#nabídka

[cedule]

[sladkenajazyku]

[pepikhipik]

Nabídka zajímavé práce v Bavorsku

Bavorské ministerstvo školství Schule in Bayern právě hledá stipendisty mladší třiceti let, kteří by na tamních šklách jeden rok pracovali jako asistenti při výuce češtiny. Stipendium je zajímavé v mnoha ohledech 😉 více informací najdete zde:

[liberte-news]

Hledáme pracovníky s NV 194/2022 Sb. - Zjednodušené zobrazení

https://upcr.cz/volne-misto-d1869297

[mujsilenejdenik]

Můj psychiatr přišel s nápadem umístit mě do nějakého stacionáře a já s tím souhlasím. Nechat se hospitalizovat nechci, ale zároveň si myslím, že bych potřeboval intenzivní terapii. Skupina jednou týdně a individuální sezení jednou za měsíc, to je sice fajn, nicméně já jsem teď momentálně ve stavu, kdy je potřeba účinná léčba. O tom žádná.

Dostal jsem za úkol vyhledat si stacionář, který by mě něčím oslovil, s tím, že to pak spolu s doktorem probereme. Nabídka stacionářů je poměrně široká, jenže ne všude jsou otevřené skupiny, kam by v jejich průběhu přibírali nové pacienty. Ze stacionářů, které by připadaly v úvahu na mě nejlépe zapůsobil ten, který se nachází poblíž psychiatrické nemocnice, kde jsem absolvoval svoji první hospitalizaci, a kde se mi tenkrát líbilo. Tak trochu jsem si říkal, že bych tam třeba mohl narazit na někoho z personálu, koho znám, a tak podobně. Uvidíme.

Každopádně mám z toho celkem dobrý pocit a rozhodně to chci zkusit, protože si myslím, že by mi to mohlo pomoct. Nechci to ale zkoušet z důvodu, že bych snad očekával, že ve stacionáři dostanu nějaký zázračný recept na to, jak zařídit, aby se mi ve škole začalo líbit. To si může myslet máma. Máma si taky pořád myslí, že tenhle “problém” mi někdo, ať už kartářka - exorcistka, psychiatr nebo terapeut, pomůže rozlousknout a já nakonec ve škole zůstanu. O tom dost pochybuju a vůbec, už jsem se přeci rozhodnul, že ze školy odejdu. Já chci ale stacionář zkusit jako způsob léčby, abych se takzvaně hodil do normálu a mohl v budoucnu bez obtíží fungovat, ať už budu pracovat kdekoliv.

[zababova-pomsta]

Nabídka zboží od jednoho člověka na vintedu

[nakanary8]

Vpis 4 - Marta

(7.12.) Spíme tu výborně, ten vzduch, to šumění vln, to pivo (Tropical) udělají své i přesto, že náš letošní pokoj poněkud hůř odstiňuje zvuky animačních programů, takže se nám do pokoje kromě cigaretového kouře od sousedů line i směs několika hudebních produkcí najednou. My s Evičkou tradičně vstáváme poslední (po osmé), ostatní bývají na nohou i snídani dříve, ale už to taky hezky dokumentujou do blogu. Snídaně šampiónů.

(To žlutý je banánovej koktejl, to si příště taky musím dát!) Je vtipný, jak se naše whatsappová skupina stává takovým stalkerským nástrojem a vlastně víme o všech všechno, i když náhodou nejsme společně. “Mladí se ráno byli projít na pláži,” reportuje Marta a dokládá fotkou, kterou by lecjaký paparazzi mohl závidět.

(Mě zaujal ten jogín v pozadí!) S tušením, že se v blogu může objevit leccos, přichází záhy i oficiální fotky, potvrzující, že brzká procházka po pláži se opravdu stala a že to bylo fajné!

I já mám hned po snídani pnutí jít na peeling, tak také jdeme zkontrolovat moře. Je pod mrakem, teplota ideál, moře klidný a pláž prázdná.

Evička zase neodolá a vybírá, jaké krásné kamínky by si odnesla, výběr je tu téměř nekonečný, bohužel :)

A tedy dostal jsem přísné reakce od nejmenovaných čtenářů, že s tím Robertem to nebylo povedené, takže prosím vás, tady je vše v pořádku, důkaz místo slibů.

Posledních několik dovolených mám neodbytný pocit, že mě pronásleduje odkaz jednoho švýcarskýho architekta, a když už jsem si myslel, že na Kanárech jsem v bezpečí, lup ho, nová výzdoba v hotelu.

Pokud jste si toho ještě nevšimli u první fotky, tak dneska tu dělám chodící hrdou reklamu našim horám - Erzgebirge! Ve výtahu máme dobrý světlo, tak to hned využívám. Chtěl jsem se tvářit drsně, ale spíš vypadám na brzký pláč, drsoň ze mě nebude.

Dneska večer je Stardance, o čemž tu už taky pár dní mluvíme. Já bych to chtěl nějak vymyslet, abychom se na to s Evičkou mohli koukat na pořádný obrazovce. V pokojích jsou nové televize, ale nejsou chytré, takže je nelze napojit na wifi či jinak na telefon. Jediný způsob je kabel, který ale nemáme. Načež dneska jako na zavolanou André posílá do naší skupiny vzkaz a foto, v jakém obchodu tady v Tauritu prodávají HDMI kabely! Juch! No tak se hned balím a razím tam. Po cestě se zastavím na pláži pozdravit Martu, která si tu tráví klidný dopoledne u knížky, tak trochu pokecáme o životě, viď. Před polednem se zvedám, kdyby tu v sobotu měly obchody otevřeno jen dopoledne. Obchod najdu podle pokynů, jen tedy nemají ten kabel, co potřebujeme, čili HDMI na USB-C. Pan prodavač je ale velmi snaživej, takže se mnou prolejzá celej obchod krabičku po krabičce, až v šuplíku pod kasou najde jeden zaprášenej volně položenej drát bez krabičky. “To je on!” zajásám. Jako dobrej obchodník mi ho samozřejmě prodá, i když tipuju, že to byl nějakej jeho pracovní. No ale hele mám ho!

Tím je problém propojení televize s počítačem nebo mobilem vyřešen jen způlky, protože snad jediný pokoj, který na celým hotelu má dálkový ovládání, je ten nový apartmán mladých. Píšu do skupiny, zda půjčí, načež k nám ochotně přijdou štelovat televizi rovnou všichni tři, aww. No ale ten kýžený efekt to přinese, funguje to! Dokonce se nabízejí, že bychom tedy mohli udělat večerní Stardance party přímo u nich v apartmánu, což je nabídka, co se neodmítá, protože se rádi podívají všichni se ukázalo, a to už bychom se k nám nevešli. Tož celí radostní jdeme na oběd, večer to bude velký! Marta dorazila na oběd první a zabrala luxusní místo, takže dneska takhle, dobrou chuť!

Personál je přeochotný, i když občas neobratný, tak v jednu chvíli slyšíme někoho rozbít talíř. “Byli to lidi nebo dítě?” ptá se bezelstně Marta, naznačujíc svůj názor k rušivým elementům v restauraci. Nikomu se nic nestalo, jen snad já jsem se tu poprvé přepapinkal tak, že si zkrátka po obědě musím jít lehnout, přestože jsme se dušovali, že se půjdeme vykoupat, když zase vylezlo slunce. No náš pokoj spal vlastně celé odpoledne, ale jinde se děly věci. Nejprve jedna úplně magazínová profi fotka!

Pak suchá příprava profi potápěčů (být rybka, tak asi uplavu :).

A pak klasická plážová zábava vyhrabávání děr v písku! To bych se býval přidal! (Tahle fotka se Martě zvlášť povedla, to sladění barev nemá chybu.)

Když jsem se po čtvrtý hodině na pláži objevil taky, Janička mě vítala slovy “Péťa už jde”, kde tedy to “už” bylo zejména na místě, no stane se :-) Přišla nakonec i Evička, tak jsme zase poseděli, pokecali, já se i vykoupal. A to ležení na hladině klidnýho, nekonečnýho oceánu, v paprscích slunce, hele to je fakt dobrý... Jelikož si mobily na pláž s Evičkou neberem, fotila nás Marta, jeden skoro západ slunce zas výtečně.

Téměř tu nepijeme alkohol (kromě piva u jídla) a vůbec se tu snažíme žít zdravě, což tu hezky vystihla zase Marta, když vyprávěla, že si skočila  “pro jablko do baru”, miluju! (K tomu je teda třeba vědět, že bary kolem hotelu jsou otevřené i v době mimo jídel v restauraci a servírujou nejen klasický barový věci, evidentně.) Ještě před večeří jsme stihli vyzkoušet, že propojení s televizí funguje i v apartmánu, dokonce stačí s mobilem. Trik s geografickým omezením ivysílání se nekonal, stačí se připojit přes data a ne přes místní wifi a vše funguje bezchybně. Stardance večer zachránil Víťa, když včas upozornil, že kvůli časovému posunu musíme tady na Kanárech začít sledovat přenos o hodinu dřív, čili v sedm. Na večeři se tak scházíme hned, jak se v půl sedmý otevře a vše v klidu stíháme. Dnešní změna spočívá v tom, že před odjezdem výtahy do pokojů to vezmeme přes jeden ze samoobslužných barů a vezmeme si drinky - vínovou pípu bereme útokem.

Apartmán je vzorně nachystán na promítání, včetně sezení, všichni jsme dneska večer v první řadě!

Užili jsme si to moc hezky, navzájem si poděkovali za umožnění takovýho promítání (sejít se toho muselo fakt hodně, od kabelu přes ovladač až po televizi atp.!) A teda ten alkohol byl potřeba, protože s tím rozstřelem mezi Ptáčkovou a Dancingerovou (aka Vodičkou a Prágerem) to byly sakra nervy! Když si porotce Tománek dovolil hodnotit některé námi oblíbené dvojice pouhou osmičkou, jinak distingvovaná paní Marta se vedle mě neudržela a s rukou vzpřaženou k televizi prohlásila “To je kretén”, načež jsme se všichni museli napít. Naštěstí nás výkony zejména Oskara Hese natolik omračovaly, že se vše v dobré obrátilo a snad ani zmrtvýchvstání Lucie Vondráčkové nám tak nevadilo. Helejte to byl naprosto bezvadnej závěr dne, kdyby už jen proto, že se nám tady daleko od Prahy na ostrově v Atlantiku někde u Afriky podařilo sledovat živej přenos našeho oblíbenýho pořadu a společně si ho vychutnat. Za mě tenhle den patřil Martě a já se těším na další. Dobrou noc! PS: V novém apartmánu se prý spalo výtečně!

[kitikara]

Potřebovala bych se ventilovat. Proč mi nikdo neřekl, jak moc ty knižní verze Červeného trpaslíka depresivní? Zakoupila jsem si audioknihu Nekonečno vítá ohleduplné řidiče a kde je můj zábavný seriál? Ono to bylo dokonce pak i strašidelné, protože ten závěr byl děsivej. Ano, bylo fajn, že jsem měla vysvětlení, co jsem z seriálu moc nechápala, jak to sakra jde, viz jak je možný, že je jeden Kocour. Neříkám, že jsem se místy nezasmála, ale můj původní plán byl něco milýho před spaním. To nepočítám, že Rimmer byl dost snesitelný a nakopat do zadku bych akorát chtěla Krytona. Jako pak jsem uvažovala, jestli si ten seriál vůbec dobře pamatuju.

Důvod proč jsem sáhla původně po té audioknize, krom faktu, že to bylo jako příloha časopisu za půlku a takové hezké digitální formě, byla taková nostalgická touha - někdy asi v konci devadesátek, možná nultá léta bylo nějaké komerční rádio, které v nějakou šílenou noční hodinu pouštělo audio ze seriálu (rozhodně tam bylo víc efektů a lidí) a sem tam jsem u toho usínala. Nepočítám, že mám kupu jiných audioknih nebo tak něčeho, co jsem ještě neposlouchala, ale znáte to, výhodná nabídka.

Reakce vítány.

[kralovna-ne-stesti]

Jednou z ironií života je, že jakmile se pro něco rozhodnete, svět, vesmír, co/kdo-koliv se vás pokusí to zpochybnit, přehodnotit, vycouvat.

Včera jsem tu psala o tom, jak jsem si na začátku března dala půl roku k vybudování svýho fungujícího, spokojenýho života. A jak si to po měsíci začalo pomalu sedat, vyjasňovat, zapadat do sebe.

Říkejme tomu prozatím Vesmír... tak Vesmír se chová tak, že jakmile učiníte rozhodnutí, začne vás nutit ho zpochybňovat. Kdysi jsem slyšela, že to není proto, že náš výběr je chybný nebo špatný, ale důvod tady těch nepříjemností je ten, že se nás snaží utvrdit v našem rozhodnutí. Tím, že nám přinese něco, co není v souladu, nám dává možnost si své rozhodnutí zhodnotit, poznat, jestli je opravdu správné, nakolik si za ním stojíme, nakolik jsme si opravdu jistí. Pokud podlehneme a necháme se odradit, nebyl to ve skutečnosti náš pravý záměr, vnitřně tomu nevěříme nebo na to nejsme (zatím) sami připraveni. Je to vlastně taková zkouška našeho rozhodnutí.

Hnedka na začátku března, pár dní po tom, co jsem si řeka, že potřebuju víc času pro sebe a podnikání, ve firmě přišla akutní situace a snažili se mě přimět, abych si rozhodila režim, pracovala i večer, víkendy, přesčasy. A byl to stres, ale řekla jsem NE. A uhájila si to. Bylo to něco, co by mi prakticky znemožnilo v tu dobu rozvíjet podnikání, což byl opak mého záměru.

Včera byl první den, kdy jsem si ve firmě upravila smlouvu a snížila čas, který jim věnuju. Abych měla víc času na sebe a svoje podnikání. Ještě jednou to zopakuju - včera byl první den. Včera odpoledne mi oznámili, že jsem byla jako jediná z celého týmu za náš trh doporučena na manažerskou pozici, abych řídila lidi. Práce je to časově jednou tak náročná, co mám.

Můj hlavní cíl v práci je (samozřejmě spolu s penězi) čas. Není mi lhostejno jak dlouho pro někoho jiného pracuju. Čas je něco nenahraditelnýho (kdežto peníze ano). A hned po tom, co jsem si upravila režim, mi přijde nabídka vedoucí pozice v mezinárodní firmě, po který by jiní bez mrknutí oka skočili.

Tak. Další rozhodnutí, další zkouška, co opravdu chci a pro co se rozhodnout.

Já tu práci dělat nechci. Chci jít vlastní cestou. Ale taky je to nabídka, která lidem nepřijde za celý život. Pracuju tam rok. Jiní tam jsou mnohem mnohem déle. A jsem vybraná já. A zase... naše osobní plány začínají nabírat na obrysech a vím, že tuhle práci nemůžu a nechci dělat pořád.

Jen ať mám klid, musím to promyslet ze všech stran. Ani nevím, jestli to mám s někým řešit, poslechnout si názory.. Tohle nedělám, je to můj život, já to ne/budu dělat. Zároveň vím, co mi který člen rodiny případně řekne... Díky, Vesmíre. Nebavím se. Jsem unavená.

[prospercz]

Den 76

Konečně jsem si mohl trochu přispat. Vypl jsem budíka a probudil se až v 7:15! Míříme dneska do města Ashland, tak ráno nespěcháme. Máme to jen asi dvě míle k takové chatce, odkud se dá stopnout auto. Dorážíme na místo, otevřeme dveře dovnitř, skoro ani nestihneme pozdravit, a už na nás volá jedná starší paní, jestli jsme hikeři a že nás vezme do města. Až nás to vyděsilo, jak rychle se někdo nabídl, aniž bychom začali shánět.

Takováhle nabídka se ale samozřejmě neodmítá. Odložíme tady powerbanky, aby se nám zatím nabily. Prolezeme konečně pořádný hikerbox (našel jsem 3 dehydrované večeře a oba ještě spoustu dalších, užitečných věcí) a pak se hned necháme od Kitchy svézt. Tak se totiž tahle pětašedesátiletá babča skoro v důchodu jmenuje. Pracuje tu v chatce v kuchyni, proto to jméno. Dneska má volno a tak se rozhodla, že bude celý den vozit hikery sem a tam. A ráno byla tak natěšená, že nás ani nenechala rozkoukat.

Vyhodí nás na parkovišti před třemi supermarkety. První věc, kterou musí člověk udělat, je, že se pořádně nasnídá. Protože hladový hiker si nakoupí jídlo na 10 dní místo na 4! Tak i my nejdřív nakoupíme jen jídlo na sendviče a pak si usteleme na parkovišti před domem na prodej. Tady snad nikdo nebude. Co chvíli nás v obchodě i všude kolem někdo zastavuje a ptá se, jak nám to jde a jestli nechceme někam hodit. Celé město je hrozně hiker friendly.

Po minulé zkušenosti v Sisters jsme teďka nejdřív obešli všechny tři obchody a pak postupně nakoupili v každém něco. Zabere to dost času, celkem jsme tu strávili 4 hodiny, ale nakoupili jsme opravdu kvalitní jídlo za skoro poloviční cenu co v Sisters. Protože to tu bylo tak cenově a dostupnostně přívětivé, nakoupili jsme si i na jeden balíček, co si pošleme dopředu. I to nám ušetří dost peněz.

K poště se dopravíme autobusem. Jsme oba ověšení jak vánoční stromečky. Neseme batohy, jídlo na poslání a ještě krabici, ve které chceme dopředu poslat cepíny. Ty už teď nebudou potřeba. Nesmeky si ale radši necháme.

Po zabalení naše “flat rate” balíčky teda rozhodně vůbec flat nejsou. Oba mají obrovské boule a vypadají spíš víc jako koule než jako kvádr. No nic, jdem to zkusit poslat. Samozřejmě jsme nad limit, ale protože se nechováme jako kokoti (což spousta lidí na poště dělá), tak paní za přepážkou přimhouří u Stir it upa jedno oko, a u mě dokonce obě dvě!

Tak a máme hotovo, můžeme zpátky na trail. Vylézáme z pošty a chceme jít směrem k trailu a po cestě si někoho chytit. Někdo na nás ale okamžitě volá. Je to zase Kitchy! Zrovna sem jednoho hikera dovezla, tak nás může vzít zpátky k chalupě. To je fakt skvělá náhoda! Kitchy je opravdu neúnavný andílek.

Rozloučíme se, Kitchy zase odjede s dalšími hikery. Posbíráme svoje powerbanky, prolustrujeme znovu hikerbox (mezitím se tu otočilo dost lidí, tak co kdyby něco), dáme si venku na lavičce poslední městské pivko, a zase vyrážíme na trail.

Paradoxem je, že vždycky z města s plným batohem je to do prudkého kopce. Dává to sice smysl, města leží totiž v údolí, ale pro nás hikery to teda moc přívětivé není. Navrhuji, aby se města začala stavět na kopcích. Tak by se k nim chodilo do kopce s prázdným batohem a s plným by se šlo dolů lehčeji. Nejdeme daleko, jen nějakých 6 mil, ale celou dobu je to krpál, že to snad ani nemůže být stezka pro koně.

Když na poslední míli musím ke vší té váze ještě přihodit tři litry vody na kempování, je to fakt humus. Naštěstí je aspoň to naše dnešní vyhlídnuté místo pěkné. Stavím stan a povečeřim zbytek sendvičů. Stir it up se ukáže až asi za půl hodiny, taky mu ten kopec dal zabrat. Tak. Konečně máme zase na pár dní pokoj a můžeme jen bezstarostně šlapat. S tímhle příjemným pocitem jdu dneska do “domečku”.

[zlutyzakaznik]

První dojmy 122: Soul Bistro v2, Royale Brno a No Gluten No Problem

(7. 4. 2025) Převážně rebrandy.

Ztraceno v polepu aneb Prvotní uvítání Royale Brno...

Trvalo to docela dlouho, ale nakonec se podařilo. Soul Bistro se na konci března objevilo ve své druhé verzi v příčné uličce Jakubská, hned vedle brněnské pobočky Pikoly a já to tam po deváté večer cestou z divadla zašel omrknout – přesně v duchu pobídky na Instagramu.

Prostor je skoro nudle členěná do několika částí, přičemž centrální tabule prezentuje hlavní nabídku jídel, která je očekávatelně fancy fancy, ale nic strašného; podnik prostě cílí na stále stejnou skupinu (dav skoro třicátníků).

V duchu jsem zaúpěl při spatření fish and chips za 289 Kč a vybavil si extra mastnou verzi, ze které jsem se vzpamatovával dalešickou 13° v Eře. Točený Bernard 11° je servírován do 0,4l skla a v záloze je i lahvová Plzeň, což mi přijde zbytečné. Ale znáte můj názor na toto prémiové europivo.

Papírové menu zahrnuje kávu, nápoje a nějaké ty drinky a je velmi stručné, což je v pořádku. Z espressa (F64 + Vibiemme) konečně vyškrtli Attibassi a nahradili jej, pokud jsem správně porozumněl dívce za barem, jinou značkou s 90% podílem arabiky.

Co se týče prezentace, přijde mi škoda, že webové stránky působí tak archaicky a podnik stále nemá vlastní doménu druhého řádu. A i když je fajn, že menu na Facebooku dostalo podobu strojopisu, adresa se v angličtině píše se dvěma „d“, email je barva a čárka má bezprostředně přiléhat k názvu instagramového účtu.

Sushi HUB, Poke Hub nebo Royale Brno? Prostě rebrand!

Royale Brno není nic jiného než bývalý SushiHub Brno v E-Pasáži na Josefské, přičemž podle informace na Facebooku má jít o rebrand, tedy přejmenování podniku s inovací nabídky a zachováním majitele. Pokud ano, jde o pravděpodobně nejhorší refresh, na jaký jsem v Brně v posledních letech narazil.

Pokud má jít o revitalizaci, jeden by čekal, že se změní především vizuální identita provozu, ale už při příchodu k eskalátorům vedoucím do prvního patra je něco špatně. Důvěrně známá letáčková olezlina s původním názvem i logem pokračuje v 1. patře a poslední sobotu v 15 hodin tu bylo nejen totálně prázdno (dívčí obsluha sedící u stolu), ale především jsem pociťoval lhostejnost a zmar plynoucí z bordelu za barem (přetékající a velmi viditelný koš + lítačky otevřené do zázemí a vyjevující nepořádek a chaos).

Na Facebooku jsou chyby (v datech příspěvků čteme 8 Agustus nebo 31 Juli 2024, 31 Maret pukul) a i angličtině nebo češtině tu a tam něco schází (domů k telce = home to the TV; Honem na to, jsme na boltu, woltu i foodore; Oblíbené ,,street food,,). Ach jo.

No Gluten No Problem je rebrand Low Carb na Zámečnické v centru města (ulička s Netboxem vedoucí na Dominikánské náměstí) a klidně přiznám, že mě zneklidňuje nejen nepřítomnost lepku, ale také dalších dobrých věcí, jež jsou uvedeny v hlavičce instagramového účtu.

Podnik, který má přes sedm tisíc sledujících na Facebooku, nebude úplně opominutelný a přesto tu, kdykoli jdu kolem, skoro nikoho nevidím. Nutně si tak kladu otázku, kdo spotřebovává nemalou nabídku chladicích vitrín a chodí sem na údajně moderní českou zdravou kuchyni bez lepku, cukru a laktózy. (Pokud stojí například bezlepkový větrník 110 Kč, nebude to rozhodně dostupné každému.)

Spíš pro formu jsem přehlédl kávový koutek a co se týče hardwaru, i po změně názvu se tu nic nezměnilo (kávovar, mlýnek i šálky otočené dnem vzhůru). A denní nabídka? Ano, už přes rok a půl se považuji za částečného zajatce školní a velmi dotované stravy, ale šest hlavních jídel v rozmezí 225 až 245 Kč mi nepřijde jako záležitost pro každého. Ale pokud to tu dokáží i po rebrandu utáhnout, úplně jim to přeji, protože nejde o nic snadného.

Vím, že obrázky jsou dnes trochu monotematické. Nepřestává mě ale fascinovat podoba rebrandu-totálního fiaska. Štěstí, že jsou tu i dvě orientující šipky...

[sockshopczechrepublic]

Široká nabídka dámských, pánských a dětských ponožek

[pepikhipik]

Researcher in the Structure and Dynamics in Catalysis

Ústav fyzikální chemie J. Heyrovského, Akademie věd ČR, hledá vhodného kandidáta / kandidátku na pozici: Researcher in the Structure and Dynamics in Catalysis. Uzavírka přihlášek je 6. listopadu 2023.

[liberte-news]

Datový analytik pro marketingové oddělení (40 - 60.000 Kč) - Zjednodušené zobrazení

https://upcr.cz/volne-misto-d1869218

[seo-copywriter-daniel-beranek]

#Microsoft #Copilot: permanentní #betaverze devastovaná #compliance a masovou dostupností

V čem nejvíc pokulhává Copilot? Proč? A proč jde #ChatGPT po stejné cestě jistější nohou?

[nupicchetti11]

Mezinárodní Vzory a Univerzálnost na Trh Úpravy

Jako po celém světě trhy rozvíjet rychle, schopnosti Praha-based marketingová agentura upravit ty modifikace se stává důležitou aktiva podnikání. internetový marketing společnosti kořeny v sousedství společnosti unikátně prohlížení přesun trendy, zatímco využít global postřehy. Jejich obratnost umožní je do kontingenční metody ihned, zaručit kampaní zůstávají příslušných a účinný. Tyto agentur často směs konvenční přístupy s geniální elektronické strategie, integrace data analytics očekávat trhu změn. pochopení regionální spotřebitele zvyky a international norem, že nabídka na míru služby, že rezonovat s rozmanité cílové skupiny. https://luckybrand.cz

Lucky Brand s.r.o.

+420 604 795 840

+420 776 702 678

Rybná 716/24, 110 00 Praha 1

Location MAP: https://maps.app.goo.gl/xfs9YNaiyUGST3ko8