#štěňátka

[kocourmokroocko]

lituju, že jsem neměla foťák, když jsme se předevčírem vraceli z procházky s Arníkem a poprvý v jeho životě začalo sněžit

ten malej troglodýt celou procházku progoblinil, tahal, kousal vodítko, otáčel se za každým člověkem na ulici tak usilovně, že boural do sloupů, a museli jsme dělat pozornostní trénink po každých pěti krocích

ale jakmile jsme došli na zápraží, začalo sněžit

a v tom se pan ztrubkysyn poprvý ten den zastavil, nastražil ouška a v naprostý tichosti a nehybnosti fascinovaně zíral na nebe, jak z něj padaj vločky

tak jsme spolu stáli a sledovali vločky

a já nenávidim, NENÁVIDIM zimu, ale tohle bylo snad poprvý od mejch mláděcích let, co se mi to taky zdálo neuvěřitelně nový a krásný.

(když se vrátil domů milý, shodli jsme se, že pravděpodobně přemítal, jestli jsou v nebi taky štěňátka a jestli jak si hrajou a cupujou hračky, padá z nich dolu bílá vata.)

ok, abych se tu úplně emočně nerozpliznula, jak s oblibou říká můj otec: dost bylo lásky, zase až za rok.

[myvalzpival]

je 10 večer a 35 stupňů. venku kinematograf bří Čadíků blastuje Boží mlejny od Ewy Farne. víš, že se celou noc nevyspíš, protože pod tvejma oknama pojede dokument o Mekym Žbirkovi. snažíš se myslet na štěňátka, ale vrací se ti traumatický vzpomínky na druhej stupeň základky a z nějakýho důvodu i na Karla Gotta. rozjíždí se ti nostalgicko-depresivní ataka, je čas se nacpat sedativama.

venku se rozezní Být stále mlád.

myslíš na Leoše Mareše.

[anneluciaf]

Gratuluji, vážená celebrito, máte psa z množky!

Tak si, to, milé děti, shrneme. Následuje rant, kdo chce verzi bez emocí, tak obsah příspěvku shrnuje něco z toho, co si můžete přečíst na webu http://nemnozdoma.cz/. Celý rant je odsazený s tou čárou vlevo, následuje TLDR.

Další česká osobnost si pořídila zaručeně čistokrevného pejska bez PP. A pro jistotu rovnou staffbulla. A mě to fakt hodně naštvalo. Proč? Protože nic jako zaručeně čistokrevný pes bez PP neexistuje a u stafforda to může být obzvlášť průšvih.

A proč že neexistuje zaručeně čistokrevné plemeno bez PP? Protože PP (průkaz původu, neplést s pet pasem) zastřešené organizací FCI (mezinárodní) a ČMKU (česká) obsahuje rodokmen psa. Chov s PP má určitá pravidla, která dobrá chovatelská stanice dodrží, např.:

Oba rodiče vrhu se povinně testují na dědičné genetické choroby a dělá se RTG kloubů, aby se co nejvíce snížila pravděpodobnost onemocnění štěňat. Domácí množky (všechny ty hodné rodinky nebo chovky bez PP) toto dělat nemusí a nedělají. Třeba u Jack Russell teriérů je dědičná ataxie, což je fakt ošklivá a prakticky neléčitelná nemoc, většinou končí uspáním nemocného psa v raném věku.

Součástí plemene není jen jeho vzhled, ale i povaha. FCI uvádí povahu jako součást standardu (např. stafford má být inteligentní a přátelský k dětem, u irského vlkodava uvádí FCI standard pro povahu jen citát „lambs at home, lions in the chase“ a pudl se hodí na společníka, protože je věrný a učenlivý). Psi, kteří povahově nevyhovují, jsou z chovu vyřazení. U koček sice chování není součást standardu (nebo jsem ho tam aspoň nenašla), ale i tak asi všichni víme, že třeba burmilla je skoro jako pes, siamky jsou inteligentní a společenské atd.

Součástí je často doživotní chovatelský servis, zodpovědný chovatel vždy rád poradí a je-li potřeba, vezme si svůj odchov zpátky k sobě. Pokud váš mazlík s PP onemocněl na nějakou dědičnou chorobu nebo má potíže s klouby, ChS to pravděpodobně bude chtít vědět a nějak to v budoucnu zohlední.

U psa s PP můžete dohledat rodokmen několik generací zpátky a zjistit, jací byli jeho předci, a to vzhledem i povahou. I u člověka můžete předky dohledat, stačí matrika a rodný list. Ale pokud si pořizujete zvířátko bez PP, nemáte vůbec žádnou jistotu, že ti dva psi, co jste viděli, byli opravdu rodiče, že zvíře nemá v rodokmenu blízce příbuzné jedince apod. Vůbec žádnou, protože množky v tomhle ohledu nikdo nehlídá.

Na registrované chovky se vztahují ustanovení vyhlášky o chovu psů a koček (21/2013 Sb.), takže např. štěně nesmí jít od feny před 50. dnem věku (cca 2 měsíce, většinou se uvádí dokonce 8 týdnů), kotě nesmí být od matky odděleno před 84. dnem věku (12 týdnů). Tato vyhláška omezuje např. i počet vrhů (3 za období 24 měsíců u psů i koček). Na množky se nevztahuje.

Chovný pes i fena musí být uchovněni: Záleží na plemeni, u některých stačí výstava, pracovní plemena musí splnit i nějaké zkoušky ověřující vlastnosti, pro které je šlechtěno. Např. belgický ovčák musí projít procesem bonitace, součástí je povahový test – nejsem odborník na tohle plemeno, ale pokud čtu dobře bonitační řád, zkoumá se např. reakce psa na střelbu nebo pohyb ve skupině lidí, přivolání... Je toho docela dost.

Spolky mají i předpisy týkající se chovu problémových barev, např. merle u kolií nebo bílá u koček, protože genetika je fakt svině a recesivní alely jsou ještě větší svině.

Pokud si kupujete „zaručeně čistokrevné zvíře bez PP“, poskytujete peníze množce, která nemá žádné investice spojené s chovem (výstavy, uchovnění, zdravotní testy – chov s PP moc ziskový není) a jelikož se nejedná o registrovanou aktivitu, pravděpodobně to ani nezdaní, ale pojede na moc fajn dovolenou. Pokud si kupujete opravdu čistokrevného mazlíčka, platíte nejen za to zvíře, ale i za kvalitu spojenou s chovem.

Pro kočky platí většina z toho taky, jen mezinárodní organizace není FCI, ale FIFe, a česká není ČMKU, ale SCHK. A asi u žádnýho plemene nebudou povinně povahové testy.

Proč tě ten staffbull bez PP tak naštval? Protože si ho pořídila známá osobnost, která by určitě peníze na PP psa měla. Veřejně vykládá, jak má koučku a zná spoustu pejskařů a ti jí to posvětili. A jak její pejsek vůbec není z množírny, ale z Bazoše, a vzala si ho od moc milé rodinky. To v překladu znamená, že není z množky klecové, ale z množky domácí. Ta osobnost říká, jak všemu rozumí a obavy chápe, ale na dotazy na zdravotní testy rodičů štěněte neodpoví, očividně nechápe vůbec nic, jen je uražená, že si na to někdo dovoluje upozornit. A u staffordů a bullíků navíc stačí jeden nezodpovědně odchovanej vrh, a hned můžete mít něco okolo pěti labilních jedinců, kteří rozhodně nejsou přátelští k lidem, pokousají dítě a bulvár má žně. (Zcela upřímně by mě zajímalo, kolik těch agresivních „bojových psů“ mělo PP. Nevíte někdo?)

Ale pes/kočka bez PP je zdravější! Fakt? Určitě? Máš RTG kyčlí, testy na dědičná onemocnění? Fakt víš, že je zdravější, nebo byl ten vořech u veterináře naposled, když zavedli povinný čipy, a před tím jen na očkování?

Ale Annie, my máme pejska bez PP, protože byl poslední z vrhu. A kamarádka má psa bez PP, protože měl nějakou vadu vzhledu. Gratuluji, obě jste naletěly. V registrovaném vrhu bude mít PP každé zvíře, i kdyby bylo fialové a mělo dvě hlavy. PP vypovídá o původu a rase zvířete, ne o tom, zda je samo vhodné pro chov. Pokud se vám chovatel množka snaží nakecat, že PP můžete pak dodělat, nebo že s PP bude váš nový mazlíček dražší, kecá. Pes/kočka PP prostě buď má, nebo ne.

Hrozně chci modrýho buldočka, ale nějak jsem žádného s PP nenašla, co teď? Nekupuj si modrýho buldočka. Ta barva je nestandard a to z dobrého důvodu, je spojená s mnoha genetickými vadami. Podobně jako double merle u kolií (což je, pokud vím, u PP chovů navíc zakázané). Pokud chcete nějaké plemeno v nestandardní barvě, která se v chovu běžně nevyskytuje (třeba merle jorkšír), pravděpodobně byla do chovu vnesena křížením s rasou, u které je ta barva běžná, a automaticky to není čistokrevný pes. Gratuluji, máš vořecha.

Chci připustit psa, protože v okolí háraj feny a pes z toho šílí. Vykastruj ho. Pokud ho necháš fenu nakrýt, může být spíš hůř. A pokud tak toužíš připustit, pejsek má RTG kloubů a testy, takže víš, že nebudou nemocná štěňátka, že jo? Ne? Aha...

Chci dát nakrýt fenu, protože každá by měla mít aspoň jednou za život štěňata nebo protože trpí na falešnou březost. Ne. Prostě ne. Vrh štěňat nic neřeší, fena fakt netouží být matkou jako nějaká běžná lidská snažilka (a u koček doporučuju si zjistit, jak vypadá kocouří úd. Au. Fakt to svojí Micce přeješ?) a falešné březosti tím taky nepomůžete.

Ale štěně/kotě s PP je moc drahý! Pokud nemáš na zvíře s PP, pravděpodobně si nebudeš moct dovolit veterináře, až ti to štěně bez PP onemocní... Radši našetři, vytvoř si rezervu a počkej, až budeš mazlíkovi opravdu moci zajistit pořádnou péči.

Teď jsem uražená! Náš pudl/jokršír/vořech je bez PP, ale čistokrevnej! Ne, není. Absolutně nemáš jak to doložit, netušíš, co je v tom rodokmenu 2 generace zpátky. Přečti si post znovu, dík.

Ale množky jsou i s PP! Ano, ani spolky nejsou všemocné a nezodpovědní chovatelé se najdou. Proto je i ChS dobré prověřit. Ale většina ChS množky nejsou a spolky se fakt snaží ty špatné chovky penalizovat, případně vyloučit.

TLDR: Zaručeně čistokrevný zvíře bez PP neexistuje. „Adopt don’t shop“ je blbost, prostě si buď vemte zvíře z útulku, nebo kupujte zvíře s PP po zjištění, zda je pro vás plemeno vhodné a jaké mohou nastat komplikace. A kastrujte. Nebuďte blbci. Poněkud vlídnějším tónem je to všechno napsaný na http://nemnozdoma.cz/. Teď je navíc i Květen – měsíc lásky proti množení 2020. Můžete osvětu taky šířit!

[ultracherrybaby-blog]

Není to dávno co jsem se přestěhovala z Ameriky až sem. Myslím si, že to byl nový začátek všeho. Teda až na Samuela... s tím jsem furt a jsem šťastná. Eliot a San se učí celkem rychle, takže s nima není tolik práce. Ješte jsou štěňátka, tak s nima trávím co nejvíce času. K prvnímu dnů školy fakt nevím, jak se vyjádřit. Spolužáci vypadají v pohodě, třídní též, tak si nejspíše nemůžu na nic stěžovat, tedy až na uniformy.. ty jsou fakt hrozné nebo spíše jejich barva.

[chundelareality]

Ahoj, pokud potkáte toto v metru na Ačku, hoďte s tím selfíčko😁. Mělo by to být v celé soupravě 48 polepů, tak potřebuju zkontrolovat jestli to nenalepili na vlak co stojí v depu😂 Nejlepší selfíčko = šampaňské a jahody🤙😁 Díky! PS pod tím QR kódem jsou roztomilá, flekatá štěňátka. (v místě Praha City ❤) https://www.instagram.com/p/CTwXRKRLM_c/?utm_medium=tumblr

[mediocrelanguagelearner]

Happy Mother's Day guys.

Don't forget about these mothers.

For people who want some Czech reading practice or understand Czech, under the cut is an excerpt from a children's book called Tenkrát Svět.

Dnes je Den Matek a všem přejeme všechno nejlepší! <3 Ne všechny ale mají to štěstí, aby mohly být se svými dětmi déle než 24 hodin. Dovolili jsme si proto použít ukázku z naší knížky Tenkrát Svět, která mluví za vše. Je na svědomí každého z nás, zda bude mléčný průmysl podporovat. "Lidé z minulosti se k nám, kravičkám, nechovali hezky. Podle nich jsme si nezasloužily jejich lásku, a musely jsme jim sloužit," řekla posmutněle Zaira. "Brali nám naše mlíčko, aby ho mohli vypít oni sami." V tu ránu Vilík vyprskl smíchy. "Kravičko, to nemůže být pravda! Proč by to dělali, copak jejich lidské maminky mlíčko neměly?" "Jejich maminky mlíčko měly, a jak jistě víš, stačí, když se mlíčka napiješ jako miminko, a pak už ho nepotřebuješ. Vyrostou ti totiž zoubky a už můžeš jíst tvrdou stravu. Jenomže lidé z Tenkrát Světa nebyli tak moudří, jako jsi ty. Nechali si namluvit, že mléko z kravičky potřebují celý život." "To je tedy pěkná hloupost. Vždyť tvoje mlíčko je přeci pro tvoje miminka - pro telátka. A mlíčko pejsků zase pro štěňátka, a mléko koziček pro kůzlátka. A nebo kočičky, ty mají své mlíčko pro koťátka," řekl moudře Vilík. "Ano, je to tak Vilíku. Představ si, že dokonce dlouhou dobu věřili tomu, že když nás nepodojí, tak zemřeme," řekla kravička. "Chceš mi říct, že ti lidé nevěděli, že bez telátka není mlíčko? Teda kravičko, to nevím, co si o těch lidech mám myslet. "A to jsi měla dost mlíčka, aby se z něj napilo tvoje telátko i ti divní lidé?" Kravička cítila, že bude muset říct tu nejhorší část příběhu. "No Vilíku, oni nám, kravičkám, ta telátka hned po narození vzali a nikdy jsme je už neviděli." Vilíkovi se zase rozbušilo srdce a oči se mu začaly zalévat slzami. Představil si, jak by se cítil, kdyby už nikdy neviděl svou maminku, a jak by se asi cítila jeho maminka, kdyby nemohla už nikdy vidět Vilíka. "Oni vám vzali telátka, by to mléko mohli vypít sami?" Kravička smutně přikývla a Vilík nemohl najít správná slova, kterými by vyjádřil, jak mu lidé z minulosti připadali krutí a zlí...

source: Zvířata nejíme

[comicsholky-blog]

Superhrdinské rande naslepo

Peter Parker nečetl Harryho Pottera. Jen viděl filmy. Ale Wade Wilson zřejmě ano.

SPOILER • SPOILER • SPOILER • SPOILER • SPOILER

Zdroj: comicspoint.cz

Parťácká romance. Máte rádi Spider-Mana? Milý  a přátelský superhrdina, který jednou pavučinou zachraňuje New York a druhou štěňátka na stromech. A co vidět Petera Parkera očima Wadea Wilsona? Asi už máte představu. Deadpool nikdy neměl problém flirtovat s každým, zejména když je to někdo v červeném těsném obleku. Ti dva si jsou dle fanoušků souzení a díky bohu (díky bohu!) Peterovi není 15, jinak by byla první část komiksu velice nepříjemná. Což ale nic nemění na přístupu Spider-Mana k Deadpoolovi. Jde zde o tu nejčistší formu opravdové nenávisti a odporu z jeho strany. O velkou událost. A tak otravnou. Až mě to místy donutilo kroutit hlavou nad tím, jak špatně jde Parkerovi udělování druhé šance.

Odpuzení, se kterým přistupuje Spidey k Poolovi, byl něco, co vás může v polovině komiksu začít otravovat. Je přímo náročné pozorovat,jak málo důvěry do Poola Spidey vkládá, i přesto, že ten SPOILER a má SPOILER a je SPOILER, tak Parker stále nemá srdce takové, jaké u něj známe a čekáme. Komiks je představen jako rovnocenně rozdělen mezi dva hlavní představitelé dle jmen v názvu, ale ať už to jsou autoři, vesmír nebo Wade pracující skrz 4. zeď, tak během čtení vy fandíte právě jemu.

Nemusíte se obávat, že by si vás měly Deadpoolovy vtípky po chvíli omrzet. To se bohužel děje u té jeho samostatné série, která u nás též vychází. Ale v psaní Kellyho zůstává duch vtipů, ale ne už jeho opotřebovanost a vynucená přemíra. Rozhodně doporučuji číst i mimo textové bubliny, zasmějete se tak nad vtipy, které možná zasáhnou přímo do srdce, ale to by snad nebyl Deadpool, kdyby nevyužil přímočarosti. Uvidíte, že se během čtení budete opravdu hodně smát.

Zdroj: crew.cz

Pro fanoušky Spideypoola zanechává komiks velice rozporuplné pocity. Díky bohu. Zápletka je taková, že musí Deadpool zabít Petera Parkera (oooops), což nikoho jistě moc nepřekvapí. Nenechte se zmást první scénou, Deadpool málo kdy opovrhne možností ocitnout se s někým těl na tělo a přitom neflirtovat ostošest. V tomto případě nemusel vůbec jít o Spideyho konkrétně, ale nemusíme se vydávat cestou odporování shipperům, i pro jejích potřeby nabízí komiks pár dobrých scén. 

Těšit se můžete třeba na tanec. Ne, ne bojový. Opravdový tanec, s našími hrdiny svlečenými do půlky těla, ponechanými maskami a Deadpoolem v trenkách s naším oblíbeným pavoučím superhrdinou. Komu ukradl Kelly tento fanfiction? Protože jde o nejlepší scénu, opravdový vrchol zpříjemněný navíc přítomností Thor, která ty dva k tanci přinutila a následně tuto událost pojmenovala “dámskou jízdou”. 

A potom? Hovoříme tu o Deadpool komiksu, potom nastává ta smutná část, která se dala očekávat, protože odněkud ty depresivní vtípky musí tahat a jeho inspirace na sebe nenechá dlouho čekat.

9/10

Ah, ano a ty velké počítačová servery u velké korporátní společnosti byly zničeny jedním trojským koněm. Tomu říkám největší vtip!

Spider-Man / Deadpool: Parťácká romance

Joe Kelly

Ed McGuinness 

více recenzí

[lenkabenka]

. mateřský strach .

Od chvíle, kdy počůráte těhotenský test to začne. První dvě sekundy jste nadšený (pokud to teda bylo plánovaný) a hrozně děkujete Bohu, vesmíru, hormonální józe, měsíci v úplňku, no prostě čemukoliv, že jste v tom. A pak to přijde. To uvědomění. Jsem těhotná. Doprdele! Co budu dělat?! To budu muset rodit! To nezvládnu, to hrozně bolí, prej to člověk hned zapomene, ale já tomu nevěřím, určitě to je strašný. Co když má moje dítě rozštěp páteře, protože jsem nebrala od prvního zásunu, který byl označený jako oplodňovací kyselinu listovou (true story) . No prostě je to mordor. Pokud je to dlouho očekávané těhotenství, tak je ten stres o mnoho větší. Bojíte se, že se „to zase stane“. Že se NĚCO stane a Vám to miminko nebude dopřáno. I když se snažíte na to nemyslet, do prvního ultrazvuku prakticky neustále zadržujete dech, který klidně vypustíte z plic až ve chvíli, kdy uslyšíte tlukot srdce. Chlap, když zjistí, že jste těhotná, to má s tím strachem asi trošku jinak. Zaprvé chlapi nemyslí tak komplikovaně jako my a myšlenky mu za roh nedojdou v takovým měřítku, jaký zvládáme my (my už totiž druhý den těhotenství doufáme, že si naše dítě jednou najde lásku svého života a budeme mít vnoučata a bude to celý krásný). Předpokládám, že chlap má radost a pak mu to dojde a začne v duchu počítat, kolik ho to celý bude stát a když mu řekne babička sestry jeho kamaráda, že mu může dát kočár po osmi generacích cizích dětí, tak ho vezme, páč to je zadarmo a praktický a taky osvědčený, protože ty generace, že jo. A pak ho zpražíme pohledem, zeptáme se ho, jestli se neposral a upozorníme ho, že naše první dítě bude mít všecko nový a krásný a klidně si to zaplatíme samy. To se teda u nás nestalo, ale mysleli jste si, že jo, že jo? Pak teda chodíte na ty prohlídky a pořád do Vás doktoři něco strkaj a berou Vám krev a musíte jim dávat moč a pak přijde prvotrimestrální ultrazvuk u Sochůrka a vy už máte od googlení úplně sedřený prsty, protože tam se přijde na všechny potencionální vady a nesnáze, které by Vaše milované dítě mohlo mít. A tak tam přijdete a hned jak vlezete do ordinace, vysypete ze sebe, že jste nebraly tu kyselinu listovou a úplně jste to posraly a že bude ten rozštěp určitě a doktor se podívá na Vašeho partnera, v duchu ho polituje a ujistí Vás, že je to určitě v pořádku a můžete se uklidnit (to se fakt stalo…). No a pak teda už máte skoro rodit, a každej se ptá, jestli už. Protože prostě vy neděláte nic jinýho celej den, než rafinovaně předstíráte, že jste ještě neporodily, zatímco už máte doma dva měsíce novorozence. A pak už třeba přenášíte a máte zase strach, jestli je plodová voda čirá a proč to dítě nechce ven a ať už proboha prosím vyleze ven, a pak teda už ven leze a bolí to tak strašně moc, že si v duchu poznamenáváte, že máte všem svým kamarádkám říct, že jsou debilní krávy, protože Vám neřekly, že to tak bolí! A pak je tady. Je krasný, to Vaše miminko. A tak malinkatý a voňavý. A možná ho ze začátku nemáte úplně bezmezně ukrutně moc rády, tak jako se to píše v knížkách a jak to říkala sousedovic Maruška, ale jednoho dne budete, dřív nebo pozdějc jo, protože takhle to příroda skvěle zařídila.

A pak jdete domů z porodnice. Doma transparenty a dorty a kytky a šperky a vy vůbec nevíte, co teď jako budete dělat a možná si říkáte, že to celý byla chyba, že je to strašně těžký a taky se Vám chce spát a máte strach. Máte ohromný strach, že až Váš muž půjde do práce a vy na to zůstanete samy, tak se něco stane. A v noci koukáte na monitor dechu, a i když bliká, tak mu stejně nevěříte a pořád kontrolujete, zda Vaše dítě dýchá.

A pak Vaše dítě roste a vy možná moc čtete a koukáte na televizi a v každém osamělém muži, který projde kolem dětského hřiště, vidíte potencionálního úchyla. Můj táta mi kdysi řekl, že se nekouká na filmy, kde jsou děti a já tomu naprosto rozumím. Pokud vidím film, seriál nebo dokument, kde se ubližuje dětem nebo kde děti někdo unese, kde se děti ztratí nebo kde jsou nemocné, tak to musím okamžitě vypnout a jít si vygooglit štěňátka nebo duhu. Dnešní doba je fakt diametrálně odlišná od té, ve které jsem vyrůstala. Od rána do večera venku, bez mobilu, lezlo se po stromech (já ne, já měla třicet kilo nadváhu, takže jsem nevylezla ani na nejspodnější větev, a co jako!), běhali jsme po silnici, kde projelo jedno auto za hodinu. Já vím, tyhlety nostalgie, jak dřív bývalo všecko takový jiný a lepší…Ale uznejte. Poslaly byste dneska s klidem v duši šestiletý dítě hrát si ven a řekli byste mu ať je do pěti doma a do těch pěti si mezitím nevyrvali nervama vlasy, kdo ho kde čapnul a vzal mu ledvinu?

O malýho L. se bojím permanentně a velmi mi pomáhá racionální povaha velkýho L. V praxi jdeme na procházku a malej L. se rozeběhne z kopce. Já už ho vidím, jak klopýtne, rozfláká si celej obličej a jeho kariéra modela bude v tahu, všude krev, slzy a panika. Velkej L. se na něj dívá, rychle vyhodnotí rizika a pak se začne tlemit, že ten si určitě rozbije hubu a bude řvát, ale „podívej jak běhá, a jak má rovný záda, to je neuvěřitelný!“. A tak to tak nějak balancujeme. Já se snažím zdržet osmkrát z deseti hysterických výkřiků, aby malej L. něco nedělal a velkej L. se snaží nebýt extrémně flegmatickej a nenechat naše dítě spadnou do Klenice, když do ní chce hodit klacek a my jsme zrovna sto metrů od něj. Je to fuška, co Vám budu. To moje čtení knížek různých žánrů a psycho příběhů mi možná nedělá úplně dobře, vymýšlím pak scénáře, co by se všechno mohlo stát a nedělá mi to úplně dobře. Samozřejmě tomu úplně nepomáhá Instagram a Facebook, kde člověk chtě nechtě vídá srdceryvné příběhy lidí kolem nás a pokud se jedná o děti, tak to pak regulérně brečím u telefonu a jdu se dívat na svoje spící dítě a modlím se, aby byl zdravý a nikdy se mu nic nestalo.

Abych zase neskončila úplně katastroficky, musím uznat, že děti jsou neskutečně gumový osoby a jejich regenerace je k neuvěření. Já se projdu kolem stolu, škrtnu o něj holení a mám dva týdny modřinu. Malej L. se totálně zkrosí, vyválí v prachu, má odranou půlku obličeje a sedřený koleno a za dva dny je jak novej. Takže to je naděje, pro nás mámy hysterky, že příroda je hrozně hodná a posílá děti na svět jako krásný, nepopsaný listy, který se dobře hojí a raději si prvních pár let života nepamatují, protože jinak by z nás byly slušně vyplašený.

Pochopitelně dodávám, že ne každá máma to má takhle, že ne všechny mámy se takhle obávají. Zároveň už jsem několikrát slyšela u svých kamarádek, že kdyby měly dítě třeba v pětadvaceti a ne po třicítce, tolik by to asi nehrotily a nebály se. Kromě mě. Já byla vyplašená už od mala, takže u mě bylo a je díkybohu (nebo bohužel?) jedno, v kolika si udělám dítě, výsledek je furt stejnej.

A úplně nakonec chci říct, že kdybych to bývala věděla, tak to udělám znovu. Celý. Celej ten proces s těhotenským testem, porodem, šestinedělím a tak dále. Matika je moje Nemesis, ale dovedu si spočítat, že všechny ty pozitivní, krásný a neopakovatelný věci v porovnání s mateřským strachem jednoznačně převažují.

L.

[niuramodo]

Reposted from @dogberrry Калуга. Приют. Ирида, около 2-х лет. Ирида - это воплощение доброты и отрытого собачьего сердца. Она мчится, радостно виляя хвостом, навстречу человеку, без зазрения совести прыгает на дву�� задних лапках пр��мо на ноги и искренне радуется каждому мгновению рядом с людьми. Как же хочется найти Ириде дом! Душа нараспашку и ее доверчивый взгляд... Нельзя подвести эту умняшку! Ирида передается по договору с отслеживанием судьбы. +79105915271, Ирина . . . . . #dogberryme #dogberry_adult #dogberry_female #dogsrule #lovedogs #cutedogs #rescue #adoptashelterdog #shelterdog #adoptashelterpet #adoptdontshop #waitingforadoption #foradoption #lookingforhome #rescuedog #rescued #adoptdontbuy #adoptionsaveslives #собакаизприюта #приютинепокупай #tierheim #tierheimhund #tierheimberlin #tierheimmünchen #כלב #štěňátka #štene #rescueismyfavouritebreed #adoptable#репост (at Tverskaya Street) https://www.instagram.com/p/CIu96uon4Ul/?igshid=qz7l19z7cl02

[husky-si]

Jeden ze snů se mi splnil a to nafotit štěňátka husky ... Siberian Huskies ## Siberian Huskies See More http://bit.ly/2OADSLU

[kocourmokroocko]

Poznatky po prvním dni splněného snu o sdílení života se psem:

Random malý děti a štěňátka jsou přirození spojenci a jejich vzájemná symbióza je mocná a benefitující obě strany ekvivalentně.

Padat ze sedu pozpátku do naprostého bezvědomí zní děsivě jen do tý doby, dokud padající není třicet pět centimetrů vysokej a opolstrovanej ovčí houní. V takovém případě je to naopak jediný validní způsob, jakým se ukládat ke spánku.

Štěňátka chrápou. ❤️❤️❤️

Moje OCD vychovaně drží hubu, co se ptačích a štěněcích hříchů týče. I moje OCD totiž chápe, že ačkoliv není technicky vzato způsob, jakým fyzicky ubodat své OCD k smrti v duelu za hospodou, NAŠEL BYCH způsob, jakým fyzicky ubodat své OCD k smrti v duelu za hospodou, kdyby stálo mezi mnou a zvěří. Je na tenkým ledě a ví o tom.

Moje tričko i kraťasy vypadají o dost líp s potiskem sedmi párů štěněcích paciček (ahoj, Arnieho ségry ❤️).

Taxikáři jsou strašně hodný lidi.

Lidi jsou taky hodný lidi.

Nepokojné štěně se dá ukolébat ke spánku pomocí insistentního zpívání "O pyšném tulipánu". Jsem ráda, že se na tomhle s mým dvouletým já shodnou.

Můj milý již není nejchlupatější alfa samec v celý domácnosti. Ztrátu titulu nese se ctí.

Krákošek již není nejmenší nejmatlavější miminko v celý domácnosti. Ztrátu titulu nese jako posel války a na svého čtyřnohého mladšího bratra zahlíží s viditelným odporem.

I přes rivalitu se naši ptáčci vyrovnávají s existencí štěněte velmi dobře — dělají, že neexistuje. Myslím, že doufají, že to funguje podobně jako v Rise of the Guardians a když na něj přestanou věřit, rozplyne se do vzduchu.

Usnout s bačkorou v tlamičce je štěněcí obdoba usnutí s lahví ginu a zapálenou cigaretou

Tymišek dnes řekl štěněti za správný úkon "Šikulkooo!!!" dřív, než jsem to stihl já 💙

Níže brambor po úspěšném souboji s jelenem, 2022

[tomikhorak]

Dnes v Gymu to byla paráda, spousta mostů na přecházení a tunelů na prolézání...jako bonus jsem zachraňoval štěňátka a večer to naučil i tatínka!

[instagrampuppies]

#shaggyhearts#❤️. Jak vyrostla naše štěňátka během 3. týdne se můžete podívat na www.australskylabradoodle.cz🐶🥰👍#How the puppies grew up during the 3rd week you can look at www.australskylabradoodle.cz#australianlabradoodle#labradoodle#australskylabradudl#labradudl#dogs#pes#puppies#štěňátka#labradoodlepuppy#labradudlštěňata#happydoggy#labradoodleofinstagram#labradoodles#labradoodlelove#stenata#aussielabradoodle#walk#procházka#love#láska#training http://bit.ly/2WSdYph

[bytisvlcakem]

Čůrací čachry

Čůrání.

Nikdy bych neřekla, že si budu tolik všímat a zajímat se o to, jak kdo vylučuje. Ale od té doby, co jsme si pořídili ono uvřeštěné štěnítko, stalo se tohle běžným denním tématem. A ne, že by to byl zrovna suchý námět k hovoru. (Haha, suchý, všimli jste si toho oxymora?)

Čůrání bych si vlastně troufla nominovat na základní vlastnost štěněte. Kdekdo by možná mohl říci, že se vše, včetně denního harmonogramu, točí okolo jídla. Ale ne. Mrňavý čévo je chodící průtokový ohřívač. A něco z něho teče skoro pořád. Jenom když spinká ne. Ale jen co se probudí, zívne, stoupne… nastupuje okamžitě na scénu páníček, popadne štěně, letí s ním ze schodů, divže si nerozbije ústa (anebo i rozbije, ale ne vždy. Jen tak třeba dvakrát denně.), aby odnesl ospalé zvířátko na zahradu, slavnostně ho položil do trávy, koukal, jak drahý udělá dva kroky - a loužičku! Heuréka!

Anebo tu máme druhý scénář. To páníček nedává pozor, že se drahé zvířátko probudilo. A už může vytírat.

Nebo kombinaci obou dvou předchozích scénářů. Miláček sice venku předvede ukázkovou louži, pohraje s páníčkem a je přesunut zpět do bytu. Kde si vzápětí opět přidřepává a kouká, co se to děje. A znovu se jde vytírat!

A já vám teď nevím. Nechci být ta nejchytřejí anebo škatulkovat. Ale přijde mi, že šedivátka si dávají sakra na čas s tím, kdy přestanou být průtokovými ohřívači. Nebo alespoň to naše jo. A vždy se tváří, o co nám jako jde. No tak to nestihl, no. Vždyť on stejně moc dobře ví, že si to vytírání užíváme. A on taky, vždyť je to přece nekončící zábava - kousat mop a být od něho odháněn a tak pořád dokola. Kdo by si to neužíval?

Nyní bude broučkovi již jedenáct měsíců. Ještě pět týdnů a bude z něj velkej roční kluk. A už to skoro zvládá bez domácích loužiček. Teda pokud páníčci nejsou tak natvrdlí a nepoznají z toho jednoho blbýho pohledu na dveře a kníknutí, že pán potřebuje. To pak následuje významný pohled jejich směrem, zaparkování na místě, kde stával vánoční stromek (no vážně, nějak z toho asi vydedukoval, že když tam byla příroda, je z toho teď nočník), pomalé nastavování a neustálý významný pohled. A to je pak fofr, ať už páníčci dělají cokoli, ozve se řev a skoky hodné Tarzana bez liány, které popohánějí štěněcí k tomu, aby zatlo  pánevní svaly a mazalo ke dveřím a vydrželo až ven. To se pak pan štěněcí jen vítězně ušklíbne a maže ven. Kde pak půl hodiny čumí přes plot na zahrady sousedů, čuchá kočky, nebo prostě jen stojí a blbě čumí na nás. Jo a pak si třeba vzpomene, že vlastně chtěl čůrat.

Tak se do toho pouští. Nyní již zvládá dokonce s velkou noblesou zvednout nožku - i když to má stále své mouchy. 

Nicméně tomu tak nebylo vždy.

Ještě tak před měsícem, ne-li dvěma, drahý o nějakém zvedání nožky zcela neuvažoval. K čemu. Takhle má svou rovnováhu, jakousi jistotu. Která teda ale paradoxně nebyla vždy tak úplně jistá. Naše štěňátko totiž nemá problém se vyválet od hlavy k patě v hovně - ale pouze v cizím! Svým odpadům se vyhýbá obloukem. Nedejbože, když se stalo, že si stoupl blbě a počůral si nožičku. 

To totiž vypadá následovně. Štěně velice soustředěně s rozjetýma ouškama upouští - a když se mu to nedopatřením dostane na tlapku, vytřeští oči, zatváří se nebetyčně znechuceně, vystřelí jak namydlenej blesk, tlapkama mává ve vzduchu a snaží se z místa činu prchnout co nejdál. Pak se zastaví, lítostivě si prohlíží zasaženou oblast na tlapce, občas k tomu čuchne a pokusí se to oblíznout, pak se ale opět zaxichtí a tváří se, jako by chtěl brečet. 

Tohle začalo už u malého štěňátka. A pokračuje i u velkého klacka. Jak se ale drahoušek postupem času prodlužoval a protahoval, přišel na fígl - když si stoupne do výstavního postoje boxera, s největši pravděpodobností se vyvaruje počůrání nožiček. Takže každé venčení představovalo přehlídku výstavních boxerů v těle vlčáka. Nemusím asi ani předstírat, že jsem se mu pokaždé nesmála. Jen jsem tu pózičku kvůlit tomu nikdy nestihla vyfotit. Hergot. 

Jak ale štěňátko dále dospívalo a okukovalo ostatní psy, zjistilo, že jistý druh dospělých u čůrání zvedá nožičku (ale nejspíš nevydedukoval, že to má i něco společného s pohlavím - když i fenky okolo ze svého dřepu trči nohou jako anténtou, asi na tom něco bude). A že když to půjde zkoumat moc blízko, dostane přímý zásah mezi oči.

Tak naše štěněcí začalo mít roupy a rozhodlo se, že už bude taky dospělým. A začaly velké pokusy o zvedání nožičky. Jak už asi každý správně předpokládá při nerovném terénu anebo snad minimálním větru či prostě jen špatné konstelaci hvězd ztrácel pan dospělák rovnováhu. Což mělo samosebou za následek, že si - opět - nachcal na nohy. To provázel již dříve popsaný rituál hopkání a vztekání se. 

V této fázi se zatím víceméně stále náchazí. Čůrání na fenečku nebo výstavního boxera je přece jen pro mrňouse! Tohle už je raketový inženýrství, to je pro pana psa to pravý ořechový!

Náš puberťák už zjistil, že má kulky. Už je velkej kluk! Bude přece zvedat nožičku!

Takže naše procházky ještě nejsou zbržďovány očucháváním a ochcáváním. Zatím zdržuje jenom čumák. Přečůrávát každý pach ho ještě nenapadlo. Zmizelo už ale bezstarostné jedno dlouhé čůrání, kdy si páníček mohl odpočinout a mohl již klidně zamířit domů, protože to znamenalo, že štěně je prázdný. Teda aspoň na chvíli.

Ne. Teď se pán nastaví do pozice „půl čůrající feny-půl výstavního boxera“, tlapku lehce nadzvedne do pózy baletky cvičenky, případně kovaného koně a pustí se do díla. Rovnováhu ale ještě furt nevychytal. Ani mu nedošlo, že když tu nohu vyhodí do strany a bude čůrat bokem, vyhne se předním nohám. Takže tyto pokusy končí pravidelně rozladěnýma ušima hozenýma dozadu, loupáním očí a vzteklými skoky a očicháváním pochcaných nohou.

A je po čůrání.

Což je radost. Protože musíme dalších deset minut chodit a čekat, kdy panáčka přejde uražená pýcha a pokusí se opět vymočit. Což ovšem skončí zase stejně. Takže zhruba po čtyřech z části ukončených pokusech je pán „dočůrán“. 

Dovede to být protivný - zvlášť v noci, kdy je sice duben za půlkou, ale já v bundě a kraťasech na spaní stepuju na kraji zahrady a čekám, kdy drahý konečně skončí se svým divadlem. Když je to ovšem ve dne, mně není zima a je mi hej - to si to užívám a ráda jeho snažení komentuji. Pán se samozřejmě tváří, jakože jsem největší póvl a vůbec tomu nerozumím.

Což má asi pravdu - kdybych stála nad kanálem v póze holubičky, taky bych si asi ohodila nohu. Jenže mám naštěstí tolik rozumu to nezkoušet. Zatím. A navíc by na mě pak psíče zíralo a taky by se mi smálo v duchu. A pak by mě kouslo do kotníku. Takže to je fér.

Nuže, nyní se stále bavím pánovými divadýlky.

Třeba dneska. Nechápu, jak se mu to povedlo. A sám vypadal značně překvapeně, když mu jeho monitor na hlášení škod prozradil, že proud něčeho teplýho zasáhl jeho levou přední nohu. Zezadu. A škrtl jí z vnější strany. Ačkoli ve vzduchu v poloze rozcvičující se baletky se právě nacházela pravá zadní. 

A těchto šoků si asi ještě užije. Protože vychytávání techniky mu očividně docela trvá. A přechcávat cizí smrady asi začne brzo. 

A já budu mít další materiál na utahování si z toho našeho elegána. 

Ale čumět jako Doge, jo, to by mu šlo.

[zitafka-12]

Ráda se na tebe dívám a jen mlčím.. i když hlavou se mi honí jedna myšlenka stále dokola.. a to ta.. že jsi krásná a že jsi moje.. že já mám to štěstí se na tebe dívat tak jak jiní né.. že tě můžu vidět nenamalovanou a stejně pořád krásnou.. rozcuchanou a stále okouzlující.. nebo když máš náladu a děláš se mnou spoustu blbostí, ksichtů a bůhví čeho ještě.. prostě když jsi to ty a naprosto uvolněná a veselá.. nebo že se mohu dívat na tvé krásné hnědo zelené oči, na tvé dobře tvarované rty, na tvé dlouhé hnědé vlasy které jsou sice občas všude.. i v mé puse nebo v čaji či pivu a kávě.. Miluju cítit tvou vůni která je pro mě tak strašně uklidňující.. stejně jako tvé objetí.. Je zajímavé jak když se na tebe podívam tak jak si uvědomím ty tvoje maličkosti to co tě dělí od ostatních a to co na tobě neskutečně miluju.. To tvoje roztomilé škemraní o štěňátka.. To tvoje milování nebe a západů slunce.. To tvoje…. Mohla bych tu vypsat vše ale to si ještě nechám.. Prostě jsem za tebe strašně ráda.. A jsem ráda že mě i přes tu mou totální demenci miluješ a že to se mnou dáváš.. Děkuju ti !.. Děkuju že jsi !!

[mycigarettediaries]

a já se rozhodla, že až bude mít tahle psí slečna štěňátka, hned si jedno vezmu domů 💛🐶