#moje běhání

[ivostolpa-blog]

Když se zvrtne malé proběhnutí :-)

30.12.2017 Včera večer jsem se vydal na malé proběhnutí. Na to mám vyhlídnutou trasu kolem řeky, která měří něco málo přes dvanáct kilometrů. Ale ne vždy vše dopadne tak, jak si člověk naplánuje.

Když jsem vyběhl, tak jsem chvíli uvažoval, že bych své rozhodnutí změnil a dal jen krátkou pětikilometrovku kolem Staré plovárny. Nejlepší lék na takové úvahy je čas. Chvíli běžíte a oni vás ty hloupé nápady na zkrácení trasy přejdou. Teda nevím jak u vás, ale u mě to funguje. Na odbočce pod Citiparkem jsem ani na chvíli nezaváhal a vydal se k ZOO, což je ten správný směr kolem Jihlávky k Jihlavě.

Byla tma klid. To vážně miluji. Ještě chyběl pod nohama křupající čerstvě napadaný sníh. Ale člověk nemůže mít všechno, tak je to nějak zařízené a je dobré se s tím smířit. To hlavní je, že místo nápadů na zkrácení trasy se mi v hlavě rodila myšlenka na malé prodloužení. Právě jsem byl za Kauflandem a tak jsem měl na rozhodnutí ještě dva kilometry.

U Českého mlýna jsem se vydal místo k lávce za Kauflandem, ke kamennému viaduktu, který vede na Keťásek. Hned za Viaduktem jsem uhnul vpravo po cestě vedoucí k Lídlu a od něj zase zpátky dolů k řece.

Abych neběžel dvakrát po stejné cestě, tak jsem to vzal po chodníku kolem silnice až k myčce. Na tom chodníku mě přepadla další hloupá myšlenka. Odbočit směrem na Borovinku. Čelovku mám, tak proč ne :-)

U Borovinky jsem podběhl dálniční přivaděč a běžel polní cestou kolem rybníka na Bedřichov. Když jsem probíhal křižovatku, kde se nedávno stala ta šílená vražda, nedalo mi nevzpomenout si.

Dál už mi cesta byla více méně jasná. Kolem školy na Kollárově ulici, k hlavnímu nádraží a pak podél trati směr Helenín. Dole U břízek přes mostek a za ním hned vlevo lesíkem do šíleného kopce, který končí u rybníka za dalším Lídlem. Pak na křižovatku u Teska. Už tam skoro měsíc svítí taky nápis Decatlon. Musím se tam mrknout. Rozšiřuje to počet značek, na které si můžu v Jihlavě sáhnout.

Když jsem běžel dolu ke starému brněnskému mostu, tak jsem pochopil, že jsem opravdu blízko k půlmaratónku, ale že mi budou tak dva tři kilometry chybět. Když jsem odbočil ze starého brněnského mostu kolem městské policie za Citipark, tak mi bylo úplně jasné, co s tím. Vlastně stačí odbočit směrem na Starou plovárnu. Proč ne, když jsem na začátku běhu měl takovou chuť tam odbočit.

Proběhl jsem kolem plovárny a pro jistotu jsem se nevrátil přes mostek na druhou stranu plovárny, ale pokračoval jsem až na Pančavu. Ten kilometr se může hodit. S ním by ten půlmaratónek mohl končit přímo před barákem. 

Z Pančavy jsem běžel zpět k plovárně. Po druhém břehu a po hrázi zpět k Citiparku. Od něj už je domů jeden a půl kilometru. Kouknu na hodinky a je mi jasné, že “cílem” proběhnu někde u studánky na Skalce. Trefil jsem se.

Těch pár set metrů od studánky domů už pěkně mírně vychodit, vyklusat. Až teď jsem si uvědomil, jak mě to dalo zabrat. Čas nic moc. Teda spíše blíž k tomu nic, než k tomu moc. Nohy mě pěkně bolely, ale byl jsem opravdu šťastný, že jsem to dal. 

Dnes mohu říct, že je to včerejší šílenství bez následků. Nohy nebolí a kyčel je taky na svém místě :-) Vypadá to, že to nešťastné období kdy mě střídavě trápila kyčel a záněty zubů a troje antibiotika v jednom roce, je definitivně za mnou. Nerad bych to nějak zakřikl. Mám čtyři kila navrch (což je malý batůžek s notebookem). Doufám, že ho teď budu mít příležitost ho vyběhat.

To ale nechám až na příští rok.

Záznam běhu na Strava.com:

[srnasama]

Podzimní zapomnění

Zapomněla jsem si boty na běhání na střeše auta. Uvědomila jsem si to až ve chvíli, kdy jsem se pro ně vrátila domů a tam je marně asi 10 minut hledala v domnění, že jsem si je prostě jen zapomněla do toho auta dát. Pak mi došlo, že jsem si je položila na střechu auta s myšlenkou, abych je tam hlavně nenechala a běžela ještě zpět domů pro peněženku. Samozřejmě jsem na ně zapomněla. Vydala jsem se je hledat do nejbližší zatáčky, visely kousek od našeho domu uvázané na zábradlí mostu. Díkybohu.

Nechala jsem nebulizéry na blatníku od koňského vozíku a odjela domů, vzpomněla jsem si na to za tři dny, naštěstí je hodný pán uklidil domů na poličku.

Zapomněla jsem v posledních dnech X dalších věcí. Ale dnes to vyvrcholilo s plným košíkem v supermarketu a uvědoměním, že s sebou nemám peněženku, až při placení u pokladny. Uf. Dítě už docela nevrlý a teď rychle zpět zajet domů pro tu pitomou peněženku. Ještě že se umím sama sobě zasmát. Přemýšlím, jestli mám začínajícího alzheimra a nebo na mě prostě jen působí to podzimní šero a moc starostí? Moje hlava ale očividně v sebeobraně začíná vypouštět to, co se tam nevejde.

[swbl]

5. týden

Tento týden jsem začala s jediným úkolem: udělat si pořádek v životě. Rozplánovala jsem si přesné ůkoly na dny a hodiny. Prvních pár dní nějaký ten potenciál mělo, ale ve výsledku, no... A celkově nabývám spíš negativní nálady. Začínám přemýšlet nad životem, vesmírem a vůbec. Nevím, co od čeho očekávám a co kdo ode mě.

Očekávání a představy žerou spoustu času.

Zmatek v mé hlavě je asi tak nepochopitelný, jako těch posledních pár vět, co jsem napsala. Něco jsem dodělala, ale stejně to bylo pozdě. Myslím, že už mě téměř všichni učitelé musí právem proklínat.

----------------------------------------------------------------------------

6. Po – úprava fotek, šmirglování ulit, typewritying a běhání. 

7. Út – po ranním cyklistickém výkonu zubař = celý den s umrtvenou pusou i nosem…

8. St – Dopolední piknik mě zase na pár dní nabudil. Peču pizzu. Kdo ode mě chce oběd, musí si počkat, to všichni ví, jen naši to nerespektují. Než jsem ji dodělala všichni spolukaranti mi odjeli za příbuzným..

9. Čt – místo barvení vlasů s kamarádkama sedím doma, dělám koláže, třídím fotky a zpracovávám materiály na doučování

10. Pá – trošku hysterčím, a tak píšu, zabývám se životem a problémy jiných lidí (to opravdu pomáhá), volám a taky jsem konečně odevzdala koláže

11. So – kreslím, bez známek spokojenosti, odpoledne slavíme narozeniny dortem, sushi a nekonečnýma dostihama 

12. Ne – fotím, kreslím, volám, vytírám (vylila jsem plechovku bílé barvy) a řeším se sestrou moje a její vztahy. No, sranda..

[majdalenaska]

Na obláčku aka Glorified waitress

....english version coming soon...

4/9/2019

Dnes jsou to právě dva roky, co jsem se oficiálně stala letuškou pro Norwegian a proto jsem se rozhodla , že je čas si založit blog.

Níže stručněji popisuji můj šestidenní pracovní trip, tak snad to někoho bude aspoň trošku bavit.

Bavím se s dívkou ve výtahu, otočí se na mne a mile mi povídá: „Júú, vy pracujete jako letuška?“ No doslova to bylo: „Woow, you are so lucky, you get to travel the whole world!“ V překladu tedy: Vy máte ale štěstí, můžete tak procestovat celý svět. Já se se od srdce zasměju, ale v duchu si řeknu, to určitě ty naivkoJ

Ne opravdu, mnoho z mých přátel či nepřátel má trošku zkreslené představy, o tom, co tato práce obnáší. A já si to na začátku myslela taktéž. Ovšem na druhou stranu, kdo může říct, že večeřel steak v nejvyhlášenější restauraci v Buenos Aires a tančil Tango s místním domorodcem. Kdo může říct, že si každý týden poletuje na obláčku v 39 000 stopách nad mořem v nejmodernějším Dreamlineru a kdo může říct, že dostává zaplaceno za cestování 15 dní v měsíci. Tuto práci bych shrnula do takového „nahoru a dolů“ to je docela výstižné, doslova!

Tento týden mě čekala 6 ti denní cesta: Londýn- New York- Madrid- New York- Madrid-Londýn, vypadá to hrůzostrašně co? Je to docela neobvyklé, ale jelikož zastáváme práci jiné báze, nikdo se s námí nemazlí a šupnou nás na jakékoliv jiné lety, pokud jsou potřeba.

28.8./ 8:20 SEČ- Londýn Gatwick                                

      S Crew se setkáváme v kavárně Costa a dochází k prvnímu seznamení s posádkou. Jelikož je v Norwegian přes 800 „cabin crew“, ve většině připadů vidíte všechny poprvé a je tedy malá pravděpodobnost, že poletíte s někým známým. Ale i to se může stát, vždy ráda ocením, pokud zahlédnu známou tvář. Cítím se trapně, neznám nikoho  a tak nastává nucená konverzace. Small talk nemám v oblibě, ale bohužel nemám na vybranou. Piloti vypadají krajně nasraně, ale milý úsměv od letušky je třeba rozveselí.

   Společně jdeme na palubu  a v přední části letadla zvaná PREMIUM máme BRIEFING. Vedoucí dnešního letu nám přidělí pozice u dveří, o které se budeme starat, zopakujeme si bezpečnostní otázky a společně taky diskutujeme o tématu týkající se první pomoci. Posléze přichází Kapitán a sděluje nám dobu letu, popřípadě informace ohledně turbulence a další potřebné informace. Jsem unavená, moc dobře jsem se dnes nevyspala, ale jakmile začně servis, je všechno OK. Let je relativně v pohodě, ovšem máme neskutečně množství objednávek a na palubě máme pouze 8 stewardů a stewardek, což při letu do NEW YORKU není opravdu ideální.

Servis zmáknem rychle a půlka „crew“ jde na povinný odpočinek. Zalezu si tedy do malé kajůtky na konci letadla, zavřu oči a odpočívám, moje nejoblíbenější část letuJ Pokud z Vás někdo někdy letěl Boeingem 787, čtěte dále, záchody naleznete na druhé straně od kajuty a pokud uvídíte na dveřích nápis CABIN CREW ONLY , tak to opravdu není toaleta. Divili byste se, ale 99 % pasazérů je vždy marně zkouší otevřít.

Přilétáme do New Yorku okolo jedné hodiny odpolední (18.00 SEČ), jelikož se nacházíme na jednom z nejrušnějších letišť na světě vůbec, strávíme někdy i přes 45 minut na cestě do GATU tzv. TAXI (přejezd).

 15:30 místní času/ 20 : 30 SEČ – New York City

     Dvě a půl hodiny po příletu se konečně dostáváme do hotelu, samotná cesta z letiště trvá skoro hodinu, ale aspoň máme hotel na Manhattanu, což není na škodu. Každý z nás prcháme do svého hotelového pokoje a domlouváme se, co později. V plánu je rooftop bar v Brooklynu, ale prší, tak nic. Dám si sprchu a krátkého šlofíka, jelikož později jdeme s kolegyní do Whole Foods pro něco k snědku. To jsem ale neměla dělat, po probuzení jsem tak mimo, že jsem tak maximálně schopná jít pro pizzu dolů za roh. Achjo:D

   Pizza je ale naprosto luxusní, zapnu si Netflix a relaxuju. V osm večer už nemůžu dál a usínám. Ve dvě ráno se ovšem probouzím a převaluju se tak do páté ranní. Thank you Jet Lagg. Ale já už jsem přece zkušená letuška a tak už mám svoji ranní rutinu. Zacvičím si, zamedituju a vyrážím směr pobřeží si zaběhat, což na jet lagg většinou zabírá stoprocentně. Ovšem vetšinou to chce partáka, který vás vytáhneJ

   Ranní běh podél řeky Hudson je naprosto úchvátný, po cestě potkávám nadšené New Yorčany a říkám si, jaké to asi musí být tu opravdu bydlet a běhat si tu každé ráno. Po chvíli si sednu na lavičku, v uších sluchátka, kochám se výhledem na Manhattan a pozoruji život okolo.

   Když jsem zpátky v hotelu, vyrážím na snídani a potkávám ostatní z naší crew. Po snídani jsem nečekaně zase unavená a tak nemám na dnešek žádné velké plány, pouze nákupy v Century 21 a oběd v Whole foods. Pozdě večer odlétáme do Madridu a proto se nutím spát, marně! Pouštím si meditační video, které mne snad nabudí ke spánku, marně.

29.8/21:15 místního času ( 02:15 SEČ)- New York City

   Jak si asi dokážete představit, není to uplná ideálka letět skoro ve tři ráno evropského času. Ovšem ve světě letušek si zvyknete opravdu na všechno. Hodina v autobuse na letiště, hodina popojížení na runway, achjo, chci spát. Sedím na jumpseatu asi 50 minut a naproti mně sedí tři pasažéři.  Letuška se ale usmívá za každé situace , takže wakey wakey Magdaleno. Naštěstí v letadle všichni pasažéři spí, máme pohodu. Let je bez problémů, bez turbulencí a trvá pouze 6 hodin a 30 minut. No někdy je to opravdu easy breezy, což je výhoda i nevýhoda tohoto zaměstnání. Každý let je opravdu naprosto odlišný. Únava, hádky s nepříjmenými pasažéry, hádky s nepříjemnou posádkou , omdlívající pasažéři, opilí pasažéři, no vyberte si. Ale dneska jsme měli štěstí. Nikdo mne nepozvracel a nikoho jsem nepolilaJ

30.8/ 14:35 místního času - Madrid

    Přilétáme do Madridu a jsme nadšeni. Slunce, bazén a léharo, to je má představa o nadcházejícím dni a půl. Odhazuji uniformu a večer se setkávám s Maďarkou Andreou a Polkou Marlenou a vyražíme směr centrum Madridu. Plán je jasný a stručný, Tapas bar+ Sangria.

Máme štěstí, o prohlídku města se postará Španěl Luis, který v Madridu žije, a tak nás provede městem. Ukáže nám pár malebností a hlavně nádherný park Cuarttel de la Montana, ze kterého je úchvatný výhled na město. Celý večer nemůžeme zakončit nijak jinak než návštěvou Čokolaterie San Gines, kde připravují to nejlepší Churros ve městě. Tak to byla opravdová třešnička dnešního povedeného večera. Další den se jdeme kouknout po obchodech a zbytek odpoledne strávíme u hotelového bazénu a nabíráme energii na další noční let.

31.8./18:25 místního času

     Sbalím kufřík a vydávám se dolů do lobby, kde se setkávám s ostatními z naší Crew. Tentokrát nás čeká let zpátky do New Yorku, kam se moc netěším, jelikož se s největší pravděpodobností zase málo vyspím. Je zajímavé, že v poslední době preferuji západní pobřeží USA, se spánkem a jetlaggem zde nemám problém. Trvalo to pouze rok a půl si na časové rozdíly zvyknoutJ

Během letu se nic extra zajímavého nestane, ovšem 80% pasažérů nemluví anglicky, tudíž nastrkujeme našeho španělského Luise , kam je potřeba. Luis není nadšený a stěžuje si, že mu za chvíli asi exploduje hlava. Nastává menší incident s americkou pasažérkou, která se odmítá vzdát svého jídla s ořechy. Jelikož na palubě máme pasažéra se silnou alergií na ořechy, je přísně zakázáno konzumovat cokoliv, co by mohlo ořechy obsahovat. Ovšem paní B. mne krajně odmítá a stěžuje si, že konzumuje pouze Gluten free, Vegan, Organic a to ji tedy rozhodně Norwegian ze svého snack baru poskytnou nemůže. Vzdala jsem veškerou snahu se s paní B. dohadovat a zavolala mého seniora. Jako úplatek jsme zvolili kávu, kterou jsme právě upražili v zadní GALLEY, aby byla paní B. spokojena a vzdala se svého jídla. Ovšem ke konci letu si paní B. stejně svoji krabičku s jídlem otevřela a riskovala tím anafylaktický šok pasažéra v přední části kabiny. Naštěstí se nikomu nic nestalo. Je ovšem opravdu smutné s jakou arogancí a ignorancí se u některých pasažérů setkáváme. Ale i tohle je práce letušky a můžete se samozřejmě setkat i s mnohem horšími situacemi.

   Paní s dítětem si stěžuje, že nesedí v exit row a nemá kam položit dítě, u přepážky ji přece slíbíli , že dostane kolébku na mimčo, která je možná zavěsit, ale pouze u sedadel v exit row. Posílám Luize a ten jí do telefonu vysvětluje, že se neskutečně omlouvá, ale na přepážce to popletli a bude muset sedět jinde. Servis je nepřijemný, nikdo mi nerozumí, ale nakonec si vystačím se slovy POJO, CARNE, vino Bianco a vino RossoJ Paráda, nakonec ta špánina není tak težká.

   Do hotelu na Manhattanu se dostáváme až v jednu hodinu ráno místního času, tudíž 6. hodina ranní času evropského. Drinky jdou bokem a únavou padám do postele, nejradši bych nevylezla až do zítřejšího pick upu, ale jelikož jsem v ňúú jorku, tůdle. V 7.30 jsem vzhůru a tak pádím na snídani.

Na ranní běhání nemám tentokrát myšlenky, sorry Hudson river. Únava je znát a proto se válím v posteli. Na oběd si skočím do Preta Manger a zapínám Netflix. V této práci je ale opravdu nutné odpočívat, nejsem až takový lenoch, jak to vypadá. Jetlagg není žádná švanda.

1.9 /21.15 místního času - 02.15 SEČ- New York

  Tak tu máme poslední pracovní let a frčíme zpátky do Madridu, De ja vu. Usínáme v crew buse a do hodiny jsme na letišti JFK. Co je skvělé na pozdních letech je fakt, že většina pasažérů usne ještě před vzlétnutím, paráda. V galley máme pohodičku a let nám utíká, naštěstí trvá jen 6 a pů hodiny, což je velká výhoda New Yorských letů. Zkuste si srovnat s 13 hodinovým letem do Buenos Aires.

2.9. /12:59 SEČ - Madrid

Jsme v Madridu, ale náš let do Londýna je až za pět hodin, naštěstí máme zamluvený hotel na pár hodin, kde si můžeme na chvíli odpočinout. Let z Madridu do Londýna už neoperujeme, nazývá se jako DEADHEADING let, což znamená, že letíme pouze jako pasažéři v civilu. O půl osmé večer konečně přistáváme na Gatwicku, vše vypadá nadějně, nemáme spoždění, kufry nám neztratily, je vše jak má být. V deset večer se dostávám domů a z Deliveroo si objednávám pizzu a pivo. Kufr hodím do kouta, lehnu do postele a nevylejzám dalších 12 hodinJ

[ceranna]

Jsi

Lidi co mě nikdy neviděli blogovat, říkaj že prej bych měla začít blogovat... To by jen všechny moje blogy nesměly bejt už roky schovaný a všechny nitě, na který navazovat, přetrhaný. A taky by mi muselo přijít, že je o čem psát. 

___

Auto bylo jednoduše jediná věc, která dávala smysl. V Edinburghu jsem si nikdy úplně nezvykla, Glasgow by byl moc velkej skok a vlastně stenej ocelovej řetěz... bejt na cestě mi tolik scházelo. Už jen ty tříhodinový cesty vlakem do Rychnova, i to byl pohyb. 

A tak teď, teď je to nejlepší. Vůbec mi to nepřije jako diskomfort, to by pro mě bylo bejt uvázaná k místu a každoměsíčnímu nájmu. Je to čistá volnost, pouze s nedostatkem příležitostí se osprchovat. Co mi to rozhodně dalo je asi 1000% lepší produktivita. Za svůj život na čtyřech kolech už jsem spustila nový stránky, zeditovala fotky a prostě úplně všechno a mnohem rychleji než kdy dřív. Možná to je taky tím, že poprvý v životě nejsem tížená školou. Jo, to je taky skvělý. I když taky mi to trochu chybí, ale tak je to vždycky... 

Takže si jezdím a pracuju po starbucksech, costách a mekáčích - když není nazbyt. Nově jsem objevila restauraci IKEA a je to nejlepší místo! Zatím jsem měla hodně práce, takže jsem se prdelila kolem měst, takže to nebyla žádná sláva, ale aspoň jednoduchý najít místa na práci. Teď jsem volná a chci víc a víc, dál a dál a být víc v pohybu, což bude mít svoje výzvy, hlavně kvůli práci a signálu. Abych se nezapomínala v divočině moc dlouho...

Tohle je fotka od Loch Venachar, 9/12/19, zhruba v 10 ráno. Slunce se od východu v 8:45 teprv lehce přehouplo přes kopce. Filosofická úvaha o autentičnosti prožitku vs. kýči mě vytáhla z péřovýho spacáku. V autě konstantních -0,1. Den před tím jsem asi začala běhat. Čtrnáct kilometrů přes Ben A’an zakončený radostným běhání po vrstevnici nad Loch Katrine. Slunce, Leto2002 a Don Broon Bride v uších a tolik radosti. Vůbec to nebolelo, až na jedno kousnutí do energy tyčinky který mi způsobilo píchání v boku a totálně mě rozsekalo na km 6. Bolest mě dohnala až v autě, ovšem prazvláštní. Bolest hlavy, co se mě držela až do rána a budila každý dvě hodiny. Divný. Jinak to nebolelo a byla jsem šťastná ale taky trochu zklamaná, asi jsem měla běžet rychleji.

Když tohle píšu, tak zrovna sedím v podzemní společenský místnosti nejlevnějšího hostelu v Glasgow a zítra fotím pro BBC. Dneska jsem byla zas běhat, 10 km přes Ben Ledi, čas nijak světovej ale radost čistá jako zamrzlý kaluže na jeho vrcholku. Opět jsem udělala chybu a pozřela úplně zbytečně jablko, který mě opět rozsekalo, takže příště prostě nejíst, to stejně není potřeba. Na km 7 mi naskočilo Jsi od Sýčka a poprvý jsem běžela pořádně. 

A tak to je, jak říkám, nic zvláštního. 

[nemrava]

Nevinné (zá)běhy

„A co kdybychom si třeba šli zaběhat?“ napsala mi chvíli nad ránem. Vibrující telefon mě násilně probudil. Vztekle jsem rozlepil oči, abych se podíval, co za neznaboha mě otravuje takhle brzy a poslal ho prvním spojem do prdele. Když jsem si ale všiml, od koho zpráva je, veškerý vztek se rozplynul a já vmžiku odepsal jen strohé: „Kdy?“.

Omlouvala se, že si běžecké věci nechala v Hradci, ale já věděl, že ani tam žádné nemá. Že to říká jenom proto, aby moje oči upoutala na upnuté běžecké legíny, v nichž se rýsoval její malý zadeček. Že chce stejně několik kilometrů trpět nedostatkem dechu a křečemi jenom proto, aby mě znovu viděla. Lichotilo mi to. Koneckonců já stejně takhle chodil na výstavy moderního umění.

Běžela pomalu, pár metrů přede mnou a já si ji prohlížel: dlouhé vlnité zrzavé vlasy měla sepnuté do copu, co jí poskakoval po ramenou. Fialové tričko dávalo vyniknout malým prsům, ze kterých jsem celou cestu autem na běžeckou trasu nemohl spustit oči. Neměla podprsenku. Byla za svá malá prsa ráda, že prý ji pak při běhání bez podprsenky nebolí. A pak ten její zadek, co se natřásal přede mnou. Sotva dva metry. Skoro na dotek. Přiváděl mě k šílenství. A ona to moc dobře věděla. Stejně jako to, že jsem zadaný. Stejně jako já jsem věděl o jejím vztahu.

Neuběhli jsme ani pět kilometrů a zastavili jsme u laviček podél stezky. Oba jsme byli zpocení a udýchaní. Bylo hrozné vedro. Červen. Kolem jedenácté dopoledne. Seděli jsme vedle sebe a rychle oddechovali. Na čele se jí třpytily krůpěje potu. Cítil jsem ji a srdce mi nepřestávalo bušit do hrudního koše.

„Kolik jsme to vlastně uběhli?,“ usmála se a nahnula se k mým běžeckým hodinkám. Chytil jsem ji za bok. Otočila se na mě. Začali jsme se líbat. Sedla si na mě a já ji hladil. Všude. Na bocích, na prsou, na zadečku. Chytil jsem ji za vlasy a zakousl se jí do krku. Hlasitě vzdychla. Sjížděl jsem ji rukou po břichu stále níž až do klína. Byla vlhká. Párkrát jsem ji přejel přes kundičku. Kousala se do rtů a držela mě za hlavu. Opřel jsem ji o lavičku a mírně ji stáhl legíny. Vlasy svázané do copu jsem si omotal kolem ruky a pomalu ho do ní vrazil. Prohnula se jako kočka a já ji zaryl nehty do boku. Přirážel jsem zuřivě, jako by to mělo být naposledy. Nedržela se zpátky, hlasitě sténala a pevně se držela lavičky. Intervaly vzdychů se stále zkracovaly až do hlasitého výkřiku. Byla v křeči a třásla se. Zvolnil jsem a během chviličky jsem potřísnil lavičku pod ní. Vzpřímila se, rukou mi přitáhla hlavu a políbila mě.

„Nesnáším tě, víš to?“

„Vím.“

Podívala se na svůj náramek a začala se hlasitě smát a dodala: „To je divný. Podle krokoměru jsem za deset minut ušla půl kilometru. Ale my jsme se už půl hodiny nepohnuli z místa.“ Měla naprostou pravdu. Vůbec jsme se nepohnuli z místa.

[danvrl]

B7 "osm beskydských vrcholů"

Sentiment stranou. Moje dosavadní "úspěchy" byly běhy v délce maximálních 50 kilometrů a 3000 metrů převýšení. Závod na 100+ kilometrů s převýšením 5500 metrů zůstalo tedy až do poslední minuty velkou neznámou. Před závodem jsem si dal asi dvě dvanácti kilometrové běhání v parku, takže jiný cíl než prostě jenom dokončit nebyl ani v úvahu.

Nutno říct, že letos bylo naprosto ideální počasí, jaké snad ještě nikdy v historii závodů nebylo, takže šance na dokončení se rapidně zvýšila i takovému hotentotovi jako jsem byl na startu já. Od samého začátku jsem v podstatě šel a jakékoliv náznaky o běhu od Judith, mé parťačky v naší závodní dvojici, byl okamžitě smeten ze stolu. Základ byl, se po padesáti kilometrech cítit naprosto v pohodě.

První nervozita přišla až ve chvíli, kdy přišel čas na čelovku. Zatímco kolem běhali lidé s leteckými halogeny určenými pro přistávání letadel, já jsem si na zem před sebou svítil něčím, co připomínalo svítící hvězdičku do dětského pokoje pro odhánění klekánic a bubáků. Při pomyšlení, že dalších osm hodin to je moje vnímání okolí bylo trochu zoufalé, ale vzhledem k tomu, že se jednalo o jediný problém, tak mi to přišlo spíše úsměvné. Při následné občerstvovací přestávce náš support team Jiří a Jakub zasáhl, dostal jsem dvě jiné baterky a tak jsem už běžel ve světle tří dětských světýlek - což je 200% procent zlepšení a to člověka nakopne!

Člověk vlastně vnímá jakoukoliv drobnost, která je jinak úplná samozřejmost, jako něco přelomového. Ranní rozbřesk, už "jenom" deset hodin běhu a jsem v cíli, "dneska" už budu v cíli, dneska v noci budu spát. I takové drobnosti nabíjí člověka energií. Ostatně jsem zjistil, že tělo je na startu v jakémsi přeživším "survival" módu, kdy když není vidina konce, povypíná jakékoliv vnímání bolesti nebo únavy. Vidina "zítra budu v cíli" nebo "ještě tak šestnáct hodin půjdu" jsou v tu chvíli v podstatě stejně nepředstavitelné. A snad díky tomu jsem se dostal naprosto v psychické a fyzické pohodě až na 90. kilometr. A tam to přišlo.

Najednou to bylo "známých" deset, patnáct kilometrů. "To už prostě dám." Survival mode off. A začal boj o každý kopec, seběh i krok samotný. Postupně se začal ozývat jeden problém za druhým a do toho mi vypnuly hodinky. Pro každého běžce nejhorší představa. A začalo pršet. Zůstala mi poslední věc, o kterou se můžu v posledních kilometrech opřít - turistické hůlky z Decathlonu, jedna za sto padesát korun, což je zhruba desetina ceny hůlek všech lidí kolem. Poslední dva kilometry už jsou pořádně vydřené, ale v cíli už jenom třicet schodů a osobní gratulace od Libora Uhra, jednoho z organizátorů a z našich skvělých horolezců. To byl celkem šok, který mě probudil a zároveň jsem si uvědomil, co sem to sakra udělal. Sto kilometrů, 5500 metrů převýšení prudkých cest plných kamení, větví a kořenů. Přes 130 000 kroků. 24 hodin aktivity. Za podpory na místě během cesty a z domova. Za podpory od Lenka, která mi tvrdila že jsem nejlepší a i když nejlepšímu stačilo na tu samou trať téměř polovinu mého času i tak mě to tlačilo od padesátého kilometru dál, přestože jsem byl už v neznámých číslech.

A ten příběh o vlkovi někdy jindy.

[kouzelnaberuska]

Udržuje někdo seznam důvodů proč nosit rouškou? Ráda bych přidala

Móda

Než ji vyperu tak voní jako moje babička, která je s láskou šije

Nemusím dýchat chladný podzimní vzduch rovnou plnými doušky, takže se po běhání nenachladím

[slonvporcelanu]

Děkuji za oštítkování!

1.How has your day been?

Hodnocení? *hlas Tatiany Drexler* Osem! Klasická líná neděle, dopoledne jsem si četla a upekla mazanečky. Odpoledne jsem šla běhat a jógovala (ale teď začínám svý přílišný aktivity litovat lmao), a teď koukám na Jak dostat tatínka do polepšovny

2.What was the last thing that made you smile?

Odpolední jóga na sebevědomí (začala jsem cvičit podle Yoga with Adriane a 12/10 🔥)

3. What is keeping you entertained these days?

Klasika - čtení, dokoukávání restů, videocally (shoutout pro @sedmikrascino​ za její dnd: český bizár edition), běhání a jóga. A koupání v rybníce!

4. If you are in some kind of quarantine/self-isolation: is there anything you’d like to achieve ať this time?

Dočíst knížky z nočního stolku!

5. Post a selfie! OR post an image that best depicts you!! (Whatever you feel best with)

Moje nejoblíbenější fotka z loňskýho Prague Pridu ❤️

Byla jsem tagnutá @nejene dhdnjxjdjduf děkuju moc 😫 vždycky mám takovou radost když mě někdo v něčem tagne lol, úplně KOMUNITA ❤🧡💛💚💙💜 also oceňuju trend odpovídání česky bez překladu otázek samotných

1.How has your day been?

Neskutečně bizarní. Obepisovala jsem politiky kvůli nové kampani ČSU a tolik šílenýho bizáru jsem v takhle koncentrovaný formě neviděla už mnoho, mnoho let. Obzvlášť mě pobavilo "navrhnul jsem, abychom zrušili šikanu". Jakože... cože? Jak jí zrušíte?? Není už teoreticky zakázána?? Pane, co se snažíte říct??

2.What was the last thing that made you smile?

Úlovky z wattpadu kekekeke, upřímně jsem moc ráda že jsou zpátky 💕💕💕

3.What is keeping you entertained these days?

Začala jsem vyšívat! Kreslím svuj komiks, dělám věci do školy, hraju animal crossing, videohovoruju, čtu si, hraju na ukulele, rozhodně se nenudím

4. If you are in some kind of quarantine/self-isolation: is there anything you'd like to achieve ať this time?

Dodělat první kapitolu Milionu!!! To je můj velkej sen musím říct 💗💗💗

5. Post a selfie! OR post an image that best depicts you!! (Whatever you feel best with)

Tady jsem měla nějakej mentl brejkdaun že už nechci nosit jen legíny a trička, tak jsem si udělala osobní 1920s party.

Taguju @ropucha @zelvuska @sapphorrific @dxviltown-art @secreterces5 @slonvporcelanu @prazakodprazaku @zifara a kohokoliv kdo to chce udělat!! :)

(Pardon jestli vás už někdo tagnul!)

[ivostolpa-blog]

Naběháno 2000 km

18.11.2017 Tak dnešním během jsem dle svých statistik překonal hranici 2000 km. Počítáno od 10.7.2016, kdy jsem začal běhat. Tedy toho desátého jsem to ještě nevěděl. Byl to jen pokus.

Pokus, jestli jsem vůbec v padesáti šesti letech schopen začít běhat. Pokus, jestli můj plán, jak toho dosáhnout bude fungovat. Fungoval a já stále běhám :-)

Chtěl jsem se dostat do kondice. Nevyplivnout duši při dobíhání autobusu. Dlouhodobý plán byl v šedesáti letech být schopen uběhnout půlmaraton. No, jestli tohle vyšlo nevím. Na to si budu muset ještě tři roky počkat. I když za ten rok a půl jsem už absolvoval tuto vzdálenost desetkrát. Párkrát jsem si ji o pár kilometrů prodloužil. 

16. září letošního roku jsem uběhl zatím svou nejdelší vzdálenost 30,13 km. Z toho jasně vyplývá, že nejsem žádný maratonec. Jen půlmaratonec. Možná časem, uvidíme.

Běhání mě ale pořád baví. Možná, že mě baví čím dál tím víc. 30.8.2020, kdy budu mít šedesáté narozeniny, přesně v ten den, bych si opravdu rád šel zaběhnout ten půlmaratónek. Obávám se ale, že to je jen toužebné přání. Všichni mi budou chtít popřát, smáčet ve víně své huby mastné od chlebíčků a povídat si.

S touhou nasadit sluchátka, nazout kecky a na dvě hodiny zmizet v lesích zřejmě zůstanu osamocen.

[czechzerowaste]

Kolik toho miminko opravdu potřebuje k životu?

Meda měla před nedávnem půl roku. Máme se dobře, ale k psaní blogu se teď skoro nedostanu. A popravdě v tom rychle běžícím čase, kdy mi holčička roste doslova před očima, ani nechci.

A to přitom život s miminkem přináší tolik zero waste témat, která bych s vámi chtěla sdílet. Tak začnu s tím, které mi hlavou běhá už dost dlouho a dneska mě dokonce vyhnalo z postele v pět ráno (nebo za to mohli ti bzučící komáři – koho by napadlo, že nás budou otravovat ještě na začátku října?).

Už když jsem byla těhotná a vnímala víc reklamu cílenou na maminky, začala jsem přemýšlet nad tím, kolik toho takové miminko k životu opravdu potřebuje. Věci, které si rodiče s příchodem miminka často pořizují, souvisí se zvykem „to by se přece mělo.“ Patří sem všechno to, co vidíte u ostatních rodin, co vám poradí příbuzní a nebo k vám přichází během života a vám tak nějak přijde, že „tak se to prostě dělá.“ Třeba takový kočárek, postýlka, dudlík, zavinovačka, lahvička,…

S růstem vlivu sociálních sítí se navíc k věcem, které se pro miminko pořizují běžně, přidalo ještě x milion dalších zbytečností (?), které propagují #instamamy na svých profilech. Instagram je fakt mocný a maminkovské účty teď prostě frčí. Čehož přirozeně využívají různé firmy a výrobci dětských věcí. Protože je to ta nejefektivnější a nejlevnější reklama. Nebudu lhát. Sama jsem instáči docela propadla a několik takových maminek sleduju. Krom reklamy tam totiž taky postují věci, které teď rezonují i mým životem. A když už něco potřebujeme, tak aspoň nemusím věnovat spoustu času (který bych samozřejmě vymazáním IG získala) vyhledávání, co teda koupit. Takže no hate.

Co je ale to, co miminko opravdu potřebuje k tomu, aby bylo šťastné? Z mého půlročního sledování Medy mi přijde, že to není typ kočárku, ani značkové oblečení, nebo dekorace do pokojíčku. Ale spíš teplá náruč, mléko v prsu a bezpodmínečná láska a přijetí ve všech stavech, které miminko zažívá. Ne nadarmo se říká, že aby bylo miminko v pohodě, tak potřebuje mámu, která bude v pohodě (a tátu).

Pokud vás tohle období teprve čeká, tak se zkuste namísto běhání po obchodech, dlouhých hodin strávených na eshopech s miminkovskou výbavičkou a designování dětského pokoje, zamyslet nad tím, jaké to opravdu bude až se stanete mámou/tátou. I když je to něco, na co se nedá absolutně připravit, jsem přesvědčená, že nám takové vědomé zamyšlení, pomohlo přivítat miminko mnohem lépe, než nadupaná výbavička.

V tomto zamyšlení mi byl skvělým průvodcem online kurz Péče o miminko od Lucie Harnošové. Utvrdil mě v tom, co jsem sama přirozeně cítila. Krom praktických informací o nošení dětí, koupání, společném spaní, nebo látkových plenách a bezplenkovce, mi dodal odvahu a později i argumenty pro to, že častý kontakt s miminkem je v pořádku. Zpětně si uvědomuji, kolik zbytečného tápání mi jako prvorodičce kurz ušetřil. Pokud jste fanoušci kontaktního rodičovství, tak začněte Lucku sledovat, je opravdu velkou inspirací.

A i když se v tomhle článku s vámi chci podělit o to, co se v tom prvním půlroce osvědčilo nám s Medou. Tak to není žádný ultimátní návod, jak by to mělo být. Je to jen náhled na to, jak to může někdo mít. A je naprosto v pořádku, pokud to máte jinak.

Co máme a hodilo se

Šátek a nosítko – Bez šátku a později nosítka bychom to nedali. Ne nadarmo jsou tedy na prvním místě. Krom prsa (a auta) je nošení totiž jediný způsob, jak je Meda schopná usnout. Žijeme navíc dost v kopcích, kde je nějaké kočárkování docela posilkovou aktivitou a při procházkách s naším čtyřicetikilovým Snížkem i poměrně adrenalinovou. (Šátky máme dva – poděděný a půjčený. Nosítka aktuálně taky dvě, obě koupená z druhé ruky.)

Autosedačka – Bydlení na vesnici se bez auta bohužel neobejde. Meda ale velkým fanouškem auta není a od začátku nám doslova každou cestu proplakala. Po vyzkoušení všeho možného jsme sáhli k poslední možnosti – výměně autosedačky. Zprvu měla Meda nějakou no name, poděděnou, po našich strastiplých zkušenostech, jsme už ale nechtěli sáhnout vedle a taky jsme se o to víc zaměřili na bezpečnost. Projeli jsme dTest a vybrali tu nejlepší, co je nyní na trhu a navíc vydrží až do 4 let. Měli jsme kliku a zrovna se jí někdo zbavoval, jako nevhodného svatebního daru, na letgo. Od té doby jezdíme bez pláče.

Látkové pleny – K přebalování chystám samostatný článek. Teď bych to shrnula tak, že máme plen zbytečně moc. Devadesát procent je sice buď ještě po mě, nebo koupených z druhé ruky, ale myslím, že by naše plenková výbava snesla trochu větší minimalismus. Aspoň ale nemusím tak často prát.

Prostor na hraní – Od té doby, co se Meda víc zajímá o svět kolem sebe, jsme museli vymyslet, kam ji umístit a jak ji poskytnout podněty k objevování. Krom kontrastních kartiček (na kterých ji nejvíc baví krabice ve které jsou) jsme jí nic nového nekupovali. Od prababičky dostala deku ušitou místní švadlenkou. Na té teda momentálně vydrží asi dvě sekundy a pak se odplazí někam jinam. Třeba na Snížkův pelech. Pár hraček dostala od rodiny, ale, že by to bylo větší terno než třeba noha od židle nebo naše papuče se říct nedá. My jí pořídili úplně jednoduchou dřevěnou hrazdičku z druhé ruky. Zahlcovat děti hračkama pro mě není cesta. A tak už i teď posílám dál, co se u nás objeví a Medu to nezaujme.

Pojízdný košík – Dřevěný košík na kolečkách je doslova historický artikl. Je od mé babičky, která v něm odchovala všechny tři děti. Půjčoval se po rodině, známých, ležívala jsem v něm já i můj bratr a moje sestřenice a bratranec. Netroufla bych si říct, kolikáté miminko v řadě Meduška je. Podle stavu koleček (každé jiné) a počtu oprav bych řekla, že těch miminek před bylo opravdu hodně. Ale košík pořád drží! Zajistil nám několik v klidu uvařených a snězených jídel, když v něm Meda ležela a koukala na nás. Tak mě napadá: Budou v něm jezdit i Medunčiny děti?

Oblečení – Stejně jako u plen. Máme ho zbytečně moc. Hrne se na nás ze všech směrů. Naštěstí poděděné. Pořád se to snažím držet na objemu dvou šuplíků a hned, co Meda z něčeho odroste poslat zpátky, nebo dál. Kuriózní je, že dědí hlavně po klucích. A tím, že nemá naušnice, nám všichni říkají „jak krásného chlapečka máme.“ Snad to její vývoj nějak nenaruší.

Kosmetika – Bambucké máslo, kokosový, meruňkový nebo trnkový olej a přírodní mýdlo. Podle toho, co zrovna doma máme. S koupáním to nepřeháníme. S mazaním už vůbec. Až když je potřeba.

Co máme a obešli bychom se

Kyblík na koupání – Spočítala bych na prstech jedné ruky, kolikrát se v něm Meda reálně koupala. Už od narození se totiž koupe s náma ve vaně. Kyblík jsme využili na táboře a taky v něm nosím prádlo z pračky na věšák. Až se budu někdy nudit, tak ho pošlu dál. (Koupený na letgo).

Miska na bezplenkovku – Medě jsme vyhradili starou plastovou misku z kuchyně. Ale zbytečně. Doma stačí umyvadlo, venku tráva.

Kočár – Kočár máme v dvojkombinaci. Medík ho ale zrovna nemiluje. I tak jej čas od času využíváme. Na uskladnění a převoz věcí třeba. Sporťáková verze, kterou jsme nedávno nahodili teda vypadá slibněji než předchozí korba. Meda tam vydrží podstatně dýl, protože může pozorovat svět. Ale i tak myslím, že bychom se obešli. (Koupen z druhé ruky přes lokální facebookovou skupinku.)

Dudlík – Dostaly jsme dva nevyužité po jiných dětech. Já byla už od začátku nastavená proti. Přijde mi to zbytečný. Kazí to kojení, zuby, špatně se tomu odvyká (nemám na to titul, ale myslím si to). Ale pro jistotu jsem je nechala. Máme je v autě a při (hlavně dřívějších) vypjatých situacích jsem je Medě zkoušela dát, když už nic nepomáhalo. Mám vtipný video, kde Meda drží dudlík v ruce a prská na něj. Toť k jejímu postoji.

Hojdavak – Hojdavak jsem si hodně přála. Složily se mi na něj moje kamarádky a koupily ho od jedné paní z druhé ruky. Ze všech stran se na mě hrnulo to, jak je skvělý, jak v něm miminka krásně spinkají. Cítí se v bezpečí, atd. No Meda očividně ne. Nikdy v něm nevydržela dýl než pár minut. A tak se těším, až ty kamarádky, co mi jej koupily začnou rodit děti a z hojdavaku se stane putovní hojdavak. Bude to něco jako kalhoty v sesterstvu putovních kalhot :D. Věřím, že u jiných dětí (třeba mého dalšího) úspěch mít bude.

Co nemáme a nechybí nám

Postýlka – Připadá nám přirozené spát spolu v posteli. Všichni tři. Zatím jsme se nezalehli, neudusili a vyspíme se dost obstojně. Páťa ráno ani neví, jestli se Meda v noci vůbec vzbudila. Mně noční samoobslužné kojení vyhovuje určitě víc, než kdybych měla při každém zaplakání vstát, jít k postýlce, rozsvítit světlo, nakojit, zase dát do postýlky. Takhle ani nevím, kolikrát Meda v noci pila. A ač nemám ten luxus osmihodinového nepřerušeného spánku, jako před narozením Medy, tak si na nevyspání fakt nemůžu stěžovat.

Zavinovačka – Vlastně nevím proč bych ji měla pořizovat. Pro pocit bezpečí miminku určitě stačí náruč rodiče, nebo nošení v šátku. Taky mi přijde, že bych měla trochu klaustrofobii, kdybych nemohla svobodně hýbat nohama a rukama. Nikdy nám nechyběla.

Lahev – Kojím. Za což jsem vděčná. Do šesti měsíců plně. Bez příkrmů a pití čehokoliv jiného. Lahev jsem nepotřebovala a myslím, že už ani potřebovat nebudu. Aspoň takovou tu s dudlíkovým pítkem. Medunku pomalu učím pít ze skleničky. A jde to. Až bude větší, tak samozřejmě nějakou svoji lahev na vodu mít bude. Je to zero waste děcko, ne?

Určitě jsem v tom výčtu na něco zapomněla. A určitě to při dalším dítěti budu mít zase jinak. Každé miminko je totiž jiné a každý z nás žije ty své životy. Někdo se pohybuje ve městě, někdo po polních cestách. Někdo žije v bytě, někdo na statku, jiný třeba v jurtě. Někdo tráví čas raději doma, někdo potřebuje být celý den venku. Do toho vám přijde miminko, které můžete vašimi zvyklostmi částečně formovat, ale taky vám je může totálně nabourat. A jak se na tohle všechno chcete dopředu připravit podle nějakých obecných zvyklostí, že „tohle by miminko mělo mít”? Vždyť každé dítě je úplně jiné a má své jedinečné potřeby už od prvních dnů. Tímto článkem jsem chtěla říct hlavně to, že některé očekávatelné výbavičkové věci vůbec potřebovat nemusíte. A ty co ano, seženete úplně snadno z druhé ruky. Já nemám moc velkou trpělivost s hledáním na bazarových portálech. Při hledání dětských věcí, ji ale ani nepotřebuju. Všude toho je fůra. Děti totiž hrozně rychle rostou, jejich potřeby se mění a rodiče se těch nepotřebných věcí rádi zbavují. Většinou i v dost dobrém stavu. Tak než něco nového koupíte, zkuste to zadat do nějakého bazarového vyhledávače, a já věřím, že budete mít štěstí. To, že je to levnější, asi nemusím dodávat.

foto: Lucie Urban

[petrpelanjr]

JSME PRVNÍ GENERACE… #2

Jsme první generace, která digitálně dokumentuje téměř celej svůj život. Od teď budou moci desítky, nebo stovky následujících generací dohledat spoustu toho, co jejich předci dělali… Docela zodpovědnost, když se nad tím takhle člověk zamyslí, ne? Nevím, co si budou moji potomci a jejich potomci a jejich…. myslet, ale tak snad to nebude úplnej propadák. :D

Tak jako minule, v této sérii se hrabu v příbězích z fotek, které už pro mě mají - i když v tak mladém věku - sentimentální hodnotu a snažím se skrz ně připomenout lidem, aby sice žili v momentě a přestali vše fotit na sociální sítě... ale aby zase úplně nezapomněli dokumentovat, protože pozdější vzpomínka za těch pár sekund ztracené pozornosti během okamžiku stojí.  Dnes skočím do historie k fotkám, které zachycují období, během kterých jsem se toho hodně naučil předtím, než jsem se vydal do světa. 

1/ Protože jsem se ne zrovna dobře učil, protože jsme měli rodinnej podnik a protože moji rodiče měli trochu jinačí názor na to, jestli je normální chodit pařit - jak to mí spolužáci dělali už od 14 let, neměl jsem zrovna moc času na blbosti. Přes den ve škole, přes sezónu v obchodě... Už ani nevím, jak to začalo - jeslti s koupí prvního foťáku - prostě jsem najednou zjistil, že se mám v lese skvěle, že mi nechybí opíjení se o víkendech a že si tam vlastně můžu skvěle srovnat myšlenky. Když se na to teď zpětně podívám, měli by to dělat všichni puberťáci místo opíjení - vyjít do přírody a všechny ty divný myšlenky si promyslet, místo aby psali sračky na blogy a utápěli se v... kdoví čem. Takže jsem si oblíbil Národní Park Podyjí, kterej mám téměř “za barákem”. Začal jsem chodit mimo stezky, objevovat okolí a fotil jsem první fotky - které se později líbily lidem a bylo to opět Podyjí, kde jsem přemýšlel nad tím, že nechci ani náhodou na vysokou školu a že chci raději do světa.     

2/ Rodinej byznys. Zelináři. Jako malej jsem to nesnášel - trávit celé léto prací - ne děkuju. Ale musel jsem. A dnes to chápu a částečně souhlasím. Když jsem odjel do Londýna a později jsem procházel různými kurzy a učil se od mentorů docela drahé znalosti ohledně byznysu, marketingu a prodeje... zjišťoval jsem, že většinu věcí nejenže umím, ale že je dokonce umím lépe než někteří ti “učitelé”. Říká se, že nejlepší znalosti jsou ty, co se vyryjí do paměti skrz praxi. No já byl v rodinném byznysu od malička. Jeden z mých prvních mentorů byl Lazo Freeman - šampion v Sculpting Physique a první 10k trenér v Anglii. Abych to zasadil do kontextu... Normální londýnští trenéři projdou nějakým kurzem, použijí svou postavu jako reklamu, seženou si pár klientů, vydělávají několik tisíc liber měsíčně (Jen tak pro srovnání většina lidí si vydělává 1-2000 liber měsíčně). Znám některé trenéry, kteří s tím jsou spokojení a znám hodně trenérů, kteří sice tvrdí, jak jsou spokojení, ale když je vidím, jak lítají mezi posilovnami, vstávají v 5 ráno kvůli prvním klientům, poslední klienty mají v 9 večer, když jedou na dovolenou, tak přicházejí o peníze, někdy i o klienty, neustále soupeří s ostatními trenéry v posilovně o lepší ceny, kradou si klienty... moc té spokojenosti nevěřím.  Lazo trénuje jen 4 lidi po dobu 3 měsíců, takže 16 lidí za rok. Každý mu platí za transformaci, nikoliv za hodiny tréningu a papír s jídelníčkem. A ti lidé mu platí 10.000 liber. O to, jak to dělá teď nejde. Jde o to, že svoje klienty narozdíl od ostantích trenérů nezískává ve stresu z posilovny, nebo sociálních sítí. Jde prostě na pivo a sežene si je.  Mylsel jsem si, že v tom je nějakej zázrak nebo speciální skill... a tak jsem s ním strávil 5 měsíců abych se to naučil - taky sem nechtěl stresovat se sociálníma sítěma a chodit na velké akce s vizitkama a doufat, že se někdo ozve... Teď si hledám své klienty “u piva” a když se podívám zpět, vím, že to byly znalosti, které jsem se naučil především v rodinném podniku během 11 let praxe.  

3/ Vztahy. Ty vole...  Najednou jsem se se svým metrákem rozhodl, že s tím něco udělám. Ne že bych byl tlustej, byl jsem masivní. Bacha, na to jsou někteří lidé hákliví. :D  Tak mě to chytlo, že jakmile mi bylo 18 a mohl jsem si omlouvat hodiny sám, chodil jsem místo školy cvičit.  Tenkrát jsem to úplně zbytečně přeháněl. Půl maratony. Běhání s 10kg zátěží. Sprinty. To vše jsem většinou nějak nacpal do jednoho týdne alespň 4x a posilovnu 10x.   Celé moje tělo se změnilo v... pružinu. To je to slovo.  Když člověk shodí za 4 měsíce skoro 20kg, tak to ani jinak nejde - tělo si ani nestihne zvyknout, že je najednou o tolik lehčí.  Už od 16 jsem rád testoval, co moje tělo dokáže a hodně se zaímal o spánek a cvičení. Vlastně jsem si vytvořil podklady pro pozdější studování Body & Life hackingu (o některých z mých současných zlepšováků jsem psal tady (JAK SE STÁVÁM SUPERČLOVĚKEM )  ) a to později ovlivnilo můj způsob života že si myslím, že bych se vůbec nevydal do světa živit se uměním abych později zjistil, že mě vlastně baví spíš vzdělávání a nežil bych tak. :)

Předchozí článek: PLÁTNO  Můžeš mě sledovat na instagramu tady 

[vincentovo]

2019/09/27 Pá

Ráno jsme měli ve třídě sraz v 10.30.

Vyšla jsem proto z kolejí dřív, protože jsem neměla nejmenší tušení, jak dlouho mi bude cesta trvat, a taky jsem chtěla kdyžtak ze školního počítače poslat maily.

Nebyla jsem si ani jistá, jestli do školy trefím, ale připadalo mi, že když půjdu pořád rovně, tak snad časem dojdu na správné místo.

Cestou byla vlastně jen jedna větší odbočka, která mířila docela nadějným směrem, ale vyprdla jsem se na ni a šla jsem pořád rovně.

Pak se vynořilo něco, co vypadalo zhruba jako vchod do školy a po chvíli jsem skutečně došla ke správné budově.

Dveře do učebny s počítačem byly zamčené (i když už dávno nastal čas, kdy by měly být otevřené), tak jsem si šla prohlédnout nástěnku s instrukcemi pro studenty. Papíry byly plné znaků a já nevěděla co je co, tak jsem se na to vyprdla a šla si sednout ke stolečku a začala jsem psát sms tátovi.

Po chvíli přišel Óšima (brazilský student, se kterým mě učitelé seznámili den předtím) se svojí tutorkou a dali se do vyplňování dokumentů.

Protože můj tutor je pořád kdovíkde a nikdo už mi asi neporadí a nepomůže, tak jsem se přidala k nim a vyplňovala si své dokumenty podle jeho. Tutorce jsem řekla, že nemám simku a tak se mnou šla do obchodu, kde jsme ale zjistily, že simky se jen tak jednoduše neprodávají a byl tam jen leták s tím, jak někde uzavřít smlouvu.

Potom jsme se vrátili do třídy, kde nám Jamazaki vysvětlovala všechno možné a následně se jala vysvětlovat systém předmětů.

Řečeno stručně: Je to úplně zbytečně obtížná blbost.

Potom mě poslala za panem Suzukim, tak jsem po schodech vystoupala do pátého patra, došla jsem si na záchod a zaklepala jsem. A nic.

Tak jsem zase sešla pět pater a najednou přímo před sebou vidím u nástěnky stát pana Suzukiho. Tak jsem vyžbleptla, že potřebuju s něčím poradit a jeli jsme výtahem zase zpátky nahoru. Tam jsem se nejdřív zeptala na nějaké dokumenty, které jsem od něj potřebovala podepsat a pak pan Suzuki stále a nezastavitelně povídal o výletech a o tom, kam se jet podívat na tradiční tance bugaku.

Když bylo 13.35, tak už jsem se omluvila, že musím jít. Původně jsem ten čas měla strávit obědem.

Sbohem oběde.

Dole už na mě čekali Óšima a tutorka. Šli jsme do banky, teda pošty, a pak jsme se ještě zašli zaregistrovat s účtem u univerzitní studentské podpory.

Potom si šel Óšima nechat udělat v automatu fotku a trvalo mu to asi tisíc let. Pravděpodobně si celou dobu upravoval účes, aby na fotce vypadal cool. Proboha hochu…

Potom jsme šli už sami na nákup do Osakaje, supermarketu nad kterým je ještě levný obchod (100 yen shop) ve kterém je vše za 100 jenů (cca 22 Kč). Já měla nakoupeno za vteřinku a on se s nákupem v 100 yen shopu patlal tisíc let.

Pak jsme se vydali do drogerie. Tam už to bylo nadějnější. Óšima zde strávil jen zhruba 500 let. Dalo se to vydržet.

Na koleje jsme šli pěšky a bylo vidět, že ke konci cesty už tento Brazilec s japonskými kořeny a výškou menší či stejnou jako já, už docela zmírá. Holce bych nabídla pomoc, ale jestli jsou v Brazílii aspoň trochu stejní chlapi, tak by ho raněná pýcha bolela víc než nesení těžké tašky.

A když jsme dorazili ke kolejím, tak se najednou objevil můj tutor Kinomura! Řešili jsme spolu připojení k netu, pana Šinmuru, a všechno možné. Zapojil mi i ledničku!

Bože, chudák. Moje japonština stojí zaprd. Ale jeho problémo-řešící schopnosti teda taky stojí dost zaprd.

Věci jsem si dala nejdřív do mrazáku, protože lednička ještě moc nemrazila, ale pak jsem na to samozřejmě zapomněla a jídlo mi téměř zmrzlo.

Upozorňuji, že jsem v té době ještě nevlastnila mikrovlnku ani pánev, abych si na ní dané jídlo rozmrazila.

Dodnes netuším, jestli to, co jsem pak jedla bylo zmrzlé kuře nebo studená ryba. Nedalo se to poznat.

Bože.

Když Kinomura odešel, tak jsem zvonila na Óšimu, že půjdeme za panem Šinmurou.

Jenže Óšima dlouho neotvíral, tak už jsem odcházela, že půjdu sama, když tu najednou slyším otevírání dveří!

A tam Óšima jen v pyžamu. Prý jsem ho vzbudila.

Chudák. Zbývaly už jen asi 2 minuty, než pan Šinmura odjede, tak šel v pyžamu. Odevzdala jsem potřebné kolejní dokumenty, a pak jsem čekala na Óšimu.

Ten taky čekal, protože panu Šinmurovi najednou někdo volal.

Pan Šinmura se znenadání vynořil z kanceláře a říká, že telefon je pro mě! Byla to Jamazaki!

… ze které si Kinomura i Óšima dělají srandu, že je dost drsná. Co mi ta čarodějnice může chtít…?

Beru telefon a dozvídám se, že prý došlo na poště k nějaké chybě a že ji musím dojít co nejrychleji vyřešit.

„No, ale zítra je sobota“, já na to.

Tak prý ať tam skočím brzo ráno v pondělí.

No, ale já mám už v 10 hod. domluvený srazík s tutorem…?

Tak že prý mu dá vědět, ať se se mnou sejde v 9.30, protože jsem řekla, že sama tam netrefím. Ta ženská se normálně zbláznila.

Co já vím, jak tyhle věci fungují. Nemám ani internet, abych se podívala, kde ta pošta je. Když jsem tam šla ráno, tak jsem neměla tušení, že tam ještě půjdu a nedávala jsem pozor na cestu.

Zatraceně, jsem v Japonsku 3 dny. Co si o mě myslí?

Potom si teda Óšima vyřídil svoje záležitosti. Ujistila jsem se, že máme domluvený sraz na zítra v 10 hodin a zmizela jsem do pokoje, abych si konečně dala od snídaně své první jídlo.

Ale samozřejmě jsem se ještě potřebovala umýt, protože po celodenním běhání po městě ve zhruba 30stupňovém horku jsem byla splavená jako prasátečko.

Ve chvíli, kdy jsem stála nahá v koupelně a chtěla si umýt obličej, se ozval zvonek.

Naházela jsem na sebe pyžamo a s právě smytým makeupem a vlasy čelenkou přimázlými k hlavě jsem se vydala ke dveřím.

To už se zvonění ozvalo asi potřetí.

Otevřela jsem dveře a za nimi stála Čin s nějakou asi Japonkou?

Že prý zítra jedou řešit sim kartu a jestli nechci jet s nimi.

Jenže já už měla plány s Óšimou!

Nezbylo mi nic jiného, než je odmítnout.

Večer jsem koukala na film Baby driver a užírala se představou, že jsem si nechala utéct vyřešení simky. Óšima už tou dobou zřejmě spal a já neměla žádnou jinou možnost, jak mu dát vědět, že chci změnit plány.

[maitrime]

Labutí pižmo

Business s labutím peřím není žádná hahahehe éterická disciplína, aspoň u mě ne.

Labutí péra jsou cítit. Silné pižmo přetrvá i po řádném čištění. I když už jsou uložená, třeba dnes je cítím celý odpoledne i při masírování, kde nikdy bílá peříčka nebyla.

Kolem mě samé milé zprávy a podpora, i od našich z čehož jsem auf a i jsem jim to řekla. Ač není zvykem o tom v naší rodině mluvit.

S mužem jsme zajeli do Hradce, konečně po čtyřech měsících přišel termín k mudrovi doporučenému Chlápkem. Zpráva od odborníka: jsme tuční. Moje vnitřní uvědomění: psychoterapie vskutku mění povahu i reakce. Neb v minulosti se mi udělalo regulérně zle, když mi váha navážila 58. Dnes při 60 ani nemrknu.

Ale viscerální tuk se ni nelíbí, proto od soboty jedem novej režim. Pro mě výzva neb pms, vege sklony a dieta kol meditací. Ale jestli nás to zbaví únavy, jsem svolná skoro k čemukoliv.

A v Hradci to bylo krásné, máme partnerskej labradorit 💚 vykoupanej v Labi. I ta běhání poslední večery jsou chutný.

...

Situace mimo jiné prověřuje moje vztahy, vidím, že jsem se poslední roky neflákala. A že mám štěstí na lidi milující a podpůrný. Děkuji.

Taky mám skvělou svědkyni a ceremoniářku. Tento týden se holky potkaj plánovat rituál, Lesní sestra nepustila svatbu a drží linii s tím, že páteční obřad bude svatba energetická. A ta oficiální počká na řešení a snad i vyřešení situace.

Zachraňuje nám tím i logiku svatební cesty i oblečení, na cestu jsme si ostatně koupili v Hradci mapy.

Jináč jsem unavená z toho všeho a pms a tlaků. I když, běhá nám to podezřele zlehka a vůbec. Už jsem zažila mnohem horší věci, o kterých jsem ani nikomu neřekla. A taky jsem je nějak zvládla vyřešit.

[hajekpetfood]

Jak si vybrat psa?

Už nějakou dobu se tu společně bavíme o tom, jak našemu mazlíčkovi zajistit co nejradostnější život a jak s ním co nejvíce souznít. Určitě jsou ale mezi námi tací, kteří by všechny radosti spojené s psím parťákem chtěli zažívat také, jen jsou teprve ve fázi výběru toho nejvhodnějšího přítele. S psími společníky jsou ale spojeny i strasti, náklady a velká zodpovědnost. Při rozhodování existuje mnoho faktorů, podle kterých byste se měli řídit, pokud chcete další řadu let prožít se psem radostně a jen s hezkými starostmi. Přečtěte si, co při zvažování nového člena rodiny zohlednit a na co si dávat pozor, abyste si s mazlem co nejvíce sedli a aby se i on cítil u vás doma…jako doma.

Měl bych si pořídit psa?

Tohle je první, a ta nejzásadnější otázka. Nedostatek času, peněz, obecně neodhadnutí svých možností. Výsledek? Život neživot mazla. Pes zavřený celé dny v kotci, jeho jediný parťák je jen on sám, najíst dostane, jen když si někdo zrovna vzpomene. A můžete si být jisti, že určitě nebude mít vybudované dobré návyky jak k lidem, tak ani k ostatním svého druhu. Pes je velká zodpovědnost a každý by měl před pořízením pečlivě zvážit, jestli je připraven se o parťáka dobře postarat.

Je můj domov připraven?

Pokud bydlíte ve vlastním bytě nebo, ještě lépe, domě, máte o starost méně. Jestli si bydlení pronajímáte, musí vám jeho majitel dát svolení, že v něm může přebývat i váš chlupatý kamarád. Pamatujte, že psa neukryjete, takže na tajňačku to určitě nepůjde a trápili byste se vy i váš mazel. Myslete taky na vaše ostatní spolubydlící, ať už je to vaše rodina, kamarád nebo jiní mazlíčci. Někdo může být na psa alergický, někdo má rád svůj klid, který se psem nejde udržet neustále, a někdo prostě domácí chlupáče nemá rád. Pokud už váš dům obývá jiný mazlíček, musíte to taky zohlednit. Může se stát, že přivodíte těžké období oběma i sami sobě a nikdo se nebude cítit dobře.

Můžu si ho dovolit?

Když si pořídíte psího parťáka, stráví s vámi zhruba 5-15 let vašeho života. A chtě nechtě to bude neustále stát peníze. Pes není hračka, která se dá odložit, když ji nepotřebujete, je to regulérní člen rodiny. Ujistěte se tedy, že si to můžete dovolit i finančně, než si domů nováčka přivedete. Zohledněte náklady za veterináře a jídlo, ale i počáteční investice, jako je třeba pelech, taška na přenášení, nebo třeba případná úprava auta a domu. Přirozeně platí, že čím větší pes, tím vyšší náklady. Oblíbený bytový mazel jorkšírský teriér bude obecně platit za méně nákladného společníka, zato mnoho budoucích páníčků si ani nedovede představit množství jídla, které je schopen spolknout mazel nějaké velkého plemene, jako je třeba flat coated retrívr.

Kolik mám času a energie?

Pokud pracujete dlouho do večera a dojíždíte, asi nebudete mít moc času, který budete moct věnovat vašemu psovi. Když se mazlovi nedostane dostatek pozornosti od člověčího člena smečky, bude nešťastný a může postupně začít být až destruktivní. Pozornost znamená více než jen láska a náklonnost. Pokud musíte na některou z následujících otázek odpovědět NE, není ještě na nového přítele čas:

Jste schopni poskytnout psovi dostatek pohybu, aby byl psychicky a fyzicky spokojen?

Jste ochotni vstávat brzy, abyste ho mohli ráno venčit?

Máte práci, která příliš často nezahrnuje cestování, a vy byste tak se psem nemohli trávit dostatek času?

Máte kamaráda nebo rodinu, která by se o psa dobře postarala, když budete pryč?

Jestli jste si dobře rozmysleli vše výše zmíněné, je na čase podívat se na pejsky trochu víc konkrétně!

Čivava, husky, doga?

V Česku na rozdíl třeba od Německa, Dánska nebo Velké Británie, kde je zakázané chovat mnoho plemen, jako jsou kupříkladu američtí pitbulteriéři, nemusíme žádná legislativní omezení řešit. I tak je otázka výběru vhodné rasy naprosto klíčová.

Velké, malé, střední?

Nejprve byste se měli zamyslet, jak velké plemeno si přejete a pro jaké máte vhodné zázemí. Pokud máte malý byt a malou nebo žádnou zahradu, irský setr, který potřebuje prostor a pohyb, by u vás asi šťastný nebyl. Zároveň je to i o vás — vyhovoval by vám mazel, co se schoulí u televize do klína, hodil by se vám sparing na běhání, nebo potřebujete kamaráda, který vystraší potenciální zloděje? Asi žádný pes není vhodný pro všechno naráz. Obecně se nevyplácí podceňovat potřebu pohybu jednotlivých plemen. I v tom se rasy radikálně liší, protože psi byli během několika staletí šlechtěni pro opravdu různé účely. I když je teď drtivá většina psů chována pro radost a potěšení, dávné geny, a s nimi i potřeby, samozřejmě přetrvávají.

Můžeme si zvolit z obrovského množství druhů plemen, což, jak už to tak bývá, výběr spíše ztěžuje. Většina budoucích páníčků už ale bude mít alespoň představu, jakého psa by chtěli, protože se jim třeba zalíbil u někoho jiného, nebo mají svého chlupáče vysněného už od dětství a vědí o něm první poslední. Ať už vybíráme z ovčáků a honáckých psů (kolie, různí ovčáci), honičů (bígl a další), pinčů a kníračů (dobrman, dogy, …), loveckých ras (labrador a jiní), nebo prostě společenských pejsků (bišonek apod.) a dalších, trochu pohybu potřebuje bez výjimky každý. Pokud ale toužíte po společníkovi na dlouhé procházky nebo běhání, vyberte si aktivní plemeno, jako je třeba border kolie. Pokud sami nežijete příliš aktivním stylem, měli byste sáhnout po takové rase, která s vámi souzní. V každém případě si ale o vašem vysněném plemenu zjistěte co nejvíce konkrétních informací. Jedná se o rozhodnutí, které vás ovlivní na mnoho let a spolu s vámi i lidi a zvířata ve vašem okolí.

Povaha, zdraví a péče

Druh plemene má jednoznačný vliv na povahu psa. Například výmarský ohař je tak energický (a velký), že nemusí být bezpečný pro malé děti — ne že by byl zlý, může to ale prostě s hraním přehnat. Jiné rasy, jako jsou třeba akity, mohou být vznětlivé a pokousat tak někoho, kdo neví, jak s nimi zacházet. Z velké části samozřejmě chování záleží na výchově, ale ne sto procent.

Spousta psích ras má také svá zdravotní úskalí, i to byste měli vzít v potaz. Například mops je kvůli plochému tvaru obličeje a vypouklým očím náchylný k poraněním očí a jejich chronickému podráždění a bolestem. Německá doga může zase kvůli své obří velikosti a hlubokému hrudníku trpět častým nadýmáním a žaludečními problémy i poraněními, která vyžadují okamžitý lékařský zákrok. Je vaše rozhodnutí, zda jsou pro vás jednotlivá zdravotní rizika přijatelná. Pokud vyloženě netoužíte po čistokrevném plemeni, pořiďte si křížence, kteří jsou více geneticky různorodí a jsou tak méně náchylní ke zdravotním problémům.

Čistokrevný pes má ale také spoustu výhod. Uděláte si například lepší obrázek o jeho povaze, protože psi se často podobají svým rodičům, které budete znát. Vyvarujete se tedy nevyzpytatelnému vořechovi, kterého musíte postupně poznat od píky sami. Pokud si psa pořídíte od chovatele, můžete si u něj také jednoduše zjistit rodokmen vašeho nového kamaráda společně s jeho zdravotní historií, což vám pomůže problémy se zdravím předpovědět a případně jim předejít.

Dalším faktorem k zamyšlení je náročnost péče o vašeho budoucího psa. Dlouhosrstí jedinci jako kolie mají nádhernou srst, která vám bude dělat každý den radost. Ale jen pokud máte každý den čas kožich poctivě kartáčovat, aby se nezacuchal. Nejen, že pokud si čas nenajdete, srst nebude pěkná, ale objeví se na ní chomáče, které budou způsobovat podráždění, bolest, nebo i krvácení a infekce. Chlupy se taky stanou vaším stálým společníkem, hlavně v době línání. Krátkosrstí psi sice nemusí oslnit na první pohled, ale bude stačit, když je hřebenem pomazlíte jednou za čas.

Co takhle adoptovat?

Velkou službu okolí a hlavně pejskovi uděláte, když se rozhodnete pro adopci. Pokud takto převezmete zodpovědnost za nechtěného nebo zatoulaného chlupáče, vězte, že se s největší pravděpodobností stane vaším novým parťákem kříženec. Personál v útulku vám většinou bude schopen podat informace o povaze a chování svých jednotlivých svěřenců. Adopce z útulků a azylů má samozřejmě svá úskalí. Neznamená to ale v žádném případě, že tam narazíte na nevychované a zlé chlupáče. Množství projevené vděčnosti totiž často dělá nevídané divy. Třeba na vás váš mazel netrpělivě čeká právě tam.

Budeme rádi, pokud si na základě našich poznatků vyberete kamaráda svých snů. Jestli se vám hezky četlo, lajkujte a sdílejte nás na Facebooku!

Další článek: Pondělí 15/01/18: Moje kočka čůrá vedle záchodku a další močové problémy

Mějte se hezky!

HPF🐺

Kam dál?

7 důvodů, proč si pořídit psa: Vliv mazlíčka na lidské zdraví

Jak do domácnosti zavést nového mazlíčka?

Blízká setkání s volně pobíhajícím psem

▶️https://TopKrmiva.cz ▶️https://facebook.com/Topkrmiva ▶️https://www.hajek-petfood.cz ▶️https://facebook.com/HajekPetFood ▶️https://instagram.com/HajekPetFood 

Pro podrobnější informace a procvičení angličtiny můžete pokračovat na:

https://www.wikihow.com/Choose-a-Dog https://bestfriends.org/resources/choosing-dog-find-your-perfect-dog https://www.bluecross.org.uk/pet-advice/choosing-right-dog

Photos by Wyatt Ryan, Patrick Hendry, Patrick Carr, and Dawid Sobolewski on Unsplash

Příspěvky na tomto blogu mají pouze informativní charakter a obrázky jsou pouze ilustrační. Jedná se převážně o souhrn veřejně dostupných informací a naše subjektivní názory, pomocí kterých se při nejlepším vědomí a svědomí snažíme zlepšit kvalitu života vašeho mazlíčka a přispět k vašemu šťastnému soužití s ním.

[sagi-fashion]

Dnes jsem si byla opět zaběhat a musím uznat, že ty kolena už snad více bolet nemohou 😂. Při běhání vůbec, ale jen co se doma pohnu, tak jsem jak stařec 🤦🏻‍♀️. Na blogu je nový článek a o fotografie se postarala moje šikovná @verunm ❤️❤️ #fashion #czech #rajelegance #ootd #outfitoftheday #outfit #mujoutfit #stylovecesky #ukazsvojstyl #pilsen #somfashionista #styilo #autumn #dnesnosim #photooftheday #instadaily #outfitinspiration #inspiration #fashionblogger #fashiongallery_cz #bloggerscz #hair #秋 #ファッション #肖像画 #洋服 #ヘア