#nebo je jen “dobrý češtin”

[institutexpermentalnitvorby]

Já na kamaráda, čtu nějakou neznámou konverzaci u něj na mobilu: To není T9, to jsou zájmena oni/jejich. A ano, čte se to na číču.

Kamarád: To je fajn, ale můj vnitřní gramatik si už uvázal smyčku.

[paskvilnet]

80s Paskvil - Písňové texty

Ta tehdejší “česká písnička”, byla samozřejmě česky zpívaná. A to češtinou vskutku pozoruhodnou. Vyskytovaly se v ní rýmy poměrně brutální, čas od času dosahované pomocí dost krkolomného slovosledu. Nám však v tuto chvíli jde o myšlenku. Většina těch skladeb nebyla politická, povinné bylo jen víceméně pozitivní vyznění ve smyslu “je dobré užívat života plnými doušky”, jak se tehdy říkalo, případně “životu přitakat”. Čas od času se v nich posluchač dočkal dobré rady, třeba “Chyť své dny” nebo “dávej ber”.

Někdy došlo i na postřehy filosofičtější a jdoucí hlouběji pod povrch - jako třeba “je lepší trampot pár, než život bez starostí mít” nebo fatalistický postřeh Stanislava Hložka a Petra Kotvalda “je tě��ké brát věci tak, jaké jsou, jenomže jinak to nejde” absolutní pravdu svého času vyjádřila Jitka Zelenková. “Bez lásky láska není”. Co k tomu dodat.

Nejvíc těch skladeb bylo samozřejmě o lásce. Část z nich byly melodie, řekněme, všeobecně okouzlené opačným pohlavím. Takové skladby byly většinou vyhrazeny mužům. Ze všech těch unylých melodií o různých “dívkách” - velmi populární slovo - “holkách z gymplu”, ženách, které jsou různé, a tak dále lze vycítit špatně skrývané šmíráctví.

Pokud přišla řeč na vztah konkrétních dvou lidí, byl líčen buď v duchu pohádky o princezně se zlatou hvězdou na čele nebo jako jakési bujaré sportovní utkání (Jsme tým super speciál). Láska a přátelství je především týmová práce, jsme dvojka, parta, kolektiv, pijeme kolu a jsme sehraní.

K vrcholným a zároveň upřímným výkonům tehdejší milostné poppoezie patří duet Ivety Bartošové a Michala Davida Konto štěstí. “Život bude jedna velká částka, která se nám bude stále násobit.” Docela výstižné, že?

V případě milostné lyriky však režim dovolil i trochu toho smutku. I v reálném socialismu se mohlo přihodit, že se dva rozešli a propadali pak melancholii. Odtud pak melancholický náboj některých hitů.

V druhé polovině osmdesátých let přichází na scénu postava rebela. Proti čemu se bouří? Především proti tomu, že jeho spoluobčané myslí jenom na prachy a jejich životy jsou pak vyprázdněné - skoro jako na Západě. Rebel však chce, jak zpíval Sagvan Tofi, ��zůstat věrný svým ideám” - slovy Michala Penka pak: “nechce řídit kamión, nechce mít okál”.

Svět mondénních večírků jej ničí a pokud mu propadne, jako Hamlet českého popu Jan Cézar, schytá pořádnou dávku existenciální trýzně. Daleko větší čáku na štěstí má náš starý dobrý Obyčejný kluk, který ví, kde hledat skutečné hodnoty a kde ne.

Naštěstí máme rodiče, s nimiž nám je dobře a na které je možné s láskou vzpomínat tak jako pozdní přírůstek hannigovského klanu Marta Stravová a nebo Milan Dyk, který zpíval, jak jezdil s tátou na hory a pekli si tam brambory. Vší tou poučnou lyrikou pak občas problesklo nějaké to pořádné bezděčné dada, slova nakupená beze smyslu a naházená do úst zpěváka jen proto, aby tam něco bylo. “Čím to bude, čím: Čimčarára čim čim čim!” A tak dál, a tak podobně, až do úplného zblbnutí.

[barborela]

Tři týdny, tři holky, prosluněný i propršený Vietnam. Tedy přesněji Vietnamská socialistická republika. Plánovat téměř měsíční cestu po zemi ve tvaru nudle a o rozloze 330 tisíc km čtverečních půl roku předem znělo jako dobrý plán. To se ale samozřejmě nestalo. Náš plán projet Ho Či Minovo město – navštívit vesnici Thanh Hoa a tam prarodiče jedné z nás – dojet do Hanoje – stihnout jeden z přírodních divů světa Ha Long – a moře v letovisku Nha Trang – vznikl zhruba dva týdny před odletem z pražského Terminálu 1.

#Ho Či Minovo město

Do výbavy jsme přibalily 1 ks dívky, která má ve Vietnamu prarodiče a zná jazyk, ve kterém neumím říct ani „dobrý den“. Třeba nás nevezmou na trzích na hůl.

Nicméně trojici kromě mě doplňuje ještě kamarádka, která už druhým rokem studuje v Anglii, tudíž nezvládá vedra. Možná znalosti vietnamštiny využijeme spíše k hledání nemocnice, až se Bára the british girl z toho čtyřicetistupňového vedra zblázní.

Naší první destinací se na tři dny stává Saigon, tedy Ho Či Minovo město. Nenechte se zmýlit, pán shlížející z každé vietnamské bankovky se nenarodil tady, ale v Hanoji.

První vzduch po 22 hodinách cesty je brutálně horký a vlhký. Ale také přináší absolutní štěstí z toho, že jsme konečně tady. A protože máme s sebou Vietnamku, máme samozřejmě i tunu známých asi v každém koutu téhle země. Tím se pro nás ulehčuje zdejší život zhruba o 350 %. Po dni v letadlech a na letištích se potřebujeme dostat do našeho ubytování, které jsem měla na starost já. Asi právě proto míříme do jednopokojového bytečku, který má pro nás tři jen jednu manželskou postel – za to je vyveden v kouzelném hippies/boho/prostě barevném stylu a ty zdobné a bezúčelné klece na stropě jsem prostě nikdy neměla šanci odmítnout.

Všechny tři dny se po Saigonu přesouváme taxíky, většinou s otevřenou pusou. Většinou kvůli strachu, který na nás jde z totálně nepřehledné vietnamské dopravy – jeden směr, druhý směr, stejně to střihnou do protisměru, alespoň se skútrem. První poznatek: existuje spousta druhů troubení.  Pozdrav, hlášení „jedu“, hlášení „stůj/jeď/brzdi/uhni/odbočuji“ a tak dále. Mým nejoblíbenějším je troubení při jízdě v protisměru, které říká “uhni”.

Také se snažíme pochopit zvláštní a jedinečné kouzlo tohohle města. Chudí lidé, děti prodávající a žebrající (prý ať jim nic nedáváme, pracují pro mafiány a zůstane jim jen 20% výdělku – ne, stejně je neumíme odmítnout), psi potulující se po ulicích, vychrtlé kočky, spousta prostitutek na ulicích i v barech – vždy poblíž cizinců. A vedle toho bydlíme v krásném minibytě přes Airbnb a kamkoliv potřebujeme, jezdíme přes Uber taxíky. Prostě střet. Samo město ještě neví, kam jde – co ztratit, co si nechat – ale hýbe se a mění extrémně rychle –  a to ne jen v ulicích.

Bilance: Britka nemocná, v peněžence mám 8 milionů, pořád prší, a musíme platit v přepočtu 1,- Kč za výtah do osmého patra, protože Vietnamci vydělávají na všem.

airbnb rulez

i love vietnam food soooooo much

Ho Či Minhovo pošta, of course.

Beztak nás nejvíc bavili štěňátka u sousedů.

psí já ❤

Muzeum války v Ho Či Minově městě, kde spojují jak pohled Vietnamu, tak ostatních zemí. Patro věnované fotkám mučení americkými vojáky je až moc. Nutnost.

KEY info pro začátek:

Jedna česká koruna je v přepočtu zhruba 1 000 vietnamských dongů.

1. Už umím říct „ano“, „dobrý“ (jídlo) a „ne“. Takže většinou uctivě pokyvuji hlavou a nosím úsměv od ucha uchu a radši neříkám nic.

2. Nic jako přechod neexistuje. Čekáte na zelený signál a pak se zaťatými svaly a komentářem typu “žiju, žiju, pořád žiju” přecházíte mezi motorkami, auty a autobusy. A to jsem si říkala, že mám trénink z marocké dopravy. To byl jen předkrm! A kdo se naučí řídit ve Vietnamu, naučí se to všude.

#vesnice a Vietnam jako doma

Jsem ráda, že výhodou mít kámoše vietnamce obnáší návštěvu prarodičů, který jsou v podstatě jako ti moji, až na to, že tihle umí jen vietnamsky, a já ne. Ale i tak bylo jasný, že si rozumíme, že nás nová babča všechny komanduje a nutí přidávat si víc a víc (a víc a víc) porcí epes rájes jídla. Každý večer hody jak blázen, a přitom na kombinaci rýže – krevety – vodní špenát (vn lepší verze špenátu) nic mít nebude. Nikdy. Moje srdce leží v misce krevet, to je jasný.

Návštěva vesnice, kde nikdy neviděli bělocha, vám na dost týdnů dopředu poskytne pocit výjimečnosti: všichni na vás zírají (to vás začne z chvíli štvát) a mají vás za nejkrásnější ženu ve vesmíru – ale bacha, zejména kvůli pleti v odstínu sejra, kterou nemte opálenou ani po týdnu ve vietnamu, protože je celou dobu i přes ustavičných 40° C zataženo a deštivo. JO, btw, jedinej způsob, jak neumřít na vedro, bylo ochladit se jízdou na kole. Do jehož košíku nám babča dávala listy nějaký kytky proti zlým duchům. Původní plán, tedy dát si listy do kalhotek, jsme důrazně odmítly.

they love milk version of bubble tea.

noc mezi dědou a druhým dědou

vn větrák = jízda na kole

❤

pohoda, krávy jsou tu středobod všeho, pokud to není patrné

    #Ha Long: dračí zátoka

Jak už jsem načala, mít vietnamskýho kámoše znamená mít vietnamský fellaz v každým koutku Vietnamu. Jasně, občas by člověk ocenil courání bez stálýho doprovodu… ale jednou z výhod je proplacená večeře novým strejdou, kterej vypadá jak mafián, ale je v pohodě a zaplatí nám nejvíc nejlepší večeři z mořskejch plodů.

Ha Long je ale ve skutečnosti jeden z přírodních divů světa, do kterýho jsme v noci dorazily autobusem jak z Harryho Pottera, jen nebyl kouzelnej, ale prochladlej pro nás už běžnou vn klimoškou o – 12°C. Pláž plná krabíků, zátoka projetá lodí, pořád zataženo a místo, kde se natáčel James Bond.

Slepice 🙂

Chudoba je ve Vietnamu patrná všude. A jejich úsilí vydělat na čemkoliv a kdekoliv taky…

not a HPs magic express

isnt that just beautiful

#Hanoi

Hanoj je teda jinej šlágr. Moc hezký město, který má spoustu nepřehlednejch uliček, kouzlo starýho centra a spoustu velkých jezer přímo ve městě. Vážně podivně útulné, obrovské a tepující město. Jo, taky se tu narodil Ho Chi, má tu mauzoleum. Tam jsme nebyly!

nás beztak vždycky nejvíc zaujmou psi. co doporučuje z hanoje? psí kavárnu.

gorgeous

my gang

-Ho Chi-

  #Nha Trang aneb Welcome to Russia

Když jedete pryč na tři týdny, navíc do země phádkově levný a pohádkově dobrý na jídlo, masáže a nehty, chcete si to užít. Proto byl plán na čtyři dny zakotvit v Nha Trang, letovisku na jihu Vietnamu. Nečekali jsme opuštěný ostrovy bez lidí, jen nějaký letoviskový basic. Ale upřímně tady bylo všechno špatně. Po pravdě jde o ruskou provincii, kam hromadně najíždí ruští občané, a blondatá kštice s češtinou na rtech vás moc neodliší. Takže zaprvý, přijedete do mini Ruska ve Vietnamu, což nebyl váš úmysl, a všem Vietnamcům zaručeně přijdete jako Ruska, což nebyl váš úmysl už tuplem. Pokud si připlatíte za drahý letovisko stranou, budete mít klid a pohodu. Pokud nejste bambilionáři a jedete jako my, zaplatíte si apartmán v 37. patře, kterej slibuje vstup do bazénu a malou vzdálenost od pláže. K pláži kousek, jen co je pravda. Cesta výtahem vám ale zabere zhruba 20 minut, kdy se v kabině mačkáte propocený skrz naskrz jak sardinky a zastavujete v každým patře. Když dojdete k bazénu, zjsitíte, že je placenej – což samozřejmě zjsitíte až potom, co jste tam skočili a obsluha vyžaduje svoje peníze, protože žádná cedule a už vůbec předchozí info na bookingu vás nevaruje (už jsem to říkala – vietnamci + peníze = na věčný časy).

Takže až na to, že jste omylem dojeli do Ruska a dostat se z/do apartmánu připomíná roadtrip do pekla, je to docela fajn a za každým rohem na vás čeká levná masáž nebo babča s banh mi, do který už jsem po dvou týdnech ultimátně zamilovaná. Taky jsem tu slavila svoje narozky, a krom zapíjení jsem je i zaplavala při měsíčku v moři, takže lepší to bejt nemohlo. Fakt ne. Některý zážitky už vám asi zůstanou navždycky. A já pochopila výhodu teplýho vietnamskýho moře.

Tam nahoře jsme bydleli. Někde tam.

No, to se vzhledem k příspěvku o veganství vysvětluje trochu hůř… #bbq

lodičkou za opicema, ze kterejch jsme byly podělaný strachy!

byly fakt děsivý.

❤

  Dojmů a fotek je mnoho. Kil nabraných z výtečné vietnamské kuchyně kupodivu také (nenechte se zlákat ovocem – a komentáři typu „vždyť to není jídlo“). I když jsem pravděpodobně zažila poprvé alergickou reakci na jídlo, nehleďte na to a posílejte mi mořské plody v jakémkoli množství. Na skútr, jedinou věc, kterou jsem se zapřísáhla ve Vietnamunezkusit, jsem nakonec sedla. Zjistila jsem, že existuje na světě část moře, ve kterém se nemám chuť vykoupat. A nakonec se v jiném koupala v noci, prostě proto, že na své narozeniny lepší nápad dostat nemůžete. Stáhla jsem si konečně Uber do telefonu jako moderní člověk a aklimatizovala se v třicetistupňovém vedru. Na co jsem si ale nezvykla a ani nehodlám, jsou klimatizace ve vnitřních prostorách nastaven zhruba na -18°C.

Jinak ale… Jsi moc krásný, Vietname. Dík za všechno, nakonec i za ženy na trzích, které vám nutí vše možné a přitom vše stejné a k tomu se ptají „Can I have you?“

A co si přivézt? Krabici plnou ovoce, jako my. Problém je v tom, že Vietnamci ovoce často napíchávají, aby bylo větší. Takže je dobrý mít nějakýho fella, kterej tomu rozumí. Pak doporučuji Fjakjankravenkanken za dvě stovky a cigarety – krabička v přepočtu za 10 korun značky Saigon. Zdar!

Pořád neumím vietnamsky nic, tak snad jen xin chao va cam on Vietnam.

#vietnam: banh mi & take me back, please

[vincentdunkel]

Poslední žert Franze K.

Franz Kohn byl po otci Žid. To muselo být jasné každému, kdo si přečetl jeho jméno na dveřích přepychové kanceláře v nakladatelství Melantrich, kde byl zaměstnán jako ředitel propagace a odbytu.

Po matce pocházel z Čech a to bylo zase zřejmé každému, kdo na dveře zaťukal a poté, co se ozvalo veselé “dále” vešel dovnitř.

Spatřil sympatického, vysokého a pohledného muže, odhadem tak třicátníka, jemné pleti, inteligentních rysů se světle hnědými vlasy a nebesky modrýma očima, ve kterých to občas divoce zablýsklo, to když dostal nápad na nějakou zvlášť povedenou čertovinu.


Franz měl smysl pro černý humor a ještě větší slabost pro ženy, které jeho náklonnost většinou už na druhé, výjimečně až na třetí schůzce opětovaly. Tuhle schopnost zdědil po dědovi z matčiny strany, který zamlada sloužil v Pardubicích u dragounů a v regimentu platil za největšího sukničkáře. Franzovy laskavě ironické kousky, které prováděl svým kolegům byly známé po celém podniku. 
Kousky, které předváděl svým ctitelkám, si Franta, jak mu někdy po česku říkali kolegové, nechával džentlmensky raději pro sebe, i když kdejaká panička, Češka i Němka, by mohla ledaccos vyprávět.

Není proto divu, že Franz byl dosud starým mládencem a do ženění se nijak zvlášť nehrnul. Mnohým dívkám tím zlomil srdce, ale on raději zůstával věrný starému přísloví, které jako malý často slýchával od dědečka dragouna: Kočka v domě není pro mě.

Poslední Franzova zvláštnost, o které ale vědělo jen pár nejbližších přátel, byl spíše zděděný povahový rys. Franz byl zkrátka formát, ryzí charakter, když o něco šlo - takoví lidé se dnes snad vůbec nerodí a už tenkrát jen málo. Když něco slíbil, tak to také platilo, děj se co děj, bez ohledu na následky. Proto také raději nikomu nic nesliboval a jednal i s ženami naprosto otevřeně. Měl své zvláštní morální zásady, kterých se držel a neslevil z nich. To bylo celé jeho tajemství. Náboženství v tom nehrálo žádnou roli. Po pravdě, Franz byl ještě tak ze všech ismů nejspíš ateista, což bylo věčným jablkem sváru mezi ním a starým pánem, jak Franz tituloval svého ortodoxního otce, ctihodného měšťana, obchodníka a majitele realit Theodora Kohna z Josefské čtvrti.

Měl také kliku, že ve vedení Melantrichu s ním seděli samí uznalí muži, hlavně Šalda s Fučíkem, kteří Franzovy legrácky brali s nadhledem a pochopením pro jeho "moderní" styl vedení a milostná dobrodružství, tak podobná těm, které v podání hvězd Hugo Hasse a Oldřicha Nového mohli potají obdivovat na stříbrném plátně, když si v neděli vyšli se svými počestnými manželkami do biografu.

Koncem zimy, ale na žerty už opravdu přestával být vhodný čas, to musel uznat dokonce i takový cynik jako Franz.

Začátkem března začaly Prahou prosakovat zprvu neověřené zprávy, že Němci chtějí v nejbližší době obsadit i zbytek Česko-Slovenska. Franz si při svých cestách za slečnami všímal na ulicích nápisů „Griff nach Prag“ a „Heil März!“ načmáraných křídou na zdech domů. A brzy je doplnily i vlajky s hákovým křížem. Pražští Němci se chovali stále zpupněji a v chladném vzduchu bylo cítit napětí a strach. Každý s úzkostí čekal, co příjde dál. 

Pro Franze, který by podle říšských zákonů byl považován za polovičního Žida, byla realita ještě o dost horší. Dobře si to uvědomoval. Situaci v Říši sledoval napjatě už od nástupu Hitlera k moci před šesti lety. Mnohokrát otci radil, aby vše prodal a odešel spolu s ním k příbuzným do Ameriky, ale otec o ničem z toho nechtěl ani slyšet. 

 „A co by mi asi tak ty Übermensch mohli ještě udělat? Franz, co myslela?“
 Skřípal svým ironickým, kašlavým smíchem.


Co se týče Němců, nebyl starý pán samozřejmě tak naivní, ale měl na mysli svojí nevyléčitelnou plicní chorobu. 


„Zemřu tady. Chci být pohřbený vedle tvé Mutter a cítím, že už to nebude moc dlouho trvat.

Ale ty bys měl utéct, mein Sohn a to co nejdříve.“ Kladl mu vždy na srdce.


O tom zase nechtěl nic slyšet Franz. Nemohl tu nechat starého pána samotného. Věděl, že by si to do smrti vyčítal.

Takže oba zůstávali ve své honosné residenci, v jednom z těch moderních činžáků v Bílkově ulici a kdyby byl Franz správný Izraelita, modlil by se jistě k Hospodinu. Jelikož nebyl, zaháněl úzkost jinak: alkoholem a krásnými ženami. Carpe diem znělo teď jeho životní krédo, více než kdy dříve.

To ráno bylo obzvlášť pochmurné, zima zalézala pod nehty a vůbec to nevypadalo na brzký příchod jara. Dokonce začalo znovu sněžit. Na ulicích se pohybovali vyděšení lidé, kteří se snažili nedat najevo strach a nenávist. V noci byl prezident Hácha u Hitlera a ten mu dal nůž na krk. Všichni věděli, že v těchto chvílích se hraje o bytí a nebytí českého národa. Němci už prý dokonce překročili hranici a míří rychle ku Praze.


V kanceláři se ještě ani nestihnul převléct ze zimníku, když na jeho dveře někdo nervózně zaklepal. Franz rychle otevřel a na prahu překvapil Novotného, vedoucího tiskaře, dobrého známého a příležitostného parťáka na flámy. Měl sice rodinu, ale párkrát už spolu navštívili Franzův oblíbený salón U Červeného páva na Starém Městě. Teď na návštěvu U Páva nebylo ani pomyšlení.


„Franto, už jsou tady!“ Vykřikl Novotný zoufale. „Kdo?“ Zrcadlilo se nechápavě v jeho výrazu.

 „Tys neposlouchal rozhlas?“ Divil se Novotný.

 „Od rána nás okupují Němci!“ 


Franz měl sice po cestě do práce takový divný pocit, ale že je situace až tak vážná, nevěděl. Včera odpoledne šel rovnou z práce ke své nové přítelkyni Mici, zdržel se u ní přes noc a ráno byl rád, že se mu podařilo vůbec vstát.


„Nekecej!“ Zapomněl na své slušné vychování.

„To není přeci možné!“


„Je, za chvíli bude Wehrmacht pochodovat pod Svatým Václavem.“ 

 „Co dělá naše vedení?“ Chytal se Franz poslední naděje jako tonoucí stébla.


„Které myslíš?“ Odpověděl ironickou otázkou Novotný. „Háchu nebo pány z Melantrichu? Nic, obojí se zhroutilo. Šalda mi hned ráno osobně zavolal, tebe totiž nemohl nikde zastihnout, a přetlumočil mi příkaz od vedení okupačních vojsk. Je potřeba ihned vytisknout padesát tisíc letáků formátu A3 a ty nechat vylepit po Praze i dalších městech.

Proto jsem vlastně za tebou přišel. Letáky máš na starosti přeci ty. Je to práce reklamy. Šalda tě v telefonu jasně zmiňoval. No, nekoukej na mě tak! Já za to do prdele přeci nemůžu. Plním jenom jejich rozkazy.“

„Co je to za leták?“ Zeptal se Franz chladně.


„Leták..., tady mám německý text, poslali ho telegramem. Na, podívej se sám.“

 Franz si teprve teď všimnul, že Novotný celou dobu žmoulá v upocené dlani jakýsi papír. Vyškubnul mu ho z ruky a četl:

 Aufruf an die Bevölkerung!


Auf Befehl des Führers und Obersten Befehlshabers
der Deutschen Wehrmacht habe ich im Lande Böhmen mit
dem heutigen Tage die volziehende Gewalt übernommen.
 Hauptquartier Prag, den 15. März 1939.
 Der Oberbefehlshaber der Heeresgruppe 3
 Blaskowitz
 General der Infanterie

„Rozkaz pro obyvatele.“ Překládal si pro sebe Franz text letáku. „Dobře, vyřiď Šaldovi, že do hodiny bude mít ode mne obtah letáku na stole a ještě dneska dopoledne ho vytiskneme na rotačce. To je zase tvoje práce.“ 
 Usmál se křivě na Novotného.


„A Franzi,“ ozval se ještě Novotný na odchodu oficiálním tónem. 
 „Mám ti také vyřídit, že žádné sabotáže nebo legrácky se tentokrát netolerují. Nikomu, ani Tobě!“

Za hodinu Franz vyhledal Novotného v provozu. 

 „Tak, leták je schválen,“ řekl mu, „ale počkej s tiskem, trochu ho předtím poupravím.“

Novotný se v obavách otočil na Franze a spatřil, jak mu v očích šlehají dva studené plamínky.

„Co chceš udělat?“


„Bojíš se?“ zeptal se Franz s úsměvem, ale jeho oči byly studené jako led.

„Franto, proboha tě prosím, teď jdou všechny žerty stranou! Jde nám oběma o krk a já mám rodinu.“ Sesypal se Novotný.


„Nic, trošku jim ten český překlad jenom poupravím.“ Ignoroval jeho nářky Franz. „To se budou divit, Němci i Češi. Napadl mě dobrý špás, taková slovní hříčka na Vůdce. Něco mi to slovo Vůdce připomnělo. Víš, co znamená slovo Votze, ne? Ostatně, že se vůbec ptám, U Páva jsi jich už musel vidět víc než dost.“

„Proboha, ne tak nahlas,“ lekal se Novotný a ani nevěděl, čeho se bojí víc, jestli Votze nebo Páva.


„Vůdce je totiž jenom obyčejná Votze. Nemytá špindíra.“ Smál se Franz už z plných plic. 
 „A já jim to dám černé na bílém. Dámám se samozřejmě předem omlouvám. Když si vzpomenu na tu báječnou věc, kterou schovává Mici pod sukní, nedá se to s tou Vůdcovou kníratou Votze vůbec srovnávat...“

„Ne, to neuděláš!? To nesmíš!“ Spíš kňučivě žadonil, než poroučel Novotný.


„A jak mi v tom asi zabráníš? Jsem pořád ředitel reklamy.“ Dobíral si ho Franz.

„O co, že vytisknu a nechám po Praze vylepit padesát tisíc Vůdcových kund a nikdo mi v tom nijak nezabrání. Vsadíme se: Když vyhraju, uspořádám poslední velký flám. Ten největší ze všech. 
 Objednám pro nás všechny holky U Páva na celou noc a Moët poteče proudem.

Ale když prohraju,“ podíval se výhružně na klepajícího se Novotného, „tak všechno platíš ty, kamaráde.“


Při těch slovech mu s úsměvem zabodl svůj pěstěný nehet na ukazováčku do hrudi a naklonil se k jeho uchu.
 „Za chvíli se ti zamotá hlava“ pošeptal mu tiše. „Sesuneš se bezvládně na zem a já zavolám dělníky, aby tě odnesli na ošetřovnu. Tím budeš z obliga a já budu mít prostor na práci.“ 

Když o pár hodin později dorazily jednotky Wehrmachtu do centra Prahy, vítaly je na všech nárožích kromě zaťatých pěstí a nenávistných výkřiků srocených občanů i černočervené plakáty s říšskou orlicí, hlásající schválně zkomolenou češtinou, že Vůdce Velkoněmecké říše je kunda. Rozkas pro Obyvatele!

 Na rozkas Votze a neivršiho Prezidenta německé
Armady převzal sem v zemi česke s nešnim dnem
celou moc.

 Hlavni-Quartier Praha, dne 15. Března 1939

 Vrchni Komandant Armadni-Odil 3
 Blaskowitz
 General Pjechoty 

O tom, jak dopadl poslední velký flám Franze Kohna, nemáme bohužel žádné bližší zprávy. Ani o dalších osudech Novotného, starého pána, či slečny Mici nic nevíme. Franz se na poslední chvíli přeci jen pokusil o útěk z obsazené republiky, ale jestli se mu opravdu povedlo uprchnout ke spojencům nebo ne, to už je zase jiný příběh.

 Heil Votze!


Ende


 ----------------------------------- Poznámka pod čarou – zdroj Wikipedie

Málokdo ví, že ona proslulá vyhláška "Na rozkas Votze a neivršiho Prezidenta německe Armady převzal sem v zemi česke s nešnim dnem celou moc," kterou nechal vylepovat vojenský velitel Prahy generál Johannes Blaskowitz po svém vstupu do Prahy 15. března 1939 na všech nárožích, nebyla ukázkou německého pohrdání českým národem a jeho jazykem, ale českou srandou. Vyhláška byla totiž většinou vylepena ve správné češtině, ale čeští vtipálci v tisk��rně vytiskli i vyhlášky se zkomolenou češtinou, která dnes ve všech učebnicích historie "dokumentuje" německou okupační stupiditu. Češi se při vší tragice toho dne smáli a Němci nevěděli proč.