#více dnes asi tak za tři hodiny

[dalsimoravskyblog]

Štěpánkovi jsou vůbec wild rodina. Jděte na wikipedii, poznáte pravdu!

[dobretane]

Vpis 2 - Bobina z Kimprle 

(23.9.) Včera jsem usnul okamžitě a spalo se překvapivě dobře, i na tý pružinový matraci, takže ráno se budíme po osmý celkem fresh. Kontrola balkónku odhalí, že navzdory deštivý předpovědi je slunečno, i když chladno. Výhled máme sice na parčík s parkovištěm, ale zvládneme si všimnout tý divný bretaňský vlajky, která je černobílá. Matěj nachystá vzornou snídani - z onigiri, který máme oba oblíbený a narazili jsme na něj včera v obchodě na letišti. Vše je třeba dokumentovat, než se to sežere, v tomhle jsme s Matesem soulmates.

Check-out je tu už v deset, ovšem my to stihneme už po devátý, jsme celý natěšený na tu Bretaň. A dneska ráno na ten poloostrov Quiberon, na jehož spičce jsme se ubytovali. Kousek ještě popojedem autem, pohodlně zaparkujem nedaleko kempu, oblíkneme se a už pádíme k moři. Modrý nebe, ranní slunce, dlouhý stíny, prázný pláže, Atlantik, no ty kráso to je nádhera.

Já hned zouvám boty a peelinguju, ani to není TAK studený, ale ten pocit za to stojí. Jsou tu spousty mušliček a taky ptáčků, který Matěj nejen pozoruje dalekohledem, ale i expertně identifikuje. Já expertně identifikuju letadla, co nám lítaj nad hlavou (v tomhle konci světa jsou to samý novinky!) a pak ještě najdeme desku připomínající letecký neštěstí ve zdejších vodách v roce 1998, zajímavý překvapení!

Ono je tu i letiště, respektive taková malá runway, ale ta je jen pro malý soukromý éra, takže provoz nic moc. Pointe du Conguel se d�� celej obejít po pláži nebo po cestičkách lesem, velmi nás to tu baví. Občas se zjeví nějaký místní člověk buď venčící psa nebo běžící, nicméně všechno jsou to senioři, ale hezky nás zdraví, bon jour. (Jediný pěkný chlapce jsme tu viděli buď v roli kopáčů u cesty nebo popelářů…) V létě se tu ale jistě dá pěkně koupat. Vycházkou a lelkováním jsme tu strávili nakonec skoro dvě hodiny, utíká nám to báječně. Před odjezdem využiju veřejný záchody tady v parku, a teda čistý a voňavý. Pak se ozval hlad, takže jsme se stavili v prvním supermarketu, co nám přišel do cesty - Casino. Byl celkem velkej, ale regály poloprázdný, no pár dobrot se ulovit povedlo. Matěj zkusil i samoobslužnou pokladnu, se kterou ale i přes nastavení angličtiny prohrál a musel zasáhnout pan prodavač :) Poloostrovem míříme zpět na sever k pevnině, ale ještě v té úzké šíji slíbená svačinka. Jak jinak než u moře, jehož východní část je mnohem klidnější než návětrná strana.

Matěj parádně vytipoval i místa na sightseeing, z nichž první jsou světově známý menihry v Carnacu. Jsme tu během chvilky, parkoviště dokonce zdarma, stejně jako moderně vypadající muzeum. Tam začneme, ale trochu nás to zklame, je to jen jakási výstava fotek a ne moc akční zřízenci. Tak si prohlídneme mapku a vyrazíme na vlastní pěst. V okolí jsou tři velký pole menhirů, z nichž my si projdeme a prohlídneme to největší.

Fascinující na tom je, že ty řady více jak čtyř tisíc vztyčených kamenů pochází už z dob až pět tisíc let př.n.l., ale my nevíme, k čemu sloužily. Co je jisté, že dnes slouží jako turistická atrakce a potkali jsme tu i zájezd čínských turistů. Další části jsme už projeli autem, jinak se tu dá koupit jízda turistickým vláčkem, mno… My jedem za další historií, máme v plánu zastavit se ve dvou městečkách. První je Hennebont, což bylo spíš po cestě a průvodce o tom psal pěkně. Tu jsme narazili na majestátně vypadající baziliku s impresivním portálem (leč vnitřek byl slabší).

Na stejným náměstí mě víc zaujal památník padlým místním vojákům, kde každá ze čtyř stran byla věnovaná jiné válce, Francouzi jich mají celkem dost, takže tu nechybí boje v Africe nebo v Indočíně.

Městečko bylo jinak liduprázdný a asi ne moc turistický, tak to tu jen proběhnem a svištíme dál, už bysme si dali i oběd. Další městečko dnešní části roadtripu má neodolatelný název. 

(Ano, tu nám už poprchávalo, tak jsem vytáhnul klobouček, který se hodil, i když místy naopak svítilo slunce.) Kimprle se nám líbí víc, trochu to tu i žije, sem tam turista, a nedaleko restaurace, kterou jsme si vybrali k obědu, je kulturní centrum La Bobine. Rozkošný. Jídlo dáváme v bistru Le wagon-lit, mě oslovily tři klobásy s rýží a rebarborový schorle, obojí za jedna!

(Milá paní servírka opět angličtina téměř nic.) Po jídle nás Matěj vede na prohlídku památek městem a mně (!) se jedna nečekaně velmi líbila, a sice románský kostel Sv. Kříže. Čtyři kaple do kříže, prostředek vyvýšenej, krypta… no helejte to jsem nikdy neviděl, moc pěknej prostor, a to já o kostelech říkám málokdy!

Kimprle dobrý tedy, navíc přestalo pršet, tak jdem dál, do horní části města.

Nahoře náměstíčko s dalším kostelem a křivými domečky.

Zhruba v těchto místech vyvrcholily Matějovy zažívací problémy, tak jsem raději šel napřed a nechal jsem ho napospas středověkým uličkám. Za chvilku mu bylo trochu lépe, a tak cupitáme dál. V jedné ulici byly výlohy zavřených obchodů polepený fotkama místního fotografa, skvělej nápad.

Městeček bylo dost, tak si dejme zas přírodu. Po cestě do hotelu má Matěj v rukávu ještě jedno eso. A teda ten roadtrip tady to je radost i kvůli těm cestám, třeba ty velký cedry!

(Jsou to cedry?) Míříme do přírodní rezervace Ďáblovy skály, což francouzsky zní trochu líp . Les Roches du Diable a už proto stojí za to tam jet. Silnička se zmenšuje, zužuje, lesy krásní.

Nečekaně velký parkoviště zeje prázdnotou, necháváme tu tedy auto, bereme sušenky a jdeme do lesa. Druhově neskutečně bohatej!

Jak sestupujeme k řece a noříme se do toho voňavýho lesa, jakobysme byli zas v úplně jiným kraji, než byly ty ranní pláže. Ďáblovy skály je soutěska na říčce L’Ellé, v níž jsou obrovský balvany.

Skrz mraky prosvítá sluníčko, jsme si tu zase sami, kochání. Nechceme se vracet k autu stejnou cestou, tak podle mapy.cz Matěj volí okružní trasu podél řeky, skvěle vybranej trek, já jsem nadšenej.

Sušenky přišly vhod (mně), dneska z toho nakonec bylo skoro 18 tisíc kroků, to jsme akční. Další zastávkou už je náš hotel Zlatý kříž ve městě Le Faouët (to se vyslovuje prosím jak?), takový typický bretaňský, n’est pas?

Vítá nás usměvavá slečna na recepci, která nicméně neumí ani slovo anglicky, to nás nepřestává udivovat tady. Je ale ochotná a pochopí, že bysme místo jedné postele radši dvě, a obratem to přestele. To vycházkování a trávicí nevolnosti nás vyčerpaly, takže hned odpadáme a já jsem prý usnul snad ještě než jsem dolehnul. Po hoďce odpoledního spánku úplně do růžova!

Původně jsme chtěli ještě nějakou vycházku, ale Matěj zatím není zcela fit, tak mě jen vysílá do obchodu pro večeři. Místní Carrefour má do půl osmý, ale jsme rádi, že má vůbec otevřeno, že jo. S pohledným panem pokladním vedu plnohodnotnou konverzaci (nemám carrefour kartu, nechci carrefour kartu, nechci tašku, chci platit kartou, aurevoir) a vítězoslavně můžu zpět. 

Vychytávkou dnešního dne je, že jsem se naučil rozkrojit meloun lžičkou (byl výbornej), nicméně neumím otevřít pytlík mini-mozarell (Matěj zachránil), a sušenky tu mají dobré. Po sprše (pokoj je řešený tak, že koupelna nemá dveře, je jen za rohem od ložnice, well…) se vrháme na sepsání blogů a tedy první celý den v Bretani máme velmi úspěšně za sebou! Tak snad nám to i nadále půjde hladce, Matěj to má skvěle nachystaný, tak snad mu bude i líp. Dobrou noc z Le Fó. (Tady končím svůj záznam "snad každý minuty", jak to glosoval Matěj, a jdu si přečíst jeho postřehy!)

[vojtechgawlas]

Boj o metu tří kilometrů

Jak asi chutná psychická nepřipravenost? Otázka, na kterou jsem si ani já, ani Jakub do toho dne nepřipouštěl hledal odpověď. Ani v daný den to nebylo v plánu. Vždyť “mladí” kluci, kteří týdně naběhají běžně stovku kilometrů po Beskydech, mají fyzický kapitál na lecjaký kopec. Nebo ne? Jenže Beskydy nejsou Alpy... Od toho dne se na vysoké hory dívám(e) trochu jinak.

Taury jsou majestátnou ukázkou síly přírody a vybrat si jediný kopec, na který je čas, energie a v neposlední (a rozhodující) řadě i vhodné počasí, je těžký úkol. Krása střídá nádheru a když jste v takovém národním parku poprvé, nevíte, za jakým kopcem se ohlédnout. Protože ale Jakub do té doby nepokořil hranici tří kilometrů, rozhodli jsme se zdolat Hoher Tenn. Moudřejší nám sice radili dvoudenní výstup s přespáním na chatě Gleiwitzer Hütte, ale to bychom nebyli my, abychom si 30 kilometrovou trasu s více než 3 200 metry převýšení nechtěli střihnout za jeden, necelý, den. Počasí navíc na vybraný, a zároveň jediný možný, den mělo být perfektní: jasno od rána do večera, bez srážek i v partiích, kde začíná ledovec a navíc bez silnějších poryvů větru. Zkrátka idýlka.

V nohách z předešlého dne na “rozhýbání” úspěšný přechod masivu Hochkönigu, 2 000 metrů převýšení a 28 kilometrů se ráno v den D zdálo jako nic. Se sedmikilometrovým nástupem do prvního sedla, 1400 metry převýšení a následným sestupem k chatě pod dvě hodiny čistého času (vzhledem k času ukazatelům 5-6 hodin) jsme si říkali, že rady moudřejších ohledně dvoudenního výstupu jsou, jako obvykle, pro nás mimo. Že Hoher Tenn bude další tou “obávánou”, přitom ale lehce zdolatelnou třítisícovkou. Nenáročné lezecké pasáže, do té doby absence sněhových polí – to vše nám hrálo do karet a my si lehkým krokem pobíhali po místních stezkách směrem k prudkému nástupu na první ze tři třítisícovek před Hoher Tennem, Kempsenkopf.

Po pár kilometrech za chatou jsme ale zbystřili, když se do té doby dobře značená trasa ztrácela ve sněhu. Přes dvacet stupňů i nad dvěmi kilometry, absence maček, nesmeků a jakéhokoli dalšího vybavení měla za následek následné kilometry v průměrném tempu 20 a více minut. Co krok, to podjetí nohou a kde sníh vystřídala skála, tam následovalo technické lezení na skále o sklonu přes 45°. Optimismus z lehce zdolatelné a “běhatelné” třítisícovky vystřídalo vystřízlivění. Hřebíčky do mentální rakve nám zaklepalo pár turistů jdoucí opačným směrem – sedáky, lana, mačky, helmy... Výbava, na kterou jsme  si při balení na hory ani nevzpomněli – vždyť jsme z Beskyd. Po dolezení do sedla Obere Jägerscharte jsme se tak s Jakubem dohodli, že boj o Hoher Tenn kvůli přibývajícím sněhovým polím měřící i několik kilometrů, naší absenci jakéhokoli vybavení a průměrnému tempu na posledních kilometrech vzdáme a vylezeme tam, kam nás hora a vlastní hlavy pustí.

Na druhé straně příběhu, motivace Jakuba o vysněném zdolání mety tří kilometrů byla všudypřítomná, přestože výška i vystřídání ladných běžeckých kroků čistokrevným lezením po hřebeni ostré skály s kilometrovým srázem pod námi, udělaly v našich hlavách svoje. Zastavování po každých sto metrech. Hluboké nádechy řidšího vzduchu i naše technická (ne)připravenost měly za cíl jediné – hození ručníku do pomyslného ringu a cestu zpátky.

Před metou 3 kilometrů nás dělilo 60 výškových metrů. Hoher Tenn vůbec nepočítaje. Tak málo a přitom v našich hlavách tak daleko. Naštvanost nad vlastní slabostí nás asi oba sžíral celou cestu dolů, ten večer, možná následující ráno, a možná když na to pomyslíme i teď. Po více než týdnu přemítání o tom rozhodnutí za sebe ale musím říct, že bylo správné.

Zima v Taurách byla drsná, naše vybavení krom obuvi, které nás oba podrželo, bylo spíš na hodinové proběhnutí se kolem domu, než na zdolání 3368 metrů vysokého ledovcového masivu, jednoho z dominant celých Vysokých Taur. A co zlepšit někdy pro příště? Jednoznačně kartografickou orientaci. Věřím totiž, že pokud bychom znali možné alternativy sestupu a nechtěli jít stejnou cestou i zpátky, na první z třítisícovek, jež nás čekala před Hoher Tennem, bychom došli. Dělilo nás od ní přece jenom sotva 400 metrů. A samozřejmě technickou výbavu  v čele s mačkami, lanem nebo cepínem.

Protože až támhle vysoko člověk zjistí, jak je si být každým svým krokem stoprocentně jistý.

[czechzerowaste]

Zero waste Vídeň

V zimě 2018 jsem se na tři měsíce přestěhovala do Vídně, abych si tam jako stážistka české Stálé mise vyzkoušela trošku diplomacie. A okusila jsem tam samozřejmě i kousek vídeňské zero waste scény.

V rámci stáže jsem pracovala na sekci pro OBSE – Organizaci pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (ta dělá spoustu věcí hlavně na Balkáně a ve Střední Asii, ale teď nejvíce v rámci konfliktu na východě Ukrajiny). Nejvíce pracovního času jsem trávila přímo v centru Vídně v palácovém komplexu Hofburgu, kde OBSE sídlí. I tam se mi zero waste připomínalo při každém zasedání. Nikdy se totiž na stolech neobjevily petky. Místo nich se servírovala voda pěkně ve skleněných vratných sklenicích. Nosila jsem si s sebou čaj v termohrnku a nabízenou vodu ráda využila.

Bezobalové obchody

První dva měsíce jsem žila v domnění, že je ve Vídni jediný bezobaláč. Němčinu moc neovládám, a tak se mi podařil vygooglit jen Lunzerns nedaleko Prátru. Což bylo přesně na druhé straně města, než jsem bydlela. Takže jsem si tam občas dělala sobotní výlety. Vzala jsem si knížku, sedla do metra, skoro hodinu si četla, nakoupila si, a to samé zase při cestě zpět. V březnu jsem narazila na stránku, která mi prozradila, že bezobalových obchodů je ve Vídni mnohem více a také, že některé mám výrazně blíže. V žádném případě si ale netroufám tvrdit, že jsem našla všechny.

Der Greißler

Albertgasse 19

Po-Pá: 9.30–19.30

So: 8.00–18.00

Do dvou menších místností se vejde nejen bezobalový obchod, prodej čerstvé zeleniny, miniart galerie, kavárna a prostor na kreativní dílny. Prodávají jak potraviny (standardní výběr včetně těstovin a čerstvého pečiva), tak drogerii (například prášek na mytí zubů a nebalené a nebělené toaletní papíry), a také sklenice, lahve a další zero waste pomůcky. Mají také slušný výběr různých nápojů ve skleněných lahvích, hlavně džusy, vína a pivo.

Já jsem si tu na chvíli sedla k práci, dala jsem si Fritz-limo a skvělý makový koláč, který naservírovali na dřevěném talíři. Hodně hipster, koneckonců jako celý obchod. Přestože vídeňské bezobaláče jsou hipster tak nějak celkově, tento je nejvíc.

Lieber Ohne

Otto-Bauer-Gasse 10

Po-Pá: 9–19

Prostorná prodejna a bistro staví na tom, že mají potraviny bio, lokální a bez obalů. Prodávají chutné polévky (2,5–4 eur), jídlo dne (cca 7 eur), sendviče (cca 4 eura) a také kávu a čaj. Na Vídeň jsou v bistru poměrně dobré ceny. Některá jídla mají i ve veganské variantě.

Mají zajímavě zpracovaný prodej stáčených výrobků a celkově hezký design interiéru. Uprostřed prodejny je čerstvá zelenina, naproti vstupu pultový prodej pečiva a chlazených potravin (sýry, olivy atp.). Výběr je tu neskutečně široký, nadstandardně co se týče koření, čajů a sladkostí. Výběr doplňují potraviny ve sklenicích a základní kosmetika a drogerie.

Obchod leží za rohem od známé Mariahilfer Straße, kterou stojí za to si projít. Je to široký bulvár plný obchodů rychlé módy, které budete chtít nejspíše minout. Najdete mezi nimi však několik pekáren, kostelů a na konci i celou MuseumsQuartier. Zde stojí za návštěvu sbírky Schieleho a Klimta v Muzeu Leopoldových, stejně tak jako MUMOK (muzeum moderního umění). S dětmi zajděte do ZOOM Kindermuseum.

Lunzerns

Heinestraße 35

Po-Pá: 9–19

So: 9–17

Obchod leží nedaleko od Prátru a mají v něm tak nějak všechno. Standardní výběr bezobalových potravin, včetně pečiva (chleba, linecké, cookies) a docela velkého výběru chlazených sýrů a dalších mléčných výrobků (mléko, jogurty). Spoustu džusů, vín a piv ve skle a dost stáčených olejů. I přes zimu měli dobrý výběr biozeleniny a ovoce (místní kořenová zelenina, brambory, zelí, dýně a jablka, další z dovozu).

Z kosmetiky a drogerie mají od všeho po pár kusech (stáčené čistící prostředky, mýdla, dřevěné hřebeny, bambusové kartáčky atd). Nadstandardní a moc zajímavý je tu výběr různých zero waste pomůcek (včetně ručního bidetu – na poslední fotce z tohoto obchodu). Kdyby vám to nestačilo, tak vám tu připraví i kávu a v sobotu do 15. hodiny i snídani, se kterou si můžete sednou ke stolečkům před prodejnou.

Warenhandlung Wenighofer & Wanits

Marxergasse 13

Po-Pá: 7.30–18

So: 8–13

Naprosto kouzelná bezobalová prodejna se základními surovinami a zero waste pomůckami. To, co ztrácí na výběru, více než dohání na atmosféře. V ní se odráží přístup a nadšení, které do tohoto místa vkládají jeho zakladatelky sestry Christiane Wenighofer-Wanitsová a Stephanie Wanitsová. Dbají na to, aby všechno v obchodě bylo co nejvíce místní a sezónní, vše bio a všichni dodavatelé dostali férově zaplaceno. Já jsem si Warenhandlung zamilovala.

Není to jen klasický bezobaláč, ostatně jak je ve Vídni běžné, ale také pekárna a kavárna. Ze všech vídeňských bezobalových prodejen má asi nejvíce míst k sezení a taky nejpříjemnější atmosféru. Já jsem si s sebou vzala knížku, dala si kávu a pečivo se sýrem. Dostala jsem ho i s plátěným ubrouskem. A to jsem pak ještě později zahlédla, že jídlo chystají pěkně zero waste a místo jednorázových rukavic si myjí ruce. Celkově to prostě jen dotváří ten příjemný dojem poctivosti, která nikam nespěchá. Slow food jak vyšité.

Unverschwendet

Schwendermarkt Stand 18

Út-Pá: 15–18

So: 8–12

Unverschwendet není bezobalový obchod, ale se zero waste má mnoho společného. Sourozenci Cornelia a Andreas Diesenreiterovi si založili byznys, který vykupuje neprodejnou zeleninu a ovoce (kvůli vzhledu i přebytkům) a vaří z nich luxusní marmelády, čatní, sirupy, marinády, kompoty, hořčice, no prostě cokoli, co si zrovna vymyslí. A vymýšlí to v opravdu hodně zajímavých a lákavých kombinacích.

Jejich prodejna stojí na jednom z menších vídeňských trhů Schwendermarkt. Slouží zároveň i jako kancelář a vzadu se skrývá malá profesionální kuchyň, ve které se všechny ty dobroty tvoří. Mají vtipný vizuál, kterým se snaží veřejnost upozornit na problém plýtvání ovocem a zeleninou a také jím ukazují možnosti, jak plýtvání předcházet. S Cornelií jsem se potkala osobně a udělala s ní povzbuzující rozhovor, tak třeba jej i jednou zpracuju…

Trhy

Trhů je ve Vídni hodně. Pokud tam nejste v zimě. Před Vánoci si teda můžete samozřejmě užít vánoční trhy, ale v lednu „tržně“ ve Vídni žijí hlavně stálé tržnice. Farmářské trhy jsou většinou otevřené jen v pátek odpoledne a v sobotu dopoledne. Já jsem žádný nenavštívila a z celotýdenních tržnic jsem zavítala jen na dvě.

Meidlinger Markt

Mnohem menší a méně turistický trh v jedné z chudších vídeňských čtvrtí jsem si oblíbila více než slavný Naschmarkt. Zavedla mne na něj spolužačka Alicia, Vídeňačka, se kterou jsem studovala v Dánsku žurnalistiku. Zrovna se vrátila z Kolumbie, já v létě byla ve Středoafrické republice. Tak jsme si sedly do jedné z kavárniček, vyhřívaly se v nesmělém jarním slunci a povídaly si dvě hodiny.

Kromě několika kaváren zde najdete i stánky se zeleninou a ovocem, sýry a uzeninou, oblečením a různým drobným zbožím. V pekařství Market 111 prodávají i bezlepkové pečivo. MarctStandl zase nabízí veganské a vegetariánské jídlo, bio ovoce a zeleninu, jídla ve sklenicích a také malý výběr bezobalových surovin.

Naschmarkt

Nedaleko od centra leží nejznámější vídeňský trh Naschmarkt, který navíc funguje celoročně. Jsou v něm stánky, kavárny i restaurace. Ale žádny raw, vege, bio, local. Tedy raw a vege trochu jo, ale pak je to spíše turecký humus a falafel, italské těstoviny a zelenina a ovoce z dovozu z celého světa. Bezobalové nakupování je tu ale naprosto bezproblémové. Široký výběr zeleniny a ochotní prodavači desítek příchutí falafelu, stačí si přinést vlastní krabičky. Já tu občas právě na humus a falafel chodila. Pokud sem zamíříte, tak se nezapomeňte pokochat i zdobeným vstupem do metra.

Kavárny a bistra

Kaváren jsou ve Vídni stovky. Já teda moc po kavárnách nechodila, přeci jen jsem ve Vídni byla na stáži se stážistickým platem. Zašla jsem si ale do vídeňských klasik – Café Hawelka a Café Jelínek, které si zachovávají stejnou podobu jako před sto lety. Kouzelně ošumělý interiér nedýchá historií jen na oko, vybavení je tu opravdu staré těch sto let. Když si s sebou nepřinesete mobil ani notebook, snadno se ponoříte do dávných časů. A vzhledem k tomu, že většina židlí jsou kouzelné thonetovky, které se stále vyrábějí jen pár kilometrů od mé rodné vesnice, cítila jsem se tu trochu jako doma.

Z těch modernějších kaváren jsem byla v philu, což je nejen kavárna, ale také knihkupectví. Vlastní kavárnu má i každý bezobaláč a pak je tu minimálně ještě jedna sympatická kavárna, které si jednou drobností zaslouží být v souvislosti se zero waste zmíněna…

BioDeli

Otto-Bauer-Gasse 11

Po-Pá: 11.30–16.00

So: 9.00–16.00

Gumpendorfer Straße 36

Po-Pá: 8.30–16.00

Biokavárna téměř naproti bezobaláče Lieber Ohne, která nabízí snídaňové a denní menu. Na výběr je z veganských i vegetariánských jídel. Ceny jsou trochu vyšší, polévka 5 eur, hlavní jídlo 8 eur. Kromě toho, že je jejich jídlo připravované ze surovin vypěstovaných v ekologickém zemědělství, dostaly mne jejich toalety. Mají na nich totiž místo jednorázových papírových utěrek malé látkové ručníky. Přes léto mají před kavárnou zahrádku, která dokrášluje milou atmosféru tohoto podniku.

Další místa, která mne ve Vídni zaujala

Top Kino – Malé undergroundové kino s ještě menšími promítacími sály a barem v předsálí. Byla jsem tam na Třech billboardech kousek za Ebbingem, v angličtině. Taky doporučuji.

Nationalbibliothek – Knihovna v areálu Hofburgu. Je možné si do ní zakoupit denní vstupenku, já si ale zařídila celoroční kartičku a po práci nebo mezi zasedáními tam chodila pracovat. Součástí je i několik menších muzeí a (podle fotek) nádherný Státní sál (Prunksaal). Do nich je ale třeba koupit zvláštní lístek, takže já tam nezavítala.

MAK – Muzeum aplikovaného umění plné nádherných židlí, váz, koberců a zajímavých uměleckých instalací o současných tématech. Já měla štěstí a narazila na výstavu, která hledala odpověď na otázku, jestli máme odvahu být udržitelní. MAK patří k menším muzeům, takže se dá pohodlně projít za 2 až 3 hodiny. Já tam byla v úterý večer, kdy je muzeum otevřené až do 22. hodin, a pokud přijdete po 17. hodině, vstupné je jen 5 eur.

Donauinsel – Umělý ostrov na Dunaji, který vznikl při regulování toku v druhé polovině 20. století. V létě je to oblíbená destinace na koupání, procházky, kafíčka i párty. Já jsem tam byla, když foukalo a svítilo jen mrazivé sluníčko, a i tak to byla příjemná procházka. Na ostrově jsou dvě stanice metra, takže se dá hezky dojet na jednu a projít se ke druhé.

Alte Donau – Staré slepé rameno Dunaje, na jehož březích se nachází několik pláží a také marín. V nich je možné si půjčit šlapadlo, vyjet na Dunaj (jen ten starý), opalovat se, koupat se, chillovat. V červnu po stáží jsem měla cestu přes Vídeň z Bruselu, vedro bylo k praštění, na přestup jsem měla čtyři hodiny. Tak jsem znovu napsala Alicii a navrhla, ať se jdeme koupat. Do řeky. Uprostřed Vídně, kdo by to čekal…

Pokud máte další vídeňské zero waste tipy, směle s nimi do komentářů.

[celavita]

Bez čelovky ani ránu

15/4/2018

Film Gattaca jsme dokoukali až do konce a oči jsme zamhouřili zas až v nekřesťanskou hodinu. Není se tak čemu divit, že jsme se z postele vypotáceli až po dvanácté a na pláž jsme dorazili skoro až před jednou. Terku a její kamarádku Ivču (na jména jsem hodně špatná, takže je víc než možné, že se sympatická brunetka jmenuje jinak) naše pozdní vstávání nijak zvlášť z míry nevyvedlo. Jak jsme později zjistili, holky vstaly dřív jen kvůli hotelové snídani a na pláž vyrazily také s velkým zpožděním. Na pláž Pantai Tengah jsme to střihli přes hotel The Frangipani Langkawi Resort & Spa, v němž jsou holky ubytované. Menší pupkatý hlídač nás pustil přes vstupní bránu, přestože nejsme hotelovými hosty, a na liduprázdné pláži jsme dokonce zabrali dvě z mnoha opuštěných hotelových lehátek. Pláž Pantai Tengah navazuje na populární a daleko více zalidněnou Pantai Cenang, která představuje jakési centrum zdejšího dění. Přestože se Langkawi pyšní tyrkysově modrými vodami, tady je určitě nehledejte. Pantai Tengah má spíše žlutohnědý ale nadmíru jemňoučký písek a voda má taktéž nahnědlou barvu. Moře mi hodně připomíná vody na Koh Lantě, thajském ostrovu, který je od malajského Langkawi vzdálen asi dvě hodiny plavby lodí. Předpokládám, že stejně jako na Koh Lantě, budou pravými perlami spíše okolní ostrůvky s průzračnou vodou, nežli hlavní ostrov. V teplé mělké vodě člověk vydrží nadmíru dlouho, trošku otravné jsou jen drobné štípance, které cítíme všichni především v zadní části těla. Zdá se, že i tentokrát se vylíhly malinké medúzky a zaplnily zdejší vody stejně jako při naší návštěvě Koh Lanty v lednu tohoto roku. Nejsevernější malajský ostrov Langkawi je medúzami proslulý a jejich pronikání na pláž brání natažené sítě podél břehu. Pidi medúzy samozřejmě skrze síť proniknou, a tak je moře stejnak zamořené. Mně osobně štípání nijak zvlášť nevadí a vtipkuju, že třeba bude mít stejný účinek jako oblíbená lymfodrenáž a mohly bychom se tak zbavit přebytečného tuku v choulostivých partiích. No, upřímně, kdyby tomu tak bylo, tak bychom se  v moři asi nehnuli a na pláže by najížděly tisíce turistů s velkými zadnicemi zmítanými pomerančovou kúrou. Pláž ale zeje prázdnotou, takže předpokládám, že můj sci-fi scénář je až moc sci-fi. Tři ukecané baby najdou vždycky téma k povídání a do naší konverzace se připojuje i jinak tichý Libor. Když je sranda, tak čas vždycky letí jak blázen, jen hladové žaludky nám napoví, že už bychom se měli jít naobědvat, a tak se přesouváme k nedalekým stolům restaurace a poobědváme opravdu pozdní oběd. Moje volba v podobě malajské speciality nasi lemak vypadá a nejspíš i chutná ze všech objednaných jídel nejlíp. Ostatní své jídlo nijak zvlášť nevychvalují a upřímně se není čemu divit. Terčina rozbředlá polévka nevypadá nijak zvlášť vábně a Liborovy fettuccine jsou naservírované s kuřecím řízkem navrchu jsou jakousi německou verzí oblíbené italské speciality. Po včerejším střetu s varanem si na seznam zvířat připisujeme skupinku hulmanů tmavých, kteří se během oběda přesunou z džungle do hotelu a pochutnávají si na zelených lístcích vysoko v korunách stromů. Zaplatíme tučný účet a jdeme zpátky k vodě, kde vydržíme do očím lahodícímu západu slunce protkanému desítkami turistů s padáky, kteří se rozhodli pro expresní parasailing (jízda/let trvá ani ne pět minut a loď s vámi objede jen půlku pláže). Bavíme se turisty v padáku, jimž visí nohy a ruce jak hadrovým panenkám. Po západu balíme saky paky a každý se vracíme do svých domovů. Po hodince strávené ve sprše a opečováváním přismahlé kůže jdeme zpátky na hlavní, kde už na náš čekají holky. Guesthouse The Crowded House sousedí s bujným lesem a na hlavní silnici se člověk dostane po pár desítkách metrů skrze opuštěnou a neosvětlenou cestu. V nízké trávě se včera mihl varan, dnes na cestě potkáváme černého štíra.  Asi deseticentimetrový velikán na nás začne mířit ostrým zadečkem a dává nám jasně najevo, že si s ním není radno zahrávat. Radno si není zahrávat ani s projíždějícími automobily, které bohužel sečtou štírův osud co nevidět. Na zpáteční cestě domů je štír v obležení mravenců likvidujících nebožtíkovo tělo. Moudro pro dnešní den: chvilka nepozornosti a všechno je fuč a taky bez čelovky na Langkawi ani ránu!

Oběd v hotelu The Frangipani Resort & Spa: 82 MR

Večeře v italské restauraci Viva la Italia: 27 MR

Líbova véča v Mekáči:  13,65 MR

Voda: 2 MR

[michalgavlas]

ÚVAHA TŘI STA PADESÁTÁ SEDMÁ – BENÁTKY

Do Benátek jsme přijeli pozdě v noci, spíše velice brzy ráno, protože naše původní doba odletu byla posunuta o tři hodiny. Poslední běžná linka vaporeta, vodní tramvaje nám ujela před nosem, tak jsme museli počkat na noční linku „N“. Cesta k našemu hotelu trvala asi hodinu a na jednotlivých zastávkách, při kterých vaporeto hlučně naráželo na přístaviště, vystupovali či nastupovali noční cestující vynořující se z neproniknutelné tmy. Jen sem tam bylo roztroušeno pár světel, která snad nebyla elektrická, ale plynová, podle toho jak málo světla vydávala. Celé město bylo zahaleno tmou a ponořeno do hlubokého ticha. Nikde žádný bujarý noční život tak, jak by to člověk očekával ve městě slavností a karnevalů.

Návštěvník si zásadní dojem z města většinou vytvoří v prvních momentech svého pobytu. Záleží, zda přijíždí ve dne či v noci, za pěkného či špatného počasí, ten první dojem je nesmazatelný. Benátky se zapsaly do mé paměti jako město duchů. V té absolutní tmě, na město nezvyklé, byli přítomni duchové lidí žijících a tvořících toto výjimečné město po staletí. Byli to jak významní panovníci, tak i vědci a umělci, ale i obyčejní lidé, kteří se starali o každodenní chod tohoto města na vodě. Přesto, že žijeme v 21. Století, moc se na životě ve městě kanálů, ostrovů a ostrůvků nezměnilo.

Doprava je možná pouze mnoha druhy lodí po vodě nebo pěšky úzkými uličkami, které jsou přes kanály propojeny množstvím můstků se schody nahoru a dolů tak, aby se vytvořil dostatečný prostor pro proplouvající lodě. Je zvláštní, že od doby renesance čtvrti na obou stranách Canal Grande spojoval pouze jediný most Rialto od Antonia Da Ponte. Postupně byly přistaveny další dva a teprve v roce 2007 byl postaven kontroverzní čtvrtý most od Santiaga Calatravy. Historické město je zcela bez aut, která končí na Piazzale Roma v patrových garážích z třicátých let. Je vidět, že město může fungovat bez osobní dopravy v podobě aut. Je pravda, že pohyb v Benátkách je velice náročný a často nemožný pro staré lidi a lidi s omezenou pohyblivostí, kteří bez cizí pomoci jsou uvězněni mezi dvěma mosty, kterými končí jejich ulice. Neméně náročné je zásobování a odvoz odpadků na dvoukolácích taženými lidmi.

Není to pouze omezení v podobě menšího komfortu 21. století, které způsobuje veliký odliv obyvatel z historického města. Ještě před padesáti lety zde žilo 160 000 obyvatel, dnes pouze 60 000, a to většinou lidé starší šedesáti let. Mimo turistického ruchu, státních institucí, škol a univerzit zde není moc pracovních příležitostí. Velkou nepříjemností je i v zimních měsících zvýšení hladiny kanálů, tak zvaná acqua alta, která je čím dál tím častější. Podle drážek pro mobilní bariéry u většiny dveří dosahuje průměrně šedesáti centimetrů. Plánuje se, a snad i staví systém nafukovacích pontonů MOSE, které by tuto nepříjemnost mohly odstranit, ale pouze praxe ukáže, jak tato opatření budou účinná. Dalším problémem je sedání samotných ostrovů, způsobené množstvím artézských studní, které způsobovaly sedání podloží a v šedesátých letech dvacátého století byly zakázány.

Hlavní důvodem, proč se místní obyvatelé uchýlili na začátku prvního tisíciletí na těžko přístupné ostrovy, byla bezpečnost a ochrana proti útočným severským dobyvatelům, kteří si postupně podmanili celý apeninský poloostrov. Od severu byly Benátky po staletí chráněny vodou a od moře je chránila velká flotila válečných lodí, které měly svůj přístav v docích Arsenle. Teprve v 19. století (1846) byly ostrovy spojeny s pevninou mostem a přivedena železnice do města.

Z hlediska urbanistického a architektonického jsou Benátky věčnou školou a inspirací. S výjimkou několika komponovaných veřejných prostranství jako je náměstí Svatého Marka a prostora před hlavními kostely, je město rostlou strukturou uliček, náměstí, kanálů a mostů. Většina domů je postupně během staletí přestavovaná a upravovaná, ale vždy respektují okolní měřítko a způsob zástavby. Moderní domy v historické části nejsou skoro žádné, ale i ty vychází z místní stavební tradice, s výjimkou nádraží a hromadných garáží. Známé jsou citlivé rekonstrukce a dostavby benátského rodáka Carla Scarpy (1906-78), které s pomocí moderních prvků vhodně doplňují původní stavby. Je patrné na jeho pracích, že se většinou podílel na projektování výstav a muzeí, kde velkou roli hraje zpracování kvalitních detailů, osvětlení a umístění exponátů. Svým způsobem Benátky jsou jedním velikým muzeem a výstavou pod širým nebem. Na každém kroku se člověk setkává s různými drobnými reliéfy, pojednávající profánní nebo sakrální motivy, zasazenými do průčelí domů a s kašnami v podobě vyčnívajících hlavic sloupů „utopených“ v dlažbě náměstí, kterému většinou dominuje kostel. Ulice a náměstí, běžné městské struktury, připomínají spíše řazení velkých a malých místností napojených na chodby. Tyto drobné interiérové prostory pak krásně kontrastují s monumentálními stavbami kostelů navazujících přímo na nábřeží, nebo předsazená náměstí končící stupni do vody.

Mimo hlavní turistická místa a trasy se dá najít mnoho krásných klidných, komercí a konzumem nezničených koutů. Při naší návštěvě jsme taková místa objevili tři.

Prvním byl kostel a klášter svatého Františka od architektů Andrea Palladia a Sansovina, který byl zcela volně bez zábran a poplatků přístupný a člověk měl konečně pocit, že je v kostele a ne v nějakém zpoplatněném muzeu nebo galerii. V době, kdy klesá počet věřících třeba i v katolické Itálii, je zpoplatnění vstupů do kostelů nepochopitelné. Kostel je duchovní prostor pro očistu duše a ne zábavné výdělečné zařízení. Peníze na obnovu památek se dají vydělat i jiným způsobem.

Druhým bylo náměstí a přilehlé nábřeží u jednoho z nejstarších románských kostelů San Nicolo dei Mendicoli, který se zachoval jen díky chudé čtvrti a žebrákům, proto žádného mecenáše nezajímal.

Třetí místo je velice frekventované, ale pokud se navštíví brzy ráno, tak je liduprázdné. Jedná se o ostrov svatého Jiří, na kterém je kostel San Giorgio Maggiore a klášter Cipressi od Andrey Palladia. Uvnitř probíhala rekonstrukce a před kostelem stálo do černého plátna zahaleného devět pilířů ze zlaté mozaiky, poutač na chystané, třinácté Bienále architektury. Je zvláštní jak impotence a duchovní prázdnota současných architektů se ráda nesmyslnými gesty přiživuje na dílech skutečných, nadčasových mistrů. Dobrou zprávu pro nás vyloděné bylo to, že campanilla byla přístupná výtahem a nemuseli jsme se objednávat předem. Relativně vysoká cena, za hydraulické překonání výšky věže, byla odměněna nádherným panoramatickým výhledem na Benátky a Alpy vyčnívající v mracích za nimi.

Město jsme opouštěli po čtyřech nocích a dnech s bolavými nohami, ale plní zachycených obrazů jak v naší, lidské, tak i digitální paměti fotoaparátu na palubě vaporeta směrem k autobusovému nádraží. Bylo krásné, slunečné počasí a z výhodného místa na přeplněné palubě jsme měli možnost si prohlédnout a vyfotit významné stavby z neznámé úrovně hladiny kanálu Grande. Přistáli jsme nedaleko od Konstitučního mostu od Santiaga Calatravy, kterého jedna americká novinářka zařadila mezi „starchitects“.

Toto dílo je velkolepé, ale má všechny rysy dnešní doby, která se v architektuře vždy jasně a neomylně odráží. Stavba je asi třikrát dražší než se původně počítalo. Oblouk mostu má malé vzepětí, které vyvíjí veliké vodorovné tlaky na nestabilní podloží a opěrné pilíře se rozjíždí od sebe. Očekávalo, se že nový most bude řešen jako bezbariérový, ale za další milióny bylo třeba přistavět dva výtahy. Z velké části je povrch mostu pro světelný efekt skleněný a proto velice kluzký. Navíc hloubka jednotlivých stupňů se mění s tvarem oblouku mostu a nevychází tak délka kroku. Nejhorší je to, že nový most je jen asi 400 metrů od mostu Ponte Scalzi před nádražím, zatímco chybí propojení například s velkým obydleným ostrovem Giudecca mostem nebo tunelem.

Když toto zbytečné, rádoby moderní stavební gheto posvěcené nekompetentními politiky, kteří jsou dnes skoro všude, srovnáme s citlivými, ale ne historizujícími rekonstrukcemi Carla Scarpi, tak hned vidíme rozdíl mezi dnešní dobou počátku 21. století a 50. - 60. lety století minulého. Tehdejší doba, i když taky chtěla být moderní, ještě uznávala nějaké obecně uznávané hodnoty, dnešní doba uznává pouze hodnotu finanční.

Je více než pravděpodobné, že Benátky se stanou během několika let městem duchů. Budou to pouze prázdné kulisy pro zábavu čínských, ruských a indických novozbohatlíků, které sem budou vozit v gigantických, neforemných, dvanácti patrových lodích, které svojí hmotou zastíní všechnu kultivovanost a vytříbenost architektury vznikající zde po staletí. Novodobí turisté vyzbrojeni všemi vymoženostmi digitálního světa, zadrátovaní od hlavy až k patě si budou tupě a bez jakéhokoliv pochopení vše pečlivě zaznamenávat a doma se budou chlubit, že byli až v Benátkách. Pro jejich zábavu budou vpuštěny před kulisy této divadelní frašky herci v dobových krojích, včetně stylově oblečených gondoliérů se slamáky na hlavách.

Možná tomu tak nebude, přestanou se zvedat hladiny moří vzhledem k tání ledovců, jednotlivé části Benátek zrekonstruují osvícení magnáti z Činy, Ruska a Indie a do města se zase vrátí normální život se vším všudy. Budoucnost se těžko předvídá, ale co víme, nechme se překvapit.

[zrzka]

broken lights of yugoslavia

Stojíme na Florenci, kouříme cigaretu. Jako před dvěma a půl lety na Hlaváku, když jsme spolu a se Simonem a Žílou, kterého nikdo z nás neznal, spontánně odjížděli do Mnichova. Tehdá jsme jely na tři dny, s sebou jen čisté spodní prádlo a tři litry vína. Mnichovem to začalo a od té doby jsme s Eliškou procestovaly značnou část Evropy a teď před sebou máme dvoutýdenní cestu po Balkáně. Krosny plné crop topů, knížek a filmů do foťáku v mém případě a moira triček, léků a svačiny na cestu v Elišky případě (já totiž karimatku ani teplé oblečení nepotřebuji žejo,ehm).

S vyhořelou stevardkou Ivanou vyrážíme vstříc Budapešti, naší první, byť jen přestupní, destinaci. Ivana je celou cestu příjemná asi jako těch osm hodin strávených v autobuse (Chcete Blesk? No jak myslíte, ale je to opravdu hrozný plátek. Čaj s mlékem? Už jen z té představy se mi dělá špatně. Vy nemáte peníze? Tak to vás vysadíme na nejbližší benzince). S Eliškou sedíme každá na druhé straně autobusu, protože místa vedle sebe už nebyla volná. Ale aspoň si nepolezeme na nervy hned od začátku prý.

Budapešť. Hledáme cestu na nádraží, odkud nám asi za pět hodin jede vlak do Bělehradu. Na nádraží děláme rychlý nákup zahrnující dvě lahve vína, které otvíráme během čekání na vlak. Pak už je večer, cesta vlakem, klimatizace. Snad nás nikdo neokrade. V Bělehradě budeme v sedm ráno. Dvakrát nás v noci budí kvůli kontrole pasů. Ty nám berou a někam je odnášejí. Jsme rozespalé, dezorientované a je nám zima. Někdy uprostřed noci, snad na hranicích Maďarska se Srbskem, nastupuje asi dvacet Arabů, nalehko oblečení, jen se spacákem a malým batohem. Vzpomínám na Dobovou, kde jsme před dvěma lety pomáhaly na nádraží. Náš vagon je už skoro prázdný, takže nás uplně obklopí a záhy všichni usínají. Probouzíme se a všichni okolo na nás koukají jako kdyby nikdy neviděli dvě zrzavé holky ve vlaku. Jsme v Bělehradě, mrká na nás průvodčí.

Sedíme na schodech a chytáme wifi. Wifi tu je, tak je to dobrý, jsme pořád v civilizaci. Naše první ubytování je u nějakého Turka, který nám jako jediný odpověděl na Couchsurfingu. Nandaváme krosny a vyrážíme do obrovského kopce k němu domů. Eliška je statečná (a zvyklá z Arménie), já skuhrám už po pěti minutách. Že je krosna těžká, že chci kávu, že jsem unavená. Bělehrad je ošklivý (první dojem), Alper bydlí daleko. Den předtím jsem mu psala, že dorazíme brzy ráno, snad s námi počítá, protože teď neodpovídá. Konečně dorazíme k jeho domu, na zvoncích azbuka, telefon nezvedá. Sedíme před jeho domem a jsme trochu zoufalé, jdeme čekat do kavárny. Mají filtrovanou kávu, moje nálada se zlepšuje, ale Alper stále neodpovídá. Počkáme do dvanácti a pokud se neozve půjdem do hostelu. 

Je dvanáct, jdeme do hostelu. V okamžiku, kdy to vzdáváme a ubytujeme se, ozývá se Alper, že spal a neslyšel nás. Že přijedeme ráno věděl a ani se neomluvil, ale je nám to jedno. Nakonec zůstáváme v Bělehradě jen jednu noc a další den večer odjíždíme do Podgoricy, hlavního města Černé hory. Hostel je v pohodě až na to, že v celém domě (asi o čtyřech pokojích) je jen jedna sprcha a jeden záchod, obojí v našem pokoji. Jo a na štěnice, které v noci málem sežerou Elišku.

Přes počáteční rozčarování si Bělehrad nakonec docela oblíbíme. Po dvou dnech, dvou free walking tours, ochutnání čevapi (nevím, kde se vzala česká odvozenina čevapčiči, ale všichni se nám za ni smějí) už nám to tady nepřipadá tak špinavé a nehostinné. I když se všude válejí odpadky a budovy jsou vesměs ošklivé socialistické paneláky, připomíná mi to trochu Tel Aviv, trochu Casablancu. Jen se začínám se cítit trochu nemocně, asi z té klimatizace ve vlaku. Sháníme rakiju, abysme vypálily moji nemoc a měly jak přežít kritické okamžiky.

Je neděle večer a jedeme do Podgoricy. Vlakem. 450 kilometrů. Celou noc, zase. Naše místa jsou na prostředních místech v kupé, ve kterém je rozbité světlo, takže se neustále rozsvěcí a zase zhasíná. Jsem zoufalá, je mi špatně a v kupé, kde je nás šest, je vedro, že se tam nedá dýchat. Po pár loků rakije už si z toho s Eliškou děláme legraci. Nějak těch jedenáct hodin přežijeme. Vzápětí zjišťujeme, že sedadla se dají rozložit a spojit a udělat tak ze šesti sedaček v podstatě jednu velkou postel. Vlak jede rychlostí cca 10 kilometrů v hodině a pořád zastavuje, ale brzy usínáme a i když se v noci budím zimnicí, do Podgoricy dorážíme překvapivě záhy.

Podgorica vypadá spíš jako nějaké bezvýznamné rozpadající se město na jihu Itálie, kde není žádné centrum, jen domky. Hledáme hostel, který jsme si den předtím našly, protože v Podgorice nám na žádosti ohledně Couchsurfingu nikdo neodpověděl. Obecně je na Balkáně s Couchsurfingem velký problém, zjevně v této oblasti není tento fenomén příliš rozšířen, protože většina uživatelů, které mi server vygeneroval, buď neměla žádné hodnocení nebo se naposledy přihlásili před šesti lety. Majitelka hostelu vidí, že mi není dobře a vaří mi čaj a dává polévku z pytlíku. Jdeme na krátkou procházku městem, ale vzhledem k tomu, že zde není moc k vidění (kromě želvy na hřbitově), vracíme se a odpočíváme. Mně je čím dál hůř a Eliška si vzala prášky na alergickou reakci na šteničí kousance, takže obě usínáme.

Další den s potěšením zjišťuji, že už se cítím lépe, tudíž se zvyšuje pravděpodobnost, že nestravím půlku dovolené na antibiotikách jako v Maroku. Čeká nás první stopování. Jdeme pěšky asi tři kilometry a tam začínáme stopovat. Do Varpizaru, což je městečko u Skadarského jezera. Jako první nám zastavuje nějaký děda. Prý stojíme špatně, Varpizar je na druhou stranu. Aha. Ale podle mapy stojíme správně. Zůstáváme, kde jsme, po chvíli zastavuje mladý muž, který se kouká Elišce na nohy víc než na cestu po které jede a pořád se ptá, kde máme chlapce. Naštěstí z něj záhy vypadne, že jede jen do obchodu a hodí nás jen pět kilometrů. Čekáme znova. Asi po pěti minutách zastaví starší pán a hodí nás do Varpizaru. První zkušenost dobrá a nečekaly jsme dlouho, to nám dává naději, že stopování na Balkáně nebude problém.

Ve Varpizaru si dáváme kávu a vyražíme směrem, kde tušíme, že bude jezero a snad i nějaká hezká pláž. Jdeme asi sedm kilometrů, většina cesty je do kopce a k tomu asi čtyřicet stupňů, ale okolní krajina je dechberoucí. V podvečer konečně nacházíme malou schovanou pláž. Nádhera. Večeříme při západu slunce (chleba a okurky) a pak hledáme místo, kde postavíme stan. Po dlouhém rozmýšlení a debatě s mladým párem, který se u jezera chystá také stanovat, stavíme stan kousek od pláže na plácku u nějakého domu.

Stan je postaven překvapivě rychle, sedáme si ven, koukáme na jezero a povídáme si. Najednou vidíme, že v lese opodál hoří, ještě není uplně tma a spíše než oheň (které vidí jen Eliška, protože já nemám brýle) vidíme spoustu kouře valícího se zpod stromů. Uklidňuju Elišku, že jsem spoustu takových menších požárů po cestě viděla a že je to tady jistě normální, ale začínám se trochu bát. Oheň se zdá být opravdu blízko. Po pár minutách čekání jdeme k jezeru hledat onen pár čili jediné lidi, o kterých víme široko daleko. Vypadají, že už mají něco nacestováno a s nocováním v přírodě mají více zkušenosti než my, což si uvědomuju ve chvíli, kdy v sukni a svítíce si mobilem, protože nemáme baterku, stojíme u nich a ptáme se, co máme dělat. Ujišťují nás, že se pravděpodobně nemáme čeho bát, ale ať radši během noci kontrolujeme, zda se ohneď nešíří.

Nastavujeme si tedy budík na každé dvě hodiny a jdeme spát. Teda až na to, že nemůžu usnout, protože už se nebojím jenom ohně, ale i divných zvuků, které k nám doléhají z venku. Vzpomínáme s Eliškou na to, že Skadarské jezero je místem, kde žije více než 270 druhů ptáků, ale i tak si představuji divoká prasata nebo vraha rozřezávající nám nožem stan. Nakonec usínáme a budíky nastavené kvůli kontrole hodin ignorujeme a spíme až do rána. Eliška vylézá ze stanu jen jednou a konstatuje nádhernou oblohu, na které jsou díky minimálnímu světelnému smogu vidět hvězdy, ale já se bojím vylézt, tak jsem o tuto podívanou, o které mi říkal Ondřej, ochuzena.

Jdeme zpátky do Varpizaru. Tentokrát si místo jarmilek prozíravě beru pevnou obuv. Za chvíli jsme tam, dáváme si pivo a polévku, nakupujeme v supermarketu jako vždycky ledový čaj, pečivo a okurky a jdeme stopovat. Do Budvy. O Budvě víme především to, že je tam moře. Jedna z nejvýznamnějších turistických oblastí Černé Hory, napsala jsem do našeho cestovního dokumentu. Do deseti minut nám zastavuje žena, kolem čtyřiceti, jede sama, Srbka bydlící v Německu, do Černé Hory jezdí s rodinou na dovolenou. Vypráví nám o válce, o tom, jak jsou všechny jazyky stejné, ať už je to chorvatština, srbština nebo takzvaná černohorština. Půl hodiny a jsme tam. Město moc zajímavé není, všude Rusové a Rusky v podpatcích, hotely, bulváry. Pár minipláží narvaných lidmi a historické minicentrum obehnané hradbami.

Na jedné z minipláží strávíme půlku následujícího dne. Horlivě hledáme nějaké místo ve stínu, abysme nakonec zjsitily, že je nám zima a šly na slunce. Na trzích nabíráme spoustu ovoce a oliv a odpočíváme. Konečně. Na večer kupujeme hromady jídla a víno, vaříme polévku a těstoviny a užíváme si pořádného jídla po týdnu na pečivu a okurkách, odpočinku a postele v hostelu, protože budoucnost příštích tř�� dnů je nejistá.

Ráno Eliška vstává dřív a nechává mě spát, jak už to tak dělává, nakoupí na snídani a na svačinu. Plahočení se kilometry za město a postávání v dopolední výhni u silnice nás už unavuje, stejně ale již potřetí vyrážíme stopovat, tentokrát směr Kotor. Místo, na které se se Sarajevem a jezerem těším nejvíc. O tom městě skoro nic nevím, ale na google obrázcích vypadalo malebně. Je to každopádně jedno z nelépe zachovaných středověkých měst jihovýchodní Evropy. Jsme v půlce výletu, zhruba - lístek zpátky nemáme. Jen víme, že někdy okolo desátého září bychom měly být doma. Eliška je pro to koupit lístek na autobus, já bych počkala, jestli se neobjeví něco na spolujízdě, protože autobus jede do Prahy bezmála třicet hodin.

Do Kotoru nás veze Eliron, Izraelec, se svojí (asi) přítelkyní. Eliška hned prozrazuje, že studuji judaistiku, čímž spustí Elironův dvacetiminutový monolog o tom, že všechna náboženství jsou bullshit a že přečetl veškerou starověkou literaturu od Bible až po Epos o Gilagamešovi a je mu jasné, že všechny zmínky o “bohu” jsou ve skutečnosti mimozemštani, kteří nás od nepaměti navštěvují, aby nám předávali svoje znalosti a zkušenosti. O čemž ví údajně jenom americká a ruská vláda, které jsou s nimi v kontaktu. Ok. Nejsme si jisté, co z toho co říká myslí vážně, obzvlášť, když později začne mluvit o tom, že by celou Gazu vyhodil do pověří nebo, že má plán, jak začít třetí světovou válku, takže ani v okamžiku, kdy nám oznamuje, že vlastně nejedou do Kotoru, ale do Porte de Montemegro na snídani, si nejsme jisti, zda nás ten člověk jen netrolí.

Ukázuje se, že ne, že zřejmě opravdu bere svoji slečnu podívat se na lodě do přístavu a na vejce s lososem a avokádem. Necháváme krosny u nich v autě a jdeme s nimi projít přístav, On ji fotí u každé lodě a pak vyberou mezi hotely s bazény v zahradách nejdražší restauraci, kde se v jednu po poledni dožadují snídaně. Netřeba podotýkat, že vzhledem k tomu, že jedny vejce stojí tolik, kolik je náš rozpočet na celý den, dáváme si s Eliškou kávu. Nenamalované, ve špinavém oblečení působíme v podniku poněkud nepatřičně, Eliron neustále luská na číšníka a poroučí si další věci, jeho slečna vrací vejce, protože nejsou dost udělaná. Když Eliron objedná karafu vody pro celý stůl, přijde číšník a postupně každému nalévá skleničku. Na Elirona žádá voda nezbude, tak číšník sahá pod stůl, kde jsme si s Eliškou odložily naši dvoulitrovou láhev s vodou natočenou bůh ví kde a nalévá mu z této lahve a mrká na nás. Smějeme se a Eliron se ptá what is so funny. Kávu za nás platí a říká o něco o tom, že musí vyrazit plachtit a jdeme. Podle Elišky nás vyhodí někde na půli cesty zpátky do Budvy, ale nakonec si přece jen zajede a vysadí v Kotoru. Nadšeně se loučí a dává nám jméno, ať si ho najdeme na Facebooku.

Jako v nespočetně dalších situací na naší expedici se na sebe s Eliškou po výstupu z auta podíváme a jednohlasně řeknem “CÍGO A PIVO”. O deset minut později u Nikšička zpracováváme, že jsme právě strávily půl dne jen tak s cizími lidmi a plánujeme co v Kotoru. Jedno je jasné, nejprve jdeme na pláž, zbytek se uvidí. Když se plahočíme pískem po pláži (která je velká asi 10x2 metry), volá na nás týpek sedící na zídce u popelnice (kam jsme se sunuly, protože popelnice a strom vedle ní skýtaly jediný stín široko daleko) “Hey! You are backpackers too?” O hodinu později stále sedíme na zídce, popíjíme pivo ve společnosti dvou mladých Němců, kteří celé dny lezou po kotorských horách, jedí bulgur a pijou pivo. Jeden z nich vypráví, že se mu na letišti ztratil batoh a už dva týdny putuje bez zavazadla (tedy oblečení, spacáku atd).

Odpoledne se chýlí ke konci a my se ve strachu, že nenajdem místo ke stanování, než se setmí, jdeme rychle vykoupat. Kluky necháme hlídat naše batohy a ptáme se jich, jestli nevědí o nějakém místě, kde bychom si postavily stan. Prý vědí, ale je to vysoko v nějaké rokli. Jsou tam žáby, hadi a pavouci. Potlačuju hysterii a vrhám na Elišku zoufalý pohled. Prý se tam jdeme podívat. V sukni, cvičkách a s pivem v ruce lezu po obrovských šutrech někam do hor. Zdá se mi, že všude vidím pavouky a hady. Jeden z Němců (nějak jsme se zapomněli představit) mi bere krosnu (netřeba podotýkat, že v mé hlavě začíná běžet film, kterak nás dovedou do rokle a zabijou.) Když dojdem na místo, s Eliškou uznáváme, že bychom se nahoru a zpátky dolů bez pomoci kluků, těžko dostávali a řikáme jim, že si najdeme místo jinde. Přesvědčují nás, že je to v pohodě, že tam klidně přespí s námi a krosny nám vynesou i snesou. Začínám Elišku - česky - přesvědčovat, že tam opravdu spát nechci. Asi něco vycítí, protože začnou, trochu uraženě, vysvětlovat, že nám jen chtějí pomoct. Trochu se zastydím, protože jsou to podle všeho opravdu hodní kluci. Doprovodí nás do města na nákup, na ulici si s námi dají pár panáků rakije a loučíme se. Už je skoro tma a my nemáme kde spát.

Již cestou do rokle jsme viděly místo, kousek od kterého se pásl osel, o kterém jsme si řekly, že přinejhorším půjdeme tam. Obcházíme město a nakukujem na zahrady, hledáme nějaké pole nebo park, ale nikde nic není a je tma a všechno vypadá najednou jinak. Dochází nám tabák. Konečně najdeme nějakou louku, jenomže když se začínáme drápat křovím, abychom se ttam dostaly, nachytá nás postarší paní a na naši otázku, zda tam můžeme přespat, nás vyhání. Vracíme se na místo s oslem. Až teď si všímáme, že všude okolo jsou nějaké pusté domy a kousek od nás za plotem zuřivě štěká pes. Zoufale si sedáme na zídku u silnice a kouříme. Už je deset. 

Kousek od nás staví nějaký týpek v autě, které nechá zaparkované uprostřed silnice, rychle na nás vychrlí, ať ho chvilku pohlídáme a běží pryč. Co už, říkáme si. Když se po deseti minutách vrací, nesmírně nám děkuje a ptá se, jak nám to může oplatit, že vypadáme jako bychom něco potřebovaly. Říkáme, že hledáme místo, kde bychom postavily stan, on říká, že nám může sehnat ubytování kousek odtud. Jsme sice v pokušení, ale nevíme, co by za to chtěl a v našem rozpočtu pro ubytování místo není, tak s díky odmítáme. Volá kamarádovi, který bydlí v Kotoru a ptá se ho, kde bychom mohly stanovat. Radí mu nějaký park. Děkujeme. Ještě než nás nechá jít vyměníme si čísla. Kdyby se cokoliv posralo, máme mu zavolat a nějak to zařídí. Vyrážíme hledat park.

Park nikde, chodíme mezi vilkami, ze kterých je slyšet smích a cinkání skleniček, už je moc moc pozdě a my chceme spát. Rozhodneme se, že někde zaklepeme a zeptáme se, jestli nemůžeme přenocovat u nich na zahradě. U prvního domu s větší zahradou zastavujeme. Eliška jde první, v otevřeném francouzském domě vidíme starou ženu na gauči před televizí. Vidí nás a jde ven, ale anglicky nerozumí. Vrací se a někomu telefonuje, tak se radši vzdalujeme. Sotva vyjdeme na silnici a běží za námi jiná žena, mladá. Ptá se, co potřebujeme. Vyložíme ji naši situaci a ona ukazuje na oplocenou louku naproti přes silnici s tím, že to patří sousedům a že tam nedávno někoho nechali přespat a že se jich půjde zeptat. Vrací se s dobrou zprávou. Odtáhne plot a my s úlevou konstatujeme, že tady se opravdu bát nemusíme. Stavíme stan, rychle večeříme a jdeme spát, ráno vstáváme v sedm, abychom vyšly na vyhlídku, než bude vedro. Ještě než usneme přijde mi smska z neznámého čísla. Je to ten člověk s autem. Ať jsme opatrné a užijeme si Kotor, a kdyby cokoliv, ať zavoláme.

Výhled z vyhlídky je krásný. Dechberoucí. Naštěstí nám u pokladny nabídli, ať si necháme krosny dole, protože schody jsou nekonečné a kaplička o které jsme myslely, že je onou vyhlídkou, je ve skutečnosti asi ve čtvrtině cesty. Celá cesta nám zabere přes dvě hodiny, cestou dolů už sotva jdeme, protože jsme nic nejedly. Jdeme rychle posnídat na pláž, smočit se a hurá stopovat. Na promočené papíry narychlo čmárám Herceg Novi, naše mezizastávka na cestě do Dubrovníku, který jsme neplánovaně zařadily do itineráře, protože z Černé Hory do Bosny je to nejjednodušší cesta.

Jako obvykle se plahočíme za město, kde si myslíme, že podle mapy, vede nejpravděpodobnější cesta. Cestou potkáváme v protisměru Maďara s černými kudrnatými vlasy (jméno si nepamatuji, ale v průběhu cesty ho ještě mnohokrát potkáme). Taky stopuje a prý mu někdo řekl, že máme jít na druhou stranu. Vracíme se tedy a stopujeme společně, kousek od autobusové zastávky. Na té zastávce čekají lidi na autobus stejným směrem, jakým jedem i my, akorát už přes hodinu nepřijel. Ve stopování se střídáme, Maďar jde první, ale záhy to vzdává s tím, že my budeme určitě úspěšnější. Nejsme. Dvě hodiny a nikdo nic. A ten autobus taky pořád nepřijel. Přemýšlíme, zda se posunout na lepší spot, ale nakonec to zkoušíme dál s tím, že když přijede autobus, pojedeme autobusem.

Jedeme autobusem, cesta je to dlouhá, stavíme v každé vesnici. Asi po dvou hodinách přijíždíme do Herceg Novi. First things first, jdu koupit cigarety, Eliška zjišťuje, kdy jede autobus do Dubrovníku a za kolik .Jede za deset minut, kouříme sobranie a rozhodujeme se. Už jednou jsme to ten den vzdaly, dva autobusy v našem rozpočtu nejsou. Loučíme se s Maďarem, který jede autobusem a jdeme stopovat na parkoviště. Střídáme se po čtvrt hodině. Jsou čtyři a další autobus jede případně v sedm. Po půlhodině zastaví auto. No spíš minibus. Jehož majitel vozí větší turistické skupinky z Dubrovníku a do Dubrovníku. Eliška si sedá dopředu, tak nějak automaticky, ale týpek neumí moc anglicky a puštěním nějaké party hudby nám dává najevo, že si nechce povídat. Vystupujem v Dubrovníku, kde je hnusně, ale jsme v po x dnech v Evropské unii a máme bezplatná data a volání. Času máme málo, tak míříme do starého města (kde se natáčely Game of Thrones). Sedíme před kostelem a unaveně nasáváme atmosféru středověkého města a zapadajícího slunce, všude lidi v elegantním oblečení, ženy v podpatcích. A my dvě. A Maďar, který, jak si záhy všímáme, stojí opodál. Nevidí nás a my za ním nejdeme, protože už jsme moc unavené na jakoukoliv interakci. Nakupujem Nikšičko, kartou, protože kuny nemáme, a jdeme hledat do parku, který jsme po cestě míjeli.

Eliška jde na průzkum, já hlídám batohy. Typické. Park je sestupný a schovaný, ačkoliv leží hned vedle hlavní silnice kousek od centra. Skýtá spoustu ukrytých plácků, kde nás nikdo neuvidí. Eliška se ale vrací s tím, že našla jiné místo. Slézáme tedy spoustu malých točitých schůdku směrem dolů k moři. Těsně nad mořem je místo, něco mezi útesem a jeskyní a za ním ještě jedno podobné, o trochu více schované. Visutá plocha o velikosti asi 4x3 metry, krytá skálou a plachtou. Podle příslušenství určená pro nějaký dětský kroužek plavání nebo tak něco. Stavíme stan dokud je světlo, pak sedíme s pivem a pozorujeme moře. Zatahuje se, předpověď hlásí bouřku. Já jsem ten večer překvapivě klidná, na noc na útesu se těším, Eliška vypadá nervózně (to, jak se bála mi přizná až po návratu, prý mě nechtěla vyschízovat). Jdeme spát a já za zvuků narážejících vln, které občas dosáhnou přes okraj našeho útočiště, okamžitě usínám.

Vstáváme velmi brzy, abychom předešly tomu, že někdo přijde a vyhodí nás. Eliška prý skoro nespala. Když se sbalenými věcmi odcházíme kolem prvního přístřešku, zjišťujeme že jsme v měly spolunocležníky. Kousek od nás spal nějaký pár a kousek od páru bezdomovec. Rychle snídáme v přístavu a jdeme se smočit do moře, abychom začaly co nejdříve stopovat, protože to vypadá, že cesta do Mostaru (v Bosně) není úplně jednoduchá. Moře je rozbouřené, přicházíme zrovna ve chvíli, kdy plavčík věší žlutou vlajku. Půlka pláže je pod vodou, v moři plavou tyče od slunečníků i lehátka. Dáváme batohy k pohlídání nějakým lidem a asi hodinu řádíme v obrovských vlnách. Loučíme se s mořem.

Cesta do Mostaru vede přes Neum. Neum je bosenské město ležící na pobřeží Jaderského moře a je to jediná přímořská osada, která Bosně a Herzegovině zůstala. Okolo města jí patří ještě 21 kilometrů pobřeží. Spojení s Bosnou a Hercegovinou (do vnitrozemí) představuje pouze jediná úzká silnice; všechny ostatní silnice vedou na území Chorvatska. Stopujeme na vyprahlé magistrále, na autobusové zastávce. Stojíme na otevřeném slunci, máme za sebou dvě noci ve stanu a před sebou třetí den stopování. Vidíme na sobě, že už máme dost, tak se dohodnem, že počkáme hodinu a kdyžtak půjdem na autobus. Stopovat ve čtyřicetistupňovém vedru neni žádné pleasure. V poslední minutě naší odměřené hodiny nám zastaví ani ne třicetiletý týpek. Majkl. Nebo spíš actually im not Michael, jak z něj vyleze v půli cesty a jak mu od té doby s Eliškou říkáme. Tenhle Michael se odmítá smířit s mojí rolí tichého zadního spolujezdce, takže se musím chtě nechtě zapojit do rozhovoru. Cesta je fajn, kouříme z okénka a povídáme si o lajfu. Michael si posteskne, že by taky rád cestoval, ale že už má tohle období za sebou, mluví o Češkách, že jsou hezké a “open-minded”, těch narážek je během cesty na můj vkus trochu moc, ale je to asi hodnej kluk. Na benzince nám kupuje čokoládu.

V Neumu nastává menší krize. V tom městě prakticky nic není a vypadá to, podle espézetek, že tudy akorát projíždějí Chorvati a do vnitrozemí nikdo nejede. Místních na každém rohu se ptáme, zda tu jede autobus a kde. Říkají, že žádný nejede. Tak stopujeme. Střídáme se po čtvrt hodině, jsme spálené a unavené. Nějaké ženy jdou kolem nás a baví se o autobuse, běžíme za nimi a prý má jet každou chvíli. Lidi z Neumu jsou jen nepříjemní a neochotní mluvit anglicky. V poslední chvíli si uvědomujem, že nemáme žádné bosenské marky, tak freneticky vybírám z bankomatu.

Cestou míjíme jeden hřbitov za druhým. A mešity. Teprve tady si uvědomuji, že je Bosna vlastně muslimská země. Do Mostaru přijedeme už za tmy. Z fotek čekám malebné město ala Českým krumlov, ale to, co vidíme vypadá spíš jako špinavé Ústí nad Labem. Hledáme rezervovaný apartmán. Poprvé pokoj jen pro nás dvě. Je to příjemné, po několika dnech si uvařit, osprchovat se. Záhy usínáme. Ráno vyrážíme do města, náhodou narážíme v centru města na výstavu válečných fotografií, možná jsme ten den skoro jedinými návštěvníky, ale je to asi jediné v Mostaru, co stojí za vidění. Zároveň se dozvídáme spoustu věcí o historii Mostaru a nejznámějšího mostarského starého mostu, vedle kterého se nacházíme. Toho, který vám vyjede jako první, když dáte do Googlu Mostar. Ani ne po hodině se vracíme na hostel, balíme si věci, kupujeme pivo a cigarety a jdeme. Stopovat. Cestou potkáváme strašně moc Čechů (podle přízvuku z Moravy), přemýšlíme, čím je zrovna tohle místo pro Čechy atraktivní, nejsou tady obchody, moře, zato je tady spousta - což je pro hodně Čechů patrně velký problém - muslimů. A samozřejmě potkáváme mladého Maďara, který nás v každém městě pronásleduje. Eliška panikaří, protože Adnan, který nás má v Sarajevu ubytovat, neodepisuje.

Náš poslední stop. Kolikrát jsme stopovaly? Šestkrát? Měly jsme štěstí, říkám si v duchu a hned si nadávám, abych to nezakřikla. Zase se střídáme, už ani nemáme ambice hledat nejvhodnější místo, prostě si stoupáme k výjezdu hned jak dojdeme k hlavní silnici směr Sarajevo. Auto zastaví asi po půl hodině. Vezmou nás! Volá na mě Eliška. Ptám se, kdo tam sedí. Že prý dva týpci. Zaváhám. Moje pravidlo je, že ke dvěma mužům si do auta nesednu, ale Eliška mě uklidňuje, že je to v pohodě, že vypadají sympaticky a všechno. No, můžeme být rády, že někdo zastavil, tak nasedáme. Vepředu sedí dva muži v černých brýlích, oba váží bezmála metrák. Nastoupím, pozdravím a představím se. Pár vteřin, co se zdají jako pět minut, nikdo nic neřekne, jen se zacvaknou dveře a já jsem si v tu chvíli jistá, že nás ti týpci unesou. Panikařím. Pak promluví, respektive mluví jen jeden z nich, druhý asi neumí anglicky. Vyrážíme a Eliška se horko těžko snaží udržovat nějakou konverzaci, ta ale vázne, až se vytratí úplně. Já jsme paralyzovaná a nemůžu mluvit. Mluví mezi sebou jazykem, kterému nerozumím. Eliška vycítí moji hysterii, tak mi ukáže telefon, kde sleduje trasu, po které jedeme, ale i tak jsem první tři čtvrtě hodinu úplně mimo a vymýšlím únikové plány. Mému rozpoložení moc nepřidává, že řidič jede strašně rychle a na úzké silnici mezi řekou a horami neustále porušuje dopravní předpisy. Jede stodvacítkou, kde je předepsaná šedesátka, předjíždí, kde je zákaz předjíždění a v zatáčkách, kouká do mobilu atd. Prostě cesta hrůzy, celou dobu jsem jak na trní. Asi v půli cesty opět předjíždí v zatátčce a hele, za zatáčkou policajt. Naznačí, ať si zajedeme ke straně. V tu chvíli náš řidič šlape na plyn a ujíždí. S Eliškou se na sebe povídáme a musíme se smát. Vlastně je to paradoxně poprvé, co ze mě opadá strach. Jestli jel náš řidič doposud hrozně, teď teprve začíná ta pravá jízda, předjíždí všechny, i auta, která stojí na červenou. Asi po deseti minutách nás policajti dohoní a zastaví. Čekám, že mu minimálně seberou řidičák a my skončíme tady uprostřed ničeho na půli cesty do Sarajeva, ale oba bratři (jak jsme zjistily) se smějí, ten co nemluví anglicky si ho natáčí na Instagram. Vrací se taky vysmátý a když se ptáme, jak to dopadlo, říká, že zaplatil deset euro. Aha. A jedeme dál. Stodvacítkou.

Vyhazují nás někde na kraji Sarajeva, dáváme cígo a rakiji, z tohohle se musím vzpamatovat, Tramvají jedem do centra. Čevapi a pivo. V hospodě čekáme na Adnana. Ve zprávách psal, že už teď ho bavíme a že se na nás těší. Po půl hodině přichází vysoký muž okolo čtyřiceti, v klobouku, kabátě, delší černé vlasy. Vypadá jako Jaz Coleman (a teď s odstupem už si ani nedokážu vybavit přesně jeho tvář, jenom tvář Jaze Colemana). Jsme zvědavé, kde vlastně budeme bydlet, to je na Couchsurfingu vždycky to největší překvapení, protože nikdy nevíte, jestli dostanete vlastní pokoj nebo budete spát v kuchyni na zemi. Nás čeká velmi příjemné překvapení, protože poté, co nás Adnan vyveze taxíkem “nahoru”, kde si odložíme krosny, zjišťujeme, že budeme mít vlastní byt. Uplně maličký, ale byt (jehož jediná nevýhoda je miniaturní koupelna, kde je jen turecký záchod a nad ním sprcha, takže když se sprchujete stojíte v záchodě).

Sedíme ve měste na pivu. Adnan je strašně zajímavý a srdečný člověk. Pracuje na malajsijské ambasádě, s kamarádkou má hostel, je trochu herec a hraje v kapele která přezpívává písničky srbského zpěváka Dorde Balaševiče - postjugoslávského Jarka Nohavicu. A k tomu provozuje Couchsurfing. A dělá to svědomitě. Couchsurfing pro něj představuje vlastně to, co byla, podle mě, původní idea téhle sítě. Tedy navazování přátelství, vzájemná pomoc, sdílení rozdílných kultur a životních zkušeností. A přesně to zažíváme s Adnanem. Respektive je to spíše on, kdo sdílí životní zkušenosti s námi. Když začala válka v Sarajevu (ostřelování srbskou armádou zhora), která trvala čtyři roky, bylo mu šestnáct a přihlásil se jako dobrovolník k armádě. Vypráví nám o tunelu, který vede ze Sarajeva na letiště, které bylo neutrálním územím a který sloužil k úniku nebo pašování supplements a zbraní. Vypráví nám o historii Sarajeva i o současnosti, o mentalitě místních lidí, o svých zkušenostech z Česka nebo o tom, proč Bosna nidky nebude patřit do Evropské unie. Když už jsme moc opilé, zaveze nás Adnan taxíkem do bytu a jdeme spát.

Pomalu si uvědomujeme, že se náš výlet chýlí ke konci. Ještě dvě noci v Sarajevu a pak noc v autobuse. Nakonec jsme koupili jízdenku přes flixbus na autobus s přestupem v Norimberku, v autobuse máme dohromady strávit 19 hodin. Uf. Po dvou týdnech jsme v hlavním městě, které opravdu vypadá jako hlavní město a bydlíme v bytě zadarmo, tak si dovolíme být trochu buržoazní. Hledáme kavárnu, kde se nasnídáme, nějakou, kde pokud možno není jako snídaně servírovaná turecká káva a burek. Nakonec najdeme hipster kavárnu, asi jedinou na celým Balkánu, kde dostanete filtr nebo flat white. K tomu si dáváme dortíky a trávíme tam celé dopoledne. Následuje mešita, trhy, procházka městem a free walking tour s válečnou tematikou.

Poslední den. Jedeme přes celé Sarajevo k tunelu, zas takový zážitek to ale není. Pak máme v plánu jet se podívat na bobovou dráhu, která byla jedním z míst, odkud Srbové obyvatele Sarajeva ostřelovali. Poté, co nám Adnan vypráví, že se tam v lesích skrývají zloději, kteří po cestě okrádají turisty a jsou tam místa, kde lze ještě dnes šlápnout na minu, začínáme pochybovat. Když pak čekáme na autobus, který ne a ne jet a začíná se připozdívat, vzdáváme to a jdeme se podívat na hřbitov a nakoupit na cestu. Eliška je nemocná, vařím polévku a těstoviny, za chvíli přijde Adnan na návštěvu. Povídáme si, vypráví nám o chorvatském ostrově Silba, kam určitě musíme. Pak Adnan odchází a nám najednou dochází, že další den v sedm ráno jedeme domů. Domů za Ondřejem.

Jaké je vlastně Sarajevo? Líbí se mi tady, ale hezké město to není. Centrem města, kde se mísí arabská a evropská kultura i architektura, teče takřka vyschlá řeka Bosna. Zničené domy, tramvaje, co vypadají, že se každou chvíli rozpadnou. A hřbitovy, všude hřbitovy. Samozřejmě nebýt války a chudoby vypadalo by to tady úplně jinak. Skoro každý dům má v sobě díry od kulek. Nejdříve mi připadá divné, že jsou úplně všude, jenže ono Sarajevo není tak velké a obléhání trvalo čtyři roky. Další věc připomínající nedávnou válku jsou tzv. sarajevo roses v ulicích, poničený chodník v místě, kam dopadl granát, vyplněný červenou barvou. Svým způsobem je to ale krásné město, něčím. Třeba lidmi. 

Nádherným dvěma týdnům v bývalé Jugoslávii se nedostalo nejlepšího zakončení. Problémy začínají už na nádraží, kde nám je nejdříve sděleno, že musíme zaplatit poplatek, aby nás pustili k autobusu, i když lístky máme koupené přes internet. Posléze nám je pár minut před odjezdem řečeno, že je musíme vytisknout, i když podle instrukcí společnosti flixbus, stačilo stáhnout si jejich aplikaci a ukázat lístek v telefonu a nakonec po nás chtějí ještě neadekvátní poplatek za zavazadla, i když na lístku stojí, že v jeho ceně jsou dvě zavazadla. Na dvacetieurovku vrací Elišce v markách, tedy měně, kterou ani nemáme kde v Praze vyměnit a řeve, ať si okamžitě nastoupíme. Autobus je skoro prázdný, jsme jsme nadšené, že se můžeme natáhnout přes dvě sedadla, dokud nezjistíme, že jen v Bosně má autobus asi deset zastávek. Autobus se rychle plní, z velké části starými lidmi, kteří začínají chrápat a chrtit svoje svačiny. Nikdo z přepravců nemluví anglicky, záchod není v provozu. Hned na začátku nabíráme dvouhodinové zpoždění. V Norimberku máme na přestup čtyři hodiny, takže rezervu máme. To nás uklidňuje než si na první pasové kontrole, která trvá dvě hodiny, uvědomujeme, že nás čekají ještě další dvě (nakonec čtyři). Každou chvíli někde zastavujeme, snad jen proto, aby si řidiči dali cigaretu. Na každé benzince, kde stavíme, se okamžitě tvoří metrové fronty, takže to s Eliškou vzdáváme a chodíme čurat za keř. Nikdo nemluví anglicky, takže nevíme, jaké máme zpoždění a kdy budeme v Norimberku můžeme akorát hádat. Jisté ale je, že autobus do Prahy určitě nestihneme. Volám na flixbus. Několikrát. Nikdo to nezvedá. Najdeme si další spoj v sedm ráno a doufáme, že stihneme alespoň ten. 

A pak je ráno a my jsme po 27 hodinách strávených v autobusech konečně doma. 

[slovaavety]

Dokola Taiwanem (na Čínský nový rok)

Taiwan neboli Čínskou republiku, historicky Formosu (Nádherný ostrov), projedete podélně ze severu na jih asi za čtyři hodiny po dálnici. Na šířku přes pás skoro čtyřtisícových velehor táhnoucí se podélně skrz celý střed ostrova (a zabírající tak dvě třetiny území) byste ho jeli značně déle, i když na šířku měří ostrov jen 144 kilometrů. Přesto se tu ale potkáte se všemi druhy počasí. Západní část je prakticky obrovská průmyslová aglomerace několika měst od Taipei po Kaohsiung, kterou halí smog, takže dohlednost ruší nazelenalá mlha. Východ nabízí přírodní krásy národních parků s útesy padajícími hluboko do Filipínského moře. Sem turisté jezdí nejčastěji, ovšem ne teď v únoru, kdy pořád jen prší. Na severu vás do tváří bude pleskat nepříjemný studený vítr. Zato na jižním cípu je jasná modrá obloha a vedro k padnutí.

Jsme tu zcela mimo turistickou sezónu a pravděpodobně jediní Evropani na ostrově. Náš pobyt vychází přesně na dny oslav Čínského nového roku. Čínský nový rok, nebo také Svátky jara, je dvoutýdenním svátkem, pohyblivým dle astronomického kalendáře, proto mu na západě říkáme lunární nový rok. Začíná vždy s druhým novým měsícem po zimním slunovratu a končí patnáctým dnem prvního měsíce čínského roku, kdy je měsíc v úplňku. Během této doby se konají různé oslavy, které nás po cestě Taiwanem nemohly minout.

Taipei

Obtěžkána asi padesáti kilogramy zavazadel (vracím se domů z Austrálie) se na hlavním vlakovém nádraží v Taipei setkávám s kamarádem Lukášem, který přiletěl z Prahy tuhle cestu podniknout se mnou. Náš taiwanský hostitel v Taipei Frank nás vyzvedává autem se svou asi dvacetiletou dcerou na konečné stanici metra. Akorát se vracejí z velké rodinné hostiny k příležitosti Čínského Nového roku. Veze nás do svého bytu v patnáctém patře panelového věžáku. Přesně ten typ větší bytové jednotky s umakartovým jádrem, jaký známe z osmdesátkového Jižáku. Výhled na soutok široké řeky Tamsui s menší Keelung, zvedající se kopce národního parku Yangmingshan, a v noci na zářící město s nad ostatní zástavbou tyčící se Taipei 101. Frank je učitel na dívčí střední škole, jeho manželka nemocniční sestra, dcera Paige studuje první ročník psychologie. V bytě jeho rodina přespává jen občas, mají ještě dům na předměstí. Nocovat tu budeme sami.

Na druhý den ráno Frank s manželkou dorazili i s taiwanskou snídani. Frank pozve Lukáše na pěší túru do taipejských kopců. Cestu popsal jako ten nejnamáhavější trek, který půjdou několik hodin. Za hodinu a půl prý měli místní kopeček vyběhnutý. Frank si Lukáše velmi oblíbil. Dodnes mu lajkuje všechny příspěvky na Facebooku, i když mu ani po vložení do překladače nemohou dávat smysl. Já strávím den v Taipei s Paige a odpoledne společně navštívíme obrovský palác národního muzea s tři čtvrtě milionem kousků čínského umění zahrnujícího všechny dynastie. Pořizuji si sim kartu s neomezenými daty za relativně směšnou cenu. Pokrytí mám po celém Taiwanu stoprocentní. Frank říká: „Lidstvo dokáže přežít bez jídla, nikoliv bez internetu.“

Taipei je město několika tváří: futuristické stavby jako svého času nejvyšší budova světa Taipei 101 (připomínající bambusový stonek, uprostřed kterého je obrovská koule, jež má půlkilometrovou budovu vyvažovat během zemětřesení), muzea moderního umění, pavilony Expo parku, luxusní restaurace v renovovaných čtvrtích a ulice typu tokijské Akihabary se svými svítícími billboardy a „digi-zvuky“ a přemrštěnou reklamou se tu potkávají se starými nočními trhy a chrámy. I když ne tak starými, pouze tři sta let. Postupně se zbavuje svého renomé ošklivého káčátka Asie získaného díky architektonické anarchii při masovém budování v šedesátých letech. Dneska uprostřed města potkáte továrnu Huashan a vinné sklady renovované na hipsterské obchody, umělecká muzea a restaurace. Na druhé straně tu máte staré uličky, kde ve starých hrncích vaří nudle, polévky a všude příšerně, ale strašně smrdí fermentované tofu, národní jídlo. Lukáš se mi vysměje, že jemu asijská kuchyně nesmrdí, když se ale pak večer ocitneme na nočním trhu, kterých je v taiwanských městech požehnaně – žije se prostě na ulicích, i jemu se naprosto zkroutí obličej. Ptáme se Paige, ty nic necítíš? Ne, Taiwanci jsou prostě vůči tomuhle zápachu imunní.

Ostrov odpadků

Všude hluk, rachot, troubení. Auta, mezi nimi tisícovky motorek, a lidé se svými stánky a harampádím. Celý osídlený Taiwan je takovýto. Špinavý, ošuntělý, omítky domů zčernalé kouřem. Večer hluk provází ještě jeden typický zvuk – Beethovenova Eliška. Popelářské auto, které na minutu přesně objíždí domy, před kterými už v teplácích čekají Taiwanci se svými odpadky. Taiwanci nemají popelnice. Více než polovina odpadu země je recyklována [1] a patří tak na páté místo zemí s nejvyšší recyklací. Na druhou stranu, je to národ, který je schopen zabalit každý kousek ovoce do vlastního plastového obalu, a kde každý bonbón v plastovém pytlíku je zabalen ještě zvlášť. Po celé zemi najdete skládky v přírodě a moře je plastového odpadu plné. Možná si Taiwan ještě chvíli svou nálepku „ostrov odpadků“ zaslouží. Alespoň, než zakáže používání jednorázových plastů, jak plánuje do roku 2030.

Budují se tu také zelené parky. 2-28 mírový park z roku 1996 je připomínkou strašného incidentu, který se stal po válce při protestech proti čínské vládě a nacionalistické straně Kuomintang, která prakticky vedla ke vzniku černých trhů, protože vláda měla na vše monopol. Konflikt důstojníků s taiwanskou vdovou prodávající cigarety v únoru 47 vedl k masivním protestům Taiwanců proti vládě a násilným konfliktům na celém Taiwanu, kdy strana masakrovala civilisty. Po uklidnění situace sliby splněny nebyly a svobodné volby se nekonaly. Následovalo období „Bílého teroru“ - perzekucí a likvidování intelektuálů, studentů a kohokoliv proti-vládně podezřelého. Odhaduje se, že až 28 tisíc lidí bylo zabito ro roku 1987. Taiwan v padesátých letech ztratil skoro celou svou národní elitu.

Grandiózní palác Chiang Kai-shek láká turisty jako skvělé čínské architektonické dílo, ale je to typická autoritářská stavba. Dnes přejmenovaná na Náměstí demokracie. Snažím se Paige opatrně zeptat na vztahy s Čínou. Taiwanci se prostě považují za svobodnou demokratickou zemi, kterou také de facto jsou, i když ji většina zemí pro ekonomické vztahy s Čínou neuznává. „We are Taiwanese“. V Čele státu stojí prezidentka, známá odpůrkyně pevninské Číny, na které je Taiwan ekonomicky silně závislý. Občas mě znepokojí nebe křižující vojenská letadla. Metro je plné ozbrojenců, do jednoho s kulometem jsem omylem vrazila. Taiwanci jsou ovšem velmi liberální národ a žijí kultem Do It Yourself.

Ostrov chrámů

Procházím starou Taipei a proplétám se davy před mnoha chrámy, kde jsou oslavy v plném proudu. Přemýšlím, jestli je to tak jen teď, anebo prostě ti lidé nechodí do práce. Taiwan byl původně pohanský ostrov, který si vzal od každého ze svých kolonialistů něco. Lepší být tolerantní než vést války. A tak se stalo, že osmdesát procent Taiwanců se hlásí k nějakému náboženství, nejčastěji k buddhismu a taoismu. Celý ostrov je poset nyní patnácti tisícovkami chrámů. Před třiceti lety jich bylo ještě třikrát více. Najdete je mezi paneláky (ty tu předtím nestály), stánky s tofu, u silnic, v zahradách, vysoko v kopcích, ale i v jeskyních. Často mají Taiwanci malé oltáře i doma či ve svých obchodech. Všechny jsou velmi barevně zdobené, převládá barva štěstí červená a žlutá, která je zdrojem energie. Všude je cítit (pro mě nepříjemný) odér vonných tyčinek, kterými Taiwanci vyhánějí zlé duchy, očišťují své duše a spojují se tak se svými bohy. Kromě tyčinek pálí také jakési žluté papírky Joss [2] neboli „šedé peníze“, které slouží jako měna pro posmrtný život při uctívání zemřelých, svátcích a speciálních příležitostech. Mrtví se pak za peníze mají ve svém posmrtném životě skvěle. Pálení je po Taiwanu tak rozsáhlé, že ho vláda dokonce k nelibosti věřících chtěla omezit kvůli znečišťování ovzduší [3] a Taiwanci na protest vyšli do ulic. Samotné chrámy mají z jossových papírků roční příjmy ve stovkách milionech dolarů.

Chrámy bývají zasvěcovány několika bohům a někdy dokonce i taoismu a buddhismu dohromady. Každý svatý tu pak má svůj vlastní oltář, u kterého se místní modlí. Jako oběť jim pak nosí ovoce. Chrámy jsou plné umělého ovoce a květin. V tuhle dobu oslav nového roku tu najdete také obětované prase. Lidé sem nosí další jídlo, ze supermarketu v plastu balené polotovary, sušenky, lupínky, ale i smažené tofu. Někde v zadních místnostech vyhrávají Buddhisti. Několikavrstvé sedlové střechy, barevné pergoly, ručně vyřezávané sošky (hlavně draci) a sloupoví, vše jako přes kopírák už pár století. Také téměř každý chrám byl po skončení války alespoň jednou renovován.

Festival božského prasete

Auto jsme si objednali přes soukromníka Eddieho. Zálohu jsem zaplatila přes paypal a doufáme, že nám Eddie starého sedana Toytotu Premio v devět ráno přiveze na Frankovu adresu. V pět ráno telefon: „Už jsem tady“. Naprosto zmatení v pyžamu sjedeme dolů před dům přebrat auto. Eddie se nám omlouvá, prý jiný zákazník měl nehodu, a musí to jet řešit. Je původem Jugoslávec, takže má radost, že potkává jiné Slovany. Pořád nám opakuje, jak musíme jezdit opatrně, že auto není pojištěné, a pokud se s ním něco stane, nenechá nás odjet ze země. Prý máme dávat pozor hlavně na „moskitos“ – tím myslí všudypřítomné skútry – hlavně při otvíraní dveří. Skútry prý nikdy nedávají přednost. Později zjišťujeme, že nikdo nedává přednost nikomu a blinkr se zapíná jen tak pro radost, což je na osmiproudových dálnicích, kde se předjíždí ze všech stran lehký adrenalin. Chceme objet celý ostrov za dva týdny s občasnými zajížďkami do vnitrozemních hor a útěky na přilehlé ostrovy.

Do starého městečka Sānxiá jsme dorazili akorát na Shen Dzu neboli „Božské prase“. Festival, který se koná při příležitosti oslav Čínského nového roku. Skrz hlavní ulici Minquan proudí tisíce lidí, hlava s rouškou přes ústa na hlavě s rouškou přes ústa, projít davem je skoro nemožné. Nádherná podloubí z červených cihel s obchůdky se suvenýry zdobená červeno-žlutými lampióny provoňuje smažené pouliční jídlo. Všude hluk, hudba a spousta barev ovoce či reklamních transparentů. Na kamenném mostě přes téměř vyschlou řeku Dabao mají obchodníci rozbalená prostěradla s vyrovnanými hračkami, na které si můžete hodit kroužek, a figurku pokémona tak vyhrát. Okolo jsou už po stranách ulice lidé čekající na průvod. Masky na chůdách, pochodně s lampiony (obalených v průhledném plastu), člověk s fotografií prasete ve zlatém rámu, bubny, a pak jak z cirkusu ozdobené, nákladní auto, které má vzadu na korbě přes kovový kruhový rám nataženou obrovskou prasečí kůži. A pak další náklaďáky, až jich na přeplněném náměstí před posvátným chrámem stojí pět. Všichni Taiwanci mají venku telefony a fotí si překrmená prasata.

Svátek je ve světových médiích [4] chápan velice kontroverzně jako krutý a nehumánní, prasata jsou totiž vykrmována sondou, aby se jim co nejvíce roztáhl žaludek a byla tak co největší a vyhrála soutěž o nejtěžší prase. Dosahují hmotnosti přes 800 kilogramů (letošní vítěz měl 844 kg), zatímco normální práce má kolem 120 kilogramů. Taková prasata pak mají velký problém s pohybem a orgány. Tvrdí se, že někteří soutěžící podvádí a krmí prasata pískem nebo olovem. Vítězné prase je spolu s dalšími rituálně zabito v místním taoistickém chrámu jako oběť místních božstev. Jejich štětiny vyholí do ozdobných ornamentů, kůže se napne přes rám, do úst jim vloží ovoce nebo rybu a před něj vyskládají mísy jídla, grilovaná kuřata, zapálené vonné tyčinky. Výherce pak obdrží trofej v podobě zlaté sošky prasete a následující rok má být pro něj rokem štěstí.

V horách

Opouštíme šílenství města (nebo v to alespoň doufáme) a vydáváme se do hor. Jaké překvapení, že ani tady úplně civilizaci neunikneme. Taiwan je prostě zastavěný i ve výšinách. Většinou se jedná o stavení s poli a plantážemi. Když mi navigace ukázala, že trasu sto kilometrů pojedeme tři hodiny, nechtěla jsem tomu věřit. Na Taiwanu je skoro všude mimo dálnice rychlost omezená na dvacet až čtyřicet kilometrů v hodině. A tak se plahočíme serpentinami mezi sytě zelenými kopci s palmami, rostlinami, jejichž plody jsou chráněny papírovými pytlíky, a čajovými plantážemi v celkem hustém provozu. Tu a tam narazíme na část silnice totálně zdevastovanou zemětřeseními a propadlou kamsi dolů ze svahu. Zemětřesení jsou tu spolu s tajfuny velmi častá, protože se nacházíme na jedné z nejaktivnějších tektonických kolizních zón na Zemi. Přejíždět hory na východ neplánujeme, některé silnice jsou stále pod sněhem, jiné, zničené po velkých zemětřeseních a sesuvech půdy, budou zavřeny pravděpodobně několik let.

Na většinu pěších túr nemůžete bez povolení policie, včetně nejvyšší hory severovýchodní Asie Yushanu (v překladu Nefritová hora). Přijde mi to lehce směšné, všechny stezky jsou totiž dobře upravené a nenáročné. Taiwanci jsou samozřejmě vybaveni jako by šli na několikadenní trek Kavkazem. Příroda tu připomíná džungli. Šlahouny různých zelených rostlin – hlavně jušanské třtiny se mísí s jehličnany a palmami na vysokých kmenech. 26 procent rostlinných druhů Taiwanu nenajdete nikde jinde na světě. Nocovat se rozhodneme v kempu u jezera Slunce a Měsíce. Romantický název pod sebou nese místní Mácháč, největší vodní plochu Taiwanu, ve kterém se nesmí koupat. Jezero je oblíbenou destinací čínských turistů. Výhled z místní pagody halí mlha, obrovský šedivý hotel na druhé straně jezera ovšem vidět je. Později trochu vysvitne slunce a už jsou vidět i parníky, jichž je voda plná.

Stoupáme výše do hor směrem k Alishanu. Krajina se lehce změnila a je barevnější. Zastavujeme se v jedné vysokohorské vesničce na Oolong – typický taiwanský čaj pěstovaný ve vysokých nadmořských výškách, považovaný za jeden z nejlepších na světě. Plantáž patří místní rodině. Dostáváme několik nálevů čaje vařeného tradičním způsobem, a přitom se snažíme povídat. Dědeček neumí anglicky, asi sedmiletá vnučka s námi prohazuje pár anglických slov, která se naučila ve škole, na zbytek slouží Google Translator. Na zahrádce před domem kvetou sytě růžově sakury a pod námi je nádherný výhled do údolí. V obchodě nemají na plechovkách s čajem cenovky, nakonec za jeden pytlík s čajem zaplatíme v přepočtu pětistovku, což je samozřejmě oproti cenám ve městech mnohokrát více. Tak snad jsme je alespoň podpořili. Na Dongshan Coffee Road najdete zase jenom kávové plantáže s přilehlými kavárnami. V jedné s výhledem na venkovský Taiwan dostáváme i zákusek s lístečkem „For foreign friend! :)“ a kávová zrna, o kterých netušíme, zda je máme sníst. Taiwanci jsou prostě neuvěřitelně přátelští lidé.

Díky své tektonické činnosti je Taiwan bohatý také na horké prameny. V horách kolem nich vystavěli lázeňská městečka. Guanziling se může jako jedno ze tří na světě chlubit skutečnými bahenními lázněmi. A tak se ocitáme jako jediní o půl metru vyšší Evropané mezi Taiwancemi v areálu lázní. Dostaneme koupací čepice a nohy vymácháme v bazénku s rybkami. Na obličej naneseme bahenní masky, zalehneme do masážních křesel a poté se ponoříme do horké bahenní vody.

Noc v hodinovém hotelu

Protože kempingové místo za stan bylo zhruba dvakrát dražší než většina ubytování přes Booking.com, rozhodli jsme se, že si budeme hledat přespávání už jen v hotelech. Narychlo jsme zamluvili přespání ve městě Chiayi, kde slibovali nonstop recepci. Jaké překvapení, když jsme zjistili, že jsme se ocitli v hodinovém hotelu. Vchod přes jakési sklepení nebo garáž, okno ze sprchy vedlo rovnou na chodbu, v košíčku na nočním stolku kondom. Povlečení vypadalo, že už v něm několikrát někdo spal, tak jsem si raději vytáhla spacák. Pokoj také neměl okno ven. Což jsme později zjistili, že není zas tak nenormální. V rámci šetření místem Taiwanci dělají pokoje i z kumbálů na chodbách. Mé zbožné přání po několika dnech pak už vždy bylo „prosím, ať ten pokoj má okno“. V každém hotelu vám také dají alespoň pět v plastu zabalených zubních kartáčků. K snídani na plastovém tácku toast s máslem a káva.

Kolébka tradiční kultury Tainan

Tainan je velkým městem na cestě mezi Taipei a Kaoshiungem. Pokud je Taipei Tokyo, Tainan je potom Kjóto. Nejstarší město Taiwanu (založeno Holanďany) stále žije tradicemi desítkami svých stovky let starých chrámů. Vydávám se do večerních ulic a vůbec tu nemám strach. Životem překypující uličky s dřevěnými domky mají nad sebou zavěšené zářící lampióny, pevnost s názvem Chinkan Towers je nasvícená. Dvorek každého chrámu je jeden velký noční trh. Vzduch provoněn smaženým jídlem. Všude po ulicích mají vyskládané celé balíky „posmrtných peněz“, vonných tyčinek, svíček a jiných propriet pro obětování bohům. V jednom z chrámů navštěvuji i kuchyni s jídelnou, v obrovských hliníkových hrncích tu vaří různá jídla. Zahradami chrámu Konfucia procházím mezi bonsajemi v květináčích v mírném osvětlení úplně sama. Jiný chrám je osvětlen barevnými neony a blikajícími nápisy. Večeřím v luxusnější restauraci s lokální taiwanskou kuchyní. Nikdy nevím, co si objednávám, pokud jídelní lístek nemá obrázky.

Kolem pevnosti postavené Nizozemci se nachází staré ulice čtvrti Anping. Vypadá to tu spíše jak na pouti. Obchody prodávají hračky nebo atrakce. U chrámu Metsu právě probíhá obřad, při kterém odpalují petardy.  Kus stranou za chrámem se nachází hřbitov z dynastie Ming a Qing. Mezi barevně zdobenými oválnými hrobkami pálí místní v rouškách vonné tyčinky.

Západní pobřeží Tainanu lemují povětšinou bažiny, laguny a mokřady. Oblíbenou atrakcí čínských turistů je půlhodinová jízda na loďce (spíše voru ze svázaných dutých rour) kanály mezi mangrovníky, které spojují nad vodou a tvoří tak dlouhé tunely. Loďka pojme asi třicet lidí. Dostáváme záchranné vesty a výklad v čínštině. Vesnička Tugou nedaleko Tainanu je jakýmsi open-air uměleckým muzeem s komunitou umělců. Po ulicích a na dvorech domů lze nalézt různé umělecké barevné artefakty zakomponované do prostředí vesnice. DIY.

Ještě více chrámů

V průvodci stále vychvalují taiwanské cyklostezky. Ne, že bychom viděli nějaké cyklisty, především bych se v tomhle provozu na kolo bála vlézt. Cesta na jihu obchází končící pásmo hor. Zde se nachází pár geologických oblastí měsíční krajiny a vyvěrající země. Na jednom místě stojí u bublající vulkanické louže chlápek a neustále ji zapaluje, aby předvedl turistům, jak úžasně hoří. Schopnost přechválit i jednu louži je v jihovýchodní Asii perfektní. Na dalším místě musíme dokonce předložit pasy, než nás pustí za závoru, kde vyvěrající bahno vytváří jakousi horu. Tady Lukáš zapomněl odloženou bundu s peněženkou a všemi doklady, na což si vzpomněl asi až za hodinu cesty autem pryč. Vrátili jsme se a naštěstí tam bunda stále nedotčeně ležela. Ve stromech dováděly opice.

Kaohsiung je snad na dopravu úplně nejšílenější. Zahalen ve smogovém oparu schovává na severu Lotusové jezero s několika vodními chrámy jak z Disneylandu, vzdálených od sebe pár stovek metrů, do kterých se vstupuje po dlouhých molech, mezi kterými rostou lotosy. Kolem jezera je chrámů dohromady asi dvacet, ale dvouvěžová Pagoda tygra a draka zaujme na první pohled. Pro štěstí se má vstoupit drakem a odejít tygrem. Z vrcholu pagody je výhled na loďky kroužící po jezeře, ostatní chrámy, promenádu okolo jezera a v dálce šedivé výškové budovy zahalené oparem. Vedle stojí Pavilon jara a podzimu, na jehož molo se vstupuje skrz obrovského draka, na kterým jede bůh války, kterému je pavilon zasvěcen. Další chrám představuje 24 metrů vysoká socha Xuantian Shang-di, nejvyššího císaře temného nebe a strážce severu.

Masivní komplex Foguangshan (Hora Nuddhovo světla), který se nachází hodinu jízdy od Kaohsiungu, vás přivítá asi tisíci Buddhovo soškami. Jen v jedné zahradě okolo zlaté 36metrové sochy jich je 480. Zlatých. V každém okně kláštera sedí další Buddha. Zrovna se tu koná přehlídka. Tanečnice v šatech jak na kankán, vozy s obrovskými figurami mnichů, ale i Mimoňů, nebo princezna jedoucí na pávu.

Mořské želvy

Donggang je přístav na jihu odbavující trajekty na čtrnáct kilometrů vzdálený korálový ostrov Xiǎo Liúqiú, kde hodláme strávit noc. Místní nabízejí poblíž terminálu za peníze parkování na dvorech svých domů, doufáme tedy, že tu auto zítra nalezneme i se všemi věcmi, které v něm necháváme. Moře je tady plné plastového odpadu, ze kterého se do vzduchu line puch. Na trajektu běží v televizi reklamy na úžasný pobyt na ostrově. Jsem ale docela šokovaná nepořádkem. Když nemůžeme už nějakou dobu najít naše ubytování, pod návalem stresu z předchozích nocí ve špinavých hotelech, milionech lidí v ulicích, asijského pouličního jídla, které už nemůžu ani cítit, a všudypřítomných odpadcích, začnu hystericky v češtině křičet na nějakou místní stojící v hromadě harampádí, že žijí na skládce.

Bydlíme ale v pěkném přízemním domě s OKNEM, namalovanými rybami na stěnách, a dvorem přímo u pláže, kam odpoledne připlouvají ohrožené karety obrovské, kterých korálové pobřeží obývá asi dvě stovky. A těch skutečně po třetí odpolední hodině začne ve vlnách plavat velmi blízko opravdu mnoho.

Ostrov je malinký a dá se skútrem (ke kterému dostanete srandovní helmu, která vypadá jak plechová fialová miska) projet za půl hodiny, já ho projedu takhle asi čtyřikrát, a ještě párkrát vnitrozemím skrz, částečně nadšením, že jezdím na skútru, ale hlavně proto, že je tu spoustu zajímavých zastávek. Jeskyně, pláže, panoramatické výhledy a různé korálové formace – především erodovaný korál trčící z moře vypadající jako atomový hřib, kolem kterého se potápí spousta potápěčů. I tady najdete samozřejmě chrámy. Přístavní vesnička Penfu je plná různorodých barevných rybářských lodí, obyvatelé ostrova se živí především rybolovem. Západ slunce bohužel přes i tady přítomný smog nevidím.

Z nejjižnějšího cípu na východ

Čím víc na jihovýchodě jsme, tím větší začíná být horko, ale především mizí mlha a začínáme vidět azurovou oblohu. Úplně nejspodnější cíp země je národní park Kenting. Sytě zelené kopce se svažují do sytě žlutých pláží, kde se v tyrkysové vodě na rozdíl od špinavého západu koupe dost místních. Tady se natáčel i film Life of Pee. Tu a tam najdete drsné útesy nebo poušť. Chvilkami mám pocit, že jsem na pacifické Highway 1 v Kalifornii nebo Ocean Road v Austrálii. Městečka mají promenády s restauracemi, turismus je hlavní zdroj příjmu. Ve vápencových jeskyních se zbytky korálů (kdysi byl Kentingský rekreační les podmořským útesem) spí na stropech netopýři. V úzkých kaňonech se prodíráme šlahouny, liánami a všude prolezlými kořeny banánovníků. Cedule nás upozorňují na jedovaté hady, vosy, co okamžitě zabíjí, a stonožky. Písečné duny u pobřeží sjíždí party na čtyřkolkách, tady už nás ale zase přivítá v písku harampádí vyplavené mořem.

Ženeme se tmou úzkými silnicemi v lesích, a poté širokými serpentýnami dálnic do Taitungu, jediného velkého města na turistickém jihovýchodě. Ubytovaní jsme v soukromém domě, naprosto luxusním se vším komfortem. I sprcha v koupelně je masážní. Východní pobřeží je na rozdíl od městského západu řídce osídlené, rurální, hrající všemi odstíny zelené. Oblast odkloňující se z pobřežní dálnice do hornaté krajiny se nazývá Lùyě Gāotái. Projíždíme scénickým údolím Luoshanu ležícím mezi dvěma pohořími – Středními a Pobřežními horami. Krajina je poseta rýžovými poli, čajovými plantážemi a loukami s liliemi tygrovanými – oranžovými květy, ze kterých si Taiwanci dělají čaj. Poté se napojíme zpět na pobřežní dálnici.  Pláže už nejsou žluté a písčité, ale šedivé a oblázkovité až kamenité. Zde leží Sānxiāntái, klenutý betonový most s několika oblouky vedoucí na maličký korálový ostrov se třemi skalnatými útvary, které mají představovat tři nesmrtelné z čínské mytologie – velmi oblíbená atrakce plná turistů.

Zelený ostrov a bouře

Na poslední chvíli dojedeme do malého přístavu Fugang s jen modrými loďkami a kupujeme lístky. Na Zelený ostrov (Lǜdǎo neboli Green Island) vystupuju celá zelená po necelé hodině cesty trajektem. Svou snahu nepozvracet se v rozbouřeném moři jsem přebila zpěvem (skutečně to na kinetózu pomáhá), což se mi na rozdíl od některých dětských cestujících podařilo. Majitel hotelu přijede pro naše zavazadla růžovou obrázkovou hippie VW dodávkou, následujeme ho na vypůjčených skútrech na druhou stranu ostrova, než je přístav Nanliao. Náš pokoj je také celý infantilní s obrázky. Pro Taiwance je infantilita součást života, a proto vás kočička Hello Kitty na stěně pokoje nemůže překvapit [5].

Celý ostrov se dá objet na skútru za třicet minut. Kolem dokola se točí asfaltová dvacetikilometrová silnice s občasnými odbočkami do vnitrozemských kopců, které vznikly jak jinak než vulkanickou činností. Konečně krajina bez odpadků (až na jednu skrytou pláž v zálivu, kde jsem objevila skládku). Jen zelené nádherné kopce, ostré skalní útvary zvedající se přímo z moře jako mniši ve svých kápích, pláže plné vyplavených narůžovělých zkamenělin korálů. Horké mořské prameny, ve který se na pláži za zvuku příboje rozmáčíte pod hořícími loučněmi a otevřeným hvězdným nebem nad hlavou. V podzemních jeskyních teče říčka a najdete tu malou svatyni. Ruiny zapomenuté vesnice. Dvě stále živé malinké vesničky s obchůdky a restauracemi, maják s malým letištěm (příště letím letadlem) a rychlé projížďky na skútru skrz přírodní tunely a na vrcholky kopců. Na dopravních značkách krabi (Pozor, přechod pro kraby). Příroda mi tu trochu připomíná Hawaii. Na zatravněných útesech se pasou ovce a kozy. A přitom právě tady bylo postaveno vězení pro politické vězně během taiwanského Bílého teroru. Bývalá věznice je dnes muzeem a památníkem pro lidská práva [6]. Nebe se tu najednou zatáhlo.

A tak mi šnorchlování mezi korály a karetami na druhý den překazí počasí. Ráno u toastu nám domácí oznámí, že loď na pevninu nepojede. A že nemusí jet i několik dní, pokud se počasí neuklidní. Trochu nás to znervózní, přece jen letadlo nám letí už asi za čtyři dny. Venku se žení čerti, hřmí a blýská se. Nádherný zelený ostrov je najednou peklem, ve kterém si umím představit strašný život politických vězňů. Nemá cenu vyjet ani na skútru. Majitel nás však nechá ubytované zdarma další noc a druhý den mi daruje pláštěnku, abych se mohla na skútru dopravit k trajektu, který nás po rozbouřeném moři vrátí na pevninu. I cestou zpátky jsem to udržela.

Podél útesů na sever

Čím více jedeme na sever, tím se zhoršuje počasí a pobřeží se zvedá do útesového terénu. Jeskyně Osmi nesmrtelných jsou vytesány vysoko ve skalách, kam se musí vystoupat po příkrých schodech. Vnitřek většiny jeskyní slouží jako buddhistické chrámy. Severněji už útesy Chingshui padají až kilometr přímo do moře a silnice je vysloveně vysekaná do tyčících se žulových a mramorových stěn vysoko nad hladinou. Vše je zahalené v dramatických mracích. Budování dálnice začalo už na konci osmnáctého století a dělníci museli bojovat se sesuvy půdy a zemětřeseními. Oficiálně otevřena byla až ve třicátých letech.

Národní park Taroko je nejnavštěvovanější turistická destinace Taiwanu. Osmnáctikilometrová rokle je obklopena úzkými mramorovými soutěskami. Hluboko dole teče šedá řeka Liwa (která je za hezkého počasí modrozelená) a v některých místech je potřeba kvůli padajícím kamenům nosit helmy, pokud vystoupíte z auta na silnici vedoucí skrz vytesané tunely v soutěskách kaňonu. Tu a tam řeku překlenují houpající se visuté barevné mosty a vysoko v útesech stojí svatyně. Jedna z nich je věnovaná 450 dělníkům, kteří zemřeli při budování místní silnice. Stezky vedou vysoko nad řekou podél soutěsek a je potřeba se přidržovat řetězů. Snažili jsme se slézt dolů k řece po strmých schodech s vidinou, že tam mají být teplé prameny, pak ale najednou kus schodiště chybělo. I tady zemětřesení vykonalo svou práci.

Rybářský přístav Nanfangao smrdí zavěšenými rybami v místních obchodech. Sušené ryby se dají koupit všude. Rezivějící barevné lodě plné sítí a rybářského náčiní jsou nalepené jedna na druhou v místním přístavu. Restaurace vypadají dost omšele a obchody jsou plné starého haraburdí. Překvapuje mě křesťanský kostel, který vypadá spíš jako socialistická kancelář se spoustou oken a sešikmenou střechou s neonovým křížem.

Festival luceren

Vyrážíme směrem Pingxi. Dnes se totiž koná nejkrásnější den oslav Čínského nového roku, festival luceren. Je to poslední den oslav. Měsíc je v úplňku a lidé se loučí se starým rokem a vítají nový vypouštěním papírových luceren, na které tuší píší svá přání. Vše se koná v malém městečku Shifen.

Už několik kilometrů před městečkem jsou zácpy, a nakonec nás policisté odkloní pryč. Všechny cesty do města už jsou zavřené a je potřeba vzít autobus. Necháváme auto kdesi u obrubníku a stoupneme si intuitivně do řady lidí na chodníku. Filipínka za mnou se mě ptá, zda jede autobus na festival. Odpovím, že netuším, rozsypaný čaj nad čelním sklem přečíst neumím. Autobus zastaví na mostě uzavřené dálnice, dále už musíme s davem pěšky asi dva kilometry. Víme ale přesně kam jít, vede nás hluk a nebe plné lampiónů. Dění oslav se koná ve staré ulici Shifen, kterou prostředkem vedou koleje. Ty obklopují spousty lidí vypouštějící lampióny. Tu a tam ale zahouká vlak a všichni se musí z kolejí klidit, aby žlutý motorák mohl projet. Po obou stranách kolejí se ve stáncích smaží jídlo, jehož pachy se nesou vzduchem, můžete si koupit různé amulety pro štěstí, a především obrovský papírový lampión, který si zakolíčkujete na železný rám a popíšete a pokreslíte, jak je libo. Poté prodejce zapálí lampión, který se horkým vzduchem okamžitě nafoukne do velikosti člověka. Poté ho sami vypustíte k nebi. Je to krásný pocit sledovat, jak váš vlastní lampión stoupá vzhůru, než se připojí k dalším. Správně byste si měli v duchu opakovat přání, které jste si na něj napsali.

Historicky ale lampióny sloužili jako signalizace ženám a dětem, že se mají rychle sbalit před blížícími se bandity. Občas nějaký lampión shoří moc brzy a pak spadne na zem. Po festivalu se jich tak po okolí válí spoustu. Proto jsou všude připravena hasičská auta. Kromě přelidněných ulic s obchody jsou oslavy rozprostřeny také na místním velkém parkovišti, kde je pódium s reflektory, kapely, kolotoče a další atrakce. Každou čtvrt hodinu se hromadně vypouští za zvuku hudby desítky až stovky lampiónů. Je to speciální zážitek vidět všechny ty rozsvícené lampióny oproti tmavé obloze. Mezi nimi i jeden v podobě kohouta. Vítáme totiž příchod roku kohouta.

V noci vyjíždíme prudkou úzkou uličkou kamsi do kopců města Jiufien. Marně běhám okolo a snažím se najít naše ubytování. Hlas v telefonu mi není nápomocen, snažím se vysvětlit, kde stojíme. Chvíli už to vypadá, že snad bydlet ani nebudeme. Mizernou angličtinou mi po půl hodině dohadování nakonec řekne, ať zůstaneme, kde jsme, že pro nás přijedou. Dřevěný dům na kůlech vypadá, že každou chvíli spadne. Hodně stará babička tam pak jedním prstem ťuká do o něco mladšího, ale pořád hodně starého počítače s Windows 95 a ikonami přes půl obrazovky, čísla našich pasů. Dostaneme pro změnu pokoj bez oken (místo na webu slibujícím výhledem na staré městečko, moře a hory) a dek bez povlečení. Dnes je dle internetu z tohoto samého penzionu luxusní moderní ubytování. Naprosto nechápu, jak to dokázali. Možná ten dům naprosto zbourali a postavili nový.

Na severu

Jiufen je překrásné městečko vysoko v kopcích, kam se autem nedostanete, ale musíte tam vyšlápnout pěšky. Hlavní ulice Jishan má podloubí plná řemeslných krámků, suvenýrů, kaváren, cukráren a čajoven. Ve stoleté dřevěno-cihlové čajovně vaří čaj v hliněných konvičkách tradičním způsobem na ohni, který hoří v písku, na kterém jsou konve postaveny. Všechny domy jsou zdobené květinami a lampiony. Výhledy skrz oranžové střechy chrámů tu jsou směrem na vlnící se severní pobřeží s mírnými kopečky. Cestou zpět k pobřeží míjíme ruiny rafinérií z období dolování zlata a mědi. Řeka má typickou měděnou barvu od zbytků železa a mědi, kterou získala protékáním starých dolů. Pod nohama tu prý máme ještě 250 tun zlata, které nebylo vydolováno.

Mys Bítóu je jedno z nejkouzelnějších míst Taiwanu. Skály jsou tu obrostlé sytě zelenou travinou. Domky i rybářské loďky dole v přístavu mají pestré barvy, které o to více zvýrazňuje temně šedivá obloha. Nahoře na skále stojí maják, ke kterému se jde asi hodinu po mnoha dřevěných schodech. Na protějším kopci jsou v zelené hluboké trávě hrobky, které vypadají jako malinké barevné svatyňky. Výhled je překrásný.

Přístavní město Keelung pouze projíždíme. Pobaví mě nápis KEELUNG na kopci nad městem ve stylu Hollywoodu. Všechny domy mají křiklavé barvy s převažující růžovou. Geopark Yeliu je narvaný lidmi. Zajímavé vápencové formace, které jsem nikde jinde na světě neviděla, lákají stovky turistů. Erozí tvarované kameny stojí na skalnatém hladkém podloží vymletém mořem, které stále skály omílá svými vlnami. Některé mají tvar hub (skutečně má kus skály světlou nohu a pak tmavou hlavičku s dírami jako hřib), jiné zázvoru. Najdete tu královninu hlavu, slona či střevíc. Zahrady muzea světově známého sochaře Ju Minga zdobí moderní barevné sochy typické jeho drsnými geometrickými řezy. Hned vedle muzea se rozkládá obrovský taiwanský hřbitov s těmi nejluxusnějšími hrobkami a zlatým kolumbáriem.

Na úplně nejsevernějším cípu Taiwanu stojí maják Fùguìjiǎo a šíleně tu fouká. Krásně zelené útesy, co nám slibuje průvodce tu nenajdeme, a tak ujíždíme do posledního města před Taipei. Tamsui je vlastně už část Taipei, protože sem jede metro. Historickou část s obchody pouze projedeme a zastavíme v přístavu ústí řeky Tamsui, známým svým zavěšeným moderním Mostem milenců, který je po západu slunce krásně nasvícený nad starými rybářskými loďkami. Protože je za dva dny Valentýn, fotí se všichni Taiwanci před mostem u velkého červeného nápisu Love se srdcem. V japonské restauraci na molu si dáme naši poslední večeři a pozorujeme rybářské loďky na otevřeném moři s trajekty na horizontu. Pak už jen doufáme, že se Eddie dostaví ve smluvený čas na letiště pro auto.   Přijel pozdě. Autobusem. Nadšeně nás vítá: „Vy jste to auto nenabourali! Tomu nemůžu uvěřit!“

[1] https://www.samosebou.cz/2018/01/26/tchajwanska-cesta-ze-dna-na-spicku-v-recyklaci/

[2] Účel a podoby Jossových papírků v čínské kultuře je dobře popsán zde: https://en.m.wikipedia.org/wiki/Joss_paper

[3] https://radiozurnal.rozhlas.cz/tchaj-wan-zada-verici-aby-nepalili-penize-ani-tycinky-ritual-pry-muze-za-6205085

[4] Některé kontroverzní fotografie vykrmených prasat lze nalézt na stránkách BBC nebo Reuters.

[5] Více o taiwanském kultu roztomilosti si můžete přečíst na blogu studentky, která zde žila: https://tchajwan.wordpress.com/2014/07/11/tchaj-wan-a-jeho-kult-roztomilosti/

[6] Fotografie věznice na Green Island a něco o historii naleznete zde: https://randomwire.com/green-island-penal-colony/

[dumbbears]

05/06

Jisung se smál jak jej Heechul honil po trávě v parku, byl tam s nimi i pár, co by chtěl Jisunga adoptovat a samozřejmě i Kangin. Jungsu se podíval na Kangina. "Proč jste neuvažovali nad adopcí vy sami, když s ním má Heechul takovýhle vztah?" zeptal se ho a Kangin na něho překvapeně zamrkal. Jistě oba o tom spolu dlouhé hodiny mluvili, ale nikdy se nedostali k tomu, aby požádali o adopci. Kangin se na něho usmál. "Nevím." odpověděl, pravdou bylo, že tyhle Heechulovi nápady, vždycky bral spíš jako srandu, než aby to bylo opravdu, ale čím déle s nimi byl Jisung, tím více si uvědomoval, že se ho Heechul jen tak nevzdá a bude o chlapce bojovat. Bylo hezké vidět jak Heechul pobíhá s Jisungem na zádech a dělá mu koníka. "Ale ať už jste nad tím přemýšleli nebo ne, měli by jste si s Heechulem sednout a promluvit si o tom, protože kdyby jsme si Jisunga vzali, tak ho to asi zničí, ale nechci podceňovat vašeho přítele." pronesla žena sedící vedle Jungsua a Kangin přikývl. Opravdu, když se nad tím teď zamýšlel, tak měli pravdu, tohle by Heemu jistě hodně ublížilo, tak moc si Jisunga zamiloval, ale kdo by si ho nezamiloval. Černé vlásky, baculaté tváře a velké tmavé oči, roztomilý úsměv, prostě jeden by ho umačkal. "Myslím, že adoptujeme jiné dítě a vy přemýšlejte nad tím, že Heechul tomu chlapci jen tak sbohem nedá." pronesla žena a vydala se za Heechulem, aby se s ním rozloučila a tak i s Jisungem. Heechul si kousal spodní ret, tohle bylo víc než šílené... Seděl s Kanginem a Jisungem před paní Kwon a ta je sledovala dosti překvapeným pohledem. "Tohle jsem od vás nečekala Heechule, vy chcete Jsiunga adoptovat a uvědomujete si jakou zodpovědnost to nese?" zeptala se, ale ihned se nad sebou zamračila, tihle dva muži mají Jisunga od miminka, jistě vědí jaká to je odpovědnost, za to mít doma dítě, ale na druhou stranu, přeci je hezké, že mu chtějí dát domov, když ostatní ho nechtějí jen kvůli tomu, že je dítětem narkomanky. Slyšela jak se Heechul postavil té ženě, ale že u toho skoro zkolaboval to už nevěděla, věděla jaký k tomu malému chlapci má vztah a jak moc je na ně dva Jisung fixovaný, i když potom asi bude velice těžké Jisungovi vysvětlovat, že má dva tatínky, ale pokud jde o to, tak se s tím jistě poperou. "Pokud jsme vás s Kanginem zaskočili, tak se moc omlouváme," pronesl Heechul a Jisung kousal kousátko ve tvaru medvídka. Nejspíš bylo moc dobré, protože ani nedutal, po chvíli se přitulil k Heechulovi a usnul. "Nuže, dobře, ale nebude to jednoduché, to vám musím říct hned ze začátku, budete muset projít přes komisi, kam zašlu vaše profily a a pak až uvidíme, jestli vám to dovolí oni, protože já jsem jednoznačně pro." usmála se na něho. Heechul se na ni usmál a natáhl se ke Kanginovi, aby mu mohl věnovat jeden krátký polibek. Byli Vánoce Jisungovi druhé a Heechul sledoval chlapce, jak si rozbaluje dárky, bude to trvat dlouho, ale třeba jednoho dne bude jeho, budou rodina a on bude snad ještě šťastnější než je, tedy pokud by to bylo možné. V duchu nad sebou zakroutil hlavou a uklízel nádobí ze stolu, zbytky házel do koše a podával nádobí Kanginovi, který to oplachoval a skládal do myčky. Jisung se zvedl a došel za Heechulem, aby mu podal dárek, byla to krabička pro Kangina, kupoval to s Jisungem. "Lásko, to je pro tebe ode mně a Jisunga." usmál se na něho a Kangin si osušil ruce, aby si mohl převzít dárek od Heechula a rozbalit, nádobí už bylo stejně hotové a tak jen dal Hee do myčky tabletu a zapnul. Potom se všichni tři vydal ke stromečku, kde byla spoustu dárku, hlavně pro Jisunga a to snad od všech, od Jongwoona Ryeowooka, Kyuhyuna a dokonce i od paní Kwon. Jisung byl nejspíš hodně hodné dítě. Jisung se podíval na Heechul a usmál se, přicapkal k němu. "Tati." řekl a Heechul se jen uculoval. Ještě si stále nezvykl, že se naučil Jisung mluvit a že ho považuje za tátu. Ten den, kdy to řekl poprvé měl Heechul málem infarkt, ale i přesto to bylo tak moc hezké a teď když něco chce, tak za ním přijde a řekne to kouzelné slovo. Tati. Kangin byl ze začátku mrzutý, že mu nijak neříká, ale pak se Jisung naučil i jemu říkat tati. Prostě má dva tatínky a oni dva tu pro něho budou stále a budou tu, i když bude dospělý, prostě tu budou kdykoliv, když bude potřebovat jejich pomoc. Jisung si sedl na zem a začal si hrát s autíčky, které mu koupil Kyuhyun, tedy alespoň Heechul myslel, že jsou od něho. Heechul si vzal balíčky, které byly pro něho a šel si sednout na gauč, tam si všechno rozbalil, Kangin si hrál s Jisungem a pak šel nalít víno sobě a Heechulovi, mezitím, co byl Kangin u linky v kuchyni, tak maličký usnul na zemi. Heechul se zvedl a odnesl ho do jeho postele. Přikryl ho a dal mu pusu na čelo. Všechno vypadalo tak moc hezky, byli jedna šťastná rodina.

[completeworksofsigmundfreud]

Studies on Hysteria (1895) - Part II - Case Histories -  Case 2 -  Emmy von V., 40 let, z Livonie  (Freud) - Czech summary

Druhým případem Studies on Hysteria je žena vystupující pod jménem Emmy Von V., které se plně věnoval Freud od května 1889. Dle jeho pozorování bylo velice snadné ji přivést do stavu somnabulismu, a tak se rozhodl využít Breuerovy metody, kterou mu jeho přítel detailně popsal, ačkoli v ní byl nezkušený a byl to jeho první pokus. Když poprvé paní Emmy uviděl, ležela na pohovce a její stále mladistvý vzhled navzdory svému věku jí dodával půvabu. Její obličej však byl stažen grimasou plnou bolesti, její čelo bylo svraštělé, tónina jejího hlasu příliš nízká a často přecházela do stavu koktání. Ruce držela pevně spjaté, její obličejové svaly se neustále pohybovaly, stejně tak svaly na jejím krku. Svou řeč často přerušovala klapajícím zvukem vycházejícím z jejích úst. Když začala Freudovi vyprávět o své nemoci, mluvila srozumitelně a projevila vysokou míru vzdělání a inteligence. Uprostřed rozhovoru se však dostala do halucinace, její tvář se zkřivila hnusem a opovržením, natáhla k n��mu ruce s ohnutými prsty a zaječela na něj, aby se k ní nepřibližoval a nedotýkal se jí (později Freud odhalil, že se jednalo o obranný mechanismus). Vmžiku se však dostala opět do normálu a vyprávěla dál, aniž by si svou halucinaci uvědomovala. Freud se tak dozvěděl vše podstatné o jejím původu – její rodina pocházela ze středního Německa, ale poslední dvě generace sídlila v baltských provinciích v Rusku, kde vlastnila rozsáhlé pozemky. Emmy byla třináctým ze čtrnácti děti, z nich přežily pouze čtyři děti pod dohledem přísné matky. Ve svých třiadvaceti letech se vdala za bohatého, mnohem staršího muže, který krátce po uzavření manželství zemřel na mozkovou mrtvici. Sama tak byla nucena vychovávat své dvě dcery (nyní ve věku šestnáct a čtrnáct let), které byly často nemocné a trpěly různými neurotickými problémy. Sama Emmy těmto událostem připisovala svou vlastní nemoc, kdy rok od roku chřadla, a to i přes četné léčby a procedury, které prodělala různě po světě. Freud jí doporučil se oddělit od svých dcer, které již měli svou vlastní vychovatelku, a přestěhovat se do pečovatelského domu, kde by se jí mohl plně věnovat. Emmy s tím bez námitek souhlasila.

2. května 1889 ji Freud v pečovatelském domě navštívil a všiml si, že Emmy vždy nadskočila, když někdo vešel do jejího pokoje. Všem tedy přikázal, aby nejdříve hlasitě zaklepali a vyčkali na její vyzvání, aby mohl vstoupit. V následujících dnech se Emmy udělalo díky Freudovým praktikám lépe – nakázal, aby Emmy dostávala horké koupele a masáž celého těla dvakrát denně. Před spánkem ji vždy velice lehce zhypnotizoval a snažil se jí přesvědčit, že by měla dobře spát a její symptomy se zlepší. Emmy reagovala více než pozitivně a nikdy se ho na její hypnoidní stavy nevyptávala, dobře spala, a většinu dne strávila poklidným ležením ve své posteli. Její dcery ji tak mohly navštěvovat, případně si Emmy mohla číst nebo vyřizovat svou korespondenci.

8. května 1889 ho zaujala historkou, kterou četla v novinách a při níž se zděšením třásla – o chlapci, kterého jeden učedník svázal a dal mu do úst bílou myš. Chlapec strachy zemřel. Když ji Freud zhypnotizoval, zjistil, že článek v novinách opravdu vypovídá příběh chlapce, který byl utýrán, ale nikde nebyla jakákoli zmínka o myších nebo krysách. Dospěl tedy k názoru, že si tuto asociaci musela Emmy vytvořit sama ve svém deliriu, poté, co jí jeden z doktorů řekl, že odeslal přepravku plnou myší do Tbilisi. Večer si však na nic z toho nevzpomínala, pouze se zmínila, že odpoledne trpěla křečemi v krčních svalech. Freud se jí pokoušel v hypnóze přesvědčit, aby se rozmluvila o svých minulých zkušenostech, aby přišel na kloub tomu, proč si asociovala utýraného chlapce s myšmi a krysami. Ačkoli před každou odpovědí přemítala, Emmy mu nakonec byla schopná dát odpovědi, při nichž s sebou neustále cukala a na její tváři se střídaly výrazy hororu a strachu. Rozpovídala se o tom, jak její sourozenci po ní v dětství házeli mrtvými zvířaty, což jí přivozovalo první záchvaty omdlévání a křečí. Její teta to však pokládala za nepřípustné, a tak tyto projevy ustaly. Dalšími traumatickými zážitky byly mrtvoly její sestry a tety a její bratr, který ji strašil v převlečení za ducha. Na otázku, proč s sebou neustále hází, mu vysvětlila, že když mu popisuje všechny tyto traumatické zážitky, tak je vidí naprosto živě a barvitě přímo před očima. Freud se tedy zasadil, že ji musí těchto živých představ zbavit pomocí terapie a aby navodil tuto sugesci, několikrát jí hladil oči.

9. květen 1889 – Emmy spala dobře, ale začala mít zažívací potíže, poté co strávila příliš času se svými dcerami v zahradě. Freud jí doporučil, aby omezila návštěvu svých dcer vždy na maximálně dvě a půl hodiny. Také se u ní projevily další symptomy, které měly původ v šoku, jejž prodělala poté, co si prohlížela etnologický atlas a uviděla americké Indiány převlečené za zvířata. Freud se jí snažil v hypnóze přesvědčit, aby se těch obrázků nebála, ale naopak, aby se jim zasmála, což po probuzení okamžitě udělala. Klapající zvuk však nadále vydávala (přivodila si ho, když se starala o svou nemocnou dceru a byla nucena být absolutně zticha a nyní se vždy tento tik projevoval, když byla nervózní nebo vystrašená), a to především po návštěvě Breuera (nevadil jí) a doktora z pečovatelského domu (důvod jejího vzrušení). K večeru byla veselá a projevovala velice překvapivý smysl pro humor na ženu jejího postavení, který byl směřován především na její předešlou terapii, které se chtěla zbavit, ale nedostala k tomu nikdy odvahu. Až poznámka od doktora Breura ji konečně ukázala cestu ven, nicméně poté se před Freudem zděsila, že byla příliš indiskrétní. On ji uklidnil, že tomu tak není a zhypnotizoval ji, aby ji mohl dál zpovídat ohledně jejích strachů. Emmy se tedy rozpovídala o svých teenagerovských létech, kdy začala trpět strachem ze šílenství, protože její sestřenice i její matka jistou dobu pobývaly ústavu pro choromyslné, a od jedné služebné, které v ústavu také byla, slýchala, jak strašně se tam s pacienty zachází. Freud se jí snažil opravit v jejích dojmech ohledně těchto ústavů. Dále Emmy mluvila o svých starostech o matku, kdy ji jednou našla po mozkové mrtvici, kterou matka sice přežila, ale pár let na to ji Emmy stejně nalezla mrtvou. Freudovi se podařilo, aby tyto fakta vnímala, ale nepřezařovala si k nim žádné emoce.

10. květen 1889 – Emmy si poprvé prošla otrubovou koupelí, což se jí nelíbilo a tvrdila, že jí to způsobilo mnoho bolesti. Během masáží se však uvolnila a kromě toho, že se obávala, že doktor Breuer se urazil jejím včerejším chováním, se také rozpovídala o svém prazvláštním bratranci, jehož rodiče mu nechaly všechny zuby vytrhnout najednou. V těchto chvílích se dostávala do hysterie a opakovala svůj obranný mechanismus, poté se ale zklidnila. Freud se poté v hypnóze zaměřil na její obranný mechanismus a zjistil, že fráze, které vyslovuje, mají původ v její minulosti – „nehýbej se“ bylo spojeno s dobou, kdy ji její zvířecí halucinace napadaly. „Nedotýkej se mě“ se odráželo v minulé zkušenosti, kdy ji její bratr silně popadl v záchvatu vyvolaném nemocí z předávkování morfiem, nebo když její dcera byla jednou nemocná, tak jí málem uškrtila. Při večerní hypnóze se věnovali jejímu problému s koktáním a vyšlo najevo, že se v minulosti dostala do situace, kdy se nutila zůstat zticha kvůli tomu, aby poplašené koně nepoplašila ještě více. Po další terapii sugescí, kterou u ní Freud praktikoval, se tohoto problému zbavila. Poté spolu probírali další případy, kdy se Emmy vyděsila, a dospěli k pochopení nadskakování Emmy kdykoli někdo vešel do místnosti. Všechny její šoky a minulá traumata většinou přišla překvapivě a náhle.

11. květen 1889 – gynekologická prohlídka její dcery Emmy velmi znervózněla a Freud ji musel zhypnotizovat. Vyšlo najevo, že se obávala, že mu řekla den předtím něco, co ho mohlo urazit, a tak jí Freud vysvětlil, že nic takového nestalo. Po prohlídce probírali její největší šoky a strachy – především smrt jejího manžela a následná nemoc její dcery, která byla v dětství trochu opožděná. Freud argumentoval tím, že její dcera je nyní již dospělá a těší se dobrému zdraví, čímž pomohl Emmy se zbavit vnitřního strachu, co s dítětem bude. Poté se vrátili k jejímu strachu z ústavů pro choromyslné, kde se jí Freud snažil znovu přesvědčit, že se s lidmi zachází dobře. Při těchto hypnózách pochopil, že není dobré Emmy přerušovat, protože mu to pak má ve svém hypnotickém stavu za zlé.

12. květen 1889 – navzdory Freudovu očekávání, Emmy spala špatně a nechtěla mluvit o tom, co za ošklivé sny se jí zdálo. Při masáži spíše mluvila o čase stráveném u pobřeží Baltu a lidech, které bavila ze sousedního města atd. V hypnóze prozradila, jak se její noční můry z minulé noci točily kolem strachu ze zvířat. Freud se znovu snažil ji dotlačit ke kořenu problému, ona mu ale oznámila, že se k tomu dostanou, až když ona sama bude chtít a on by ji měl nechat vyprávět. Když tak učinil, začala znovu mluvit o manželovi, jak nemohla uvěřit, že zemřel, a jak za to asi tři roky nenáviděla své dítě, protože věřila, že její manžel mohl ještě žít, pokud by se o něj mohla starat, namísto ležení v posteli právě kvůli tomuto dítěti. S těmito událostmi také byla spojená hrůza z cizích lidí poté, co příbuzní jejího zesnulého manžela odstartovali kampaň proti ní, kdy ji pomlouvali, nechali v novinách otiskovat očerňující články, a obviňovali jí z toho, že svého manžela otrávila, protože nemohli vystát, že se za něj provdala, a že byli šťastní. Emmy se uvolnila až poté, co k ní Freud pronesl pár utišujících slov.

13. května 1889 – Emmy znovu špatně spala, a ačkoli byla v relativně dobré náladě, její tiky se jí vrátily. V hypnóze se rozmluvila o svém strachu ze zvířat, který se objevil poté, co byla na nějakém divadelním přestavení a vyděsila ji postava obrovské ještěrky. Také se rozmluvila o svých zažívacích potížích, které nakonec spojili s její depresí po smrti manžela, kdy jedla pouze z nutnosti. Také se přiznala, že ačkoli své dítě nenáviděla, nikdo to nemohl poznat a ona si dodnes vyčítá, že starší dítě měla v těch dnech mnohem raději.

14. května 1889 – Emmy konečně dobře spala, ale postěžovala si na bolesti v pravé noze. Během hypnózy se vrátili k jejímu strachu z cizích lidí, kdy jmenovala další případy strachu. Freud však viděl zásadní problém v tom, co se stalo po smrti jejího manžela. Když k ní přišel večer, byla znovu neklidná. Navštívil ji totiž Breuer a ona zase nadskočila, když vešel do místnosti. Považovala to za nevhodné, protože tím dle svého názoru shazovala Freuda před Breurem. Freud si již za tu dobu všiml, jak se snaží být úslužná a pečlivá, aby vždy Freudovi vešla vstříc, když vše však nebylo tak, jak by mělo být, vyčítala si to. Freud ji tedy během hypnózy ujistil, že se nic nestalo a nemusí být k sobě tak přísná.

15. května 1889 – Emmy znovu dobře spala, ale začala hned být znovu nervózní. Vysvětlovala to tím, že svým dcerám doporučila, aby využívaly výtah v jejich penzionu jak pro jízdu nahoru, tak dolů. Protože ale výtahům nedůvěřovala, vyčítala si, že tím ohrožovala život svých dcer. Freud, který penzion a jeho majitele znal, jí vysvětlil, že výtah je bezpečný, jinak by sám majitel na něj nedělal takovou reklamu. Emmy se tedy byla schopna zasmát svým neopodstatněným strachům, ale Freud ji podezříval, že její dnešní nervozita má jiné kořeny. Započal tedy masáž jejího těla, Emmy ale většinou mluvila o svém společenském životě v Německém Rusku a Severním Německu a bavila ho různými historkami. V hypnóze se pak vrátili zpátky k její ranní nervozitě a vyplynulo najevo, že se naopak obávala menstruace, která by znemožnila masáže, ale ve snaze se vyhnout této obavě, upnula se k něčemu jinému, a tedy k výtahu v penzionu. Freud pod čarou dodává, že toto se neobjevilo poprvé – např. jednou tvrdila, že nechce studené koupele, protože jí přivolávají depresi, a když jí Freud přes hypnózu přesvědčil, že sama studené koupele chce, skutečně je začala provádět. I tak se cítila v depresi, ale později přiznala, že v novinách četla, jak v San Domingu vypukly nepokoje, a její bratr, který se již dlouho neozval, tam je. Freud tedy dospěl k názoru, že v rámci rozštěpení vědomí také zpravidla dochází z přesunutí psychózy na jiný objekt, většinou zdánlivě iracionální Dále se poté zabývali jejími bolestmi různých částí těla, kdy Emmy vyprávěla, při jakých příležitostech je pocítila silněji. Večer se poté soustředili na její strachy ohledně příbuzných – nemoc dětí, život jejího bratra, který se právě oženil. Všechny je dopodrobna probrali a Freud jí také dal pár doporučení kvůli bolestem.

16. května 1889 – Emmy se dobře vyspala a znovu si stěžovala na nějaké bolesti, hypnóza však nic neodhalila. Když k ní Freud večer přišel, byla rozrušená a myšlenky jí těkaly sem a tam bez jakéhokoli řádu. Na žádné z otázek nebyla schopna odpovědět, a tak ji Freud zhypnotizoval a postupně se prodíral vším, co řekla, když přišel.

17. května 1889 – Emmy měla velice dobrou noc, ale stále u ní přetrvávaly bolesti a nervozita, byla až přehnaně radostná a nechtěla mluvit o tom, proč je tak rozrušená. V hypnóze se poté Freud zaměřil na zvířata, protože ve své koupeli údajně viděla červy. Znovu začala koktat, a když se jí zeptal proč, odpověděla mu, že to dělá pokaždé, když je vystrašená. Obávala se, že kvůli návratu některých symptomů s ní Freud ztratí trpělivost a přestane jí léčit, také se trápila kvůli tomu, že mu nepoděkovala za návštěvu. Freud ji ubezpečil, že se lepší a že je již odolnější, a že se otevírá lidem, se kterými si je blízká, a to je to hlavní. K večeru byla velice spokojená a hypnóza nic nepřinesla. Freud se tedy zaměřil na bolest v její pravé noze, kterou v hypnotickém stavu plně odboural, ale při probuzení se zčásti zase vrátila.

18. května 1889 – údajně spala nejlépe za celé roky. Bolesti u Emmy však přetrvávají.

Tím Freud završuje své poznámky ohledně Emmy. Protože vždy čekal na různé symptomy a dával věcem nový průběh, poznámky se často opakovaly a nepřinášely tak nic nového. Dosavadní poznatky tedy považuje za dostačující. Po sedmi týdnech se její stav zlepšil natolik, že jí Freud dovolil odjet zpět domů s tím, že s ní jak on, tak Breuer udržovali korespondenci, aby věděli, jak se jí daří. O sedm měsíců později však znovu upadla do depresí, protože její dcera začala mít problémy s dělohou. Freud jí doporučil jistého gynekologa, který jí dokázal na pár měsíců ulevit. Po návratu domů se však její dceři přitížilo a Emmy si zvolila jiného gynekologa. Začala se obviňovat z problémů její dcery, a začala také obviňovat gynekologa, kterého jí doporučil Freud a Freuda samotného, čímž naprosto zničila výsledky jeho práce. Až po Breuerově intervenci se situace zlepšila, nicméně averze k Freudovi přetrvávala. Nechala se alespoň přemluvit k převozu do sanatoria, s jehož hlavním lékařem byl Freud ve spojení a doporučil mu, jak se o Emmy starat.

Sanatorium se však ukázalo být špatným druhem terapie, protože Emmy odmítala jakoukoli léčbu. Zlepšila se poté, co jí její příbuzná „unesla“ ze sanatoria a starala se o ní doma. Zakrátko se však Emmy odhodlala jet do Vídně a požádat Freuda znovu o pomoc. Ten shledal, že její stav není zas až tak špatný. Úzkostlivost byla nahrazena zmateností, pocity smutku v určitou hodinu a různými tiky. Dělalo mu problémy ji zhypnotizovat kvůli jejím nepříjemným zážitkům ze sanatoria, nakonec se mu to ale podařilo. Během této hypnózy došel plně k názoru, že aby se dospělo k terapeutickému efektu, popisovaná událost musí být převyprávěna plně a zcela pravdivě. Začal si tedy dávat pozor, jestli Emmy něco nezamlčuje nebo nezkresluje. Také hypnózy „zneužil“ k tomu, aby dokázala zapomenout na nepříjemné sanatorium. Větší problémy měl s „bouřkami v její hlavě“, jak to sama nazvala, a které byly spojené s nemocí její dcery, ale i ty se mu nakonec podařilo překonat. Ke konci jejího léčení přišel na to, že velice málo jí, a dle jejích slov nemohla pít nic jiného než husté tekutiny. Freud nakázal zvýšit porce jejího jídla a pít zásaditou vodu. Emmy svolila s tím, že to dělá jenom protože jí to řekl, ale předem ho varovala, že to skončí špatně, protože její trávicí systém prostě byl uzpůsoben tak, jak jedla předtím. Freud to ale odmítal, nezdálo se mu pravděpodobné, že by si někdo dokázal přivodit zažívací problémy tímto způsobem. I tak ji po jídle našel v depresích, jak si stěžuje na zažívací problémy, a dle toho došel k názoru, že její zažívací problémy jsou vyvolány psychicky. Snažil se jí zhypnotizovat, ale Emmy se nedala, protože ho vinila z toho, co jí způsobil, a především, že zahodil všechen pokrok jenom kvůli tomu, aby ji naučil jíst, jak on chtěl. Freud jí tedy řekl, že jí nechá 24 hodin na pokoji přemýšlet o tom, zdali jde opravdu o fyzický nebo psychický problém. Pokud bude dále trvat na tom, že jde o fyzický problém, tak ji poprosí, aby odešla, protože jí už nemůže jinak pomoci. O 24 hodin později ji našel poddajnou a poslušnou. Přiznala, že si myslí, že její zažívací potíže jsou způsobeny jejími psychickými problémy, ale jenom proto, že si to myslí i Freud. Pod hypnózou se pak rozvyprávěla o sérii zážitků, které v ní vyvolávaly odpor a nechuť k jídlu (nevhodné chování ostatních u stolu, její matka jí nutila jíst vychladlé maso atd.), i její odpor k vodě (způsobený příhodou z dětství, kdy celá rodina měla zažívací problémy z pitné vody). Terapeutický efekt hypnózy se dostavil ihned druhý den.

Po propuštění z léčby zůstal Freud s Emmy v kontaktu, psala mu o tom, jak dobře jí a pije, a jak již přibrala něco na váze. Starosti jí dělala trochu její dcera, která se stala neposlušnou s nedosažitelnými ambicemi a dokonce násilnou. Freud dospěl k názoru, že se jedná o dědičnou psychózu, což také Emmy bez okolků sdělil a ta to přijala s pochopením. Na jaře se s ní setkal u ní doma, kde se těšil z jejího nového a zdravého života, kdy žila plným společensk��m životem pouze s občasnými, až zanedbatelnými problémy, jako např. problémy s cestování vlakem nebo mezerami ve vzpomínkách. Také se obávala, že bude již méně náchylná k poslušnosti v rámci hypnózy, ale malým trikem ji Freud přesvědčil o opaku. Po této návštěvě se jejich komunikace uskrovnila, pouze Freud zaslechl, že její dcera na tom začala být opravdu špatně a v roce 1893 mu od Emmy přišel dopis, zdali je svolný k tomu, aby ji zhypnotizoval jiný doktor. Freud souhlasil, protože Emmy byla znovu nemocná.

[czechzerowaste]

Výlet laskavým Českým lesem. No waste (of time)

Vyjela jsme si na víkend s bývalými spolužačkami do západních Čech. Už to, že jsme se zase setkaly, byla sama o sobě docela velká věc. A aby byla ještě o trochu větší, snažila jsem se, aby po nás zůstalo co nejméně odpadu. Velkou věcí ten náš víkend ale nakonec udělala nečekaná laskavost lidí, které jsme potkali.

Kvůli/Díky tomu, že jsem studovala v zahraničí na oboru s lidmi 40 různých národností, mám rozeseté spolužáky a kamarády po celém světě. Setkat se s nimi osobně je kumšt, zvláště pokud zrovna pobýváte na Moravě. Někdy se ale naskytne taková konstelace, kdy jedna spolužačka pracuje v Česku (Veronica, Italka z jihu) a druhá má stáž v Mnichově (Anna, Italka ze severu). S takovými vzdálenostmi se už dá něco naplánovat i na víkend. Jen jsme musely najít nějaké místo, do kterého to máme tak nějak stejně daleko, dá se tam dostat vlakem a jsou tam postele a sprcha (ne každý je zvědavý na skautské podmínky jako já…).

V prosinci jsem trochu bezradně bloumala po internetu, až mi svitlo. Já mám přece rodinu v západních Čechách! A v jedné zapadlé vesnici, kde část z ní žije, mají něco jako obecní chalupu k pronajmutí.

Stačilo zavolat a o pár týdnů později stojím v ranní tmě na autobusové zastávce. Přede mnou je čtyřhodinová cesta do Prahy. Holky jsou ještě v práci a já se cestou taky snažím pracovat. Až někde za zasněženým Ústím nad Orlicí usnu. V Praze mám asi pět hodin, zastavuji se na mši Na Příkopech a pak vyrážím pod Vyšehrad do Nebalena. Nabídla jsem se, že si vezmu nákupy na starosti.

Před pár dny jsem do Nebalena zavolala s prosbou, aby mi odložili tři litry mléka. Když dorazím do prodejny, jsou to jediné tři lahve, které v lednici ještě mají. Imaginárně se poplácávám po rameni, jak jsem to dobře vymyslela. Z lednice ještě beru čerstvý sýr a nemáslo. Obsluha mi zatím váží mouku, cukr a sušené ovoce. Když už jsem tu, tak přiberu i vanilkový puding a kulatozrnnou rýži na doma.

Jakmile všechno naskládám do krosny, tak výrazně ztěžkne. Už z domu táhnu marmeládu, bezinkový sirup, jablečnou přesnídávku, jablka, vajíčka a flašku slivovice (všechno domácí). Ještě musím na zeleninu a pečivo. Ze zeleniny v Lidlu vyberu tu, co mají bez obalu a cestovala  „jen“ z Evropy. Do košíku ještě přihodím pomazánku ve skleničce,  droždí a toustový chleba v obalu. Ten chleba je pro Veronicu, která je alergická na jinou než pšeničnou mouku.

Pro mne a Annu bych chtěla koupit nějaký „neprůmyslový“ klasický český chleba. Cestou ke Karláku zahlédnu malinkou pekárnu s prodejním pultem, myslela jsem, že takové v Praze už vůbec neexistují… Chleba beru do plátěného pytlíku z několika vrstev látky, který je sám o sobě docela těžký. Do krosny se vejde tak akorát.

Pokračuji ke Hlaváku a ještě se zastavuji v Bille na pár plátků šunky a sýra. Plánuji, že si je nechám navážit do krabiček, jenže zjišťuji, že sýry na váhu nekrájí. Smůla, beru alespoň to nejmenší balení (plastové). Šunku paní prodavačka zvládne navážit do krabičky bez problému, i když jde poznat, že to dělá poprvé.

Myslím, že po nákupech se váha mé krosny blíží tak dvaceti kilům. Na nádraží je to naštěstí už jen kousek a pak už jen sedět ve vlaku. Veronica se mnou jede už z Prahy, Anna se k nám má přidat v Domažlicích. Její vlak má zpoždění, tak se nám pětiminutový přestup protahuje na dvě hodiny. Navíc další vlak jede jen do stanice vzdálené sedm kilometrů od naší finální destinace. Během čekání domlouváme odvoz. Ale nemusely bychom. Průvodčí v osobáku nám nabízí, že nás vezme, že to má po cestě. S díky odmítáme, tak alespoň holkám, které nemluví česky, dává dětskou jízdenku.

V podhůří Českého lesa na nás čeká teta a strýc (taková ta teta a strýc, kteří jsou ve skutečnosti něco jiného než teta a strýc, ale to nevadí, stejně jim tak říkáte). Nejdříve jdeme k nim na večeři, během které se bavíme rozkošnou směsicí češtiny, angličtiny, němčiny a italštiny. Veronica upekla čokoládovou buchtu, já jsem dovezla slivovici z Moravy. Z krbu sálá teplo a o pohlazení se dožaduje pes Bibi. Už je docela pozdě večer, ale nechce se nám spěchat, ráno se vyspíme.

Po večeři nás teta vybaví sklenicí oleje, který jsme si nepřivezly, a jablky v plátěné tašce – „když jsem ta zero waste.“ Společně se strýcem nás vedou do našeho víkendového království. Máme pro sebe hezký jihočeský domek. V zimě je v něm trochu chladno, a tak jen vybalíme jídlo, domluvíme se, že vstaneme, až vstaneme, a zalezeme si pod teplé peřiny.

Já se ráno probouzím jako první, ale z vyhřáté postele se mi vůbec nechce. Pozoruji, jak vycházející sluníčko kreslí na zdi abstraktní obrazy, vzpomínám na studia a jen tak se potápím do přítomného okamžiku. Pak se přeci jen z postele vykopu a raději si jdu hned dát teplou sprchu a postavit vodu na čaj.

Do kuchyně za mnou přichází Veronica a společně se pouštíme do lívanců. Veronica se rozplývá nad tím, že by klidně jednou takovou kuchyň měla a vůbec, že by se jí líbilo v ní tak sypat mouku z plátěných pytlíků a lít mléko ze sklenice.

Snídáme pomalu. Na můj vkus a čas odjezdu vlaku možná až moc pomalu. Při mazání svačin na výšlap, který plánujeme, se proto holky snažím trochu popohnat. V předvíkendové messangerové komunikaci jsem psala, že budeme mít na oběd sendviče, ale zapomněla jsem dodat, že si mají vzít s sebou krabičky. Já a Anna jsme si své nerezové přivezly tak nějak automaticky, Veronica si chleba nakonec balí do ubrousku. V kuchyni sice najdeme i mikrotenový sáček, ale nepoužijeme ho.

Láhve na vodu máme vlastní všechny tři. Jen se je musíme stavit dopustit k tetě, protože v domě teče sice pitná ale dost železitá voda. Dostaneme i čaj, na chvilku ještě posedíme v teple a pak už vyrážíme vlakem do Třemešné, odkud máme v plánu udělat asi 11kilometrový okruh po starých mlýnech, které tu ještě do konce druhé světové stály.

Počasí je perfektní. Mrzne, ale svítí sluníčko. Stoupáme do lesa a pak jdeme proti proudu potoka, který se na několika místech vylil při tání sněhu z břehu a vytvořil malá jezírka uprostřed turistické cesty. Obcházíme je svahem. Chce to trochu šikovnosti a pozornosti při prolézání houštím, ale pokud odmala běháte po lese, je to radost. Jenže ne všichni jsme odmala běhaly po lese a už vůbec ne po lese zasněženém, dochází mi, když radíme Veronice, jak ve svahu správně střídat nohy, aby nepodjely a neskončila v louži pod svahem. Jak snadno si můžeme myslet, že něco je jednoduché a jasné pro všechny…

Cesta jde na mou běžnou rychlost chůze pomalu. Ale copak musím furt spěchat a namáhat své tělo, co to jde?! Zastavujeme se u několika zbořených zdí a porovnáváme je s fotkou na informačním panelu. Je to zvláštní, že tu ještě před sedmdesáti lety žili lidé a dnes z jejich ložnice vyrůstají stromy.

Asi po dvou a půl hodinách přicházíme do malé vesničky. Jsme v půli cesty, čas na svačinu. Rozhlížíme se po lavičce, ale nacházíme jen zastřešený a vydlážděný vjezd. Sotva si v něm vytáhneme krabičky se svačinou, přichází stará paní. Snad jsme toho zas tak moc neprovedly, že jsme chtěly posvačit na suchu…

Ani nevím, jak se to seběhlo ale najednou sedíme v zimní zahradě s nádherným výhledem a hrnkem kávy. Ta stará paní nám nepřišla vynadat, ale pozvat nás na kafe. Já si myslela, že takové věci se stávají cestovatelům v Gruzii, Íránu a podobných destinacích, ne v malé západočeské vesničce.

Ta káva je sice z kapslí, oplatek v obalu, ale nemám nejmenší chuť tu devadesátiletou paní nějak moralizovat. Ani když nám vypráví, jak s manželem obletěla půlku planety. Na nich bylo přežít válku a komunisty, na nás bude přežít odpad a klimatickou změnu. Tak už, aby začali vyrábět ty kávové kapsle z kuchyňského odpadu, které vymyslela česká studentka.

Slunce se pomalu ale jistě sklání k západu a my máme před sebou ještě šest kiláků. Je nám jasné, že půjdeme alespoň dva kilometry za tmy. Naštěstí je jasno a na nebi měsíc skoro v úplňku. Poděkujeme paní za kafe i dvě hodiny anglicko-německo-českého povídání (ona opravdu všechny tři jazyky ovládala!) a vydáváme se k ruině kostela svaté Apoleny.

Šeří se víc a víc, což přidává na magičnosti tohoto místa. Obvodové zdi kostela bez střechy jen letmo dávají znát, že do něj před 150 lety mířily slavnostní poutě. Nás teď ale čeká pouť jiná. Pěkně lesem s dobrým půlmetrem sněhu zpět do Třemešné. Hledání značky je trochu bojovka. Baterky moc nepoužíváme, místo toho pozorujeme, jak měsíční paprsky osvěcují třpytivý sníh. V takových momentech mi srdce puká radostí.

Do Třemešné přicházíme po šesté, vlak nám jede až za hodinu a půl. Zkoušíme proto místní hospodu. Čtvrtá cenová, soukromá společnost, ale klidně můžeme zůstat. Jenže vevnitř je zahuleno, tak se raději rozhodujeme, že těch pár kilometrů do našeho víkendového útočiště dojdeme pěšky. Pan hospodský nás chápe. Už už se chystáme rozloučit, když se přiřítí se třemi sklenicemi džusu a balíčkem horčicových brambůrek (jo, jsou v plastovém obalu, ale alespoň v takovém tom minimalistickém čistě plastovém bez potisku). Nevěříme vlastním očím. Kde se to dneska v těch lidech bere? Děkujeme a v měsíčním světle jdeme dál.

Večeři mají v režii holky. Italské těstoviny jsou v plastovém sáčku (zítra se bude nečekaně hodit…), pesto a víno ve skle. Jediné, s čím bojuji, je italský zvyk prostírat s ubrousky. Asi budu muset ušít nějaké látkové. Dojíme, umyjeme nádobí a zalezeme pod peřiny. Ještě si chvilku povídáme a pak usneme takovou tou nejpříjemnější únavou, která se dostaví po dnu na čerstvém vzduchu.

Ráno zase vstávám první a ujímám se chystání brunche. V podstatě ze všeho, co nám ještě zůstalo. Palačinky, míchaná vajíčka, smažená cibule a cuketa, pomazánka, marmeláda, teplé mléko, sýr a šunka, jablka, chleba, bábovka od tety, mateřídouškový čaj. Samozřejmě, že toho máme mnohem více, než stačíme sníst. Chystáme si svačinu na zpáteční cestu a taky oběd na další den.

To je geniální věc, navařit si na víkendové akci o trochu více a vzít si to pak s sebou domů na pondělní snídani, oběd, večeři. Nikdy se mi po návratu z víkendového cestování nechce na druhý den nic chystat. Tak tak, že si vybalím věci. Přivézt si jídlo na další den se prostě hodí. Jen si člověk musí s sebou na víkend přivézt nějakou tu krabičku a skleničku.

Začínáme balit a já přemýšlím, co s bioodpadem, který jsem zatím jen odkládala do talíře na lince. Ve vesnici jsem na žádný kompost nenarazila. Není toho moc, tak to vezmu domů. Jenže do čeho to sbalit, nějak jsem s tím nepočítala (jakto?!). Nakonec beru z koše obal od těstovin a nacpu bioodpad do něj. Vytahuji i nějaké slupky, které holky hodily do směsi a připomínám si: „co je jasné tobě, nemusí být jasné druhým.“ Příště na ten talíř na bioodpad musím upozornit přímo.

Cestu do Domažlic proklimbáme. Sluníčko už dneska nesvítí, ale malebné domažlické centrum nás i tak okouzlí. Procházíme se, kocháme se, fotíme a říkáme si, kolik asi takových krásných zapadlých městeček v Česku ještě je. Pak ještě na čaj, čokoládu a bombardino do kavárny a přišel čas se rozloučit.

Nasedáme do vlaků, které se rozjíždí na opačnou stranu. Byl to jen jeden víkend, ale byl tak plný a přítomný, rozhodně jsme náš společný čas nepromarnily. Anglicky by se řeklo, že to nebyl waste of time (ztráta času). Stoprocentně zero waste jsme sice nebyly, ale bezodpadovým přístupem byl náš malý výlet prodchnutý.

Veronica se při balení nabídla, že zajde do Nebalena vrátit lahve, tak objeví nový – bezobalový kout Prahy. Anna se bude brzo stěhovat do Bruselu a během zpáteční cesty do Domažlic se mě ptala, jak nakupovat s méně odpadem i s platem stážistky. A já… já příště určitě napíšu, ať si všichni přibalí vlastní krabičku, nezapomenu vzít něco na bioodpad, vysvětlím, že jej není třeba házet do směsi, a zpomalím na takové tempo, aby si všichni mohli užít tu přítomnou chvíli volna.

Fotky: Veronica – 4, 7, 8, 9, 13, 15 Anna – 1, 11, 14

[celavita]

Kapky deště

9/12/2017

Dnešní plánovaná cesta na svítání opět nevyšla. Tentokrát to nebylo naši leností vstát, ale počasí nám dnes nepřeje. Silně prší, ale je příjemných 24 stupňů, takže ideální den na odpočinek a nashromáždění informací ohledně Mandalay, naší další zastávky. Na snídani potkáváme dva Angličany, bratry, kteří se rozhodli dát výpověď v práci a vydat se do Asie stejně jako my. Tipuju, že takových nás tu bude většina. Počasí se kolem jedné hodiny odpoledne umoudřilo, tak se jdeme podívat po okolí a naplnit si žaludky. Kuřecí curry s rýží i smažené nudle jsou výborné a ještě víc k chuti přijde pivo Myanmar. Na zdraví!

Nyaung U je typické barmské městečko se spoustou stravovacích zařízení podél hlavní silnice a obytnou částí v bočních ulicích. Městký ruch vytváří nespočet motorek a po domácku vytvořených dopravních prostředků. Tři a více cestujících na jedné motorce není výjimkou a helmu zde také nehledejte. Včera jsme dokonce viděli dvě dámy na motorce se slepicemi uvázanými hlavou dolů za zadní sedadlo. Přestože se nacházíme na začátku archeologického prostoru Bagan, první pagody, které se staly téměř součástí zástavby, jsou obklopené všudypřítomnými odpadky sestávajícími hlavně z plastových obalů. Plastové obaly a odpad celkově jsou bohužel velkým místním problémem. Bagan a jeho okolí nám přijde vcelku čisté, což se bohužel nedá říct o Yangonu, kde je míra znečištění opravdu obrovská. Co se týče vody, tady v Baganu vypadá řeka oproti Yangonu velmi čistě, ale i tak samozřejmě kohoutková voda není pitná a pije se jen voda balená. Vláda zprostředkovává pro všechny bez rozdílu dodávky pitné filtrované vody v 19 litrových barelech. O zásoby vody tedy opravdu není nouze.

Oběd v restauraci San Kabar: 7000 Ks

[zlutyzakaznik]

Double Shot

(23. 11. 2020) Barvy a extrakce podzimní “Vysočiny” a za pirohy, kávou, koblihami a pivem Rybniku.

Zátiší s naprostou klasikou v KaKaBu v Boskovicích dvě hodiny před otevřením. Zvláště mě zamrzelo, že jsem se ve městě vyskytl jen pár dní poté, co podnik oslavil výročí velmi pěkným způsobem, tj. umožnil svým zákazníkům s asistencí personálu připravit si na E61 i Fiorenzatech svou vlastní a oblíbenou kávu. V současném stavu je to ale myslím ze strany provozovatele zbytečný risk a nechtěl bych vidět, co by se stalo, kdyby je někdo z uvědomělých místních občanů naprášil.

Ve stavu, kdy jsou všechna kulturní, gastronomická a společenská zařízení uměle udržována na nule, nezbývá člověku hledajícímu nové podněty mnoho možností. A třebaže pravidelně a pečlivě střídám cesty a cestičky ve městě, během nichž utěšeně přibývá nových poznámek o stále fungujících i nově připravovaných podnicích, stejně jeden poměrně záhy dosáhne limitu průzkumných průchodů kolem Monogramu, Cukru, Kafecu, SKOGu, Punktu nebo Mlsné holky. Bylo tedy jen logické vyrazit za hranice města. Na výlet! A co může být lákavější než kochat se začátkem listopadu barvami podzimu, když se po ubíjející šedi na tři dny vyjasní a listnaté stromy jsou utopeny v záplavě žluté, oranžové, červené, okrové a žluté. 

Za tím účelem jsem zakoupil na e-shopu IDSJMK třídenní turistickou jízdenku platnou pro celý Jihomoravský kraj (380 Kč, lze i v aplikaci Poseidon), která funguje kontinuálních 72 hodin od času nastaveného při nákupu. První den lze tedy vyrazit třeba až ve 13 hodin a čtvrtý dopoledne si ještě zajet dejme tomu na cappuccino do břeclavského Cafe Industry. :-) Tiket, který se nahraje na debetní kartu držitele, platí na de facto všechny autobusy a vlaky (nespadají sem jen mezinárodní EC a IC a jejich ekvivalenty u soukromých dopravců) a MHD ve větších městech našeho regionu včetně Brna a když člověk připlatí pár korun, může si odskočit i do míst kousek za hranicemi platnosti (Prostějov, Zlín, Olomouc, Třebíč).

Ještěže jsem měl dvě vydatné kávy dopoledne doma. Takhle bych musel v Boskovicích hodinu a půl stepovat a ještě by byl výsledek nejistý.

Devět let zkušeností a stále to kavárně nestojí za námahu.

Restaurace a pohřby bude v následujícím roce, obávám se, velmi případné spojení. (Na cestě k centrálnímu náměstí v Boskovicích).

A kam vyrazit v rámci našeho regionu ponejprv? Přece za kavárnami, resp. konkrétními lidmi, jejichž práce mě v létě nejvíc zaujala. Tedy do The Black Cup v Novém Městě na Moravě a Canall Coffee v Prostějově s tím, že si z tepla vlaku prohlédnu barvy podzimu a pokud bude nějaké místo obzvláště inspirativní, vrátím se tam při dalším turnusu na podrobnou vycházku. O cestě z Tišnova přes Nedvědici do Nového Města jsem slyšel od fanouška vojenské i obecné historie a poznávacích rodinných túr hotové legendy: Jak se trať lokálky pomalu klikatí mezi strmými kopci; jak romantické je poznávání zdejších mlýnů a rozhleden; jak kontemplativně působí tamní hrady a zámky a jak obohacující je pro duši poutníka soubor regionálních muzeí.

Má mise nebyla tak ambiciózní a tak jsem po svačinovém croissantu ve vlakové relaci Brno-Lesná – Tišnov přestoupil na výlukový bus směr Nedvědice, kde jsme se měli vrátit na vlak. Jelikož jsem vyrážel až před jedenáctou, dopřál jsem si doma snídaňově cafe latte a nedlouho poté i cappuccino a s bílým dAncapem byl připraven na poobědové doppio v novoměstské kavárně.

Cesta samotná nebyla nezajímavá, ale čekal jsem u trati a kam oko dohlédne více barev a více obrazů, které by daly vzpomenout na Turnera, Constablea, Gainsborougha nebo impresionisty. To, jak je v zimě slunce nízko a jak měkké a pastelové vyznění bez ostrých kontrastů krajina i přes poledne má, jsem si uvědomil kousek za Nedvědicí, když výlukový a velmi moderní autobus s wi-fi šplhal do kopců mezi nahrubo zoranými poli, kde se hroudy hlíny v poledním slunci leskly jak kusy antracitu a žírné lány tu a tam vystřídaly travnaté plochy se stádem krav, husím hejnem či poklidně přežvykujícími ovečkami. Je korektní vnitřní reakce Jééé, kravičky.... a pak hned pomyšlení na steaky?

Druhá zajímavá novoměstská kavárna to ani za ztížených podmínek nevzdává.

Květinářství podle všeho zůstanou otevřená vždycky.

Nové Město bylo, stejně jako všude jinde, dosti opuštěné a jen tu a tam se vynořil člověk z řeznictví, cukrářství anebo domácích potřeb. Cestou k The Black Cup jsem zaznamenal slečnu v (rámci letošního podzimu) zatím nejhezčím odstínu žlutého kabátu, který měla perfektně sladěný s rouškou, ale jelikož na náměstí halasně sdělovala svému milému do telefonu, že koupila čtyři donuty a ať jede opatrně, pokračoval jsem bez dalšího zdržování na kávu. Doppio z belgické pražírny MOK (Guatemala Gascon) s podobně utaženým poměrem extrakce jako v létě a podobně zdařilým výsledkem (silných 14/20). Za 48 Kč super.

Ve stínu domů na hlavním náměstí bylo docela chladno a tak jsem si to po chia jogurtu z místní a nové prodejny pečiva, kde měli profesionální dvoupáku s obyčejnějším italským blendem, po malém pobloumání a ohřátí se v několika otevřených obchodech pomalu namířil zpět na nádraží. Neopomenul jsem se ovšem zastavit v Kafé 133, kde mají jedu z nejkrásnějších zahrádek v rámci celé ČR. Bohužel i po třech měsících od první a zatím poslední návštěvy v létě byla na mlýnku směs arabic z La Bohéme a slečna, která byla toho dne za kávovarem, mi řekla, že tam není dlouho a že nepamatuje, že by někdy měli jednodruhovku. 

Chia jogurt v Novém Městě na Moravě cestou zpět na nádraží. Už byl docela vodnatý, ale ještě jsem to snědl (11/20).

Další nové místo s kávovarem a mlýnkem v Novém Městě na Moravě.

Když však dotyčná spolu s maminkou(?) sedící před barem viděly můj zájem o zdejší Rocket – jaký model tu používají stále neví, protože na můj dotaz se holčina podívala na kovový štítek přišroubovaný na zadní straně a dozvěděl jsem se, že jde o Rocket Milano :-)) – řekly mi, že jsou velmi rodinný podnik a že až se situace uklidní, mohl bych si možná sám kávu připravit. Hezký přístup a pokud je mi známo, něco podobného praktikuje jistá kavárna v Praze a v rámci výročí i podnik v Boskovicích (viz dále).

Dvě výběrové kavárny na desetitisícové městečko na Vysočině je, obávám se, docela dost a když připočtu dva nebo tři další provozy s profi kávovarem, bude to zde určitě, jako ostatně i jinde, velmi těžké. Ale kdyby si smůlu mělo vybrat The Black Cup, mrzelo by mě to dost, protože tohle je jeden ze skutečných kavárenských objevů roku.

Cestou z NMNM jsem se zastavil v kuřimské výběrové kavárně. Měli stejné kafe od Nordbeans, jaké měl kamarád při spuštění svého kávovaru, ale k tomu bohužel trvanlivé mléko z Lidlu. Letáček v nádražním podchodu zůstal, navzdory mému srpnovému upozornění a příslibu nápravy, bohužel stále stejný.

Jako ve městě duchů to vypadalo i v Prostějově, který jsem v rámci letních vlakových toulek navštívil dvakrát v jediném týdnu a velmi výrazně si zlepšil vnímání města oproti době před sedmi nebo osmi lety. Většina kaváren byla zavřená, ale CANALL coffee, zdejší (nejen) výběrová jednička, fungovala a za kávovarem byla i baristka, jejíž dvě doppia z lepší řady Doubleshotu mě v létě tak zaujala. Tentokrát byl bohužel na mlýnku pouze standardní Tam Dem a tak jsem si ho ze slušnosti dal a lze říct, že provedení bylo o nepatrný kousek lepší než zhruba u těch sedmi či osmi exemplářů, co jsem za léta vyzkoušel (silných 13/20 a v konci nebyl tak výrazný jadřinec, jak je tomu u této kávy zvykem). Jako výzvu jsem ovšem vzal tvrzení, že její cappuccino stojí za vyzkoušení a při cestě zpět na nádraží jsem si ho i přes obyčejný espresso základ dne dal.

Tři nebo čtyři měsíce fungující ochutnávkový výčep na prostějovském nádraží se zlobí. A oprávněně.

O krizi současného kavárenského cappuccina jsem psal již téměř před dvěma lety v souvislosti s banem v Monogramu a budu se mu opět věnovat v rámci měsíčního souhrnu za listopad i ve výročním žebříčku nejlepších káv, a tak zde jen dodám, že mléko byl čerstvý Pilos z Lidla a bylo to nepochybně připraveno s řádnou péčí, ale výsledek, ač o něco krémovější a plnější než je ve výběrových kavárnách současnosti obvyklé (13 – 14/20), pro mě stále značně zaostal za hebkostí, plností a sametovostí nejlepších vlastních exemplářů nebo dokonce nebeských cappuccin vybraných brněnských baristů minulosti. 

Pořád prostě chci, aby cappuccino mělo svůdnou mikropěnu a aby bylo možné v jednom doušku pociťovat jedinečnou kombinaci tloušťky a sladkého chmýří, viz konec tohoto textu. :-) Ale debata nad kávou byla moc fajn, dotyčnou její práce nepochybně baví a příkladnou poctivost v přípravě a ojedinělé nasazení jsem zaznamenal a pochvalně zhodnotil už v létě.

Cestou na nádraží jsem nalezl výjev jak z úvodu Terminátora 2: Dne zúčtování. Anebo to byl tento krátký film? V srpnu to byla ještě legrace, ale teď už hotová tragédie.

V nákupním centru na náměstí bylo mrtvo a toalety zavřené, některé obchůdky s potravinami, které jsem nestihl navštívit dříve, měly také přerušený provoz anebo velmi zkrácenou otvíračku a na návštěvu kavárny v kině jsem rezignoval, protože jestliže neměli nastavené vybavení při dvou letních návštěvách, jak by to asi vypadalo za současného stavu? Neodpustil jsem si však návštěvu obchůdku Natura Prostějov a pozdravení se s tamní moc příjemnou majitelkou a poptání se, jak pokračuje se svým pěkným dvouskupinovým kávovarem a mlýnkem. Cestou uličkou z hlavního náměstí jsem zahlédl sveřepě vyhlížejícího Jana Houdka z Dokonalé kávy, který zavíral dveře jimi vybavené a zrnky zásobované Kavárny v Uličce, dle webu založené v roce 2019, přičemž novinkou je pro mě informace, že podnik si sáhl na evropskou dotaci.

Už vypláchnutý cestovní cappuccinový dAncap odpočívá na pultu liduprázdného prostějovského tržiště.

Cesta do Prostějova, stejně jako návrat z novoměstské kávové procházky, byly perfektní ukázkou toho, jak proměnlivé může být počasí i krajina za okny vlaku  – a to i v regionálním měřítku. V Nezamyslicích bylo rozjásané nebe, ale vedle v Prostějově ještě chvíli mlhavo a vlezlo a při několikaminutovém čekání v Nedvědici za soumraku měl městys úplně jinou poetiku než v poledne. Kouřící komíny v údolí utopeném mezi ostrými kopci daly vzpomenout na Průmyslovou revoluci a když jsem v nose a hrdle zaznamenal ostrý zápach – ne, nebyla to štipka robusta Samuela Chlpeka – cítil jsem se bezmála jako v uhelném Leedsu na počátku 18. století. 

Pasáž v Boskovicích s obchody, firmami a velkou restaurací je přesvědčivým dokladem, že se ekonomická aktivita nejen v tomto městě zastavila.

Krásně oloupaný štít boskovického obchodu s ovocem a zeleninou cestou z vlakového nádraží.

Třetí den, v sobotu před polednem, jsem se vydal na otočku do Boskovic a doufal, že bude otevřené okénko aspoň jedné z mnoha tamních kaváren. Nebylo a oba podle všeho seriózní podniky měly startovat až od 14 a skoro hodinu a půl se mi v liduprázdném městě čekat nechtělo. A v Dogville, které právě zavřelo, měli toliko obyčejný brazilský Santos a dalších 15 dóz k výběru. Poznamenal jsem si tedy aspoň, že se musím, až bude situace opět normální, vrátit do zdejší stálice KaKaBu, která oslavila 9. výročí a má Faemu E61 z úvodního obrázku (onen den měli na mlýnku blend Mexika a Brazílie od Fiftybeans) a zejména do Marky’s Coffee (dříve Mama’s Coffee) kousek od nádraží, kde jsem se aspoň zdáli a přes sklo pokochal svým oblíbeným Vibiemme (dvouskupinové volumetrické Lollo se snad nejelegantněji kroucenými tryskami na páru vůbec).

Druhý výlet za hranice všednosti představoval jednodenní výpad do polského Rybniku, města o necelou polovinu většího než Olomouc, které je asi 30 km po hlavní silnici (nebo dálnici) od Bohumína. S kolegou a kolegyní jsme jej vybrali kvůli blízkosti, snadné dostupnosti autem a také pohodlnému splnění podmínky návratu do 12 hodin bez nutnosti vyplňovat formulář a podstupovat případný test na virus. A Polsko je, resp. 16. 11. bylo, jedinou sousední zemí, kde šlo toto provést. (Den nato byl sice čas opticky “rozvolněn” na 24 hodin, ale dosud volný přeshraniční pohyb omezen na zdravotní, pracovní, úřední a jiné důvody s možnými namátkovými kontrolami, takže ven do Polska to jde stále bez omezení, ale nazpět už je to částečně ilegální aktivita a pašování sebe sama i pivních speciálů může být hořkou realitou.) 

Jelikož jsem měl s sebou dva nadšené fotografy (iPhone vs. Google Pixel), fotil jsem tentokrát velmi málo a všechny následující fotky s výjimkou závěrečné (úchvatná novogotická bazilika a hlavní pamětihodnost výletu) vybírám s laskavým svolením obou autorů z jejich obrazové dokumentace a moje jsou pouze popisky snímků. A abych eliminoval byť jen náznak případné řevnivosti iOS vs Android, pokusil jsem se to proporčně a genderově vyvážit. :-)

Při překračování mostu přes Odru, která tvoří přirozenou hranici mezi drahou vlastí a Polskem, jsme čekali když ne kulometná hnízda, tak tedy aspoň kontrolu uniformovaného policisty, ale jak kolem poledne, tak o pár hodin později zde bylo pusto a prázdno a pohraničníci zřejmě naháněli uprchlíky z Babišova ráje někde jinde nebo aspoň usrkávali Nescafé na služebně.

Pirohárna v Rybniku, kde jsme byli jediní zákazníci a já se modlil, aby to bylo dobré. Interiér a štít vypadal tak, že se tu 40 let nic nezměnilo, což je v případě podobných lidových podniků dobré znamení. Sice to bylo asi o 100 % draží než všechny pirohy, které jsem dosud v Posku měl (8 kousků za 16/17 PLN)...

...ale výsledek, pro který jsme si přišli za 25 minut, stál naštěstí opravdu za to a porce masových i sýrových pirohů (pierogi ruskie) patří k těm nejlepším, jaké jsem u našich severních sousedů dosud měl (14 – 15/20). Prokazatelně dělané na místě (nepravidelný tvar, vláčnost, absence gumové textury kupovaných, po nichž sklouznou zuby), horké, štědře naplněné (nebyl problém namixovat si 4 + 4 a třeba kolegyně si pochvalovala špenátovou verzi) a celkové velmi dobré. Zvlášt mě potěšily perfektně vypražené škvarečky a fakt, že dáma necítila nutnost zalít celou porci omastkem, jak se občas nerozpakují v jinak skvělém mléčném baru Biedronka ve Varšavě. Tak tak jsem zvládl svých osm kousků a neodolal ještě jednomu nabídnutému a s výjimkou dvou koblih níže jsem do večera nic nejedl. Není to jídlo na každý den, ale když je chladné počasí, je to ideální.

Málem jsem přehlédl již před dvěma lety na mapách zaznamenanou místní kavárnu. Naštěstí mě kolegyně zavčas upozornila a při nakouknutí do ztemnělého lokálu jsme vedle kávovaru spatřili žluté Fiorenzato. :-)

Žluté akcenty měla i kavárna na centrálním náměstí v Rybniku. Ale ošuntělost vybavení i předložená káva (působilo to na mě balením i skladbou informací jako lokální varianta Rituale) mě nedokázaly přimět vydat doporučení naší malé výpravě.

Odpor gastra vůči vládě je dobře patrný i kousek za hranicemi a ve městě jsme už bohužel spatřili docela dost parcel k pronájmu. A to jsme teprve na samém počátku krize.

Zhruba v půli cesty, tedy v Olomouci, jsme se zastavili na doppio, cappuccino a flat white v Kikafe, které jsem na základě předběžné rešerše – coby osoba odpovědná za kofeinovou, pirohovou a přidruženou logistiku – vybral v konkurenci Trouble Cafe, Traffic Coffee a Love Coffee. Kavárna s tichou sekcí měla mít v pondělí šestnáctého trochu mainstreamové Coffee Culture, u Love Coffee jsem si nebyl jistý, nakolik se jim to povede s Etiopií od Candycane a na nejmilejší nabídku Traffic Coffee v podobě ochutnávky jejich nové kávy jsem se necítil, protože bych raději degustoval až to budou mít odladěné. A dalším důvodem bylo to, že v domovské provozovně Kikafe jsem dosud nebyl a že zde mají kávovar, o kterém jsem referoval před necelými dvěma lety.

Tři dopolední kávy v Kikafe v aranžmá kolegyně s pomocí příručního knižního fondu. :-) Moje doppio bylo vizuálně méně než perfektní, ale chutnalo to dobře.

Barista se zřejmě vyspal dobře, protože ráno dal na mlýnek promytou Keňu firmy (druhá možnost byla dle předchozího Insta vyjádření anaerobně zpracovaná Brazílie) a kolegové i já jsme byli se svými kávami spokojeni (mé doppio 14/20) a ceny viditelně příznivější než v Brně. Samozřejmě jsem neodolal a mladého muže za kávovarem se zeptal, jak jsou s grantovým Iberitalem spokojeni (moc, jak jinak) a kde jinde na Moravě, případně v rámci ČR bych ho mohl vidět v provozu. Tady se ovšem naplnily mé obavy, když mi dotyčný sdělil, že jediný kus v celé republice je ten, na kterém kávu připravují a mají ho, protože jsou distributorem. Ono to při ceně bez pár korun ďábelských 666 000 Kč za třískupinovou verzi ani tak moc nepřekvapí, ale udivilo mě tvrzení dotyčného, že jde o první kávovar, kterému vůbec neklesá tlak, když jede zároveň extrakce ze všech hlav, šlehá se mléko a teče voda z výdejníku. 

Listy v okolí baziliky v Rybniku byly krásně suché, čehož využila kolegyně při druhé a pozdně poobědové kávě dne, kterou jsme si nakonec na mé doporučení dali zde. Nebylo to ani tak surovinou (velmi obyčejný Bristot Tiziano v poměru 85:15), kterou měli v dané ulici takřka všude, ale usměvavou a milou slečnou plnou ochoty a čistotou zařící dvouskupinovou Aurelií a F64 a jelikož se mi zbylé tři možnosti jevily jako ještě horší, zkusili jsme to zde. A nebylo čeho litovat. Pokud jsem během povídání s kolegy zaregistroval správně, slečna si nejprve jednu porci odemlela a tu vyhodila a šlehání mléka i extrakce byly takřka učebnicové. Moje doppio (to vlevo, kde už je výrazně upito, protože kofeinový deficit byl akutní) bylo na úrovni silných 12/20 (tj. řekněme automat drogerie Teta v dobré kondici), ale káva nebyla hořká, horká a nic z ní nepříjemně nečouhalo a dochuť byla dlouhá a příjemná. A kolegové své nápoje též shledali jako vyhovující.

Když už jsem se vláčel až do Rybniku, dal jsem si asi dvě hodiny po extrémně vydatném obědě a doppiu koblihy rovnou dvě (vanilko-kávová a banánová, za 2.80 a 3.20 PLN) a třebaže to o třídu zaostává za těmi z mého oblíbeného koblihového miniřetězce, jehož nejbližší pobočka je v polské části Těšína, i tak to bylo slušné (13/20) a je nutno vzít v úvahu, že tam musely vzhledem k drasticky snížené poptávce ležet už docela dlouho.

Místní koblihárna má v nabídce i degustační set pěti minikoblížků, který zvolila kolegyně a za 3.50 PLN (jeden zlotý = 6 Kč) je to legrace. Jistě pak laskaví čtenáři pochopí mé rozpaky nad cenami Mlsné holky, Kafe a kobliha, La Donuteria nebo svého času Funky Donuts.

Možné je samozřejmě vše a na budíky tohoto i rozšířených špičkových strojů jsem v maximálním nasazení neviděl a praktickou zkušenost nemám (a kdo měl takovou možnost srovnání, ptám se), ale stejně jsem se nemohl ubránit dojmu, že jde o jakýsi marketing nebo svého druhu baristickou latinu a tak jsem namítl, co třeba tolik vychvalované a oceňované špičkové modely La Marzocca a Nuova Simonelli/Victoria Arduino (nemluvě o jiných top modelech mnou preferovaných značek). Odpověď zněla, že ty novější už prý jo. Tak nevím. Opravdu čekaly kavárny a celý segment celá ta léta na grantem podpořený španělský Iberital, kterého se za dva roky, co o něm vím, neprodal v celé ČR jediný kus?

Zlatý hřeb výletu do Rybniku v podobě 2/3 pivního regálu hypermarketu Auchan. Když jsem v takto malém městě viděl sekci minipivovarů (na fotce vlevo od flyeru označujícího nepasterovaná piva), bylo mi málem do pláče...

Ve Štětíně nebo Varšavě je ve stejném hypermarketu výběr vodky znatelně větší, ale jsme také ve větším "okresním městě" (foto zachycuje polovinu nabídky vodky; v pozadí těch cca 40 až 50 druhů jednosladových Whisky – v tomto segmentu kořalek je svět ještě v pořádku i v Rybniku).

Z druhé půlky regálu zaznamenala kolegyně vodku imitující hasící přístroj. Z toho by jistě měl radost nejeden technik bezpečnosti práce. Ale požár bych tím zdolávat raději nezkoušel. :-)

Jelikož kolega v srpnu ochutnal můj milovaný baltský porter Okocim, asi nepřekvapí, že měl v jeho “závozu” větší zastoupení. Diskriminace se však nedočkaly ani sour ale, pšenice nebo double IPA.

Rybnik pochopitelně není Wroclaw anebo i menší a výrazně historické polské město, ale chtěli jsme změnu, nadýchat se jiného vzduchu jako svobodní lidé, dát si čerstvou koblihu, vydatné a homemade pirohy, nakoupit pivní speciály a zažít trochu jiné prostředí a lidi. Obchody v obou velkých nákupních centrech u centra byly zavřené s obvyklými výjimkami v podobě potravin, lékárny a drogerie, ale podle toho, co jsme viděli a navštívili v historickém jádru, se na malé živnostníky s limitem dvou lidí v provozovně omezení nevztahují a tak jsme postupně nakoukli do parfumerie, hračkářství, papírnictví a dvou tradičnějších obchodů s oblečením a trochu si zanadávali na tuzemskou vládní garnituru, která se slovy superministra ohání tím, jak je maloobchod v Polsku a jinde v sousedních zemích také zavřený. Realita je ale, jako obvykle, trochu jiná.

Před rybnickou bazilikou je socha Jana Pavla II. a v samotném chrámu nebyl kromě nás a dvou modlících se lidí absolutně nikdo čili ideální čas na usebrání a obdivování architektury, vitráží i plastik v celé stavbě.

[petrpelanjr]

KVALITNÍ SPÁNEK

Vím, že když chce člověk na svém životním stylu něco změnit, většinou se celej problém dá dekonstruovat tak, že vlastě ví, co má dělat, ale spíš nemá motivaci... a že motivace vlastně není takovej problém, jako energie.

Takže energie! Kam se dá zainvestovat co nejméně nepohodlnosti s co nejvyšším přínosem?Zdraví. Budu do vás cpát sračky o stravě, pitném režimu a kardiu? Ne... 

Pojďme se bavit o spánku, protože proč nedělat změny, zatímco spíme :D Tenhle článek je pro líný lidi... víc vám už jít naproti nemůžu! :D

Spánek hodně opomíjenej. Znám tolik lidí, kteří se snaží ve svých oborech dosáhnout velkých věcí a jsou dostatečně vzdělaní na to, aby věděli, že jejich zdraví ovlivňuje jejich práci. Investují nemalé peníze do jídla, nemalé úsilí do cvičení a vyhýbání se "špatným věcem". A přitom nespí kvalitně. Jenže kvalita spánku ovlivňuje naši energii a s tou naši náladu. S náladou okolí a s okolím životní styl. S životním stylem KVALITU ŽIVOTA.

Protože se extrémně zajímám o to, kam se dají posunout limity těla a mysli a protože jsem si prošel tak jako většina nadšených lidí obdobími, kdy jsem spal 2 hodiny denně (o polyfázovém spánku se rozepíšu jindy), pil deset káv denně a firmy Monster a Redbull mi nabízely sponzorství. :) Protože jsem do tohoto tématu investoval nemalé peníze, čas a sbíral informace od mentorů, vytvořil jsem si vlastní rutinu a pohled na to, co mi přináší nejlepší spánek.

----------------------------------- 

1/ SVĚTLO Když budete koukat do mobilu před spaním, oddalujete pořádnej spánek o další hodinu. Všichni to dělají, scrollujeme instagramem, odepisujeme lidem... Světlo ovlivňuje kontrolu hormonů, tělesnou teplotu a Cirkadiánní rytmus (takové vnitřní hodiny s cca 20-28h periodou - proto někteří lidé mají občas problém s usínáním, nebo jsou ba naopak brzo ospalí)

Když zapadne slunce a nastane tma, tělo vyplaví melatonin. To se stává běžně kolem 9 hodin večer. To způsobí, že začneme být méně soustředění a spánek je... lákavější.

Melatoninu se někdy říká "hormonový Dracula", protože se vypouští jen když nastane tma. Ikdyž naše vnitřní hodiny řeknou, že je konec dne, nezačne se do krevního oběhu vypouštět dokud nejsme v prostředí se ztlumeným světlem. No a právě většina umělého osvětlení narušuje vyplavení melatoninu.

To, že spánek přes den není tak kvalitní jako spánek během noci jsme samozřejmě všichni už slyšeli. (Jestli vás pálí při nočním studování/pracování/flákání se na pc oči, zkuste aplikaci Flux, která posune barevné spektrum barev.) 2/ RELAX  Další věc je Relax. Lidé totiž spí, ale nedostávají dost hlubokého spánku - během kterého vylučujeme do krevního oběhu růstový hormon a pořádně regenerujeme. Někdo doporučuje čtení fantazy knih, někdo mléko s medem, víno, meditace... 

Lazo (jeden z mých mentorů) patří k těm lidem, co s sebou všude nosí deník. Takhle... znám spoustu puberťaček s deníčkem, ale dospělých lidí, kteří si píší myšlenky, sny a co je napadne do deníku, znám sotva desítku. Přitom to je naprosto geniální nástroj a jestli si občas nepíšete na jedno místo myšlenky, nálady a zájmy, doporučuju začít. Lazo svého deníku využívá právě před spaním tak, že sepíše:

1/ krátkou rekapitulaci dne

2/ 20 věcí za které byl ten den vděčný

Tyhle dvě věci dělaj hodně. Když jste na něco naštvaní, nebo něco nefunguje, asi to nezměníte 15 minut před spaním, žejo... takže kde je sakra smysl v ustaraném usínání? Tím, že si vše vypíšete zvyšujete kontrolu nad tím, že jste upřímně něco během dne dělali a tak se jednoduše čelí tomu, že něco nefunguje, protože sami víte, že s tím něco děláte krok za krokem.

V článku s komunikací jsem rozdělil mozek na tři důležité části z pohledu na to, jak ovlivňují náš život a tohle je přesně případ toho, jak skrz vědomou akci ovlivňujeme podvědomí, které by nás normálně ovládalo. Jeslti vás převyšují problémy, fakt že je trochu rozepíšete vás přibližuje jejich vyřešení a pocit vyřešení vás uklidňuje o něco více, než jít spát s tím, že "omg, všechno je v prdeli".

Všimli jste si někdy, jak spí malé děti? Nemají starosti... 3/ RUTINA Choďte spát ve stejný čas. Tady se přiznám, že to je jedna ze znalostí, které bych nedělal, ani kdybych chtěl, protože vím, že mně funguje něco jinačího a i vy by jste měli nakonec dělat to, co vás dělá spokojenějšíma a přijít si na vlastní verzi. Každopádně pro většinu lidí platí, že jejich tělu se více "líbí", když usínají ve stejnou dobu.

Každá buňka má ekvivalent svých vlastních vnitřních hodin. Tělo má rádo svůj rytmus - koneckonců rytmus = šetření energie. Jakmile tělu dáte rutinu, vytvoří si návyky a dělá ty věci automaticky. Je to jako když jdete do školy/práce.. každej den je to stejná cesta. Představte si ten stres, že každej den by ta škola byla jinde... každej den by jste museli čeknout mapu, ujisit se, že máte data v mobilu, zjisit si večer předtím, jak dlouho ta cesta zebere a v kolik máte vstávat....

No a takhle přerušujete rutinu na buněčné úrovni. Tělo pak musí trochu vyladit svoje procesy - v našem případě nás asi nejvíce zajímají hormony a s některými z nich spojená nálada a energie.

4/ POSTEL NENÍ PRACOVNA Poslední kousek těch nejjendodušších ale nejefektivnějších bodů je postel a co v ní děláte. Jeslti je váš mozek zvyklej na to, že se v posteli učíte, koukáte na filmy, čtete si, trvá mu uvolnění déle, než kdyby jste postel měli jen na spaní samotné...  v tomto případě se ten podvědomej zvyk chová jak nadšenej pes. Pokud ho nenaučíte, že "tohle místo je JEN na spaní", bude to místo mít spojené s dalšími akcemi.  

Jednoho času jsem měl zeď pokrytou myšlenkovými mapami a poznámkami… časem jsem v tom pokoji hrozně nerad usínal, protože pro mě ten pokoj byl ultimátním výběrem těch nejdůležitějších informací a kdykoliv jsem viděl zeď, spustila ve mně lavinu nápadů…

Dává smysl, ne? 

..........................................................

Možná vám kvalitní spánek nechybí. Nemůže, protože dost možná neznáte ten pocit, když máte hromadu energie. Je to stejné jako člověk, který byl celý živto tlustý NEVÍ, jaké to je být atletem... tak mu ten pocit samozřejmě nemůže chybět a proto je jeho motivace tak malá.

Já bych mou změnu v hodnotách popsal takhle. Dříve jsem se ptal lidí "Co by jste dělali se vším tím časem, kdyby jste nemuseli spát?". Ted vím, že se můžu zeptat "Co by jste dělali se vší tou energií, kdyby jste spali kvalitně?" a vím, že ta energie a dobrá nálada mají větší hodnotu, než 8 hodin času z vynechaného spánku.

Když jsem rok a půl zpět kecal u piva s Chrissem - Creative Directorem jedné z nejvíc Cool studentských akomodací v Londýně - o spánku, zmínil jsem, že jsem narazil na limit dvouch hodin spánku denně (tři měsíce v tahu) a hrozně rád bych dokázal spát eště méně - zajímalo mě, jestli o něčem neví. Tenkrát se na mě pobaveně podíval a zeptal se, proč spím tak málo.

"Abych toho zvládl víc." "Chceš říct, že nemáš během dne dostatek času na to, abys zvládl vše co chceš?" "Ano." "Zeptám se tě teda jinak, protože si myslím, že investuješ čas špatným směrem. Seš si jistej, že během dne - během těch 18 hodin, co je většina lidí vzhůru, jsi na sto procent efektivní?"

A já věděl, že má pravdu. A nevěděl jsem ani jak moc...

Nikdy bych neřekl, že budu spát 8-10 hodin denně a být s tím počtem hodin spokojenej - protože nerad ztrácím čas. Ale jsem. Protože zvládám víc práce a jsem motivovanější, než když jsem byl vzhůru 22 hodin denně a dokázal pracovat "dlouho".  Předchozí článek: UMĚLCI V LONDÝNĚ Můžeš mě sledovat na instagramu tady    

[ihctracey]

Po dvou týdnech?

Tak jsem dva týdny nenapsala ani řádku... Ne, že bych nechtěla, ale prostě a jednoduše jsem nestíhala =D Musím přiznat, že za poslední dva týdny jsem pociťovala naprosto neskutečnou únavu, bylo to strašný. Unavená jsem chodila spát, unavená jsem vstávala, unavená jsem fungovala... A to není dobrý. Každopádně... O víkendu jsem si asi pořádně odpočala a je mi tento týden mnohem líp =) Úplně nevím, zda vám dnes stihnu napsat celé dva týdny, ale pokud se nepovede, pokusím se tento týden vydat ještě jeden článek.

Takže k práci. Po prvních dvou pohodových týdnech začaly děti neskutečně zlobit. Už si v těch skupinách na sebe zvykly a začaly řádit. Takže se s nimi člověk musí více trápit. Včera jsem dokonce částečně učila a ven jsme šly asi na třičtvrtě hodinky =D No, dneska je budu muset vzít dříve, protože nás čeká družinová porada, ohledně 14 dnů, které jdeme v létě. Včera mi od vedoucí přišla dost zmatená zpráva, ve které píše, že u dětí budu 4 hodiny 4x týdně a pátý den budu uklízet ve družině... Je to podle úvazků, takže někdo jde k dětem třeba na 2 hodiny 3x týdně =D Já si moc neumím představit, jak to chce pytlíkovat, ale tak snad už to nějak zpytlíkovaný má a jen nám to přijde říci... No, s tím souvisí další věc, že do mé třídy se na příští rok stěhuje přípravka - asi tak na pět let... A učitelka mi včera řekla, že chce, aby ta třída vypadala co nejvíc jako její stará, tudíž si tam chce nacpat nový nábytek a já mám vyklidit, co nejvíc dokážu. Takže dobrý, no... =D Jako já tam stále žiju v takových provizóriích, vždycky to padne na mě. Navíc ten náš kolektiv... I když předminulý týden jsme byli na pivu a nebylo to tak strašné jako dříve. Ale pořád to nejsou lidi, se kterýma bych ráda chodila pravidelně, jednou za čas to nějak stačí =D U jedné kolegyně jsem se vyloženě chytala za hlavu, když balila taxikáře, který nás vezl domů. No, příšerný, barbína hadr...

Volný čas jsem prožila hezky, ač tedy únavy moc neubral =D První víkend jsme s přítelem byli v Ikee, kde za námi na oběd přijela kamarádka ještě s dalším kamarádem (nechodí spolu =D) A to bylo super, neuvěřitelně dlouho jsme pokecali, probrali snad úplně všechno a zasmáli se a bylo to super! I když jsem byla ještě unavenější =D Nelituju toho, byl to skvěle strávený čas =) A ten minulý víkend jsem byla ve svém rodné městě a maličko více si v sobotu pospala a asi i to stačilo a pomohlo =) V sobotu jsem si prošla město, nakoupila vše, co potřebovala... Myslím, že je nutné říci, že jsem tam nebyla tři měsíce. A já si tam jednou za čas dojdu do farmářského obchodu pro nejlepší jogurt, co znám a taky do obchůdku s čajem, kde už tedy málokdy beru čaj, ale spíše různé olejíčky, bylinkový dobrůtky a tak. Také jsem si došla do zverimexu pro řasokoule a kupodivu je i převezla zpět domů =D Tak už máme řasokoule =)

Teď k hubnutí... Váha se mi nezměnila, stále je to 76,4kg. Takže jsem svou výzvu nevyhrála, ale jedu novou =) Do 9.7. 73,4kg =) A k tomu bych ráda řekla, že mimo jógy jsem si přibrala i fitko a chodím si zacvičit do fitka =D Úvodní hodina byla skutečně vtipná, já snad jen řeknu, že můj metabolický věk je 47? To je dost strašný, když je mi skutečně o 14 let méně =D Takže to je další věc, co bych ráda snížila, tak snad to nějak půjde =)

Tak jo, nakonec jsem to sem všechno vměstnala =) Budu se snažit napsat zase příští týden, ale uvidíme, určitě se ozvu, co nejdříve to půjde =)

Mějte krásný týden,

vaše Tracey

[susanetalks]

ABOUT BREASTFEEDING

Kojení aneb největší alchymie na světě

Na kojení jsem se moc těšila, až poznám jaký je to pocit až se mi Rozárka přisaje k prsu, a já ucítím to propojení, to souznění, tu lásku…

Před mateřstvím se všechno točí hlavně okolo očekávaného porodu, jaký to asi bude, jak moc to bude bolet, jak se moc těšíme na toho našeho drobečka a už z toho všeho nemůžeme ani dospat…No ale na co se téměř vůbec pozornost nepřikládá, je těch pár důležitých prvních dnů po narození miminka, tedy hlavně na ten zázrak a to je KOJENÍ.

Kojení, které se v naší společnosti bere jako automatické, a žena je do toho sama hozena a snaž se, co můžeš. Přitom mně připadá, že by se to mělo povinně vyučovat, nebo se o tom alespoň více mluvit v kruhu žen. Navíc ty strašně neempatický rady, “to rozkojíš”, “asi málo jíš” , “nesmíš se nervovat…”, “no hlavně to vydrž a nevzdej to” atd…mají místo motivace spíše opačný efekt. Maminka si může připadat jako looser, který není ani schopný nakrmit své děťátko a vytvořit potřebné mléko…

Můžu vám ze své zkušenosti říct, že to pro mě úplně tak automatické a easy rozhodně nebylo. Porod byl fyzicky náročný, a do toho se pár hodin po porodu dostavilo několik psychicky náročných věcí, které moc k rozjezdu kojení nepomohly. Hned po prvním vyšetření nám řekli, že má malá v sobě nespecifikovanou infekci, a že jí raději zavedou kanylu a nasadí antibiotika. Později se ještě zjistila u ní novorozenecká žloutenka a to pro mámu s rozházenýma hormonama je teda něco.

Moje začátky s kojením

Asi hodinku a půl po porodu mi midwife snažila ukázat, jak mám nakojit, jak mám malou navést na prso, ale měla jsem Rozinku ve špatném držení kvůli zavedené kanyle a naváděla jí levou rukou, kterou mám takovou nešikovnou - no…upřímně moc se mi to nevedlo…malá jen tak dudlala, ale intuitivně jsem věděla, že to asi takhle úplně dobře není, že moc nepije…Po třech nebo čtyřech hodinách nastal trochu šok, jelikož malé začal padat krevní cukr a muselo se zasáhnout rychle. Midwife mi navrhla, že dá malé umělou výživu a k tomu raději i glukózu, aby se jí rychle zase cukr zvedl a měla dobré výsledky. Nutno uvést, že se Rozárka narodila o tři týdny dříve s porodní váhou 2.3kg - no drobínek + do toho můj chabý pokus o nakrmení…no nebylo se čemu divit, a já bez váhání souhlasila s umělou výživou. Myslela jsem si, že to bude jen jednorázově, aby malá byla v pořádku. Jenže jsem se mýlila a midwife mi řekla, ať určitě pořád zkouším kojit, ale že pro jistotu po každém pokusu mám raději ještě přikrmovat Aptamilem.

Pokusy o kojení jsem nevzdávala a v nemocnici téměř nespala. Když malá spinkala, snažila jsem se ze sebe dostat alespoň trochu kolostra (první mléko po porodu) do 1 ml injekční stříkačky a to jí podávat přímo do úst a pak zase doplňovala Aptamilem. Vypotit ze sebe 1 ml mi někdy trvalo i 2 dvě hodiny - neustálý kolotoč mezi pokusy s kojením, kdy mi midwifes pomáhaly i v noci, aby se malá naučila přisát, potom usnula, já naplnila injekční stříkačku a mohla jsem malou budit znova, protože potřebovala krmit nejlépe každé 2-3 hodiny. Bylo to dost hlavně psychicky náročné, protože se nám ze začátku opravdu nevedlo a trvalo někdy i hodinu, než se malá na chviličku přisála a to jen na levé prso a pravé nešlo vůbec…

KONEČNĚ SE STAL ZÁZRAK

Takhle to trvalo 3 dny, u mé postele se vystřídaly dohromady 4 midwifes specializovaný na laktační poradenství a ten třetí den v noci se mi zázrakem podařilo kojit bez pomoci a injekční stříkačky. V noci jsem si našla chvilku, kdy byl klid, nikde jinde neplakalo miminko někoho jiného, já si dala sluchátka s uklidňující hudbou a malou hladila a konejšila. Krásně se mi prsa nalily mlékem a malou jsem nakojila poprvé sama bez Aptamilu.

Nebudu lhát ty první dny kojení docela bolí, prsa jsou hodně citlivá, bradavky zhrubnou a jsou hodně bolavé. Potom už bradavky tvrdnou a mléko se dere ven pořád. Postupně se to každý den ale zlepšuje a najednou tělo ví, kdy a kolik vám má poslat a nabombit prsa pro hladové miminko. V porodnici jsme ještě pokračovali v kombinaci mého mléka s umělou výživou a doma jsem se snažila postupně snažila ubírat Aptamil a začala odstříkávat svoje prsa pro dokrmení. Zhruba po dvou týdnech jsem přestala Aptamil úplně dávat a pokračovala neustále v odstříkávání - nejdřív ručním, kdy jsem 50 ml odstříkávala zhruba hodinku - to se týkalo hlavně večera, po krmení, kdy už v těch prsách už opravdu moc není a pak i po každém krmení v noci.

Po všem tom ručním expresování pěkně začaly bolet ruce a nastoupila na řadu nejdříve manuální pumpa a teď už jsem pořídila i elektrickou, se kterou expresuju mléko dvakrát denně - vždy po prvním krmení ráno a potom večer u filmu, když malá spinká. Dělám to hned po krmení proto, aby tělo mělo čas vytvořit další mléko na další krmení. První měsíc jsem kojila zhruba každé dvě hodinky a teď už se pauzy prodlužují na 3 - 4 hodinky. V noci mi někdy malá vydrží spinkat i 4,5 h což je neuvěřitelnej blessing.

Možná se ptáte proč expresuju, když jsem se tak krásně rozkojila - je to kvůli tomu, že jsem klidnější, když mám v ledničce zásobu svého mléka, které můžu vzít s sebou, když jdeme na procházku a nemusím kojit na veřejnosti (nevidím na kojení na veřejnosti nic špatného, nebo popuzujícího, jen mě by to trochu asi stresovalo) a někdy jsou dny, kdy mám toho mléka míň a sáhnout do zásoby je super, navíc mi Honza pomáhá a někdy v tom případě krmí on a já třeba můžu mít chvilku pro sebe :)

Na závěr bych ráda řekla, že kojení není samozřejmost a moc si vážím toho, že se mi to nakonec povedlo, ale zároveň vím, že to není jednoduché a mám pochopení pro všechny, které zvolily spokojenost svou i miminka a dávají umělou stravu nebo kombinaci. Dokud je happy maminka, je happy i baby. Víte nejdůležitější je se z toho neposrat a pokud už to vypadá, že z toho blázníte, tak mi napište, nebo kamarádce, poradkyni, nebo komukoliv, kdo vám pomůže cítit se trošku líp.

Uvidíme, jak dlouho mi kojení půjde, ráda bych malou kojila alespoň celý rok (po celou dobu mateřské v Anglii) a potom se uvidí, ale jak říkám…může se mi vést ještě rok a nebo taky jen dva měsíce. Každopádně mi držte palce a dejte vědět do komentářů, jak to máte vy? Zajímá mě, jaký máte názor na kojení, vaše zkušenosti, zda jste potřebovaly speciální pomoc, nebo jste měly štěstí a kojení byla hračka. Prosím o diskuzi s respektem, nesuďte a snažte se pochopit a hlavně pomoci. Kojení je něco krásnýho a je to PRO MĚ nádhernou a nedílnou součástí, ale myslím si, že je důležitý poslouchat především svou intuici, udělat si to “podle svýho” a zároveň se opravdu netrestat za to, když to prostě nejde. A já vím, že chytrý paní říkaj, že každá může, ale … ne, někdy nemůže. A tak vám/nám všem přeju, ať je nám v tom NAŠEM dobře.

ODPOVĚDI NA VAŠE OTÁZKY

OMEZUJU NĚKTERÉ POTRAVINY V NÁVAZNOSTI S KOJENÍM?

Zásadně moc neomezuji, spíše jsem přidala více jídla, jím více, snažím se nevynechat ani svačinky, pořád něco uždibuju :D a spíše si dávám pozor na kořeněná a pálivá jídla. Jinak jsem už zkusila i oříšky, vajíčko, mléko…a malá vypadala OK, takže alergii na tyto potraviny zřejmě mít nebude.

CO DOPORUČUJU PRO ZAČÍNAJÍCÍ PRVORODIČKY S KOJENÍM?

-Určitě si s sebou do porodnice přibalit více injekčních stříkaček na expresování mléka. Oni v porodnici dávají, ale mě otravovalo se pořád ptát na další a potom už i sestry vypadaly, jako kdyby je otravovalo, že mi je musí nosit. Dají se normálně koupit v lékárně nebo online.

-Přibalit si kojící čaj, který vám pomůže s tvorbou mléka, nebo alespoň mně pomohl a používám ho doteď. Já si objednávám značku Myrtle & Maude, ale myslím si, že stačí jakýkoli zaměřený na kojení.

-Na flow mléka může napomoct měkký malý ručník a horká voda a jemně si přikládat na prsa a masírovat.

-Rozepínací košile, já v nich žiju už dva měsíce a je to to nejlepší a nejpohodlnější. Nosím pánskou z čisté bavlny a vždy malou do ní trochu i zabalím, když se kojí.

-Na rozpraskané bradavky se vyplatí mast s lanolinem. Já používám od zn. Lansinoth, která je super v tom, že se nemusí oplachovat před kojením a miminku neublíží.

CO PITNÝ REŽIM? A PIJU KÁVU NEBO ČAJE S KOFEINEM?

Snažím se být mnohem více, než předtím. Mám 750ml láhev na vodu a tu naplním za den zhruba čtyřikrát. Malý typ, najděte si láhev, ze které vás bude pití bavit, nebo si vodu dochuťte ovocem nebo mátou. A dál během dne vypiju alespoň tři veliký hrnky čaje. Ráno klasický černý čaj s trochou kokosového mléka, potom kojící čaj a odpoledne si s Honzou dáváme třeba mátový nebo zázvorový a to je bez kofeinu. Doporučuji také obohacovat pitný režim o ovocné šťávy, džusy nebo smoothies. Všechno co vypiju, tak se mi v mžiku promění na mléko, čím víc piju, tím více mléka ten den mám. Plus vedlejší účinek, je rozzářená pleť a cítím se méně unavená.

Breastfeeding aka the biggest rocket science in the world

I was so looking forward to breastfeeding baby, to find out how does it feel when Rosie latches onto my breast and feel the connection, the harmony and love…

Before actual motherhood everything is primary about upcoming labour, how does it feel, how much is it going to hurt, how excited we are to finally meet our little one that we cannot even sleep anymore. However, there is a lot more to care about, for example to focus on the very very first days of the baby in this world and mainly to pay attention to breastfeeding.

Breastfeeding is considered as such a normal, an automatic thing and woman is thrown in the role as a mother on her own, and mostly alone. As for me, the art of breastfeeding should be taught in high school or should be enhanced more in women’s circles. Furthermore the non so empathetic advice such as “you’re gonna be fine, you’re gonna breastfeed”, or “probably you don’t eat a lot”, or “don’t stress and stay calm” or “don’t give up and keep going…” - they are effective the other way instead of motivating you. The mother could feel like a looser, who is not able to feed her baby and supply enough milk.

I can tell from my own experience, the beginning wasn’t automatic or easy at all. Labour was physically exhausting and on top of it, a few hours later a few things occured which were mentally demanding, so non of those things did help to start perfectly with breastfeeding. After the first examination of my daughter, doctors said she has a non specific infection, and they rather gave her a cannula with antibiotics. Later on we were told she has a newborn jaundice too, which is not great to hear for a new mama with disbalanced hormons.

My beginnings with breastfeeding

Few moments after my daughter was born, one of the midwifes tried to show me how to lead my baby towards the breast and how to feed, but I didn’t hold my babygirl right, because of my cannula in my hand and I hold her in my left hand, which wasn’t comfy for me at all…honestly, it stressed me out, because I knew it did not feel right and I felt she is not latched properly and she just hang on to my breast, but intuition told me it wasn’t right and she did not suck or eventually fed. After 3 or 4 hours, we experienced another shock, because her blood sugar started to drop and we had to take an action quickly. A midwife suggested to gave her a formula and glucose too, to rise her blood sugar quickly. I have to say it's quite normal thing with premature babies, our Rosie was 3 weeks early and had just 2.3 kilos - such a dot + my terrible try to feed her..well no surprise it had occured. I agreed with giving a formula to her. She passed next blood test amazingly again, which was such a relief. I thought that giving her a formula was just a one time thing, but as I was concerned midwife advised me to carry on trying to breastfeed my babygirl and top it up with formula, Aptamil.

I wasn’t giving up and I had literally no sleep at a hospital. When Rosie’s sleeping I tried to express just 1ml of colostrum into syringe straight into her mouth and the top her up with formula again. The struggle of getting just 1ml of it took sometimes even up to two hours of expressing - the never-ending cycle of trying to breastfeed with a good help from midwives during the night to get Rosie to latch, than to sleep so I could fill the syringe again and start all over every two or three hours. It was quite difficult to cope with, especially at the beginning when it wasn’t really going that well, lasting even an hour before she would had a latch and it would be on left breast only as the right one wasn’t quite Rosie-approved.

FINALLY, MIRACLE HAPPENED

It was 3 days like that, 4 breastfeeding specialised midwives switched along until the third night turned out to be success.. help and syringe free. There was a moment one night when I found myself undisturbed, put on the zen music, giving Rosie bit of a rock-a-bye. The way how the milk started to develop all of a sudden was amazing and I managed to breastfeed Rosie with no additional formula at all.

Not gonna lie, the first couple of days might get painful, breasts are sensitive like hell, nipples are sore and cracked. Afterwards, the nipples begin to harden and leak on their own. It’ll eventually get better every day as the body realizes how much milk will it take to feed your newborn. Whilst at the hospital using the formula-breast combo, back at home I was to use exclusively breast milk exclusively and roughly after two weeks or so, I was slowly begin to do just that. I managed to express even 50ml with manual breast pumping - considering it was in the evening, after feed when the boobs are nearly empty.

Taking things manually can really get on your hand so I chose to get me an electric breast pump with which I’m expressing usually twice a day - after morning feed and during our movie night when Rosie’s asleep. I do it after feed because I want to get my body some time to develop some more milk ready for another feed. First month the feeding was almost every two hours and now with up to 3 or 4 hours breaks in between. During nighttime, Rosie is able to sleep even 4 and a half hours which is an incredible blessing.

You might be asking “Why am I expressing since the breastfeeding alone is going so well?” - It gives me an assurance there is enough milk to take when we go e.g. for a walk and I don’t have to breastfeed in public (I don’t see anything wrong with public breastfeeding or even shameful, it’s just a bit stressing for me as a mama) and there may be days I might not have that much milk and having that extra stock in the fridge is super helpful. And on top of that - Honza is always there to help with bottle-feeding and I can have a minute for myself :)

In addition, I’d like to say this: Let's not take breastfeeding for granted and I am extremely grateful it has worked out. On the other hand I am aware of the fact that its not easy at all and I do have giant deal of understanding for those who had chosen theirs and baby’s satisfaction and using combo or formula exclusively. As long as the mother is happy, so is baby. You know - The most important thing of all is not to loose your sh*t. And if it seems you’re about to go nuts full time, get in touch. Me, your friend, mom or whoever is there to advise so you can feel much better about yourself.

We’ll see how succesful I will be, how long will it take. I would love to breastfeed at least the whole year (as long as I am on maternity leave) and then let us see where will it go from there. What I’m trying to say is … it could be one year or two months.

Either way… Wish me luck - Do write me down in the comments about how is your breastfeeding going, your experience, whether you needed any help or you were one of the lucky ones. Plese respect others in the comment section, try to understand and also give a helping hand.

Breastfeeding is wonderful and FOR ME it’s a magical and integral part, but its very important to follow your inner voice, do it as you feel and don’t punish your self if it’s not going as you were told it would - by someone who knows everything best.. Well guess what? Not everyone can sometimes.

So with this I wish you all the best and let us feel good in this world of ours..

BREASTFEEDING TIPS

AM I SUPPOSED TO GET ON BREASTFEEDING DIET?

-I’m not the biggest fan of narrowing down the menu. I have been more likely to add something, don't miss snacks and sip something here/ bite something there :D But I am being careful with spicy and hot food. I tried nuts, eggs , milk, gluten e.g. …and Rosie looks fine so there shouldn't be intolerance or anything.

WHAT I RECOMMEND TO NEW MAMAS WITH BREASTFEEDING?

-Definitely I would pack extra syringes up for milk expressing. They are likely to give you some at the hospital but I felt a bit annoying asking all the time for some and even the midwives seemed little annoyed. You can find them in any drug store or online.

- Get some breastfeeding tea, if you can… It helped me a lot and I still drink it. I'm using Myrtle & Maude brand, but I'd recon any of the breastfeeding kind will do.

-To get the milk running, it is quite helpful to get a soft towel, hot water and massage away.

-Undoable shirts. I have been wearing them for two months now and it is the best and so comfy. It’s a male one 100% cotton and I always wrap my little angel to me as she’s feeding.

-Use lanolin wax to treat cracked nipples. I specifically use Lansinoth branded. It’s great in a way that you don’t have to wash it off before feeding and it’s harmless to your baby.

WHAT ABOUT HYDRATION? AND CAFFEINE TEA AND COFFEE?

I’m trying my best to keep hydrated even more than before. I’ve got 750ml water bottle that get filled and emptied almost four times a day. Little tip! Get a bottle you like to drink from or mint or fruit-infuse your water. Further on the day I drink at least three mugs of tea. Breakfast one with coco-milk in the morning, then breastfeeding tea and then I treat myself with a mint or lemon and ginger tea which are also decaf. I highly recommend enrich your regime all kinds of veg-fruit smoothies, juices and so on. Everything I drink or eat is immediately transformed into milk, so the more I get the more I’ll have. Plus you’ll have the skin glowing and won't be so tired.