#muži ve hře

[amputee-tie-leather-suit]

Oblek, Muži ve hře,Menatplay

[deadandsarcastic]

Zápis Sedmý - LK2; Lišák s Bouří v zádech

Musel přiznat, že jej to lehce zaskočilo. Ani ne tak výjev samotný, jelikož on byl na takovéhle věci zvyklý. Mnohem víc jej spíše překvapila různorodost zranění. Vzhledem k tomu, že místnost se rozhodně nedala považovat za ošetřovnu, tak sem nemohli zranění být dovezeni z různých míst. Ale jak mohly být na těle jednoho popáleniny tak závažné, když v blízkosti se nenacházel žádný oheň? A že on by to po čichu poznal, kdyby se někde poblíž plameny krmily na nějakém objektu. A odkud je asi přinesli? Podle zbraní soudil, že se to dost možná událo během nějaké boje či záchranné mise… Ale proč tedy byli ve sklepení? Příliš mnoho otázek a málo odpovědí. Proto ani na minutku nezaváhal a vstoupil dovnitř.

Chvíli se opírali o rám dveří, zírali do temné chodby a snažili se si připomenout, že: „Nemá se ti z čeho dělat špatně, jsou to cizí zranění, ne tvoje, a uvnitř máme všichni to samé, takže něčí střeva by tě rozhodit neměla", ale stejně jim to zabralo slušnou chvíli a asi dvě modlitby, než se dokázali zase otočit zpátky do místnosti - už před nějakou chvílí zaregistrovali Luxiose, že tam vešel, tudíž okamžitě přicapkali k němu, spoléhajíce na to, že on to tam všechno vyřeší, když je tu ten starší a rozumnější.

„Můžeme nějak pomoci?" prohodil jen tak do éteru, ale přesto si dal záležet na tom, aby jej obě osoby pobíhající okolo slyšely. Kupodivu dokonce přestaly na okamžik vyvádět, zastavily se a pohlédly na něj. „Ani jeden z nich nevypadá dobře, a jak vidno, nemáte zde žádné lékařské vybavení potřebné k tomu udržet je při životě. Chtělo by to dostat je k nějakému doktorovi či jinak pověřené sobě, aby se je pokusila zachránit." Blondýnka na něj hleděla uslzenýma očima a jen neznatelně přikývla, přičemž vypadala, že skutečně nemá daleko k tomu, aby na místě zkolabovala. Avšak padesátiletý lovec s mírně prošedivělými oříškovými vlasy ne moc přívětivě přejí��děl lišáka pohledem, zatímco se v jeho ledových, šedých očích zračila nedůvěra. „Samozřejmě, že je tady můžete nechat zemřít," pokračoval Luxios, „ale nevím, jestli zrovna chcete takovou vizitku."

„Přestaňte zírat, to jste je tu snad zmasakroval vy?!" vyjeli na prošedivělého lovce, když viděli, jak kouká - vážně se jim totiž nelíbila představa, že vedle nich na zemi někdo umírá a tenhle expert ještě váhá nad tím, jestli těm zraněným vůbec pomoct. „A co se jim vlastně stalo? Kde jste je sebrali? To snad vědět musíte, ne? Neobjevili se tu přece jen tak z ničeho nic na zemi a celá chodba se nezapatlala sama od sebe krví, to vám totiž fakt nežeru."

„Já… My… Totiž," koktala žena vyděšeně, neschopná poskládat byť jen jednu větu. Avšak lovec ji zarazil m��vnut��m ruky a zavrčel: „Nemáme žádnou povinnost vám něco objasňovat, prot-" „Rozumím," kývl bělovlasý neznatelně hlavou. „Stejně by naší prioritou mělo být zachránit raněné. O tomhle si můžu později pohovořit s jistými osobami. Jak je dopravíme nahoru?" „Někde na tomhle patře by se mělo nacházet lůžko s kolečky," zamumlal padesátník. „Pak je můžeme postupně dostat výtahem do první nadzemního podlaží."

„Jdu najít to lůžko," odsekli, uražení, že se jim nedostalo odpovědi na to, co se tu stalo. Byli vlastně docela rádi, že nemusí zůstávat v té místnosti, kde atmosféra houstla každou další vteřinou, otočili se na podpatku a vypochodovali do šeré chodby; lhali by, kdyby tvrdili, že se pořád tak trochu nebáli a nebyli nervózní, když u sebe neměli svou zbraň, ale minimálně měli křídla, která mohli při nejhorším roztáhnout a vyletět až ke stropu.

Bylo mu jasné, že když bude postávat okolo jako ti dva, tak ničemu moc nepomůže. Poroto taky poklekl vedle lovce s ukousnutou rukou, aby se pokusil zaškrtit zbytek pahýlu a zamezil tak příliš silnému krvácení a ztrátě krve. Utrhl kus rukávu mužovy košile a obratně se pustil do obvazování, i když i on sám měl jen jednu ruku. Vlastně mu to tak trochu připomnělo jeho minulost. Sotva byl hotov, začal přemýšlet, co by mohl dále udělat, a sotva mu padl pohled na malé umyvadélko s plastovým kelímkem na okraji, měl v hlavě jasno. S popáleninami sám nic nezmohl, natožpak s otevřenou dutinou břišní. Ale omýt místa zasažená kyselinou by ještě snad zvládnout mohl. I když mu bylo jasné, že něco na neutralizaci by bylo mnohonásobně lepší.

Museli dojít prakticky až na zatarasený konec chodby, aby pojízdné lehátko našli - ale, stálo tam, zaparkované v rohu, jako kulisa v nějaké hororové hře. Příliš se nerozmýšleli, popadli jej a rozjeli se s ním zpátky za ostatními. „Jsem tu," ohlásili, aby o sobě dali vědět, jakmile se vrátili. Když si však všimli, že se Luxios snaží pomáhat zraněným, uvědomili si, že by také mohli využít nějaké znalosti, které do nich vtloukali při výcviku; obhlédli místnost a při pohledu na muže s vyhřezlými orgány z břicha si povzdechli - moc se jim do toho nechtělo, ale umřít jej tam také nechat nemohli. Potřebovali nějaké sterilní krytí. Co v té místnosti bylo sakra sterilního?! Kousli se do rtu a nervózně těkali očima z rohu do rohu… Nakonec jim pohled padl na lůžko. Nebyli si jistí, jestli prostěradlo na něm bylo úplně čisté, ale špinavě taky nevypadalo, a museli nějak improvizovat… Tudíž jej z lehátka strhli a vydali se s ním k umyvadélku.

Když si všiml, že blonďáci přivezli lůžko, zvedl se a zamumlal: „Měli bychom je okamžitě začít převážet, každá sekunda je teď drahá. Měli bychom začít od nejzávažnějšího případu." S těmi slovy mu pohled padl na muže s orgány trčícími mu ven z těla, a pak jeho pohled sklouzl na Draconii… A došlo mu, co dělají. „Pomůžu vám," vyhrkl rychle a přistoupil k nim.

„Jo, to by bylo fajn, kdybys mi pomohl," usmáli se na bělovlasého, zatímco ždímali prostěradlo, aby z něj úplně nechcala voda na všechny strany - když jim přišlo, že je kus látky tak akorát vlhký, tak se znovu podívali na Luxiose a poprosili: „Mohl bys mi toho muže, prosím, přetočit na záda? Jestli to půjde," pokývli hlavou ke zraněnému, který tam ležel tak částečně na boku a kroutil se v takové pozici, že by z něj kus látky asi okamžitě spadl, kdyby s ním pak zkoušeli nějak jinak manipulovat.

Přikývl a ihned se přesunul k lovci… Zatímco blondýna a padesátník jenom stáli a zírali jako sůvy z nudlí. Lišák si nebyl jistý, jestli jsou tak líní, nebo tak neschopní, nebo jestli je jim to jedno, nebo jestli si nechtějí zašpinit ruce. Tak či tak byli právě teď užiteční asi zhruba tak jako piercing v penisu. Proto se ostatně bělovlasý rozhodl je naprosto ignorovat a raději se zaměřil na přetočení ono zraněného lovce. Musel však postupovat velice opatrně vzhledem k tomu, že se jednalo o vážné zranění, a taky proto, že měl jenom jednu ruku.

„Děkuju," pousmáli se na staršího, když viděli, že se mu poraněného lovce skutečně povedlo přetočit. Párkrát ještě přeložili prostěradlo, tak, aby z něj vznikla trochu tlustší vrstva, a pak jej zlehka přitlačili na ránu a vyhřeznuté vnitřnosti; snažili se ale zbytečně nemačkat, a když si byli jistí, že onen kus látky nikam nespadne, a že tam sedí tak, jak má, tak se zvedli do stoje a podívali se na bělovlasého. „Tak… A teď ho ještě nějak opatrně zvednout… A dostat na to lůžko."

„Vy byste nám také mohli pomoct," obrátil se na ty dva solné sloupy Luxios a možná u toho lehce zavrčel, jelikož blondýnka vyděšeně kníkla a, dost možná ze strachu, co by se jí tak mohlo stát, kdyby neuposlechla, přiťapala k nim, aby jim pomohla zvednout raněného. Avšak její padesátiletý kolega si jenom pohrdavě odfrkl, zkřížil ruce na ramenou a ani se nepohnul.

Nakonec se těm třem povedlo tak nějak dostat zraněného na lůžko; i když by to bývalo bylo určitě méně krkolomné, kdyby se starý lovec přestal ksichtit a taky jim pomohl. Ale, ve finále ten přesun zraněný jakž-takž přežil, takže Draconia jen rozzlobeně loupli po starém muži pohledem, aby mu naznačili, že je u nich na černé listině, že definitivně skončí v pekle a že ho prostě od teď oficiálně nemají rádi. (Kdyby byli jako jeden nejmenovaný, v tomhle příběhu naštěstí nepřítomný, jednooký upír, tak už by po něm asi ječeli, že je zkurvený líný buzerant, a že se postarají o to, aby měl na těle nakombinovaná všechna ta okolní zranění, ale blonďatí byli naštěstí slušní křesťané, tudíž to opravdu zůstalo jen u zlého a káravého pohledu.)

„Dovedete nás alespoň k výtahu, když už nic jiného?" odfrkl si Luxios směrem k lovci, který vydal jen podivný zvuk - něco mezi povzdechem a tichou nadávkou, ale pak se konečně rozpohyboval a zamířil ven, div že nešlápl na další zraněné. Sotva byl na chodbě, prudce si to vyrazil k výtahu, aniž by se zajímal, jestli jdou za ním. Bělovlasý i uvažoval, že by se lovkyně zeptal, co to s jejím kolegou je, ale prostě se rozhodl to nechat být. „Zůstaňte tady se zraněnými," prohlásil jejím směrem nakonec, a pak se otočil na Draconii: „A vy tady můžete zůstat taky. Lůžko zvládnu odvést i sám."

„No… Tak dobře," povzdechli si, ačkoli se jim nelíbilo, že je tam lišák jen tak nechá a odejde pryč - zase. Raději se ale vydali k ženě, která utrpěla ty těžké popáleniny… Teď by se jim bývalo hodilo další prostěradlo, které by mohli namočit a přes zraněnou přehodit, ale bohužel, nic takového v jejich blízkosti nebylo. „To tu nemáte lékárničku, nebo nějaké sterilní kusy látky?" obořili se na blondýnku, která ale místo odpovědi začala jen něco koktat a popotahovat, takže Draconie protočili očima a mávli nad ní rukou. „To je fakt základna za všechny prachy, tuto. Chodby vám tu smrdí jako nemocnice, a neudivilo by mne, kdyby vám tu uklízečky vytíraly desinfekcí, ale lékárničku na patře nemáte��“

Museli projít celou tou dlouhou chodbou, aby se dostali ke zdviži. Prošedivělý lovec kráčel s jistým odstupem v přední linii, zatímco Luxios za ním neslyšně tlačil lůžko. Přistihl se, jak se podvakrát otočil za sebe. Jednou to bylo proto, že se chtěl ujistit, že Draconie jsou v pořádku (I když věděl, že do místnosti neuvidí, protože rentgenovým zrakem skutečně neoplýval.), a podruhé proto, že z nějakého důvodu měl velice nepříjemný pocit z oněch zabarikádovaných dveří. Avšak neřekl ani slůvko. Naposledy dveře hypnotizoval, když se zavíral výtah a připravoval se k pohybu. Trvalo to jen zlomek minuty, než konečně vystoupili v příslušném patře. „Teď musíme tudy," zavelel padesátiletý, přičemž rázným krokem zahnul doleva do jedné z užších vedlejších chodeb, aniž by kontroloval, zda jde lišák za ním.

Po pár minutách dohadování se s lovkyní o tom, proč mají tady tak žalostně nevybavenou základnu, co se důležitých věcí týče, Draconii zkrátka došla mentální kapacita na to, aby se dál rozčilovali, takže si zkrátka povzdechli, kecli sebou na zem u dveří, opřeli si s hlubokým výdechem hlavu o zeď, stiskli křížek na krku a dalších několik minut byli úplně zticha… A když oni byli zticha, tak buďto spali, jedli, nebo se modlili - a vzhledem k tomu, že čas na spánek ještě nebyl a jíst se tam nic nedalo (pokud by se tedy u blonďatých nezačaly projevovat kanibalistické sklony a nesežrali jak ublekotanou blondýnu v druhém konci místnosti, tak zraněné na zemi), tudíž zabývala jen poslední, třetí možnost - nicméně, modlení také nezabere věčnost (pokud nejste tak posedlý křesťan, že se modlíte 24/7, neustále myslíte na utrpení Ježíše Krista na kříži, a nakonec s toho ještě dostanete stigmata do dlaní), takže po delší chvíli se Draconie zase začali na místě neposedně vrtět a bylo poznat, že už jen čekají na moment, kdy se vrátí Luxios s prázdným lehátkem, aby mu mohli říct, že tentokrát jdou s ním.

„Tohle není možné! Musíme s tím něco udělat! Všechno se to zhoršuje a já už jen čekám na okamžik, kdy se všechno provalí! Víte, co by to znamenalo pro celou základnu?! Víte, co by to znamenalo pro mě?!" Takhle, a dost možná ještě hůř, ječel na zdravotní sestru gucci gay, když otevřeli dveře na ošetřovnu. Vypadalo to docela komicky, spíše jako nějaké praštěné divadelní představení, než jako skutečná hádka. Avšak jakmile Emanuel zpozoroval, KDO stojí ve dveřích, okamžitě otočil o sto osmdesát stupňů: „Ale, ale, kdopak nás to sem přišel navštívit? Nepřijdete si unavený? Jak to, že chodíte po základně? Myslel jsem, že budete odpočí-" „Na to teď není čas," přerušil jej příkře bělovlasý. „Mnohem důležitější je se postarat o zraněné." ,,Ale copak se mu stalo?" zajímal se přehnaně Maltenario, přičemž všem muselo být nad slunce jasné, že se jedná jenom o pózu a faleš. „Myslím, že stejnou otázku bych mohl položit já vám," zamumlal lišák, navazuje oční kontakt se sestrou, aby jí tím naznačil, že by potřeboval pomoct s přesunutím pacienta. Jakmile měl pojízdné lůžko zase prázdné, zamířil zpátky do nižších pater, avšak před odchodem nezapomněl na gucci gaye pohlédnout stylem: „O tomhle si ještě rozhodně promluvíme."

„Košíkůůů, kde sakra jsiiiii," kňučeli a v polosedu-pololehu se kroutili u dveří jako žížala napíchnutá na háčku. Blonďatá lovkyně jim věnovala krátký, zmatený pohled nad tím, kdo je kurva Košík a proč její společníci vypadají, jako kdyby s nimi mlátila nějaká křeč, ale nahlas neřekla nic, protože byla upřímně vděčná za to, že už druzí lovci nenadávají, že tu nemají vhodnou lékařskou výbavu na každém patře, a rozhodně neměla v plánu začínat nějaký další konflikt tím, že by Draconii řekla, ať sklapne - tudíž tam stála, klepala nohou, kousala si nehty a vypadalo to, že se na to, až bude moci odtamtud vystřelit pryč, těší snad ještě víc, než Draconie na zemi.

Naštěstí pro tyhle dvě hromádky neštěstí se lišák vrátil docela brzy; ono když použijete svoji nadlidskou rychlost, tak to jde vcelku dobře, když se nemusíte strachovat, že někoho vyklopíte. Postarší lovec s ním ale tentokrát nešel, asi usoudil, že teď už bude Luxios vědět, kudy se má dostat na ošetřovnu. „Copak tu vyvádíte?" byla jeho první slova, ale spíš než aby zněla káravě, zaznívala z nich spíše starost. Věděl, jak těžké to pro někoho může být, když se poprvé dostane do takové blízkosti k mrtvole či těžce zraněnému.

„Čekáme na tebe, co asi," ušklíbli se kysele, ale hned v zápětí na to se radostně rozzářili, jako kdyby jim teprve teď seplo, že je lišák vlastně zpátky; okamžitě se tedy vymrštili do stoje, a bývali by po Luxiosovi zase asi skočili, kdyby si ale neuvědomovali, že na zemi jim tam leží těžce zranění, kteří potřebují hned teď pomoct, a mrtvola, takže si jen urovnali sukni a odhodlaně se na bělovlasého podívali. „Ale teď už chci jít s tebou, okej?"

[helenlambert]

KDO JSOU HRÁČI V ONLINE KASINU?

Online kasina existují na internetu téměř 20 let a každý je již zná z reklamy https://sdeleni.magazinplus.cz/business-finance/228-obrovske-vyhry-v-online-kasinech-hrajte-a-vyhrajte-miliony.html. Stále se objevují noví poskytovatelé s aktuálními sloty a lákavými bonusovými nabídkami – s rostoucím trendem. Poptávka by měla být stále vysoká a s odlišně nastavenými online kasiny by měly existovat i rozdíly v publiku. Takže, kdo rád hraje v online kasinu? Pouze zkušení a bohatí hráči? Jen muži nebo ženy? Nyní se podívejme na různé typy hráčů.

BITVA POHLAVÍ: ŽENY VS. MUŽI

Kdo věří, že hazardní hry a online kasina jsou jen pro silnější pohlaví, je na velkém omylu. Existují studie, které ukazují, že nyní počet zákazníků online kasin roste. V kamenných kasinech a kasinech s výherními automaty jsou však méně časté. Ale jak jste mohli vidět úspěšné ženy v mnoha pokerových turnajích, ženám se nebrání hrát automaty, ruletu a další kasinové hry. Podle průzkumů je mnoho hospodyněk velmi aktivních ve výherních automatech, bingu a pokeru. Nabízejí rozmanitost a zábavu. Ženy v první řadě láká možnost pohodlně si hrát doma. Důležitou roli ale hraje také faktor časové flexibility.

Ženy kupodivu méně přitahuje finanční stránka a možné zisky z hazardu a důležitější je pro ně možnost navazovat sociální kontakty a moci si během hry vyměňovat nápady s ostatními účastníky. Muži naopak přikládají větší význam vítězství a finančnímu faktoru. Podle studie ženy hrají déle, ale s nižšími sázkami.

PROHRÁČ VS. REKREAČNÍ HRÁČ

Klientela jak v online kasinech, tak v kamenných kasinech je samozřejmě velmi pestrá. Mezi hráče patří jak zkušení hráči, kteří mají obvykle bohaté zkušenosti a jsou důvěrně obeznámeni s pravidly mnoha klasických stolních her a kasinových procesů. Mezi návštěvníky je ale i mnoho zvědavých hráčů. Zde mohou z pohodlí domova prozkoumat svět hazardu a poznat jej. Zvláště pro nové zákazníky a příležitostné hráče jsou lákavé nabídky skvělých uvítacích bonusů. Profesionální hráč je obvykle zákazníkem několika online kasin a dobře zná aktuální bonusové nabídky a věrnostní programy. Hraní v kasinu často tvoří součást jeho příjmu, takže se také snaží optimalizovat svou hru, aby měl pod kontrolou svůj bankroll a poměr zisku. Na druhou stranu rekreační hráč obvykle hledá spolehlivého a transparentního poskytovatele kasina, který bude vyhovovat jeho potřebám. V první řadě jsou pro něj důležité různé druhy trávení volného času.

MLADÝ STARÝ

Publikum je samozřejmě primárně určeno dospělým uživatelům, kteří se již v internetu orientují. Většinou se jedná o klienty mladší generace. Registrační proces, interakce s poskytovateli plateb a postup ve hře jsou těmto uživatelům většinou známé z jiných platforem, a proto jsou plynulé a intuitivní.

Ale počet zákazníků starší generace se zvyšuje, protože staré obavy z kontaktu s internetem a počítači stále více mizí a stále více zákazníků se odvažuje otevřít nová online kasina. Navíc je lákají lukrativní bonusové nabídky a vyšší výplatní sazby a také širší portfolio her. Díky svým jednoduchým funkcím, četným vzdělávacím materiálům a přehledným operacím nyní online kasina umožňují přístup k vaší nabídce jakékoli věkové skupině. Tento způsob hraní je samozřejmě také pohodlnější a umožňuje hrát kdekoli a kdykoli. Tato flexibilita a vynikající nabídka přesvědčí malé i velké návštěvníky kasina.

VYSOKÝ VÁLEC VS. NÍZKÝ ROZPOČET A ZAČÁTEČNÍCI

Takzvané velryby v prostředí kasina jsou high rollery. Vyznačují se zdánlivě neomezeným rozpočtem na hraní a vzrušení kasina, ale také zastrašování, protože bezstarostné zacházení s penězi dělá velké hráče příliš nepředvídatelnými. Často však tvrdě pracovali, aby získali své znalosti o hazardu. Kasina vždy nabízela skvělé nabídky velkým hráčům, takže tam chodí hrát bohatí lidé. V kamenných kasinech to přichází ve formě all-inclusive nabídek s hotelovými pokoji, gurmánským jídlem a jedinečným zábavním programem pro tyto zákazníky. V online kasinech získejte speciální nabídky Highroller na vklady a pozvánky do kvalifikovaných VIP klubů se speciálními službami a funkcemi. High rollery tento status samozřejmě milují a chtějí si ho užít naplno. Proto vás najdete v online kasinech, stejně jako v nejlepších kasinech na světě, jako je Las Vegas, Atlantic City a Monte Carlo, a můžete si vychutnat atmosféru kasina a ocenění, které se jim dostává.

Na druhou stranu existují kasino nováčci s mnohem menšími rozpočty, kteří jsou běžnější v online kasinech. Na jedné straně převážná část společnosti nepatří k bohaté třídě high rollerů. Na druhou stranu online kasina nabízejí skvělé uvítací nabídky a příležitosti zažít různé hry, naučit se pravidla a často v režimu hracích peněz. Pro začínající zájemce je to ideální tréninkové hřiště pro zlepšení dovedností a získání zkušeností.

[sportzpravy]

Real Madrid vyčerpal vítěze 2: 1 nad Barcelonou

Sobotní Clasico mezi Realem Madrid a Barcelonou, hráč v Fotbalové Dresy potřebuje „oči v zadní části hlavy“. I když to nemusí být El Clásico způsobem, který jsme očekávali, zápas ve španělském hlavním městě mezi Realem Madrid a Barcelonou má stále zásadní důsledky pro titul. Vítězství v dešti ve španělském hlavním městě vedlo Madrid k bodovému vyrovnání s Atlético Madrid, které se v neděli může vrátit na vrchol, když navštíví šesté místo Real Betis.

Real Madrid vyčerpal vítěze 2: 1 nad hořkými rivaly Barcelonou, aby se dostali na vrchol LaLigy, a jejich trenér Zinedine Zidane odmítl stížnosti Ronalda Koemana na funkcionáře. Barca byla také frustrována nedostatkem dodatečného času po dlouhé přestávce ve hře, aby opravila vybavení rozhodčího, přičemž Pique byl prvním mužem, který se postavil Manzanovi a jeho rozhodujícímu týmu. Koeman dodal, že i přes neúspěch mohou muži v Dres Barcelona stále získat titul.

Barcelona už není v Lize mistrů a čeká ji také náročný týden před finálovým zápasem Copa del Rey v roce 2021, který se koná příští víkend proti Athletic Bilbao. Madrid se ve středu na Anfieldu setká s Liverpoolem, osm dní po čtvrtfinálovém vítězství Ligy mistrů 3: 1 v první etapě nad úřadujícími mistry Premier League.

[helenatavelova]

Ulity

(2018)

Pozitivně negativní tragikomedie. Mladé ženy a mladí muži, které srážka skutečného života s všudypřítomnými marketingově útočícími požadavky pozitivního myšlení a asertivního jednání postavila do autu. Odsoudila je k životnímu stylu singlů, zapouzdřenému do ulity sebeprožívání. Ve hře sledujeme jejich touhy a snahy uniknout z tohoto ghetta, jehož zdi jsou vyztuženy příručkovými slogany o nezbytnosti úspěchu, potřebě „užít si“ a povinnosti „myslet pozitivně“...

Divadlo na Vinohradech  Premiéra 16. května 2018 Režie: Alžběta Burianová https://www.divadlonavinohradech.com/divadelni-hra/Ulity

[radiotulen]

Já a práce (na hovno)

Proslov Pierra Hibšmana ze setkání My a práce (na hovno) v rámci Intergalaktického vzpomínkového karnevalu na Davida Graebera 11. října 2020, Těšnov. 

Vážení přátelé, je neděle a my jsme se tu dnes sešli, abychom si povídali o práci. To je mnohem lepší, než kdybychom se setkali v práci a povídali si o neděli. Přesto, že se setkáváme v době, kdy by mnoho lidí za možnost pracovat dalo ledacos (třeba i svůj volný čas), nem��jme si za zlé, že podnikáme tyto pro někoho kacířské myšlenkové výlety, vycházející z tradice Lotrandova "hlavně chlapče nepracuj" spojeného s Debourodovým "nikdy nepracuj". Tradice uvažování nad smyslem práce je dlouhá a pestrá a my na ní tímto navazujeme. Je neděle. Dejme se do toho, ale žádný spěch.

Dovolil bych si úvodem načtrtnout rozčlenění práce na několik poddruhů - částečně vycházející z toho, jak je ve svých textech popsal David Graeber, částečně volně mnou rozvinutých- budu tak činit z pozice obyčejnckého člověka a mou strategií bude kombinace intuice, spekulace a vycházení z bohatých, místy hořkých zkušeností, s prací, často tou na hovno. Ano, práce na hovno. Typ první, který "proslavil" právě Graeber, na jehož počest se tu potkáváme. Práce na hovno je práce o které tušíte, že kdyby neexistovala, nic se nestane. Je to práce pro práci. Z nějakého důvodu vám za ní někdo dává peníze a tak ji vykonáváte. Všichni ale tuší, že kdybyste se šli místo toho projít k řece, nic se nestane. A co víc - budete u řeky a to je super. Dalším typem práce pak může být práce posraná nebo taky zkurvená práce. Ta může i nemusí dávat smysl, podstatné a příznačné ale pro ni je, že její vykonávání je extrémně nepříjemné. Je to práce fyzicky náročná, která z vás takzvaně sedře kůži, je to práce, při které musíte komunikovat debilní téma s debilními lidmi atd. Přesto že práce na hovno může být posraná práce a naopak, obojí má svůj specifický smysl, resp. nesmysl. Dalším podtypem je práce, kterou jsem si dovolil nazvat Prací, které nelze tak úplně nic vytknout.  

U Práce, které nelze tak úplně nic vytknout se setkávají dva unikáty - tato práce vás baví a navíc z nějakého důvodu i dává smysl a je prospěšná - a to nejen ve vztahu k růstu osobního kapitálu. Nicméně tento typ práce považuji za (z hlediska jeho výskytu) natolik marginální, že o něm nebudu dál mluvit. Dalším souvisejícím typem pak je slavná a v jistých kruzích kultovní Osvobozená práce. Ta má implikovat, že v ní ne nejsme otroky - sázíme mrkve, zaleváme zahrádku a natíráme ploty nikoliv pro mocnáře  a vykořisťovatele, ale pro sebe, pro komunitu, pro smečku. Odměnou nám za ní často nejsou šušně, ale vděk komunity a existence a růst společné jabloně na zahradě. Bohužel jsem nucen konstatovat, že i v svobodných komunitách, jako ve vztazích se vyskytuje otroctví a nesvoboda - a jak praví slavné rčení - revoluce nastane, až se po sobě anarchisti naučí umývat nádobí. Takže nenastane nikdy, omlouvám se. 

Dalším typem práce by mohla být Práce, za kterou si zasloužíte jít do gulagu. U tohoto typu není důležité, jestli vás baví nebo nebaví (většinou vás ale baví, protože jste díky ní k posrání bohatí), důležité je, že touto prací kurvíte všechno kolem sebe v osobním zájmu a zasloužíte si za to jít do gulagu. Tento typ práce se pravděpodobně netýká nikoho z nás zde přítomných, v případě že ano, prosím přihlašte se a odejděte po svých do gulagu. Nejsem sociolog, antropolog, politolog, sociální práci jsem nedostudoval, zkrátka nejsem odborník ani otitulovaný teoretik, momentálně dělám družináře - zkrátka jsem obyčejncký člověk - a proto si dovolím už tuto část ukončit, přestože by kdekdo mohl namítnout, že chybí různé další typy - a jít k žité praxi, která stejně bývá nejšťavnatější.

Když jsem v šestnácti letech zjistil, že k životu se hodí peníze, podařilo se mi po několika měsících posílání emailů získat místo člověka, který v jedné staré hezké barabizně na Starém městě vybíral vstupné na různé typy produkcí - nejčastěji šlo o koncerty dixielandové kapely nebo o travesti show. Byla to krásná práce, která nebyla na hovno, odměna byla více méně spravedlivá a radost v očích lidí, kteří přišli na dixieland nebo na travesti show, byla mou další odměnou. Tak začala má dlouhá kariéra člověka, který dělal povětšinou celkem příjemné práce, které nevyžadovali celkem nic - kromě schopností elementárního uvažování a základní motoriky. Když nad tím tak přemýšlím, musím přidat k seznamu typů prací další  a to tento: Práce, kterou zkrátka musí někdo udělat, dokud se nepřijde na to, jak by to mohli udělat roboti (nebo dokud se neseženou roboti). Zde ale musím zdůraznit, prosím, neplést si se Zkurvenou prací. Součástí Práce, kterou zkrátka musí někdo udělat atd apod, je vaše osobní spokojenost. Zatímco přítomnost robotů v továrnách by jistě lecčemu prospěla, až nám vezmou roboti práci Výběrčích lístků bude opravdu zle. Komu z vás to přijde v pořádku, vemte si ty roboty k sobě domů a nechte je prodávat lístky k sobě na hajzlík.

Cesta prekarizovaného pracovníka na bezvýznamných pozicích bez větší zodpovědnosti byla dlouhá  a co víc -stále přetrvává. Dělal jsem vrátného v ping-pongové hale, hrál houbaře, který měl za úkol nenajít žádnou houbu nebo se účastnil výzkumu o lepší společnosti ve společnosti Karla Janečka. Štěků s přibývajícím věkem neubývá, ale naopak přibývá. Symbolické bylo toto léto, kdy jsem se ocitl na pozici "stínového správce jistého rekreačního tábora", v praxi šlo v podstatě o to prodávat zmrzlinu a pivo. Touto prací jsem strávil tři týdny, v tom, abych jej strávil týdnem čtvrtým, posledním, mi zabránila nějaká lákavější volnočasová aktivita nebo jiná výborná práce- už si nejsem jist. Když jsem oznámil, že zřejmě nebudu schopný přijet, stala se zvláštní věc - kdosi, a byl to asi nestínový správce tábora, navrhl, aby se pracovní pozice zrušila. Zjistilo se totiž, že pivo i zmrzlinu jsou rekreanti tábora schopni vz��t a zaplatit sami. Vědomí tak bezprostředního a přímého setkání s Prací na hovno mě až dojalo. Záhy se ale ukázala ještě jedna věc: ano, tato práce možná je na hovno, zbytečně ubírá křehký rozpočet rekreačního tábora, obírá prodavače zmrzliny o jinak potenciálně zajímavě využitelný volný čas atd., pohled do očí upřímnosti nám ale ukázal taky něco, čeho jsme si dřív nevšimli - prodavač zmrzliny byl ve skutečnosti také stínovou dětskou chůvou, sociálním pracovníkem zaměřeným na zlepšování nálady seniorek, lordem každodenních small-talků atd.

Názorný příklad:

K pultu se zbožím, za kterým stojí prodavač zmrzliny, přichází zákazník:

Zákazník: Hezké poledníčko.

Prodavač zmrzliny: Dobrý den, blahorodý muži. 

Zákazník: Jestli pak víte, co mně k vašemu pultíčku přivádí, džentlmene? 

Prodavač zmzliny: Tuším, že pivíčko o stupni deset, milorde? 

Zákazník: Chyba lávky! Dám si dvanáctku.

Prodavač zmrzliny (s elegancí baletky od Labutího jezera sáhne do ledničky a vytáhne dvanáctku, otvírákem vyhodí víčko do povětří a vzduchem prozní to nejkrásnější ze všech zašumění): Má úcta, dobrou chuť, pokud se to tak dá říct.

Zákazník: A já vám děkuji,

řekne zákazník a napije se a všechno je krásné.

_

V případě, že by zde nebyl "prodavač zmrzliny" nesla by s sebou celá scéna o něco méně sdíleného štěstí. To je mimo jiné důvod, proč skoncování s Prací na hovno nebude tak jednoduché, jak by se zdálo. Kromě toho, že koláče ještě stále nejsou i bez práce )a lidi mají rádi koláče, jít do práce taky, jakkoliv to slovo mým uší nezní sympaticky, může mnohé smutné duše vést jen k tomu, aby se vymanili ze zabedněných stezek ve vlastní hlavě a v interakci s činností či druhými opustili prázdnotu. Ty lidi asi neslyšeli o hře jménem šachy, o pití piva, o hraní kopané atd., jinak by hráli šachy, pili pivo, hráli kopanou, ale za to se na ně nemůžeme zlobit. 

Vážení přátelé, dnes je neděle a mně už se nechce mluvit dál a proto toto kázání pomalu ukončuji. Přejme si, ať je každý den neděle. V pracovním týdnu, který by vypadal "neděle, neděle, neděle, neděle, neděle, neděle, neděle" by se jistě našel i nějaký čas na práci, a ne že ne. David Graeber, kterému tímto vzdáváme hold tzv. do nebe, kdysi napsal, že kdyby spoustu mladých lidí nemuselo zásobovat supermarkety, ale psát třeba písně, měli bychom tu dnes stovky a tisíce nových Johnů Lennonů a Paulů McCartney. Přejme si, ať je každý den neděle a ať bez ohledu na to, jak otravně se nám práce vsírá do životů, složíme lepší písně než The Beatles.

Děkuju za pozornost.

[malekouskysvobody]

Mária Modrovich

Marii Modrovich jsem objevila na Pohodě, víceméně náhodou a tak trochu díky obálce. Flešbek jsem zhltla hned druhý den. Budiž mi ostudou, že i její nejnovější knihu, Rozhovor s členkou kultu, jsem zase objevila náhodou, tentokrát na Knihexu - ještě štěstí, že měla stejnou grafickou úpravu a formát. Našla jsem tak novou oblíbenou autorku a taky prozaičku, která umí snad nejlépe vystihnout, jaké to je, být dnes ženou. Která píše výborné, do hrudního koše mi nevybíravě hrabající texty, na které bych vás ráda nalákala.

Mária Modrovich přináší perspektivu, které pořád není v literatuře dost. Její pohled nijak nezjednodušuje a přesto umí jasně a ostře popsat ty komplikované, nepříjemné, neustále diskutované aspekty ženských životů, všechny ty věci, na které má každý názor, zatímco nám se pod tíhou všech těch soudů, očekávání a odsudků pomalu láme vaz.

Začnu Flešbekem. Jde o příběhy jedné ženy, nebo příběhy více žen, obojí je možné. Ženy se tu potýkají s malostí i nesmírností světa - to jen parafrázuji anotaci, je ale na místě zmínit, že tahle poetická slova z obálky k textu perfektně sedí, kéž by to bylo obvyklé. Textů je celkem deset a tematicky se jimi proplétá emigrace, imigrace, cestování, obtěžování, bývalé lásky, útěky, stárnutí, kompromisy.

V prvním textu se překračují hranice a vítají nově příchozí. Hlavní postavou je Helena, která se pohybuje na obou stranách Dunaje, pochází ale z 'Ostblocku'. Její uvažování o hranicích, o solidaritě s těmi, kteří se bez nás neobejdou a o jejich přijímání rámcuje právě přicházející “vlna” lidí na útěku, její malé dítě a taky divadelní hra, o které četla - a jejíž autorku možná právě pozoruje v kavárně na nábřeží. Ve hře se totiž oba motivy - rodičovství a solidarita s potřebnými - spojují. Zatímco v médiích se začíná šířit strach a mění i Helenino vnímání, ona sama nebojuje o zachování Evropy, je dokonce solidární a pořád přemýšlí, jestli by neměla dělat víc. Jejím největším bojem je ten o zachování své vlastní každodennosti a svobody, na kterou je zvyklá a která se s malou dcerou mění. Pořád jde o nastavování hranic, o přijetí nového - mění se jen měřítko.

“Nakoniec sa rozhodla zmeniť 'vítanie' na 'prijatie'. Vítanie malo nádych jednorázovej akcie, prijatie zahŕňalo celú škálu potrebných gest a emocií. Šok, láska, strach, súcit, samostatne aj v kombináciích. Šok a hnev z reality nemocničného pôrodu. Tiež hanba a strach. A potom znova šok, hnev a strach, keď si uvedomila, že už nikdy nebude sama.” 

V dalších textech je spousta melancholie, přehodnocování, vzpomínání, sebehodnocení a shovívavosti i nulového slitování při hodnocení ostatních, dialogů s našimi vlastními staršími já, dokonce i digitálního smutku - což je pojem, který se v hovorech o umění začíná vyprazdňovat ještě dřív, než ho někdo stihnul definovat.

“Teraz je to jedno, telka je to najmenej, čas strávený pri telke je stále čas strávený spolu. Pozrieť si večer po celodennej naháňačke společne film je vrcholom romantiky. (...) Po niekoľkých mesiacoch či rokoch ako-tak zaujímavého spoločného bytia sa večery strávené bicyklovaním na hrádzi pri západe slnka nebo večierkami vo vinotéke zmenia na poloľahovú kompozíciu pred bedňou. V tom lepšom prípadě. Bežné je, že žiara televíznej obrazovky, eště nedávno považovaná za zhúbnu, je už len blikajúcou kulisou, plátnom, na pozadí ktorého blikajú menšie obrazovky.”

Pak tu je třeba naprosto úžasný dopis, napsaný roky po Rozchodu s velkým R, který vám stoprocentně dá ránu na solar, pokud jste se někdy s někým Rozešli. Vzájemně se pozorující a hodnotící generace a třídy. Tripy - do tropů i ty drogové. Ženy, muži a děti. Sebeironie, dialogy s nepřítomnými druhými, pasáže, které jsou skoro jako thriller. 

“Ako keď je v mestě po dlhej zime prvý týždeň teplo, konečne ideš pešo domov, konečne ti ruky voľne visia pri bokoch, nekrčíš sa v márnej snahe udržať v tele teplo, slnko takmer zapadlo, na ulici si sama (...), vyzerá, že všetko pôjde, že sa všetko obráti na to takzvané dobré, len človek v montérkach, s cigaretou a baníckou baterkou na čele, čo ide oproti tebe, ti pripomenie, že takéto tiché pokojné jarné večery, keď ťa štebot vtáčikov očkuje vakcínou Všetkojefajn, môžu znamenať aj ticho pred búrkou, katastrofu.”

Těžko se mi kouzlo Flešbeku popisuje, i proto jsem pokus o knize něco napsat odkládala dva a půl roku a nebýt druhé autorčiny knihy, možná by na to ani nedošlo. Rozhovor s členkou kultu není o nic méně zajímavý, je ale výrazně snazší ho popsat skrze formu, říct, “o čem” kniha vlastně je. Název říká hodně. Na Slovensko do Jedlové doliny přišla slavná hudebnice, která skončila s kariérou a usadila se v lesích. Vznikl kolem ní kult, výhradně ženský. Nikdo pořádně neví, o co v kultu jde, jaké má učení nebo pravidla. Ambiciózní novinář se rozhodne přijít tomu na kloub. My tak čteme odpovědi členek kultu, partnerů i samotné vůdkyně společenství, popisných pasáží je tu jen pár, jinak jde o reakce na otázky, které ovšem v knize chybí. 

Novinář se evidentně ptá na svobodu, na minulost žen, které do společenství vstoupily, na pravidla, snaží se pochopit, ale z��roveň nechce slyšet to, co je mu vysvětlováno. S každou další odpovědí ubývá na senzaci a prohlubuje se tíseň - tedy přinejmenším ta čtenářská. Z výpovědí se totiž postupně skládá obraz ženy, která už toho má dost. Práce, povinností, očekávání, vychýleného světa, který jí tvrdí, že má veškerá práva, do toho na ni ale hvízdá a pokřikuje oplzlosti, nechává na ní vše, co je údajně její přirozenost, její úkol, a k tomu jí nakládá všechny ambice, které dříve patřily mužům. A následně jí je vyčte, obzvlášť pokud je matka. Obraz ženy, která prostě odejde. Bez dětí. 

V jedné silné pasáži, která je moc dlouhá na to, abych ji sem zvládla ve slovenštině přepsat, bývalý partner tajemné N. popisuje moment, kdy mu došlo, že svoboda není pro všechny stejná, i když jsou ve stejné situaci. Vypráví, jak rád jezdil už jako dítě do Tater do chalup bez vody a elektřiny, jak tam chtěl brát i svoje děti, jak si po letech s dalšími muži připadali drsně, když štípali dřevo - a jak si postupně začal všímat, že se ženám, které s sebou mají děti, prohlubují vrásky. Protože nenaštípou dřevo a nesednou si před chalupu s pivem. Protože pro ně práce nikdy nekončí. Protože mýt po sobě talíř v potoce je romantika, ale vařit ve stejných podmínkách pro osm lidí už ne. 

Ženy, které do Jedlové doliny přišly, nejsou nejspíš zrovna Amazonky, ale z každého rozhovoru je patrné, že ve společnosti, kterou opustily, utržily celou řadu ran a že si přes svoje jizvy nanášejí válečné malování. Vědí, že nemohly jinak, že nějak “odejít” musely - takže proč ne do lesa.

“Rozhodla sa, že jej osobná sloboda končí až v momente, keď jej cudzie pohľady a poznámky začnú vadiť. Nech čumia, nech komentujú, pokiaľ si udrží vnútorný pokoj, ostane vnútri nedotknutá. Lenže teória je jedna vec, prax druhá. Raz v noci som ich počul, ako s kamarátkou preberajú tému mužského pokrikovania v kuchyni pri víne - vtedy som pochopil, že svoj odstup len hrá. Svojská stratégia na prežitie.”

“Nepochopili sme, že môžeme. Že sa môžeme zamilovať, mať deti a vydať sa, ale že rovnako aj nemusíme alebo že nemusíme všetko. Netvrdím, že dnes je každá žena finančne aj inak nezávislá od muža. Ale je nás dosť, ktoré bysme mohli byť, a nie sme. Neveríme, že sa to dá.“

“...Podľa mňa ich rozhodnutie prísť sem - krok, ktorý na vás pôsobí ako bláznovstvo - je jediné gesto, ktoré dokážu urobiť, aby sa skúsili postaviť mimo systém.”

Kniha ale není jen sérií výpovědí nebo popisů toho, proč má každá žena celou řadu důvodů se na všechno vykašlat. I když právě tyhle popisy jsou neskutečně upřímné a nutí k zamyšlení nad všemi očekáváními, předpoklady a soudy, které svět nakládá vám. Představte si, jak byste o svém životě před odchodem mluvily, kdybyste skutečně odešly. Konečně byste nejspíš nahlas řekly všechny ty věci, kvůli kterým by vás mělo okolí za hysterku. Za špatnou matku. Kvůli kterým byste se bály, že vás muž opustí a že se všechny ty dokonalé ženy, které zvládají mateřství, vztah, kariéru, filatropii a milion dalších věcí, konečně dozví, jaké jste slabošky. 

Nejde ale jen o genderovou otázku. Tajemná N. pro své následovnice žádný návod na život nemá. Sama neví, proč za ní ženy přicházejí. Ego, sebelítost, nesetřesitelný zvyk někoho následovat, dostávat návody a rady - tím vším podle ní její následovnice trpí. A nejen ony. Všichni chtějí návody na život, všichni chtějí škatulkovat, všichni chtějí důkazy o vlastní důležitosti. Všichni mluví o lásce, ale chtějí pravidla a moc. V Jedlové dolině hoří. Pojďte k plamenům blíž a zjistěte, jak moc blízko jste odchodu do lesů vy. 

Mária Modrovich byla nominovaná na Cenu Evropské unie za literaturu, na Anasoft Literu, úspěch zaznamenala i v soutěži Poviedka (což je mimochodem parádní způsob, jak objevovat skvělé autory a autorky). Obě výše zmiňované knihy vyšly v knižní edici časopisu Vlna pod hlavičkou nakladatelství Drewo a srd. 

[cysnews]

Slavný román Karla Čapka Matka o střetu ženského a mužského vidění smyslu a poslání života nastuduje divadlo MANA v Praze – Vršovicích, premiéru tu bude mít 5. února 2020. Pod taktovkou renomovaného režiséra Petera Gábora se v hlavní roli matky představí charismatická herečka Jitka Smutná: ta ve hře volí mezi odpovědností ke společnosti a mateřskou láskou. V dalších úlohách se představí Dušan Sitek, Aleš Bílík, Ivan Koreček, Jaroslav Blažek, Leonard Hädler Stirský a Matěj Vejdělek. Nové nastudování připomíná i 130 let od Čapkova narození: světoznámý spisovatel a dramatik narodil 9. ledna 1890.

„Čapek nás provokuje a klade si otázky o životních hodnotách. Polemizuje o ceně lidského života i o sebeobětování pro dobrou věc. Co má větší cenu? To jsou témata, která by mohla diváka zaujmout,“ říká režisér Peter Gábor o příběhu ženy, která postupně ztrácí svoje nejbližší.  Ve své bolesti a samotě matka nechápe mužskou povinnost bojovat a umírat pro slávu, čest a pravdu a trápí ji strach o život nejmladšího syna.

„Je dobré si všímat, že mají muži jiné argumenty než ženy. Ty válku nikdy nevyhlašovaly. Ve válkách veleli, zavření někde v klídku, testosteronoví papaláši. A vždycky jim šlo o moc, peníze, nerostné suroviny a území. Zatímco ženy oplakávaly své mrtvé muže a děti do konce svých smutných životů,“ popisuje smysl hry Matka její hlavní představitelka herečka Jitka Smutná.

JItka Smutná v Čapkově vile v Praze foto Alena Hrbková repro zdarma

Ta ztvární v režii Petera Gábora postavu matky už poněkolikáté. Výtečná byla například jako Gelardiho Zlomatka: fascinující studie slepé mateřské lásky se i díky jejímu vynikajícímu výkonu udržela na scéně neuvěřitelných dvanáct let. Pod Gáborovým vedením si pak Jitka Smutná zahrála i svéráznou matku v komedii Kdokoli může dělat cokoli.  „I já jsem obyčejnou milující mámou se všemi plusy i minusy. I já mám syna. A nedovedu si představit sebe samu, že bych ho viděla odcházet do války…. brrrr,“ vyznává se Smutná, která v divadle Mana exceluje také ve hře Teror.

Jitka Smutná – foto Alena Hrbková repro zdarma

Jitka Smutná – foto Alena Hrbková repro zdarma

Otázky hrdinství a lásky

Neměl by člověk dřív, než vsadí do hry svůj život a začne riskovat, zkoumat také svou odpovědnost ke svým blízkým?,“ ptá se Věra Mašková, dramaturgyně hry a současně i umělecká šéfová vršovického divadla. „A kam vede ona po generace trvající hra na hrdiny? Matka to formuluje jasně: “Jeden z vás bude něco stavět, druhý to bude bourat, a pak mi řeknete, že to jsou veliké úkoly, tomu ty, maminko, nemůžeš rozumět.” A přesto je to právě matka, která lépe než kdokoli jiný ví, že veškeré činy, které nejsou vedeny láskou, končí zmarem a tragédií. Přehnané ambice, politické názory, které osudově rozdělují rodiny, ochota nadřadit politiku lásce, to jsou témata, která zde zaznívají s novou naléhavostí,“ věří Věra Mašková a dodává: „Společnost je rozdělená, polarizovaná, lidi si jdou po krku a jsou schopni se rozhádat: právě Matka je Čapkovým varováním, které ukazuje, že jsou důležitější hodnoty  jako lidský život a láska. Je to velmi dobře napsané drama.“

  Vršovické divadlo MANA chystá hru Karla Čapka Matka, drama o hrdinství i mateřské lásce Slavný román Karla Čapka Matka o střetu ženského a mužského vidění smyslu a poslání života nastuduje divadlo MANA v Praze – Vršovicích, premiéru tu bude mít 5.

[supermilujifotbalworld-blog]

Barca porazil top-čtyři nadějné Getafe

Bývalý brankář Real Madrid Mariano Garcia Remon věří, že neskutečné výkony Gareth Bale dokázaly, že se v Los Blancos nehodí. Arturo Vidal vybojoval jednu z mála příležitostí, které Barca vyrazil ve hře, kterou zahrál v klidném tempu, přičemž muži Ernesta Valverde v žádné náladě nedokázali překonat sebe sama, když se o dva týdny starali.

 Hráči týmu Blaugrana se nacházeli na trávníku a jejich výkon se nemění. Getafe si užil lepší šance až do té doby, ale po přestávce Jaspera Cillessena neohrožoval. Marc-Andre ter Stegen a Clement Lenglet také odpočívali, Malcom, Jasper Cillessen a Samuel Umtiti přicházeli do strany. Napůl plný Camp Nou na hřišti píšťalku poslal a Philippe Coutinho na něj pálí píšťalkou. Sergio Busquets byl také zaskočen.

 Thibaut Courtois odstřelil Willianův trest, ale La Real využil svého dalšího muže, když Joseba Zaldua zamířil na zadní místo před tím, než Ander Barrenetxea jel kolem Courtois. Druhý Barca přišel v 90. minutě díky vlastnímu gólu poté, co kapitán Lionel Messi v kombinaci s Sergi Roberto a porazil dva hráče před jeho finálovým dotekem Maura Arambarriho. Barca v jejich nejlepším pohledu otevřel dveře pro Messi, ale stejně jako se argentinská hra objevila, když se ukradl mezi Mauro Arambarri a Dakonamem Djeneem, bota Getafe nechtěně otočila míč kolem Soria.

[leather-leathers]

[mnoholidi-blog]

Jose Mourinho odhalí své oblíbené, aby vyhrál Ligu mistrů

Atletico trenér přinesl 2-0 vítězství, oba terčů zdvořilost nastavené kusy od centra-záda Jose Maria Gimenez a Diego Godin. A nyní je jasné, že jejich zaměření na tuto sezónu je na vítězství.

 Portugalský neúspěšně sledoval, jak muži Diega Simeonea v fotbalové dresy za posledních 15 minut zaznamenali dva góly, aby získali slavné vítězství. Ronaldovo zachycení z Realu v loňském létě mělo být konečnou skládačkou.

 Atletico také získal trest, který byl poté odebrán technikou dříve ve hře, ale jen se rozvinul a kapitán Godin v dresy Atlético Madrid chytil druhý důležitý gól v 83. minutě, aby se vrátil do nohy v Turíně.

[deadandsarcastic]

Kawarae: Poslední strážce brány - Kapitola II. - Kawarae

Pět set padesát tisíc liber. Obnos neskutečných peněz, o kterém by si spousta lidí mohla nechat jen zdát... Obnos, za který by se daly stavět domy, snad i zachraňovat zubožené rodiny v těch nejnižších vrstvách, jež se zmítají v nekonečném pekle hladomoru, bídy a nemocí, obnos, který by mohl podpořit nějakou charitu natolik, že by to dozajista zachránilo lidský život...

On tento neskutečný obnos měl, byl jeho majitelem a mohl si s danou částkou dělat cokoliv, co si usmyslel; a tak jej, místo záchrany nebo byť jen pouhého zlepšení něčího bytí, investoval rovnou do koupě lidské bytosti.

Do koupě téměř andělsky krásné, ustrašené, nesmírně ponížené existence, která byla vystavena na pódiu jako zvíře na přehlídce, s cenovkou, jež hlásala jasnou cenu, pomyslně přilepenou předmětu aukce na čele.

Přemýšlel, jak by si přišel on, pokud by byl někde vystavován pod takovou cenou; zahanbený, rozčilený, nešťastný... Či snad polichocený?

Sice si nedokázal představit, jak přesně se ti nebožáčci na řetězech cítí, avšak předpokládal, že pokud by byl na jejich místě, s vědomím, že tolik peněz by nevydělal ani za dva pozemské životy, musel by být proti vůli v koutku duše potěšen.

Bohužel, ze své pozice se jen těžko dokázal vcítit do situace druhé, jemu zcela podřízené, strany. Pět set padesát tisíc liber byla částka sice z obecného, společností nastaveného pohledu vysoká, ale pro něj, výměnou za něco takhle úžasného, zcela postradatelná.

A i kdyby postradatelná nebyla a měla nějak ovlivnit jeho ekonomické postavení... Zaplatil by stejně. Zaplatil by třikrát tolik, jen aby jej měl.

Procházel aukce jako naprostý blázen už příliš dlouho na to, aby si ho teď nechal proklouznout přímo mezi prsty; a tak, když mu milý, a také tučně podplacený, ptáček zpěváček donesl, že by se jím tolik hledaný poklad mohl objevit tento večer, nezaváhal ani na půl minuty, připraven i prolít něčí krev, jen aby byl jeho.

Proto, když opouštěl místnost, ve které se aukce udála, si nemohl pomoci, ale cítil se neskutečně šťastný, že vše proběhlo tak směšně hladce.

„Ambrosio, deštník," pronesl odměřeně, když prošel kolem svého sluhy čekajícího za dveřmi, aniž by se na něj podíval.

Mladík, kterému oči kryla rudá škraboška, ladící s červenou stuhou, jež mu stahovala platinové, prakticky bílé vlasy, se okamžitě rychlým krokem vydal za svým pánem, drže jím zmíněný objekt.

„Prosím, Pane." Přes úzké, bledé rty mu přejel mírný úsměv, když svému nadřízenému předal otevřený černý deštník, který vypadal, že se připletl snad do každé větší bouřky, která se za poslední století ve Velké Británii udála.

Majitel deštníku si jej ležérně opřel o rameno, takže jej teď nesl spíš jako komtesa paraple, a chvíli oba dva muži kráčeli prostory budovy v tichu... Než však Ambrosio opět promluvil:

„Všiml jsem si, že dnes naše kroky směřují do zákulisí, nikoli ven na parkoviště... Byla koupě úspěšná, Pane?"

„Přesně tak, drahý," hlas staršího z mužů už nezněl tak odtažitě a nyní k chlapci mluvil spíše jako ke starému příteli.

„Konečně jsem našel to, co uspokojí mé touhy přesně takový způsobem, jako jsem o tom snil. Věděl jsem to, cítil jsem to zvláštní propojení hned, jak vkročil na jeviště, zahalen do toho neforemného hábitu..." Bylo příhodné, že celý obličej muži kryla bílá jednoduchá maska, neb pod ní se v takovém zápalu dozajista červenal.

„Ah, musíme si pospíšit... Nemohu se dočkat, až ten řetěz připevněný k jeho obojku budu držet já!"

Opět nastalo ticho, které narušovaly jen rozléhající se kroky a šumivé hlasy z chodeb kolem nich, kde pravděpodobně někteří kupci pořád diskutovali o svých výhodných investicích, které se jim dnes povedlo uskutečnit... Ale nějaké takové vybavování přišlo hlavní figuře téhle kapitoly jako naprosto pitomé tlachání, které definitivně neměl v plánu později napodobovat – popadnout svého draze získaného mazlíčka a vypařit se, tak zněl jeho plán.

Ambrosio mezitím vedle svého nadřízeného jen zoufale kmital nožkama, snaže se mu vystačit, neboť on byl, na rozdíl od něj, velmi malého vzrůstu a měl tak celkem problém jít hned po boku, když se jeho více jak šest stop vysoký pán zadumal a někam rychlým krokem vyrazil.

Popravdě, jejich výškový rozdíl nebylo to jediné, co by jednomu mohlo připadat komické – někdo by tím mohl shledat třeba i to, že sluha byl oblečený v krásně upraveném obleku, který by se nejlépe dal zařadit do Viktoriánské éry... Zatímco jeho pán se chodbou nesl v ošoupaném černém kabátu, jež mu sahal zhruba ke kolenům, společně s podobně dlouhými šedými vlasy, které svým vzhledem připomínaly cosi mezi plstí a pavučinami, staženými v neupraveném ohonu... No, a ten rozbitý deštník tomu také moc nepřidával.

Vypadali tak oba pořád sice jako gentleman a jemu cosi podřadné, ale s rolemi prohozenými přesně naopak, než tomu ve skutečnosti bylo.

Brzy konečně dorazili do zákulisí, kde mělo proběhnout tak kýžené předání Pánovy nové, tolik vytoužené hračky; jednalo se o místnost, která se, nečekaně, nacházela ihned za sálem, ve kterém celá aukce probíhala.

Ambrosio opět převzal deštník, který však nestáhl, nýbrž si jej jemně a velmi opatrně opřel o rameno, drže jej nad hlavou, jako kdyby v místnosti snad skutečně mrholilo – k deštivému počasí však měla atmosféra daleko. Ve vzduchu se vnášela smítka prachu, ze závěsů, které oddělovaly aukční sál od zákulisí, se linul pach zatuchliny a veškeré dřevo, které se nacházelo v okolí, ať už ve formě nábytku, sloupů, či obložení na zdech, bylo ztrouchnivělé a tak moc proděravělé červotoči, že bělovlasého mladíčka okamžitě napadlo, že je skutečně zázrak, že se jim celé staré divadlo ještě nesesypalo na hlavu; proto také zastavil ihned u dveří, což se ostatním mohlo jevit jako pouhá pokora poslušně vychovaného sluhy, ale bělovlásek tím spíš vypočítavě zamezil tomu, aby zůstal bez možnosti úniku, kdyby zrovna teď červotoči prokousali nějakou důležitou podpěru.

Celé zákulisí bylo více či méně prázdné a nacházelo se v něm pouze pár kupců, zahalených maskami, několik zatím nevyzvednutých položek a samozřejmě většina pracovníků, jež byla zahrnutá v tomhle ilegálním obchodu, který probíhal právě zde v Bristolu.

Přijde mi zcela zbytečné nyní sáhodlouze popisovat to, kterak následné předání probíhalo; přeci jen, nejednalo se o nic záživného, a tak bych se tu jen snažil sepsat velice nudné detaily obchodování, které vlastně probíhalo jako každé jiné... Jen jeho objekt byl celkem nevšední, jak už všichni víme.

Tak tedy, s dovolením přeskočíme část, kde náš muž v černém vypisuje šek s oním snovým obnosem, a přesuneme se k tomu, kde pod rouškou noci, ukryt pod potrhaným deštníkem, opouštěl budovu divadla... Se svým věrným sluhou na četném místě po pravé ruce a novým mazlíčkem, pevně přitaženým na řetězu, zhruba půl metru za ním.

Uspokojení, které cítil, bylo neskutečné – nedokázalo se vyrovnat pocitu po sebelepším sexu, po sebeúspěšnější hře pokeru... Abych jeho pocity přiblížil i těm mladším, nebo jen nevinnějším čtenářům: Bylo to lepší než osm hodin spánku během vytíženého školního týdne. Jeho kroky byly dlouhé, poháněné nedočkáním se konečně dostat k autu, kde bude se svým nově pořízeným miláčkem mít trochu soukromí; nicméně, právě ten nový miláček jej držel od toho, aby šel vyloženě rychle, poněvadž s těžkým řetězem kolem krku, a v dlouhém hábitu se kluše celkem složitě – minimálně tím si šedovlasý obhajoval to, že se vlekli tak pomalu.

Ambrosio naopak pomalejší tempo celkem oceňoval, vedle svého pána se nesl tiše a ladně, a to takovým způsobem, že dopady jeho bot na vyšším podpatku nebyly na prázdném parkovišti téměř slyšet; kdyby šel zcela sám, dost možná by byl pro nepozorné lidské oko nezaregistrovatelný, neboť chlapcova bledá kůže ve stříbřitém měsíčním světle nebyla výraznou a zářivou, jak by možná jeden očekával, ba naopak... Sluha vypadal téměř průsvitně, jako kdyby skrze něj světlo spíše prosvěcovalo, než se odráželo.

Na samém konci parkoviště bělovlasý mladík z kapsy vytáhl klíče od auta, které po jediném krátkém stisknutí odemknuly menší limuzínu, postávající pod jasně zářící lampou - díky té se také černý a pečlivě udržovaný lak auta leskl jako černý diamant.

Otevřel zadní dveře a podržel je, stoje vedle nich jako voják, čekaje, až mu Pán opět předá deštník – když se tak stalo a šedovlasý se uvelebil na sedadle s hračkou na klíně, Ambrosio zabouchl dveře, umístil pořád otevřený deštník do kufru a usedl za volant, startuje auto, snímaje z obličeje škrabošku barvy krve... Nechtěl by přece nabourat ono luxusní auto s ještě luxusnějším nákladem do nějaké překážky jen proto, že mu maska zamezovala v pořádném periferním vidění, no ne?

Limuzína se konečně rozjelq a sluha jí obratně vyjel z parkoviště; při řízení byl stejně elegantní jako při chůzi. Hubené, bílé prsty pevně obmotané kolem koženého volantu, tvář zcela soustředěná na cestu... A oční bulvy, černé jako obsidián, chladné jako u žraloka, upřené na silnici, lesknoucí se ve světle lamp.

[cervenykoberec]

[vc_row][vc_column][vc_column_text]James Cameron s herečkou bude spolupracovat po dvaceti letech od Titanicu.       Kate Winslet jako hlavní protagonistka nového filmu Woodyho Allena i při přípravě na natáčení druhého Avatara. Bloom s Delevingne mezitím natáčí v Praze seriál pro Amazon. Čeští diváci nejvíc chodí na Kinsgmany. Před Vánocemi si přijdou na své fanoušci Pána prstenů a epické filmové hudby.[/vc_column_text][/vc_column][/vc_row][vc_row css=”.vc_custom_1473586807828{margin-top: 25px !important;}”][vc_column][vc_column_text]

#40/17

[/vc_column_text][/vc_column][/vc_row][vc_row][vc_column][vc_separator color=”chino” style=”dashed” el_width=”80″][vc_column_text]V Praze se natáčí osmidílný seriál Carnival Row. Po ulicích českého hlavního města se v těchto dnech procházejí takové hvězdy jako Orlando Bloom (Piráti z Karibiku, Pán prstenů) a Cara Delevingne (Anna Karenina, Papírová města), oba hlavní postavy připravované fantasy detektivky. Bloom v něm ztvárňuje detektiva a modelka podezřelou vílu. Seriál vzniká pro Amazon, režíruje Paul McGuigan, který se podílí i na Hře o trůny. Vysílat se bude za dva roky.[/vc_column_text][vc_separator color=”chino” style=”dashed” el_width=”80″][/vc_column][/vc_row][vc_row][vc_column width=”1/2″][vc_column_text]Woody Allen připravil na letošek další film, drží tak pravidlo, co rok, to jeden kus. Do minulosti se vydává s hlavními postavami v podání Kate Winslet a Justina Timberlakea ve snímku nazvaném Kolo zázraků. V něm na plátně oživuje Coney Island padesátých let. Film přijde do českých kin těšně po Vánocích, teď vyšla první upoutávka, v níž Allen láká na barvitě vylíčené prostředí zatuchlé mezilidskými vztahy.[/vc_column_text][/vc_column][vc_column width=”1/2″][vc_column_text][/vc_column_text][/vc_column][/vc_row][vc_row][vc_column][vc_separator color=”chino” style=”dashed” el_width=”80″][vc_column_text]Už 2. prosince pražskou O2 arénu zaplní atmosféra Středozemě. Příznivci Pána prstenů se mohou těšit na třetí díl trilogie s podtitulem Návrat krále natočené podle knih J. R. R. Tolkiena na velkém plátně, a to za doprovodu živé hudby v podání 250členného orchestru, sborů a zahraničních sólistů. Dirigovat bude jedna z kapacit v oboru živého hudebního doprovodu slavných filmových děl, Maestro Ludwig Wicki. Hudbu k filmu, který v roce 2004 zrežíroval Howard Shore za velkého úspěchu u diváků, složil stejně jako k celé trilogii Howard Shore. Za první Společenstvo prstenu, a právě třetí díl trilogie získal Oscara, krom toho závěrečná píseň celé ságy v podání Annie Lennox zvítězila v samostatné kategorii.[/vc_column_text][vc_column_text]

[/vc_column_text][vc_separator color=”chino” style=”dashed” el_width=”80″][/vc_column][/vc_row][vc_row][vc_column][vc_column_text]Diváci České televize si jistě pamatují seriál Zdivočelá země, v němž titulní roli Antonína Maděry hrál Martin Dejdar. Autor předlohy a scénáře Jiří Stránský nyní připravil nový projekt o osudech československých letců po návratu z druhé světové války. S názvem Balada o pilotovi vzniká film, v němž si byť s reálným základem stále fiktivní postavu Emila Malíka zahraje David Švehlík. Česká televize právě natáčí v Praze a letišti v Kbelích. Se scénářem Stránskému, který se inspiroval osudem svého tchána, pomáhal Ján Sebechlebský.[/vc_column_text][/vc_column][/vc_row][vc_row][vc_column][vc_column_text]

Muži v černém, již čtvrtí v pořadí se v kinech zjeví v květnu 2019. Nepůjde však o klasickou sestavu s Willem Smithem a Tommy Lee Jonesem. Dá se tak spíš mluvit o spin-offu než o pokračování. Scénář připravili Matt Holloway a Art Marcur (Transformers: Poslední rytíř), režisér se hledá.

[/vc_column_text][vc_column_text]O Jamesi Cameronovi a jeho ambiciózních plánech nebylo dlouho slyšet. Další Avataři jsou ale v přípravách. Nejbližší dvojka by měla zaměstnat i Kate Winslet, s níž režisér od kdysi legendárního Titanicu hledá společný projekt. Herečka by si měla zahrát postavu jménem Ronal, nic bližšího o ní však známo není. Dalšími nováčky v „modré“ sáze jsou Cliff Curtis (Sunshine) a Oona Chaplin (Hra o trůny) společně s dětskými herci. Kromě nic se na plátně objeví známé tváře z prvního filmu, jako Zoe Saldana a Sam Worthington. Avatar 2 by měl dorazit do kin v prosinci 2020.[/vc_column_text][vc_column_text]

V českých kinech se stále na prvních pozicích i přes rozporuplné reakce drží hororové TO natočené podle románu Stephena Kinga. Prvenství drží vítěz i minulého víkendu, druhý díl Kingsmana. Třetí v návštěvnosti sedí v pořadí druhé Hřebejkovo Zahradnictví.

[/vc_column_text][vc_column_text]

  [/vc_column_text][vc_separator color=”chino” style=”dashed” el_width=”80″][/vc_column][/vc_row]

Filmové události #40/17: V Praze točí Orlando Bloom a Cara Delevingne, v druhém Avataru si zahraje Kate Winslet James Cameron s herečkou bude spolupracovat po dvaceti letech od Titanicu. Kate Winslet jako hlavní protagonistka nového filmu Woodyho Allena i při přípravě na natáčení druhého Avatara.

[sportzpravy]

Ronaldo zcela z propagačních materiálů

Barcelona v první etapě šampionátu šampionátu Ligy šampiónů ve středním týdnu a jejich prezident klubu měl pár slov, aby se přidali k debatě Messi - Ronaldo v čele. Stojí za to, abyste si na fotbalové dresy dívat na hru.

Polarizující portugalská hvězda nyní překoná cestu s muži Diega Simeone v Evropě, tentokrát s Juventusem. Dejte si oblíbenou dres Cristiano Ronaldo, abyste sledovali, že hra je nejlepší aktivita. Cristiano Ronaldo překonal očekávání u Juventusu, připomíná Pavel Nedved, s pětičlenným vítězem Ballon d'Or považovaným za "mnohem víc než jen hráč". Pro Ronalda to byl 18. gól v lize, čímž si upevnil vedení v tabulce střelců Serie A, a zároveň 20. gól za Juventus ve všech 31 soutěžních utkání, ve kterých nastoupil.

Cristiano Ronaldo mizí také z úvodní obrazovky přímo ve hře a neobjeví se ani v menu, kde ho na konkrétních místech nahradí zmiňovaný trojlístek a také americká fotbalistka Alex Morgan.

[eynhornacademyofwitchcraftr-blog]

Cecile Vega

Jméno idola: Song Ji-eun Skupina: Secret Fiktivní jméno: Cecile Vega / Esther Haas Věk: 86 let Bytost: polobůh Pozice: student

Příběh postavy:

1940

„Schováš se pod schody a počkáš, až budou pryč, rozumíš? Nikdo se nedozví, že jsi tady, a ty nevydáš ani hlásku. Přísahej, že mě poslechneš, Esther.“ Prosila ji matka na kolenou a lomcovala s jejími rameny, zatímco statečně držela slzy v očích. Nemrkala, každý zbytečný nadbytečný pohyb jim mohl pomoct ven a její už tak vystrašené dítě muselo věřit, že existuje naděje.

„Nemáme čas, jsou tady. Shoshano, sakra ať jde do toho sklepa, jsou tady! Běžte už!!“ Otec obavy nezakrýval. Nervózně přešlapoval u dveří a váhal, zda zamknout, či nikoli. Zablokováním dveří by byl schopen dát své dceři o trochu více času, ale ve vojácích gestapa by to vzbudilo pouze podezření. Proč by se najednou zamykali ještě k tomu před příslušníky státního orgánu. Tvrdé zabouchání o čtyřech nárazech zastavilo na pár sekund tlukot srdce všech tří členů rodiny.  Naposledy se ohlédl za devítiletým děvčetem mizejícím pod prkny podlahy a s hlubokým nádechem roztřesenou rukou otevřel. Velitel skupiny, pod kterou spadala právě jejich čtvrť, ledabyle pozdravil a při průchodu do místnosti do muže vrazil ramenem, aby mu šel z cesty. Dnes už naháněli tolik židovských krys, že s dalšími nechtěl ztrácet ani vteřinu. S rukama za zády dělajícími z jeho pózy něco ještě honosnějšího se zastavil přímo uprostřed a rozhlédl se.

„Kde je?“ pronesl suše a otočil se k manželům. Jejich hravá nechápavost jej rozčilovala, ačkoli se pokoušel to na sobě nedát zdát. „Esther Haas. Vím, že máte dceru. Kde je.“ Poslední větu se neobtěžoval vyslovit jako otázku. Posloužila spíše jako začátek věty čekající na dokončení. Podle informací sousedů, měli mít devítiletou dceru, a tu jen těžko mohli poslat pryč samotnou. Všechny cesty z města kontrolovali několik dní. I kdyby běžela polem, všimli by si jí. Do dnešního dne zastřelili pouze rodinu se dvěma mužskými potomky. Žádné děvče. Nepotřeboval být géniem, aby si dal fakta dohromady. Byla někde tady a on k rodinnému domku zamířil s naprostým přesvědčením, že odvede všechny tři. Slovní vyhrožování s hlavou rodiny nic neudělalo, proto jednoduchým mávnutím ruky dal svým mužům pokyn k vysvětlení situace poněkud tvrdším způsobem. Jeden z nich přistoupil a vší silou židovského obchodníka udeřil pažbou zbraně do břicha. Ten se skácel k zemi na kolena a za hlasitého kašlání se snažil nadechnout. Jeho žena stojící hned vedle vykřikla zděšením. Padla na kolena stejně jako její manžel, sepjala ruce k sobě a začala prosit o smilování. Rozpovídala se, jak svou dcerku poslali k rodině za hranicemi, pokoušela se držet faktů, které jí byly známa, ale důvěryhodný příběh vojáky neobměkčil. Velitel ji chytil za vlasy a prudce k sobě přitáhl. Škubnul s její hlavou a přidřepl si. „ Jak tupý si myslíš, že jsem, ty židovská děvko? Zeptám se ještě jednou, a pak dám svým mužům příkaz, aby prohledali zbytek domu a s tím, koho najdou, udělali, co uznají za vhodné. Z doslechu vím, že je to pěkné děvče a takový voják potřebuje čas od času vypustit páru. Kde-je-to-dítě?“ Důrazně přes zaťaté zuby odděloval slova od sebe.

Po celou dobu hrůznou scénu sledovala škvírou mezi prkny. Nebyla ve sklepě, přesně pro tyto případy vyrobil její otec malinké schované mezipatro, do kterého se dospělý člověk vešel jen taktak, ale pro dítě jako ona, to byla hračka. Místo často využívala při hře na schovávanou a rodiče naschvál její stálou skrýš míjeli. Během toho času ji nepřímo utvrzovali v nedobytnost a spolehlivost úkrytu. Zakryla si oči i ústa rukama, když neznámí muži v černých uniformách mlátili jeho otce, přikrývala si uši, když se všude rozléhal pláč matky. Byla dítě, nic nezmohla. Řekli jí, ať za žádných okolností nevylézá, a přestože výhružkám velitele týkajících se její osoby příliš dobře nerozuměla, vyvodila si, že neznamenaly nic dobrého. Nakrčila se, když se velitel několika kroky přesunul do levé části místnosti a stanul přímo nad ní. Jediný pohled dolů na tenkou škvíru, zahlédnutí jejích vytřeštěných očí a je konec. Kousala se do ruky, nesměl slyšet její těžký zrychlený dech a vzlyky deroucí se z hrdla. Opakovala si matčiny pokyny neustále dokola až do chvíle, kdy jí krizový stav donutil k vlastnímu rozhodnutí měnícímu budoucí průběh zacházení s její rodinou jako celkem. Zahlédla velitelovu napřahující se ruku těsně před hlasitým mlasknutím dlaně o tvář. Matčino tělo dopadlo kousek od stínu vojákových bot. Nehýbalo se. Rána nemohla usmrtit, ale jistojistě oběť znehybnila. Nemohla se na to déle dívat. Bylo to zvrácené. Neudělali nic špatného, vždy se chovali jako správní občané, svou zemi milovali a dělali první poslední pro její správný chod. Tohle zvěrstvo muselo skončit a ona svůj plán viděla jako první krok k nápravě. Odplazila se k zatemněné skrýši sloužící jako východ, doskočila na schody vedoucí hlouběji do sklepa a vyběhla je nahoru.

„Tady jsem.. maminka s tatínkem za nic nemůžou. Nebijte je, prosím, pane..“ V hlase zněla pokora, ale ne strach. Možná obavy, ale čistý strach, jaký jednotky německé policie vzbuzovaly, kam zavítaly, ne. Nikdo jí neřekl, čeho jsou schopni a to sloužilo jako štít. Neucouvla, když se k ní muž přibližoval. Stála na místě s rukama podél těla a nadějí ve velkých hnědých očích. Pohladil ji, usmál se na ni a přidřepl si. Za jiných okolností by řekla, že to byl obyčejný hodný pán, který by pomohl všude a se vším, kdyby bylo třeba. Člověk, kterému v alternativním světě klidně mohla říkat strýčku. Na vše přikývla, nekladla odpor. Dokud byli všichni spolu, nezáleželo, kam je odvedou. Byla si jistá, že společně přečkají i ty nejhorší časy. Prohlédla si otcův krvácející nos, matčin natékající spánek a držíc je oba za ruku následovala ozbrojené muže k autu, na jehož korbě sedělo několik dalších skleslých rodin s rukama kdesi až mezi koleny. Každý jednotlivec měl pouta na rukách připevněná k centrálnímu řetězu na podlaze korby.  Útěk se zdál nemožný, ale podle výrazů zatčených se mezi nimi nenašel nikdo natolik naivní, aby se o něco tak bláhového pokoušel.

Špatně klimatizovaný dřevěný nákladový vůz přecpaný lidmi se stal jejím novým domovem. Přehled o čase ztratila po pár dnech. Žádný z pasažérů nedovedl říct, co je za den, nebo kolik je hodin. Všechno jim vzali, div že nezůstali nazí. Celé tělo bolelo, potřebovalo se protáhnout, jenomže na to ostatní čekali. Kdo se zvedl z vybojovaného místa, riskoval, že mu ho okamžitě zaberou jiní, jen aby se trochu natáhli.  Celé dny a noci seděla vedle své matky, mlčky hleděla na otce na druhé straně, jak klopí oči k zemi a zoufale vymýšlí, co udělá, až dojedou do vzdáleného cíle. Vyčítal si to, obě to na něm viděly, ale nedal si říct. Bral to jako své selhání bez ohledu na skutečnost, že chyba se nacházela na úplně jiném místě. Pach potu, zvratků, výkalů a mrtvolného zápachu slábl. Nikoli však z důvodu vyčištění ponuré kobky, nýbrž navyknutí si. Žili v nechutných břečkách. Byli od toho celí. Každou vteřinu a zbaveni možnosti se zkulturnit. Stávali se menšími než lidmi. Chlapec, se kterým se poprvé viděla při nástupu do vozu, zemřel. Jeho tělo nehybně polehávalo v rohu, kde po něm přeživší šlapali, nebo si na něj rovnou sedli, když nikde jinde nebylo místo. Lidé ztratili luxus starosti o zemřelé, měli dost vlastních starostí a podobně jako základní smysly se otupovala i lidskost. Pamatovala si jeho jméno, avšak na něj bylo zbytečné volat. Nikdy už nezvedne hlavu, ani se na ni neusměje tím svým úsměvem zviditelňujícím dolíčky ve tváři, ať už to byl úsměv skutečný, či vynucený. Nikdy se jí nezeptá, jak velký má hlad, ani jestli by se mu nemohla podívat do vlasů, protože jej v nich neustále něco svědí.  Nikdy si před spaním už nebudou šeptat své sny a výplody fantazie zlepšující pochmurnou náladu. Nerozuměla, proč ji i svou matku opustil. Nedozví se, kam to vlastně jedou, ani kdo, nebo co je tam čeká. Jeho duše se navěky zasekne v polovině cesty a bude jen hádat. Domýšlet si a polemizovat. Mrtvý zdaleka nebyl jen Joel. Náročným podmínkám podlehla více než polovina. Z velké části děti, staří a nemocní. Lehké cíle pro smrt, která nikdy nemá dost. Brzy pochopila, proč se její otec neustále díval do země. Ve skutečnosti se nedíval. Dávno o sobě nevěděl. Vydal se za hnědovlasým chlapcem, jehož tělesná schránka se mačkala ve špinavém pozvraceném rohu. Šel první, aby jim zajistil pohodlí, až přijde i jejich čas. Šel obnovit pověst hlavy rodiny a ulehčit jim příchod do nebe. To slyšela od matky. Pohublá žena s kruhy pod očima tím svou nevlastní dceru ujišťovala den co den. Ta se neustále ptala, co všechno tatínek musí zařídit a trpícímu člověku musela jít na nervy. Dobrosrdečná žena to však nikdy nedokázala říct nahlas. Divila se, proč se na děvčeti neukazují viditelnější stopy hladu, únavy a psychického vyčerpání, ale dokud to znamenalo její sebemenší pohodlí, těšilo ji to. Jediná věc, z čeho se dokázala ještě radovat. Dopis připevněný k její peřince, když ji našli odloženou a opuštěnou, odkrýval poselství, které tehdy jako spokojeni netrpící lidé v textu neměli jak vidět.

Rozruch skupiny přeživších vyvolalo zastavení vlaku. O to větší byl šok, když se po dlouhých týdnech otevřela vrata jištěná závorou a ponurou zapáchající komoru na kolečkách osvítil pruh silného světla. Zesláblí pomáhali těm meloucím z posledního a mírnili bezcitné zacházení dozorců. Držela matku za ruku a zmateně se dívala ze strany na stranu. Přes měsíc byla v kontaktu s hrstkou lidí a teď na nástupišti jich byly stovky. Pevně se k ženě držící ji kolem ramen tiskla a hlemýždím tempem se s ní posouvala vpřed. Dlouhý tlustý lidský had se rozdvojoval a nikdo přesně nechápal proč. V řadě padalo plno vysvětlení, kde však ležela pravda, to nikdo nemohl odpřisáhnout. Ona sama došla k názoru, že je jen rozdělují na muže a zbytek, jenomže tady narazila. I v její řadě byli muži. Převážně starší, ale byli, a v té druhé zase občas viděla i ženy. Takhle to nedávalo smysl. Matka také nevěděla, nebo nechtěla přiznat, že ví. Pokračovali dál. Dozorci pískali píšťalami, křičeli pokyny a příkazy a každého, kdo se rozhodl vybočit z jemu přidělené řady, surově zmlátili a vrátili, kam patřil. Do matky pouze strčili, protože zakopla o něčí nohu. Muž v uniformě s nic neříkajícím výrazem stojící vedle nich nekřičel. Vypadal jako voják nižší hodnosti, který plnil rozkazy, a nic víc jej nezajímalo. Nešel z něj takový strach jako z ostatních, jimž se oči leskly čistou nenávistí. Právě k němu matka natáhla opatrně ruku a přitáhla tím jeho pozornost. Popisovala dívčiné přednosti, vychvalovala její schopnosti, výdrž i poslušnost. Dělala vše, jen aby ji dostala do druhé řady. Pryč od špatného příliš brzkého konce. Muž se s ní z počátku odmítal bavit. Jendou ji dokonce okřikl, aby jej nechala na pokoji a podle jeho slov držela hubu, ale žena, jejíhož jediného potomka, i když nevlastního, dělilo od smrti pár desítek metrů, nebrala ne jako odpověď. Ani ona sama nevěděla, co řekla jiného, že dozorce najednou změnil názor, ale když dívku pevně chytil za paži a rychlým trhnutím ji přehodil k mladým zmateným mužům, dále nediskutovala. Jako rodič odvedla svou práci. Prodloužila jí život na úkor svého. S tímhle šlo umřít s úsměvem na rtech. Teď to bylo pouze na ní, aby její poslední dar nezahodila a využila ho, jak nejefektivněji mohla.

„Dělej, co ti řeknou, a neodmlouvej. Buď hodná, ať tě mají rádi. Budeš v pořádku.  Maminka tě potom najde, teď se drž pána. Mám tě ráda, Estherko.“ Zavolala, když ji násilím jiní dozorci tlačili dopředu, aby nezdržovala. Pak se jí ztratili z dohledu. Přes vysoké lidi neviděla, kudy zahnuli. Náhle osamělé se jí nahrnuly slzy do očí a na to jí stekly po tváři. Nebrečela tak hlasitě jako jiné děti, avšak projevu svého smutku nebránila. Opřela se o chlapce kolem dvaceti let a vzlykajíc do jeho špinavé hnědé kdysi bílé košile pokračovala po jeho boku až na velké náměstí. Prošla všemi prohlídkami ztělesňujícími pouhé zesměšňování a ponižování její osoby. Dostala pruhovaný pracovní oděv s číslem na levé části hrudníku, a protože jí byl neskutečně velký, několikrát si rukávy a nohavice zahnula. Na špičce módních trendů se necítila, ale ve společnosti špinavých lidí v ještě špinavějších pruhovaných soupravách po předchozích vězních sloužících k dennímu fungování, práci i nahrazení pyžama, nikdo neřešil, jak kdo vypadá. Svou přidělenou práci zvládala občas dobře, občas hůře. Záleželo, jak se vyspala. To neměnilo nic na její očividné pracovitosti a výdrži. Jako malé křehké děvče předčila i starší chlapce, ačkoli měla oproti nim značně lehčí práci, nízký věk je vyvažoval. Málokdy patřila k potrestaným za nedostatečné tempo. Musela vydržet, dokud se znova neshledá s matkou. Ta ji dennodenně hledala. Byla si tím jistá, a co chvíli se ohlížela, zda ji někde neuvidí. Pracovitost a silný kořínek jí zajistili únik z provšiveného prostředí do lepších poměrů. Velitel táboru si ji společně s dalšími dvěma dětmi vybral jako výpomoc do svého domu. Vytírala podlahu, utírala prach a vždy za něčího dohledu krájela v kuchyni zeleninu a připravovala suroviny k pozdějšímu vaření jídel pro velitelovu rodinu. Od odnášení kamení v trakaři, sbírání těžkých kusů dřeva a dalších náročných prací v neúprosném horku značné odlehčení. Měla strašný hlad, ale nikdy si bez dovolení nedovolila cokoli vzít. Ne jako jeden z chlapců, kterého po tom už nikdy v domě nepotkali. Zřejmě mu přidělili starou práci. Muž vlastnící celý obrovský dům na odlišné straně, než se nacházely kamenné a dřevěné baráky pro vězně, se k ní choval slušně. Nepříjemnému osahávání částí jejího těla, o kterých by normálně neměl ani přemýšlet, se nevyhnula. Činil tak prakticky každý den, ale tam jejich fyzický kontakt končil. Jakési zásady si udržel. Matku stále nenašla, ale nevzdávala se. Před venkovním světem se uzavřela. Pochopila, že strachováním se o druhé a emočním propojováním se nechá stáhnout k nim na úplné dno. Sestavila si žebříček priorit a podle nich fungovala. Pár perverzních doteků za zvýšení dávek jídla a zminimalizovaní bolestivých ran, po kterých zůstávaly šrámy kolikrát do konce života, unesla. Pravidlům výměnného obchodu se naučila rychle a její nevinný vzhled se stal výhodou. Velitel měl na svědomí miliony mrtvých, ale v soukromém životě byl otcem. Tolik drzosti tvrdit, že ji částečně bral jako dceru, neměla, ovšem neustále všechno připisovat jejímu vzhledu a náhodě po čase omrzelo.

1945

Křik a střelba. To tu noc odlišovalo od ostatních. Probuzení vězni se tlačili ke dveřím ve snaze něco z venku zahlédnout a jen sem tam je někdo okřikl, aby je zavřeli a nepřitahovali pozornost.

„Hoří.. Skutečně tam hoří! Musíme pryč!“

„Ne, když půjdete, odneseme to všichni. Držte je, nesmí ven!“

„Já tu neuhořím, slyšíš?! Pusť mě, ty huso!!“

Kolektiv se rozdělil na dva tábory. Jedni byli pro únik z hotové pasti a druzí pro držení se zavedených pravidel. Stačil průšvih jednoho člověka a odnesla to celá jeho skupina. O tom se přesvědčovali každý den. I když někdo z nich zemřel, museli jej dotáhnout na ranní hlášení, jinak by dostali trest za neúplnost. Spustila se menší bitka, během které se několika lidem podařilo utéct. Mezi nimi i Esther. Znala komplex za světla i za tmy, ale při vším tom shonu ve skutečnosti netušila, kam běží. Chtěla jen pryč, a tak se nezastavovala, přestože ztratila všechny, kteří utíkali s ní. Zastavila se opodál za kamenným domem v bezpečné vzdálenosti od ohně. Zadýchaná se svezla podíl zdi do dřepu a vykoukla zpoza rohu za strašlivým zvukem. Ti, kteří se rozhodli zůstat, hořeli stejně jako jejich obydlí. Kdo se dostal ven, toho pokropila sprcha kulek. Příchozí dozorci se ujišťovali, že po nich nezbyde žádný svědek schopen doložit, čím si musel projít. Neuvažovala dlouho. Vytáhla se zpět do stoje a běžela dál. Co tak najednou? Čím byl dnešek zajímavý, že chodili od domu k domu, zapalovali je a masakrovali jejich obyvatele? Tyhle otázky si pokládala. Zvedla se populace tábora tak moc, že se uchýlili k takto primitivnímu řešení? Ale na co by ničili domy. I noví vězni potřebovali spát. Šlo o něco většího. Vyhýbala se světelným kuželům pobíhajícím po zemi jako zdivočelé světlušky a krčila se u každého temného předmětu. Pětkrát kolem ní proběhli a nevšimli si jí. Běžela dál. V takovém chaosu se mohla pokusit o útěk. Stačilo se jen dostat k plotu a hledat jeho slabou část. Věděla, že je v něm elektřina. Mnoha vězňům se stal osudný a někteří si ho vybírali jako vykoupení z utrpení. Vběhla do uličky přímo naproti vojákovi, který se zarazil jako ona. Okamžitě se rozběhla od něj pryč v panice, že po ní začne střílet, ale voják se k ní natáhl, stáhl ji k sobě a zakryl ústa, aby přestala křičet. Ujišťoval ji o bezpečí, avšak ona nerozuměla jedinému slovu. Neznala jeho jazyk a to ji děsilo nejvíce. Škubala s sebou, vzlykala a zarývala nehty do jeho paží. Bezvýsledně. Muž ji nesl směrem, ze kterého právě přiběhla. Chtěl ji hodit do ohně? Postavit na šibenici na místě pro ranní hlášení, nebo vydat přesně namířeným hlavním zbraní? Přestala křičet i odstrkovat. Zbyl jen pláč a beznaděj. Nechala se vláčet skrz celý tábor. Překvapivě ji nikomu nevydal, a dokonce na žádného německého vojáka nenarazili. Nenacházela se v rozpoložení, kdy by si všímala okolí, ale pokud by na nějakého narazili, nebyla by stále naživu. Se sklopenou hlavou na cizincově rameni sledovala cestu za jeho zády. Vzdalující se plameny a rány zbraní. Ztratila se. Přivedla se do stavu naprosté dezorientace. Nevnímala ani, že ji voják posadil a obalil ramena svým kabátem.  Seděla a zírala před sebe v šoku z nejkratší noci svého života.

Brzy ráno za východu slunce to nejhorší ustalo. Z cizích strašidelných mužů se ukázali zachránci. Osvobozovali zajaté a zabíjeli ty zlé. O pár hodin později přijela další dvě auta se základními věcmi jako přikrývkami a teplými nápoji. Odváželi je postupně, ale stále jich bylo poměrně dost a čekající na tranzit potřebovali nějak zaopatřit. Seděla a čekala. Šok opadával a do hlavy jí začaly proudit i jiné myšlenky. Našly její matku? Musela se zeptat. Postavila se a pomalu zatahala jednoho z vojáků za uniformu. Jeho němčina nebyla dobrá, ale zvládli se dorozumět. Nikoho jejího popisu neviděl. Slíbil, že udělají vše v jejich silách, aby ji našli a s tím odešel za svým nadřízeným předat důležitou misi pro všechny jeho jednotky. Najít další ztracenou matku dalšího osamělého dítěte. Pomalu usrkávala teplý hnědý a hlavně sladký nápoj a poslouchala konverzace ostatních. Každá případná zmínka o někom, kdo by zahlédl její matku, se hodila. Všichni mluvili o zázraku, smilování boží. Málokdo hledal příbuzné. Převrat byl v jejich mysli čerstvý, ještě si nerozpomněli, o co všechno přišli. Sluchu využívala naplno, zato oči měla zavřené. Nepotřebovala je. Tu hrůzu viděla před sebou i tak. Zaregistrovala dusot těžkých vojenských bot a drhnutí kameny pod jejich podrážkou stejně jako stín zahalující celou její drobnou postavu. To ji je otevřít nepřesvědčilo, až jemný srozumitelný hlas, který slyšela poprvé, ale měla z něj dobrý pocit. Uspokojující.

„Jsi tady sama, děvenko?“

Na jeho otázku pouze přikývla a stiskla hrnek silněji. Dodala by, že ne na dlouho, protože si ji brzy vyzvedne matka. To mu avšak nebyla schopna říct.

„Jak se jmenuješ?“

„Esther.“

Vysoký muž se pousmál. Jemně jí z rukou vzal bílý zpola vypitý hrnek a zvedl ji do náruče. Odevzdaně se o něj opřela a zhluboka si povzdechla. Ulevilo se jí, a to cizinec nic zásadního neudělal.

„Když jsem tě jim svěřoval, nenapadlo mě, co za dobrodružství tě čeká. Půjdeme, potřebuješ klid. Vzpamatuješ se, a potom ti odpovím na všechno, na co se mě budeš chtít zeptat.“

Po čtrnáctileté dívce a vysokém tmavovlasém muži zbyla jen deka a hrníček s otiskem, kde se dívčiny rty dotýkaly skla. S odstupem času osvoboditelé tábora skutečně našli matku zmizelé mladé slečny, aniž by si to uvědomili. Pro obě strany lepší, že nikdy neměli šanci ty dvě znova spojit. Shledání tohoto typu byla věc extrémní otrlosti, k níž i zkušení měli daleko. Díl nechutné sbírky nelidských suvenýrů.