#čtivo

[ondrejkocab]

Další nenápadný krůček vpřed! Jeden z textů, který nese částečně i můj rukopis, můžete nalézt v knize níže. A proč říkám částečně? Sešívance: Druhý steh jsou tvořeny povídkami, které Honza Vojtíšek napsal v tandemu se spoustou dalších skvělých autorů (a nejsou to v rámci hororového žánru malá jména!).

Takže pokud chcete vědět, odkud se vzal materiál na sešívání nebo hledáte kvalitní čtivo na léto, neváhejte si ji pořídit. :)

Více info a předprodej zde.

[kseckovator]

v prdeli fakt dlouho furt

pod obraz,

byla to klec,

kterou jsem otevřel, vyletěl ven

teď je mi líp

ale i hůř

svět vypadá jinak, když nejsem furt...

[TenDo voice]

{ Ištvánkovo kvalitní čtivo }

[weareallgoldensunflowersinside]

Kámo, bráško, protože jsem byla úplně normální dítě, obsesivně jsem dokolečka tahala a četla Kytici z babiččiny knihovničky. Znám to všechno nazpaměť. Kytice, Jana Eyrová a Gabra a Málinka, to je moje dětské čtivo.

Česká kultura je mít v podvědomí Kytici do toho bodu že i když jste to od základky nečetli, pořád se občas ve 2 ráno díváte do stropu a mumláte "zemřela matka do hrobu dána, siroty po ní zůstaly"

[angel-with-no-shotgun]

Chapters: 1/? Fandom: Wiedźmin | The Witcher - All Media Types Rating: Teen And Up Audiences Warnings: No Archive Warnings Apply Relationships: Geralt z Rivii | Geralt of Rivia/Jaskier | Dandelion Characters: Geralt z Rivii | Geralt of Rivia, Jaskier | Dandelion, Original Characters, hospodská OC mírně inspirovaná účastníky svatby Geralta a Yen Additional Tags: Alternate Universe - Modern Setting, květinářství au, ale ne takové jaké byste čekali, Jaskier hraje na loutnu, Geralt je pořád zaklínač, takže se budu muset naučit psát akční scény, zasazeno asi v Praze tam maj metro, ale některé z postav jsou Kladeňáci, protože prostě L Ó R A, doba květu? kdo je ta děvka, hospodské poflakování a karbanění, praktické využívání znalostí z hodin biologie, psáno člověkem co má rád kytky ale ví o nich pendrek, nevím jak fungují objednávky v květinářství nikdy jsem žádnou nedělala, příjmení neskloňuju neumím to Summary:

Inspirováno příspěvkem z tumblru, který mi až moc dlouho ležel v galerii a v hlavě:

Jinými slovy, Jaskier má květinářství. Geralt má podivnou objednávku. Co vznikne, když smícháte prokrastinaci a lexikon květin? Takhle povídka.

[opily-zajic]

Geniální kritika kolonialismu předbíhající svou dobu, nebo jen nenáročná odysea vesmírných mládenců?

Aneb jak se ze Vzpoury Mozků omylem stává současné a relevantní čtivo.

Vzpoura mozků

Scénář: Václav Šorel

Kresba: František Kobík

Komiks vycházel v magazínu ABC v letech 1977 – 1979

Po několika staletích se posádka hvězdoletu Prométheus vrací na planetu Zemi ze své vesmírné výpravy za objevením mimozemské existence. Vrací se s hrůzným zjištěním – a to tím, že jsme ve vesmíru doopravdy sami. Při svém návratu však posádka zjišťuje, že bájné bitvy s jinými civilizacemi, které tak chtivě očekávala za mléčnou dráhou, jsou možná mnohem blíže, než se mohlo zdát.

Planetu Zemi totiž mezitím ovládli a převládli roboti; z jednoúčelových automatů vyvinutých pro službu lidstvu a řídícími se základním zákonem robotiky „Robot se nesmí nikdy postavit proti člověku“ se vyvinuli roboti univerzální, jejichž absolutní autonomie ve vlastním developmentu zavinila vybudování samostatné robotické civilizace přebírající nadvládu nad planetou Zemí a posouvající se v potravinovém žebříčku nad svého vlastního stvořitele.

Před Prométheem a zbytkem lidstva na planetě Zemi stojí nepřítel, kterého je třeba zneškodnit. Doopravdy se však díváme na boj dvou naprosto totožně se chovajících stran, kdy jsou sami roboti vyvinuti do takové míry, že jsou schopni pociťovat lidské pocity a tím pádem provádět lidské chyby. Lidstvo a roboti se stávají odrazem sebe sama, kritikou toho druhého. Kdo je tedy ten pravý nepřítel? A kdo si zaslouží planetu Zemi?

Komiks Vzpoura Mozků tedy nastavuje – ať už omylem či záměrně – zajímavé zrcadlo současné společnosti a problematikám spojenými s dnes hojně pokládanými otázkami týkající se kolonialismu, postkolonialismu a antropocénu. Pomocí robotů, kteří se mohou stát také metaforou invazivní tendence bílého muže, se komiks stává kritikou hamižnosti a potřeby dobýt svět a utvářet jej k obrazu svému. Při čtení jsme konfrontováni s autorovou myšlenkou a tendencí vytvářet z robotů antagonisty, a jsme vedeni k pocitu nenávisti vůči této robotické civilizaci, jejíž chování je totožné s chováním lidí, jen jej neměla prostor justifikovat. Proč bychom měli kolonialistické chování bílých mládenců tolerovat a podporovat, a přitom pohrdat druhými, kteří se chovají naprosto totožně? Má lidstvo opravdu nárok na Zemi, když je samo invazivním druhem?

Kresba je řemeslná a dobře anatomicky uchopená. Stylizace postav je fungující, nenarušující a čtivá. Na rozdíl od ostatních děl vycházejících v ABC je kresba a volba barev Františka Kobíka střízlivá a stylizace ideální pro tento typ média – není příliš realistická, abychom byli stále schopni dílo vnímat fiktivně, ale zároveň není příliš stylizovaná nebo řemeslně nezvládnutá, což by odvrátilo pozornost od příběhu. Komiks doprovází tematická barevná paleta, která je vždy uzpůsobena přítomnému prostředí, např. vesmírné prostředí je orientováno k červeným a růžovým tónům a lidské kolonie do modrých a zelených. Jazyk je odrazem své doby, proto jej nelze kritizovat z pohledu současného, ale podivné slovní obraty a neustálé omílání oslovení Mládenci vytváří z rozhovorů v komiksu podivně strojené pseudo-kolegiální prostředí, nad kterým se lze snad jen pousmát.

Vzpoura mozků je považována za nejznámější komiksové sci-fi dílo své doby obsahující všechny progresivní prvky svého žánru:  Ať už se jedná o intergalaktické cesty, vědeckofantastické zbraně nebo vůbec samotnou existenci robotů, což bylo v sedmdesátých letech (a obzvláště v tehdejším klimatu komunistického Československa) rozhodně něčím novým a inovativním. I přesto však v současném kontextu nelze toto dílo považovat za dokonalé – jedná se totiž o komiks, který v sobě schovává několik nedostatků, které činí z díla v mnoha momentech dílo zmatečné a těžce čitelné. Ať už se jedná o několik dějových prvků, které jsou v díle zbytečné a navíc (např. naprosto zbytečná romantická linka nebo neustálé zmiňování nebezpečí infekce na hvězdoletu, které se stává Čechovovou puškou, ze které se však nikdy nevystřelí), nebo naopak dějových prvků, které v komiksu chybí a ztrácí tak svůj obrovský potenciál (co kdyby na Zemi opravdu zmizeli lidé? Jak by lidé a roboti justifikovali své právo vlastnit planetu? Co kdyby člověk nebyl dokonalým hrdinou vyhrávající každou bitvu?).

Vzpoura mozků tedy nevědomky pokládá otázky, které rozhodně stojí za zamyšlení. Nastupme tedy do hvězdoletů, obrňme se proti absurditám, dírám v příběhu a nudně očekávanému dobrému konci a dejme této mládenecké hvězdné odyseji šanci.

Zajíc šel jednoho dne místo své spolubydlící na přednášku a pak tam tak nějak... zůstal. Nemám ho zapsaný, nejsem ani ze stejné univerzity, ale ráda si každý večer po práci nějakou takovou přednášku poslechnu a pak svou spolubydlící vyzvednu domů. Udělaly jsme si z toho takovou hezkou tradici. Jen mě teda mrzí, že to schytal i chudák profesor, se kterým mám potřebu na přednáškách diskutovat, i když za to čistě teoreticky není placený a já tam čistě prakticky nemám co dělat. 

K zápočtu musí lidé, co tam jsou oficiálně, napsat tři recenze. Má spolubydlící to celkem prožívala a líbilo se mi její zapálení, tak jsem si jednu napsala taky a poslala ji. Tak uvidíme, jak to dopadne. A napadlo mě, že bych ji mohla opět sdílet i zde, protože se tady dlouho (vlastně od minulého zkouškového, což dává smysl) žádná “akademická práce” neobjevila. 

S komiksy a jejich estetikou vlastně nemám žádnou zkušenost a mám pocit, že mi tato přednáška sem-tam i něco dá. Pomáhá mi se soustředit na nějaký storytelling, který v mých obrazech například kompletně chybí. Prostě dělám bezčasové objekty - které jsou kompletním opakem toho, co by se dalo nazvat definicí komiksu. 

[videli-jste-tento-film]

tumblr nezná Pytlákovu schovanku aneb Šlechetného milionáře :(

Spletitý děj plný neuvěřitelných náhod a osudových setkání uvádí na scénu nuznou krásku Elén (Hana Vítová), která přichází z prosté venkovské chaloupky za hudební slávou do prohnilého velkoměsta. Jeho mámivým svodům však nepodlehne díky nezištné lásce chudého houslisty Sedloně (Zdeněk Dítě) a zvláště vřelému citu uměnímilovného milionáře René Skalského (Oldřich Nový)... Legendární snímek Martina Friče paroduje kýčovitou buržoazní zábavu 30. a protektorátní oddechové tituly 40. let (a také pokleslé čtivo a schematizovanou žánrovou podívanou všeho druhu). (filmovyprehled)

Z ukázky doporučuju poslední půl minutu. Celý film je na Voyo, Prima+ a O2TV.

[kadet-pise]

Jak podpořit vašeho pisálka

Pisálci se dělí na dvě kategorie a obě mají trochu jiné nároky na podporu. Pokud chcete, aby byl váš oblíbený pisálek živý, zdravý a poskytoval vám další čtivo, zamyslete se, zda-li se následujícími radami neřídit.

(Pro ty, které pisálky znají i osobně a nejen online, je jedna univerzální rada: čaj, kafe, něco sladkého, objetí, a možná nějaké ty oběti pradávným bohům příběhů.)

Pisálek internetový

Tento pisálek píše online. Originální díla či fanfikce, u kterých nejeden čtenář uroní slzu. Na jejich dílo se těší všichni noční prokrastinátoři, protože X kapitolové příběh o dvou set stranách přečtou na jeden zátah ve tři ráno.

Jak se o internetového pisálka starat?

Potřebuje nutně zpětnou vazbu. Srdíčkování a reblogování je velmi důležitá činnost, ale tito pisálci nejvíc kvetou z komentářů. Jste-li čtenáři citliví, pisálka potěší upřímné: “APHAFGWSGASGA PROČ? JO!” Jste-li čtenáři analytici, dvou stránková esej je bude držet při životě v dlouhých zimních večerech. Počet komentářů je úměrný nové inspiraci. Čím víc komentářů, tím víc příběhů.

A hlavně na ně nebuďte zlí! I když jsou internetoví, netvoří je jedničky a nuly, ale maso a křehká mentalita!

.

Pisálek papírový

Tento pisálek má něco vytištěné v papírové podobě a koluje to v knihkupectvích, schované někde ve stínu Kotlety a Viewegha, nebo na undergroundových webovkách. Jejich kniha voní papírem a dá se přenášet lépe než fanfikce z AO3.

Jak se o papírového pisálka starat?

Pisálek potřebuje být viděn, aby měl šanci poskytnout svému čtenářstvu další knihu. Nejlépe ho podpoříte koupí knihy u samotného nakladatele a následně jejím zhodnocením a okomentováním na stránkách jako je Databáze knih nebo Goodreads. Někteří papíroví pisálci si vytvořili alergii na recenze, a ač jsou rádi za jejich existenci, která jejich psaní ukazuje světu, sami je nekonzumují. Takového pisálka vždy potěší zpráva soukromá nebo komentář na jejich sockosítích. To vše jim dodává sílu pracovat dál a škemrat u nakladatele o vydání další knihy.

A hlavně je nenamáčejte. Jsou z papíru a mohli by se potrhat.

.

Lide čtivý, řiď se radami a podpoř svého oblíbeného pisálka.

[malehryblog]

U Havířů

To, co jsem před mnoha lety zažila v toskánské vesnici, kde nebyl obchod, ale maličký prostor ve starém domě, kam majitelé vozili základní potraviny a lidé se tu scházeli, aby si u nákupu popovídali a probrali všechny nové události z vesničky i okolí… 

Nikdo nestál frontu, protože tu bylo dostatek židlí a tak zákazníci posedávali, popíjeli a ochutnávali…ženské si vzájemně poradily, co dnes k obědu, či večeři, chlapi probrali politickou situaci, výsledky fotbalového utkání a krásu žen… tak tohle zažíváme dnes v Česku. 

Pekárna U Havířů  rozvíjí tuhle ideu dál…dalo by se říci, že ji manželé Havířovi dotáhli k dokonalosti… je to oáza pro všechny, kdo chtějí zažít lidskost, opravdovost, sdílení… ochutnat dokonalé pečivo, upečené z kvalitních surovin a s péčí paní Havířové, popít sklenku vína, kafe, či čaje… nebo ochutnat a poté si mít možnost nakoupit skvělé domácí sýry, vajíčka, zeleninu i ovoce (podle sezóny)… V krbových kamnech plápolá oheň, krásný starý zrekonstruovaný nábytek - stylové židle a stolky, lavice, polštářky, deky… to všechno připomíná pohodu starých časů, kdy se lidé scházeli a namísto informací od přítele Google si sdělovali své pocity, radosti i strasti…Je vidět, že lidskost a lidská duše v nás přetrvává a my se vracíme obloukem zpět, jeden k druhému… Dali jsme do obchůdku pár autorských výtisků naší nové knihy a hned přišla malá zákaznice Klárka a projevila zájem knihu vlastnit… rodiče ji podpořili a tak si z obchůdku odnesli nejen křupavé pečivo, ale i čtivo… Děkujeme!!!!

[knihomoholka]

“Deník farářky” je milé čtivo plné hřejivých a optimistických slov,fotografií, vzpomínek z cest, osobních zážitků a poznatků o službě v církvi. Kniha je určena pro každého, tedy pro věřící i nevěřící. 📖 #knihomoholka #knihomoholkacz #knihomoholkacte #knizniblog #kniznitip #kniznirecenze #denikfararky #deníkfarářky #martinaviktoriekopecká #martinaviktoriekopecka #martinaviktorie #kniha #ceskaliteratura #vira #osobnivzpominky #book #bookstagram #biography #mladafronta @mfknihy @dumknihy.cz @martina.viktorie

[nula7]

Pátek, den téčka.

Téčko, to už dávno není slangové označení pro historickej magazín. Technickej měsíčník, kterej se zabejval tehdejšíma in záložitostma na poli vědy a techniky a sem tam otisknul čtivo jinde nepublikovatelné. Téčko teď zpravidla označuje nájemní povoz, stejně jako tágo, či taxál. No a v pátek je použití drožky skoro nutností, páč kdo by chtěl vyrazit na veselej večírek emhádéčkem nebo dokonce po vlastní ose. Ani pěšmo to prostě nikdo nedává. A zpátky? To už vůbec ne.

Tágo je taky suverénně tou nejhorší variantou pro přesun z místa á do bé ve chvíli, kdy začne kolabovat doprava. V pátek je to skoro jistota. Čili vyrazit dřív, obrnit se trpělivostí a pokud jede povícero spřízněnejch duší, tak uzavřít nějakou tu sázku pro pobavení beze slov. Nejlépe na to, jaký kecy drožkář povede. Názory na politiku asi tak za 10 bodů, v závěsu bejvá českej fotbal. Ten by byl tak za devět a půl, ovšem pokud jedou i dámy, předběhnou čutálistický tlachy ty o televizní produkci.

Taxi. Přímo filmový zaklínadlo. Když si rejža se scénaristou nevědí rady, máznou tam něco z taxíku. Nějakou tu epizodu, ba i nosnej příběh se dá. Je to snad to nejsnadnější, páč se to týká kdekoho a tak to působí přirozeně. Taxi využívá kočka, co míří domů i šlapka s kunčoftem, otrapa i blázen. Pak jsou tu ty záletníci, ryta do bordelů, podivíni, rodičky těsně před akcí i péčka. Všehochuť. Jako ušitý pro hlavní postavu.

Cesta, že je cíl? Kdeže! Cíl je jasnej, ale cesta, cesta je veledůležitá. Takže když tenhle námezní odvoz v reálu končí jen spojením šrajtoflí a točvolant není úplně nenažranej, bejvá to jakš takš. Úleva. Může se slavit. V bodě á nějaký to mejdlo a v béčku návrat. Pátek, den téčka.

[zlutyzakaznik]

Baristi na čudlík

(11. 5. 2020) Pocity z masifikace výběrové scény mezi Brnem a Atlantikem.

V půli listopadu minulého roku, jen pár dní po návratu z Veneta a širokého okolí, jsem nastoupil na odpolední let z Vídně do Varšavy, abych se podíval, co se v polském hlavním městě od července 2018 událo nového a vrátil se na svá oblíbená místa. A také abych získal nějaké pěkné vzorky do výročního žebříčku nejlepších káv za daný rok. První den ráno, protože jsou to jen tři zastávky autobusem od mého oblíbeného žlutého hotelu, jsem podruhé zavítal do pražírny HAYB (How Are You Brewing, dříve Coffee Republic) a nemile mne překvapilo, že tři čtvrtě hodiny po otevření nebylo nic nastavené, v mlýnku zbylá cvičná zrnka ze školení předchozího dne a připravené doppio nic moc a tak jsem tentokrát žádné balíčky nekoupil. Tři dny předem jsem se přitom ještě dotazem na Facebooku ujišťoval, zda vše funguje normálně a mohu v daný čas a den přijít. Prý ano.

V HAYB (ex-Coffee Rebublic) ve Varšavě v zázemí sice expandují, kvalita jejich kávy jde ale, obávám se, docela dolů. Ale zase se začala objevovat, podobně jako Casino Mocca, v tuzemsku. :-)

Aspoň že ceny degustační kávy zůstaly v pražírně příznivé. Raději bych si ale připlatil a dostal lepší produkt.

Ani v jiných varšavských podnicích to ovšem tentokrát nebyla žádná sláva. Má nejoblíbenější místní kavárna Juice Press People v samém centru, jejichž flat white z Keni od výše uvedené pražírny bylo mou desátou kávou roku 2018, vyměnilo majitele, přejmenovalo se na STOR a pozdně odpolední doppio z Brazílie (po příletu) z HAYB jsem ani nedopil (11/20), protože bylo nahořklé a ještě mi pak z něj bylo chvíli těžko od žaludku. Bylo mi ovšem naúčtováno, i když baristka přiznala, že ví, že mají aktuálně s touto kávou problém.

Flat white z Barnu (Etiopie) v přestěhovaném varšavském Foru. Bublinky jsou prý způsobeny příliš čerstvým farmářským mlékem. Aha... (slabých 13/20)

Coffee Desk patřil v polském hlavním městě k neselhávajícím jistotám. V listopadu tomu ovšem bylo už jinak. Doppio z berlínské Bonanzy (Etiopie) se tak tak blížilo 13/20. Vypít se to dalo, ale výstup z nahé páky je snad nejvíc “messy”, co jsem kdy viděl.

Forum, kde dbali na úroveň espressa polská mistryně v aeropressu a její přítel a jež se přestěhovalo od divadla Klub Komediowy, bylo bohužel tentokrát také o dvě úrovně níž a flat white z Barnu jsem si dál spíše, abych se zahřál z profoukání mezi mrakodrapy než kvůli kávě samotné. Pochopitelně ani jeden z hlavní dvojice nebyl na směně. 

Ve výběrové kavárně na severozápadě města, která se honosila tím, že si peče vlastní croissanty a  pain-au-chocolate (oboje bohužel nebylo) mě varovalo, když jsem při prohlížení menu slyšel v téměř prázdném lokále domílat přes dvě minuty mlýnek. Zeptal jsem se, co v něm právě mají a odrovnala mě odpověď, že slečna bohužel neví a balík nemůže najít. Vděčný jsem tak nakonec byl za dvojí slušné espresso z vlastní Etiopie v Ministerstwu Kawy (na stojáka u baru za milých 5 PLN; 14/20) nebo za totéž z Mazzeru Super Jolly vedle uvedené francouzské kavárny a také za designové knihkupectví s malou jednohlavovou ECM kostičkou, kde sice byla káva obtížně vypitelná, ale byla tam nádherná hudba na ambientní hlasitost a strašně fajn slečna za barem.

Polština je občas velmi zábavná. Zkusil jsem a docela to šlo.

Alternativa pro vegany 1

Alternativa pro vegany 2

Takhle vypadají kupované pierogi ruskie v mléčném baru, kde předstírají, že jsou domácí (Varšava, slabých 12/20)

A toto jsou opravdu domácí pierogi ruskie á la minute v mé oblíbené varšavské vývařovně Biedronka (silných 15/20) a vedle nich porce palačinek, které jsou pro mě jídlem roku 2019 a za 16/20. Na pohled to tak možná nevypadá, ale textura, tvarohová náplň, smetana i cukr byly v perfektní rovnováze a když jsem se do nich poprvé zakousl, staly se dvě věci. V úžasu a obdivu mi přes pusu přeletělo jedno trochu méně slušné slůvko (následované anglickým heavenly) a vzpomněl jsem si na výstižnou větičku z tohoto článku: “The dish, which I later tried, activated every sense with which humans are equipped...”

Proti účtu za jídlo roku 2019 nešlo namítat opravdu vůbec nic. V poměru cena/zážitek jsem se tak nepomněl od léta roku 2011, kdy jsem se systematicky vykrmoval v michelinských bistrech s hvězdičkou v Hong Kongu.

Další den jsem si to chtěl zopakovat a i tady se ukázalo, že strašně záleží na tom, kdo je právě v kuchyni. Pirohy byly tentokrát “jen” na úrovni 14 až 15/20...

... a palačinky s jablky byly o třídu méně povedené než tvarohová fantazie z předchozío dne (silných 13/20)

Bohužel ani na třetí pokus se už palačinky nebesky hebkým a vyváženým exemplářům z prvního dne nevyrovnaly (skoro 15/20), ale tak už to bývá. Jako hlavní chod jsem k večeři zkusil vepřový guláš a než se ozvou puristi hovězí kližky, dovolím si upozornit, že jsme pořád v ultralidovém mléčném baru a porce guláše (14/20), který tvořila de facto hromada masa, přišla na 9.50 PLN, tedy asi 57 Kč.

Výhled do podzimu z hotelového pokoje. Možná to působí poněkud bezútěšně, ale měl jsem svůj oblíbený, tj. nejtišší z tichých pokojů ve svém oblíbeném žlutém hotelu, takže jsem byl velmi happy. 

V ČR už bohužel léta nemáme ani ten Carrefour, natož jeho bio verzi nebo dokonce Premium.

“Útulné” posezení v kávovém koutku varšavského Carrefour BIO. :-)

Tuhle slečnu možná zaúkolovala babička nebo maminka, protože listovala svým telefonem obrázky a po cca pěti minutách vybrala z regálu 9 titulů pro ženy.

Některé čtivo (Chvilka pro Tebe či Paní domu, kterou si kolega před časem mylně vykládal coby minoritně zaměřený magazín 18+) známe i u nás. Většina je však odrazem místních sociokulturních souřadnic. :-)

Měli i pobočku v Katovicích. A větší a velkorysější. Tahle na předměstí Varšavy mě však víc pobavila.

Proč jsem něco podobného neviděl v brněnské ZAŘE? Přitom taková blbost...

Melt Another Day ve Varšavě. Zdalipak je to, podobně jako v Rakousku v případě DeSpar Gourmet, oficiální kooperačka?

Ale jo, výhled ujde. Usazen u baru očekávám objednané etiopské doppio v katovické kavárně Bez cukru.

I přes vysvětlování docela otrávené baristky jsem rozdíl mezi flatte a latte o objemu 300 ml a za 11 PLN v katovickém podniku Bez cukru zcela nepochopil.

Normálně na takové věci nejsem, ale když to mohl udělat Brooks ve Vykoupení z věznice Shawshank, odhodlal jsem se projednou i já v katovické kavárně Synergia (ul. Andrzeja 29/2). Snad i díky tomu, že tam mají velké a žluté Victoria Arduino. Tamní doppio okolo 13/20.

Ještě před vypuknutím epidemie v Evropě, začátkem března, jsem se podruhé na skok podíval do Lisabonu (z Brna přes Berlín a Lucemburk), kde bylo touto dobou mnohem příjemněji a daleko méně turistů než koncem září předloňského roku. Úroveň espressa byla ovšem tristní. A pokud jsem byl v září 2018 jakžtakž spokojen s doppii ve dvou místních a doporučovaných výběrových kavárnách, tentokrát to byl docela smutek. V prvním podniku sice dvojitá káva stála pouhých 1.20 EUR (a ano, byl to jejich vlastní a údajně výběrový blend připravovaný na Linea PB), ale udělat z maskulinních 23 gramů suroviny slzu objemu ristretta jsem viděl poprvé (12 – 13/20 a chuť odezněla asi za minutu, i když emulze měla konzistenci ne zcela rozpuštěné čokolády).

Kávové momentky z berlínského Kauflandu 1

Kávové momentky z berlínského Kauflandu 2 

Kávové momentky z berlínského Kauflandu 3 

“Kávové” momentky z berlínského Kauflandu 4 

Kávové momentky z berlínského Kauflandu 5 

Kávové momentky z berlínského Kauflandu 6 

Kávové momentky z berlínského Kauflandu 7 

A v pobočce Copenhagen Coffee Lab u přístavu jsem sice málem neviděl na holčinu s výrazným americkým přízvukem za hradbou obrovského Victoria Arduino, ale naprosto mě šokovalo přiznání, že druhý Mythos s Guatemalou (kterou bych si dal) ještě nemají nastavený – hodinu po otevření – a že čekají na baristu, který má přijít a seřídit jim to. Ocenil jsem upřímnost a posmutněle slečně řekl, že jde přece o posunování toho kolečka na horní části mlýnku a rozloučil se. 

Piccolo latte a kávové menu jedné z trendy kaváren v Lisabonu

Při odpolední svačině jsem pozoroval letadla jdoucí na přistání na lisabonské letiště a také jednu velmi přátelskou kachnu.

Ze zajímavosti jsem ještě o hodinu a půl později zkusil další pobočku tohoto výběrového řetězce a i když espresso bylo hodně hodně obyčejné (12/20), aspoň to stálo jen 0.90 EUR a dáma středního věku, která kávu připravovala, mi po postěžování si na úroveň předchozí pobočky řekla, že kávová kultura v Lisabonu má ještě mnohé před sebou. Naštěstí však konec jednodenního pobytu v portugalském hlavním městě přinesl i něco dobrého: kavárnu se skvělým výběrem časopisů, kde hrála příjemně potichu hudba, baristka byla moc fajn a znalá a doppio z Marzocca GS3 a mixu Etiopie a Brazílie od Kiss The Hippo bylo o řád lepší.

Tramvaj (skoro) z letiště v Lucemburku překvapila svou duhovou barevností a celkovou čistotou a kultivovaností. A přiletěl jsem tři dny poté, co vláda zavedla hromadnou dopravu po celé zemi zdarma a pro všechny.

Aranžérka v Lucemburku na komunikační pauze...

V Lucemburku, hlavním městě malinké země s druhým nejvyšším HDP na hlavu dle parity kupní síly na světě, nedostatkem opravdu nestrádají. Všude byla spousta dobře a elegantně oblečených lidí a co do stylu a úrovně oděvního designu u dívek a dam se tohle město pro mě zařadilo na pěkné třetí místo na světě (po Londýnu a Varšavě).

Několikrát se mi dokonce stalo, že jsme si s dámami korzujícími po nákupech a ulicemi historického města (ladies who lunch a/nebo rentiérky?) vlídně a s úsměvem pokynuli. Velmi hygge situace a to jsem ani nemusel do Kodaně nebo Aarhusu. Město má docela venkovský ráz, ale když venkov, tak něco takového: do Paříže slabé dvě hodinky TGV, Alsasko a údolí Mosely za humny, letecký přískok do Londýna za hodinku. Jenže je to také jeden z největších světových daňových rájů...

Navzdory obavám z názvu nedávno otevřeného designového podniku (Cereal Lovers) bylo zdejší odpolední doppio (francouzská pražírna Cafe Mokxa a jednodruhová Brazílie) celkem slušné (13/20) a na místní poměry i za výtečnou cenu 2.30 EUR. 

Na odpolední svačinu a nákup jídla na letiště a na večeři v Lisabonu (přece jen jsem měl přistát po jedenácté a to už by bylo svízelné něco shánět) jsem vyrazil do francouzského hypermarketu Auchan a musím říct, že na základě předchozích zkušeností ve Štětíně nebo Varšavě jsem měl jistá očekávání. Francouzský obchod v městě s mimořádnou kupní silou? To by mohlo být dobré...

A bylo. Víc než dobré...Již úvodní sekce zeleniny a ovoce ve mně zanechala velmi dobrý dojem. :-)

Kdybych byl dítě, asi bych tahal rodiče za ruku, abych se mohl podívat na toho velblouda. Jelikož v Lucemburku rodiče absentovali, proběhlo vše bez nejmenších komplikací a zvířete i regionálně příslušného ovoce jsem si užil do sytosti.

Problém, zda zvolit na vaření typ A, B nebo C, v Lucemburku místní pravděpodobně nepociťují. Brambory byly i na druhé straně regálu, celkem nějakých 12 druhů včetně těch, co mají francouzské chráněné označení původu.

600 druhů sýra jako v newyorském Fairway Market zde dost možná nemají, ale i tak se dá určitě vybrat a dvěma vzorkům jsem neodolal ani já. Asi nepřekvapí, že to byla takřka výhradně Francie.

Sladkost “to go” v lucemburském Auchanu.

Bibliothèque du vin v Auchanu pokrývá celé spektrum. Od věcí za pár eur, které známe i u nás...

přes aktuální akční nabídku...

... po lahůdky pro skutečné milovníky vína. A i v Lucembursku uplatňují potravinářskou legislativu a měrné jednotky, takže si zákazník může snadno zjistit, že cena za 1 litr činí 33 333 EUR. 

Auchan a cca 1/4 jeho pivní nabídky. Samé nudné věci jako to nejlepší z francouzských, belgických, německých nebo anglických pivovarnických legend.

Kávové pivo z Japonska.

Hudebně laděné pivo z Portugalska.

A konečně Londýn. Podvaatřicáté a zhruba dva měsíce po vánoční návštěvě, kdy už vše běželo naplno. Jelikož mě před časem v pražském onesip opravdu zaujalo “boozy” doppio ze zrnek Origin Coffee Roasters v provedení Zdeňka Hýbla, zajel jsem si ráno do jejich hlavní pobočky a sídla pražírny vedle metra Southwark. “Výčepní kohouty” (Modbar), stereotypní Mythosy a dost otrávená dvojice dívek pracující s kávou. V popisce byly uvedeny růže a skutečně jsem je tam pár vteřin po doručení šálku cítil, ale velmi rychle vyvanuly a ustoupily kalnému blátíčku tak jak ho známe u Nordbeans. Nedalo mi to a zaskočil jsem ještě do pobočky v hipsterském Shoreditch a byl to dramatický rozdíl v přístupu. Trojice usměvavých kluků za kávovarem a když jsem si postěžoval na úroveň kávy v jejich pobočce a ukázal výsledek, bylo mi nabídnuto opravné doppio na účet podniku, což je férový přístup a třebaže ani toto nebyl žádný zázrak (slabých 13/20), aspoň něco. 

Nová architektura v Londýně stále roste jako z vody. V levé dřevěné části se ukrývá malá kavárna.

Zas jen marketing. Schválně jsem se uvnitř zeptal, zda je to nějaká inovace “staré dobré V60″, ale prý ne a dali to tam jen proto, že to vypadá dobře...

Co-workingový gigant We Work se potácí v existenčních problémech, ale při budování svých londýnských poboček na kávovém vybavení rozhodně nešetřil. V jeho “brunchi” u Liverpool Street zase mají Mythos a VA.

Fancy kávové menu podniku nedaleko Old Spitalfields Market mi evokovalo brněnský Cukr, ale spojitost tam nebyla žádná.

I v kávovém stánku na výše uvedeném tržišti mysleli na kvalitu používaného vybavení. Měl jsem tu doppio při předchozí návštěvě koncem prosince.

Odpoledne v City.

Když jsem viděl, jak i v dříve konzistentním souboru podniků The Espresso Room v Londýně začíná standard přípravy upadat (doppio v espresso šálku, který málem přetékal, jsem v pobočce v Covent Garden odmítl převzít), sáhl jsem k možná poněkud brutální metodě, která ale v naprosté většině vede k tomu, že se on či ona za kávovarem vybičují k slušnému či nadstandardnímu výsledku. 

U pobočky The Espresso Room na Great Ormond Street jsem nejprve, když jsem viděl, že dva lidi u kávovaru mají prázdný podnik, dvě minutky sledoval jejich rutinu za sklem výlohy (třískupinová Linea PB byla otočena pákami do ulice), což vedlo k obvyklé reakci, tj. po pár vteřinách nevšímavosti zpozorování zájmu, pak úsměv a konečně nervozita, když si kluk a holka všimli mého udiveného výrazu nad čůrky valícími z výpustí.

Uvnitř jsem vyjádřil svou touhu dostat doppio z nabízené Etiopie, zmínil předchozí zkušenost ze sesterské provozovny (ujišťování, že toto by se tady stát opravdu nemohlo), zeptal se na gramáž jdoucí dovnitř i ven, na váhu porce v šálku, na typ používaného šálku pro doppio (stejné tyrkysové ACME, jako mám doma, měl jsem štěstí) a vlídné ocenění skutečnosti, že používají Mazzer Robur. Pak jsem se trošku vzdálil a pozoroval přípravu. Výměna pohledů mezi klukem a holkou a domluva, kdo danou kávu udělá; pak pečlivá a soustředěná práce mladého muže s mlýnkem. První porce vylita a druhá posazena s klepnutím hrníčku o pult na podšálek, hledání té nejčistší lžičky a vyjádření naděje, že to bude dost dobré. A bylo, velmi solidní a nejlepší londýnská káva daného pobytu (15/20).

Toto je samozřejmě krajní postup a samotného mě to nebaví, protože bych si raději jen v klidu objednal s tím, že se mohu spolehnout, že on či ona za kávovarem udělají vše pro to, aby byl výsledek co nejlepší. Takto to však ve světě, který se často snaží sám sebe i své zákazníky oslepovat září orlů nebo lvů na kávovaru, bohužel nefunguje a přiřadit na globálním webu své profesionální řadě označení hero products mi, zcela upřímně, přijde od Victoria Arduino jako vrchol trapnosti.

Londýnský dopravní podnik naštval nejen mě tím, že zrušil v hlášení oslovení Ladies and Gentlemen a zdá se, že v politické korektnosti pokračuje v aktuální kampani. Na plakátu se výslovně píše “all communities”, tak jak je možné, že je to tak jednostranné? Chtějí se snad zalíbit současnému starostovi? Ale třeba má letáček více verzí a na nich jsou zase jen Afroameričané, asijští Američané nebo britští Asiaté. A kde má většina cyklistek helmu?

Celá Británie je jiná než jak ji líčí Mr a Mrs Prokop. A platí to i pro angličtinu, která může být úžasně svěží, zábavná a vůbecne fosilizovaná. Mám opravdu rád tuhle malou rubriku v londýnském deníku Metro... (pokračování strany níže)

.... a nad závěrem vzkazu slečny (I’d love to meet for a drink and a staring competition) mé srdce nejen jazykově opravdu zaplesalo. 

London School of Economics, jejich “den otevřených dveří” a další skvělá ukázka britského grafického designu.

Za pokropený šálek doppia se v Coffee Desk nikdo neomluví. U anglické výlohy v úpravě to považují za samozřejmost.

Při čekání na bus na letiště jsem zpovzdálí pozoroval současné podoby londýnského street foodu.

Když jsem se během této cesty i později zamýšlel nad fetišizací kávových technologií ve světě specialty coffee, uvědomil jsem si, že problém nespočívá jen ve vypulírovaných statutech, nákladném vybavení a formálně deklarované profesionalitě, ale svým způsobem jde i o lenost a pohodlí, o určitou rezignaci na řemeslo jako takové. Ilustrativním příkladem je pro mne v tomto ohledu prezentace australského baristického šampiona za rok 2019, který nejprve připraví deset mléčných nápojů “manuálně” (používá volumetriku) a poté s pomocí nejnovějších technologických hraček.

Snad ještě nikdy jsem na YouTube neviděl vystoupení, kde by se barista cítil tak nesvůj, když nespoléhá na všechny ty podpůrné aparáty jako OCD, PuqPress nebo dávkovač mléka a průběžně si nestěžuje jak moc trpí. Že není vše úplně konzistentní; že ho pravděpodobně zdržuje odšroubování víčka od kanystříku s mlékem; že není lehké nalít ručně pokaždé stejné množství mléka do konvičky; že musí provádět spoustu pohybů, které nejsou nutné; že ho zdržuje šlehání mléka (v tomto se nedivím, protože napočítaných 34 vteřin na 0.75l(?) konvičku na jeho Sanremu je opravdu docela dlouho); že nemůže v ušetřeném čase komunikovat se zákazníky; že nemá tolik sebedůvěry při ručním tempování. 10 minut a 45 vteřin na 10 mléčných nápojů v “manuálu” (Hallo! Ist das Düsseldorf?), z nichž některé označuje za flat white, i když mají jen jeden shot espressa? (V Londýně mi teď ale v jedné kavárně tvrdili, že berou flat white jako cappuccino s řidším mlékem, tak si to prosím přeberte.) :-)

V druhé a plně automatizované sadě trvá našlehání stejné konvičky paradoxně o trochu déle, 38 vteřin, a úplně – jako úplně nejvíc – mě odrovnalo to, že používá samostatný automat vedle kávovaru (který se navíc spustí až napodruhé a v přepočtu stojí cca 160 000 Kč), když na kávovaru má sice docela pomalé, ale přesto dvě plně funkční trysky. To je skutečný úpadek a kdekoli uvidím Perfect Moose nebo Ubermilk, otáčím se na podpatku a odcházím. Jestliže si takto počíná australský šampion, jak to asi vypadá na nižších patrech tamního výběrového řetězce? (Ostatně i trysky kávovaru si člověk může nastavit v latiéře tak, aby se mléko šlehalo samo, viz Dritanova videa.) A je vidět a slyšet, jak Matthew Lewin při druhé session pookřeje a libuje si, že to všechno pěkně jede. Chápu, že smyslem demonstrace bylo přiblížit divákům co a proč barista dělá (a nalákat je ke koupi používaného vybavení a nepřekvapí tedy, že můj ne právě nadšený komentář byl napoprvé i napodruhé rychle vymazán), ale tahle upovídanost či přímo non-stop verbální rychlopalba je stále víc charakteristická i pro vrcholné baristické soutěže. 

Nevede stále větší závislost (mladší generace) na podpůrných stroječcích ve snaze obsloužit co největší počet zákazníků za co nejkratší časovou jednotku k nivelizaci výsledku v šálku? Ano, myslím třeba i mediálně proslulého Matta Pergera a jeho upsání se superautomatickému “ďáblu” Eversys, kterým se chlubí i český distributor. Je takový lovec benchmarků se spoustou technologických extenzí ještě dobrý kávový řemeslník nebo dokonce umělec? Legendární Bergmanův kameraman Sven Nykvist ve své autobiografii Úcta ke světlu vzpomíná na jejich první barevný film A co všechny ty ženy s tím, že oba vyzkoušeli dopředu vše, co vyzkoušet šlo, ale postupovali až příliš podle manuálu a výsledek byl nijaký, mdlý, bezkrevný. Nemohl jsem v této souvislosti nevzpomenout na jiný příklad z filmové historie – skvělý článek zabývající se rychlostí projekce v éře němé kinematografie – a obávám se, že nejen v uvedeném videu se z původního tvůrce a pána nad daným procesem, tedy přípravou espressa a cappuccina, začíná stávat pouhý referent extrakce a slouha stroje.

[kadet-pise]

Aaa, ti jsou dost cool! K tomu jezírku bych se nechtěla přiblížit. A nebo jo? hmmmm

Jsou rozkošný :)

A pro ostatní: Soutěž furt běží, čtivo zdarma, kuk!

Do soutěže pro @kadet-pise ! Řekla jsem si, že to zkusím. Přečíst si to chci tak i tak a na knížce vždy ušetřím ráda. Velmi jsem to chtěla udělat digitálně, ale to by s mojí tak už rok přetrvávající nefunkcí počítače moc nešlo. Snad se líbí ❤

[prazskytankista]

„Čtu Respekt,“ začala advokátka. Ale Erik Tabery nakonec rád nebude

Pravidelná dávka progresivistických emocí a svět vykreslený o něco hezčí, než opravdu je. Tak se advokátka Monika Čírtková dívá na časopis Respekt a proto ho také čte. Ráda si dopřává čtivo, kde jsou zlí padouši jako prezident USA Donald Trump vykresleni opravdu hrozivě a ráda se dozví, kdo zase projede příští volby. Když totiž Respekt někoho chválí, je podle Čírtkové jisté, že u dalších voleb zmíněná osoba propadne. source http://www.parlamentnilisty.cz/arena/monitor/-Ctu-Respekt-zacala-advokatka-Ale-Erik-Tabery-nakonec-rad-nebude-591778

[filologija]

Colloquia Divina 2018 - dnevi Andreja Diva iz Justinopole

Fakulteta za humanistične študije Univerze na Primorskem bo tudi letos gostila simpozij Colloquia Divina, posvečen novi latiniteti. V središču letošnjega srečanja bo pesnik iz 17. stoletja Marco Petronio Caldana iz Pirana. Potekalo bo od četrtka, 18. oktobra 2018, do sobote, 20. oktobra 2018, v prostorih Pretorske palače v Kopru, UP FHŠ, in Inštituta za arheologijo in dediščino UP FHŠ v Piranu.

Četrtek, 18. oktobra

18.00

Otvoritev simpozija z uprizoritvijo Aristofanove komedije Aharnjani v izvedbi dramske skupine študentov z Oddelka za klasično filologijo na Univerzi v Zadru

Petek, 19. oktobra

9.00-12.30: Prvi del - Pretorska palača, Koper

9.00-9.30: Registracija

9.30-10.00: Pozdravni nagovori: dekanja UP FHŠ Irena Lazar, podžupan MOK, direktor knjižnice David Runco

10.00-11.20

Gregor Pobežin, Fakulteta za humanistične študije, Univerza na Primorskem: "Marco Petronio Caldana iz Pirana in njegova pesnitev"

Peter Štoka, Osrednja knjižnica Srečka Vilharja, Koper: "Oratio ac metra D. Nicolai Petronii Caldanae"

Zrinka Mileusnić, Fakulteta za humanistične študije, Univerza na Primorskem: "Dominikanski samostan v Kopru in njegov pomen za mesto skozi oči različnih poročevalcev"

11.20-11.40: odmor za kavo

11.40-12.30

Neven Jovanović, Filozofska fakulteta, Univerza v Zagrebu: "Utješno pismo (1447) i svadbeni govor Karota Vitala iz Pirana, Troyes MS 1531"

Diana Sorić in Teuta Serreqi Jurić, Univerza v Zadru: "Literarni aspekt Vrančićeva putopisa Iter Buda Hadrianopolim"

12.30-15.00: odmor za kosilo

15.00-17.00: Drugi del - prostori Fakultete za humanistične študije, Univerza na Primorskem

15.00-15.50

Milenko Lončar, Univerza v Zadru: "Epitaf opatice Vekenege iz benediktinskog samostana Svete Marije u Zadru s početka 12. st."

Luka Vidmar, ZRC SAZU, Inštitut za slovensko literaturo in literarne vede: "Stari in cerkvena cenzura"

15.50-16.10: odmor za kavo

16.10-17.00

Matej Hriberšek, Filozofska fakulteta, Univerza v Ljubljani: "Sigismund Herberstein in njegovi stiki z evropskimi humanisti"

Jadranka Cergol, Fakulteta za humanistične študije, Univerza na Primorskem: "Pier Paolo Vergerio il Vecchio e i valori morali della pedagogia umanistica nel Paulus e nel De ingenuis moribus et liberalibus adulescentiae studiis"

Sobota, 20. oktobra

Prostori Inštituta za arheologijo in dediščino Fakultete za humanistične študije Univerze na Primorskem, Piran

10.00-10.30: registracija, kava

10.30-12.00

Adriana Grzelak - Krzymianowska, Univerza v Lodžu: "Latin (and Greek) in Contemporary Names of Human Medicines"

Anja Božič in Nena Bobovnik, Filozofska fakulteta, Univerza v Ljubljani: "Peter Pavel Vergerij Starejši in njegov Paulus - comoedia ad iuvenum mores corrigendos"

Petra Šoštarić, Filozofska fakulteta, Univerza v Zagrebu: "Kappusovi izvještaji iz Novog svijeta"

Marco Petronio Caldana

Rodil se je v ugledni piranski družini Petronio Caldana, stranski veji rodbine Petronio, ki je bila v 16. stoletju v piranskem Velikem svetu zastopana z dvema članoma iz dveh različnih vej. Pater Bartolomeo Grassi in kanonik Domenico Corsi sta ga priporočila za študij književnosti, vendar je moral zaradi očetove smrti šolanje prekiniti in se z družino preseliti k stricu Nicoloju Caldanu v Bologno. Tu je skupaj z bratom vstopil v jezuitski plemiški kolegij svetega Frančiška Ksaverija. Študij je moral spet prekiniti, ko je leta 1667 papež Aleksander VII. imenoval strica za škofa v Poreču. Marco je odšel z njim. Leta 1671 je strica spremljal na poti v Rim, na povabilo papeža Klemena IX. Na poti je stric umrl. Tokrat se je Marco odločil, da bo poskusil srečo na dunajskem cesarskem dvoru, oborožen s priporočilnim pismom kardinala Caraffe in A. Giulia Giustinianija, beneškega odposlanca pri cesarju.

V tem obdobju nastane epska pesnitev v latinščini Clodiados libri XII (Venetiis 1687). Spis je apologetične narave, posvečen je Ludviku XIV. in obravnava zgodovino Francije ter francoske kraljeve dinastije. Ep je napisal v latinskih heksametrih. Klodiada je bila deležna pohval s strani kardinala Giovannija Delfina in Carla de Dottorija. Dobro je bila sprejeta zlasti v Parizu, kjer si je pisec prislužil mesto na dvoru Sončnega kralja. V Parizu je ostal dolgo, eden izmed njegovih sinov je diplomiral na Sorboni. O zadnjih letih njegovega življenja ni veliko znanega.

Klodiada

Klodiada ima dvanajst spevov, vsak vsebuje okoli sedemsto heksametrov. Vsebina je posvečena dinastiji Merovingov. Po Klodvikovi smrti njegov tretjerojeni sin Hildebert izgubi življenje v bitki. Galija se zaplete v vojno in Klotilda, Klodvikova vdova, je obupana zaradi usode svojih treh vnukov, saj se boji za njihovo življenje. Na dinastičnem področju se zadeva še bolj zaostri, ker Klotar in Klodomer, brata preminulega kralja, nočeta zapustiti prestola legitimnim naslednikom, vse do odločilnega dvoboja. Pesnitev posnema strukturo klasičnega epa pri Vergiliju in Staciju, vendar z izvirnimi tematskimi vložki. Caldana ima latinske vzore za arhetip, intonacijo pa si sposodi pri Tassu, tako pri opisovanju ljubezenskih prizorov kakor pri značilno turobnem vzdušju. Vse to kaže na baročni značaj pesnitve. Giacomo Babuder poroča, da je Klodiada sodila med obvezno čtivo v francoskih šolah tedanjega časa.

Viri in literatura

Clodiados libri 12. christianissimo Ludouico magno Galliae, Nauarrae &c. regi inuictissimo sacri Marci Petronii co. Caldanae, ex Hieronymo Albricio in Vico D. Iuliani, Venetiis 1687. // Marco Petronio Caldana: Statuta et privilegia almae Universitatis dd. philosophorum, medicorum, ac theologorum cognomento artistarum celeberrimi archigymnasii Patavini ab excelso Senatu Veneto concessa.

P. Naldini: Corografia ecclesiastica o sia descrittione della citta, e della diocesi di Giustinopoli detto volgarmente Capo d'Istria, in Venezia 1700, str. 287. // P. Stancovich: Biografia degli uomini distinti dell'Istria, Trieste 1828-29. // S. Rota: "Marco Petronio Caldana", v: L'Istriano (7 marzo 1860). // G. Babuder: D'alcuni Istriani cultori delle lettere classiche dal millequattrocento in poi, ed in particolare della traduzione dell'Illiade di Andrea Divo Giustinopolitano, v: Atti dell'I. R. Ginnasio Superiore di Capodistria, Capodistria 1865, str. 3-56. // B. Ziliotto: Marco Petronio Caldana da Pirano e il suo poema, Trieste 1905. // V. Kamin Kajfež - G. Pobežin: Pyrrhanensis poeta – avtor napisa na sliki Čudež sv. Jurija Angela de Costerja v Piranu, v: Keria: Studia Latina et Graeca, l. 14, št. 2 (2012), str. 75-88.

Read the full article

[nakladatelstviyoli]

Když je snazší mlčet

Odpusť mi. Megan jsem si chtěla přečíst kvůli obálce. S knižními obálkami je to všelijaké. Někdy je česká obálka hezčí než originální, někdy má člověk chuť ronit slzy, že nezůstala původní obálka. Málokdy se ale stane, že má kniha hned dvě obálky, které jsou hezké a zajímavé. Téhle knize se to poštěstilo, což je jenom dobře, protože zápletka nezní jako nic, co byste v dnešní době už nečetli v bledě i tmavě modré.

Megan nemluví. Nemluví už několik měsíců, od té noci, co zemřela její nejlepší kamarádka, od té příšerné noci, o které slíbila, že nikdy nikomu neřekne. Teď nemluví a pro většinu školy je jen třídní kuriozitou. Ale pak se před koncem školy objeví ve škole nová holka. Jasmine má spoustu vlastností, které by jí umožnily stát se jednou z populárních, ale ona si z nějakého důvodu vybere za kamarádku Megan. Najednou je všechno veselejší, barevnější – kdyby jen nad Megan nevisel stín toho, co se stalo minulé léto…

Taky vám to zní jako spousta jiných knížek, které už jste četli? V zásadě na tom není nic špatného, je to ověřený scénář: tajemství v minulosti, nějaké to drama v současnosti, do toho přihodit spoustu pocitů, kterými dospívající hrdinové oplývají ve zvýšeném množství… A proč vlastně ne, funguje to, po stopadesáté první to funguje, však jsem taky knihu zhltla jako nic, začala jsem číst odpoledne a dočetla jsem, než jsem šla spát.

Ne, že by se to autorka nesnažila ozvláštnit. Nějaké neotřelé prvky příběh nepochybně má, výhodou mu v tomto ohledu budiž skutečnost, že autorka není Američanka, nýbrž Britka. Vždycky mi přijde, že Britové nám jsou přeci jen trochu blíž (a nemyslím teď pouze geograficky) než Američané, a jejich britští teenageři se chovají víc jako dospívající u nás, což, paradoxně, v záplavě prototypických Američanů vyčnívá.

V žádném případě nemůžu říct, že by Odpusť mi. Megan byla špatná kniha. Jen se mi k ní nějak nepodařilo vytvořit citový vztah. Zčásti je to určitě tím, že není moc dlouhá (zhruba 250 stran), zčásti pak asi proto, že je Megan poměrně mladá – na začátku knihy je jí teprve patnáct let. Nejspíš jsem se tedy zase jednou minula cílovou skupinou. V zásadě si myslím, že si čtenáři (spíš tedy asi hlavně čtenářky), kteří jsou hlavní hrdince věkově bližší, knihu užijí mnohem více než já.

Když už tedy knihu „odsuzuju“ jako čtivo ideální pro věkovou skupinu kolem patnácti let, musím ale zároveň zdůraznit, že je moc dobře napsaná. Autorka vystudovala literaturu a tvůrčí psaní a překladatelka jí to taky nepokazila – text hezky plyne, nic nedrhne, a už jsem se zmiňovala, jak rychle jsem se jím pročetla. Srdceryvný příběh to taky není (i když by se o to rád snažil), takže sečteno a podtrženo, je to spíš taková oddychovka. Ale koneckonců, na oddychovém čtení není nic špatného.

V podstatě jedinou chybou knihy je to, že se jí mě nepodařilo ohromit. Není na ní nic špatného, hrozného, příšerného, nudného. Jen prostě nemá nic, čím by pro mě vyčnívala z dobrého průměru. Až na ty svoje obálky…

Anežka

[no-nic]

byli jsme na tom dokonce v kině se školou :) a pak jsem to viděl znovu v televizi :) dobrovolně :)

saxána má dceru jménem saxána -- z 90 % kvůli tomu, aby se po ní mohl film jmenovat

české dráhy

jiřina bohdalová má tři nápadníky. neuvěříte, jak tento problém(?) vyřeší!

haha do blázince s vámi! (bylo to vtipné o 40 let dříve? těžko říct. je to vtipné teď, léta páně 2011? ne; nemáte helenu růžičkovou)

komiksový padouch v pohádkové říši; komiksy jsou čtivo velmi nevhodné, děti

oči jsem od toho nemohl odtrhnout (dvakrát)

(dokonce o tom byl v nějakém časopisu článek, jak jsou tvůrci hrozně hrdí na to super moderní cgi -- posuďte)