#neříkám nic

[hana-loves-bumblebees]

Rozmohl se nám tady takový trend…

[dalsimoravskyblog]

ŠTRAMÁCI/ANDY: FINÁLE

POZOR. Tato anketa je jednodenní!

Propaganda pod perexem!

Květa Fialová (1929–2017)

Zcela nepokrytě za její miniroli v Princezně se zlatou hvězdou. Já být princem Radovanem, tak kašlu na Ladu.

Tornádo Lou

ŽENA BOUŘE, ŽENA OSUDU! Trošku šílím pokaždé, když ji vidím a slyším ten její hlas, neříkám nic.

děvče jako květ, jako tornádo lú by mě mohla zašlapat do země a stejně bych jí koupila náušnice, které mají cenu 500 krav

další cool fakta o Květě Fialové ve čtvrtfinálovém postu!

Vlasta Fialová (1928–1998)

Vlasta Fialová a její chlupaté podpaždí v Divé Báře mě změnilo navždy.

další cool fakta o Vlastě Fialové ve čtvrtfinálovém postu!

[sire-rizku]

Pro kontext: Dědek sháněl granule pro psa, já hned naproti doplňuju energiťáky, tak se mě ptá, na nějaký konkrétní. Říkám že jsou jen ty co tam vidí. Asi v reakci na to, že nebyly ty granule, co hledal prohodil to o Rusku. Já nereaguju, nic neříkám, doufám, že to bylo všechno a dědek zase půjde. Bohužel pro mě to vzal jako pozvánku, že si asi chci povídat a chci aby mi tu vyblil všechny svoje názory. Když tam hodil "Víte co je modrý Mauricius?" zdrhala jsem pryč.

[takovanormalnielie]

7.12.2023

Ráno jsme vyrazily na druhou stranu Visly a náhodou došly ke kostelu Sv. Josefa. Pořád se nám stává, že čirou náhodou najdem další věc na seznamu, kterej jsem sestavila. Pokračovaly jsme dál podle plánu na Kopiec Krakusa podél Libanského lomu, kde se natáčel Šindlerův seznam a přes zbytky táboru Plaszów do nákupního centra Bonarka. Tam jsme si v Croppu koupily každá pár triček. Je vtipný, že obě vybíráme obráceně, než je náš AGAB. Trochu si myslím, že N. krapet vajíčkuje, ale neříkám nic. Druhou půlku dne jsme strávily na Rynku Glownym, kde jsme nakoupily suvenýry. N. si koupila jantarovej přívěsek a já náušnice. K večeři pirožky a nakonec jsme každá zvládla 6 shotů v shotbaru. Z dneška jsme rozhodně vytěžily maximum.

[emocionalniprostitutka]

Tohle jsem já dva roky zpět.

Trošku troska.

Toxický vztah, barový život, nic, o co se opřít.

Potom stabilní práce, ale barový život neustal.

To, že jsem schopna, docela pravidelně, dojít ve čtyři ráno domů a v sedm vstávat do práce ještě neznamená, že je to takhle okay. Na což jsem došla docela nedávno.

Vyhoření, rozchod. Půl roku hledání se.

Našla. A teď, po tom všem a trochu s odstupem, mi dochází, jak ten život můžu a umím žít.

Byla to cesta. Asi jsem do teď moc nechápala celou tuhle otřepanou frázi a nevěřila, že by se mohl svět otočit, i když ne naráz.

Hm. Není to, jaký jsem to někdy v patnácti plánovala. Najít si na vejšce kluka, vzít si ho a do třiceti porodit syna a zasadit strom. Neříkám, že je to lepší. Neříkám, že to je horší.

Je to.

A já to miluju.

Tohle jsem já teď.

[lieselotte-sky]

Češi jsou odporný xindl, sorryjako

Neříkám, že všichni, ale kde je jich zvýšená koncentrace, tam je xindl spolehlivě. Jediná česká věc, kterou na X sleduji, jsou České dráhy. Díky tomu mám možnost srovnávat diskuse u jednotlivých příspěvků. Politiku ignoruji celosvětově, to je nezbytné kvůli zachování vlastní příčetnosti, nicméně všude jinde jsou komentáře řekněme věcné. A teď češi. Autíčkáři projíždějící přes závory, no klasický problém. U toho komentář ve stylu, že kdyby ty závory nebyly spadlé dlouho, tak by se to nedělo. V úplnosti s tím nesouhlasím, ale kus myšlenky to má. Reálně existují místa, kde závory blokují silniční dopravu až k nemožnosti, příčiny to má různé, nejčastěji to bývá prostě špatné řešení té stavby, typicky Šumperk, Skalice n. Svitavou, typicky přejezdy vedoucí přes nádraží, jakýkoliv posun potom blokuje silnici, jinde je to dané tím, že je přejezd blízko nádraží a vystavení cesty shodí závory, přičemž než ten krám vyjede, trvá to nesmyslně dlouho, obdobné problémy vznikají na přejezdech v blízkosti zastávek atd. Jindy je to zase důsledek taky typické místní radosti typu chyť si svůj osobák a přirážej, typický to důsledek faktu, že se po kolejích prohání katastrofální sračky typu ešus, šukafon, děsíro, etc., něco, co má mizernou akceleraci, staví to u každé suché vrby, řídí se to katastrofálně a všechno na tom trvá sto let. Toto následně blokuje nákladní a rychlíkovou dopravu, která se tím neúměrně zpomaluje, v úseku se 160km/h jedeme radostně 30-40km/h, protože vše, co je za tím, vjíždí na autobloku do výstrahy, tudíž to jede pomalu a shazuje to přejezdy na nesmyslně dlouhou dobu, což zase dělá fronty na přejezdech. Příčinu to má v tom, že o místní dopravě rozhoduje samospráva, která pak vybírá firmy se strašnými vraky, které následně jezdí po hlavních tratích, z čehož pak má SŽ horké chvilky a mnoho strojvedoucích a všichni autíčkáři naběhlé žíly. Tohle všechno reálně existuje, přičemž negativní zkušenost je následně aplikována na každý přejezd. Na druhou stranu, autíčkáři jsou strašlivá turba, to se nedá říct jinak. Čím větší šrot, tím agresivnější řidič. To, co se děje na přejezdech, je jen obrazem toho, co se děje všude na silnicích, což má taky svoje příčiny, dalo by se to řešit dlouho, nicméně pro můj příběh je podstatné, že je to důvod, proč s tou paní nesouhlasím, nicméně ten názor sám není úplně nesmyslný. Moje reakce na to (kdybych na to reagovala) by byla taková, že nesmyslné to není, nicméně jev má i jiné příčiny, tudíž odstranění jedné asi nic zásadního nepřinese, nicméně připouštím, že ani čistá represe nikam nepovede. Prakticky kdokoliv z celého světa by na tu situaci reagoval podobně, je to komplexní problém bez jednoduchého řešení. No né tak autentický čech. To se v komentářích dozvíte, že, cituji, ta proruská kunda už je zase ožralá a že vysírá všude, že je ožralá pořád a podobné radosti. Sorryjako, ale to, co jsem si přečetla, definitivně nebyl výplod opilce a jak s tím souvisí proruská orientace (pokud vůbec je, to jednoduše nevím) též nechápu. Je fascinující, jak si češi dokáží nadávat. Na X máme proruské k. a na facebooku zase havlistické zmrdy a eurohujery (BTW ví někdo co je to hujer?). Toto je přehlídka toho, co na češích nenávidím — nadávky za odlišný názor a, řekněme, stádnost.

Pro odlehčení, protože to bylo docela husté. V Blansku existovala skupina polovágusů, která své okolí častovala "nadávkou" abonent. Že to nedává smysl? Že to není nadávka? A koho to zajímá, je to slovo, kterému nerozuměli, mysleli si, že je to úrážka, no a tak ho používali. Já jsem taky abonent, pár kanálů na YT odebírám a UI mám přepnuté do němčiny :3. Dokonce i časochcýp jsem si jednou předplatila. Přemýšlím, která další slova by mohl stihnout podobný osud. Co třeba takový delegát? …a jestli mi někdo napíše, že to v XY používají vágusové jako nadávku, tak se asi uchechtám :3

[ao3-knihomol]

Nemilá S.

Už vím, co je to projekce a možná to vysvětluje nějaký tvoje chování. Funguje to na stejným principu jako podle sebe soudím tebe. Takže vlastně spousta věcí, ze kterých si mě obvinila, tak jsi udělala ty.

Proč jsi mě neustále obviňovala z toho, že se s tebou nechci bavit, závidim ti, dělám ti na schvály a přeju ti zlý věci? Možná proto, protože přesně tohle jsi cítila ty ke mě?

To obviňování, že se s tebou nechci bavit by mohl být strach z opuštění. Ale vysvětlovat pokaždý, když nemám čas, že se s tebou chci bavit, ale momentálně mám třeba něco do školy, bylo fakt únavný.

Že ti závidím. Ty sis myslela, že ti závidí každej. Ale tys záviděla každýmu pomalu i ho*no u cesty. A možná jsi mi záviděla. Třeba lepší vztahy v rodině. To, že mi škola v rámci možností šla. To, že mě moje koníčky opravdu naplňují. A teď neříkám, že tvoje koníčky byly špatný. To ani náhodou. Jen jsem z toho měla pocit, že tě netěší. Že s tím máš jenom starosti. Dokonce jsi několikrát říkala, že si musíš IG smazat, protože ti bude tak líp. Ale nic se nekonalo. Protože všechno, co jsi dělala jsi musela vyfotit na IG. Naplňovala tě ta pozornost. Sama jsi mi i vysvětlila, že tvoji sledující musí vidět, jakej máš pestrej život. A ty naše tzv. výlety byly fakt jen o tom. Někam přijet, dojít, vyfotit se tam a rychle domů upravovat a zveřejňovat. Říkalas mi, že ten adrenalin potřebuješ. Ale proč jsem z toho teda měla dojem, že jde jen o co nejlepší fotku? Bylo to tak, že jo? Prostě jsi jen potřebovala něco zveřejnit. Protože proč bys tak najednou někam šla dvakrát do týdne? Jindy jsi jezdila mnohem míň.

Jo naschvály. Vlastně jsem nikdy nepochopila, proč bych ti schválně měla říkat, že je nějaká fotka ta nejlepší a přitom bych schválně vybrala tu nejhorší, jen aby z tebe měli sledující prd*l. Proč bych to dělala? A proč sis to vůbec myslela? Napadla mě taková otázka. Kdybych fotila já, doporučila bys mi ke zveřejnění tu nejlepší fotku? Nebo bys doporučila tu horší, abys ty měla hezčí fotky?

To samé, když jsi mě obviňovala, že ti přeju zlý věci. Proč? Proč tě to vůbec napadlo? Napadá mě leda to, žes mi sama přála špatný věci. Nebo jsi mi aspoň nepřála ty dobrý. Třeba moje studium. Bylo vidět, že mi to nepřeješ. Tvoje naléhání na to, že se ti mám věnovat. A nejvíc zrovna, když jsem dělala něco do školy. Twl fakt? Prostě jsi chtěla, abych se s tim mořila jako ty. Pokaždý když jsem se musela učit, tak jsem řešila jenom školu a na tebe neměla čas. Btw - tobě jsem se věnovala HODINY DENNĚ. A i při psaní seminárek a učení jsem ti musela být k dispozici. Ta jedna hádka, kdy jsem nepřišla kvůli bakalářce. Stejně jsem ti byla k dispozici na IG. Ale o tejden později jsi psala celý víkend nějakou seminárku. A správně. Nebyl vůbec čas a psalas jen, že nemáš čas.

No a víš, co mě taky hrozně mrzelo? Že tys o sobě mluvila neustále, a když jsem se tě nezeptala, tak jsi kolikrát měla kecy, že mě to nezajímá. A když jsem udělala státnice, taks mi napsala, a�� jsem ráda a už o tom nemluvím. A když jsme se sešly, tak ses zajímala jen obecně o ten proces. Vůbec tě nezajímala moje konkrétní zkouška. To ti bylo u pr*ele.

A to, že jsem se musela o tebe aktivně zajímat mi připomíná jednu věc, kdy jsem nevěděla, co si mám myslet. Psalas mi, že nechceš díru v rozvrhu a chceš jít na dřívější seminář jedný profesorky a ptala ses mě, co máš dělat. Tak jsem ti řekla, ať se jí zeptáš. No a pak jsem se ptala, jak to dopadlo, jestli ti vyhověla. A ty ses mě zeptala, proč se vůbec ptám a o co mi jde 😐😐. Co to ku*va? Proč by mi mělo o něco jít? Řešíš se mnou problém a já se zajímala. Co je na tom divnýho? A proč by mi mělo o něco jít?

[hory-pole-blesky]

...neříkám nic

[journeytobecomingbetterme]

Určitě to všichni znáte… ať už se jedná o Novoroční předsevzetí nebo pokus o změnu jak jídelníčku, tak aktivity, není to snadné.

Já už Novoroční předsevzetí vzdala, protože jsem je stejně nikdy nedodržela :-D

Ale jelikož jsem před pár týdny změnila práci a nově dělám fully remote, což znamená že nemám vůbec možnost jít do kanceláře a jsem zavřená celé dny doma u počítače, říkala jsem si že něco se už musí opravdu změnit, protože jinak nevlezu do žádného svého pěkného oblečení. A já mám své oblečení opravdu ráda. Některé kousky jsou vyloženě exkluzivní a byla by škoda kdyby mi visely ve skříni nebo kdybych se jich musela zbavit protože mi už nepadnou :-(

V předchozí práci jsem se dostala do dosti stresového období. Nemohla za to jen práce ale i jisté věci v rodině a to k mému zdraví rozhodně nepřispělo. Začaly mi řídnout vlasy, měla jsem po celém těle téměř pořád kopřivku a byla jsem často nemocná na antibiotikách.

Přemýšlela jsem jak se zařídit, abych u změn, které chci začít, vydržela. A napadlo mě, že když k tomu přidám závazek, například psaní o tom na tento blog, tak mě to donutí něco dělat :-D

Ano, vím že existuje skvělá kniha s názvem Atomic Habits od Jamese Cleara, a ano, četla jsem ji. Ne že by byla špatná. Určitě je tam pár skvělých myšlenek a někomu jeho návod může dost pomoci. Ale mě nejspíš ne ;-)

Každopádně o jakých změnám vlastně mluvím?

Například začít víc šetřit :-D ale o tom tento blog nebude, nebojte se :-)

Co s tím ale tak trochu souvisí je jídelníček. Chtěla bych si vytvořit zvyk plánování jídel. Nejen že ušetřím na potravinách, protože budu kupovat opravdu jen to, co ten konkrétní týden budu potřebovat, ale také mě to donutí vařit a jíst “zdravěji”. Snad.

Jako další bod bych chtěla začít doma cvičit. Pořád jsme si říkala že začnu chodit do fitka, ale má nová práce nenabízí MultiSport kartu :-( a permanentky ve fitku bývají dost drahé :-( Navíc jsem utratila neskutečné peníze už za různé Fitness aplikace tak bych je konečně mohla začít naplno využívat, nemyslíte?

Samozřejmě to nechci s ničím nějak extra přehánět. Tím že se budu snažit jíst zdravěji neříkám, že si už nikdy nedám pizzu nebo McDonald a podobně. Jen bych chtěla aby můj jídelníček byl vyváženější a hlavně aby mi pomohl neplýtvat jídlem a penězi.

Možná bych to mohla shrnout do jednoduchých bodů, co říkáte?

plánovat jídelníček na týden dopředu

hýbat se každý den (yoga, bazén, krátké protažení, procházka)

procvičovat francouzštinu mimo týdenní lekce (alespoň 2x týdně a DuoLingo se nepočítá)

cvičit na kytaru (alespoň 2x týdně)

číst před spaním (žádná televize alespoň 30min před spaním, a mobil už vůbec ne)

spát alespoň 8h denně (protože nedostatek spánku souvisí se spoustou zdravotních potíží i stresem)

věnovat se Coursera, edX etc. kurzům alespoň 2h týdně

Co na to říkáte? Jsou to přiměřené cíle?

Snažit se dodržovat tyto cíle neznamená že nemůžu přes den/týden dělat nic jiného. Může se i stát že budu nemocná nebo na dovolené a tím pádem některý z těchto cílů nesplním. Nemělo by se k nim přistupovat jako k vytesaným do kamene ale spíše jako návod, který se dá samozřejmě podle potřeb upravit.

[chodi-sama]

Nic.

Nemám co říct

Tak neříkám nic

Nic neumím

Nic nedělám

Nic nezkazím

Nic si nepamatuju.

[hana-loves-bumblebees]

Neříkám nic… jen že Julek Zeyer nebojuje s ovocnářskými teoriemi ale vůbec…

[therka1996]

Michaentina 1x07

NAKONEC SE VŠICHNI SPOLU SEJDOU NA SOUKROMÝ PLÁŽI ODVEZLY JE TAM RODIČE COŽ ZNAMENÁ ŽE JSI KAŽDEJ MŮŽE DÁT NĚJAKEJ DRINK .. RUGGELL KDYŽ VIDÍ MICHAELA TAK PO NĚM HODÍ TOHLE PIVO

Ruggell: Chvilku jsem si říkal jestli vůběc přijedeš nebo ne

Michael: A proč bych neměl přijet slíbil jsem to byly jsme spolu na něčem domluvený nemám důvod to nedodržet

Rugell: Super jsem rád že jsme v tomhle stejný .. zachvilku s klukama začneme připravovat ohen pomůžeš nám

Michael: Jasně

BAVÍ SE SPOLU DÁL KDYŽ MICHAEL SE PODÍVÁ NAHORU A VIDÍ TAM VALENTINU S KAROL JAK SE SPOLU BAVÍ A PŘICHÁZÍ SPOLU DOLŮ ZA NIMA.. JEMU SE ROZBUŠÍ SRDCE I KDYŽ NECHCE HOLKY SE NA NĚ USMĚJOU

Karol: Konečně ahoj kluci

JDE K OBĚMA A OBEJME JE A TO STEJNÝ UDĚLÁ VALENTINA JENOM CHVILKU NECHÁ NA MICHAELOVU RAMENI SVOJÍ RUKU ON SE POTOM NA NÍ PODÍVÁ A RADŠI TU RUKU DÁ PRYČ

Valentina: Promin

MICHAEL SE USMĚJE A ZAKLEPE HLAVOU ŽE SE NEMUSÍ VŮBEC ZA NIC OMLOUVAT

Rugell: Hej kluci pojdte jdeme udělat ten ohen

VŠICHNI BĚŽÍ PRO VĚCI HOLKY SE POSADÍ A DAJÍ SI SPOLU VEČERNÍ DRINK

Valentina. Tak na zdraví jsem moc ráda že se st��há poznávat a už se nemůžu dočkat až všichni spolu budeme pracovat

Karol: Já myslím že mluvíš za nás všechny

KDYŽ SE HOLKY PODÍVAJÍ NAHORU VIDÍ ANNU, CAROLINU,MALENU,CHIARU A KATJU BĚŽÍ K NIM JDOU SI ROVNOU PRO SKLENIČKY A PŘITUKNOU JSI

Anna. Pardon za to spoždění ještě jsme se připravily u mně doma

Valentina. Prosím tě za tohle se vůbec nemusíš omlouvat nebo můžeš ale jenom chlapům

HOLKY SE ROZESMĚJOU

Karol: Když jsme u chlapů co jsi myslíte o našich klucích kdo se vám z nich líbí ?

VŠECHNY HOLKY SE NA NÍ PODÍVAJÍ

Carolina.: Karol víš že nemáš míchat práci a zábavu

Karol: Ale já neříkám že s nima začneme hned chodit s někým jenom kdo z těch kluků je váš typ .

VŠECHNY HOLKY SE K TOMU VYJÁDŘÍ A VALENTINA MÍSTO TOHO RADŠI PIJE HOLKY SE NA NÍ PODÍVAJÍ A ONA RADŠI ODVRÁTÍ ZRAK

Malena: Val všichni jsme ty kluky řekly tak proč jsi taky neřekneš mi tě přece nebudeme soudit

Chiara: Máme spolupracovat spolu a poznat se co nejlíp takže by bylo dobrý i jaký máme ostatní vkus aby jsme si nelezly do zelí

Valentina: Tohle je na mně hroznej nátlak

Katja: Val prosím řekni nám to

Valentina: Fajn dobře Michael je můj typ okey jste spokojený

A PODÍVÁ SE NA ANNU PROTOŽE ONA ŘEKLA ÚPLNĚ TO SAMÝ JENOM JSI TROCHU NEUVEDOMILA ŽE KDYŽ TO DOŘEKLA MICHAEL STÁL ZA NÍ A USMÍVÁ SE ONA SE OTOČÍ A JE Z TOHO ZASKOČENÁ ..

[dalsimoravskyblog]

ŠTRAMÁCI/ANDY: čtvrtfinále, 01

Propaganda pod perexem!

Květa Fialová (1929–2017)

Zcela nepokrytě za její miniroli v Princezně se zlatou hvězdou. Já být princem Radovanem, tak kašlu na Ladu.

Tornádo Lou

ŽENA BOUŘE, ŽENA OSUDU! Trošku šílím pokaždé, když ji vidím a slyším ten její hlas, neříkám nic.

děvče jako květ, jako tornádo lú by mě mohla zašlapat do země a stejně bych jí koupila náušnice, které mají cenu 500 krav

Waldemar Matuška (1932–2009)

všichni ho znáte, všichni ho milujete (aspoň doufám)

byl to můj první celebrity crush, čistě na základě fotek na obalu cédéčka

[ocean-prachu]

moje kůže slova, tvoje

Klidně si odejdeš do práce, jako bys byl každej druhej, každej první člověk, co vstává z postele ve tři odpoledne jako bys byl a necháš mě tu oddřít všechno to flákání samotnou, všechnu tu svobodnou, volnou tvorbu. Necháš mě lámat si hlavu, trpět, nebála bych se říct, trpět a přemejšlet, proboha přemejšlet, o tom flákání, o tý svobodný, volný tvorbě, o tom jestli je to dobře, žít život tak, jak se nám chce, když zrovna můžem. A když se nám nechce nic než žít, dejchat vzduch a vodu pít, víno spíš, bílý nebo červený, no je to jedno, s bublinkama to klidně může bejt, nejlépe po ránu v posteli. 

Necháš mě lámat si hlavu, jak je to možný, že necítíš ty stejný výčitky svědomí jak já, když využíváme svýho výsadního postavení k tomu, jen tak chodit ulicema a čekat, co se stane. A přitom proč, když žít mám ze všeho na světě nejvíc ráda, proč mě to teda tolik tíží. 

Oproti tomu pak nemám nejmenší chuť mít zaměstnání, organizovat se ve svazech, protestovat, psát petice, no psát, podepisovat, je mi zatěžko. Bejt zapálená družstevnice, nebo zapálená feministka, nebo tak nějak obecně bejt zapálená, že mě vlastně nezajímá, navzdory tomu, že hořím, hlavně když mi saháš pod kalhotky na břehu Dyje a kolem chodí turisti, oči sklopený na cestu, aby se nemuseli, aby se nemohli dívat, ikdyby se jim třeba chtělo. Snad že je to až moc, to jako myslím příjemný a přece to se ví, že dobrého má být pomálu, protože s jídlem roste chuť a když se člověk stravuje polibkama, mohl by skončit svlečenej z kůže. Mohl by se rozpustit ve vaně, ocitnout se nahatej na zastávce tramvaje, anebo v kůži cizí a co potom s tim, v tomhle strukturovaným světě, co potom s tim, když takhle to nepatří, když na to nejsou kolonky, když na to nejsou slova. Tvrdim že nemaj, nemusí, neměli by. Neměli by, neměli a nejsou vždycky zapotřebí ti říkám a ty mi nevěříš a furt něco vysvětluješ, furt něco analyzuješ, vyprávíš a já zase nevěřim tobě, minimálně mám pochybnosti o tom, jestli skutečně víš, co je to láska. 

Jenže se vracíš, většinou pozdě a pozdě na večer, mě objímáš a já nic neříkám. Nenamítám, už nic nenamítám, máš lepší argumenty a já nemám slova.

[manga-girl67]

Jsem upřímný padouch

Dneska jsem znovu zlomila srdce někomu, kdo si to nezasloužil. Většinu svého života dělám to tak, jak to cítím. Spoléhám na svůj "šestý smysl"....

Měla jsem pocit, že to potřebuji udělat, přesto se necítím vůbec dobře, spíše mě to bolí. Na druhou stranu jsem věděla, že už to nikdy nebude ono. A je tam určitá úleva... Nerozumím úplně tomu, a to jsou moje pocity.

Před pár lety jsem odešla náhle od lidí, které jsem zbožňovala a zároveň jsem měla z toho.... šílené stavy. Potřebovala jsem odejít, byla jsem toxická osoba. Bylo to v zápalu emocí. Sice jsem řekla sbohem, ale ani jsem jim nedala prostor, aby se vyjádřili.

Asi to nejhorší, co na to říct je to, že ani po určitém "návratu" se nic nezměnilo. Už to nejde vrátit. Přátelství tří lidí je nestabilní.

Vždy si nejvíce rozumí dvě osoby. Může se stát, že jsou všechny v harmonii. Je to různé, já to takhle nikdy moc necítila. Vesměs jsem měla pocit, že jsem vystřídala jinou osobu, která je zradila.

Byla tam ještě jedna osoba, se kterou jsem se snažila kamarádit. Přísahám na všechny svaté, nešlo to. Naše osobnosti byly tak odlišné.

Možná mě brala, možná ne. Já nevím. Kdysi jsem se nenáviděla a měla jsem malou sebedůvěru. Necítila jsem se vítaná. Ani se mnou to nebylo lehké.

Nikdy jsem nebyla moc stabilní osoba. Jsem melodrama. Až věkem jsem stabilnější a méně temperamentní. Bohužel pořád silně emočně rekční.

Neměla jsem se vracet. Neměla jsem se tehdy vracet. Neměla jsem podléhat svým emocím.

Dostala jsem několik lekcí. Ta osoba mě nepotřebuje. Má sama sebe. A má i tamtu druhou osobu. protože by to fér vůči té první osobě... Já nevím, to nechám na ni. U první je mrtvá konverzace. Možná jí to bylo jedno, nebo se mi to bála říct. Já nevím.,,, nikdy jsme to neotevřeli. A ni se o to nepokoušela.

U druhé... jsem měla pocit, že s druhou osobou jsem více komunikovala..... a pořád nějak komunikujeme. I o těch starých záležitostech.

Přesto v reálu spolu nevydržíme v jedné místnosti. Jeden, dva dny...pak jsme se mohly vždy do krve dohádat.

Ta druhá osoba vždy říkala, že má složitou a odpornou povahu. Naopak ona je zlatá. Má sice tvrdou povahu, je to silná a dominantní osobnost. Ale je zlatá. Prostě to bere tak jak to je. ASPOŇ SE MNOU MLUVÍ.

Mám svou filozofii, že nejbolestivější je nechat někoho, koho hodně zbožňujete odejít. Ať je to pro cokoliv.

Vím nějaké věci. Vím je dopředu. Vím, že tohle mělo takhle být, přesto to možná mohlo být i jinak. Jsem vážně padouch.

A po letech už nic necítím, jelikož já jsem měla dost času sama sobě ublížit a srovnat se s tím.

Přesto já jenom úplně nejsem na vině. ANO, ublížila jsem, odešla jsem. ALE! Zapomenout na něčí narozeniny a ani se opožděně nezvat, je opravdu už známka toho, že to není tak důležité pro tu osobu. Já jsem vždy tam opravdu byla a přála jsem si. I přes spoustu své pracovní vytíženosti. A nekomunikovat na bází, co a jak, nebo spíše "je mi to jedno".... POPŘÍPADĚ to nechávat jen na jedné straně - omlouvám se.... TOHLE NE. To už svítí červená kontrolka.

Ta komunikace prostě byla mrtvá už tehdy. Nebylo tam nic vynuceného. Buď je to tomu člověku jedno nebo prostě má říct,....

Je třeba mluvit, říct, co se mi líbí a nelíbí. Co se mi zdá a nezdá. Nemyslím, si že bych někdy neposlouchala já právěže, až moc dbám na druhé....

Z mé strany, to určitě nepramenilo, prostě tam už nebylo moc toho společného. A to je v pořádku. Přesto se to mohlo klidně říct. Upřímně, já nevěděla, co je špatně, něco bylo ale nikdo se mnou nemluvil. A když jsem chtěla bylo všechno hihi-hahaha? Nebo mám to volné? Já nevím - Neumím to určit. Teď už je to jedno.

Já opravdu jsem neměla sílu být opět ten iniciátor. Mě to pořád nebaví dělat. Ať se snaží i ostatní. Ano, byla jsem unavená. Byla jsem psychicky unavená....

Ani já, nepotřebují častou komunikaci, ale potřebuji péči a zájem... Neříkám, že mě nevyslechli, nepodřídili a nepomohli.

Já jsem opravdu brutálně vyváděla, snažila jsem se s nimi komunikovat a všechno říct a vysvětlit. Nikdy nebyly otázky, sem tam jsem měla pocit, že mě ani neberou vážně...

Rovněž ne všechno mi říkali, nemuseli, ale mohli. Pak já jsem se cítila navíc a taky jsem přestala říkat svoje pocity.

První osoba mě skoro ve všem odmítala, za ty léta, co jsem něco navrhla, přijala tak dva mé návrhy? Další jiné návrhy byly - ne, nebo není čas nebo jindy; až mě to přestalo bavit. Ano, bohužel je to tak.

S druhou osobou je to komplikované kvůli naších povahách, opravdu nevydržíme spolu více dnů v jedné místnosti. A na mnohých věcech se ani moc neshodneme....

Nikomu nic tady nevyčítám, jen říkám svou pravdu. Už je to jedno, ne?

Samozřejmě, že udělali i jiných úžasných a dobrých věcí pro mě. Za hodně jim vděčím. Mrzí mě, že ublížila. Přesto jsem si zvolila svou cestu životem a je to jenom v pořádku.

Věřím, že se jim bude dobře dařit. Ani jedna mě k životu nepotřebuje. ;) OPRAVDU! Mají sami sebe a mají se navzájem, to je nejdůležitější!!

Na konci tohoto textu, už chápu tu úlevu. Komunikujte. Říkejte si všechno, co se vám líbí i nelíbí. V přátelství je to hodně důležité!

Karma má i mou adresu...

[bila-magie]

Sadhguru: Vnitřní inženýrství - Jogínův průvodce k radosti

2. recenze:

Otevírám knihu a samozřejmě čtu něco, s čím rezonuji už velmi dlouhou dobu. A žiji si svůj několik úrovňový život dál po svém. Ne podle toho, co někteří doporučují - "Dělejte jen jednu věc najednou." Dělám to proto, že mě to naplňuje a dokážu efektivně využívat svůj život. Schválně neříkám „ČAS“. Nebo, co je význam slova ČAS? Jistá hodnota, která je vlastní pozemské existenci. Jakmile opustíte planetu Zemi, ta hodnota neplatí. Jednoduše neexistuje. Takže mě velmi potěšila následující slova:

„Mysl je fantastické multidimenzionální zařízení, které bez problémů funguje na několika úrovních současně. Proč ji tedy nutit, aby se zásadně zabývala jen jednou jedinou věcí? Proč mysl paralyzovat, když místo toho ji můžete správně naladit a učit se ji využívat? A když tedy dokáže mentální aktivita naplňovat člověka opojnou radostí, proč ji pak nutit, aby si vybrala lobotomii a dobrovolně se stávala hlupákem?“

A toto mě definitivně přivedlo k tomu, abych si knihu přečetla. Je v ní mnoho moudrosti, zajímavých příběhů i doporučení čemu se věnovat, a co raději nedělat. Dovolím si přiblížit ještě jeden zajímavý pohled autora:

Jediným cílem životních energií jednotlivce je dotknout se nekonečnosti – podstaty našeho zrození. Není zde jiný cíl. Mysl může myslet na peníze nebo dům. Tělo může toužit po jídle nebo spánku. Energie touží prolomit ohraničení člověka na fyzické a mentální úrovni. Během života mnozí lidé přestanou sledovat svou vlastní trasu životní energie. Následně vzniká přesvědčení, že každý člověk je oddělen – autonomní subjekt.

Ale oddělenost je mýtus. Obsah fyzického a mentálního těla jste nashromáždili zvenčí. Obojí patří k vám, ale nejsou vaše. Chcete-li se ubírat cestou, po které kráčí vaše tělo, měli byste vědět, že je to cesta přímo do hrobu. Podobné je to s myslí. Je to složitá sbírka toho, co jste v ní kumulovali. Sama si vytváří své úlohy. Všechno se může aktuálně zdát v pořádku, ale ty úlohy vás odvádějí od procesu žití. Takže, pokud se chcete ubírat cestou své mysli, měli byste vědět, že stojíte tváří v tvář alternativnímu psychologickému stvoření. Může to být dlouhodobě zajímavé, podnětné či dokonce příjemné. Ale vůbec to nesouvisí se skutečnou existenční realitou.

A tady se dostáváme k tomu, jak to souvisí s procesem jógy. Jóga znamená naplno zažívat mentální a fyzické pochody ne jako podstatu sebe sama, ale jako něco, co je námi vyvoláno. Pokud dokážeme tyto dva nástroje (tělo a mysl) vědomě řídit, tak se náš prožitek života rodí přímo v nás. Potřebujeme si vytvořit odstup od sebe samého a vším tím, co jsme přijali zvenčí.

Zvažte toto: Všechno, co jste přijali a nashromáždili v tomto životě, vás stále doprovází, ať jdete kamkoli. Lpí to na vás a vy jste tomu, jakoby na oplátku, hluboce oddaní na podvědomé úrovni. Stává se z toho pro vás břemeno. Sami nevíte, kdy to odhodit a kdy tomu dát plnou pozornost. Je to, jako byste na bedrech neustále měli pytel cementu.

Ale je možné, abyste ho odložili. I tak to bude vaším průvodcem, ale alespoň to nebude tak těžké. Určitě lze vytvořit jistý odstup mezi vámi a tím co jste nashromáždili. Koneckonců to můžete použít, když to budete chtít udělat. Ale nemusíte se s tím ztotožnit. Když to nedokážete udělat a udržet si ten odstup, vaše vnímání života bude mlhavé. Život může být prožíván a měněn pouze tehdy, když je mezi psychologickou a existenční oblastí potřebná vzdálenost.

Duchovní proces znamená návrat k životu. Následujete při tom hlubokou inteligenci svých životních energií. Je mnoho způsobů, jak rozpoznat, kterým směrem chtějí vaše životní energie jít. Jakmile se přestanete identifikovat s fyziologickými a psychologickými procesy, jasně se vám ten směr zjeví. A tehdy, když budete vědomě kráčet směrem, kterým vás životní energie vedou, najdete rovnováhu a harmonii. Právě tehdy budete stabilní, a odvážíte se prozkoumávat ty nejvyšší úrovně bytí a nejhlubší tajemství života.

K tomu už není třeba nic dodávat. Řečeno je všechno.

Napsala Darinka Strešňáková dňa 21.12.2023.

S laskavou péčí přeložila Renatka Žambochová.

1. recenze - napsala Renatka Žambochová

Sadhguru je indický jogín a mystik, který s velkým smyslem pro humor popisuje svou vlastní cestu k osvícení a vysvětluje, jak můžeme odemknout obrovský potenciál svých skrytých možností.

Kniha je souhrn tisíce let starých indických učení podaný srozumitelně a vtipně člověku 21. století.

Autor ji rozčlenil do dvou oddílů. První z nich mapuje terén a druhá část poskytuje návod kudy, kam a jak se ubírat – staví praktičtější orientovaný oddíl.

První oddíl seznamuje s některými zásadními poznatky, jak se k józe sám dostal, co všechno ho k tomu vedlo. Cesta ven leží pouze uvnitř nás a záleží jen na nás, abychom se dokázali obrátit dovnitř sebe. Tak můžeme vytvořit svět lásky, osvícenosti a radosti.

A právě k tomu nás vede druhý oddíl (praktický). Je členěn na tělo, mysl, energii a radost. Velmi osobitým, jasným a věcným způsobem ukazuje čtenáři jak poznat, ovládnout a využít vnitřní síly ducha v běžném, každodenním životě. Nehledě na to, zdali žijeme v rušném velkoměstě, či horské vesnici. 

Učí nás používat pět elementů v určité jednoduché formaci. Můžete si tak pro sebe vytvořit prospěšný energetický prostor.

Popisuje co přesně jóga je a jak ji využít. Jóga není jen tělesné cvičení, není sport, není to technika. Umění jógy je, umění žít v dokonalém, harmonickém souladu a synchronii s veškerým bytím. Prostřednictvím jógy můžeme své vnitřní rozpoložení utvářet k obrazu svému. Učíme se vyladit sami sebe, abychom to nejlepší, co v nás je, zcela přirozeně vyzařovali navenek.

Když jsme šťastni všechno se nám daří. To si přece všichni přejeme.

Tuto knihu odporoučíme každému člověku, který je na cestě hledání sama sebe a svojí osobní životní cesty.