#za chvíli

[escapefromthoughts]

byla jsem dneska po dlouhé době v národním museu a narazila jsem na krásný překladatelský klenot na informační tabulce k buližníku

a teď si představte pana Spocka

[vedlejsak]

je děsný, jak většina médií referuje o včerejší blokádě pochodu pro život a jakej na tom mají podíl hasiči a policie.

ale nevíte, jak mě žere, že zkomolili "dejte vaše pánbohy pryč od mojí dělohy" na "dejte vaše pánybohy od mojí dělohy". kde je ten skvělej rým??

[punk-in-metal-detector]

Apparently I should not be here but my visage of a sad vet cat and complete inability to function like an adult has won them over

[zootechnikovy-analy]

Stále umírám, ale míň. Je zkurv... zima ale to je detail, větší problém mi dělá ta zima zevnitř kterou jsem (jako idiot) ignoroval a schovával I sám před sebou. Chybí mi lidi. Normální lidi který jsou kamarád.

Momentálně mě lehce načali místní kravínští Ukrajinci, se kterými teď dost pracuji. Oni. Oni si všimli že mi není dobře. Já jim, jak se zdá, nejsem úplně u prdele jak jsem si myslel. Jako jo, rozbrečel jsem se, dokonce dvakrát, ale kurva jestli nejsem rád že se aspoň někdo zajímá--

Jako, nechci bejt vtěrka, ale jestli ty, člověče jež toto čteš, máš chvíli a chceš pomoci zmírající duši... Prosím. Kdokoliv. Já si tady klidně vyleju srdce někomu koho naprosto neznám, jenom když to půjde ven...

[tofiam]

Není to u hvězdárny? Vždyť tam maj kontaktní centrum, kde jinde by měli parkovat?!

Když hledáte parkování v Brně...

[dremlikpocesku]

Ahojahoj! Na svém Instagramu jednou za uherský rok dělám informační okénka, co se týkají zvířat a problémů a zajímavostí s nimi spojenými. Tentokrát dělám maličkou osvětu o bílých tygrech a rozhodla jsem se to sdílet i tady. Prostě proto, že to je potřeba. Prosím, pokud máte trošku času, přečtěte si aspoň kousíček. Díky!

Inu, začnu - napadá vás, co se Česka týče, zoologická zahrada, která by měla bílé tygry? Kromě té liberecké, kde je chovali od roku 1994 a v tuto chvíli už teda mají zřejmě jen poslední tygřici na dožití. A taky kromě těch pochybných soukromých institucí, jako je třeba Dvorec. Ten je totiž akorát součástí tohohle problému… a taky mnoha dalších, ale o tom jindy. Každopádně by vás ale žádná jiná česká zoo krom Liberecké napadat neměla, protože jinak je měli akorát v Hodoníně a to se jednalo o zabavené jedince, kteří se tam dlouho neohřáli.

No a proč že mají tyhle tygry jen v Liberci? Je to fakt tim, že by to byla taková vzácnost, je snad těžké se k nim dostat? Ano i ne - bílých tygrů je samozřejmě méně než těch klasicky zbarvených, o ohrožený druh se však nejedná. V první řadě proto, že to ani žádný samostatný druh a ani poddruh není. Jejich chov prakticky nemá žádný jiný smysl než ten estetický. A s tím jde v ruku v ruce celá řada problémů. Zjednodušeně by se tedy dalo říct, že mnohé zoo chov bílých tygrů nepodporují už jen proto, že je prostě nemorální.

Jak jsem již sdělila, bílý tygr není žádný druh ani poddruh tygra, jak to právě třeba soukromé zoo často rády prezentují. Nejedná se tudíž ani ohrožené zvíře. Bílý tygr není nic jiného než normální tygr, ovšem s leucismem. K tomu dochází, má-li zvíře nedostatek pigmentových buněk, ať už na celém těle nebo pouze jeho částech, Zvíře je pak tedy bílé, případně bělější, než by mělo - častí jsou třeba leucistní kosi nebo kavky. U tygrů dochází k tomu, že jim zmizí rezavé zbarvení srsti. Je důležité si leucismus neplést s albinismem.

Roku 1951 bylo v Indii polapeno jediné bílé tygří mládě. Poslední divoký bílý tygr byl spatřen a následně zastřelen o 7 let později. Další ověřené záznamy o bílých tygrech v divočině neexistují.

Ono kotě, které bylo v padesátých letech odchyceno, byl samec, kterého pojmenovali Mohan. Jeho matka i sourozenci, což byli zdánlivě obyčejní tygři, byli zabiti. Dospělý Mohan se následně spářil s (opět normální) tygřicí. Narodila se ovšem samá oranžová mláďata. Když dospěla, nechali Mohana spářit se s jednou z jeho dcer. A kupodivu, ve vrhu byla bílá mláďata. Tak se zjistilo, že leucismus u tygrů se dá geneticky předávat, respektive že leucismus u tygrů je vázán na recesivní gen. Jednoduše řečeno - otec i matka musí mít abnormální gen, v tomto případě gen na nějž je vázán leucismus, aby se mohlo narodit požadované bílé mládě.

Jedna z několika dalších Mohanových dcer, tentokrát již z "úspěšných bílých vrhů", Mohini, pak na počátku 60. let po dlouhém smlouvání odcestovalo do USA. Roku 1963 se bílí tygři objevili poprvé i v Británii, konkrétně v Bristolu. Ve stejný rok tato zoo obdržela i přímo jednu Mohanovu dceru.

A tak nějak započal velký bílý tygří incest, který přetrvává až dodnes.

Podtrženo, sečteno: veškeří známí bílí tygři na světě jsou potomky Mohana narozeného v půlce minulého století. Všichni jsou si vzájemně příbuzní a neustále se mezi sebou kříží. Bezesporu víte, jak to fungovalo u Habsburků - úplně stejně. A taky jistě víte, jak kvůli tomu někteří dopadali a vypadali. U bílých tygrů tomu není jinak. Bílí tygři trpí různými genetickými vadami. U některých jedinců se projevují více, u jiných méně. Časté je šilhání, deformace pátaře, nefunkční orgány či jejich selhávání, vtočené nohy/tlapy. Všichni bílí tygři vidí hůře než jejich tradičně zbarvení příbuzní, přičemž spousta z nich trpí fotofobií, tedy náchylností na světlo. Dokonce i neobvykle a negativně reagují na anestezii. Vůbec nejhůře na tom ovšem byl samec Kenny, který uhynul v záchranném centru pro velké kočky roku 2008. Byl sebrán původnímu chovateli.

I potomci bílých tygrů, kteří mají normální zbarvení, trpí různými vadami, včetně zmiňovaného šilhání. Na recesivní gen leucismu u tygrů je totiž přímo vázané - onen gen působí, že oční nerv je veden ze špatné strany.

Taky je dobré zmínit, že většina potomků bílých tygrů (a jim příbuzným), kteří se nenarodí s požadovaným zbarvením, je následně usmrcena. Protože chovatelům k ničemu nejsou. Většinou.

Co všechno se stalo za Mohanova života:

25. května 1951: Lesní dělník hlásil, že viděl mládě bílého tygra.

26. května 1951: Matka mláděte a dva z jeho tří sourozenců byli zastřeleni a zabiti.

27. května 1951: Maharaja Martand Singh zajal bílé mládě, které posléze pojmenovali Mohan.

28. května 1951: Mláděti se podaří prchnout a velká skupina lidí jej vyráží znovu lapit.

29. února 1952: Normálně zbarvená tygřice jménem Begum je zajata.

30. dubna 1955: Begum porodila samce a dvě samice. Všechna oranžová, stejně jako veškerá mláďata v jejích následujících dvou vrzích.

Prosinec 1957: Mohan byl spářen s Radhou, jeho čtyřletou dcerou z druhého vrhu s Begum.

31. října 1958: Radha porodila vrh složený ze 4 bílých mláďat: samce a 3 samic. Byli pokřtěni Raja, Rani, Sukeshi a Mohini. Následně:

Samec a jedna samice (Raja a Rani) byli darováni zoologické zahradě v New Delhi. Mohini byla převezen do Washingtonu D.C. Sukeshi, Mohanova vnučka, byla ponechána pro páření s Mohanem a zůstala s ním, dokud nebyl stažen z chovu, načež byla ubytována se svým synem v naději, že se rozmnoží. Mohan nejevil zájem o páření a po 6 letech bez úspěchu byla i ona přemístěna do zoologické zahrady v New Delhi, kde 2. února 1975 zemřela.

Květen 1964: Raja a Rani, tedy sourozenci, byli spářeni. Rani porodila dvě bílá mláďata, samce a samici. Samici zabili, samce silně "pošramotila". Samec 'Tippu' přišel o ocas a byl s velkými obtížemi vychován lidmi.

Srpen 1965: Rani se narodila dvě bílá mláďata. Obě zemřela v důsledku zanedbání péče.

19. prosince 1965: Rani se o 4 měsíce později narodila další 3 bílá mláďata. Byla ponechána v její péči jen něco málo přes měsíc, načež o ně ztratila zájem a musela být vychována lidmi. Samice umírá ve věku 17 měsíců a jeden samec umírá 17. dubna 1967 během přepravy do USA. Chov Rani pokračoval a dohromady porodila 20 bílých mláďat.

19. prosince 1969: Mohan zemřel ve věku 19 let a 7 měsíců. Všichni bílí tygři v zajetí pocházejí z Mohana, což vysvětluje jejich genetické potíže.

A na závěr ve zkratce ještě jednou a rychle: bílí tygři nejsou samostatný druh ani poddruh, natož aby potřebovali ochranu; všichni jsou jen produkty inbreedingu čili příbuzenské plemenitby, důsledkem čehož trpí četnými zdravotními problémy. Tak na to do budoucna myslete, než budete jejich vlastně docela zbytečnou existenci svými penězi podporovat. A ještě cituji: „Bílí tygři jsou uměle vypěstovaná aberace některými zoologickými zahradami, soukromými chovateli cirkusy, kteří tak činí spíše z ekonomických důvodů než z důvodů ochrany." Protože lidi jsou blbí a moc rádi zaplatěj, aby tyhle "strašlivě ohrožený a vzácný" miciny viděli. Pís!

...kecám, ještě nekončím. Ale tohle bude už jen takový malý dodatek, jen překopíruju svoje instagramové příběhy a vložím je sem. Týkají se bílých tygrů v Česku.

[ciernomodryhavran]

Čekáte na vlak. Čas odjezdu se blíží.

Podíváte se na tabuli, váš vlak je o 20 minut opožděn.

Podíváte se do aplikace, prý je bez zpoždění. Poslední známá stanice není ale ta, kde má teď být.

Podíváte se na interaktivní mapu. Ten vlak není nikde na mapě. Asi je ještě v Polsku.

Slyšíte rozhlas. Zpoždění se změnilo na 15 minut. Vlak je opožděn z důvodu pozdního příchodu vlaku od jiného provozovatele.

Podíváte se do aplikace. Podle ní pokračuje vlak normálně, ale poslední známá stanice je ta samá jaká byla před 15 minutami.

Podíváte se na interaktivní mapu. Dáte vyhledat vlak. Vlak ještě není v Česku.

Podíváte se zpět do aplikace. Ta si už uvědomila že vlak má zpoždění. Podle ní je to jenom 7 minut.

Vrátíte se zpět na interaktivní mapu. Úplně obnovíte stránku. Vlak se tam objeví, ale pod jinou značkou. Stojí ve stanici, kterou aplikace označila jako poslední známá. Nehýbe se. Zpoždění je podle toho 20 minut.

Stránka automaticky načte novou polohu vlaků. On se pohnul!

Ach, tak nic, jen se stránka vycentrovala.

Podle aplikace už vyjel z hlavního nádraží. Poslední známá stanice je stále ta stejná jak předtím.

V aplikaci má zpoždění 7 minut, na tabuli 15 a na interaktivní mapě 20.

Na kolej kam normálně stojí váš vlak přijíždí jiný.

Zkusíte zase resetovat stránku. Vlak je stále na stejném místě, stále s jiným kódem.

Na tabuli se ukáže kolej kam vlak přijede. Spolu s hloučkem lidí se přesunete tam.

Zkontrolujete aplikace. Ta si konečně uvědomila, že vlak je opožděn o hodně víc než si myslela.

Podíváte se na mapu. Vlak má už správnou značku. Už je v hlavní stanici. Za čtyři minuty by měl dojet.

Zkontrolujete si místenku. Jdete na danou stranu nástupiště. Počítáte, kde váš vagon bude asi stát.

Za chvíli se vlak objeví v zatáčce. Konečně přijel.

Netrefili jste místo vagónu, musíte jít kousek dál.

Podíváte se na čísla sedaček, nastoupíte na té straně, kde to číslo je nejblíže vašemu místu.

Špatně. Vaše sedadlo je na té druhé straně vagónu.

Projdete mezi lidmi. Najdete vaše místo, nikdo ho nezasedl.

Sednete si. Máte místo u okna. Konečně jedete domů.

[natythefanatic]

Drahé čumblérstvo, přináším Anděl Páně fanarty na začátku podzimu. S tím, že jejich designy jsem si trochu okořenila a udělala si pro ně vlastní hlavokánony.

Uriáše jsem prostě více počertila a Petronel dostal mráčkové vlasy. Moje jediné odůvodnění, ty jeho kudrlinky mi je připomínají. A samozřejmě se mění na základě toho jak se cítí, zkuste mě zastavit předtím, abych postavám nedala expresivní vlasy.

A ještě chvíli budu kecat o svých hlavokánonech. Protože dle mého skromného názoru, potom, co se ti dva eventuálně dají dohromady, tak Petronel si není vůbec vědom, že celé nebe o nich dvou už dávno ví. Takže, když je někdo zmerčí spolu, začne Uriášovi nadávat ve svém klasické stylu a dělá jak ho vůbec nemá rád (nikdo mu to nežere).

Tady je mini komiks jako bonus. Děkuji za pozornost.

[the-vegetation-in-question]

Už je to sice nějakou dobu, co jsem se odstěhovala, ale protože můžete dostat děvče z Mendlova náměstí, ale Mendlovo náměstí z děvčete nikdy, anžto tento zážitek vás poznamená víc než cejchování, Zkouška trav a rakovina plic dohromady, představuji vám:

✨MENDLÁK GOTHIC ✨

(aneb Kdyby Stephen King nenapsal Zkratky paní Toddové, napsala bych je já - tak, jako všechny tyto příběhy napsal sám život)

Ve vzduchu se vznáší smrad. Zvěsti říkají, že jde z pivovaru. Ty v něm cítíš továrnu na výrobu gumy, gymplácká léta a zmařené sny. Nepleteš se. Pivovar je Starobrno.

Vejdeš do Alberta, je osm ráno. Moravský bochník je ve slevě za 26 korun, regál je prázdný. Pečivo není. Vejdeš do Alberta, jsou tři odpoledne. Moravský bochník je ve slevě za 26 korun, regál je prázdný. Pečivo není. Vejdeš do Alberta, je osm večer. Moravský bochník je ve slevě za 26 korun, regál je prázdný. Pečivo není. Možná nikdy nebylo. Nevzpomínáš si, jak vypadá obal Moravského bochníku. Nikdy jsi ho neviděl*a. A nikdy neuvidíš.

Přijíždí šalina číslo 1. Směr Pisárky, usoudíš bláhově. Na čele šaliny je nápis se šipkou. Znaky pod ním nejsou v žádném ze kdy existujících živých či mrtvých lidských jazyků.

Světelná tabule ohlašuje příjezd šaliny číslo 5. Přijíždějí čtyři šestky za sebou. Šalina číslo 5 stojí na slepé koleji. Stojí tam už roky. Ještě před chvílí tam nebyla. Odjíždí s rozsvíceným nápisem NENASTUPUJTE. V kabině nikdo není.

Při výstupu z MHD stoupneš přímo do tmavé kaluže. Přinejmenším na 50 % je to krev. Pravděpodobnost se zvyšuje, máš-li v tu chvíli na nohou lodičky.

Když vycházíš z Kouřícího králíka, je čtvrt na dvě ráno. Možná jsi přišel ve tři odpoledne, možná v deset večer, možná ve čtyři v noci (proč mají pořád otevřeno?), nezáleží na tom, když odcházíš, je čtvrt na dvě ráno. Při odchodu ti na cestu hraje živý jazz. Kapela je dávno pryč.

"Skočím jenom pro víno a pro pečivo na zítřek," řekne ti tvůj muž před Albertem. Čekáš venku. "Jdu pro dvě věci, za minutu jsem tu." Už měl být zpátky. Skrze skleněné dveře sleduješ frontu, nedohlédneš na její konec. Tvůj muž v ní nestojí. Proč se ještě nevrátil? Jak vypadal? Na koho tu vůbec čekáš? Jak dlouho už tu čekáš? Tvůj muž se vrací. Oba máte ve tvářích vepsaná desetiletí navíc a skráních šedo. Pečivo zapomněl.

Ráno vstáváš na autobus, kterým jezdíš denně. Zastávka tam není. Cedule chybí, absence jízdního řádu je bolestně hmatatelná. ZASTÁVKA PŘESUNUTA, hlásá nápis s velkým červeným křížem. Vyměníš si pohled s člověkem stojícím vedle tebe, v jeho znavených očích čteš nevyslovenou otázku a poslední záblesk zoufalé naděje, přičemž nebožák už předem tuší, že je marná. Odpovídáš mu beze slov se stejnou hlubokou rezignací vtištěnou do kontur vlastních rysů. Nevíš, kam byla zastávka přesunuta. Nikdo to neví. Možná na jinou úroveň existence. Možná do Prahy.

V 17:59 vyrážíš od letohrádku Mitrovských na divadelní zkoušku, která začíná v 18:00. Rozhodneš se zkrátit si cestu myší dírou za teplárnou. Nekonečně dlouho jdeš tmou. Nevidíš na krok. Zvuky civilizace se stávají matným tušením v dáli. Zapomeneš, který je rok, tvář svého otce a vlastní jméno. Projdeš ohněm a smrtí. Náhle tě vítá světlo a šňůry s vlajícím prádlem. Jsi u Lumosu, je 17:58. Jsi tam první.

Sleduješ, jak se havrani houfují v korunách stromů. Přinejmenším naivně doufáš, že se pod černou masou stále nacházejí stromy. Jistota se s každou další hodinou a každým dalším přiletěvším opeřencem vytrácí. Nevidíš ani zeleň, ani nebe. Jsou zticha. Děsíš se okamžiku, kdy jejich hlasy zazní v unisonu. Sedí. Vyčkávají. Spatříš ještě někdy slunce? Kdoví.

Jdeš kolem Hrachoviny. Alespoň tak jí někteří místní říkají, jiní s hrůzou v očích tlumí hlas. To, jak se pohnula tvým směrem, jakmile jsi odvrátil*a zrak, se ti určitě jen zdálo. Z jakéhosi jistě zcela nesouvisejícího důvodu se následujících několik let odmítáš dívat na desátou epizodu třetí série Doctora Who. Při čekání na rozjezd máš pocit, že ti socha cosi nesrozumitelně šeptá hlasy současných významných osobností města Brna. Když v její blízkosti jednou nedopatřením vyslovíš jméno úřadující imperátorky, zničehonic se odnikud srotí vyděšený mnohohlavý dav a ucpe ti ústa knedlíčkem z bistra Dragon III. Ona tam je. Slyší. Čeká. Nechceš přece, aby se probudila. Nechceš upoutat její pozornost.

DARUJ KREV, spatříš jednoho dne z kuchyňského okna billboard. Je vidět i ze všech ostatních oken. I z těch na opačnou světovou stranu. DARUJ KREV, vyzývá tě přes koruny stromů. Neříká komu. Konečně jednoho dne sebereš odvahu a jdeš si ho prohlédnout zblízka. Na ploše není žádný kontakt ani jakákoli další informace. DARUJ KREV, přikazuje ti billboard.

Všude je zábradlí. Není náměstí, jen zábradlí. "To aby lidi ze zastávek nevbíhali do kolejí a do silnice," říkali. Nevbíhají. Není úniku. Zastávky se plní plačícími přeživšími. Už není kam jít. "Ale prý támhle nějaký kousek zase odstraní, aby se tu lépe přecházelo," uslyšíš za sebou konejšivý hlas. Ohlédneš se po jeho původci. Vidíš jen zábradlí.

Slyšíš vzdálené zvuky koncertu z Výstaviště. Jednou je osm večer v pátek, jindy nedělní poledne nebo Štědrý den. Na Výstavišti se vždycky hraje a ty nemůžeš vyvětrat. Pokud jsi tak pomýlený*á a přesto to uděláš, po zásluze tě ztrestá hlas, jenž ti ve tři hodiny ráno pod oknem hlasitě a za použití kompletní sady argumentačních faulů vysvětlí, proč jsou Slováci nejhorší zaměstnanci.

Za kontejnerem u zastávky zahlédneš stín. Je to potkan? Včera to určitě byl potkan. Neuvažuješ nad tím, proč onen stín tentokrát běhá po dvou a zdá se být signifikantně větší než den předtím, ani proč má najednou tolik zubů. Bože, tolik zubů.

(Disclaimer: omlouvám se všem bizarním místům, bytostem a událostem, které jsem do výčtu nezahrnula, má paměť podobna jest ementálu a po dvou letech na Mendlově náměstí bez pračky a s plísní v komoře jsem ráda, že po nocích nevídám tančící luskouny, tzn. milé děti, neutrácejte za halucinogeny, přestěhujte se na Mendlák, xoxo)

[dalsimoravskyblog]

Tři princezny: post mortem

aneb zbytečně dlouhá neseriózní analýza nové pohádky s návrhy na zlepšení. Nejdřív ale všechny věci, co bych nezměnila:

kostýmy: chef's kiss, opravdu se povedly (až na králův župan)

originální zápletka: ekoterorismus? námluvy jako zabránění války? princezny v akci? paráda, no notes těmto nápadům, spousta notes provedení

královna: lowkey bych se jí vrhla k nohám, Melíšková je prostě Melíšková, s ňou nemůžeš udělat chybu

komoří i guess: Melíšková a Isteník jako komicko-zlé duo zachraňovalo celou pohádku, zvláště chytání holuba bylo top tier

princ: s Trojanem nešlápneš vedle, prostě je dobrej, jeho postava je dobrá, jeho kostým je dobrý, jeho vlasy jsou dobré, to je ode mě vše

A nyní k pitvě (aneb věci, co se nepovedly).

1

Scénář. Každé akorát, jasně a normálně mě přivádělo blíže a blíže k psychickému kolapsu a házení cukroví po místnosti. Věta „Mimochodem, já jsem Flora.“ mě extrémně násilným způsobem uvrhla do doby, kdy jsem jako dvanáctiletá četla strašné potterovské fanfikce. Nikdy víc. Ti herci se můžou opravdu hodně snažit, ale z ničeho něco prostě neuděláš.

2

Princezny. Vypadají skvěle. Fandím jim z principu. Ale proboha – proč je nemůžou hrát herečky, co umí hrát? Scénář nepomohl (viz bod 1), ale kdyby tam byla aspoň špetka umu, dalo by se z toho něco vykřesat. Ta zrzavá nikdy předtím v ničem nehrála a je to vidět. Ty dvě další už za sebou něco mají, ale zjevně toho není dost (nebo tam ani nikdy nic nebude, to je taky možnost, ale nedá se to říct s jistotou). Každý princeznovský dialog mi zkrátil život aspoň o pět minut.

3

Princezny podruhé. Celá ta pohádka by měla být postavená na nich a ne jenom tím prostým faktem, že jsou hlavní postavy. Ono totiž nestačí mít jednu charakterovou vlastnost. A když už, tak ta vlastnost nemůže být krásná. Návrhy na zlepšení:

princezna Leona, ta odvážná, by měla v rámci zápletky objevit, že útok někdy není to nejlepší, měla by delší dobu chtít válku a její výbušná povaha by ji měla dostat do problémů, z kterých by se musela dostat pomocí inteligence, diplomacie, laskavosti apod.; jo a taky by ji někdo měl naučit nějaké koukatelné mečování, protože jsem jí ani chvíli nevěřila, že je fyzicky schopná uchránit sebe nebo kohokoli jiného (nemohla by být třeba lučištnice?)

princezna Sofie, ta chytrá, potřebuje nějakou negativní vlastnost, kterou musí překonat během cesty – třeba má problém se rozhodovat á la Chidi v Good Place, nebo neumí jednat s lidmi, je moc závislá na svých sestrách... nebo by to nemusela být ani vlastnost, ale třeba strach, který musí překonat (třeba ve skalách? hm?), prostě něco, ne yes, girl, give us nothing

princezna Flora, ta krásná, je ten největší problém a asi je to jasné všem – krása doprdele není charakterová vlastnost; tedy návrh – princezna Flora je laskavá a citlivá a miluje přírodu, Leona si o ní pořád může myslet, že je neschopná a blbá, funguje to stejně, jenom to nestojí na vzhledu; v lese není žádný úchylný loupežník, ale třeba nějaké divoké zvíře, s kterým si Flora poradí, protože rozumí zvířatům

4

Dary od mrtvé královny. Vyhodila bych to úplně, byl to zbytečný detail, který jen přinášel další otázky. Nebo druhá možnost – princezny mají živou matku, která jim (třeba klidně hodně krypticky) ty dárky nějak představí. Král ostatně nehrál žádnou roli, permanentně chodil v županu a měl nulové charisma. Existence dvou královen v příběhu by taky vyvážilo přežitý trope zlé královny jako jediné možné sólo vládkyně v pohádce. Což mě přivádí k dalšímu bodu...

5

Královna Mortana a její kouzelný šutr, co rozhodně není uran. Miluju zlé královny, není lepší druh královny než zlá. A jak už zaznělo, Melíšková je boží a zvládla to zahrát navzdory tomu absurdnímu úlu, co jí přilepili na hlavu. Ale! Zlá královna, které jde o věčné mládí a krásu? Prosím už ne. Nebylo toho dost? Nemůžeme se už jednou přestat strefovat do žen ve středním věku? Jako seriously??

Celá záležitost kolem kouzelného šutru, co rozhodně není uran, je navíc extrémně zmatená a nedává smysl, respektive se mi zdálo, že scénář míří někam úplně jinam, než to nakonec skončilo.

Tedy shrnutí – šutr rozpuštěný v teplé vodě léčí, ale ten děda v lomu si v ní máčel nohy, na kterých má teď divnou fialovou vyrážku. Královna Mortana se v tom koupe furt a na krku má divnou fialovou vyrážku (byl to záběr typu „mrkni a ničeho si nevšimneš“, ale byl tam). Tak buď nejdřív byli nemocní (stejnou divnou fialovou vyrážkou, podezřelé) nebo je divná fialová vyrážka nežádoucím vedlejším účinkem šutru.

Moje úvaha tedy byla – šutr léčí a prodlužuje život (a dokonce život vrací, což se dozvíme později), ale jak ho jednou začneš používat, nesmíš přestat, jinak tě sežere fialová vyrážka. Tedy by bylo logické, že po něm královna jde, protože je na něm vlastně závislá. Mocná alegorie a silná pochopitelná motivace páchat zlo. O divné fialové vyrážce ale jinak nepadne ani slovo a už se nikdy ani neobjeví, místo toho dostaneme tu blbost s věčným mládím, což stejně nefunguje, protože – a je mi líto, že to říkám – Melíšková není věčně mladá. Pokud chtěli mít věčně mladou královnu, měli nacastovat maximálně nějakou čtyřicítku. I am sorry, it is what it is.

6

Princezny potřetí (a taky princ poprvé). Princ na telefonu je cute, je moc hezké, jak se rozvíjí vztah mezi ním a Sofií, i když nejsou spolu (i když bych byla radši, kdyby byli kamarádi), ale rozčiluje mě, že princezny prakticky na nic nepřijdou samy, všechny důležitý hints získají od prince, a je to nakonec on, kdo svou genialitou porazí královnu. Přitom to není nutný – on má dost své vlastní práce! Objevuje záhadu kolem uranu zářivce a získává sebevědomí! Měli jsme dostat napjatou scénu, kde konfrontuje královnu, vyjeví se pravda o šutru a vrátí se náhodná věta lidí na cestě o tom, že otrávila krále. Pak princ uteče na věž a odletí! Sakra, já to chci vidět i jinde než ve své hlavě...

7

Kamera a střih. Snažíme se o umění, chápu. Je ale nutné v rámci umění usekávat lidem hlavy a zabírat lidi z padesáti metrů? Střih se o umění nesnaží, tam je to prostě jenom špatný. Žádná scéna není napjatá, protože končí moc brzy nebo moc pozdě, imho taky není nutný přepínat z jedné lokace na druhou každou druhou minutu. Tuto pohádku ničí spousta věcí, ale střih a kamera bylo to, co mě osobně sralo nejvíc, protože jsem to měla před ksichtem pořád. Chyby scénáře se dají zmírnit dobrým herectvím nebo tím, že se zrovna nemluví, ale kameru nevypneš.

8

Princezny počtvrté. Každou chvíli na mě vyskakovaly různé titulky o feminismu v nové pohádce, protože jsou tam tři princezny, které se ucházejí o ruku prince. Jak se ukázalo, byly to jenom ty titulky. Všechny princezny se samozřejmě musely vdát. Jednu beru, je tam princ a žijeme ve světě, kde musí být romantická linka. Ale Leona a Flora skončily s náhodnými entitami bez osobnosti, které je u sebe drží násilím. A je to pro ně dobrý konec, protože dostanou pěkný šaty a můžou se koukat z nebe na zemi?? WHAT. Jako sorry, ale to bylo creepy už v Princi a Večernici a od té doby uplynulo už tak padesát let.

Můj návrh: Sofie si vezme Felixe, whatever. Leona a Flora se vrátí od Slunce a Měsíce, protože ty vlákna už svítit nepotřebujou, chystají se k odjezdu domů, ale Flora se rozhodne zůstat a stát se ministryní obnovy přírody nebo tak něco, Leona se vrátí domů a je korunovaná novou královnou. The end. Nebo prostě cokoli jiného. Cokoli. Prosím tě, ČT, buď normální.

9

Slunce, Měsíc, Podsvětí. Literally nemám žádný názor, ale předpokládala jsem, že možná někdo má. Tak jen aby bylo jasno, nemám na ně názor, nebyli zajímaví a Měsíc je creep.

10

Co byly zač ty creepy děti s knihami? Explain.

Kolem a kolem hodnotím 5/10. A co jste na novou pohádku říkali vy?

[kocourmokroocko]

chvíli jsem si myslel, že mě konec roku 2024 minul bez větších osobních tragédií, ale dneska (28. prosince 2024 v 19:38) jsem si spálil patro horkou rejží, tudíž jsem toho názoru, že můžeme kolektivně uznat, že jsem trpěl nejvíc a vyhrávám a všechny křivdy tohoto roku byly mířeny specificky a přímo proti mně. děkuju za pozornost.

[willowmaidsworld]

Růže jsou rudé

Za chvíli máme prvního máje

(Ukradeno z instagramu)

[linka-r9-vysocina]

✨ PRAHA - hledám bydlení ✨

Milý čumblre, naplnil se čas a i já se vydávám do našeho hlavního města, abych tam nalezla štěstí, naplnění a peníze (actually chci být blíže rodině).

Co?

Hledám samostatný neprůchozí pokoj velký tak, aby se v něm dalo žít, nejenom přespávat. Ideálně kolem 10k, ale jelikož nejsem naivní, počtám s tím, že pod 12 tisíc se asi nedostanu.

Od kdy?

Ideálně od května, června 2025.

Kdo?

Jsem dospělá, pracující a mám dvě roztomilé kočičky, které jsou většinu času způsobné, jen pokud jde o jídlo, neuznávají koncept "kuchyňská linka je pro lidi a ne pro kočky".

Chceš nás? Víš o někom, kdo by nás chtěl? Čti dál ⬇️ (a pokud ne, budu moc ráda za reblog!)

Kde?

Na bytě, kde nebude v létě 30+ stupňů - nebráním se tedy zvýšeným přízemím, severní orientaci a podobně. Kromě toho ocením, když pod okny nebude magistrála nebo zastávka tramvaje.

Hledám byt, který by se mi mohl stát na pár dalších let domovem. Ideálně, abychom tam byli maximálně 3 a aby se osazenstvo netočilo každý semestr (budu tedy radši za pracující spolubydlící, nebo za stabilní studující). Chtěla bych se přestěhovat někam, kde si v klidu přivrtám poličky, protože budu mít v plánu tam nějakou chvíli zůstat.

Důležité jsou pro mě funkční společné prostory - především kuchyň, ve které se skutečně dá vařit (tj. s normálním sporákem, troubou, místem pro uložení potravin a podobně). Jídelní stůl, u kterého se dá společensky posedět, je taky super bonus!

Stejně tak budou kočky rády budu ráda za balkon, který by se dal zasíťovat. Pro mě je výhodou koupelna, která se dá zatemnit (občas provozuju filmovou fotografii).

Nemám preferenci ohledně čtvrti, i když by to nemuselo být hodinu od centra - když bude v okolí rozumně dostupné MHD, budu spokojená.

Jak žiju?

Byla bych ráda, kdybychom si na bytě sedl lidsky. Nemusíme být nejlepší kámoši, ale zároveň mi na spolubydlení přijde krásné to, že když má člověk zrovna mírný breakdown, najde se v kuchyni nějaké to ucho (což myslím na obě strany, ráda budu tím uchem, který si vyslechne vaše aktuální trápení). Na současném bytě jsme si zvykli sdílet některé základní potraviny a pomáhat si s nákupy, což je příjemné jak energeticky, tak finančně - ráda bych v tom pokračovala.

Jsem introvertně společenská: nepotřebuju pořádat divoké večírky, ale chtěla bych pravidelně zvát kamarády na čaj, sušenky a pokec. Nechci, aby byl problém, když u mě občas někdo přespí.

Mám ráda, když je relativně čisto. Kočky mi samozřejmě posunuly práh nepořádku někam trochu jinam, ale i tak se snažím udržovat společné prostory čisté a minimalizovat množství chlupů na podlaze. Nemám ráda nádobí ve dřezu (tj. myju nádobí).

Co se týče práce, pracuju částečně z domova. Moje současná pozice by mi měla umožnit relokovat se do Prahy, a počítám s tím, že do kanclu budu chodit tak 2 dny v týdnu.

Kočky? 🐈‍⬛

Voidi, Dvoidi - Amálka a Ludvík. Je jim teď rok a půl a jsou to sourozenci. Pořád ještě je ve hře, že se budu stěhovat pouze s Amálkou (z důvodů, které kdyžtak blíže vysvětlím v dms), ale předběžně počítám, že se mnou půjdou do Prahy oba.

Jsou poměrně způsobní, tedy až na neúnavnou touhu krást jídlo, které je potřeba před nimi vytrvale schovávat. Troufám si tvrdit, že by si mohli sednout i s dalšími kočkami, i když vyzkoušeno to nemám.

Budu ráda, pokud mi budoucí spolubydlící pomůžou s péčí o ně, když třeba odjedu na víkend (což ale nedělám až tak moc často).

Výhody mojí přítomnosti na vašem bytě

kočky zadarmo

za svůj život jsem nashromáždila různé věci, které vám můžu půjčovat (např. šicí stroj) + mám fakt hodně věcí do kuchyně, které dám do placu

ráda peču a sama to všechno nemůžu sníst

vzhledem k své současné práci vám můžu lifrovat kosmetiku a drogerii za velmi příjemné ceny

budu se s vámi dělit o fotky vlaků a o náhodná fakta z podcastů, které aktuálně poslouchám

To je snad vše; budu ráda za jakékoli info nebo za reblogy. Víc info kdyžtak ve zprávách!

[adyathemoongoddess]

Nebyla jsem tu teď asi týden ale páni a dámové, tento víkend na směně u lahůdek mi zas a opět došlo, že mistrovství světa není pro Čechy jen tak něco. Pro Čechy je to neoficiální státní svátek.

Za pultem mám šanci mluvit s velkým množstvím lidí a občas mezi sebou prohodíme pár slov. Není to vyloženě small talk, často se lidi svěřují s tím co mají jejich drahé polovičky, páni rodiče nebo děti rádi za salám, nebo že budou dělat chlebíčky (jako kdybych to nepoznala po tom co si řekli o kilo vepřové šunky a hektolitr pařížáku, zatímco se z košíku na mě směje veka).

V sobotu jsme hráli proti Švédům. Spolupracovnice mě během malých okamžiků, kdy měla čas zkontrolovat průběh hry, informovala o tom, jak na tom jsme. Když okolo nás chodili zákazníci, tak se nediskutovalo snad o ničem jiném. Informace o skóre jsme si se zákazníky vyměňovali během obsluhování a já měla takový zvláštní pocit komunity. V jistou chvíli nebyl v obchodě nikdo. Věděli jsme, kde všichni jsou. Samými nervi ohryzávají televizory. Po zápase se v zápětí v obchodě lidi zase objevili, nadšení, že Češi postupují do finále.

Dnes bylo v obchodě lidí taky málo, ale i tak jsem viděla paní ve fanouškovském tričku kupovat deset mistrovských klobás. Když sem jí je balila, ptala jsem se, jestli to je na večer. Přiznala mi, že na poslední chvíli kupuje klobásky k nim do hospody, kde se lidi budou na zápas koukat.

Z práce jsem se vrátila domů a okamžitě zapla i-vysílání. Sama obyčejně hokej nesleduji, ale vím že když příjde na okamžik jako tento; možnost vyhrát zlato na vlastní domácí půdě, tak se před ten monitor posadím a nenechám si to ujít.

Moje vysílání mělo zpoždění, každý gól mi vyspoilovali sousedi, pak celé sídliště a pak i celé město (nekecám, nevymýšlím si, nelžu, ve městě se promítalo na velkou obrazovku). Čekala jsem, že to tak bude, už pár zápasů před tím jsem slyšela výkřiky radosti z hospody u místního krámu nebo sousedy křičet z oken.

Ale říkám vám že tohle není už ani o sportu, tohle je národní hrdost. Tohle je to, co nás sbližuje. Tisícero hospod, domácností, každé náměstí v republice, zákazníci v obchodě, my všichni lidi. A radost jenom z něčeho, co vlastně ani není ve veliké škále věcí zas tak důležité.

Líbí se mi to.

[vedlejsak]

stardance 2023 je úspěšně za námi a já mám veledůležitou otázku!

Legenda:

"Promiňte, ale taková svině fakt nejsem."

Když se rozhodovalo, jestli vypadnou Tereza Mašková a Daniel Kecskeméti, nebo Josef Maršálek a Adriana Mašková, řekla Tereza Kostková, že by mohla pro dramatičnost začít příjmením Mašková – a pak vybalila tuhle legendární větu, která se navždy zapsala do našich srdcí.

Tanec Evy Adamczykové na Tělo od Ewy Farne

Naprosto epesní kombinace tance, písničky a příběhu. Eva Adamczyková měla červený pásky na všech místech, který si kdy vážně zranila (třeba na obou kotnících, co si zlomila před necelýma dvěma roky), a v podpatcích dělala přemety za doprovodu textu:

Co všechno moje tělo Co už vydrželo A dovedlo mě až tam Vždycky až tam, Tam kam mělo

(A zaslouženě dostali s Jakubem Mazůchem první dvě desítky v týhle řadě.)

Tanec na Holding Out For a Hero, který svět neviděl

Když se Darija a Dominik objevili v kostýmech Fiony a Krasoně, půlka čumblru se durdila, že je Dominik za Krasoně místo Shreka, a druhá půlka byla v ekstázi, že bude tanec na Holding Out For a Hero. A pak tanec na Holding Out For a Hero nebyl. A možná to teď zní banálně, ale určitě si pamatujete, jak jsme to v tu chvíli všichni prožívali?!

Queer probuzení Marka Ebena

Zarytý konzervativec Marek Eben byl tak hotov z Dominika Vodičky v kostýmu prince Krasoně, že začal nahlas polemizovat o tom, co by kdyby ho Dominik políbil. Posíláme duhovou klíčenku. (jo a jeho následující věta začínala "Já se vám musim přiznat", ale pak zklamal a začal mluvit o rekvizitách)

Ebenův proslov o koblize

"Ta věc exploduje při prvním kontaktu a pod velkým tlakem se vám do ústní dutiny sune neuvěřitelné množství vanilkového krému. Nestačíte to pochytat, máte to na obličeji, ale nevadí vám to, chcete to mít všude," prohlásil Marek Eben o koblize upečené Josefem Maršálkem. Jestli je to tak homoerotické úmyslně, nebo omylem, o tom můžeme jen spekulovat (stopro omylem).

"Přátelé, prosim vás, nezaobírejte se sračkama!"

Těmito slovy zakončil Pán zenu Josef Maršálek svůj děkovný projev poté, co byl vyřazen. Nikdo jsme něco takovýho nečekali ani v Český televizi, ani ve Stardance, ani od Josefa Maršálka. Bylo to úžasný.

"Béčko převálcuje áčko." "Jak ve kterým sportu."

Porotce Zdeněk Chlopčík se po souboji týmů pojmenovaných A a B v country tanci nechal slyšet, že se občas stává, že béčkovej tým převálcuje áčkovej. Načež mu olympijská vítězka a zlatá medailistika z mistrovství světa ve snowboardcrossu Eva Adamczyková odpověděla: "Jak ve kterým sportu. Já jsem to třeba ještě nezažila."

Milujem tě, Evo.

Umírající Iva Kubelková a jezevčík Bobeš

Během filmovýho večera tančila Iva Kubelková s Jakubem Prágrem waltz inspirovaný filmem Legenda o vášni, kde se mu na konci choreografie schoulila na hruď. Zatímco její dcery bulely dojetím, Marek Eben to okomentoval, že u toho vypadala jako jeho jezevčík Bobeš, na což Iva deadpanovala: "Ona se na konci zastřelila, ta hrdinka, a odešla za tím svým mrtvým vojákem. Nevím, k tulení jezevčíka bych to asi úplně nepřirovnávala."

Když Vavřinec Hradílek sjel schody na kajaku (dvakrát)

Vavřinec Hradílek. Sjel. Schody. Na kajaku. Nerozbil si při tom hubu. A pak odtancoval quickstep. A pak to celý zopakoval během finále. COŽE

[dr-viktor-talis]

Spi mé malé poupě,

spi malé holoubě,

spi mi dobrou chvíli,

hodinu, tři, čtyři,

děťátko.

Anděl boží z nebe,

opatrujž mi tebe,

aby tiše spalo,

ve zdraví zas vstalo,

děťátko.