#psychedelii

[1-xbet]

Active now 📍☘️

First 3 peoples to order would have Xmas gift

[paskvilnet]

3 otázky - Massive Attack

Proč vám tahle deska trvala tak dlouho?

(odpovídá Robert Del Naja)

Když jsme dojeli turné k „Mezzanine“, dostali jsme se do bodu, kdy už to nešlo zrovna dopředu. Já, Daddy G a Mushroom jsme přestali fungovat jako parta kámošů. I myšlenkově jsme se dost rozrůznili. Po „Mezzanine“ to i hudebně bylo dost obtížné. Strávili jsme prakticky celý rok řešením toho rozpadu. Pak tu byla ještě jedna věc, za kterou nejspíš můžu já: přece jenom jsme se pokoušeli něco nahrát. Vznikla řada drobných smyček a hudebních nápadů, které měly blízko k retro-psychedelii. Vzali jsme to všechno pak do studia ke klukům z kapely Lupine Hell (dříve Spiritualised). Z toho následně vzešlo neuvěřitelných 120 hodin jammování. Pak jsme se tyhle kousky pokusili rozvést a cosi z nich stvořit. Skončilo to ale naprostým fiaskem. Trvalo nám další rok než jsme přišli na to, že je to průšvih. Protože ty kousky muziky samy o sobě byly úchvatné, ale dál se s nimi pracovat nedalo..

Co vás podnítilo k opětovnému nastartování projektu?

Když se to dostalo do bodu, že už to nešlo dál a bylo to naprosto evidentní, začali jsme o to ztrácet zájem a přemýšleli o jiných věcech. Říkal jsem si, že bych se mohl pustit třeba do nějaké filmové muziky. Přijít na jiné myšlenky a dělat chvilku něco jiného než Massive. Začal jsem postupně pracovat víc a víc s jinými lidmi. A celkem to šlo. Bylo to najednou o hodně zajímavější. Navíc si Grant (Daddy G) založil rodinu. Semlelo se to taky všechno dost najednou, takže bylo přirozené, že jsme se jeden druhému vzdálili. Upřímně řečeno, on měl na práci lepší věci. Odstartovat nový život, to je přeci úžasné, ne? No, myslím. že se to prostě tak mělo stát. Nás to s Neilem posléze tak nakoplo, že jsme zase začali makat na desce.

Jak se váš zvuk posunul od alba „Mezzanine“?

Myslím, že „Mezzanine“ znamenalo tak trochu cestu směrem co nejdál od „Protection“. Stejně tak jako „Protection“ prakticky znamenalo odpoutání se od zvuku „Blue Lines“. Každé naše další album se podle mne snažilo vzdálit od svého předchůdce. Myslím, že „Mezzanine“ bylo o snaze udělat album v živějším duchu. Album, kde by bylo víc kytar a ostřejší, hybnější bicí. Osobně jsme se sakra chtěl vzdálit od soulového feelingu, jemuž jsme propadli. Ne že by se mi nelíbil, ale považoval jsem ho spíš za součást minulosti. Já chtěl udělat něco tak trochu chladnějšího, protože jsem to v té době tak cítil. Tohle bylo koneckonců asi i tou nejzásadnější příčinou rozchodu s Mushroomem. On se mnou v tomhle punktu naprosto zásadně nesouhlasil. A musím sebekriticky přiznat, že přesto, že ty věci naživo dost fungovaly, musím s odstupem říct, že mi zvuk na „Mezzaninu“ nepřipadá až tak důležitý. Nebo lépe řečeno tak nabušený a energický. Možná právě proto je „100th Window“ víc o cestě zpět ke studiovým hrátkám.

Následoval “kousek, ale opravdu malý” ze skladby „Special Cases“, kterou jsme si už pouštěli.

Proč jste se na tomto albu rozhodli vyhnout samplům?

Bylo to uvědomělé rozhodnutí, protože jsme už utratili spoustu peněz za právníky. Proto už nechceme používat žádné samply, s výjimkou těch, které si uděláme sami. Začali jsme jako experimentální projekt a hodně věcí bylo spojeno s DJingem – celá ta idea samplování a smyček pochází z této kultury. Takže oproštění se od samplů znamenalo odtržení se od vlastní historie. Myslím, že to bylo důležité, protože jsme si tím už prošli. Už jsem si nedovedl představit, že bychom v tom měli pokračovat. Začali jsme s tím na „Blue Lines“ – brali jsme smyčky a beaty a jednoduché části skladeb a tvořili z nich nové skladby. Pak už to začal dělat kdekdo na světě – dělá se to dodnes a už mi to přijde nudné.

Jakým způsobem přiřazujete k písním zpěváka?

U tohoto alba je to trochu jiné, protože jisté tracky se svým způsobem určitým zpěvákům nabízejí a proto vědomě posunujeme tracky na jiná místa a lidi na jiné tracky a snažíme se je vést. Kupříkladu u Sinead byly písně, které jsme jí mohli přidělit a ona by je udělala překrásně, ale možná by pro ni byly až příliš snadné. Poté, co jsme udělali „What Your Soul Sings“, jsme podobný model nechtěli zopakovat třikrát nebo čtyřikrát. Chtěli jsme vyzkoušet různé věci. U Horace je zase těžké to, že jsme s ním udělali už tolik věcí – tohle je čtvrté album – nechtěli jsme dělat nic ve stejném stylu jako dřív. Chtěli jsme, aby Horace tentokrát lidé poslouchali tak, jako by ho slyšeli poprvé a nevěděli nic o jeho minulosti. Aby neříkali: „Tohle je zpěvák reggae, toho jsme slyšeli ve Studio One.“ Chtěli jsme udělat něco úplně nového.

Co pro tebe znamená být součástí Massive Attack?

Je složité popsat, co to znamená být v Massive Attack. Když si odpustím zvukovou stránku věci, tak si vzpomínám, že jako dítě jsem vždycky chtěl mít utajenou totožnost. Hrozně jsem žral komiksy a superhrdiny a brala mě představa, že budu moc shodit svoje šaty a mít pod nimi jiný kostým. A to, že jsem v Massive Attack mi trochu něčeho takového poskytuje, protože můžu dělat to, co dělám v normálním životě a pak… Chtěl jsem říct, že ze sebe něco shodím, ale já ze sebe nic neshazuju, kromě shazování sebe… Heleď, víš co, radši se na to vyprdneme!

[music-in-the-world]

Avant-funk

64) - to styl muzyczny, w którym artyści łączą funk z awangardową lub art rockową mentalnością. Jego rozkwit nastąpił pod koniec lat 70. wśród post-punkowych aktorów, którzy przyjęli czarne style tańca. Krytyk Simon Reynolds określił avant-funk jako "trudną muzykę taneczną" i rodzaj psychedelii, w której "zapomnienie miało być osiągnięte nie poprzez wzniesienie się ponad ciałem, raczej przez zanurzenie w fizycznym, samo-utratę przez animalizm". Frith opisała avant-funk jako zastosowanie rytmu progresywnego rocka zamiast melodii i harmonii. Niektóre motywy stylu z lat 70. i 80. zawierały "rytmy Eurodisco, syntezatory używane do generowania nieskazitelnych, higienicznych tekstur, ale trujące, hałaśliwe brudy, technika cut cutów Burroughsa zastosowana do znalezionego głosu". Wczesne akty, które zostały retrospektywnie opisane terminem to niemiecki krautrockowy zespół Can, amerykańscy funkowi artyści Sly Stone i George Clinton, oraz jazzowy trębacz Miles Davis. Według Reynoldsa, pionierska fala artystów awangardowych pojawiła się pod koniec lat 70., kiedy post-punkowi artyści (w tym Public Image Ltd, Liquid Liquid, James Chance, Cabaret Voltaire, Talking Heads, The Pop Group , DAF, A Certain Ratio i 23 Skidoo) obejmowały czarne style muzyki tanecznej, takie jak funk i disco. Reynolds zauważył zainteresowanie tych artystów kwestiami takimi jak alienacja, represja i technokracja zachodniej nowoczesności. Artyści późnej sceny z Nowego Jorku no wave również eksplorowali avant-funk, pod wpływem postaci takich jak Ornette Coleman. Późniejsze grupy, takie jak Skinny Puppy, Chakk, 400 Blows reprezentowały późniejsze fale stylu. W połowie lat 80. rozproszył się, a wielu jego praktyków stało się częścią pierwszej fali muzyki house w Wielkiej Brytanii. Avant-funk miał wpływ na producentów bębnów i basów lat 90., takich jak 4hero i A Guy Called Gerald.

[pcfuckyou]

Massimo Morsello to włoski faszystowski polityk i piosenkarz, oraz autor piosenek. Był główną postacią włoskiej faszystowskiej muzyki politycznej, wraz z Roberto Fiore, współzałożycielem włoskiego ruchu neofaszystowskiego Forza Nuova. Urodził się w Rzymie 10 listopada 1958 r. zmarł w Londynie 10 marca 2001 r. Massimo Morsello urodził się w rzymskiej rodzinie mieszczańskiej. Jego matka była Bułgarką i po komunistycznym przejęciu uciekła do Włoch. Opisał swojego ojca jako "głęboko antykomunistycznego" i wielbiciela filozofii społecznej faszyzmu. W 1975 roku, w wieku 16 lat, wstąpił do włoskiej, post-faszystowskiej partii Movimento Sociale Italiano. Został członkiem nieletniego stowarzyszenia politycznego Fronte della Gioventù i, chociaż nie uczęszczał do uniwersytetu, dołączył do FUAN, organizacji prawicowych studentów uniwersyteckich. FUAN był mniej zależny od polityki parlamentarnej niż inne organizacje, a pod koniec lat siedemdziesiątych był czymś w rodzaju cienkiej sieci włoskiej skrajnej prawicy. Podczas tak zwanego "Anni di Piombo" lub Lead Years angażował się w różne brutalne epizody i prawdopodobnie był członkiem neofaszystowskiej organizacji terrorystycznej Nuclei Armati Rivoluzionari. Został skazany na 9 lat i 6 miesięcy za przestępstwa związane z terroryzmem. W tych latach rozpoczął również karierę jako muzyk, którego pierwszy występ był na pierwszym obozie Hobbit. Zyskał przydomek Massimino wśród skrajnie prawicowych członków włoskiego społeczeństwa. Po masakrze w Bolonii w dniu 2 sierpnia 1980 r. Massimo Morsello, Roberto Fiore, przywódca Terza Posizione i siedmiu innych osób oskarżono o działalność wywrotową. Zostaną wtedy uniewinnieni w 1990 roku. Najpierw uciekli do Niemiec, a potem po kilku miesiącach do Londynu. Włochy wezwały do ​​ekstradycji, ale Anglia odmówiła jej, ponieważ zbrodnie, o które zostali oskarżeni, miały jedynie charakter polityczny. Mówi się, że Morsello i Fiore uniknęli ekstradycji, współpracując z MI6. Na początku ich wygnania Morsello i Fiore przeżyli, pracując tymczasowo w restauracjach. W 1986 roku, dzięki przyjaźni z różnymi skrajnie prawicowymi autorytetami, takimi jak Nick Griffin, udało im się znaleźć "Meeting Point", który później został przemianowany na "Easy London". Easy London to społeczeństwo, które pomaga młodym studentom i pracownikom żyć i pracować w Londynie, zapewniając miejsca pracy, łóżka i umowy. To szybko sprawiło, że Morsello i Fiore byli bogaci (zyski wynosiły około 15 milionów euro), ale społeczeństwo było bardziej narzędziem pozyskiwania funduszy, aby pomóc różnorakim organizacjom we Włoszech. "Easy London" jest nadal aktywny. Podczas pobytu w Londynie Morsello kontynuował swoją muzyczną działalność. Zagrał koncert Scusate, ma non posso venire ("Przepraszam, ale nie mogę wejść"), który został przesłany do Włoch przez satelitę 22 lipca 1996 roku. W drugiej połowie lat 90. u Morsello zdiagnozowano raka. Próbował kontrowersyjnej terapii somatostatyną Luigi Di Bella, bez powodzenia. W kwietniu 1999 r. Morsello mógł powrócić do Włoch bez uwięzienia z powodu pogorszenia stanu zdrowia. Mimo to nadal grał muzykę do śmierci w 2001 roku i pomógł Fiore znaleźć Forza Nuova. Podczas gdy większość włoskich prawicowych muzyków inspirowana jest muzyką celtycką lub Oi !, Morsello zamiast tego umieszcza skrajnie prawicowe motywy polityczne w bardziej tradycyjnym akustycznym, ludowym gitarowym piosence. Jego samozwańczy główny wpływ to włoski piosenkarz i autor piosenek Francesco De Gregori. W późniejszych pracach próbował rozwinąć bardziej osobisty styl, pod wpływem psychedelii, szczególnie w utworach takich jak Otto di Settembre i Vandea. Jego teksty skupiały się na takich tematach, jak rewolucja, nacjonalizm, faszyzm, aborcja i Unia Europejska, wszystko z jednoznacznie skrajnie prawicowego punktu widzenia. Piosenki Morsello są często dobrej jakości i można je bezpiecznie porównać do bardziej znanych włoskich lewicowych autorów tekstów, takich jak Francesco Guccini czy Claudio Lolli. Samozwańczy faszysta, jego skrajnie prawicowa polityczna skłonność, wyrażona w jego pieśniach, zdobyła pochwałę skrajnie prawicowych zwolenników, ale utrudniła jego akceptację głównego nurtu. Jego pierwsze trzy albumy zostały wydane w postaci taśm demo, a dopiero później ponownie zmasterowane na płycie CD. Mimo to był najlepiej sprzedającym się włoskim autorytetem, sprzedającym 15 000 kopii jego płyty Punto di non-ritorno. Morsello wykorzystał niski profil, jaki miał w mainstreamie, by zagrać dowcip we włoskiej komunistycznej gazecie Il Manifesto. Opublikował półstronicową reklamę swojej płyty La direzione del vento, uznając ją za "prawdziwie rewolucyjny rekord" i podkreślając jego przyjazne stanowisko wobec Palestyńczyków, jednej z niewielu platform, jakie dzielił z lewicą. Następnego dnia gazeta, odkrywszy z listów wysłanych przez czytelników tożsamość Morsello, publicznie przeprosiła i próbowała oddać pieniądze zapłacone przez Morsello.

[radicaltimesnews-blog]

Beer talk: Genuine Jacks (SK)

Genuine Jacks přivezli do Prahy pod taktovkou NA SCÉNU novou desku Candyland, která pro kapelu znamenala transformaci k živějšímu, dravějšímu zvuku. Na zastávce ve Fatal music clubu v neděli 12. března odehráli parádní koncert, při kterém lítaly vzduchem samolepky, brýle i lidi. Set netrvá zbytečně dlouho, zato nedá vydechnout ani na sekundu a Jacks neměli problém ukázat garáž, psychedelii i heavymetal v jedný písničce. Sestavu pro večer doplnili Two eggs, one bigger a The Ribs.

Kdo jste, proč jste tu, a na co každý z vás hraje?

Juraj: Čau, my jsme Genuine Jacks zo Slovenska, já osobně jsem Juraj, hraju na kytaru a zpívám, 

Jakub: Já jsem Jakub a hraju na basu.

Juraj: A Henry, který hraje na bicí, si zrovna odskočil, ale hned doběhne. Jsme tu v rámci Candyland tour. Tu jsme chtěli zorganizovat kvůli naší desce Candyland, která vyšla loni. Po cestě jsme se zastavili v Praze a bylo to tady super.

Odkud přesně pocházíte?

Jakub: Všichni z Nového Mesta nad Váhom.

Juraj: S Jakubem jsme byli spolužáci na střední a jako spousta dalších jsme si tam řekli, že bysme mohli mít kapelu.

Jakub: On mi pak koupil basu.

Juraj: Tak tak, přivezl jsem Jakubovi z Ameriky basu a pak jsme to dali dohromady.

Máš furt tu stejnou basu, Kubo?

Jakub: Už mám druhou, taky z Ameriky. Ale já jsem tehdy ještě ani neuměl hrát. Když mi jí Juraj donesl, tak jsem se to musel naučit. Až potom jsme založili kapelu.

Jak dlouho fungují Genuine Jacks?

Juraj: Víš co, kapela vznikla v roce 2012, ale náš původní bubeník odešel na školu do Liverpoolu. Pak jsme se spojili s Henrym, s kterým hrajeme až od roku 2014. Za tu dobu jsme vydali EP Analog Love a dvě desky, Blueberry Wine Tales a právě Candyland.

Kolik zastávek má Candyland tour a jaké to jsou?

Juraj: Tour jsme začali v Piešťanech s Midi Lidi, včera jsme byli v Táboře s Psychocandy a z Prahy zítra pokračujeme do Bratislavy, Brna, Ostravy a potom do Krakowa do Polska. Dohromady teda sedm koncertů.

Zdá se mi to, nebo nejedete úplně přímou cestou?

Juraj: Máš pravdu, musím se přiznat, že jsme v tomhle hrozní. Nechávali jsme ten booking na poslední chvíli. Čili je to trochu na hovno, jak jezdíme tam a zpět, ale jsme rádi, že se ta tour zorganizovala.

Kdy jste byli na tour naposledy? Hráli jste už songy z Candylandu? Juraj: My koncertujeme stále, ale na tour jsme byli naposledy před rokem na jaře s Wild Tides. Songy z Candylandu jsme nějaký hráli, ale album v tu dobu ještě ani nebylo vydaný.

Z jakejch songů se skládá váš nynější setlist?

Juraj: Kromě jedný písničky hrajeme Candyland celý. Pak ještě hrajeme jeden song z EP Analog love, z první desky nehrajeme nic. My jsme s Candylandem docela radikálně změnili žánr..

Jakub: Trochu jsme zrychlili.

Juraj: Předtím to bylo popovější a víc psychedelické. Teď jsme objevili to, co nás strašně baví a asi u toho zůstanem.

Kam směřují následující kroky Genine Jacks?

Juraj: Snažíme se jít nenásilně, nemáme to rozdělený na období, kdy tvoříme a období, kdy hrajeme.

Jakub: My jsme celkem produktivní, kdybysme na to měli peníze, tak nahráváme album každý rok. To je ovšem trochu problematický. Už teď máme materiál zhruba na třičtvrtě novýho alba.

Co jste před Candylandem poslouchali? Juraj: Poslouchali jsme hodně psychedelický muziky, já jsem si hrozně ujížděl na Tame Impala a podobných kapelách.

Jakub: A taky hodně blues.

Juraj: No a před Candylandem jsme objevili Ty Segalla a celou kalifornskou novou garážovou vlnu a to nás dost pohltilo.

Jak vnímáte rozdíl mezi Českem a Slovenskem na vašich koncertech? Juraj: Podle mě je to úplně markantní, protože vy tu máte nějakou takovou garážovou scénu, já teda posledního půl roku žiju v Praze a fakt si to užívám, že jsou všude koncerty, který jsou mi žánrově blízko a baví mě. Zatímco na Slovensku neznám kromě nás snad žádnou garážovou kapelu. Proto se taky potkáváme s určitým nepochopením, že pro lidi je to úplně nový. Někdy na to reagujou kladně, někdy se jim to tolik nelíbí, ale obojí chápeme.

Jakub: Třeba v Bratislavě jsme si lidi už trochu vychovali, chodí na naše koncerty a baví je to. Mimo Bratislavu je to takový slabší, města jsou menší, lidí je tam míň, tak jak je to všude. V Čechách jsou přece jen ty lidi asi energičtější.

A co si myslíte o fungování organizace SOZA (Slovenský ochranný zväz autorský)?

Juraj: U nás SOZA funguje podobně jako OSA u vás, jen možná ještě o malinko hůř. Máme na to asi podobný názor jako většina kapel mimo ten hlavní proud. Je to možná až zbytečná organizace, která malým kapelám ztrpčuje život a přerozděluje od nich prachy k nějakým odrhovačkám z rádia.                                                                                    

https://genuinejacks.bandcamp.com/ https://www.facebook.com/events/651106791756708/ https://www.facebook.com/promotingneboco  

AR

[autoring]

První ročník nového festivalu, který si vytyčil za cíl záchranu festivalové sezony pro fanoušky alternativní scény, ponese název Stone Smoker Festival. Uskuteční se ve dnech 21.-22. srpna v areálu Skalákova Mlýna v Meziříčku u Jihlavy. Festival zaměřený nejen na psychedelii, heavy blues nebo stoner rock láká návštěvníky na české kapely jako jsou například Madhouse Express, Acid Row nebo Purplefox Town, ale třeba i na francouzské Cheap Wine a bohatý doprovodný program.

[paskvilnet]

rec.desky

DJ Krush - The Message at the Depth

Klip ke skladbě Toki no Tabiji

Rodák z Tokia DJ Krush je něco jako novodobý samuraj, jehož zbraní jsou gramofony. Svými hudebními experimenty osvobozuje hip hop od všech klišé, svým japonským původem obohacuje tento žánr ve světovém měřítku o nové prvky a stal se špičkou v žánru abstraktního hip hopu. Na počátku své kariéry se Krush specializoval na instrumentální tvorbu, v několika posledních letech však zajímavě propojuje hip hopové tracky s lidským hlasem. Pro svá alba má ve zvyku hledat témata, jeho poslední Zen z loňského roku mělo ve znaku slova "postupně" nebo "krok za krokem" a klíčovým pro jeho sedmé album s názvem Shinsou: The Message At The Depth je slovo "pravda". Deska Shinsou staví na pomalém, hutném a vždy hypnoticky repetitivním rytmu, místy je dramatická, klaustrofobická až apokalyptická, částečně se však nahrávala na Jamajce, a tak je nálada v některých skladbách odlehčená troškou reggae. I tentokrát přizval DJ Krush několik zajímavých hostů: na desce se podílela skupina Anti Pop Consortium, dvojice slavných reggae producentů Sly & Robbie nebo japonský rapper Inden.

Minus 8 - Minuit

Celé album na Bandcampu

Klip ke skladbě Runaway

DJ, producent a bývalý architekt Robert Jan Mayer ze švýcarského Curychu zvolil pro svůj projekt název podle rychlostní škály na gramofonu a dodejme, že při minus osmi se na něm deska otáčí nejpomaleji... V případě jeho čtvrtého alba Minuit ani tak nejde o pomalý rytmus, jako spíš o poklidnou, decentní a sofistikovanou atmosféru, kterou nahrávka (nehledě na rytmus) má. Koneckonců návodem, nebo spíš doporučením, jak s deskou Minuit naložit zapracoval Mayer přímo na její obal: pohodlné křesílko a výhled z okna na podvečerní Sao Paolo... Ve svých počátcích se Minus 8 pohyboval v drum'n'bassu a druhé album Beyond Beyond dokonce vydal u prestižního d'n'b labelu Higher Ground, pro nějž nahrávali třeba Leftfield, Grooverider nebo DJ Rap, postupně se jeho hudební směřování obrátilo k jemnějším hudebním formám, až v roce 2000 zakotvil u vynikající mnichovské firmy Compost records, která se specializuje na nujazz. Po albu Elysian Fields přišla letos opravdu mimořádně vydařená deska Minuit, která předvádí současný, spíše klubově zaměřený jazz promíchaný s housem a latinou v dokonalé formě a obdivuhodné rovnováze.

Death in Vegas - Scorpio Rising

Klip ke skladbě Hands Around My Throat

Dvojice dýdžejů Richard Fearless a Tim Holmes vydává coby Death In Vegas své třetí album Scorpio Rising , pojmenované podle undergroundového filmu režiséra Kennetha Angera z roku 1964. Když se před časem objevily zprávy, že nová deska Death in Vegas ponese název shodný s kultovním filmem plným hrubého sexu a zvrácené nacistické ideologie a s přihlédnutím k jejich temně temnému albu Contino Sessions z roku 1999, dalo se očekávat ledacos. Ale aktuální deska Scorpio Rising není zdaleka tak hrozivá a temná, je různorodou směsí kombinující garážově ušpiněný rock, psychedelii i elektroniku. Rockově energické skladby tu Death in Vegas v zajímavém sledu střídají s akustickými dojáky i elektronickými, většinou klidnými tracky a co se hostů týká: na Scorpio Rising zpívají Paul Weller, Liam Gallagher a dámy Dot Allison a Hope Sandoval.

Underworld - A Hundred Days Off

Klip ke skladbě Two Months Off

Vydání desky A Hundred Days Off předcházela zásadní personální změna uvnitř Underworld: skupinu opustil Darren Emerson, který do její tvorby kdysi vnesl klubový feeling a moderní postupy. Zůstali jen zpěvák Kyrl Hyde a producent Rick Smith, kteří coby čtyřicátníci strčí do kapsy kdejaké roztančené mlaďochy. V tomto úzkém týmu natočili Underworld album, které není ničím jiným než naplněním očekávání, žádná tragédie po Emersonově odchodu se tedy nekoná.A Hundred Days Off má všechno to, čím jsou Underworld jedineční: jsou tu skladby s rytmem, který nemá daleko ke zběsilému, jsou tu Karlovy podivně zajímavé texty a nechybí pasáže, jež posluchače zklidní a zharmonizují. To vše v nenapodobitelné podobě, která dělá z Underworld to, čím jsou: totiž superkapelou. Navíc celou desku prostupuje pohoda a jakási rovnováha, čímž připomíná jejich legendární album Dubnobasswithmyheadman z roku 1994, které se asi nedá překonat, ale dá se k němu přiblížit...

[music-in-the-world]

Psychedelic funk

62) ( funkadelia ) - to gatunek muzyczny, który łączy funkową muzykę z elementami psychodelicznego rocka. Pod koniec lat sześćdziesiątych pionierem były takie dzieła, jak Sly i Family Stone oraz kolektyw Parlament-Funkadelic. Miałoby to wpływ na późniejsze style, w tym jazz z lat 70-tych i hip-hopowy styl G-funk z lat 90-tych na Zachodnim Wybrzeżu. Pod koniec lat sześćdziesiątych dzieło Jimiego Hendrixa, muzyka i kultura narkotykowa psychodelii zaczęły wywierać powszechny wpływ na muzyków afroamerykańskich. Artyści Black Fun, tacy jak Sly and the Family Stone, zapożyczyli techniki z psychedelicznej muzyki rockowej, w tym pedały wah, skrzynie fuzz, komory echa i zniekształcenia wokalne, a także elementy bluesowego rocka i jazzu. Producent Norman Whitfield czerpałby z tego dźwięku z popularnych nagrań Motown, takich jak "Chmura Dziewięć" The Temptations i "Słyszałem to przez Grapevine" Marvina Gaye'a. W następnych latach grupy takie jak Parlament-Funkadelic kontynuowały tę wrażliwość, wykorzystując syntezatory i rockową muzykę gitarową w otwarte dżemy funk. Według teoretyka Kodwa Eshuna, praca Clintona skupiałaby się bardziej na skrajnych elementach psychedelii w przeciwieństwie do wcześniejszych artystów, a w połowie lat siedemdziesiątych eksplorowała tematy związane z przestrzenią i afrofuturyzmem. We wczesnych latach 70. artyści jazzowi, tacy jak Miles Davis i Herbie Hancock, połączyli elementy psychodelicznego funku z miejskim jazzem i pionierską jazzową fusion. Późniejsi artyści będą pod wpływem stylu, w tym Prince'a. Zespół New Wave, Talking Heads odkrył psychodeliczny funk, inspirowany przez George'a Clintona, w trylogii uznanych albumów z końca lat 70. W latach 90. popularna psychodeliczna gra funkowa, znana jako G-funk, pojawiła się na scenie hip-hopowej na Zachodnim Wybrzeżu, reprezentowanej przez Warrena G, Dr. Dre i Snoopa Dogga. Hip-hopowy duet Outkast z 1990 roku również był pod wpływem czarnych psychodelicznych muzyków, takich jak Sly Stone i Clinton. W ostatnich latach przykłady psychedelicznego funku z world music zostały zebrane na kompilacjach wydanych na światowej wytwórni Psychedelic Funk Classics.

[paskvilnet]

rec.desky

The Avalanches - Since I Left You

Klip ke skladbě Since I Left You

Album této šestice z australského Melbourne je dokonalým soundtrackem právě k těmto nádherným dnům, kdy končí jaro a začíná léto. Své hudební počátky si členové The Avalanches prožili na počátku 90. let v rockových nebo punkových kapelách. Už dávno předtím ale vyhledávali poklady ve vinylových bazarech a sestavili si rozsáhlou sbírku starých nahrávek napříč všemi žánry. A právě sbírka starých vinylů se stala základem pro toto album, poskládané ze samplů. Britský tisk se předhání, kdo o těchto Australanech napíše obdivnější článek, nejzajímavější se ale zdá být zpráva, že na albu se dá najít na 900 samplů. Některé z nich jsou snadno rozpoznatelné, třeba skladba Stay Another Season je vystavěná na samplu ze staršího Madonnina hitu Holiday a pokud budete poslouchat dál, nemůžete ve skladbě Live At Dominoes přeslechnout nádherný sample z Daddy Cool od Boney M. Album Since I Left You navazuje na tradice disco-funku a hip hopu, je zvláštní kombinací psychedelie a popu a skladby zaplňuje spousta neidentifikovatelných zvuků, které během vteřiny změní jejich atmosféru. Nemá cenu pokoušet se o výčet jednotlivých vlivů, protože by stejně nevystihl jemný půvab téhle nahrávky.

Air - 10 000 Hz Legend

Klip ke skladbě Radio #1

Dvojice Jean-Benoit Dunckel a Nicolas Godin z Versailles způsobila svým debutem Moon Safari v roce 1998 obrovský poprask v Evropě i za oceánem. Následující roky se mohli příznivci těchto syntezátorových akademiků potěšit pouze soundtrackem k filmu Sofie Coppolové The Virgin Suicides a kolekcí starších singlů Premiers Symptomes. A právě hudbou ke zmíněnému filmu naznačili Air svůj další směr: baladická líbivost a snesitelná kýčovitost ustoupí těžko definovatelné elektronické psychedelii, se kterou si teprve na své druhé řadové desce opravdu vyhráli. Albem 10 000 Hz Legend vykročili Air vstříc experimentu a vzdálili se komerčnímu úspěchu, celková nálada nahrávky totiž poněkud potemněla a zhoustla. Příjemným zpestřením jsou dvě skladby, na kterých Air spolupracovali se spřízněným milovníkem hudebních bizarností Beckem. Toto album, jehož obal je stylově futuristický, zní skvěle jen při pozorném poslechu, jen tak totiž rozkryjete složitou strukturu jednotlivých skladeb a oceníte zvukovou čistotu nahrávky. Více než na debutovém Moon Safari pracují Air s vokálem - i tentokrát je upraven vokodérem, novinkou jsou sborově nazpívané vokály - jako právě na singlu Radio # 1.

Gorillaz - Gorillaz

Klip ke skladbě Clint Eastwood jsme už pouštěli.

Gorillaz jsou první komiksovou kapelou, která pro veřejnost existuje pouze v kreslené nebo animované podobě. Bohužel veškerá virtualita projektu vezme za své, jakmile ve zpěvákovi poznáte Damona Albarna z Blur, což není žádný velký problém Tuto partu pouličních raubířů dále tvoří Miho Hatori z Cibo Mato, Kid Koala, Tine Weymouth z Tom Tom Club, Dan Nakamura a Chris Frantz, ti všichni mají pravděpodobně společnou radost z hraní a ze hry. Zpěváka Damona Albarna, který si od věčně hledajících a experimentujících Blur rád odpočinul touto bezstarostnou hrou, doplňuje rapper Del Tha Funkee Homosapien a nutno dodat, že výsledek spolupráce těch dvou je zábavný. Na vizuální podobě kapely zapracoval Jamie Hewlett, který se proslavil především komiksem Tank Girl. Právě jeho malůvky nezbedníků dokonale doplňují pouliční směs hip hopu a dubu, která do sebe navíc absorbovala vše, co je v ulicích britských měst k slyšení.

Talvin Singh - Ha

Skladba The Beat Goes On (existuje i klip, ale ten se bohužel nepodařilo najít)

Praha je přeci jen od Londýna dost vzdálená na to, abychom určili, zda je Talvin Singh nejlepším zástupcem indické kultury v Británii, rozhodně ale můžeme konstatovat, že je tím nejznámějším. Jeho mistrovskou hru na tabla využila Björk už na své první desce Debut z roku 1993. Pak následovalo další, spíše anonymní hostování na deskách jiných a průlomem v kariéře tohoto rozcuchaného Inda byl začátek jeho klubové noci Anokha -Soundz Of The Asian Underground a vydání stejnojmenné kompilace u renomovaného labelu Island Records v roce 1997. V roce 1999 získal Talvin Singh prestižní hudební ocenění Mercury Music Prize za svou debutovou desku OK a letos přichází s albem se stejně obsažným názvem HA. I tentokrát se jedná o orientální verzi drum´n´bassu a ambientní hudby na indický způsob, bohužel vše je příliš povědomé tomu, co této desce předcházelo. Možná kombinace současné elektronické hudby a tradičních indických hudebních postupů a nástrojů jako sitár nebo tabla víc prostoru v tvorbě nedává, ale ať už je to jakkoli, naším uším bude hudba Talvina Singha znít vždycky exoticky, tajemně a příjemně.

[paskvilnet]

Lou Reed 5.5.2000, Praha, Lucerna

Nebylo jednoduché poznat v jakém rozpoložení se právě Lou Reed nachází. Nakonec, jedná se o chlápka, který se již v roce 1976 nechal slyšet, že postavu Lou Reeda stvořil. Nemá s ní sice vůbec nic společného, ale dokáže ji zahrát dobře. Opravdu dobře. Navíc si může být jistý, že případnému srovnávání vlastní velikosti s někdejšími Velvety sotva unikne, a otázkám po Johnu Caleovi, Václavu Havlovi a Andy Warholovi v Praze už vůbec ne. Je pochopitelné, že nemá chuť žít vlastní minulostí a přijde mu pozoruhodné, že se jiným muzikantům do napodobování jeho života chce, jistě - proč taky. Po letech excesů a vědomého budování i boření vlastního mýtu se může nejen těšit souborným vydáním svého díla a v klidu si fotografovat, ale především přijít s vynikajícím albem a odehrát skvělý koncert. Ovšem na tiskové konferenci se vznášel i duch Warholovy matky.

Lou Reed odmítl koncertovat v Rakousku i odpovídat na řadu otázek, což není s podivem - málokdo je tak obezřetný, když se mu někdo snaží dostat pod kůži. Nakonec legendární jsou jeho disputace s některými novináři, kteří toužili, aby ze sebe dostal co nejvíc - vždyť přece tenhle kluk má takovej talent. O čem však hovoří velice rád je zvuk. Kromě síly, pochopitelně. Vyznává se ze svého vztahu k technu s mohutnými basovými linkami i Kruderovi s Dorfmeisterem, ale především na pódiu Lucerny názorně předvádí jak velký vliv měla jeho láska k práci se zvukem a intenzitou na vnímání současné hudby. Sám říká, že se občas snaží dosahovat tak změněného vnímání času - v podstatě vytváří čistou psychedelii těmi nejpřirozenějšími prostředky. Ostatně téma času se objevuje na aktuálním albu "Ecstasy" i ve wellsovské hře "Time Rocker", stvořené ve spolupráci s Robertem Wilsonem.

TK: Proč právě s ním ? LR: Miluji věci, který dělá Robert Wilson a strašně rád s ním spolupracuji. Je to ohromně inspirující a zároveň naprostá legrace. Myslím, že způsob jakým pracuje se světly je úplně geniální. Jeho scénografie, barvy, režie anebo choregrafie jsou tak fantastický, že spolupracovat s ním je fakt skvělý. Nenašel se nikdo, kdo by chtěl natočit "Time Rocker" a tak to nevyšlo. Chtějí z natočit jenom poezii a tak vznikne deska... Já jsem jim řekl, že to mohou udělat pouze pod podmínkou, že natočí kompletní hudbu. Ne jen písničky, ale i předehru, ambientní věci, předělovou hudbu... někdy Bob režíruje scény bez dialogu a je u nich hudba... Pro mě bylo smutný, že jsem tu hru napsal v angličtině, ale byla uvedena německy. Nikdy jsem ji v angličtině neslyšel, i když jsem ji tak napsal. Jednou jsem se o tom zmínil prezidentu Havlovi, říkal jsem mu jak je to strašný... to je taky jeden z lidí se kterýma se můžete bavit... jak je strašný, když napíšete hru v jednom jazyce a neuslyšíte ji, protože je v jiném jazyce... a pak jsem si uvědomil s kým to vlastně mluvím... s prezidentem Havlem. On neslyšel svoje hry v češtině tak dlouho. Hrají se po celém světě v různých jazycích. A tak mi vlastně přišlo divný že já si stěžuju zrovna jemu. Když už tady není Andy Warhol, je hodně málo lidí, kteří by něčemu rozuměli... Je dost málo lidí, se kterýma se o nějakých nápadech můžete bavit. Kdo by věděli, o čem mluvíte. Ale Bob Wilson rozumí. Ti ostatní jsou dost pitomí... Opravdu pitomí...

TK: Jak došlo k Vaší spolupráci s fotografkou Nan Goldin? LR: Nan Goldin měla výstavu s názvem "Budu tvoje zrcadlo". Samozřejmě se mě zeptala, jestli může použít ten název, protože mně se její věci hrozně líbí. Někdo jiný by měl posoudit nakolik je podstata jejích fotografií příbuzná podstatě mé hudby. Pokud se týká mých fotografií, zabývám se tím už dlouho, fotil jsem si pro sebe až do chvíle, kdy můj přítel, který byl v kontaktu s bostonskou galerií, domluvil moji účast na jejich výstavě. Pak se moje fotky objevily v časopise, přišla další výstava a naposledy jsem se účastnil výstavy nedaleko Paříže s asi dvaatřiceti fotografiemi. Mimochodem, žádná z nich nebyla na prodej. TK: Kam zajít a kam naopak nechodit v New Yorku? LR: Jděte kamkoliv. Jděte na Coney Island, projděte se po Boardwalku, dejte si pizzu, jděte do hudebních klubů, jazzových klubů... do Central Parku. Nechoďte do parku po půlnoci.

Lou Reed ve svých skladbách nabízí řadu různých pozorování. V souvislosti s právě tímhle setkáním a s přihlédnutím k celoživotnímu dílu je jistě možné vzpomenout si na "Standing On The Ceremony", ale nejvíce ze všeho na "Blue Mask", jíž také nanejvýš příhodně uzavíral tenhle úžasný a již v samotné podstatě velice komorní koncert. Jistě. Lou Reed je dostatečně proslulý maskou profesionálního cynika, který dokáže být velice zábavný a navíc se často rád baví na úkor druhých, ale neoTKytně se vnucuje otázka, jestli je pod ní tenhle mimořádně inteligentní a citlivý týpek šťastný. Doufejme že ano. Zaslouží si to.

pozn. v textu jsou použity otazky, které padly na tiskové konferenci (TK) v Praze před koncertním vystoupením a odpovědi Lou Reeda (LR).

[paskvilnet]

rec.desky

Kojak - Crime in the City

Nelekejte se, nejedná se o vedlejší projekt slavného komisaře, bylo jen použito jméno tohoto ostříleného bezvlasého Newyorčana. Kojak tvoří tři Francouzi - každý z nich přinesl do projektu to své: Gregoire je techno producent, DJ Vas je mistr v práci s gramofony a vokalista Jayhem zbožňuje soul. Debutové album Crime In The City (jak jinak nazvat svou desku, když se vaše kapela jmenuje Kojak..) obsahuje 18 skladeb, které převážně pulsují v příjemném tempu disco/funku, obohaceném o scratche, povědomé samply a příjemný Jayhemův vokál. Jistě, v taneční muzice už dávno neplatí, co je francouzské, je dobré. Zkušenost nás naučila nedůvěřovat, a tak si Kojaka sami prověřte a možná se příjemně zaposloucháte.

Beck - Midnite Vultures

Beckovi příznivci mohou být spokojeni, během posledních tří let vydal tři alba. V roce 1997 to bylo všemi milované Odelay, vloni spíš introvertní Mutations a konec roku 1999 přináší Midnite Vultures. Beck, jehož matka Bibbe se v 60. letech pohybovala ve společnosti kolem Factory Andyho Warhola, uvádí své nové album slovy: "Vždyť sexualita je nedílnou součástí mezilidských vztahů". Midnite Vultures je skutečně album o sexu i sexy, a tak se vám někdy může zdát, že posloucháte Prince, který s ohromným smyslem pro humor znovu natočil své desky z 80. let. Zní to šíleně, že? Ale právě takové je toto album! Jeho sound vás brutálně vrátí do 80. let, texty jsou trochu lechtivé a nálada přímo svádí k mejdanu. Přesto se nenecháte zmást a bezpečně poznáte, koho právě posloucháte. Klobouk dolů, Becku Hansene, být originální a navíc vtipný na konci druhého tisíciletí není žádný špás!

The Charlatans - Us and Us Only

Skupina The Charlatans vznikla někdy kolem roku 1989 a hned svým druhým singlem The Only One I Know se zařadila mezi ty nejlepší kytarové kapely nové generace - parta kolem zpěváka Tima Burgesse tehdy hrála v tanečním rytmu, inspiraci hledala v psychedelii 60. let. Skutečný comeback si The Charaltans prožili se svým pátým albem Tellin´ Stories z roku 1997, který s nimi natočil klávesista Martin Duffy z Primal Scream - v roce 1996 totiž na následky autonehody zemřel Rob Collins. A tak jsme se dočkali šestého alba skupiny, která bezstarostné tanečky nechala dávno za sebou, která má šanci přestat být jen skvělou indie kapelou a stát se rock´n´rollovou klasikou. Nejde o počet alb, která mají The Charlatans na kontě, jde o upřímnou výpověď - z desky Us And Us Only cítíte bolest, snahu zapomenout na bolestivou minulost a touhu po vykoupení a klidu. Snad je náš závěr trochu patetický, ale i to k rock´n´rollu patří.

Basement Jaxx - Remedy

Konec tohoto roku zrovna nepřeje přehršli titulů, které by nás zajímaly, a tak jsme si dovolili vrátit se k albu, které už je nějaký ten pátek na světě a které si naši pozornost i s menším zpožděním zaslouží. Jedná se debutovou desku dvojice Basement Jaxx, která podle britského tisku zachránila tamní taneční scénu. Řekněme, že ona scéna nejistě balancuje na okraji komerční propasti a někteří již na její dno dopadli, jiní doufají, že to ustojí a utečou od té černé díry co nejdál. Jisté je, že album s příznačným názvem Remedy znamená jisté oživení, 11 skladeb a 4 příjemné mezihry svědčí o talentu pánů Simona Ratcliffa a Felixe Buxtona. Hudba Basement Jaxx je původní, nápaditá, eklektická, ale lidově řečeno: trochu přeplácaná. Skladby mají svou náladu, stojí na relativně složitých rytmech a originálních aranžích, ale možná se trochu ztratíte v té směsici housu, ragga, techna, soulu, funku a dokonce i flamenga.