#tančení

[nejene]

Mám dotaz a říkala jsem si, že by tady mohl někdo vědět- je tančení macareny tak jak se tančí jen česká věc (nebo respektive československá). Nebo jakože respektive, není to jinde ve světě tak rozšířené?

Otázka přinesena vám tím, že jsem tančila macarenu na mezinárodní vědecké konferenci a doopravdy to v tančícím kroužku na tuhle písničku rozjížděli jen češi.

[kocourmokroocko]

Naštěstí není mým cílem, aby mě kdykoliv kdokoliv v životě bral vážně

tak tady máte dnešní tančení s tropickým kurem 💛💚❤️

[terezafabi]

Den 24.

Dnes chci zaznamenat, že ráno je dobré! Zvládám s dětmi vstát a za tančení na písničky ze Shreka (Heda vybírá) dělám snídani. Ranní pohodička, která rozhodně není každý den. Dopoledne bere děti ven Honza, já pracuju a před polednem přicházejí zpátky. Hned využívám nové energie, kterou mi vždycky práce přinese, a jdu děti ostříhat! Zejména Jindra prokoukne, mám z toho radost, už mu bylo ve vlasech hrozně vedro. Heduška několikrát zmiňuje, že chce taky nakrátko, zatím to hodlám ignorovat. Popolední dlouhý odpočinek, a když mi Honza uvaří kafe, tak nás dostanu ven ještě na odpolední vycházku. Změnilo se počasí, opravdu hodně fouká. Nejdřív jsme s dětmi na hřišti, já tam trochu cvičím, a pak je beru do Mercadony na sváču. Kvůli větru ale téměř nejde venku sníst, a děti jsou unavené, pravidelné vstávání v 5:30 (proč bože proč? fakt tomu nerozumím) si vybírá svou daň. Chtějí domů. Tak jdem, a do večera už jen střídání hraní, kreslení a pohádek. Zábava v zázemí už nám dochází, děti, hlavně to větší, se často nudí a zlobí. Zároveň si ale taky víc hrajou společně, což je u nich jinak celkem raritní úkaz. Ještě podvečerní výběh, konečně zjišťuju, co je dál, než 200 metrů od domu. Probíhám pěší zónou směrem k náměstí a bazilice, která Candelarii charakterizuje (barevné vlaječky na širém náměstí jsou její poznávací značkou na veškerých fotkách) a zjišťuju, kde je zmrzlinárna a čekuju, která restaurace se mi zamlouvá. Většina tedy vypadá spíš jako bistra a míjím několik pizzerií. Jeden nebo dva tipy na mořské plody ale cestou získám. Nad bazilikou vybíhám nahoru a chvíli pozoruji moře a město za poryvů větru. Cestou zpátky běžím na druhou stranu kouknout na zálivy, které mi Honza posílal, že se tam dá plavat, a najdu je, ale slunce už je pryč a do tmavé vody se mi po žebříku za vln lézt nechce. Tak jen posbírám cestou pár mušlí na jiných oblázkových plážičkách a obracím to k domovu. Tam je velká únava a děti usínají ještě před sedmou.

[allmothsdied]

Baletky

By neměly být

Jako větve stromů

A lehké jako jejich

Opadané listí

Neměly by si protančit

Cestu k nekonečné zimě

A strachu z čísel

Které pomalu mizí

Při útěku k nule

Baletky

By měly být živé

[chatarky-blog]

Středa

Dnes mimořádně nabitá zbytečnostmi ale i užitečnými věcmi. 

Ráno se probudím s bolestí břicha, která se zm��rní hned jak sním dva chleby se šunkou. Po cestě do školy je mi všelijak. Chvíli zima, chvíli je mi tak špatně že se sotva vleču, chvíli mně škrtí šála... Ve škole se zase dějou zázraky, přežila jsem hodinu biologie i přesto, že nebylo dost světla na psaní poznámek (-famfáry prosím-), ale pak nám oznámili, že zápas ve florbalu se bude konat o hodinu později. Co si to dovolují????? Pak tedy následovala hodina matiky, kdy jsem nenapsala do sešitu ani jedno číslo, pak oběd (kaše a jako příloha salát) a pak výtvarka. V té jsme tvořili něco, co paní učitelka nazvala ~zentagle~, v překladu to znamená, že si nakreslíte siluetu (naprosto čehokoliv) a pak ji vyplníte maličkými obrázky a vzorečky. A pak to přišlo: zápas naší třídy a deváťáků. Máme skvělej tým, brankář zakryje celou branku, pak dva co hrají florbal i ve volném čase, dva “šprti” a pak dva co mají v hlavě piliny, ale PROHRÁLI JSME!! Do té doby jsme vždy vyhráli a teď najednou ne?? To nedává prostě smysl. Po florbale jsme měli tělocvik. A ten se dá popsat jedině slovem katastrofa. Měli jsme tančit, jenže ono to jaksi nejde, když druhý jen kouká a místo salsy tančí valčík a ještě k tomu špatně :D Byla jsem ráda když jsem konečně přišla domů, ale pak mi došla jedna věc: Došlo mi mlsání :(

Frutti :)

[periwinkleaurora]

Jsem na Vanoce doma. Zitra je Silvestr a budu taky doma. A pokusím se ho strávit po svém a užít si to :) Mám pocit, že jsem tu hrozně moc lidí ztratila. Nevím, jak mám udržovat vztahy na dálku ani na blízko, v cizí zemi v cizím jazyce. A tak se cítím docela osamělá. I když bych si přála nějaký (dlouhý) čas sama pro sebe, ale není být sám jako být sám… 

Přála bych si mít nějakou lásku. Někoho, kdo to bude chápat. Nebo mu to nebude vadit. Teď mi došlo, že jsem se za poslední čtyři roky nedokázala s nikým sblížit. Mám z toho strach a pokud ta druhá strana není tou otevřenější, tak mi to jde stále těžce. Mám z toho strach, neskrývat se. Bavím se s lidmi víc, už nejsem tak uzavřená, ale stále mám před sebou zatraceně dlouhou cestu. 

Jsem prý jako Liška, z Malého Prince. Musíš si mě ochočit. 

Nebo stačí být člen nějaké kapely s hezkým pohledem a hebkýma vlasama a zaujmout mě svým charisma a třeba tanečními pohyby. A já s tebou budu tančit a blbnout, než se vylekám.

“Jen se napij. Budeš to potřebovat.” Kdybys nespal na nějakým hotelu s dalšíma lidma v pokoji a neměl tu historii, co máš, tak bych s tebou i odešla. I když to tančení všechno pro mě byla jen zábava, ne flirt. Ale já moc nevím, jak tyhle věci mezi lidmi chodí.

Tak jsem já neochočená liška zase odešla. 

[bironism]

@anon, nezapomněla jsem! Trochu jsem váhala, jestli překlad zvěřejnit a jestli zrovna tenhle -- pak jsem si uvědomila, že tak to s překladem prostě je, málokdo má na něj ideální podmínky a ještě míň se stává, že si někdo může vybírat, jaké dostane zadání (bless you, Hilský) -- a že především se nechci vymlouvat, že to teoreticky mohlo být lepší, že jsem diletant, který s překladem teprve začíná, a k tomu jako nerodilý mluvčí... Pretensions mě fakt nebaví, tady to prostě je :) 

Link na původní text v angličtině

Ohledně posunů: Strefa je SnakeEye (vycházela jsem ze “snake eye” jako označení vynikajícího GPA, a v kombinací s bullseye - jo, jo, asociace - to v češtině vedlo k tomuhle), Filule zas Phil the Pill, sValovec (VaMoose) je vcelku arbitrární postavou tak jsem proste zvolila, co se mi zrovna hodilo, a Krampus the Memnonite je spojován s náboženskou sektou, o které jsem se prvně dozvěděla u googlení postavy, tak jsem dosadila Pánbíčkaře, aby byl kontrast pseudoďábelského Krampuse s náboženstvím zjevný i v češtině. 

Co se týče děje, tak tady řeší inscenaci Shakespearovy Bouře připravovanou ve vězení (proto ty přezdívky), přičemž Felix tuhle věc organizuje jako učitel tamějšího hereckého kroužku -- jeho životní situace se ale hodně podobá Prosperovi, proto s postavou soucití víc, než je “vhodné” -- a proto “antoniovské” črty Strefova jednání bere o to osobněji.  

////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////

„S týmem jsme vymysleli takovou věcičku,“ říká Strefa. „Myslím tým Antonio.“

„Povídej,“ říká Felix.

„Víte, jak v jedné části vyprávíte, tedy Prospero vypráví Mirandě vo pozadí příběhu? Jak se to tehdy s tím bráchou událo–“

„V druhém obrazu prvního jednání, že ano?“ doplní Felix.

„To je vono.“

„Co s tím?“ ptá se Felix.

„Je to moc dlouhý,“ říká Strefa. „A k tomu nudný. Ještě i Mirandu to nudí, téměř u toho usne.“

Má pravdu, pomyslí si Felix. Tahle scéna je oříškem pro každého herce, který kdy hrál Prospera: jak se popasovat s druhým obrazem prvního jednání, v kterém Prospero vypráví o své bolestné minulosti, a zároveň zaujmout diváka. Je to hrozně nehybná scéna. „Diváci ale tohle všechno musejí znát,“ říká. „Jinak se v zápletce ztratí. Musejí slyšet, jak mu neprávem ublížili, a proč se za to chce mstít.“

„Jo, to nám došlo,“ říká Strefa. „Tak jsme si říkali, proč z toho neudělat flashback?“

„Už teď je to flashback,“ odpovídá Felix.

„No jo, ale víte, jak furt říkáte: ukažte to, nevyprávějte vo tom, rozhýbejte to, vložte do toho energii?“

„Jo, a?“

„No, mohli bysme to udělat jako flashbackový číslo, akorát by to vyprávěl Antonio. Nacvičovali jsme to.“

Ha, zbavuje se mě, pomyslí si Felix. Odsouvá mě stranou, vytv��ří víc prostoru pro svou postavu. Jak antoniovské. Nechtěl po nich ale přesně tohle? Aby o tom přemýšleli, aby to přetvářeli? „Supr, tak si to poslechněme.“

„Kluci mi u toho vypomáhaj,“ říká Strefa. „Celý tým Antonio. Říkáme tomu Podrazák Antonio.“

„Dobrá,“ říká Felix. „Tak do toho, začněte.“

„Nezapomeňte si u toho počítat,“ řekne Anne-Marie, zatímco se seskupují, Strefa vepředu, doprovod seřazen za ním: Filule, sValovec a zcela nečekaně, Pánbíčkář Krampus. Pokud z Krampuse Anne-Marie vykřesala cokoliv podobného tančení, je to zázrak.

„Jsem samé ucho -- a oko,“ říká Felix.

„Začínáme na tři!“ říká Anne-Marie. Odpočte jeden-dva-tři, pak jednou zatleská a už jdou na to.

Strefa se pokouší zachytit Antoniovou podstatu: jak je bezlítostný, jak sebestředný. Nafoukne se, promne si ruce, zamhouří už tak trochu šikmým levým okem, pokřivená ústa má v úšklebku. Pokud by měl knírek, teď by si ho nakrucoval. Dovádí u toho přímo zabijácky. Tým udává rytmus: dupotem, tleskáním, luskáním prstů. Dechem sladěným a cappella.

Jde jim to dobře, mnohem líp, než Felix očekával. Je to všechno díky Anne-Marie, nebo to odkoukali z videoklipů? Třeba obojí. Dup dup tlesk, dup dup tlesk, tlesk tlesk dup dup lusk, zní doprovod. Strefa se do toho vloží:

Já jsem ten pravý, pravý vévoda milánský, Pokud chceš prachy, pak uděláš, co já chci. Vždycky to tak nebylo, no to fakt ne, Byli totiž doby, kdy jiný seděl na trůně; Já jsem byl nicka a lezlo mi to na nervy, Šílel jsem, šílel, jak jsem zažíval prohry, Nulový respekt a furt jen ten druhej, Falešný úsměv a já furt lhal, že jsem oukej,

...

/////////////////////////////////////////////////////

Přiznávám, že jsem se pokusila také o překlad zbytku rapových veršů a pak až do konce kapitoly, ty verše ale -- zejména po tom, jak jsem si přečetla verzi toho rapu od obzvláště talentované spolužačky (fakt prostě wowsie!! představ si vesmír, v kterém je Prago Union se svými údernými verši a obrazností relevantní vůči human experience a věnuje se u toho Shakespearovské zradě) -- fakt nemám chuť vidět znovu, třeba to celé propracuji, když mi někdy zbyde čas, určitě bych hrozně ráda přičichla k překladu poezie (což rap je, ne že ne) -- now is not the time though. 

[quicsonic]

Byl jsem sentimentální kvůli mnoha věcem: dámským střevíčkům pod postelí; vlásničkám zapomenutým na prádelníku; způsobu, jakým říkaly:,,Musím se vyčůrat."; stuze do vlasů; procházkám ve dvou po bulváru ve dvě hodiny odpoledne; dlouhým nocím plným pití, kouření a hovorů; hádkám; myšlenkám na sebevraždu; společným jídlům a pocitu pohody; vtipům, nicotnému smíchu; vnímání zázraků kolem nás; trávení času v zaparkovaném autě; srovnávání dřívějších lásek ve tři ráno; tomu, když vám vyčte, že chrápete, a vy pak slyšíte chrápat ji; matkám, dcerám, synům, kočkám, psům; tomu, že i přes několik smrtí a několik rozvodů člověk dokáže jít dál, nikdy to nevzdat; tomu, když si sami čtete noviny v bufetu a zvedá se vám žaludek, protože ona se vdala za zubaře s IQ 95; dostihům, parkům, piknikům v parcích; dokonce i věznicím; jejím přiblblým přátelům, vašim přiblblým přátelům; vašemu pití; jejímu tančení; vašemu flirtování; jejímu flirtování; jejím pilulím; vašim záletům a jejím záletům; společnému usínání..

Charles Bukowski, ženský 1978

[linadita]

Hledání v davu a ztraceného času mezi námi. A pak hodně alkoholu, cukrové vaty a tančení. Končím v baru uprostřed města. “Hi, I am Jessica.” “Hi, Jess...” Místo mé angličtiny mi na rty pokládá prst a pak mi do ucha šeptá něco cizí řečí, kterou v tom šumu hudby nedokážu nepoznávám. Telefonní číslo psané na krabičce sirek. Odcházím, když svítá, a v duši mám stále tmu.

[cysnews]

Psal se leden 2015, když si paní Jára na plese všimla, že nemůže odklepnout cigaretu. „Kamarádka mi řekla, že to jsou karpály, že je měla také a že si je mám časem nechat odoperovat,“ začíná Jára vyprávět svůj příběh. Po půl roce obtíží navštívila svého obvodního lékaře i neuroložku, která jí diagnostikovala skřípnutý loketní nerv. „Neuroložka byla neochotná a arogantní. Kdybych se neobjednala do Všeobecné fakultní nemocnice na Karlově náměstí v Praze, léčí mi loket dodnes,“ popisuje Jára. Správná diagnóza zazněla z úst lékařů 14. ledna 2016, den před Jarčinými 37. narozeninami. „Byl to skutečně pěkný dárek k narozeninám,“ dodává s hořkostí Jára.

Tehdy se rozhodla, že si naplno užije všechny aktivity, které má ráda. „V únoru jsem jela na hory a na snowboardu jsem jezdila úplně bez pudu sebezáchovy. Věděla jsem, že je to po 15 letech naposled. V květnu mi potvrdili ALS a v červnu jsem se týden proháněla v Bulharsku po pobřeží na kolečkových bruslích, bohužel naposledy. V červenci jsem se domluvila s kamarádkou fotografkou a nechala jsem se vyfotit se svou láskou ducatkou. Vyjela jsem na poslední vyjížďku. Pak jsem motorku prodala a koupila si skútr. Léto jsem odjezdila na něm. V říjnu jsem si ještě dopřála zážitkovou dovolenou v Thajsku. Zvládla jsem patnáctikilometrové putování pralesem, ale to už jsem těžce chodila a začínala jsem i špatně mluvit,“ popisuje své zážitky Jára.

Zlomový byl pro Járu červenec 2017. Chodila již natolik obtížně, že si přivodila ošklivý pád a musela podstoupit operaci kotníku. Od té doby je na vozíku.

Před nemocí žila Jára skutečně naplno. Profesí je kuchařka a vaření se stalo i jejím velkým koníčkem. „Ve volném čase jsem zavařovala, vyráběla sirupy a marmelády a vymýšlela nové recepty,“ doplňuje Jára. Kromě svého povolání milovala motorky, sport a hudbu. „Chodila jsem do posilovny, na aqua aerobic, cvičila tae bo, v zimě jsem jezdila na snowboardu a v létě na motorce. O víkendech jsem se ráda bavila v klubech a v létě na hudebních festivalech. Těsně před nemocí jsem se začala věnovat pole dance – tančení u tyče,“ vzpomíná Jára.

Nemoc jí ale nezlomila. Snaží se žít stále naplno a užívat si života, jak jen to zdravotní stav dovolí. Velkou oporou je jí rodina a kamarádka Hanička, která jí zároveň pomáhá coby asistentka. „Hanička je naprosto skvělá. Vyrážíme na výlety do přírody, navštěvujeme koncerty, setkáváme se s přáteli. Také spolu zavařujeme, připravujeme sirupy a vaříme. Je mi velkou oporou, dodává mi energii a předává svůj životní elán,“ chválí Jára svoji kamarádku. Už nějakou dobu je Jára v kontaktu se spolkem Alsa podporujícím pacienty s ALS. „Díky Alse za mnou dochází fyzioterapeutka, mám zapůjčené dlahy na ruce a nohy. Je skvělé, že se na Alsu mohu obrátit, pokud potřebuji poradit nebo mám nějaký problém,“ doplňuje Jára.

Jára se kromě nemoci musela vyrovnat i s další nástrahou života – s rozchodem se svým životním partnerem. „Partner náš vztah vzdal. Po rozchodu jsem na tom byla špatně, i nemoc se velmi zhoršila, ale už jsem zase zpátky. Z rozchodu jsem se vzpamatovala a snažím se ze života vytěžit, co se dá,“ uzavírá Jára.

Diagnóza ALS zazněla z úst lékařů den před Jarčinými narozeninami Psal se leden 2015, když si paní Jára na plese všimla, že nemůže odklepnout cigaretu. „Kamarádka mi řekla, že to jsou karpály, že je měla také a že si je mám časem nechat odoperovat,“

[autoring]

Novinka se jmenuje „Duel in the Desert” a jde o vůbec nejpropracovanější dílo v historii projektu Automobilist, který ve svých obrazech a plakátech oživuje ikonické momenty motoristické historie díky propojení umění a počítačové grafiky. Automobilist, za nímž stojí vedle CEO Pavla Turka také kreativec Jan Rambousek a expert počítačové grafiky Petr Milerski, objevili zákazníci již v 69 zemích. Firma v loňském roce prodala 28 000 uměleckých tisků a uzavřela řadu významných partnerství, letos se pak stala výhradním partnerem Formule 1.

V cíli oba závodníky dělila jediná sekunda. Tým Mercedes Velké ceně Bahrajnu 2014 dominoval, takže se jeho jezdci mohli soustředit na bitvu mezi sebou. A ta byla dechberoucí. Lewis Hamilton a Nico Rosberg v průběhu závodu zvedali diváky ze sedadel a manažery týmu přiváděli na pokraj infarktu. Jejich souboj se zařadil mezi legendární příběhy týmových kolegů v historii šampionátu.

Intenzita jízdy každého z obou pilotů nenechala nikoho na pochybách o tom, že vyhrát musí právě on. Statečné nájezdy do zatáček, probrzdění kol, tančení na obrubnících, to všechno s centimetrovými rozdíly. A hlavně bez jediného dotyku obou formulí. Dva virtuosové v nejlepší formě! A šéfům týmu možná zešedivěl jeden vlas nebo dva, o správnosti svého rozhodnutí nechat oba své piloty volně závodit však nepochybovali ani vteřinu. Jak řekl jeden z nich: „Teď si představte, že bychom od druhého kola závodu aplikovali týmovou režii. Byla by to hrozná věc pro formuli 1 i pro působení Mercedesu v motorsportu. Dlužíme to sobě, sportu, našim jezdcům a fanouškům.“

„Na nejnovější počin z naší dílny jsme doopravdy pyšní. Jde o vůbec nejpropracovanější Fine Art v historii našeho projektu, který v 3D podobě oslavuje jiskřivý okamžik automobilové historie. Šlo o jednu z největších bitev posledních let v rámci Formule 1 a jsme rádi, že milovníkům umění a automobilismu tímto můžeme zprostředkovat nejen realistický výjev s přesností na nejmenší detaily, ale také dechberoucí atmosféru, která tehdy v roce 2014 v Bahrajnu panovala,” říká CEO Automobilist Pavel Turek.

Čtěte také: Test Formule Renault 2.0: Juniorský monopost je brutální řidičský zážitek

Nejnovější Fine Art Print, což v hantýrce firmy Automobilist znamená unikátní grafický obraz v limitované sérii, vznikal dlouhé měsíce ve spolupráci s týmem Mercedes-AMG F1, který s Automobilist každý detail konzultoval, a k výrobě grafiky pak byla použita tzv. full 3D technika. Kombinací všech faktorů vznikl věrný obraz skutečnosti, který odráží nejen všechny technologické detaily, ale také jedinečnou atmosféru legendárního automobilového klání. “Ani fotograf s nejlepším vybavením by nedokázal zachytit momentku z takového úhlu a s tak neuvěřitelnými detaily, jaké se nám podařilo zachytit díky moderním technologiím, které máme při tvorbě k dispozici,” pochvaluje si výsledek Pavel Turek.

Dílo bude dostupné ve třech limitovaných provedeních. Nejmenší velikost o rozměrech 50 krát 24 cm se vyrábí v počtu až 150 kusů. Střední velikost s rozměry 110 na 47 centimetrů se dostane ke třiceti zákazníkům. Z největšího formátu, jehož cena přesahuje čtvrt milionu a jehož rozměry jsou 220 x 97 centimetrů, se může těšit pětice sběratelů. Za dobu své existence vytvořil tým Automobilistu 45 limitovaných obrazů z kategorie Fine Art Prints; některé kusy už se vyprodaly. Jak počet obrazů skladem klesá, prodejní cena se postupně zvyšuje. Na druhé straně nabídky figurují designové plakáty, jejichž cena začíná na necelé tisícikoruně.

Firmu pohání vášeň pro přesnost a dechberoucí detaily. Kouzlo novátorské techniky tkví v propojení klasické fotografie a grafiky vytvářené počítačem (CGI, Computer-Generated Imagery), která umožňuje zachycovat historické momenty v jediném obrazu. Co do náročnosti je tvorba těchto děl srovnatelná s hollywoodskou kinematografií – s tím rozdílem, že předmětem nejsou několikahodinové filmy, ale pouze zachycení jednoho jediného okamžiku.

Každému obrazu předchází obsáhlá rešerše reálií, aby byl výsledek co nejvěrnější. Proto se vždy fotí na místě historické události. Celého procesu se účastní až osmdesát lidí včetně herců. Tvorba jednoho obrazu může trvat i dva tisíce hodin. „V Automobilist chceme vždy to nejlepší a neděláme kompromisy,“ vysvětluje náročný proces vzniku Turek. Vysokou kvalitu svých děl umí Automobilist zajistit také proto, že využívá technologii VirtualRig, kterou vytvořil spoluzakladatel společnosti Jan Rambousek. Tento software využívají také přední světové automobilky.

Zdroj: Automobilist

Celá galerie 6

Zdroj: Automobilist

[czechzerowaste]

Bezodpadový a bezstarostný tábor verze 3

Letošní tábor byl pro mne návrat zpět tam, kde to všechno začalo. Tábořili jsme totiž na stejném místě, jako před šesti lety, kdy jsem jela na tábor poprvé s klučičím skautským oddílem. Tentokrát ale bylo všechno jinak.

Pojem zero waste jsme ještě neznali. Kluci, kteří letos celý tábor vedli, tenkrát jeli jako náctiletí pomocníci. A hlavně byla tam rozklepaná zdravotnice, která si nebyla jistá, jak zvládne nejen svou roli, ani jak přežít dva týdny v lese o studené vodě a ještě k tomu na táboře plném kluků. Já.

Klidně se mi smějte. Já už se také směji. Ale před šesti lety mi moc do smíchu nebylo. Ne že bych jako dítě nezvládla běhání po lese, mytí vodou z potoka, spaní ve stanu, a tak celkově bytí na táboře. Jenže já už přece nebyla dítě, ale dospělá vysokoškolačka, která se nedávno vrátila z Erasmu, docela obstojně zvládla číst akademické studie a běhala po velkoměstech, ne po lese.

Teď jsem tak strašně vděčná, že jsem tu tehdejší nejistotu z neznámého a ze sebe sama překonala. Protože být dospělou vysokoškolačkou, která nadšeně běhá po mezinárodních institucích i po lese, je skvělé.

Tábory nám letos začaly netradičně už poslední týden v červnu. Tábořili jsme na hranici vojenského újezdu Březina nedaleko Moravského krasu. A ten poslední červnový týden si tam náctileté skautky a skauti zorganizovali stavěcí chill grill camp. Přijela jsem za nimi na třídenní návštěvu.

Poučena ledovou zkušeností před šesti lety jsem si s sebou přivezla péřový spacák a první noc, kdy na plachtu stanu padaly studené kapky deště, jsem za to byla opravdu vděčná. Vychytali jsme totiž asi ten jediný letošní letní týden, který byl malinko studený a deštivý. Takže stavba pokračovala dost pomalu…

Zastřešili jsme konstrukci jídelny a mezi její sloupy natáhli hamaky. Prohoupali jsme v nich celé dopoledne. Spali jsme, četli jsme si nahlas (toto je tak výborná věc!), popíjeli bylinkový čaj a jen tak se měli a byli.

Odpoledne – po dešti – jsem nechala děcka v hamakách a u kopání latrín a vyrazila domlouvat nezbytnosti jako objednání pečiva v místní sámošce nebo vyzvedávání dopisů na poště. Vrátila jsem se tak akorát, abych se zúčastnila velkého večerního grilování za světla baterek. Cukety na grilu soutěžily s masem a česneková omáčka suverénně převálcovala pálivou paprikovou.

A druhý den to samé. Ráno v hamakách, čtení o Sudetách, bylinkové čaje… Odpoledne jsme se Sunnym, hlavním vedoucím klučičího tábor, který začínal za pár dnů, sedli do auta a vydali se na předtáborový nákup. Měli jsme informaci, že v Blansku je bezobalový prodej v jedné cukrárně, tak jsme se rozhodli to vyzkoušet. Jediný zádrhel byl v tom, že jsme s sebou kromě několika malých krabiček neměli žádné obaly. Ale říkali jsme si, že bezobaláčům čas od času zbude nějaký velký obal od suroviny, kterou prostě jinak nejde sehnat, tak to nějak dopadne…

A dopadlo to tak, že jsme si odváželi několik kilo bezobalových surovin v krabicích od zmrzliny. Naštěstí jsem se nikdy nemusela s klukama hádat ohledně financování nákupů kvalitnějších a bezobalových potravin. Vždycky jsme se vešli do rozpočtu – vaříme 5 dobrých jídel zhruba za 85 korun na osobu a den. Když jsme krabice nakládali do auta, Sunny jen poznamenal: „Super, tak to už budeme mít obaly na příští rok.“

Byla jsem na něho hrdá minimálně stejně, jako když jsem o pár dnů dříve dostala od jeho zástupce email s instrukcemi, co mám na tábor připravit, ve kterém stálo: „Sehnala bys nějaký ten eko detergent jak minulý rok. Nějak jsem našel jen jeden ten záclonový pytel na ovoce. Omlouvám se, vím že ti to dalo práci, ale ten zbytek se někde ztratil. Tak kdybys měla chuť a čas ušít nějaký jiný... nebo to na někoho delegovat. Pardon.“

Další den jsme vyrazili do Vyškova na hřebíky a detergent na nádobí. Koupili jsme stáčený od Tierry Verde, ale velké balení Feel Eco se nám na táborovou mastnotu loni osvědčilo více. Tak se k němu vrátíme, i když po něm zůstane ten plastový obal… třeba budou příští rok stáčet.

Zpět na tábořiště se místo mne vracela vedoucí od holek a já jela domů šít ty pytlíky, a hlavně dodělat kupu práce a úkolů. Ty tři noci spaní v lese, dvě rána v hamakách, chození pěšky do blízkých vesniček, jezení třešní ze stromů, které rostly po cestě, a sezení na návsích, protože prostě obchody otevírají až ve dvě a pošta o půl třetí, bylo krásným pohodovým preludiem k letošnímu létu.

Z té pohody jsem se pustila rovnou do to-do listu věcí, které jsem byla před odjezdem na tábor odhodlaná udělat. I když to znamenalo odjezd odložit o tři dny. Zvládla jsem to a rozhodnutí odjet později bylo jedním z nejlepších, které jsem v létě udělala. V úterý večer jsem škrtla poslední položku to-do. Sbalila nově ušité pytlíky na zeleninu a ovoce ze starých záclon a meruňkovou marmeládu (kvůli které jsem svůj odjezd posunula minimálně o půl dne, ale kvůli té chuti bych to udělala zase). Ve středu ráno jsem nasedla do vlaku a jela do lesů, luk a polí, kde leží ten náš malinký skoro bezodpadový tábor a kde na mne už žádné maily a zprávy nedosáhnou.

Alespoň tak jsem si to představovala. Jenže nějak jsem se přepočítala. Následujících pár dnů jsem se vždy večer škrábala na kopec, abych odpověděla na ty urgentní zprávy. Samozřejmě musely přijít, až když jsem už byla v lese. A tak to šlo až do úterý dalšího týdne, kdy jsem z tábora utekla na malý výlet do Rychlebek navštívit jednu chatu, kde jsme měli v srpnu pořádat kurz pro vedoucí.

Samozřejmě, že to musel být snad jediný červencový den, kdy bylo fakt chladno a pršelo. V barefoot sandálech se zkřehlými prsty jsem procházela po mokré louce a škrábala se houštím po turistické stezce, takže jsem byla celá mokrá. A spokojená. Tak strašně spokojená, že žiju, že jsem v těch krásných horách, ze kterých se zvedá pára, a v lese, který tak nádherně voní, že stačí jen, když trochu přidám do kroku, abych se zahřála… Na zpáteční cestě jsem ve vlaku napsala do vláken všech projektů, na kterých jsem pracovala (ráda pracovala!), že do neděle nebudu online, vypnula mobil a vrátila se do toho táborového klidu s klidem v hlavě.

Mohla bych si vyčítat, že jsem to neudělala dříve, ale já byla tak vděčná, že jsem to neudělala úplně pozdě. Protože v těch zbývajících táborových dnech toho bylo ještě tolik k prožití. Slaňování, koupání se v lomu, sbírání malin, hraní lakrosu, noční rozhovory v týpku, akrobatické výkony při mytí v potoce, ve kterém se postupně snižovala hladina vody, procházky poli a lesy, psaní dopisů s těmi nejmladšími táborníky, tančení okolo táborové plotny… 

Pro to všechno jsem tu přece chtěla být. Proto abych to prožila, ne udělala bezmyšlenkovitě, zatímco má hlava přemýšlela, komu co odepsat, co ještě zjistit, jaký úkol zadat. Protože věřím, že ti kluci, kteří se na táboře učí, jak se starat o sebe i o druhé, se učí nejen tím, co si sami vyzkouší, ale také od těch, které mají okolo. A taky kvůli tomu, že když zvolníte, tak máte mnohem více času a příležitostí, všimnout si toho všeho okolo nás, na co máme dopad a bez čeho bychom nežili…

Neměli jsme letos žádnou propracovanou etapovku, hodně času se strávilo dostavováním různých táborových prvků. Etapovku jsme měli jednou za dva dny na motivy Hvězdné brány. Jinak jsme žili v tom nejreálnějším světě, který znám. Mladší kluci měli připravené různé hry a aktivity. Ti starší si pracovali hlavně na vlastních projektech.

Jednu čtvrtina táborového osazenstva bylo vždycky možné najít ve službě v kuchyni. Vařili jsme si sami za pomoci šikovného dvacetiletého (ne)kuchaře a vařili jsme si dobře. Hlavně ti mladší si hráli na všechno možné, aniž bychom jim to museli vymýšlet. Nebo jen tak seděli v jídelně a malovali si, povídali, četli. My jsme se k nim rádi přidali. A stálo to za to.

A to, že za celý tábor, nenaplníme ani 80litrový pytel na směsný odpad, nám přišlo stejně přirozené jako mytí ve studené vodě a zpívání večerky na nástupu. Za letošní dvoutýdenní tábor jsme ve 26 lidech naplnili jeden pytel plastů (ale myslím, že větší část zbyla z chill grill kempu, na který si děcka nenakupovali v bezobaláči), půl pytle tetrapaků (mléko, no…), cca ⅖ pytle na směsný odpad, krabici skleniček (část jsem si odvezla domů na marmelády) a igelitku plechovek. Papír jsme průběžně používali na zatápění v kamnech.

Co bezodpadového jsme na letošním táboře dělali?

Nakupovali jsme zeleninu a ovoce do pytlíku ze záclon a do krabic přímo z obchodu.

Většinu suchých potravin jsme nakoupili bezobalově.

U zbytku potravin jsme preferovali velká balení a papírové, skleněné či kovové obaly před obaly z plastů a kombinovanými obaly.

Vařili jsme sypané bylinkové čaje a nesladili jsme je (sonnentorovské – jejich obaly jsou rozložitelné).

Přivezli jsme si mocca konvičku a skvělou kávu koupenou do vlastního obalu.

(Téměř) jsme nevyhazovali jídlo. Máme pravidlo: „co si nechám naložit do ešusu, to taky sním“ a snažíme se vařit maximálně na míru.

Vyhýbali jsme se polotovarům (zvládneme si bez nich uvařit knedlíky, halušky i tvarohové noky) a co to šlo i palmovému oleji.

Omezili jsme počet jídel s masem (za celý čtrnáctidenní tábor jsme měli 6 obědů s masem, třikrát na svačinu šunku nebo paštiku a čtyři večeře s uzeninou k haluškám, hrachovce, špekáčky atp.). Část masa jsme nakoupili do vlastních obalů.

Snažili jsme se používat sáčky od chleba opakovaně. (Z hlediska nároků na hygienu jsme v našich podmínkách vyhodnotili nakupování chleba do obyčejných mikrotenových sáčků jako nejvíce bezodpadovou variantu.)

Nemáme na táboře sladkosti (kromě pár velkých balení sušenek na výlety). A množství sladkostí jsme omezili i mezi vedoucími na večerních poradách – nahradili jsme je nakrájenými jablky, melouny a dalším ovocem.

Třídili jsme plast, tetrapaky, sklo, papír a kovy.

Myli jsme nádobí biologicky odbouratelným stáčeným mycím prostředkem.

Prali jsme mýdlem s jelenem v papírové krabičce a v papíru jsme koupili i obyčejná mýdla na ruce.

Na táborový program jsme používali převážně materiál, který jsme už měli k dispozici, přírodniny a odpadní materiál (například terče na lukostřelbu jsme vyrobili z použitých kartonů).

Stále chceme, aby si kluci z tábora odvezli především zážitky, vzpomínky, zkušenosti a přátelství, ne věci.

Co do příště ještě můžeme zavést?

Konečně místo hubek na nádobí používat lufu.

Poprosit děcka, ať si nevozí obyčejné sprcháče a šampóny a nahradí je (ideálně bezobalovým) mýdlem a šampukem. (Někteří to naštěstí už dělají.)

Bambusové (nebo jiné rozložitelné) kartáčky pro všechny!

Mléčné výrobky – částečně v jídelníčku nahradit a najít nějaká „lepší“ balení.

Motivovat účastníky chill grill kempu, ať taky jedou bezodpadově :-).

Když to porovnám s podobným seznamem z minulého tábora, zase se nám podařilo pár položek (například bezobalové nakupování a třídění kovů) posunout do toho horního „bezodpadového“ seznamu. Tak to má být – postupně se učit, zlepšovat, držet se toho, co se osvědčilo, a nevzdávat to, když se něco nepodaří. A to platí, ať už se nám nepodaří dívat se na hvězdné nebe místo na svítící obrazovku nebo nakoupit ukázkově bezobalově.

[steveliz]

Mydy Rabycad v roztančeném Lucerna Tune Baru pokřtili svůj první živák

Mydy Rabycad v roztančeném Lucerna Tune Baru pokřtili svůj první živák

Přesně rok po křtu poslední desky “M.Y.D.Y.” se fanoušci nadcházející modly (jestli už jí nejsou teď) jménem Mydy Rabycad sešli, aby krom tančení pokřtili záznam z letošních Colours of Ostrava. A stejně jako vloni si jako svého hosta skupina pozvala spřízněné… Read More

[sovadnik-blog]

Vůně nové knihy. Fialové ruce od borůvek. Smích. Laskavá slova babičky. Mé falešné brnkání na kytaru a ještě falešnější zpěv ve sprše. Vylezlé letní pihy na ramenou. Křupající sníh. Tiché opakování si baletních kroků. Horký štrůdl. Jak se celý svět točí, když jsem ráda. Horká čokoláda zahřívající ruce. Vůně pomerančové pěny do koupele. Dot��kání se studených kláves při hraní na klavír. Vtipný smích. Chuť dobré kávy. Puntíkované oblečení. Zvuk deště dopadajícího na střechu. Vrnění koček. Bílé víno. Čokoládové muffiny vonící bytem. Šaty. Starý nábytek. Knihy o dinosaurech. To jak se celý svět zastaví, když mám ráda. Ranní běhání s panem Maxem. Lesní jahody. Báseň přilepená v tramvaji. Teplé paprsky slunce dopadající na tvář při lyžování. Bosé tančení v trávě. Rozfoukané pampelišky. Svařené víno na vánočních trzích. Lezení po stromech. Taška pihovatých banánů. Dívání se na filmy spolu. Kokosový krém na tělo. Noční obloha plná hvězd. Konverzace o vesmíru. Čerstvě posekaná tráva ve vzduchu. Plavání v řece při úplňku. Probouzení se kravskými zvony na vrcholku Alp. Vůně pokožky. Hořící svíčky. Malé nepatrnosti plné štěstí, které člověk denně přehlídne. Malé věci, kterou jsou tady, ale nikdo o nic vlastně ani neví. 

Když jsem se kamarádky zeptala, kam kráčí, říkala, že ke štěstí. 

Lidem nedochází přítomnost těch nejobyčejnějších věcí, věcí tak prostých, až se stávají neviditelnými a věcí tak přeplněných okamžiky štěstí. 

Stává se to i mi, ale snažím se si to uvědomovat, najít si hezké věci každý den. A proto píšu tenhle blog, věc, cosi. Chci vám ukázat štěstí. 

Protože i maličkosti a hlouposti nás udělají šťastnými a o tom to je. Je to o tom jak je tenhle svět krásný. 

Od dnešního dne, do tohoto dne příštího roku, Vás tu bude čekat jedna maličkost. Jedno štěstí. Jeden úsměv. 

[twogentlemen]

Jdete si takhle po rušné ulici ve městě a náhle potkáte dobře oblečeného muže. Zřejmě si hned o něm řeknete „to je ale gentleman“ nebo  „elegán jak má být“. Co je ale hlavním důvodem této reakce? Základem je dobře padnoucí sako, kalhoty a košile. A právě o košilích si dnes popovídáme. 

Konfekce vs Na míru

Je lepší konfekce, nebo šití na míru? Obojí má své plusy a mínusy, záleží co od jednotlivých kousků oblečení očekáváte.

Konfekce

Konfekční košile jsou k v klasickém obchodním centru dostání téměř na každém kroku  Člověk si tak může vybrat z celé řady pestrobarevných a vzorovaných. Když si ale z takové masy košili vyberete, můžete narazit na několik problémů.

Přijdete si takhle ke stojanu a sáhnete po košili, která se vám líbí. Najednou ale zjistíte, že nemají vaší velikost, proto přejdete k jinému. A ejhle, tahle košile je pěkná a mají vaší velikost, jo jenomže na ramenou vám to nesedí, manžety jsou moc dlouhé či krátké nebo vás límec škrtí u krku. S těmito problémy se potýká téměř každý muž, jenž si jde koupit novou košili do obchodu. A pak se divíme, že nakupování nemáme v oblibě.

Konfekční košile samozřejmě mají i své světlé stránky, zejména v ceně. Ta je většinou (až na vybrané butiky) nižší než u košil na míru. Někdy můžete pořídit i dvě (a více) košil konfekčních za cenu jedné na míru. Když si najdete tu správnou, která vám nejen padne do oka, ale bude sedět i na vašem těle, máte vyhráno. U konfekčních košilí bych doporučil dívat se nejdříve na materiál a poté až na cenu. Jak uvidíte na etiketě umělé látky, hned ji vraťte zpět tam, kde byla. V přírodních látkách se budete cítit o mnohem lépe.

Na míru

Košile na míru mají už jistou tradici zahrnující noblesnost a lepší prožitek z její koupě. Přijdete si do krejčovství či panského obchodu, kde vás mile přivítá pan krejčí. Na to vás uvede před zrcadlo a měření může začít. Krejčí pomocí svého metru měří obvod krku, hrudníku a pasu. Dále délku ramen, zad i celé ruky od ramenního kloubu po zápěstí a nakonec se uchýlí k šířce zad.

Díky tomuto procesu bude košile sedět jako ulitá, jen si člověk musí dát pozor na přílišné výkyvy své váhy. To může zapůsobit, že v případě ztloustnutí bude košile na těle pnout a bude nepříjemná a při snížení váhy bude vypadat jako noční oversized košilka.

Po změření vám dá krejčí vybrat ze vzorníku látku a popřípadě vzor, ze které bude košile ušita. Tím ale nekončíme, vybírat si dále budete z jednotlivých prvků od límečku přes obšití až po monogram.

Většina košil na míru se šije pomocí metody MTM (made to measure), což může trvat 4 týdny. Samozřejmě se můžete i setkat s bespoke košilí, vždy však s výrazně vyšší cenou.

Ceny košil na míru se pohybují od 2 000,- a výš.

Konfekce Na míru Nižší cena Dokonale padne Okamžitá koupě Velmi kvalitní Možné výkyvy tělesné váhy Možnost výběru detailů Nemusí dokonale sedět Doba ušití až 4 týdny Ve většině případů nejsou moc kvalitní Vyšší cena Předem daný vzhled Omezené výkyvy tělesné váhy

Co si vše můžete vybrat u košile na míru?

Jak jsem napsal výše, poté co vás krejčí změří, přichází na řadu vybírání jednotlivých důležitých prvků u vaší budoucí košile. Rozhodně se nebojte říci, že se vůbec nevyznáte a nevíte co zvolit. Krejčí jsou odborníci na svém místě, takže vám vždy dobře poradí.

Látka a vzor

V prvé řadě se vybírá látka se vzorem. Jestli je to vaše první košile na míru, volte raději jednoduché látky v bílé barvě nebo světlo modré bez vzoru. Samozřejmě si vyberte látku, která vám bude příjemná na omak. Jak je látka jemná vám ukazuje číslo zhruba od 80’s do 240’s. Pochopitelně čím vyšší číslo, tím je látka jemnější, ale také náchylnější k poškození.

Kdybyste chtěli čirou náhodou zavítat do tajemství vzorů, nejdříve uchýlil k proužku nebo ke káru. Kárované vzory jsou vhodnější pro sportovní typy lidí. Vzory jako pepito, rybí kost, kohoutí stopu aj. bych volil po poradě s krejčím. Nemusí každému slušet.

Límeček a manžety

Límečků je tolik, že je na prstech rukou nespočítáte. Můžeme se setkat s klasickým límečkem, club collar (klubový), wide spread, button-down (americký typ) atd. Límeček může opticky rozšířit vaše ramena nebo je zúžit. Také z vás může udělat tlustšího člověka, než doopravdy jste. Pokud máte kulatější typ obličeje, vyberte límeček špičatý.

Dopředu byste také měli zvážit, jaký typ uzlů kravaty do košile bude vázat. Do některých límečků se kravata moc nehodí, jedná se hlavně o club collar límeček a button-down (tam se dokonce kravaty nenosí vůbec).

Manžet už tolik druhů není, ale i přesto je důležité jim věnovat pozornost. Manžety se bud dělají na jeden či dva knoflíky nebo na francouzský (na manžetový knoflík). Samozřejmě existuje manžeta uzpůsobená jak na klasický knoflík tak i na manžetový zároveň, ale budí to dojem nerozhodnosti jejího nositele.

Monogram

K monogramu snad nemusím ani nic dodávat. Snad jen, že je to jakási naše osobitá značka, jež si necháme vyšít na naší košili, kde se nám zachce. Někdo si dává iniciály svého jména a někdo třeba svá šťastná čísla.

Monogramy se obvykle šijí buď na rukávy či na hruď. Tam je také doporučujeme nechat našít. Košili si však tvoříte sami a klidně si monogram můžete nechat našít i na límeček, je to na vás.

Košile od Gentleportu

Košile na míru začal nově šít i Gentleport. Právě ti nám nabídli, jestli bychom si nechtěli u nich nechat nějaké košile ušít a celý zážitek pak popsat čtenářům. Této nabídky jsme se s radostí chopili a všichni tři jsme si nechali ušít nové košile.

Košile podle Davida

Než jsem jel na měření, košili jsem si naskicoval. Chtěl jsem něco osobitého a zároveň elegantního, co by se hodilo k ostatním kouskům mého šatníku. Jelikož jsem studentem vysoké školy, řekl jsem si, že požaduji od košile poloformální až ležérnější vzhled, spíše než formální. Usmyslel jsem si, že košile bude s club collar límečkem a klasickými manžetami na jeden knoflík.

V Gentleportu mě uvítal jeho jeden z majitelů a uvedl mě do zkušební místnosti. Posadil se se mnou ke stolu, chvíli jsme si příjemně popovídali a poté se uchýlili k měření. Posléze jsme si sedli k velkému vzorníku. Nejdříve jsme začali u látky a vzoru. Já si vybral látku Savoy 120’s s tenkým vzorem Herringbone, též zvaný rybí kost. Látka byla na omak velmi jemná a hlavně příjemná.

Konečně přišla řada na detaily, kterých bylo mnoho. Mě zajímalo jediné, zdali si budu moct navolit to, co jsem si předem předkreslil. Club collar límeček měli vystavený vedle dalších, ale upřímně jsem se byl na vážkách s límečkem button down. Zvolil jsem nakonec bílý club collar límeček vyšší tvrdosti, aby držel tvar. Manžety jsem zvolil klasické bílé, na knoflík. V neposlední řadě jsem si vybral monogram mých iniciál DJ (David Janák), který jsem si nechal vyšit na spodek manžety. Knoflíky jsem si samozřejmě vybral perleťové.

Majitel si vše podrobně zapsal a radši se mě opět na vše zeptal, zdali to sedí. Naše jízda skončila podáním ruky a já se mohl těšit na brzké ušité mé košile na míru.

Ani ne za tři týdny mi zavolali, že je už košile hotová. Měl jsem trochu obavy, jak bude vypadat, jelikož jsem zvolil mírně extravagantní prvky, ale nakonec jsem byl nadmíru spokojený. Košile pěkně čekala na mě na stole. Při jejím pohlazení byla krásně jemná a splnila vše, co jsem od ní očekával. Je elegantní, dobře zpracovaná, příjemná na tělo a knoflíky jsou kvalitní i dobře přišité. Za mě košili na míru od Gentleportu jen doporučit.

Košile podle Lukáše

Co se mé košile týče, tak já jsem do obchodu šel bez představy o své budoucí košili. Rozhodoval jsem se až na místě. Avšak jednou věci jsem si byl jistý, a to, že chci košili spíše formálnějšího směru. Proto jsem také volil látku, která je spíše těžší, aby se mi tolik nemačkala. Vybral jsem si nakonec světle modrou látku Aron s jemným vzorem a gramáží 121 g/m. Abych rozboural stereotyp jednobarevné košile, tak jsem k modré zvolil bílou látku obdobné gramáže na manžety a klasický límeček.

Na pravý rukáv jsem následně umístil monogram LR, abych vyvážil obě ruce (tj. na levé ruce nosím hodinky, tak aby na pravé bylo taky něco :) ). Přemýšlel jsem, zda-li nezvolím košili s manžetovými knoflíčky, avšak zde stereotyp vyhrál a nakonec jsem zvolil klasické, bílé knoflíčky.

Co se týče kvality košile, tak s tou jsem nadmíru spokojený. Na plesech při tančení se v ní nepotím, a zároveň je velice příjemná na nošení.

Košile podle Adama

Jednoduchých a formálních košilí už mám plnou skříň, co takhle zkusit něco extravagantnějšího? Něco na večírky. Něco na vernisáže k sklence vína či šampusu. Zkrátka něco, v čem se budu moct lehce pávit a být všem na očích.

Už před měřením jsem měl poměrně jasno, jak by košile měla vypadat. Bílá barva, jednoduchý a nenápadný floristický vzorek, špičatý límec, modré prvky, francouzská manžeta a monogram. Nejdříve přišla řada na měření a výběr střihu. Zvolil jsem střih slim fit. Když jsme usedli k vzorníku, byl jsem natěšený, z čeho budu vybírat. Velmi mě potěšilo, že vysněný floristický vzorek v nabídce byl (Harley 105’s) a tak jsem neváhal a vybral si jej. Látka je lehká, tenká, tedy ideální na večírky. (A to ideálně v Lucerně, protože všichni víme, jak to v Lucerně je s klimatizací). Košili jsem podle plánu doplnil modrým obšitím, modrým vnitřním límečkem, knoflíčky a monogramem A.Š. Samozřejmě s tečkami mezi písmeny, aby to nevypadalo, že mám na sobě reklamní košili města Aš.

Jednou jsem zaváhal, jestli celý plán nepředělat a nechat si ušít košili s frakovým límcem à la Mr Selfridge. Pak jsem se ale naštěstí objevil nohama zpět na zemi, uvědomil si, že téměř nevyužiji ani smoking, natožpak frak či žaket, a vrátil se k původnímu plánu na “večírkovou košili”.

Uběhly dva týdny a košile byla hotová. Blesková rychlost. A košile vypadá skvěle. Velkou radost mi dělá právě vzorek, který se líbí i mému okolí. Jediným malým, nevýznamným mínusem je střih. Ten je ve výsledku sice o něco volnější, než jsem očekával, stále však velmi dobře sedí. Ve výsledku tak mohu košile od Gentleportu rozhodně doporučit :-)

Košile můžete zakoupit u Gentleportu za cenu 2 190 Kč zde.

Košile na míru Jdete si takhle po rušné ulici ve městě a náhle potkáte dobře oblečeného muže. Zřejmě si hned o něm řeknete „to je ale gentleman“ nebo  „elegán jak má být“.

[kocourmokroocko]

Byl jsem ve sprše a nechal svojí pyruru, ať na poličce nad umyvadlem juchá u zrcadla. Nejdřív se hrozně moc snažila sama sebe nabalit na zpěv a usilovný tančení. Když to nefungovalo, zkusila svůj odraz ohromit zdominováním tuby na zubní pastu. Když ani to nepomohlo, rozhodla se, že na tohodle alfa-samce a jejího srdce šampióna je třeba silnějšího kalibru, a jebnula po něm mým stříbrným prstenem.

"Vdavky, kreténe", divadelní představení beze slov, 2021.