#neříkám nic

[hana-loves-bumblebees]

Rozmohl se nám tady takový trend…

[dalsimoravskyblog]

ŠTRAMÁCI/ANDY: FINÁLE

POZOR. Tato anketa je jednodenní!

Propaganda pod perexem!

Květa Fialová (1929–2017)

Zcela nepokrytě za její miniroli v Princezně se zlatou hvězdou. Já být princem Radovanem, tak kašlu na Ladu.

Tornádo Lou

ŽENA BOUŘE, ŽENA OSUDU! Trošku šílím pokaždé, když ji vidím a slyším ten její hlas, neříkám nic.

děvče jako květ, jako tornádo lú by mě mohla zašlapat do země a stejně bych jí koupila náušnice, které mají cenu 500 krav

další cool fakta o Květě Fialové ve čtvrtfinálovém postu!

Vlasta Fialová (1928–1998)

Vlasta Fialová a její chlupaté podpaždí v Divé Báře mě změnilo navždy.

další cool fakta o Vlastě Fialové ve čtvrtfinálovém postu!

[sire-rizku]

Pro kontext: Dědek sháněl granule pro psa, já hned naproti doplňuju energiťáky, tak se mě ptá, na nějaký konkrétní. Říkám že jsou jen ty co tam vidí. Asi v reakci na to, že nebyly ty granule, co hledal prohodil to o Rusku. Já nereaguju, nic neříkám, doufám, že to bylo všechno a dědek zase půjde. Bohužel pro mě to vzal jako pozvánku, že si asi chci povídat a chci aby mi tu vyblil všechny svoje názory. Když tam hodil "Víte co je modrý Mauricius?" zdrhala jsem pryč.

[takovanormalnielie]

7.12.2023

Ráno jsme vyrazily na druhou stranu Visly a náhodou došly ke kostelu Sv. Josefa. Pořád se nám stává, že čirou náhodou najdem další věc na seznamu, kterej jsem sestavila. Pokračovaly jsme dál podle plánu na Kopiec Krakusa podél Libanského lomu, kde se natáčel Šindlerův seznam a přes zbytky táboru Plaszów do nákupního centra Bonarka. Tam jsme si v Croppu koupily každá pár triček. Je vtipný, že obě vybíráme obráceně, než je náš AGAB. Trochu si myslím, že N. krapet vajíčkuje, ale neříkám nic. Druhou půlku dne jsme strávily na Rynku Glownym, kde jsme nakoupily suvenýry. N. si koupila jantarovej přívěsek a já náušnice. K večeři pirožky a nakonec jsme každá zvládla 6 shotů v shotbaru. Z dneška jsme rozhodně vytěžily maximum.

[emocionalniprostitutka]

Tohle jsem já dva roky zpět.

Trošku troska.

Toxický vztah, barový život, nic, o co se opřít.

Potom stabilní práce, ale barový život neustal.

To, že jsem schopna, docela pravidelně, dojít ve čtyři ráno domů a v sedm vstávat do práce ještě neznamená, že je to takhle okay. Na což jsem došla docela nedávno.

Vyhoření, rozchod. Půl roku hledání se.

Našla. A teď, po tom všem a trochu s odstupem, mi dochází, jak ten život můžu a umím žít.

Byla to cesta. Asi jsem do teď moc nechápala celou tuhle otřepanou frázi a nevěřila, že by se mohl svět otočit, i když ne naráz.

Hm. Není to, jaký jsem to někdy v patnácti plánovala. Najít si na vejšce kluka, vzít si ho a do třiceti porodit syna a zasadit strom. Neříkám, že je to lepší. Neříkám, že to je horší.

Je to.

A já to miluju.

Tohle jsem já teď.

[lieselotte-sky]

Češi jsou odporný xindl, sorryjako

Neříkám, že všichni, ale kde je jich zvýšená koncentrace, tam je xindl spolehlivě. Jediná česká věc, kterou na X sleduji, jsou České dráhy. Díky tomu mám možnost srovnávat diskuse u jednotlivých příspěvků. Politiku ignoruji celosvětově, to je nezbytné kvůli zachování vlastní příčetnosti, nicméně všude jinde jsou komentáře řekněme věcné. A teď češi. Autíčkáři projíždějící přes závory, no klasický problém. U toho komentář ve stylu, že kdyby ty závory nebyly spadlé dlouho, tak by se to nedělo. V úplnosti s tím nesouhlasím, ale kus myšlenky to má. Reálně existují místa, kde závory blokují silniční dopravu až k nemožnosti, příčiny to má různé, nejčastěji to bývá prostě špatné řešení té stavby, typicky Šumperk, Skalice n. Svitavou, typicky přejezdy vedoucí přes nádraží, jakýkoliv posun potom blokuje silnici, jinde je to dané tím, že je přejezd blízko nádraží a vystavení cesty shodí závory, přičemž než ten krám vyjede, trvá to nesmyslně dlouho, obdobné problémy vznikají na přejezdech v blízkosti zastávek atd. Jindy je to zase důsledek taky typické místní radosti typu chyť si svůj osobák a přirážej, typický to důsledek faktu, že se po kolejích prohání katastrofální sračky typu ešus, šukafon, děsíro, etc., něco, co má mizernou akceleraci, staví to u každé suché vrby, řídí se to katastrofálně a všechno na tom trvá sto let. Toto následně blokuje nákladní a rychlíkovou dopravu, která se tím neúměrně zpomaluje, v úseku se 160km/h jedeme radostně 30-40km/h, protože vše, co je za tím, vjíždí na autobloku do výstrahy, tudíž to jede pomalu a shazuje to přejezdy na nesmyslně dlouhou dobu, což zase dělá fronty na přejezdech. Příčinu to má v tom, že o místní dopravě rozhoduje samospráva, která pak vybírá firmy se strašnými vraky, které následně jezdí po hlavních tratích, z čehož pak má SŽ horké chvilky a mnoho strojvedoucích a všichni autíčkáři naběhlé žíly. Tohle všechno reálně existuje, přičemž negativní zkušenost je následně aplikována na každý přejezd. Na druhou stranu, autíčkáři jsou strašlivá turba, to se nedá říct jinak. Čím větší šrot, tím agresivnější řidič. To, co se děje na přejezdech, je jen obrazem toho, co se děje všude na silnicích, což má taky svoje příčiny, dalo by se to řešit dlouho, nicméně pro můj příběh je podstatné, že je to důvod, proč s tou paní nesouhlasím, nicméně ten názor sám není úplně nesmyslný. Moje reakce na to (kdybych na to reagovala) by byla taková, že nesmyslné to není, nicméně jev má i jiné příčiny, tudíž odstranění jedné asi nic zásadního nepřinese, nicméně připouštím, že ani čistá represe nikam nepovede. Prakticky kdokoliv z celého světa by na tu situaci reagoval podobně, je to komplexní problém bez jednoduchého řešení. No né tak autentický čech. To se v komentářích dozvíte, že, cituji, ta proruská kunda už je zase ožralá a že vysírá všude, že je ožralá pořád a podobné radosti. Sorryjako, ale to, co jsem si přečetla, definitivně nebyl výplod opilce a jak s tím souvisí proruská orientace (pokud vůbec je, to jednoduše nevím) též nechápu. Je fascinující, jak si češi dokáží nadávat. Na X máme proruské k. a na facebooku zase havlistické zmrdy a eurohujery (BTW ví někdo co je to hujer?). Toto je přehlídka toho, co na češích nenávidím — nadávky za odlišný názor a, řekněme, stádnost.

Pro odlehčení, protože to bylo docela husté. V Blansku existovala skupina polovágusů, která své okolí častovala "nadávkou" abonent. Že to nedává smysl? Že to není nadávka? A koho to zajímá, je to slovo, kterému nerozuměli, mysleli si, že je to úrážka, no a tak ho používali. Já jsem taky abonent, pár kanálů na YT odebírám a UI mám přepnuté do němčiny :3. Dokonce i časochcýp jsem si jednou předplatila. Přemýšlím, která další slova by mohl stihnout podobný osud. Co třeba takový delegát? …a jestli mi někdo napíše, že to v XY používají vágusové jako nadávku, tak se asi uchechtám :3

[ao3-knihomol]

Nemilá S.

Už vím, co je to projekce a možná to vysvětluje nějaký tvoje chování. Funguje to na stejným principu jako podle sebe soudím tebe. Takže vlastně spousta věcí, ze kterých si mě obvinila, tak jsi udělala ty.

Proč jsi mě neustále obviňovala z toho, že se s tebou nechci bavit, závidim ti, dělám ti na schvály a přeju ti zlý věci? Možná proto, protože přesně tohle jsi cítila ty ke mě?

To obviňování, že se s tebou nechci bavit by mohl být strach z opuštění. Ale vysvětlovat pokaždý, když nemám čas, že se s tebou chci bavit, ale momentálně mám třeba něco do školy, bylo fakt únavný.

Že ti závidím. Ty sis myslela, že ti závidí každej. Ale tys záviděla každýmu pomalu i ho*no u cesty. A možná jsi mi záviděla. Třeba lepší vztahy v rodině. To, že mi škola v rámci možností šla. To, že mě moje koníčky opravdu naplňují. A teď neříkám, že tvoje koníčky byly špatný. To ani náhodou. Jen jsem z toho měla pocit, že tě netěší. Že s tím máš jenom starosti. Dokonce jsi několikrát říkala, že si musíš IG smazat, protože ti bude tak líp. Ale nic se nekonalo. Protože všechno, co jsi dělala jsi musela vyfotit na IG. Naplňovala tě ta pozornost. Sama jsi mi i vysvětlila, že tvoji sledující musí vidět, jakej máš pestrej život. A ty naše tzv. výlety byly fakt jen o tom. Někam přijet, dojít, vyfotit se tam a rychle domů upravovat a zveřejňovat. Říkalas mi, že ten adrenalin potřebuješ. Ale proč jsem z toho teda měla dojem, že jde jen o co nejlepší fotku? Bylo to tak, že jo? Prostě jsi jen potřebovala něco zveřejnit. Protože proč bys tak najednou někam šla dvakrát do týdne? Jindy jsi jezdila mnohem míň.

Jo naschvály. Vlastně jsem nikdy nepochopila, proč bych ti schválně měla říkat, že je nějaká fotka ta nejlepší a přitom bych schválně vybrala tu nejhorší, jen aby z tebe měli sledující prd*l. Proč bych to dělala? A proč sis to vůbec myslela? Napadla mě taková otázka. Kdybych fotila já, doporučila bys mi ke zveřejnění tu nejlepší fotku? Nebo bys doporučila tu horší, abys ty měla hezčí fotky?

To samé, když jsi mě obviňovala, že ti přeju zlý věci. Proč? Proč tě to vůbec napadlo? Napadá mě leda to, žes mi sama přála špatný věci. Nebo jsi mi aspoň nepřála ty dobrý. Třeba moje studium. Bylo vidět, že mi to nepřeješ. Tvoje naléhání na to, že se ti mám věnovat. A nejvíc zrovna, když jsem dělala něco do školy. Twl fakt? Prostě jsi chtěla, abych se s tim mořila jako ty. Pokaždý když jsem se musela učit, tak jsem řešila jenom školu a na tebe neměla čas. Btw - tobě jsem se věnovala HODINY DENNĚ. A i při psaní seminárek a učení jsem ti musela být k dispozici. Ta jedna hádka, kdy jsem nepřišla kvůli bakalářce. Stejně jsem ti byla k dispozici na IG. Ale o tejden později jsi psala celý víkend nějakou seminárku. A správně. Nebyl vůbec čas a psalas jen, že nemáš čas.

No a víš, co mě taky hrozně mrzelo? Že tys o sobě mluvila neustále, a když jsem se tě nezeptala, tak jsi kolikrát měla kecy, že mě to nezajímá. A když jsem udělala státnice, taks mi napsala, ať jsem ráda a už o tom nemluvím. A když jsme se sešly, tak ses zajímala jen obecně o ten proces. Vůbec tě nezajímala moje konkrétní zkouška. To ti bylo u pr*ele.

A to, že jsem se musela o tebe aktivně zajímat mi připomíná jednu věc, kdy jsem nevěděla, co si mám myslet. Psalas mi, že nechceš díru v rozvrhu a chceš jít na dřívější seminář jedný profesorky a ptala ses mě, co máš dělat. Tak jsem ti řekla, ať se jí zeptáš. No a pak jsem se ptala, jak to dopadlo, jestli ti vyhověla. A ty ses mě zeptala, proč se vůbec ptám a o co mi jde 😐😐. Co to ku*va? Proč by mi mělo o něco jít? Řešíš se mnou problém a já se zajímala. Co je na tom divnýho? A proč by mi mělo o něco jít?

[chodi-sama]

Nic.

Nemám co říct

Tak neříkám nic

Nic neumím

Nic nedělám

Nic nezkazím

Nic si nepamatuju.

[therka1996]

Michaentina 1x07

NAKONEC SE VŠICHNI SPOLU SEJDOU NA SOUKROMÝ PLÁŽI ODVEZLY JE TAM RODIČE COŽ ZNAMENÁ ŽE JSI KAŽDEJ MŮŽE DÁT NĚJAKEJ DRINK .. RUGGELL KDYŽ VIDÍ MICHAELA TAK PO NĚM HODÍ TOHLE PIVO

Ruggell: Chvilku jsem si říkal jestli vůběc přijedeš nebo ne

Michael: A proč bych neměl přijet slíbil jsem to byly jsme spolu na něčem domluvený nemám důvod to nedodržet

Rugell: Super jsem rád že jsme v tomhle stejný .. zachvilku s klukama začneme připravovat ohen pomůžeš nám

Michael: Jasně

BAVÍ SE SPOLU DÁL KDYŽ MICHAEL SE PODÍVÁ NAHORU A VIDÍ TAM VALENTINU S KAROL JAK SE SPOLU BAVÍ A PŘICHÁZÍ SPOLU DOLŮ ZA NIMA.. JEMU SE ROZBUŠÍ SRDCE I KDYŽ NECHCE HOLKY SE NA NĚ USMĚJOU

Karol: Konečně ahoj kluci

JDE K OBĚMA A OBEJME JE A TO STEJNÝ UDĚLÁ VALENTINA JENOM CHVILKU NECHÁ NA MICHAELOVU RAMENI SVOJÍ RUKU ON SE POTOM NA NÍ PODÍVÁ A RADŠI TU RUKU DÁ PRYČ

Valentina: Promin

MICHAEL SE USMĚJE A ZAKLEPE HLAVOU ŽE SE NEMUSÍ VŮBEC ZA NIC OMLOUVAT

Rugell: Hej kluci pojdte jdeme udělat ten ohen

VŠICHNI BĚŽÍ PRO VĚCI HOLKY SE POSADÍ A DAJÍ SI SPOLU VEČERNÍ DRINK

Valentina. Tak na zdraví jsem moc ráda že se stíhá poznávat a už se nemůžu dočkat až všichni spolu budeme pracovat

Karol: Já myslím že mluvíš za nás všechny

KDYŽ SE HOLKY PODÍVAJÍ NAHORU VIDÍ ANNU, CAROLINU,MALENU,CHIARU A KATJU BĚŽÍ K NIM JDOU SI ROVNOU PRO SKLENIČKY A PŘITUKNOU JSI

Anna. Pardon za to spoždění ještě jsme se připravily u mně doma

Valentina. Prosím tě za tohle se vůbec nemusíš omlouvat nebo můžeš ale jenom chlapům

HOLKY SE ROZESMĚJOU

Karol: Když jsme u chlapů co jsi myslíte o našich klucích kdo se vám z nich líbí ?

VŠECHNY HOLKY SE NA NÍ PODÍVAJÍ

Carolina.: Karol víš že nemáš míchat práci a zábavu

Karol: Ale já neříkám že s nima začneme hned chodit s někým jenom kdo z těch kluků je váš typ .

VŠECHNY HOLKY SE K TOMU VYJÁDŘÍ A VALENTINA MÍSTO TOHO RADŠI PIJE HOLKY SE NA NÍ PODÍVAJÍ A ONA RADŠI ODVRÁTÍ ZRAK

Malena: Val všichni jsme ty kluky řekly tak proč jsi taky neřekneš mi tě přece nebudeme soudit

Chiara: Máme spolupracovat spolu a poznat se co nejlíp takže by bylo dobrý i jaký máme ostatní vkus aby jsme si nelezly do zelí

Valentina: Tohle je na mně hroznej nátlak

Katja: Val prosím řekni nám to

Valentina: Fajn dobře Michael je můj typ okey jste spokojený

A PODÍVÁ SE NA ANNU PROTOŽE ONA ŘEKLA ÚPLNĚ TO SAMÝ JENOM JSI TROCHU NEUVEDOMILA ŽE KDYŽ TO DOŘEKLA MICHAEL STÁL ZA NÍ A USMÍVÁ SE ONA SE OTOČÍ A JE Z TOHO ZASKOČENÁ ..

[ocean-prachu]

moje kůže slova, tvoje

Klidně si odejdeš do práce, jako bys byl každej druhej, každej první člověk, co vstává z postele ve tři odpoledne jako bys byl a necháš mě tu oddřít všechno to flákání samotnou, všechnu tu svobodnou, volnou tvorbu. Necháš mě lámat si hlavu, trpět, nebála bych se říct, trpět a přemejšlet, proboha přemejšlet, o tom flákání, o tý svobodný, volný tvorbě, o tom jestli je to dobře, žít život tak, jak se nám chce, když zrovna můžem. A když se nám nechce nic než žít, dejchat vzduch a vodu pít, víno spíš, bílý nebo červený, no je to jedno, s bublinkama to klidně může bejt, nejlépe po ránu v posteli. 

Necháš mě lámat si hlavu, jak je to možný, že necítíš ty stejný výčitky svědomí jak já, když využíváme svýho výsadního postavení k tomu, jen tak chodit ulicema a čekat, co se stane. A přitom proč, když žít mám ze všeho na světě nejvíc ráda, proč mě to teda tolik tíží. 

Oproti tomu pak nemám nejmenší chuť mít zaměstnání, organizovat se ve svazech, protestovat, psát petice, no psát, podepisovat, je mi zatěžko. Bejt zapálená družstevnice, nebo zapálená feministka, nebo tak nějak obecně bejt zapálená, že mě vlastně nezajímá, navzdory tomu, že hořím, hlavně když mi saháš pod kalhotky na břehu Dyje a kolem chodí turisti, oči sklopený na cestu, aby se nemuseli, aby se nemohli dívat, ikdyby se jim třeba chtělo. Snad že je to až moc, to jako myslím příjemný a přece to se ví, že dobrého má být pomálu, protože s jídlem roste chuť a když se člověk stravuje polibkama, mohl by skončit svlečenej z kůže. Mohl by se rozpustit ve vaně, ocitnout se nahatej na zastávce tramvaje, anebo v kůži cizí a co potom s tim, v tomhle strukturovaným světě, co potom s tim, když takhle to nepatří, když na to nejsou kolonky, když na to nejsou slova. Tvrdim že nemaj, nemusí, neměli by. Neměli by, neměli a nejsou vždycky zapotřebí ti říkám a ty mi nevěříš a furt něco vysvětluješ, furt něco analyzuješ, vyprávíš a já zase nevěřim tobě, minimálně mám pochybnosti o tom, jestli skutečně víš, co je to láska. 

Jenže se vracíš, většinou pozdě a pozdě na večer, mě objímáš a já nic neříkám. Nenamítám, už nic nenamítám, máš lepší argumenty a já nemám slova.

[manga-girl67]

Jsem upřímný padouch

Dneska jsem znovu zlomila srdce někomu, kdo si to nezasloužil. Většinu svého života dělám to tak, jak to cítím. Spoléhám na svůj "šestý smysl"....

Měla jsem pocit, že to potřebuji udělat, přesto se necítím vůbec dobře, spíše mě to bolí. Na druhou stranu jsem věděla, že už to nikdy nebude ono. A je tam určitá úleva... Nerozumím úplně tomu, a to jsou moje pocity.

Před pár lety jsem odešla náhle od lidí, které jsem zbožňovala a zároveň jsem měla z toho.... šílené stavy. Potřebovala jsem odejít, byla jsem toxická osoba. Bylo to v zápalu emocí. Sice jsem řekla sbohem, ale ani jsem jim nedala prostor, aby se vyjádřili.

Asi to nejhorší, co na to říct je to, že ani po určitém "návratu" se nic nezměnilo. Už to nejde vrátit. Přátelství tří lidí je nestabilní.

Vždy si nejvíce rozumí dvě osoby. Může se stát, že jsou všechny v harmonii. Je to různé, já to takhle nikdy moc necítila. Vesměs jsem měla pocit, že jsem vystřídala jinou osobu, která je zradila.

Byla tam ještě jedna osoba, se kterou jsem se snažila kamarádit. Přísahám na všechny svaté, nešlo to. Naše osobnosti byly tak odlišné.

Možná mě brala, možná ne. Já nevím. Kdysi jsem se nenáviděla a měla jsem malou sebedůvěru. Necítila jsem se vítaná. Ani se mnou to nebylo lehké.

Nikdy jsem nebyla moc stabilní osoba. Jsem melodrama. Až věkem jsem stabilnější a méně temperamentní. Bohužel pořád silně emočně rekční.

Neměla jsem se vracet. Neměla jsem se tehdy vracet. Neměla jsem podléhat svým emocím.

Dostala jsem několik lekcí. Ta osoba mě nepotřebuje. Má sama sebe. A má i tamtu druhou osobu. protože by to fér vůči té první osobě... Já nevím, to nechám na ni. U první je mrtvá konverzace. Možná jí to bylo jedno, nebo se mi to bála říct. Já nevím.,,, nikdy jsme to neotevřeli. A ni se o to nepokoušela.

U druhé... jsem měla pocit, že s druhou osobou jsem více komunikovala..... a pořád nějak komunikujeme. I o těch starých záležitostech.

Přesto v reálu spolu nevydržíme v jedné místnosti. Jeden, dva dny...pak jsme se mohly vždy do krve dohádat.

Ta druhá osoba vždy říkala, že má složitou a odpornou povahu. Naopak ona je zlatá. Má sice tvrdou povahu, je to silná a dominantní osobnost. Ale je zlatá. Prostě to bere tak jak to je. ASPOŇ SE MNOU MLUVÍ.

Mám svou filozofii, že nejbolestivější je nechat někoho, koho hodně zbožňujete odejít. Ať je to pro cokoliv.

Vím nějaké věci. Vím je dopředu. Vím, že tohle mělo takhle být, přesto to možná mohlo být i jinak. Jsem vážně padouch.

A po letech už nic necítím, jelikož já jsem měla dost času sama sobě ublížit a srovnat se s tím.

Přesto já jenom úplně nejsem na vině. ANO, ublížila jsem, odešla jsem. ALE! Zapomenout na něčí narozeniny a ani se opožděně nezvat, je opravdu už známka toho, ��e to není tak důležité pro tu osobu. Já jsem vždy tam opravdu byla a přála jsem si. I přes spoustu své pracovní vytíženosti. A nekomunikovat na bází, co a jak, nebo spíše "je mi to jedno".... POPŘÍPADĚ to nechávat jen na jedné straně - omlouvám se.... TOHLE NE. To už svítí červená kontrolka.

Ta komunikace prostě byla mrtvá už tehdy. Nebylo tam nic vynuceného. Buď je to tomu člověku jedno nebo prostě má říct,....

Je třeba mluvit, říct, co se mi líbí a nelíbí. Co se mi zdá a nezdá. Nemyslím, si že bych někdy neposlouchala já právěže, až moc dbám na druhé....

Z mé strany, to určitě nepramenilo, prostě tam už nebylo moc toho společného. A to je v pořádku. Přesto se to mohlo klidně říct. Upřímně, já nevěděla, co je špatně, něco bylo ale nikdo se mnou nemluvil. A když jsem chtěla bylo všechno hihi-hahaha? Nebo mám to volné? Já nevím - Neumím to určit. Teď už je to jedno.

Já opravdu jsem neměla sílu být opět ten iniciátor. Mě to pořád nebaví dělat. Ať se snaží i ostatní. Ano, byla jsem unavená. Byla jsem psychicky unavená....

Ani já, nepotřebují častou komunikaci, ale potřebuji péči a zájem... Neříkám, že mě nevyslechli, nepodřídili a nepomohli.

Já jsem opravdu brutálně vyváděla, snažila jsem se s nimi komunikovat a všechno říct a vysvětlit. Nikdy nebyly otázky, sem tam jsem měla pocit, že mě ani neberou vážně...

Rovněž ne všechno mi říkali, nemuseli, ale mohli. Pak já jsem se cítila navíc a taky jsem přestala říkat svoje pocity.

První osoba mě skoro ve všem odmítala, za ty léta, co jsem něco navrhla, přijala tak dva mé návrhy? Další jiné návrhy byly - ne, nebo není čas nebo jindy; až mě to přestalo bavit. Ano, bohužel je to tak.

S druhou osobou je to komplikované kvůli naších povahách, opravdu nevydržíme spolu více dnů v jedné místnosti. A na mnohých věcech se ani moc neshodneme....

Nikomu nic tady nevyčítám, jen říkám svou pravdu. Už je to jedno, ne?

Samozřejmě, že udělali i jiných úžasných a dobrých věcí pro mě. Za hodně jim vděčím. Mrzí mě, že ublížila. Přesto jsem si zvolila svou cestu životem a je to jenom v pořádku.

Věřím, že se jim bude dobře dařit. Ani jedna mě k životu nepotřebuje. ;) OPRAVDU! Mají sami sebe a mají se navzájem, to je nejdůležitější!!

Na konci tohoto textu, už chápu tu úlevu. Komunikujte. Říkejte si všechno, co se vám líbí i nelíbí. V přátelství je to hodně důležité!

Karma má i mou adresu...

[hana-loves-bumblebees]

Neříkám nic… jen že Julek Zeyer nebojuje s ovocnářskými teoriemi ale vůbec…

[dalsimoravskyblog]

ŠTRAMÁCI/ANDY: čtvrtfinále, 01

Propaganda pod perexem!

Květa Fialová (1929–2017)

Zcela nepokrytě za její miniroli v Princezně se zlatou hvězdou. Já být princem Radovanem, tak kašlu na Ladu.

Tornádo Lou

ŽENA BOUŘE, ŽENA OSUDU! Trošku šílím pokaždé, když ji vidím a slyším ten její hlas, neříkám nic.

děvče jako květ, jako tornádo lú by mě mohla zašlapat do země a stejně bych jí koupila náušnice, které mají cenu 500 krav

Waldemar Matuška (1932–2009)

všichni ho znáte, všichni ho milujete (aspoň doufám)

byl to můj první celebrity crush, čistě na základě fotek na obalu cédéčka

[bila-magie]

Sadhguru: Vnitřní inženýrství - Jogínův průvodce k radosti

2. recenze:

Otevírám knihu a samozřejmě čtu něco, s čím rezonuji už velmi dlouhou dobu. A žiji si svůj několik úrovňový život dál po svém. Ne podle toho, co někteří doporučují - "Dělejte jen jednu věc najednou." Dělám to proto, že mě to naplňuje a dokážu efektivně využívat svůj život. Schválně neříkám „ČAS“. Nebo, co je význam slova ČAS? Jistá hodnota, která je vlastní pozemské existenci. Jakmile opustíte planetu Zemi, ta hodnota neplatí. Jednoduše neexistuje. Takže mě velmi potěšila následující slova:

„Mysl je fantastické multidimenzionální zařízení, které bez problémů funguje na několika úrovních současně. Proč ji tedy nutit, aby se zásadně zabývala jen jednou jedinou věcí? Proč mysl paralyzovat, když místo toho ji můžete správně naladit a učit se ji využívat? A když tedy dokáže mentální aktivita naplňovat člověka opojnou radostí, proč ji pak nutit, aby si vybrala lobotomii a dobrovolně se stávala hlupákem?“

A toto mě definitivně přivedlo k tomu, abych si knihu přečetla. Je v ní mnoho moudrosti, zajímavých příběhů i doporučení čemu se věnovat, a co raději nedělat. Dovolím si přiblížit ještě jeden zajímavý pohled autora:

Jediným cílem životních energií jednotlivce je dotknout se nekonečnosti – podstaty našeho zrození. Není zde jiný cíl. Mysl může myslet na peníze nebo dům. Tělo může toužit po jídle nebo spánku. Energie touží prolomit ohraničení člověka na fyzické a mentální úrovni. Během života mnozí lidé přestanou sledovat svou vlastní trasu životní energie. Následně vzniká přesvědčení, že každý člověk je oddělen – autonomní subjekt.

Ale oddělenost je mýtus. Obsah fyzického a mentálního těla jste nashromáždili zvenčí. Obojí patří k vám, ale nejsou vaše. Chcete-li se ubírat cestou, po které kráčí vaše tělo, měli byste vědět, že je to cesta přímo do hrobu. Podobné je to s myslí. Je to složitá sbírka toho, co jste v ní kumulovali. Sama si vytváří své úlohy. Všechno se může aktuálně zdát v pořádku, ale ty úlohy vás odvádějí od procesu žití. Takže, pokud se chcete ubírat cestou své mysli, měli byste vědět, že stojíte tváří v tvář alternativnímu psychologickému stvoření. Může to být dlouhodobě zajímavé, podnětné či dokonce příjemné. Ale vůbec to nesouvisí se skutečnou existenční realitou.

A tady se dostáváme k tomu, jak to souvisí s procesem jógy. Jóga znamená naplno zažívat mentální a fyzické pochody ne jako podstatu sebe sama, ale jako něco, co je námi vyvoláno. Pokud dokážeme tyto dva nástroje (tělo a mysl) vědomě řídit, tak se náš prožitek života rodí přímo v nás. Potřebujeme si vytvořit odstup od sebe samého a vším tím, co jsme přijali zvenčí.

Zvažte toto: Všechno, co jste přijali a nashromáždili v tomto životě, vás stále doprovází, ať jdete kamkoli. Lpí to na vás a vy jste tomu, jakoby na oplátku, hluboce oddaní na podvědomé úrovni. Stává se z toho pro vás břemeno. Sami nevíte, kdy to odhodit a kdy tomu dát plnou pozornost. Je to, jako byste na bedrech neustále měli pytel cementu.

Ale je možné, abyste ho odložili. I tak to bude vaším průvodcem, ale alespoň to nebude tak těžké. Určitě lze vytvořit jistý odstup mezi vámi a tím co jste nashromáždili. Koneckonců to můžete použít, když to budete chtít udělat. Ale nemusíte se s tím ztotožnit. Když to nedokážete udělat a udržet si ten odstup, vaše vnímání života bude mlhavé. Život může být prožíván a měněn pouze tehdy, když je mezi psychologickou a existenční oblastí potřebná vzdálenost.

Duchovní proces znamená návrat k životu. Následujete při tom hlubokou inteligenci svých životních energií. Je mnoho způsobů, jak rozpoznat, kterým směrem chtějí vaše životní energie jít. Jakmile se přestanete identifikovat s fyziologickými a psychologickými procesy, jasně se vám ten směr zjeví. A tehdy, když budete vědomě kráčet směrem, kterým vás životní energie vedou, najdete rovnováhu a harmonii. Právě tehdy budete stabilní, a odvážíte se prozkoumávat ty nejvyšší úrovně bytí a nejhlubší tajemství života.

K tomu už není třeba nic dodávat. Řečeno je všechno.

Napsala Darinka Strešňáková dňa 21.12.2023.

S laskavou péčí přeložila Renatka Žambochová.

1. recenze - napsala Renatka Žambochová

Sadhguru je indický jogín a mystik, který s velkým smyslem pro humor popisuje svou vlastní cestu k osvícení a vysvětluje, jak můžeme odemknout obrovský potenciál svých skrytých možností.

Kniha je souhrn tisíce let starých indických učení podaný srozumitelně a vtipně člověku 21. století.

Autor ji rozčlenil do dvou oddílů. První z nich mapuje terén a druhá část poskytuje návod kudy, kam a jak se ubírat – staví praktičtější orientovaný oddíl.

První oddíl seznamuje s některými zásadními poznatky, jak se k józe sám dostal, co všechno ho k tomu vedlo. Cesta ven leží pouze uvnitř nás a záleží jen na nás, abychom se dokázali obrátit dovnitř sebe. Tak můžeme vytvořit svět lásky, osvícenosti a radosti.

A právě k tomu nás vede druhý oddíl (praktický). Je členěn na tělo, mysl, energii a radost. Velmi osobitým, jasným a věcným způsobem ukazuje čtenáři jak poznat, ovládnout a využít vnitřní síly ducha v běžném, každodenním životě. Nehledě na to, zdali žijeme v rušném velkoměstě, či horské vesnici. 

Učí nás používat pět elementů v určité jednoduché formaci. Můžete si tak pro sebe vytvořit prospěšný energetický prostor.

Popisuje co přesně jóga je a jak ji využít. Jóga není jen tělesné cvičení, není sport, není to technika. Umění jógy je, umění žít v dokonalém, harmonickém souladu a synchronii s veškerým bytím. Prostřednictvím jógy můžeme své vnitřní rozpoložení utvářet k obrazu svému. Učíme se vyladit sami sebe, abychom to nejlepší, co v nás je, zcela přirozeně vyzařovali navenek.

Když jsme šťastni všechno se nám daří. To si přece všichni přejeme.

Tuto knihu odporoučíme každému člověku, který je na cestě hledání sama sebe a svojí osobní životní cesty.

[marty-man]

STEZKA ČESKEM - Den 4 - 26km

Dnes to mám za odměnu. Krásné počasí a prozatím nejkrásnější kus cesty. Ale hezky popořádku. Budím se v 7 po krásné noci, kdy mi bylo i teplo. Možná už jsem tomu spacáku přišel na kloub. Udělám si ranní kávu a poprvé jdu zapojit do hry Sawyera.

U studánky si přefiltruju vodu na dnešek a připadám si jak Grylls. Sbalím věci a už se těším na Velký Javorník, který je nedaleko. Mám dnes naplánovanou krátkou odpočinkovou trasu s tím, že někdy po obědě bych měl dorazit na chatu, kde se dá za příznivou cenu přespat. První výstup je na sjezdovku a pak krásnými cestami, až na Velký Javorník.

Zde stojí dvojramenný kříž a protože je jasno, jsou krásně vidět horská vrstvení, jak z informační tabulky. Chvíli se kochám a pak sestupuji níže na louku, kde je přístřešek. Tady si sednu na zem, koukám se do kraje a upadám do meditace. Je to něco přenádherného. Jen sluníčko hřeje, ptáci zpívají a já se cítím být součástí toho všeho. Tohle je to, na čem záleží, ne na tom našem věčném lopocení se za něčím. Děkuji naší Zemi, zpívám si písničku a pomalu pokračuji dále.

Blížím se k rozhledně Stratenec a…potkávám turisty. Je pátek, tak možná proto. Pokecáme kam jdu, kam jdou oni a jdu na rozhledničku se kochat dalšími výhledy. Na cestě dále potkávám asi dalších 8 turistů, víkenďáčků. Jde se po hřebeni a cesta je moc fajn, po pravé ruce mám neustále výhled do údolí, cestu lemují nekonečné borůvčí a také procházím bučinami, na které jsem se už těšil. Malý Javorník s výhledem není, tak pokračuji na Portáš, kde se chci ubytovat. Dám si jídlo, pivko, po třech dnech sprchu, kouknu na hokej a spočinu v bílé posteli….ne, to se nestalo. Opět zavřeno. Není sezona, chápu, ale nemůžete na web třeba napsat otevíráme 1.5., nebo tak něco? O kus dál je Kohútka na vrcholu sjezdovky a ta má prý pořád otevřeno. Jdu tam a dám si žampiony s bramborem a pivko. Trochu se čeká, obsluha nic moc, ale jídlo dobré. Když sem si kupoval bloček do kterého si budu dávat razítka z cesty, myslel jsem, že to bude za tři dny plné, protože jsou na každé atrakci, na každém rohu. Ale tak to úplně není. Objevují se občas a většinou jsou vyschlá, jako i tady na Kohútce, achjo, já nic neposbírám :)) Tak jsem se na to těšil, že budu správný turista a kde nic tu nic. Nějak do toho nemohu proniknout. Tak se najím a jdu hledat místo na spaní někde jinde, než jsem chtěl.

Nacházím dva přístřešky 5 a 8 km daleko. Ten vzdálenější mi přijde lepší, ale děsí mě rozdíl v nadmořské výšce 691 a 923 m.n.m. Tak záleží, jestli si to chci vyšlápnout dneska, nebo až zítra. Každým kilometrem si ale dělám kratší etapu zítřejší, tak to hecnu a jdu ještě těch 8km na Makytu. Cestou zapaluji svíčku u hrobu padlého rotného a vzdávám mu hold. Ubíhá to docela v pohodě, ale ten závěr dne je stejný jako včera. Šílený sestup a pak obrovský výstup po šikmých stěnách. Nebylo to nic moc. Spíš dost nebezpečné. Makyta měla pro mě dost zvláštní opuštěnou a nehostinnou atmosféru. Navíc jsem opět v oblasti “na vlastní nebezpečí. Mohou padat stromy a občas přijde na návštěvu medvěd”. To radši ani nikomu neříkám… Nicméně jsem se vydrápal nahoru, fláknul z batohem a z odpočinkového dne byla prozatím ta nejdelší trasa. Ale zítra už fakt rest! Našel jsem městský kemp a je to z Makyty jen 10km, pak se ze mě stane kemper a budu odpočívat. Uvidíme, jak mi to zítra vyjde. Držte palce. :)

Vařím si jídlo a slunce krvavě zapadá. Je jasno a usínám pod hvězdným nebem. Pohádka.

[zlutyzakaznik]

První dojmy 76: Archa, Gastro-bar na Kounicově, Design Lab a Marmite Café

(9. 1. 2023) Kafe a lampy.

Brno má svého Davida gastro designu aneb Jedna z lamp Gastro-baru na Kounicově. Foto vypůjčené z třetího snímku prvního instagramového příspěvku podniku by se mohlo stát proslulým a jak patrno, součástí interiéru je i ženské torzo se stínítkem v leopardím vzoru. Přiznám se ale, že jsem se při osobní návštěvě nedostal dál než k baru, protože jsem na tyto “skvosty” neměl sílu...

Pivní bar Atrium, který dlouhá léta působil v 1. patře nepříliš vábně vyhlížející pasáže na Josefské – kdysi mě tam známý zatáhl na pivo a jedno mi stačilo – je minulostí a nenaplnily se tak (post)covidové sliby provozovatele, jenž skrze venkovní áčko opakovaně avizoval znovuotevření. (Shodou okolností v březnu 2020 skončil restaurant stejného jména v Obřanech.)

Ač je na stěně za vstupními (a notně drhnoucími) dveřmi stále umístěna kovová vizitka ex-pronajimatele, poutač firmy NEON Burianová napovídá, že přinejmenším od druhé půli prosince je to tu jinak. Po chvilce přemítání jsem neodolal a se dvěma dámami vyššího středního věku, jež si chtěly ověřit, zda i nový provozovatel toleruje v atriu nikotin, opatrně nakoukl dovnitř.

Údajně první křesťanská restaurace v Brně...

Už “Fuschilly” a PLZĚ mě poslaly do kolen. To je ale jen prkotina proti tomu, co následuje níže...

V lokále majícím určitě čtyřicet míst seděla ve všední den odpoledne jediná zákaznice a za barem nikdo – bylo slyšet toliko vzdálené hlasy z kuchyně a otravná hudba komerčního rádia vhodně doplňovala všudypřítomný a těžký odér gumového ubrusu školní jídelny/nemocnice. A když jsem uviděl notně omšelý plastomat za barem, neměl jsem žádná kávová očekávání, což potvrdil rychlý pohled do příslušné části nápojového lístku: 

Turek: 25; Instant: 30; Vídeň: 35 Kč.

Hezky tiše a nenápadně jsem se vzdálil a zanechal obě dámy i jedinou zákaznici svému osudu. Doma jsem pak zkusil pohledat na webu a našel facebookovou přítomnost podniku. Záměrně neříkám profil, protože níže uvedené snad ani nelze považovat za vizitku. Člověk si vždycky říká, že už jej v brněnském gastru skoro nic nepřekvapí a realita zas a znova dokáže posunout hranice možného. 

Jestliže takto vítají potenciální zákazníky, neodvažuji se hádat, jak to musí vypadat v jejich kuchyni.

Zona 59 Music Bar na Kounicově byl suterénní podnik s vizáží metalového či alternativního klubu, kde jsem v září 2015 vyzkoušel hot dog, který byl sice standardní, ale vzhledem k ceně (39 Kč) a pěknému servisu nešlo nic namítat. A oba šnyty, Matouš 11° z Černé hory i Rychtář 11° Natur vcelku dobré, výběr na jukeboxu zajímavý a ceny velmi vlídné. Podnik tehdy fungoval právě rok.

Po čase však změnili dodavatele piva na konglomerát Heineken (značky Březňák, Dačice aj.) a důvod pro další návštěvu pominul. Především pak není nic snadného nalákat lidi na místo, jež je hodně zastrčené mezi Právnickou fakultou/MZK a areálem Přírodovědy MU.

Po zhruba rok a půl trvající přestávce (Facebook fungoval ještě před pár dny) se do parcely nastěhoval a 18. listopadu v 16.00 hod. zahájil provoz Gastro-Bar na Kounicově, podnik pocházející ze Znojma, kde působí pod názvem Gastro-Bar 23. A zatímco znojemští a turisté si budou muset počkat na obnovení provozu do dubna, v Brně můžeme zajít do pobočky už teď.

Je ale o co stát? Podnik zve na steaky, burgery, saláty, ryby, tacos, vyhlášené domácí hranolky na sádle, domácí limonády, piva, vína a to jsme ještě nedospěli k tomu hlavnímu, čímž je dle Instagramu jejich bar. A i když majitelé tvrdí, že rádi navštěvují evropská města, kde nasávají tamější zvyky, vůně i tradice, výsledná podoba karty na mě působí jako pelmel, kde je patrná snaha mít skoro vše. 

Jelikož v kávové sekci storíčkového menu chybí značka kávy, zeptal jsem se slečny za barem a ta mi řekla, že jde o Segafredo. Cíleně jsem se dotázal i na vyhlášené domácí hranolky na sádle a ty teď nejsou, protože mají kupované a údajně je dělají jako double chips. A hned po vstupu mě praštil přes nos podivný čmuch, po jehož původu jsem raději nepátral.

Cedule je ovšem na brněnské poměry fantastická a někdo si s ní dal nemalou práci. Spousta detailů, cit pro výtvarnou zkratku, perfektní čitelnost a šipky natočeny ve správném směru na obou stranách! Škoda, že tím vše dobré podle všeho končí...

Tuto domněnku potvrzuje IG vyjádření Když říkáme, že si u nás vybere každý, tak zaručeně mluvíme pravdu. Při průchodu menu vystaveném coby IG storíčko mě zaujal kuřecí vývar (89 Kč), slávky na víně (500 g za 349 Kč; proč na takovém místě?) nebo moravská vína bez uvedení přívlastku a ročníku (chudák obsluha, pokud si to bude muset pamatovat anebo se spíš jít podívat).

Heineken na čepu bohužel zůstal (fuj čtyřkombinace Beránka, Krušovic, Dačic a Březňáku) a první dvě piva tu nabízejí coby “velká” v podobě 0.4 l. Samozřejmě jsem si prošel i permanentní příběh nazvaný Team Gastrobar a našel zde jedinou slečnu, což vede k otázce po zbytku crew. 

A pak ten design, na který podnik zřejmě klade důraz, protože jinak by nemohl vedle prokazatelně zútulněného interiéru angažovat lampy, které “proslavila” bývalá rektorka MENDELU a současná kandidátka na prezidentku. 

Nevím, zda “vyrýsovaný” mladý muž z titulního fota patří do produkce Moooi, ale to není podstatné, protože vzhledem k tomu, jak silnou a dlouhotrvající negativní publicitu dokázala lampou koně Danuše Nerudová vyvolat, považoval bych každé další “angažování” tohoto druhu lampy za smrtelně toxické. Tady to tak ale asi nevnímají.

“Mladá a pohledná” není jen kandidátka na nejvyšší ústavní funkci, ale také kavárna a třetí provoz s profi pákou a mlýnkem na Mendelově univerzitě v Brně. Vedle letité “jarové pěny” na cappuccinu v rozlehlém pavilonu Q a mnou raději nevyzkoušené verzi v pizzerii suterénu budovy X se tak od začátku prosince nabízí alternativa v podobě Design Labu LDF.

Celek Design Labu v areálu MENDELU. Trošku mě překvapuje, že pro kavárnu a místo kreativního setkávání zvolili černou a jsem zvědavý, jak tato bude v horkých dnech odrážet slunce. :-) (Za tuto a dvě následující fotky vděčím kamarádovi a jeho Pixelu 2.)

Interiér stavby působí velice příjemným, čistým a vzdušným dojmem a jsem zvědavý, jak bude realizována zahrádka v 1. patře. Posezení je minimalistické a třebaže ne úplně pohodlné (snad záměr, aby studenti v kavárně nevysedávali půl dne, ale dali si rychlé kafe a vyrazili na další přednášku), líbí se mi víc než plastové židle na pavilonu Q.

Káva tu není navzdory obecnému očekávání MOT MOT, ale italská značka, kterou mi velice vlídná spíš paní než slečna za kávovarem prozradila, ale tuto jsem v poznámkách bohužel někde založil. Má však údajně jít o 100% arabicu z Brazílie.

Osvěžením je přítomnost “termosifonického prezidenta” Faema a mlýnku stejné značky a na baru jsou dále k vidění nerezové i teflonové (bílé a černá) latiéry Motta nebo klasický tamper s dřevěnou rukojetí. A i ceny jsou nastaveny s ohledem na fakultní podnik (espresso 45, cappuccino 55 Kč). 

Proč jsem si tedy zatím kafe nedal? Šálky jsou bohužel otočeny dnem vzhůru a na fotkách i v reálu jsem zahlédl krabici s trvanlivým mlékem. Ano, je to školní kavárna a ceny vlídné, jenže já to prostě nedokáži překousnout. Když už se dalo nemálo prostředků do zbudování objektu, proč to nedotáhnout i v kávové oblasti? 

Soudě dle fotek kolegů, cappuccina nevypadají vůbec zle a myslím, že když už vyrazíte na univerzitu, je to za mě v rámci areálu jednoznačně nejlepší volba. Prozatím je otevřeno 8 až 16 hod. a pokud čekáte na fotku koně lokálně nazývaného Šemík, tady je... (Pozn.: V pátek, když jsem šel kolem, byl přesunut více doprava za dveře, kde je méně nápadný a nepřekáží tolik v prostoru.)

Na existenci Marmite Café – etymologie je vzhledem k zaměření podniku s největší pravděpodobností francouzská a ne britská – mě upozornila kolegyně z výše uvedené univerzity a tak jsem se tam cestou kolem musel zastavit.

Podnik se pochopitelně neobtěžuje tím, že by v instagramovém profilu uvedl místo působiště a tak prozradím, že jde o Hrnčířskou 17, ulici vedoucí k FI MU a naproti rozsáhlé pasáži a bytovému komplexu SFINX. Zdejší distrikt je, jak je v Brně běžné, přesaturován gastro provozy a komu by nestačilo korejské bistro Doširak, dvě hospody, pizzerie nebo vietnamská a česká restaurace, může velice snadno pokračovat za roh do hlubin kavárenského clusteru Lidická.

Při procházení fotek na Instagramu jsem se nemohl ubránit přemítání nad tím, komu je vlastně provoz určen. Palačinky Suzette, Vejce Florentine a Benedikt nebo variace na Full English Breakfast? To asi nebude menu pro krizovou dobu, ale třeba má podnik políčeno na brunchově strádající lidi ve výše uvedeném bytovém komplexu.

Při prvním nakouknutí mě uvítala dvojice spíše dam než slečen a soudě dle přesné odpovědi jedné z nich – máme “vlastní” kávu od QB/Rituale, 90:10, a ano, konzervativnějšího střihu – šlo možná o majitelku. Na dotaz, zda je menu k dispozici v on-line podobě, mi bylo odpovězeno, že je toto na Instagramu, což není z většiny pravda, protože na jednom z podsnímků jsem našel toliko Weekend Brunch Menu 9 – 15 hod. a po nápojáku ani stopy.

Naživo na mě přední část interiéru (dozadu jsem ani nešel) působila dosti stroze a neútulně, což může být dáno dřevěnými a svislými “lamelami” na baru a čelní stěně, které svého času zviditelnila knihovna FF MU. Přesto jsem si řekl, že to zkusím ještě jednou a odpolední procházku přeruším skleničkou francouzského vína.

Jenže když člověk stojí za prosklenými dveřmi a vidí takřka prázdný podnik a na baru chlapce ponořeného do telefonu a na hrníčcích na kávovaru ne jednu, ale rovnou dvě utěrky (a jedna z té dálky připomíná hnědý “froté” hadřík používaný k čištění páky), tak nějak se mu nechce dovnitř... Vlastně se mu vůbec nechce, protože tři nelákavé první dojmy jsou už silné a odrazující první dojmy.