#stín

[onaras-oficialni]

Den 27 - Princezna

Ulicí se rozléhaly rány kladivem, jak královští strážní přitloukali na dřevěnou stěnu hostince jakýsi kus papíru. Chlapec je sledoval ze stínů. Zatím se mu nepodařilo zahlédnout, co je na papíru napsáno. Strážní se sice obrátili k odchodu, ale výhled mu okamžitě zakryl dav kolemjdoucích. Z jejich vzrušených hlasů se mu podařilo zachytit jen překvapená zvolání bez hlubšího významu.

Chlapec měl jméno, ale snažil se je zapomenout. Chtěl-li, aby jej Ulon přijal do svých služeb, musel se ho vzdát.

Dav trochu prořídl, takže se chlapec odvážil přiblížit k plakátu. Hleděla z něj podobizna dívky, zhruba v chlapcově věku. Text pod obrázkem prozrazoval, že se jedná o princeznu Sylvii, která se před týdnem vydala na návštěvu příbuzných na severu v doprovodu svého vychovatele sira Pastaera, ale ani jeden z nich nedorazil do cíle. Také sliboval odměnu tomu, kdo pomůže koruně při jejím nalezení.

Chlapec ustoupil zpět do stínu a ponořil se do labyrintu uliček. Katovskou brankou proklouzl za hradby, pak přes louku, kolem hřbitovního vrchu a do starého mauzolea se stočeným hadem nade dveřmi. Tam ho úzké schodiště zavedlo do spoře osvětlené podzemní svatyně. Velekněz Had už na něj čekal.

"Jaké novinky mi dnes přinášíš?" zeptal se příchozího chlapce.

"Zmizela princezna Sylvie. Královna slíbila odměnu tomu, kdo ji pomůže najít," zašeptal chlapec. Co jej Had přijal pod svou ochranu, používal svůj hlas čím dál méně. Zvláště ve svatyni se mu nechtělo narušovat její posvátné ticho. "Myslíte, pane, že je ještě naživu?" zeptal se.

Kněz se zahleděl do prázdna. "Cokoliv se s ní stalo, je nyní v rukou bohů. Co se má stát, stane se." Pak mu ale rysy změkly. "Trápí tě její osud?"

"Mám o ni obavy. Lidé říkají, že ji asi někdo unesl," odpověděl chlapec.

"Možná..." připustil Had, "Možná je mrtvá. A možná se ztratila ze své vůle. My se můžeme jen dohadovat."

*

"Dnes popravili sira Pastaera," hlásil chlapec o pár týdnů později, "Ještě před špalkem mu nabízeli milost, pokud prozradí, kde drží princeznu, nebo kam uložil její tělo, ale on mlčel."

"Tak umírají lidé s pevnou vírou, že dělají správnou věc," pokýval kněz hlavou.

"Takže ji už nikdy nenajdeme? Teď když je mrtvý?" zeptal se chlapec.

"A myslíš, že ona sama chce, aby ji někdo našel?" odpověděl mu Had otázkou.

"Takže vy si nemyslíte, že to byl únos?"

"Vím, že nevěřím tomu, co tvrdí královna. Stíny mi šeptají, že Sylvia nebyla tou milovanou dcerou, za kterou ji teď vydávají. A také, že králova smrt nebyla tak náhodná, jak vypadá. Jestli zmizela ze své vůle, pak pro to nejspíš měla dobrý důvod."

*

Roky běžely. Chlapec se stal mladíkem. Na veleknězovu radu se přidal ke skupině psanců z Blátěného dvora, aby se snáze dostal k novinkám. Do tváře se mu vepsaly první jizvy.

Portrét princezny nestárl, jen papír léty zežloutl. Občas se vynořily čerstvé letáky, snad aby královna ukázala, že jí na její nevlastní dceři pořád ještě záleží, ale podobizna zůstávala neměnná.

Myšlenka na její nalezení mladíka stále ještě neopustila. Pravidelně se mu vracely představy, co když jednoho dne vyslechne ten správný rozhovor, který ho dovede na stopu té dívky - teď už vlastně mladé ženy. Pak by ji našel a pak - co vlastně? Vydal by ji královně? Pomohl by jí znovu zmizet? Pokusil by se dosadit ji na trůn? Doufal, že pokud na ni kdy narazí, Ulon mu vyjeví, co dělat.

*

"Blátěný král dává unášet lidi a prodává je do otroctví. Hlavně ženy a děti," šeptal mladík veleknězi, "mám plán, jak to zastavit."

"Poslouchám," pokývl kněz.

"Podle nepsaných pravidel pokud chce krále někdo nahradit, musí ho napřed zabít. Už je zpohodlnělý, špatný bojovník. Nebude tak těžké počkat, až bude sám."

"Takže ho chceš zabít a převzít jeho místo? Troufalý plán... ale pamatuj, tvé činy musí vést Ulonova ruka. Je tohle jen tvé přání, nebo i jeho vůle?"

Věděl, že tahle otázka přijde. "Vím, že je správné zakročit. A vím, že mám sílu to udělat. Nijak netoužím po moci. Ulon ať vede mé kroky a nechá mě zemřít, jestliže jsem se zmýlil."

Had se usmál. "Toto je tvá poslední zkouška. Pokud sis jeho vůli vyložil správně, pak jsi připraven vysloužit si nové jméno a vstoupit do jeho služeb. Uspěj a budeš zasvěcen jako Ulonův služebník. Selži a zemřeš."

*

Po Stínově paži se vinulo tetování v podobě hada a na první pohled každému oznamovalo, komu jeho nositel slouží. V Blátěném dvoře mu to rychle vysloužilo úctu. Zatímco předchozí král na své poddané křičel, jemu stačilo jen zašeptat.

Vliv Blátěného krále sahal mnohem dál než jen uvnitř hradeb. Po celém Alauronu se rozkládaly podniky, které mu říkaly 'pane'. A spolu s penězi z nich proudily i informace.

"V Jarnu se objevila skupina dobrodruhů," hlásil mu právě jeden z jeho pohunků, "jméno jsem nezachtil, ale byli čtyři. Poloorkyně se sekerou, Omařina kněžka, kráska s harfou a rytíř od Svatý noci."

"Svatá noc? To je ten klášter při hranicích?" zeptal se Stín.

"Jo, to jsou voni, modrý pláště... Tendle mi teda přišel nějak divnej, ani v hospodě si nesundal helmu. Vlatně to klidně mohla bejt taky ženská, v tý zbroji jeden neví... Jo, a Švéda říkal, že ho viděl strhnout plakát, ten s princeznou."

Stínova tvář neprozrazovala jedinou emoci, ale chlapec v jeho nitru zajásal. Po tolika letech se dočkal.

Ztracená princezna Sylvia se znovu našla.

[hvezdarensti]

Bratře, tys měl být Jednoduchá Postava, nemůžete být všichni filosofové, co umí psychoanalyzovat s přesností na milimetry už ve třinácti letech, drž se prosím sc��náře (už jsem prohrála)

[czgif]

The Shadow over Prague (Pérák: Stín nad Prahou) 2016, dir. Marek Berger IMDB - YT

[beadculture]

Psychologie v gotických symbolech a rituálech

🦇Proč nás fascinuje temnota? Gotická subkultura se od svého počátku zabývá hlubokými otázkami o životě, smrti a lidské existenci. Prostřednictvím symbolů, rituálů a archetypálních obrazů otevírá brány do našeho podvědomí. Dává prostor emocím a myšlenkám, které jsou v běžném životě často potlačovány. Každý symbol v gotické kultuře nese vrstvy významů – od osobní introspekce po univerzální pravdy…

[mrripplefluff]

A queen pining over her husband and her unreciprocated love towards him

Shadow of Cathedrals, there are literally no words that can describe the heaven for the ears that song is

Czech music class at elementary featured such iconic songs, such as:

a guy saving a broken angel from the ruins of a church, helping them rise again

the cryptid at Moravia’s bog

a guy being hanged for drunkenly getting into fights

a madman’s lullaby

a man wanting to kill his goat

a guy who killed two men and committed suicide after burying them

three lemons surviving a boat crash

the US’ civil war and about the nonsense of warfare

a wildfire

a horse falling in love

the existential crisis of growing up and the never ending flow of time

[karolinastast]

dění z Hrušova od zimy do léta

Horko takový, že se člověku zdá, že vydýchal snad poslední doušek vzduchu a plíce se mu marně lepí k sobě, ani stín nám neulevuje, vedro jakoby lapené pod těmi mohutnými korunami sálá snad i zespodu.

Přesto jsme přeborníci v kradení třešní, brodění se po pás kopřivami se bravurně vyhýbáme, a ani po třetí naplněné tašce, se naše radost z tempa nevytrácí.

alej

[astonautilia]

Možná mi tady něco chybí, psala jsem to z hlavy, ale tady je

Můj zpěvník pro kohokoliv, kdo má zájem:

Anděl

Slavíci z Madridu

Tři kříže

Buráky

Batalion

Válka růží

Čarodějnice z Amesbury

Omnia vincit amor

Tubadúr

Always look on the bright side of life

Vodácká holka

Franta a pádlo

Vodácká odborná

Jdem zpátky do lesů

Rána v trávě

Bláznova ukolébavka

Here comes the sun

San Francisco

Morituri te salutant

Frankie (/Franky) dlouhán

Bratříčku, zavírej vrátka

Veď mě dál, cesto má

Červená řeka

Jó, třešně zrály

Mám malý stan

Ráda se miluje

Proměny

Podvod

Povídej

Stín katedrál

Snad jsem to zavinil já

Dej mi víc své lásky

Já budu chodit po špičkách

Jasná zpráva

Severní vítr

Všichni jsou už v Mexiku

Řekni, kde ty kytky jsou

Hlídač krav

Kometa

Tisíc mil

Bedna od whisky

Niagara

Hrobař

Šípková Růženka

Růže z Texasu

Kapitáne, kam s tou lodí

Dům u vycházejícího slunce

Okoř

Rodné údolí

Elektrický valčík

Riptide

David a Goliáš

Babička Mary

Leaving on a jet plane

Až mi bude dvacet let

kompletní album Proč bychom se netopili (hop trop)

[takovanormalnielie]

6.5.2024

Samozřejmě, že jsem se oholila moc brzo po laseru a kůži pod nosem mám úplně sedřenou. Ten týden po laseru je příšernej. Špatne se to holí. Jde to dolů i s kůží a stín po holení je dvojnásobnej. Celý je to pěkně otravnej maraton. Změny jsou tak drobný a postupný, že to sama vnímám, jen když se ohlídnu zpět. Dejte mi někdo tlačítko pro instantní tranzici. Vymačkala bych z něj duši.

[ryuki-blogs]

Ja, na nightcore vlne: Urobil niekto niekedy nightcore Stín Katedrál?

YouTube: Nemaj strach, dieťa

[vrabec-v-hrsti]

co kradu za bílého dne by lakomec daroval a zloděj nevzal.

staré zátky bílé vlasy okousané nehty vrásky dlouhý povzdech shnilé padanky čáru života polojasno díru ve švech přišláplý jazyk nakopnutý palec cucflek papírek s nákupem z minulého týdne znuděné ticho zdvižené koutky zkrabacené čelo otisk rtěnky na skleničce průvan stín antény tázavý pohled zapomenutou pointu grafitti na záchodě hromádku vajglů prach —

co kradu za bílého dne by lakomec daroval a zloděj nevzal

(ale holubi si z toho ve snech staví hnízda).

— Období hnízdění ve velkoměstě, 2024

[goodbuttaken]

Jak jsem opustil Evropu

(něco jako cestopis o mé první random cestě mimo mateřský kontinent; zážitky a možná i inspirace; part 1/jak to vyjde)

Bylo 12. října těsně před půlnocí, když jsem poslal 1994 korun na účet Kiwi.com. A něco po půlnoci, kdy ode mě 2413 korun získalo Airbnb. Jsem ten typ člověka, co je často ve stresu z naprostých pitomostí, ale zároveň potřebuje překračovat svůj stín. Výše popsané transakce (ano, je moje pýcha, jak výhodné) znamenaly, že koncem roku splním jedno své novoroční předsevzetí: konečně, na týden, opustím Evropu.

A pak - jsem prostě nedělal nic. Měl jsem ambici naučit se aspoň něco málo francouzštiny či arabštiny, dvou dominantních jazyků mé destinace, města Tangier. Z 90 procent zůstala, jak překvapivě, nenaplněna. Jinak bylo naprosté minimum přípravy, s naprostým minimem zjištěných informací, záměrné. Syrovost zkušenosti. Jsem tím trochu posedlý. V ruce iPhone 5 vybíjející se rychlostí blesku a v něm obyčejná česká simka. Minuta hovoru s ní v Maroku stojí 70 korun a MB dat 360. Tím se ale nemusíte trápit, když se vám hned po příletu vybije a ztratíte kabel k powerbance. Ano, taková byla moje blízká budoucnost, zatímco jsem po pár nocích se třemi, čtyřmi hodinami spánku a zcela bez spánku o poslední noci před brzkým ranním odletem směr Charleroi (eufemismus praví: Brusel) házel na záda poloprázdný obal od spacáku, mé jediné zavazadlo. Ještě pár hodin zpět jsem si reálně říkal, že ani neodletím. Z předchozího pádu na kole jsem se sice zotavil právě včas, aby kolena vydržela potřebnou dobu ohnutá, teď však vše nasvědčovalo chřipce. Asi to byla jen cestovní horečka. V mikině jsem musel na zasněženou Prahu působit naopak jako otužilec. Co spolucestující neviděli, byla záplava vrstev veškerého potřebného oblečení pod ní. Letěl jsem poprvé, ale v tomhle si počínal jako rutinér.

Jsou nicméně věci, co si na netu nepřečtete. Třeba kam se jít odbavit. Příliš banální? Check-in jsem měl vyřízený online, ale přesto jen stál, snažil se vygooglit řešení zapeklitého problému - a nakonec se po pěti minutách dočkal lidí odbavujících se na týž let offline a vydal se prostě za nimi. Pokud si myslíte, že awkward introverti nemají právo na zážitky, mýlíte se. Máme jich z každé cesty dvojnásob.

Jinak šlo odbavení hladce. Ten zvláštní pocit v žaludku, když poprvé zažijete vzlet - byť potmě a z pozice uprostřed řady. Zanedlouho mě vítá Charleroi a to nejprůměrnější low-costové letišťátko, jaké bych si dokázal představit. Čas celkem uteče a už mířím k finálnímu odletu. U automatu na nápoje před nekonečným hadem fronty se mě jeden (asi) Tangieřan ptá, jak s ním zacházet. Anglicky mu z francouzsky psaného návodu dovozuju, jak na to. Ačkoli umí francouzsky. Strange. I ve druhém letadle coby skrblík sedím veprostřed a další dva Tangieřany oblažuju tím, jak do nich již značně ospalý střídavě narážím hlavou, zatímco mě ten výřečnější zarputile přesvědčuje, že s hlavou na stolku je to pohodlnější. Pro něj určitě. Let má každopádně zpoždění a je už i na středomořské poměry dost pozdě, když konečně opouštím letiště. Musím si pospíšit, abych kousek od něj v čase, který pro to bůh určil, ztratil zmiňovaný nabíjecí kabel klinkajícího mobilu.

(pokračování příště)

[leomistic]

Apollinaire- Stín mé lásky

[myzetauniverse]

Na téma 17. z Comforteberu a “Usínání v náručí” Úskalí života zálesáka Zní to tak romanticky. Tak krásně. Projíždět panenskou přírodou, večer posedět s přáteli u ohně, milovat se s mým úžasným Vinnetouem v našich tajných jeskyních a zákoutích za zvuku zurčícího, křišťálově čistého potoka a šumotu zlaté trávy v prérii…ale vzácné chvíle mají s realitou pramálo společného. S realitou probuzení se brzo ráno, za svítání. Deka je navlhlá rosou a do kostí se vkrádá chladno. Přesto není zbytí - nasoukat se do holínek, deku sbalit a doufat, že během dne nezatuchne. Ohýnek bohužel přes noc vyhasl, a rozdělat nový nestojí za to, takže ráno bude bez kafe. Nedá se nic dělat. Rukama plnýma mozolů osedlat koně a vydat se na cestu, která docela snadno může být poslední už v dalším údolí. A taky ano, i když ne pro mne, ale pro jednoho ze zlatokopů, které doprovázím, bohužel chřestýš smrtící je. Jsem jediný, kdo má s sebou polní lopatku, a připravit mělký hrob mi už po letech zkušeností s tímhle neveselým úkolem netrvá dlouho. Zakrýt tělo kamením, odříkat modlitbu a jede se dál. Láska? Milování? Většinu času si s Vinnetouem chvíle rozkoše krademe potají pod dekou, zachumlaní vedle sebe, a jen nenápadně se hladíme a snažíme se vyvrcholit rychle. Dost často ani na to nemáme sílu a energii a jen padneme do spánku, protože nás čeká noční hlídka. Ať prší, nebo je dusno a vedro, hlídkovat se musí. Povětšinou to znamená chodit kolem dokola a nudit se. A děkovat za to, že se nic neděje. Protože když se něco stane, je to skoro vždycky malér. Úder do hlavy, spoutání rukou i nohou…člověk se nemůže ani poškrábat, když ho něco svědí, nemůže odmést mravence, co ho přišel obhlížet, a už po hodině začínají lana řezat a končetiny tuhnout k nevydržení. Ano, bolest a zranění jsou nevyhnutelnou součástí života. A není hezká a přitažlivá. Muset si nechat vytáhnout kulku, hluboko zarytou do nohy a usmívat se? Pshaw! Většinou se u toho bolestí počůráte. Nedělám si legraci. Rána hnisá, obvaz se na to lepí, a pohled na díru ve vašem těle, plnou něčeho, co vypadá jako pár dní starý pudink, který někdo jiný mačká a škrábe ven nožem, není nic pro slabou povahu. Něco jako stud rychle přestane existovat, s tím by nikdo daleko nedošel. Byl jsem svědkem tak brutálních věcí, že bych je s chutí zapomněl. Amputace nohy s gangrénou. Vyhřeznuté vnitřnosti. Podání pistole smrtelně raněnému, aby sám ukončil svou slzavou pouť až uzná za vhodné. Další kopání hrobu. Zkřehlými prsty z blizzardu brát do ruky pušku a zastřelit koně, a pak ocucávat několik dní jeho zmrzlé maso, nebo naopak usmažen žárem, s puchýři od spálenin pít kojotí krev, aby aspoň trochu svlažila hrdlo. Pozvracíte se z toho, zcela jistě, a zčásti natrávená krev je mazlavá, černá, a příšerně páchne. Ale jste naživu, aspoň zatím. Ano, zápach je všudypřítomný. Většinou zůstanete třeba i čtrnáct dní v jednom oděvu, na pálivém slunci, v pustině, kde zkrátka není jak a kde si oblečení vyprat. Celá kůže svědí. Neoholené vousy a přerostlé vlasy svědí taky. Nakonec se po indiánském způsobu umyjete pískem. Nebo naopak přejezd přes hory, kde už tři týdny prší. Bezútěšné kapky brzy člověka promočí na kost, nohy v holínkách jsou rozmočené jako vařená křížala, ale není kde je usušit. Zapomenutelná městečka a vesnice, co se podobají jako vejce vejci, špinavé saloony a hotely, kde vás v posteli žerou štěnice. Ale aspoň je tam konečně buď sucho, nebo stín. A pak návrat do civilizace. Kde vám tyhle strasti už za pár dní začnou chybět. Protože ta divočina a svoboda stojí za jednu každou z nich…

[prospercz]

Den 94

Je na padnutí. 40 stupňů ve stínu. Ale problém je v tom, že tu nikde žádný pořádný stín ani není. Všude kolem mě je sucho a vedro. Ale nevypadá to tu jako v poušti. Svým způsobem je to tu vážně hezké. Jen asi není úplně nejlepší nápad tady trekovat v tomhle počasí.

Jediné místo, kde se za celý den můžu před tím horkem na chvilku schovat, je Subway Cave. Jeskyně vytvořená zase vulkanickou činností. Vypadá opravdu jako nějaký vykopaný tunel na metro. Jen podlaha je celkem členitá a člověk si musí dávat pozor, kam šlape. Má celkem asi 300 metrů a uvnitř příjemných 12 stupňů.

Dorazím do vesničky Old Station. Moc lidí tu nebydlí, ale zase se táhne na 4 míle, typické pro Ameriku. Je takové vedro, že všechny obchody mají vyprodaný led. Nikde není k sehnání. Ne, že bych ho hledal, ale během mojí návštěvy obchodu musela prodavačka několik lidí odmítnout.

Svačina v podobě chlazeného piva, zmrzliny a chipsů jsou přesně to, co hiker potřebuje. Koupím i pár gumídkú. Zbytek jídla mi vystačí až do dalšího většího města za dva dny. Sedíme venku na zahrádce před obchodem a bavíme se pozorováním místních.

Další typická věc pro Američany je, že nevypínají motor od auta. Jdou na 10 minut do krámu a motor prostě nechají běžet. Taky jsme už dřív potkali policejní auto, které bylo nastartované před jejich budovou. Chodili jsme kolem něj celý den a pořád tam stálo. Asi aby bylo ready a zahřáté, až bude potřeba někde rychle zasáhnout. Je to ale na hlavu.

Z města už to máme jen asi 7 mil, ale v tom horku to není “jen”. Je to utrpení. Přijde mi, že se to celé změnilo v takové moje malé utrpení. Ale ne, pořád si to tu moc užívám. U kempu máme řeku, tak hned po příchodu do ní skočíme a hned je zase o trochu líp. Kdyby tu každý večer nebyli ti zatracení komáři, docela fajnově by se tu i večeřelo a nocovalo. Takhle musíme brzy zalézat do stanů a nemůžeme spát na kovboje.

[pohnutky]

Jsi stínem svých slov nebo tvá slova stínem tvým jenže ty mlčíš tak těžko tušit kam vrháš stín