#bílý tygr

[humrpocesku]

Ahojahoj! Na svém Instagramu jednou za uherský rok dělám informační okénka, co se týkají zvířat a problémů a zajímavostí s nimi spojenými. Tentokrát dělám maličkou osvětu o bílých tygrech a rozhodla jsem se to sdílet i tady. Prostě proto, že to je potřeba. Prosím, pokud máte trošku času, přečtěte si aspoň kousíček. Díky!

Inu, začnu - napadá vás, co se Česka týče, zoologická zahrada, která by měla bílé tygry? Kromě té liberecké, kde je chovali od roku 1994 a v tuto chvíli už teda mají zřejmě jen poslední tygřici na dožití. A taky kromě těch pochybných soukromých institucí, jako je třeba Dvorec. Ten je totiž akorát součástí tohohle problému… a taky mnoha dalších, ale o tom jindy. Každopádně by vás ale žádná jiná česká zoo krom Liberecké napadat neměla, protože jinak je měli akorát v Hodoníně a to se jednalo o zabavené jedince, kteří se tam dlouho neohřáli.

No a proč že mají tyhle tygry jen v Liberci? Je to fakt tim, že by to byla taková vzácnost, je snad těžké se k nim dostat? Ano i ne - bílých tygrů je samozřejmě méně než těch klasicky zbarvených, o ohrožený druh se však nejedná. V první řadě proto, že to ani žádný samostatný druh a ani poddruh není. Jejich chov prakticky nemá žádný jiný smysl než ten estetický. A s tím jde v ruku v ruce celá řada problémů. Zjednodušeně by se tedy dalo říct, že mnohé zoo chov bílých tygrů nepodporují už jen proto, že je prostě nemorální.

Jak jsem již sdělila, bílý tygr není žádný druh ani poddruh tygra, jak to právě třeba soukromé zoo často rády prezentují. Nejedná se tudíž ani ohrožené zvíře. Bílý tygr není nic jiného než normální tygr, ovšem s leucismem. K tomu dochází, má-li zvíře nedostatek pigmentových buněk, ať už na celém těle nebo pouze jeho částech, Zvíře je pak tedy bílé, případně bělější, než by mělo - častí jsou třeba leucistní kosi nebo kavky. U tygrů dochází k tomu, že jim zmizí rezavé zbarvení srsti. Je důležité si leucismus neplést s albinismem.

Roku 1951 bylo v Indii polapeno jediné bílé tygří mládě. Poslední divoký bílý tygr byl spatřen a následně zastřelen o 7 let později. Další ověřené záznamy o bílých tygrech v divočině neexistují.

Ono kotě, které bylo v padesátých letech odchyceno, byl samec, kterého pojmenovali Mohan. Jeho matka i sourozenci, což byli zdánlivě obyčejní tygři, byli zabiti. Dospělý Mohan se následně spářil s (opět normální) tygřicí. Narodila se ovšem samá oranžová mláďata. Když dospěla, nechali Mohana spářit se s jednou z jeho dcer. A kupodivu, ve vrhu byla bílá mláďata. Tak se zjistilo, že leucismus u tygrů se dá geneticky předávat, respektive že leucismus u tygrů je vázán na recesivní gen. Jednoduše řečeno - otec i matka musí mít abnormální gen, v tomto případě gen na nějž je vázán leucismus, aby se mohlo narodit požadované bílé mládě.

Jedna z několika dalších Mohanových dcer, tentokrát již z "úspěšných bílých vrhů", Mohini, pak na počátku 60. let po dlouhém smlouvání odcestovalo do USA. Roku 1963 se bílí tygři objevili poprvé i v Británii, konkrétně v Bristolu. Ve stejný rok tato zoo obdržela i přímo jednu Mohanovu dceru.

A tak nějak započal velký bílý tygří incest, který přetrvává až dodnes.

Podtrženo, sečteno: veškeří známí bílí tygři na světě jsou potomky Mohana narozeného v půlce minulého století. Všichni jsou si vzájemně příbuzní a neustále se mezi sebou kříží. Bezesporu víte, jak to fungovalo u Habsburků - úplně stejně. A taky jistě víte, jak kvůli tomu někteří dopadali a vypadali. U bílých tygrů tomu není jinak. Bílí tygři trpí různými genetickými vadami. U některých jedinců se projevují více, u jiných méně. Časté je šilhání, deformace pátaře, nefunkční orgány či jejich selhávání, vtočené nohy/tlapy. Všichni bílí tygři vidí hůře než jejich tradičně zbarvení příbuzní, přičemž spousta z nich trpí fotofobií, tedy náchylností na světlo. Dokonce i neobvykle a negativně reagují na anestezii. Vůbec nejhůře na tom ovšem byl samec Kenny, který uhynul v záchranném centru pro velké kočky roku 2008. Byl sebrán původnímu chovateli.

I potomci bílých tygrů, kteří mají normální zbarvení, trpí různými vadami, včetně zmiňovaného šilhání. Na recesivní gen leucismu u tygrů je totiž přímo vázané - onen gen působí, že oční nerv je veden ze špatné strany.

Taky je dobré zmínit, že většina potomků bílých tygrů (a jim příbuzným), kteří se nenarodí s požadovaným zbarvením, je následně usmrcena. Protože chovatelům k ničemu nejsou. Většinou.

Co všechno se stalo za Mohanova života:

25. května 1951: Lesní dělník hlásil, že viděl mládě bílého tygra.

26. května 1951: Matka mláděte a dva z jeho tří sourozenců byli zastřeleni a zabiti.

27. května 1951: Maharaja Martand Singh zajal bílé mládě, které posléze pojmenovali Mohan.

28. května 1951: Mláděti se podaří prchnout a velká skupina lidí jej vyráží znovu lapit.

29. února 1952: Normálně zbarvená tygřice jménem Begum je zajata.

30. dubna 1955: Begum porodila samce a dvě samice. Všechna oranžová, stejně jako veškerá mláďata v jejích následujících dvou vrzích.

Prosinec 1957: Mohan byl spářen s Radhou, jeho čtyřletou dcerou z druhého vrhu s Begum.

31. října 1958: Radha porodila vrh složený ze 4 bílých mláďat: samce a 3 samic. Byli pokřtěni Raja, Rani, Sukeshi a Mohini. Následně:

Samec a jedna samice (Raja a Rani) byli darováni zoologické zahradě v New Delhi. Mohini byla převezen do Washingtonu D.C. Sukeshi, Mohanova vnučka, byla ponechána pro páření s Mohanem a zůstala s ním, dokud nebyl stažen z chovu, načež byla ubytována se svým synem v naději, že se rozmnoží. Mohan nejevil zájem o páření a po 6 letech bez úspěchu byla i ona přemístěna do zoologické zahrady v New Delhi, kde 2. února 1975 zemřela.

Květen 1964: Raja a Rani, tedy sourozenci, byli spářeni. Rani porodila dvě bílá mláďata, samce a samici. Samici zabili, samce silně "pošramotila". Samec 'Tippu' přišel o ocas a byl s velkými obtížemi vychován lidmi.

Srpen 1965: Rani se narodila dvě bílá mláďata. Obě zemřela v důsledku zanedbání péče.

19. prosince 1965: Rani se o 4 měsíce později narodila další 3 bílá mláďata. Byla ponechána v její péči jen něco málo přes měsíc, načež o ně ztratila zájem a musela být vychována lidmi. Samice umírá ve věku 17 měsíců a jeden samec umírá 17. dubna 1967 během přepravy do USA. Chov Rani pokračoval a dohromady porodila 20 bílých mláďat.

19. prosince 1969: Mohan zemřel ve věku 19 let a 7 měsíců. Všichni bílí tygři v zajetí pocházejí z Mohana, což vysvětluje jejich genetické potíže.

A na závěr ve zkratce ještě jednou a rychle: bílí tygři nejsou samostatný druh ani poddruh, natož aby potřebovali ochranu; všichni jsou jen produkty inbreedingu čili příbuzenské plemenitby, důsledkem čehož trpí četnými zdravotními problémy. Tak na to do budoucna myslete, než budete jejich vlastně docela zbytečnou existenci svými penězi podporovat. A ještě cituji: „Bílí tygři jsou uměle vypěstovaná aberace některými zoologickými zahradami, soukromými chovateli cirkusy, kteří tak činí spíše z ekonomických důvodů než z důvodů ochrany." Protože lidi jsou blbí a moc rádi zaplatěj, aby tyhle "strašlivě ohrožený a vzácný" miciny viděli. Pís!

...kecám, ještě nekončím. Ale tohle bude už jen takov�� malý dodatek, jen překopíruju svoje instagramové příběhy a vložím je sem. Týkají se bílých tygrů v Česku.

[eastern-lights]

Miluju, jak lokomotivy od osobáků v Moravskoslezském kraji mají jména jako Květuška nebo Drahuška...

A pak ti přijede ECčko, 2 hodiny pozdě jak největší boss a ta bestia hranatá, co ho táhne, se jmenuje kurva Bílý tygr.

Jakože okej, Tygře, gratuluju ti k tvému big boy jménu, ale Květuška aspoň byla na čas.

[necroticblue]

múza/šelma

Pro lidi s uměleckejma sklonama je těžší se vyléčit z porouchaný hlavy. Proč si myslíte, že je všude tolik uměleckých děl, básní i písní o smutku, a tak málo o štěstí? Oni se totiž vlastně vyléčit nechtěj, a když už, tak jen naoko, jen povrchově. Vyřešit pár menších symptomů, který přímo ohrožujou každodenní fungování, ale nechat příčinu, která bude dál řvát o pomoc prostřednictvím pláten, papírů či tónů. Umělci si svůj splín hýčkaj, krměj ho a rozmazlujou jako svý prvorozený dítě, jen aby nepřestali tvořit. Kdo by taky chtěl opustit svou vášeň díky takovýmu nevýraznýmu detailu jako toho, že se už nechce zabít? Kdo by chtěl být zbaven schopnosti zpívat a řvát o temné příšeře parazitující na každém dni jen za mrzkou cenu odchodu řečené příšery? To za to přece nestojí. Umělci jsou víc než často přesvědčený, že jejich umění jim poslouží jako terapie. Proto potom neřeší jejich pochroumanou psychiku, mají totiž dojem že našli jiný řešení, lepší řešení. Nikdy to nikomu nepřiznaj, možná ani sami sobě, ale přijdou si, že nic jiného než umění nepotřebují. Možná proto tolik kreativních lidí páchá sebevraždu nebo umírá na předávkování, protože si vybrali tvorbu místo psychické pohody, sebedestrukci pro vznik díla.

Jako krásnej příklad demonstrující tenhle dost nezdravej přístup bych uvedla až zbytečnou zaměřenost na minulost a traumata v ní ukrytá. Pro úspěšnou léčbu je často nezbytně nutný přestat se v uplynulých dnech tak babrat, protože zapomenutí často chutná dost podobně jako smíření. Taky proto lidi po rozchodu odstraňujou z pokoje všechny vzpomínky na jejich bývalé nejmilejší, protože když si minulost člověk nemusí denně připomínat, líp se přes ni přenese. Ale tvořiví lidé to víc než často vidí jinak. Klidně si zcela dobrovolně znova a znova trhaj stehy z rány, jen aby ten hnis mohli ještě jednou ztvárnit. Po čase se z toho stane téměř závislost, v tom smyslu, že si taky vždycky namlouvaj, jak to bylo naposled, že po dnešku už nechaj tu roky starou ránu, ať se zahojí. Stejně to nikdy nesplněj, ale slib danej sám sobě je vcelku uklidňující. Ve výsledku je jejich múza tygr se vzteklinou, kterýho si hýčkaj v náručí, zatímco on jim donekonečna zatíná do kůže svý drápy ostrý jako břitva a trhá jim kusy masa. Často neni pro veřejnost příjemný to umění pak vnímat, ale mistrovský dílo prej nemusí bejt hezký.

No a já jsem hroznej pokrytec. Nestydatě tu o zdánlivě abstraktních ničících se umělcích píšu nicneříkající er formou, i když sama dobře vím, že v nejtemnějším koutě pokoje u mě taky hnízdí šelma. Dravá, krvežíznivá, až biblicky bezbožná, ale překvapivě inteligentní. Pokaždý vyčkává na okamžik těsně před zhroucením, pak začichá, ucítí závan slz už už se deroucích ze slzných kanálků, a zaútočí. Ve zlomku vteřiny opustí svůj temný příbytek a ještě ve skoku vytasí drápy a zuby, kterými se mi zaboří do zad a temena hlavy. Tam v mozku potom ovládá centra pohybu a nutí mou ruku psát slova, nutí mě psát vůli Šelmy.

Cítím ji. Cítím ostrou bolest v zadní části těla a tupej tlak její váhy na mých lopatkách. Cítím a přijímám fakt, že moje hlava zas na chvilku není moje. Vím, že výměnou za zaznamenání příšeřiny vůle mě zase na čas nechá na pokoji. Zase pár dní, týdnů, možná měsíců budu moct volně dýchat a stránky deníku i plátna budu nechávat bílý a neposkvrněný. Budu se moct smát a budu moct každým dnem oslavovat život. A až se mi zas kyslík začne zadrhávat v hrdle, až mi myšlenky budou připadat buď jako v bažině nebo částicovým urychlovači, pak se připravím na tnutí nabroušenejch drápů do mých nervů. Budu na ten moment čekat s hlavou v rámci možností vztyčenou, s propiskou v ruce a s otevřeným deníkem. Uvítám útok šelmy s otevřenou náručí, protože to je holt umělecký prokletí. Nejen využívat bolest ve svůj prospěch, ale být využíván bolestí bez jakejchkoliv benefitů.

Skutečné umění vzniká jedině z utrpení.

[cysnews]

Bílý tygr na mezinárodní výstavě EXOTIKA

Bílý tygr na mezinárodní výstavě EXOTIKA

Letošní ročník této velmi oblíbené výstavy obohatí  vzrostlý sameček bílého tygra jménem Antónius.

(more…)