#ale už jsem ho tak nazvala v sušených bylinkách takže jsem to zatím nechala

[onaras-oficialni]

Den 27 - Princezna

Ulicí se rozléhaly rány kladivem, jak královští strážní přitloukali na dřevěnou stěnu hostince jakýsi kus papíru. Chlapec je sledoval ze stínů. Zatím se mu nepodařilo zahlédnout, co je na papíru napsáno. Strážní se sice obrátili k odchodu, ale výhled mu okamžitě zakryl dav kolemjdoucích. Z jejich vzrušených hlasů se mu podařilo zachytit jen překvapená zvolání bez hlubšího významu.

Chlapec měl jméno, ale snažil se je zapomenout. Chtěl-li, aby jej Ulon přijal do svých služeb, musel se ho vzdát.

Dav trochu prořídl, takže se chlapec odvážil přiblížit k plakátu. Hleděla z něj podobizna dívky, zhruba v chlapcově věku. Text pod obrázkem prozrazoval, že se jedná o princeznu Sylvii, která se před týdnem vydala na návštěvu příbuzných na severu v doprovodu svého vychovatele sira Pastaera, ale ani jeden z nich nedorazil do cíle. Také sliboval odměnu tomu, kdo pomůže koruně při jejím nalezení.

Chlapec ustoupil zpět do stínu a ponořil se do labyrintu uliček. Katovskou brankou proklouzl za hradby, pak přes louku, kolem hřbitovního vrchu a do starého mauzolea se stočeným hadem nade dveřmi. Tam ho úzké schodiště zavedlo do spoře osvětlené podzemní svatyně. Velekněz Had už na něj čekal.

"Jaké novinky mi dnes přinášíš?" zeptal se příchozího chlapce.

"Zmizela princezna Sylvie. Královna slíbila odměnu tomu, kdo ji pomůže najít," zašeptal chlapec. Co jej Had přijal pod svou ochranu, používal svůj hlas čím dál méně. Zvláště ve svatyni se mu nechtělo narušovat její posvátné ticho. "Myslíte, pane, že je ještě naživu?" zeptal se.

Kněz se zahleděl do prázdna. "Cokoliv se s ní stalo, je nyní v rukou bohů. Co se má stát, stane se." Pak mu ale rysy změkly. "Trápí tě její osud?"

"Mám o ni obavy. Lidé říkají, že ji asi někdo unesl," odpověděl chlapec.

"Možná..." připustil Had, "Možná je mrtvá. A možná se ztratila ze své vůle. My se můžeme jen dohadovat."

*

"Dnes popravili sira Pastaera," hlásil chlapec o pár týdnů později, "Ještě před špalkem mu nabízeli milost, pokud prozradí, kde drží princeznu, nebo kam uložil její tělo, ale on mlčel."

"Tak umírají lidé s pevnou vírou, že dělají správnou věc," pokýval kněz hlavou.

"Takže ji už nikdy nenajdeme? Teď když je mrtvý?" zeptal se chlapec.

"A myslíš, že ona sama chce, aby ji někdo našel?" odpověděl mu Had otázkou.

"Takže vy si nemyslíte, že to byl únos?"

"Vím, že nevěřím tomu, co tvrdí královna. Stíny mi šeptají, že Sylvia nebyla tou milovanou dcerou, za kterou ji teď vydávají. A také, že králova smrt nebyla tak náhodná, jak vypadá. Jestli zmizela ze své vůle, pak pro to nejspíš měla dobrý důvod."

*

Roky běžely. Chlapec se stal mladíkem. Na veleknězovu radu se přidal ke skupině psanců z Blátěného dvora, aby se snáze dostal k novinkám. Do tváře se mu vepsaly první jizvy.

Portrét princezny nestárl, jen papír léty zežloutl. Občas se vynořily čerstvé letáky, snad aby královna ukázala, že jí na její nevlastní dceři pořád ještě záleží, ale podobizna zůstávala neměnná.

Myšlenka na její nalezení mladíka stále ještě neopustila. Pravidelně se mu vracely představy, co když jednoho dne vyslechne ten správný rozhovor, který ho dovede na stopu té dívky - teď už vlastně mladé ženy. Pak by ji našel a pak - co vlastně? Vydal by ji královně? Pomohl by jí znovu zmizet? Pokusil by se dosadit ji na trůn? Doufal, že pokud na ni kdy narazí, Ulon mu vyjeví, co dělat.

*

"Blátěný král dává unášet lidi a prodává je do otroctví. Hlavně ženy a děti," šeptal mladík veleknězi, "mám plán, jak to zastavit."

"Poslouchám," pokývl kněz.

"Podle nepsaných pravidel pokud chce krále někdo nahradit, musí ho napřed zabít. Už je zpohodlnělý, špatný bojovník. Nebude tak těžké počkat, až bude sám."

"Takže ho chceš zabít a převzít jeho místo? Troufalý plán... ale pamatuj, tvé činy musí vést Ulonova ruka. Je tohle jen tvé přání, nebo i jeho vůle?"

Věděl, že tahle otázka přijde. "Vím, že je správné zakročit. A vím, že mám sílu to udělat. Nijak netoužím po moci. Ulon ať vede mé kroky a nechá mě zemřít, jestliže jsem se zmýlil."

Had se usmál. "Toto je tvá poslední zkouška. Pokud sis jeho vůli vyložil správně, pak jsi připraven vysloužit si nové jméno a vstoupit do jeho služeb. Uspěj a budeš zasvěcen jako Ulonův služebník. Selži a zemřeš."

*

Po Stínově paži se vinulo tetování v podobě hada a na první pohled každému oznamovalo, komu jeho nositel slouží. V Blátěném dvoře mu to rychle vysloužilo úctu. Zatímco předchozí král na své poddané křičel, jemu stačilo jen zašeptat.

Vliv Blátěného krále sahal mnohem dál než jen uvnitř hradeb. Po celém Alauronu se rozkládaly podniky, které mu říkaly 'pane'. A spolu s penězi z nich proudily i informace.

"V Jarnu se objevila skupina dobrodruhů," hlásil mu právě jeden z jeho pohunků, "jméno jsem nezachtil, ale byli čtyři. Poloorkyně se sekerou, Omařina kněžka, kráska s harfou a rytíř od Svatý noci."

"Svatá noc? To je ten klášter při hranicích?" zeptal se Stín.

"Jo, to jsou voni, modrý pláště... Tendle mi teda přišel nějak divnej, ani v hospodě si nesundal helmu. Vlatně to klidně mohla bejt taky ženská, v tý zbroji jeden neví... Jo, a Švéda říkal, že ho viděl strhnout plakát, ten s princeznou."

Stínova tvář neprozrazovala jedinou emoci, ale chlapec v jeho nitru zajásal. Po tolika letech se dočkal.

Ztracená princezna Sylvia se znovu našla.