#kapka

[devdas5z]

Aleksandra Kapka

[greatfay]

these the Eikonic feat they told us about?

[michaelbogild]

As an exotic bird I’ve learnt to speak this gentle language of oblivion, of severed names.

Kapka Kassabova

[budutinahrobnositmandarinky]

definitivní kamarádský rozchody jsou takový utrpení... já tě měla fakt ráda, vole?????

[papillonattrape]

[dailykafka]

Kapka 🪳 metamorfosis

Yup

[chaoticgoodcaptain]

motivace dokončit studium: + ∞

motivace psát bakalářku: - ∞

už nevím, co reálně dělat, všichni jsou jako "tak jí prostě začni psát", "kdybych už něco nechtěla studovat, tak se na kvalitu bakalářky vykašlu a nějak to zaonačím, abych se toho rychle zbavila", jak už mám jinak vysvětlit, že prostě nemůžu začít, nemůžu

celá tahle věc je jako vysušená studna, ve které se zběsile snažím najít vodu, všichni mi říkají, že jí mám jenom najít, ať nehledám celý kýbl, že jenom kapka stačí, ale ať se snažím sebevíc, ta voda tam prostě není, už tam nebyla nějakou dobu a moje maladaptivní denní snění o tom jak nesu kyblík plný vody to prostě nezmění

moje jediná vazba k předchozímu studiu je doslova ta, že ho prostě MUSÍM dokončit, ale já bytostně nechci, chci přestat snít, chci prostě vzít kyblík, na všechny nahlas zakřičet, ať se do té zatracené studny podívají, aby už konečně pochopili, že tam fakt nic není, a pak ho zahodit, odejít, a už se nikdy nevrátit zpátky

srdce člověka umírá až ve chvíli, kdy je zcela zbaven iluzí, co zbyde poté je jen popelavá duše nebožtíka

prosím, jenom jedno slovo, jenom jeden ostavec, jenom jednu molekulu vody....

ať moje šrámy lemované srdce ještě nemusí zvadnout a splynout s davem, ať se může proměnit do květiny nesoucí naději

[captain-angler]

thank you for the food! :) btw can you elaborate more on what your doing wit omar?

I have no idea but for now I’m figuring out his current whereabouts and his relationships with other people like family and friends such as Malus. Now that I have a set time period though, I can give away basic information like:

- The current year is 1964

- Omar was born April 1st 1941 (23 years)

- He grew up in the Black Sea nearby the coast of the USSR where his village is along with other merfolk

- The first time he set foot on land was when he was 18 at Sochi (Сочи)

- He and his older sister grew up in the underwater equivalent of a farm owned by his mama

- His mother’s name is Verochka (Верочка) and his sister’s name is Kapka (Капка)

[topoillogical]

My grandmother was born in the late 1930s in Bulgaria, to an Eastern Orthodox family. She had a twin sister, and both were premature: at 7 months; 2 months early.

They were tiny, tiny, tiny, and the family knew that they were both going to die (her sister did indeed pass away a mere 20 hours after birth). Because of this, they had called the priest over to the house immediately, since in this religion a baby must be baptized before it passes away or it will not go to Heaven.

This was in early November time, meaning the naming period of Saint Demetrius. My grandmother was therefore to be named Dmitriya, and her sister, a similar name.

However, while discussing this, her 12-year-old cousin, who had come for the birth, complained.

"Dmitriya is such an ugly name," he said, "these are such sweet little babies. You should name them kapka (droplet; raindrop) and rosichka (a cute form of "rosa", meaning dew)".

The priest, wanting just to baptize these doomed babies before their deaths (my grandma says he wanted to get paid, which he wouldn't if they passed before the baptism), and having just gotten there, immediately baptized them as that. Kapka and Rosichka, Raindrop and Dew.

My grandma is Kapka. Little raindrop, against all odds, grown old with children and grandchildren of her own.

[onlinegratitudes333]

Grateful for:

Friends... kapka

My gay fag bf

Smoking weed

Dress to impress

Making collages

Showers

Eating snacks

[greatfay]

[chronivore]

Wikov Type 35 Kapka The first Czech streamlined car (c.1931)

[driffting]

KAAAAAAWA MROŻONA LEPSZA NIŻ ŻONA, FRYKTI POPCORN

OBWAŻANKI, ORZESZKI W KARMELU!!!!!

SEEEEEEEKS

tak tak plaża w mielnie i te obważanki

Więc widziałem takiego shorta jak zrobić kawę mrożoną z kawy rozpuszczalnej, a nie chciałem teraz kupować codziennie kawki mrozonej w jakims starbucksie bo to za drogo wyjdzie przy tym ile zamierzam jej pić (kawka mrozona jest bardzo tumblr, aestetic i ed i wgl wiec ją piję!)

I robie tak: szklanka do drinków z dealz którą kupiłem niedawno bo nie mam w domu wysokich szklanek 450ml, 2,5 łyżeczki nescafe crema, 2,5 łyżeczki erytrytytytytyytyyyy, 30-50ml wody zimnej, szczypta soli dość mała, mini kapka extractu waniliowego. To mieszam froferem do mleka (tym samym co matche robilem) i sobie wrzucam 4 kostki lodu których mam zapas w lodówce, btw jak macie te tacki do robienia lodu polecam jak uzywacie np 3 kostek wyjąć wszystkie, wsypać do jakiegos kubka ktorego nikt nie uzywa i zostawic w zamrażalce ten kubek + tackę napełnic wodą, w ten sposob zawsze macie zapas extra ilosci kostek lodu i to gotowych do uzycia bez wyciskania (u mnie czasem to trwa chwilke bo nie chcą wyskoczyć i musze iderzać o blat (kładę miedzy blatem w tacką ścierkę kuchenną). Po wrzuceniu 4 kostek lodu (mozliwe ze 5 kostek jesli parzyliscie w gorącej wodzie zalewam mlekiem calosc do pelna, mieszam łyżeczką i jechane!

[madtomedgar]

books read in august, september, october, and november:

[i had to evacuate my apartment at the end of august and spent the next few months dealing with that plus being sick, so this is a comparatively small amount of books for the timeframe. also not typing out my thoughts about them because that just feels like a lot right now]

August:

Dear Life by Alice Munroe (the fictional equivalent of a still-life painting by a Dutch master. Technically fantastic, evocative, but fairly boring to me personally)

Art and Lies by Jeannette Winterson: Fucking fantastic, everything I love about Winterson. Rambling interiority, plots and characters colliding on multiple planes of reality, jumping the tracks for the author to just go off on tangents, weaving the taboos of queerness with other taboos and interrogating taboo and respectability with viciousness and compassion... yeah. good shit.

To the Lake: A Balkan Journey of War and Peace by Kapka Kassabova: absolutely wonderful book about a part of the world i previously knew nothing about. I found it resonated a lot with Jewish intergenerational trauma. Highly recommend.

The Gone Dead by Channelle Benz: interesting idea, terrible execution. The author clearly put a lot of Tips For Writers into this story.

September:

A Memory called Empire by Arkady Martine: Easily the best sci-fi I've read this year, 10/10

October/November:

Vagabonds by Hao JingFang: interesting premise, very clearly from a very different storytelling tradition than I'm used to. I don't think the plot lived up to the themes.

We Were Eight Years in Power: An American Tragedy by Ta-Nehisi Coates: Excellent and insightful redux of race in the Obama years. Wish he brought more gender analysis to the table, but there are plenty other authors to do that.

[opily-zajic]

Sedím v parku a dočítám poslední stránky své knihy. Na blízké silnici projíždějí šaliny a auta, vedle mě na lavičce sedí žena a hlasitě telefonuje, za stromem hraje houslista a nad našimi hlavami několikrát za hodinu přistává letadlo na blízké letiště. Fouká a sem-tam mi spadne nějaká kapka na knihu. Jsem roztěkaná a nevím, proč se vůbec snažím tu knihu dočíst zrovna tady. Ve svém pokoji se ale nemůžu soustředit, proto zoufale měním monotónnost a úzkostnou uzavřenost čtyř zdí za otevřený plac parku, a to pod zoufalou touhou, že mi možná přesně tohle pomůže se soustředit. Český text plný anglikanismů se mi mísí s bulharštinou, kterou slyším všude kolem, a každou chvíli cítím, jak mi v kapse vibruje ten zatracený mobil. Každý řádek je následován vibrováním. Po několika upozorněních to už nezvládám ignorovat. Odkládám knihu, odemykám telefon a kontroluji zprávy. To mě ještě víc vytočí - sedm nových zpráv od mé kamarádky, která mi potřebovala dát vědět, že se nechce učit a nudí se.

Jsem tisíc kilometrů daleko, ale ta malá zatracená krabička mi můj domov přibližuje na dosah dvou kliknutí. Jako kdybych vůbec nikam neodjela. Potřebuju opravdu tak nutně vědět, že se má kamarádka na druhém konci Evropy právě nudí?

Nepotřebuju. Být však v obraze a udržovat sociální pouta, která jsem v Česku ponechala, je naopak mou existenční nutností. V cizím státě, kde anglicky umí jen další Erasmus studenti, nikoliv místní, se má osamělost mění v bublinu, která mi společně s iritací vytváří potřebu držet se svých domáckých vztahů zuby nehty. Sociální sítě jsou jedinou hranicí dělící mě od absolutního zešílení. Ale stejně mám pocit, že je naopak také hranicí dělící mě od sociálního života tady. Jsem hlavou doma, ale tělem tisíc kilometrů daleko.

Knížka, kterou dočítám, se jmenuje trefně - Sociální pouto v éře virtuality - a situace, ve které si ji teď čtu, mě vlastně vede už jenom ke smíchu.

Nejraději bych ten telefon zahodila, i když vím, že ho nutně potřebuju. Udržuje mě v kontaktu s blízkými, ale zároveň mě tento přílišný kontakt vytáčí. Nejraději bych všechno vypnula a nikomu se neozvala; přesto však vím, že bych to byla zrovna já, kdo by se potom ozval jako první. Kolik je příliš mnoho virtuálního kontaktu? Dokáže nahradit ten tělesný? A dozvím se to, až mi ten telefon přestane vibrovat a já konečně najdu soustředěnost na to, abych dočetla tu zatracenou knihu?

[kralovna-ne-stesti]

myslet taky na sebe

Myšlenka, která na začátku byla jen zrnkem písku v duně dalších myšlenek, ale den ode dne se jejich význam pro mě prohlubuje.

Jednou jsem se "vztekala", že všechno dělám já. Mám mít všechno v hlavě, všechno na starost, a hlavně bejt zticha (to mi nikdo nenařídil, to já sama) a pokračovat ve starostlivisti, udržování rodinného krbu a nezištné obětavosti. A já toho měla už dost a najednou jsem si říkala, když jsem mu dělala snídani na další den, že kdy naposledy udělal on/někdo snídani pro mě? Kdy naposledy mi někdo uklidil, vypral, ustlal, uvařil, šel za mě nakoupit, přišel ke mě s krémem, abych se namazala,...

Samozřejmost.

Udělala jsem to já, nebo se to prostě nějak stalo vlivem výchovy, společenských standardů, z očekávání rolí,...? Asi všechno. Abychom si rozuměli, já se o nás ráda starám. Ale děsí mě, když si uvědomím, že jenom dávám a obětuju se a zpátky nepřichází nic. Ano, vím, muži si to třeba ani neuvědomí, když žena nenadává, vím že se můžu slušně a konstruktivně ozvat, přesto. Vážně mě strašně moc mrzí, že ho to nenapadne samotného, udělat taky něco hezkého, ohleduplného nebo jen pozorného pro mě. Jen tak, bez toho abych padala na hubu a fňukala mu, že nic nestíhám.

Trochu jsem odbočila, ale tady se zrodila ta myšlenka. Myslet taky na sebe. Já na ráno tu snídani dělám jen jemu, sobě ne. Že to je zbytečný, beztak pracuju z domova, už jsem unavená a nebudu se tím zdržovat,... A pak nesnídám.

Tohle je jen kapka v moři. A není to jen o tom, že se starám o naši rodinu, rozhodně to všechno nechci svádět na to. Je to o tom, že bych ráda měla na pracovním stole květiny, ale nechci za ně utrácet. Je to o tom, že bych chtěla mít krásné vlasy, ale nedopřeju si a nenajdu si čas na péči o ně. Je o tom, že chci jet pryč, na výlet, na dovolenou, ale nechci utrácet a on nemá čas, a tak sedím doma na zadku a plytvám časem. Je to o tom, že jemu prostřu stůl, ohřevu jídlo a naservíruju, ale sama to jím studený u linky.

Je to milion věcí. Menších, větších.

Je to jako v letadle. Kyslíkovou masku taky nejdřív nasazuje rodič sobě, pak dítěti. Protože když nebude rodič, nebude, kdo by se o dítě postaral.

Postupně, nenápadně, pomaličku si to v hlavě zpracovávám. Malé drobné krůčky, které chci dělat, abych to změnila. Abych se naučila dávat se na první místo. Abych se naučila o sebe starat stejně pečlivě a s láskou, jako o něj. Abych zvládla pře-nastavit svoji hlavu a návyky.

Seznami, kdy mám dané, abych každý den cvičila jógu, meditovala, mazala se oleji a masírovala rollerem, snědla jedno ovoce a jednu zeleninu, vypila dva litry vody a ušla deset tisíc kroků, mám za sebou a nefungovaly. Nebylo to o mě, ale o dalších úkolech ke splnění. Aby to fungovalo, musí to být něco, co chci, vím proč to chci a vím jakým způsobem mi bude příjemné k tomu dojít.