#notaker

[mysongdaily]

Yum

[xander-morrison]

Song of the day: Notaker & BlackGummy - Corrupted

Genre: Midtempo

This song has a very satisfying crunch to it. The rapid extratone kicks in the 2nd drop are cool. I love Notaker in general (i like BG too, just haven't heard a ton of his music).

[exodyss]

An OC sketch that got REALLY out of hand,,,

[feminetomboy]

Hoši neznáte někdo *prosím* nějakou dobrou českou alt hudbu. Proč je většina české hudby hiphop nebo takový ten otravný Slza pop

[maleloli]

Drew this last night and honestly it might be the start of My demise. Kitty want a fucking binkie? Kms myself

[duxonocrotalus]

(nickcurly)

[rknase]

wish i could go to bed so my eye stops shooting pain to my brain but insomnia loves seeing me suffer. woke up at 8am yesterday and i've been up since for some reason. what the fuck is being tired

might've stayed up this long bc of stress from possibly ingesting something that was gonna kill me if i went to bed. so at least i'm alive 👍

[cosmosoracle]

Your greatest triumph please

"I... still find joy in having succeeded to give peace to both Keelu and Enais. They may not be the greatest feats we've been involved into, but I think my contribution made a difference. I can't help but smile to those memories, much more to that than to the kill of Notak, or the Myroga..."

[anabetel35]

Jak jako že nikde dneska nedávají S čerty nejsou žerty??? To je normálně zločin >:((

[the-aesthetic-weasel]

Matka mojí nejlepší kámošky dělala v roce 1989 v rozhlase. Když se k ní doneslo, jakým směrem se ubírají protesty v Praze, vyštrachala dlouho zamknuté nahrávky Waldemara Matušky, pustila je na automat a zamknula se s cigárama na střeše.

Toť moje skromná propaganda. Květu Fialovou mám ráda. Ale Matuška je jenom jeden.

ŠTRAMÁCI/ANDY: čtvrtfinále, 01

Propaganda pod perexem!

Květa Fialová (1929–2017)

Zcela nepokrytě za její miniroli v Princezně se zlatou hvězdou. Já být princem Radovanem, tak kašlu na Ladu.

Tornádo Lou

ŽENA BOUŘE, ŽENA OSUDU! Trošku šílím pokaždé, když ji vidím a slyším ten její hlas, neříkám nic.

děvče jako květ, jako tornádo lú by mě mohla zašlapat do země a stejně bych jí koupila náušnice, které mají cenu 500 krav

Waldemar Matuška (1932–2009)

všichni ho znáte, všichni ho milujete (aspoň doufám)

byl to můj první celebrity crush, čistě na základě fotek na obalu cédéčka

[mysongdaily]

Unbelievable even

[theoutcastrogue]

Makiri, the Ainu knife

[by Peter Dekker at Mandarin Mansion, licensed under a Creative Commons Attribution 4.0 International License]

Description

Makiri is the Ainu word for knife. The word first appears in a 1643 Dutch handwritten journal by chief helmsman Cornelis Janszoon Coen, sailing on the ship Castricum. The term re-appears in 19th-century dictionaries and reports by ethnographers, indicating its continued unchanged use.

They typically have curved, single-edged blades with a sharp point. The edge has a single bevel, on the right side. The hilt follows the same curve as the blade.

The hilt and scabbards are made of wood, usually carved with decorative motifs. Scabbards can be made of a single piece, or two pieces and with strips of cherry bark to reinforce them. 

Use

The Ainu men used their makiri for woodcarving and for preparing food. Women carried a slightly smaller version called menoko-makiri which they used for food, and for the gathering of fruits and bark.

Ainu hunters. The one on the right carrying his makiri. 19th century painting. Anonymous. Brooklyn Museum

In the literature

Knives are the weapons on which a modern Ainu most relies. Some of these knives are of such length that they might pass for swords. The blade is single-edged, and is protected by a wooden sheath. Nearly every man possesses one, which he carries in his girdle when dressed; when naked, he carries it in his hand. 

The illustration shows knives of different sizes, and with different patterns worked on them. From an artistic point of view the sheaths of knives are the most carefully wrought over, and ornamented to a greater extent than any other article of Ainu manufacture.

— Arnold Henry Savage Landor, Alone with the Hairy Ainu, 1893

Notable examples

The Museum Volkenkunde in Leiden has two makiri that were collected by Philipp Franz Balthasar von Siebold, who must have acquired them before 1826, which makes them the earliest provenanced makiri known to me. Both were purchased by the museum in 1837. Accession numbers RV-1-4108 and RV-1-3695:

A drawing of the latter appears in Siebold's Nippon, Leiden, C.C. van der Hork. 1832:

The British Museum has an Ainu knife that was brought back by Dr. John Andersen and donated to the museum in 1885. Accession number As1885,1219.3.a-b:

Glossary of terms

English Ainu 1 - Knife blade makiri-ibe / ibehe 2 - Knife handle makiri-nip 3 - Knife sheath makiri-saya 4 - Back of knife mekkashike 5 - Edge notak 6 - Point of knife kanetuhu / etuhu

Examples

19th century, Hokkaido or Saklhalin, Japan, knife length 20.2 cm - 28.8 cm

[source] [licensed under a Creative Commons Attribution 4.0 International License]

[sea-changed]

final third of 2024 in books

39. Drive Your Plow Over the Bones of the Dead, Olga Tokarczuk (trans. Antonia Lloyd-Jones) 40. The Bitter Road to Freedom: A New History of the Liberation of Europe, William I. Hitchcock [as my blog lately has attested I found this full of interesting info, though the writing and approach I thought was uneven. still a rec, however] 41. Yiddish: A Nation of Words, Miriam Weinstein 42. Jews, Germans, and Allies: Close Encounters in Occupied Germany, Atina Grossmann [a real standout I thought, I learned so much fascination information] 43. Yiddish: Biography of a Language, Jeffrey Shandler 44. The German-Jewish Cookbook: Recipes and History of a Cuisine, Gabrielle Rossmer Gropman and Sonya Gropman 45. Anne of Green Gables, LM Montgomery [reread] 46. Hangsaman, Shirley Jackson 47. Yiddish & English: The Story of Yiddish in America, Sol Steinmetz 48. Anne of Avonlea, LM Montgomery [possibly a reread but I don't think so, I didn't even remember some of what happened at the end of the first book] 49. The House of the Seven Gables, Nathaniel Hawthorne [charmed & delighted] 50. A Nobleman's Guide to Seducing a Scoundrel, KJ Charles [it wasn't bad! when it comes to recent KJCs that's nearly a recommendation] 51. Wuthering Heights, Emily Brontë [reread, entirely or mostly; mortifyingly it had been long enough that I can't remember] 52. Colonial Living, Edwin Tunis 53. Conquerors' Peace: A Report to the American Stockholders, Bud Hutton and Andy Rooney 54. Trust, Hernán Díaz 55. Night Watch, Jayne Anne Phillips 56. All-of-a-Kind Family Downtown, Sydney Taylor [reread] 57. All-of-a-Kind Family Hanukkah, Emily Jenkins (illus. Paul O. Zelinsky) [was this a picture book? yes. but it was so delightful it's going on the list] 58. Golden Hill, Francis Spufford [annual reread, exactly as good and finely tuned and transporting as ever] 59. Jewish Cooking in America, Joan Nathan 60. A History of Cookbooks: From Kitchen to Page over Seven Centuries, Henry Notaker [charmingly academic? I appreciated its dedication] 61. People Love Dead Jews, Dara Horn 62. Up Front, Bill Mauldin [thought this was great and fascinating, a definite WWII book club rec] 63. Anne of the Island, LM Montgomery [losing momentum with these somewhat, but I do think I'll continue them into the new year]

[krchov]

Lidstvo připomínám tento týden nejlepší akci roku!!

Zdravím ve spolek, má někdo v plánu jít se na tuhle přehlídku podívat? Ať tam netrdlím sám :D

[korrasamibottles]

Thanks for tagging me @persnickety-doodles😊

10 songs I've listened to recently.....

1. Sirocco - Ulrich Schnauss

2. All Our Dreams - Leon Lour

3. Lafaye - School of Seven Bells

4. Jackrabbit - San Fermin

5. Los Ageless - St. Vincent

6. Solid Gold - Battle Tapes

7. Tesselate -soupandreas

8. Rezorecta - Black Tiger Sex Machine (don't laugh🫵)

9. Born In The Flames - Notaker

10. Closer - Zamilska

Tagging @stargayatlantis @joodeegemstone @madlad-link if you want! No pressure though :)

[onaras-oficialni]

Den 14 - Voda

Menší chronologické okénko: tenhle příběh se odehrává cca 800 let před vším ostatním, co jsem zatím ke Slovopadu napsala. Jednoho dne budu muset udělat nějakou časovou osu.

Byl to okamžik slávy, když jim předávali diplomy. Levan a Marwen, dva sirotci, vybraní pro své mimořádné předpoklady pro studium na nejvyhlášenější vojenskou školu, nyní nejlepší žáci svého ročníku. Přední elfové své generace, chlouba celého Eldasiru. Navíc jim bylo svěřeno velení nad lodí Stříbrný šíp. Měli právo být hrdí.

Byli mladí a měli pocit, že jim patří svět.

*

"Takhle jsem si teda tu službu vlasti nepředstavovala." zavrčela Marwen.

"Ale notak, vozit zrní je přece strašlivě ušlechtilá povinnost. Pamatujte, žáci," napodobil Levan zcela přesně tón jejich učitele, "v cestě za vítězstvím není malých rolí."

Marwen složila poslední pytel a protáhla si záda. "Chtělo by to skleničku."

"Vydrž," zasmál se Levan, "napřed musíme za seržantem. Ale pak tě zvu."

"Snad to stihnem dřív, než začne lejt," zadívala se Marwen nad moře. Nad severním obzorem visela tmavá masa a lany Stříbrného šípu už teď lomcoval vítr.

Vyrazili směrem k velitelství. Ve vylidněných ulicích jim jedinou společnost dělal vítr. Každý, kdo byl schopen boje, byl už dávno poslán na frontu.

"Už mě to teda taky štve," zabručel Levan, "Vždyť jsme byli nejlepší v ročníku! Na bojišti bychom byli mnohem užtečnější. Já bych těm potemníkům ukázal, zač je toho loket."

"No jasně, jakmile se Druenei doslechnou, že jde proti nim strašlivý Levan, rovnou vytáhnou bílou vlajku. Naše armáda si šlape po štěstí, když tě nechává v týlu."

Budova velitelství stála kousek od náměstí. I v ní byla znát prázdnota, která plnila okolní ulice.

"Pytle jsou složené ve skladišti," předala Marwen seržantu Galaronovi průvodní listy, "Z letošní sklizně je to všechno, takže Stříbrný šíp má asi padla?"

"Nebojte, mládeži, ono se něco najde," podrbal se seržant za uchem. Když si všiml jejich výrazů, musel se zeptat: "Ale copak, co ty kyselé obličeje? Už se vám plavba omrzela?"

"A vám se to neomrzelo?" zeptal se Levan, "jenom sedět v kanceláři, počítat pytle a čekat na zprávy z bojiště? Vždyť jste taky voják, ne?"

Galaron si povzdechl. "Tak taky už je mi to dlouhý. To asi všem. Ale slyšel jsem," ztišil hlas, "že obě armády míří k Loranskému jezeru. Dejte na mě, tam se schyluje k něčemu velkýmu."

Opřel se ve svém křesle a pokynul jim ke dveřím. "Pro dnešek máte pohov. Zítra se stavte pro další rozkazy."

Za těch pár minut, kdy byli uvnitř, se obloha zcela zatáhla. Vítr ještě zesílil. "Měli bychom odrazit od břehu!" houkla Marwen, "ať nás to nehodí na mělčinu!"

Byli v půli cesty do přístavu, když se země otřásla.

Později se bude v kronikách psát, že se nad Loranským jezerem otevřelo nebe a bohové sestoupili mezi obě armády. Kronikáři se neshodnou, jak přesně jejich slova zněla, ale všichni do jednoho napíšou, že bohové vyčetli Sidhe i Druenei jejich zpupnost. Že prý pohrdli blažeností, která jim byla dána, ve své pýše uvrhli celý světadíl do staletí válek a přivodili smrt desetitisíců. Že jako spravedlivý trest jim je odebrána blaženost a věčný život. Že Eldasir, který oni sami změnili na bojiště, se má stát neobyvatelnou pouští. A že všechna elfská pokolení jsou prokleta až do konce věků.

Marwen a Levan nic z toho netušili. Kdyby pohlédli nad pevninu, možná by viděli nepřirozenou záři nebo rozpoznali v dunění bouře hlasy. Místo toho sprintovali k Šípu, bojovali s větrem a kličkovali mezi padajícími sutinami.

"Zvedněte kotvy!" křičel Levan, sotva se dostali na palubu, "Odražte od břehu!" "Je to sebevražda!" křičel někdo jiný. Nebo to možná byl jen hlas v jeho hlavě. Voda rychle ustupovala a táhla je s sebou na moře. Přímo proti nim se zvedala masa vody a s každým okamžikem rostla. Bude zázrak, jestli se dostanou na druhou stranu.

Vlna do nich narazila. Přelila se přes kýl a začala ho obracet, dokud příď netrčela takřka kolmo vzhůru. Marwen svírala kormidlo a drmolila modlitby ke každému bohu, který ji zrovna napadl.

Vrchol vlny se přes ně přelil. S nárazem dopadli na hladinu. Veslaři se opřeli do vesel, aby je proud nestrhl zpátky. Ale byli venku.

*

Na pár dní zakotvili u blízkého ostrůvku. Těch pár přeživších, kteří nějakým zázrakem unikli vlnám, mluvilo o temných slovech a ještě temnějším osudu, který byl uvalen na veškeré elfstvo. Teprve když se mračna trochu roztrhala, odvážili se znovu přiblížit k Miře.

Město bylo pod vodou. Nad hladinu čněly pouze věže a střechy nejvyšších budov. Jako by se pod městem otevřela propast a celá Mira se do ní propadla.

Spustili kotvu u strážní věže, která ještě před pár dny značila konec mola, a dál pokračovali ve člunu. Proplouvali nad zničenými ulicemi. Každou chvíli dno člunu zadrhlo o hřeben střechy nebo korouhvičku. Mimo šum příboje vládlo nad městem mrtvolné ticho.

"Myslíš... myslíš, že to někdo přežil?" odvážil se Levan prolomit ticho.

Marwen zavrtěla hlavou. "Jestli ano, tak už jsou dávno pryč. Jinak už by se snad ozvali."

Nad hlavou jim přelétl racek a usadil se na jedné z věží.

"Co teď budeme dělat? Asi se není kam vrátit..." dumala Marwen.

"No, pro začátek máme loď a posádku," protáhl Levan, "a prázdné město, ve kterém musela zůstat alespoň část jeho bohatství."

"Asi by nám nikdo nevyčítal, kdybychom se na něm trochu obohatili..." navázala Marwen, "jak říkáš, všichni jsou buď pryč, nebo mrtví. Musíme koneckonců té posádce nějak zaplatit."

"A kromě toho," pokračoval Levan, "když si ho nevezmeme my, udělá to někdo jiný. My jsme děti Eldasiru, my na to máme nárok."

Marwen se zazubila. "Správně. Chci vidět toho, kdo nám v tom zkusí zabránit."

"A jestli nás bohové vážně chtějí mrtvé, tak si pro mě budou muset přijít sami. Protože já si život vzít nenechám."

Byli mladí a patřil jim svět. A běda tomu, kdo by se jim ho pokusil vyrvat.