#moc ho miluji

[traumaticenby]

hihi je to můj milášek hihi moc ho miluji hihi <33

[mika-invin]

Krátké cosi Mika/Dušelka

Jarka s povzdechem zaklapl knihu a odložil ji vedle křesla. Zkoušel si číst asi už třikrát ale prostě se nedokázal soustředit.

Problém který ho trápil? I v jeho očích to byla kravina a o to víc ho to deptalo.

S Mirkem měli krásný vztah. Už od začátku šli na vše pomalu. Nejdřív objetí, pak držení rukou, samozřejmě čím dál víc mazlení a poměrně nedávno (zrovna na jejich výročí) i první pusa. Jarka si ten moment pamatoval jako by to bylo včera. Dokonce se i chvíli na to sestěhovali k sobě.

To vše však vedlo k onomu problému nebo spíše jeho starosti.

Jejich společné chvíle byly stále víc a víc intimní. Což Jarkovi nevadilo, ale... Bál se.

A čeho vlastně? Sám sobě si přiznal, že Mirka miluje už dávno, tak proč se tak bojí mu to říct? Nebo ještě hůř...Proč mu to nechce říct?

Promasíroval si spánky.

Nemohl myslet na nic jiného a už to i začínalo být poněkud otravné.

,,-Jarko!" jemně s ním kdosi třásl.

Překvapeně vzhlédl a setkal se s očima svého milého.

,,Děje se něco, zlato?" položil mu Mirek ruku na rameno, druhou mu položil na koleno a čupl si vedle něj.

,,To nic. Vítej doma."

,,Jarko," řekl Mirek jemně, ,,třikrát jsem na tebe volal jen co jsem tě viděl a ještě předtím, sotva jsem přišel, že jsem doma a pak kde jsi..."

,,Promiň," špitl Jarka a opřel své čelo o to blonďákovo.

,,To nic," políbil ho na čelo a vzal jeho ruce do svých.

,,Copak tě trápí?"

,,... Nic mi asi jako odpověď neuznáš, co?"

,,To tedy ne. Samozřejmě pokud o tom nechceš mluvit, nemusíš. Miluji tě a nechci, aby tě něco trápilo."

,,Asi... Bys to měl vědět..." opřel svou hlavu o Mirkovo rameno. Mirek přesunul jednu ruku na záda druhého mladého muže a tvořil na nich uklidňující kolečka.

,,Jen - můžu to spíš napsat?" pokračoval Jarka.

,,Samozřejmě," podal mu jeho přítel tužku a papír ze stolku kousek od nich.

,,Díky," dal Jarka Mirkovi pusu na tvář.

Následně Mirek pozoroval, jak jeho nejdražší píše a občas váhá či přemýšlí. Když do ruky dostal hotové dílo, stálo tam toto:

Upřímně nevím jak začít a promiň, jestli to nebude moc dávat smysl, ale... Prostě nedokáži někomu říct nahlas, že ho mám rád. Toho sis nejspíš všiml v podobě, kdy jsem pouze odpovídal ,já tebe taky' nebo jen ,taky'. Štve mě to a nevím jak je to možné. Obzvlášť když už dlouho vím, že tě miluji.

Rád bych ti to nějak dával najevo, ale nevím jak jinak... promiň

Když dočetl, objal Jarku a lehce s ním kolébal ze strany na stranu.

,,Tohle tě tak moc trápilo?" zeptal se skoro šeptem. A Jarka pouze kývnul.

,,Hmm, tuhle jsem slyšel že někdo používá trojí poklepání na toho druhého. Šlo by to?"

Jarka překvapeně vzhlédl a pak nadšeně přikývl.

,,To je fajn. Mně už ale v téhle pozici umírají nohy," zvedl se, posadil se na gauč hned vedle a poklepal si rukou na klín.

,,Vždyť tě bolí nohy," připomněl mu Jarka.

,,Tak tedy kolena. Takhle ale dobrý."

,,Tak dobře," přemístil se Jarka na svůj trůn. Většinou si na Mirka sedl zády k němu nebo bokem, ale tentokrát se k němu přitiskl obkročmo.

Mirek kolem něj omotal ruce a zabořil svůj obličej do havraních kadeří.

,,Miluji tě zašeptal."

Vzápětí ucítil tři poklepání. Usmál se.

Tohle byl dobrý nápad. Vlepil příteli pusu do vlasů a přitáhl si ho blíž k sobě.

Ať už je čeká cokoli, zvládnou to. Spolu.

Prošla jsem poznámky a vylovila tohle

(Autismus? U Jarky? Možná XD)

[pinelews]

věk: jak funguje zdravotní pojištění??? platěj mi ho ještě v září???

hudební vkus: takový ty věci co ti někdo pustí a ty se bojíš o jejich mentální stav, nejlepší když tam buď někdo kňourá, nebo to je jakoby to někdo nahrával z druhý strany tunelu

oblíbený aspekt vesmíru: já tě miluji skrze raní mlhu a čistě ustlanou postel a ty mě skrze paprsky slunce, co mi tančí na zavřených víčkách, tkz láska světa k somě samému skrze všechno a všechny

zájmena: on/ne jeho protože nikdy nebudu jeho<//3

označuju akorat @ledabyl protoze nikoho jinyho tu moc neznam</3

věk: konečně se mi podařil oukej kuřecí vývar hudební vkus: zapnutá pračka padající ze schodů, zatímco někdo ve sklepě hraje na harfu elegii oblíbený aspekt vesmíru: takový to když štěněcí bříško ale ještě mu prosvítá kůže protože nemá zatim dost chlupů zájmena: ajaj/aj

štítkuju (se všemi privilegii dobrovolné participace a přidejte se klidně bez oštítkování) @rumcajs-kin, @zraloci-cpr, @framestreetnightingale ♥

[kvetyzlouky]

necenzurováno

omlouvala jsem ho, já jsem byla ta první, kdo mu ublížil, tak si přece tohle zasloužím, ale není to pravda P. měl nějaké city ke mně dlouho, od dob, kdy byl bez vousů a já rozjížděla “punk” život, byly momenty, kdy jsem to cítila podobně léto ‘18, občas se líbáme, občas se hádáme, vyrábí mi prstýnek ze struny, koupeme se polonazí v noci v řece, mám jeho košili, říká mi, že mě miluje, a já opilá zlostně odpovídám, že mě nemůže milovat, že mě nezná, neví, jaká jsem, že s ním nemůžu být, když přece odletím na rok pryč, stín Ameriky je nade mnou únor ‘19, loučím se se všemi, slzy, objím�� mě a pak na cestě domů se ještě potkáme, když projíždí na skateboardu, teď už poslední objetí, které nade všemi vyhrál jsem šest tisíc kilometrů daleko, ale s ním a Bárou se přes tu dálku sbližuji, jsou jediní, kteří se mnou mluví nejčastěji, kteří přináší smích, útěchu a útěk recykluji lásky v hlavě, samozřejmě se objevují  “co kdyby” otázky  červen ‘19, ocitám se v Paříži, přijdu si blíž všem, budu si napořád pamatovat, jak mě překvapil pozdní západ slunce v Evropě, je deset večer, jsem opřená o dům, skoro sedím na chodníku, na obloze se dá ještě najít světlo a voláme si  červenec ‘19, začínám randit s Aaronem, stydím se to říct P., co když to věci mezi námi pokazí? nicméně s Aaronem konečně žiju, konečně chybění skoro vyprchalo, objevuji nová místa a jídla, oslavuji s ním své češství listopad ‘19, letím na návštěvu do Čech, převážně protože P. má maturitní ples, vyzvedává mě s V. na letišti, jde se mnou až nahoru překvapit rodiče, kteří nevěděli o mém příletu spím u P. po plese, tak přeplněně mi říká, že je rád, že jsem přiletěla pojedeme všichni k moři, celá parta, a když to nevyjde, tak aspoň my dva jsem rozpolcená mezi tím, kým jsem v Čechách a kým v USA (podvedla jsem Aarona a k překvapení všech to nebylo s P.) a jelikož jsem se po třičtvrtě roce ukázala doma, chce mě kamarádka představit své spolubydlící, která mě shodou okolností zná z twitteru, nicméně život je vtipálek, vidím, jak se na ní P. kouká, vidím, že si s ní píše, a mě popadá žárlivost prosinec ‘19, držkopády s Aaronem, proč žárlím na ní?  únor ‘20, stále si s P. voláme, další z věcí, co nezapomenu, bylo to, že jsme vedli konverzaci o slovech “miluji tě”, jak to chce čas, že to nemají lidé uspěchat chodí s ní a jednoho dne mi povídá: “ona mi řekla, že mě miluje”   trhlo ve mně: “a co jsi ji odpověděl?” “že já jí taky” propadám se: “a myslel jsi to vážně?” “ne” “tak proč to říkáš?” a v jiné konverzaci mi řekl, že si ji nechce vzít březen ‘20, blíží se můj návrat domů a já se nemůžu dočkat, chci ho vidět jako prvního sedíme na houpačkách a já možná uletím povídá, že se asi rozejdou ten večer končím zhulená s vikingem v posteli, zjišťuji, že mě sex bez citů přestal bavit, dokonce mám i výčitky kvůli P., ale proč, vždyť je zadaný a další den se líbáme a ten další se rozchází a já končím u něj doma, překvapená něžností tak jsme se dali do kupy, asi na týden, protože jsem rozbitá, přijde mi, že mi příliš říká, že mě má rád, až mě to dusí a já najednou potřebuju utéct, nedokážu to vysvětlit, co se seplo v mém mozku, vždyť tohle jsem si tak hrozně dlouho přála, přijdu si jako nejhorší člověk, protože mu ubližuji duben ‘20, je mezi námi propast a jednoho dne utíkám z domu, uplakaná, opilá mu volám, zachraňuje mě, spím u něj, líbáme se květen ‘20, další propast, oni se vrátili k sobě, ptám se, jak je možné, že všechny kluky ženu k jejich ex?  stěhuju se do Prahy je léto, jsou tu jiné osoby, přeju jim ten vztah, jsem naprosto smířená s tím, že to nevyšlo, dokonce i jí začínám mít ráda srpen ‘20, pořádám narozeninovou oslavu, den předtím jsme se sešli v hospodě, jsme opilí, všude zavřeno, míříme na benzínku pro další alkohol, po cestě mě začne líbat, jsem vykolejená tím, jak šťastně si přijdu, proč? vždyť jsem na něj nemyslela, všechno jsem pohřbila, tak jak to, že se s ním teď válím v trávě a je mi krásně? jak to, že má holku, a přesto mi říká, jak hezky voním? oslava se nese v mlze, pamatuji si jeho oči a střih do noční aleje, kde ho kouřím, kolena od bláta, samozřejmě si nepamatuji, co jsme si říkali, jen ten moment, kdy říkám, že jestli ji miluje, ať odejde. a on se opravdu zvedl, lámu se a pláču a pak ho vidím přicházet zpátky, říkám si, že si to možná rozmyslel, že mě třeba chce utišit, ale on mi jen přinesl láhev vína, co jsem nechala o pár metrů vedle, je to jako facka  podzim ‘20, přijdu si neskutečně zraněně, trápím se, ztrapňuji se, píšu mu opilá, on mě odmítá, nechává mě na ulici brečící samotnou, je to jako kdyby jen mé opilé já po něm prahlo, to střízlivé je racionální, nezabývá se jím  zima ‘20, začínám si s Antonínem, my dva se pomalu smiřujeme leden ‘21, rozcházíme se s Antonínem, zjišťuji najednou, proč mě děsí výlevy lásky, najednou díky attachment teorii všemu rozumím, tomu, proč jsem před P. v dubnu utekla únor ‘21, když už si myslím, že je to mezi námi jakžtakž normální, že budeme kamarádi, se to zas brutálně posere začíná to letmými doteky kolen, prsty na lýtky, na stehně, drtíme, ty oči, líbáme se, zmatenost spojená s jakousi šťastnou vlnou adrenalinu, ještě se nechceme loučit, končíme v kočárkárně jejich paneláku jak to tak bývá, ty nejdůležitější, nejsyrovější, nejupřímnější konverzace člověk vede opilý, takže si je pak nepamatuje, zase jen takové útržky povídá, že chce umřít, a mně to láme srdce, jsem tu pro tebe, budu tu pro tebe povídá, že se s ní chce rozejít, že jejich vztah je divný povídám, že je srab, že radši bude ubližovat mně, protože vím, že to přežiju vyčítám mu, že neumí komunikovat a s čirou upřímností mu povídám, že jestli ho ona bude dělat šťastným a bude si ji chtít  vzít, že přijdu, že mu to budu moc přát po těch všech vyblitých emocích jsme měli sex a jen tak leželi na studené podlaze, vracím se domů se svítáním  tentokrát mě provází vztek, v tom srpnu mě zranilo, že se mnou nebyl schopný o tom líbání mluvit, o celé té situaci, a já po půl roce do tohohle zas vlítla a očekávala jsem, že něco bude jinak! jak naivní. nic nepíše a mě užírá nevědomost, co se děje? pověděl jí to? co to znamená? bude mezi námi něco? chci to vůbec? a šílím z toho nakonec z něj dostanu “promiň, udělal jsem chybu, moc toho lituju” a já mu od plic píšu, že je čůrák je mi líto i jí, už podruhé jí se mnou podvedl, napsal, že jí to řekl, zjišťuji, že to, co jí řekl, je lež, zas jsem vyobrazená jako ta špatná, rozešli se, ale prý se on chce vrátit  chci mluvit, ale típá můj hovor odjíždím do Prahy se vztekem, který by spálil město hněvám se na sebe, že jsem na to zase skočila, na jeho neupřímnost a strach a neschopnost komunikovat se spolubydlící pálíme knížku, kterou jsem mu v květnu měla dát k narozeninám, trháme jeho košili a děsně nahlas zpíváme “I’m motherfuckin’ woman”, nazývám to svým moving on rituálem, blokuji ho, odstraňuji, chráním sama sebe, abych mu nepsala přijdu si zneužitě, mám pocit, že se ke mně zachoval jako ke kusu hadru březen ‘21, nesu tu situaci mnohem lépe než v srpnu, nejsem zlomená, možná to ani víc nejde, polevila jsem z blokací, koukám občas na jeho profil, hrozně moc si přeju, aby se mi ozval, hrozně moc bych chtěla od něj omluvu, sebereflexi, něco myslím, že stále žiju ze vzteku, probouzím ten vztek záměrně, protože, když ztratím vztek, ztratím momentum, ztratím ochranu kamarádky se mě ptají, kdy si o tom promluvím s terapeutem, nevím, jestli jsem já (či on) na to připravená, jak bych mu to shrnula nicméně nevím, co o mně vypovídá fakt, že jsem napsala tenhle dlouhý (pravděpodobně můj nejdelší) post

[violetwonder]

Včera jsem jí psala dopis. Přepisovala jsem stránky do nekonečna a nakonec ho dopsala, ale ještě než jsem usnula jsem věděla, že jí ho nikdy nepošlu a napíšu nový. Jiný, míň otevřený a míň si budu připadat zranitelná. A míň jako lidský odpad.

Už jen to, že se nezvládnu otevřít člověku, kterého opravdu miluji a důvěřuji mu,  je známkou toho, že se mnou není něco v pořádku. Cítím toho moc najednou a tak se popravdě snažím necítit nic. Občas brečím a cítím se mimo sebe. Ale pak přijdou chvíle, kdy prožívám štěstí. Malý záchvěvy spokojenosti. Jako když jsem včera byla v knihkupectví a mohla chvíli konverzovat s člověkem, který mi přijde zajímavý. (Jde mít opravdu crush na někoho kdo není rozhodně hetero? naprosto platonicky. Ráda bych ho poznala, ale jelikož zvládnu jen pár slov o knihách, asi to bude končit u mých nákupů a nervózního hledání kartičky v peněžence, protože, sakra ji nikdy nezvládám najít hned)  Nebo když si pořizuju nové kyti, nebo mi přijde dopis. Nebo mě okusují mé ušaté slečny ... 

Jen občas už mi přijde že tyhle malý věci nestačí. Že je to ve mě tak shnilý, že ani čerstvý vítr neodfoukne ten zápach zkaženosti.

Dneska se jí pokusím napsat nový dopis. Bez těch věcí o tom, jak mě bolí žít. Budu se snažit tomu vdechnout trochu hezkých věcí. I když se asi pár negativním hloupostem nevyhnu.

Jinak se mi asi před týdnem ozvala T. Neodepsala jsem jí. Co má člověk odepsat na zprávu “Rok jsme nebyly v kontaktu, je vše v pořádku?” ... Rok! Ale už hodně let není všechno v pořádku. Zamilovávám se do nesprávných lidí, můj okruh přátel se dá spočítat na prstech jedné ruky a stavy úzkosti které denně prožívám už ovlivňují naprosto všechno.

Jsem často smutná z toho, že spoustu lidí už v životě nemám. Ale tak to chodí. Smiřuji se s tím. Lidi odešli. Posunuli se do jiných životních fází a ty se neslučují s tou mojí. Já jsem zmrzlá na místě. Snažím se rozmrazit, ale bohužel. Jde to pomalu a nebo vůbec. Dá se s tím vyrovnat. Že všichni odejdou, jeden po druhém , nebo klidně ať jdou všichni najednou. Nakonec budou jen milou vzpomínkou.

A včera jsem narazila na jednu zajímavou myšlenku:

“Train yourself to let go of everything you fear to lose.”

[katsumi-a-jeji-svet]

31. březen 2021 - Den ve fotografii

Ranní dávka roztomilosti.

Den bez zeleného čaje není dobrý den. Musím přiznat, že jsem na něm závislá.

Knedla s vajíčkem a polníčkem ke snídani. Preferuji sladké snídaně, ale někdy udělám změnu. 

Příprava na cestu do obchodů. Ten den bylo vážně krásně, bundu jsem si hned sundala.

Bez bižuterie jsem jako bez ruky. 

Když jsem přišla domů, zjistila jsem, že mám v rozkroku a a zadku pěknou díru! 

Můj nákup.Kupovala sem víceméně samé nezbytné věci. A konečně někde měli plánovací/manažerský kalendář, bez kterého nemůžu fungovat. 

K obědu špagety a Zoufalé manželky.

Po obědě následuje dort a káva.

Poté bylo třeba umýt a utřít nádobí.

Sundávání prádla. Upřímně, miluji praní, věšení a sundávání prádla, hrozně si to užívám. A když je teplo, nemá to chybu!

Venku mi asistoval sousedovic kocour a mazlil se.

A skládání prádla. To dělám tak ráda, dávám si na tom záležet. To jsem zdědila po mámě, ta je na skládání expert.

Poté jsem všechno zašila.

Dr. House s přítelem.

Po každé sprše následuje mazaní. Hydratace je velmi důležitá. A DM značky jsou mi vždy skvělými společníky.

Čas na večeři a další čaj.

Na léky a doplňky stravy se nezapomíná.

Každodenní zápis zážitků a pocitů do skvělého diáře od Albi. Moc ho doporučuji. Na výběr je vždy několik variant a každá z nich je krásná.

Původně jsem neměla v úmyslu tento příspěvek zveřejnit, byl pro mého skvělého kamaráda, kterému jsem slíbila, že udělám nějaký svůj den ve fotografii a pošlu mu to. Nevěděla jsem, jak přesně bude tento den vypadat a fotky také nejsou nejkvalitnější. Ale je to jeden z mých dnů, přirozených dnů bez obalu.

[phoenixnakama]

Vysněné rande

Za okny se dělá přítmí a lidé si zapínají bundy ke krku, aby jim nebyla zima. Je podzim, začíná se smrákat a já sedím v malé útulné kavárně na konci ulice a čekám na něj. Vím, že se říká, že by se mělo čekat na dámu, ale já si nemohla pomoci a musela zde být půl hodiny před naším srazem. K tomu má ještě dalších patnáct minut jako zpoždění, které jak ho znám nevysvětlí.

Na rtech mi hraje příjemný a z větší části automatický úsměv, když mi sympatická číšnice donáší už druhý hrneček kávy. A na koho čekám? No přece na lásku mého života.

Už od první chvíle, co jsem ho viděla jsem věděla, že musí být můj. To jeho vystupování, styl chůze, to jak na mě vždycky mrkl a pousmál se to všechno mě na něm okouzlilo. Už je to sice delší doba co jsem se do něj zamilovala, ale nikdy jsem mu to nedokázala říct. Vždycky jsem se v jeho přítomnosti začala strašně červenat a nedokázala moc souvisle mluvit.

Ale to jsou asi čtyři roky zpátky to jsme byli oba na gymplu v prváku. Teď už jsou to dva měsíce po maturitě, každý nastoupíme na vysokou školu. Začne nám nový život a už se nikdy nemusíme vidět.

Podívám se ke dveřím, konečně přišel. Je vidět, jak je nervózní, což je u něj dost nezvyklé, vždycky se chová suverénně. Proč taky ne, vždyť je ideál snad každé holky. Dokázal by si obtočit kolem prstů každou, kterou by chtěl. Vlastně ani pořádně nevím, proč mě na to rande pozval. Nikdy si mě nevšiml, vždycky jsem pro něj byla stín.

„Ahoj.“

Pozdraví mě a sedne si naproti mně, prohrábne si vlasy a podívá se na mě, je vidět, jak přemýšlí co říct. Rozhovor tedy začnu já a tím mu dodám odvahu. Celý večer skoro nezavře pusu. Snaží se vtipkovat, ale já se jen občas směji. Skoro celou dobu totiž přemýšlím, co se mi na něm celou tu dobu líbilo.

Na konci večera se s ním loučím jako s kamarádem, kterým je pro mě dodnes a odcházím na vlakové nádraží.

Abych pravdu řekla, tak jediný důvod proč jsem na toto rande vůbec šla byl, abych se ujistila že on je pro mě jen minulost, dočtená a odložená kniha. Teď mám ji, ona je ta na které mi záleží, kterou miluji a s kterou mohu sdílet své pocity a nebát se že mě za ně neodsoudí, jako někteří.

Mírně se začervenám a přidám do kroku vstříc budoucnosti.

[aziz-the-fangirl]

Já prostě nemůžu jinak. Tohle mi ČT zkrátka dělat nemělo. Koupání v řece se nějak okecat dá, ale přestaňte se prosimvás držet t a k h l e. Aneb Jan Hus a Štěpán Páleč velký teplý. Aneb smutňoučký smut. Aneb fakt chabej pokus o paralely. Další z šuplíčku. Snad se líbí a hoďte tam líbík.

V místnosti byla zima a tmu prozařovala jedin�� svíčka na stole. Už téměř dohořela, vosk byl rozteklý na dřevě. Štěpán si už uměl představit, jak hrozné bude tuhle spoušť vyčistit. Jan se těsně vedle něj skláněl nad latinským spisem a tváře mu stále planuly vzrušením. Štěpánův zájem opadl už před nějakou dobou, kdy se pod košili začala vtírat noční zima a oči bolely z narudlé záře. Nechtěl ale nechávat Jana vzhůru samotného, měl tendenci se pro věci příliš nadchnout. Navíc po svém boku cítil Janovo teplo a to by na slamníku nenašel. Plamínek zamihotal a zhasl a Jan sebou trhl, skoro jako by se lekl tmy. “Štěpáne, přines novou svíci a křesadlo--” řekl rozrušeně, “jsem v polovině strany--” “Měl bys jít spát,” poradil mu Štěpán mírně. “Už i Jeroným spí.” “Zůstali jsme jen my dva?” Štěpán přikývl. Jeho oči si přivykaly mdlému svitu měsíce. “Omlouvám se, že jsem tě držel vzhůru. Jdi sám.” “Jene,” nedal se Štěpán. Jan sklopil oči. Natáhl ruce a chytil Štěpána kolem krku. Palce mu položil na tváře. Stáhl si ho níž a dotkl se svým čelem toho jeho. Štěpánovi se tajil dech, srdce mu bušilo až v krku. “Máš pravdu,” slyšel Janův úsměv, “ty na mě vždy dáváš pozor.” V místnosti byla zima, ale Štěpána hřál ruměnec i Janova blízkost. Neovládl své srdce. “Miluji tě, Jene,” splynulo mu ze rtů lehce a bez nesnází, jako povzdech. Jan se mu podíval do očí. Ty jeho v měsíčním svitu radostně zářily. “Já tebe také,” špitl jako zpověď. Štěpán se sklonil a nesměle ho políbil na rty.

“Jene- blouzníš- nabádáš lidi k neposlušnostem,” vytkl mu Štěpán. Neměl Janovi za zlé jeho víru - v tom s ním byl zajedno - nesouhlasil ale s jeho paličatostí. Zatvrzele si trval na svém a národ a lidi kolem něj to rvalo ve dví. “Snažím se lid mírnit,” nesouhlasil Jan, “a zrovna ty nejlépe víš, že nekážu bludy.” Štěpán se zarděl bezmocným vztekem. To ho Jan nemohl prostě poslechnout? Nemohl nechat Štěpánovo zrmoucené srdce v klidu odpočinout? Práce udělal dost - rozvášnil lidi, zasel myšlenku - kdyby chtěl, klidně by mohl odejít z bitevního pole pryč. Kamkoliv, jen hodně daleko, a se Štěpánem. “Snažím se tě varovat- zachránit,” naléhal Štěpán. “Praha se bez tebe obejde, ale já ne.” Jan uhnul očima. “Moje místo je zde,” řekl, hlas vratký. “Musím chránit Betlém.” Nějaká hloupá kazatelna mu byla milejší, než Štěpán, i když nabízel své srdce na dlani? “Otázka ale je, jestli tu zůstaneš po mém boku.” Jan byl očividně za pravdu ochoten i zemřít. Štěpán si to kdysi myslel také, ale když zakusil Bolognu, uvědomil si, jak moc mu na jeho pozemském, hříšně prachbídném těle a marném životě záleželo. Bál se smrti, jednou tak moc i té Janovy. Nechtěl ji vidět. “Nemůžu,” zavrtěl Štěpán hlavou. Slzy se mu hrnuly do očí. Jan přistoupil blíž. Vzal jeho hlavu do dlaní, tak, jak to dělával vždycky - ruce mu položil téměř na krk a palce mu položil na tváře. Štěpán měl vždycky pocit, že mu chce palci zacpat uši. Aby nenaslouchal světu, aby nenaslouchal vší té zlobě a hněvu a zášti kolem nich, proti nim. Aby slyšel jen jak tepe jeho srdce a to si pak cenil nad to, jak hovořil jeho rozum. Jan to ale nikdy neudělal. Měl ve Štěpána dost důvěry, že se správně rozhodne sám. “Nemůžu,” zopakoval Štěpán. “Jene, nemůžu…” Jan chápavě přikývl. Usmál se, ale bylo to hořké a plné bolesti. Tvářil se, že nevidí Štěpánovy slzy, natáhl se a Štěpána políbil. Kdyby se Štěpán rozhodl zůstat, nemuselo to být naposled. Štěpánova zrada je oba bodala a řezala jako skleněný střep.

[wrongworldrik-blog]

Jak začít? (soukromé)

Dnes je 10/7/2019 přesněji je 13:11. A já přemýšlím jak bych tohle měl začít. Nikdy jsem nebyl dobrý v ukazování svých pocitů nebo toho co se mi honí v hlavě. Možná za to může fakt že jsem ve 4 letech přišel o možnost řešit s rodiči co mě trápí. Protože se všechna pozornost věnovala mému mladšímu bratrovy. Ale musím to začít řešit aspoň to řekl psycholog. Poradil mi že mam začít psát. Kdy  se začne utvářet náš charakter? Kdy se náš mozek rozhodne že bude mít fobie? Je pravda že mozek je tak složitý mechanismus? Dokážeme změnit svůj vlastní charakter?  Jaký je smyl člověka na tomhle světě? Existuje bůh? A pokud ano proč si k sobě bere lidi, co si to nezaslouží. A ti co by si to zasloužili stále žijí. Proč dává nemoce neviním dětem? Takové otázky mám často, a nikdo mi na ně neumí odpovědět. Je to divné. Ve svém životě jsem potkal různé lidi. Dost jsem jich nešel jít.  Jsem asociální introvert. Který se raději uzavře do knížek, filmů seriálů. Ale nebyl jsem takový vždy nebo ano? Na základní škole jsem se uzavřel sám do sebe. Když tuhle část svého života řeknu někomu na kom mi záleží. Jen zavrtí hlavou a řeknou že je to hloupost. "Není možné aby jsi byl středem šikanování.." Omyl byl jsem. Kdo by taky nešikanoval kluka. Který měl stěží 160 cm mezi kluky co měli  170 cm už v 12 letech? " Jsi tlusté prase měl by jsi zhubnout."  Hlava v záchodě? Tohle byla každodenní rutina... Rozbité brýle které jsem musel nosit? Už si ani nepamatuji kolikrát jsem musel, být u očního aby mi předepsal nové brýle.  Ztracené knihy? Jednoduše jsem už je do školy ani už nenosil, Bál jsem se že když budu mít na zádech batoh zase mě napadnou.  Ač jsem byl ve sportech dobrý. Nikdy jsem neměl postavu tak aby mě okolí nešikanovalo. "Jsi moc tlustý." Když jsem  byl hubený... Tak jsem poslouchal .. "Jsi jako reklama na hlad." .. "Hey ty šeredo, měl by jsi chcípnout.. "  Do dnes si pamatuji  ten den kdy jsem díky mlácení.. Zkolaboval uprostřed tělocviku.. A probudil se až v nemocnici. V rukou jehly z kapačkama...  Diagnoza byla jednoznačná. Anorexie, zlámaná žebra. Chodil za mnou jen jeden jediný můj kamarád.. A moje kamarádka. Asi v tu dobu jsem se raději uzavřel a nechtěl jsem už žádné jiné lidi v mém okolí. Psalo se 30/6/2016. Skoro po půl roce mě pustili z léčení kde jsem nabral váhu.. Začal jsem tam i z cvičením které mi pomáhalo na svalovou hmotu. Dokonce jsem se i zamiloval..  Přišel jsem o nejlepšího kamaráda.. A konečně jsem vyrostl.. Všechno se změnilo. Už jsem se nehodlal nechat šikanovat. A nechat si ubližovat. Měl jsem důvod a to jí.. Tu která u mě seděla každý den v nemocnici  a poté i v léčebně aby mi pomohla dodat sílu. Boj v sobě jsem vyhrál, ještě stačilo vyhrát boj venku. po slepu tápe hodně z nás nebyl jsem v tom sám.  Na dne to znám byl jsem tam dlouho. Jenže jsem našel něco co mi pomohlo.. Ale vůbec mě nenapadlo že to jak se budu měnit .. Bude pomálu zabíjet jí..  Když odbilo mých patnáct let a já si vybíral kam půjdu na střední školu. Neváhal jsem chtěl jsem jít na školu kde byla ona.. Nešlo to musel jsem jít tam kde jsem měl lepší dojíždění do ústavu za bratrem. Rodiče se přestěhovali zpět na Alijašk.. Nechali tu mě starší sestru své vnoučata a svého nejmladšího syna. Nemám jim to za zlé.. Bylo to těžké jejich nejvíce normální ditě už mělo svojí rodinu.. A prostřední dítě taky nebylo v pořádku.. Ale nejmladší .. Kdo by se nezhroutil Autista a k tomu všemu ještě downův syndrom. Musel jsem i když jsem to nezvládal! Nástupem na střední školu, jsem myslel že se vše zlepší, Vůbec ne přišel jsem o něj úplně... Řekl že mě miluje, ale to nepřipadalo v úvahu jsem přeci 100% Heterosexuál..  Opustil jsem ho v době kdy to nejméně potřeboval. Takový odpad jsem byl.   Další ránou bylo to když po dvou Letém vztahu... Mi v náručí umřela moje přítelkyně.. Hrůza znovu jsem spadl do svého uzavřeného světa.. Začal jsem hodně posilovat.. Otec a matka se vrátili po roce zpět.. A byli jiný.. miluji své rodiče protože jsou to silní lidé.. Začal jsem se učit tetovat otec se tak živí tak to bylo lehké.  Začal jsem trávit čas, víc se svojí sestrou a její dcerkou..   Naučil jsem se hrát na klavír, housle a to jen protože můj bratr má rád hudbu a každou středu mu chodím hrávat do jeho pokoje. Začal jsem žít  v  Rodinném sídle které jsme přestavěli tak aby tam mohli bydlet studenti z jiných škol. 10/7/2019 Tak je tu moje já... To já které zná většina lidí na škole. Je mi 19 let.. Někdo koho jsem si oblíbil mi otevřel na mé narozeniny oči..  Na mou žádost mě políbil jeden, moc milý kluk. Myslím že v něm je kus světla které jsem viděl v mé životní lásce. Uvědomil jsem si že nebudu úplně heterosexuální... Ale mou hloupostí už se poslu nebavíme. Zase se ukázalo že neumím být,  přátelská osoba. Začal jsem se konečně scházet s lidmi  a zase chodit pořádně ven. Poprvé jsem snad použil svoje poznatky z astrologie i v praxi, Nečekal bych že  tohle bude taky někoho zajímat. Ještě jsem zapomněl na chlapce, Který mi připomíná částečně mě a Yujiho... Ano Yuji můj nejlepší kamarád z dětství. Bojuje se svojí váhou a svojí hlavou která si myslí že je tlustý.. Chtěl bych aby se s toho dostal. Aby se začal líbit sám sobě, bude se hned cítit lépe. Karta se obrátila. 9/7/2019 jsem šel po městě ze sluchátky v uších a sledoval jsem chod ostatních. Hlavou se mi honili zase všechny myšlenky.  Když jsem  koutkem oka zahlédl že tři kluci.. Kteří měli postavu přibližně jako já.. Kopali do  někoho na zemi.. Hned jsem tam šel abych pomohl. Po tom co jsem viděl se mi zastavilo srdce... byl to někdo koho mi připomínal.. Mého zachránce z dětství... Yuji byl to on?  No nemohl jsem to tak nechat po pomoci jsem .. si poslechl jeho jméno jen mě utvrdil v tom že je to ten koho jsem si myslel.. Ještě větší šok nastal když šel směrem jako já... On on žije v sídle mých rodičů se mnou, a já to jen nevěděl... On si mě ale nepamatuje. Upřímně? Kdyby mi někdo zlomil srdce jako já jemu taky bych raději zapomněl. Uvidím jak se vše bude rozvíjet. R.W.W

[sweetbutpsychohwang]

14.3.19

Holá..  Nebudu to dlouho okecávat .. prostě a jednoduše jsem šťastný proto tě už moc  netrápím. Ale stalo se zase mnoho nového. Konečně jsem se zase vrátil k aktivnímu kopání a hrání. Sice ne v klubu protože tam to stojí. Ale venku z kluky co bydlí v domě jako já..   Taková spousta legrace to je. Po dlouhém odmlčení jsem přišel za Hanbinem.. A vše jsem si s ním vyříkal.. Ulevilo se mi.. A je mi lépe..  Budu to brát postupně.  6.3.19  Tohle je datum co si zapamatujeme ano? Protože to je den kdy jsme poprvé v životě dostali možnost mít vztah .. I když kluci nejsou moc rádi.. Ale já a dívka která je hluboko v mém nitru.. Jsme se zaradovali a zamilovaně jsme se vrhli jemu okolo krku. HANBIN mi dal kytku... A zeptal se zda chci být jeho přítel.. škoda že tu nemohu ukázat jak moc nadšen jsem byl.. Jistě před ním jsem se jen zaradoval..  Ale v duši jsem skákal a skandoval radoval se.  MÁM VZTAH A MILUJI HO A ON MĚ! Tedy myslím si že on mě taky. 

 Za další začal jsem zase cvičit.. Abych shodil ty kila co jsem měl nahoře, díky mým depresivním stavům a půlnočním návštěvám lednice. Takže každé ráno ve 4 vstávám jdu běhat, udělat pár sedů lehů a poté skončím ještě na půl hodiny ve sprše..   Když nemohu cvičit a jsem v práci mám k tomu takovou věc co mi pomáhá rýsovat svlastvo na břiše. Vypadá to fakt vtipně.  Myslím že bych se měl o sebe o trochu víc starat aby se Hanbin za mě nemusel stydět.   Přišel jsem asi ale začátkem svého vztahu o jediného kamaráda co jsem tu pořádně měl... No jsem rád že jsem mu stihl předat ten dárek.  Samuel je sice nešťastní ale zvládne to určitě se zamiluje  do Hanbina jako já. 

A velký potlesk a poklona pro mojí nejmilovanější sestřičku.. Jedinou ženu kterou jsem kdy v životě miloval a budu protože je mojí souč��stí.  Ona odešla od rodičů aby mohla být se mnou. Srdce se mi zastavilo když jsem jí tu viděl.. Myslel jsem že nepřestanu plakat.. Nastoupila na školu jako já. Aby mi byla poblíž. Slíbil jsem si a jí taky že už jí nikdy nenechám odejít.. nebo aby jí někdo ode mě odvedl. Protože ona je někdo kdo mi chyběl bez ní jsem nikdy nemohl být  jako celek.  Prostě a jednoduše Yu je tady.. Nesmím jí nechat bydlet v Internátu a nebo někde kde by se jí něco mohlo stát. Od dnešního dne se ze mě stává její ochranka! 

[sherlock-hezky-cesky]

Ahoj, dívala jsem se na 4x3. Došla mi ta silná fixace Sherlocka na Johna. Jak byl vetsinou šílenej z toho, že se mu něco stane. Jako by ten strach byl umocněn tou podvědomou hrůzou, když přišel o Trevora a tím si to nesl a vracelo se mu to. Jako kdyby mu Victora John nahrazoval nebo připomínal, a mimo jiné i proto k němu měl tak hluboký a jedinečný vztah. S Trevorem si taky hráli. A Johnovi pořád opakuje "the Game Is on" nebo "do you want to play?" Co myslíte?

Ahoj :) Omlouvám se, že odpovídám až teď, ale vůbec jsem nevěděla, že nám přišla zpráva. Tumblr to poslední dobou s oznámeními fakt umí :/ Jinak děkuju za dotaz a doufám, že se nebudeš zlobit, když s tebou budu tak souhlasit nesouhlasit. V zásadě máš pravdu, ale.

První potíž je v tom, že na povrchu se nic kloudného nenajde, musíme hlouběji. Důvody, proč si to myslím, rozvádím v té přednášce z Trpasliconu, co přepisuju a upravuju sem na blog, takže do toho se teď pouštět nebudu. Vyjdu rovnou z toho, že čtvrtá série se nestala tak, jak jsme ji viděli. Prakticky skoro nic, co jsme viděli, se nestalo. To, co se skutečně stalo, je schované v podtextu, a proto v něm musíme začít hrabat, abychom něco našli. To platí pro celou sérii, ale pro Poslední problém obzvlášť.

Taky se omlouvám, že zase beru dotaz jednoho konkrétního člověka a svoji odpověď budu směřovat hromadně na všechny, co tohle budou číst, ale já už to jinak neumím.

Druhá potíž je v tom, že stejně jako už dávno víme, že by Sherlock pro Johna udělal první poslední, tak už dávno víme i to, že se běžně děsí toho, že se Johnovi něco stane (poprvé se vyděsil, když Johna ve Slepém bankéři unesli poskoci generála Šan, pak se o Johna bojí celou druhou sérii kvůli tomu, jak mu Moriarty vyhrožoval v bazénu, atd. atd.). Byl pro Johna několikrát ochotný zemřít, naplánoval vlastní sebevraždu, aby ho ochránil, nechal ho jít, když si myslel, že přesně to po něm John chce, nechal ho oženit se s Mary, protože si myslel, že po tom John touží, kvůli Johnovi zastřelil Magnussena… A John tohle všechno sledoval, a přestože nemá ponětí, že to Sherlock všechno dělá proto, že ho miluje, děsí ho to. Říká si: „Sherlock se na mě takhle upnul jako na nejlepšího přítele a co já? Akorát mu ubližuju. Ať dělám, co dělám, jemu to ublíží. Nebyl jsem mu dostatečně dobrým přítelem a on skočil ze střechy. Nestačilo mi, že jsme kamarádi, chtěl jsem po něm víc, přestože toho nebyl schopný. Pořád chci. Myslel jsem, že když se ožením s ženou, která bude jeho pravým opakem, že ho budu moct mít jako kamaráda, že to bude stačit, aby přede mnou byl v bezpečí. Ale ne. Ukáže se, že ta mrcha ho střelila a on málem umřel. Mojí vinou. Zase. A pak se mi snažil namluvit pohádku o tom, jak ho tím chtěla zachránit. Chtěl, abych jí odpustil. Tak jsem to naoko udělal, ale v žádném případě to nemyslím vážně. Zabila ho a tím u mě skončila. No a pak zase zastřelil on Magnussena, jenom proto, aby byla ona v bezpečí, jak sám řekl. Chtěli ho za to poslat někam, odkud by se nevrátil, v podstatě to sám řekl. A zase, zase to byla jenom moje vina. Kdybych se s tou mrchou neoženil, nestalo by se to. Sherlock by na tom byl fakt líp beze mě.“

Takže když vezmeme v úvahu tohle plus to, že 4. série není ničím jiným než Johnovými smyšlenými blogovými zápisky (velmi detailní vysvětlení bude právě v tom kolosu, co sepisuju), musí nám z toho nutně vyjít, že ani Victor Trevor není a nebyl skutečný. Sherlock měl v dětství kamaráda, s kterým si hrál na piráty, ale byl to opravdu ten jeho pejsek, co ho utratili, ne malý kluk, co se utopil ve studni. A stejně tak není skutečná ani Euros, která Victora měla zabít.

Něco Victor Trevor ale přece jen je – je totiž Johnovým zrcadlem:

[x] Jako by si z oka vypadli.

Nejde tedy o přátelství mezi malým Sherlockem a malým Victorem, ale pořád „jenom“ o přátelství mezi Sherlockem a Johnem. Všechno, ale lautr všechno se v tomhle seriálu točí kolem nich dvou a jejich vztahu, pro nikoho třetího tady není místo. John je pro Sherlocka takhle důležitý a vždycky byl ne proto, že by mu někoho připomínal, ale proto, že je naprosto jedinečný.

Mohli jsme poznat hned, že Victor není skutečný? No, ti z nás, kdo se na díl poprvé koukali s tím, že jde o parodii sebe sama, to skutečně okamžitě poznali čistě proto, že je to naprosto absurdní příběh, ale ono to šlo poznat i jinak, jak vyplývá z analýzy barev použitých ve 4. sérii, Something Borrowed, Something Blue: What colours in Sherlock s4 tell us about John’s writing process. Doporučuju přečíst, ale ve zkratce: čím víc je ve 4. sérii někde modré barvy, tím víc do scény John jako autor zasahoval. Červená barva pak zastupuje Johna samého.

Jo, takhle to zní jako pitomost, ale schválně si ten rozbor přečtěte nebo jenom koukněte na obrázky anebo se podívejte, kolik ve 4. sérii té modré barvy je, a to třeba i v šatníku těch, kteří ji předtím vůbec nenosili, nehledě na to množství scén, které jsou modré takříkajíc od hlavy až k patě. Barvy vliv mají a kostyméři tam taky nejsou čistě jenom proto, aby herci nechodili nazí.

Rudovous i Victor mají kolem krku uvázaný červený šátek a Victor má na sobě modročervenou bundu. Rudovous i Victor tedy představují Johna, ale Victorova postava neodpovídá pravdě. (Rudovous má i modrý obojek, takže na příběhu, který je nám prezentován, je něco upraveného od samého začátku.)

A můžete si všimnout, že než si Sherlock uvědomí, že Rudovous je Victor, má celá scéna teplý nádech, ale v okamžiku, kdy se Rudovous změní ve Victora, změní se i nádech scény – je najednou studený a domodra.

Mnohem lépe je to vidět, když si scénu pustíte, protože ono to dokonce i poblikává. Klasické znamení, že tady něco nehraje a že si toho máme všimnout. Ale protože je to ten okamžik „odhalení“, nevěnujeme tomu pozornost.

Co se „hraní si“ týče, tak to si myslím, že je tady právě těsně svázáno s přátelstvím v čistě platonickém smyslu. Tak totiž končí tahle epizoda: John si s Sherlockem dovolí pouze přátelství, nic víc. „The game is on!“ je samozřejmě Sherlockova průpovídka, ta odkazuje spíš na jeho práci a případy. (A Sherlock to říká proto, že je to nerd, co si myslí, jak děsně není cool.) Proto Mofftiss mluvili o tom, že teď Sherlock může na Johna zazvonit se slovy „pojď si ven hrát“ – protože jejich vztah je teď čistě přátelský a kontakt mezi nimi se omezil na řešení případů.

To proto je Johnovo zrcadlo chlapec ve studni. Nebo lépe řečeno, je to jeho kostra:

Lebka, o které Sherlock ve Studii v růžové prohlásil, že je to jeho přítel a že s ní mluví, aby si lépe utřídil myšlenky. Lebka, kterou mu paní Hudsonová hned na to zabavila, což Sherlockovi nevadilo, protože teď už měl někoho lepšího než neživý předmět: Johna. A jestli si vzpomínáte, John tuhle svoji novou roli, tak jak ji Sherlock podal, moc nadšeně nepřijal:

Pořád ještě netuší, co to znamená, když na něj Sherlock pořád mluví a ani si nevšimne, že je pryč. Proto to v Posledním problému vypadá, že je Sherlockův nový Victor, ale tak tomu není. John je mnohem víc než lebka na krbové římse, které může Sherlock vykládat o svých myšlenkových procesech a probírat s ní případy. A stejně tak i jejich přátelství je mnohem víc než nevinné přátelství malých dětí.

A proč má smrt tohohle kluka na svědomí Euros? Podrobnější kontext bude opět v té přednášce, takže já jenom sesumíruju závěr pro tuhle konkrétní dedukci. Zkrátka řečeno, i Euros pochopitelně někoho/něco symbolizuje a v tomto případě je tím něčím Láska. (Pamatujme, že v tomhle seriálu má podtext vrstvy a jedna postava může být zrcadlem nebo symbolem pro víc věcí.) V Šesti Thatcherových nám představili novou šifru: nesprávná výslovnost cizího slova mu změní význam (ammo - amo / munice - miluji). Když to aplikujeme na Euros, řeckého boha východního větru, dostaneme Eros, řeckého boha lásky. A to je celé kouzlo (ne teda moje kouzlo, na tohle jsem nepřišla já, ale Amy garkgatiss, viz zde; já s tím akorát dál pracuju).

John je tedy přesvědčený, že to láska všechno zkazila, to láska „zabila“ jeho nevinné přátelství k Sherlockovi, to jeho láska Sherlockovi jenom ubližuje, a proto Poslední problém končí tak, jak končí. John si napsal takové rozřešení, jaké se domnívá, že si v nejlepším případě zaslouží. Myslí si, že ho Sherlock „nemůže odvést domů“, ale že mu „dal to, co hledal: kontext“. A „není to dobrý ani špatný, je to, jaký to je“.

Teď mu Sherlock akorát musí dokázat, že to tak není. *ehm* Tři Garridebové *ehm*

- Josie

[little-jennie-blog]

Teď jsem konečně šťastná. Vím, že toho bylo hodně. Mé deprese, paranoidní stavy, strach a byla jsem mimo sebe, ale teď? Vše je jinak. Obrátilo se vše k lepšímu, mnohem lepšímu. Mark a já? Je to dokonalé! Vidím konečně v jeho tváři spokojenost a doufám, že už to tak bude napořád. Oba dva si to zasloužíme po tom všem. Moc ho miluji a doufám, že to ví. On je mé všechno. Jesus, přijdu si občas jak zamilovaná školačka, ale copak u něj to jde jinak? Stará se o mě, přitom nejsem nemocná, ba naopak. Roste ve mě další život. Život, který jsme počali spolu. S klidem ma duši mohu říct, že nelituji té šance, kterou jsem mu dala a věřím mu. Yehey, jestli nepřestanu být taková, ale. On za vše může. ZA VŠECHNO. Nikdo nemá dokonalejšího přítele jak já..TT 💜 a to nemluvím o Jisungiem. Mají tu dokonalost v rodině? On je můj malý poklad. Celkově Markova rodina je skvělá. Zbožňuji je všechny..je to úplně něco než moje rodina. Rodiče na mě křičeli, nadávali mi…už se tam nikdy nevrátím. Vezmu si jen Archieho a své věci. Hyuna mi nabídla, že mohu bydlet u ní, ale přijde mi to blbé, i když je to moje rodina - nejlepší sestřenice, kterou jsem mohla mít. Jsem stejně teď pořád s Markem, který sám řekl, že mě a prcka chce u sebe. Láska ❤. Viděla jsem babičku, která mě kontaktovala. Volal jí zřejmě pohoršený otec. Babička je jediná, která stála vždy při mě. Přijela do Seoulu a dala mi peníze. Hodně peněz..málem jsem rozbrečela, protože mi řekla jak jsem její skvělá vnučka a postará se o mě. Miluju jí. Za ty peníze jsem koupila skvělý dárek Markiemu! Líbil se mu, byl nadšený! Ještě spousta peněz mi zbyla, ale už teď vím kam to vše půjde.

Ale abych pokračovala dál..Rosé má nový vztah. Dokonce s Hyojongem. Nebyla jsem z toho nadšená. Bojím se, aby nedopadla stejně jako on, ale ona je rozumná dívka. Ale to co mi řekla. Doufám, že nebude ničeho litovat. Jen mě štve, že na sebe nemáme tolik času, ale určitě jí někam musím vzít, pořád je to moje nejlepší kamarádka a sestra zároveň.

Upřímně? Miluji své kamarády. Oni jsou pro mě jako rodina. Jisungie, Rosé, Jasper, Jaebum, Lucas, Minkyung, Hoseok (ten mi dokonce začal víc psát a jsem nadšená, je to lasík), Johnny, Jaehyung, Lisa, Markus, Jackson, Chungha, Taewoon, Jucy, Hyojong, Hayley, Hyunjin….musím jim jednou poděkovat. ❤

[iam-a-teacher]

Ta maturita je reálná. Mám logické argumenty.

Chtěla jsem podpořit studenty na naší cestě za maturitou a přednesla jsem jim následující logickou úvahu: sama se učím italsky na Duolingu asi 1300 dní. Italštině věnuji každý den 10 minut, někdy spíš 5, dneska zrovna 2. Tohle úsilí mi přineslo určité znalosti. Takže co zvládnu: napsat SMS mému muži, že ho miluji, objednat si v Itálii kávu, zmrzlinu a přečíst si celý jídelní lístek, pohovořit s kolemjdoucími o tom, co maluji, probrat s prodavačkou co koupit na carbonaru a jak moc nám chutná polenta, koupit si lístek na autobus, zeptat se domácích v Římě na nejlepší restauraci a přečíst si s mirnou pomocí slovníku recept v italském časopise. Kdybych se teď rozhodla, že chci za 2 roky udělat maturitu z Italštiny, věřím, že bych toho dosáhla. Samozřejmě bych musela vyvinout daleko větší úsilí, ale věřím, že bych to zvládla. Vaše startovní pozice je lepší. Jsem si dost jistá, že vaše současné znalosti angličtiny jsou lepší, než moje Italštiny. Je tedy logické, že náš cíl je realistický a dosažitelný, pokud vy sami budete chtít.

[saskieenkeli]

Myslela jsem si, že když jsem si ho vzala, tak ho dokonale znám. Že už mě nemá čím překvapit. 

A pak přichází chvíle, kdy víte, že mu odchází transplantovaná ledvina. Bude potřebovat novou. Miluji ho. Dala bych mu vlastní srdce, takže samozřejmě, že mu chci dát svou ledvinu. 

Ale on ji nechce.

Protože, co kdyby ji jednou potřebovala naše dcera a já ji už neměla. I když není jediný důvod myslet si, že by naše dcera měla mít nemocné ledviny, tak i přesto.

Myslím, že tohle je absolutní nesobeckost. Tohle jsou chvíle, kdy mi dochází, jak skvělého muže jsem si vybrala a jak moc jej miluji. 

[violetwonder]

“na každý hrnec se najde poklička” ... ach ... nejsem hrnec ani ta poklička. jsem plech. ten nemá žádnej druhej díl. ten je sám.

jsem unavená, protože ten stav nemůžu změnit. jsem posedlá představama a bolí mě každá myšlenka.

ale já prostě nejsem člověk do kterýho by se ostatní zamilovávali....

ano, můžete mě mít rádi. jsem vcelku milá, vtipná a opravdu se dokážu starat a vyslechnout a ...

ale nikdy mě nebudete milovat. nikdo.... jsem nemilovatelná. 

A tak jsem se toho vzdala tolikrát. Polykám svý hořký pocity, který by měly chutnat sladce, ovšem jen když je máte komu vyznat. Sama se zamilovávám. A to v jednom kuse...

 J. a stačil ten jeho jeden pohled kdy měl tak jiskřivý modrý oči - ale to skončilo. Byla to láska jen v ten jeden moment. Moje láska k němu, která se změnila ve starostlivost a touhu na něj dávat pozor. Navždy a vždycky. Víc už mu dát nemůžu.

T. a ten jeho úsměv. Sedm let v kuse jsem ho pokládala za nepohlednějšího chlapa co jsem kdy potkala. Podlamovala se mi kolena, když jsem ho viděla se smát. Bušilo mi srdce když procházel kolem mě a ve snech jsem ho tolikrát políbila až jsem si připadala jako blázen.

D. a to jeho neskonale dokonalý EGO! Opravdu to byla jeho tvářička která se mi líbila. Byl to hezounek, ale do nebe volající bylo, že má duši démona. Přesto to byla taky láska. Jen takovej divnej slabej druh, hodně povrchní. Naučil mě, že typ jako je on po svým boku nechci. Flirtovat to ano, ale konat, to mu moc nešlo.

V. a jeho depresivní život. Myslela jsem si, že když jsme si tak podobní, bude to někam směřovat. Zachráníme se navzájem... nestalo se...ale možná bych vždy milovala nejvíc to jeho zbořený já - což by nebylo dobrý ani pro jednoho.

a nakonec

M. Ten kterému jsem lhala i když jsem přísahala říkat pravdu. 5 dní. 1 schůzka. 1 obrovská chyba... utekla jsem od toho dřív než by to bylo smrtelný. teď totiž miluji představu utvořenou z toho co o něm vím...Přesto je to ten, kterého Miluji snad nejvíce na světě. ukázal mi, co je to hlavní. Měl v hlavě, v duši, v srdci. Jeho slova dávala smysl. Ale když to tam není, nenajdeš to tam. Bolí to nejvíc a vždycky bude. Ani jednou se mi o něm nezdálo. Zatím je ten poslední. A opravdu si přeji ho znovu potkat. Ale tohle přání padající hvězda prostě nesplní.

Vím, co znamená milovat. Miluji bezbřeze. Miluji ale nedostatečně....protože sama nemůžu být milována.

[fotbaloveoblecenia]

dres kylian mbappe  odejít buď do Japonska, nebo M

dres kylian mbappe  odejít buď do Japonska, nebo Místo toho Austrálie. Ať tak či onak, rozhodl se opustit své současné zaměstnavatele. Iniesta má respekt všech svých spoluhráčů: „Toto je nejlepší klub na světě,“ řekl Iniesta minulý měsíc na plačtivé tiskové konferenci pro Independent. „Chtěl jsem buď k sobě upřímný. Byl jsem tu od svých 12 let. Pokud jsem nemohl přispět vším, co jsem mohl, bylo na čase se rozloučit. Nechci nikomu dělat nepříjemnosti. “Chci poděkovat klubu a La Masii, díky které jsem takový, jaký jsem. Chci poděkovat všem svým spoluhráčům a mé rodině, zejména manželce a třem dětem, za mé poklady. Nakonec chci poděkovat fanouškům, kteří byli se mnou skrz naskrz silní a štíhlí. “Iniesta má díky svým fotbalovým kvalitám v kombinaci se svou skromnou povahou respekt ke každému svému spoluhráči, který bude strašně mi chybí.

Video: To, co Iniesta řekl Messimu během Clasico, Lionel Messi zjevně není výjimkou - a mezi oběma velikány došlo k dojemnému okamžiku, když se Iniesta během nedělního Clasica dostal mimo hřiště. Iniesta byl v ESPN spatřen, jak říká Messimu, když ho podával. kapit

ánská páska: „Tady Leo… tak moc tě miluji.“ Pokud to fanoušky Barcelony nezasáhne přímo v pocitu, nic se nestane. Představa, že už neuvidíme spojování Messiho a Iniesty, je nesmírně dětské dresy na fotbal  smutná. Přinejmenším se však všichni můžeme s láskou ohlédnout za dobrými časy - kterých bylo mnoho.