#za chvíli

[escapefromthoughts]

byla jsem dneska po dlouhé době v národním museu a narazila jsem na krásný překladatelský klenot na informační tabulce k buližníku

a teď si představte pana Spocka

[vedlejsak]

je děsný, jak většina médií referuje o včerejší blokádě pochodu pro život a jakej na tom mají podíl hasiči a policie.

ale nevíte, jak mě žere, že zkomolili "dejte vaše pánbohy pryč od mojí dělohy" na "dejte vaše pánybohy od mojí dělohy". kde je ten skvělej rým??

[fiaskoimrvere]

My tired brain stared at this for like 2 minutes trying to figure out what fucking epiphany I'm supposed to have tomorrow before I realised that I have Polish public holidays in my work calendar and this is apparently one of them.

[punk-in-metal-detector]

Apparently I should not be here but my visage of a sad vet cat and complete inability to function like an adult has won them over

[morgan-the-lonely-brick]

Ahoj, lide čumblérovský!

Jadna má spolužačka by potřebovala vyplnění dotazníku pro odbornou práci od co nejvíce lidí. Rozhodl jsem se proto - s jejím svolením - ho sdílet i na tumblr. Prosím, prosím o vyplnění, v zájmu studentského úspěchu. Zabere jen pár minutek a je hodně inkluzivní.

Zde jest:

Menstruační zdraví - dotazník

Předem díky! 💓💓

[zootechnikovy-analy]

Stále umírám, ale míň. Je zkurv... zima ale to je detail, větší problém mi dělá ta zima zevnitř kterou jsem (jako idiot) ignoroval a schovával I sám před sebou. Chybí mi lidi. Normální lidi který jsou kamarád.

Momentálně mě lehce načali místní kravínští Ukrajinci, se kterými teď dost pracuji. Oni. Oni si všimli že mi není dobře. Já jim, jak se zdá, nejsem úplně u prdele jak jsem si myslel. Jako jo, rozbrečel jsem se, dokonce dvakrát, ale kurva jestli nejsem rád že se aspoň někdo zajímá--

Jako, nechci bejt vtěrka, ale jestli ty, člověče jež toto čteš, máš chvíli a chceš pomoci zmírající duši... Prosím. Kdokoliv. Já si tady klidně vyleju srdce někomu koho naprosto neznám, jenom když to půjde ven...

[ciernomodryhavran]

Čekáte na vlak. Čas odjezdu se blíží.

Podíváte se na tabuli, váš vlak je o 20 minut opožděn.

Podíváte se do aplikace, prý je bez zpoždění. Poslední známá stanice není ale ta, kde má teď být.

Podíváte se na interaktivní mapu. Ten vlak není nikde na mapě. Asi je ještě v Polsku.

Slyšíte rozhlas. Zpoždění se změnilo na 15 minut. Vlak je opožděn z důvodu pozdního příchodu vlaku od jiného provozovatele.

Podíváte se do aplikace. Podle ní pokračuje vlak normálně, ale poslední známá stanice je ta samá jaká byla před 15 minutami.

Podíváte se na interaktivní mapu. Dáte vyhledat vlak. Vlak ještě není v Česku.

Podíváte se zpět do aplikace. Ta si už uvědomila že vlak má zpoždění. Podle ní je to jenom 7 minut.

Vrátíte se zpět na interaktivní mapu. Úplně obnovíte stránku. Vlak se tam objeví, ale pod jinou značkou. Stojí ve stanici, kterou aplikace označila jako poslední známá. Nehýbe se. Zpoždění je podle toho 20 minut.

Stránka automaticky načte novou polohu vlaků. On se pohnul!

Ach, tak nic, jen se stránka vycentrovala.

Podle aplikace už vyjel z hlavního nádraží. Poslední známá stanice je stále ta stejná jak předtím.

V aplikaci má zpoždění 7 minut, na tabuli 15 a na interaktivní mapě 20.

Na kolej kam normálně stojí váš vlak přijíždí jiný.

Zkusíte zase resetovat stránku. Vlak je stále na stejném místě, stále s jiným kódem.

Na tabuli se ukáže kolej kam vlak přijede. Spolu s hloučkem lidí se přesunete tam.

Zkontrolujete aplikace. Ta si konečně uvědomila, že vlak je opožděn o hodně víc než si myslela.

Podíváte se na mapu. Vlak má už správnou značku. Už je v hlavní stanici. Za čtyři minuty by měl dojet.

Zkontrolujete si místenku. Jdete na danou stranu nástupiště. Počítáte, kde váš vagon bude asi stát.

Za chvíli se vlak objeví v zatáčce. Konečně přijel.

Netrefili jste místo vagónu, musíte jít kousek dál.

Podíváte se na čísla sedaček, nastoupíte na té straně, kde to číslo je nejblíže vašemu místu.

Špatně. Vaše sedadlo je na té druhé straně vagónu.

Projdete mezi lidmi. Najdete vaše místo, nikdo ho nezasedl.

Sednete si. Máte místo u okna. Konečně jedete domů.

[the-vegetation-in-question]

Už je to sice nějakou dobu, co jsem se odstěhovala, ale protože můžete dostat děvče z Mendlova náměstí, ale Mendlovo náměstí z děvčete nikdy, anžto tento zážitek vás poznamená víc než cejchování, Zkouška trav a rakovina plic dohromady, představuji vám:

✨MENDLÁK GOTHIC ✨

(aneb Kdyby Stephen King nenapsal Zkratky paní Toddové, napsala bych je já - tak, jako všechny tyto příběhy napsal sám život)

Ve vzduchu se vznáší smrad. Zvěsti říkají, že jde z pivovaru. Ty v něm cítíš továrnu na výrobu gumy, gymplácká léta a zmařené sny. Nepleteš se. Pivovar je Starobrno.

Vejdeš do Alberta, je osm ráno. Moravský bochník je ve slevě za 26 korun, regál je prázdný. Pečivo není. Vejdeš do Alberta, jsou tři odpoledne. Moravský bochník je ve slevě za 26 korun, regál je prázdný. Pečivo není. Vejdeš do Alberta, je osm večer. Moravský bochník je ve slevě za 26 korun, regál je prázdný. Pečivo není. Možná nikdy nebylo. Nevzpomínáš si, jak vypadá obal Moravského bochníku. Nikdy jsi ho neviděl*a. A nikdy neuvidíš.

Přijíždí šalina číslo 1. Směr Pisárky, usoudíš bláhově. Na čele šaliny je nápis se šipkou. Znaky pod ním nejsou v žádném ze kdy existujících živých či mrtvých lidských jazyků.

Světelná tabule ohlašuje příjezd šaliny číslo 5. Přijíždějí čtyři šestky za sebou. Šalina číslo 5 stojí na slepé koleji. Stojí tam už roky. Ještě před chvílí tam nebyla. Odjíždí s rozsvíceným nápisem NENASTUPUJTE. V kabině nikdo není.

Při výstupu z MHD stoupneš přímo do tmavé kaluže. Přinejmenším na 50 % je to krev. Pravděpodobnost se zvyšuje, máš-li v tu chvíli na nohou lodičky.

Když vycházíš z Kouřícího králíka, je čtvrt na dvě ráno. Možná jsi přišel ve tři odpoledne, možná v deset večer, možná ve čtyři v noci (proč mají pořád otevřeno?), nezáleží na tom, když odcházíš, je čtvrt na dvě ráno. Při odchodu ti na cestu hraje živý jazz. Kapela je dávno pryč.

"Skočím jenom pro víno a pro pečivo na zítřek," řekne ti tvůj muž před Albertem. Čekáš venku. "Jdu pro dvě věci, za minutu jsem tu." Už měl být zpátky. Skrze skleněné dveře sleduješ frontu, nedohlédneš na její konec. Tvůj muž v ní nestojí. Proč se ještě nevrátil? Jak vypadal? Na koho tu vůbec čekáš? Jak dlouho už tu čekáš? Tvůj muž se vrací. Oba máte ve tvářích vepsaná desetiletí navíc a skráních šedo. Pečivo zapomněl.

Ráno vstáváš na autobus, kterým jezdíš denně. Zastávka tam není. Cedule chybí, absence jízdního řádu je bolestně hmatatelná. ZASTÁVKA PŘESUNUTA, hlásá nápis s velkým červeným křížem. Vyměníš si pohled s člověkem stojícím vedle tebe, v jeho znavených očích čteš nevyslovenou otázku a poslední záblesk zoufalé naděje, přičemž nebožák už předem tuší, že je marná. Odpovídáš mu beze slov se stejnou hlubokou rezignací vtištěnou do kontur vlastních rysů. Nevíš, kam byla zastávka přesunuta. Nikdo to neví. Možná na jinou úroveň existence. Možná do Prahy.

V 17:59 vyrážíš od letohrádku Mitrovských na divadelní zkoušku, která začíná v 18:00. Rozhodneš se zkrátit si cestu myší dírou za teplárnou. Nekonečně dlouho jdeš tmou. Nevidíš na krok. Zvuky civilizace se stávají matným tušením v dáli. Zapomeneš, který je rok, tvář svého otce a vlastní jméno. Projdeš ohněm a smrtí. Náhle tě vítá světlo a šňůry s vlajícím prádlem. Jsi u Lumosu, je 17:58. Jsi tam první.

Sleduješ, jak se havrani houfují v korunách stromů. Přinejmenším naivně doufáš, že se pod černou masou stále nacházejí stromy. Jistota se s každou další hodinou a každým dalším přiletěvším opeřencem vytrácí. Nevidíš ani zeleň, ani nebe. Jsou zticha. Děsíš se okamžiku, kdy jejich hlasy zazní v unisonu. Sedí. Vyčkávají. Spatříš ještě někdy slunce? Kdoví.

Jdeš kolem Hrachoviny. Alespoň tak jí někteří místní říkají, jiní s hrůzou v očích tlumí hlas. To, jak se pohnula tvým směrem, jakmile jsi odvrátil*a zrak, se ti určitě jen zdálo. Z jakéhosi jistě zcela nesouvisejícího důvodu se následujících několik let odmítáš dívat na desátou epizodu třetí série Doctora Who. Při čekání na rozjezd máš pocit, že ti socha cosi nesrozumitelně šeptá hlasy současných významných osobností města Brna. Když v její blízkosti jednou nedopatřením vyslovíš jméno úřadující imperátorky, zničehonic se odnikud srotí vyděšený mnohohlavý dav a ucpe ti ústa knedlíčkem z bistra Dragon III. Ona tam je. Slyší. Čeká. Nechceš přece, aby se probudila. Nechceš upoutat její pozornost.

DARUJ KREV, spatříš jednoho dne z kuchyňského okna billboard. Je vidět i ze všech ostatních oken. I z těch na opačnou světovou stranu. DARUJ KREV, vyzývá tě přes koruny stromů. Neříká komu. Konečně jednoho dne sebereš odvahu a jdeš si ho prohlédnout zblízka. Na ploše není žádný kontakt ani jakákoli další informace. DARUJ KREV, přikazuje ti billboard.

Všude je zábradlí. Není náměstí, jen zábradlí. "To aby lidi ze zastávek nevbíhali do kolejí a do silnice," říkali. Nevbíhají. Není úniku. Zastávky se plní plačícími přeživšími. Už není kam jít. "Ale prý támhle nějaký kousek zase odstraní, aby se tu lépe přecházelo," uslyšíš za sebou konejšivý hlas. Ohlédneš se po jeho původci. Vidíš jen zábradlí.

Slyšíš vzdálené zvuky koncertu z Výstaviště. Jednou je osm večer v pátek, jindy nedělní poledne nebo Štědrý den. Na Výstavišti se vždycky hraje a ty nemůžeš vyvětrat. Pokud jsi tak pomýlený*á a přesto to uděláš, po zásluze tě ztrestá hlas, jenž ti ve tři hodiny ráno pod oknem hlasitě a za použití kompletní sady argumentačních faulů vysvětlí, proč jsou Slováci nejhorší zaměstnanci.

Za kontejnerem u zastávky zahlédneš stín. Je to potkan? Včera to určitě byl potkan. Neuvažuješ nad tím, proč onen stín tentokrát běhá po dvou a zdá se být signifikantně větší než den předtím, ani proč má najednou tolik zubů. Bože, tolik zubů.

(Disclaimer: omlouvám se všem bizarním místům, bytostem a událostem, které jsem do výčtu nezahrnula, má paměť podobna jest ementálu a po dvou letech na Mendlově náměstí bez pračky a s plísní v komoře jsem ráda, že po nocích nevídám tančící luskouny, tzn. milé děti, neutrácejte za halucinogeny, přestěhujte se na Mendlák, xoxo)

[natythefanatic]

Drahé čumblérstvo, přináším Anděl Páně fanarty na začátku podzimu. S tím, že jejich designy jsem si trochu okořenila a udělala si pro ně vlastní hlavokánony.

Uriáše jsem prostě více počertila a Petronel dostal mráčkové vlasy. Moje jediné odůvodnění, ty jeho kudrlinky mi je připomínají. A samozřejmě se mění na základě toho jak se cítí, zkuste mě zastavit předtím, abych postavám nedala expresivní vlasy.

A ještě chvíli budu kecat o svých hlavokánonech. Protože dle m��ho skromného názoru, potom, co se ti dva eventuálně dají dohromady, tak Petronel si není vůbec vědom, že celé nebe o nich dvou už dávno ví. Takže, když je někdo zmerčí spolu, začne Uriášovi nadávat ve svém klasické stylu a dělá jak ho vůbec nemá rád (nikdo mu to nežere).

Tady je mini komiks jako bonus. Děkuji za pozornost.

[willowmaidsworld]

Růže jsou rudé

Za chvíli máme prvního máje

(Ukradeno z instagramu)

[kocourmokroocko]

Neni to soutěž a chápu, že každej majitel psa si myslí, že jeho pes je nejlepší pes, co kdy propesionálně pesil, jasný, ale. Vyslyšte mě. Arnold dostal nový hrajátko (lišáka Drzouna) a když jsme mu dali večeři, chvíli u ní nerozhodně stál, načež se otočil na obrtlíku, odběhl, vrátil se s Drzounem, opatrně ho položil vedle misky, aby jeho novej kámič nestrádal hladem, přátelsky ho olíznul, a až pak se jal jíst.

Takže jakože neřikám, že můj pes je nejlepší pes na světě. Jen řikám, že můj pes JE, objektivně, nejlepší pes na světě, a půjdu ohledně toho na pěsti, kdykoliv, kdekoliv, veliké železné prsteny povoleny

(Klidně mi hoďte fotky a důkazy o kvalitě vašich psů jako výzvu na souboj, slibuju, že si za to dáme vzájemně přes držku irl a vůbec to neni z mojí strany grift, jak obdržet roztomilý fotky psů.)

[adyathemoongoddess]

Nebyla jsem tu teď asi týden ale páni a dámové, tento víkend na směně u lahůdek mi zas a opět došlo, že mistrovství světa není pro Čechy jen tak něco. Pro Čechy je to neoficiální státní svátek.

Za pultem mám šanci mluvit s velkým množstvím lidí a občas mezi sebou prohodíme pár slov. Není to vyloženě small talk, často se lidi svěřují s tím co mají jejich drahé polovičky, páni rodiče nebo děti rádi za salám, nebo že budou dělat chlebíčky (jako kdybych to nepoznala po tom co si řekli o kilo vepřové šunky a hektolitr pařížáku, zatímco se z košíku na mě směje veka).

V sobotu jsme hráli proti Švédům. Spolupracovnice mě během malých okamžiků, kdy měla čas zkontrolovat průběh hry, informovala o tom, jak na tom jsme. Když okolo nás chodili zákazníci, tak se nediskutovalo snad o ničem jiném. Informace o skóre jsme si se zákazníky vyměňovali během obsluhování a já měla takový zvláštní pocit komunity. V jistou chvíli nebyl v obchodě nikdo. Věděli jsme, kde všichni jsou. Samými nervi ohryzávají televizory. Po zápase se v zápětí v obchodě lidi zase objevili, nadšení, že Češi postupují do finále.

Dnes bylo v obchodě lidí taky málo, ale i tak jsem viděla paní ve fanouškovském tričku kupovat deset mistrovských klobás. Když sem jí je balila, ptala jsem se, jestli to je na večer. Přiznala mi, že na poslední chvíli kupuje klobásky k nim do hospody, kde se lidi budou na zápas koukat.

Z práce jsem se vrátila domů a okamžitě zapla i-vysílání. Sama obyčejně hokej nesleduji, ale vím že když příjde na okamžik jako tento; možnost vyhrát zlato na vlastní domácí půdě, tak se před ten monitor posadím a nenechám si to ujít.

Moje vysílání mělo zpoždění, každý gól mi vyspoilovali sousedi, pak celé sídliště a pak i celé město (nekecám, nevymýšlím si, nelžu, ve městě se promítalo na velkou obrazovku). Čekala jsem, že to tak bude, už pár zápasů před tím jsem slyšela výkřiky radosti z hospody u místního krámu nebo sousedy křičet z oken.

Ale říkám vám že tohle není už ani o sportu, tohle je národní hrdost. Tohle je to, co nás sbližuje. Tisícero hospod, domácností, každé náměstí v republice, zákazníci v obchodě, my všichni lidi. A radost jenom z něčeho, co vlastně ani není ve veliké škále věcí zas tak důležité.

Líbí se mi to.

[vedlejsak]

stardance 2023 je úspěšně za námi a já mám veledůležitou otázku!

Legenda:

"Promiňte, ale taková svině fakt nejsem."

Když se rozhodovalo, jestli vypadnou Tereza Mašková a Daniel Kecskeméti, nebo Josef Maršálek a Adriana Mašková, řekla Tereza Kostková, že by mohla pro dramatičnost začít příjmením Mašková – a pak vybalila tuhle legendární větu, která se navždy zapsala do našich srdcí.

Tanec Evy Adamczykové na Tělo od Ewy Farne

Naprosto epesní kombinace tance, písničky a příběhu. Eva Adamczyková měla červený pásky na všech místech, který si kdy vážně zranila (třeba na obou kotnících, co si zlomila před necelýma dvěma roky), a v podpatcích dělala přemety za doprovodu textu:

Co všechno moje tělo Co už vydrželo A dovedlo mě až tam Vždycky až tam, Tam kam mělo

(A zaslouženě dostali s Jakubem Mazůchem první dvě desítky v týhle řadě.)

Tanec na Holding Out For a Hero, který svět neviděl

Když se Darija a Dominik objevili v kostýmech Fiony a Krasoně, půlka čumblru se durdila, že je Dominik za Krasoně místo Shreka, a druhá půlka byla v ekstázi, že bude tanec na Holding Out For a Hero. A pak tanec na Holding Out For a Hero nebyl. A možná to teď zní banálně, ale určitě si pamatujete, jak jsme to v tu chvíli všichni prožívali?!

Queer probuzení Marka Ebena

Zarytý konzervativec Marek Eben byl tak hotov z Dominika Vodičky v kostýmu prince Krasoně, že začal nahlas polemizovat o tom, co by kdyby ho Dominik políbil. Posíláme duhovou klíčenku. (jo a jeho následující věta začínala "Já se vám musim přiznat", ale pak zklamal a začal mluvit o rekvizitách)

Ebenův proslov o koblize

"Ta věc exploduje při prvním kontaktu a pod velkým tlakem se vám do ústní dutiny sune neuvěřitelné množství vanilkového krému. Nestačíte to pochytat, máte to na obličeji, ale nevadí vám to, chcete to mít všude," prohlásil Marek Eben o koblize upečené Josefem Maršálkem. Jestli je to tak homoerotické úmyslně, nebo omylem, o tom můžeme jen spekulovat (stopro omylem).

"Přátelé, prosim vás, nezaobírejte se sračkama!"

Těmito slovy zakončil Pán zenu Josef Maršálek svůj děkovný projev poté, co byl vyřazen. Nikdo jsme něco takovýho nečekali ani v Český televizi, ani ve Stardance, ani od Josefa Maršálka. Bylo to úžasný.

"Béčko převálcuje áčko." "Jak ve kterým sportu."

Porotce Zdeněk Chlopčík se po souboji týmů pojmenovaných A a B v country tanci nechal slyšet, že se občas stává, že béčkovej tým převálcuje áčkovej. Načež mu olympijská vítězka a zlatá medailistika z mistrovství světa ve snowboardcrossu Eva Adamczyková odpověděla: "Jak ve kterým sportu. Já jsem to třeba ještě nezažila."

Milujem tě, Evo.

Umírající Iva Kubelková a jezevčík Bobeš

Během filmovýho večera tančila Iva Kubelková s Jakubem Prágrem waltz inspirovaný filmem Legenda o vášni, kde se mu na konci choreografie schoulila na hruď. Zatímco její dcery bulely dojetím, Marek Eben to okomentoval, že u toho vypadala jako jeho jezevčík Bobeš, na což Iva deadpanovala: "Ona se na konci zastřelila, ta hrdinka, a odešla za tím svým mrtvým vojákem. Nevím, k tulení jezevčíka bych to asi úplně nepřirovnávala."

Když Vavřinec Hradílek sjel schody na kajaku (dvakrát)

Vavřinec Hradílek. Sjel. Schody. Na kajaku. Nerozbil si při tom hubu. A pak odtancoval quickstep. A pak to celý zopakoval během finále. COŽE

[pepinobambino]

Fanfikce na houby

Hluboko ve Smětínském lese se jednoho časného rána objevila dvojice Zvláštních vyšetřovatelů. Byl podzim a byla pekelná zima, taková, která je tak nenápadná, že si po prvních minutách venku myslíte, že je vlastně hezky, ale po půlhodině vám dojde, že jste nechali šálu i čepici doma a že jste už moc daleko, abyste to napravili. Byl to zákeřný podzimní mrazík, který Vyšetřovatelům lezl za svetry a kabáty.

„Ještě minulý týden bylo teplo,“ mrmlal Lafka, ruce hluboko v kapsách, ve snaze se zahřát.

„Nic se neboj, příteli, dej tomu hodinu a vysvitne sluníčko. Mezitím tě může hřát vřelost a upřímnost našeho přátelství, spolu s vlasteneckou hrdostí. Podívej se kolem sebe! Ten les, ty rozkošné chuchvalce mechu všude kolem! A ty muchomůrky, no řekni, kde jinde uvidíš takovou krásu?“

Olbram kráčel o několik kroků před ním s proutěným košem a rozhlížel se kolem sebe jako o život. Vyhlížel houby, které by si mohl odnést domů, usušit, uvařit, osmažit a naházet do bramboračky. (Nebo prodat. Dost silně o tom uvažoval – mohl by dojet někam dál od Díry, najít nějaké malomyslné měšťáky a nacpat jim menší hříbky pod nos.)

„Ostatně ti to prospěje. Trávíš moc času v kanceláři a já opravdu nemám zájem, aby ses proměnil v nějakou přerostlou krysu.“

„Hm, tomu bych se taky rád vyhnul.“

Společně se vydali hlouběji do lesa, obrněni Lafkovou rybičkou, Olbramovou pistolkou a jedním pórkem, bez kterého ven nevycházeli. Dohromady zatím našli tři hříbky, a tak se chtě nechtě museli vydat vstříc nebezpečí temného Dírského hvozdu.

Byli ovšem neohrožení.

„Lafko!“

„Neřvi! Jsme v lese, co je?“

„Kde jsi?“

„No, tady.“

„Kde tady?“

„U toho stromu.“

„Tak počkej, jdu za tebou.“

„Ne, ty počkej, já – moment…“

„Copak, příteli?“

„Proč… proč jsou tady… jak to podat… jsou tady takové zelené muchomůrky. S modrými tečkami. Které svítí.“

„Aaaaa, ty jsi našel Zelenku Plískavou! Tak ji v tom případě opatrně, ale velmi opatrně obejdi, a až bude z dohledu, začni utíkat.“

„Cože?“

„Není času nazbyt, kamaráde, utíkej,“ s tím se Olbramův hlas vzdálil rychlostí světla.

Lafka se na houbu zadíval a vyhodnocoval nebezpečí. Rozhodl se, že mu za to nestojí, a velice pomalu, aniž by spustil oči z houby, se vydal dál do lesa. Nakonec doklusal až k Olbramovi, který postával na mýtině jen o kousek dál.

„Co to… ehh, počkej… se vydýchám… ufff… sakra… co to… co to mělo znamenat?“

„Houbaření zdar, kamaráde, už jsem se bál, že tě dostala. Ale to nic, o to se nemusíš bát, stačí, když se jim vyhneme, jsou poměrně vzácné. A podívej, co jsem za tu chvíli našel! Jsme na dobré stopě, Palaméde, ještě chvilku a budu mít plný koš!“

„To je… ufff, báječné, Olbrame. Já si tady na chvilku… na chvilku sednu.“

„Jak je ctěná libost. Já si to tady proběhnu, ještě že jsem si vzal svoje boty od Aniďas, jinak bych té pekelné houbě takhle rychle neutekl. Nechceš si je pořídit taky?“

„Aniďas… jo, jasně. Hele, radši běž, já tě zase doženu, ale neběhej.“

„Půjdu do támhle toho kopečka, tam to vypadá velice slibně,“

Rozjařeně se usmál a Lafka už jen sledoval záda svého kamaráda, jak se mu vzdalují v lese.

Po chvíli, kdy popadl dech, se rozhodl zvednout. Najít Olbrama vůbec nebylo těžké – stačilo jít za nadšenými zvuky a výkřiky jako: „No teda!“ a „To je ale macek!“

Zahlédl Olbrama mezi stromy, jak se sklání k nějaké houbě. Lafku si očividně nevšiml. Stál tak hezky ve stráni, že… Lafka si vybral jednu pěknou šišku, zamířil a mistrovským hodem trefil Olbrama přímo do zad.

„Aaaaa,“ ozvalo se lesem, jak se Olbram nekontrolovatelně valil dolů, košík těsně za ním. Lafka se smál, dokud si neuvědomil trajektorii Olbramova pádu. Už na tom nezáleželo, protože mrknutím oka se Olbram svalil na Lafku. Byl to tak nešikovný pád, že Olbram nakopl nejen svého kamaráda, ale i sám sebe. Jedinou světlou stránkou bylo, že padl do měkkého – tedy na Palaméda.

Takové klišé, říkáte si, pánové, ale pojďme vzít příležitost za pačesy.

Olbram se nešikovně posunul, až byl jeho obličej jen několik centimetrů od Lafkova, vlasy mu romanticky padaly do očí.

Dobře, Mede, říkal si Lafka, jenom klid. V klidu, nic se neděje, není ti patnáct, nezjišťuješ rozsahy své sexuální orientace, tohle tě nemůže vyvést z míry. Vůbec ne, jenom se mu moc nedívej do obličeje, do očí vůbec ne, moc dobře víš, jak to s těma jeho očima máš. Prostě se zaměř na něco, co tě znechutí, dokud se nezvedne. Mysli na kancelář, ano, kancelář, ty podělané kapající trubky, ten… idiote! Co jsme si teď řekli o těch očích, sakra, teď už se jinam nepodívám. Výborně. Výborně, no, to jsi teda posral, ty je… aa, bože můj, on pohnul hlavou, je blízko. Vzpamatuj se! Vypni homosexuální myšlenky, šlo ti to celou střední!

Zatímco Olbram si myslel: Aaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaa-

Bylo to skutečně romantické, dokud sebou Olbram neškubnul a nevyskočil, při čemž nechtěně, ale citelně kopnul Lafku do holeně.

„Moje houby!“

„Tvoje houby…“ Lafka ještě chvíli ležel na zádech, než v sobě našel vnitřní sílu na to zvednout se. Pozoroval Olbrama, jak s nešťastným kňučením sbírá svoje hříbky.

,,Poslyš, Olbrame, já-”

Začal Lafka, když mu pod nohou něco ruplo. Olbram ztuhnul a pomalu se otočil jeho směrem. Lafka zvedl nohu akorát ve chvíli, kdy se ze zeleno-modré houby začal valit modrý kouř.

„A jéje.“

----------------------------------

Děkuji za pozornost, hezký lov. - pepino

[hvezdnastreka]

Tohle možná bude trochu radikální take, ale třeba bychom mohli na chviličku přestat s těmi "Petr Pavel je můj prezident ❤️" a "Hihihi, koukněte, Petr Pavel houbaří! Úplně jako můj tatínek.", když letí do Izraele potřást si ruku muže, který režíruje genocidu lidu, jejichž zem Česko pomohlo okupovat. Neříkám, že je nějaký český prezident, který by se proti Izraeli postavil, ale Petr Pavel je pořád politik. Je fajn na chvíli nemít za prezidenta úplného budižkničemu, ale není to váš kamarád. Taky jsem tomu na chvíli propadla, takže to nemusí nikdo brát jako útok na jejich osobu, ale když se na tom zamyslíte na pět minut, uvědomíte si, že říct něco tak parasociálního jako "Oni jsou jak tatínek a maminka našich států 🥺" o dvou politicích je naprosto šílené.

[humrpocesku]

Drahý čumblre, máme tu zase ornitologické okénko, protože, prosím pěkně, cestou na vlak jsem u nás na Sázavě narazila na trans kačera.

Začneme základy - samce kachny divoké od samice odlišíme takřka vždy s naprostou jistotou podle zobáku, který je u samců sytě žlutý, zatímco u samic je zabarven do oranžova nebo hněda a většinou na sobě má tmavé skvrny. Proč se řídit podle barvy zobáku a ne prostě podle toho, že je samice celá hnědá, zatímco samec má výraznou zelenou hlavu a tak dále? To proto, že na jaře začnou samci přepeřovat a "obléknou si" krycí šat, který je shodný se zbarvením samic. Právě v tuto chvíli se dají kačeři od kachen rozpoznat právě jen podle toho zobáku.

A teď k jedinci na fotce. Když se podíváte na zobák, můžete vidět, že je oranžový s tmavými skvrnami, tedy typicky samičí. Zbarvení peří by ale odpovídalo na samce, byť hlava není zelená celá, ale je zelené pouze její temeno a zátylek. Na tom však není nic až tak zvláštního, v období přepeřování samci pochopitelně nemají hned zase zelenou celou hlavu.

Problém je v tom, že teď je únor. A v únoru už mají kačeři přepeřování do svatebního šatu dávno za sebou, jedince, co nemá zelenou kebuli, byste na rybníce hledali horko těžko. A druhým problémem je tedy "nesmyslná" kombinace zabarvení zobáku vůči zabarvení peří.

Takže... Co se stalo? Inu, tenhle jedinec se docela jistě vylíhl jako kachna, samice. A s největší pravděpodobností mu v průběhu života selhal vaječník, specificky levý (ono totiž ptáci jiný ani nemají). V těchto případech dochází k tomu, že jedinec začne přebírat chování samců a zároveň tedy i jejich zbarvení, je temperamentnější, dokonce se i může snažit spářit s kachnami-samicemi. A teď k tomu komplikovanějšímu a ne tak probádanému. Podle všeho u těchto kachen může dojít i k tomu, že jim naroste penis, který by dle všeho mohl být zřejmě i funkční. Bohužel se toho o této problematice neví tolik, aby se to dalo říci s naprostou spolehlivostí.

Ještě bych chtěla dodat, že trans nemusejí být jen kachny divoké, ale třeba i jiné druhy vrubozobých. Tento jev byl zaznamenán například ještě u kachniček mandarínských, kterých je jen tak mimochodem jak nas*áno v Brně.