#že najdu byt

[notsofriendlyfriendlyreminder]

realně já žádám o půlnoci jak pičus bcs jsem uchazeč.

a někdo mi řekl že to neni tak hrozny že to je pomaly ale jde to.

IM TWEAKING. AT THIS POINT MI DEJTE KLIDNĚ 5LUŽAK BEZ SOCIALKY NA DRUHY STRANĚ PRAHY JA JEN CHCI NĚKDE ŽÍT

sejdeme se pod mostem

[joysofgaycopywriter]

Doma mám (skoro) uklizeno. What now?

Jsem rád, když jsem doma a nic nedělám. Vlastně mě trochu štve, že to nicnedělání dělám tak málo. Možná to vlastně ani není nicnedělání, ale starání se o svůj byt, connecting with the place, vnímání svého doma. Nedávno jsem chtěl nicnedělat. Z ničeho nic jsem ale začal uklízet (zděděné transgenerační trauma, že lenošení znamená hřích), ale ne ve smyslu luxování, utírání prachu nebo vytírání podlah. Začal jsem třídit kusy historie, které se mi hromadí na polici vedle lednice. Staré platební karty, prospekty z navštívených výstav, ale i pásky z párty, na kterých jsme byli s mým ex, včetně té, na které jsme se seznámili. Moje terapeutka mě k tomuto kroku nabádala už delší dobu. Respektive mi říkala, že to může pomoct, ale nikdy mě k ničemu nenutí. Několikrát jsem jí ujistil o tom, že to určitě brzy udělám, nicméně nikdy jsem na to nenašel ten správný čas. Možná jsem ho ani nechtěl najít. A tak jsem vzal krabici od mých nových běžeckých bot a všechny připomínky toho, co bylo, ale už dávno není, putovaly do ní. Pak jsem otevřel skříňku, kam jsem zastrčil ještě starší věci, a znovu jsem je podrobil analýze, jestli vím, co znamenají. Našel jsem dopisy, poznámky a sešity, které mě vrátily ještě dál, do mých předchozích vztahů i zaměstnání.

Ta krabice byla najednou (skoro) plná „blbostí“, které ale tvořily poslední tři roky mého života. Okamžiky, které už byly dávno pryč, a jejich potomci buď umřely a nebo se přetransformovaly do úplně něčeho jiného. A přitom jsem je měl pořád na očích, procházel jsem kolem nich každé ráno, když jsem vstával, a večer jsem jim nevědomky dával dobrou noc. Teď budou spát víc jak 8 hodin. Minimálně do té doby, než je zase najdu, ať už náhodou nebo záměrně.

V obýváku se mi choulí prach. Ve dřezu se zase začal tvořit vodní kámen a zrcadlo v koupelně potřebuje vyleštit. Já mám ale v tom jiném „doma“ po pár letech zase (trochu) uklizeno. What now?

xoxo

J.

[punk-in-metal-detector]

tvl lidi já jsem asi fakt ráda, že musíme najít byt, i když je to bolest, protože se mi konečně dostaly pod ruce všechny dokumenty ohledně kolejí a jakože :/

borci fakt provozují fakultu informatiky ale na pokoji kde jsou u stolu dvě zásuvky zakáží používat rozdvojky, jako sure já si ten monitor zapojím třeba do vodovodního kohoutku

(o zákazu používání mikrovlnky v kuchyni ani nemluvě že jo)

a to že na webu píšou, že pokud rezervaci zrušíme do 17.9. tak kauci vrátí, ale ve smlouvě o tom není ani slovo také zní velice věrohodně, takže já nevím hoší asi si svoje dva tisíce nechám a hodně rychle najdu byt radši někde na Cejlu než u vás

[kvetyzlouky]

vyhraná bitva, prohraná válka

znovu jsme se rozešli o víkendovém ránu, kdy jsme měli jet na výlet, nad sladkým pečivem

jak se z pocitu sounáležitosti, že k sobě patříme napořád, že bych si tě našla v jakémkoliv světě, stane tohle, taková lhostejnost, naštvanost, nedorozumění, obviňování, nerozhodnost, jak se z milujících polibků stane nechuť se dotýkat?

proč jsme to nezvládli? proč jsi mi nevěřil a proč já neměla sílu už nic řešit?

jak se ta láska ztratila?

————————————————————-

Nový rok, já mám deset měsíců za oceánem, odpočet dnů, panické záchvaty v noci z odletu, těším se domů a zároveň vím, že to bude utrpení, které skoro nikdo nepochopí, jak se vracet z města, kde jste prožili největší pád a vzestup bez toho, aniž byste se kdy vraceli znovu, není to jako vaše univerzitní město, které můžete skoro vždy navštívit a zavzpomínat si, nostalgicky se procházet ulicemi, Philadelphie se bude zdá jako svět, který ani nebyl reálný, jako dlouhý nedotknutelný sen, už jsem to pocítila na chvíli, když jsem se ocitla doma

děsí mě představa vracet se do našeho malého bytečku s rodiči, kdy ztrácím (skoro) absolutní svobodu, co jsem nabyla tady, z jeden a půl milionového města ke dvaceti tisícům, tam už nikoho nového nenajdu, iracionálně se bojím, že se nedostanu na mou vysněnou vysokou, do kouzelného města, na tuhle etapu se nemohu dočkat, až si budu zařizovat byt a kupovat květované povlečení jak z herbářů, nové vědomosti, ale ten půl rok doma...

a přesto v tom vidím nový impulz, doufám, že zas najdu radost, vracím se v březnu a nemůžu se dočkat jara, šeříků, chci se naučit tančit charleston a lézt po skalách, bojím se, že osoba - hrdá, rozhodná, dospělá, kterou jsem se tu stala, zas doma zmizí, že se vrátím do kolotoče hospod a okozlujících kluků s trávou a morálních kocovin, že napáchám paseku kolem sebe

uvidíme v příštích dílech

[nemrava]

Dita

Poslední dobou se mi čím dál častěji vkrádá na mysl myšlenka, že najít k sobě někoho, kdo se mne nebude pokoušet změnit, komu budu vyhovovat tak, jak nyní jsem, jako hotová lidská bytost a ne jako polotovar, je mise předurčená k neúspěchu. Abych byl upřímný, tahle myšlenka mne provází životem už od té chvíle, kdy jsem poprvé ochutnal teplo ženského klínu, přirozeně. Asi jako každého chlapa, že ano. Ale tahle poslední zkušenost, ta mne tak nějak přivedla do stadia, kdy se pomalu, leč o to více jistě, loučím s jakousi takousi vidinou, že najdu někoho, koho nebudu chtít po měsíci zabít. Ale to předbíhám.

Abych si osvěžil paměť, musel jsem si přečíst pár svých předchozích příspěvků, protože osoba, o které vám chci dnes poreferovat je jedna a tatáž. Nazývejme ji třeba Dita. Dita byla stejně stará slečna jako já, takže už si sama něco odžila. A s takovou jsem k ní i přistupoval, jako k samostatné jednotce, se kterou můžu koexistovat, což byl, jak jsem později zjistil, asi největší kámen úrazu. Ditu jsem poznal už asi před více dvěma lety, kdy jsem se přestěhoval na Moravu. Toulal jsem se tehdy historickým centrem a zabloudil až do uličky, kde se vystavovaly fotografie místcních fotografů. Doprovod jim dělala místní zpěvačka s kytarou, Dita. Už z dálky se mi líbila – celá potetovaná, s brýlemi, malá pevná prsa, piercing v nosu, zkrátka takový ten alternativní typ člověka, co mě vždycky přitahoval.

Když dohrála, oslovil jsem ji, něco jako, že se mi její skladby líbily a pod čím ji najdu na internetu. Slovo dalo slovo a my se stali přátele, ačkoliv svou náklonnost jsem před ní nikdy netajil. Jenže měla přítele. A co si budeme, lézt cizímu do zelí, to se zkrátka nedělá. Navíc, hnusí se mi představa strkat ho někam, kde ještě před chvílí mohl být cizí meč, žejo. Takže jsme se vídali jenom na občasné poreferování o životě, a tak. Nic jsem už od těchto setkání neočekával, spíše jsem s ní jenom trávil čas, protože byla taková správně bláznivá.

Zlom nastal asi tak po roce, letos na jaře. Kdy poprvé skončila u mě v bytě. Nicméně k ničemu nedošlo, jak jsem se hrdě pyšnil tři příspěvky zpátky. Setkávali jsme se stále častěji; třeba na onom výletě v Brně, kde jsme oba promokli (pro změnu dva příspěvky nazpět), až to celé vygradovalo do okamžiku, kdy jsem se z ní opilý snažil vyšukat duši, což k mému značně ovíněnému stavu skončilo jenom hlasitým smíchem. Mým. Proč, to dodnes netuším.

Po oné tělesné konzultaci jsme spolu začali oficiálně randit. To znamená, že jsme spolu spali furt a všude. Doslova. Na benzinkách, procházkách po skalách, zkrátka všude. Vídali jsme se každou možnou chvíli a svět se v tu chvíli zdál býti místem krásným pro život. Důkazem budiž i fakt, že jsem si do playlistu nahrál jedno album Tomáše Kluse. A to jako fakt.

Jenomže jak plynul čas, já si postupně začal všímat takových těch maličkostí, které jsem zprvu přehlížel, ale které mi začali postupně vadit. V první řadě musím zmínit všechny ty ženské věci, jež začaly okupovat všechny volné prostory v mé koupelně. Stěží dokážu identifikovat desetinu všech těch přípravků na vlasy, na pleť, na oči, ruce, zadky, intimní partie a kdoví na co všechno a vlastně ani nechci, jenže jich bylo zkrátka tolik, že jsem mezi zástupy všech těch lahviček nemohl najít svou vodu po holení. Situaci jsem vyřešil elegantně – přidělal jsem si další, v pořadí šestou, poličku vedle zrcadla. Její smysl byl jediný, abych na ní mohl mít má pěna po holení, kolínská a holící strojek. Můj záměr však vzal za své, když jsem ke strojku nemohl najít nabíječku. Po hodině prolízání všech skřínek, poliček, sifónu a snad i záchodové mísy jsme společně museli jen suše konstatovat, že se musel vyhodit společně s mými šampóny, které nebyly bio. A tady se dotýkám jednoho z dvou hlavních důvodů, proč jsem ji po dvou měsících odvezl na nádraží, slíbil, že se ozvu a po týdnu ji už jen dovezl tunu těch jejích věcí.

Dita byla veganka a fanatická ochránkyně světa. Jakože takhle, mně je ta myšlenka udržitelného prostředí, zachraňování delfínů a nepapaní prasátek veskrze sympatická, ne že ne. Jenomže zde, dost možná více než kde jinde, platí ono staré české „všeho s mírou“. Vedle dramatického zredukování mých hygienických potřeb následovalo i dost brutální zeštíhlování mého jídelníčku. Z čehož logicky plyne i zeštíhlování mne samého. Nejenom, že mi vyházela všechny ty mouky, vajíčka a takové ty „základní“ suroviny, které mi mnohdy zachránily prohladovělé svátky a já je musel nahradit trojnásobně dražšími bio variantami, ale dokonce jsme museli přestat navštěvovat určití podniky. Třeba restaurace, hospody, hladová okna, moje milovaný fastfoody ale i, a tady bez legrace, určité typy tankovacích pump. Proč? Protože přece nebudeme podporovat byznys, jež stojí za utrpením těch roztomilých chlupáčů nebo za klimatickou změnou. S tím se pojí další fanatická potřeba – neustále mi připomínat, jaký jsem vlastně zloduch, když jezdím v autě a spaluju dinosaury.

Další věcí, která mi zpočátku přišla roztomilá, ale která mě dodneška přivádí k šílenství, je chlast. Narovinu, rád se napiju. Zbožňuju večery, kdy se setkám s přáteli, dáme si pár drinků, smějeme se a nakonec uděláme nějakou tu klukovinu (třeba nasedneme na autobus v pondělí ráno a jedeme do kavárny na pivo). Dita měla alkohol taky ráda. Jenže čím více jsme se vzájemně poznávají, tím více jsem si všímal, že Dita má alkohol moc ráda. Večer k večeři. V noci k zábavě, ráno k snídani, dopoledne na rozjezd, a tak dále a dále. Chlastala zkrátka furt. A ruku na srdce, ožralej chlap není nikterak půvabný pohled, ale zpitá ženská vykřikujíc na celou hospodu, že ona si vývar určitě neobjednala, protože není masožrout bez špětky svědomí (sic!), to jednomu ani za to šukání nestojí. A mě fakt nestálo, čemuž se hrozně divila.

Pomyslnou třešničkou na dortu byly finance. Peníze jsou vždycky hrozně ošemetný téma, nikdo se o nich nerad baví. Tedy za předpokladu, že nejste prsatá blondýnka, co má vedle sebe prošedivělýho dědulu a čeká na ty čtyřicítky horečky. Dita se o nich taky nerada bavila, přeci jenom, živila se jako uklízečka v jedné vesničce kousek za městem. To zcela korespondovalo s jejím světonázorem a vlastně mi to na ní i imponovala, že to s tím zachraňováním myslela skutečně vážně a nikdy bych člověka nesoudil podle výše jeho příjmů, to vůbec ne. Háček byl zakopaný totiž trošku jinde.

O mou výchovu se postarala jednak prozíravá milující dvojice, druhak starý český a americký filmy. Takže mám tak nějak zakódováno, že večeři, divadlo, kino a takový ty věci nakupuje chlap. Stejně jako takový ty věci na auto a do něj, žejo. Samosebou, když jsme jezdili ke mně na byt, nákup jsem platil taky já, přece bych se nenechal vykrmovat od slečny, žejo. Ale tak nějak jsem očekával, že když už jsme spolu delší dobu, že zkrátka třeba jednou zaplatí Dita. Dlouho se nic nedělo, tak jsem sebral koule a řekl jsem jí narovinu, že to jídlo, který mimochodem musíme dělat z nejvíc zdravých a svět zachraňujících věcí, jíme oba, tak že bychom se i o ten nákup mohli podělit. Pochopila mne celkem rychle. Na tisícikorunový nákup mi přispěla dvoukilem. Prý vydělávám víc.

Peníze vem čert, řekl by jeden, včetně mě, jenže ty krásně demonstrují tu pravou rozdílnost mezi mnou a Ditou. Je to jakási vyspělost, abych tak řekl. Taky nechci devastovat přírodu, proto se snažím třídit odpad, vodu si stáčím do skleněných láhví, když nemám kocovinu a jde to, snažím se všude dojít pěšky apod., ale zase neparazituji na ostatních a na veřejnosti se, doufám, nechovám jako totální píča. Piju, stejně jako Dita, ale uvědomuji si, že musím chodit do práce, musím řídit a tak se prostě nenapiju. A nakonec, vím, co od života chci, vím, jak toho dosáhnout a taky jednoznačně vím, že Ditu nechci. Protože ona sama vlastně neví, co chce.

[plivatohen]

FREKVENCE TŘÍŠTĚNÍ

probudila mě v našem smutným bytě, když se snažila potlačit nezadržitelný kašlání. hladíme se po hlavě přes ramena. vzájemně, pyšný na probuzení vedle sebe, rekapitulujeme momenty ze včerejšího večera. vstane, aby vyhledala čistej hrnek. uvaří kafe, do kterýho místo cukru nasype polívkovou lžíci výčitek.

seš úplně stejná kurva jak tvoje máma, vystřelí do tichýho bytu.

žaludek plnej piva a extáze mluví za mě. zvednu se a zamknu v koupelně. ve spárách kachličkový vany ulpívají vlasy, co si pečlivě zastřihuju strojkem. když se zbavím vlasů i nasrání, vylezu z koupelny.

prosimtě, nezlob se. sem fakt v prdeli. nechtěla sem na tebe bejt hnusná a vůbec…, tok jejích prašnejch slov přeruší mobil.

orsenej je na cestě, musím si na chvilku odskočit, ohlásím chladně.

prosimtě, nechoď s tímhle chlapem nikam. vždyť je hrozně slizkej a uslinatej, přísnej pohled projede celým mým tělem. stojím a nemůžu se pohnout. ani pokrčit nohu natož pak roztáhnout křídla a uletět.

uklidni se, vždyť s ním nic nemám, normálně od něj kupuju, odseknu a trochu mě to uvolní.

to říkáte všechny a pak mu ho kouříte v podchodě u záchodů. odejde si vyčistit zuby do koupelny a prudce zabouchne dveře.

hodím přes sebe džínovou bundu a sjedu poslední čáru pika, co si táta schovává pro případ nouze. potemnělá cesta je moje důvěrná známá, ale stejně postupně přidávám další a další kroky. z dálky na mě mávne a oslepí pruhama čistě vypraný adidaskový šusťákovky. dám mu pětistovku tvrdě vydřenou u chlaďáku se zmrzlinou. vyvolám prosebný kouzla a naplním kapsu.

hele já bych taky chtěla prodávat, můžeš mě do toho nějak zasvětit? pro tátu dělat nechci, usmrknu.

sundá si brejle, který nikdy nesundává.

můžem se domluvit, ale nebude to zadarmo, začne si přehrabovat poklopec.

zazvoní mu mobil a chraplavě drsnej hlas mě vysvobodí z týhle nebezpečný situace. pochybný věci a lidi mě lákaj ze všeho nejvíc, protože otevírají tajemno, co mě vcucne, přežvýká a nechce vyplivnout. nasadím sluchátka a vyrazím zpět k domovu za holkou s jizvou na čele, která můj byt už druhej týden neopouští. jenže písnička o rychlejch prachách mi připomene její ranní slova plný nenávisti, a tak se rozhodnu jít raději druhým směrem navštívit dávnýho přítele. najdu ho, jak se opírá o omítku před panelákem. tahá cígo za cígem, pivo za pivem. do prázdna vypráví o tichejch průserech a událostech, co se nikdy nestaly, ale nejspíš přijdou.

dlouho sem tě neviděl, nadzvedne obočí a vyndá z batohu zlou.

třikrát hluboce nasaju a spolykám víc vzduchu než obsahu. opojný alkoholový teplo prohřeje vnitřnosti. pak jen pozorujeme projíždějící auťáky, zadrháváme ve slovech, mluvíme tiše, abychom nevyrušili všechny ty magický bytosti, co žijou v zákoutích nasáklých plísní. hnaný něčím vnitřním nasměrujeme svý příští chvíle k nedaleký herně nasáklý rezignací. dunění překřikujících se hlasů a hlasitý hudby prosakuje na ulici. zakouřenejma místnostma se rozléhá a nese do ucha každýho ožraly povědomej smích, co se v pravidelných intervalech mění v pláč. trochu se kymácí na vysoký židli. prošedivělí chlapi, který seděj kolem ní, zabraňujou pádu ztěžklýho těla na podlahu plnou cigaretovýho popela. rozhlížím se, zachytávám pohledy, povědomí hlasy, cizí pachy. střetneme se pohledem ve chvíli, kdy jí jeden z chlápků vjíždí rukou pod sukni. upřeně se na mě dívá, lehce zakloní hlavu a nechá se líbat na krku. její krev chutná opojně, ale pro mě očividně dneska žádná nezbyde. chytám dávnýho přítele za ruku a vykročíme ke stolu v koutě, odkud je dobrej výhled do každýho chladnýho rohu.

před čím utíkáš ty? žmoulá povolený švy prachem zašmudlanýho rukávu fialovýho trika. postaví hradbu z nápojový nabídky a na řadu přijde geometrie. skloním se, zapojím plíce, a sama sobě slíbím, že je to naposledy. zavřu oči a opřu ztěžklou hlavu o oranžovou výmalbu. jeho slova se různě kroutěj a přeskupujou. fantazírujem o docela obyčejných věcech, co s večerem mění svůj tvar i účel. najednou zastříhá obočím a prudce se zvedá.

tenhle čurák přece dostal dlouhána pod koleje! vykřikne přes celej lokál.

dlouhán pocházel z kultury zmařenejch úniků před klepetama rodin a drápů fetu. rozdával moudrý rady, ale neuměl se bránit troskám osamělýho žití. náznakem pro souhlas přikývnu a vyběhneme na silnici před hernu. oči se mu zbarví do černa, zhluboka se nadechne a popadne železnou tyč, co leží vedle kanálu. zakřičí na něj a jednou ranou uzemní. zvuk lebky o beton je nezaměnitelnej. celkem dvakrát se napřáhne.

ty zmrde prolhanej. ty svině bonzácká!

z obličeje vyšplouchnou prameny tmavě rudý krve. otočíme ho na bok, kdyby náhodou, a utíkáme pryč.

běžíme daleko za zvuku policejních majáků. temnýma uličkama a pod starým mostem a přes koleje. klušeme z plnejch sil a snažíme se ukrýt v nepřístupným zákoutí, kde nás už nikdy nenajdou. naše rychlý kroky sem a tam a sem mění řády měsíčního svitu. doběhneme daleko za město na prázdnou pláň vykácenýho lesa a sedneme na vyhnilý zbytky dřeviny. už nemůžem dál. spídem zrychlený myšlenky nás nepustěj za hranici temný pustiny. koukáme do hvězd, hluboko do očí, celý zpocený a vzrušený. místo slov přes sebe chrlíme vařící dechy, naše těla se bořej do vlhký kůry. na dobrou noc zhltneme tři polámaný zvětralý cíga. zmačkáme se do sebe a nejsme vůbec ničí, ani svoji ne.

[darmanius]

Dopis Natálii

17. srpna 2018, Neapol

Ahoj, Nat, 

píšu Ti z dovolené, jak jsem sliboval. Píšu až těsně před odjezdem - jednak abych si utřídil myšlenky, jednak proto, že nehledě na Tvé jméno na obálce to dělám v neposlední řadě také pro sebe.

Tyto dva týdny v Itálii byly hodnotné. Fyzicky jsem si, až na menší spánkový deficit, odpočinul na jedničku, zato moje psychika si tu prošla krizí nečekaného rozsahu. Do jisté míry mě zlámala, ale spolu s tím probrala a poučila. A tak to má být. 

Pokusím se Ti ve zkratce - a hlavně popořadě - vyložit vše podstatné.

Byla to, jak už jsi asi pochopila, docela problematická dovolená. Potíže nás provázely už od úplného začátku. Cesta nám totiž málem skončila dřív, než vůbec začala: při odbavování zavazadel jsme zjistili, že nemáme pasy. Následovala hádka, pak potupná cesta domů; matka se nervově zhroutila a přenechala vedení mně. Vyřešil jsem lístky a jel na zbytek dne pryč.

Druhý den jsme se do Neapole přeci jen už dostali. Čekali na nás čtyři lidé, s kterými jsme se po zbytek cesty prakticky nerozloučili: kamarádka matky z Ukrajiny Natálie; Salvatore, její italský manžel; Antonio, dvacetiletý syn Salvatore z předchozího manželství; a Taťjana, kamarádka Natálie, kterou jsme s matkou před tím neznali.

Takto v šesti jsme se nasoukali do auta Salvatore a vyrazili na tříhodinovou cestu (!) kamsi do Basilicaty na jihu Itálie; konkrétně do městečka Pisticci, ležícího poblíž o poznání známějšího historického města Matera. “Naše” rodina tam má byt, kam jezdívá stejně, jako Češi na chalupu. 

Musím říct, že mě okamžitě uchvátila zdejší příroda. Zrovna se chýlila ke konci dlouhá, intenzivní bouřka; tmavou oblohu už protínaly paprsky slunce. Cestu z Neapole do Pisticci lemovaly nádherné lesnaté kopce, z nichž byly vlastně vidět jen prostředky - zatímco špičaté vrcholky se ztracely v šedých mracích, úpatí naopak něžně ukrývaly deky pěnově bílých mlh. Nic takového jsem ještě na vlastní oči neviděl a bylo to úchvatné. Lesy a řeky ale postupně vystřídaly suché, kamenité pláně useté palmami a rozžhavenými zemitými budovami; spolu s tím ustál dešť a bylo to, jako kdybychom se najednou přemístili z džunglí do tropů. 

Na byt jsme dorazili až podvečer. Měl tři pokoje, obývák, malou nepohodlnou kuchyňku a sprchu. Byl plný starého nábytku a kýčovitých obrazů. Chvíli se řešila logistika ubytování; dostal jsem malý pokojík s rozjíždějící se postelí, větrákem (díky bohu za něj), houpacím křesílkem, starodávnou televizí s vypuklou obrazovkou a polorozpadlou skříní, kterou jsem vzhledem ke svému minimalistickému šatníku stejně nepoužíval. Bylo to každopádně víc, než jsem si mohl přát, ale úplně nejvíc jsem nakonec stejně ocenil soukromí.

Následující den nastolil stereotyp, ve kterém jsme až na dvě výjimky setrvali až do konce dovolené: ranní káva; lehká snídaně; balení tašek; půlhodinová cesta na pláž; plavání, slunění a čtení; polední káva a svačina; opět plavání, slunění a čtení; káva na cestu a půlhodinová cesta zpátky do Pisticci; předobědová káva; vaření obědu; poobědová káva; dvouhodinový odpočinek; odpolední káva; několikahodinový výlet do některého z okolních městeček s povinnou návštěvou kavárny; návrat domů; podvečerní káva; lehká večeře; večerní káva; spánek. 

Jeden den jsme prohodili plavání a výlet, a pak několik dnů před odjezdem jsem místo pláže vyrazil na samostatný pěší výlet po okolních kopcích, které mě přitahovaly od samého začátku. Sice jsem se během něj ztratil v jakémsi suchém porostu, připomínajícím bambus, ze kterého jsem se vyplazil až po hodině a půl v roztrhnutém tričku a zničené obuvi a s několika desítkami škrábanců a pár modřinami, ale i tak to byl jeden z nejlepších zážitků. 

Zdaleka nejhorší na této cestě nebyla nuda z uniformních dnů, nýbrž ten chaos, co se celou dobu odehrával v mé hlavě. Ani nevím, kde začít a jak to popsat, aby to dávalo smysl. Na jednu stranu mě svazovala neprůbojná apatie, která se projevovala hlavně navenek; na druhou stranu těsně pod povrchem vřela toxická směs vzteku, agrese, odporu, bolesti a smutku. Každý den přinášel nový kopanec do koulí, ale spolu s tím také velký krok v osobním růstu. 

Tyto dva týdny mě konečně zbavily všech zbytků iluzí ohledně vztahu s matkou, kterých jsem se ještě držel. Přestal jsem doufat, že v sobě najdu dostatek síly na to, abych cokoliv změnil; na druhou stranu jsem v sobě konečně objevil sílu dát od toho všeho ruce pryč. Stejně tak jsem zanechal naději, že se nějak změní ona. Jediný způsob, jak můžeme spolu vycházet, je na dálku - a to patrně jak fyzickou, tak i emoční. Čím jsme si blíž, tím víc si ubližujeme. 

Pokud se to někdy, časem, změní, budu jedině rád. Ale v tuhle chvíli už chci jen utíkat, jako z hořícího domu. Zabral pud sebezáchovy.

Zbavil jsem se také zbytků iluzí ohledně matky jako člověka. Až teď jsem dokázal pně přijmout komplexní mix protichůdných vlastností, které ji utváří. Spatřil jsem v ní odraz sebe a v sobě část ní; stejně tak jsem pochopil, jak se zrcadlí její vztah ke mně v jejím vztahu k sobě samotné, což mi dřív vůbec nedocházelo. Uvědomil jsem si, že přes všechny ty sentimentální proslovy a dojemné fráze, kterými se mě vždy snaží oslepit, ani jednoho z nás dvou nemiluje. To, co jsem teď měl možnost pozorovat zblízka dva týdny v kuse, nebyla láska. Byla to zamilovanost; svým způsobem přihlouplá, naivní a sebestředná.

Netušil jsem, že v sobě najdu tolik trpělivosti, výdrže a hlavně pokory, abych zvládl podobný nátlak. Je složité popsat nenávist, když jsi jinak mírumilovný člověk; mnohem spíše než samotnou matku jsem ale nenáviděl tu černou kakofonii, kterou ve mně skoro vždy vyvolávala její přítomnost. Klíčové je tady to “skoro”: je lehké nenávidět něco vyloženě negativního. Bolestivé to začíná být tehdy, kdy dobře znáš i druhou stranu mince, a přesto stále nenávidíš. Rozežírá mě to zevnitř, a proto musím pryč.

Nad vodou mě celou dobu držely pouze tři věci: moře, Albert Camus a internet.

V moři jsem úspěšně utápěl vztek a smutek. Hned první den jsem si vytyčil asi padesátimetrovou trasu, odkud jsem se nehnul po zbytek dovolené. Neplaval jsem více než tři roky, ale tělo si zvyklo. Napoprvé jsem se vyčerpal už v půlce prvního kolečka; den před odjezdem jsem jich na jeden zátah uplaval třicet. Byla to skvělá meditace a cvičení zároveň; myslím, že moře bude jedna z mála věcí, které mi budou po návratu chybět.  

Albert Camus byl francouzský spisovatel a novinář. Tvořil v polovině dvacátého století; jeho odkazem se stal absurdismus. Trvalo mi více než týden, než jsem se, odstavec po odstavci, prokousal jeho Mýtem o Sisyfovi. Přestože mnoha lidem tenhle směr myšlení údajně navozuje spíše úzkost a depresi, pro mě se stal zdrojem klidu a pokory. Myslím, že to je solidní základ do života, a jsem rád, že jsem Camuse poznal právě teď.

A když vše ostatní selhávalo, když nebyla možnost plavat a na čtení filozofie už nezbývala mentální kapacita, mou ultimátní záchranou byla Jana. Seznámil jsem se s ní pár týdnů před dovolenou. Píšeme si každý den. Myslím, že oba máme své obavy, ale cítíme se spolu dobře a lehce, aniž bychom si na něco museli hrát. Nejsem do ní tak zamilovaný, jak jsem to měl dřív s jinými lidmi; asi to vyznívá špatně, ale není to tak. Naopak - díky tomu věřím, že to tentokrát dopadne jinak, lépe. Určitě Ti o Janě povím víc, až se vrátím. 

Chtěl bych, aby tenhle dopis byl obsažnější, lehkovážnější, vtipnější, čtivější - zkrátka čtenářsky atraktivnější. Chtěl bych Ti povědět o tom, jak jsou Italové merkantilní a nevkusní; jak mi hýbaly žlučí jejich plavecké slipy, věčně nagelované vlasy a chlupatá záda; jak jsem se po celkem úmorném hodinovém výšlapu bezejmenného kopce seznámil s farmářem Filipem, který mě pohostil čerstvě posbíranými domácími fíky a lámanou němčinou pověděl o svém životě; jak jsme si v přimořském městečku Metaponto pochutnali na pravé italské pizze, která byla bez sebemenší nadsázky horší, než co ti prodají na stánku v pražském metru za pětadvacet českých šekelů; jak jsem se předávkovával tou jejích kávou, přeslazenou jak sirup a silnou jak vzpomínky na socialismus; a jak mi úplně stačilo ke štěstí toulat se po pláži a sbírat lasturky a pěkné kamínky.

Jenže já bych toho chtěl.

Bude mi chvíli trvat, než ze sebe vypustím ten negativní náboj, ale neboj: vracím se do Prahy o poznání šťastnější a klidnější, protože mě čeká nová, zajímavá etapa.

V každém z nás je Sisyfus; všichni tlačíme do kopce svůj vlastní kámen. Je jen na nás naučit se si to užívat. 

Měj se nádherně a díky za skvělých šest měsíců v roli mé nadřízené. Budu na ně vzpomínat s potěšením.

- Fil

[brazilskavyprava]

Life with paintings Jakub a Simona ✨✨✨Já musím říct, že mi pohled na obrazy od Lu dělá každý den radost. Pokaždé v nich najdu něco nového, co mě zaujme – barvy, struktura nebo zpracování. Obrazy máme dva. Jeden visí v kuchyni a druhý v čele jídelního stolu v obývací místnosti. Ten k jídelnímu stolu jsme vybírali cíleně, prostě jsme u jídelního stolu chtěli obraz mít. Ten druhý, který máme v kuchyni, byl přirozenou volbou při zkoušení obrazů doma, protože tento při pohledu z gauče skvěle byt doplňuje," říká Simona. „Rád se na obrazy dívám, když odpočívám. Navazují mi pocit klidu a domova,” říká Jakub ✨✨✨ 👁👁 🔥🔥 🙏🏻🙏🏻 🫀🫀 #lifestyle #vinohrady #familytime #soucasneumeni #paintings #painter #interior #familytime #abstractartist #interiors #soul #praha #czechrepublic #femaleartist (v místě Prague, Czech Republic) https://www.instagram.com/p/CRB09_fsF_o/?utm_medium=tumblr

[whatsofiedoes-blog]

Sen

Něco málo po půlnoci se vracím s kamarádem z večírku, ani si nevzpomínám kde. Je nám hezky, trochu se motáme a tak se navzájem podpíráme a smějeme se jak blázni každé kravině. Mám ráda páteční večery, je ti naprosto jedno, jak budeš vypadat druhej den, protože to všechno ještě můžeš dohnat v neděli. Je mi krásně, alkohol ze mě udělal královnu večírku a díky tomu jointu si to o to víc užívám. Já a můj dobrej kamarád Pája jsme se rozhodli, že přespíme u kamarádky, které se ale ještě nechtělo domů a tak nám dala klíče od bytu. Večírková únava samozřejmě v bezpečí domova opadla, když víš, že už před sebou nemáš dlouhou cestu domů je ti hnedka líp tak jsme se rozhodli, že si uvaříme nějakou snídaní a já k tomu pustila hudbu a pokračovala v tanci. Nic moc jsem nevnímala, svět se točil a já si ten kolotoč užívala.

Najednou uslyším zvláštní zvuk, který mě probere z mojí „afterpárty“. Jsou to tlapičky nějakého zvířete běžící po plovoucí podlaze. Rozhlédnu se a uvidím v rohu kuchyně činčilu, takovou divnou přerostlou veverku, myslím, že v tomhle momentu jsem si mohla uvědomit, že to je jen sen. Činčila se na mě podívala a rozeběhla se proti mně, trochu jsem se bála, že mi něco udělá ale jenom kolem mě tiše protlapkala a zaběhla do pokoje, kterého jsem si předtím vůbec nevšimla.

Pokoj měl bílé prosklené dveře, skrz které bylo vidět, že někdo uvnitř právě přichází a bere za kliku. Neuvědomila jsem si, že jsme vlastně v cizím bytě až do chvíle než se v předsíni objevil starý pán jen v bílých slipech. Celý ten pohled na něj byl vlastně docela komický. Stařík byl trochu skrčený a vyhublý až na kost, jen břicho měl oválné, tak jak to dědouškové mívají. Po stranách hlavy měl bílé krátké vlasy a uprostřed pleš. Obličeji dominoval pouze jeho velký bílý knír, takže jsem si ostatních rysů ani nevšimla. Pomalu šel naším směrem a něco si mumlal pod fousy. Asi jsme ho od něčeho vyrušili a on nám jde sdělit, že bychom měli jít chrápat, protože na žádný puberťácký mejdany on není zvědavej.

Zdá se nám to jako sranda, ale pán začíná být lehce agresivní a tak se rozhodneme odejít. Ze stavu, kdy bych se jen zavřela v pokoji a smála se dál, se pomalinku stává úzkost z pocitu, že tady bych asi být neměla, všechno kolem mě se zdá být staré a já cítím stařeckou zatuchlinu. Co to je? Odkud to přichází? Jak je možné, že je tu vše tak zašlé? Začínám si všímat, že byt mé kamarádky není tak úplně studentský. Stále vidím tu zvláštní postavu. O to horší pocit se mě zmocní, když si uvědomím, že starý pán má na sobě pouze slipy proto, že je zrovna uprostřed orgie.

V tom se kolem mě mihne trpaslík, liliput, klasický obrázek z trapných amerických parodií. Trpaslík je oblečený v černém latexu a tváří se jako by mnou vrcholně opovrhovat. Levou rukou si pohrává se cvočky na jeho obleku a v pravé ruce pevně drží vodítko.  Na krátkém, černém, koženém vodítku si ten namyšlený trpaslík vede lidského psa, ten si mě ani nevšimne, je pravděpodobně víc vyděšený než já. Krom toho vodítka už na sobě nemá nic, jako ten pes, prostě jen následuje svého pána. Zvláštní, že pohled na něj mě zastavil v mých myšlenkách na rychlý útěk. Na okamžik jsem se přestala bát zuřivého výrazu starce a jenom sledovala kroky psa a jeho pána. Moje uklidnění netrvalo dlouho, z momentu zpomaleného záběru mě vyrušil stisk mé paže. Stařec se po mě začal sápat a já si opět uvědomila, že na tomhle místě nemůžu zůstat.

Očima jsem se rozhlížela po malém bytečku, který se mezitím rozrostl o několik místností. Nemohla jsem si vzpomenout, odkud jsem přišla a tak jsem se musela rozhodnout o metodu pokus omyl. Vyškubla jsem se zpocenému sevření a vběhla jsem do prvního pokoje. Vyrušila jsem pána, který si hrál s mašinkami a u toho masturboval. Když mě uviděl, jakoby se zastyděl, ale stud okamžitě vystřídal vztek a nejspíš touha po tom se mě dotknout, vstal ze země a vyšel proti mně. Tohle není dobrý, každý pokoj, do kterého jsem se dostala, akorát upozornil dalšího chlapa, že jsem tu. Byt byl najednou plný chlapů, které jsem jakoby probudila z jejich sexuálního transu. Všichni se po mě sápali a prostor se začal zmenšovat.

Našla jsem prázdný pokoj, maličký, pouze malá postel, stul a plastový ubrus na něm, židle a lednice. Pokoj mi poskytl bezpečí, vydechla jsem si a uklidnila se. Z nějakého důvodu mě muži nepronásledovali, je to podezřelé. Pokoj, ač možná trochu malý až těsný, působí, jako by spal. Okno pouští do místnosti chladné světlo podzimního rána a do mého pocitu bezpečí se pomalu vkrádá myšlenka, že je tu něco špatně. Kouknu se na lednici a zdá se, jakoby byla živá, mírně se pohybuje jako by dýchala. V momentě, kdy se začnu na lednici soustředit, se dveře lednice otevřou a můj pohled zajede dovnitř, kde je jen hora jídla naskládaná na sebe jako odpadky. Celé to vypadá spíše jako odpadkový koš, ze kterého čouhají malé dětské nohy. Cože? Dětské nohy?! Jídlo už není jídlo ale téměř tekoucí odpadky, celá hora se hýbe pod sílou rozkládajících se potravin. V tom se hora rozletí a já zjišťuju, že pod jídlem byl schovaný obrovský chlap, celý plešatý bez jediného chlupu na těle. Byl zcela nahý a na jeho obřím pupku bylo přilepené malé dítě, kojenec.  Panebože!  To dítě se na mě upřeně dívá, mračí se, ale nepláče, je stejně rozzuřené jako muži, které jsem nechala na chodbě před pokojem. Obrovský muž se sápe z lednice, a i když kouká přímo na mě, jakoby mě neviděl. Tvář má zkřivenou strachem, panikou a bolestí. Pusu má dokořán otevřenou a křičí hlubokým hlasem ze všech sil. Vydává zvláštní vysoký tón, který se třese, protože napíná hlasivky k prasknutí. Oči má vytřeštěné, ale nesoustředí se na nic, koukají skrze mě, do dálky.

Muž uteče kamsi a už ho nepotkám, ovšem moje reakce je naprosto zřejmá, ve chvíli, kdy si konečně uvědomím hrůzu situace, se mě zmocní nekontrolovatelná panika a začnu křičet. Křičím tak nahlas, jako bych se to celé snažila vypnout. Oči mám dokořán otevřené. Celé tělo je napjaté a situace je tak děsivá, odpudivá a absurdní, že se mi stahuje žaludek a já cítím, že budu zvracet. Dám se na útěk, okamžitě najdu východ a z malého pokoje je již několikaposchoďový dům se zahradou, do které vběhnu. Už je denní světlo a já si uvědomím, že jsem tam musela strávit hodiny, i když mě to celé přišlo jako dvě minuty. Najednou si vzpomenu na Páju! Kde byl celou tu dobu? Je v pořádku? Jak jsem ho tam mohla zapomenout? Celou dobu mě nejspíš beze slova následoval. Co teď? Dostala jsem se ven. Mám se pro něj vrátit, anebo myslet jen na sebe?

Vracím se do domu, ale tentokrát jsem na místě, kde jsou jen samé ženy. Je cítit, že jsou také zabrané do sexuálních hrátek, ale celá situace prosvětlená, pomalá, klidná, mírná. Ženy se jen tak procházejí, jsou úplně nahé nebo na sobě mají jen šperky. Některé sahají na sebe sama nebo se dotýkají někoho jiného. Všímá si mě jedna žena, starší, asi 40, přijde ke mně a s klidným výrazem se mě začne dotýkat. Vypadá jakoby spíš dělala nějakou rutinní práci ale i z toho neutrálního výrazu můžu vyčíst, ze je spokojená. Nechávám se uklidnit. Připojují se k nám další ženy a já se stávám jednou z nich. Nevnímám nic, co by se mohlo zdát důležité. Nemyslím na minulost ani budoucnost. Přítomnost se stane nekonečnou a já se ztratím mezi ostatními těly.

Probouzím se a přemýšlím, na které party, že jsem to včera byla, a proč jsem raději nešla domů jako normálně. Ještě chvilku mi trvá, než si uvědomím, co se právě stalo, a že to byl jen sen.

Je zvláštní, jak si s námi náš mozek pohrává, když spíme. Sny vám můžou ukázat věci ve vašem vědomí, o kterých nevíte, bojíte se jich, chcete je prozkoumat anebo tam prostě jen tak žijí. Protože fantazie nejsou o pravdě nebo lži, správném nebo špatném, můžeme si v nich cestovat tak daleko jak jen naše (ne)vědomí unese, dokud se neprobudíme. Období kdy se mi zdají nejdivočejší sny, jsou taky jaksi divoká.  Ve škole se blíží období deadlinů pro moje seminárky, tak se nemohlo stát nic lepšího než rozchod s mým přítelem a pád do nové, vzrušující, neokoukané lásky. Všechno mě tahá od práce, messenger zapnutý 24h. Nemůžu spát! Jsem šíleně unavená, natěšená a taky nervózní ze všech těch posranejch seminárek, který jakoby mi ležely na plicích a nedovolili se mi nadechnout. No a v takový období moje hlava šílí a vymýšlí sny o trpaslících v latexu. No… proč ne?

[voytechsvinem]

NOC PLNÁ ÚRYVKÚ Z PÍSNÍ.

Protože nemůžu spát, a mam jich plný poznámky.

Takže to tady asi vypíšu, a ke každýmu se budu snažit popsat, co to ve mě vyvolává, když už jsem si to musel zapsat...

“NACHCAL JSEM VEDLE GAUČE LÁZNĚ, PENICILIN ZAČAL ŠLAPAT JE MI KRÁSNĚ”

- Popravdě ani nevim proč zrovna tohle, ale moje představivost momentálně funguje docela dobře, takže si představuju sebe, jako tu největší trosku, který stačí fakt málo.

“STÁRNU JAKO PŘÍBĚHY A NOC JE MÝ PYŽAMO”

- Každej příběh někde začal, a s každym dnem se z něj stával starší a starší, stejně jako je to se životem. Stejně jako život, každej příběh jednou skončí.

“PODÍVEJ SE PADÁ DALŠÍ ŽIVOT JAK HVĚZDA TAM KDE SE NIKDO NEDÍVÁ VEDE TA CESTA”

- Kolik životů denně skončí, a narozdíl od těch hvězd to kolikrát nikdo nevidí. Hvězdy padaj z nenadání a životy stejně tak. Všichni se honí za štěstim, ale kolikrát jdou úplně jinudy, než by vlastně měli jít.

“LOOK AT THE SKY TONIGHT ALL LITTLE STARS HAVE A REASON”

- Tohle je těžký, protože i přes to, že jsou to v podstatě koule plynu, který náhodou svítí a my je vidíme, tak si pod nima každej představí něco jinýho. A neexistuje asi hezčí pocit, než ležet v létě v noci někde na poli, a koukat se na hvězdy.

“KISS ME HARD BEFORE YOU GO”

- Tady s Lanou jsem asi trošku změknul. Ale každá pusa může bejt poslední, i když si to třeba neuvědomujeme, a bereme jí jako samozřejmost. Nikdy nevíš, při kterym odchodu to může být ta poslední.

“NEVNÍMAM ČAS STEJNĚ TIKÁ

HODINY MINUTY UBÍHAJ”

- Jsme spolu. Neřešíme čas, nekoukáme na něj. Přišel jsem ráno a najednou je tma. Podíváme se na čas, a zjistíme, že celej dlouhej den utekl jako voda.

“POSLEDNÍ DNY NEMŮŽU VIDĚT TEBE PROTOŽE S KAŽDOU DALŠÍ PILULKOU ZRAZUJU SEBE”

- Při prvnim poslechu týhle části jsem viděl sebe u zrcadla. U takovýho toho, do kterýho se koukáš, a tvůj odraz dělá přesně to, co ty nechceš.

“EVERYBODY’S TELLING ME LIFE IS SHORT BUT I WANNA DIE”

- Dřív to tak bylo, a pořád to někde hluboko ve mě je. Život je krátkej, a málokdo může říct, že umírá s pocitem, že udělal všechno, co chtěl. Může trvat 70 let, a stejně neuděláš všechno, a může trvat taky 25 a uděláš toho ještě míň.

“HELP ME FIND A WAY TO MAKE YOU MINE”

- Věta, při který mi jdou slzy do očí pokaždý, když jí slyšim. Protože i když jsem tu cestu částečně našel, nikdy nedojdu na konec.

“UŽ NEPIJU ALKOHOL UŽ NEŽERU KOLÁČE CHTĚL BYCH DÍTĚ BYT I PSA CHTĚL BYCH CHODIT DO PRÁCE”

- Jo, tohle všechno je sice pravda, ale moc dobře víme, jak to je.

“SHE WAS THE ONE THAT WAS WORTH MY TIME”

- Jediná, pro kterou si najdu čas kdykoliv, i kdybych měl kvůli deseti minutám mrznout hodinu venku.

“ČTYŘI XANAXY A TO PAK SRDCE NEPUMPUJE”

- Tohle by docela stálo za zkoušku, ale co by bylo potom? Vyzkoušel bych to, ale něco mi říká, že bych tím ublížil.

“MAM BLUDY POD OČIMA A MAM POCIT ŽE JSEM ČLOVĚK POTIM SE A JE MI ZIMA”

- Dokonale vystihuje momentální situaci, jsem tak rozházenej, že vlastně ani pořádně nevim, co je za den.

“JDU SI KOUPIT SEDM FLAŠEK VÍNA I KDYŽ NECHCI JE”

- To mi připomíná mě, ještě pár měsíců zpátky. Nechtěl jsem, ale potřeboval jsem je.

“NESTIH JSEM TI ŘÍCT ÚPLNĚ VŠECHNO VLASTNĚ VŮBEC NIC PROSTĚ TO NEŠLO MŮŽU TI ŘÍCT MILUJU TĚ AŽ TEĎKON BÁL JSEM SE ŽE MI NEŘEKNEŠ ANO VYMAŽEŠ ČÍSLO A NASHLEDANOU”

- Nejlegendárnější text všech dob, ve kterym jsem se viděl asi nejvíc, protože jsem to nedokázal, a bál jsem se toho. I když jsi mi tím potom vyrazila dech první. A jsem za to rád.

Chápu, že spousta z toho nedává smysl, ale potřebuju nějak přijít na jiný myšlenky, než jsou ty, který momentálně mam. A taky je brzo ráno, což mě omluvuje.

[classygirlinbar]

Shrnutí roku 2018

Už se stalo tradicí, že před tím dlouhým článkem na přelomu dvou let si přečtu většinu, ne-li všechny předchozí. Postesknu si nad svým strašným psaním, nostalgicky si pobrečím a začnu zpytovat své svědomí. Chvíli jsem uvažovala nad tím, že se rozepíšu o tom, co se dělo, ale pak mi došlo, že už tak se toho v mém životě děje hodně, takže by to bylo na dlouho.

Rok 2018. Dobré se mísí se špatným a moje chování se mění jak počasí na Islandu. Pořád nevím, co chci, ale už jsem toho hodně zkusila a začínám si připadat staře. Hektické týdny střídají introvertní měsíce a klidné večery střídají výpadky paměti ve dne. Nic není stálé a všechno je v daném momentě statické. 

Po silvestru jsem se probudila bez velké kocoviny, sbalila věci a dorazila domů. První týden jsem zůstala na Moravě a navštívila většinu svých tamních doktorů, v pátek vyrazila do Prahy a dostala zánět středního ucha. Tím se mi zkouškové zkrátilo o dva týdny. Naprosto rozhozena touto skutečností jsem se složila a kazila jednu zkoušku za druhou. Bylo toho hodně, ale asi nemám chuť ani sílu to celé znova rozebírat. Prostě špatné načasování. A modlím se, abych to tenhle rok nezopakovala.

Patnáctého února jsem dorazila na Moravu. Celou cestu vlakem jsem přemýšlela, že by bylo lepší na každé další zastávce vystoupit a jet zpět do Prahy. Bylo těžké vysednout v Brodě na nádraží a čelit tomu vzduchu kolem. Měla jsem pocit, že všechno se na mě dívá a odsuzuje mě, protože nejvíc jsem nakonec odsuzovala já samu sebe. Pravda byla taková, že když jsem ve středu odcházela z poslední zkoušky a věděla jsem, že jsem ji nenapsala hned ve chvíli, kdy jsem ji odevzdala, tak se mi ulevilo. Najednou ze mě všechno spadlo a po nekonečných hodinách, dnech a týdnech potlačování emocí jsem se rozbrečela a byla šťastná. Byl konec. Nezvládla jsem to. Jsem jako moje máma a jsem volná. Tohle byly myšlenky, co se mi honily hlavou. Absolvovala jsem s rodiči rozhovor o tom, co dál. Našla jsem si všechny informace, kdy se musím zapsat na pracák, co musím podepsat, abych odešla ze školy, atp. Stála jsem před křižovatkou. Odjedu na au-pair nebo si najdu práci v Praze. Přišla jsem si najednou strašně dospělá. Rozhodla jsem se zůstat v Praze, i když Island mě láká ve svých snech dodnes a jednou tam odjedu. Stůl. Můj milovaný stůl. Akce po pěti měsících byla jako čekání na smilování. Jedna akce mezi zářím a únorem neskutečně chyběla a na nás všech se to hodně podepsalo. Odpočítávali jsme každou vteřinu a neustále si připomínali, že bude Únor. A dnes, 15. ledna, je to velmi podobné. Snažím se neupnout na tu vidinu února, ale mám pocit, že do toho čím dál víc upadám. Akce byla nezapomenutelná. Přišla Sára, sedla si do středu stolu a řekla: Tady mě máte. A tak se ta holka stala součástí stolu lusknutím prstu. I když mě občas štve, tak ji mám ráda. Je jiná, tak jako my. Poprvé jsme hráli hitlera, naučila jsem se ‘na hotelu v Olomouci’ a poprvé zvládla bodnutí do zad a dokázala rychle odpustit. Po tom všem, čím jsem si prošla jsem totiž dokázala pochopit. Zase jednou.

V březnu jsem si došla pro výsledky krve a bylo to lepší. Jezdila jsem tam a zpět Praha - Morava. Byla jsem na Parov Stelar a bylo to boží! Opening koncert roku 2018. Pomalu jsem se rozloučila s vysokou, ještě často chodila za klukama na 514 a začala se dávat dohromady. Jakou já teď dostala chuť na cigaretu! Přišla doba překládání a byla to taková moje ‘aspoňněcodělám’ věc. Snažila jsem se jakkoliv dát dohromady. 13. března jsem docela dost pila na 514 a 14. března jsem šla na pohovor do jedné zazobané firmy. Tentýž den mi zavolal tehdy nejbližší člověk, že je v nemocnici a že ta nemocnice má mříže. A že jen tak se z ní nedostane. Řekl to klidně a já to tak v tu chvíli vzala. Pak jsem šla za Michalem a podělila se o své novinky. Pamatuju si přesně, jak byla venku zima. Stáli jsme na balkoně, koukali do dálky na Opatov a kouřili jednu cigaretu za druhou. Pak jsem šla nahoru, začala se chystat na pohovor a vařit. Ve 12:20 mi daná osoba zavolala znova. A brečela do telefonu. Řekla pár slov a brečela. A já jsem asi chvíli něco říkala, ale pak si vybavuji jen ticho a pláč. A pak už nic. Je to poprvé, co si pamatuju pláč. A asi i naposled. Terka přijela domů, dali jsme dalších pár cigaret na chodbě a pak jsem vyrazila na pohovor. Někde u Anděla mi po telefonu neskutečně vynadal Filip a já si na pohovoru vedla celkem dobře. Pak jsem se procházela po nábřeží Vltavy směrem od Andělu. Došla jsem na Střelecký ostrov a vzpomínala jsem na den, kdy jsme se poznali. Přemýšlela jsem nad tím, co se vlastně děje, bylo to zvláštní. Byla zima, zataženo a já měla šaty. Tak jako dneska. A dneska taky přemýšlím o tom, jestli už celý ten vztah není jen o tom, co bylo, protože mám problém vidět to, co bude. Přijela jsem domů, byla tma. Večer jsem si psala s Mimi a i ta mne nenáviděla. Rozbrečela jsem se. Brečela jsem hrozně moc. Terka byla někde venku. Probrečela jsem snad hodinu s občasným přerušením lapání po dechu. Celý svět se sesypal a nebyl nikdo, kdo by mě chytil, protože ten, kdo mě chytal, už nebyl. Byla to nejhorší středa v roce 2018. Ve čtvrtek jsem přeložila titulky a v pátek vyrazila na pohovor do své současné práce. Hned potom jsem jela vlakem zpátky na Moravu. Dodnes jsem nikomu neřekla, jak strašný den to pro mě ve skutečnosti byl. A život šel dál, jako by se nic nestalo. Rozeslala jsem další tunu životopisů a byla už měsíc bez práce. S Králíkem jsme zašly na zvědátory a ona dala k 1. dubnu výpověď. 31. března jsem zašla na kafe s Ginny a ven s Adou a Klarkou.

V dubnu jsem byla zoufalá a vzala práci ve Vapianu. Plat kolem hrubeho 140 na hodinu a práce za barem na Národní třídě. Přišla jsem tam jednou a pak mi napsali z mé současné práce, jestli o ni pořád stojím. A tak jsem tu, už 6 měsíců. 9. dubna jsem ráno zajela na pracák na Moravě a odpoledne podepsala smlouvu v Praze. Oficiálně jsem se stala pražskou náplavou a nic mě už na Moravě nedrželo. Poznala jsem Jimmiho a poprvé zašla do Kavárny, co hledá jméno. Zašla na ne-jeden oběd do Palandy a vodnici s klukama. Chodila jsem do práce a různě trajdala po republice. 18. dubna jsem jela do Olomouce a spustila tak začátek konce. Vyšli noví Avengers a po vzoru dohody podepsané s ďáblem jsem jezdila každých 14 dní na Moravu. 

V květnu jsem zjistila, že jsem si v opilosti v Olomouci podělala něco s nohou nemohla jsem chodit. Přijela do Prahy ségra a zašli jsme poprvé do Dishe s částí stolu - Anet, Sis, Králíkem a M&M. Začaly letní kina u Apsidy (VSCHT) a já chodila 6 dní v týdnu do práce. Vynechala jsem letošní majáles a začala chodit na kurzy angličtiny. Mimi začala pracovat kousek ode mě a ještě párkrát jsme se viděli. A potkala jsem Honest girl, poprvé oficiálně, jako dvě twitteračky. 

Králík se odstěhovala do Prahy, jen dvě patra nade mě. Napsala jsem přijímačky na UK a byly jsme podruhé na zvědátorech. Zůstaly jsme ve studiu úplně poslední do 3 do rána, hrály Beat saber s Patrikem a Mischelinou a prospaly kus soboty. Večer jsme se úplnou náhodou dostala na mou první pražskou muzejní noc a viděla noční Prahu z Vítkova, poslechla si varhanní koncert, prošla botanickou zahradou úplně potmě a rozplývala se nad obrovskými mramorovými místnostmi. Viděla jsem Solo a Já Simon. Poprvé a také možná naposled v životě jsem viděla Emu a jak se zpívá v jedné písničce, byla nádherná. V pondělí 18. června jsme šly na Smetanovu Mou vlast, v úterý jsem se pohádala s I. a přestali jsme spolu na půl roku mluvit kvůli spoustě nehezkých věcí, co jsme oba řekli a udělali. Ve středu jsem šla na první noční, ve čtvrtek hned ráno jsem se přestěhovala o několik pokojů vedle, na pár hodin si lehla a pak vyrazila na vlak směr Morava. V sobotu jsme šli na MFF ve Strážnici, kam jsem se už nějaký ten rok chtěla podívat a bylo to boží! V neděli zpátky do Prahy, čtyři dny v kuse v práci, ve čtvrtek večer závěrečný koncert FOK a ráno hned vlak na Moravu a historická akce stolu, po roce opět u nás doma. 

Na začátku července jsem se zaučila na maily v práci a později i na provoz. 5. a 6. se konal slet sokolů, což je věc, kterou musíte vidět alespoň jednou v životě. Oslavili jsme narozeniny mé slovenské spolupracovnice, já si propálila šaty a konečně přišla na to, kdo z práce umí pít. Slováci. Že mě to nepřekvapuje, Filipe. Poprvé jsme navštívili Sářino obydlí a stejně jako ve Sweetbitter mají její rodiče vanu v ložnici! A je to opravdu tak skvělé, jak to vypadá. Pokud nemáte děti. Zapsala jsem se na karlovku, poznala Petra a nechala se zvyklat na bio-seznamovák, i když nemám s bio nic společného. Odjeli jsme s našima do Vídně, která měla být původně Budapešť a já si to kupodivu neskutečně užila. Vídeňské metro je skvělé (občas si přijdu jako autista) a rozhodně se tam chci vrátit. Nic se ovšem nevyrovná pocitu, kdy sedíte v metru a najednou vám přijde strašně dlouhá zpráva plná nenávisti. Nebýt mámy a ségry, které to se mnou rozebraly větu po větě, tak by moje dlouhodobé snažení dát se dohromady spadlo jako domeček z karet. Dodnes ještě dobře nenesu některé věci a díky tomu si víc uvědomuji, jak strašně křehká bytost člověk je. Posledního jsem se blíž seznámila s některýma lidma z práce.

V Srpnu jsme začaly s Králíkem plavat a hledat byt. Dotáhla jsem své noční k dokonalosti, pokračovala v překládání poslední sezóny titulků a odjela na víkend domů. V pátek jsem byla venku s gymplákama a hodně se pilo. Nebudem se bavit o těch sračkách, jako jak jsem se cítila atp., ale prostě to bylo fajn a i teď, když si na to vzpomenu, mi někteří chybí. V sobotu jsme šli popřát strejdovi k narozeninám, což je vždycky hrozné klišé. Teď jsem si uvědomila, že to bylo naposled, co jsem babičku viděla normálně venku mezi lidma a i když byla mrzutá a kousavá, tak to byla pořád ona. Večer jsem chtěla jet do Břeclavi na Nelin poslední koncert, ale kvůli oslavě z toho sešlo a dodnes mě to moc mrzí. Nejsem si jistá, jestli se mi chce psát o tom, co přišlo pak. Kdo mě zná ví, že kamarádit se se mnou je jedna velká jízda. Ať to vezmete odkudkoliv, tak když jsem ve správné náladě, můžete čekat cokoliv. A tak jsme skočili na svatbě na hřišti v Hradčovicích a nakonec u nás doma spal “cizí” člověk a jiný člověk šel v jednu v noci 10km pěšky, protože u nás spát prostě nebude, viď, Martine. A další prý poblil babičku. Byl to zvláštní večer a musím uznat, že jsem se bavila a dlouho se tak neopila, takže body k dobru. Ráno jsem měla kocovinu ještě v kostele a na oběd jsem si musela dát salát a colu, protože jsem měla strach cokoliv pozřít. V úterý jsem dostala jako dárek lístek na Hamleta, což řadím mezi jeden z top srpnových zážitků. Rozhodně doporučuju letní Shakespearovské slavnosti. Po cestě z hradu jsme to vzaly přes kulaťák a já se omluvila dvěma lidem, I a A. Dnes už vím, za co to vlastně bylo. A o víkendu přijeli Mayer, T. a Sára. Nepřijeli jen tak, přijeli na Pride. A ano, některé lidi bych ráda praštila, i když násilí moc neuznávám, ale jinak celá ta akce byla velmi ucházejícího charakteru. Z nějakého důvodu totiž cítíte tu volnost kolem. A taky jsme večer na kolejích popili a bylo to fajn. 17. srpna zamířila část stolu poprvé na chatu na Proseč. Dokonce s náma vyrazili naši a musím uznat, že udělali dost práce, klobouk dolů. Zážitky za všechny prachy included: sršni, jana skákající z okna, liša až navrch, noc pod širákem vedle auta a vysavač núnú ve žlutém provedené. Málem jsem zapomněla na svícen! 20. jsem se zapsala na VSCHT a v intervalu 3 dnů jsme našly byt, šly na prohlídku, podepsaly smlouvu a bydlely. Na úplném konci srpna jsem se viděla po půl roce s Káťou. 

O tom, co bylo dál už jste mohli číst, takže to vezmu krátce. Doktoři, rozhádaná rodina, babička po operaci, 3 noční za sebou, rostoucí osmička, začátek jedné školy, Berlín. Nevím, jestli jsem se o Berlíně rozepisovala, ale ráda si to projdu znova. Den předtím jsme jely do Berouna pro kufr a u toho strašně pily. Mám odtud Zlatovlásku a O letadélku káněti. V noci jsme barvily vlasy a ráno si nestihly směnit peníze. Po cestě busem jsme teprve zjišťovaly, co tam budem dělat. V sobotu jsme procházely blešáky a strašně se rozpršelo, takže jsme si nakoupily a šly chillovat domů. V neděli jsme chtěly do centra, ale zase nám to moc nevyšlo kvůli počasí. V pondělí byl koncert, kvůli kterému jsme vlastně jely a byl skvělý. Neslyšela jsem ještě v úterý večer, když jsme byly zpátky v Praze na večeři. Další den imatrikulace UK, lukostřelba a večeře s M&M. Ve čtvrtek jsem přijela domů a v pátek předání chaty. Zářijová chata ve mě vyvolává hrozně smíšené vzpomínky. Na jednu stranu jsem se úžasně opila, na tu druhou málem umrzla. Na jednu stranu jsme KONEČNĚ uvítali Bětku, na druhou jsme se po našem rozloučili s I. Na jednu stranu jsem si skvěle popovídala s Kundou a Sárou, na druhou jsem skoro nepromluvila se ségrou. Bylo to takové, že jedna dobrá věc byla dorovnána jednou špatnou. Ale celkově jsem si to prostě moc užila. 

Říjen. Hned prvního jsem strašně vyletěla na spolubydlící a nedokázala se uklidnit. Chata mě hrozně vyčerpala a já byla chodící bolest. Párkrát do práce a pátého na adapťák. Tenkrát jsem se o něm nechtěla moc rozepsat, ale teď už chci. V pátek ráno jsem přišla na nádraží a tam stála skupinka lidí v zelených tričkách s divným obrázkem obráceného kondomu s ocasem. Nahlásila jsem se a celkem hezké zrzka mi podala stejné tričko. Odšourala jsem se někde do kouta a začala tweetovat. Jediný koho jsem tam znala byl Petr. Vedle mě stály tělocvikářky a mlely strašné kraviny, prostě jako když někoho vidíte poprvé v životě. Nasedli jsme do vlaku směr Brno. Seděla jsem s chemiky, což byla lehká tragédie, ale člověk si zvykne. Chemici nejsou dobří v seznamování se. Všechno bylo nové a divné. Naučili jsme se jména těch stejně vyděšených lidí a dorazili na ubytování. Nějaké seznamovací hry a celkem dost smíchu. Večer spousta alkoholu a první nová přátelství. V sobotu výšlap na Děvín a večer další spousta alkoholu. Ten divný kondom je mimochodem masožravá láčkovka. Pochopila jsem, co to znamená studovat na peďáku a ještě jsem tam ani nebyla. Každá škola je to, co si z ní udělají studenti. Cesta domů byla velmi záživná, protože hned někde po nástupu do vlaku jsme začali pít a pak už to jelo. No, mé doporučení je: před tím, než se opijete, tak si všechny věci schovejte do tašky a nic nevytahujte, ztratíte to. Na soudnost to bohužel nezabere. Nástup i na druhou školu a Dvorky. Jako naprosto nezkušený prvák jsem se nechala zlanařit na spoustu věcí a naučila se, že když moc chci, tak zapadnu kamkoliv. Kocovina. Test na ADHD a Filipova oslava narozenin. První snídaně s TJ a sestřino biřmování, kde jsem po strašně dlouhé době potkala A. Dostala jsem nové brýle, které se mi fakt líbí a hlavně s nima vidím. 

Hned první víkend v Listopadu přijela Sára a zašly jsme i s Králíkem na Bohemian Rhapsody. Za mě ten film nebyl špatný, takové hodně hezký muzikálový (ne až tak pravdivý) životopis. Ale koukalo se na to moc pěkně a hudba Queenů je prostě legendární. 7. jsem šla na první slet a udělala si představu o tom, co to znamená být ve spolku. Na fakultě jsme odpromítali Fantastická zvířata a zašla jsem si na přednášku o tom, jak nevypustit duši. Uklidila jsem na antidepresivním večírku a popichovala svého učitele výpočtů. Jsem ráda, že už mě neučí. A hned po večírku? Chata! Občas si říkám, že vždycky kolem chaty žiju život a pak je takové hluché místo. Sářiny narozeniny se dle mého povedly a akce byla asi nejslabší za rok, ale to se stává, když zažijete šílené věci a nedokážete o nich mluvit. 

Pak začal prosinec. Každý den jsem měla jednu událost přes druhou a snažila jsem se nezbláznit. Další slet, pak na pivo a jet domů. Vánoční večírek Droso byla taková normální akce, ze které jsem jela velmi příjemně ovíněna a pamatuju si, jak jsem čekala na metro a široce jsem se usmívala. Přijela jsem domů, lehla do postele, koukala na svoje nádherná světýlka a pak usnula. Nejlepší na tom je, že jsem neměla vůbec kocovinu. O víkendu přijeli naši do Prahy a koupili mi stůl. Haleluja! Zašla jsem s nimi do Palandy a i přes mámino úvodní držkování jim to chutnalo. Haleluja podruhé! V úterý se konal chemický večírek, což je velmi pamětihodná akce. Kouřili jsme na místech, kde by se nemělo, spali tam spolu lidé, kteří by neměli a já nakonec nabídla azyl člověku, kterému bych asi neměla. Tak jako tak to bylo super, já si zašla s velkou známkou nevyspání pro zápočty na VŠCHT a šla domů spát. A už tu jsou vánoce. Nedokážu vám ani popsat, jak rychle to všechno  uteklo. Přijde mi, že je zase leden a mě to všechno teprve čeká. V pátek a v sobotu přijeli naši přátelé a oslavili jsme spolu vánoce. Saláty a řízky, dárky a procházka. Bylo strašně super a neměnila bych. Jen si musíme pořídit víc židlí. 23. jsme stihli poslední část Rybovky na hlaváku, vyprovodili Jinxe na vlak a vyrazili domů. Doma byly Vánoce jako vždy skvělé a trochu smutné. Obejít babičky a chillovat. Upřímně si vůbec nepamatuju, co jsme dělali. 27. zpět do prahy a chodit do práce. 30. jsem onemocněla a přijela segra se Sárou. Byla jsem nejvíc nudná a hrozně mě to mrzí. 31. jsme oslavili silvestr strašně zvláštním způsobem a o půlnoci jsme chtěli pouštět nějakou pyrotechniku, ale po Sářině komediálně-děsivému zážitku s tlustou římankou jsme zapálily novoroční cigaretu a popřáli všem: “Šťastný nový rok, kundyyyy! Uuuuu!”

[adlvlv]

Nemám kamarády?

PŘEDEM UPOZORŇUJI, ŽE SE ZDE MŮŽOU VYSKYTOVAT PRAVOPISNÉ CHYBY. JE VEČER A NECHCI PŘEMÝŠLET NAD TÍM, KDE TA ČÁRKA PATŘÍ. DĚKUJI.

Už jako malé dítko jsem byla velmi společenská a kamarádská a nedělalo mi problém se seznámit. Ve školce jsem byla společně s jednou holčinou obklopena chlapci. Opravdu, na dvě holky zde bylo asi 10 kluků. Vyhovovalo mi to, i celou základku jsem se ráda kamarádila s kluky a velmi brzy jsem pochopila, že holky jsou zlé stvoření. Samozřejmě jsem měla kamarádky, ale mezi kluky jsem se cítila prostě dobře. Nebudu říkat do kolika ze všech mých kamarádů jsem byla zamilovaná, protože to je úplně jiný a dlouhý příběh. Shrnula bych to tak, že jsem o kamarády a kamarádky nikdy neměla nouzi. Byli to nejlepší kamarádi, kamarádi, se kterými jsem se dobře bavila a nebo jen skvělí spolužáci. Zlom nastal při přestupu na střední školu.

Nástup na střední školu, přelomové období, ve kterém se hodně změní a ověří. Jsme už jen kousek od dospělosti, vyvíjíme se, čeká před námi velké rozhodnutí, velká zkouška. Teď nemám na mysli přijímací zkoušku, spíše zkoušku přátelství. „Jasně! Budeme si psát a budeme dělat srazy, aspoň jednou ročně!’’ Kecy. Píšete si první měsíc, maximálně dva. Později se okruh lidí, se kterými si píšeme zúží. Osobně se setkáváme jen s nejbližšími a občas se potkáme před naší oblíbenou pekárnou, kde jsme si všichni chodili pro svačiny.

Postupem času, jsme už začleněni do jiného kolektivu, setkáváme se s jinými lidmi, máme jiné zájmy a hodnoty. Občas se potkáte na nějaké akci, kde si s trojkou v žíle říkáte, jak moc si chybíte a jak se musíte scházet častěji (spoiler: zase to nevyjde). A takhle rychle se ztrácí lidi, se kterými jste strávili velkou část svého mladistvého života.

Když máte tu úžasnou schopnost jako já, odhánět od sebe lidi, tak se celá situace ještě více komplikuje. Mám svou hlavu, svůj humor, své priority. Pár lidí vytřídíme, pár je nevědomky naštvete, se zbytkem si už nerozumíte a skončíme asi na 4 lidech. 

Často tvrdím, že nemám kamarády. Mám je, lhala bych, kdybych řekla, že ne. Bohužel je tady jedno velké ALE. Mám přítele, který je zároveň můj nejlepší kamarád a kamarádka v jednom. Dále je tady pro mě nejlepší kamarádka, která bohužel má čas jednou za uherský rok, jak se říká. Dvě skvělé kamarádky z jiných koutů ČR a moje maminka. Dále tu je nějaká ta spolužačka, která ovšem není úplně „moje krev” a prostě to není kamarádka do života, mimo tu blbou školu. A přesně zde začínají moje depky. 

Chybí mi kamarádi, se kterými jsem se mohla normálně bavit, zajít si sednout na víno, kávu. Kamarádi, se kterými bych se mohla více socializovat, jít se bavit společně. Ztratila jsem je. Občas přemýšlím, že to dost ovlivnil můj přítel, ne přímo on, spíše to, že ho vůbec mám. Ne, nechodím s debilem, co mi zakazuje přátele. Jenže pak si uvědomím, že to nemůžu hodit na něho, protože já byla v prdeli už předtím. Jsem v tom sama. Několikrát jsem se rozbrečela nad myšlenkou, že vážně nemám kamarády. Mám byt a přítel mě už několikrát prosil, ať někoho pozveme a pobavíme se. Skvělý nápad! Jenže, potom vám dojde, že nemáte koho pozvat a pak jste z toho celý večer smutní.

Čím více se tohle děje, tím více vzpomínám na staré kamarády. Chybí mi. Často. Proč si neřekneme,  „Budeme zase kamarádi, neřešme sračky z minulosti.”, a všechno by bylo vyřešené? Pořád doufám. 

Jasně, teď mi řeknete, ať si najdu nové kamarády, seznámím se. Bohužel je to celé těžší, než to vypadá. Co mám dělat? 

[mylesbianlifecz-blog]

A ta EVA!

Kapitola s Ludmilou skončila tím, že jsem si řekla, že se nechám sbalit, že už nehodlám koukat po holkách…hahahhaa že, to jsou řeči každého před další porážkou!

Takže sedím ve Friends a přišly tři slečny, všechny skoro stejně oblečené. Šortky, černá trika a říkám kamarádce Karolíně, o které vám taky časem něco napíšu, ale jelikož úplně nepatří do žádného mého milostného příběhu, tak ve výsledku to nemusí působit tak zajímavě :D takže k věcí, říkám jí, kdo je ta holka s tou kšiltovkou a ona jaká, no ta maličkááá! No byla to Eva a Káju nenapadlo nic lepšího než jít za nimi, což nevadí, ona je znala a řekla, co vy tady…kecy kecy a pak joooo vy jste všichni sami? To bude mít kámoška radost …. Fakt dííík!!

Takže anoo, říkala jsem si jééé to by bylo fajn, jenže! Tahle Eva Káje šáhla na zadek a to teda ne! Nebudu balit nebo se nechat balit někým, kdo šahá na zadek někomu z mému okolí! Holky nás pozvaly druhý den na fotbálek do Sapfo, a protože léto bylo dlouhéé, tak jsme si řekly s Kájou, že teda půjdeme, i když jsem si teda říkala k čemu, když Eva balí jí….damn it!!

Takže jsme přišly, bylo tam asi tak desetmilion leseb, které jsem neznala! Ale byla tam i Eva! Hmm dneska byla ještě mnohem zajímavější, ale nu co! Pamatuji si, jak jsem jí koukala na prsa a hrozně mi připomněla Shane z L Wordu! Nemyslím tím teda jen ty prsa ehm…to ne, jen to bylo v té spojitosti, protože to byly a jsou takové ehm lesbické prsa….. #úchyljá…..Říkala jsem si! Takže najednou sedíme s Evou na cestě do Friends, snažím se jí přesvědčit ať si ke mně sedne! A ona, že nechce! Fajn!!!

Cestou do Friends mi vyprávěla (promiň lásko) faaaakt divné vtipy o chobotovi, i když dodnes si stojí za svým, že jsou vtipný :D noo a pak začne debata o tom, kdo je vyšší, samozřejmě, že jsem to já, ale ona měla pocit, že se musíme poměřit a přitiskla své čelo na mou hlavu a vlastně celé své tělo, v tu chvíli jsem měla pocit, že přeměřování trvá asi tak deset let a můj duch skoro odcházel z mého těla, ne že by mi bylo nepříjemný se k někomu tisknout, ale nejsem ten typ, co se k někomu tiskne jen tak, zvlášť když se mi ten člověk líbí, ale nevím, co si o tom mám myslet!

Takže jsme šly dovnitř, potom co jsem vyhrála sázku o tom, že jsem vyšší, ani jsem si nesedla a už mě táhla tancovat, tak co to je? Říkám si! Tak balí mě? Káju? Nikoho? Ahaaaaaaaaaaaa líbáme se, to asi znamená…..že balí mě, nooo ale asi to nebudeme řešit teď, že? Každopádně nakonec z ní vypadlo, že ráda plácá lidi po zadku, protože se jí líbí, že pak hledají se zájmem, kdo to byl … -_-

No ano ano. Takže se líbáme, ale taky někdy musím pít, že? Ale kde mám víno, a proč moje víno pije někdo jinej! Hmm její kámoška Sany pffff, no dobře, tak já si ho budu hlídat (časem zjistíte, proč jí zmiňuji) no ano, tak se bavíme a říkám jí, tak jaký máš názor na to, když balíš jednu holku v baru a pak jdeš za jinou a balíš zas jinou?? No to je hnus, mi odpovídá, tak si říkám v pořádku, to by mohlo vyloučit mé minulé zkušenosti jenže….najednou sedí vedle té Sany, drží jí za koleno, ona zas má ruku kolem ramen…ehm fajne…takže na tohle nemám. To jsem sakra prokletá? Neříkám, že se zrovna líbají, ale tak trochu člověk pozná, kdy se lidi drží jen jako přátelé ….hm tohle to nebylo. Zapomněla jsem zmínit, že jsem jako lesba byla nekuřačka, nebo ze začátku, ale tohle vše mě naučilo kouřit!

Jdu za Kájou a říkám, na tohle nemám nervy, zas nějaká bývalka, prostě NE!!!!!

Eva si mě však odchytla, vysvětlila situaci…okey….ta situace se mě zas tak moc netýká, takže jí nemusím rozepisovat, ale ve výsledku jsem hustá, že jsem poznala, že je to bývalka ne? Hehe

Takže jsem jí vzala do vnitrobloku u Friends, tajná chodbička povídaly jsme si a bylo to fajn…no tak čau, slyším se, jak to říkám, protože odcházíme s Kájou domu….ne že by se mi chtělo, ale kde bych spala, že?

Poslední věta však zněla tak, že jsem jí řekla, že pokud má o mě zájem, tak si mě najde!

Ráno se probouzím a nic! NIC NIC!!! Mrcha!

Dobře no, tak si jí najdu sama. Našla jsem jí, ne Kláro nepiš jí, říkám si NENENENENE počkej si!

Tak čekááám, čekáááám a čekááám a přidala si měěěěěěěě. Teď už jí můžu napsat ne? NE? Ale jooooo!

Píšu jí a píše hrozně roztomile. Pozvala mě na grilování, tam nemůžu jít sama, a kde je sakra nějaká Parukářka. Tak tam jdeme, ona mi píše smajlíky? WUT? Káájo, co mám dělat? Proboha nepiš jí, to jí píše z kapsy, no měla pravdu! Přijdeme a ona NIKDE? A je tam asi tak tisíc jiných lidí. Já si vzala s sebou štít Káju, Dancyho a Dominika. Dva gaye do lesbické společnosti :D no hold, někdo mě musí podpořit a ještěže tak, protože Kája mě opouští a já bych zůstala sama.

No možná si říkáte, proč sama? Sama, protože ona si mě nevšímá! Zapomněla jsem zmínit, že má ráda zapalovače s žabíčkama, který já jsem měla a přinesla jsem jí ho a víte co ona? Jooo já si ho pak vyzvednu! Jak pak sakra! WUT….ona mě prostě ignoruje, já tam sedím s klukama na mém svetru ve třech a ona má obří deku a nepozve mě k ní…co teď co teď, dobře Kláro … prostě musíš převzít otěže a trochu se zapojit, po těch třech hodinách :D :D :D mezitím fotím Lůce, jak tam sedí na obří dece, no tak fajn.

Můžu si sednout k tobě? No jasně, odpovídá. No tak fajn! A najednou mě drží za koleno, teď? Pffffff teď, když musím jet do Ústí?

Nejezdi domu, spi u mě….říká mi, ale co když je vrah :D no dobře, vrah asi není, tak já teda k ní půjdu!

Tak kluci odešli, zůstaly jsme tam nakonec já ona a její dvě kámošky, které byly s námi ve Friends. Áďa, Kačen a ona. Tak prý jdeme pěšky, první nás opouští Kačen a jdeme společně s Áďou, což není vůbec příjemný, protože ehm no chceme být sami ne? Ale ne, Áďa chce ještě pít…neeee, nechci pít ještě na bytě, dodnes si říkám, co měla v úmyslu :D noooo asi další někdo, kdo chce s Evou trávit víc než čas?

Nakonec nás opouští a zůstáváme sami a jdeme k ní na byt, a to asi do 80 patra bez výtahu!

 JELIKOŽ TOHLE BUDE JEDNA DELŠÍ DELŠÍ KAPITOLA, NECHCI TO PSÁT ASI TAK NA 30 STRAN, TAK TO BUDU ROZEPISOVAT VÍC, TAKŽE TÍMTO KONČÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍM!!!

[nikomuanimuk]

Naproti v domě nesvítí světla

Jsem vyčerpanej.

Nevidím před sebou žádnou cestu vpřed, žádnou perspektivu. Východisko. Jako by vše kolem mě jen plynulo a smýkalo se mnou a každá z těch událostí dávala připomenout, jak se plácám v bahně života.

Netěším se. Neplánuju. Nedoufám. 

Ne, že bych nechápal, že to je špatně, jenom na to nemám sílu, zvrátit tok času, usměrnit ho.

Hrne se na mne práce, čím více jí je a čím lépe mi jde, tím víc mi dává zabrat. Vidím rezervy. Chyby v základech. Neumím namalovat ruce. Postavu.

Vím, co chci a nakonec to z papíru vymlátím, jenže to stojí strašnou spoustu času a frustrace. Nemám kdy se učit. Vrátit věci zpět. Začít od píky. Musím pracovat. Poslední roky jsem v zimě míval hroznou díru v zakázkách, letos to je úplně naopak, chci toho využít. Nevím, kdy to pomine, tak to ždímu.

A jsem pod hrozným tlakem. Nestíhám, neumím. 

Minulý týden jsem nakreslil krásnou věc. Za dva dny jsem na ní našel pár chyb, vím, že je upravím a bude to paráda. 

A klient to nechal okomentovat snad všechny zaměstnance firmy a poslal mi to jako zpětnou vazbu. Kolik těch připomínek bylo? Patnáct? Dvacet? 

Na jednu postavu. 

Mezi tím pro něj dělám další dva obrázky, teče mi do bot s termíny, peru se s tím, sbírám síly byť jen začít malovat, a oni mi pošlou dvacet připomínek od uklízečky.

Jsou chvíle, kdy jen začít kreslit fyzicky bolí.

Nedokážu přijít, sednout si k práci, začít. Musím si dát chvíli pauzu, zavřít oči, přikrýt hlavu, stočit se, dýchat. Vynulovat mysl. 

Nebaví mne nic. Běžky. Kamarádi. Florbal. Kytary. Nic. 

Potřeboval bych se vynulovat, resetovat, teleportovat do alternativní reality. Přemýšlím, že se seberu, najdu někde byt s dobrým místem na práci a zmizím. Ze dne na den. 

Není kdy. Není s kým. Práci mám až do dubna. Jsem její otrok. 

Do toho všechny ty věci s postojem k vlastnímu nitru.

Objevují se pochyby. Opravdu to zvládnu? Sebrat se, najít sílu, přijmout sebe sama, odrazit se? 

Lámou mě i lidé kolem mě. Jeden z těch dvou, kterým jsem se svěřil, to zoufale nepochopil. Nemyslí to zle, ale nerozezná symptom od příčiny. Je na mě hodnej, ale tlačí.

Nebylo by lepší, kdybys chodil do práce? Měl režim? Kdyby tohle, kdyby tamto?

Rozmlouvá mi konfrontaci s rodiči. 

Rodiče... To snad raději nechám na jindy.

Ale sráží mě to. Potřebuji pochopení, absolutní. Ne nekritické, ale absolutní. Hele vole, neser, proč ne. Místo toho slyším... každej je smutnej, já to taky měl, každej tohle, já to taky měl.

Běž do práce, měj ženu, udělej si dítě a jsi vyléčenej, vole.

V jednu chvíli jsem byl hotov se svěřit celému světu. A teď... Je to úplně naopak.

Nemyslí to zle, jenže namísto pocitu podpory mě to sráží. 

A Tereza...

Myslel jsem, že jsem to hodil za hlavu. Že rozhodnutí to uzavřít, popřát jí v duchu hodně štěstí, to vyřeší. Poslat dárek, co jsem měl v hlavě ještě z doby, kdy jsme si jenom volali, co byl mým plánem nejdříve pro narozeniny a pak Vánoce. 

A potom mi napsala a vlastně mi to udělalo i radost. Ne čistou radost, ale mimo jiné. 

Což vydrželo asi tak týden, dva, než jsem se jen tak mezi řečí podíval na její fotky. 

Aha, takže takhle do Afriky... Vlastně jsem to na těch vysvícených černobílých fotkách nepoznal, odkud ten kluk je.  A najednou to bylo zpátky.

Víš, já jsem byla a Adamem, ale říkám Ti to, abys to věděl.

Víš, já jsem s někým těhotná, ale nechám si to vzít, jen chci, abys to věděl.

Víš, nechala jsem na stole Tvůj dopis, aby si Adam početl a věděl.

Víš, já pojedu do Afriky, odkud je můj novej kluk, ale chci, abys to věděl.

A tak jsem to udělal. Vymazal jsem ji. Zablokoval, aby nemohla vědět ona, abych nevěděl já. Abych nedostal ani jednu notifikaci. Aby nebyla. Aby mi neubližovala.

Hrozně mě to mrzí. Chybí mi. Pořád ještě. Ne každodenně, jako dřív. Ale ve chvílích, kdy si vzpomenu.

Jenže já potřebuju zapomenout. Ještě pořád. 

Od té doby mi dvakrát volala. Nejspíš to zjistila. Koukal jsem na telefon, viděl jsem její jméno, cítil ozvěnu těch dní, kdy těch pár písmen na displeji bylo vše, co jsem k životu potřeboval, a věděl jsem, že ji nechci slyšet. 

Protože je někým jiným, než byla. 

A u toho už zůstane.

[divokaliska]

Touha se realizovat

Hlavou se mi honí spousta nápadů, jak vydělat peníze, jak vyrábět něco, co u nás nikdo nevyrábí, jak spojit práci s koníčky, jak se dostat se svými nápady do podvědomí lidí. 

Před pár lety jsou založila svou designérskou značku AntropoGallery. Ale něco jsem nejspíš dělala špatně. Pár trik se prodalo, poznala jsem pár lidí, kteří mou práci obdivovali, pár obchodů s módou českých návrhářů chtěli pár kousků do komise, dokonce se mnou otiskli i jeden rozhovor. Tam to skončilo a usnulo. Nějak jsem se neuměla se svou značkou pohnout dál - nové logo? Nový materiál? Bio? Eko? Recyklace? Vegan nebo kůže? Co lidi vlastně chtějí? Bylo to jedno - otěhotněla jsem a můj zájem se přesunul k dítěti. Po narození dítěte se mi změnil život. Opravdu. Nechci tím říct, že žiju úplně jinak. To ne. Ale cítím se jinak. Jsem spokojenější a klidnější. Jako kdybych našla životní harmonii. Starost o dítě mi vyplnila veškerý čas a všechno ostatní šlo stranou. Cítila jsem si úžasně jako matka, žena v domácnosti, kuchařka a dokonce i jako uklízečka. Rovnováhu jsem vyvažovala návštěvami galerií, módních přehlídek, fashion marketů a také nakupováním drahých a možná zbytečných kousků do svého šatníku či do interiéru. Chtěla jsem si hlavně zachovat ženskost (nestát se matkou, co nosí umaštěný culík, botasky a rejoice tepláky), zdravý rozum (nešišlat, nepoužívat ujeté zdrobněliny a nemluvit o dítěti jako o NÁS - teď NÁM roste druhý zub) a všeobecný přehled (sledovat třeba americké volby, ale nebýt “chytrá jako rádio” - spoustu českých matek má pocit, že ke všemu musí něco říct). Jsem mladá spokojená máma a to mi nějakou chvíli stačilo. Ale po deseti měsících se opět objevila ta touha realizovat se. Tvořit. Ale už nejen pro syna a pro sebe. Tvořit i pro jiné. Jednoduše také na té tvorbě něco vydělat, dostat se do podvědomí lidí, dělat něco, co nikdo jiný nedělá....

Začala jsem hledat práci na internetu. V tomto případě mi šlo spíše o přivýdělek než o originalitu. Rozeslala jsem pár životopisů - nejčastěji šlo o hlídaní dětí po vyzvednutí ze školky, o práci z domova jako třeba odepisování na e-maily v cestovce, o vedoucí dětského klubu, o učitelku kroužků v mateřské školce, prostě o práci, kterou bych mohla dělat s Kryštofem. Šlo mi o to, abych mohla syna brávat s sebou a přitom si vydělat nějakou korunu navíc ke svému celkem mizernému rodičovskému příspěvku. Dokonce jsem se začetla i do inzerátu: Brigáda - roznos letáků. To mě ale Luděk zarazil, že na tom rozhodně nejsme tak zle, abych dělala něco takového. No jo, jemu se to řekne. Já bych si sama chtěla něco málo našetřit prostě jen pro sebe, ne stále se spoléhat na to, že si můžu říct muži o peníze na kadeřníka, o peníze na synovo plavání, o peníze na nové šaty... Narazila jsem na zásadní problém: nikde mě nechtěli s dítětem. Soukromé hlídání dětí padlo. Buď mi přišla odpověď, že se dětem musím stoprocentně věnovat a že bych tak nemohla chodit se synem, nebo mi raději ani neodepsali. Šla jsem na pohovor do agentury, která vysílá své lektorky do mateřských škol na kroužky. Vzali mě. Ovšem podmínkou bylo, že si pro syna najdu hlídání. Tak jsem to nechtěla, ale budiž. Zkusím požádat svou sestřenici. Pak budu muset dojíždět, kupovat si lístek na metro nebo benzín. Fajn. Tak kolik že mi to zaplatíte za hodinu? Prý stovku. STOVKU! Jednou týdně. Tak já si budu hledat hlídání, pak pojedu 40 minut do školky, hodinu se budu snažit udržet pozornost deseti předškolních dětí a pojedu 40 minut zpátky domů. A vydělám si stovku. 

Začala jsem sledovat, čím si tak přivydělávají ostatní matky. A to mě přivedlo k vlogu MamaLifeStyle na youtube. Od své kamarádky vím, že tahle Tereza Marková si skrze youtube videa dokázala díky reklamě zařídit téměř celý byt a následně získat práci snů u jedné známé kosmetické značky. Pustila jsem si pár jejích videí a spadla mi čelist. Ženská, která mluví tak nepříjemně afektovaně, dělá ze sebe pitomou husu, propaguje například pěnu proti slunci jen proto, že vypadá jako šlehačka ve spreji, může být skutečně tolik oblíbená? Proboha vážně se na to někdo dívá? A skutečně jí ty kecy (obzvláště propagace výrobků) někdo věří? Navštívila jsem svou sousedku, která má teď malé miminko a od té jsem se dověděla, že se na deníky miminka dívala také. Aha, takže jo, funguje to. To, že se mi její styl nelíbí, neznamená, že ji dalších sto tisíc maminek nepokládá za svou inspiraci. Nějak se to ve mně všechno nahromadilo a já jsem propadla depresi. Snažím se jak můžu, ale pořád někde pokulhávám. Vymýšlím spoustu zajímavých věcí, ale nic z toho lidi nezajímá. A když vaši práci nikdo neocení, je to ubíjející. A teď mě navíc odsunuli na druhou kolej i kvůli Kryštofovi. Nechci se moc rozepisovat o tom, jak jsem se ten den chovala a jak to u nás vypadalo, když jsem propadla vzteku a depresi. Všechny mé ideály o výchově šly stranou a já nedokázala utišit tu agresi ve mně do té míry, že jsem musela zavolat Luďkovi, ať okamžitě přijede domů, protože potřebuji, aby uklidnil plačícího Kryštofa v postýlce. Já jsem za ním nemohla, můj vztek a jeho pláč byli jako krabička od sirek a sirka. Nakonec jsem seděla s Luďkem a hrajícím se Kryštofem pozdě večer v posteli, slzy na krajíčku a litovala jsem se. Od kamarádky mi přišla nádherná povzbuzující zpráva jako reakce na můj smskový výkřik: jsem špatná matka! Napsala mi, že jsem náhodou máma skvělá, pohodová, spoustu věcí zvládám a že si vlastně vždycky říkala, že až se jí narodí miminko, ráda by to zvládala tak jako já. Luděk mě uklidnil podobnými slovy a mně zase konečně došlo, že jsem si něco nalhávala. “Tak jo. Už je mi lépe, díky vám dvěma,” fňukala jsem s nudlí u nosu. Zase jsem objevila svou pravou cenu. Díky bohu. Kryštof v noci dostal vysoké horečky, a tak jsem byli odsouzení k dvoudennímu tulení se v posteli. Také jsem mu měla co vynahrazovat. A navíc třeba onemocněl kvůli mým hysterickým záchvatům. Děti se dokážou negativní energií nacucat jako houba.

Kdysi jsem zastávala radikální feministický postoj. Už nevím proč, ale ve svém životě jsem si prošla mnohými názorovými fázemi, které pomáhaly mému ušlápnutému já najít to ztracené sebevědomé já. S příchodem dítěte jsem poznala, že feminismus není nic, co by mi mohlo svědčit. Upřímně, nemyslím si, že by se vůbec našla žena, které by opravdu svědčil se vším všudy. (Mluvím o zarputilém feminismu, ne o právech žen.) Když se mě kamarád na střední škole zeptal, zda bych se chtěla narodit jako muž či žena, odpověděla jsem, že jako muž. On se zamyslel a řekl, že je to zvláštní, muž by nikdy neřekl, že by se chtěl narodit jako žena. A já jsem pochopila, že ženy se opravdu často cítí méněcenné. Jen se podívejte, kolik je kurzů pro ženy: objevte své ženství, vášnivá a živá, buďte dobrou matkou i milenkou. Kolik je takových kurzů pro muže? Jsme komplikovanější? Nebo nás jednoduše dohání to, že za každým úspěšným mužem stojí jeho láskyplná žena, ale do encyklopedie se její jméno nedostane? Jako matka a žena na mateřské jsem uznala svou úlohu za důležitou a života naplňující. Vytvářet teplo domova, mít vedle sebe spokojeného muže a šťastně se rozvíjející dítě, to není nic jednoduchého. Málokdy mi zbýval čas na mě samotnou. Proto jsem se začala bát, zda mě to jednou nedožene. Třeba vychovávám dalšího muže, který bude mít své místo v encyklopedii. Ale třeba to bude jen proto, že mu v životě dám prostor k rozvíjení se. K bádání. K psaní. K tomu být sám sebou. Odevzdám se mu. Věnuji mu svůj život. Ale nikdo na mě vzpomínat nebude. Protože jsem žena a proto, že nás k tomu vedou i naše matky: jednou budeš manželka a matka, takhle se dívky nechovají, tohle bys měla umět, neztrácej čas hledáním se, měla by ses usadit. Je to dobře známý vzorec. A nejspíš vede ke spokojenosti. Nebo jsme si na to za léta vývoje zvykly. To nevím. Ale já spokojená byla. Než se mi v hlavě rozsvítila kontrolka: co takhle REALIZOVAT SE? 

Když jsem o tom pověděla kamarádkám, odpověděly mi, ať si užívám mateřství a na vše se vykašlu. Vždyť mám teď tak skvělou možnost prožívat dlouhé prázdniny s dítětem, které je smyslem mého života. Ano, tomu rozumím. A souhlasím. Měla jsem nachlup stejný názor. Ale ta touha něco vymýšlet, tvořit a šířit za hranice našeho panelákového bytu, je silnější. Možná ani nejde o peníze, či samotnou činnost. Možná jde jen o uznání, které jako ženy na mateřské nedostáváme každým dnem. Možná šlo o to, že jsem ten nešťastný den tak propadla hysterii, až mi můj muž musel říct, že jsem úžasná matka a skvělá žena. A uznání utišilo na chvíli mé touhy posunout se někam dál. Chci být matkou. Matkou dalších dětí. Chci jim odevzdat svůj život. Ale nejde to dělat bez uznání a bez těch občasných záchvatů tvořivosti pro jiné - pro svět - pro lidi tam venku. Aby o mně také věděli. 

Nakonec jsem se rozhodla kreslit pro AntropoGallery, zkusit udělat ze své značky něco opravdu kvalitního. Nedělat nic rychle, ale poctivě a pilně. Dále se věnovat dětem na fotografickém kroužku v nádherné školce Fox&Rose. O té školce vám jistě někdy napíšu. A v létě sbírat bylinky, vyrábět domácí kosmetiku a bylinkové pálenky pro sebe, svou rodinu a kamarádky a maminky ve svém okolí. A hlavně dělat vše se synem po svém boku. Protože i skrze všechno to, o čem píšu, je to ve skutečnosti on, kdo dal mému životu vyšší smysl a otevřel mi oči v úžasu: Tady teď jsi správně a teď konej. 

[proc-ja-blog]

ODYSSEA

Na Erasmu člověk pozná spoustu přátel ze všech koutů Evropy i světa a tráví s nimi každý okamžik. A pak přijde poslední den a všichni do těch svých koutů zase zmizí a jakoby v životě neexistovali. Je to drastické přetrhávání vazeb, které lze překlenout jen občasnými návštěvami. A tak jsem v Praze například pohostil kamarádky z Německa a Belgie a s pýchou jsem jim odhaloval historii a zákoutí Prahy. Jen jednou se na mě rozpačitě obrátily se slovy, že nečekaly, že bude v matičce měst tolik obchodů s burkami. Byl totiž říjen. A všude vývěsky lákající na burčák…

Inu i já si sbalil svoje saky paky a vydal se za sluncem zalitými plážemi Řecka. No, žil-li by ještě Homér, eposy o Achillovi a Odysseovi by se mohly jít klouzat.

„Přijeď, Řecko je super! Konečně ochutnáš pravé tzatziki,“ psala mi má řecká kamarádka Elle a narážela na den, kdy jsem se v Montpellier odhodlal k uvaření tohoto pokrmu, který po ochutnání okomentovala slovy pure ugliness. A já tedy jel, protože toho bohdá nebude, aby někdo kritizoval moji okurku!

Plán zněl jasně. Po příletu do Atén sednu na autobus a dojedu na zastávku Sysifos či co, dostanu se na rušné autobusové nádraží, kde si najdu přepážku Achaia a sednu na bus do třetího největšího řeckého města Patry, kde už mě Elle vyzvedne. Jasný jak facka! Jenže…

Ty zastávky Sysifos byly dvě! Nu což, Jeníku, umíš jazyky, říkal jsem si, zeptáš se cestujících. A jak jsem řekl, tak jsem taky udělal. A bylo mi potvrzeno, že na prvním Sysifosu je opravdu autobusové nádraží. Vystoupil jsem tedy a zamířil k terminálu. Nádraží, které mělo být mega rušné, bylo tak mega rušné, že se tam nehnul ani polomrtvý pes na příjezdové cestě. Bylo ale už devět hodin večer, tak jsem si říkal, že v Řecku už padla a o nic nejde.

Když jsem vstoupil do haly, konečně jsem v praxi využil své dva roky studií starořečtiny a z alfabety si přelouskal jednotlivé destinace na přepážkách. Buď ale byla moje znalost řeckého písma vskutku tragická, nebo tam Achaia napsána nebyla a já se neuměl rozhodnout, co z toho by mě nasralo víc. Přepážník mi nakonec potvrdil, že z tohoto autobusového nádraží žádný bus do Achaiy nejezdí už pětadvacet let, a já si v tu chvíli uvědomil, že mě toto sere rozhodně víc! Vystoupit jsem totiž očividně měl až na druhém Sysifovi, kde bylo také autobusové nádraží. To ale teď bylo vzdálené více jak pět kilometrů, tak jsem si musel vzít taxíka, abych ten autobus stihl.

„Zdravím, kam to bude?“

„Autobusové nádraží, potřebuji do Patry.“

„Tak já vás hodím až tam, ha ha ha.“ Asi vtipálek. Do Patry to totiž byly tři hodiny cesty, to bych se prohnul.

„Ne, stačí ten autobusák, díky.“

„Ale já myslím, že poslední autobus odjíždí v 9 večer,“ řekl a mně ztuhla krev v žilách. Bylo totiž půl desáté a noc v ulicích Atén jsem strávit nechtěl.

„A proč se vlastně bavíme anglicky a ne řecky?“ otočil se na mě náhle taxikář.

„…protože neumím řecky?“

„Vy nejste Řek?“

„Ne, jsem z Česka.“

„Ale vypadáte úplně jako Řek!“ zvolal nadšeně, jako by to byl ten největší kompliment, co mi kdy kdo složil. 

Ten autobus jsem stihl. Po tříhodinovém kodrcání mezi hlavním a třetím největším městem, které spíše připomínalo cestu z Vidlákova do Řitína, jsem došel svého cíle a konečně se setkal se svou kamarádkou. Zpocenej, hladovej a totálně vyřízenej! Prostě ve stavu, ve kterém se chcete vítat s někým, koho jste dva roky neviděli.

Pobyt v Patře jsem si představoval tak, že sebou v pondělí fláknu na pláž a v pátek z ní zase vstanu, s výjimkou požírání souvlaků a gyrosu. Elle mě sice varovala, že v říjnu už počasí na koupání nebude, ale já to bral jako plané kecy. Vždyť to říkala holka, která si do Montpellier, mekky francouzského koupání, nevzala ani plavky se slovy, že z Řecka jela na sever a myslela si, že tam bude větší kosa.

Chcalo a chcalo. Místo opalovačky a čochtání jsme tak trávili odpoledne po muzeích studiem mykénské keramiky. A po večerech mi Elle nadšeně pouštěla nějakýho queer týpka s růžovýma vlasama, kterej půl hodiny vytahoval ze své kabelky všechny svoje hřebínky, parfémy, rtěnky a další serepetičky, jejichž názvy člověk bez růžových vlasů prostě nemůže znát.

Ale neztrácel jsem víru. Stále ve mně doutnala jiskřička naděje, že se vše zlé v dobré obrátí. Upínal jsem se na vidinu vznešených Atén, kde jsme měli strávit poslední dva dny.

 Aténské patálie

„Adonis nám sehnal byt v centru, kde můžeme přespat zadarmo!“ hlásila mi nadšeně Elle a já vůbec netušil, kdo to Adonis je. Následně jsem zjistil, že Adonis je její nejvíc nejlepší kamarád odmala a že pojede s námi, protože by mě rád potkal. „Jo a před pár dny mi přiznal, že je gay…“ dodala jen tak mezi řečí a ta náhlá touha mě poznat mě náhle začala trochu děsit.

 Byt sehnal opravdu skvělý. Patřil Adonisovu kamarádovi/příteli, jehož prarodiče v něm zemřeli. Příliš jsme v něm ale nepobyli, protože jsme spěchali na Akropoli. Ta mě spolu s gyrosem jako jediná na celém řeckém výletu nezklamala, ale sotva jsem se vydrápal na její vrchol a rozhlédl se z výšky po Aténách, už mě Elle s Adonisem táhli zase dolů s tím, že teď mi ukážou místo, které mi naprosto vyrazí dech.

 Ten cíl, za kterým jsme se hnali přes celé město, byla restaurace ve stylu Harryho Pottera, což je strašně super překvapení pro člověka, který na všechny čarodějnické díly čuměl jen kvůli Emmě Watson. Navíc byl zrovna Halloween, a tak se před podnikem táhla dlouhá řada nadšených, geekovských, adolescentních holčin v okulárech a proužkovaných punčochách. Stáli jsme tam dvě nekonečné hodiny, než se uvolnil stůl, ke kterému jsme se mohli usadit.

 Ten stůl byl hned vedle salónku, kde asi patnáctiletá děcka slavila nějakou oslavu, během které se pubertálně smály takovým krutopřísným vtipům, jako že si někdo narval popcorn do nosu nebo prděl podpažím. Plán zněl tedy jasně – ožrat se!

Zatímco Elle s Adonisem si tak objednali jakési vlkodlačí sérum, já si dal staré dobré pivo. Bohužel ani pozice bezkonkurenčně nejstaršího návštěvníka dne a možná celé historie podniku mi nezajistila onoho skvostného hořkosladkého zrzka, nýbrž máslový ležák, což je prostě máslo s karamelem, co pouze vypadá jako pivo.

 Myslel jsem si, že ten den už nemůže být více tragikomický. Ale byl. Adonis totiž zjistil, že se ten večer koná v centru gay party pořádaná spolkem Banana Boys. A tak jsme šli. Konalo se to v třípatrové budově s vysokými stropy, ze kterých se na špagátech divoce houpaly trsy banánů. Bylo narváno k prasknutí a já po zběžné rekognoskaci terénu pochopil, že tu jsem jediný, koho ty banány nevzrušují. Nenavazuj oční kontakty, opakoval jsem si, když v tom jsem se pohledem střetl se švidrajícím týpkem. A na toho prostě tu osudovou chvíli civíte… Ale zmizel jsem v davu. Držel jsem se u zdí a nepouštěl se do žádných větší akcí. Jednou jsem se vydal na zteč k baru ukořistit pivo. Barman mi nabízel růžové martini v akci. Dal jsem si pivo. Vrátil jsem se ke zdi. A nic se mi nestalo. Začínala se mi vracet jistota. A pak to vypuklo. …!!!It’s raining men, hallelujah, it’s raining men!!!… Parket propukl v peklo. Dionýské orgie! Taneční kreace….tělo na tělo…banány vířící nad hlavami. …!!!Oh Enola gay, it shouldn't ever have to end this way!!!... Toto nedám, velím k odchodu. Elle do sebe spěšně hází panáka vodky. Bereme taxíka…

Myslel jsem si, že ten den už nemůže být více tragikomický. Ale byl. Elle se totiž v taxíku udělalo blbě a vypadala, že bude zvracet. Zbývaly minuty k explozi. Když tedy taxík zastavil před naším bytem, rychle jsme vyběhli schody a Adonis se jal bleskově odemknout dveře. Provedl to však tak bleskově, až klíč zalomil v zámku a my zůstali beze slova stát ve tři ráno na chodbě. A Elle se tam poblila.

Myslel jsem si, že ten den už nemůže být více tragikomický. Ale byl. Jediným řešením totiž bylo sehnat taxíka a dojet k rodině toho Adonisova kamaráda/přítele na přespání. Podivínský taxikář, který špatně slyšel, však nemohl do své GPS zdárně zadat hledanou adresu, a tak jsme jezdili po Aténách křížem krážem a se staženými okýnky jsme hulákali na všechny, zda někdo neví, kde se nachází naše hledaná ulice. Byl to prostě profík.

V nečekaném azylu u Adonisova přítele, kde nás přivítala celá početná řecká rodina, jsme nafasovali oblečení a ulehli na gauče. Než jsem usnul, chtěl jsem ještě pořešit, jaký je následný plán. V nedobytném bytě jsem měl totiž všechny svoje věci a v poledne už jsem potřeboval být v letadle směr Praha. Navíc byla neděle a já se bál, že zrovna v Řecku nebude ve sváteční den tak lehké sehnat zámečníka. Nikdo mi už ale neodpověděl, všichni spali jako zařezaní.

Druhý den ráno jsme naštěstí klíč vytáhli svépomocí a druhým klíčem jsme vysvobodili mé věci. Letadlo jsem stihl a celý výlet byl nakonec zakončen sladkou tečkou. V letadle si totiž se mnou vyměnil jeden pán místo, aby seděl vedle své ženy. A to jeho místo bylo v první třídě, takže jsem tři hodiny letu jenom chlastal ouzo, ve kterém jsem utopil své smutné poznání, že Erasmus už zopakovat prostě nejde.