#Aecht Schlenkerla | Explore Tumblr posts and blogs

ducadibaionette · 8 years ago

Text

Quaresima, tempo di birre forti e corpose. Non l’avreste detto? Tutto cominciò nel XVII secolo, con un convento di frati venuti dalla Calabria fino a Monaco di Baviera. Massimiliano I aveva voluto l’apertura di un convento di frati dell’ordine dei minimi di Francesco da Paola, un ordine dalle regole molto rigide. I “paolani”, paulaner come dicono i tedeschi, assieme ai tre voti tradizionali di castità, povertà e obbedienza, aggiungevano il quarto voto di vita quaresimale: ovvero di non mangiare mai carne, uova o latticini se non in caso di malattia.

Abbiamo detto “Paulaner“: vi sono fischiate le orecchie? Basta un giro in qualsiasi supermercato ben fornito per vedere certe birre tedesche dai nomi monastici come Franziskaner o Paulaner, spesso nelle versioni “weiss”, le dissetanti birre di frumento.

Ma cosa c’entrano le birre, la quaresima e i frati? Presto detto. I paolani prendevano la loro vita di penitenza molto sul serio e durante la quaresima si proibivano il consumo di cibi solidi. La quaresima storicamente non era sempre stata così dura, anzi! Nel medioevo l’astinenza quaresimale spesso era intesa come mera astinenza dalla carne, e si suggerivano giganteschi banchetti a base di pesce incluse anguille, balena, delfini e talvolta perfino l’anatra (o il castoro). Sì, visto che l’anatra vive gran parte del tempo in acqua, al fine del cibarsene poteva venire considerata, con gran paraculaggine, come il pesce. Ma qui dovremmo parlare anche della diatriba delle “anatre vegetali” che ha un sapore tutto fantasy. Magari un’altra volta.

Banchetti con dodici e più portate di alta cucina avvenivano spesso nei monasteri benedettini, per lo sdegno di Tommaso d’Aquino che mal vedeva tanta ingordigia e una tale passione per i piatti ricercati. I cuochi medievali realizzavano prosciutti e pancetta, a imitazione di quelli di maiale, dal pesce sfilacciato o triturato. Bastoncini di surimi ante-litteram, insomma.

Qualcuno però non ci stava. Cominciarono a nascere nuovi ordini che prendevano sul serio la vita di penitenza, come i minimi di Francesco da Paola che ottennero l’approvazione definitiva della loro regola nel 1506, sotto papa Giulio II. Francesco li chiamò minimi ispirandosi ai minori dell’altro Francesco, quello d’Assisi, per porli umilmente perfino al di sotto di essi.

Come detto i minimi erano davvero un ordine hardcore, con la loro quarta regola di totale astinenza dai cibi solidi durante tutti i 46 giorni circa della quaresima. Anche se mi pare che le domeniche non fossero di digiuno, riportando così il conto a 40 giorni circa. Vabbè, cambia poco. I minimi di Francesco si diffusero principalmente in Calabria e Sicilia, e all’estero in Francia dove erano noti come “buoni uomini”. Per capire come fossero basti pensare al teologo Gaspare Ricciulli del Fosso, arcivescovo di Reggio Calabria, che tenne il discorso di riapertura dello storico Concilio di Trento nel 1561: quando gli offrirono di divenire cardinale, rifiutò per spirito d’umiltà.

Ma la nostra storia non parla di frati in Francia o in Calabria: parla di frati in Baviera. Come detto i minimi vennero invitati dal Duca Massimiliano I a occupare un monastero a Monaco, mi pare nel 1627. I paolani erano molto poveri e dovevano lavorare molto duro per sopravvivere, se uniamo questo alla dieta rigidissima possiamo capire che durante la quaresima non si reggessero proprio in piedi. Però potevano bere birra, che spesso nei monasteri tedeschi era concessa in dosi fino a otto litri al giorno.

Qui nacque la prima birra quaresimale, il pane liquido dei paolani! Giacché “liquidum non frangit jejunum“, ovvero i liquidi non rompono il digiuno, i frati realizzarono una birra corposa e forte, non filtrata, ricca di alcol e carboidrati sotto forma di maltodestrine non trasformate in alcol. Una birra ricca di minerali e vitamine B, come direbbero oggi. Non le solite birre il cui primo scopo era, prima del Novecento, solo di rendere potabile l’acqua grazie a un poco d’alcol, un po’ come gli inglesi presero a bollirla e farci il tè: l’acqua non trattata spesso non è salubre e viene da torrenti pieni di pecore putrefatte e stronzi galleggianti. Questa nuova birra era concepita invece per essere un vero pane liquido!

Ed era buonissima, così buona che i frati ebbero timore di non poterla bere senza fare peccato durante la quaresima e si racconta che ne mandarono un barile al Papa. Durante il viaggio verso Roma però il barile si guastò e quando il Papa l’assaggiò era una birra acidula, amarognola, ben poco invitante, per cui diede l’ok al suo consumo senza problemi. Forse avrebbe dato l’ok lo stesso, se pensiamo che il mitico cardinal Brancaccio negli anni 1660 disse che la cioccolata calda essendo liquida non rompeva il digiuno! ^__^

I buoni frati paolani però non consumavano tutta la birra che producevano. L’eccesso che non consumavano lo servivano nella taverna del monastero e lo donavano come carità ai poveri. La nuova birra, che oggi diremmo una “Doppelbock”, forse la prima della storia, era così buona da far incazzare i birrifici di Monaco che scrissero una lettera di protesta al governo della città nel 1634: il primo documento ufficiale che attesta la produzione di birra quaresimale da parte dei paolani!

Sfortunatamente non ho una mia foto da usare di questa birra. L’ho bevuta un sacco di tempo fa e non facevo foto ancora.

Arriviamo ora alla Salvator, la birra quaresimale più famosa. Questo è il nome che prese la birra dei paolani, forse quando iniziarono a produrla per venderla all’esterno come birrificio vero e proprio nel 1780 (o forse prima), e non solo a dare ai poveri e agli affamati l’eccesso di produzione interna. La Paulaner Salvator è una classica Doppelbock in cui il malto d’orzo scuro, il cosiddetto malto Monaco, conferisce sentori molto dolci con note di caramello e cioccolata. I luppoli bilanciano con un poco d’amaro la grande dolcezza. Bel colore marrone castagna, come potete vedere nella foto. Di sicuro ha anche altre note, come frutta secca o speziato, ma dovrei berla di nuovo (passato troppo tempo e all’epoca non prendevo appunti) per segnarmele: per ora metto solo quelle ufficiali del produttore.

Il nome Salvator si diffuse così tanto tra le birre che la imitavano che nel 1896 i nuovi proprietari del birrificio Paulaner, non più monaci (il monastero venne chiuso nel 1799), dovettero registrarlo come proprio e così proliferò la concorrenza di Doppelbock col nome che finisce in -ator. Per esempio ancora oggi c’è l’ottima Ayinger Celebrator.

Oppure la Buronator del birrificio Kaufbeuren, il più antico birrificio della Svevia le cui origini risalgono al 1308, è un ottimo esempio di Doppelbock che può benissimo passare per birra quaresimale. Non ho una foto perché l’ho bevuta una sola volta, alla spina, in un boccale di ceramica da cui non si vedeva il colore… Schiuma molto fine, cremosa, ma non molto alta. Profumo caramellato e di buccia d’arancia. Sapore con inizio di zucchero bruciato, segue caramello intenso, prugna secca, leggero arancia candita. Corpo medio. Carbonazione medio-bassa. Finale piacevolmente amaricante e dolcezza ben bilanciata. Otto litri al giorno li berrei volentieri, come i monaci tedeschi di una volta. ^__^

Non ho foto mie nemmeno di questa, l’ho bevuta alla spina servita in un boccale di ceramica…

Ah, già, perché c’è chi ha seguito la dieta liquida dei paolani per davvero anche oggi! Per esempio J. Wilson dell’Iowa che nel 2011 cominciò a seguire la dieta monastica quaresimale bevendo solo 4 birre Doppelbock da 33 cl nei giorni lavorativi e 5 il sabato e la domenica. La birra che ha bevuto è stata la Doppelbock Illuminator da lui stesso progettata essendo Wilson da anni un ottimo homebrewer (qui c’è la ricetta), piena di lieviti in sospensione, con vitamine B e minerali, come la birre monastiche del ‘600. Ecco qui un link che ne parla.

Ogni birra forniva 288 calorie, per un totale di 1152 calorie nei giorni lavorativi: una birra a colazione appena arrivato al lavoro, una a pranzo, una a merenda al pomeriggio e una a cena. Una dieta molto rigida anche a livello di calorie e infatti in 46 giorni Wilson, alto 180 cm, scese da 72 kg a 61 kg. Non ebbe problemi di salute, ma dovette bere moltissima acqua per aiutare i reni mentre divoravano i suoi pochi muscoli e il grasso per sopperire alla mancanza di calore. Una vera penitenza del corpo, per quanto “fattibile” o piacevole.

Per chi volesse seguire le orme del digiuno quaresimale liquido, ecco un consiglio più moderno. Non vi dico che sia una buona idea e non vi consiglio di farlo, ma io da venerdì scorso ho cominciato giusto per il divertimento di provare, e solo di venerdì, e proseguirò fino alla Pasqua. Non è per motivi religiosi: se seguite il mio blog o Vaporteppa sapete già che più che per Papa Francesco io simpatizzo per Georg von Frundsberg, che nel 1526 stava andando a Roma con 12.000 lanzichenecchi e una corda d’oro per impiccare il Papa.

Comunque, ecco cosa sto mangiando io, senza contare tè e caffè (senza zucchero e senza latte, e senza corda d’oro per il Papa):

colazione: un misurino di proteine del siero del latte in 300 ml d’acqua;

pranzo: due misurini di proteine del siero del latte in 500-600 ml d’acqua più una birra Doppelbock da 33 cl (Forst Sixtus);

merenda: un misurino di proteine del siero del latte in 300 ml d’acqua;

cena: due misurini di proteine del siero del latte in 500-600 ml d’acqua più una birra Doppelbock da 50 cl (Aecht Schlenkerla Fastenbier, la birra quaresimale più buona secondo me: io la compro dal sito del produttore, dove compro anche la splendida Urbock che va bene uguale come sostituto della Fastenbier);

post-palestra (vado alle 22 e mi alleno fino alle 23:30 circa): un misurino di proteine del siero del latte in 300 ml d’acqua… e un salto al Trex per una birra media (o una a casa se non vado: il primo venerdì sono andato in palestra la mattino presto, non sono stato al Trex e la birra da 50 cl invece che a cena l’ho bevuta mentre guardavo un film prima di dormire). ^_^

Totale proteine: 154 grammi Calorie dei sei misurini di proteine in polvere: 672 Kcal Calorie delle tre birre, circa: 650-700 Kcal Totale calorie: 1320-1370 Kcal

Visto che siamo bassi con le calorie (improvvise diete troppo rigide possono mettere in allarme l’organismo), e magari se uno vuol rimuovere una delle tre birre, non sarebbe male infilarci una tazza di succo d’arancia appena spremuto. Così, giusto per dire. Sai, le vitamine. Cose brutte. Io da questo venerdì penso di aggiungere il succo d’arancia a colazione, se vado al mattino in palestra, oppure a cena, se vado di sera.

Parleremo ancora di Bock e Doppelbock in un futuro articolo dedicato a queste ottime birre dal sapore caramellato, inclusa la Forst Sixtus. Gran bella birra a prezzo modesto. Dovrei parlare delle birre Forst in generale, in realtà. Poi ci penso.

Bonus: altre birre degustate.

Non ho messo nel video tutte le birre quaresimali di cui valeva la pena parlare per non renderlo troppo lungo e per non annoiare. In fondo le due citate sono sufficientemente rappresentative come sapori diversi pur rimanendo nello stesso stile Doppelbock. Ecco qui qualche altra nota di degustazione. Questo non è un sito di degustazioni e non voglio annoiare, solo far capire grossomodo le diverse birre, per cui mi sono tenuto sul breve.

#gallery-0-9 { margin: auto; } #gallery-0-9 .gallery-item { float: left; margin-top: 10px; text-align: center; width: 50%; } #gallery-0-9 img { border: 2px solid #cfcfcf; } #gallery-0-9 .gallery-caption { margin-left: 0; } /* see gallery_shortcode() in wp-includes/media.php */

Augustiner Maximator

Hacker-Pschorr Animator

Augustiner Maximator. Colore rosso rubino. Schiuma beige, fine. Profumo di caramello, uvetta, datteri. Sapore di uvetta, datteri, sensazioni come di frutta sotto spirito (esce un poco di alcol). Molto dolce, una birra invernale che scalda molto. Corpo medio-alto. Carbonazione media. Ottima, ma un po’ troppo dolce per me e dopo la prima mi stanca e non ne berrei una seconda di fila. Meglio la Buronator, più varia.

Hacker-Pschorr Animator. Color castagna. Schiuma beige fine, cremosa, poco persistente, ma rimane una corona (e questo basta in una birra corposa come questa, o per esempio in una Imperial Stout). Profumo di caramello e prugne secche, con note di uvetta. In bocca le note amarognole di erbaceo (che ricordano un po’ lo zucchero molto scuro, anche) bilanciano i sapori dolciastri di uvetta e caramello, anzi, l’amaro addirittura vince sulla dolcezza e domina dopo il sorso con una bella persistenza. Corpo medio-alto. Carbonazione media. Ottima. All’opposto della dolciastra Maximator, la Animator mostra i muscoli e ribalta il tavolo con una violenta dose di luppoli. Stesso stile di birre, risultati molto differenti!

#gallery-0-10 { margin: auto; } #gallery-0-10 .gallery-item { float: left; margin-top: 10px; text-align: center; width: 50%; } #gallery-0-10 img { border: 2px solid #cfcfcf; } #gallery-0-10 .gallery-caption { margin-left: 0; } /* see gallery_shortcode() in wp-includes/media.php */

Ayinger Celebrator

Aecht Schlenkerla Rauchbier Fastenbier

Ayinger Celebrator. Colore marrone scuro, che diventa rubino-castagna in controluce. Schiuma beige cremosa, fine, non molto alta e poco persistente, ma rimane una corona. Peccato non avere una foto decente. La prossima volta che la bevo (ne ho due in cantina ancora) la fotografo di nuovo e cambio l’immagine. Profumo di caramello, prugne secche, noci e zucchero di canna. Sapore di uvetta passa, datteri, caramello scuro, forse una nota di marzapane sullo sfondo. Dolce, ma bilanciato da sufficiente amaro. Corpo medio. Carbonazione media. Molto buona. Ci troviamo a metà strada tra Maximator e Animator, né dolcissima né amara, la Celebrator mostra un grande equilibrio. Per ora la mia doppelbock preferita di tutte le –ator.

Aecht Schlenkerla Rauchbier Fastenbier. Colore ambra, riflessi arancio. Schiuma bianca, cremosa, abbastanza alta. Profumo affumicato di speck, profumo dolce di caramello e frutta disidratata. Sapore coerente, con il fumo che accompagna sapori di caramello e frutta come in uno strano “speck dolce”. L’amaro finale ben bilancia la dolcezza, come in una Hopped Bock. Ottimo prodotto. Corpo medio-leggero. Carbonazione medio-alta. Molto buona, ma per gusto personale preferisco il corpo più forte della Aecht Schlenkerla Rauchbier Urbock di cui parleremo in un futuro articolo.

Alla prossima! E come al solito, a domani per il video!

Quaresima, tempo di birre robuste! Quaresima, tempo di birre forti e corpose. Non l'avreste detto? Tutto cominciò nel XVII secolo, con un convento di frati venuti dalla Calabria fino a Monaco di Baviera.

#Aecht Schlenkerla #Aecht Schlenkerla Fastenbier #Augustiner #Augustiner Maximator #Ayinger #Ayinger Celebrator #birra #birre quaresimali #Bock e Doppelbock #Hacker-Pschorr #Hacker-Pschorr Animator #Kaufbeuren #Kaufbeuren Buronator #Paulaner #Paulaner Salvator #quaresima #storia della birra

0 notes

zlutyzakaznik · 2 years ago

Text

Noblesní srk

(19. 12. 2022) Piva a vína v roce dvojek.

As heavy as it can be. Obrat, jenž se poměrně často vyskytuje v titulcích a textech metalových žurnalistů, pro mne víc než v minulých letech (tady, tady, tady a tady) vystihuje letošní výběr nejlepších piv. Ne snad, že by v předchozích selekcích hutná piva, chcete-li winter warmers, jakkoli scházela. Právě nopak! Dosud nikdy ale tato nezaznamenala takovou prominenci jako letos, protože osm z uvedené desítky lze dle české legislativy klasifikovat jako plná piva (13 stupňů a více) a většina z nich jsou navíc extrémní ukázkou daného stylu.

1) Okocim Mistrzowski Porter 22° (9.6 %) 2) Żywiec Porter 21° (9.5 %) 3) Sibeeria Mantra Peanut Butter 29° (11.8 %) 4) Aecht Schlenkerla Urbock 17.5° (6.5 %) 5) Topolský stout 15° (6.3 %) 6) Vorkloster Rauch Märzen 13° (5.9 %) 7) Stern Američan APA 11° (5.1 %) 8) Zichovec Husa 13° (5.6 %) 9) Keesmann Herren Pils 11.8° (4.6 %) 10) Antoš Puding Pastry Sour II 21° (8.6 %)

I letos jsem chodil takřka výhradně do Hluché Zmije a Ochutnávkové pivnice, dvou výčepů, které se vzájemně doplňují a v součtu nabízejí nejzajímavější i nejlépe naceněná piva. Zvláště prvý podnik si zaslouží daleko víc návštěvníků a samozřejmě i více péče a lásky od majitele.

Jak dobře známo, nikdy jsem nebyl příznivcem “rekreačního” (3 až 5 půllitrů ležáku), “výkonnostního” (7 až 8 kousků) nebo “závodního” pití (10 až 15 škopků v pátek nebo dokonce denně!). Je to pro mne asi tak poutavé, jako pijácký výkon postavy Gravesova románu Já, Claudius, která obdrží vyznamenání za to, že dokázala “vyexnout” amforu vína. A raději si nepředstavuji, co toto v dlouhodobém hledisku udělá s organismem nebo rodinnými rozpočty.

Všechna uvedená piva zasluhují náležitou péči ve smyslu servírování (vhodná sklenice i teplota) a s výjimkou dvou ležáků jde o piva velmi komplexní, jež s pomalým usrkáváním a prohříváním vyjevují další a další chuťové i aromatické vrstvy.

Z novinek mě moc potěšil báječně suchý a hutný stout z Topolského pivovaru (jejich zatím nejlepší pivo) a stylový crossover z Vorklosteru, který k oříškovosti a rozinkám Märzenu přidává decentní kouřovou linku a je ukrutně pitelný.

Z produkce Schlenkerly, etalonu mezi rauchbiery, jsem letos vybral Urbock, který chápu coby ideální pivo k táboráku pro Hochy od Bobří řeky či na víkendový trip do Chaty v Jezerní kotlině. Ano, autor by mě jistě hnal, ale za mě neexistuje lepší pivo k ohni. :-)

Podvečerní třpyt ejlu v OP. Tak jako každý rok, i letos zopakuji, že co do péče o “program” by se mohla většina kaváren od této hospody učit. Neexistuje, že by denní nabídka nebyla na Facebooku a na webu (i s velmi rozsáhlým archivem ochutnávek!), a to včetně technických údajů a anotace popisující genezi i styl.

Druhá verze pudingového pastry kyseláče od Antoše je pivo pozoruhodné chuťovou nejednoznačností a interpretační otevřeností. Švestky, vanilka, skořice: to vše tam můžeme s nosem ve sklenici a převalováním doušku na patře najít, ale není to prvoplánová líbivka. Svým způsobem “dětská výživa pro dospělé”, kterou si, jak jsem poznamenal v reakci směřované pivovaru, dovedu představit rozlitou do třetinek za zimního večera, když venku chumelí a mimčo s jablečným pyré v bříšku spí... A pokud si k jednomu malému dáte třetinku 24° Meče světla od Cobolisu (aktuální, vanilková edice), úplně to stačí, aby byl člověk tak trochu na plech, na kaši či na šlupky. :-)

Američan, takto modernější verze britského ejlu, téměř určitě nepředstavuje vrchol pivní avantgardy, ale to také není jeho cílem. Jde o dobře udělané a velmi stabilní pivo, na které mám zvláštní vzpomínku, protože jsem ho rok čepoval v kavárně pro štamgasty i lidi, kteří kouzlo “svrchňáků” teprve objevují. A mohu potvrdit, že pivo, které si člověk sám natočí, opravdu chutná trochu jinak

I coby “výčepní” jsem tak jednoznačně preferoval malé “škopky”: ať už Stern v noniku nebo (au) Plzeň v rozkošném bucláčku (Tübinger). Pivo určitě může fungovat i v kultivované a útulné kavárně, ale je potřeba věnovat mu péči a největší radost jsem měl, když jemně citrusový, díky americkým chmelům voňavý, jemně hořký a na doušek krémový ale z brněnského pivovaru zaujal zákazníky, kteří by si jinak pivo nedali.

Degustační trio ve Zmiji. Jelikož mi kyseláč úplně napravo velice zachutnal, nechal jsem si natočit ještě jeden, protože i tomuto stylu piva sluší prohřátí. Vlevo skvělý stout z Topolského restauračního pivovaru.

Sibeeria sklízí mezi pivními gurmety (často oprávněnou) zlobu za módní a ulepená piva z ranku New England IPA, ale i tady se dají najít zajímavé kousky, jako třeba jejich “Werther’s Original” pro dospělé na třetím místě. Jde o mok velmi dekadentní a rozhodně nic pro ty, co chtějí, aby pivo chutnalo jako pivo (nebo kafe jako kafe). Ve Zmiji jsem zvládl dvě třetinky a očekáváte-li od piva skutečně intenzivní prožitek termínů komplexnost, krémovitost, viskozita nebo nekonečná dochuť, je toto záležitost pro Vás.

A pak ty baltic portery a dost možná můj nejoblíbenější pivní styl vůbec. Je samozřejmě možné, že má příchylnost k nim je dána skutečností, že tyto rozvíjí britskou tradici a jsou svého druhu pokračováním kávy, ale u dvou vybraných a stále nejoblíbenějších zástupců je cenné i to, že představují luxus dostupný každému.

Vždyť Żywiec, “ciemny jak bezgwiezdna noc,” stále stojí okolo 4 až 5 PLN a Okocim Porter jsem na konci srpna pořizoval za 5 zlotých a 17 grošů (cca 27 Kč), tedy cenu, která z něj dělá pivo s nejlepším poměrem cena/zážitek. Všech dob? Jen kdyby to tak bylo u nás a člověk nemusel k polským hranicím. Bydlet v Ostravě nebo na severu Moravy, přestanu chodit do ochutnávkových výčepů, protože to, co má v nabídce Auchan, Piotr i Paweł nebo Intermarché, tady nenalezneme ani ve speciálkách.

(I tak ale díky za nabídku F.A. Oranžová, pobočku Beershopu na Minské, Maneo nebo Kyselou rybku na Milady Horákové.)

Letní klasika v podobě výpadu do polské části Těšína a cestou zpět servis do vlastní a pečlivě vypulírované aleové sklenice. :-)

Vinná situace v Brně je daleko méně příznivá než nabídka minipivovarů a ochutnávkových pivnic. Jak jsem uváděl dříve, člověk nemůže zvládat vše a ekonomika je taková, že je stále vzácnější narazit na víno (po skleničce), ke kterému bych se rád a opakovaně vracel a přitom nezruinoval rozpočet. A popravdě neznám v Brně nikoho, kdo by dokázal se stejnou intenzitou sledovat kávu, víno i pivo.

Ve druhé kavárně jsem si tedy do konce srpna maximálně užíval Veltlínské zelené (cena za deci se před pár týdny posunula z 25 na 35 Kč) a vedle Chardonnay z oblasti Verony, jež kdysi měli v Air Café, šlo jednoznačně o nejpříjemnější víno na každodenní deci, dvě anebo letní vinný střik.

S jistou baristkou a fanynkou vína jsme se shodli, že Brnu chybí vinný bar, který by nebyl tak řetězcovitý jako JustWine a blížil se uzavřenému Petit Cru nabídkou i atmosférou. Budování brněnské pobočky Na břehu Rhôny připomíná čekání na Godota. Dávno ohlášeno a otevření slíbeno brzy, ale co jsem tak šel minulý týden kolem, interiér podle všeho čeká ještě spousta práce. Snad tedy stihnou prosincové zahájení, které avizují na druhé straně posledního vydání FOOD DRINK BRNO.

Je chvályhodné, že se podnik snaží nabízet dobrá vína za příznivou cenu, ale měl by si u toho dávat pozor na jména. Parker, Robert Parker je onen člověk, který měl a má největší vliv na bodové hodnocení vína. A čirou náhodou vydal v pátek Jan Čeřenský poznámky k vínu s medailí na fotce (jen jde o devatenáctku místo zřejmě osmnáctky na obrázku). Na Instagramu jim stále chybí adresa i otvírací doba a tak ta dobrá španělská vína asi neochutnáme. :-)

Ano, je tu Šestá větev a jejich červená Reserva, ale to je jedno dobré víno a nejen já bych byl rád, kdyby někdo otevřel ochutnávkový vinný bar, kde by bylo pět lahví bílého a pět červeného za ceny nižší než 80 až 100 Kč za deci a lahve se rychle střídaly s tím, že jedno bílé a červené by zůstalo napořád.

Uvidíme také, jak se posune Kšeft na Pekařské, protože jejich základní rakouský Veltlínek byl lepší než ostatní, co jsem v Brně zkusil. Zatím mám ovšem pocit, že jde tak trochu o studentský či “punkový” projekt (UGLY XMAS SWEATER PARTY nebo nafukovací dinosaurus).

Jelikož jsem byl v práci vinně saturován, kupoval jsem si lahví na doma málo, velmi málo. Ze zvědavosti jsem zkusil pět supermarketovek, jež obchod zlevnil z dvou set na polovinu a dopadlo to dle očekávání: charakter skoro žádný, velmi nudné a unifikované. Našla se ale výjimka v podobě cabernetu sauvignon Roche Mazet ročníku 2020, který je už ale podle všeho pryč a 2021 jsem po dvou deci vylil. Za akčních 99 v pohodě vypitelné.

Je to samozřejmě metoda pokus-omyl a na základě dosavadní zkušenosti věřím víc italským, španělským nebo francouzským supermarketům, ale i v ČR se občas dají najít základní a přitom slušné věci (třeba startovní řada Emiliany v Kauflandu, byť je to už pár let, co jsem ji zkoušel naposled). A pro úvodní a dnes už starší pohled na nabídku Lidlu a výběrově i roky další stačí zadat do Google příslušná slovní spojení.

A samozřejmě je tu vinné oddělení Marks & Spencer, ale to je oblast pro specialisty a kdyby se toho někdo ujal, velmi rád si přečtu závěry, protože i tuzemská pobočka má u lahví něco, čemu se dá říkat základní degustační poznámky. Mnohem příjemnější je to v regálech s bublinami, kde se dá OK prosecco a občas i cava koupit za velmi přijatelné peníze a pár cenově příznivých a přírodně tvrdých bublin jsem našel i v justWINE.

Naturální vína? Něco málo jsem zkusil v Tyjátru už během minulého léta, ale mé srdce si tato zatím nezískala a PR a akce, které přístup tematizují, mají na můj vkus až příliš módnosti. Snad až se celý fenomén trochu usadí a “vyfiltruje” se konstantní kvalita od zběsilé touhy po experimentu.

A vinné sklo? To je téma na samostatný článek, protože martyrium, jaké jsem letos na podzim zažil se slovenskou Ronou, bych už nechtěl opakovat...

#glosy

0 notes