#nezapomeneme

[kocourmokroocko]

#na celým tumblru jsou dva posty tagovaný svatra jump#jeden je ten novej s miku#a druhej je tady pamětní deska postnutá od kocoura#jak málo stačí některým legendám

myslim, že Svarta má nyní veškerou potřebnou reprezentaci, aby se stal svatým (písemnou zkazku, pamětní desku a ikonografii)

Svatý Svarta, patron všech, kterým je hodně ✨

👊😔

[fototaxe]

MŮRA NA PRAHU – AKTUALIZACE

UPDATE! - Krátce po zveřejnění minulého příspěvku naší stránkou i dalšími organizacemi na ochranu můr (ÚOMK a PZŠ), vypukla veřejná diskuze týkající se dodržování opatření ve prospěch našeho města a můří katedrály. Mnoho obyvatel centrálních městských částí oponovalo a argumentovalo, že jejich starost to není, protože tak daleko do centra se prý můra přes veškerou architekturu nedostane. Nevidí tedy důvod svůj světelný zdroj jakkoliv omezovat. Na tento fakt popudlivě reagují jak jejich sousedé s opačným a soucitnějším pohledem na situaci a především lidé obývající ústranní oblasti Prahy a její periferie. Reakce lidí z okraje města je rovněž dvousečná: část občanů chce světlo omezit, a to za cenu nové legislativy, a ochránit město i můru. Druhá část, poněkud hlasitější, hlásá spravedlnost ve smyslu, když ne lidi z centra, my taky ne. V celé diskuzi je cítit pachuť hluboce zakotvené nevraživosti lidí z centra k lidem z periferií, a naopak. O dalším vývoji Vás nezapomeneme informovat.

[paskvilnet]

Hip Hop Kemp, 15. -17. 8. 2003, Pardubice

Naše rubrika Clubbing bude dneska prázdninová. Proč bychom se v srpnových třicítkách pařili v dusných klubech, když jsme si je mohli užít na koupáku a ještě k tomu s hiphopem za zády. A to doslova, pokud jsme si 15.-17.srpna zajeli zakempovat do Pardubic na 2. ročník Hip Hop Kempu. Loni to vypadalo jako zázrak, když ani povodňová vlna nezabránila konání téhle akce. Letos se po dlouhých byrokratických počinech podařilo zopakovat ji na stejném místě, i když na loňské graffiťácké kousky město nemohlo dlouho zapomenout. Letos jsme si debaty na téma hip hop, malování, chlouby města, noční hluk a nedodržení smluv zopakovali, abychom nezapomněli, o čem zase po kempu máme mudrovat příští rok. Každopádně my, kdo jsme přijeli do Pardubic letos, dlouho nezapomeneme na HIPHOP KEMP 2003. Sjelo se tam přes 7000 lidí a pro mnohé z nich to byl zážitek, na který se opravdu nezapomíná, ať už šlo o poslouchající, vystupující, organizující nebo natáčející (pivo i na kameru:o)

Na letošní Hip Hop Kemp dorazil velmi slušný hiphopový underground: z Bostonu přijel Mr. Lif spolu s nejvychytanějšími dready na světě. V sobotu vystoupil s MC Akrobatikem a sestavu ze Států doplnili K-Otix. Z Londýna přijel DJ Vadim s Vadim s Russian Percussion, sever Evropy zastoupili švédští Looptroop a partička pro mě s nejpřesvědčivějším pojetím a taky se silnou vizuelní stránkou vystoupení Phi-Life Cypher. Nechyběli ale samozřejmě kluci slovanského původu, ať už přijeli z Polska, Slovenska, Prahy nebo Lišova.

Říká se, že hiphop nezná hranic. Na druhé straně je ale otázka, co má vlastně český hip hop společného s hip hopem americkým nebo francouzským a jestli si z nich Češi s jiným kulturním, politickým a jazykovým zázemím odnášejí ještě něco navíc kromě dobrých beatů, flow a pocitu, že jsou prostě součástí hiphopového světa. I když ani to není někdy vůbec málo.

Občas někdo začne diskutovat o tom, jestli se může český hip hop prosadit za hranicemi Česka, popř. za hranicemi (středo)východní Evropy. Hlavně se ale ptejme, v čem je osobitost českého hip hopu a jestli daleko víc než tam, kde mu nikdo nerozumí, nevypovídá tady, kde může ukázat sílu svého (českého) slova.

Nežijeme fráze, přitom ale pálíme jointy s respektem, reprezentujem a je třeba nám to veriť…Milujem hiphop, protože to je život, to je štýl, to je čistý a to sme my. Síla českého slova je velká, škoda jen, že se někdy rozmělní v těchto osvědčených hiphopových klišé.. Když tvrdíš, že víš, co pro tebe znamená město, kde žiješ, že máš vlastní názor odlišný od establishmentu a že máš ten správnej postoj ke správnejm drogám, můžeš to zkusit s vlastní hiphopovou produkcí. A česká hiphopová rodina má tak stále nové a nové děti…

Nadměrné rozmnožení, na které se přilípne komerční prospěch, může přinést degradaci myšlenek, ztrátu přesvědčivosti podání, stejně jako vystoupání cen pitné vody na 40 korun za dvě deci. To už jsme tady poznali a netoužíme opakovat. A doufáme, že si naše hiphopová scéna udrží ještě stále rozpoznatelný nádech undergroundu.. Bude to náročné, protože - upřímně řečeno - jaké jiné hudbě než právě hiphopu se v Česku blýská na časy…a čas ukáže, komu a na jaké časy se vlastně blýskalo…

A ještě zmínka o freestylovém stanu, ve kterém jste na Hip Hop Kempu mohli pobýt i leccos vyzkoušet. Je naprosto fascinující. Snoubí se tam odvaha, kterou musí člověk posbírat, aby mohl exhibovat, amatérství kluků, kteří do toho jdou poprvé v životě. Vše na škále od trapnosti až po dojetí. Ale i neuvěřitelné výkony, uznání, respekt (v tom pravém smyslu) k těm, co něco umí. Mrazení, že tam je něco strašně původního, upřímného a kreativního. …

Ať už nás na Hip Hop Kempu bere cokoli, když nám je 15, určitě je to ta z dobrých možností, jak si užít léto a prožít si pocit, že někam patřím. Pro ty, kterým už 15 není, je to určitě výzva k různým zamýšlením o tom, co tam dělám a proč mě hiphop pořád ještě baví. A pro ty, kteří tohle vůbec neřeší, je to třeba supr koupání a tobogán. Kéž by se tohle dalo říct o všech letních fesťácích…

[medvidekpu]

Tady v roce 68 stál tank. Vlevo nahoře v kaštanové áleji desítky dalších. Mě byl rok. #nezapomeneme #tw #blog #dejvice #russia #history (v místě Stromovka)

[tofiam]

Libuška Šafránková už se bohužel vztahuje jenom na ty záhrobní koncepty...

Ale jako jedny z těch nových se mi líbilo Sedmero Krkavců a Princezna zakletá v čase (byť to je vykradený Groundhog Day). Ty body ještě relativně splňují.

myslím, že jsem přišla na ingredience kvalitní české vánoční pohádky, který filmaři možná někde ztratili po roce 2000

> humor a absurdní zápletky na úkor logiky a motivace postav ALE NIKOLI na úkor kompaktnosti příběhu

> smrt a záhrobí jako dobrodružný koncept s neobvyklým průběhem

> KULISY (cgi v Kouzlech králů je na vyškrabaní očí. Zamek v Šíleně smutné princezně? Nepřekonaný, doslova chci ve svém reálném životním prostoru tapetu s motýly kterou má král Dobromysl v uvítací hale)

> absurdní BANGERS/soundtrack v každé pohádce

> libuška šafránková

> absolutně CAMP kostými a časté kvír kódování postav

> JEZDECKÉ SCÉNY a kaskadérske výkony (souboj s dřevci v bajajovi (1971)? Peter Jackson si může nechat zdát)

[danny-park88]

16.12.2019

rozhodl jsem se psát si datumy abych v tom všem měl přehled.

s minsikem se z nás stali velcí kámoši a už to mezi náma není ani tak napnutý jak od našeho prvního setkání. na to asi nikdy nezapomenem, jsem mu kdysi poblil ruku na jedný párty nebo show, už fakt nevím, ale bylo kurva velký, on mě ale za odplatu kopl do kolene a říkám ti, že to cejtim ještě teď a teď mi ten dement udělal další modřinu do nohy, když jsem se ho predevčírem na párty s mildou snažil překročit a zvednout ho, místo toho jsem spadl na zem a ležel jak dement vedle něj. milda z nás musel bejt v hajzlu, jsem mu i viděl na očích, že má nervy. bylo to cool.

napsal mi dneska san. řikal, že se na jaro vrací do školy a já z toho nemůžu být víc šťastnej. nejlepší zprava dne. fakt mi dost chybí a nemůžu se dočkat až ho zas uvidím. taky jsme si o pár věcech popovídali, jsem rád že se na mě nezlobí a je to mezi námi stejný jako předtím. je to pro mě fakt důležitej člověk a bylo by dost špatný kdyby to mezi náma bylo špatný.

maturák byl super. s yeun jsme si zatancovali a trochu popili, dopadlo to všechno dobře. ani jsem nečekal, že to bude tak nějak fajn. máme pár fotek z fotobudky, kde jsme vlezli jen tak z prdele a nakonec z fotky dopadly dobře.

před pár dnama jsem na ulici našel malou fretku, která nevypadala nijak dobře, tak jsem si ji vzal domů a druhej den ji vzal k veterináři. prej jsem udělal dobře, byl nějakej nemocnej a teď je na tom už lip. pojmenoval jsem ji zatím pan fretka protože nevím jaký jméno mu dát. časem ho vymyslím. je zatím v pohodě, ale strašně škrábe.

[dominikapise]

...nevrendynkstory tohlencto...

Sedíme v autě, zase vyjíždíme na poslení chvíli. Jen tak mimochodem si vzpomenu, že nám asi v březnu vyprší parkovací karta a že bychom si to měli někam poznamenat, ať na to zase nezapomeneme.

Michal: „A jaký tam je datum?“ Já: *vytáhnu kartičku z krytky a čtu* „Platné do listopadu 2018.“ Michal: „Jo haha.“ Já: „Fakt. Nekecám.“ Michal: „Nekecej.“ Já: „Říkám, že nekecám.“ Michal: „Ukaž, co tam je?“ Já: „Splatné do dvacátého pátého listopadu dva tisíce osmnáct.“ Michal. „Hm. V pondělí musíme na úřad.“ Já. „Jo, v pondělí bychom rozhodně měli jít na úřad.“

7. března 2018

Jak aplikujeme pozitivní přístup

Michal přijde z venku. „Mám pro tebe dobrou zprávu. Nebo možná špatnou, ale… ne, dobrou. Dobrou zprávu mám.“ Já: „Jakou?“ Michal: „Šel jsem kolem tvýho auta a všimnul si, že ti koncem ledna vypršela parkovací karta.“ Já: „A co je na tom jako dobrýho?“ Michal: „No já nevim, ale ty furt chceš, abych všechno bral z tý pozitivní stránky.“

🙃

🤦‍♀️

😂

[hyokoh]

nezapomeneme

[jejivelicenstvoona]

ŠÍLENOST 2

Všechny trafiky na sídlišti jsou zavřený, a tak jdu dál městem, ulice jsou prázdný a nebe šedivý. V uších mám sluchátka a v ruce knížku od Kundery. A v hlavě? V hlavě zase plno dalších kluků, co bych jim měla už spíš vykat, protože to kluci dávno nejsou, ale já se jim místo toho snažím dostat do postele, pak si to na poslední chvilku vždycky rozmýšlím a předstírám, že neexistuju.

“Prosím, jednu známku,” říkám a čekám na obvyklou odpověď, že je prodávaj jen po osmi. Ale nic takovýho se neděje, dostávám malou známku se zelenou žabkou a spokojená odcházím.

S tou knihou v ruce si připadám jako Tereza, když její jedinou vstupenkou do Tomášova světa byla právě knížka. Anna Karenina. A mě by zajímalo, jestli se někdy najde někdo, kdo by mě do svýho světa taky pustil jen s tak obyčejnou vstupenkou.

“Měla by ses dát dohromady,” řekl mi teď někdo a měl pravdu, i když si nepamatuju, kdo to byl. Mám pocit, že si nedokážu nic užívat, že jenom všechno slibuju, sobě i ostatním, a pak nic. Někdy to je ale dobře. Že nic.

Vzpomínáme.

Navždy zůstaneš v našich srdcích .

Nezapomeneme.

Spíš jsem jako Sabina. Schovávám se na hřbitově a před vším utíkám. Zrazuju. Kouřím poslední cigaretu a prázdnou krabičku schovávám zpátky do kabelky i s růžovým zapalovačem, co se zdá nesmrtelnej. Ale každý jednou umřeme. Myslíš, že ta smrt čeká na tvý třicátý narozeniny?

Vzpomínáme.

Navždy zůstaneš v našich srdcích.

Nezapomeneme.

Přes cestu se dívám jen tak, aby se neřeklo, že jsem se moc rychle vzdala. Ale někdy člověk ráno vstane z postele jen proto, aby si maminka nedělala starosti a aby se ve škole nepovídalo, že na to sere.

Jedno slovo a máš mě? Už asi ne. Řekla bych, že je pozdě. Slunce je schovaný za mraky a ulice jsou prázdný a v hlavě mám takový zmatek, že už mezi vámi ani nedělám rozdíly. Prostě jste tady, jednou za čas jeden z vás napíše a ptá se, jak se mám (nebo jestli mu nepošlu nudes). A já odepíšu, je mi fajn a jiný kecy a pak zas dlouho nic. A někdy je to vlastně dobře. Že nic. Už nic nechci.

Šílenost.

A minulá sobota byla vlastně celá úplně šílená, kdo by tušil, co se mnou udělá trocha lacinýho vína. Morální kocoviny jsem se zbavila jen napůl. Zbytek ve mně pořád je a snaží se mě zničit. Týden střízlivá.

A je to se mnou vlastně pořád stejný. Nahoru a dolů, ale nikdy dopředu.

Šílenost.

[nesvobodni]

Nezapomeneme!

[klicovskesady]

Když máme ten 21. srpen, tak jsem si toto datum připomenul návštěvou Českého Rozhlasu. A nejen toho. Ať nezapomeneme. (v místě Prague, Czech Republic) https://www.instagram.com/p/CS1BKDfLJS1/?utm_medium=tumblr

[fototaxe]

SLEDUJTE S NÁMI: MŮŘÍ KATEDRÁLA PUTUJÍCÍ ZÁPADNÍ EVROPOU, AKTUÁLNĚ FRANCIÍ, MÁ POTÍŽE!

Už několik měsíců sledujeme výjimečnou událost: pravidelnou pouť můří katedrály západní Evropou. Tuto cestu podniká jednou za čtyři roky, a tato pravidelnost, jak je známo, souvisí s přestupným rokem, a s tím, jak se postupem času její cesty odchylují. Víme, že k podobnému jevu dochází například v poušti, když člověk s lehkou anomálií či asymetrií začne bloudit v kruhu. V některých případech se můří katedrály mohou rovněž vychýlit ze své osy tak, že jejich architektonický hřbet klade v určitých částech jejich těla různou váhu. Můra se tak pod touto váhou naklání, aby vyrovnala tíhu, a hrozí i to, že sejde ze své pravidelné pouti a skončí třeba v dálnici. Můří katedrály, jakkoliv archaicky a staticky působí, jsou poměrně inteligentními tvory. Není tedy překvapením, že mají určité potřeby rituálů a samozřejmě, jako lidé, i lásky.

Tážeme se však, zda důvodem pravidelné změny trasy námi sledované můří katedrály, není kromě instinktivní korekce trasy (aby se přiblížila západu, jak to má ráda), také fakt, že se jí ve Francii a španělských Pyrenejích zkrátka líbí. Je možné, že sem jednou za několik let putuje na dovolenou? Francie i Španělsko tohoto faktu využívá, a dokonce si tuto můří pouť místní odjakživa vykládají jako něco velmi spirituálního. Každé čtyři roky spojí svou dovolenou na pobřeží Francie s výletem za můrou spousty turistů a poutníků. Tento rok se ale vyskytl menší problém.

Máme čím dál tím větší důvod se domnívat, že naše můří katedrála se nešťastně zamilovala. Obáváme se, že za její pravidelnou návštěvou Pyrenejí není jen chuť po turistice, přestože z veřejných zdrojů víme, jak ráda si pochutná na všem tom ovoci, kterého se jí tam v turistické sezóně dostane😊. Naše můří katedrála má spadeno na Baziliku Panny Marie Neposkvrněného početí, přezdívanou též Horní kostel, protože se nachází vysoko nad řekou. Můří katedrála byla v několika letech spatřena, jak se na tomto místě na moment v noci zastavila, přestože byl čas její pouti, kdy se zpravidla nezastavuje. Dokonce někdo tvrdí, že katedrálu viděl na baziliku mrknout, ale zda se jedná o vtip či realitu, posuzovat nechceme.

Možnost, že se můří katedrály dokážou citově upnout k jiné bytosti či budově, by byl ohromným přelomem v tineakatedraliologii - vědě, která se těmito tvory zabývá. Francie už poslala několik vědců, kteří budou podrobně zkoumat a měřit, zda katedrála vylučuje feromony. O vývoji vás nezapomeneme informovat.

[celavita]

Nashle, Hanoji

7/2/2018

Doufejme, že tohle je poslední mrazivé ráno a od zítřka už bude jen a jen líp. Před dvanáctou opouštíme pokoj a při východu na ulici zjišťujeme, že venku je líp než uvnitř budovy. Zmrzlé končetiny jdeme zahřát procházkou do vězení Hoa Lo, kde odpůrce francouzské vlády následně vystřídali američtí zajatci. Místo nakonec omrkneme jen zvenku, jelikož na další muzeum nakonec nemáme náladu, a raději projdeme okolní uličky. V supermarketu nakoupíme drobnosti a dobroty na cestu, okoukneme pár obchůdků a jdeme na oběd. Namísto plánovaného pho ga v restauraci Noodles & Rolls u chrámu sv. Josefa nápadně připomínajícího pařížskou katedrálu Notre-Dame skončíme v nově otevřené restauraci Chusa Vietnamese Cuisine, která nás uchvátí nejen svým vynikajícím menu, ale také úžasným designovým interiérem. Namísto dezertu zvolím vietnamskou kávu s kondenzovaným mlékem a jsem mile překvapena její výbornou chutí. Kombinace sladkého mléka a kávy je v Asii oblíbená, ale oproti přeslazené laoské kávě, kterou jsem ochutnala v Luang Prabang, mi ta vietnamská opravdu chutná a sladká chuť nepřebíjí samotnou chuť kávy. Po příjemné obědové pauze se vracíme zpátky do guesthousu, kde čekáme na autobus do mešta Hue. Šestá hodina je pryč a autobus nikde. Recepční Lina nás uklidňuje, že na nás nikdo bohudík nezapomněl, a prosí o chvilku strpení. Chvilka se promění v hodinu a půl čekání na recepci, během níž prochladneme až na kost. Dlouhou chvíli krátíme klábosením se sympatickými Slováky a esemeskováním s kamarády. Po půl osmé konečně přijíždí minibus a nesympatický mladík nás jde vyzvednout na recepci. Po pár desítkách minut konečně sedíme v autobusu do Hue a zabíráme si dvě lehátka ve spodním patře. V lehátkovém voze jsme nikdy předtím nejeli a tahle premiéra je vcelku příjemným překvapením. Kožená lehátka jsou pohodlná a místa je tu tak akorát. Teplá deka zahřeje ve spánku a záchod v zadní části je příjemným bonusem. Před sebou máme asi 560 kilometrů, které bychom měli zdolat za asi 10 hodin. Řidič se s autobusem nemazlí a předjíždí, kde jen se dá. Téměř celá cesta vede po dálnici nebo jednosměrné silnici, což velmi oceňuju, jelikož moje nedůvěra v cizí řidiče a neustálé sledování jejich počínání mě leckdy přivádí k šílenství a předjíždění na jednosměrné silnici mi přijde jaksi méně riskantní. Jednotlivá lehátka postupně mizí ve tmě a ozývá se jen tiché oddechování. Nashle, Hanoji, díky, že jsme měli možnost tě poznat. Přestože nám město k srdci nepřirostlo, na tuhle Mekku legendárních italských motorek Vespa nikdy nezapomeneme.

http://chusa.vn

Kurník po hanojsku

Oběd v Chusa Vietnamese Cuisine: 270000 VND

Sladkosti a dobroty na cestu: 156000 VND

Autobus společnosti Hung Thang Travel Hanoj - Hue: 500000 VND (osoba)

[si-kronika]

Letní kino na pavlačích poprvé

7. 8. 2017

Tehdy ještě na neomítnutých pavlačích.. jsme poprvé promítali. Některá promítání jen tak nezapomeneme - Kouř, Samotáři, a hlavně maraton Harry Pottera!

[dubecvit]

Hardcore Patkhor

O naší Expedici na Pik Patkhor jsem už sice psal, ale zatím nic uceleného, a rozhodně ne v rozsahu, který si to zaslouží. Považuji totiž za svou povinnost, seznámit vás s naším oblíbeným řidičem Numonem, jehož hlášky typu „gorizontalno, vertikalno, sexualno“ (význam mi bohužel unikl), nás provázely po celý zbytek výpravy. Dále pak s rodinou Chucka Norise, u které jsme strávili noc před cestou do BC, s naším oslíkem a jeho dvěma opatrovníky a spoustou dalších barevných figur, prožitků a myšlenek. Chtěl bych tak lépe zaznamenat průběh celé expedice, nejen z pohledu gastronomie ve výšce 6000 m.n.m. jako doposud, ale také z pohledu pasažéra na proslulé Pamír highway, z pohledu dvou nezkušených logistiků, kteří museli čelit nečekaným překážkám při cestě do base campu, a taky očima nováčka ve světě velehor, kterým bezpochyby jsem. Věřím, že tu a tam ve vzácných momentech, kdy slovo potká slovo v tom správném pořadí, by to někdo mohl shledat i zajímavým čtením. Nuže, pohodlně se usaďte a nechte se ukolébat nepravidelným kodrcáním offroadu s vymlácenými tlumiči po nejdůležitější pamírské dopravní tepně, či naopak pravidelným údery cepínu a lapáním po dechu ve výšce 6000 m.n.m..

Začnu pro jistotu úplně od začátku. V srpnu roku 2019 jsme se společně s Tomášem Cimrem vydali poprvé vstříc ultimátnímu dobrodružství, bl��znovství a zbytečnému riskování života, které rádi schováváme pod drsným slovem Expedice. V našem hledáčku se ocitla osamělá šestitisícovka kdesi v Pamíru. Nejvyšší vrchol Rušanského hřbetu, takřka neprobádaný kout země, o kterém neví ani vševědoucí strýček Google moc užitečného, kromě nadmořské výšky 6083 m a drsného názvu Pik Patkhor. Vše, co měly naše mysli lačnící po jakýchkoli informacích k dispozici, tak byly černobílé fotografie prvovýstupců z roku 1947 a slovní popis výstupu, ze kterého si dovolím ocitovat tento krátký odstavec. Ze zápisků legendy sovětského horolezectví, samotného Abalakova.

„Vedoucí expedice se rozhodli vyrazit na vrchol podél západního hřebene. I přes strmé a ostré skalní vrcholy představoval nejspolehlivější cestu k vrcholu. Vysoká nadmořská výška, rozpadající se skalnaté svahy a ostré hřebeny neumožňovaly často urazit za den více než 500 m. Za čtyři dny, během kterých překonali obrovské potíže, vylezli na vrchol Patkhoru…“

Kromě těchto prastarých pokladů, vyčmuchal strýček G v digitální džungli také článek a nádherné provokativní fotografie této dominanty z výpravy dvou Američanů v roce 2017. Jejich šlépěje, či snad díry v ledu od maček, však vedly do severní stěny, tudíž přistupovali k hoře z úplně opačné strany. Užitečné tak pro nás byly jen dva snímky západního hřebene, kterým byl veden prvovýstup, a ke kterému jsme upínali všechny naše naděje. „To bude dávačka“, opakoval jsem si v duchu, když jsem očima zas a znova skenoval fotku a zoomoval skoro až na jednotlivé pixely ve snaze najít si bezpečnou cestu a zjistit, jaká je kvalita skály. Vypadalo to hratelně, ale každý další pohled na ni vyslal můj myokard do sprinterské rovinky a nemilosrdně přiškrtil útroby.

Poslední zdroj informací byly samozřejmě satelitní snímky, které nám dodávaly hodně sebevědomí. Při pohledu shora a nízké kvalitě fotografie se totiž spousta nepříjemných detailů schová. Téměř vertikální 2 kilometry sněhu, ledu a skály vypadají z orbity přeci jen trochu jinak, než když se tyčí přímo nad vámi. Z vesmíru hledíte očima bohů, a ne malého ustrašeného mravenečka, kterým v porovnání s ohromující velikostí hor, jste. Podstatný detail. Navíc úžasný 3D model strýčka G vám sice vymodeluje i sklon svahu, který však zprůměruje a o konkrétních problematických místech, vám toho moc neřekne. Nicméně je to alespoň výborný motivátor. Máte totiž pocit, že to bude procházka, asi jako normálkou na Glockner v Rakousku, akorát bez natažených řetězů a prošlapané stopy. Kdyby nám dopředu někdo dal všechny detaily, ukázal sněhové a kamenné laviny, které se prohánějí po jeho strmých ledových svazích, užili bychom si asi mnohem více nervózních bezesných nocí plných pochyb a nejistoty. Jít do neznáma je hodně riskantní, ale v něčem také osvobozující. Nevidíte jasně konkrétní hrozby a představujete si to logicky bez nich. Musíte však věřit ve své schopnosti a v to, co se chystáte udělat.

Taková byla tedy naše výchozí pozice. Pramálo informací, hodně velká očekávání, chuť nasytit ego, něco si dokázat a konečně zažít svou první expedici. Následovalo pár měsíců plánování, několik přípravných výjezdů do Alp a pak odlet do Asie. Expedice umí být i poměrně nákladná záležitost a v tomto směru nám hodně ulehčili sponzoři a především Expedition club, naše milovaná komunita, kterou jsme pomáhali formovat, a která taky zásadním způsobem formovala nás. Toho času nás taky oba živila, šatila a polykala téměř všechen čas. Před začátkem Expedice jsme tak oba odjeli na své výpravy v post-sovětském regionu centrální Asie. Já jsem vedl prima partu odvážlivců na čtyřtisícovky v Kazachstánu a Tomáš dokonce na 2 pětitisícovky ve Fanských horách. To nám jednak snížilo náklady na dopravu, a taky poskytlo příležitost aklimatizovat se. Někomu více a někomu méně. Bohužel jsem si vytáhl Černého Petra já a aklimatizoval jsem se tak leda na výstup do BC ve výšce 4000 m.n.m.. Ideální například na již zmíněný Grossglockner.

Budu se dál věnovat hlavně třem stěžejním částem celé Expedice. Cestě po Pamír highway až do vesnice Patkhur, řešení logistiky do BC a samotnému výstupu a návratu. Převinu tedy pásku vyprávění až do Dushanbe, kde jsem se potkal s Tomem, a kde jsme symbolickým přípitkem z lahváče Baltiky zahájili celý podnik.

„Ou jeeee, Rock’n’roll! Tohle bude jízda, na kterou nikdy nezapomeneme.“

A taky že byla…

[odpad]

Mořeplavci

Ať už se vydáváme na ostrově kamkoliv, všude nás to naprosto pohltí. Je to prostě krása nesmírná. Těžko se nám bude odjíždět (ale domečků na prodej tu mají plno, takže asi začneme šetřit)…

Druhý svátek vánoční je ve znamení prozkoumání další části národního parku a pak návratu na západní pobřeží, do Ferraria k termálnímu prameni. Tentokrát se tam vydáváme po severním pobřeží, projíždíme menší i větší vesničky, pohupujeme se v rytmu portugalské pop music, objevujeme nové výhledy a necháváme se pořád a znovu okouzlovat neuvěřitelnou zelení, která je všude okolo. To by člověka nenapadlo, kolik odstínů taková zelená může mít. Mechová, palmová, zelenkavá, brčálová, hrášková, tmavě zelená, olivová, listová, smaragdová, pistáciová, zelenožlutá, světle zelená, jedlová, trávová, kapradinová… no jejich vážně hodně a co je na tom nejlepší, všechny jsou tu pohromadě! 

U termálního pramene Termas Ferarria, který vyvěrá přímo v oceánu, je sice víc lidí, ale počasí je naprosto luxusní. Takže se ani nerozmýšlíme, jestli do vody vlezeme nebo ne, tohle se prostě musí vyzkoušet! Voda v oceánském bazénku je skvělá, jen vlny hodně hází a na dně jsou obrovské kameny, takže si člověk musí dávat pozor, aby se blbě neuhodil (nebo na někoho nebyl vlnou navalen). Je to ale další ze zážitků, na které nezapomeneme. Ještě krátká opalovačka, protože sluníčko si dává záležet a můžeme jet dál. Co dodat. Koupat se v oceánu o Vánocích? To zavání novou tradicí ☺

Cestou zpátky domů křižujeme další města, vesnice i vesničky. Někde nás navigace zamotá tak dokonale, že se pěknou chvíli ztrácíme v jednosměrkách, ale konec dobrý, všechno dobré. Naše “stará známá” cesta směr Nordeste už je na dohled a na ní, kdo by to byl řekl, skoro žádné auto. Večer se u nás stavuje Ricardo (pan domácí) a veze nám další čerstvý chleba. Jen tak. Ptá se, jak se máme a jestli něco nepotřebujeme. Prostě jen tak. Nepotřebujeme. Máme se dokonale.