bytisvlcakem

[bytisvlcakem]

Války s válením se

Netuším, zda jsem tu už zmínila jednu z velice významných vlčáčích zálib, totiž válení se v hnusech. Jestliže ještě ne, je to ovšem velká chyba. Nejsem si tak úplně jistá, do jaké míry se ráda zhumusačí i další plemena, ale šedivci jsou tím vážně pověstní. 

Jsou to gurmáni. Nevynechají žádnou příležitost se ovonět. Když už to příroda nabízí, co by darů nevyužili! 

(Teď si chvilku samolibě zavzpomínáme, jak se na podzimním Kaiseru ČéVé open vyplatila vodítka. Je sice otrava, jak má člověk ruce po chvílí vlání za psem vytahaný, nicméně ve chvíli, kdy se se skupinou přiblížíme k louce, kde se pásávají krávy, si nemůžeme ony prodlouže úchyty vynachválit. Připoutaní šedivci strnou, zavětří, ale mají smůlu. A pak tu byl jeden svobodný. Poslušný, mohl tedy chodit navolno. Ale psí čich je mnohem citlivější než ten lidský. Takže než mohl páníček svobodného vlkouše jakkoli zareagovat, naskytl se nám nerušený zážitek sledování ztělesnění čiré blaženosti, která na sebe vzala podobu čtyř ve vzduchu se zmítajícíh nožiček a kebulky a zádíček šediváka rochnícího se v kravinci. Nemusím snad už podotýkat, že po zbytek výletu byl tento svobodomyslný mazlíček odstrkován, nikdo ho nechtěl pomazlit a nikdo nechtěl, aby si s ním hrál jeho pejsek a nepřebral na sebe jeho fajnový eau de kravinec.)

Nemusím jistě dodávat, že zbavit šedivce takového odéru, je o nervy. A zkouška trpělivosti a otupělosti smyslů. Nejvíc pomáhá samosebou sprcha, mýdlo, mýdlo, mýdlo, další spousta mýdla, voda, citron. Anebo vapka. Ale kdo tu doma má. Nebo mě napadá návštěva automyčky, možná, že nacpat vlkouše mezi obří kartáče by taky pomohlo. Jen by to asi neprošlo u obsluhy, ehm. (Pokud to ale někdy někdo vyzkoušíte, podělte se, prosím, o recenzi!)

Přesto každé vyvalování ve smradech provází páníčkovy smíšené pocity. Na jednu stranu vaše srdéčko plesá, když vidíte, jakou má vaše  zvířátko neskrývanou radost, s jakou rozkoší se válí, chrochtá blahem, mává tlakpami směrem k nebesům, celý proces několikrát opakuje, vždy labužnicky očichá předmět doličný, namíří a projede jím celým kožíškem… Na druhou stranu si už připravujete ruku před ústa, snažíte se potlačit projevy převracejícího se žaludku a chce se vám brečet při představě, jak budete muset to prase dovést domů a umývat. A mezitím na něj samosebou sahat. No fuj. Nejeden majitel takového čuníka by se nejraději na patě otočil a odkráčel dělaje, že to zvíře absolutně nezná a nemá s ním pranic společného.

Díkybohu se vyskytujeme v místech, kde nepotkáváme kdejaký prahnus na každém kroku. Tudíž se náš drahouš v něčem vyrochní tak jednou za týden, dva, což považuji za úžasný úspěch. A většinou je to už stejně nějaký vysušenina, takže se velká část z kožichu vypráší už cestou domů. Tím se chci dostat k tomu, že mi tolik netrne, když vidím, jak se milouš s něčím mazlí. 

Častokrát se mu za to rovnou směju. Tedy když to na první pohled nevypadá nějak extra nechutně (což se nedá říci o situaci před pár týdny, kdy se mi projel tou krásnou sametovou hlavičkou a nadýchaným límcem v hnijící mrtvé žábě, kterou vytáhl ze smradlavý bažiny na kraji rybníka. Eeh!). Před pár dny jsem si ale připadala v naprostém bezpečí. Byli jsme na zahradě, takže šance, že tam najde nějaký kekel, byla téměř nulová. A musela jsem se mu smát, když jsem viděla, jak se miluje s lehátkem. Klasické lehátko s látkovým potahem stojicí pod stromem. Na potahu nebylo vidět nic, byl světlý, neválelo se na něm nic už z dálky nechutně vypadajícího. Přesto se miláček rozkošnicky napodobující tuleně válel po sedátku, stál na zadních, přední tlapky pokrčené a uklizené a kebulí a čumákem rejdil po látce a miloval se tam s nějakou vůní. Oči skoro protočený blahem, hlavička zaujatá jenom vůní, mluvit na něj v tu chvíli je téměř zbytečné. Jdu tedy blíž a koukám se, po čem se to válí. Nemohla jsem ale najít nic, tak si říkám, co mu hrabe. Po ještě bližším prozkoumání zjišťuji, že tuhle nirvánu způsobila maličká hrudka hlíny ležící na lehátku. Tak si řikám, jestli mu už nepřeskočilo, proč ho tohle tolik zajímá a kde se to tam vzalo?

Odpovědi se mi dostalo vzápětí. Ze stromu nad lehátkem spadla další voňavá nadílka - tentokrát dobře dva, tři dny stará nahnilá dlouhatánská žížala, zřejmě nedojedený oběd z ptačího hnízda umístěného ve stromě nad námi. Chápu. Záhada vyřešena, odpadlý kousek hlíny pochází pravděpodobně taky z hnízda a je provoněn ptáčaty. 

Žížala ale vypadala ještě lépe než kousek hlíny - brouček se už už chystal zopakovat válecí proceduru, měl ale tu smůlu, že teď už jsem byla nadosah, tudíž jsem ho ulovila a odvedla ho pryč. Přeci jenom. Bylo to už večer a před spaním a představa, že bych usínala v jedné posteli s kouskama hnijící žížaly v psím kožichu kousíček ode mě… ne, díky. 

[bytisvlcakem]

Čůrací čachry

Čůrání.

Nikdy bych neřekla, že si budu tolik všímat a zajímat se o to, jak kdo vylučuje. Ale od té doby, co jsme si pořídili ono uvřeštěné štěnítko, stalo se tohle běžným denním tématem. A ne, že by to byl zrovna suchý námět k hovoru. (Haha, suchý, všimli jste si toho oxymora?)

Čůrání bych si vlastně troufla nominovat na základní vlastnost št��něte. Kdekdo by možná mohl říci, že se vše, včetně denního harmonogramu, točí okolo jídla. Ale ne. Mrňavý čévo je chodící průtokový ohřívač. A něco z něho teče skoro pořád. Jenom když spinká ne. Ale jen co se probudí, zívne, stoupne… nastupuje okamžitě na scénu páníček, popadne štěně, letí s ním ze schodů, divže si nerozbije ústa (anebo i rozbije, ale ne vždy. Jen tak třeba dvakrát denně.), aby odnesl ospalé zvířátko na zahradu, slavnostně ho položil do trávy, koukal, jak drahý udělá dva kroky - a loužičku! Heuréka!

Anebo tu máme druhý scénář. To páníček nedává pozor, že se drahé zvířátko probudilo. A už může vytírat.

Nebo kombinaci obou dvou předchozích scénářů. Miláček sice venku předvede ukázkovou louži, pohraje s páníčkem a je přesunut zpět do bytu. Kde si vzápětí opět přidřepává a kouká, co se to děje. A znovu se jde vytírat!

A já vám teď nevím. Nechci být ta nejchytřejí anebo škatulkovat. Ale přijde mi, že šedivátka si dávají sakra na čas s tím, kdy přestanou být průtokovými ohřívači. Nebo alespoň to naše jo. A vždy se tváří, o co nám jako jde. No tak to nestihl, no. Vždyť on stejně moc dobře ví, že si to vytírání užíváme. A on taky, vždyť je to přece nekončící zábava - kousat mop a být od něho odháněn a tak pořád dokola. Kdo by si to neužíval?

Nyní bude broučkovi již jedenáct měsíců. Ještě pět týdnů a bude z něj velkej roční kluk. A už to skoro zvládá bez domácích loužiček. Teda pokud páníčci nejsou tak natvrdlí a nepoznají z toho jednoho blbýho pohledu na dveře a kníknutí, že pán potřebuje. To pak následuje významný pohled jejich směrem, zaparkování na místě, kde stával vánoční stromek (no vážně, nějak z toho asi vydedukoval, že když tam byla příroda, je z toho teď nočník), pomalé nastavování a neustálý významný pohled. A to je pak fofr, ať už páníčci dělají cokoli, ozve se řev a skoky hodné Tarzana bez liány, které popohánějí štěněcí k tomu, aby zatlo  pánevní svaly a mazalo ke dveřím a vydrželo až ven. To se pak pan štěněcí jen vítězně ušklíbne a maže ven. Kde pak půl hodiny čumí přes plot na zahrady sousedů, čuchá kočky, nebo prostě jen stojí a blbě čumí na nás. Jo a pak si třeba vzpomene, že vlastně chtěl čůrat.

Tak se do toho pouští. Nyní již zvládá dokonce s velkou noblesou zvednout nožku - i když to má stále své mouchy. 

Nicméně tomu tak nebylo vždy.

Ještě tak před měsícem, ne-li dvěma, drahý o nějakém zvedání nožky zcela neuvažoval. K čemu. Takhle má svou rovnováhu, jakousi jistotu. Která teda ale paradoxně nebyla vždy tak úplně jistá. Naše štěňátko totiž nemá problém se vyválet od hlavy k patě v hovně - ale pouze v cizím! Svým odpadům se vyhýbá obloukem. Nedejbože, když se stalo, že si stoupl blbě a počůral si nožičku. 

To totiž vypadá následovně. Štěně velice soustředěně s rozjetýma ouškama upouští - a když se mu to nedopatřením dostane na tlapku, vytřeští oči, zatváří se nebetyčně znechuceně, vystřelí jak namydlenej blesk, tlapkama mává ve vzduchu a snaží se z místa činu prchnout co nejdál. Pak se zastaví, lítostivě si prohlíží zasaženou oblast na tlapce, občas k tomu čuchne a pokusí se to oblíznout, pak se ale opět zaxichtí a tváří se, jako by chtěl brečet. 

Tohle začalo už u malého štěňátka. A pokračuje i u velkého klacka. Jak se ale drahoušek postupem času prodlužoval a protahoval, přišel na fígl - když si stoupne do výstavního postoje boxera, s největši pravděpodobností se vyvaruje počůrání nožiček. Takže každé venčení představovalo přehlídku výstavních boxerů v těle vlčáka. Nemusím asi ani předstírat, že jsem se mu pokaždé nesmála. Jen jsem tu pózičku kvůlit tomu nikdy nestihla vyfotit. Hergot. 

Jak ale štěňátko dále dospívalo a okukovalo ostatní psy, zjistilo, že jistý druh dospělých u čůrání zvedá nožičku (ale nejspíš nevydedukoval, že to má i něco společného s pohlavím - když i fenky okolo ze svého dřepu trči nohou jako anténtou, asi na tom něco bude). A že když to půjde zkoumat moc blízko, dostane přímý zásah mezi oči.

Tak naše štěněcí začalo mít roupy a rozhodlo se, že už bude taky dospělým. A začaly velké pokusy o zvedání nožičky. Jak už asi každý správně předpokládá při nerovném terénu anebo snad minimálním větru či prostě jen špatné konstelaci hvězd ztrácel pan dospělák rovnováhu. Což mělo samosebou za následek, že si - opět - nachcal na nohy. To provázel již dříve popsaný rituál hopkání a vztekání se. 

V této fázi se zatím víceméně stále náchazí. Čůrání na fenečku nebo výstavního boxera je přece jen pro mrňouse! Tohle už je raketový inženýrství, to je pro pana psa to pravý ořechový!

Náš puberťák už zjistil, že má kulky. Už je velkej kluk! Bude přece zvedat nožičku!

Takže naše procházky ještě nejsou zbržďovány očucháváním a ochcáváním. Zatím zdržuje jenom čumák. Přečůrávát každý pach ho ještě nenapadlo. Zmizelo už ale bezstarostné jedno dlouhé čůrání, kdy si páníček mohl odpočinout a mohl již klidně zamířit domů, protože to znamenalo, že štěně je prázdný. Teda aspoň na chvíli.

Ne. Teď se pán nastaví do pozice „půl čůrající feny-půl výstavního boxera“, tlapku lehce nadzvedne do pózy baletky cvičenky, případně kovaného koně a pustí se do díla. Rovnováhu ale ještě furt nevychytal. Ani mu nedošlo, že když tu nohu vyhodí do strany a bude čůrat bokem, vyhne se předním nohám. Takže tyto pokusy končí pravidelně rozladěnýma ušima hozenýma dozadu, loupáním očí a vzteklými skoky a očicháváním pochcaných nohou.

A je po čůrání.

Což je radost. Protože musíme dalších deset minut chodit a čekat, kdy panáčka přejde uražená pýcha a pokusí se opět vymočit. Což ovšem skončí zase stejně. Takže zhruba po čtyřech z části ukončených pokusech je pán „dočůrán“. 

Dovede to být protivný - zvlášť v noci, kdy je sice duben za půlkou, ale já v bundě a kraťasech na spaní stepuju na kraji zahrady a čekám, kdy drahý konečně skončí se svým divadlem. Když je to ovšem ve dne, mně není zima a je mi hej - to si to užívám a ráda jeho snažení komentuji. Pán se samozřejmě tváří, jakože jsem největší póvl a vůbec tomu nerozumím.

Což má asi pravdu - kdybych stála nad kanálem v póze holubičky, taky bych si asi ohodila nohu. Jenže mám naštěstí tolik rozumu to nezkoušet. Zatím. A navíc by na m�� pak psíče zíralo a taky by se mi smálo v duchu. A pak by mě kouslo do kotníku. Takže to je fér.

Nuže, nyní se stále bavím pánovými divadýlky.

Třeba dneska. Nechápu, jak se mu to povedlo. A sám vypadal značně překvapeně, když mu jeho monitor na hlášení škod prozradil, že proud něčeho teplýho zasáhl jeho levou přední nohu. Zezadu. A škrtl jí z vnější strany. Ačkoli ve vzduchu v poloze rozcvičující se baletky se právě nacházela pravá zadní. 

A těchto šoků si asi ještě užije. Protože vychytávání techniky mu očividně docela trvá. A přechcávat cizí smrady asi začne brzo. 

A já budu mít další materiál na utahování si z toho našeho elegána. 

Ale čumět jako Doge, jo, to by mu šlo.

[bytisvlcakem]

Krávy SRKNY

KRÁVY SRKNY

No vážně. To není zmatení zoologických pojmů. Srnky jsou takový ty hezký atletický zvířátka, co se pasou na mýtinách mezi lesy. Srkny jsou čůzy, co lezou tam, kde nemají co pohledávat, a akorát způsobují trable.

Jsem si říkala, jak mám tenhle problém pošéfovanej. Tam, kde očekávám ty hnědý hopkající bestie, mám psa na stopovačce, chyceného, na obojku má GPS tracker, kdyby náhodou. A když už je potkám, psa si podržím, ten střídavě kouká na mě a na tu verbež. Načež pak se rozhodne, že teda jako za nimi zkusí vyběhnout - ale vzhledem k tomu, že je drženej poblíž mě, zůstane to pouze u toho pokusu. 

No až teda na dnešek.

Dopoledne jsem si kráčela loukou za sportovním areálem, sluníčko svítílo jako divý, ale bylo to stejně prd platný, protože mrazivý vichr se činil. Člověk pomalu čekal, kdy okolo něho proletí na kost zmrzlý jorkmut a za ním na vodítku vlající do kostky ledu zmrzlá babča. 

Proto jsem měla fakt radost, když jsem v trávě našla berušku. A živou! Dokonce se hejbala! Sice jí to teda trvalo, byla dost ztuhlá, ale žila. Hurá! Už tu bude vážně jaro! Ještě pár týdnů a já snad budu moct koneěně odložit zimní bundu. Ty bláho. 

Šteněcí se couralo po louce okolo mě a žvýkalo si klacky. Dneska poměrně klidná procházka, když jsem po něm chtěla, abychom se vyběhali, akorát mě hryzal do lýtek a rukou a vztekal se, že po něm chci pohyb. Tak jsem to vzdala, když si lenoch nechce běhat, ať si neběhá (koneckonců mně to faaakt nechybí). No tak jsem si hrála s beruškou, kterou jsem zvedla z trávy a za chvíli koukám, že jsem se dostala na území berušek. Byly všude! A takový ty evropský, ne ty zmutovaný s miliardou teček a vybledlou barvou! 

No, zatímco já byla unešená z berušek, kterých jsem takový množství už dlouho neviděla, něco mě lehce zatahalo za stopovačku. Ohlídnu se a zatrne mi.

Asi dvacet metrů od nás si hopsá polygamní rodinka. Namachrovanej srnec, co jen blbě čuměl naším směrem, a dvě nohatý srnky, co si provokativně vyhazovaly kolena do vzduchu. Psík samosebou čučel, div mu oči nevypadly. A já se mu nedivím. Hergot, kdo to má čekat! Kdybychom byli někde u lesa - ale jsme na kraji sportparku na louce, kam chodí běhat navolno psi! A okolo jsou samý fabriky! A dvojí železniční trať! A ty bestie si vystřelí z cyklostezky vedoucí okolo softballovýho hřiště.

A než se stihnu vzpamatovat, vlčáče vyráží. Dobrý, konec stopovačky držím. 

Hovno dobrý. 

Škub.

Pes letí dál.

Stopovačka se jako pružina vrací vduchem zpět ke mně.

Ze štěněte odlétá rotržený obojek s GPSkou a padá do trávy. 

A štěně si skrz bažinu a vysokou trávu letí dál za zvěří.

No paráda.

Takže řvu jak na lesy, letím za psem.

Hlavou se mi honí, kolik je hodin a jestli tu náhodou v tuhle dobu neprojíždí nějaký vlak. A jestli neprojede třeba neplánovaný nákladní. A že předtím byl na louce za bažinou chlápek s dospělým dobrmanem. Jestli můj pan pes nedostihne srnky, aby se nejal prudit psa. Sakruju, volám a snažím se nezačít panikařit. Srnky není nikde vidět. Zrovna tak psa. Kurvadoprdele drát, se na to můžu vysrat, AAASTRIIIII, KE MNĚ!

V hlavě se mi už honí to, jak ho budu hledat, kam přes koleje by mohli zhruba zdrhat a kam se vydat prvně. Kouknu na zem, jestli v bahně mezi trsy trávy neuvidím nějakou stopu. Nic. Zvednu hlavu - uff! 

Ke mně letí vytlemený šedivec a vrtí ocasem. Ani se nehodlá honit, předsedne přede mě, ocásek rotuje. Teda paničko, to bylo bájo, takhle krásně jsem si protáhl nohy! A to se mi dneska běhat nechtělo�� ale tohle bylo fakt vzrůšo. A teď jsem se hezky vrátil, takže šup sem s jídlem.

No co můžu dělat. Je pravda, že se opravdu vrátil bez keců, kliček a nahánění, potom, co opadlo lovecký vzrušení. Tak dostal hrst pamlsků, okolo krku smyčku ze stopovačky a hurá hledat v trávě obojek.

Mimochodem - zelenej obojek v zelený trávě. Teoreticky sice vím, kam zhruba odletěl, ale prakticky se hledá fakt blbě.

A já blbec včera omylem nechaným zapnutým hotspotem vyplácala všechna data. Ty jsem měla teď zapnutý na druhým mobilu. Jo, na tom, kam jsem si ještě appku trackeru nenainstalovala, protože není kam spěchat, žejo. Jo, kdybych to bývala udělala, nejspíš bychom dneska žádný srnky nepotkali. Tak volat drahému do práce, jestli mi může zapnout pískání trackeru, ať snáze najdu válející se obojek. Naštěstí měl chvilku na zvednutí telefonu a zapl. Po pár minutách trajdání máme obojek i s vřeštícím trackerem. 

No obojek. Rozervanej kus látky. Ale bod plus pro stopovačku. Její karabina nepovolila a kroužek z obojku zůstal zacvaklý. Mínus pro obojek. Má sice ideální velikost, že na něj jde přidelat tracker, ale psa v loveckém nadšení neudrží.

Takže zítra nás čeká běhání po zveráčích a hledání dobře padnoucího obojku, na který půjde nasasit i ona slavná GPSka.

Achjo. SRKNY BLBÝ.

[bytisvlcakem]

Miláčci

Můj život se točí okolo mé smečky. Tedy hlavně okolo mých dvou miláčků. Už jsem o nich mluvila - jeden je chlupatý, druhý je o něco méně chlupatý. Jeden má nohou více než druhý, ale oba jsou stejně ufrflaní. Když jim oběma strčíte prst do nosu, oba se vztekají a oba tam s velkou pravděpodobností budou mít mokro. A oba mě mají rádi! (Achjo, teď mi tu fakt chybí facebook - co naplat, na jeho širokou škálu emotikonů si člověk zvykne velice rychle a potom mu chybí. Zpátky na stromy. Budu se muset naučit vyjadřovat emoce slovy - opět. Vzhůru do toho teda. SRDÍČKO!)

Občas bych je tedy ale podezřívala, že jeden má radši druhého než mě. 

Například když se ten více chlupatý rozhodne žárlit a blbě čumět, když se k sobě přitulíme. A pak mě třeba štípnout, jakože už stačilo a teď je páníček už jen jeho. A pak se ještě urazí, protože na vzteklý štípání tu nehrajem a pochválen za to rozhodně není. Nebo když se oba spolčí a spustí divokou hru, rozblázní se a pak mě oba jdou kousnout (ačkoli jeden většinou jen obrazně). Nebo když je štěněcí přes tejden napruzený, neb páníček je v zahraničí, a když se ten konečně vrátí, štěněcí je samosebou první, kdo se jde vítat a vybere si největší prvotní nadšení. Kdežto když se vrátí panička z práce, to psisko nezdárné ze sebe vymáčkne možná tak zívnutí, chabý zavrtění ocasem a otrávený „no konečně!“ pohled. 

(Ale běda, jak se vzdálím a štěně zůstane někde zavřený a nemůže za mnou - byť je tam i s páníčkem. To je nářku, to je řevu.)

Vřelé milování ale končí ve chvíli, kdy se páníček začne dusit pozůstatky kily vylínalých chlupů. Nebo když štěněcí přežene hru a pořádně se zahryzne. To je odeslán pryč, paníček je napruzenej a štěněcí uraženej. A pak sedím, oba uražené okolo sebe každého po jednom boku.

Ale stejně jsou k sežrání. 

Například minule jsem se pejsanem vracela z lesa z dlouhé procházky. Bylo v plánu ho jen nakrmit, šoupnout do kotce a jet pryč. Nestíhala jsem ale, tak jsem volala milému, zda může pejsanovi dát vařit pár brambor na přílohu, ať nemá do večera hlad (brambory pro pejsana zásadně neloupu, maximálně opláchnu od hlíny a nazdar). Podávám dle mého přesné instrukce - propláchnout, nakrájet na kostky, ať je to rychle uvařeno, zalít horkou vodou a na sporák.

Super. Mezitím s pejskem chytáme tramvaj zpět do města, valíme se domů. Doma najdu v kuchyni drahouška plně ponořeného do práce - každou bramboru pečlivě omyl, oškrabal od šlupek a krájel na pravidelné malé kostičky. Chudák za tu dobu zvládl asi bramboru a půl a vztekal se, že takové práce kvůli psovi. No uznejte, není tohle láska ke zvířeti, když se mu tak serete (i když s nadávkami cezenými skrz zuby) s blbou přílohou? 

A co si budeme, z druhé strany je to to samé. Nechlupatý miláček skládál náročný testy pro přijetí do výcviku k novému, ne zrovna lehkému, povolání. Drželi jsme oba palce a byli nervózní. Pejsek taky na páníčka vehementně myslel. Tak moc, že mu samou nervozitou sežral kus počítačové židle, zatímco jsem se mu chviličku nevěnovala.

Ale jistě to pomohlo - drahý testy úspěšně složil, chlupatec ho doma uvítal, div se mu ocas neutrhl a neodletěl. Protože při vítání jsou přece všecka zla zapomenuta.

[bytisvlcakem]

Žravý žáby

Že je můj drahoušek hrdina, to všichni víme. Že se nebojí sebevětšího výstupu, to víme taky. Že největší šelma, která našeho nebojácného Sira Robina může vyděsit v přírodě, je ježek, na to jsme si již zvykli.

Jaképak je ovšem překvapení, když jsme dnes objevili dalšího predátora, zplozence pekel, přirozeného nepřítele!

Hle, přichází jezírko. Ale není to jen tak ledajaké jezírko! V tomto žijí...

ŽÁBY!

Náš hrdinný bojovník se ovšem jen tak nevzdává! A po lítém boji (tedy žbrblání pod vodou, prskání a zírání) zůstává jeho pýcha nedotčena. Tedy až na čenich s nějakou tou řasou navíc.

[bytisvlcakem]

Fotozačátky aneb psí prdel v hlavní roli

Takže ty si chceš pořídit pořádnej foťák, jo? No ale víš, že ti bude úplně k ničemu, pokud fotit stejně neumíš, že to za tebe neudělá. A zrcadlovka je nahovno, kámoš si teď koupil digitální foťák za 20 tisíc a fotil s tim i svatbu, zrcadlovka je zbytečná píčovina, na digitál to nemá, technologie jde dopředu…

A musíš se to naučit, fotit pak těhotný ženský a jejich haranty, ať z toho máš prachy. A nekupuj si nic pod 15 tisíc, protože to je úplně nahovno. No jak myslíš!

Ale jako i Iphonem se dají vyfotit skvělý fotky. Vyser se na drahej foťák, mobil teďka už zvládne lepší fotky jak zrcadlovka. Tohle vyfotíš i na mobil, to už má novější tehnologii…

Díky. Hele můžu ti říct, že tohle mě tuplem napružilo k tomu, abych si tu zrcadlovku fakt pořídila. Protože ne, můžu mít to zatracený jablko, ale jakmile není úplně top super dokonalý pravý světlo, stejně mi je ten foťák na něm k ničemu. Jasně, technologicky je super, je tam dobrej čip, jasně. Ale hergot, vždyť ta čočka je mrňavá. A ten požitek čumění do toho hledáčku v zrcadle, oooh, kam se hrabe rozklepanej mobil v ruce!

A vůbec. Nemohu si pomoct, ale rozhodnutí pořídit si lepší foťák, ba dokonce zrcadlovku, je podobné rozhodnutí pořídit si čévo. Nejvíc o tom vědí ti, kdo se s tím potkali tak maximálně na ulici, nikdy s tím nestrávili více jak pět minut, maximálně si to pohladili. Ale někde četli, že… A známý říkal, že…

Teda jasně, teďka vypadám, jako bych sežrala všechnu moudrost světa. Jasně, že jsou lidé, co se tím zabývají, opravdu vědí! A od těch si nechám poradit ráda. A pak tu jsou ale ti, co nemají zkušenosti žádný, ale vyjadřují se k tomu naprosto nejvíc. A nejhlasitěji.

Ale teďka zpátky. Tohle píšu už v době, kdy mám svůj velkej foťáček doma dva dny (teda jo, v té době jsem začala psát článek. Teď jsem se k němu po týdnu vrátila a dokonce ho dopíšu. Takže teď si dáme pochvalu přemostěním nejenom pro psa, ale i pro paničku - šikulka rychlá!), jsem z něj na větvi a jsem celá zapálená do toho naučit se z něj vymáčknout co nejvíc. Protože jasně i tak to už fotí krásně samo o sobě, A to s tím neumím pořádně! Ale trocha cviku a ono to půjde!

Ale mé hledání a snažení začalo naplno před pár týdny. Kamarádka byla zahlcována dotazy, co je vhodné, po čem koukat, co pro sebe ideálně hledat. Díky moc! S její pomocí jsem konečně našla dobře vypadajícího mazlíka. Žádná novota, to je jasný. Co když mi to nepůjde? Co když mi foťák nevydrží ani týden, až mi ho to mé rozdováděné zvířátko vyrazí z ruky a on se mi rozsype po zahradě mezi zakopané psí poklady typu kravských uší, kopyt a jehněčí nožky? Ten foťák samosebou, o trvanlivosti psa mám lepší mínění. Teda už jsem se sama přesvědčila. Praštil sebou o zem tolikrát, hlavou se švihnul o stůl tak, že jsem k němu letěla v hrůze, že má lebku na dva kusy, a stejně nasadil jen svůj výraz „Co jee? Proč na mě saháš? Stalo se snad něco?”, takže myslím, že ten se svou tvrdou kebulí a gumovým zbytkem těla přežije nás všechny. I ten foťák. Proto ze začátku opatrně.

Než jsem si ale vyhlédla svůj budoucí kousek, začalo pečivé studium. Čert vem blížící se státnice, to jde stranou. Teď jde o důležitější věci! Jako například jak proniknout do tajů hezkých fotografií. Mohu vám s klidem říct, že teorii mám zmáklou, vím všechno o tom, jak seřídit foťák, abych z něho vytáhla jenom samý pecky. A určitě to půjde jako po másle. Víte jak, těžko na cvičišti, lehko na bojišti.

Jenže ouha. Všeználek se dostal do reality. Teorii mám v malíku, to půjde! Nebo taky ne. Nebo taky prostě jedem pokus omyl. Ale jedem!

Nejvíc tím trpí samosebou pes. A dvounohý miláček. Mám hezkýho psa a krásnýho přítele, tak budu mít dva super trpělivé modely. Nebo taky ne. Jeden zdrhá naschvál do míst a koutů, kde nemám světlo. A druhý zdrhá taky. Jen ten si teda nedovede domyslet, kam má zdrhnout, aby mi efektivně překazil plán. A nebo se super rychle přiblíží a pokusí se mi olíznout přístroj. 

A přesto se mi je občas podaří zachytit spolu!

Takže nejvěrnějším modelem mi je zatím psí zadek. Ten mám nafocenej fakt hezky. A ze spousty úhlů. Občas dokonce i s ocasem nad hlavou, takže odhaluje velectěnou černou díru. Jen ta hlava mi na těch fotkách tak nějak chybí. A občas to ani není rozmazaný!

Anebo double psí zadek!

Jediná nevýhoda je v tom, že tuhle krásu s sebou nemůžu tahat všude. Pokud není v provozu, stojí uprostřed stolu zabedněná v obale, aby náhodou nehrozilo, že ji strhne na zem nějaký okolo letící šedý lump. Takže zatímco tu sedím a ťukám tyhle storky, štěně stojí na gauči za mnou, slintá mi přes rameno a kouká, co jako bude. Je mu fuk, že brambora jako příloha se mu musí teprve uvařit v kuchyni a já mám teda čas na chvilku psaní. Štěně už má hlad a rádo by snídani! Tak mě bude prudit. Bude mi kousat rameno. Teď koleno. Teď se pokusí zahrabat do gauče. Teď se pokusí sežrat zátku. Teď bakteriologickou zbraň (čti hadrový kapesník. Fuj! Jak je možné, že lidstvo tohle zlo ještě nevymýtilo?!). Chudáček malý, znechucený, hladový. Nedovolím mu mezitím sežrat všecko, na čem jeho očko spočine. Tak vztekle a afektovaně zafuní. A zhluboka se nadechne - ajej, něco nasál do šňupáku. Takže teďka přijde velké vyprsknutí. A jaký. Psíče prská, nadskočí a škubající hlavou odhodí na zem z opěrky gauče knížku o BARFu. A já, ačkoli to pozoruju a směju se mu celou dobu, u sebe nemám ani ten krásný super velký foťák, který by z toho udělal parádní fotku, ale ani ten mobil, kterej by se o to mohl alespoň pokusit. Sice by to nejspíš nezachytil, ale já bych měla aspoň důkaz, že úplně nekecám, kdyby na fotce byla alespoň knížka na zemi a štěně, který dofrkává zbytek nějakého prachu z čumáku ven.

Ale zas mám velký oči. Ono by mi stejně trvalo dobu a minimálně pět zkušebních fotek, než bych si nastavila foťák tak, aby to zmákl pěkně. Takže možná, až se tato situace bude tak za pět let opakovat, budu již připravena!

(A abych mu nekřivdila. Poté, co si vyfrkal nos, usoudil, že ten moudřejší přeci jen ustoupí, zaparkoval mi čumec u nohy a trpělivě čekal, kdy si to milostivě dopíšu a dodělám mu onu vysněnou „lehkou” snídani, tedy psí „masokosťo-bramboro-čínskozelo”.)

P.S. Přijdu si jako debil. Raduju se z toho, že jsem konečně zase dopsala článek. Delám pěkně psíčeti ono přílohový „smoothie” ze zelí, aby se mu dobře trávilo. Ale pan pes to nepapá, když je tam moc vody. Takže z mixéru pěkně přes sítko přecedit většinu vody, aby z toho neměl polívku. A jak si jsem myšlenkami pěkně mimo, koukám, že třetí sítko pěkně cedím vodu do misky místo do dřezu. Takže všechen už přecezený obsah můžu cedit znova. Achjo.

A to štěně mi chudák sedí pod nohama a z jeho očiček mohu vyčíst, že ještě deset sekund navíc a vážně už umře hlady. Buď to, nebo mě kousne do kotníku, aby mě trochu popohnal.

[bytisvlcakem]

Úklady základů

Tak jsem se rozhodla, že si založím blog. Super. Nadšení, energie, kreativita, všechno to ze mě srší proudem. Možná to má co dělat s tím, že venku vykouklo slunce a dobilo mi baterky. Nebo poodstoupil zimní spánek. 

Mimochodem, nikdo mi netvrďte, že na zimní spánek se u lidí nehraje. A ani to, že jsem výjimka potvrzující pravidlo, protože tohle rčení nemám ráda. Takhle ořezané oproti původnímu znení skoro nedává smysl. 

Nicméně. Teď to začalo - jak si mám sakra založit blog. A kde. Moje IT skills jsou sice dostačující pro běžného uživatele, ale pravděpodobnost, že bych si sama bez mrknutí oka naformátovala webovku, je asi tak stejná, jakože naráz složím vyšší jazykovou zkoušku z němčiny. A nebudu se při ní smát. Prostě fakt zanedbatelná.

Blog.cz mi byl zavrhnut. Můj drahý je vizionář. Co když se náhodou mé psaní uchytí a blog by v budoucnu nemohl být monetizován. Kde by byly naše miliardy?! 

Takže zatímco já si googlila, co by bylo fajn, drahý se dal na hromadnou registraci domén, které by se mu líbily a mohly by být jednoho dne zpeněžitelné. Takže už má jasnou vizi, co bude jeho, něco už zkoupil… a leží mu ladem. 

Takže kdybyste si snad náhodou chtěl někdo založit web, který by se jmeoval jako naše vlčáče nebo hafo variant jeho zkomoleného jména, máte smůlu. Všechno je obsazeno. Drahý myslí na vše.

Zatímco já jsem si svůj název vymyslela a tím skončila. Tuhle doménu mi nikdo nevyfoukne, dokud se fakt nedokopu k tomu ji koupit a zprovoznit.

Oukej, název mám!

Co dál?

Webhosting. A že mu rozumím fakt hodně. Asi stejně jako formátování webovek a webdesignu. Milý tedy opět zakročil a provedl pár dlouhých rozhovorů s kamarády. Stihli probrat, co je nového, podrbat další kamarády, nové vizonářské návrhy. A taky teda mé slavné zakládání blogu. A dostalo se mi konečně cenných rad, tedy moc dík!

Ale stejně jsem se ještě k ničemu pořádně nedokopala. Tenhle článek si opět píšu „do šuplíku” v počítači a bude zveřejněn, až bude slavný blog existovat. Stejně tak jako ostatní články. Takže nebude vůbec matoucí článek o sněhu na konci března zveřejněný v srpnu. Teď sedím v čekárně u doktorky, datluju do počítače, tvářím se ohromně důležitě a neustále těkám očima po mobilu, kde mi napřeskáčku skáče upozornění z GPS na psím obojku, že psíček „opustil zahradu” a „vrátil se do zahrady”. Milouš totiž čeká v kotci, až si vyřídím slavný papír s razítkem a konečně budeme moci vyrazit ven.  Jen si tak říkám, že pořadí se závratnou rychlostí spící želvy blíží k mému čísílku. Teď je ten vhodný čas, aby ta naše vynalézavá mrška vzala roha z kotce opravdu a nebyl to jenom výpadek signálu GPS. A já ho samozřejmě letěla lovit a nahánět. Je snad každému nad slunce jasné, že se svým pořadovým lístkem v ruce. Ten se nesmí dát z ruky! 

[bytisvlcakem]

Bytí (s) vl(čá)kem

TO JE VLK?! TO JE VLK! ŽE JE TO VLK!

Dennodenní klasika. Nebo ne? Kdo má vlčáka a vyskytuje se s ním v místech, kde je koncentrace lidí vyšší než 5 obyvatel na 1km2, určitě se s tím setkává. A nebo taky ne a jenom náš sever je naší hyenou fascinován. Nebo se prostě fakt tváří na procházkách se mnou jako znechucená polapená šelma. Měl by myslet na to, kdo se s ním dělí o peřinu, hajzlík jeden.

A přesto je to až moc častý jev - většina lidí jen řve z druhé strany ulice. Těm se mi už odpovídat řvaním na druhou stranu ulice omrzelo. Tak většinou jen vrtím hlavou. Těm, kdo mají tolik slušnostu, aby se přiblížili a pozdravili, ráda odpovím. Asi už působím jako arogantní slepice. Ale už nesčetněkrát jsem si připadala jako idiot, když jsem takhle někomu řvala v odpověď. Koneckonců, jestli to někoho vážně tak zajímá, nezabije ho pro odpovědi něco udělat. Jakože třeba přijít blíž a pozdravit. 

Co že to mám asi za divou šelmu na konci vodítka? Je to jen prachobyčejný československý vlčák, desetiměsíční puberťák. Ale o té prachobyčejnosti se před ním, prosím, nezmiňujte. Nerada bych si kupovala (opět) novou nabíječku na tuhle mrchu, na které poctivě vyťukávám tyhle texty, zatímco bych se měla učit na druhou půlku státnic. 

To mě přivádí i k názvu tohohle blogu. Pěkně nepřehledná změť písmenek a závorek, co? Bytí s vlčákem je jasný. Každý majitel tohohle plemena vám potvrdí, že po pořízení drobka se vám změní život. Byla jsem frajer a říkala jsem si, že to prostě jen všichni přehánějí. A hovno. Sem s pokorou, přiznejme, že všichni měli pravdu. Docela začínám chápat novopečené matky, jejichž život se náhle točí jen okolo jedné věci. Jen ta moje je chlupatější. A roztomilejší. A když ji sem tam zavřu do klece anebo kotce, nikdo na mě za to sociálku nepošle. Teda někteří fanatičtí pejskaři klidně jo. Ale ti nemusí bojovat o zachování původního stavu bytu, zatímco se snaží v těch dvou nehlídaných minutách po ránu v koupelně zkulturnit alespoň natolik, aby lidé na ulici s řevem neutíkali hned poté, co se podívají vaším směrem. 

Každopádně. Život s drahoušem se změnil v zjišťování toho, kam s ním mohu a nemohu. A pokud chci mermomocí někam, odkud by drahého hnali koštětem, plánuju svůj čas tak, abych ho dostatečně utahala, uběhala, zajistila dostatek zábavy a následně ho mohla bez výčitek a strachu, že prchne, zanechat v kotci. Takže jo. Můj život se také začal točit okolo tohoto šedýho středobodu. A okolo pytlíků. Vždycky je potřeba mít po kapsách dostatek pytlíků. Teda pokud se nebojíte konfrontace ze strany hysterického kamerového systému důchodkyň, které sledují každého pejskaře, jestli sbírá poklady. A já se jí bojím. 

A ne, že by se tento strach tolik oplácel. Hroší kůže, které se nadávkami nedají zdeptat, stejně vedou. Alespoň si to říkám. Protože život je stejně svinsky ironickej. Tak například, když hlídáte, kde se váš drahouš vyprázdní, což vždy následuje zběsilý úprk - aby snad náhodou někdo nezjistil, z koho to vypadlo. Aby to vypadalo, že to nejspíš moje. A co by to na mě nehodil, když já se k tomu vždy tak hlásím a pečlivě sbírám. Ale zběsilý úprk není nic moc. Pro mě teda. To balancuji nad hovnem, abych do něho nedupla, okolo jedné ruky omotané vodítko s prchajícím psem, druhou navlcečenou do pytlíku a jdu sbírat. A co může být v této situaci lepšího, než že zároveň neopatrně dupnete botou do hovna, které tu zanechal nějaký babkovzdorný ničema? Nic. Teda snad jen to, že by vás v téhle situaci viděla nějaká neopětovaná láska z dětství. Ale tomu jsem předešla tím, že jsem ze svého rodného údolí vzala roha. Lásky zůstaly daleko. HA! Alespoň tomuhle jsem dovedla zabránit. Ironický osude!

A tím bych se dostala k druhému názvu blogu. Bytí vlkem. O pejsanovi to platí taky. Někdy teda. To jen, abych nepřiživila ono zvolání “To je vlk!”. Sama v klidu, pouze před sebou samotnou přiznám, že někdy “je”. Ale říct to někomu na ulici… Ježíši, až tak velký město to tu nění a podobný dezinformace se šíří sakra rychle. To bychom měli za chvíli u vrat bandu asiatů s foťáky, co potřebují tu ochočenou raritu vidět.

Nicméně když vidím, jak si krásně hraje s nějakým svým druhem, hryžou se a rvou, to je krásný pohled na syrovou přírodu. A co teprve, když se k nějaké té vlčáčí skupince přidá náhodný kolemjdoucí pes civilista. Jak se ta šedá smečka beze slov dohodne a v tu ránu nic netušícího psa civilistu začne lovit. Natvrdo. To mi ten blažený “Koukej na tu přírodu!” taky ztvrdne v křečovitou grimasu, kdy se pokouším stále se uculovat na páníčka psa civilisty a zároveň se nenápadně snažím odlovit své štěně, aby snad náhodou psu a páníčku civilům nedošlo, co se to tu děje. Nikdy jsem se tak neviděla. Ale hádám, že pak vypadám asi nějak jako nervózní Václav Klaus ml. Naštěstí to civilistům nikdy nedošlo. To o tom lovení. A pokud ve mně poznali Klause, měli naštěstí vždy tu slušnost na to neupozorňovat. Uf. A pšt. Vlčáčí vlk je jasnej.

A proč se do toho cpu i já? Proč Bytí vlkem? Protože si občas jak vlk přijdu. Věrná svý smečce, vůči cizím (což jsou přece všichni mimo smečku) nedůvěřivá a tím pádem mimo smečku i vlk samotář. Mimo té nejužší smečky už potřebuju fakt jen zásobu knížek, jídla a nějakou tu kinematografii. A v poslední době se k tomu přidala i posedlost vytváření hezkých obrázkových zachycení svého okolí. Alespoň trochu vynahrazení té téměř chybějící obrazové paměti. A opovažte se mě někdo rušit, nebo se snad vetřít do doupěte, nejste-li předem pozváni. Soukromí. To je tak důležitá a opomíjená věc!

Soukromí a blog, jo? Hele, poslední blog jsem měla naposled asi ve čtrnácti. A tehdy mě to fakt bavilo! A myslím, že jsem ho už ale smazala dávno. Protože jo, bylo to před deseti lety a zpětně… no, je naprosto jasný, jaká kvalitka to musela být. 

Jenže teď se mi nějak zastesklo po tom vylívání svých canců někam do vzdušeného prostoru. A FB tím zahlcovat nechci. Tam už to je soukromý moc. A navíc bych tím zahlcovala zeď všech ostatních, aniž by chtěli. Tady to bude lepší. Tady bude to místečko. Tady je ten prostor na sdílení všedních myšlenek a historek. A fotek. A těch přibude. A o jejich kvalitě si nedělejte valné naděje. Fáze pořízení si pěkného přístroje je v začátcích. Tedy šetření korunek. Kecám. Blížící se narozeniny se mi v tuto dobu sakra hodí. Chápu, proč se tak vyžívám ve vlčácích. Jsou zcela stejně vychcaní jako má maličkost. Díkybohu za to, že si takoý věci jako narozeniny neuvědomují. A nevěří na zoubkový víly a všechny svý zuby radši sežerou. Mágové ze Zeměplochy by vám vysvětlili, jak je nebezpečný někde nechávat své zuby. A nehty a vlasy a vůbec všecken tenhle odpad. Neznáte Zeměplochu? Chyba! Jen zkráceně - je to nebezpečný a to hodně! A pokud jste líní číst, koukněte se na Otce prasátek. Tam se to dozvíte taky.

Takže fotky. Jo, ty se tu budou objevovat taky. Můžete zkusit hádat, kdo bude hlavním modelem. A bludišťáka za to nedostanete, protože je to až moc snadný. A taky protože žádnýho nemám. A vždycky se mi ten slimák líbil a říkala jsem si, kde se dá sehnat. A záviděla jsem těm děckům, co ho vyhrála.

A zkrátím články. Slibuju. Tohle jen tak na rozjezd. Stejně jsem egocentrik, takže tu canců o mně bude ještě hodně. A můj pan pes je stejný egocentrik jak já. Jen neumí psát. Od toho má mě. On se jen zastavuje před zrcadly a láskyplně se pusinkuje. A vydrží s tou zábavou dlouho. A ne, nevěřím tomu, že si tam představuje jiného psa. Ještě jsem totiž neviděla, že by se ke komukoli jinému, ať psu nebo člověku, choval tak něžně jako ke svému zrcadlovému já.

[bytisvlcakem]

Sněží

Sněží. Na tom by asi ani nebylo nic divnýho. Březen ještě neskončil, nějaká ta vánice je na tomto území, v tomto podnebním pásmu a v tomto ročním období normální. Teda až na to, že vítr málem sebral okolo jdoucímu dítěti zmrzlinu z kornoutu. Dítě má štěstí, zmrzlina mu alespoň neroztaje. A to se hodí, zvláště když mu starostlivá matka obalila hlavu kapucí a stáhla mu šňůrky od ní tak prudce, že představa Kennyho ze Southparku už nepůsobí tak bizarně. Dítě poulí oči (koneckonců nic jiného z jeho obličeje není vidět) na svůj kornout, ve kterém mu zmrzlina pomalu mizí pod sněhem.

Seveřani se z jara zase začali radovat moc brzo. Co na tom, že před měsícem si člověk hrdě vykračoval pouze v mikince a nabízel tvář sluníčku. To je přesně ten moment, na který zima čekala, aby se vrátila a zasadila končený úder. Zpomalený záběr, výskok, drcení promrzlých prstů, hryzání do zmrzlého nosu, děravá hlava, která zapomíná kapesníky doma a je nucená popotahovat a nutit tak své okolí ke znechucenému odtahování se. FINISH HER! Hozená záda na mokrém chodníku, nad hlavou se objevující psí hlava, co se vám směje do xichtu. Tak máš to vodítko pustit, když se ti smekaj boty, vole! Mortal kombat hadr.

Prší.

Sněží. Ale teď ze psa. Ze dne na den se i to naše vlčátko rozhodlo, že navzdory navrátivšímu se mrazu a sněhu je čas na zahození zimního kožichu. Sněží při jakémkoli dotyku zvířete. I v posteli. I na gauči. I v koupelně, zatímco sedíte na hajzlíku a zvířátko vás musí přijít zkontrolovat.

Chuchvalce bílých chlupů v rohu místnosti připomínají fotografy navštěvující školky a základky, lovící nebohá děcka, která jsou posléze aranžována k šerednému pozadí s plstěným sněhulákem a rozmazaným plátnem na pozadí. Sýr, křečovitý škleb do foťáku, pošilhávání jedním okem po stejných bílých chuchvalcích, co jsou náhodně rozházeny okolo, aby navodily pravou zimní atmosféru. 

Chuchvalce bílých chlupů jsou i v ledničce. Chuchvalce chlupů jsou i v kapse bundy. Chuchvalce chlupů jsou i v puse. Dobře, nastal čas vyčesat pana štěněcího. 

Miláčků, pojď ke mněěě, jdeme ven! Zatřesení vodítkem, vrtící se štěně je okamžite u nohou a v očích svítí nadšený světýlka. Kartáč na vyčesávání nenápadně zastrčím do kapsy. Nepotřebuju, aby tato bouda praskla, ještě než vylezeme ven. Pubertální vlčáče se okamžitě vrhá pryč ze zahrady bez nejmenší špetky zájmu o to, že panička visí natažená mezi vodítkem a klikou dvěří, které se snaží dobouchnout. Dveře práskly s elegancí rozstřelený stodváci o strom. Vždyť to přece nikomu nevadí. Ale radši zdrhám, protože co kdyby přecejen někomu jo.

Zatímco se moje drahé štěně nenápadně snaží vyprovokovat ke hře přes plot prehistorického křížence bígla, jemuž už vybledly skoro všecky barvy, zahajuji operaci STŮJ A DRŽ, NEBO TĚ TÍM HŘEBENEM OMYLEM DLOUBNU DO KULEK. A TO NECHCEŠ. Bígl posbíral všechnu svou zvývající životní energii, aby vydal “neser mě” štěkot. Mému třeštiprdlu to ale naštěstí stačilo a dal mu pokoj. Než se ovšem stačil probrat, bylo jeho vodítko přišpendleno k zemi mou botou, v ruce se mi objevilo hřeblo a v očích maniakální výraz. Chlupy, nebo… nebo tu budeme stát hodinu, prát se a nebude žádná vycházka. 

Bere to docela sportovně. Trpitelsky stojí, občas se pokusí ohnat a napíchne se čumákem na drátky hřebla. Frkne, vztekle pohodí hlavou, kňourne si. A tak dokola. Ale jde to líp, než jsem čekala. Do ruky se mu podařilo zubama trefit zatím asi jen čtyřikrát. Venkovní prostředí je fajn. Má na co čučet a není plně soustředěn na hřeben.

Samosebou nechci naprudit všechny sousedy. Vyčesané chuchvalce cpu poctivě do mikrotéňáku, který je zašláplý pod druhou botou, aby ho neodnesl něžný orkán. Přijdu si jak Patrik ze Spongeboba. Jedna noha drží vodítko. Metr od ní špendlí druhá noha k zemi mikrotéňák. Jedna ruka drží psa za obojek, druhá češe jeho milostivou prdelku a nedotknutelný ocásek. Jen doufám, že mi po této akci zůstane v hlavě alespoň nějaký ten kousek mozku. Nerada bych zůstala Patrikem nafurt. A ještě víc nerada bych bydlela pod kamenem, bývají tam pavouci! Brr. Vždyť těch se bojí i pes. A to loví můry a včely. A válí se ve šnecích. Teda v tom lepším případě ve šnecích. Fuj. 

Pytel se plní skelnou vatou, psí kožich se zdá stále stejně objemný. Vítr sem tam ukradne část strého ochlupení, vynese ho do výšky a krouží s ním námi nad hlavou. Nebe je jako zázrakem blankytně modrý. Člověku je až do zpěvu. Chlupy krouží okolo a znovu se snáší k zemi, bafan se je pokouší ulovit, vysmekává mi vodítko z pod nohou a já se pomalu kácím na asfalt. V letu mě napadá, jak je to tu krásné. Skoro jako idylka z Japonska. Sakury pouští lístečky, které se pomalu třepotají ve větru, jen tady místo lístečků víří alergeny ze psí srsti. Vítr ale usoudí, že dost bylo idylky, znovu se ve vší síle opře do chlupů, který okamžitě zaletí do bahna, přes bránu vedlejšího pozemku a do nenávratna. A dost, chlupů už mám plnej pytel, okolní zahrady jsou bílejma chomáčema ověšený, až vypadají jako bavlníkový plantáže. Je čas vzít roha.

Jdeme domů. Zatopit. Nahřát se před kamny, až bude všechno oblečení pálit a dělat, že jsem fakír hrdina, co si ustele v ohništi plným rudých uhlíků. Vím, je fakt lstivý takhle psa pokrátit o procházku… ale tohle počasí mi může fakt tak akorát políbit můj ctěný zadek.