#královna ničeho

[notknowncryptid]

ten pocit když najdu nový kontent, nový fandom, do kterého spadnu s rychlostí světla, ale je to úplně jinej typ fanoušků než na co jsem zvyklej. a jinej typ kontetu taky 😭

[ledabyl]

RECENZE TAJEMSVÍ STARÉ BAMBITKY II

Abychom si nejdříve tak nějak zhruba shrnuli okolnosti, za jakých se děj filmu odehrává, uvedu vás velkoryse v obraz. Anička a Kuba jsou novými vládci celé země, za tu dobu, co uplynula od minulého filmu, se jim stihla narodit dcerka - Johanka - a Karaba, tedy hrnčíř alias Aniččin pan tatík, pořád bydlí ve svojí chajdě a vyrábí hrnky. To bychom měli. Základ je na světě, můžeme pokračovat.

Moment, počkat… vlastně nemůžeme! Kde jsou Ferenc s Lorencem?

Jestli si pamatujete, na konci minulého filmu byli posláni vykonávat prospěšné práce. Vykonávají je i dnes? No… spíš ne. Místo toho se v jakési prapodivné bryčce/vozíku kodrcají spustlou krajinou a hořekují, jak jsou polomrtví hladem. Z jejich řečí nám, tedy divákům, tak nějak může dojít, že na tom nejsou nejlíp a upřímně, vidět tyhle dva superpadouchy v tak zbídačeném stavu mi doslova lámalo srdce. 

Teď tedy máme celou sestavu.

Ale pořád to není všechno.

V tomhle příběhu se nám totiž objevují dvě podstatné nové postavy! Královna Julie, která vládne vedlejší zemi a její dvorní služka(?) - Hermína. Královna má problém se sehnáním nějakého použitelného manžela a Hermína… tam prostě jen tak je a má vtipné(?) hlášky. Jo, a zapamatujte si jednu důležitou věc: královna má samovařící hrnec, který pravděpodobně ukradla z pohádky Hrnečku vař. Máte tuto informaci bezpečně uloženou? Výborně, v tom případě můžeme pokračovat. 

Nyní přejdeme k ději. A taky k mým náhodným myšlenkám a postřehům. A kritice a hnidopišství. 

Začněme Johankou. 

Tohle dítě mě totiž děsí. Zní, jako kdyby spolklo encyklopedii, vypadá, jako kdyby malé holčičce někdo na obličej přilepil obličej někoho mnohem staršího a celkově… vůbec z ní nejde dojem nějakého rozmilého dítka. Spíš působí jako špion, který se za dítě jen vydává. A všechny interakce s ní tak vyznívají dost prapodivně. 

Ještě větší kontrast tomu dodávají dospělé postavy, které se většinou chovají podstatně dětinštěji než ona. Kupříkladu její děda, Karaba/hrnčíř. 

Snad to byla pomsta scénáristů, ale skoro v každé scéně je aspoň trochu za hňupa. Ať už jde o jeho love interest v průběhu filmu (působí to jako že v životě neinteragoval s žádnou ženou a dokonce jsem občas měla pocit, že žádnou ženu nikdy ani neviděl - což pochopitelně vyvolává otázky ohledně Aniččina početí), či jeho rozmluvy s dcerou. 

Pokračujme.

Postava královny si zoufale naříká ve svém přepychovém zámku, že zůstane na ocet a muži jsou nepoužitelní. Na začátku to tak chvíli vypadá, že ta romantická linka, která k pohádkám tak nějak patří a tudíž ji tam divák přirozeně očekává, vznikne právě mezi madam Julií a madam Hermínou. Mimochodem, byl by to super ship a jejich dynamika je dost eňo ňůňo - ale to se (pochopitelně, ach jo) nestane.

Místo toho královna začne zpívat a prosím vás, jestli na ten film přeci je půjdete, připravte si špunty do uší speciálně na tuto pasáž, protože, přátelé, toto je bolestivé. Velmi, velmi bolestivé.

Film má v rukávu ještě několik dalších skvělých hitů, ale tenhle bezkonkurenčně vyhrává a kdykoli si na něj jen vzpomenu, mám potřebu začít se hystericky smát. Nevadí, nevadí - film pokračuje.

V Aniččině a Kubově království se rozhodne královský pár dát vale armádě (která čítá asi tak pět lidí? v průběhu filmu se tam tahle “armáda” pak objeví několikrát a pokaždé v takovémhle počtu? proč tu armádu teda vůbec měli? i am confusion) a souběžně s tím z ničeho nic postihnou království záplavy (vlastně to není tak úplně z ničeho nic. Nastanou po jednom dešti, který trval jednu (1) noc. asi byl holt hodně intenzivní). Následkem toho vzniká chaos.  

Mezi tím vším se Ferenc s Lorencem dohandrkují až do království madam Julie, kde se rozhodnou zlotřile zmocnit vlády, tak, jak se o to pokusili už ve svém minulém teritoriu. A jde jim to překvapivě snadno. A upřímně to ani tak úplně není jejich zásluhou jako spíš naprosto bolestně debilní naivitou jakéhosi random maníka, co se vyskytne kolem (jakožto asi i všech ostatních obyvatel tohoto království).

Random maník je zavede až ke královně, které navrhnou spolupráci, povypráví jí nějakou storku o tom, jak jsou vznešení a strašně vzdělaní… ale po cestě je přepadli a okradli, takže teď vypadají tak, jak vypadají. A královna jim to prostě uvěří.

Žádné ověřování, žádné otázky - nic.

Julie, Julie, ty to teda vedeš.

V sousední zemi se zatím řeší problém s podvody kolem dotací na opravu škod po povodních. 

Karaba má zatopenou chajdu, tak mu Anička pomáhá uklízet a přitom mu vytkne, že je pořád sám a jak mu to neprospívá. (V tu chvíli jsem se sama sebe tázala kam se, krucipísek, poděla ta funky oděná ženština z prvního dílu? Nejmenovala se náhodou Libuše, nebo tak nějak?)

Karaba se zdá jejími slovy nalomen, střih, konec scény.

Královna Julie se jde mezitím ohledně svých vztahů poradit se včelařem. Protože náplní každého včelaře je evidentně i vztahové poradenství. Vládu zatím přenechala velice moudře Ferencovi a Lorencovi a sama teď papá med, přičemž sedí na sudu.

Dobře.

Jestliže někdo sedí na sudu, v pohádce to obvykle indikuje, že se dostane nějakým způsobem dovnitř něj, protože scéna s člověkem kutálejícím se v sudu je zkrátka labůžo. Což se stane. Královna skutečně spadne do sudu, vážně se kutálí (a tahle scéna je vážně labůžo. Během ní jsem se upřímně zasmála) a povede se jí dokutálet se až do - můžete třikrát hádat - až do sousedního království.

Kde ji potká - zase můžete třikrát hádat - kde ji potká Karaba! Tyjo, kdo by to byl čekal, co? Ptáte se, co tu dělá? Trénuje s vnučkou, jak být správný loupežník, protože ho o to Johanka moc hezky poprosila. 

Už chápete, co jsem myslela tím, že se Karaba chová, jako kdyby mu půlka mozkových buněk odešla na výlet? 

No, nevadí.

Karaba tedy osvobodí královnu ze sudu a instantně se do ní zamiluje. Instantně - jakože doslova. Jakože na jeden pohled. 

A láska, jak už to v pohádkách bývá, je samozřejmě opětovaná. Ale ani jeden z nich si toho není vědom. (Mutual pining, idiots to lovers, slowburn)

Lorenc a Ferenc se mezitím rozhodnou pomstit Karabovi a začít prodávat napodobeniny toho kouzelného “Hrnečku vař” hrnce. Prodávat je má týpek v převleku Karaby, aby to vypadalo, že to on je tím podvodníkem. (V životě jsem neviděla nic pravděpodobnějšího než loupežníka, jak prodává hrnce.)

Ale zase abych téhle zápletce tak moc nekřívdila - má fakt banger písničku. Je to jako nějaká zvláštní, modernizovaná odnož Prodavače od Michala Tučného, což je, pojďme si to říct narovinu, absolutní topovka (kdo nesouhlasí, nechť mlčí, protože žádné námitky nepřijímám. tohle je diktatura).

A panu fake Karabovi se při jeho prodeji hrnců nějakým způsobem podle všeho podaří dojet až do Afriky, takže jeho song asi oceňují i lidé, které potkává.

Karaba se o tom všem dozvídá a rozhodne se - simsalabim - očistit svoje jméno. A protože je to chytrý kluk, udělá to tím zatraceně nejdebilnějším způsobem v historii pohádek, jaký jsem kdy měla možnost vidět. Převlékne se do “karabovsého” a jde do sousedního království, kde je na něj vydán zatykač.

A tam ho zatknou.

No čekal byste to někdo?

Samozřejmě za tímhle vším stojí Ferenc s Lorencem, kteří mají navíc v plánu se zbavit i královny, aby mohli vládnout oni dva (as they should. pardon, ale tihle dva jsou nejkompetentnější kandidáti na pozici vládce v celém filmu). 

Karabu tedy zavřou do vězení a královnu po menších peripetiích taky.

Tím nám vznikají parádní podmínky pro vyznání lásky.

Jak romantické.

A protože se objevuje Hermína, která mezitím stihla započít vztah s velitelem armády, který je jedna ruka s Ferencem i Lorencem, mají dokonce i zachránce s klíči.

Teď už zbývá jen jediné. Dramatický závěr, kdy Tomáš Klus - tedy pardon - král Jakub - vtrhne do sousedního království zachránit svého tchána. A protože nemá armádu, rozhodne se zmermomocnit náhodné občany. 

A přichází polibek a Lorenc s Ferencem jsou opět vyhnáni.

Tadá - film končí.

Ne, moment. 

Tohle by totiž byla ta lepší varianta.

Ve skutečnosti film končí extrémně dlouhým záběrem na obličej zpívajícího Tomáše Kluse. A když říkám extrémně dlouhým - myslím tím zhruba tak dvě minuty a pak se na něj ještě můžeme vesele dívat po celou dobu titulků. Nádhera.

A to už je opravdu konec.

A nějaké moje shrnutí?

Je to pohádka a jako pohádka je to naprosto v pořádku. Má to vtipné postavy, které si člověk snadno oblíbí a věřím, že pokud jste dítě, občasná debilita postav vás tolik nebije do očí (teda - snad). Jestli bych něco doopravdy vytkla, je to zbytečně velké množství zápletek, které se sice všechny rozpletou, což je fajn, ale stejně si myslím, že například řešení podvodů s dotacemi nebylo vážně nutné.

A pak písničky - ty bych prosím zrušila úplně. Až na tu hrncovou, prodavačskou, samozřejmě. :)

A finální verdikt?

Dejme tomu 7,5/10. Čekala jsem to podstatně horší a byla jsem mile překvapena. Za mě dobrý.

[myvalzpival]

Ahoj, jestli máš pořád ještě čas na tarot, tak se taky hlásím. Úplně nevím, na co se zeptat, tak možná tak všeobecně se děje a bude dít (a co mám dělat v karanténě). Přeju co nejlepší karanténu 😊 (pronouns ona)

Dobrý večír!

Královna pentaklů + páže holí

Vidím ve tvých rukou víc moci a zodpovědnosti než předtím, a to hlavně proto, že na tebe někdo přehodí zodpovědnost svoji. Ale ne ve zlým, spíš ti to prospěje. Tvrdá práce ti není cizí a víš, že to zvládneš. Jen si musíš dávat pozor, aby ti to nestouplo do hlavy. Myslím, že si v té nové pozici povedeš dobře, ale jakmile hodíš nohy na stůl a řekneš si „jo, jsem dobrá, tak co řešit“, mohlo by se stát, že usneš na vavřínech a všecko se ti to z ničeho nic znovu sesype. Jak by řekl spiderman, s mocí přichází zodpovědnost, bla bla bla mrtvej strejda bla bla. Neupínej se na výsledek, spíš se soustřeď na postupný vývoj a na celkový rozvoj. Kdo se neustále učí, nemůže prohrát :)

[jphoncu]

Adventus Domini 2019

Radost spravedlivá a přehluboká, zvítězila nad časnými radovánkami barbarstva tehdejšího a zvítězí i nad těmi barbarstva dnešního. Tu hlas radosti proti slepému požitkářství a nepokornému pokrokářství, obé stále, jinak a snad i více hýbe světem. A v pravdě, paradoxně, vrací ho zpět, tam, kde byl před dvěma tisíci let.

Evropská civilizace sotva staví v jiných vzorcích než křesťanských, ale což se stane, když křesťanství zmizí z nich? Dále hledíme vpřed, spásu hledajíce, čekajíce ji, ale v budoucnosti naší vize není ničeho. Nic pevného, živého, planoucího. Zaplakali bychom nad křesťany, kteří nemají Boha, nemají ráje, pádu a hříchu, a tak nemají spásy. Sami sebe stvořit chceme. Ale kdož by byl sám sobě dárcem? Byl (a přetvořen, podivně i zůstává) mesianismus komunistů, je mesianismus technologie, je mesianimus falešné svobody. Ale lidská přirozenost se nepřetváří, přirozenost se buď poznává nebo przní - a pak běda! Kde je mesianismus Člověka? Což má pak být transhumanimus? Málo víme, že samo být je dobré a proto to šílené nutkání být jinak. Ale jinak znamená povětšinou hůře. Je hůře, ublíženost a nesmyslná utrápenost zdá se, vítězí, technologie jako by člověku měla ulehčit v místech, kam neni shopna proniknout a - ejhle, ta místa zacpává! Stahujeme se do malých útočišť. Málokdo chce nosit kříž a hoden tak být radosti nad radost. Málokdo nahlíží do hlubin té prastaré a stále nové radosti, radosti božích dětí. Z jejího nedostatku roztápíme peklo, které (dokážeme-li onomu slovu ještě dát význam, když ho tolika jiným bereme) není útočištěm před nepokojem, ale jeho zvěčněním. 

Což však nemohou čerti vzít právě světskou moc, i osobní světský úspěch, a s tím, jen tak mimochodem, třeba inový iPhone, špičkovou večeři (které nebylo požehnáno) a odsát tisíce lajků z facebooku? Naše etika ať není nejen určována choutkami, ale ať není naplňováním té či oné ideologie, byť třeba jen osobní, ať je promodlenou snahou o dobré! Pomáhej nám k tomu, dobrá tradice. Komu dnes nelze hledat Boha, hledána budiž podstatná radost. Splynou.

„Man is more himself, man is more manlike, when joy is the fundamental thing in him, and grief the superficial. Melancholy should be an innocent interlude, a tender and fugitive frame of mind, praise should be the permanent pulsation of the soul,“ píše G. K. Chesterton.

Křesťanství, to je také radost jako oslava moci, která není z tohoto světa. Blahoslaveni chudí, blahoslaveni plačící - všechna hrůza i sláva světa je kulisou pro chudé dítě v chlévě a Bůh je přibit na kříž. Utrpení dostává smysl. Křesťanská bolest a oběť je radosti-plná, zatímco dnešní pocit oběti je ublížení, plnost sebelítosti, chamtivost v záloze, soudící a sebestředná, taková oběť je ledasčím, jen ne darem. Kdo se zapře smyslupně? Vzpomeňme, z chudého děvčete je pro přitakání transcendentálnímu smyslu královna nadhvězdná. NAD-hvězdná! Vesmír je malinký. I svět je křesťanu bratrem, Kainem třeba, ale stále bratrem. Bratru se neotročí a bratrovo odmítnutí nebo bratrova zrada není žádným posledním soudem. Nic není křesťanství tak cizí jako kult světské moci. Boží láska neměří se světskými úspěchy. Vždyť právě ona je naopak útočištěm těch, kdož jsou světu nejzbytečnější či nejobtížnější, a přece - nejsou pokořeni zoufalstvím. A co je křesťanství též cizí - ustrašenost, samolibost, rezignace na smysl. Nelze žíznit vedle nevyčerpatelných studní. Studně jsou. A z vody víno. Jaká tupost - žíznit. Radujme se!

[jejivelicenstvoona]

Její veličenstvo Smutná

Hraběnka co dala si

kostku cukru do kávy

teď probudila nenávist

a vyhrnula rukávy

Všechny smutný loučení

pak dala do krabičky

slzy lásky objetí

malý holky v zajetí

zmačkala do kuličky

_

Princezna co prodala

pozlacený střevíce

Prej tančit stejně neumí

a pořád jenom padá

Má spíš ráda

vína sklenice a plný police

lahví a umění

O jedny strevíčky míň

to nic nezmění

_

Práva láska nepřijede

na bílým koni

Je to pravda a ta bolí

když starej chlapík s holí

tě zakleje a zmizí

Smutný

ale co s tím uděláš

Nebylo to sice nutný

ale stalo se to

Smutný léto

_

Královna co líbala

služky a kuchaře

Milovala ale děvkaře

Fuckboy co má bohatý rodiče

a holkám u tyče

dává pětikila za kalhotky

a ty zvracíš večeři

_

Kdo ví

proč pořád pláče

Jí tvarohový koláče

a pije Colu

a za velkýho srdcebolu

se před zrcadlem nenávidí

V plavkách se stydí

a vlastně i normálně

Chtěla by prostě žít

nepočítat kalorie

Všechno dělat spontánně

_

Její veličenstvo

Její nebeský pády

Holky co ji měly rády

a Petr Pan za mraky

Schovávání před bubáky

a léto bez peněz a přátel

_

Královna

Princezna

Hraběnka

Víla

kdysi dávno žila

ale už není

Žádný království

a štěstí

jen kluci

co dostanou pěstí

jen tak

z ničeho

Jen tak

pro radost

Pak zlost

a její veličenstvo ona

hubená a živá

jako nikdy jindy

bude plakat

[dumbbears]

05

Yunho se znovu procházel netušil co odpoledne popadlo toho upíra, že takhle veřejně napadl tu dívku, nikdy by se do ničeho nepletl, ale každý si měl sebou vzít ampule s krví na deset dní, ale jak to vypadalo, ne každý poslechl příkazu královny, že nechce konflikty, jako by se snažila o nějaký převrat nebo jen chtěla přijít na to, kdo ji vrazí kudlu do zad, Yunho si sedl na lavičku, je mysl byla zahlcená všelijakými nesmysli a nemohl pořádně uvažovat, co by mohl Jaejoong dělat, chtěl ho tolik zkontaktovat, ale jak, kde je, co děla? Všechno tohle mu lítalo hlavou spolu, proč mají shánět informace o lovcích a proč mu řekla, ať Jaejoonga najde. Nedávalo to smysl, ať se na to díval z jakékoliv stránky, ať hledal kde, chtěl. Natáhl ruku k brašně a vytáhl první z deseti ampulí, které měl od královny a napil se, únava kterou pociťoval po dlouhém dni strávené na denním světle jen rázem opustila. Zaklonil hlavu a zahleděl se na nebe, čistě tmavě modré plné hvězd, které se třpytily, jako diamanty vyskládané na korunce jejich královny. "Tak tady jsi." pronesl za ním ledový hlas a Yunhem projela vlna chladu, jak mohl být jejím potomkem, protože když se nad tím zamýšlel, tak jejich královna, vždycky chtěla pro ně jen to dobré, zatímco Junsu on šel přes mrtvoly lidí i upírů. Yunho se oklepal. "Dokud jsi byl člověk, byl jsem jejím miláčkem já a teď?!" zavrčel. Nelíbilo se mu, kam Junsu mířil, žárlil, sakra jak někdo jako on mohl žárlit. Narovnal se a podíval se druhému upírovi do tváře. "Nestál jsem o tenhle život, možná, kdybys nás nechal tenkrát jít oba, nemusel by jsi snášet tu hnusnou žárlivost!" zasyčel Yunho a postavil se, věděl, že na něho Junsu zaútočí, ale netroufl si říct, kdy… "Pche, byli jste můj dobytek a místo toho, aby jste si vážili toho, jaký život jste dole mohli žít, tak jste se dali na útěk, jako zbabělá zvěř, a ty ses mě pokusil zabít, ale marně!" zaječel Junsu a tasil svůj meč. "Jaký život?!" podivil se Yunho. "Náš život stál za hovno! Byli jsme nuceni za jídlo a bezpečí poskytovat vlastní krev!" Vycenil na něho zuby. "Jak nevděčná slova, někoho, kdo není schopný se napít z člověka a musí jej tak živit královna." zasmál se chladně Junsu. Yunhovi docházela trpělivost s tímhle tupcem, ano nejspíš byl asi neschopný něčeho takového, ale stále si uvědomoval, jakou oběť pro něho královna podstupuje, a kdyby to ona sama nechtěla, radši by se trápil věčnou žízní než aby se z ní sám napil. Yunho nic neřekl jen čekal na to, až Junsu zaútočí nebo něco udělá, ale on tam jen stál a jeho vztek doslova vřel. "Jsi pes co zradí královnu!" tasil a nenávistně hleděl na Yunha, který nechápal, za ty roky, ať to vypadalo, jak chtělo tak by ji neublížil, protože i když jejich královna zemřela před tolika staletími, stále to byla laskavá osoba, která musela být chráněna a to si uvědomil, až teď. Zbytečně se hnal za svými touhami, za tím jak moc musí říct, Jaemu že je zdraví a že mu nic není. Přitom tu byla celou dobu Somi, která potřebovala jeho ochranu a i když se to zdálo být nemožné, tak stále nemohl uvěřit ani ona sama si nevšimla toho, jak moc jsou její blízcí prohnilí a pod vlivem jednoho muže a to Lorda Junsua. Junsu zaútočil na Yunha a ten je stěží unikl tomu, aby jej nějak Lord nezranil. Junsu opět zaútočil, ale Yunho jej vykryl, podíval se mu do tváře a zamračil se. "Nezapomínej, že ty jsi mě učil bojovat." pronesl, aby si to lord uvědomil, nemohli se měřit, když oba ovládali to samé bojové umění. Junsu odskočil od Yunha a nenávistně se na něho podíval, ten pohled jasně říkal, že je ochoten umřít jen, aby umřel i on. "Kdo myslíš, že dal tenhle nápad královně? Kdo myslíš, že zabil Lorda Kangtu?" zasmál se, jak moc nenáviděl jeho chladný smích, byl až moc nucený. Yunho jej sledoval, nechtěl s ním bojovat nestál mu o to.

[kritikycz]

Chris Colfer: Země příběhů Kouzelné přání

Jednoho dne budeš dost stará na to, abys znova začala číst pohádky…

C.S. Lewis

Tímto citátem otevírá Země příběhů dveře do pohádek, jež dobře známe z dob našeho dětství, do pohádek, kterým jsme nejprve se zatajeným dechem naslouchali, kterých jsme se znovu a znovu dožadovali, abychom si je později sami četli a ještě později pak vyprávěli svým dětem…

V prologu nás děj zavede do cely, kde tráví své dny Sněhurčina macecha, zlá královna. Ale v první kapitole se čtenář najednou ocitne v současnosti a seznámí se s dvojčaty Connerem a Alex. Nabízí se otázka, co bude dál, jak se ti dva dostanou do země nezemě a hlavně, co si tam počnou.

“Alenka spadla do Říše divů králičí norou. Dorotku sebralo tornádo i s domem a odneslo ji do země Oz. Ty děti z Letopisů Narnie tam prošly skříní….” No a Conner a Alex se do pohádky propadnou stránkami knížky. A tím začíná jejich neobyčejné dobrodružství a setkání se známými i méně známými postavami pohádkové říše. Původní charakteristiky postav zůstávají téměř beze změn, Popelka je hodná a pracovitá, Sněhurka něžná a odpouštějící, Šípková Růženka chce odčinit svůj spánek a vnést do současnosti více života. Z tohoto obvyklého nastavení vybočuje pouze Karkulka červená, která dospěje a je taktéž jako Popelka, Sněhurka a Růženka královnou, nicméně královnou posedlou partnerstvím, tedy vdávadlem.

Kniha je určena pro větší děti, pro čtenáře nacházející se na pomezí dětství a dospívání. Tomu odpovídají i jazykové prostředky. Mnohdy však projevy dětských hrdinů působí přemoudřele, zvláště pak, když se ke slovu dostane Connor. “Zajímalo by mě, jestli existuje podpůrná psychoterapeutická skupina pro lidi, jako jsme my. Víš, pro lidi, co je to omylem odneslo do jiný dimenze a tak.” Někdy se objeví i poučení, to znamená, že příběh zde není jen pro příběh jako takový, ale nese v sobě i vzdělávací snahy. Jako když Popelka začne filozofovat. “Tomu výrazu Popelčin příběh se vždycky směju, protože podle mého názoru, ať člověk žije jakkoliv, život prostě nikdy nemá řešení. Bez ohledu na to, jak těžké zkoušky necháte za sebou, vždycky je vystřídají jiné.”

V druhé polovině knihy se mezi převážně ženské postavy zamíchá najednou i Jack a jeho příběh o pohádkové fazoli a způsobí tím nečekaný obrat. A když už to vypadá, že se mezi pohádkové hrdiny bratří Grimů nic cizího nemůže vloudit, objeví se náhle Andersenova Malá mořská víla a dějem občas procválá hrdinka ruských národních pohádek Mášenka na klisně Kašičce.

Autor předpokládá u čtenáře znalosti pohádkových příběhů, tato znalost se zdá býti pro porozumění značně důležitá, ne-li přímo základní. Od začátku až do konce se však příběhem jako červená nit proplétá osud Zlé Královny, ze kterého vyplývá poučení, že Zlo povětšinou nevzniká jen tak z ničeho, nýbrž může být i reakcí na nepřízeň osudu. V ostatním se autor zuby nehty drží zažitého klišé, to například v démonizaci trollů a skřetů a především vlků, kteří beze špetky slitování zabíjejí a lžou, a tudíž si nezaslouží ani kousek soucitu.

Poetiku vyprávění však narušuje příliš velká “směsice” klasických příběhů, jež má děj posouvat směrem dopředu a dodávat mu tak prvky napínavosti. Výsledkem je ale pouze ploché vyprávění, kterému často chybí třetí rozměr…

Christopher Paul „Chris“ Colfer (* 27. května 1990) je americký herec, zpěvák a spisovatel. Jeho nejznámější role je Kurt Hummel v seriálu Glee, za kterou v roce 2011 vyhrál Zlatý glóbus a tři ceny People’s Choice Awards (2013, 2014, 2015). V roce 2011 se také objevil v časopise Time na seznamu 100 nejvlivnějších lidí. Sám napsal, produkoval a hrál ve filmu Zasažen bleskem, který měl premiéru v roce 2012 na Filmovém festivalu Tribeca. Jeho kniha The Land Of Stories: The Wishing Spell se stala číslem jedna v žebříčku New York Times.

Zdroj životopisu: https://cs.wikipedia.org/wiki/Chris_Colfer

COLFER, Chris. Země příběhů. Ilustroval Brandon DORMAN, přeložil Veronika VOLHEJNOVÁ. Praha: Fragment, 2016. ISBN 978-80-253-2892-7

Chris Colfer: Země příběhů Kouzelné přání was originally published on Kritiky.cz