#ty jsi moje věc

[kofolacitrus]

[taktrochu-vojdpankova-vila]

Slovopad 10 - Hrozba čaje

„Postavit se vašemu řádu?“ Královna Dvora pavučin potřásla hlavou. „Tohle je území Dvora. Vašemu řádu po něm nic není.“

„Ale… tenhle dvůr byl mrtvý celá staletí…“ namítl Tasse. „Jeho území si nikdo nenárokoval, patří řádu…“ Vypadalo to, jako by chtěl pokračovat, ale místo toho sklopil hlavu a zmlkl. Mara mu věnovala starostlivý pohled. Byl pořád pod vlivem královniných kouzel?

„A teď si ho nárokuji já. Tak už to chodí.“

„Takže co?“ povzdechla si Mara. „I kdyby sis na nás pochutnala, co bude pak? Budou nás hledat. Většina bylinkářů jsou mágové, ale jsou mezi nima i lovci.“

„O těch vašich lovcích ví kdekdo,“ ušklíbla se královna. „Kolik jich máte? Tři? Pět?“

„I kdyby byl jenom jeden, ty jsi taky sama.“

Královna se podívala přímo na Maru všema osmi černýma očima. „Snažíš se mi vyhrožovat?“ Tyčila se nad nimi v celé své impozantní výšce, trochu děsivá a k Mařině nelibosti zatraceně krásná. „Možná se mýlím, ale tady žádného lovce tady nevidím. A až se trochu posilním,“ usmála se, „ani těch vašich pět lovců mě nezastaví.“

Mara se jí vzdorovitě zadívala do očí. „Ještě jsi nás nedostala.“

„Měla bys mluvit za sebe. Tady tvůj kamarád už se z mých sítí nevykroutí.“

„Má pravdu,“ zamumlal Tasse. Hlavu měl pořád sklopenou, ale už se neopíral o hůl. Měl ji zavěšenou na předloktí a uvolněnou rukou si svíral předek tuniky. Nezdálo se, že by se mu špatně dýchalo, ale Mara si byla jistá, že mu nebylo úplně dobře. „Nic proti ní nezmůžu. Ale… možná bychom si mohli promluvit, než z nás bude večeře?“

„Cože?“ vyhrkla Mara, zatímco královna Dvora pavučin tázavě naklonila hlavu.

„Promluvit si?“

Tasse zvedl hlavu a otevřel oči a Maru napadlo, že tohle je pravděpodobně poprvé, co si královna všimla, jak se ve tmě zlatě lesknou. Jak Mara vždycky říkala, pokud byl Tasse opravdu půlelf, jak se domnívala, musel být zatraceně divný půlelf. 

„Promluvit si. Posadíme se a dáme si čaj. Popovídáme si. Pak se uvidí.“

„Ty s sebou máš čaj?“

Tasse spustil ruku s holí dolů. Z dlaně se mu mírně kouřilo.

„Ty ne?“

„Přemohl jsi moje kouzlo!“ zamračila se královna. Skoro to vypadalo, jako by měla pocit, že jí tím čajem vyhrožují. „Přemohl jsi moje kouzlo a ještě se odvoláváš na zákon pohostinství?!“ 

Mara a Tasse si vyměnili pohledy. Zákon pohostinství byl něčím, o čem slýchali už jako děti, ale většinou byl považován prostě za pohádku. Příslušníci Skrytého lidu, zejména Panstva, velice často dodržovali zákon pohostinství, jako by na tom závisela jejich čest - navzdory tomu, jaké měli úmysly, pokud smrtelník vstoupil na jejich území a odvolal se na zákon pohostinství, měl nárok být přijat mírumilovně a beze zbraní. To samozřejmě platilo pro obě strany a neznamenalo to, že z takové situace vyjde živý - jakmile takový smrtelník opustil příbytek svého hostitele bez příslibu bezpečí, který nebyl zaručený, mohlo mu hrozit úplně cokoliv. Ale ať už zákon pohostinství vzešel odkudkoliv, znamenal aspoň nějakou šanci si někoho ze Skrytého lidu naklonit. Aspoň ty více benevolentní. Mara si až do teď myslela, že je to jen povídačka. 

„Přesně tak,“ přikývl Tasse. 

***

„Můžeš mi vysvětlit, proč máš s sebou čaj, konvici i hrnky?“ vyzvídala Mara, zatímco se pokoušela rozdělat oheň. 

„Pro jistotu,“ pokrčil rameny Tasse. „Myslel jsem, že si třeba budeme u studny chtít dát svačinu.“

„A svačinou myslíš ten čaj nebo- jo aha, dobře, fajn. Bohové, kolik těch koláčů máš?!“

„Přiměřené množství?“

„Tak pro pět lidí možná. Jak dlouho jsme podle tebe měli bejt venku?“

„Teď už zjevně déle než se původně očekávalo.“

Královna Dvora pavučin zmateně sledovala divadlo před sebou. Zvláštní pozornost věnovala hlavně Tasseho konvici a pytlíku s čajem a její výraz napovídal, že pozvání na čaj pravděpodobně považuje za tu nejděsivější věc, co se jí za dnešek přihodila. Role hostitelky se zmocnila poněkud nesměle, když se skláněla k provizornímu ohništi, aby kouzlem pomohla podpálit kusy suchého dřeva, vypadala mladě a nervózně, mnohem méně jako královna čerstvě vzniklého dvora. Najednou jako by z ní byla dívka v jejich věku, stejně zmatená a nejistá.

„Teď by měl hořet, dokud mu neřeknu, aby přestal,“ prohlásila tiše a plamínky odražené v jejích černých očích se roztančily. Jakmile se oheň trochu rozhořel, Tasse využil svou vlastní hůl, aby nad něj zavěsil konvici plnou vody. Jak seděli kolem ohně a čekali, královna Dvora pavučin se na něj vážně podívala. 

„Nedošlo mi, že patříš vodě,“ řekla. 

Tasse nadzvedl obočí. „Co tím myslíš?“

„Takhle zblízka je to z tebe cítit. Patříš vodě. Koluje ti v žilách.“

„Co to znamená?“ ozvala se Mara. 

Královna se k ní obrátila, největší pár očí vykulený. „Neřekl ti o tom?“

„O čem?“ Mara se přísně zadívala na Tasseho. „Cos mi měl říct?“

„Proč ho pálí železo. Proč ho to tolik táhne k vodě. Co se mu dívá z očí.“

„Tasse?“

„Na tom teď nezáleží,“ zabručel. 

„Ale no tak!“

„Vysvětlím ti to, až budeme zpátky.“

Královna se uchichtla.

„A ty se moc nesměj, čaj bude za chvíli hotový,“ zamumlal skoro neslyšně. Mara si nebyla jistá, jestli mu královna rozuměla, ale rozhodně to tak vypadalo, protože najednou vrhla nervózní pohled na konvici s čajem. 

Tasse měl pravdu, netrvalo to dlouho a čaj byl připravený k rozlití do drobných vyřezávaných kalíšků. Na otázku, proč s sebou měl tři, jen pokrčil rameny. „Pro jistotu.“

Čaj ze sušeného malinového listí a borůvkové koláče byly, jak si Mara uvědomila, přesně to, co teď potřebovala. Celou cestu tunelem neměl ani jeden z nich hlad ani žízeň, ale teď jako by si oba uvědomili, že byli celé hodiny o hladu, a podle toho se také do koláčů pustili. Královna Dvora pavučin svůj koláč přijala o dost důstojněji a nedůvěřivě ho oždibovala. 

„Něco mě napadlo,“ prohlásil Tasse poté, co do sebe nasoukal třetí koláč. „Co kdybys s řádem uzavřela dohodu? Asi by ti nedovolili chytat a jíst lidi… ale ochrana řádu by taky nebyla úplně špatná. Pokud vím, tak není vůči Skrytému lidu nepřátelský, pokud nemá důvodu.“

„Nemám zájem se bratříčkovat se smrtelníky,“ ušklíbla se. Koláč i kalíšek s čajem vypadaly v jejích rukou směšně malé.

„Mohlo by se ti to vyplatit. Nehrozili by ti lovci, třeba bys měla vyhrazenou část lesa, kde můžeš lovit��� Tvůj dvůr by byl v bezpečí před zbytkem Panstva, dokud nezesílí. To nezní špatně, ne?“

Královna zvedla kalíšek k ústům a přičichla k němu. Trochu skepticky při tom krčila nos, ale nakonec se opatrně napila. 

„Hmmm. Tak tohle je čaj?“ zeptala se. Její tón byl pořád trochu nedůvěřivý, jako kdyby hrozilo, že na ni tekutina v kalíšku co nevidět zaútočí.

„Teoreticky. Jenom malinový, sušené listy čajovníku se špatně shánějí, ale není špatný, ne?“

„Chm.“ Napila se ještě trochu. „Možná… možná bych si s někým z vašeho řádu mohla promluvit. Nad trochou čaje…“ Upřela na Tasseho všechny čtyři páry černých očí. „Ale očekávám od vašeho řádu patřičnou úctu. Nechám vás jít, pokud mi poradíš, jaký čaj by mohl být ze všech nejvýhružnější.“

[ao3-knihomol]

Nemilá S.

Už vím, co je to projekce a možná to vysvětluje nějaký tvoje chování. Funguje to na stejným principu jako podle sebe soudím tebe. Takže vlastně spousta věcí, ze kterých si mě obvinila, tak jsi udělala ty.

Proč jsi mě neustále obviňovala z toho, že se s tebou nechci bavit, závidim ti, dělám ti na schvály a přeju ti zlý věci? Možná proto, protože přesně tohle jsi cítila ty ke mě?

To obviňování, že se s tebou nechci bavit by mohl být strach z opuštění. Ale vysvětlovat pokaždý, když nemám čas, že se s tebou chci bavit, ale momentálně mám třeba něco do školy, bylo fakt únavný.

Že ti závidím. Ty sis myslela, že ti závidí každej. Ale tys záviděla každýmu pomalu i ho*no u cesty. A možná jsi mi záviděla. Třeba lepší vztahy v rodině. To, že mi škola v rámci možností šla. To, že mě moje koníčky opravdu naplňují. A teď neříkám, že tvoje koníčky byly špatný. To ani náhodou. Jen jsem z toho měla pocit, že tě netěší. Že s tím máš jenom starosti. Dokonce jsi několikrát říkala, že si musíš IG smazat, protože ti bude tak líp. Ale nic se nekonalo. Protože všechno, co jsi dělala jsi musela vyfotit na IG. Naplňovala tě ta pozornost. Sama jsi mi i vysvětlila, že tvoji sledující musí vidět, jakej máš pestrej život. A ty naše tzv. výlety byly fakt jen o tom. Někam přijet, dojít, vyfotit se tam a rychle domů upravovat a zveřejňovat. Říkalas mi, že ten adrenalin potřebuješ. Ale proč jsem z toho teda měla dojem, že jde jen o co nejlepší fotku? Bylo to tak, že jo? Prostě jsi jen potřebovala něco zveřejnit. Protože proč bys tak najednou někam šla dvakrát do týdne? Jindy jsi jezdila mnohem míň.

Jo naschvály. Vlastně jsem nikdy nepochopila, proč bych ti schválně měla říkat, že je nějaká fotka ta nejlepší a přitom bych schválně vybrala tu nejhorší, jen aby z tebe měli sledující prd*l. Proč bych to dělala? A proč sis to vůbec myslela? Napadla mě taková otázka. Kdybych fotila já, doporučila bys mi ke zveřejnění tu nejlepší fotku? Nebo bys doporučila tu horší, abys ty měla hezčí fotky?

To samé, když jsi mě obviňovala, že ti přeju zlý věci. Proč? Proč tě to vůbec napadlo? Napadá mě leda to, žes mi sama přála špatný věci. Nebo jsi mi aspoň nepřála ty dobrý. Třeba moje studium. Bylo vidět, že mi to nepřeješ. Tvoje naléhání na to, že se ti mám věnovat. A nejvíc zrovna, když jsem dělala něco do školy. Twl fakt? Prostě jsi chtěla, abych se s tim mořila jako ty. Pokaždý když jsem se musela učit, tak jsem řešila jenom školu a na tebe neměla čas. Btw - tobě jsem se věnovala HODINY DENNĚ. A i při psaní seminárek a učení jsem ti musela být k dispozici. Ta jedna hádka, kdy jsem nepřišla kvůli bakalářce. Stejně jsem ti byla k dispozici na IG. Ale o tejden později jsi psala celý víkend nějakou seminárku. A správně. Nebyl vůbec čas a psalas jen, že nemáš čas.

No a víš, co mě taky hrozně mrzelo? Že tys o sobě mluvila neustále, a když jsem se tě nezeptala, tak jsi kolikrát měla kecy, že mě to nezajímá. A když jsem udělala státnice, taks mi napsala, ať jsem ráda a už o tom nemluvím. A když jsme se sešly, tak ses zajímala jen obecně o ten proces. Vůbec tě nezajímala moje konkrétní zkouška. To ti bylo u pr*ele.

A to, že jsem se musela o tebe aktivně zajímat mi připomíná jednu věc, kdy jsem nevěděla, co si mám myslet. Psalas mi, že nechceš díru v rozvrhu a chceš jít na dřívější seminář jedný profesorky a ptala ses mě, co máš dělat. Tak jsem ti řekla, ať se jí zeptáš. No a pak jsem se ptala, jak to dopadlo, jestli ti vyhověla. A ty ses mě zeptala, proč se vůbec ptám a o co mi jde 😐😐. Co to ku*va? Proč by mi mělo o něco jít? Řešíš se mnou problém a já se zajímala. Co je na tom divnýho? A proč by mi mělo o něco jít?

[therka1996]

Michaentina 1x15

Anna: Ona a Michael nejsou spolu jsou to jenom kolegové o nic mezi nima nejde

Luciana: Znám svojí sestru a hned poznám když o někoho s někým jde a s někým nejde

ANNA NAŠTVANĚ ODEJDE KAROL ZAKROUTÍ HLAVOU

Luciana: To je jeho bývalá přítelkyně nebo v čem je její problém

Karol: Začala žárlit na valentinu od tý doby co michaelovi se začala líbit

Luciana: Takže spolu chodí?

Karol: Ne Michael s Valentinou jsi řekla že radši budou kamarádi aby nezkazily atmosféru na setu co když mě se zeptáš je škoda sice se na tom schodly ale myslím jsi že jsou mezi nima tak schvělá chemie že by ji to mohlo vydržet na dlouhou dobu

Luciana: To samý jsi myslím i já myslím že jsi se svojí sestřičkou budu muset promluvit

POHLADÍ KAROL U MICHAELA A VALENTINY VEZMOU JSI SEBOU KAFE A SNÍDANI

POSADÍ SE SPOLU

Valentina: Děkuju za kytku ale víš že jsi to dělat nemusel Michaele stačilo říct jenom promin

Michael: Chtěl jsem ti i trochu udělat úsměv na tváři

Valentina. Povedlo se ti to a jak ti je po včerejšku

Michael: Dobře moc jsme to nepřeháněly s pitím chvilku jsme ještě hrály a pak jsme šly zodpovědně spát

Valentina: Neptala jsem se na večer kdy jste pily vím že jsi v tom zodpovědnej myslela jsem ohledně našeho šéfa

Michael: Byla to moje chyba že jsem věřil Anně že máme 2 hodiny na přestávku a že jsem jí nabídnul že pojedeme spolu na oběd

Valentina. A jak to mezi váma dopadlo protože když jsem viděla tebe jak odcházíš rychle pryč chtěla jsem se zeptat Anny jenomže mně docela dost rázně odbila

Michael: Jsem si jistej že už to víš ale Anna pro mně má city už od nějaký doby a včera semnou o nich chtěla mluvit a chtěla aby jsme to zkusily

VALENTINA SE PODÍVÁ NA HRNÍČEK MICHAEL JÍ CHYTÍ ZA RUKU

Michael: Řekl jsem že mě to ani nenapadlo

Valentina: Tak kdyby jsi vůči ní city měl je to tvoje věc přece s kým chceš bát

Michael: Jo já vím každopádně mě to opravdu moc mrzí že jsem tě tak moc zazdil

Valentina: V pořádku jsem ráda že jsme si to vysvětlily

MICHAEL JÍ OBEJME

Michael: Měly by jsme se vrátit ke zbytku zachvilku nejspíš začínáme pracovat

Valentina : Taky jsi myslím navíc ti chci někoho představit

Michael: Koho?

Valentina: Moji sestru

Michael: Takže s tebou to nevyjde ale můžu to zkusit s tvojí sestrou

VALENTINA HO PRAŠTÍ ALE OBA DVA SE SMĚJOU JDOU ZPÁTKY K OSTATNÍM MICHAEL SE SEZNÁMÍ V LUCIANOU

Luciana: Jsem ráda že tě poznávám dneska večer budeme mít barbeque večer takže jste všichni zvaný obzvlášt ty Michaele

VALENTINA SE NA NÍ PODÍVÁ VŠICHNI SOUHLASÍ ŽE PŘIJDOU A ONA ODTÁHNE LUCIANU PRYČ

Valentina: Můžeš mi říct co to vyvádíš ?

Luciana: Já co bych měla pozvala jsem tvoje kamarády na náš barbeque večer

Valentina: Co měla znamenat ta připomínka s tím michaelem

ONA SE USMÍVÁ

Luciana: Proč pak žárlíš?

[paskvilnet]

3 otázky - Chemical Brothers, 1. část

Jak jste se potkali? ed simons: Potkali jsme se hned první týden na Manchesterský universitě, kde jsme oba studovali středověký dějiny. Seznámil nás společný přítel. Tam, kde jsme bydleli, jsme měli dost dobrých desek, a začali jsme spolu chodit do Haciendy. tom rowlands: Poznali jsme spoustu inspirujících lidí. Třeba Justina Robertsona a jeho klub, co tehdy provozoval. Měli jsme hodně společnýho. Jaký jsi měl první dojmy z Toma a Eda? justin robertson (lionrock): Moje první dojmy z Toma a Eda byly, že to jsou nadšenci. Jsou sečtělý, vždycky si vybíraj specifický desky. Třeba když jsem já DJoval, oni se svými přáteli se vždycky odvázali na určitý sound. Jaký to bylo v Manchesteru počátkem 90. let? bernard sumner (new order): V 90. letech se v Manchesteru dělo pár zajímavých věcí, samozřejmě Hacienda. Ale nebyl to ještě střední proud, nepsalo se o tom ve všech novinách. Chodil jsi do Haciendy a jaký to tam bylo? tim burgess (the charlatans): Ovlivnila mě v muzice, kterou děláme, a samozřejmě ovlivnila i jejich muziku. Když jsem byl mladší, chodil jsem tam tančit vždycky ve čtvrtek, pátek a sobotu. Jaký na ně máš vzpomínky z Manchesteru? justin robertson: Vždycky byli oživením párty. Chodili do klubů s tamburínama a píšťalkama, naprostý šílenství.

Řekněte nám o svým prvním klubu Naked Under Leather. tom a ed: Naked Under Leather byl náš první klub, který jsme provozovali s dvěma dalšíma lidma. Byl to dost malý suterén, kam se vešlo jenom asi 80 lidí. Poprvé jsme tam společně DJovali, fakt nás to bavilo, hráli jsme skvělý desky. Jaký to bylo v Naked Under Leather? justin robertson: Tak to asi muselo vypadat v Babylónu. Spousta animal nitridu a spousta velmi hlasitý muziky. Proč jste od hraní desek přešli k jejich nahrávání? tom a ed: Vybírali jsme si vždycky tu druhou věc na B-straně hiphopových desek. Instrumentálky s podivnými efekty a podivnými zvuky. Po takových věcech jsme při DJování sahali nejčastěji. Ale nemohli jsme jich najít dost. Měli jsme pocit, že by se to tehdy dokonale hodilo do našeho klubu. Tak jsme jednu sami nahráli. Hráli jsme směsici vlastních věcí, ke konci trochu starších věcí, soulu a toho, co jsme během let nakoupili v krámě Eastern Block. Jaký to bylo v klubu Heavenly Social? tom a ed: Uspořádali jsme ho tak, že se v něm lidem opravdu líbilo. Po čtyřech týdnech se do toho malýho klubu snažily dostat stovky a stovky lidí, takže tam bylo přeplněno a vznikalo napětí. tim burgess: Musel ses tam dostat rychle, a v tom jsme byli dobrý. beth orton: Dost lidí bralo animal nitride, takže byl rozlitý všude po zemi, a jednomu klukovi jím někdo polil boty a kalhoty a zapálil to. Bylo to strašný, ale taky hrozně komický. sean rowley (bbc radio london): Taková malá podzemní sluj. Ale ta atmosféra! Rozhlédl jsem se, a hned jsem věděl, že jsem mezi stejně smýšlejícíma lidma, kteří tam chtěli být, aby oslavovali… Nevím přesně co, ale rozhodně se to týkalo hudby. A bylo to po hrozně dlouhý době, kdy jsem si uvědomil, že jsem v klubu, kde jde o muziku.

Jak ses seznámil s Tomem a Edem? norman cook (fatboy slim): Samozřejmě v Heavenly Social. Měl jsem pocit, že jsem v Londýně jedinej. A přítel mi řekl: ty si myslíš, že to, co děláš, se nikomu nelíbí, ale objevil jsem teď takovej klub, kde se to líbí spoustě lidí. K tomu mám svoji oblíbenou historku. Pogoval jsem tak silně, že jsem hlavou narážel na strop. Neuvědomoval jsem si to, a další ráno jsem objevil poranění na hlavě a myslel jsem si, že jsem se tam musel pořezat. Přátelé mi řekli, jak to vlastně bylo. Tak by se člověk měl chovat: nikoho nezraňovat, ale občas poranit sám sebe. Vaše hudba dostávala nejrůznější označení. Jak byste ji popsali vy a jak se díváte na nálepku Big Beat? tom a ed: Big Beat jsme si nevybrali my. Když jsme začínali dělat muziku, byl to triphop. Pamatuju si, že když jsme tehdy byli v nějakém klubu, triphop nám zněl dost ‚cool’. Tehdy jsme hráli desky s masivními breakbeaty a lidi z toho šíleli. Fourteenth Century Sky považujeme za první oficiální věc, kterou jsme lidem předložili. Na EP byly čtyři věci, všechny velmi různorodý, jednu můžeš skoro označit za ambient, pak tam jsou „Chemical Beats“ a dvě další věci. Tohle naše první prohlášení se pak táhlo vším, co jsme kdy dělali. Takže pokud to některým lidem připadá jako Big Beat, příliš bych se tím nezabýval. Asi nás moc neposlouchali. Co si myslíš o nálepce Big Beat? norman cook: Bylo to pro lidi, který dělali house a hlavně acid house, ale začalo je to nudit. Takže to bylo dost eklektický. V určitou chvíli jsme si uvědomili, že to přerůstá jeden klub v Brightonu a dva kluby v Londýně. Takže jsme potřebovali nějaký název. Byly to: tripno, hardhop, Brithop, chemical beats, což mi přišlo výstižný. Každý měl jinou představu, jak by se to mělo jmenovat. Ale Big Beat se nějak uchytil. Následující tři roky jsme se snažili od toho distancovat. Řekl bych, že co vzešlo ze Social a Boutique, definovalo Big Beat, ať už se to Tomovi a Edovi líbí nebo ne. tim burgess: Chemical Brothers měli vždycky nálepku Chemical Brothers. Výraz Big Beat je pro ty, kteří chtějí být novými Chemical Brothers. Jak si vybíráte, s kým budete spolupracovat? tom a ed: Když přivedeš někoho zvenčí, začnou se dít zajímavé věci. Jako to, co jsme udělali s Flaming Lips. Na první pohled je jejich hudba velmi odlišná od naší. Ale v základě jde o totéž: působit na lidi, pohnout s nimi.

Je pravda, že sis začal zvát zpěváky díky nim? norman cook: Zeptal jsem se jich, jak to děláte, a oni, prostě jim zavoláš, neřeknou ti ne. Tehdy mě přestali ovlivňovat a začali mi dávat příkazy. Nikdy bych neměl odvahu pracovat s Macy Gray nebo Damonem Albarnem, kdyby oni nedělali s Noelem Gallagherem. Nejenom aby lidi z taneční scény remixovali rockovou hudbu, ale aby s ní skutečně spolupracovali. My s rockovou hudbou jenom flirtujeme, ale oni s ní vlezou do postele a vopíchaj ji zezadu. Co si myslíš o jejich výběru spolupracovníků? justin robertson: I tyhle jejich spolupráce ukázaly, že elektronická hudba roste. Že je schopná zahrnout písně a pracovat s některýma docela tradičníma rockovýma muzikantama. Že to může fungovat a že elektronická hudba může mít hloubku. Některý tyhle písně podle mě patří k jejich nejlepším. Jejich spolupráce s Timem Burgessem byla docela jedinečná záležitost. Říkal jsem si, to je zajímavý počin. I v týhle oblasti jsou rozhodně napřed. Jak důležitá byla jejich spolupráce s různými zpěváky? sean rowley: První spolupráce s Noelem byla něčím, na co se teď zpětně můžeš dívat, no jo, zapojili do toho Noela a byl z toho hit na první příčce. Ale pokud jde o tu desku, neměl bys zapomínat, že je hrozně dobrá. Dneska je hostování zpěváků docela běžný, ale je těžký si uvědomit, jaký to bylo v době, kdy takový věci běžný nebyly. Získat zpěváky jako Tim Burgess, Beth Orton nebo Noel Gallagher, v tom byli první. Jak jste se dostali ke spolupráci s Beth Orton? tom a ed: Myslím, že se její hlas k naší hudbě hodí. Byla první, s kým jsme spolupracovali. Jako nováčci jsme teprve sbírali zkušenosti. Je těžký přimět někoho k tomu, aby nazpíval věc, kterou jsi napsal. S ní jsme se ve studiu cítili dobře. Některý hlasy se hodí k hudbě, jakou děláme, jiný zase ne. Její se tam rozhodně hodí. Jak ses dostala ke spolupráci s Tomem a Edem? beth orton: Zeptali se, jestli bych nechtěla nazpívat jednu písničku, a já řekla jo. V tý době se jmenovali Dust Brothers, neměli smlouvu, prostě měli rádi americký Dust Brothers. Takže o moc nešlo. Šli jsme do velmi malýho studia v jižním Londýně, kde teď mají mnohem větší studio, pustili mi tu věc a mně připadala krásná. Tom byl velmi stydlivý, šeptal mi do ucha text a melodii, a já dobře, slyším to. Nejlepší zvuk byl ve sprše. Tak jsme šli do takový malinký sprchy, on tam seděl, já stála a tu písničku jsem tak nazpívala. Jak se tváříš na označení Chemical Sister? beth orton: Já jsem Chemical Sister. To je skvostný. Mně se to líbí.

[doposlednihodechu]

Myslím, že tohle actually je věc, v komunitě, že se to děje. A to, že v každé menšině i většině člověk najde debila, to už snad pochopili všichni.

Za sebe můžu říct, že tu nebinární placku nemám na batohu proto, že potřebuju od ostatních nějakou validaci. Ostatně mi to řekla i moje vlastní matka, "jim může být jedno, jestli se cejtíš jako kuře, jim to nic neudělá, že se ty nějak cítíš."

Moje placka je tu pro lidi, kteří jsou ztracení, nebo mají strach, jako jsem měl já. Strach, že kvůli tomu, že jsou jiní, budou nepřijatí, zesměšnění. Protože za to nemůžou, nevyberou si to.

A ono to tak občas je. Díky bohu si to nezažije každý queer člověk, ale stalo se to mně, stalo se to tisícům a statisícům přede mnou. Občas někdo prostě jenom vidí, že máte dlouhé, barevné vlasy, náušnice a linky a na to máte vousy, a nemůže si pomoct, aby se nezeptal: "a ty seš jako co?"

A někdy to končí u slov, někdy ne... Takže ne, většina nebinárních lidí nechce být vidět proto, aby to věděli všichni kolem. Zvyšuje se tak pravděpodobnost napadení, komentářů... A není potřeba se snažit strhnout na sebe pozornost. Občas prostě stačí být autentickej, když jde člověk nakoupit přes cestu. Dělat, co ho baví, když se maluje, lakuje nehty. Pěkně se obléká.

Moje placka je tu pro ty, kteří si tím prošli nebo prochází, aby věděli, že jsou tu další jako oni... A neříkám, že je to jedinej důvod, ale asi i proto lidi vymýšlí pro všechno možný názvy. Často se pak stane, že zjistí, že v tom nejsou sami. Protože nejsou, ale dokud to "něco" nemá jméno, tak se ti lidi, co jsou na tom stejně, nemají jak najít. Prostě proto, že některý pocity jednoduše popsat nejde.

Když najdete někoho, je na tom jako vy, když tápete a někdo tam pro vás najednou je, abyste se s ním mohli pobavit o tom, jak se cítíte a nemusíte se hledat dvaadvacet let a zažívat ten trpkej pocit toho, že vaší kamarádi by to nepochopili, tak jim to říkat nebudete. Jasně, jde to i bez toho. Ale desetkrát náročněji, nehledě na to, že spousta lidí ten tlak společnosti vědět, kým jsi, nedá a sáhne si na život.

Lidi, kteří skutečně řeší svůj gender a svou sexualitu, mají taky život, kde musí řešit jiný věci. Ještě navíc řeší toto, někdo jo, někdo na to rezignuje. To je validní. Někdo rezignuje na svoje psychický zdraví.

Jednou mi nějaký nevlastní rodinný příslušník řekl, že když se v sobě budu moc nimrat, budu mít deprese. Řekli byste někomu s depresemi, že se v sobě prostě jenom moc nimral?

myslim si, že každý na světě si zaslouží pochopení a respekt,

nejsem typ co by někomu vyvracel jeho postoj,

dokážu toho hodně pochopit,

ale něco mi na tý nonbinárnosti, gendru, a novým lgbtq postojům smrdí,

já jsem žena, a ani by mě nenapadlo to někomu říkat, někde to zvýraznit, mluvit o tom,

protože většinou ty věci, který jsou naše identita, a jsme s nimi plně ztotožněni, usazeni, a jistí,

jsou v naší podstatě zakořeněny,

na druhou stranu věci, které musíme vykřikovat do světa, a které zdůrazňujeme, opakujeme, a obhajujeme, a neustále taháme na světlo,

pochází z místa nejistoty,

musíme si je potvrdit od druhých, chceme, aby ty věci druzí spatřili, a jejich reakce má na nás dopad,

takhle mi ti dnešní ONI přijdou, že potřebují jen slyšet něco ve smyslu: ano, vidím tě, přijímam tě, chápu tě,

kdyby mi někdo řekl, že nejsem žena, zasmála bych se,

pokud já sem se teď někoho tímhle dotkla, tak mi to potvrzuje teorii nejistoty,

a ano, mužský i ženský princip jsou součástí každého člověka, to je do toho započítáno, často to slyším jako jakýsi argument

[barborawt]

Call Me Daddy

Varování: některá slova budou v anglickém znění, smut,

Počet slov: 2335

Tom mi zaryl prsty do mých stehen, když si mě přitahoval k sobě. Můj zadek teď lehce visel přes okraj postele. Zvedl mé nohy do vzduchu a roztáhl je, jak nejvíce mohl a postavil se mezi ně. Položila jsem své ruce na Tomuvu hruď a pochybovala jimi nahoru a dolů, po jeho hrudi a břiše. Tom přiložil špičku svého penisu k mému vchodu a jemně se o mě otřel, dráždil mě až to bolelo.

„Tome," šeptla jsem a dívala jsem se na něj. „Prosím," žadonila jsem. „Prosím Tome." Zašeptala jsem a své ruce jsem si dala na jeho zátylek. Jeho tvrdým penisem do mě tvrdě přirazil a dokonale zasáhl můj bod G. Mé stěny se sevřely okolo jeho penisu, jak do mě přirážel rychleji a silněji, jeho boky pleskaly o ty mé. Nekontrolovatelně jsem sténala při každém Tomovo doteku. Začala jsem se pod ním kroutit, díky rozkoši co mi dával. Tiše, chraplavě zasténal a zrychlil tempo. Sledovala jsem, jak se všechny jeho svaly na Tomových pažích a hrudi začaly napínat, když znovu zasténal, což naznačovalo že se blíží ke svému vrcholu.

„Tome!" Zakřičela jsem tak nahlas, že bych se nedivila kdyby to slyšeli sousedé. Začala jsem hlasitěji a hlasitěji sténat, když do mě přirážel ještě rychleji. „Oh! Tome! Kurva!" Zakřičela jsem ještě hlasitěji, když sem se dívala Tomovi hluboko do očí. Tom ze sebe vydal dvě tichá zasténání. „udělej se pro mě baby Girl," řekl Tom a přitom se mi díval do očí, když jsem začala ještě víc vzdychat. „Kurva!" zasténal a jeho přírazy začaly být rychlejší, ale ne tak d��sledné. Stáhla jsem si Tomovu hlavu ke svému krku a jeho vzdychy zaplnily celou místnost, takže jsem byla mokřejší, než jsem kdy považovala za možné. Mé stěny se okolo něho ještě víc zúžily. Své nehty jsem zaryla do Tomových zad, když mi znova promluvil do ucha.

„Vsadím se, že ti tohle chybělo. Mé velké péro uvnitř tebe." dráždil mě a přitom mě šukal rychleji a tvrději. „Řekni mi, jak moc ti chybělo moje péro?" Posmíval se... „S...strašně moc!" Křikla jsem, když se mé tělo začalo třást.

--------------------

Urychleně jsem se posadila a popadla mě vlna smutku, když jsem zjistila, že to byl jen sen. Povzdychla jsem si a otočila se na svůj levý bok, Tom ještě spal. Nechápala jsem, ale naštěstí ho neprobudilo mé tiché sténání. Spal jen v boxerkách od Calvina Kleina. Deku měl omotanou kolem nohou, ale ne víš, jak ke kolenům, což mi poskytovalo dokonalý výhled na něj a na jeho dokonalé tělo.

Ležel na zádech, celé jeho tělo bylo lehce otočené na bok. Levou nohu měl nataženou, pravou ohnutou a jeho chodidlo měl zastrčené pod levým lýtkem. Pravou ruku měl položenou na polštáři vedle u obličeje a levou měl jemně položenou na břiše. Podívala jsem se mu do tváře, oči měl stále zavřené. Mé oči začaly zkoumat jeho dokonalé tělo, od čelisti, po hrudi a až k jeho dokonalým břišním svalům.

Olízla jsem si rty jako hladový lev po kousku masa, když se mi objevily obrazy Toma jak do mě přiráží. Představovala jsem si, jak teď ležím nahá a on je nade mnou, přimáčkne mě k posteli a tvrdě do mě přirazí a já mu sténám do ucha a on tiše sténá do toho mého. Cítila jsem jak mi dole začalo pulzovat. Potřebovala jsem ho....teď hned. Už jsem nemohla déle čekat.

Musím něco udělat, Potřebuju ho.

Přesunula jsem se k Tomovi a u toho si olizovala rty jak hladový lev. Rozkročila jsem své nohy a pomalu se na něj posadila. Přes látku jsem mu seděla na rozkroku. Začala jsem se na něm pomalu hejbat a to mi vyvolalo mravenčení tam dole. Tiše jsem zasténala, když jsem se na něj podívala stále ležel a ani se nehnul. Začala jsem se na něm hýbat ještě rychleji a z úst mi vycházely další vzdychy. Tom se stále neprobouzela a já ho potřebovala ještě víc.

Sklonila jsem se k němu a zasténala mu do ucha, rychleji jsem se na něm pohybovala a tam dole mi to celé pulzovalo. „Tome,"  zasténala jsem mu do ucha. „Kurva, oh." Pokračovala jsem. „Mmmm Tome!" Políbila jsem ho na jeho místečko na krku a poté to místečko začala sát, zanechávajíc mu červenou skvrnku. Cítila jsem, jak Tomovo penis tvrdne, díky čemuž jsem zvlhla ještě víc. Jeho dech se zrychlil a začínal být nepravidelný, když jsem zaslechla, jak z jeho rtů unikl vzdech. Jakmile to zasténání vyšlo z jeho rtů, bylo to jako by ve mně cvakl vypínač. Začala jsem se na něm ještě tvrději a rychleji hýbat. „Do prdele Tome! Oh!" zasténala jsem, najednou se Tomovy paže zvedly a rychle se kolem mě ovinuly.

Tom se semnou na jeho klíně posadil. Najednou mě drsně políbil. Políbila jsem ho stejně drsně tak jako on mě. Položil své ruce na můj zadek a silně ho stiskl. Tím si mě přitáhl k sobě ještě víc. Své ruce strčil pod mé tričko a hned mi ho přetáhl přes hlavu a odhodil ho na podlahu, usmál se, když si všiml, že jsem bez podprsenky. Začal mi sát levou bradavku, díky čemuž jsem zase začala dole cítit brnění. Zapletla jsem své prsty do jeho vlasů a zatahala za ně. Hlasitě jsem zasténala, když se z levé bradavky přesunul k té pravé. Najednou mě Tom shodil na postel, ale jeho rty se od mého prsa neoddělily. Odtáhl se a podíval se na mě s úsměvem a přitom mi jezdil svými dlaněmi po těle.

„Ty si prostě nemohla počkat než se probudím co kočičko," Zašeptal hlubokým chraplákem.

„Ne, Tome, pravdu jsem počkat nemohla. Potřebovala jsem tě a stále potřebuju."  Usmála jsem se sladce a vzhlédla jsem k němu. Ušklíbl se na mě, sklonil se ke mně a něžně mě políbil na břicho a vyslal vlny rozkoše do celého mého těla, Zamotala jsem své prsty do jeho vlasů a zoufale ho tlačila dolů mezi mé nohy. Mezi nohy mě to bolelo a pulzovalo víc než cokoliv jiného, tak moc jsem toužila po tom ho cítit v sobě. Zoufale jsou mu strčila hlavu ještě níž.

„ Tome! Prosím!" vykřikla jsem a on jen ke mně vzhlédl a uculil se. Prudce mi stáhl kraťasy i s kalhotkami a ty hned odhodil někam na podlahu, začal mi přejíždět rukama po nohou. Začala jsem ztěžka dýchat. „Vážně mě chceš co?" zeptal se s úšklebkem. „ANO!" zakřičela jsem a jemně ho zatahala za vlasy „PROSÍM!" Křikla jsem. Tom se uculil, když si lehl na břicho a dal svojí hlavu mezi mé nohy. Dával mi jemné, mokré polibky na vnitřní stranu stehen. Položil si ruce na mé břicho, těsně nad můj pas a jen mi zíral mezi nohy. „Přestaň mě trápit, prosím!"  zoufale jsem poprosila.

„Mmmmm,"  Přesunul jednu ruku mezi mé nohy a přejel mi svým palcem přes mé pysky. „Máš jí pulzující, bolavou a pořádně vlhkou pro svého Daddyho. Škádlil mě, když mi dával něžný polibek na klitoris. Už mě to jeho věčné škádlení štvalo. „Tome! Prosím, prosím tě..."  Šeptala jsem a prosila ho. Vzhlédl ke mě, když jsem se na něj podívala. Zapletla jsem mu prsty do vlasů a stáhla ho dolů, bránil se. Ušklíbl se na mě a zašeptal jednu věc, kterou jsem zoufale potřebovala slyšet.

„Myslím, že je čas dát mé baby girl to po čem touží," 

Pomalu se sklonil, vzal můj klitoris do úst a jemně ho ocucal. Jemně mi zatáhl za klitoris a pustil ho,  než se zase sklonil a olízl mě od vstupu po klitoris a zase dolů. Začala jsem vzdychat, můj dech se zrychlil. Tom si položil ruce na mé břicho a naklonil hlavu doleva, abych lépe viděla, jak mi dává to po čem toužím. Podívala jsem se na něj a pozorovala ho, jak mi cucá a olizuje klitoris. Vzhlédl ke mně. Sundal svojí ruku z mého břicha a začal se jemně třít o můj vchod. Zaklonila jsem hlavu, hlasitě jsem zasténala a jemně tahala Toma za vlasy, jak mě dál lízal. „Kurva," zasténala jsem a on zrychlil. Vibrace které jsem měla mezi nohama mě hned více zvlhčily.

Ušklíbl se a stáhl si boxerky. Začal si pomalu honit a přitom se díval na mě, než mě chytil za rameno za, které mě vytáhl. „Vykuř mi," řekl a jak kdyby mě jeho hlas tahal za vlasy, ale jemně k jeho penisu. Přiložila jsem své rty k jeho špičce a co nejrychleji to šlo jsem hýbala hlavou. „Kurva." zasténal, položil svoji ruku za můj zátylek hlavy a stlačil mi jí ještě níž, až jsem ho  pojala celého. Sténal hlasitěji a častěji, když  jsem ucítila, jak se jeho penis dotýká mé zádní části hrdla. Zvedl mi hlavu a začal mi přirážet do pusy. Posadila jsem se na kolena a nechala ho si určovat tempo. Tím víc mi tam dole mravenčilo. Odtáhla jsem se od něj a vzhlédla k němu s chtíčem v očích.

„Tome," byla jsem přerušena Tomem tím, že mi řekl ten nejsexičtější požadavek, jaký jsem kdy slyšela.

„Říkej mi daddy, baby girl." Dožadoval se. Usmála jsem se na něj a odpověděla.

„Prosím....daddy. Ošukej mě," odpověděla jsem a podívala se na něj štěněčíma očima. Tom se na mě uculil a shodil mě na postel. Posadil se mi mezi nohy a já je pevně ovinula kolem jeho pasu a prudce si ho přitáhla k sobě. Sklonil se a jemně mi obě ruce položil za moji hlavu, líbal mě na rty jemně, ale chtivě. „Jak moc mě chceš mít v sobě baby girl." Řekl svým klidným, ale hlubokým hlasem. Začal se pomalu o mě třít a tím mě provokoval. Vypustila jsem z úst své drobné, sotva slyšitelné zasténání jako on. „Tome...tak moc tě chci." Zašeptala jsem, trochu jsem zvedla své boky a ještě víc natlačila svůj klitoris na jeho penis. „Prosím Tome! Prosím." Žadonila jsem. Najednou svůj penis ode mne odtáhl a dožadoval se znovu.

„Řekl jsem....aby jsi mi říkala daddy." řekl mírně naštvaným hlasem.

„Daddy! Daddy, prosím ošukej mě, prosím už to provokování nevydržím! Prosila jsem. Najednou do mě Tom tvrdě přirazil. Vykřikla jsem radostí, když narazil na můj bod G. Tom do mě začal tvrdě přirážet. Zasténala jsem: „Ach!" Hlasitě, znovu a znovu. A to jen díky potěšení, které mi dopřál.

„Kurva," šeptl mi do ucha a já se kousla do rtu, abych přestala vzdychat, chtěla jsem totiž  slyšet Tomovo vzdychání. Jeho sténání mě ještě víc vzrušilo. „Nedrž to v sobě, vzdychej kvůli mě. Zasténej pro Daddyho." Zašeptal. Jeho hlas byl pro mé uši jak hudba. Zrychlil tempo a při každém přírazu se naše boky setkaly. „Oh!" zasténala jsem z plných plic. „Uh! Zlato kurva!" Zasténala jsem a zaryla své nehty do Tomových ramen. „Kurva," vykřikla jsem. Cítila jsem se tak dobře, že ani slovy jsem nedokázala vysvětlit jak dobře se s ním cítím.

„Líbí se ti to baby girl?" Zeptal se mě a kousl mě do červeného fleku na mém krku. „Ano daddy! Miluju to!" křičela jsem co nejvíce jsem mohla a neustále jsem sténala. Pořád mi zanechával drsné polibky na krku, kousal mě do něj a to mi zanechávalo červené skvrnky na krku. Odtrhla jsem ho od mého krku a přitiskla své rty na ty jeho. Nechala jsem ho vklouznout jazykem do mých úst. Když mě políbil, zpomalil tempo, ale já do toho polibku stále sténala, protože jsem se cítila tak úžasně. Pomalu se odtáhl od polibku, posadil se, své nohy si dal pode mne a přirazil do mě tvrdě a rychle.  „Tome!" Vykřikla jsem a radostně a zaklonila hlavu. Zasténala jsem ještě víc, když jsem ucítila, jak se mé vyvrcholení blíží a jak se mé zdi kolem Tomova penisu stahují.

„Mmmm." Zasténala jsem a podívala se na Toma. „Tome!" Zakřičela jsem mezi sténáním. „J-já už budu daddy!" Zakřičela jsem ještě hlasitěji. Lehla jsem si, stáhla jsem Tomovu hlavu dolů a přitiskla své rty n ty jeho. Tom ze mě vyjel, ale na to hned do mě tvrdě zasunul. Vykřikla jsem radostí a sevřela jsem prostěradlo a zatahala za něj. „Ne."  Tom vztekla vykřikl, mé ruce si dal na jeho záda. „Chci si dnešek pomatovat, baby girl." Ušklíbl se. Napůl se odtáhl, ale hned ho do mě přirazil zpátky. Zaryla jsem mu své nehty do zad a dál vzdychala. Zase sem cítila jak se mi stahovaly stěny. „Chyběl jsem ti kočičko? Chyběl jsem ti uvnitř tebe? Líbí se ti, když tě šukám?" Zeptal se a zrychlil. Vzdychla jsem a znovu mu zaryla své nehty do zad. „Ano daddy! Chyběl si mi ty a tvůj penis uvnitř mě!" Řekla jsem mezi vzdychy. Cítila jsem jak mé stěny znova stahují, protože jsem byla pár přírazů od dosažení orgasmu.

Stáhla jsem Tomovu tvář dolů a hrubě, Ale láskyplně ho políbila. Lehce jsem se odtáhla, naše čela se dotýkala a já zasténala mezitím co jsem se mu dívala do očí. „Udělám se pro daddyho." Zasténala jsem při pohledu do jeho krásných očí. „Já taky, baby girl." Řekl sladce a nechal mi na rtech něžný polibek, než do mě znovu přirazil. Tomovi se začal zrychloval dech a jeho přírazy se stávaly nedbalými. Zpomalil a zasténal.  Tělo se mi začalo třást, když do mě znovu přirazil, když do mě přirazil po třetí, křičela jsem z plných plic. Cítila jsem jak se do mě udělal a v ten moment to na mě taky přišlo. Oba jsme synchronizovaně sténali, když jsme společně dosáhli svého vyvrcholení.

Tom pomalu ze mě vyjel a padl na postel vedle mě. Přitáhl si mě k sobě a já si položila svou hlavu na jeho hruď. Svoji ruku jsem si položila vedle mého obličeje na jeho hrudník. Jednu ruku mi omotal kolem ramen, druhou kolem zad, nohy jsme měli propletené. Hruď měl zpocenou a stále těžce dýchal. „Miluju tě zlato." Zašeptal. „Taky tě miluju." Zašeptala jsem mu také a jemně mu přejela rukou po hrudi. „To byl druhý nejlepší možný způsob, jak milovat ráno."  Zašeptal. Posadila jsem se, podívala se na něj a usmála se.

„Jaký je ten první?" Zašeptala jsem

Probouzením se vedle tebe." Opověděl.

[depog]

Když si bdělí lidé hrají na povrchnost (divák a divačka si povídají o Hlavě I.)

„Jak v realitě docílit demontáže loga? Jak se dá osvobodit od vlastní objektivní identity?“ ptá se ve své disertační práci (Dekompozičné princípy v inscenačnej tvorbě, 2015, s. 22) režisérka uskupení D’epog Lucia Repašská. O jejích inscenacích jsem se v posledních letech snažila pravidelně psát. O úspěšnosti svých pokusů pojmenovat něco podstatného jsem přitom vždycky pochybovala. Představení inspirují k bohatým výkladům, jenomže člověk je nucen si víc než u jiného typu divadla uvědomovat, jak moc do interpretací vnáší své osobní projekce. Když jsem se minulý týden ocitla na „atmosférické instalaci“ Hlava I., rozhodla jsem se, že se o nich zkusím vyjádřit znovu a jinak. Musím říct, že se mi o D’epogu přemýšlí mnohem lépe v prostředí Podhoubí než na stránkách tištěných divadelně zaměřených časopisů.

Také bych řekla, že Hlava I. je projekt, kde D’epog našli zas o trochu víc sebe samé než v předchozích dílech. I když je trochu absurdní takto uvažovat v případě snad nejosobitějšího českého divadelního(?) uskupení. Hlava I. prostě nekompromisně uváděla do praxe všechno to, co Lucia Repašská před pár lety odhalila o svém přístupu k tvorbě v rozhovoru pro Svět a divadlo 2018/č. 2. „To, co děláme, už není divadlo.“ (s. 33) „Jsme dealeři. Nabízíme potenciál významu, ne samotnou interpretaci. Jaké si to uděláš, takové to máš.“ (s. 39) „Při představení je naše obvyklé východisko: nejdřív dávej. Na to, aby někdo vykročil směrem k tobě, musíš udělat první, druhý a možná i třetí krok.“ (s. 39) Dřív jsem považovala za alibismus, když divadelníci včetně členů D’epogu říkali, že netvoří divadlo, ale performance, instalace nebo jiné nedivadelní tvary. Jenomže v tomto případě jsem snad poprvé terminologicky kapitulovala. Prostě je asi skutečnost taková, jak to tito tvůrci už dlouho říkají: D’epog zřejmě vytváří výstavu, kurátorovanou a paralelní realitu, která je současně i divadlo.

Teď bych se s tímto nově uznaným faktem potřebovala vyrovnat i z pozice divadelní kritičky. Rozhodla jsem se, že pro začátek bude nejlepší, když někoho poprosím o pomoc. Na představení jsem potkala režiséra Davida Zelinku, který se s D’epogem setkal vůbec poprvé a vypadal velmi zaujatě. Jediné, co o nich dopředu četl, byla anotace k tomuto projektu na Facebooku. Tak jsem ho požádala, aby se mnou představení probral z pozice dalšího diváka. A on souhlasil.

Zde je přepis našeho rozhovoru, který se odehrál na zahrádce před Chaloupkou v Prokopském údolí:

Bára: Pro mě byla tahle věc od D’epogu mimořádná, protože narozdíl od jejich předchozích projektů nedostalo publikum ani nejmenší šanci pohlížet na představení skrz nějaká konvenční kritéria. Bylo to spíš, jako když přijdeš na divadelní zkoušku, kde herci simultánně hledají své postavy, prožívají je a opouštějí.

David: Já to asi takhle nerozlišuju. Nepřemýšlím nad tím, jestli přikládat nebo nepřikládat nějaká konvenční kritéria. O tom přece divadlo není, ne? Když těm tvůrcům důvěřuju, tak jejich tvorbu nepotřebuju s ničím srovnávat.

Bára: A na základě čeho jsi jim uvěřil?

David: Nejdřív na mě představení působilo chaoticky, vnímal jsem jen nějaké pokřiky a ošklivé věci v prostoru (výstavní instalace, v níž nejkřiklavěji působily obrovské reklamní panely s upoutávkami na filmy a produkty). Ale pak jsem si najednou uvědomil, jak moc jsou řemeslně dobří. Používáním hlasu, pohybově, citlivostí. Bylo jasné, že to není žádná samozřejmost, ale že se za tím skrývá obrovská zkušenost a práce.

Bára: Takže se tvoje důvěra postupně vyvíjela?

David: Postupně jsem si uvědomoval, že ten chaotický zmatek má uvnitř řád, že je harmonický. Ale ten řád byl jiný než … Já nevím, jak to přesně popsat. Chtěl jsem s tím zůstat v kontaktu, vnímat víc a víc pronikat, abych pochopil. Neuchopitelné to pro mě zůstalo, ale čím míň jsem byl pasivní, tím víc jsem toho získával.

Bára: To mě hned na začátku naštvali, protože mi odpírali možnost vidět na herce.

David: Myslíš tu scénu na začátku, když byl prostor ještě nepřístupný?

Bára: No, vstoupila jsem do takového skladiště, které bylo zahrazené plastovými stojany. Za nimi se už hrálo, ale viděl jen ten, kdo se dostal k malým průhledům. Byli jsme zatím asi jen čtyři diváci a v jednu chvíli se stalo, že mi ostatní zabrali všechny průhledy. Podle zvuků a slov jsem si představovala, co asi dělají herci.

David: To jsem neviděl, protože jsem se na začátku ztratil po cestě do sálu. Ale asi by mě to nenaštvalo. Prostě bych to přijal a neměl s tím problém.

Bára: Mě to štvalo jenom na určité úrovni vědomí. Brala jsem to jako součást jejich konceptu a byla zvědavá, co přijde dál.

David: Chápu.

Bára: Vraťme se k tomu herectví. To je na D’epogu nejdůležitější, protože na něm pracují spoustu let (tři až čtyřikrát týdně a cirka jednou měsíčně intenzivní víkendové soustředění, uvedla režisérka v rozhovoru pro SAD (s. 34)). Říkals, že jsi ho oceňoval. Rozvedl bys proč?

David: To, co mě přitáhlo, byla neuvěřitelná míra soustředění a vnímavosti. Vybavuji si třeba herečku, jak šla pozpátku, táhla druhou herečku a nevrazila do žádného exponátu, kterých byl prostor plný. Obešla je a přitom mluvila a soustředila se na spoustu věcí najednou. Ono to vlastně souviselo s preexpresivitou a s otevíráním registrů, jak o nich píše Eugenio Barba a jiní.

Bára: To bude souviset, režisérka u Barby strávila šest let na stáži.

David: Jo jo, to už vím.

Bára: Čím konkrétně tě jejich herectví oslovovalo?

David: Tím, jak v něm kontrastoval chaos na povrchu s hloubkou toho, co se doopravdy dělo. V jedné scéně polil herec holce bílé tričko, pod kterým neměla podprsenku, a řekl jí, že je teď Miss Mokré tričko. To byla přece úplně banální situace, nevtipná, nezajímavá. Ale zároveň jsi viděla, že ti herci jsou na sebe hluboce napojení, že za tím je ještě „něco“. V celém představení se objevovaly „plácy“ vět, které slýcháme na každém kroku a vlastně nemají žádnou hloubku, nic neznamenají – ale tady nevytvářely prázdnotu.

Bára: Když jsem psala o jejich předchozích projektech, které se ještě daly označit jako „inscenace“, často jsem narážela na to, že je nemožné brát vážně cokoliv z toho, co postavy pronášejí nebo k čemu odkazují na obecnější rovině. Jako divačce mi to připadalo dobrodružné, ale způsobovalo mi velké obtíže, jakmile jsem se pak pokoušela svůj zážitek zprostředkovat veřejnosti. Jak jsi to měl se sledováním nějaké obecnější tematické linky ty?

David: Na začátku jsem si všiml tématu času. Začínalo to situací narozeninové oslavy, pak přišla scéna, kdy se mluvilo o čekání na to, až se uvaří omáčka. Ostatní ponižovali jednoho člověka a nutili ho, aby přesně řekl, jak dlouho která fáze přípravy potrvá. Viděl jsem v tom nevyslovenou otázku, jestli má náš život v čase nějaký smysl. Místo abychom se snažili intenzivně žít, navzájem se ponižujeme, upínáme se k nesmyslným hodnotám a informacím.

Bára: Myslíš, že by se tohle obecnější vyznění dalo vztáhnout na celé představení?

David: Ona se mi ta linka pak zbořila. Téma času zmizelo a objevila se jiná témata. Ale dá se asi říct, že se celkově ptali: „Jsi si jistý, že žiješ dostatečně intenzivně? Vyhovuje ti to takhle?“ Nikoho neobviňují, nevnucují tu otázku nijak násilně. Spíš tak balancují. A vkládají ji do hodně rozvrstvených kontextů. Jakoby banální, povrchní scény jsou plné významů a nezjevných, ale vnímatelných procesů. Třeba v té scéně, kdy jedna z nich vyprávěla, jak se jako malá počůrala v divadle do kostýmu Sněhurky. Vážně potřebujeme v životě dětí nebo i dospělých takovéhle zážitky, které si budou už pořád pamatovat stydět se za ně (a vlastně jsou k ničemu)? Kladli otázku, nakolik si v životě vynucujeme věci, které nám vlastně nevyhovují, netěší nás a nic nám nepřinášejí.

Bára: Myslíš, že to ostatní diváci včetně mě mohli číst podobně jako ty?

David: (smích) No já nevím, co jsi v tom viděla ty. Myslím, že hodnota té věci je v tom, že je neuchopitelná. Ale když je člověk aktivní a pochopí, že v tom je mnoho významů, dostane dobrý základ, aby k nim dodával své. (Ale není to samozřejmě povrchnost ve stylu: když budeme dělat cokoliv, každý si v tom něco najde. Myslím, že do toho tvůrci vkládali hodně … a věděli co.) A byly v tom pro mě spíš otázky, ne odpovědi. Ale otázky tak intenzivní, že nutí k reakci. Je to takové skladiště potenciálu. Oni psali i v programu, že je to „divadelní depozitář“.

Bára: Měls pocit, že jsme byli my ostatní diváci na stejné vlně jako ty?

David: Připadalo mi, že jo. Bylo to dané už tím, že jsme museli dávat pozor, abychom do sebe při přesunech navzájem nevrazili. Já jsem často přemýšlel, jestli někomu nebráním ve výhledu na scénu. Občas jsem posouval výstavní exponáty (byly na kolečkách), musel jsem dávat pozor, abych jimi do někoho nevrazil. Věnoval jsem stejnou pozornost divákům jako hercům.

Bára: Stejnou?

David: Možná menší, ale rozhodně ne zanedbatelnou. Byly chvíle, kdy jsem pozoroval diváky, jak reagují na to, co se děje.

Bára: To já také. Ke konci byla scéna, kdy každý herec zblízka pozoroval nějaký obraz na těch stojanech rozmístěných po rozlehlém galerijním prostoru. V jednu chvíli mi ostatní diváci zastoupili cestu a já jsem neviděla výrazy herců. Odhadovala jsem je pak podle tváří okolostojících lidí, kteří toho viděli víc než já. Tak silné vnímání plasticity prostoru jsem v divadle asi ještě nezažila. Ono to vlastně nebylo jen divadlo, ale i paralelní realita … Každopádně jsem se snažila proniknout k tomu, co mi bylo odpíráno vidět.

David: Tohle mě vůbec netrápilo. Když tvůrcům důvěřuju, tak počítám s tím, že vědí, že nemůžu vidět všechno.

Bára: No jo, tohle byla zas moje osobní projekce. Připomínalo mi to stavy, kdy chci něco pochopit, ale narážím na to, že moje hlava je jenom skladiště převzatých struktur. Takový labyrint. A do toho všechny ty příhody z dětství, třeba jako čůrání do kostýmu Sněhurky nebo jiné věci, o kterých se mluvilo vzadu v té tmavé komoře s hromadou písku. Všechny tyhle věci odvádějí pozornost od toho, čeho chce člověk dosáhnout.

Také se podle mě hodně hrálo o zanikání myšlenek a volních impulzů. Toho jsem si všimla už u dřívějších projektů D’epogu a pokaždé mě to hodně zaujalo. Oni často nadhodí nějakou repliku a ta se pak pomalu „vsakuje“ do jejich těl. Lepší pojmenování mě nenapadá. Tady například někdo řekl: „Tak si pro to skoč!“ A ostatní pak začali společně skákat na místě po jedné noze. Nejdřív mi bylo trapně za tak ubohý nápad, ale brzo jsem je začala obdivovat, že v té trapnosti vydrželi tak dlouho. (Což se mi, mimochodem, na věcech od D’epogu děje pravidelně.) To se prolnulo do vjemu jejich únavy z dlouhého poskakování. Nakonec je přešla síla cokoliv opakovat, jen mlčeli a skákali. Pak někdo vnesl jiný impulz a rozhořela se další aktivita. Celé mi to připomínalo takové surfování na vlnách skutečnosti.

David: To je dobré pojmenování. Možná bych zase dodal, po spodních proudech, ne po povrchnosti.

Bára: Pro mě to bylo o tom, co se lidem děje v hlavě, když nad něčím přemýšlejí.

David: Já jsem v tom vnímal komunikaci, kterou běžně nevidíme, když se pohybujeme mezi lidmi.

Bára: Jak to myslíš?

David: Za vším jednáním a chováním jsou skryté procesy, obrazy, efekty …

Bára: S tím bych souhlasila. A můžeš být konkrétní?

David: Byla tam jedna scéna, kdy herečka stála otočená ke zdi a co chvíli se ostatních ptala: „Už se mám otočit? Stojí to za to?“ A oni mezitím dlouho hráli a ujišťovali ji, že se nemusí otáčet kvůli tomu, co zrovna dělají. Ona pak dlouho koukala do zdi, což bylo zajímavější.

Bára: Vážně?

David: Tak pro ni asi jo, když se neotáčela.

Bára: Tohle byla skvělá scéna, i já si ji živě vybavuju.

David: Byla v ní taková nevyslovená otázka: „Není náhodou zajímavější koukat do zdi než se dívat na přeplněné náměstí před Andělem?“

Bára: Hm, tak to mě vůbec nenapadlo. Ale chápu, proč to tam vidíš. Dává to smysl v kontextu toho, cos říkal předtím.

David: Ale zároveň to, co ostatní herci dělali, působilo zajímavě. Sami říkali, že ne, ale to byla ta jejich hra s mnoha vrstvami.

Bára: Byla jsem v tu chvíli pohlcená i tím, co se dělo simultánně. Radim Chyba hrál otce od rodiny (nebo mluvil sám za sebe?) a říkal, že nemá jakožto člen D’epogu z čeho živit manželku a děti. Opulentně si stěžoval a ostatní se mohli přetrhnout, aby mu pomohli. Přes všechen svůj soucit s postavou jsem si čím dál častěji kladla otázky: Proč o tom proboha pořád mluví? A proč je celá tahle situace tak rozpačitá? Nakonec se to celé rozklížilo, když se ukázalo, že mu stejně nikdo nenabídne východisko. To mě hodně bavilo pozorovat. Pak jsem sledovala, jak se tahle scéna prolnula s tou situací se zdí.

David: Neprolnuly se, ta scéna s penězi byla mnohem dřív než ta se zdí.

Bára: Ne ne. Když se ta holka konečně otočila, byla strašně zklamaná, protože ostatní mezitím nenašli žádnou pointu. A Chyba na to reagoval tím, že se hroutil vyčerpáním k zemi a říkal, že pointu v té předchozí scéně celou dobu usilovně hledal. Ptal se kolegyně, jestli nevidí, jak to pro něho bylo náročné.

David: Chtělo by to jít na představení ještě jednou a zjistit, co se přesně dělo, když se ona otočila.

Bára: Myslíš, že by nám to nějak pomohlo?

David: Možná se ve skutečnosti mohlo dít úplně cokoliv a stejně by to mělo význam. Třeba tomu celému dávala smysl jenom ona tím, že se ptala, jestli se má otočit.

Bára: Podstatnou součástí smyslu mohlo být i tohle naše zapomínání významů a dezorientace v události.

David: Podle mě to bylo spíš naopak. Oni byli nadprůměrně bdělí a vnímaví a my jsme se jakožto diváci mohli jen snažit být stejně přítomní jako oni, abychom to všechno usledovali. Byla to hra mimořádně vědomých lidí na povrchní společnost.

Bára: Teď se mi vybavila ta situace, jak si dvě postavy udělají šikmé oči a tu třetí to pohorší. Pořád pak opakuje: „To je nekorektní!“ a pak se tou emocí dlouho zalyká. Na „normálním“ divadle bych se asi soustředila hlavně na situační kontext toho, co ta herečka říká. Ale tady to byla spíš studie emocionality pohoršené ženy. Nešlo o význam jejích slov, ale o to, co se dělo s jejím tělem ve chvíli, kdy ji zaplavila emoce pohoršenosti. Byly vidět tělesné procesy, které obvykle cítíme jen sami na sobě, když se zaměříme na děje probíhající pod naší kůží. V tomhle případě jsme je ale mohli přímo sledovat i na ostatních, aniž by je herci nechávali projít sítem společenské přijatelnosti.

David: Pro mě v celém tom představení byla spousta lidskosti.

Bára: Co je pro tebe v tomhle kontextu „lidskost“?

David: Že jsem tam s nimi chtěl být. Po celé ty dvě hodiny to nebylo ani chvíli nudné nebo prázdné. Chtěl jsem být těm lidem blíž, poznat je a bylo mi smutno, když jsem měl pocit, že to končí, že najednou odejdou. Což se naštěstí nestalo, i když to tak párkrát působilo. Oni vždycky nechali dění utišit a pak se k mé radosti zas rozjelo. A skutečný konec proběhl citlivě, nenápadně.

Bára: Oni hodně mluví o pointách, ale ve skutečnosti na konci většiny scén dělají jenom nové začátky.

David: Vytvářejí otevřené brány někam dál.

Barbora Etlíková a David Zelinka (Zdroj: https://bit.ly/3wysgx4)

[vlci-smecka]

Moje nejlepší kamarádka Eskymo...

Ahoj...většina z nás má nejlepšího kamaráda...nebo nejlepší kamarády...

Tohle je pro jednu speciální osobu...která patří mezi mé nejlepší přátele

Víš. Vždycky, když si říkám, že je nějaká věc co mne na tobě štve...zjistím, že ji děláš schválně...buď abys mi pomohla...nebo mne naštvala. A uvědomuju, že jsem za to vlastně rád.

Dalo by se říct, že jsem totálně zamilovanej do každý facky...každý facky...co dostanu. Protože...Vždycky vím, že ti na mne pořád záleží a že jsem něco nedomrdal.

Říká se, že každej by měl pít s mírou. A moc dobře víme, že já chlastám jak Dán a kamaráda Míru nemám. Ty jsi tu vždy...A vždy mne skoro zabiješ za chlast. A to je dobře...Víš, že nepřestanu...Ale můžu omezovat.

Vím, že nikdy nezavřu hubu...Ale potřebuju nějak filtrovat myšlenky. Jen ty nejlepší přátelé vědí jak mne umlčet...každý si našel způsob...A ten tvůj? Asi sen každýho nerdíka.

A už nikdy mi nedělej věci stylu...jdu se zabít. Prostě...Víš, že já to nedokážu...Ale u tebe nikdy nevím. Mám tě strašně moc rád...na to abych tě opustil.

Jsem rád, že aspoň někdo mi pořád připomíná moje vlasy... Ať už tím, že mi rekneš jak úžasný mám vlasy...nebo jen pohledem na ty tvoje. Ale čepice se nezbavíš.

Ještě toho spoustu zažijeme. Spolu. Dobrou noc Eskymo.

Jo a...

Moje čepice je super

Pít budu (ale ne na smutek)

Mluvit také...blabla

Nikdy se nedokážu zabít vlastní rukou.

[taktrochu-vojdpankova-vila]

Slovopad/Wordvember 01 - Pět lidí na lavičce

Jo, tady mám trochu zpoždění, ale to je tím, že většinou tuhle věc obvykle zveřejňuju u sebe na blogu a na fb. Když už se mi to ale povedlo procpat na @casopisobrozenecky, tak proč to nesdílet i tady, že?

Pro ty, kteří by se chtěli dozvědět víc o některých postavách, o kterých budu dost možná psát, mrkněte na můj povídkový blog https://za-vilim-kruhem.blogspot.com/, konkrétně hlavně štítky "Bylinkáři" a "Everyone here is trying, okay?"

A teď už k té povídce, nejdřív sem hodím tu včerejší, protože sdílet to i tady mě napadlo až teď. Příjemné čtení!

Bylo brzy. Příliš brzy na to, aby Gerda vyrážela na přednášku o využití magických bylin. Mohla si klidně přispat nebo strávit delší dobu u snídaně, ale místo toho s pár kousky pečiva v kapse spěchala ke skupince budov s prosklenými střechami a doufala, že tam narazí na Wida. Díky své starší sestře měl přehled o tom, jak to na univerzitě chodí, a třeba by jí mohl pomoci i se zapomenutou přípravou na přednášku.

Zahnula kolem kaple Lesního krále a po dlážděné stezce zamířila ke skleníkům. Dávala si při tom pozor, aby nešlápla na spáry mezi kameny. Jak vystoupala na travnatý kopeček, vynořil se před ní komplex skleníků a pár kamenných budov, které sloužily jako bylinkářské laboratoře a učebny.

Wid už na ni čekal. Seděl na lavičce před jednou z učeben a dlouhé nohy měl skrčené pod sebou. Tmavé vlasy mu trčely do všech stran a v ruce mačkal kus papíru. Vypadal o dost nervózněji než u něj bylo obvyklé a svému okolí nevěnoval žádnou pozornost. Gerda došla až k němu, aniž si jí všiml. Dál zíral na kus papíru a kousal si spodní ret.

“Dneska jsi tu brzo,” oslovila ho a Wid vyjekl.

“Gerdo! Myslel jsem, že jsi na snídani!”

“Vzala jsem to rychle,” přiznala a podala mu povidlový bochánek, který si vzala v jídelně. “Paní Arethusa tu dneska nemá být, zadávala nám nějakou samostatnou práci, tak jsem se chtěla zeptat, jestli náhodou nevíš, co jsme měli dělat… Nebo jestli můžeme pracovat ve dvojici.”

“Bohové, já se tě chtěl zeptat na to samé!” povzdechl si Wid a prohrábl si vlasy. “Vážně si to nepamatuješ?”

“Snažila jsem se přijít na to, jestli ta kytka, kterou nám ukazovala minule, je ta samá, ze které moje teta dělá čaj,” přiznala Gerda a sklopila oči. S povislýma ušima vypadala jako ten nejnešťastnější troll na světě.

“Když tu není paní Arethusa, třeba bychom tu nemuseli být taky,” navrhl Wid. “Kdo to pozná?”

“Myslela jsem, žes říkal, že máš bylinkářské předměty rád!”

“Tím víc, čím víc je můj otec nesnáší,” pokýval Wid hlavou. “Ale co tady, když stejně nevíme, co máme dělat?”

“Třeba bude vědět někdo jiný?” navrhla Gerda a posadila se vedle něj. “Ještě chvíli tu můžeme počkat.”

Uplynulo sotva pár minut a odněkud zpoza skleníku se vynořila vysoká štíhlá postava. Měla špičaté uši a její krátké, světlé vlasy vypadaly v paprscích ranního slunce jako svatozář.

“Hej, Aldaro!” zamávala na ni Gerda. Elfka překvapeně zamrkala.

“G-Gerdo!” vykoktala. “Dneska jsi vstala brzy.”

“Snažíme se tady s Widem přijít na to, co jsme měli dneska dělat o bylinkářství. Nepamatuješ si to náhodou?”

“Oh… bylinkářství,” zamumlala Aldara. “To máme dneska, že? Měli jsme nějaký úkol?”

“Paní Arethusa tady dneska není, ale my nevíme, co nám zadala za práci,” vysvětloval Wid. “Gerda ale o bylinkářství nechce přijít, co Gerdo?”

“Nechci mít problém,” zachmuřila se Gerda. “Jako první troll na škole za posledních deset let si nemusím dělat problémy tím, že kašlu na školu.”

“Nemohla by to vědět Brenda?”

“To jako protože půlčíci se vyznají v bylinkách?” ozval se Wid nedůvěřivě.

“Ne, protože Brenda většinou dává pozor.”

“Počkáš s námi než přijde?” nabídla jí Gerda a posunula se, aby měla Aldara víc místa. Elfka nesměle přikývla a posadila se.

“Případně by to mohl vědět Nephele,” napadlo Gerdu. “Nephele má kytky rád.”

“Myslíte, že nosí kytky ve vlasech?” zamyslel se Wid. “Nebo že by si třeba dal kytky do vlasů, kdyby mu někdo dal kytky? Ptám se potenciálně. Pro kamaráda.”

“Ty máš ještě nějaký jiný kamarády?” rýpla si Gerda. Aldara se tiše uchechtla.

Pár minut všichni tři seděli na lavičce v rozpačitém tichu. Pak se na cestě od kaple Lesního krále objevily dvě postavy - jedna štíhlá a vytáhlá, druhá něco přes metr vysoká.

“Bohové,” zašeptal Wid. “Oni jdou sem, oni jdou sem!”

“Haló, Brendo! Nephele!” zamávala na ně Gerda. Vyšší z postav jí zamávání opětovala, obě však pokračovaly v pomalé chůzi, dokud nedorazily až ke skleníkům.

“Co vy tady sedíte jako vrány na bidýlku?” oslovila je půlčice s vyholenými stranami hlavy. Nebyla o tolik menší než Gerda sama.

“Snažíme se dát dohromady, co máme za úkol na dnešní bylinkářství,” oznámila Gerda.

“O tom byla řeč minulý týden, že?” zamyslela se Brenda. “Jak paní Arethusa říkala, že tu nebude?”

“Přesně tak,” ozvala se Aldara.

“Tak to nevím. Snažila jsem se přinutit tohohle ňoumu, aby dával pozor,” strčila Brenda loktem do svého spolužáka.

“Byl bych pozornější, ale Nebeský had zaměstnával mou mysl jinými záležitostmi,” prohlásil Nephele. Přitom vzhlédl k obloze a prsty se dotkl náboženského symbolu, který nosil zavěšený na krku. Z místa, kde seděl Wid, se ozval přidušený zvuk.

“A Nebeský had nám v tomhle asi neporadí, co?” povzdechla si Gerda. Nephele ještě chvíli upíral oči k obloze, pak zavrtěl hlavou.

“Je mi líto.”

Gerda se naklonila k Widovi.

“Poslyš, jsi v pořádku?” zeptala se šeptem. Její kamarád, rudý až za ušima, se pokusil zavrtět hlavou tak nenápadně, jak to jenom šlo. Očima při tom těkal z Nepheleho na Brendu a zase zpátky.

“Třeba to bude vědět někdo další?” navrhla Brenda, která, jak se zdálo, si ničeho nevšimla.

“Nebo můžeme aspoň sledovat, co budou ostatní dělat,” přidala se Aldara nesměle.

“Nebo tak,” přikývla Brenda. “Už se začínají trousit ostatní,” dodala a kývla směrem ke kapli Lesního krále. Směrem ke skleníkům kráčela mohutná orkyně. Ta, jak viděla Gerdu a ostatní, zrychlila.

“Co vy tady,” zamyslela se na okamžik, “pět na lavičce?” zeptala se. “Čekáte na bylinky?”

“Dobré ráno, Hiltrud,” usmála se na ni Gerda. “Snažíme se přijít na to, co jsme měli dneska dělat.”

“Paní Arethusa tu dneska není,” upozornila Hiltrud. Mluvila pomalu a pečlivě při tom volila slova.

“Jo, ale říkala, že máme něco dělat,” řekla Brenda. “Ale nikdo z nás si nepamatuje, co nám dala za úkol.”

“Ah.” Hiltrud se rozpačitě usmála. “Ona říkala, že my máme zasít… ne, jak je to slovo? Dát vodu na květiny?”

“Zalít?” napověděl Wid.

Hiltrud se rozzářila.

“Zalít! To si zapamatuju. Říkala zalít květiny. Já se nabídla, potřebuju naučit pojmenování.”

“Takže jsme neměli nic dělat?” ujišťovala se Aldara.

“Můžete pomoct zalívat,” řekla Hiltrud a ohlédla se na Wida. “Správně?”

“Jo, to je to slovo,” usmál se.

Gerdě spadl kámen ze srdce.

“Můžeme ti pomoct zalívat,” souhlasila. “A když ti pomůžeme s názvy květin, řekneš nám, jak se jmenují v orkštině?”

Hiltrud nadšeně přikývla.

“Platí!”

[ao3-knihomol]

R

Děláš si ze mě srandu? Já jsem se s tebou rozešla před třičtvrtě rokem a ty mě v práci nezdravíš? Ještě před kolegama? Hlavně, že když něco potřebuješ, tak otravuješ, ale pozdravit to ne.

Ale zase, ať vidí jakej jseš. Fakt ti přijde normální, že mě tři chlapy pozdraví a ty děláš, že mě nevidíš?

Něco mi připomnělo další věci, na který jsem zapomněla.

Strašně ses chtěl držet za ruce, že už je čas. Tak jsem se s tebou teda za ty ruce držela. A jednou jsi mi řekl, takovým divným tónem (výsměšným možná?) "ty už se mě za tu ruku chytáš automaticky" ??? Co? Vždyť jsi to chtěl. Proč jsi měl potřebu to komentovat? Já jsem ti na to asi ani neodpověděla. Vadilo ti to, nebo proč jsi mi to říkal?

Druhá věc byla taky divná. Vrátili jsme se večer z bowlingu a já ti napsala "dobrou noc a sladké sny" a tys mi potom řekl, že jsem asi byla hodně unavená, když jsem ti to napsala. Moje reakce byla jo asi jo. Protože jako proč máš potřebu tohle říkat? Vadilo to to snad? Nebo ses mi vysmíval? Pak už jsem ti nic takového nepsala a řekla jsem si, že už ti nic takového nenapíšu.

A to mi připomíná jednu věc. Postupně jsem s tebou měla pocit, že si s tebou musím dávat pozor na hubu. Měla jsem pocit, že ti musím všechno vysvětlovat a obhajovat se.

Dokonce jsem chtěla u tebe prvně přespat, kdybych měla menstruaci, jenom abys nechtěl sex. Já nevím, asi jsem se tě podvědomě bála.

A jako to tvoje plánování pomalu na den přesně mě taky znervózňovalo. Ty ses mě vlastně ani neptal, jestli to tak chci. Prostě si mi to oznámil. Teď mi to došlo. Tys mi ani nedal prostor, abych se k tomu mohla vyjádřit.

Čím víc o tom přemýšlím, tím víc si myslím, žes mě chtěl ovládat a všechno by se postupně řídilo podle tebe. A já bych musela poslouchat na slovo. Hajzle jeden. Že tys ze mě měl celou dobu jenom prdel?

Taky mi přišlo, že mě na jednu stranu hrozně chceš (nebo spíš chceš holku), ale na tu druhou se mnou bejt nechceš. Přijde mi to, žes chtěl mermomocí s někým chodit. Ale zjistil si, že ne se mnou a tak jsi mi předhazoval jiný chlapy. Rozejít ses sice nechtěl, ale možná se ti ulevilo. Ale jseš uraženej, protože to nebylo podle tvýho.

Jako takhle. Myslím, žes to zkusil na jinou z práce. Protože chodíš na oběd v 11 a jednou jsi čekal před prací po 12 a koukal ses na hodiny. A potom tam šla holka, podobnej typ jako já. Ale asi ti to nevyšlo, protože jsi pořád nasranej na mě.

Ale kurva, choval ses jako debil. I sám jsi mi to říkal. Uznal jsi, žes mi ublížil, ale jsi na mě nasranej? Vždyť si na mě sehrál, že nevyšel oběd s kolegy a pak jsi z toho udělal rande. Mohla jsem být nasraná, žes to na mě ušil. Žes na mě ušil rande, o kterém jsem nevěděla.

Jako fakt nechápu, co je se mnou špatně. První kluk, kterej o mě kdy projevil zájem chtěl celou dobu mojí kámošku. A ten druhej byl žárlivej a chtěl mě využít. Jsem zvědavá, jak na tom budu s důvěrou v někoho dalšího. Protože jako když o mě žádnej neměl opravdovej zájem, jak poznám toho, co bude mít? Jak poznám, že mě má doopravdy rád?

[therka1996]

Michaentina 1x01

ZAČÍNAL NOVÝ SERIÁL SOY LUNA A JEHO ŘEDITEL CHTĚL MLADÝ LIDI KTEŘÍ JEŠTĚ MOC NEJSOU MOC ZNÁMÝ ALE MUSELY DO SEBE ZAPADNOUT VĚTŠINU SERIÁLU UŽ MĚL OBSAZENÉ ROLE KTERÉ SEDILY PERFEKTNĚ .. ALE POŘÁD MU DĚLAL PROBLÉM VYBRAT NĚKOHO JAKO SIMONA A AMBER ... VALENTINA BYLA DOMA KDYŽ JÍ VOLÁ JEJÍ PUBLICISTKA

Isadora: Ahoj Valentino co pak dneska děláš?

Valentina: Jsem zrovna doma přiletěla jsem z přehlídky..

Isadora: Mám pro tebe novou pracovní nabídku do novýho seriálu Soy Luna, volal mi ohledně toho režisér že jsi myslí že by jsi na tu roli byla perfektní ..

Valentina: V kolik tam mám být ?

Isadora: Jestli můžeš ještě dneska dám ti na něj čislo a domluvíte se spolu

Valentina: Dobře moc děkuju měj se hezky

Isadora: Ty taky

VALENTINA ZAVĚSÍ PŘIJDE JÍ ČÍSLO NA TOHO REŽISÉRA TAK MU JDE HNED VOLAT

Valentina. Dobrý den u telefonu Valentina Zenere volala mi moje publicistka že by jste pro mně měl roli

Režisér: Dobrý den jsem rád že jste se takhle rychle ozvala ano měl bych pro vás měl roli myslíte jsi že by jste byla schopná se tu zastavit ještě dnes ?

Valentina: Mohla bych být u vás do hodiny

Režisér: Tak se budu moc těšit

Valentina: Já taky

VALENTINA VŠECHNO ŘEKNE SVOJÍ MAMINCE ONA Z TOHO MÁ HROZNOU RADOST

Nadia: Já bych ti to moc přála vím jak dlouho jsi přeješ hrát valentino

Valentina: Děkuju mami

PŘIJEDOU KDE JE TEN REŽISÉR VALENTINA ZAČNE ČÍST SCÉNÁŘ A V TU RÁNU MU JE JASNÝ ŽE KÁPL NA TU PRAVOU ..

Režisér: Chci vás

VALENTINA S NÍM POTŘESE RUKOU CHTĚLA BY HO NEJRADŠI OBEJMOUT ALE VÍ ŽE JE TO NESLUŠNÝ KDYŽ CHCE ODEJÍT NA JEDNOU OMYLEM NARAZÍ DO TOHODLE KLUČINY

VYPADNOU JÍ SCÉNÁŘE Z RUKU MICHAEL SE HNED OHNE A POMÁHÁ JÍ JE SBÍRAT ...

Michael: Moc se omlouvám to jsem nechtěl někdy mám ty svoje příchody nešikovný

VALENTINA SE USMÍVÁ A POTOM SE MU PODÍVÁ DO OČÍ CHVILKU OBA DVA JSOU ZASEKLÝ , LÍBÍ SE TO I REŽISÉROVI JEJICH CHEMIE

Valentina: Vůbec nic se nestalo děkuju moc za pomoc

ON VSTANE A NATÁHNE PRO NÍ RUKU TO SE JEJÍ MAMINCE HROZNĚ MOC LÍBÍ USMÍVÁ SE

Valentina: Děkuju

Michael: S potěšením

REŽISÉR SI ODKAŠLE

Režisér. Jestli už jste skončily potřeboval bych tě Michaela pročíst si ten scénář

VALENTINA JE V ŠOKU ŽE BY S NÍM MĚLA PRACOVAT MICHAEL PROJDE KOLEM NÍ A ONA S MAMINKOU ODEJDOU ...

Nadia. Byl to sympaták vid

Valentina: Mami budeme spolu pracovat poslední věc co chci udělat je že si s někým něco začnu to přece nejde

Nadia: Někdy tomu prostě nezabráníš bohužel

VALENTINA SE USMÍVÁ MICHAEL PROŠEL A NASTUPUJE NA ROLI SIMONA ... REŽISÉR VŠEM NAPÍŠE ZPRÁVU KDE SE SEJDOU ABY SE VŠICHNI SEZNÁMILY SPOLU A MALINKO SE SPOLU POZNALY ... OBA DVA SE NEMŮŽOU DOČKAT DRUHÝHO DNE

[rebelwoleee]

nikdy bych nevěřila ze zrovna já. že zrovna já do toho spadnu. vždycky se mi vychrtlý a hubený holky hnusily, když jim lezly kosti a nechápala jsem jak někdo může přestat jíst a vypadat takhle. jak někdo může být tak bezohlednej k lidem co ho mají rádi a takhle si ubližovat. bylo mi deset.

a pak bum.

bylo mi patnáct když jsem to celý pochopila. když jsem do toho taky spadla. není to vůle. je to nemoc. je to myšlenka uvězněná v hlavě.

jsem tlustá.

často jsem se hádala sama se sebou.

nejsem.

jsem.

moje hlava měla jinej názor než já. moje hlava si vzala všechny ty hnusný kecy k srdci. a já byla tlustá. nepřipadala jsem si tak, ale moje myšlenky mě doháněly k tomu si to myslet. vedly k tomu ostrý slova co se do mě bodaly jak nože. vracely se. chtěla jsem jíst, ale moje tělo ne. nemám chuť k jídlu a když už něco sním? všechno letí pryč. z jídla je mi špatně a ani svou oblíbenou věc si nedám.

8 kilo dole během měsíce. únor 2017.

doktoři a otázky a testy a terapie. co mi je? je to nemoc? kde? žaludek? střeva?

ne. hlava.

ta přišla na mysl jako poslední. terapie. povídání. otázky. odpovědi. psycholog. pláč. úzkosti z toho všeho.

kdo? anorexie.

porucha příjmu potravy.

a dál? dny, týdny a měsíce chození k cizímu člověku. jak se cítíš? co jíš? jak ti je? máš se dobře? co jsi jedla? na co myslíš? máš chuť? ty nejíš? nezhubla jsi? dáš si dort? jakto že nic nejíš? jak se máš? na co máš chuť?

nic.

nemám chuť. nemám hlad. necítím nic. nejím. nevím.

jako horská dráha. jednou nahoře. jednou dole. každý jídlo bylo o krok blíž k zlepšení a každý další zvracení mě vrátilo o tři kroky zpět.

váha. kolik vážíš? zase jsi zhubla.

46 kilo.

během půl roku. a předtím? 62 kilo. au. všechno těžší a já lehčí. v hlavě nepořádek co mě každej den zabíjel víc a víc. každý jídlo? jako utrpení. není to že bych nechtěla. já nemohla.

březen 2018.

váha stoupala a klesala ani ne o kilo. jen podle toho v jakou hodinu jsem se vážila a jestli jsem ten den zvracela. nesnáším zvracet. občas to šlo líp a občas hůř, ale snažila jsem se. pořád stejný otázky a stejný lidi a pohledy a lítosti a slzy a nic.

prázdno.

a pak. září 2018. radost. jedla jsem. přibrala jsem. bylo to lepší. díky někomu. ale dál? prosinec 2018. všechno ještě horší. taky díky někomu. takhle láska nevypadá.

nový rok a všechno starý. 42 kilo. všechno ještě horší. víc slz, víc trápení, víc utrpení, víc úzkostí. míň jídla, míň mě. všichni viděli, všichni nevěděli co už s tím. je tohle na ústav? nejspíš jo. chtěli, ale já ne. já tam nechtěla. nevydržela bych to.

duben 2019. možná trochu zlom v tom že jsem nechala někoho jít. ale ne zlom ve mně. připadala jsem si pořád na nic. brečela jsem po nocích, ale vždycky dělala jakoby nic. furt mě trápil, ale postupně odcházel. rád se vracel aby se ujistil že jsem pořád tak v prdeli. nedala jsem se. teď už se nedám vůbec.

a od tý doby? pořád stejná horská dráha. psycholog. zvracení. nevolnost po jídle. nechuť. hubnutí. občas mám 5 kilo dole jen tak. během týdne. pro někoho sen, moje nemoc. psychiatr. je to v hlavě. nejen porucha příjmu potravy, to jak tohle všechno vzniklo. ostrý slova z rodiny. emočně nestabilní anorektička. jaká nádhera, ale bojuju. i s hraniční poruchou osobnosti. o tom už jsem psala. pořád jsem nepořádek a pořád nejsem v pořádku.

je konec listopadu 2019. za dva měsíce to budou dva roky, dva roky co je tohle celý součástí mě. žiju, možná občas přežívám. bojuju, možná občas prohrávám. tohohle už se nezbavím, vždycky to v hlavě bude, všechno. špatný věci se pamatujou líp. mám kolem sebe skvělý lidi. je mi líp. občas mnohem hůř. poslední dobou hodně brečím. nepřipadám si dost dobrá. jsem přítěž a problém a občas mám pocit, že mě nemůže mít nikdo rád. sama se nenávidím za to co jsem všem udělala.

promiň mami.

díky tati, kvůli tobě tohle všechno je. kvůli tobě tohle píšu. ty jsi mě do toho shodil. tvý ostrý slova. jako nože. vždycky je budu mít v srdci.

promiňte vy všichni ostatní. tohle už jsem já. promiň sama sobě. to občas nejde. za tohle já nemůžu. ty holky co jsem viděla když mi bylo deset za to třeba taky nemohly. omlouvám se i jim. je to těžký, já vím, nejde to překonat. jen to přijmout, snažím se, ale jde to těžko. jak přijmout nemoc co se vás chytí a už nepustí? snad na to časem přijdu.

. . . x

[phoenixnakama]

SVATBA

Měsíc na nebi svítil, jako rybí oko a odrážel se v okrasném jezírku před naší vilou. Popotáhla jsem a setřela si další várku slz, které se mi hrnuly z očí. Byla jsem zoufalá a absolutně vyčerpaná. Zoufalá proto, že jsem se měla zítra, vlastně už dneska vdávat za syna nějakého zámožného bankéře, kterého mi vybrali rodiče, jenž naším svazkem chtěli docílit spojením firem. Mé dvě starší sestry už provdané byly, takže teď byla řada na mě. Jejich manželé, jim taky byli vybráni, takže bych si vlastně neměla na co stěžovat, ale u mě to je něco jiného. Není to jenom o tom, že si mám vzít člověka, kterého jsem viděla jen párkrát v životě a s kterým si stále ještě vykám, nejhorší na tom je, že je to muž. Netuším, proč tomu tak je, asi jsem se narodila nemocná, ale prostě se mi líbí ženy. Vím, že je špatně, když se otáčím za pěknou dívkou a ne za chlapcem, nebo když červenám při rozhovoru se služebnou. Jediné štěstí je, že si mého divného chování, nikdo nevšiml, kdyby jo, tak bych skončila v blázinci, jako jeden z kuchařů v naší vile, který se scházel s nějakým chlapcem z přístavu. Ani nechci myslet na to co tam s ním dělali. Pokaždé, když jdu s rodiči v neděli do kostela, tak se cítím provinile, vůči nim i vůči sobě. Láska k stejnému pohlaví, je přece zakázaná, nechutná a naprosto nepřirozená. Navíc se s tím nemám komu svěřit, jsem na to sama.

Přitáhla jsem si nohy blíž k sobě a snažila potlačit vzlyky, které se mi draly z hrdla. Jestli hned, nepřestanu s pláčem, tak budu zítra vypadat otřesně. Jako by mi na tom záleželo, nikomu na tom záležet nebude. Ani ženichovi a ani rodičům, kteří z toho vidí jen zisk.

Takto jsem strávila skoro celou noc, plakat jsem přestala jen chvíli před tím, než pro mě přišla služebná, abych se připravila, svatební den právě začíná.

Oblékla jsem si na sebe béžové bílé šaty a na ruce si natáhla rukavičky, vlasy mi komorná krásně učesala, takže jsem z dálky vypadala jako princezna.

Sešla jsem po schodech dolů, kde pobíhalo služebnictvo a připravovalo svatební hostinu. Hledala jsem svojí, matku, která pro mě dala poslat, prý mě chce s někým seznámit, jen doufám, že to nebude na dlouho, protože se mi dělá nervozitou špatně od žaludku a mám pocit, že za chvíli vyzvrátím obsah žaludku, i když jsem od včerejšího oběda nic nejedla. Nešlo to při pohledu na jídlo se mi sevřelo hrdlo a já ho nedokázala dojíst.

„Konečně, tady jsi.“

Uslyšela jsem matčin vysoký hlas a v na to jsem uviděla ženu v fialových šatech jak na mě mává, kdybych vám měla matku popsat jedním slovem, tak je to elegance, elegantnější ženu jsem snad ještě nikdy neviděla.

„Pojď k nám musím ti někoho představit.“

Přišla jsem blíž. Vedle matky stála mladá žena, která mohla být sotva o pár let straší než já, vypadala sebevědomě a hříšně, nikdy jsem neviděla nikoho, kdo by působil tak svůdně, jako ona.

„Drahoušku, toto je Samanta, moje známá z Ameriky, připlula sem před měsícem, kvůli nové módní kolekci a dneska o půlnoci má zase odplouvat. Naštěstí, jsem ji ráno potkala na tržnici a přesvědčila ji aby se zúčastnila tvé svatby.“

Usmála se a pak pokynula rukou ke mně.

„A toto je má nejmladší dcera Ellie.“

Těší mě řekla Samanta sebevědomě a pevně mi stiskla ruku.

„Drahoušku, co kdybys slečnu Samantu provedla po naší vile, já musím ještě něco zřídit, to víš ten neschopný personál.“

Postěžovala si matka a odešla z místnosti, aniž by počkala na moji, odpověď. Chvíli bylo ticho, které jsem jako hostitelka měla povinnost protnout já, ale jazyk jsme měla jak svázaný a hrdlo stažené. Celá jsem se začala potit.

„Jste v pořádku?“

Zeptala se mě slečna Samanta a přistoupila ke mně jako by mě chtěla podepřít v případu pádu. Kývla jsem na znamení, že jo i když to vůbec nebyla pravda.

„Pojď ven na vzduch, tady ještě omdlíš.“

Ani jsem nekomentovala, že přešla z vykání na tykání a nechala se vést někam na zahradu. Samanta mě posadila do altánku a přede mě postavila sklenici vody.

„Pij.“

Poručila mi a já ji poslechla.

„Lehni se a dej si nohy nahoru.“

Poručovala dál a já ji poslechla, lehla jsem si na lavičku a nohy opřela o zeď altánku. Samanta si ke mně dřepla a začala mě hladit po tváři.

„Řeknu ti holka, ty ale vypadáš nic tak bledého jsme snad ještě neviděla.“

Pokusila jsem se zdvořile usmát, jak jsem byla naučená, ale moc mi to nešlo.

„Cigaretu?“

Nabídla mi a sama si jednu zapálila. Udiveně jsem se na ni podívala. Nebylo zvykem, že by ženy kouřili cigarety. I když celá Samanta, byla jako vystřižená z jiného světa, místo tradičních úzkých šatů, kloboučku a rukavic, které nosila většina žen na sobě měla dlouhé a široké kalhoty a bílou blůzu, kterou měla u krku ledabyle rozepnutou.

„Co na mě tak koukáš?“

Zeptala se a při tom se pobaveně smála, ne jako já nuceně a jemně. Dala na obdiv svoje krásné zuby, které se hodily k pihám na jejím obličeji, které neměla zakryté pudrem, jak bylo u nás zvykem. Moc ji to slušelo.

„Omlouvám se, nechtěla jsem vás nějak urazit.“

Vykoktala jsem a raději upřela svůj pohled na krov altánku.

„Neurazila jsem se, jen mi přijdeš dost vyřízená. Že by předsvatební stres?“

Řekla jen tak do prostoru, aby řeč nestála.

„Tak nějak.“

Radši jsem to dál nerozváděla a co bych taky měla jako říct? Že se musím vdát za chlapa a jsem z toho absolutně vyřízená?

„Nebo je v tom něco víc než předsvatební stres?“

Pokračovala dál jakoby, ji moje neurčitá odpověď nestačil. Povzbudivě mě chytla za rameno a usmála se. Bože jako ona se tak hezky směje.

„No něco v tom vážně je.“

Netuším, proč pokračuji dál, nikdy jsme se neměla ve zvyku někomu svěřovat, a navíc ona je úplně cizí člověk. Kdyby jen nevypadala tak kouzelně a důvěryhodně.

„Neboj cokoli mi řekneš zůstane jenom mezi námi, nikomu to neřeknu.“

Její hlas je tak klidný.

„Když já nevím, jak začít.“

Je to pravda nevím, jak o tom mluvit a jestli o tom chci vůbec mluvit.

„Tak tedy začnu já místo tebe a ty mi řekneš, jestli jsem se trefila, jo?“

Kývnu hlavou a ona se postaví.

„Takže je ti špatně, jsi nervózní a podle tvých kruhů pod očima jsi celou noc probrečela. Není to náhodou tím, že jsi těhotná? A navíc s někým jiným, než s tvým nastávajícím?“

Nevěřícně jsem zírala, to si vážně myslí? To v ty jejich Americe, jako běžně mluví o předmanželským sexu? Vždyť se takový věci ve vyšší společnosti přece nedělají.

„Tak to vůbec není!“

Skoro vykřiknu.

„Tak nic, byla to první věc, co mě napadla.“

Pokrčí rameny a opět se ke mně přisedne.

„Tak je ošklivý, nebo starý?“

„Kdo?“

Zeptám se zmateně.

„No přece tvůj nastávající ty trdlo.“

Zakroutím hlavou na znamení nesouhlasu.  Takhle pokračujeme dalších několik dlouhých minut.  Ona říká nápady, kvůli kterým by mi podle ní mohlo být špatně a já každý z nich zamítnu. Po čase se návrhy stávají čím dál víc nereálné a mě to rozesmává.

„No tak sice jsem nepřišla na to, co tě trápí, ale za to jsem tě dokázala pobavit.“

Usměje se a pohladí mě po vlasech. Také se usměji.

„No nic asi bychom měli jít, aby se po tobě nesháněli.“

Říká pravdu, už jsem tady seděli dost dlouho a bylo by asi dost nevhodné, kdyby nevěsta chyběla na obřad. Vydáme se tedy směrem k domu, kde se zatím sešlo dost lidí. Některé z nich jsem znala jen od vidění, jiné vůbec. Šli jsme chodbou do knihovny a mě se zase vracel, ten známý pocit bezmoci. Den utíkal pomalu dál. Samantu jsem už skoro neviděla. Najednou tu byl čas, kdy jsem se měla převléci do svatebních šatů a já stála před zrcadlem v košilce a čekala, než mě komorná oblékne. Ty šaty se mi vůbec nelíbily, byly strašně velké a přezdobené, při pohledu na ně jsem měla pocit, že když si je obleču, tak mě udusí.

Najednou jsem uslyšela zaťukání na dveře.

„Dále.“

Řekla jsem skoro automaticky a tím dala najevo komorné, aby se vzdálila. Ve dveřích stála Samanta měla na sobě lehký svetřík a na rukou rukavice z jemné koženky.

„Přišla jsem se rozloučit.“

Řekla a natáhla ke mně, ruku. Mírně mě to rozrušilo, neříkala přeci matka, že tady bude Samanta i na obřad?

„Už?“

Zeptám se překvapeně a trochu zklamaně. Chtěla jsem se v průběhu obřadu na ni dívat a tím si dodat odvahu, takhle bude pro mě celý sál plný cizích lidí bez srdcí.

„Ano, moje plavba se kvůli nepříznivému počasí posouvá, kdybych neodplula teď, tak bych musela čekat další týden, nebo dva.“

Řekne a přijde blíž ke mně.

„Je mi to líto.“

Obejme mě.

„Nevím, co tě tak trápí, ale dobře mě poslouchej, ať je to cokoli, dá se to vyřešit, tak to nevzdávej a kdybys byla na dně a s něčím potřebovala pomoci, tak neváhej, tady je moje adresa New Yorku.“

S těmito slovy mi předá malý kousek papíru, na kterém je úhledným písmem napsána adrese.

„Proč mi pomáháš? Proč jsi na mě tak milá?“

Musela jsem se zeptat. Zná mě teprve pár hodin a je na mě milejší než většina lidí v mém okolí.

„Chceš pravdu?“

Zeptá se a sedne si na okraj postele, jako by už dopředu znala moji odpověď.

„Připomínáš mi mně samotnou před pár lety.“

Odpoví mi a já zůstanu jen zírat.

„Víš, taky jsem původně z Paříže jako ty. Před pár lety jsem ji opustila, protože jsem se měla zasnoubit. Jenže jsem to nedokázala. Nedokázala jsem si představit, že bych měla žít mužem, tak jsem odjela do Ameriky, kde jsem mohla začít nový život, neříkám že bych mohla volně navazovat vztah s kým bych chtěla, ale vyhnula jsem se zásnubám a své rodině. Nevrátila jsem se sem kvůli nové módní kolekci, jak jsem řekla tvoji, mamce, ale abych vrátila své kamarádce peníze, které mi je půjčila abych mohla začít nový život.“

Dokončí svůj monolog a jde ke dveřím.

„Možná nemám pravdu, možná jsem to teď řekla něco, co jsem neměla, ale chtěla jsem abys věděla, že na to nejsi sama a že ti pomůžu, když bude potřeba.“

Její hlas zeslábl. Zaklapla dveře a já zase osaměla.

Uběhlo několik týdnů a já stojím před odřenými dveřmi s číslem 344.  V ruce mám kufr a čekám, jestli mi přijde někdo otevřít.

Ze svatby nic nebylo. Před obřadem jsem předstírala nemoc, a tak se obřad posunul. Mezi tím jsem si zařídila všechno potřebné pro vycestování a za naspořené peníze si koupila lístek na loď.

Za dveřmi se ozve rachot klíčů a ve dveří se objevila Samanta s úsměvem na rtech.

„Já věděla, že přijdeš.“

[deadandsarcastic]

Zápis Dvacátý pátý - LK; Z deníčku Duhy a Opalovacího Krému

Následujících několik týdnů uběhlo oběma lovcům hladce a jako voda; částečně proto, že celé dny prakticky jen prošukali, nebo prochodili po venku, zadruhé proto, že sebevraždy přestaly - prakticky od toho dne, kdy Kyry našel v jezírku kámen s runami, už nenarazili na žádné další mrtvé tělo... (Nebo minimálně na žádné čerstvé. To, že v lese občas našli nějaké ohlodané kosti, byla druhá věc, ale ty tam mohly ležet několik týdnů, ne-li měsíců.) Další nemilou novinkou se stal fakt, že v hotelu už, společně s Henriettou, začal strašit i Brian. Vlastně... Oni strašili tak nějak spolu - v kuchyni, na schodech, na stole, v kumbálu... Vypadalo to, jako kdyby se bývalá služebná snažila lovcům stokrát oplatit jejich hlasité projevy sexuálních hrátek. Ale popravdě, až na to její neustálé vzdychání, které se linulo z víceméně každého koutu penzionu, se to s ní dalo trochu víc vydržet. Přestala být tak uječená, Kyryho a Mavericka už si téměř nevšímala a jediný, na koho mluvila, byl vlastně jenom Brian... A ten se, narozdíl od brunetky, nezměnil vůbec. Sice měl na obličeji sem tam něco, co by se dalo považovat za úsměv, (obzvlášť když mu bruneta seděla na klíně, hladila jej po tváři a plánovala, jak se budou jmenovat jejich děti), ale jinak vypadal pořád stejně mrtvý zevnitř... A Maverick se mu nadále vyhýbal jako čert kříži - těžko říct, jestli proto, že mu pořád dlužil ty cigarety, nebo kvůli oné fotce, kterou u něj tenkrát rozbil a která mu pořád ležela, jako velký kámen, v hlavě.

„Tahle mise se vážně nehezky protahuje," poznamenal Kyry, zatímco uskrkával ze své skleničky s citronádou. „Ne, že by se mi s tebou nepracovalo dobře, to ne... Ale ty sebevraždy přestaly a my stále ani nevíme, proč vlastně začaly... A dokud to nerozlouskneme, tak se nemůžeme vrátit zpátky... Doufám, že mi někdo chodí uklízet byt a že se občas mrkne na moje kaktusy." Seděli s Maverickem na balkóně; tedy vlastně upír seděl na podlaze a Rosenwille mu seděl na klíně; užívali si klidného odpoledne, které bylo rušeno jenom zvuky těch dvou, kteří si to pravděpodobně zrovna rozdávali v prádelně. „Už jsme vyzpovídali snad všechny přijatelné osoby, prolezli jsme celé okolí křížem krážem... Teď by se doopravdy hodil stroj na zázraky nebo zlatá rybka."

„Nebo sem zavedeme silnější WiFinu a zůstaneme tu bydlet~" zavrněl upír, který by nikdy nevěřil, že mu v téhle plísní prolezlé díře bude tak dobře; vůbec nic mu tady nechybělo. Měl pravidelný přísun krve, cigaret a sexu... Takže by byl nejradši, kdyby tu mohli zůstat už napořád.

Rosenwille nesouhlasně zavrtěl hlavou, zatímco ocumlával slámku svého pitíčka; podobným stylem jako ocumlával něco jiného. „Já se vážně chci vrátit domů... A navíc by to pár lidí mohlo vzít jako můj pokus o útěk. Tudíž by bylo jen otázkou času, kdy by si pro mě přijely obrněné transportéry... A já bych dostal podobné sérum jako Hněv... A to v lepším případě. V tom horším by mě zase někam zavřeli." Zády se víc opřel o upíra a hlasitě si povzdechl. „Vážně mě zaráží, že nám nikdo není schopný nijak poradit. Přece nejde, aby na tenhle případ byla celá organizace krátká..."

Přitiskl se blíž k mladšímu a přivřel oči; nedokázal si představit, že by mu Kyryho někam odvezli. Teď, když s ním byl několik týdnů v kuse, mu vážně přirostl k srdci, což sice zní jako strašné klišé, ale stejně, jako Mavericka bylo velice jednoduché nasrat a upsat se tak k několika měsícům šikany od upíra s podprůměrnou inteligencí, tak bylo velice jednoduché si ho "ochočit"... K čemuž stačilo na něj být hodný a nemít komentáře na jeho spotřebu cigaret, což Kyry splňoval perfektně. Nebylo tedy divu, že blonďák měl sto chutí si Kyryho nacpat do batohu a prostě si jej odvézt k sobě do bytu. „Třeba tu všichni fakt jenom chytli hromadnou depku... Nebo hráli nějakou vytuněnou verzi Modré velryby," zahuhňal.

Polohlasně se uchechtl. „Čím to jenom je, že vždycky dokážeš vymyslet nějaký závěr nebo výmluvu během mrknutí oka? Ty musíš mít na to speciální talent." Už už chtěl pokračovat, jenže byl přerušen hlasitým dusotem na schodišti, jenž vypovídal, že daná osoba je skutečně rozezlená a že není vhodné jí odporovat. „Já vím, že tady někde jsi, takže okamžitě vylez, ty spratku jeden!" ženský hlas rezonoval celou budovou a dozajista všem přítomným způsobil dočasné ohluchnutí.

Chvíli na to se dveře jejich pokoje rozrazily (Ne, ti dva se pořád ještě nenaučili zamykat.) a do pokoje někdo vešel, nebo lépe řečeno, vrazil, jako nasraný býk s hlasitým: „Tady už určitě budeš, ty fracku jeden nevděčnej! Prošla jsem celej tenhle zasranej hotel a věř, že jakmile mi na tě padne ruka, tak budeš okamžitě litovat toho, že ses na mě takhle vysral a jen tak odlez sem za touhle čůzou!" Maverick ze sebe něžně odsunul Kyryho na zem vedle nich a vstal, aby se mohl podívat do pokoje, kdo jim to tam řve. Když mu ale pohled padl na rozezlenou ženu, které mohlo být tak pětatřicet, myslel, že to s ním na místě sekne... Její zrzavé, bujné kadeře a relativně hezký, ale ustaraný obličej posetý drobnými pihami, jej koply do obličeje s uvědoměním, že je opravdu naprosto, ale naprosto totálně v píči.

Žena na něj zůstala překvapeně zírat dobrých pár minut, dokonce i ječet přestala... Ale to jenom proto, aby si mohla zavzdušnit plíce a spustit trochu jinou písničku: „Ty hajzle jeden prasečácká! Ty se ještě vůbec opovažuješ vlézt mi na oči?! No počkej, však ty to schytáš, já ti takovou ukážu... Já ti jej urvu! Co urvu, pomalu budu odřezávat, abych si to co nejvíce užila!" Chudák zmatený Rosenwille se po tomhle prohlášení začal strachovat, že je upír v ohrožení života a smrti, a proto se také hned vyšvihl do stoje, aby mohl zkontrolovat situaci.

„Rosemary, já přísahám bohu, že kdybych věděl, že tu žiješ, tak se od tohohle místa držím tak dvě stě kilometrů daleko," zaskučel upír a celý se skrčil, jako kdyby po něm zrzka chtěla něco hodit... A že ona k tomu neměla daleko. „To mi řekneš místo omluvy, Kuno?!" zaječela a vrhla se po blonďákovi, kterého chytla za triko a přitáhla si ho tak, aby mu viděla do obličeje. „Přísahám, že i kdybych měla roztavit poslední stříbrný šperk po babičce a vyrobit z něj kulku, kterou bych tě střelila, tak to udělám... Jenže já ty šperky musela prodat, abych vůbec uživila to dítě, TVOJE DÍTĚ, který jsi mi udělal!"

Kyry se pokoušel něco říct, ale pusu naneštěstí otvíral naprázdno a jenom z koutku sledoval, jak Brianova matka ječí na upíra, jenž momentálně vypadal spíše jako oukropek než jako nebezpečné nadpřirozené stvoření.

„Moje dítě?! Proč moje dítě? Já nemám děti!" zkusil na ženu Maverick zvýšit hlas, ale to ona mu oplatila ještě větším ječákem: „To si teda sakra piš, že máš děti! Máš syna! Už devatenáct let! Ani na potrat jsem neměla, z domu mě kvůli tobě vykopli, školu jsem nemohla dodělat a teď ze sebe musím dělat děvku, abysme nechcípli hlady!" vlepila Maverickovi facku a pustila ho, takže se mohl narovnat a uraženě se chytit za tvář, na které se začínal rýsovat rudý obtisk drobné ruky. „A jak mi chceš dokázat, že máš to dítě se mnou, hm?! Spali jsme spolu jednou!" „Spali? Ty máš ty nervy říct, že spali?!" Rosemary vypadala, že upíra na místě zamorduje, i kdyby to znamenalo, že jej má rozcupovat na milimetrové kousky. „Znásilnil jsi mě! Znásilňoval jsi mě několik hodin!" V očích se jí objevily slzy a rychle zamrkala, aby tu vzpomínku zahnala. „A předtím jsi měl ještě tu drzost se mi představit, celý večer mě svádět a hrát si na kdoví jakého gentlemana! Ale ty nejsi gentleman, ty jsi jenom nechutné prase a srab."

Jenom překvapeně zíral na scénu před sebou. Neskutečně moc si přál Mavericka nějak obhájit a pomoci mu z téhle šlamastiky, ale jediné, co by tak mohl říct, by bylo „On by tohle nikdy neudělal," a to by asi situaci moc nepomohlo. Proto nakonec jen kousek popošel dopředu a lehce si odkašlal, aby na sebe upoutal pozornost těch dvou. „Můžeme se trochu ztišit a zkusit si promluvit jako normální lidské bytosti?"

„Lidské bytosti?" Rosemary se hystericky zasmála. „Broučku, copak ti ten parchant ještě neukázal svoje zoubky? Tohle není lidská bytost," ukázala prstem na upíra, který vypadal, že se půjde asi zase zaprásknout do koupelny a brečet. „TOHLE by mělo být zavřené v kleci a mít useklého čůráka."

„Zaprvé, ano, ukázal," začal klidně Rosenwille, jenž se snažil postupovat pomalu a s rozvahou, jako by přecházel přes tenký a rozpraskaný led. „Zadruhé, myslel jsem to spíše... Metaforicky. Přece jen, všichni jsme dospělé osoby na určité úrovni, tudíž si myslím, že spolu podle toho můžeme komunikovat. Zatřetí... Každý z nás někdy udělal chybu... A jsem si jist, že tady Maverick toho lituje, že ano?" S těmi slovy se zvědavě otočil na blonďáka, čekaje, co z něj vypadne.

„Já... Uh..." Maverick se snažil najít vhodná slova pro momentální situaci, ale nakonec se odmlčel a radši nic neříkal; jen velice výmluvně svítil kamenem v oku. „Ty že jsi dospělá osoba? Však i ten můj fracek vypadá víc dospělej, než ty!" uchechtla se žena a pohledem si pořádně přejela Rosenwilla, jen aby na něm našla něco, co by mohla zkritizovat... Místo toho ale na něm postřehla kousanec na krku a obočí jí vyjelo do nebeských výšin - než na to ale stihla udělat komentář, všimla si dalšího kousnutí, a pak ještě jednoho a dalšího... „Sakra, Kuno, to ho tu s sebou taháš po cestách jako svačinu, nebo co? To je teda upgrade... Upřímně doufám, že aspoň jeho neznásilňuješ, protože vypadá, že je mu tak dvanáct, chudák kluk."

Rosenwille si jenom zničeně povzdechl, přičemž už se ani nesnažil nějak schovávat své kousance či hrát překvapeného - stejně by to nemělo nejmenší smysl. „Je mi dvaadvacet madam," odvětil raději, ale pak mu to nedalo a dodal: „A věřte mi, že všechno, co se mezi námi odehrává, je oboustranně dobrovolné. Tudíž mne není potřeba litovat."

„To je... Pěkně nechutný," ušklíbla se žena, a pak se znovu otočila na Mavericka, který se momentálně snažil splynout s plesnivou stěnou. „Ale to je mezi váma, jaký čuňárny tu děláte a kam si co strkáte... Já chci slyšet, co tady ty sakra děláš a jak si vůbec dovoluješ se tu jenom ukázat! Přišel jsi sem zase někoho zamordovat nebo znásilnit? A kde máš toho svýho zubatýho šohaje, cos ho předtím všude tahal? Jsi ho vyměnil za tohohle duhovýho liliputa?" udělala gesto směrem ke Kyrymu.

Pohledem vyhledal Mavericka, aby mu vyjádřil veškerou svou podporu a důvěru, jelikož mu bylo jasné, že Rosemary by jej neposlouchala, kdyby se snažil přijít s nějakou výmluvou pro jejich pobyt. Tudíž tam jen tiše postával a doufal, že se upír nějak neprokecne.

„No... My jsme tu... Uh..." zíral tupě do podlahy a už-už to vypadalo, že je celá mise v hajzlu, když tu najednou upír vykulil oči, jako kdyby jej osvítilo světlo boží, a vyhrkl: „My jsme tu na líbánkách, víš? Slyšeli jsme o těch úžasných pramenech, co tu máte... A chtěli jsme si odpočinout od toho neklidu ve městě..." Sice zněl, jako kdyby ho někdo škrtil, a vyjadřoval se až podezřele spisovně, ale aspoň nevykecal, že jsou tam kvůli těm sebevraždám... Ne?

Měl co dělat, aby po upírovi nehodil zděšený a nechápavý pohled; anebo skleničku s citronádou, jež pořád svíral v rukou. ,Ze všech stupidních výmluv si vybere tu nejhorší,' povzdechl si zničeně v duchu. Ale na druhou stranu - alespoň neprozradil jejich misi. Teď už jen zbývalo, jak na to zareaguje drahá Rosemary a jestli jim tuhle bohapustou lež sežere.

„Líbánky?" Přes tvář se jí přehnal trošku zděšený výraz a lítostivě se podívala na Rosenwilla, stylem „Ty musíš být asi hodně zoufalý", nicméně vypadala, že jim to i sežere... Ale poté jí sjel pohled na ruce obou lovců, vítězně se ušklíbla a položila otázku, která milému Maverickovi ukázala menší mezeru v jeho krásné výmluvě: „A kdepak máte prstýnky?"

Mladík s tyrkysovými vlasy už-už přemýšlel, jakou vyhrkne odpověď, která by je mohla zachránit, ale přesně v ten okamžik vrzly dveře od jejich pokoje a na prahu stál Brian se svým obvyklým mrtvým výrazem ve tváři. „Řveš tak moc, že tě jde slyšet až do prádelny," poznamenal líně směrem ke své matce, jako by se jednalo o naprosto běžnou věc a jako by bylo zvykem takhle přistupovat k rodičům.

„A ty se mi divíš, že řvu?" zakřenila se Rosemary na svého syna kysele, ale ještě, než mohla pokračovat s osvětlováním toho, proč řve, Brian se podíval na Mavericka a Kyryho a potřásl hlavou. „Ani ne. Mně se z těch dvou chce taky brečet."

Už ani nijak neřešil to, že se právě stali středem posměchu a kritiky dvou rodinných příslušníků; hlavně že už Rosemary neječela na Mavericka a že se zaměřila na někoho jiného... Bohužel to stále nevypadalo, že by ti dva měli v plánu se v blízké době odebrat pryč z podkrovního pokoje.

„Tak to tě, můj milej, asi moc nepotěší, když ti teď řeknu, že po jednom z těch dvou máš geny!" prohlásila triumfálně Rosemary, jako kdyby to byla nějaká výhra, že byla znásilněná dementem a teď se s tím může vysmát výsledku toho znásilnění. „A spoiler, ten malej duhovej to není." Brian chvíli zmateně zíral na svoji matku, pak na Rosenwilla, pak na Mavericka a takhle to šlo chvíli, než se chlapec zoufale zasmál a prohlásil: „Mami, ty sis zase něco šňupla s nějakým klientem? Vždyť on nevypadá zase o tolik starší než já, to bys ho musela ojet, když byl batole! A nemyslím si, že batole by ti zaplatilo..." „Jak to se mnou mluvíš?" rozčílila se zrzka na svého syna a chytila upíra za plášť, aby jej mohla dotáhnout zpátky k sobě. „Věř mi, že tohle je tvůj otec... Bohužel. Byla bych nejradši, kdybych v životě nepotkala ani jednoho z vás dvou, protože jste oba dva jako to nejhorší prokletí, což máte společného, stejně tak jako to, že jsem vás oba dva měla ve vagíně a pokaždé to neskutečně bolelo," pokračovala Rosemary a na její projev se jí dostalo reakcí ve formě znechuceného „Mami, fuj," a „Mary, mohla bys tohle přestat dělat ještě horší, než už to je?".

„Pokud si o tomhle potřebujete v klidu promluvit, stačí říct. Já vám klidně nechám prostor a vytratím se," špitl Rosenwille, jenž si moc dobře uvědomoval houstnoucí tíživou atmosféru. Navíc mu bylo jasné, že tahle situace může být vnímána ze tří různých pohledů, přičemž pro všechny je to těžké - akorát pokaždé jiným způsobem.

Maverick se nešťastně podíval na Kyryho stylem "prosím, PROSÍM, zachraň mě", ale bylo mu to hovno platné, neboť Mary nevypadala, že ho ze svých spárů plánuje v nejbližší době pustit. „A teď k věci," štěkla zrzka, která úplně ignorovala chudáka Kyryho. „Tenhle bastard," ukázala na upíra, „mě dvacet let zpátky znásilnil... A je to důvod, proč mám teď na krku tebe. A ohledně toho, proč vypadá o pár let starší, než ty..." Blonďák myslel, že to s ním sekne, protože mu bylo jasné, co přijde teď. „Kuno, sundej si z držky tu píčovinu a ukaž svému SYNOVI, co máš v hubě!"

„Je to opravdu nutné? Opravdu je všechno tohle nutné?" zaúpěl zničeně Rosenwille, jelikož mu bylo jasné, že tohle se řítí do pekel a jediný krůček je dělí od prozrazení. „Nemůžeme to prostě... Ehm... Nechat být?" ,Jestli to Brianovi docvakne, tak jsme v háji... Určitě mu to dojde; není přece tak hloupý...' Kyry dokonce začínal uvažovat nad tím, že by se i začal modlit, i když věřící nebyl.

Jediný, kdo Kyrymu pořádně věnoval pozornost, byl upír, který si připlácl ruce přes roušku a potřásl hlavou. „On má pravdu, Mary, podívej, já klidně přiznám, že je to dítě moje, ale tohle mu neříkej!" „A proč ne? Ať už ten kluk konečně ví, po kom má alergii na sluníčko, po kom má problémy se zubama a po kom je takovej zasranej autista!" „Hej!" vyjeli na ženu oba blonďáci v ten samý moment. „Prostě si to sundej a pro jednou se zachovej jako chlap," sykla zrzka pohrdavě a pohledem propalovala Mavericka, který vyslal k Rosenwillovi poslední omluvný pohled, vydechl a sundal si roušku.

Kyry si jen povzdechl, svěsil ramena a připravil se na nejhorší... Přičemž se ale jeho stín lehce zavlnil, jako kdyby i on byl nervózní. I když ve skutečnosti to spíše byla taková průprava pro rychlou reakci, kdyby se něco podělalo až přespříliš a on by byl nucen zasáhnout. Sotva si upír sundal roušku, mohli oba lovci zaregistrovat prvotní zděšení a hrůzu v Brianových očích, jež se ale postupně transformovaly do něčeho mnohem zlověstnějšího...

„Jen bych rád poznamenal, že špičaté zuby jsou tělesná modifikace, kterou si můžeš nechat normálně udělat, takže nemusíš věřit svojí zfetované matce ohledně toho, že jsem upír," začal Maverick, ale to už dostal od svého syna pořádnou facku, a než to vůbec stihl rozmrkat, tak byl Brian v hajzlu... Respektive jej mohli slyšet dusat dolů po schodech. „Wow... Pět minut v roli otce a už teď selháváš," prohlásila uštěpačně Mary. „Možná mám přece jen štěstí, že ses k tomu klukovi nijak nehlásil, protože představa, že mi takové budižkničemu jako ty pomáhá ho vychovávat... Už takhle je pěkně divnej, ale hádám, že můžu být ráda, že jsem vůbec ráda," zrzka pokrčila rameny a vydala se ke dveřím. „No nic, díky, žes ho aspoň vyhnal pryč... Třeba konečně, po týdnu a půl, půjde domů." Mávla rukou na rozloučenou, protože už si vydupala všechno, co chtěla, a následovala Briana dolů po schodech.

Kyryho stín se jenom na okamžik zatřepotal, ale nakonec zůstal neživým a klidným, jelikož ke konfliktu nedošlo. „Jsi v pořádku?" zašeptal, jakmile se rychlými kroky přiblížil k Maverickovi. „Jak se cítíš? Jak ti je? Můžu... Můžu pro tebe něco udělat?" Když tohle starostlivě říkal, letmo se svýma drobnýma ručkama dotkl míst na blonďákově tváři, kde mu zůstávaly dva rudé otisky.

Maverick vypadal, že je úplně, ale úplně mimo a nevnímá. Jen od sebe jemně odstrčil Kyryho, prošel kolem něj a plácnul sebou do postele, a když měl hlavu pohodlně zabořenou v zatuchlém polštáři, tak zařval, a pak prostě zůstal ležet jako mrtvola.

„Mavericku? MAVERICKU!" vyjekl zděšeně mladík s tyrkysovými vlasy, načež prudce vyrazil k posteli, aby upíra zkontroloval. „Prosím, mluv se mnou... Já vím, že to musí být strašné... Ale..." Odmlčel se, jelikož nebyl schopen zformulovat smysluplné pokračování věty... Takže raději se místo toho posadil na kraj postele a, hladě staršího po zádech, začal zpívat: „So this is what you meant, when you said that you were spent. And now it's time to build from the bottom of the pit, right to the top. Don't hold back..." A v duchu se modlil, že se mu dostane alespoň nějaké zpětné reakce.

Chvíli byl zticha, ale pak se přeci jen odlepil obličejem od polštáře, podíval se na Kyryho a smrtelně vážně se zeptal: „Myslíš, že je moc pozdě na potrat, když je mu už devatenáct?"

Měl skutečně co dělat, aby mu nezacukaly koutky z oné, pro něj vtipné, poznámky. Ale na druhou stranu měl dost soucitu a pochopení, aby zůstal klidný a seriózní. „Mám takový pocit, že to asi nepůjde... Navíc by to bylo vůči němu nehumánní."

„Ale kdo ví, co z něj vyroste!" upír se posadil na posteli. „A teď nenarážím na to, že je to debil po mně, ale na to, že je to napůl upír... Já nevím, co se stane, když má upír dítě s člověkem! Co když tomu klukovi v pětadvaceti vyrazí tesáky a začne tady hromadně vyvražďovat obyvatelstvo?" Oko mu jasně svítilo a bylo na něm poznat, že je vážně rozrušený.

„Neboj, určitě se to bude dát nějak vyřešit," snažil se uchlácholit staršího. „Nemůžeš být první případ v historii. Takže teoreticky by na to někdo odpověď znát měl. Možná je něco v databázi u E.tE... Anebo si s tím bude vědět rady někdo z vedení organizace. Myslím, že lovci jsou zvyklí na spoustu... Ehm... Zvláštních případů, takže je to dozajista nezaskočí." On sám měl taky lehké obavy, ale dařilo se mu je nedávat najevo, jelikož tím by Maverickovi asi zrovna dvakrát nepomohl.

„Organizace se ptát nemůžeme!" vyjekl možná až moc zděšeně, ale pak vydechl a začal vysvětlovat: „I kdybysme se tvářili, že se vůbec neptáme kvůli mně, tak jim to dojde... A kdo ví, co by udělali se mnou a co teprve s tím klukem... Ještě ho někde rozpitvají!" V tu chvíli z něj jasně mluvily obavy o Briana, protože i když upír nevypadal jako někdo, kdo by měl mít zrovna otcovské pudy, teď se v něm něco pohnulo a měl pocit, že se musí o svého SYNA nějak postarat... I kdyby to znamenalo jej opožděně potratit.

„Můžeme," odporoval Kyry. „Pokud se nebudeme ptát teď a pokud tuhle otázku položím já... Sice to znamená, že to budeme muset na nějakou dobu zamést pod koberec... Anebo se budeme muset pustit do vlastního pátrání po nějakých klíčích a poznámkách. Ve starých archivech by něco mohlo být... Sice to bude jako hledání jehly v kupce sena, když nepoužijeme Eternity... A taky budeme muset požádat o přístup ke starým spisům, což asi nebude jen tak... Ale my to zvládneme... Společně."

Chvilku byl zticha, ale pak se přesunul na posteli blíž k mladšímu a objal ho. „Děkuju," zamumlal vděčně; vážně nevěřil, že se mu Rosenwille snaží nějak pomoct, když tenhle průser se jej vůbec netýká; mohl by to zkrátka jen nahlásit organizaci a nijak dál se o to nestarat... Ale rozhodně si na tu nabízenou pomoc neměl v plánu stěžovat.

Objetí opětoval, přičemž něžně hladil staršího po zádech. „Vážně mi na tobě záleží, Mavericku... A myslím, že ty si tu pomoc zasloužíš... Ale teď se tím, prosím, nestresuj. Než to tady vyřešíme, tak třeba na něco přijdeme." Aby svým slovům dodal váhu, přidal k nim povzbudivý úsměv.

„Dobře," pokusil se také o úsměv, aby už Rosenwillovi nedělal starosti, i když mu popravdě do smíchu moc nebylo... Přeci jenom, před chvílí jej tady zfackovali dva jeho rodinní příslušníci, o kterých doteď ani nevěděl, že to rodinní příslušníci jsou - prostě toho na něj bylo v tu chvíli moc.

[achildofrage]

Dopis [Private]

Stává se, že se vám do života připlete jednou za čas někdo, kdo vás změní. Jsou věci, kterým nerozumím ani já sám. Nechápu proč to byl on. Nechápu proč se to stalo mě a hlavně nechápu proč je to pryč. I přes to mu ale nic nevyčítám. Vím jak na tom byl, jen to šíleně bolí.

Před dvěma dny mi přišel domů dopis, už jen podle té růžové barvy jsem věděl, že to nebude dopis ze školy, nebo pokuta. Je to teprve několik dnů co odešel, ještě jsem se nestihl ani pořádně vzpamatovat. Chodím po městě i po bytě jako duch a nevím co mám dělat. Bolí to? Co je bolest? Nikdo o tom neví, nikdo kromě Leilani, která se mi snaží pomoct a Zico. Ani Ironovi jsem to neřekl, protože ze všech lidí zrovna můj nejlepší kamarád by mě odsoudil nejvíc ze všech. Oba jsme lidi jako jsem teď já odsuzovali. Oba jsem ty lidi šikanovali… pořád to děláme. I já do dnes šikanuji lidi, kteří zažívají podobné city co já.

Máma vždy říkala… “Tebe nikdo milovat nebude, nikdy. Jsi zrůda a nezasloužíš si lásku.” a podle toho jsem se i řídil, celý život. Bude mi 21 let a teprve nedávno jsem poznal opravdovou lásku a se špatným člověkem. Tomu co jsem cítil se ani Seungmi nepřiblížila, nikdo. Možná proto to teď tak bolí. Mám chuť si vyrvat srdce z hrudi. Nejzvláštnější je, že to byl zrovna on. Někdo komu jsem já sám zničil život. Co když za to, že si vzal život mohu já? Co když je to moje vina? Zavinil jsem konec života několika lidem, ale jen tohohle lituji. A nikdy si to neodpustím. Vím čím si procházel, vím jak trpěl… a vím, že to nebyla moje vina, ale něco mě nutí myslet si, že ano.

Všechno to bylo tak rychle. Zmizel mi před očima jako písek protékající mezi prsty. Stále ho vidím před očima a stále cítím jeho dotyk ruky, když mě tahal na jeho skryté místo v Busanu. Nikdo o nás nevěděl. Nikdo nevěděl co se děje, oba jsme věděli, že kdyby se to na škole někdo doslech byl by to můj konec. A on sám nechtěl, aby to lidi věděli. Teď je na mě abych strážil památku po něm. Nezklamu ho, nesmím…

“Zdravím, Gukkie, Asi se divíš, co je tohle za dopis, proč ti vůbec přišel, či co má znamenat, ale neboj, vše se dozvíš… Chystám se udělat hroznou věc, pravděpodobně už bude dávno hotová tou dobou, co toto psaní obdržíš, ale to už je jedno, to totiž není ten důvod, proč tohle píšu… Bude to takové zmatené, sám pořádně nedokážu myslet, tak doufám, že se nebudeš zlobit… Gukkie, já tě mám rád, opravdu moc rád a jsi jediná osoba, které mi stálo za to napsat tento… Dopis na rozloučenou… Jsi jediná osoba, která mé činy pochopí a která se starala, do poslední chvíle, co se děje… Ani Ten, Killian, ale ty… Je až ironické, jak rychle jsi přirostl k mému schnilému srdci, jak rychle jsem si tě začal přivlastňovat, jak rychle jsi mi obrátil svět vzhůru nohama. S tebou jsem byl šťastný… Ale vím, že to tak být nemá… Když bychom spolu byli, zničilo by tě to. Vím to. Protože jsi Yongguk… A já nechci, abych ti nějak ovlivnil život… Nechci ti tu ani vypisovat, jak na hovno ten můj byl… Chci ti jen říct, že tě mám rád… Měl jsem… A taky… Že ti předávám mé vlastnictví toho domku v Busanu… Protože ti věřím. S láskou William.”