#krásno

[videli-jste-tento-film]

[kofolacitrus]

@demonzriti Smím prosit?

[etwlemons]

Mhh...Tvůj dobrej kamarád krásno očko? Okay, aha, blonďák? Spíš teplouš.

[instantbelieverwhispers2]

Kinderreigen – Alle Werke – Sammlung Online

Kinderreigen

Datierung

1906

Künstler*in

August Roth (1864 Krásno nad Teplou – 1952 Wien)GNDULANWikipedia

Objektart

Gemälde

Material/Technik

Öl auf Leinwand

[divozenky]

Loni touhle dobou jsem byla ztracená a hledala (se). Hledala sebe samou a hledala někoho, kdo by ke mně mohl patřit. Spávala jsem ve spacáku u kamarádů, u nich v posteli, líbala je a tulila se s nimi večer co večer a každou tou další chvílí, která v sobě sice nesla neskonalou a divokou krásu, jsem se ztrácela ještě o kousek víc. Zahazovala jsem všechno, co jsem kdy byla, všechny svoje zábrany, morální přesvědčení a touhy a přání do budoucna. Jen jsem chtěla být (šťastná). Přestávala jsem věřit; v sebe, ve Vesmír, v lásku. Hrála jsem si s myšlenkami víry v boha a že bůh ví, proč to mám teď takhle, taky jsem ale hledala smysl v myšlence náhody a tvrdě se mě dotýkal přístup životního fatalismu, že prostě život je tak, jak je, a já to tak musím brát, aniž bych s tím něco mohla udělat. Snažila jsem se přijít na to, jestli je mi moje láska předem určená, nebo se jí člověk stane až po tom, co se pro něj rozhodnu. S ohledem na to, kolik kluků jsem líbala a kolik z nich bylo součástí mé minulosti a na chvíli se stávalo součástí mé budoucnosti, jsem nabyla dojmu, že nám život, Vesmír, bůh, říkejte si tomu, jak chcete, dává několik spřízněných duší a že nám dává opakovaně příležitosti si tyhle lidi vybrat, ale jen my rozhodujeme, kdo z nich to bude. My a oni. Přijetí téhle myšlenky mne nesmírně tížilo a těžkalo mi svědomí. Teď uplynul téměř rok; a uplynulo půl roku, kdy jsem nesmírně šťastná. Šťastná s někým, kdo byl součástí mé minulosti, a kdo mě podivuhodným způsobem znovu našel. A našel mne, aniž bych se rozhodla. Našel mne, aniž bych pro to cokoli udělala. A já našla Jeho. A sebe. Spolu s ním jsem ztrácela tu, kterou jsem byla před rokem, tu, která zahodila za sebou všecko; spolu s ním jsem se zas našla a nacházím všechno, co jsem kdy chtěla a chci.

Letěli jsme spolu na týden pryč a projížděli autem po ostrově. Viděli jsme několik domů na prodej a On u toho nejkrásnějšího pronesl: „Tenhle bude jednou náš.“ Nejspíš nebude, ale z toho, že se díváme stejným směrem, mi plesá srdce radostí. Chtěla jsem si taky přivézt náramek. Vždycky si z každé země vozím náramek. Vybral mi strom života; strom, který propojuje minulost a budoucnost. Usmívala jsem se nad tím, jak příhodné to je. Zas tvoříme budoucnost toho druhého. Možná jsme její součástí byli prostě vždycky, i když neviditelně. Všechno do sebe zapadá. Před rokem by mne jen stěží napadlo, že budu prožívat takové štěstí, krásno a takovou lásku.

A tak jsem teď došla zas k tomu, že nic se neděje náhodně, nikoho nepotkáte náhodně, každej vám do života něco dá a každej si něco vezme od vás, a všechno to vede k tomu, abyste našli toho, koho najít máte. A ono to přijde; samo, nenásilně, aniž byste si tím museli dělat starosti. My nerozhodujeme. Půl roku s Ním a já našla VesMír.

[dekadence-v-srdci]

Krásno

A už je to docela dlouho, kdy jsem se cítila tak krásně a v klidu. Nechávám se objímat písničkami a cítím se milovaná. Jsi jako pocit, který jsem před dlouhou dobou ztratila a zapomněla, že existuje. A teď tak hřeje a nutí mi se usmívat.

[cernaje-barva]

[kopretin-a]

my lovely grandpa

[nemamsvedomi]

7:14

já les východ slunce borůvky a 2 brka

[dominikapise]

Krásný pátek! :) Víte, co bude dneska v noci? 🌌 Na magický čas? Největší zatmění Měsíce 🌚 Takže nastavit upozornění - nebo budíky - a ve 22:22 vystrčte hlavy - a nejlépe celá těla - z okna (z okna prosimvás jenom ty hlavy, těla vyveďte ven dveřmi, jo?) a pozorovat VESMÍR! A když už jsem u toho, na blogu je nový článek! 🙌Jo, já vím 😁 po měsíci (hele ten měsíc je fakt magickej! 😁), ale je tam a doufám, že na vás dýchne stejný klid, jako na mě pokaždý, když to za/pro-žívám :) K večeru sem hodím odkaz, ale na blog můžete klidně už teď, ať máte podnět pro to dnešní dobrodružství :) (www.dominika-vankova.cz) Kdo bude taky ponocovat a pozorovat zázraky? 🌑

[videli-jste-tento-film]

Pomozte ubohým anketám v nouzi!

Krásno

Soukromá vichřice

ROMing

Bouřlivé víno

[barborazatkova]

[hashigenderfluid-blog]

Líbal jsem její jemné rty a lehce se k ní choulil, protože mě rozechvíval chlad. Dlaněmi jsem ji hladil po lopatkách. Ale bál jsem se. Bál jsem se, že se to hřehounké stvoření rozplyne jako všechny sny s přicházejícím ránem. Když se její rty odtáhly od mých, pootevřel jsem oči. Byla pořád tady, vlasy jí lehce spadaly do tváře, usmívala se na mě. Srdéčko mi zaplesalo radostí. Nemarnil jsem ani chvíli slovy, jen jsem jí lehounce učísl vlasy za ucho a přitáhl ji opět do pevného obětí. Je to moje štěstí, které jsem tou nocí znal už rok..

[ledabyl]

POD HLADINOU

vybalím si tě z celofánu,

s krásně věčnýma očima,

jak čerstvě natrhané kopretiny,

a spolu budem tiše k ránu

nad životem sladkým rozjímat

pak zlehka vplujem do peřiny.

[divozenky]

Na ruce mám prstýnek s vlnou. „To ti bude připomínat, že v životě seš jednou dole a jednou nahoře,“ řekla mi teta, když mi ho dávala. Měla pravdu. Vypadá taky trochu jako horská dráha a přesně takovej teď můj život je. Přesně takový bylo tohle léto. Nebo jsem ho přesně takový udělala, protože jsem potřebovala zahnat myšlenky na Něj. Protože jsem se snažila zbavit pocitu, že čekám. Že čekám, až se (mi) vrátí. Protože jsem se snažila najít u všech ostatních to, co ve mně vzbudil během jediného dne On. Zbytečně, dochází mi. Protože nikdo není jako T.

Dva dny nazpět před naším setkáním na začátku léta jsem blízké osobě na otázku, zda se mi někdo líbí, odpověděla, že jo, ale že je brzy, že se pořád bojím se někomu zase cele odevzdat. Ale pak přišel. Stála jsem opřená na mostě a čekala. Byla jsem strašně otrávená z toho, že se vůbec máme sejít, neviděla jsem v tom smysl, když jsem věděla, že stejně zase odjede. Byla jsem otrávená z toho, že měl zpoždění. A taky jsem doufala, že za dvě hodiny už budu doma.

Jenže pak jsem se otočila a uviděla ho přicházet. Vesele si vykračoval v davu turistů a v levé ruce si pohazoval s duhovým deštníkem. Na tváři se mu rozzářil úsměv, jakmile mě spatřil. Byl to nejkrásnější úsměv, jaký jsem kdy viděla. Ještě jsem stihla nejlepší kamarádce napsat zprávu – v návaznosti na ty, že mě štve, že musím čekat: „Bože, ten je krásnej.“

Po pár chvílích jsem věděla, že tohle bude výjimečný odpoledne, večer, že On bude výjimečný. Že vlastně možná vždycky byl; známe se přece tak dlouho, ale nikdy jsme si sebe nevšímali. Možná prostě nebyl správný čas a teď už je, myslela jsem si později.

Během toho jediného odpoledne v čajovně jsem cítila, jak se zamilovávám. Do tvého úsměvu, očí, do toho, co říkáš, jak přemýšlíš, jak se na mě díváš, jak si ze mě děláš legraci, jak si upřímný v tom, co cítíš, prožíváš, co chceš, do toho, jak dobře mi s tebou je. Do toho, jak jsme spolu nikam nespěchali. Dvě hodiny utekly a tys chtěl, abych zůstala, a já zůstat chtěla.

Šli jsme do parku. Otočila jsem se na něj, protože jsem chtěla, aby mne políbil. Zas se mu jen rozzářil úsměv na tváři. „Proč se tak směješ?“ – „Jen tak,“ usmála jsem se ještě víc a on taky.

Ten park jsme obešli snad třikrát. Teď jsem si s jeho duhovým deštníkem pohazovala já a on držel v ruce analog a hledal místo, kde by si mě vyfotil. Zastavili jsme se uprostřed parku. Zadíval se mi do očí a já se celá rozechvěla. Bylo to vůbec poprvé, co jsem něco takového cítila. Měla jsem motýlky v břiše a srdce mi bušilo jako o závod. Jinak, než kdy dřív. Udělal dva malé kroky ke mně a já věděla, že teď mne políbí. A že tohle všechno změní.

Svět se mi po dlouhé době zastavil. Jen zpovzdálí jsem slyšela, jak kolem nás procházejí hlasitě smějící se dívky. Jen zpovzdálí jsem slyšela dva muže zabraný do vášnivýho rozhovoru.  

„Wau,“ řekl potichu.

„Vypadáš zamilovaně, když o něm mluvíš,“ řekla mi moje nejlepší kamarádka, když jsem jí o setkání s T. dovyprávěla. Přikývla jsem.

O týden nebo dva později jsme se bavili o cestování. „Na dobrý věci se asi musí počkat,” napsala jsem. Zeptal se mě, jestli mluvím schválně v těch dvojsmyslech. Ale taky mě hned zastavil, ať mu na to neodpovídám. Že si prej chce nechat tu nejistotu.

Odjel. Čím více dnů ubíhalo, tím více jsem si uvědomovala, že to je člověk, se kterým bych bez váhání chtěla strávit zbytek života. Je totiž ještě daleko lepší, než ten ideální kluk, o kterém jsem celej život snila.

Ale odjel. Čím více dnů ubíhalo, tím víc jsem si uvědomovala, že možná nepřijede tak brzy, jak říká. A bála se, že možná čekám zbytečně. A tak jsem čekat přestala. 

Zaměstnávala jsem své myšlenky něčím a někým jiným. Ale ještě zbytečněji.

Když před týdnem napsal, že přijede, rozplakala jsem se. Radostí. O pár dní později ale napsal, že přijet nemůže kvůli koroně. Rozplakala jsem se podruhý. Smutkem.

Dívám se na ten můj prstýnek. Život je taková vlna. Jednou jsi nahoře a jednou dole. A možná jsme se našli a možná jediným zádrhelem nakonec bude jen těch tisíc kilometrů mezi námi. Možná ještě pořád přece jen není ten správnej čas. Možná ještě musím udělat pár blbostí. A možná se vážně musí na dobrý věci počkat.   

A tak počkám. Tak jako jsem čekala ten den na mostě, než se objevil se svým duhovým deštníkem.