudba mě nebaví, nebo to není můj žánr. Tenhle pocit je předpokládám sdílený a je to úplně v pořádku. Proto otázka, jestli bych chtěla spolupracovat s někým z moninovaných vyústila v lež, protože by to asi znělo blbě, říct, že s nikým, protože prostě proč? 

Když nad tím přemýšlím, vlastně jsem znala HRTL, se kterým se pěkně kamarádíme, nicméně music-wise by mě spolupráce asi taky nenapadla. Přece jenom naše hudba se trochu liší.

Tohle nebyl jedinej moment, ještě pár se jich naskytlo, kdy měl člověk pocit, že je na seznamováku na základce a učitelka ho popostrkuje, děti, hrajte si spolu!

Zobrazeno

Komunikace vázla. Intenzivně a často. Myslím, že by nebylo vůbec od věci pro příště vybrat tým lidí, kteří se budou věnovat jen Czechingu a kteří to hlavně budou chtít dělat. Jednou se neodepisovalo vůbec, podruhý jsme byly po dnu naháněny, kde to vázne. Jsme lidi a máme práce, školy a nervy. My jsme jich měly dost. Dovolím si říct, že ze strany Czechingu nebylo komunikování vždy úplně profesionální a efektivní, s/o všem, kteří se věcí zodpovědně chytli a ve finále vlastně s/o úplně všem, protože věci nakonec dopadly dobře. 

Změny a změny

Trochu jsme si změnily pravidla - Výhra v Czechingu zahrnuje nahrání EP od ČRo. Ale vzhledem k tomu, že jsme počítaly spíše s variantou nevýhry, měla jsem v hlavě už dávno připravené v hlavě druhé album, včetně artworku, názvu a zvuku. Což zřejmě bylo překvapující, že někdo svoje nápady nechce moc diskutovat, pokud má jasnou vizi. Soutěž jako Czeching, se prezentuje jako podpora umělce. Podpora umělce se nerovná vyvolat pocity ohrožení, pokud se ostatním nelíbí původní nápad a více či méně okatě se ho snaží předělat. Znovu, všechno dopadlo tak, jak jsem si představovala, ale lowkey drama okolo toho bylo absolutně zbytečné.

Změna 2

/dodáno později/ 

Věc, která mi úplně vypadla bylo natáčení videoklipu, které v předchozích ročnících nebylo. Což je věc, která je určitě atraktivní pro budoucí výherce. Ale o tom bylo řečeno již mnoho. Co k tomu asi můžu říct je jen to, že jsem nečekala, že můj dětskej sen by se splnil tak brzo a takovýmhle způsobem. Bylo to úžasný, stejně jako finální produkt. 

Flexibilní výhra a nahrávání ve studiu

Na tuhle myšlenku mě přivedla až konverzace ze zvukařem na Wavu a to je velká hlavní výhra, kterou je nahrávání v profesionálním studiu. Pro kapelu úplně perfektní, pro bedroom producenta noční můra. 

Z 5 nahrávacích dní jsem využila 3, po cca 3-4 hodinách. Nahrávaly se vokály do nekterých skladeb a piano do dvou. Tahle věc mi došla až takřka po měsíci - bohužel pan zvukař ve studiu profesionální rozhodně nebyl a jeho background, byť hudební, má k nahrávání ještě nějakou cestu. 

Navíc jsme velkou část vokálů přenahrávali u mého kamaráda Daniela Kvaka, který se na albu podílel jak takto, tak i masteringem a pomocí s mixem. Uvolněný prostředí zajišťuje kreativní a flexibilní workflow. U Dana jsem tak nahrála zatím nejlepší vokály vůbec. 

U vokálů z Reginy byla rozhodně poznat moje nervozita a jejich workflow bohužel zabíjí jakoukoliv kreativitu, protože vše musí být dopředu naplánované. Což samozřejmě dává smysl a je úplně v pořádku. Jen ne pro hudebníka jako já. 

Udělat výhru flexibilní, protože ne vždycky to vyhraje kapela/producent, by mohlo být pěkným řešením a přidalo by to velké plus k samotné výhře, protože někdo vám sestaví výhru na míru! Kdyby se v ceně nahrávání pořídil mikrofon, na který bych si mohla nahrát vokály v klidu doma, asi by to všechno šlo mnohem víc snadněji a ladněji. Myšlenka pro budoucí ročníky

Groningen a první koncert v zahraničí

Dalším velkým bodem výhry je zahrání si na největším evropském showcase festivalu v Groningenu  (malebné městečko 2 hoďky od Amsterodamu) - Eurosonic. K tlaku z ČRo/Wavu se přidal ještě tlak od České exportní kanceláře, který samozřejmě vždycky působí kontraproduktivně. 

Ale ten festival samotnej! Organizačně naprosto úžasné, všichni byli velmi milý a helpful. Zvukaři na mojí venue byli naprosto perfektní, stejně jako stage managers a vlastně úplně celý personál a org team. 

O mém samotném koncertu řeknu jen to, že pro mě osobně to byl jeden z nejhorších, ačkoliv objektivně to prý bylo super! 

Co mi Eurosonic ale dal bylo hodně myšlenek a podnětů a vnitřního tlaku, že takhle by to dál nešlo a že všechno se musí od základu předělat a tak podobně. Se ZJ jsem díky tomu zase na začátku, ale tak to asi chodí. 

A co letenky? 

Ještě když se vrátím k Eurosonicu, náklady na cestu a honorář je vyplácen PO akci, přesněji po únorovém zúčtování. Tenhle systém mi přijde šílený, protože se může snadno stát, že výhercem bude někdo, kdo na náklady reálně nemusí mít, natož finanční support rodiny/přátel. Nemluvě o zpětném vyučtovávání. 

Konec dobrý, všechno dobré! 

Sečteno, podtrženo, podle šlechetných new-age myšlenek, všechno dohromady byla velká, VELKÁ zkušenost. Ani pozitivní, ani negativní, jen pure experience. Jsem více, než vděčná za výhru a že porota ve mě uzřela potenciál a materiál na export. Album je venku, z Eurosonicu jsme v pořádku doma, na Wavu a Gridu jsme album dojemně pokřtili a mně nezbývá nic jiného, než poděkovat všem, kteří se mnou a námi během toho všeho spolupracovali. 

A pro příští vítěze? 

Od nominace aspoň torchu počítejte s tím, že to vyhrajete a začněte si v hlavě, ještě lépe fyzicky, připravovat EP. Na nahrávání a post-produkci je necelý měsíc a šíleně rychle to uteče

Pokud máte jasnou vizi, hudební nebo obrazovou, rozhodně si za ní stojte a nebojte se odmítnout diskuzi. Pokud vizi nemáte, vůbec si nedělejte hlavu, Wave dává dohromady velmi šikovné lidi, kteří dělají super věci a jsou připraveni s vámi vymyslet perfektní image

Na Eurosonic se PŘIPRAVTE. Já to nechala na den před odjezdem a podle toho to tak dopadlo. Vůbec se nebavíme o nějakém zklamání ostatních, nebo publika, bavíme se hlavně o osobním zklamání, pokud byste eventuálně nechali utéct takovou příležitost a show odflákli. 

To je asi vše, co jsem chtěla na toto téma říct. Jsou to myšlenky a věci, které mé okolí slyšelo nejmíň tisíckrát, ale chtěla jsem to předat i lidem, kteří nejsou v mé úzké sociální bublině a rádi by se dozvěděli, jaké to vlastně je, jako ZJ vyhrát Czeching, ha-ha.

[denik-uprchlika]

DEN 0: Přes hranice

Zásadní otázku jsem měl před sebou v práci. Jak naložit s tím, že se vrátím... nevím kdy? Říct to předem, nebo volat překvapený v neděli, když už vůbec nic nepojede zpátky, což jsem ostatně věděl už teď?

Takové věci asi rozhodne hlavně to, jaké kolegy máte kolem sebe. A tak jsem se rozhodl hned pro ranní: “Budu dost vážně potřebovat home office.” Vyzradil jsem v hrubých obrysech svůj záměr a dostál svým způsobem pochopení. Hlavně mé uvíznutí za hranicemi má i pro mé zaměstnání docela dobrou výhodu: se zaměřením na německy mluvící země teď v době, kdy nikdo nesmí vycestovat z Česka, můžu aspoň něco zařídit.

Zbytek pracovní doby vlastně proběhl... nepoznamenán. Pochopitelně jsem intenzivně sledoval přeshraniční provoz a bál se toho, aby vlak do Polska ještě vůbec vypravili. Proto jsem raději hned ve dvě hodiny vyrazil na nádraží, abych měl ještě záložní plán, dostat se do Chalupek pěšky a stihnout ten osobní vlak, který mě doveze do Katowic.

Na nádraží jsem se dozvěděl, že vlak ještě pojede bez omezení, a tak jsem si hned na ten úsek do Chalupek dokoupil jízdenku. Pár minut poté už vlak přistavili, a tak jsem si do něj hned šel sednout, i když jsem měl ještě skoro půl hodiny času do odjezdu.

Mezitím si strojvedoucí přešel vlakem na druhou stranu soupravy a průvodčí mě informoval, že v Chalupkách budeme chvilku stát, protože se bude měřit teplota.

Hmmm, teplota... Už včera večer, když se to ve mně všechno honilo a promýšlel jsem všechny varianty, jsem cítil, že budu mít lehce přes třicet sedm. Proto jsem si před spaním taky lopl jeden paralen, který ale vůbec nezabral, protože mi bylo jasné, že to mám spíše z toho víření v hlavě, co kdyby... I teď ve vlaku jsem to pořád cítil, pořád to bylo lehce nad třiceti sedmi. Ale snažil jsem se na to nemyslet, vybalil jsem si notebook a snažil se koncentrovaně dokončit svou práci, kterou jsem toho dne už potřeboval odeslat. A pak jsme vyjeli.

V Chalupkách jsme tedy zastavili. Dva týpci v oranžových kombinézách s teploměry pochopitelně přednostně začali procházet celý vlak EuroCity, který stál na vedlejší koleji, a nám pomalu rostlo zpoždění. Na přestup v Katowicích, včetně přechodu na autobusové nádraží, jsem měl 30 minut. A když už zpoždění přesně tohoto času dosáhlo, nastoupili týmci v kombinézách k nám. Jeden přišel ke mně, zamířil mi na čelo a...”Pan ma 38,8! Czuje się pan dobrze?" povídá. Panika. Tolik přece nemůžu mít, to bych cítil. "No tak, dobrze się czuję, to nie mozliwe!" povídám. "Naprawdę?" a měří mě znovu. Že má emigrace skončí kilometr za hranicemi, s tím jsem úplně nepočítal. Druhé měření skončilo opět na 38,8. Přemýšlím nad tím, jestli bych se neměl při takové horečce cítit trochu jinak. To už přišel i druhý. Změří mě a 37,5. Odchylka měření vážně super. Laciné teploměry z Číny? S tímhle chcete třídit lidi s koronou? "Naprawdę się pan czuje dobrze?" ujišťuje se ten druhý oranžový astronaut. "No tak." Do toho už zasahuje průvodčí a říká, že by to taky mohlo být stresem. Oba týpci v kombinézách nade mnou zakroutili hlavami a odešli. Se zpožděním 40 minut jsme vyrazili směrem na Katowice. První kritický bod je za mnou, začínám přemýšlet, jak se ještě budu moct dostat do Německa, pokud mi autobus ujede. A pokud mi z nervů do večera ještě teplota trošku vystřelí. Online sleduju autobus, který jede jako naschvál na minutu přesně. Nám zpoždění chvilkami klesá, některé zastávky počítají se stáním pěti až sedmi minut, přesto to klesá příliš pomalu. Do Katowic jsme dojeli necelých deset minut před odjezdem autobusu. Přeběhl jsem k autobusovému nádraží, autobus už stál přistavený u nástupiště. Přesto jsem ještě vpadl do Źabky a koupil si vodu a nějaké ochucené pití. Při půl hodině na přestup jsem jaksi počítal s tím, že si všechno koupím až tam a neměl jsem s sebou vůbec nic. Není nad polskou aplikaci pro McDonalds...

Autobus jsem stihl, Nils mi mezitím napsal, že ve zprávách říkali, že se začíná měřit teplota už i na Německo-Polské hranici. Holt si někde u Wroclawi lopnu dva paraleny a zkusím to zaspat, musím se dát dokupy.

Nakonec se mi v autobuse podařilo usnout. Některé úseky dálnice byly v Polsku zavřené, takže jsme místy museli jet po obecních cestách, což mě s každým probuzením vyděsilo, protože jsem vůbec nevěděl, kde právě jsme a jestli už nás budou kontrolovat. To mi na klidu taky moc nepřidalo. Nakonec jsem dostál svému plánu, ve Wroclawi jsem polkl dva paraleny a opět usnul. Probudil jsem se na opuštěné benzince s hlášením, že budeme tankovat a že máme pauzu. S pohledem na mapu, že jsme už opravdu velmi blízko hranice, to mé tělo úplně nezvládlo a roztřáslo se. Měl jsem před sebou jasný obrázek toho, jak zase nastupuje policie a oranžoví astronauti a já tam sedím vzadu v poloprázdném autobuse, chvěju se a do toho se křečovitě usmívám. Už jsem v hlavě plánoval, jak se někde u Zgorzelce brodím přes hraniční tok a jak mě nahánějí celníci. Nenapadlo mě nic lepšího než si zajít na benzinku a že si koupím aspoň něco teplého do žaludku, že by mě to mohlo uklidnit. Poslední opečený párek na hotdog si koupil jediný člověk přede mnou, a tak jsem si koupil alespoň chlazený sendvič a cucací bonbony. S napětím jsem čekal, kdy nás někdo na cestě zastaví. Najedl jsem se, zkoušel opět usnout a tu mi přišla SMSka, vítejte v Německu. Koukám se na mapu a už jsme docela daleko za hranicemi. Že by nás nekontrolovali? Těžko odhadnout, protože jsme postupně nabrali zpoždění. Se všemi objížďkami jsme se do Drážďan dostali o hodinu později, ale to všechno už mi bylo jedno. Dorazil jsem do cíle! Mé uprchlické dny mohou začít.

[darmanius]

Kapka pozitivity

No, jsem tu zas. A ano, zase proto, že mi není úplně dobře. Takhle je to skoro vždycky: když jde všechno skvěle, nemám moc chuť se sem ani podívat, zato když se něco sere, jsem tu rychlejc než fake news na Sputniku.

Ty vole, já musím mít teda negativní blogísek.

Upřímně řečeno, vůbec se nemám špatně, spíš právě naopak! Za poslední měsíc dva jsem zažil naprosto abnormální množství příjemných, teplých okamžiků a byl nevysvětlitelně sociální, chvílemi až extravertní. Už jen ty narozeniny, kdy jsme se v asi patnácti lidech sešli v centrální kanceláři a udělali si filmovou noc a já jsem dostal spoustu krásných, dojemných a/nebo legračních vzkazů, flašku medoviny a dva páry hravě barevných ponožek, byly naprosto nádherný. Anebo když jsem na dva dny vyjel s pár ruskými kamarády do Špindlerova Mlýnu, kde jsme se potulovali po nějakých stezkách, vařili si vlastní svařák a gnocchi se španátem, pokoušeli se vyšlapat kilometr a půl dlouhou sjezdovku a večer místo hraní karet leželi v postelích a povídali si o životě, jako na letním táboře před večerkou… Neskutečně jsem se v poslední době otevřel. 

Fakt nevím, co se stalo, ale najednou opět mám spoustu energie, zvládám se vedle normální práce ještě trochu zapojovat do jiných aktivit a projektů v ICP, plus si už přibližně měsíc a půl přivydělávám v jedné restauraci; krom toho se pořád s někým vídám, chodím docela často ven s kolegy a známými a tak… Je to velký nezvyk, ale kupodivu mě teď všechno hodně baví. Pamatuju si dobu, kdy by mě ani nenapadlo trávit 9 z 10 večerů někde mimo pohodlí domova (a že to není zas tak dlouho!). 

A těch lidí, s kterými jsem se nějakým způsobem sdružil! Většina holek z ICP (Bětka, Oxi, Julča, Káťa, Nataša, Kari, Poli), koneckonců i moje vedoucí Káťa, pak ještě Zuzka, Žanna a Míša, a taky Jakub (který sice není holka, ale je taky z ICP); Natka, Oli a Jan z ruské komunity, s kterými jsem vyrazil do Špindlu, a i Dima a Vili, kteří tam sice nebyli, ale jsou taky úžasní; mnohostranná sociální pracovnice z InBáze Šárka; Anička, Káča a Marina z restaurace (a nakonec i ten Martin, i když se občas chová trochu divně); Soňa, s kterou jsem vyrazil hned dvakrát na drag show ve Friends, a s kterou je to trochu složitější. Každý z nich by si zasloužil - přinejmenším! - samostatný odstavec, než pouhou zmínku.

No, zkrátka, dost se toho najednou změnilo, ale vnímám to velmi pozitivně a vůbec si nestěžuju. 

Připadám si teď, mimochodem, jako kdybych byl ve stejné “fázi”, v jaké byla Bára, když jsme se teprve poznávali. Rozlítaný, chaotický, tak trochu nezodpovědný, plný života a otevřený skoro všemu. A je mi taky zhruba tolik, kolik bylo tehdy jí. Náhoda? Možná, těch podobností je víc. Možná jsme si opravdu tak podobní, jak se nám zdálo v zamilovanosti. Možná taky ne. Nevím.

Každopádně, nehledě na všechny ty pozitivní věci a události v mém životě, pár věcí mě stále trápí. 

Jednou z nich je můj vzhled, což je natolik klasické a staré téma, že ho teď ani nechci otevírat. Stačí, že je naprosto iracionální a těžko vysvětlitelné, a že ho nedokážu pořádně vysvětlit ani psychoterapeutce (která je mimochodem úžasná a jsem hrozně vděčný Arpi za to, že mi ji doporučila); nicméně pevně doufám, že se z něj někdy vyhrabu, protože chvílemi je mi z toho vážně na nic.

Druhé téma je o poznání novější a zajímavější: sobeckost. Přemýšlím o tom teď často a intenzivně a dospívám k nepříjemným a celkem smutným závěrům. 

Ale protože jsem už pěkně unavený a zívám přibližně každé čtyři vteřiny, asi si tu sobeckost nechám na jindy a půjdu si radši lehnout. Doufám, že se mi po té skleničce skotské, kterou jsem dneska koupil cestou z práce za tři stovky, protože jsem měl úzkost a poslouchal smutné písničky a rozhodl se ty starosti utopit, bude hezky chrápat. Sice mi nechutnala, ale poslouchal jsem u toho Elliota Smithe (kterého jsem objevil tak o hodinu dřív, ha) a připadal si umoudřeně. 

A hele, ani jsem to tentokrát neměl tolik negativní! Progres, ne?

Soundtrack: Elliott Smith - Between the Bars