#pavoučí muž | Explore Tumblr posts and blogs

sonicscrewdriver-hippogriff · 4 years ago

Text

Tak máme další svátek a...proč ne...

Někdy si vzpomenu, že na konci Iron Mana (2008), řekne v dabingu na konci “já jsem Železný muž” a mě napadlo, co kdyby se toho nejen že nevzdali, ale dokonce počeštili i jména...

Anthony Stark, Iron Man - Antonín Silný, Železný muž

Steven Rogers, Captain America - Štefan Oščipko (z etymologických důvolů, ale taky se mi to moc nezdá), Kapitán Amerika

Thor - Tór (nuda)

Bruce Banner, Hulk - Bořek Stožár, Hromotluk (ale i Vrak, Troska nebo jen Obr)

Natasha Romanov, the Black Widow - Nataša Romanová (ale tu by mohli nechat i rusky jako Romanovovou), Černá vdova (to tak je i teď, ne?)

Clint Barton, Hawkeye - Kliment Ječmínek, Jestřábí oko (což zní celkem jako rádoby “indiánské” jméno)

Peter Quill, Starlord - Petr Brko, Pán hvězd

Scott Lang, Ant Man - Oskar Dlouhý, Mravečí muž (Oskar není úplně 100%, ale nic lepšího jsem nenašla)

Peter Parker, Spider-Man - Petr Parkáň, Pavoučí muž

Steven Strange, Doctor Strange - Štefan Podivný, Podivný doktor/Doktor podivný/Doktor podivín

Hope van Dyne, the Wasp - Nadja von Údolí, Vosa

Carol Danvers, Captain Marvel - Karolína Antverpová, Kapitán Zázrak

T’Challa, Black Panter - T Čala (vydapá to děsně, ale věřím, že takhle “cizí” jméno by nechali a jen upravili pravopis), Černý panter

(většina přijímení je braná podle významů, ale neříkám, že je to vždycky 100%)

(snad vás, drazí obrozenci, tahle blbost pobavila :-))

#obrození #česky #hezky česky #marvel

273 notes · View notes

palegirlsdiary · 8 years ago

Text

Skoro lesní sbírka

O nás

dostala jsem hyacint kvete když všechno ostatní mi umřelo

En? můžu ty mrtvý kytky vyhodit?

jasně když musíš nebudem je tady přece sušit

našla jsem před barem srdce lízala ho tři hodiny a přemýšlela čí asi je neměla bych ho vrátit?

lízala jsem to srdce dlouhé tři hodiny a přemýšlela o tom tvém jak se mi povedlo ho opět ztratit?

chuchvalec vlasů ucpal mi vanu to nezvládnu - ale s tím že ženu se za přeludem s tím klidně ráno vstanu

zvyk je želená noční košile kterou si beru jen když tu nespíš aby ti ze mě nebylo zle alespoň ne hůř než ti teď je

koho se vlastně snažím ochránit tebe sebe nebo jenom nás

jsme útvar bez svědomí uprostřed proudu kde neplyne čas

ani tak se nám ale nepovedlo zakonzervovat tu křehkost od které tohle všechno vedlo k nepřímému konci ke katarzi bez emocí

stále jsme spolu i když jsme pryč protože víme že není možné se někdy opravdu rozdělit

a až teď chápu proč je tak těžký psát o nás srozumitelně

když jenom ty tomu rozumíš naprosto absolutně a téměř beze zbytku stejně

Zas

venku pršelo vlasy jsem měla delší kabát těžší a na nohou mě drželo snění o tiché kavárně za rohem

přede mnou kráčel vysoký muž nemohla jsem z něj spustit oči - kalhoty příliš krátké bunda příliš dlouhá a vlasy černé jako tuš

a jak jsme takhle šli já za ním a on přede mnou se náhle zastavil a na tu ulici před námi na tmavou ulici plnou lidí

zakřičel z plných plic - zasranej život!

všechno se tehdy zastavilo s ním i vzduch se zastavil na cestě z mého těla ven a přála jsem si jen toho cizince obejmout

ale než stihla jsem cokoliv udělat cokoliv říct byl navždy pryč za rohem už nestihla jsem ho doběhnout

zato mě náhle dostihlo mé praskající srdce už jsem z něj opět měla rozbité čelní sklo

a tak jsem stála a chtěl spočítat kolikrát v životě mě tohle praskání už vlastně postihlo

počítala jsem rychle - však s vědomím že tyhle počty vždy byly jenom mnou vynucené zlo

co k číslu stejně nikdy nevedlo

protože výkřiky lidí které jsou někdy příliš nahlas ty cizí výkřiky které jsou stejné jako ty moje skoro úplně navlas

tak tyhle výkřiky bolí tak hrozně moc až mi z nich to mé pavoučí srdce praská zas a zas a zas

Osobní porucha

je to jak když tě po probuzení začne hned někdo topit

ne v moři ani v řece - v hajzlu

je to jak když ti každou vteřinu dne stahuje někdo železné obruče

kolem hrudi podle toho jak se mu to zrovna hodí

je to jak když probudíš se z noční můry a ona pokračuje dál a dál

je to jak cesta lodí kde mají všichni mořskou nemoc

nikdo se ale nemůže přemoct aby i za plavby vyskočil ven

aby se konečně zachránil

natožpak aby myslel na to že by se někdo třeba mohl zachránit spolu s ním

Zůstanu

neodcházej mluv se mnou řekni mi co vidíš

řekni to prosím já vím že se stydíš

ale jednou to přece musí ven

(tak zavři oči a - )

les bez konce a bez začátku a přece na jednom konci ty a na druhém já

dělí nás nekonečná mýtina zástupy stromů lahve větru a propasti beze dna

závod k sobě začíná

výstřel zazní startujeme sprintuješ já kráčím rázně

v tom jsme jiní - ty chceš být všude hned ale já k tomu tvému teď si radši trpělivě dojdu

jen nechci abychom se minuli cesta je dlouhá a tebe po čase přestane hnát touha

zpomalíš vychýlíš se z osy zastavíš a čekáš

vítr se zmírn�� a vzduch je najednou na můj vkus až moc klidný

i přes to nekonečno v něm náhle cítím že tvůj pohyb se zastavil

a tak se rozeběhnu běžím rychle běžím ze všech sil

běžím k nám za nás za oba

jsem ale příliš slabá než abych viděla že takhle se to vůbec nikdy nedělá že nekonečno se musí beze zbytku překonávat z obou stran

a tak se vysílím spadnu a nevstávám

a ty v tom nekonečnu zůstáváš beze mě na nekonečně dlouhou dobu sám

moje tělo však bolí tak že už víckrát nevstanu

a proto doufám že jednou najdeš mě odneseš do stanu přikryješ dekou tak jako ve snech a budeš šeptat

už neutíkej já tady s tebou zůstanu zůstanu zůstanu

Absence

nemám hlas a to se těžko mluví když potřebuju říct to co se říct nedá

mám strach nemůžu artikulovat jakým tónem jen sdělit proč jsem pořád tak bledá

proč pořád klopím oči a bez vysvětlení mizím proč neodpovídám a všechno vnímám jako cizí

kterou řeč použít k tomu abych objasnila že tohle je bod zlomu

že tohle je cesta ze který není cesta ven

že den je pro mě utrpení proto si den co den ordinuju celodenní snění

a pak se celé noci toulám chodím a ptám se v co změnila se moje touha

je z ní ta díra kterou mi uniká vzduch z plic? trestá mě za to že chtěla jsem pořád víc a víc?

možná jo a tak už nemám nic

nedostatek všeho absence nádherného a uprostřed toho vakua - já

a tak se o mě stará tma která jediná není ničím než pouhým stavem bez světla

Hypoteticky

Prométheus běžel lesem bos natloukl mi nos

než jsem však poznala žes to byl ty byl jsi pryč jen les pořád stejně voněl kapradím

setřela jsem si ze rtů krev ze spánků pot a z víček hlínu

spolkla jsem tvoji vinu a zavřela ji do sebe

a přitom jsme se neprovinili skoro ničím pouhá nevědomost z té nás snad právem obvinili

protože neznalost neomlouvá a neznalost vlastních útrob prý už vůbec ne

jen v našich představách bylo všechno tak malebné

ale venku to bylo úplně jinak a tak nás pořád tíží vina

jsme vinni neschopností začlenit naše sny do téhle proměnlivé skutečnosti

snažili jsme se a to nás rozložilo potopilo zneuctilo a smazalo naše moto

že ve snech se budem potkávat jemnými záchvěvy citu protkávat to co nemůžeme mít ale po čem můžeme už navždy toužit

jak jsme jen mohli vědět že nám to nebude stačit? ale nevědomost neomlouvá a tak teď musíme před sebou tlačit

hromadu mrtvých snů nechceme je pohřbít byly tak překrásné teď přece nemůžeme nechat zem je pozřít

a tak ty mrtvolky hrneme před sebou a to nás brzdí v tom

vytvořit nový sny ve kterých já a ty už nejsme spolu jen zmítáni pod vodou

foto: Ghost Forest, Alberta, Kanada

#poem #básně #únor #praha #česky #čeština

1 note · View note