#úpadek

[deponativ]

O dvou synech

28 „Co myslíte? Jeden člověk měl dva syny. Šel za prvním a řekl: ‚Synu, jdi dnes pracovat na vinici.‘ 29 Odpověděl: ‚Nechce se mi,‘ ale pak si to rozmyslel a šel. 30 Potom šel za druhým a řekl mu totéž. Ten odpověděl: ‚Ano, pane, půjdu,‘ ale nešel. 31 Který z těch dvou naplnil otcovu vůli?“ „Ten první,“ řekli. Ježíš jim odpověděl: „Amen, říkám vám, že výběrčí daní a nevěstky jdou do Božího království před vámi. 32 Když k vám Jan přišel cestou spravedlnosti, nevěřili jste mu, ale výběrčí daní a nevěstky mu uvěřili. Ale ani potom, co jste to viděli, jste si nerozmysleli, že mu uvěříte.“ Matouš 21:28-32

[institutexpermentalnitvorby]

Pár věcí k úklidu

Co i budeme, úklid nepatří k nejpopulárnější aktivitě, co můžeme ve volném čase dělat, ale...

Pokud máme dělat něco důležitého nebo se snad učit, je úklid velmi zábavný.

Své osobní prostory často uklízíme jen proto, že něco hledáme

Hlodavá náhodná myšlenka na věc, co jsme už léta neviděli...

Několik tašek bordelu a stále to není vidět

Množství nádobí jako při nákupu v Ikea

Slavný začátek a rychlý úpadek

"To se ještě může hodit."

Hraní si s něčím jiným, než co hledáme

Smíření s absencí hledané věci

Já takhle už 2 měsíce hledám elektronku. Jak přestat kouřit snadno a rychle. Pokoj má 4x5 metrů a stále ji nemám.

Pod čarou malý příběh, číst na vlastní nebezpečí a ne při jídle.

Nedoporučuji začít uklízet až když je průser. Loni se mi k trubce od topení dostaly masařky. Kompletní úklid, hledání problému, likvidace "kukel" kter�� byly snad pod vším. Po 2 dnech boje nastoupil Biolit, a až v tu chvíli jsem našla, kde se schovávaly. Další týden vylézaly a z posledních sil se snažily dostat z místa, kde je Biolit zasáhl. Dodnes nevím, jak se do pokoje dostaly. Ale vrátit se ze zkoušky, zničení, a v pokoji na okně najít minimálně 10 mladých masařek, to nechcete.

[vasylynasblog]

Úpadek Kyjeva a konec Kyjevské Rusi

Podnikatelsky ale začal Kyjev upadat. Italští kupci ho začali při svých cestách do Byzantské říše, Malé Asie, zemí Blízkého východu a do západních zemí, objíždět. Poslední období dějin Kyjevské Rusi představuje také neustálý boj mezi knížaty o trůn staroruského státu. K tomu se z výchdou blížila mongolská Zlatá horda.

Mongolové zaútočili již v roce 1123 na řece Kalka o deset let později ze severu. V roce 1240 vnikl do Kyjeva vnuk velkého Čingischána, zcela jej vyplenil, zničil a podrobil si obyvatele. Není nutné snad ani dodávat, že nájezd Mongolů usnadnila řevnivost mezi jednotlivými knížectvími.

Mongolové ale neobsadili celé území a přiměřeně respektovali místní kulturu a křesťanské náboženství. Na Ukrajině se zdrželi až téměř do konce 13. století. Padesátiletá přítomnost Mongolů definitivně ukončila trvání Kyjevské Rusi.

Po odchodu Monologů se začalo o ukrajinské území na začátku 14. století zajímat Polsko a Litva.

[blackladisdestrcz]

Jaký je nový IPHONE 15? Tohle už je úplný úpadek…

[paskvilnet]

nahorudolu

Nahoru

ČR mezi velrybáře Zajímavá myšlenka napadla středoevropské pobočky nadnárodní party Greenpeace. Ti desátého března zahájili kampaň za vstup České republiky, Slovenska, Maďarska a Polska do Mezinárodní velrybářské komise. Pokud tam totiž tyto země vstoupí a následně se připojí v hlasování k ostatním, kteří chtějí zachránit velryby, mohl by být zákaz komerčního lovu velryb ustanoven již na červnovém zasedání International Whales Comitee v Berlíně. Na webu českých Greenpeace je kromě obšírných informací ke stažení občanská petice adresovaná vládě. Tu už – pokud vám to přijde inspirativní - mimochodem podepsaly i některé české osobnosti. Kupříkladu spisovatel Ivan Klíma, zpěvačky Hana Hegerová, Marta Kubišová, Anna K a vegetarián Petr Vachler.

Dolů

Miloš Pokorný & Roman Ondráček Duo Těžkej Pokondr před nedávnem prodělalo vcelku pozoruhodný přerod. Ze dvou kolotočářských diskofilů se doslova přes noc stali věrozvěsti alternativního rocku a taneční hudby. Pro realizaci této osobní mise si zvolili lokální rádio Expres, kterému údajně vtiskli cosi jako image. Oba hoši dramaturgicky prozřeli a do selektoru začali cpát třeba Coldplay a nebo Morcheebu. Připusťme, že ona stanice se tak - na veskrze primitivním českém radiovém tržišti - mohla leckomu jevit pozitivně. A že se i dala poslouchat. Ale nechtějte po nás, abychom ji velebili za to, že v rámci svých computerových rotací hraje britské hitparádové fláky. Na tom opravdu není nic světoborného. Obdobnou "dramaturgii" dá dohromady každý průměrný středoškolák, který v příslušném jazyce umí číst, psát a používat internet. Ona mediálně provařená "statistická nula" je jistě nemilá věc, ale tak už to u nás v Senegalu holt chodí: všichni se koukají na Novu a poslouchají Impuls. A nejméně divit, by se tomu měli právě pánové Ondráček a Pokorný, kteří za tento úpadek nesou svou část odpovědnosti. Za ta čísla totiž nemůže MediaProjekt. Za ta čísla můžou všichni, kdo kvůli penězům zapírají sami sebe.

[ctenisveta]

Když ignorance zničí kulturu, vynoří se nestvůry.

Jordan B. Peterson, Řád není všechno

[zjineplanety]

Chcete vědět, proč jsem se dneska 15 minut smála na parkovišti a matka mi musela vyhrožovat tím, že půjdu spát bez večeře aby mě z tama dostala?

Chcete to vědět?

I AM BROKE

ŠKOD

SU ERB

Š,, š,,, škod su su,,, erb,,,

[mist-the-wannabe-linguist]

Dnešní téma mého večerního stavu úzkosti: úpadek českého překladu a dabingu a zvyšující se počet lidí, kteří prostě konzumují média v originále, a tudíž (pro můj panikařící mozek) velká šance, že čeština v blízké budoucnosti vymře

[ondrejtrhon]

Whatever I say I am, That’s What I’m not

Sedím doma, po asi pěti neúspěšných pokusech sepsat text, co tu dnes budu číst. Došlo mi to až po cestě z hospody, kam jsem se vydal za marnivou snahou najít klid a inspiraci.

Přistupuju k tomu úplně špatně.

Dílo, které stojí vlevo, totiž není zdrojem nějakých hlubokých pravd, intelektuálních poznání, osobních odhalení. Je to archiv - stopa v čase, aura vytvořená přeseknutím časové osy a vtělením do čtyřposchoďové vitríny s fotografiemi, texty a jedním pokémon. Sice píšu o fenomenologii, esencialismu, neuroticismu, ale ve skutečnosti je to dílo, stejně jako obrazy míhající se v jeho dotyky prstů zašpiněných stěnách, odrazem mě samotného. 

Při přípravě tohohle textu jsem si samozřejmě svoje minulé přečetl. Otravný intelektuál? Člověk obsesivně zaujatý svou nemocí? Farmakomytizace? Sbírání sociálního kapitálu pod rouškou upřímnosti? Všechno a nic, protože naše úmysly jsou vždycky jen druhotné a první, co skrze nás promlouvá je nejisté já hledající způsoby, jak se propojit s ostatními. Ostýchavější z nás píšou, jiní dělají čajové performance nebo se zamilovávají. Já si aktuálně myslím, že zapomenout mi na chvíli dá nostalgický "replay" na albu Linkin Park. No More Sorrow, but only in my dreams.

I cant be who you are - spíš I cant be who I am. Sleduju svou vitrínu a chytá se mě podivná tíseň. Není to stud ze sebeodhalování (až příliš brzy se změnilo v prostředek sebevědomí - pomyslnou odvahu, za kterou jde skrýt skutečnou křehkost), ale podivné nahlédnutí sebe po dostatečném časovém rozdílu. Nepotřebujeme k tomu AI, protože chaosem jsme si my sami. Umění zachycuje tuhle proměnlivost dokonale, v její afektivní podobě. Prohrabávám se stohem fotek, pročítám narychlo svázané texty a hladím plyšového pokémona, zatímco uvnitř mých plic kvete mrazivá růže, jejíž ostny probodávají molekuly mé představy o sobě samém. Bublinky na pěně u pusy praskají s každým výrokem, za kterých bych dnes nejradši vytrhnul stránku.

...

Přistupuju k tomu úplně špatně.

Možná bych se měl praštit přes prsty. Udržování mýtu kreativního utrpení ne z přesvědčení, ale pragmatismu - když jsem během psaní těch textů nastupoval do terapie, měl jsem skoro strach, že o svoje OCD přijdu. Všechno hrdinství, odvaha vyjít se svou "nemocí" ven najednou nevypadá tak skvěle, když sami před sebou podlehnete jednomu z nejpitomějších mýtů o duševním zdraví. Občas si připadám provinile. Vlastně i teď - i když to, že jde svědectvím o duševním trápení rychle posbírat pozitiví body, víc říká o společnosti, kde je to pořád tabu. 

��tu teorii mladé dívky a snažím se nemyslet na sebe. Spektákl, vnějšek, společnost, říkej tomu jak chceš, ale tyranie přicházející z venku a rozbíjející jakoukoliv iluzi o původní (autentické) interioritě (já) (podstatě) (původním pnutí) je příliš bytostná. Její přítomnost řeže skrz naskrz jakýmkoliv přesvědčením, které (si myslím, že) mám. Kletba kritické teorie v praxi - pochybování o všem, redukce čehokoliv vlastního na znak. Chci - nebo chci chtít? Self-help knihy jsou k ničemu, uvězněné v době identitárního modernismu.

Úzkost je nekontrolovatelnost;ztráta schopnosti jednat (v angličtině se používá agency ale přeložit to nejde);v tom se podobá antidepresivům. Dvě (už dvě) bílé pilulky, které každé poledne beru, jsou jen náplast, nekonečně dilema o lodi s postupně vyměňovanými částmi - nahrazení jedné externality druhou. Možná proto jsem se zvýšením dávky na 40mg tak váhal - dát další moc shluků uhlíků a kyslíků mi přišlo už za hranou domnělé autonomie, o kterou přicházíme, kdykoliv si vzpomeneme, jak jsme naposled jednali zkratkovitě - jaká samostatnost, když pod racionalitou (a neměně knihami o ní) leží jen impulsy, intuice, naučené vzorce chování s objednané pumpkin latte z reklamy. Na Aliexpressu jsem si to vaporwave tričko taky objednal — náš věk je věk závrati z boje proti konformismu naučenému z Tumblrových příspěvku. Jasně, že následný instagramový post otaguju a budu doufat v přidal endorfinu, i když do textu tisíckrát napíšu, že mi na něm nezáleží a před spaním si přečtu Srecka Horvatha.

V radikalitu lásky je težké věřit - vždyť jsme se potkali na Tinderu. Tvoje profilovka vyzařovala znalost kulturního kódu, kterému jsem se naučil rozumět.

Náš věk je věk neustálého vyjednávání s mytologií. Místo moře ale máme sociální síť a stories náctiletých influencerů.

Stěžování si na život má na západě zvláštní nádech trapna. Tváří v tvář klimatické krizi, kterou naše osobní deprese nezajímají, nebo fakt, že tenhle text píšu na počítači z kobaltu, při jehož těžbě dost možná zemřelo pár děti, se všechno jeví jako nepodstatná marnivost. Sebezahleděný egoismus, neuvědomující si luxus onoho pojmu "sebe-péče". Porovnávání se je vždycky závod ke dnu, jenže v tomhle závodě jsme my stále nad vodou. Zatímco o apokalypse našeho světa se mluví, oni ji žijou -- je to tísnivé vědomí, že když zažíváme úpadek západu, je to ve skutečnosti privilegium.

Přistupuju k tomu úplně špatně. Co vy?

[nakladatelstviyoli]

Neal Shusterman: Nimbus

Rowan se rozhodl, že na vlastní pěst napraví cech smrtek a podrobí jej zkoušce ohněm – a to doslova. Po zimním konkláve zmizel v ústraní a od té doby podniká útoky na zkažené smrtky — nejen ve StředoMerice, ale na celém kontinentu. Stal se z něj lidový hrdina – smrtka Lucifer – který v černé róbě odevzdává zkorumpované smrtky plamenům. Citra, z níž se pod dohledem smrtky Curieové stala mladší smrtka, zkaženost vidí a chce ji změnit zevnitř, ale na každém kroku nachází překážky, a dokonce se ocitá v ohrožení života. Rozkol mezi „starou gardou“ a „novým řádem“ se vyostřuje a vzájemné soupeření přechází od slov k činům. Nad tím vším bdí vševědoucí Nimbus – jediný, kdo má moc řešit závažné problémy dokonalého světa. Ale vloží se do toho, nebo bude jen přihlížet, jak se dokonalost mění v úpadek?

Počet stran: 440 Doporučená cena. 399 Kč

koupit se slevou

[borisjelinek]

Škola na Hořičkách

Již v 17. století se v obci nacházela farní škola, neboť k roku 1680 je ve farní úmrtní matrice zmínka o prvním zdejším učiteli Václavu Dobeniovi. Skutečná škola zde měla být až od roku 1740, ale v některých pramenech byla existence zdejší školy kladena již do roku 1710. Do roku 1750 byla její budova dřevěná a jednotřídní. V roce 1787 si vystavěl při škole vlastním nákladem byt učitel Gottvald. Tato událost je také první zmínkou o samostatné školní budově na Hořičkách.

Stará škola byla vystavěna v roce 1788. Dle fasse z roku 1791 dostával rektor za zvonění proti bouřce naturálie 6 měr žita. O 3 roky později bydlel rektor školy s rodinou ve stodole, protože došlo k rozšíření školní budovy. Světnice byla zvětšena a byt byl od ní oddělen. Bydlení zde nebylo nijak pohodlné, byt byl vlhký a studený, protože byl bez kamen. Ty si musel pořídit ze svého učitel Antonín Donát.

Roku 1800 budova vyhořela a v následujícím roce byla díky náchodské vrchnosti postavena nová dřevěná školní budova, která časem přestala kvůli zvyšujícímu se počtu žactva postačovat ke svému účelu. V letech 1828-1829 byla vystavěna nákladem panství Smiřice, Žíreč a Náchod nová škola, přičemž obyvatelstvo poskytlo veškeré ruční práce a k dispozici dalo své povozy. Tentokrát byla budova postavena již z kamene. Obsahovala 3 třídy, byt pro učitele a jeho 2 pomocníky. V roce 1842 došlo k založení školní kroniky.

Revoluční rok 1848 přinesl změnu i do spr��vy školy. Bylo zrušeno vedení pamětní knihy v němčině a začalo se do ní zapisovat pouze česky. V roce 1865 vznikla díky přepažení místnosti 4. třída, která však nebyla vhodná k výuce. V červnu 1866 byl pruským vojákem obrán o chleba a další jídlo zdejší učitel. Roku 1872 došlo ke kritice zdejší školy. Ta vyšla v časopisu „Beseda Učitelská. Týdenník pro učitele a přátele školství národního“ 25. července 1872: „Úpadek školství českého. Na Hořičkách zastává dle „Čecha“ místo učitele kaplan Otčenášek, v Bohuslavicích myslivecký adjunkt, v Slavoňově bývalý diurnista, v Sedloňově extheolog a exkapucín.“ O 6 let později bylo služné zdejšího učitele 500 zl. V roce 1881 bylo konečně zřízeno vyhovující místo pro 4. třídu. Roku 1883 byl zdejší řídící učitel Jan Šimek oceněn za svoji učitelskou činnost zlatým záslužným křížem. V roce 1886 bylo služné řídícího učitele 500 zl. a funkční plat 100 zl. Tehdy vypadalo zdejší školství takto, alespoň podle Jana K. Hrašeho v jeho knize „České školství obecné na Broumovsku, Novo-Městsku a Trutnovsku“, jež vyšla v roce 1887:

„Hořičky.

Přišk. obce a osady: Hořičky, Chlistov, Posadov, N. Dvůr, Kalousov, Litoboř, Lhota, Křížanov, Mezleč, Oujezdec. Dětí 372, chl. 191, d. 181. Obyv. 2751. Daň 5023 zl. Tř. 4. Tř. služ. III. Škola jest zde od r. 1740., byla do r. 1750. ze dřeva a jednotřídní. R. 1800. vyhořela a r. 1801. postavena nákladem panství Smiřického, Žireckého a Náchodského škola nová, ale opět dřevěná. R. 1829. vystavena nákladem jmenovaných panství nynější škola. Obyvatelstvo dalo práce ruční a povozy. Šk. zahrádka má 72 m2. Fara v Hořičkách a vikar. úř. v Č. Skalici. Patronát farní: Princ Vilém ze Schaumburg-Lippe.

Místní školní rada.

Kašpar Rosa, prakt. lékař, předseda, Karel Pich, obchodník, místopředseda, P. Jan Stiftr, farář; jeho zástupcem P. Josef Pátek, kaplan, Jiří Schreiber, obchodník, školdozorce, Vavřinec Hejzlar, starosta z obce Mezleče, Frant. Dvořáček, starosta z Litoboře, Jos. Hofmann, starosta ze Lhoty, Frant. Hofmann, radní z Oujezdce. Náhradníci: Jos. Žďárský a Josef Hůlek.

Sbor učitelský.

Frant. Bárta, říd. uč., nar. 6. VIII. 1838 v Dol. Rokytňanech, okr. Libáňského, studoval na real. šk. v Ml. Boleslavi od 1855-58, na uč. úst. v Hradci Kr. 1858-1859, nabyl vysv. způs. pro školy české i něm. 13. VII. 1859 č. 1. Poduč. Od 1. IX. 1859 – 21. IX. 1863 v Plotištích; vysv. farn. úř. tamže č. 109. Od 21. IX. 1863 – 21. V. 1864 na Hořičkách dle vys. far. úř. tamtéž č. 199. a dle dekr. vikar. úř. v Náchodě 20. IX. 1863 č. 203. Od 21. V. 1864 – 26. III. 1873 v Č. Skalici. Dle dekr. téhož vikar. úř. 20. V. 1864 č. 89. Učit. od 26. III. 1873 – 2. IX. 1886 v Č. Skalici. Dekr. c. k. zem. šk. rady č. 2275. Od 2. IX. 1886 říd. uč. Na Hořičkách. Dekr. c. k. zem. šk. rady 23. VIII. 1886 č. 21979. Služ. 500 zl. Funk. plat 100 zl. Služ. příd. 120 zl. I. příd. 60 zl. 15. IV. 1875 č. 6391. II. 7. IX. 1883 č. 29725.

P. Jan Stifter, farář a katecheta, nar. 11. V. 1829 v Jaroměři, vysvěcen 25. VII. 1852.

P. Josef Pátek, kaplan a katecheta, nar. 3. VI. 1861 v Jedlině u Rychnova, vysvěcen 5. VII. 1885.

Fr. Kodym, učit., nar. 23. IV. 1858 v Kalné u Nové Paky. Studoval na real. šk. v Jičíně r. 1872, na měšť. šk. v N. Pace od 1873-74 a v I. roč. uč. úst. v Jičíně. Výpom. poduč. v Držkově okr. Semilského od 1. XI. 1875 – 31. VII. 1879; v Bystrci, okr. Lanškrounského dle vysv. 16. I. 1880. Od 1. I. 1881 v Havlovicích u Úpice. Dekr. c. k. okr. šk. r. v N. Městě n. M. 10. XII. 1880 č. 2155. Vysv. způs. 3. XI. 1881 č. 26. v Hradci Kr. Poduč. v Havlovicích od 6. IV. 1882. Dekr. c. k. zem. šk. r. 5. IV. 1882 č. 7049. Dekretem c. k. okr. šk. rady v Nov. Městě n. M. 4. IX. 1883 č. 2343. zat. učit. a dekr. c. k. zem. šk. rady 9. II. 1884 č. 1187. def. učit. na Hořičkách. Služné 500 zl.

Vácslav Burda, poduč., narozen 28. IX. 1854 v Jindřichově Hradci, studoval na gymn. tamtéž, po té soukromě a od 1873-75 v učit. úst. v Soběslavi. Výpom. poduč. v Hošticích u Tábora od 15. X. 1875 – 30. IX. 1877, ve Rtyni při expon. šk. V Bohdašíně od 1. X. 1877 – 1. V. 1879, v Bohuslavicích od 1. V. 1879 – 1. IX. 1879, ve Zbečníku od 1. IX. 1879 – 1. IV. 1880, v Jesenici od 1. IV. 1880 – 30. VIII. 1880. Vysv. dosp. 23. VII. 1880 č. 61 v Jičíně. Poduč. v Ohnišově od 1. IX. 1880 – 14. IX. 1881. Dekr. c. k. okr. šk. rady v Nov. Městě n. M. 10. VIII. č. 1298. Def. poduč. na Hořičkách od 15. IX. 1881. Dekr. c. k. zem. šk. r. 2. IV. 1881 č. 3775. Vysv. způs. v Hradci Kr. 3. V. 1883 č. 89. Služné 400 zl.

Alois Fousek, zat. poduč., nar. 10. X. 1863 ve Vel. Skalici ok. Kr.-Hradeckého, studoval na real. šk. v Hradci Kr. 1876-83. Vysv. dosp. 17. VII. 1884 č. 46. Zat. poduč. na Hořičkách od 1. II. 1884 stále. Dekr. c. k. okr. šk. rady v N. Městě n. M. 29. I. 1884 č. 227. Služné 400 zl.

Hana Kubelková, ind. uč., nar. 6. IV. 1848 v Č. Skalici. Vysv. způs. 23. VI. 1876 v Brně. Ind. uč. od 1. IV. 1878 – 15. III. 1881 ve Slatině a Červ. Hoře. Dekr. c. k. okr. šk. r. v N. Městě n. M. 1. IV. 1878 č. 120. Od 15. III. 1881 – 30. VIII. 1881 výp. poduč. v Červ. Hoře. Dekr. téže c. k. okr. šk. r. 25. III. 1881 č. 1359.; zároveň ind. uč. pro Brzice a Vestec od 1. I. 1882. Dekr. c. k. okr. šk. rady v N. Městě n. M. 1. I. 1882 č. 2009. Remunerace 240 zl. za všecky školy.“

Roku 1888 se ustavila Učitelská jednota v Úpici a jejím členem se stal i místní učitelský sbor. V roce 1891 se stal zdejším učitelem Jan Findejs. O rok později nebylo vyhověno žádosti obce Litoboře za zřízení exponované stanice zimní jako části školy v Hořičkách. Koncem 19. století byla zřízena ovocná školka a letní tělocvična. Vznikem další třídy se obecná škola rozšířila na pětitřídní. Té přestala dosavadní budova stačit, takže v roce 1901 byla stará jednopatrová škola se 6 velkými a 3 malými místnostmi a 359 sáhy zahrady a sadu prodána a následně vystavěna stavitelem Josefem Martínkem z Náchoda nová budova, jež byla slavnostně otevřena 8. září 1901.

1. světová válka znamenala strádání i ztráty. Povolávání učitelů k vojsku (Ad. Celba, K. Hlavatý, J. Svoboda, K. Vik) ovlivnilo školní výuku. 26. června 1915 navštívili školu okresní hejtman B. Beyerle a okresní inspektor F. Paul, aby vyhledali místnosti pro školu dětí haličských uprchlíků, kteří se následkem války nalézali v Hořičkách a jejich okolí.

Další rozvoj školy nastal až po vzniku ČSR. V roce 1920 byla zřízena měšťanská škola smíšená a o dobré ubytování učitelů bylo postaráno v letech 1923-1924 výstavbou obecního domu, kterou prováděl stavitel Karel Hofman z České Skalice. Proti stavbě obytného obecního domu podali 5. března 1922 představitelé a členové místní Domoviny domkářů a malorolníků protest a žádali, aby obec postavila jen nouzový dům s bytem pro ředitele školy a jednu třídu. Důvodem byla obava z přílišného zadlužení obce. V roce 1924 navíc vznikla lidová škola hospodářská a o rok později všeobecná živnostenská škola. Známou postavou byl ve 30. letech 20. století ředitel obecné i měšťanské školy František Kolařík, který vedl místní kandidátku národní demokracie.

Nelehkým obdobím pro místní školství byla i 2. světová válka. Roku 1939 přebral správu zdejší měšťanské školy Ladislav John, který zde s dětmi pravidelně hrál divadlo, např. v roce 1934 provedli zdejší žáci veselohru „Dvě želízka v ohni“ od Frant. Jenneho. O rok později zanikla živnostenská škola. V koncentračním táboře Mauthausen zahynul 20. října 1942 učitel Jaroslav Falta, který téměř 30 let působil na hořičské škole, a v květnu 1945 v Terezíně učitel Josef Čapek z Hořiček. Ke konci německé okupace docházelo k přerušování a posléze k úplnému ukončení výuky. Znovu učit se začalo až 14. května 1945. O 3 roky později zanikly obecná i měšťanská škola, z nichž vznikly škola národní (posléze 1. stupeň ZDŠ) a čtyřtřídní střední škola, pozdější 2. stupeň ZDŠ. Svoji existenci ukončila též lidová škola zemědělská. Ve školním roce 1952/1953 byla oficiálně založena místní pionýrská organizace, přičemž se poprvé do ní hlásili zdejší žáci již ve školním roce 1949/1950, ale k ustavení oddílů tehdy nedošlo. V letech 1967-1976 fungoval na škole Dramatický kroužek ZDŠ, který hrál v sále U Hašků.

V době existence střediskové obce i krátce předtím byla provedena oprava i modernizace školy (zejména šlo o roky 1977-1979) a zahájena výstavba budovy mateřské školy, kam byla v roce 1982 umístěna i školní družina a školní jídelna. K výstavbě tohoto objektu o 45 místnostech, který byl zkolaudován 13. prosince 1982, bylo zapotřebí 120 000 cihel, 7,4 tuny cementu a dalšího materiálu. Na stavbě odpracovali občané Hořiček na 50 000 brigádnických hodin. Do této budovy byl po celkové rekonstrukci a přístavbě přemístěn v roce 1997 celý 1. stupeň ZŠ. Roku 1984 byla provedena úprava místností v čp. 59 pro školní dílny, v roce 1985 došlo také ke generální opravě vnější fasády školy, roku 1988 byla ukončena úprava schodiště a chodeb a později byla rovněž zahájena důslednější spolupráce vedení školy a MNV při správě školních objektů.

Dnes tedy škola sídlí ve 2 budovách. V historicky nejstarší budově je umístěn 2. stupeň a ředitelství ZŠ. Jsou zde 4 kmenové třídy, fyzikální učebna, učebna počítačů s připojením na internet, kabinety, sborovna, ředitelna, šatny a WC. V přízemí budovy 1. stupně je umístěna jídelna pro celou ZŠ, kuchyň, šatny pro žáky a personál a kotelna. Třídy pro 1.-5. ročník jsou v 1. a 2. patře. Dále zde najdeme dílny, materiálovou přípravnu, školní družinu, kabinet školní družiny, sborovnu a kancelář účetní. V 1. a 2. patře jsou umístěna WC a sprcha. Žáci s učiteli do nedávna využívali též opravenou tělocvičnu, která se nalézá nedaleko budovy 2. stupně, víceúčelové šotolinové hřiště o rozměrech 31 x 15 m vedle budovy MŠ s doskočištěm na skok daleký. U budovy 2. stupně bývalo antukové hřiště o rozměrech 24 x 12 m, které se v zimě měnilo v kluziště. Později došlo k jeho parkové úpravě. V letech 2015-2016 došlo k opravě fasády a výměně oken staré školy čp. 71 a v letech 2021-2022 byla k čp. 19 přistavěna nová tělocvična. Více na: http://www.skolahoricky.cz.

Stará školní budova z roku 1901

[blackladisdestrcz]

Úpadek Samsungu, velkolepý Razr 40 Ultra, vytoužený Honor 90 Pro a Xiaom...

[jonesbrianshining]

"Brian byl vždy okázalý princ dekadence. Na turné po Státech v roce 1965 si pamatuji, jak křičel text k "Gloria" s hlavou z okna limuzíny na Sunset Boulevard, nebo jak seděl na balkoně svého hotelového bungalovu ve Wilshire, jedl kaviár lžící a usmíval se na dívky venku. Měl jsem ho moc rád." - Jean-Marie Périer, francouzský fotograf , který doprovázel Rolling Stones během vystoupení v Paříži a turné po USA v roce 1965.

"Dekadence, to je umění krásně umírat" - Anatole Baju, francouzský novinář a spisovatel, který sestavil "Manifest dekadence" v roce 1887.

Pojďme si krátce připomenout co znamená pojem "dekadence" - slovo pochází z latinského De-Cadentia - úpadek, rozpad). Hlavní proud dekadence vznikl na přelomu 19. - 20. století. Dekadence kladla důraz na individualitu (často přesahující všechny společenské limity), na dokonalost, umělost a rafinovanost, samoúčelnost, disharmonii, neobvyklou sexualitu, ale také na tragickou lásku, osamělost, zoufalství a smrt. Někdy hnutí dekadence splývalo s hnutím novoromantismu.

V zásadě šlo o společenskou tendenci vymanit se z vlivu katolické církve a stagnace a nalézt nové formy pro morálku a spiritualitu.

Foto: Michael Cooper

[fotbaloveoblecenia]

dres ronaldo juventus dětský  hráče, který nebyl v

dres ronaldo juventus dětský  hráče, který nebyl v dobrá fyzická kondice. Místo toho mě překvapilo, že jsem našel hráče v dobré fyzické kondici, “začal.„ Moje starost není o jeho fyzickou kondici, ale pouze o to, jít do naší představy fotbalu, porozumět pohybu bez míče a s míčem.

„K tomu potřebuje trochu času, aby se pustil do naší představy fotbalu. Aby to pochopil. Mé obavy se netýkají jeho fyzického stavu, ale aby se dostaly do naší představy fotbalu.“ Conte si ale myslí, že na to je ještě čas Barkley se letos v létě stane anglickým týmem Světového poháru, ale nemůže mu poskytnout žádné záruky ohledně místa v jeho základní sestavě. Poukázal na to, že 24letý hráč soutěží se skvělými hráči na klubové i mezinárodní úrovni, a že musí maximálně využít každou příležitost, kterou dostane. “V každé hře, když se rozhodnete hrát za skvělý tým, v každé hře bojujete s ostatními hráči.

„Musíte se pokusit využít každou šanci, kterou máte, a ukázat, že si zasloužíte hrát.“ Je načase najít si místo na mistrovství světa (tým), ale určitě to nebude jednoduché, protože v Anglické mužstvo je velmi silné. "Když jsem hrál na turnaji 2014, znamenalo by to pro takového fotbalový dres dětský  mladého hráče úpadek, že by přišel o další tým. Pokud však není schopen předvádět v tom malém poutavé výkony." vypadá to, že Barkley letos v létě do Ruska nepojede.

[hadivadlo]

Návrat k ’68

Proti rezignaci cestou imaginace?

Matěj Nytra

„Ne, my nejsme rozdělení, jenom rozpolcení. Rozdělená je společnost – to je zcela zjevné,“ říká Veronique, postava Anny Wiazemsky ve filmu Číňanka (1967) Jeana-Luca Godarda, jednoho z nejdůraznějších svědectví o krajních podobách protestů francouzské studující mládeže vrcholících během takzvaného Pařížského máje v roce 1968. Mladá generace vzdělávaná „přestárlými“ univerzitami v Nanterre a na Sorbonně v srdci Paříže revoltovala proti pravicovému konzervativismu vlády Charlese de Gaulla a na čas se jí podařilo získat na svou stranu i některé části dělnického sektoru, zemědělce nebo zaměstnance továren Renault. Nebo také umělce a angažované hvězdné  filmaře, kteří pod vedením Godarda a jeho přítele Françoise Truffauta zrušili v onom roce festival v Cannes (v programu hojně zastoupené české filmy Němce, Menzela a Formana tak upadly v mezinárodním měřítku částečně do zapomnění).

„Jak se padesát let poté na rok 1968 díváme?“

Celé období bouří, pohybu a diskuzí neexistovalo v izolaci. Fenomén roku 1968 má v oné „osmičkové“ magii mnoho společného například s evropským revolučním rokem 1848. Vůle a energie k aktivitě a snaze změnit status quo byla cítit takřka v každém velkoměstě, a to na Západě i na Východě (jak ukazuje třeba bilanční dokument 68 Patricka Rotmana, 2008). Jak se padesát let poté na rok 1968 díváme? Česká společnost si totiž tento rok stále spojuje s heslem „tragický osmašedesátý“. Tedy především s pohybem ve vlastní situaci a ve východním bloku. Vpád vojsk Varšavské smlouvy a odpor vůči okupaci zakrývají souvislosti, které činí obraz fenomenálního období mnohem pestřejším, dobrodružnějším, nebezpečnějším. A zdá se, jako by onen obraz měl mnoho společného s tím, co při troše pozornosti lze ve společenských pohybech zahlédnout i dnes, tedy v roce 2018.

Jednou z interpretací konce bouřlivých a „zlatých“ šedesátých let je fakt, že se v tomto momentu vrstvy společnosti navzájem oddělily a částečně sobě odcizily. Jde o rozkol takřka dědičný. Rozkol mezi aktivní a ignorující částí společnosti, mezi angažovanou a solidární („socialistickou“) a do sebe uzavřenou, izolovanou, svrchovanou („buržoazní“). Rozdělení společnosti, které samozřejmě trvá od nepaměti, jako by se právě v roce 1968 stalo příčinou úspěchů i proher hnutí. Aktivní a uzavřená část společnosti si nechtěně musely přiznat, která z nich je zároveň menšinovou a která většinovou a kdo má kterou v moci. Jak najít společnou řeč a prolomit hráze mezi bublinami – taková otázka právě dnes zní takřka na každém rohu, otevírá se po každých (prohraných) volbách a je velmi těžké hledat řešení. A mezitím, jak si uvědomuje právě angažovaná část, obrazně i doslova „tají ledovce“. Kolem dokola bují radikalismus xenofobního či náboženského dogmatismu a rozevírají se sociální nůžky.

Pohodlí nebo akce?

Godardův film, který je jistě pro mnoho historiků příkladem „řeči směrující k přesvědčeným“, protože záměrně vytváří příliš extrémní a vykonstruovaný obraz revoluční buňky mladé pětice, mimoděk ukazuje jisté slepé uličky, které levicovým silám zcela pochopitelně ubírají na věrohodnosti v pohledu z opačné strany. Sklony k nenávisti, zkratkovitým řešením a podlehnutí iluzím „nových“ hnutí, jako v tomto případě čínskému maoismu, jsou tím, čemu se nedaří vyhnout mladé levici evropského západu ani dnes. Ekologické akce jako Klimakemp obtížně dokáží komunikovat s širší veřejností. Ovšem je také pravda, že nemají příliš možností k vyjádření svých postojů, protože proti je stále platný zákonný systém, státní aparát a především média ovládaná oligarchy, jež s individuálními akcemi proti velkoprůmyslu naprosto nesouzní. Nejednoho novináře, ale také umělce, filmaře, divadelníka napadá často otázka, zda jeho činnost vůbec vede k reakci, k odezvě, zda, tak řečeno, nemluví k oněm přesvědčeným přívržencům stejně jako celá bublina. Když se v úmyslu filmařů zrodí návrh zmapovat podhoubí studentských akcí Pražského jara a zachytit cestu Jana Palacha k jeho protestnímu aktu, celý plán, ať už vědomě či nevědomě, prohraje v samotném zárodku, neboť se svou formou přizpůsobí většině, přebírá konvence hollywoodských konzervativních zklasičtělých postupů vyprávění a je tak ve výsledku pouze pohodlným a neutrálním svědectvím o něčem, co je v jádru radikální, bez možnosti tuto energii využít a pohnout se stávajícím obrazem. Konstatuje, ale neaktivizuje. Aktivismus může být jen jeho vedlejším, nezáměrným efektem (když jedince mezi diváky vyburcuje „udělat něco jinak a lépe“).

Určitou cestou je mezigenerační dialog. Pokus o něj. Dokážou se zástupci dvou generací – těch, co v Československu prožili moment, kdy se ona pomyslná (undergroundová) menšina dokázala s většinou spojit a podpořit dění roku 1989, s těmi, kdo vnímají aktuální potíže společnosti dnes – a dojít ke shodě v tom, co chtějí říct a jak to chtějí říct? (Ono „jak“ bývá častěji složitější, fatálnější částí problému.) Jak se napříč propasti generací domluvit?

„Proč bychom se měli znovu znormalizovat a když už – nežijeme normalizaci náhodou již delší čas?“

Porovnáme-li dění západního osmašedesátého s tím, co třeba Paříž zažila letošní jaro, působí to jako úpadek a „věčný návrat“ téhož. Letos se studenti v Nanterre i na Sorbonně ohrazovali vůči podobným překážkám jako v šedesátých letech, akce vedly rovněž k barikádám na univerzitě a pracovníci dopravy vedli organizovanou stávku celé jaro, avšak Macronova vláda obě vrstvy jednoduše zignorovala a studenty vyvedla z univerzit i gymnázií policie. Přišly prázdniny a společnost se opět znormalizovala. Tak jako na přelomu 60. a 70. let, kdy mladá generace upadla v deziluzi, případně podlehla svodům eskapismu (hippies), emigraci (česká situace), nebo se točila v kruhu a nevěděla, kudy dál (slavný citát Johna Lennona o tom, jak „70. léta stála za hovno“). Odkaz, kterým rok 1968 velice palčivě bodá do pohodlí dneška, tak nebezpečně otevírá především otázku, jestli se historie nebude opět opakovat. Jak víme, k žádným zásadním bouřím ovšem dnes postupné stávky či naše lokální protesty proti personálním absurditám vládní politiky a ignorantské vztahování se k celoevropským problémům nepřerostly. Proč bychom se měli znovu znormalizovat a když už – nežijeme normalizaci náhodou již delší čas?

„Samotný slogan ,bude líp‘ je zdiskreditován a zapáchá pravým opakem toho, co by mohl znamenat. Je spíš hrozbou.“

Dílčí skupiny společnosti, ona menšina, nepochybně žijí takřka beznadějně temné období. A především, těžkou zkouškou pravdy je, že současná éra po módě postmoderny a radosti z ironizování, satiry, jakési svobody v hravém interpretování aktuálního dění, se již proměnila v takovou, kdy nad absurditou a směšností dění už nelze jen pokyvovat hlavou a říkat si, že bude líp. Samotný slogan „bude líp“ je zdiskreditován a zapáchá pravým opakem toho, co by mohl znamenat. Je spíš hrozbou.

Co dělat!

Jak tedy je – a jak bude? Padesát let poté, co si tuto otázku kladly menšiny zaktivizované a snažící se zaktivizovat většinu a snily ještě o „lepším světě“? S velkou dávkou představivosti nepodléhaly skepsi a vezly se na vlnách euforie, která byla zdánlivě ještě nevinná, někdo by řekl naivní. Tak, jak dokládá pohled jednoho ze studentských vůdců pařížského hnutí Daniela Cohn-Bendita, jehož samotného čekal po nuceném vyhnanství v roce 1968 a deziluzi příznačně prapodivný osud a jako podezřelý z pedofilie se dostal mimo jiné i do Evropského parlamentu: „Všechno se událo tak rychle, neměl jsem čas něco vymýšlet. Každý se mě ptal: Jak to skončí? A já jsem odpovídal: Nevím.“ Důležité je většině nabídnout vysvětlení, aby věděla, o co kráčí a kam chce jít, a nepodléhat částečně uzavřené image historických hnutí. („Byl jsem produktem médií, která se na mě jednoduše zaměřila a dlouhou dobu jsem byl jejich miláčkem. Bylo to naprosto vzrušující.“) To jsou hrozby, které si musí neustále připomínat i akce typu Klimakemp, případně s tímto cílem získat mediální publicitu a s ní dále pracovat. Jde o to, jak si právě ve vztahu k svědectví roku 1968 dokážeme připomínat jeden cíl: být chytřejší než tehdy, diplomatičtější a možná ochotnější vyjednávat s protistranou. A především trpělivější. Pokud není cestou revoluce a tedy rychlý, totální obrat, nabízí se ona pověstná evoluce a tedy postupné působení na stav věcí. Jenomže bez revoluce se klíčové velké změny neodehrají a „ledy znovu nezmrznou“. Zmrzne pouze úsměv ironiků a postmodernistů, kteří si možná, při zpětném pohledu, onu dobu zárodků, v níž svobodně nad vývojem dění utvářeli satiru a ironii, nechali protéct mezi prsty a procesy krize se mezitím utužily.

„Když pochopíme energii Pražského jara a Pařížského máje jako příbuzné, uvidíme víc.“

Osmašedesátý můžeme vnímat jako moment, kdy aktivismus byl na vrcholu, a v jeho odkazu můžeme vidět to pozitivní – nikoli pouze obraz tragédie a zklamaných snů. A to právě v případě, že budeme vnímat i rozměry, které pocházejí z prostředí jiné, tehdy dominantní ideologie nebo kontextu, v němž energie zrála. Když pochopíme energii Pražského jara a Pařížského máje jako příbuzné, uvidíme víc. Rok 1968 nebyl oním „naším“ osudovým rokem, který ke společnosti přitekl z výšin jako sudba, ale rokem, který si celá společnost vytvořila sama, vlastní akcí. Namísto pasivního čekání na další osud tedy z tohoto odkazu čerpejme zkušenost, že vůle k vlastní akci a vnímání našich schopností jsou rovněž cestou. Právě tak lze přijímat jedno z klíčových hesel pařížského dění „Všechnu moc imaginaci!“ – tedy chápat naši vnitřní a přirozeně lidskou schopnost představovat si, snít a myslet, jako výbavu, kterou je jen třeba poslouchat. Pochopit ji a dát jí sílu, prostor. Všechnu moc imaginaci! Apel vidět věci jinak, změnit stav, nahlédnout dění opačně (svým způsobem avantgardně). Použít to, co je nám vlastní, a uvidět realitu v jiných protikladech, zakusit ji jinak, v jiných souvislostech. Imaginace je opakem normalizace. A proti té, pokud jí chceme dál odolávat, nezbývá než namísto pesimismu volit onu aktivnější a kreativnější cestu.

________________________________________________

Autor je tvůrcem inscenace ’68 — režie J. A. Pitínský — premiéra v HaDivadle 12. září 2018 — více: www.hadivadlo.cz/hra/68

[michalgavlas]

ÚVAHA TŘI STA ŠEDESÁTÁ ŠESTÁ – ÚPADEK MRAVŮ

Kde je opuštěno svrchované tao

objevuje se lidumilnost a spravedlnost.

Kde vládne chytrost a obratnost,

objevuje se pokrytectví a klam.

Kde nejsou v souladu příbuzenské vztahy,

objevuje se synovská úcta a bratrská láska.

Kde je země ve zmatcích a nepořádku,

objevuje se loajálnost a věrnost.

Takto Lao-C popisuje společnost, kde nejsou dodržovaná základní mezilidská pravidla. Jejich nedodržování nebo přímo nepřítomnost je nahrazovaná čím dál, tím větším počtem předpisů, nařízení a zákonů, které si často i protiřečí. Čím větší počet nesrozumitelných zákonů, tím větší je snaha je obejít a nedodržovat.

Často pomáhají při tom právníci, kteří se na jejich znění podíleli a vytvořili někdy záměrně mezery, kterými se zákon dá obejít. Jedna mazanost zákonitě plodí další, ještě větší. Společnost je sešněrovaná předpisy a zákony, jejichž dodržování vyžaduje armádu kontrolorů, pokud možno neúplatných. Tato situace může dojít tak daleko, že společnost bude složena na jedné straně z lidí, kteří zákony vydávají a kontrolují jejich dodržování a na straně druhé těch, co je obcházejí, kteréžto činnosti věnují většinu svého času. Nezbydou lidé na běžný každodenní chod společnosti.

Zákony na papíře jsou podle Lao-C to nejrazantnější řešení, když lidé nenosí přírodní a Boží zákony v sobě. Záleží na prostředí a okolnostech, ve kterých byl člověk vychováván. Tam, kde se člověk učí přírodním a Božím zákonům od malička a jsou otázkou života a smrti jako u několika zbývajících kmenových společenství, není třeba psaných zákonů a složitá kontrola jejich dodržování.

Platí zde nepsané zákony, které se předávají z generace na generaci a nikdo si je většinou nedovolí porušit, protože si je vědom přísného trestu. V islámském světě takto slouží soubor zákonů šaría. Pro člověka ze západního světa jsou některé zákony nepochopitelné a tresty často velmi kruté. Je to však způsob, jak lze bez složité instituce zákonů udržet společnost v rámci morálního myšlení a jednání.

V západní společnosti tyto nepsané zákony taky platily, než se vyhlásila absolutní svoboda člověka na úkor celé společnosti. Kdy člověk byl ustanoven do role Boha se svými právy a povinnostmi. Z toho, co vidíme okolo sebe každý den je patrno, že se člověk s touto svobodou nedokáže se ctí vypořádat. Od drobností až po zásadní rozhodnutí jedná většinou ve svůj prospěch na úkor ostatních, bez ohledu na množství psaných příkazů a zákonů. Morální a Boží zákony se z velké části vytratily z naší společnosti. Většina lidí lže, podvádí a často i krade, když ne hmotné statky, tak alespoň čas ostatních lidí. Třeba to ani z existenčních důvodů nemusí dělat, ale je to snazší a je to přímá cesta k úspěchu. Jak říká čínské úsloví, zlo se pohybuje v přímých směrech. Myšlení a chování lidí je výrazně ovlivněno tím, co vidí okolo sebe. Jednají většinou jako opice bez vnitřní morální korekce.

Přitom každý z nás, pokud se nejedná o patologického jedince, má v sobě zabudovaný morální kodex, který dědíme po staletí. Jak říká Lao-c:

Každý poznává na světě krásné jako krásné,

a tím poznává i ošklivé.

Každý poznává dobré jako dobré,

a tím poznává i zlé.

Pochopitelně, že každý má trochu jinou představu krásného a ošklivého, dobrého a zlého, ale principiálně, v zásadních věcech každý si je vědom, když dělá něco dobrého, nebo zlého, nebo když to vidí okolo sebe.

Pro nás smrtelníky je těžké, ba přímo nemožné vrátit se do původního, svrchovaného tao podle představ Lao-C. Tak jako ke každému ideálu, se k němu můžeme pokusit, alespoň limitně přiblížit s ohledem na naše schopnosti a vůli. Prvním krokem v tomto snažení je opět začít používat ty nepsané dobré mezilidské zákony jak v našem myšlení, tak i jednání. Pokusme se být ti první a vstřícní a očekávat, že tímto způsobem obnovíme podobné schopnosti u ostatních lidí. Je všeobecně známo, že když se člověk chová slušně i ve hrubé společnosti, a nenechá se strhnout k podobnému jednání, tak dovede zmírnit hrubost slov a jednání. V každém z nás je pod nánosem hrubosti trochu slušnosti, která u většiny z nás zůstala z dob raného mládí.

Úpadek mravů je součástí lidských dějin, avšak v dobách, kdy lidé ztratili víru v Boha, tak ten úpadek byl výraznější, podobně jako je tomu dnes.