#to nejlepší z nejhorších

[nikdymetonedostihne]

“A co je ti po tom? Co je ti kurva po tom ‘gustíne?” “Drž hubu, dvojko.” “Alespoň mu vykej měj tu laskavost, dvojko” “Mistr, který nadává, nebije” “Ale ty jsi jeho, debile.”

[divkazkdovikde]

stejně je nejhorší, když se o nevěře svého otce k matce dozví dítě, když poté, co zavěsí po hovoru s babičkou přes otcův mobil, mu tam vyskočí konverzace s nějakou cizí ženskou.

„je to moje věc, moje soukromí! já ti taky nelezu do zpráv!"

„kdo to kurva je?!"

„to se tě netýká!"

„že se mě to netýká?! až se budete s mámou rozvádět tak se mě to bude týkat a hodně!"

pak si zmizí někam do prdele. bez vysvětlení. nechá mě tam nasranou a samu se sebou. samozřejmě že jsem hned volala mámě. a taky se sesypala. nejhorší je že mě to vlastně nepřekvapilo... a mámu taky ne. byla klidná.

pak konečně přišel a já před ním stanula nasraná s opovržením a znechucením k němu v očích.

„chci vysvětlení."

„nech si ty pózy pro někoho jiného."

....

„první věc, nelez nikdy nikomu do soukromí. to jen taková rada do života."

„nestojím o tvoje zasrané rady do života, chci vysvětlení. chci vědět jestli mámu podvádíš nebo ne."

prý jsem si určitě všimla že to mezi nimi neklape. že mu máma furt nadává. že mu ani nepopřeje dobrou noc. všechno furt jenom máma. ani jednou neřekl žádnou chybu kterou by dělal on. které byly příčinou mamčina chování.

„za všechno ale nemůže jen máma!"

„samozřejmě že ne. vždycky jsou dvě strany mince. a každá strana ti řekne něco jiného."

....

„když ti řeknu že ji nepodvádím stejně mi neuvěříš. už teď mi nevěříš."

„samozřejmě že ne pokud mi nepředložíš pádné důkazy."

„když ti řeknu že ne neuvěříš mi. když ti řeknu že ano budeš zklamaná."

dál už jsem to nevydržela.

vybrečela jsem se na špinavých kempových záchodech. a zavolala své nejlepší kamarádce. mé jediné upřímné podpoře a vlastně jedinému člověku kterému se v těch nejhorších situacích dokážu svěřit.

„chápeš to. všechno bylo tak v pohodě. já byla šťastná-"

„já vím. bylo to na tobě vidět."

„a pak prostě přijde něco takového co to totálně pojebe!"

„tak třeba se to spraví... bože prosím. už neplakej. chtěla bych teď být u tebe! lámeš mi srdce."

„já vím a promiň... tohle se ale nespraví. nepřekvapilo mě to vlastně. tolikrát jsem si z toho dělala srandu ale nikdy jsem to nemyslela vážně. prostě teď nedokážu přijmout že se to skutečně děje. vyrostla jsem v úplné rodině a tak nějak jsem veřila že to tak bude napořád."

[lucya-k]

Ahoj rodinko,

V rámci uploadu fotek jsem se rozhodla napsat ještě jeden článek. Na víkend jsme jeli slavit Nikoláska do Canmore. Vzali jsme si náš oblíbený hotel, do kterého pravidelně jezdíme už osm let. Bohužel jsme schytali zatím největší letošní zimu. Přes den bylo -12 a foukalo. Nikoláskovi venku byla zima, a tak jediné místo, na které byl ochotný se jít podívat z auta, byly koleje a králíčci. Bazén a vířivka měli úspěch ale jinak Nika zajímaly zas jen ty mašinky. My s Marťasem jsme si připomněli, z čeho že jsme to na té dovolené byli pořád tak unavení a definitivně dospěli k závěru, že dovolená s dětmi, prostě není žádná dovolená. 

V neděli jsme doma pěkně vymrzli, noční teploty spadly k -17ti stupňům a nám najednou nějak nejelo topení. Museli jsme ho nastavit na třicet, abysme měli stěží 20. Do toho už kloužou silnice, na hřiště se nedá a Nikoláskovo neutuchajíci období vzdoru mě zase utvrdili v tom, že už bude nejlepší odject.

Marťase vyhodili z práce. Dali mu týdenní výpověď. Akorát mu ji zapomněli poslat, takže se docela divil, proč má najednou odevzdat všechny věci. Firma to takhle dělá se všemi lokátory, takže jsme to tušili. Ale doufali jsme, že to přijde až v lednu. Ovšem to by nebyl Marťas, aby si nepostěžoval hned šéfovi a nevysmál se tomu, jak málo se v té firmě vydělává. Vysledek? Je opět zaměstnán, má stále kartu na benzín, telefon a platí mu na auto. Už je to práce jen na pár dní v týdnu, ale i tak. Klobouk dolů, obdiv, že si to nenechal líbit.

Psala jsem už, že se stal zázrak a přišla pozvánka na test na občanství? Nejspíš ne, protože jsem celý minulý týden šprtala. Historie, geografie, politický a soudní systém. Byla jsem dost ve stresu, protože jsem test musela stihnout před odjezdem. Jako bych toho už tak neměla málo. Naštěstí jsem uspěla a mám to za sebou, ale při průběhu testu jsem si tím jistá nebyla. Musíte mít zaplou kameru, celé se to nahrává. Ještě nepřišlo oficiální potvrzení, tak panikařím, zda není něco špatně. Martínek je tedy rád, že má nějaký ten den volna k dobru a může studovat.

Po té, co jsme přijeli unavení z hor a v noci jsme mrzli v Calgary, se dostavila další nepříjemnost. Byla jí pizza z Walmartu a moje pondělní druhé blicí kolo. Kluci se naštěstí tentokrát nepřidali, ale mě to slušně odrovnalo a stálo dvě kila. Celý den mám žaludek jak na vodě a protože jsem včerejší noc trávila raději v polosedu, dnešní ráno bylé značně bolestné. Odpoledne už jsem věděla, že to byl jeden z nejhorších dní mého mateřského života. Niko mi zdrhnul v obchodě od kasy. Už jsem si ťukala zboží na váhu, když se najednou rozeběhl na druhý konec krámu. Nezbylo mi, než si prorazit cestu frontou staříků a chlapce popadnout co nejrychleji zpět. To se setkalo s takovým odporem, že jsem měla co dělat, udržet ho při sobě. Jednou rukou držím pištícího ďábla, druhou se snažím dokončit nákup. Zrovna jim došli igelitky. Jogurt se válí po zemi. Padá mi peněženka, všechny kreditky jsou na zemi. Zbytek krámu stojí a čumí na mě. Já se potím a lapu po dechu, synáčka přeprat nemůžu. No a nakonec se v periferním vidění zjeví stařena a povída, že bych se měla naučit si uklidnit dítě. Měla štěstí, že jsem neměla sílu na to ji odpovědět. Košík jsem musela nechat v krámě a vrátit se pro něj později. Niko řval v autě a já musela opět před partu důchodců. Jeden se smál, druhý si chtěl podívat. Z hrůzou jsem zjistila, že brečím tak, že ani nemůžu mluvit. Moc děkuji jedné mamince s asi šestiletým klukem, která mě přišla k autu uklidnit a říct ať si z toho nic nedělám. Vzlykala jsem, že bych to tak neprožívala, kdyby mě nečekal let na druhý konec světa. 

Kde jsou ty dny, kdy jsme si mysleli, že v Kanadě neexistují zpruzelí důchodci. Taky už víme, že Kanaďani nejsou až tak milí jak se zdá. Fráze “ahoj jak se máš” je stejně prázdná jako pozvání na oběd, které se nikdy neuskuteční. Firma, která nám léta pomáhala s imigrací se neštítí nechat jednoho člověka vydělat 10.000 dolarů za měsíc, zatímco druhý, stejně kvalifikovaný vydělává jen drobek a spí v autě. No a co sekce práva a povinnosti kanadských občanů z testu a věta o tom, že se můžete svobodně po Kanadě pohybovat a kdykoliv ji opustit? A co stovky dětských hrobů, které teď byly objeveny u škol, kam se posílali indiáni na převýchovu? Tak kde je teda ta země zaslíbená? Jestli to opravdu není ta naše zemička česká? To se samozřejmě uvidí a taky kdo ví, jak to zas na světě bude za deset let. Jedno je jasné, odjíždět budu přeci jen ráda. I když s bolavým žaludkem a nervy na pochodu jak to s tím malým rošťákem přežiju. Jednou jsme se sem sebrali s baťohem a ubytováním na týden. Kdo by si tenkrát pomyslel, že tu ten první rok vůbec přežijem? Najdeme si odbornou práci. Získáme tvalý pobyt. Málem se utopíme ve Fernie. Praskne nám člun na jezeře když jsem v šestém měsíci. Dvakrát nás na cestách zklame auto. Vezmeme se. Splodíme syna. Procestujeme zapadní Kandau a koukneme se na Hawaii. Budeme mít Kanadský pas.. Ať už to byly dny šťastnější, či smutnější, byla to jízda a krásných osudových osm let, na které nikdy nezapomeneme. Děkujeme!!!

[isoisolated]

Exportujte se a množte se!

aneb Czeching 2017 z pohledu vítěze

Disclaimer: Tenhle post rozhodně nenapadá žádné konkrétní osoby. Jsou to moje upřímné pocity, které mi působení v této soutěži přineslo. Jsem puberťák, dělám elektroniku a nikdy jsem nespolupracovala s někým tak velkým, jako ČRo. Berme v úvahu full context. Text píšu za sebe, subjektivně. 

“Czeching je hudebně exportní projekt, který se snaží fouknout do plachet českým kapelám, producentům a umělcům na jejich cestě do evropského éteru, na evropská pódia a k zahraničím posluchačům.”

Czeching je projekt Radia Wave, které spadá pod Český Rozhlas. Projekt pořádně běží od roku 2014 a jeho předchozími vítězi byli například VR/NOBODY nebo Himalayan Dalai Lama. 

Najednou s Anežkou stojíme před garážema ČRo, a naše pohledy ve stále tišším a tišším závoji říkají jen “kurva, ne, prosimtě, to nemůžu vyhrát, tyvole, ne.”

Don't get me wrong, po Startéru jsme byly správně nastartované vzít věci do vlastních rukou a začali plánovat vývoj ZJ, jehož jedinou “překážkou” mohl být Czeching. 

Takže se div nerozbrečím, když běžím na stage a fakt nevim, co si o tom všem mám myslet, protože je to super a něco, co jsme nechtěly zároveň. 

A to byl samozřejmě jen začátek. Psát to všechno chronologicky by bylo na dlouho, byť by to třeba mohlo být zajímavý. Pro praktičnost jsem se rozhodla můj post o Czechingu napsat v bodech. Bohužel během naší spolupráce nastalo pár momentů, kdy jsme si říkaly, proč jsme to prostě nedaly někomu jinýmu. V jiných momentech jsem byla neuvěřitelně greatful, že můžu být součástí toho všeho. 

Seznamovák na základce

Pár dní po vyhlášení následoval rozhovor ve Wavu. Častým a šlechetným tématem na tohle téma je myšlenka spolupráce s ostatními nominovanými, nebo ostatními z local scén/y. Neberte mě špatně (tuhle frázi asi budu točit často), ale o žádných z nominovaných jsem předtím neslyšela, pravděpodobně proto, že jejich hudba mě nebaví, nebo to není můj žánr. Tenhle pocit je předpokládám sdílený a je to úplně v pořádku. Proto otázka, jestli bych chtěla spolupracovat s někým z moninovaných vyústila v lež, protože by to asi znělo blbě, říct, že s nikým, protože prostě proč? 

Když nad tím přemýšlím, vlastně jsem znala HRTL, se kterým se pěkně kamarádíme, nicméně music-wise by mě spolupráce asi taky nenapadla. Přece jenom naše hudba se trochu liší.

Tohle nebyl jedinej moment, ještě pár se jich naskytlo, kdy měl člověk pocit, že je na seznamováku na základce a učitelka ho popostrkuje, děti, hrajte si spolu!

Zobrazeno

Komunikace vázla. Intenzivně a často. Myslím, že by nebylo vůbec od věci pro příště vybrat tým lidí, kteří se budou věnovat jen Czechingu a kteří to hlavně budou chtít dělat. Jednou se neodepisovalo vůbec, podruhý jsme byly po dnu naháněny, kde to vázne. Jsme lidi a máme práce, školy a nervy. My jsme jich měly dost. Dovolím si říct, že ze strany Czechingu nebylo komunikování vždy úplně profesionální a efektivní, s/o všem, kteří se věcí zodpovědně chytli a ve finále vlastně s/o úplně všem, protože věci nakonec dopadly dobře. 

Změny a změny

Trochu jsme si změnily pravidla - Výhra v Czechingu zahrnuje nahrání EP od ČRo. Ale vzhledem k tomu, že jsme počítaly spíše s variantou nevýhry, měla jsem v hlavě už dávno připravené v hlavě druhé album, včetně artworku, názvu a zvuku. Což zřejmě bylo překvapující, že někdo svoje nápady nechce moc diskutovat, pokud má jasnou vizi. Soutěž jako Czeching, se prezentuje jako podpora umělce. Podpora umělce se nerovná vyvolat pocity ohrožení, pokud se ostatním nelíbí původní nápad a více či méně okatě se ho snaží předělat. Znovu, všechno dopadlo tak, jak jsem si představovala, ale lowkey drama okolo toho bylo absolutně zbytečné.

Změna 2

/dodáno později/ 

Věc, která mi úplně vypadla bylo natáčení videoklipu, které v předchozích ročnících nebylo. Což je věc, která je určitě atraktivní pro budoucí výherce. Ale o tom bylo řečeno již mnoho. Co k tomu asi můžu říct je jen to, že jsem nečekala, že můj dětskej sen by se splnil tak brzo a takovýmhle způsobem. Bylo to úžasný, stejně jako finální produkt. 

Flexibilní výhra a nahrávání ve studiu

Na tuhle myšlenku mě přivedla až konverzace ze zvukařem na Wavu a to je velká hlavní výhra, kterou je nahrávání v profesionálním studiu. Pro kapelu úplně perfektní, pro bedroom producenta noční můra. 

Z 5 nahrávacích dní jsem využila 3, po cca 3-4 hodinách. Nahrávaly se vokály do nekterých skladeb a piano do dvou. Tahle věc mi došla až takřka po měsíci - bohužel pan zvukař ve studiu profesionální rozhodně nebyl a jeho background, byť hudební, má k nahrávání ještě nějakou cestu. 

Navíc jsme velkou část vokálů přenahrávali u mého kamaráda Daniela Kvaka, který se na albu podílel jak takto, tak i masteringem a pomocí s mixem. Uvolněný prostředí zajišťuje kreativní a flexibilní workflow. U Dana jsem tak nahrála zatím nejlepší vokály vůbec. 

U vokálů z Reginy byla rozhodně poznat moje nervozita a jejich workflow bohužel zabíjí jakoukoliv kreativitu, protože vše musí být dopředu naplánované. Což samozřejmě dává smysl a je úplně v pořádku. Jen ne pro hudebníka jako já. 

Udělat výhru flexibilní, protože ne vždycky to vyhraje kapela/producent, by mohlo být pěkným řešením a přidalo by to velké plus k samotné výhře, protože někdo vám sestaví výhru na míru! Kdyby se v ceně nahrávání pořídil mikrofon, na který bych si mohla nahrát vokály v klidu doma, asi by to všechno šlo mnohem víc snadněji a ladněji. Myšlenka pro budoucí ročníky

Groningen a první koncert v zahraničí

Dalším velkým bodem výhry je zahrání si na největším evropském showcase festivalu v Groningenu  (malebné městečko 2 hoďky od Amsterodamu) - Eurosonic. K tlaku z ČRo/Wavu se přidal ještě tlak od České exportní kanceláře, který samozřejmě vždycky působí kontraproduktivně. 

Ale ten festival samotnej! Organizačně naprosto úžasné, všichni byli velmi milý a helpful. Zvukaři na mojí venue byli naprosto perfektní, stejně jako stage managers a vlastně úplně celý personál a org team. 

O mém samotném koncertu řeknu jen to, že pro mě osobně to byl jeden z nejhorších, ačkoliv objektivně to prý bylo super! 

Co mi Eurosonic ale dal bylo hodně myšlenek a podnětů a vnitřního tlaku, že takhle by to dál nešlo a že všechno se musí od základu předělat a tak podobně. Se ZJ jsem díky tomu zase na začátku, ale tak to asi chodí. 

A co letenky? 

Ještě když se vrátím k Eurosonicu, náklady na cestu a honorář je vyplácen PO akci, přesněji po únorovém zúčtování. Tenhle systém mi přijde šílený, protože se může snadno stát, že výhercem bude někdo, kdo na náklady reálně nemusí mít, natož finanční support rodiny/přátel. Nemluvě o zpětném vyučtovávání. 

Konec dobrý, všechno dobré! 

Sečteno, podtrženo, podle šlechetných new-age myšlenek, všechno dohromady byla velká, VELKÁ zkušenost. Ani pozitivní, ani negativní, jen pure experience. Jsem více, než vděčná za výhru a že porota ve mě uzřela potenciál a materiál na export. Album je venku, z Eurosonicu jsme v pořádku doma, na Wavu a Gridu jsme album dojemně pokřtili a mně nezbývá nic jiného, než poděkovat všem, kteří se mnou a námi během toho všeho spolupracovali. 

A pro příští vítěze? 

Od nominace aspoň torchu počítejte s tím, že to vyhrajete a začněte si v hlavě, ještě lépe fyzicky, připravovat EP. Na nahrávání a post-produkci je necelý měsíc a šíleně rychle to uteče

Pokud máte jasnou vizi, hudební nebo obrazovou, rozhodně si za ní stojte a nebojte se odmítnout diskuzi. Pokud vizi nemáte, vůbec si nedělejte hlavu, Wave dává dohromady velmi šikovné lidi, kteří dělají super věci a jsou připraveni s vámi vymyslet perfektní image

Na Eurosonic se PŘIPRAVTE. Já to nechala na den před odjezdem a podle toho to tak dopadlo. Vůbec se nebavíme o nějakém zklamání ostatních, nebo publika, bavíme se hlavně o osobním zklamání, pokud byste eventuálně nechali utéct takovou příležitost a show odflákli. 

To je asi vše, co jsem chtěla na toto téma říct. Jsou to myšlenky a věci, které mé okolí slyšelo nejmíň tisíckrát, ale chtěla jsem to předat i lidem, kteří nejsou v mé úzké sociální bublině a rádi by se dozvěděli, jaké to vlastně je, jako ZJ vyhrát Czeching, ha-ha.

[slovaavety]

2018 thanks

Přijde mi, jako by od ledna 2018 uběhlo aspoň pět let. Tak hrozně rychle žiju. Nebo pomalu? Letos jsem během dvanácti cest do devíti zemí strávila v zahraničí 138 dní, což je víc jak třetina roku. Google mapy mi říkají, že jsem nacestovala 85 494 kilometrů, což je 2,1x kolem světa. Vzhledem k tomu, že ani jedna cesta nebyla pracovní (a taky jsem tam toho moc nenapracovala – digitální nomádství prostě s poznáváním skloubit dohromady neumím, jdu přece radši ven!), to shrnuju, že se mám dobře.

Letos jsem se vydala na tzv. „volnou nohu“, kdy už za mnou nestojí firma, co mi dává práci za jistou fixní odměnu, ale hledám si své klienty sama. Zjistila jsem o sobě, že mi stačí práce pouze tolik, kolik mi zajistí přežití, letové hodiny, letenku do pryč a chvíli života tam. Jo a čas na psaní disertace.

Strávila jsem hodně času ve vzduchu. Ať už ve větroni, v motoráku nebo na šestnáctihodinovém letu LAX-DXB v A380. Miluju lítání a miluju ty stroje. Když už neletím, tak sedím na pláži před losangeleským letištěm, kam dojedu na svým zbrusu novým skateboardu Arbor a fotím přistávající carga. Nebo poslouchám Jakuba o specifikách dopravních letadel. Už rozeznám 777 od A380 podle směrovky. Celkem solidně převyprávím historii Zlínů. Ještě chvilku, a vyměnim i motor. Jo a jsem pilotka kluzáků.

2018 byl pro mě rok pouště. Ve všech smyslech slova. Kanadská zmrzlá rovina, Nevadská, arizonská a kalifornská poušť. Nádherná Anza-Borrego. Salton Sea a Slab City, kde nám po setmění varovali, že vstoupit „wouldn’t be wise“. Sklíčenost jakéhosi města u mexických hranic, kde jsme museli přečkat noc v motelu. Arabská poušť. Óaza uprostřed písku v Emirátech, kde byli snad všichni ptáci poloostrova. Ománské skalnaté hory. Empty Quarter. Hodiny samoty ve větroni kilometr nad zemí, kdy se vám hlavou honí jen „jak, kurva, přistanu?“ a přitom si tam přejete být navždy. Nebeská poušť mraků v jedenácti kilometrech. Poušť v nitru z neopětovaných citů. Na každé poušti je něco krásnýho.

Když jsem loni měla další ze svých fází pod osou x, mi Pavel Jašek řekl, ať si přečtu, kolika lidem jsem poděkovala za minulý rok – „to je to tvoje nikoho nemám?“ A má pravdu. I kdyby tenhle seznam měl nakonec posloužit jenom mně, tak bez vás by se tyhle věci nestaly.

Takže díky patří (bez jakéhokoliv pořadí preferencí):

Michalovi Pařízkovi, že mi byl letos ze všech nejblíž (i lokací – koukali jsme si v práci skoro do okna – teda, kdybych tam chodila), že mě držel v nejhorších chvílích, i když to pro něj bylo náročný. Že mu můžu stoprocentně věřit. Že se mi pokusil 3 měsíce postarat o kytky - třeba je resuscituju. Za pěší výlet do Kyjí! Obrovské díky patří taky Martinovi Fridrichovi, který se mnou letos sice do Athén neletěl, ale příští rok ho určitě zlomím. Bez něj bych do té disertace letos určitě napsala o mnoho méně, a bez jeho specifického humoru skrz naše hangoutové konverzace by některý věci šly taky hůř zvládnout. Blízko je mi taky Daniel Jerman, který je jako jediný se mnou ochotnej hrát tenis a jehož upřímnou radost, když se vidíme, prostě miluju. A že nikdy nezavře klapačku. Michalovi Dubovi, že nikdy nepřijde na návštěvu bez lahváčů a čokolády, a často mi říká mám tě rád. Petrovi Školovi, se kterým jsem se letos sice nepotkala, ale vždycky starostlivě píše a zajímá se, co se děje a co má dělat, když je něco špatně. Tomášovi Brucknerovi a Filipovi Vencovskému za nerozlučné Žižkovské povaleče, a především Filipovu zářijovou svatbu (díky patří i Filipově Anetce), kde jsme konečně mohli odhalit pravé Filipovo jméno! Darekovi za všechny gurmánské večeře, které připravoval, když u mě bydlel, protože já se sama jinak nenajim. Za výlet do Berlína. Návštěva letiště Templehof a podzemních bunkrů byla prostě paráda. Vítkovi Novákovi za pár hodně pozdních večerů s bizjetovým cateringem. Za probuzené emoce nejen k létání.

Markovi Milošovi, který se mnou už čtyři roky v řadě lítá po světě. Paříž sice byla letos dost proti nám a stávkovalo tam všechno, co mohlo, za to týden v Gruzii byl jeden z nejlepších v tomhle roce. Doufám, že řetěz nepřetrhneme a čeká nás cesta i v 2019.

První cesta do Emirátů byla naprosto perfektní a zasloužil se o to především Harry, křesťanský kněz z Hongkongu sloužící v kostele v Dubaji, který se mnou obrovskou část Emirátů projel. A poté za narozeninovou večeři v listopadu. Díky také patří otci Johnovi za přespání na jeho farnosti v Ras al Khaimah. Ghadirovi, syrsko-německému fotografovi, s kterým jsme jeli obhlížet lokace po místních fabrikách, a se kterým jsem zůstala celý rok v kontaktu – jediný člověk, s kterým si nepíšu, ale posílám hlasové zprávy. No a samozřejmě největší dík patří Petrovi Havlíkovi, že mě dva týdny nechal spát na stříbrném (nebo zlatém? Nevim, všechno bylo ze zrcadel) loži s rudým povlečením ve vyšším patře Dubai-Marina mrakodrapu. Za pár cest do dun. Za starost. Za pocit, i když jen chvilkový, že k někomu patřím. Honzovi Zdarsovi za výlet spoťákem do Abu Dhabí. A pomoc doručit nový toastovač.

Nicole Anne Robbins for the best time in LA. That I could live as real LA people, to live in her apartment and use her car. Driving LA turned from the most stressful thing to the most enjoyable and relaxing. That she took me to the most magical place in Joshua Tree where we were sleeping in the middle of the desert in a house in boulder. I very appreciate her such a caring personality and I am happy she is my friend. Joshua Hodges a Ron Erickson for an adventurous night in LA downtown, very surreal experience. For dancing in Mexican bar as the only non-Mexican 2 heads higher than others. And to make a flat tire to Vespa same as 4 years ago. Josh for all the Starfucker vinyl’s and The Dodos gig. Alfred Darlington for repetition of our 2014 lunch and coffee in LA. For the best ice-cream I had in LA! Curt DuRocher for the guided city tour in Flagstaff, Arizona as a Swedish reunion. My Aussie friend Sam McGill, who saved me from deafness from my fire-alarm. Analise Kit, a young Texas girl who I hosted in Prague.

Otto Fabrimu za „nejlepší večer mýho života“. „Jestli je tohle nejlepší večer tvýho života, tak to máš dost smutnej život.“ – I don’t think so, letěla jsem nad L.A., pak jela Teslou, a pak přišla bouřka! Jirkovi Zemanovi za milé odpoledne v pařížské restauraci nad těstovinami a kafíčkem.

Lence Vrané za napsání nejvíce pokročilé Machine Learning aplikace nad big daty v ČR a její odprezentování v rámci MeasureCampu v Brně. Celému publiku a dobrovolníkům, i když modelem neprošli. Za skvělou rozlučku se svobodou ve virtuální realitě a svatební cestu do USA, kam bych se jinak letos určitě znovu nevydala. Že jsem si Las Vegas mohla užít plaváním v bazénech hotelu Bellagio a střílením z kulometu. Do svatební crew dále patřil manžel Ondra a účastníci Rasťo, Lukáš, Marek, Monika, Hanička (dík za všechny noci😊), Ája a dvojice odtama jinama ze Zlína Martin s Denisou. Tři parádní týdny ve dvou dodávkách Dodge po stanech nebo motelech západního pobřeží. Velké díky samozřejmě patří oddávajícímu Elvisovi. Jmenovcovi Padáka, Petrovi Šimečkovi, data vědci z Google, že nás provedl Googleplexem v Mountain View.

Kubovi Drahokoupili za kancelářské křeslo, Kačce Brůnové za nevhodné vtipy a Andrejce Pelechové za schopnost empatie. Klukům Pragonatům za všechnu srandu v holešovickém kanclu, především Davidovi Hynkovi a Láďovi Adámkovi za obídky v Lahůdkách či Vietnamu. Klukům z CNC – Michalovi, Honzovi, Jonášovi za důvěru u budování šílenýho integračního BI projektu. Zážitkům.cz za vánoční večírek, Jirkovi Chomátovi za šarmantnost a Markovi Adamkovičovi za pokec. Honzovi Staňkovi za jeho neuvěřitelnou obsesi PowerBI, kterou se mnou rád sdílí. Za sdílení osobní stránky života, vyslechnutí a doporučení pomoci, kterou mi pak poskytli Hájkovi.

Padákovi, že jsem povýšila z čubky na aero-čubku, a vždy mě umí náležitě prodat a pronajmout. Za všechny bizarní historky i videa na YouTube. Kubovi Turnerovi za společný oběd a pomoc s Keboolou. Giuliano Gianettimu, že mi nabídl práci a pomoc při dokončování disertačky. Lumírovi Kajnarovi, za videoklip. I když o dva roky později. Padák to prostě prozradil až teď.

Jakubovi Lohniskému, že si mě od Padáka „koupil“. Pracovat v jednom kanclu s člověkem s tak vytříbeným slovníkem („dej tu starou kurvu pryč“ –monitor ze stolu) a nekorektním humorem, a poslouchat jak přes telefon jebe svoje zaměstnance, je pro dlaždiče jako já to nejideálnější prostředí, kde si prostě může pičovat jak je libo. Pracovat pro Le Premier je pro mě hrozně čistá záležitost, kdy jsem oproštěná od všech těch online-marketingových sraček a asi poprvé skutečně vidím, že se někdo na základě mojí práce reálně rozhoduje v businessu (a za to dík Lukášovi Voráčkovi) Vánoční večírek LP byl asi taky jeden z nejpovedenějších, na kterých jsem kdy byla. A to nejen proto, že se konal v Hangáru :). Mít na jednom místě lidi pokrývající celý řetězec procesů od švadlen až po CEO a dokonale se bavit, aniž bych kohokoliv předtím znala, je známka super večírku. Za nejlepší tanec díky Honzovi Handlovi a klukovi, co prodává v Ostravě, jehož jméno jsem zapomněla.

Klukům z Komerční banky  - Pavlovi, Zdendovi, Tomášovi, Štěpánovi, Martinovi a Anetě za další díl naší BI Ski Academy. na lyžích v Dolomitech. Tátovi, Ivě, Jirkovi, že jsme zase po pár letech vyrazili na Marmoladu. Evičce a Standovi, že mi tam dělali společnost. Klárce Chládkové a Honzovi Kostovičovi za krásnou svatbu v Ústí a následnou párty v Hraničáři. A ještě Terýskovi, Zuzance a Míše za všechna setkání, palačinky a únikové hry.

Petrovi Koubskému a jeho 067.cz za možnost publikování cestopisů z mých cest. Byl mi motivací, že má smysl psát o tom, co mě baví. Pavlovi Jaškovi za neustálou podporu při dokončování disertačky, Zdendovi Smutnýmu za akademické vedení a rady. Markovi Kobulskému, že mě vždycky galantně vítá. Soně Karkoškové za příběhy z učitelského života. Tomášovi Šalomonovi, že jsme výlet do Ústí v ultralightu přežili. Marušce a Martinovi Vítovi za přizvání do TAČRu a celé naší CLV grupě za setkávání se při skleničce Mirkovy luxusní vody z Islandu. Michalovi Šebestovi za pozbudivý čaj v Momoichi.

For Canada trip to Ryan Mulvihill to introduce me his good friend Rohan Mahimker whose apartment I stayed in Toronto. Thanks for sushi. Olga Puzanova to be a good car-share buddy, Štěpánka Součková for a trip to Montreal. Nicolas Winling for Australia reunion in Montreal. To composer Alexandre Côté for a couch in Quebec. For all the music recommendations. To that pilot who drove me to Ottawa, took me for dim sum and aeronautical museum. Pankaj Verma, the Himalayan Indian I went to Niagara falls with. For making me laugh to cry with his „ananas“ notion discovery. Joey Tseng in his apartment I stayed also in Toronto with german girl Sara I spent with a nice afternoon in Kensington.

Letišti Kolín za uskutečňování snů. Vláďovi Čadskýmu za naše odpolední kávičky, Milanovi Badovi za dlouhá odpoledne na startu a Davidovi Mengerovi za společné učení se na pilotní zkoušky. Všem za spoustu srandy při zkouškách i letových dnech. Všichni čtyři jsme teď už piloti. Všem ostatním klukům plachtařům, že jsou v tom s námi. Ondrovi Novotnému, že jsme v Trnavě ve stanu neumrzli, Honzovi Brychtovi za všechny vleky. Michalovi Slabýmu a Sáře za společnost na sletu v Trnavě. Frantovi Lenkrovi za krásnou brož turboletu. Vaškovi Sehnalovi a Martinovi Marklovi za dovedení k pilotní zkoušce. Obrovský dík patří Martinovi za jeho povzbuzující slova po mojí srážce větroně s hangárem. „Až rozbiješ pár manželství, tak ti ňákej větroň bude připadat jako sranda.“ Stejně tak slova Lukáše Hykla, že „tyhle trable za tu krásy nahoře stojí“, protože jemu tu čistou lásku k lítání prostě věřim.

Rodině Sehnalových, hlavně Kláře s Maruškou za prima leteckou dovolenou v Tatrách a všechny výlety a svačiny, Vojtovi za vrbu, Mírovi Lacinovi za protancovanou noc na aeroklubovým baru. Mílovi Heřmanskému za společnost na Slovensku a učení se na pilotky. Dědovi Martinovi Benešovskému za dobrodružný přelet Blaníka z Letňan. Yannovi Kowalczukovi za neustálou podporu až ze Súdánu. Michalovi Richterovi, že mi neřekne jinak než pilotko, a vždycky si hezky popovídáme. Jardovi Jírovi a jeho potapěčům za zajímavý večer v jedné vinohradské hospodě poslední třídy.

Petře Němečkové, která se nikdy nemusí ptát, jestli u mě může v Praze přespat, ale jenom mi to oznámit. Za úžasný konec roku ve slunných italských Alpách s její mamkou Dagmar Němečkovou.  Venie Ann B za představení svým dvojčatům.  Láďovi Řehounkovi, že už je poslední známej, kterýho potkávám na koncertech. Adamovi Vopičkovi, že pořád stejně háže vlasama, Lukášovi Franzovi, že je pořád stejně vtipnej, Lukášovi Polívkovi za historky z kocourova života. Dlouhánovi, že mi zase ukázal nový podnik v Karlíně a krásný povídání při obědě, který mě naplnil ještě nadějí, že je možný mít hezký vztah. Dušanovi Vančo, který za mnou přijel se svojí krásnou rodinou na letiště do Bolerázi na Slet československých letadel. 

Jirkovi Grillovi za zábavné historky ve Vietnamu na letní grilovací data party. Iloně Kašpárkové, že jsme se konečně po roce a půl od Austrálie znovu viděli v Praze a její nikdy nekončící vyprávění ze života. Katarině Bratkové za opětovné setkání se v Berlíně. Petrovi Kunešovi za první jarní pivo na Parukářce a výlet na Vítkov. Tomášovi Kejmarovi za Velký let, oběd v Karlíně a nekonečné poslouchání mých sebedestruktivních storek s debilama. Lence Síkorce a Nikol Uhrovčíkové, že si pořád píšeme i přes tu šílenou dálku Praha-Sydney. Gabče Vrňákové, že vždycky zavolá přesně když se něco stane. Za seznámení se Scottym a jeho bráchou se slečnou. Martinovi Zítkovi za poslední měsíc spolubydlení. Tomovi Havlíkovi, že mi s kamarádem vysvětlili, jak správně házet létajícím talířem. Bourkovi, který zůstává v kontaktu i když se nevidíme. Kristýně Stankové, že se objevila zpátkz v mém životě. I když zase zmizela. Luďkovi Zahálkovi za vřelá slova a slib do 35.

Pepovi Pithartovi za luxusní a zábavnou večeři v Bílé Krávě, Honzovi Pivovarníkovi za jeho neskonalou upřímnost a autorství celé ideje, na které byla postavena BDSM (Big Data Sex Modelling). Honzovi Mayerovi za polední rande na hlavním nádraží s polívkou a pivem. Pepovi Císařovi za filmové večery, mistrovsky uvařenou večeři, divadlo a hraní na klavír přes video-hovor během mého čekání na drop-off v LA. Mírovi Kerhátovi, že mi oživil můj velký vinohradský byt po skoro roce, kdy jsem tu byla sama.

Broukům Adam Šilhanovi a Jardovi Vojnovi za brněnský výlet na MeasureCamp, tah večerním Brnem a intenzivní zážitek v Adamově příbytku. Fukejřovi za noční lyžování a jízdu Kazachstánem u něj doma. Edovi Kučerovi a Pavlovi Chocholoušovi za účast na této party. Bertovi Švábovi za obě letošní Data Party, Milošovi Lokajíčkovi, že na obou mě hned jako první přivítal s okázalostí hodné královny. Jindrovi Fáborskýmu a Matějovi Nosálovi za natočení videa z Kanárů, kde mi složili vlastní píseň. Ivaně Hrazdilové za ženský pohled na svět.

Ústeckému dětskému sboru, sbormistrům Aničce a Vlastimilovi Kobrlovým, Aničce Šartnerové a Luci Pořtové za krásný večer při příležitosti 50. výročí sboru. Vaškovi Krahulíkovi za klavír a varhany na vánoční Rybovce v Tisé.

Rodičům, kteří mě i po třicítce finančně podporují a umožňují mi tak se nebát pouštět do věcí, které bych se bez vědomí podpory asi neuskutečňovala. Bráchovi, že přitáhl do rodiny Pepeho, žaka, co umí štěkat, houkat jako sanitka, vrzat jako dvěře a poděkovat. Jakubovi Šrámkovi, že jsem hned po OK-MGD jeho největší láska.

Všem mým sledujícím a stalkerům za 2018 na socsítích. Díky, byli jste báječné publikum.

A nakonec Honzovi Sovkovi, mému nejdůkladnějšímu stalkerovi, který ale vůbec není anonymní! A pokaždé, když mě potká, se začne ptát na ta letadla…

Díky taky Rádiu Wave, které poslouchám před spaním, především pořadu Buchty, mojí jediné dávce estrogenu.

Cíle 2019? Už mě nebaví, jak se pořád ptáte „Co disertace?“, takže ji už odevzdám.

[ao3feed-mcufemslash]

Dobrý nápad

read it on the AO3 at https://ift.tt/2RTsHUx

by Windify

Říct novinářům, že je zadaná, bylo jedno z nejhorších rozhodnutí, které kdy Shuri udělala.

A nebo vlastně bylo to nejlepší.

Words: 1124, Chapters: 1/1, Language: Čeština

Fandoms: Marvel Cinematic Universe, Black Panther (2018), Spider-Man (Tom Holland Movies), The Avengers

Rating: General Audiences

Warnings: No Archive Warnings Apply

Categories: F/F

Characters: Shuri (Marvel), Michelle Jones, Tony Stark

Relationships: Michelle Jones/Shuri

Additional Tags: Short & Sweet, Relationship Reveal, Established Relationship, Newspapers, Love Confessions, I Love You

read it on the AO3 at https://ift.tt/2RTsHUx

[autoring]

Speciální anticena “Nejhorší díra roku” byla za rok 2019 portálem Výmoly.cz udělena samotné dálnici D1. „Rozhodli jsme se anticenu udělit dálnici D1 z důvodu dlouhodobého neutěšeného stavu nejen samotné D1, ale celé dálniční sítě v Česku. Stav našich silnic je natolik špatný a má své hluboké ekonomické dopady, které jsou natolik nezanedbatelné, že i přesto, že se jako projekt dlouhodobě věnujeme zejména stavu silnic II. a III. tříd, jsme nemohli postupovat jinak,” vysvětluje Čaník.

Na portále Výmoly.cz hodnotí motoristé zejména stav silnic II. a III. tříd, které jsou podle Výroční zprávy NKÚ z více než 50 % v havarijním nebo nevyhovujícím stavu. Správci silnic aktivitu řidičů na portále Výmoly.cz dlouhodobě oceňují. Tyto silnice totiž nemohou sami kontrolovat s obdobnou intenzitou, jako je tomu u dálnic a silnic I. tříd.

„Považujeme za samozřejmé, že z hlediska bezpečnosti není možné v rámci projektu Výmoly.cz dokumentovat špatný stav českých dálnic obdobným způsobem, jako to motoristé realizují u silnic nižších tříd. Uvědomujeme si, že projekt Výmoly.cz má svou velkou hodnotu a smysl právě v monitoringu silnic nižších tříd. Přesto jsme přistoupili k vyhlášení dálnice D1 jako vítěze ankety Nejhorší díra v republice za rok 2019, jako jakéhosi symbolu neutěšeného stavu celé dálniční sítě České republiky,”  dodává Čaník.

Podle žebříčku Světového ekonomického fóra se Česká republika umístila v kvalitě silniční sítě až na 76. místě. Zaostává tak opětovně nejen za vyspělými zeměmi světa a Evropy, ale například také za Pakistánem, Senegalem, Tanzánií, Alžírskem nebo Albánií.

Kolik nás stojí, když D1 denně stojí

Nejde však pouze o nespokojenost se stavem silnic a dálnic či jednotlivé výtluky. Jaké konkrétní dopady má zcela nedostačující dálniční síť na vývoj HDP i nezaměstnanosti v mnoha regionech vyčíslila analýza společnosti Raiffeisenbank z letošního roku. Vysvětluje, že čas promarněný v dopravních zácpách má svou cenu. „Češi ročně ztrácí minimálně 1,1 miliardy korun v nevyrobené produkci a čase promarněném v kolonách na dálnici. Geografická poloha a exportní zaměření České republiky klade vysoké nároky na kvalitu dopravní sítě a její napojení na okolní země. Zaslouží si proto mimořádnou pozornost,“ uvádí hlavní ekonom Raiffeisenbank Helena Horská.

V rámci zemí Evropské unie je podle analýz kvalita českých silnic šestá nejhorší. Investice do České silniční sítě přitom nadále zaostávají za průměrem zemí EU i V4. Do roku 2010 jsme přitom v rámci V4 měli dálniční síť nejlepší. „Zatímco v roce 2010 mířilo na investice do silnic 1,1 % českého HDP, v roce 2011 šlo jen o 0,8 %, mezi lety 2012 až 2017 se tento podíl držel pouze okolo 0,5 % a v dohledné době nelze očekávat výraznější změnu,“ uvádí v závěru analýza Raiffeisenbank. Jak konstatuje výroční zpráva NKÚ, „výstavba dálniční infrastruktury… významně zaostává za strategickými záměry.”

Vozy Ford budou řidiče upozorňovat na nebezpečné výmoly

Nejhorší výtluky 2019

„V průběhu ročníku 2019 upozornili motoristé na více než pětistovku nových silničních úseků, které vyžadují opravu. Přes 43 % všech letos nahlášených úseků se už přitom renovace dočkalo. Proti loňským 38 % jde o pozitivní navýšení,“ říká Jan Marek z pojišťovny Generali.

Za devět let celého trvání projektu nahlásili motoristé na 8 100 silničních výmolů. „Hlavním cílem projektu Výmoly.cz je efektivní spolupráce mezi silničáři a řidiči. Našim cílem není kritizovat práci silničářů, ale pomocí efektivního komunikačního kanálu právě spojovat motoristy a správce silnic,“ připomíná Petr Čaník z projektu Výmoly.cz.

Mezi silnicemi II. a III. tříd se na přední příčky ankety o nejhorší silniční úsek 2019 umístil nechvalně známý úsek v Šilheřovicích, silnice na ul. Prodloužená a Horní v Ostravě nebo vozovka U Vodárny v Karviné či Chroustovice v Pardubickém kraji. Z deseti nejhorších úseků je v současné chvíli opraveno 30 %, zbylé úseky na nápravu ještě čekají.

Výsledky ankety Nejhorší díra v ČR:

1. CZ3124, Šilheřovice, silnice Dolina

2. CZ9725, Ostrava, Prodloužená ul.

3. CZ9723, Ostrava, Horní ul.

4. CZ9504, Karviná, silnice U Vodárny

5. CZ9583, Chroustovice, silnice č. 32271

6. CZ9647, Stvolínky, silnice č. 263

7. CZ9294, Sibřina, silnice Říčanská

8. CZ9637, Dobříš, ulice Plk. B. Petroviče

9. CZ9521, Jindřichov, silnice č. 44020

10. CZ8299, Skalice nad Svitavou, před žel. stanicí

Příspěvek Dálnice D1 vyhrála anticenu “Nehorší díra v republice” pochází z auto-mania.cz

[nikdymetonedostihne]

“Nejsem blázen, jsem jen sadista s přesnýma rukama a velice chabou trpělivostí!” a “Mistře, Mistře já se bojím. Bolí to, vy víte, že to sakra bolí! Ty vaše zkrurvnený ruce by ale mohly provést cokoliv.” Je něco, co nevěřím, že nejen to je ve stejném muzikálu, ale navíc TAM JE ROZDÍL NĚKOLIKA LET!!!! JÁ UŽ TO PÍŠU 2 ROKY KURVA!!!!!

[cysnews]

Současnou pantomimu v nejlepší formě a kvalitě představí od 17. do 19. října přehlídka Mime Mission v pražském Švandově divadle. Její program sestavil Radim Vizváry, jeden z nejvýraznějších představitelů současného evropského i světového mimického divadla. Ten ve Švandově divadle nejen sám vystoupí, ale pozval sem hned několik zajímavých domácích a zahraničních hostů. Patří k nim například Jannis Eggelsmann, objev německé pantomimy, nebo světoznámé australské duo Umbilical Brothers, považované za jednu z nejlepších komických dvojic.  Výjimečnou podívanou nabídne také představení Mime Collection, kde vystoupí deset mimů a performerů, propojujících pantomimu s fyzickým divadlem a novým cirkusem: v celkem osmi různých výstupech tak předvedou divákům současné mimické a nonverbální divadlo v celé jeho šíři a kráse.

„Diváci by si určitě neměli nechat ujít Umbilical Brothers a jejich vystoupení Nejlepší z nejhorších z nejlepších, protože patří k nejlepším současným komikům na světě. V Evropě hrají jen zřídka a do Čech se vrací po zhruba sedmi letech. Ale i Jannis Eggelsmann, jehož představení Dr. Till – Don´t Escape přehlídku Mime Mission zahajuje, je skvělý umělec a jeho pojetí rozhodně stojí za vidění.  Nevšední bude také večer nazvaný Mime Collection, který ukáže nejrůznější přístupy, jimiž se současná pantomima ubírá: vidět pohromadě tolik výborných mimů vystupujících v jediném večeru v Praze bude ojedinělý zážitek,“ uvádí Radim Vizváry. Ten jako stálý host Švandova divadla přispěje pod hlavičkou souboru Mime Prague do programu přehlídky hned třemi tituly. 

V představení Sólo, za které Radim Vizváry získal před dvěma lety Cenu Thálie, se coby jeho autor, režisér a současně i hlavní interpret dostane od klasické pantomimy až k butó a od fyzické komedie opíše oblouk až k současnému mimickému divadlu. Vizváryho pantomima je tu moderní, čistá a aktuální a jeho pohybová virtuozita se prolíná s herectvím.  V titulu VIP, tragikomickém příběhu o slávě a samotě, pak Vizváry nabízí vlastní, originální formu moderní pantomimy, korunovanou silným kouzlem jeho osobnosti.  A v hravém Pejprbójovi přibližuje pantomimu dětem a během napínavého putování papírového panáčka vtáhne publikum přímo na scénu.

Podle Daniela Hrbka, ředitele Švandova divadla, navazuje přehlídka Mime Mission na dlouhou a slavnou tradici, kterou u nás pantomima má. „Není náhoda, že přehlídku pořádáme právě v našem divadle, které je jedinou pražskou scénou, kde Radim Vizváry, umělec opravdu světových parametrů, pravidelně hostuje,“ připomíná Daniel Hrbek

www.svandovodivadlo.cz

Za představení Šólo získal Radim Vizváry cenu Thálie foto David Konečný repro zadrma

Radim Vizváry v představení VIP_foto David Konečný repro zdarma

Pejprbój s Radimem Vizvárym přibližuje pantomimu dětem_foto David Konečný_repro zdarma

Víte, že…?

Nejvýznamnějším mimem ve Francii koncem 18. století, který pantomimu (neboli němohru) široce zpopularizoval, byl Jean-Baptiste Gaspard Deburau, rodák z českého Kolína. Mnohem později šířil věhlas pantomimy také vynikající český mim Ladislav Fialka (1931-1991), zakladatel československé školy klasické a moderní pantomimy.

K významným mimům se počítají také Boris Hybner, Bolek Polívka, Ctibor Turba nebo právě Radim Vizváry, který dnes své umění předává žákům na workshopech po celém světě. 

I díky němu pantomima v České republice zažívá novou vlnu obrození. Vizváry stojí nejen za přehlídkou Mime Mission ve Švandově divadle, ale i za mezinárodním festivalem mimického divadla Mime Fest, který se koná od roku 2012 v Poličce. Jako výrazný představitel „nové“ generace mimů, propojujících klasické prvky s alternativním a fyzickým divadlem, tak pantomimu provozuje jako dechberoucí podívanou pro nejširší publikum.

Komická dvojice Umbilical Brothers_foto archiv Umbilical Brothers repro zdarma

var sklikData = { elm: "sklikReklama_32156", zoneId: "32156", w: 300, h: 300 };

  Švandovo divadlo přivítá špičkovou pantomimu. Přehlídka Mime Mission bude mluvit beze slov Současnou pantomimu v nejlepší formě a kvalitě představí od 17. do 19. října přehlídka Mime Mission v pražském Švandově divadle.

[prahaeu]

Praha začne systémově řešit kultivaci nočního života

Rada hlavního města Prahy dnes schválila složení nové komise pro nočního starostu, v jejímž čele bude stát Jan Štern. Hlavním úkolem komise, ve které zasednou například představitelé Prahy 1 a městské policie, ale i zástupci nočních podniků a organizátorů kulturních akcí, bude systematicky a dlouhodobě řešit, jak dostat noční život v Praze do rozumných mezí a zároveň jej kultivovat. Cílem je na jedné straně regulovat negativní dopady na život Pražanů, na straně druhé nepoškodit prosperitu města a jeho obyvatel.

„Jsem rád, že se Praha inspiruje světovými metropolemi a po vzoru například Amsterdamu a Londýna zřizuje komisi pro nočního starostu. Dojde tak k zintenzivnění kulturní výměny a posílení bezpečnosti v ulicích Prahy v noci. Praha je moderní metropolí a aspiruje na to být trendy 24hodinovým městem,” říká primátor Zdeněk Hřib.

„Chci se vyhnout zjednodušující zkratce a zdůrazňuji, že takzvaný noční starosta není funkce jednoho člověka, který bude v noci chodit po ulicích a žádat bavící se lidi, aby se ztišili. Je to tým lidí, který bude zavádět systematická opatření. Nepůjde o rychlou změnu mávnutím kouzelného proutku,“ vysvětluje Hana Třeštíková. Podle ní je cílem změn zachovat pro Pražany možnost jít se večer pobavit, stejně tak jako podporovat prosperitu Prahy, která částečně pochází právě z turismu. Zároveň je ale nutné zajistit Pražanům možnost pohodlně a bezpečně se pohybovat v nočních hodinách po Praze nebo se v klidu vyspat.

„Noční starosta je institut, který v různých formách funguje v mnoha městech po Evropě. A Praha se svým pulzujícím nočním životem a čilým turistickým ruchem systematické řešení potřebuje. Podle oficiálních statistik u nás turisté každý rok stráví stejně nocí jako například v Barceloně – přes 18 milionů,“ uvádí Jan Štern a dodává: „Chci zdůraznit, že na prvním místě vždy musí být zájem těch, kdo ve městě žijí, bydlí a pracují. Budeme se určitě inspirovat v západoevropských metropolích jako je třeba Amsterdam.“

Podle Šterna i Třeštíkové bude tým pracovat na kombinaci okamžitých i dlouhodobých opatření. Mezi první kroky bude patřit snaha o zvýšení přítomnosti strážníků v nejhorších místech, kde Pražané nemohou pořádně spát. „Povedeme jednání s městskou policií o tom, jaké jsou v tomto ohledu možnosti zlepšení situace především v Dlouhé ulici, která je z hlediska rušení nočního klidu dlouhodobě nejproblematičtější částí Prahy,” připomíná Jan Štern.

Dalším opatřením, které by mělo v dohledné době vzniknout, je vyhláška, jež městským částem umožní stanovovat zavírací doby podniků ve vybraných lokalitách na jejich území. V tuto chvíli probíhá s městskými částmi připomínkové řízení.„Určitě nehodláme zavést policejní hodinu v deset večer. Není však možné, aby v ulicích, kde bydlí Pražané, běžel non-stop provoz bez omezení. Lidé se potřebují vyspat – to je základní právo každého, kdo ve městě žije,“ zdůrazňuje Pavel Čižinský, starosta Prahy 1.

„Kromě toho je nutné hledat dlouhodobá řešení. Jedním z nich je postupný přirozený přesun podniků s dlouhou provozní dobou z míst, kde bydlí Pražané, do částí města, kde se jejich dopad omezí na minimum. Řešením tak mohou být například některé brownfieldy a další pozemky patřící hlavnímu městu. Kromě toho, že noční život ruší Pražany, je také devastující pro naše společné kulturní dědictví v historickém jádru města. Opilí turisté např��klad poškozují historické sochy,“ dodává radní Třeštíková.

Komise také rozběhne systematickou komunikaci se zástupci nočních podniků a provozovatelů velkých kulturních akcí. Cílem je kromě jiného posílit jejich seberegulaci. Podle Rady hl. m. Prahy by provozovatelé měli více investovat do personálu - jednak tišit hosty postávající venku, jednak rozumně regulovat nalévání alkoholu těm, kdo jsou již evidentně na hraně zvladatelnosti.

Dlouhodobým cílem je pak podle Hany Třeštíkové posunout image hlavního města. Je nutné měnit prostředí tak, aby se přirozeným způsobem snižoval počet turistů přijíždějících za alkoholem a zvyšoval počet těch, kteří přijíždějí za památkami, kulturou či dalšími zajímavostmi. To je úkol, který se musí řešit průřezově skrz gesce celé řady radních – jde například o otázky územního rozvoje, kultury, regulace bytových otázek a Airbnb, ale také o správu majetku města. Prague City Tourism mimo jiné povede intenzivní informační kampaň zaměřenou na zahraniční turisty. Dalším cílem je co nejdříve spustit a rozšířit projekt turistických karet, které mohou třeba skrz aplikaci v mobilu zahraničním hostům nabízet zajímavé denní i noční cíle po celém městě a rozprostřít je tam, kde je to pro město a Pražany nejlepší.

V komisi Rady hl. m. Prahy pro nočního starostu zasedne kromě Jana Šterna také radní Prahy 1 David Skála, ředitel městské policie Eduard Šuster, kurátor pražských náplavek Jiří Sulženko a dramaturg MeetFactory Michal Brenner. Mezi další členy patří výkonný ředitel festivalové asociace Festas Marek Vohralík, manažer Roxy Jaroslav Stanko, ředitel magistrátního odboru kultury a cestovního ruchu František Cipro a zástupkyně Pirátské strany, podnikatelka Magdalena Valdmanová.

O Janu Šternovi:

Jan Štern je jedním z autorů myšlenky vytvořit tým pro noční život. Jako spoluzakladatel a provozovatel kulturních center Containall a Stalin, která oživují pražský veřejný prostor, má dlouhodobou zkušenost s kulturními akcemi a s provozovateli barů a klubů je schopen hovořit jejich jazykem. Zároveň má zkušenosti ze státní správy - působil na Ministerstvu zahraničních věcí ČR. Je schopný vyjednavač i organizátor. V rámci magistrátu je součástí týmu Hany Třeštíkové.

[classygirlinbar]

Milovala jsem několik mužů i žen

A jednu z nich stále nade vše miluji a nedokážu si ani v nejmenším představit, co bych bez ní dělala. Je světlem mého života a radostí mých dní. Ale o ní dnes mluvit nechci.

Co je to milovat? Tuhle otázku jsem si kladla od doby, kdy jsem začala číst pubertální knížky o dětských láskách a poslouchat hity druhého alba Ewy Farne. Jako každá holka v tomto věku jsem dlouho pátrala, ale nedokázala si představit, co to je. Ve chvílích, kdy všechny mé spolužačky měly svého chlapce a já byla stále ta jedna jediná, kdo ne, tak jsem byla naprosto bezradná. A v momentě, kdy si i ta poslední z mých kamarádek našla přítele jsem propadla panice, že je se mnou něco špatně. Kolem mě nebylo nezvyklé, že by spolu chodily dívky. A i nad tím jsem dlouho spekulovala. Už jsem byla v maturitním ročníku a stále jsem nevěděla, co je špatně. Nic jako lásku jsem nezažila a snažila jsem se ji hledat všude možně. Marně. Nemilovala jsem ani chlapce, ani dívky. Jednoho zvláštního večera, který byl souhrou spousty náhod, jsem se zamilovala. Prudce. Výbušně. Nekonečně. Poprvé v životě jsem poznala, co to je. Poprvé v životě jsem uviděla střed vesmíru. Čas se zastavil. Hodiny praskly. Nic neexistovalo. Pro mne nekonečné dva měsíce jsem se trápila. Ale strašně. Vídali jsme se každý týden, několikrát. Bolelo to víc a víc. A pak pro mne vesmír skončil. Poprvé v životě jsem uviděla i tu temnotu, velkou a prázdnou. Nemohla jsem jít dál. Nevěděla jsem, co mám dělat. Tehda mi mnoho lidí pomohlo a dodnes jim hodně dlužím. Dny plynuly a já už věděla, co to je se šíleně a vášnivě zamilovat. A přála jsem si to nevědět. Jednou jsme se viděli tzv. naposled a jak já jsem ho nenáviděla za to, že mne nedokázal milovat! Za to, že nejsem dost dobrá. A bylo mi zle ze mě samotné. Nedokázala jsem se s tím vyrovnat, ale život šel dál i beze mě. Maturita se blížila mílovými kroky.

Pokusila jsem se soustředit na svůj vlastní život na téhle placce. Na to, co bude pak, po matuře.  Chodila jsem do práce, do kroužků a snažila se nemyslet. Vyšlo to. Pomohlo mi světlo mého života a jeden z mužů, od kterého jsem pomoc ani v nejmenším nečekala. A já ho měla ráda. Nemilovala jsem ho, ale byl to skvělý člověk. Odmaturovala jsem úspěšně. Najednou byl celý svět přede mnou! Dostala jsem se na tolik vysokých škol, že jsem si mohla celé dny vybírat. A vděčím svým rodičům za to, že mě vychovali takovou, jaká jsem. Že mě tajně milovali a vedli k tomu, abych vládla světu, abych dokázala vše, co si zamanu. Nikdy mi to nedali najevo viditelným způsobem a mnohokrát jim uklouzlo, že jsem dítě ďábla a že můj temperament je nezkrotný. Měli pravdu, ale naprosto bravurně se zhostili snahy dokázat opak. Po kom asi mám ten zvyk plnit nesplnitelné výzvy? Nikdy nebudu typické děvče, které bude rádo doma a bude dělat to, co se mu řekne. Vždycky jsem byla ta, která chtěla zkoumat svět, která šla po vlastních nohách kam mě zanesly. A i když jsem se strašně bála, snažila jsem se nevzdát. Důležité bylo, abych dokázala zhodnotit situaci a odhadla své možnosti a schopnosti. Nikdy se nepřecenit.

Přišly prázdniny. Pracovala jsem každý volný den a snažila jsem se nemyslet na to, co bude. Žila jsem teď. Ano, později mne velmi mrzelo, že jsem nemohla cestovat a neměla jsem miliony zážitků, ale nahradila jsem si to až na úplném závěru prázdnin tím nejkrásnějším zážitkem s přáteli a zpětně toho nelituji. Jak se krátily dny do konce prázdnin, uvědomovala jsem si, že k tomu, jenž mi tehdy v zimě zničil úplně vše, už nechovám žádnou zášť. Usnesla jsem se, že to nebyla jeho vina a že to byl ten nejlepší křest ohněm. Dodnes si ho velmi cením, a i když s ním nerada trávím čas úplně sama, zajímá mne, jak se bude jeho život vyvíjet dál a záleží mi na něm. Později mne možná měl velmi rád, a já vím, že ano, a litoval toho, co udělal, ale vše je o načasování, nemám pravdu?

Čím blíž byl odjezd do dalekých krajů jiného muže z mého života, toho, který mi pomohl, tím víc jsem začala propadat panice. Jak to zvládnu, až tu nebude? Kdo tu pro mě bude? Dny se krátily a já začala chovat iracionální city k někomu, kdo mi nemohl být ničím jiným než člověkem, který mi zachránil život. Ne jednou. A místo toho, abych se snažila smířit s tím, že brzy odejde z mého života, tak jsem se citově poutala těsněji a těsněji. Samozřejmě jsem jeho odchod vůbec nezvládla dobře. Bohudík se mi s tím podařilo vyrovnat způsobem hodným dospělé ženy. Alkoholem a prací. A znám ho už rok a každým dnem ho mám raději. Je to člověk, který dokáže vyhovět mým standardům, dokáže chápat moje myšlení a dokáže mne dostat z těch nejhorších věcí. Přitom sám není nudný, a dokonce by člověk řekl, že je i chytrý. Má také tu moc, aby mi zničil klidně celý měsíc jen jedinou větou, a to už také párkrát udělal. Dnes nemám důvod mu to neodpustit. Je to také jen člověk, který neví, co chce.

Vysoká škola. Tam se vám otevře celý svět! Alespoň to se tvrdí. Zatím s tím musím nesouhlasit. Na vysoké škole se nic nezmění. Máte jen možnost, přestat být tím, kým jste byli. Většina lidí zůstane stejná. Máte možnost začít jinak. Ne znova, ale jinak. Už o sobě něco víte, a tak s tím můžete pracovat. Můžete se chovat tak, jak chcete, dělat to, co chcete. Když to zmrvíte, bude to jen a jen váš problém. A já jsem čekala, že tu potkám někoho nového. Potkala jsem. Ale žádný muž, kterého bych mohla milovat. Ne tak, jak vím, že dokážu. A pak přišel ten, který se také změnil. A byl takový, jakého jsem nečekala. Nevím, co si myslel a proč udělal, co udělal, ale opět to hluboce ranilo mé veškeré vědění, chápání a především cítění. Ztratil víru ve mě, ale především sám v sebe. A i on odešel. Všichni odešli. Já vím, zní to pesimisticky, ale není. Nechci, aby to bylo pesimistické. Samozřejmě jsem ještě nezmínila několik mužů a žen před nimi, ale ti dnes nebyli tak důležití. Všichni ti muži totiž byli jen chlapci. A já vám chtěla říct, že je mou velkou ctí být šťastná. Po tom všem, čím jsem se potácela, kdy se mnou někdo nechtěl být jen kvůli tomu, jak vypadám. Nebo kvůli tomu, že miloval někoho jiného. Kvůli tomu, že nedokázal přijmout to, jaká jsem. Bylo mnoho důvodů, proč mne nedokázali, nechtěli a nebo se báli milovat. Ale byl tu jeden, který převyšoval všechny ostatní. Nedokázala jsem milovat samu sebe. A když jsem nedokázala milovat samu sebe, jak jsem to mohla chtít po ostatních?

A já už vím, co chci a nebojím se za tím jít. Neznamená to, že nejsem smutná a nešťastná. Jen už nedávám tolik šancí lidem, kteří nechtějí chápat. A proto apeluji na vás všechny, otevřete oči! Zkuste myslet a přemýšlet. Dělejte hlouposti. Nebojte se dělat šílené věci a nebojte se řvát. Brečet. A poslouchejte a vnímejte. Vnímejte detaily, milujte ty detaily, protože detaily tvoří celkový obraz, tak ať vám nic neunikne. Poslouchejte ostatní a mějte pochopení. Každý vidíme totiž svět z toho svého břehu. Ne každý vám chce hned ublížit tím, co říká. Třeba to jen špatně chápete nebo on špatně chápe vás. Vysvětlujte. A mluvte. Hlavně nemlčte.

Se svou zvláštní náladou a poselstvím Kateřina

[nakladatelstviyoli]

Jedna sobota s Andrewem

Přemýšlela jsem, jestli má smysl o této knize psát, když vyjde až v červnu, ještě ani nemá obálku a není v předprodeji. Na druhou stranu, proč ne? Alespoň víte, na co se můžete těšit. A jedna blogerka mi psala, že ji zrovna začíná číst (anglicky), takže pro někoho to už zjevně stejně nebude překvapení...

Chceme dělat víc těch sešitků s ukázkou z něčeho, co je právě v přípravě, tak jako jsme udělali Jen jeden den. Říkáme tomu knižní ochutnávky. Takže jsem od Vojtěcha z redakce dostala text románu Na hraně zapomnění. Prý si to mám přečíst. Kdy? Hned.

Strávila jsem s tím sobotu. Člověk se s tím tak sžije, že se na druhý den ráno probudí a diví se, kde je ten hotelový pokoj, měla jsem přece být v New Orleans, máme namířeno do Texasu, a kde je asi tak Andrew – snad mi nezdrhnul? Co říct ke knize? Zatím takhle stručně: neříkám, že mě to zrovna uchvátilo, ale zase – teď mě asi v dohledné době neuchvátí nic, Hooverová asi nasadila laťku příliš vysoko. A stejně mám pocit, že se tento počin paní či slečny autorky jménem Redmerski bez ohledu na mé první dojmy bude ostatním (vám) líbit hodně (a dost možná i víc než ta Hooverová). Jinak obálka bude stejná – což je podle mě fajn, protože ta původní se fakt vydařila. A dokonale sedí k textu. Takhle si Camryn plete cop a přehazuje si ho přes rameno. Takhle ji Andrew vidí, když projíždějí širými americkými rovinami, ten cop a několik pramínků, co jí vesele poskakuje ve větru. Chtěla jsem ten účes zkusit, koneckonců vypadá jednoduše, ale po několikaminutovém boji před zrcadlem jsem pochopila, že – smůla – na to nemám dost vlasů (zato by z toho ale bylo dobré meme, prostě NAILED IT, škoda, že mě to nenapadlo dřív!). Je tam pár skvělých vět, velká, převelká romanťárna, jak tomu tady říkáme, ale ty nejlepší citace si zatím nechám a vám sem dám jeden delší úryvek. Jo, taková ochutnávka, než bude hotová ta papírová. Tak ať se líbí ;-)

„Taky jsem tě ráda poznala, Andrewe Parrishi,“ prohodila jsem, i když tohle jsem říct vůbec nechtěla. Nechtěla jsem se loučit. Toužila jsem po tom, aby se mnou jel ještě dál. „Jestli ti to nevadí, byla bych ráda, kdybys pro mě něco udělal.“ Probudila jsem jeho zvědavost. Naklonil hlavu na stranu a trochu povystrčil bradu. „Tak jo, a co přesně? Něco sexuálního?“ Důlky se mu prohloubily, když se mu po obličeji rozlil ten ďábelský úsměv. Zasmála jsem se a cítila, jak mě polévá horko. Chvíli jsem počkala, až to přejde, protože tohle opravdu nebyla vhodná chvále na zlehčování. Pak jsem zvedla hlavu, uvolnila rysy a zadívala se na Andrewa s upřímným soucitem. „Jestli tvůj táta zemře,“ začala jsem a jeho rysy ztuhly, „dovol si brečet, jo? Udělej to pro mě. Jeden z nejhorších pocitů na světě je, když nedokážeš v tu pravou chvíli brečet. Postupně se tím... všechno podělá ještě víc.“ Dlouho, mlčky mě pozoroval. Pak přikývl a dovolil, aby mu v očích probleskl nepatrný vděčný úsměv. Natáhla jsem k němu ruku, abych mu potřásla pravicí na rozloučenou, a on udělal totéž. Podržel mou dlaň o něco déle, než je běžné, a pak si mě přitáhl k objetí.

Míša

[fotbalovedresya-blog]

Nahki Wells '10 řešit: Huddersfield aspirace, propagace Bradford a Man Utd diskutovány | Fotbal Novinky | Sky Sports

Všechny nové

Dětské Fotbalové dresy

na jednom místě. Snadno prohlížet a nakupovat své týmy fotbal kit.

Nahki Wells připojil k EFL Weekly Podcast vzít na '10 k řešení ", a diskutovali Huddersfield aspirace a propagace Bradford.

Bermudský Mezinárodní hraje klíčovou roli v teriérů brzkým tlak na povýšení, vstřelil tři góly v vystoupeních mistrovství Bet 13 Sky.

Před sobotní výlet do Fulhamu, 26-letý vstoupil podcast hostitele David Prutton diskutovat o 10 dalekosáhlé témat ...

Co vaši spoluhráči říkat?

Nak nebo Naa-ki, jako angličtina vyslovit mé jméno. Je to opravdu "Niki".

Jaký je nejlepší věc, o hraní pro Huddersfield?

Kontinuita, myslím. Jednotnost máme jako strana v tomto konkrétním okamžiku je něco, co jsme všichni opravdu těší.Jsme opravdový tým a to je důvod, proč jsme tam, kde jsme.

Nejchytřejší team-mate?

Budu říkat Mark Hudson, protože je to kapitán a on bude pravděpodobně zabije mě, jestli jsem to neudělal. Nosí se docela dobře, má velké znalosti, takže v případě, že není nejchytřejší, že je určitě tam nahoře.

Kdo je nejslabší?

Sean Scannell a Phil fakturace, ti dva by se tam nahoře na stupnici, která je nejméně inteligence. Oba jsou velmi silné a vědí, zvláště Sean, on se nesnaží skrýt skutečnost.

Nejtěžší soupeř dosud v této sezoně?

Lewis Dunk. Jako jednotlivec ve středu zpětného Musím ho dát do prvních dvou v lize. Hrál jsem jen pár minut proti němu v této sezoně, ale já jsem hrál proti němu před a já jsem měl tvrdé hádek s ním.

Jaký je váš číslo družstvo a je tam nějaký význam na to?

Moje číslo je četa 21. Dostal jsem ji v Bradfordu a to byl začátek něčeho speciálního. Já jsem provedla, že dál a je to skoro jako ochranná známka, necítím potřebu mít 9 nebo 10 Líbí se mi 21, takže budu držet s tím.

Jaký je váš nejlepší moment ve fotbale tak daleko?

Pravděpodobně stále podporována Bradford. Vím, že to bylo jen z League Two, ale to byl velký úspěch a ukázal mi, jak moc, která by mohla udělat pro stranu, pokud jde o přinášet vám dohromady, takže doufám, že něco podobného v Huddersfieldu.Lze si představit, jaké by to bylo jako být povýšen do Premier League.

A tvůj nejhorší moment?

Ještě jsem neměl příliš mnoho zklamání, ale skutečný tmavý moment na osobní úrovni byl, když jsem vynechal dva tresty v jedné hře proti Fulhamu a my jsme ztratili 1-0.

Jaký tým podporujete?

Manchester United. Prostřednictvím mého mládí United měl velký vliv na Bermudách a prostě jsem vyrostl na jejich podporu. Můj velký bratr byl Spojené zastánce a to jen dokazuje, jak velký klub jsou po celém světě. I přesto držet krok s nimi, a to ještě bolí, když se ztratí, že ano, United jsou můj tým.

Jaký byl váš iniciace píseň? Jste musel vstávat před chlapci?

Ano, to je to, co máte dělat v Huddersfieldu. Zpívala jsem R. Kelly - "I Believe I Can Fly". Musí to být tam s jedním z mých nejhorších výkonů všech dob, ale muselo se to udělat a já projít.

A konečně, kde bude Huddersfield skončit v mistrovství v této sezoně?

Líbí se mi, že můžeme vzdorovat šance. Jsem stále zálohování, abychom dosáhli povýšení a věřím, že můžeme skončit vrchol.Máme týmového ducha. My nemusí mít tým další kluby dělat, ale my vyrovnání s velkým týmu etiky a velké pochopení toho, co to znamená vyhrát fotbalových zápasů. Tak vidím, abychom dokončovací práce mezi první a šestý a získat podporu, bez stínu pochybností.

EFL Weekly podcast

Poslechněte si Steve Bruce, a Tammy Abrahama na tento týden vydání!

Stahovat více EFL týdenní podcasty a objednat přes iTunes.

Ať země podporujete máme tu správnou košili pro vás tady v naší zbytku světa

Fotbalové dresy Real Madrid

obchodu.Ujistěte se, že chytit dohodu ještě dnes s našimi nízkými cenami!

[autoring]

V posledních dvou desetiletích se na českých silnicích příliš nesetkáváme s automobily ruské výroby. Po rozpadu Sovětského svazu a vzniku nových států byla auta, která byla zastaralá už v době debutů, vytlačena vozidly od západních kapitalistů. Úpadek aut výrobců z bývalého svazu sovětských socialistických republik ale neznamená, že je Rusové přestali vyrábět. Ruský automobilový průmysl ale výrazně zaostává za zbytkem světa, za což mohou i modely, jejichž základ konstrukce je starý i několik desetiletí.

Jedním z takových aut je legendární Buchanka, která poprvé vyrazila na silnice v polovině šedesátých let jako UAZ-452 a byla evolucí UAZu-450. Odolná terénní dodávka vznikla v několika různých provedeních, jež sloužily občanům i armádám. Těžko se tomu věří, ale Buchanka se vyrábí až do dnešních dnů, přičemž její verze nesou novější typové označení, které se začalo použít v polovině osmdesátých let.

Určitě znáte povídačku o tom, že Rusko je zemí, kde včera znamená zítra, ale Buchanka je úžasným důkazem o opaku. Už v šedesátých letech byla dokonale nadčasová. Zatímco ostatní vozy ze šedesátek, jejichž evoluce se vyrábí i v dnešních dnech, vypadají úplně jinak, Buchanka je zvenčí stále moderní. Základní tvary zůstaly beze změn a modernizace se týkaly malých drobností. To je zřejmé i u exempláře z roku 2018, který mám možnost otestovat. Největším rozdílem nového auta oproti historickému je novější výplň mřížky chladiče a přídavné LED diody denního svícení, jež si vyžádala česká homologace.

Zdroj: Autoweb.cz

Buchanka, kterou mám možnost vyzkoušet, je exemplář vyrobený v roce 2018. Někoho to možná překvapí, ale o zastaralou terénní dodávku je v Čechách docela zájem. Zákazníci jsou hlavně lesníci a majitelé horských chat, kteří nejčastěji kupují mikrobus označovaný 2206. Verze, kterou mám k dispozici já, je rozdílná. Pod modelovým označením 3962 se totiž ukrývá vojenská sanitka.

Stačí nahlédnout oknem dovnitř, abych si okamžitě uvědomil, že UAZ 3962 patří k těm sanitkám, v nichž je boj o život opravdový. Rozhodně není z těch sanitek, které bych si přál, aby pro mne přijely při zdravotních nesnázích. Vzadu se kromě uchycení nosítek a sedadel nic nenachází a pacienti musí doufat, že dorazí do nemocnice jakž takž v pořádku. Taková představa je o to děsivější, když si uvědomíte, že v některých ruských oblastech jiné sanitky nejezdí.

Už pouhé usednutí za volant je zážitek. Kabina se nachází před přední nápravou a světlá výška podvozku je velmi vysoká kvůli průchodnosti terénem. Do Buchanky se nenastupuje jako za kulomet, ale spíše jako za kulomet v horní věži druhoválečného bombardéru. Chvíli mi trvalo, než jsem našel nejvhodnější grif, ale nejlepší je šlápnout levou nohou na vnitřní stupačku a přitažením se za volant se vyhoupnout na sedadlo řidiče. Pozice za volantem je oproti moderním autům a dodávkám strašlivá.

Zdroj: Autoweb.cz

V Buchance se sedí jako za stolem, sloupek řízení prochází mezi koleny a pedály jsou rozházené tak, jak na ně zrovna vyšlo místo. Rozmístění pedálů znamená, že na ně řidič šlape shora, což zvyšuje náročnost ovládání. Za zmíňku stojí i dlouhá páka ruční brzdy, která vystupuje z podlahy vedle pravé nohy, a páky pro připojení pohonu předních kol a přiřazení dvoustupňové redukční převodovky, jež jsou blíže ke spolujezdci. Elektronická uzávěrka zadního diferenciálu se ovládá modernějším tlačítkem.

Nikdy předtím jsem neměl možnost řídit ruské auto. Otáčím klíčkem ve spínačce na levé straně sloupku volantu a atmosférický motor se po několika otočeních probouzí k životu. Buchanka je zvenčí skoro stejná jako exempláře ze šedesátých let, ale hnací ústrojí doznalo velkých změn.

Pod krytem mezi sedadly řidiče a spolujezdce je uložený moderní řadový čtyřválec 2x OHC o zdvihovém objemu 2,7 litru, výkonu 113 koní a točivém momentu 198 newtonmetrů. Motor se chová jako klasická atmosféra, kterou je potřeba točit, aby ze sebe vydala rozumný výkon. Když se s Buchankou postupně sžívám, říkám si, že jízdní dynamika není z nejhorších, ale postupně si uvědomuji, že za mou domněnku mohou ostatní vlivy, kterých není málo.

Zdroj: Autoweb.cz

Spojka pětistupňového manuálu zabírá úplně nahoře a kvůli tragické ergonomii vyžaduje hodně citu. Stejná je i práce s dlouhou řadicí pákou s tuhou kulisou. Jednička a dvojka jdou ztuha, zařadit trojku ve vyšších otáčkách je už někdy trochu boj, čtyřka jde v pohodě a pětku jsem vlastně ani nepoužil. Řazení vyžaduje kombinaci síly a citu a meziplyny se při podřazování neztratí. Nezklamává ani zpátečka, kvůli jejímuž zařazení je potřeba úplně stát.

Buchanka není vybavena otáčkoměrem, takže musím postaru odhadovat otáčky podle sluchu, a protože jsem trochu zdeformovaný moderními auty, chvíli mi trvá, než najdu správný rytmus. Řídit Buchanku je něco úplně jiného, než na co jsem zvyklý. Ačkoli se UAZu podařilo splnit evropské emisní limity, nelze tvrdit, že Buchanku nelze cítit. Při jízdě se totiž interiérem nese zápach/vůně (říkejte si tomu, jak chcete) benzínu.

Jízda je hodně zvláštní a už od prvních ujetých metrů zjišťuji, že musím hodně zatáčet, abych staronovou sanitku udržel v přímém směru. Nerovnosti na silnici si s Buchankou doslova dělají, co chtějí. Neustále plave ze strany na stranu a snahy o korigování směru to někdy dělají ještě horší. Občas má zkrátka svojí hlavu. Řízení s hydraulickým posilovačem je dlouhé a má extrémní vůli, takže někdy jedu rovně s volantem trochu doleva, jindy zase trochu doprava. Při jízdě je navíc potřeba hodně předvídat, protože brzdy jsou slabé a dlouhé přešlápnutí mezi pedály vyžaduje nějaký čas.

Zdroj: Autoweb.cz

O pohodlné jízdě nemůže být řeč. Buchanka je pracant do těžkých podmínek a nejlepší je, když je trochu naložená a zatížená, aby zadní listová pera fungovala lépe. Jenže ta moje není zatížená. Sice má vysoké pneumatiky, které trochu tlumí menší nerovnosti, ale neustále se houpe a při přejetí velkých nerovností se natřásá a poskakuje. Podvozek s vůlemi neustále pracuje a součástí toho je nekonečné vrzání a skřípání zavěšení, které dotváří celkovou zvukovou kulisu jízdy, jíž z největší části tvoří hluk hnacího ústrojí.

Buchanka patří k tomu nejhoršímu, co si můžete vybrat na jízdu po běžné silnici, ale začne fungovat ve chvíli, kdy vjedete na nezpevněné cesty. Podvozek začne více pracovat a vůle spíše pomáhají, než aby se mne snažily zabít. Ačkoli mě nenapadá nic, co bych mohl na jízdních vlastnostech Buchanky na asfaltu vyzdvihnout, celá souhra negativních vlastností je obrovská zábava.

Už dlouho jsem neseděl za volantem něčeho, co by vyžadovalo tolik úsilí jen pro jízdu rovně. Souhra řidičského nadšení a strachu se objevuje ve skoro všech zatáčkách. Až za volantem UAZu 3962 si uvědomuji, jak jsou moderní auta jednoduchá na ovládání. Buchanka je řidičsky náročné auto, které je tolik nepřesné, že i dveře napoprvé zavřete až na druhý, možná až na třetí pokus, protože je potřeba s nimi pořádně fláknout. Od šedesátých let udělala velký pokrok, ale když se podívám na auta kolem, vlastně je úplně minimální. Pořád ale je tím autem, které projede všude a nic ho nezastaví, dokud bude existovat poslední kapka i nekvalitního benzínu.

[autoring]

Jeden z nejhorších cestovatelských zážitků – jízdu autovlakem – mám konečně za sebou. Sjíždím z rampy a nemohu se nabažit toho pocitu vysvobození. Je něco po osmé ráno, chtěl bych si dát sprchu a pořádnou snídani, jenže místo toho mám před sebou dalších 600 km cesty. Alespoň za volantem Subaru BRZ.

Vymotat se z Košic je hračka, ranní špička je tu poklidná a co nevidět jsme v Maďarsku. Opuštěné silnice zasazené do rovinaté krajiny přímo vybízejí, abych vynuloval palubní počítač a změřil spotřebu. Stejně není kam spěchat a navíc se nechci dostat do křížku s přísnými maďarskými dopraváky, takže nastavuji na tempomatu příjemnou stovku.

Když míjím Miskolc (česky Miškovec – jak já k smrti nenávidím počeštěné názvy měst), spotřeba se ustálila na pěkných 6,2 l/100 km. A to jedeme dva s plnějším kufrem, než sami designéři očekávali (mimochodem, věděli jste, že Subaru postavilo koncept BRZ jako loveckého kombíku?). To už najíždím na dálnici M3, která nás kolem Debrecenu (ach jo, Debrecínu) dovede až rumunským hranicím poblíž města Oradea (Velký Varadín, bože, to je ale pitomý název).

Spotřeba na dálnici stoupla na stále příjemných 6,9 litru, rumunské okresky ale mají potenciál spotřebu zase srazit zpátky. Zbývá nám jenom trochu přes 300 km cesty, jenže navigace ukazuje téměř šest hodin do cíle. Teď teprve začíná opravdové peklo.

Zdroj: Autoweb.cz

Staré Dacie tu potkáte stále ještě často. Narazíte i na nečekané exotiky typu Daihatsu Copen

  Rumunské silnice jsou totiž naprosto příšerné ve všech možných směrech. Hlavní tahy jsou katastrofálně přeplněné, takže se těšíte prvních pár minut z benevolentního rychlostního limitu 100 km/h, jenže prakticky jej dosáhnout nelze. Občas se otevře prostor na předjíždění, ale po většinu času se táhnete za dlouhou kolonou, na jejímž začátku překáží přeplněný kamion, traktor nebo klidně koňský povoz.

Ke straně uhýbá jenom hrstka řidičů, takže se musíte často odhodlávat k riskantním předjížděcím manévrům. Nikdy nevíte, jestli řidič vyhrkané dodávky před vámi se nerozhodne také předjíždět zrovna ve chvíli, kdy jste na jeho úrovni. Jasně že rozhodne! A vůbec mu to nejede, takže můj plán vzít naráz třeba pět aut končí.

Těsné situace, kdy se míjejí tři auta na šířku, tu jsou na denním pořádku. Spíš tedy na minutovém pořádku. Okraje silnice nejsou zrovna nejširší, a když se zrovna řidič kamionu rozhodne předjet starou Dacii plahočící se sedmdesátkou, to teprve začne být „legrace“.

Zdroj: Autoweb.cz

Předjíždění v Rumunsku často připomíná sebevražedné nálety japonských stíhačů. BRZ se nenechá zahanbit

  Naštěstí čiperný boxer v útrobách BRZ se pěkně činí. To nejlepší z něj sice musíte vyždímat a rychlost vám nedá zadarmo, ale vlastně je to příjemná zábava, která alespoň na chvíli přeruší monotónní kroucení volantem na konci dlouhého procesí.

Mírná vzpruha přichází s každou vesnicí. Brzy totiž poznáte, že rychlost v obcích se nejenže vůbec nedodržuje, ale na civilizované evropské poměry se brutálně překračuje. Ostatní tu klidně jezdí stovkou! A kamionům se sotva rozsvěcí brzdová světla – pořád si to šinou devadesátkou.

Kupodivu je to bezpečné, protože vesnice jsou poměrně vylidněné. A policie rychlost v Rumunsku téměř neměří. Navíc typickou Dacii v policejním zbarvení poznáte na míle daleko. Je to chaos, který řidiče navyklého na západní pořádky přinejmenším překvapí, jenže ono to funguje.

Zdroj: Autoweb.cz

Na potulné zvířectvo uprostřed cesty narazíte často. Osel je naštěstí ta lepší varianta

  Potom je tu aspekt kvality. Až si budete stěžovat na české silnice, jeďte se podívat do Rumunska. Jsou naprosto příšerné! Nejenže jsou plné výmolů, které svojí hloubkou vedou skrz zemské jádro snad až do Číny, navíc skýtají velmi neočekávané situace – od smečky divokých psů přes spokojeného oslíka až po zapomenutý bicykl uprostřed silnice, který potkáte zrovna, když předjíždíte.

Nebo klidně zničehonic skončí asfalt a začne štěrková cesta. Na silnici první třídy! A ne, nevypadá to jako opuštěné základy nového povrchu, protože se čeká, až si to všechno sedne. Tady probíhá technologická přestávka snad už od starého Říma…

To najednou oceníte relativně vysoký podvozek BRZ, který překoná i vyšší nerovnosti, jako třeba ze země trčící kanál. Dalších pět kilometrů. Doplňkem rumunských silnic, který hraničí s černým humorem, jsou klasické retardéry. Nechápu, proč tu používají zpomalovací prahy, když ke zpomalení dopravy dostatečně poslouží díry v silnici.

Zdroj: Autoweb.cz

SPZ namalovaná štětečkem? V Rumunsku žádný legislativní problém

  Konečně přijíždíme do půvabného historického městečka Sibiu v podhůří Karpat, které bude sloužit jako základní tábor pro cestu na Transfăgărășan. Šílenou cestu máme za sebou a musím s překvapením konstatovat, že vlastně nejsem vůbec rozlámaný.

Na palubě BRZ totiž převládal komfort. Odhlučnění kabiny je slušné a ani při dálniční rychlosti neslyšíte svist větru nebo valivý hluk pneumatik nijak výrazně. Podvozek je akorát tuhý a příjemně poddajný na všech ošklivých nerovnostech, kterými jsou rumunské silnice poseté.

Navíc tu vůbec nic netluče a nebouchá, navzdory tomu, že tohle auto už bude mít najeto novinářských 20 000 km, což je asi tak milion normálních kilometrů. Z dlouhodobé zkušenosti, kterou mám s mnohými BRZ, mohu jenom potvrdit, že je tohle auto skutečně bytelně postavené. Ostatně jej vyvíjeli tak, aby sneslo neurvalé týrání po závodním okruhu.

Zdroj: Autoweb.cz

Sibiu je jedním z nejkrásnějších rumunských měst. To nejzajímavější se ale skrývá tam vzadu v kopcích

  Ve sportovně tvarovaných, ale stále velmi pohodlných sedadlech mě nebolí ani záda nebo hýždě. Za volantem se perfektně uvelebíte, protože možnosti nastavení jsou skvělé – sedačka pěkně nízko s volantem akorát na délku zápěstí, takže se nemusíte nijak nepohodlně kroutit, třeba po italsku „na dlouhé ruce a krátké nohy“.

Vůbec mi nepřijde, že jsem strávil posledních 600 km v mechanicky oldschoolovém sportovním autě s tuhým řízením a spojkou na příšerných silnicích bez puštěné muziky namísto luxusního houpavého gétéčka s automatem za doprovodu Johanna Sebastiana. Tohle je vážně pohodlný křižník, když to od něj potřebujete. Dobře, uvítal bych vyšší loketní opěrku. Toť vše.

Spotřeba nakonec kvůli častému předjíždění vyšplhala k osmi litrům, což je stále pěkné číslo. Odteď už bude jenom stoupat, protože dalšího dne vyrazíme na jednu z nejslavnějších a nejlepších silnic na světě. V příštím díle se konečně vydáme na věhlasný Transfăgărășan!

Zdroj: Autoweb.cz

Interiér Subaru BRZ je překvapivě komfortní, útulný a odhlučněný. Strávit tu několik hodin není vůbec za trest

[autoring]

Už jsme si tak nějak zvykli, že dnešní auta získávají v crash testech Euro NCAP nejlepší hodnocení a pokud ne, chybí jim k tomu pár bodů. U Fiatu Panda a Jeepu Wrangler je to úplně jinak. (Petr Prokopec)