#je prázdný?

[nejene]

@spinner-of-yarns a @zelvuska navrhli, že papíry, které Večerniček rozhazuje jsou psychopapíry.

Podporuju, schvaluju a rozvádím:

Rozhazuje okolo psychopapíry místo normálních papíru s napsanými pohádkami, protože mu to umožňuje každý večer měnit pohádku. A to pro velké množství dětí najednou. Protože ani se strojem času se nedá stíhat všechno.

Dobře, teď mě všichni poslouchejte:

Večerníček = pán času

Moje důkazy:

Nestárnoucí. Nadčasový

Jeho dopravní prostředek stále mění tvary

V tom množství papírů, které rozhazuje musí být nějaký trik alá větší zevnitř

Jeho jméno už používáme obecně k označení pohádek na dobrou noc

(Moji teorii s Tardis dokládam rychlým, hloupoučkým komiksem)

Doplňující hlavokanóny:

Na akademii vystudoval historii

Původně se vydal do vesmíru studovat a zaznamenávat historii různých kultur, planet a společenství

Což postupem času logicky vedlo k tomu, že zná obrovské množství příběhů

Jednou potkal ztracenou holčičku, kterou samozřejmě dopravil domů

Ale cestou k Tardis byla hrozně rozrušená, takže udělal jedinou věc, která ho v tu chvíli napadla - začal jí vyprávět historický příběh vyzdvihující důležitost odvahy

Než se dostal ke konci, usnula mu v Tardis

Od té chvíle se mu podobné věci stávaly častěji a častěji. Čas od času se taky objevil večer poblíž dětí, které byly sice v bezpečí doma, ale nešťastné

Až to bylo vlastně na denním pořádku

Jako by se Tardis rozhodla že brát ho na místa významných historických událostí je vlastně vedlejší

A tak si po čase uvědomil, že se z něj bez jeho povšimnutí stal spíš vypravěč pohádek než hostorik

Další náčrty více či méně související s tématem:

(prosím proklikejte si je)

*pouští mikrofón*

[the-vegetation-in-question]

Už je to sice nějakou dobu, co jsem se odstěhovala, ale protože můžete dostat děvče z Mendlova náměstí, ale Mendlovo náměstí z děvčete nikdy, anžto tento zážitek vás poznamená víc než cejchování, Zkouška trav a rakovina plic dohromady, představuji vám:

✨MENDLÁK GOTHIC ✨

(aneb Kdyby Stephen King nenapsal Zkratky paní Toddové, napsala bych je já - tak, jako všechny tyto příběhy napsal sám život)

Ve vzduchu se vznáší smrad. Zvěsti říkají, že jde z pivovaru. Ty v něm cítíš továrnu na výrobu gumy, gymplácká léta a zmařené sny. Nepleteš se. Pivovar je Starobrno.

Vejdeš do Alberta, je osm ráno. Moravský bochník je ve slevě za 26 korun, regál je prázdný. Pečivo není. Vejdeš do Alberta, jsou tři odpoledne. Moravský bochník je ve slevě za 26 korun, regál je prázdný. Pečivo není. Vejdeš do Alberta, je osm večer. Moravský bochník je ve slevě za 26 korun, regál je prázdný. Pečivo není. Možná nikdy nebylo. Nevzpomínáš si, jak vypadá obal Moravského bochníku. Nikdy jsi ho neviděl*a. A nikdy neuvidíš.

Přijíždí šalina číslo 1. Směr Pisárky, usoudíš bláhově. Na čele šaliny je nápis se šipkou. Znaky pod ním nejsou v žádném ze kdy existujících živých či mrtvých lidských jazyků.

Světelná tabule ohlašuje příjezd šaliny číslo 5. Přijíždějí čtyři šestky za sebou. Šalina číslo 5 stojí na slepé koleji. Stojí tam už roky. Ještě před chvílí tam nebyla. Odjíždí s rozsvíceným nápisem NENASTUPUJTE. V kabině nikdo není.

Při výstupu z MHD stoupneš přímo do tmavé kaluže. Přinejmenším na 50 % je to krev. Pravděpodobnost se zvyšuje, máš-li v tu chvíli na nohou lodičky.

Když vycházíš z Kouřícího králíka, je čtvrt na dvě ráno. Možná jsi přišel ve tři odpoledne, možná v deset večer, možná ve čtyři v noci (proč mají pořád otevřeno?), nezáleží na tom, když odcházíš, je čtvrt na dvě ráno. Při odchodu ti na cestu hraje živý jazz. Kapela je dávno pryč.

"Skočím jenom pro víno a pro pečivo na zítřek," řekne ti tvůj muž před Albertem. Čekáš venku. "Jdu pro dvě věci, za minutu jsem tu." Už měl být zpátky. Skrze skleněné dveře sleduješ frontu, nedohlédneš na její konec. Tvůj muž v ní nestojí. Proč se ještě nevrátil? Jak vypadal? Na koho tu vůbec čekáš? Jak dlouho už tu čekáš? Tvůj muž se vrací. Oba máte ve tvářích vepsaná desetiletí navíc a skráních šedo. Pečivo zapomněl.

Ráno vstáváš na autobus, kterým jezdíš denně. Zastávka tam není. Cedule chybí, absence jízdního řádu je bolestně hmatatelná. ZASTÁVKA PŘESUNUTA, hlásá nápis s velkým červeným křížem. Vyměníš si pohled s člověkem stojícím vedle tebe, v jeho znavených očích čteš nevyslovenou otázku a poslední záblesk zoufalé naděje, přičemž nebožák už předem tuší, že je marná. Odpovídáš mu beze slov se stejnou hlubokou rezignací vtištěnou do kontur vlastních rysů. Nevíš, kam byla zastávka přesunuta. Nikdo to neví. Možná na jinou úroveň existence. Možná do Prahy.

V 17:59 vyrážíš od letohrádku Mitrovských na divadelní zkoušku, která začíná v 18:00. Rozhodneš se zkrátit si cestu myší dírou za teplárnou. Nekonečně dlouho jdeš tmou. Nevidíš na krok. Zvuky civilizace se stávají matným tušením v dáli. Zapomeneš, který je rok, tvář svého otce a vlastní jméno. Projdeš ohněm a smrtí. Náhle tě vítá světlo a šňůry s vlajícím prádlem. Jsi u Lumosu, je 17:58. Jsi tam první.

Sleduješ, jak se havrani houfují v korunách stromů. Přinejmenším naivně doufáš, že se pod černou masou stále nacházejí stromy. Jistota se s každou další hodinou a každým dalším přiletěvším opeřencem vytrácí. Nevidíš ani zeleň, ani nebe. Jsou zticha. Děsíš se okamžiku, kdy jejich hlasy zazní v unisonu. Sedí. Vyčkávají. Spatříš ještě někdy slunce? Kdoví.

Jdeš kolem Hrachoviny. Alespoň tak jí někteří místní říkají, jiní s hrůzou v očích tlumí hlas. To, jak se pohnula tvým směrem, jakmile jsi odvrátil*a zrak, se ti určitě jen zdálo. Z jakéhosi jistě zcela nesouvisejícího důvodu se následujících několik let odmítáš dívat na desátou epizodu třetí série Doctora Who. Při čekání na rozjezd máš pocit, že ti socha cosi nesrozumitelně šeptá hlasy současných významných osobností města Brna. Když v její blízkosti jednou nedopatřením vyslovíš jméno úřadující imperátorky, zničehonic se odnikud srotí vyděšený mnohohlavý dav a ucpe ti ústa knedlíčkem z bistra Dragon III. Ona tam je. Slyší. Čeká. Nechceš přece, aby se probudila. Nechceš upoutat její pozornost.

DARUJ KREV, spatříš jednoho dne z kuchyňského okna billboard. Je vidět i ze všech ostatních oken. I z těch na opačnou světovou stranu. DARUJ KREV, vyzývá tě přes koruny stromů. Neříká komu. Konečně jednoho dne sebereš odvahu a jdeš si ho prohlédnout zblízka. Na ploše není žádný kontakt ani jakákoli další informace. DARUJ KREV, přikazuje ti billboard.

Všude je zábradlí. Není náměstí, jen zábradlí. "To aby lidi ze zastávek nevbíhali do kolejí a do silnice," říkali. Nevbíhají. Není úniku. Zastávky se plní plačícími přeživšími. Už není kam jít. "Ale prý támhle nějaký kousek zase odstraní, aby se tu lépe přecházelo," uslyšíš za sebou konejšivý hlas. Ohlédneš se po jeho původci. Vidíš jen zábradlí.

Slyšíš vzdálené zvuky koncertu z Výstaviště. Jednou je osm večer v pátek, jindy nedělní poledne nebo Štědrý den. Na Výstavišti se vždycky hraje a ty nemůžeš vyvětrat. Pokud jsi tak pomýlený*á a přesto to uděláš, po zásluze tě ztrestá hlas, jenž ti ve tři hodiny ráno pod oknem hlasitě a za použití kompletní sady argumentačních faulů vysvětlí, proč jsou Slováci nejhorší zaměstnanci.

Za kontejnerem u zastávky zahlédneš stín. Je to potkan? Včera to určitě byl potkan. Neuvažuješ nad tím, proč onen stín tentokrát běhá po dvou a zdá se být signifikantně větší než den předtím, ani proč má najednou tolik zubů. Bože, tolik zubů.

(Disclaimer: omlouvám se všem bizarním místům, bytostem a událostem, které jsem do výčtu nezahrnula, má paměť podobna jest ementálu a po dvou letech na Mendlově náměstí bez pračky a s plísní v komoře jsem ráda, že po nocích nevídám tančící luskouny, tzn. milé děti, neutrácejte za halucinogeny, přestěhujte se na Mendlák, xoxo)

[bishimrin]

Suchý únor 3/28

Upřímně jsem se návratu do Brna trochu bála, je tu mnohem víc pokušení než doma. Výhodou je, že spolubydlící drží sucho se mnou. Docela se ale teď klepu ze zítřejší zkoušky a přistihla jsem se, že bych si na uklidnění dala panáka. Namísto toho jsem vzala po letech do ruky vyšívání a párkrát se pobodala do prstů.

Dnešek byl jinak taky takový prázdný. Hledám něco, čím se můžu bavit, když pivo ani víno s kamarádama nepřipadá v úvahu. Začala jsem cestu za zprovozněním prastarého analogového foťáku, na který kdysi fotili moji rodičové. Tak se něčím zabavím, když už ne alkoholem.

[onaras-oficialni]

Den 30 - Lékořice

Perla spěchala temnými ulicemi k Velrybímu břichu a myšlenky jí běžely jako o závod.

Mohli tam umřít. Strašně snadno tam mohli umřít. A byla by to její vina. Co to do ní vjelo, že se takhle vrhla do nebezpečí? To jí na Eagilovi tak moc záleželo? Jako je to fajn chlap, ne že ne, ale až tak fajn přece není, ne? Ne tak, aby se kvůli němu rvala s nějakou potvorou.

A ti čtyři cvoci se prostě vrhli za ní. U Kruggy to ještě dávalo smysl, ta je taková ochotná, ale co tím sledoval ten zbytek? Dyť se znali jak dlouho, půl hodiny? A stejně šli společně do boje, jako by se znali roky.

A pak se osobně potkala s Uldarionem. Uldarion zná její jméno. Zaplatil jim. Osumdesát zlatejch pro jednoho! To je víc peněz, než viděla za celej život, a on jim to prostě dal.

Okna Velrybího břichu svítila na ztemnělou ulici jako maják lákající všechny ubožáky, co se uprostřed noci shání po kusu žvance. Perla proklouzl k zadnímu vchodu a zabušil. Dian ho vpustil do zšeřelé kuchyně.

„Jen pojď, něco tu pro tebe mám,“ zasmál se Dian a vylovil z dózy kousek lékořice.

„Já pro tebe taky něco mám,“ předal mu Perla prázdný flakónek, ze kterého ještě trochu táhla voňavka. Lékořici si zatím strčil do kapsy, kde ji nejspíš zapomene.

„Tak jak ti to šlape?“ vrátil se Dian k drhnutí pánve.

„Řeknu ti, kámo, tenhle večer…“ vyhoupl se Perla na stůl vedle něj, „zatraceně divnej. Jako že furt čekám, kdy se probudím.“

„Nějaký problémy?“

„Vlastně ani nevim. Ale vypadá to, že jsem se chyt nový party.“

„Á, s tím tvým šamstrem? Jak to bylo, Eagil?“

„Není to můj šamstr,“ dloubl ho Perla do žeber, „a ne. Krugga a pár dalších. To mi připomíná…“ zalovil v měšci od Uldariona a odpočítal dvacet zlatých, „to je pro tebe. Víš co, za všechny ty polívky zdarma… a žes byl hodnej na mámu a tak…“

Dian vykulil oči. „Perlo, to je hrozně peněz, to přece… to nemůžu přijmout.“

„Hele, neštvi mě. Tady jednou mám šanci pro tebe udělat něco hezkýho, tak mi to nekaž.“

„Tak… díky. Kde jsi vůbec přišla k takovým penězům?“

„No, asi jsem se chytla správný party. Ta první práce nám hodila slušný prachy… Není to nic nezákonnýho!“ dodala rychle, když si všimla Dianova výrazu, „jenom prostě… prácička pro někoho, co potřeboval něco vyřešit… vyčistit kousek stok… jo, to je vono, my jsme taková uklízecí četa.“ Nebyla to tak docela lež. Jasně, ten někdo byl největší zločinec na ostrovech a to uklízení zabití mantichory, ale to Dian nepotřeboval vědět. Bude se mu líp spát, když to vědět nebude.

„Takže to není nezákonný, ale stejně mi neřekneš, o co jde. To mi tak málo věříš?“

„Znáš to, jak to v tomhle městě bejvá, obchodní tajemství, lidi se nechtěj prokecnout… Každopádně to s nima chvíli potáhnu,“ změnila Perla téma, „Víš co, dokud to sype, byla by škoda takovou práci pouštět. Takže možná budu nějakou dobu pryč.“

Dian si povzdechl. „Hlavně mi na sebe dej pozor. A stav se, až budeš mít zase cestu kolem.“

Venku Perla vytáhl umolousanou lékořici z kapsy a vsunul si ji do úst. Pak vyrazil zpátky do přístavu, kde nechal zbytek. Krysy, tak je Uldarion nazval. Bylo načase zjistit, jak od něj dostat víc sýra.

[kaligraf]

Hodinový hotel, Mňága a Žďorp (celý text pod perexem)

"tlusté koberce plné prachu,

poprvé s holkou, trochu strachu.

a stará dáma odvedle zas vyvádí,

zbyde po ní zvadlé kapradí

a pár prázdných flašek.

veterán z legií nadává na revma,

vzpomíná na Emu, jak byla nádherná.

a všechny květináče už tu historku znají,

ale znova listy nakloní a poslouchají.

vzduch voní kouřem a svět je

svět je jenom hodinový hotel

a můj pokoj je studený a prázdný.

vezmu si sako a půjdu do baru,

absolventi kurzu nudy pořád postaru.

kytky v klopě vadnou,

dívám se okolo po stínech,

kterou? no přeci žádnou.

vracím se pomalu nahoru,

cestou potkávám ty, co už padají dolů

a vedle v pokoji někdo šeptá

jak ti je?

za oknem prší

a déšť stejně nic nesmyje"

[nakanary8]

Vpis 1 - Zpátky do Makaronézie

(4.12.) Právě jsme vletěli nad Atlantik, jsem po obědě, venku sluníčko, dobrej čas začít s blogem! Zatím to jde všechno velmi hladce, i když to nebylo bez nástrah! Milý čtenáři, vítej u další externí paměti. Začínali jsme dneska ze dvou míst a plán je sjet se na letišti. V Praze dneska ráno oškrabávám led ze skla auta, nejvyšší čas jet někam do tepla.

Po Praze jsou maličko zácpy, ale jsme zkušený a vyjel jsem o trochu dříve, takže Martu vyzvedávám přesně ve smluvený čas. Je už vzorně nachystaná ve dveřích, takže ji přibírám a během čtvrt hodinky jsme u nákupáku POP, kde máme sraz s druhou polovinou delegace. Ta je tu taky vzorně na čas, čili tvoříme kolonu a popojíždíme těch pět minut k letišti. Nejprve vyložíme účastníky zájezdu a bágly přímo u terminálu, pak s Janičkou jedem zaparkovat auta do garáže a vracíme se pěšky do terminálu. Jsem rád, že mám zimní bundu a čepici, i přes slunečno je teda zima jako pes. V terminálu se zas rozpojíme, my s Evičkou jdeme přes Private Check-in do salónku, vyhodnotili jsme si to totiž, že jako starší cestující před pětihodinovým letem si rádi odpočineme a dáme si brunch. Po druhém ginu s tonikem nám asistentka přináší palubní vstupenky, který napjatě očekávám a hned kontroluju. Uf, tak zázraky se podařily - několik dní jsem se snažil všemožnými způsoby o zajištění exitovejch sedadel, ať máme víc místa na nohy (hlavně já). Nepovedlo se mi vyjednat nic, až mě zachránil Jára (máváme do Ottawy), kterej to vykouzlil a voilá, máme to tu!

V salónku jsme nejprve skoro sami, než  sem přijde skupinka mladých fotablistek, který se ukáže, že jsou z Portugalska! Tak vytahuju duolingo a udělám pár lekcí, no ale do konverzace se nazapojuju, to zas ne. Až tady si ve zprávách všimneme, že dálnice D7 byla ráno zasekaná kvůli nehodě a kolony! To muselo bejt terno, když je to dokonce ve zprávách!

Tak to teda delegace z Chomutova měla zatraceně šikovnou paní řidičku, když se jim tomu podařilo zavčas vyhnout a dojet tak k letišti ve smluvenou dobu, taky jim to mohlo uletět, že jo! Uf, tak to byla tedy nástraha, ale překonána! V salónku se poměrně roztahujeme.

Teda to mělo být až k týhle fotce. Kunienka aka expertka na nocillu jede samozřejmě s námi.

Jsou tu různé šipky, z nichž plyne, že příště asi s námi pojede i Milan.

Nakonec i nějaký jídlo jsme si dali, uteklo to tu jako voda a už nás přichází asistentka vyzvat, že je čas na boarding. Proběhneme kontrolou (zvlášť kontrola kovových kyčlí :) a setkáváme se s druhou polovinou delegace, s nimiž nastupujeme do éra. OK-SWB je první éro Smartwings, který má i business class, která vypadá celkem fajně.

Tady my tedy nesedíme, ale s naší exitovou řadou jsem spokojen, místa habaděj.

Letadlo je plný tak ze třetiny, čili vlastně prázdný, tak si nakonec můžeme sednout pohromadě, tadá. Smartwings Premium hele :)

Slot máme jen 11 minut po plánovaném odletu, takže vlastně na čas. Vedle nás Číňani, jakobychom byli na velkým letišti.

Těsně před nájezdem na dráhu ještě čekáme a z dobrého důvodu, trefili jsme se přesně před velrybu, co začala předevčírem zas lítat do Prahy. No luxusní výhled na ni dneska mám!

Let ubíhá hladce, chodíme se navštěvovat s druhou skupinou, kterým občas odnáším odpadky, když jdu kolem, takže na mě ostatní koukaj, jestli nejsem náhodou stevard. Což si lze splést dneska dost těžko, protože letušákem je blonďatej Jakub, kterej měří asi 150 cm, což je tedy maličko rozdíl. Nicméně si furt něco objednávám, nejdřív knedlo zelo vepřo, pak kitkat, znáte to. A to bylo celkem dobrý!

Nalákalo to i další členy delegace, takže jsme si nakonec šmákli všichni. IFE tu mají přes wifi, takže se dá sledovat poloha letu, plus nabízí filmy, já teda stihnu svůj staženej Sex o’clock (druhá série pořád nedosahuje kvalit první) a už za necelou hoďku budeme tam. Ještě jsem stihnul prolistovat inflight magazín a jestlipak si zkušený čtenář všimne, co tu nesedí?

Přesně tak! Chybí jim tu novinka ve flotile, A220! A to je přitom magazín Prosinec 24/Leden 25, no já nevím :) Ale už sedáme, z vedlejšího ostrova nám krásně mává Teide.

Pak už sedáme, ukujeme klasickou taktiku, že já půjdu pro auto, zatímco ostatní poberou kufry, což se povede. U půjčovny není ani noha, tak jsem hotov raz dva a vracím se k ostatním. Jednomu členovi delegace po cestě rozbili kufr, tak ještě vyplňujeme claim (trvá to trvá, ale maňána, že jo) a rozbitej kufr bereme radši s Evičkou a Martou autem. Dálnice kolem letiště je zasekaná, ale naštěstí v opačném směru, takže my svištíme do Taurita, cestu známe víc než dobře a na místě jsme za půl hodiny a něco. Je to tu samá novina, parkoviště je sice dál od hotelu, ale hotel dostal celkem pěknej facelift. Otevřeli po rekonstrukci včera, takže i personál se zaučuje a trochu jim to trvá. Chvíli po nás doráží autobusem i druhá polovina výpravy (cesta trvala hodinu a půl a potloukl se druhý kufr), ale podaří se všechny ubytovat. Výhledy z terásky jsou pořád fajné.

Pak už pádíme na večeři, i tady je to celý nový, naštěstí základ jídla tu zůstal stejný - krájený melouny a pappáje. Takže si nabíráme, hodujeme, plus pivečko, hele good!

Po večeři jdeme prozkoumat areál, jaký jsou novinky tady, zahrada stále stejná a fajná, stále jsou tu palmy a stále pod skalou. A ten vzduch, uch!

Pláž je i za tmy báječná, jsme na ní sami, hotel září i v prosinci.

Dáme si brouzdání, peeling, to už tu dlouho nebylo :-) Po cestě zpět jsme našli pípu, tak si dáváme ještě pivečko, probíráme zážitky a pomalu se suneme na kutě, ty přesuny jsou přece jen trochu náročný. Tak zdravíme zas z Makaronézie, dobrou noc!

[chaoticgoodcaptain]

jsem to jenom já, nebo jsou každý ceny hudební akademie (jak ty naše, tak i zahraniční) tak hrozně...prázdný

prostě proč mám pocit, že například česká hudební akademie každý rok jde, pustí si na shuffle cz&sk playlist na spotify a něco vybere...

vinyla byla cool, spousta dalších menších předávání je bezva, tak proč jsou ty nejoficiálnější tak moc dead???

(a momentálně tu ani nemluvím o tom unhinged rozhodnutí zvolit za interpretku roku letos pam rabbit, mluvím hlavně o ní, protože ji poslouchám už dlouho, a prostě to poslední album je kompozičně fakt špatný)

proč???

[taktrochu-vojdpankova-vila]

Slovopad 04 - Lízátko pro hosta

Mara měla poprvé v životě vlastní pokoj a byl to zatraceně divný pocit. Zvyknout si po dětství se třemi mladšími sestrami na přenocování v noclehárně s ostatními učedníky řádu nebyl žádný problém. To ale trvalo jen dva týdny, než se členové řádu ujistili, že to nikdo z nich zatím nechce vzdát, a pokoje jim připravili. Nevěděla, jak vypadají pokoje ostatních studentů řádu, ale tak nějak odhadovala, že budou asi podobné - ne tak velké jako světnice v chalupě, ve které vyrůstala, ale na její vkus až moc velké na jednoho člověka. I ta postel se jí zdála až moc parádní - byla dost široká, aby se do ní vešli dva lidi, a na ní několik vlněných přikrývek. 

„Během svého výcviku si užijete dost studených nocí a spaní na tvrdém, není nutné, abyste si jednou za čas nemohli příjemně odpočinout,“ vysvětloval starý mistr, který jim jejich pokoje ukázal. „Tohle budou vaše pokoje tady v řádu. Pokud by s nimi bylo cokoliv v nepořádku, nebojte se ozvat, můžeme vám pokoj upravit nebo vás přestěhovat!“

A tak Mara skončila v pokoji, který jí připadal příliš pěkný a až moc prázdný. Měla by ho nějak zaplnit. 

Torna, se kterou do Lesního hradu přišla, nebyla příliš velká. Jen to, co unesla na zádech. S výjimkou přikrývek, na kterých cestou spala, a oblečení, ve kterém přišla, měla jen sadu teplého oblečení na převlečení a pár osobních věcí. Aspoň něco na zabydlení toho obrovského prostoru. Postel i truhla na oblečení byly na vyřešení celkem snadné, přes postel přehodila svoje dvě strakaté přikrývky, aby měla v noci aspoň nějakou připomínku domova, a s výjimkou zimního oblečení a hábitu na převlečení toho tolik neměla. Chvíli jí trvalo vymyslet, co s masivním psacím stolem pod oknem. Bylo jí jasné, že ho zřejmě v budoucnu zaplní knihy, papíry a kalamáře s inkoustem, ale prozatím se jí nechtělo ho nechávat úplně prázdný. Vypadal tak trochu smutně, i když přes židli vedle něj přehodila svůj oblíbený vyšívaný šátek. 

Zabralo jí to dalších pár minut přehrabování se v tlumoku i části jeho obsahu vysypané na posteli, ale nakonec skončila u malovaného hrnečku, který nějakým zázrakem přežil celou její několikadenní cestu až sem. Nebylo to špatné. Ale ještě něco chybělo. A Mara přesně věděla, co.

Z obdivování dokončené práce ji vyrušilo zaklepání na dveře. 

„Dále!“ křikla Mara a skočila po klice dřív, než si osoba na druhé straně dveří mohla otevřít. Možná je rozrazila trochu moc prudce, protože její návštěvník polekaně uskočil. Konec jeho hole při střetu s podlahou hlasitě klapl. 

„Bohové!“ vyjekl. „Neruším?“

„Tasse,“ vypadlo z ní překvapeně. Asi to bylo tím, jak se zabrala do zabydlování svého pokoje, na chvíli úplně zapomněla, kde vlastně je. A návštěvníky nečekala. 

„U mě v pokoji je trochu zmatek,“ přiznal. „Tak jsem myslel, že bych zašel na návštěvu?“

Mara zamrkala. 

„Uh… jasně? Pojď dál. To už tě vyhnali z tvýho pokoje?“ vyzvídala, zatímco ji následoval dovnitř.

„Něco takového. Ukázalo se, že aby se mi tam vešlo křeslo, je potřeba všechen nábytek trochu přeskupit a já bych se jim tam jenom pletl.“ Tasse se po Mařině kývnutí posadil na postel, s holí opřenou hned vedle. „Tohle jsou tvoje deky?“ vyzvídal. „Tyhle barevné myslím.“

„Jo, s těma jsem přišla,“ přikývla Mara. „Šily jsme je doma s mámou, jsou z různejch odstřižků, co jsme doma měly.“

Tasse po dece přejel rukou. 

„Je příjemná.“

„Jo, to by měla bejt. Víš, jakou jsme si s ní daly práci?“

„Nemám tušení,“ přiznal.

„No jo,“ uchechtla se Mara. „Vždyť ty jseš vlastně bohatej, co?“

„Dalo by se to tak říct…“

„Proto sis nechal dát do pokoje to křeslo?“

„Oh! Ne, je to kolečkové křeslo.“

Mara se zarazila na půli cesty ke stolu. Její pohled se stočil k Tasseho holi. Věděla o ní už od prvního dne, samozřejmě. Všimla si i toho, jak se nakláněl k jedné straně, kdykoliv stál někde bez bot. Nechtěla se ptát na detaily, i když byla zvědavá. Znali se sotva dva týdny, nezdálo se jí to zrovna patřičné. 

„Potřebuju ho jen někdy, moje vlastní tělo mi občas dává pěkně zabrat,“ pokrčil Tasse rameny. Jemu to zjevně nepatřičné nepřipadalo. „Tady u toho aspoň nebude vyšilovat moje matka. Jako kdybych byl z cukru!”

„Trochu jako z cukru vypadáš,“ poznamenala Mara a sáhla po hrnečku na stole. Její maminka měla spolehlivou metodu, jak se vypořádat s hosty, ať už zvanými a nezvanými a Mara, která v životě neměla vlastní pokoj, natož návštěvu v něm, byla rozhodnutá ji aplikovat. „To ty tvoje bíl�� vlasy.“

„Nejsou bílé,“ ošil se. „Jenom blond.“

„To není zas takovej rozdíl,“ pokrčila rameny a pár dlouhými kroky přešla prostor od stolu k posteli. „Tu máš, nabídni si.“

Tasse překvapeně zamrkal na malovaný hrneček, který mu strčila pod nos. 

„Lízátka?“

„Medový, od naší mámy. Vždycky říká, že když máš hosta, máš ho nakrmit.“

„Hm. To se mi docela líbí,“ připustil Tasse a sáhl po jednom z lízátek. „Asi k vaší mámě někdy zajdu na návštěvu.“

„Někdy tě k ní vezmu,“ prohlásila Mara s dalším lízátkem v ruce vrátila hrnek zpátky na stůl. Pak se posadila na postel vedle Tasseho a natáhla se na záda. „Akorát budeš asi potřebovat nějaký hodně bytelný křeslo, máme tam hodně kamenitý cesty.“

„Myslím, že to bych mohl zvládnout i jenom s holí,“ odpověděl Tasse a položil se vedle ní. „Ale ať se mnou rozhodně počítá.“

[kvetyzlouky]

mimo Sute

mám zmatené pocity z toho večera, rána, které skončilo tím, že jsme se objali. nebo spíš, zeptal se mě, jestli chci obejmout. zničení na lavičce. znamená to pro mě moc, protože je demisexuál a aromantický. opravdu se snažím na něj nijak netlačit. ať dělá první kroky. nicméně se snažím držet při zemi, nepřikládat ničemu z toho váhu, dokud se nepotkáme jinde. dva dny na to se potkáváme, zase sbírám odvahu a domluvím naše setkání. jsem z toho nervózní. nikdy jsme spolu sami nebyli střízlivě a dohodnutě. co když si nebudeme mít co říct? sepisuji si témata k debatám do poznámek, abych je nakonec nepoužila. nebo spíš všechno, co jsem si napsala, jsme probrali přirozeně sami od sebe. jsem překvapená, že to plyne. ale vlastně proč by nemělo? prý nás začneme řešit na cígu, ale až na tom třetím. tak se stalo a na nic jsme nepřišli. podle mě k sobě možná nejsme úplně upřímní. jsem zmatená. on stále mluví o jiné formě vztahu, ale neví jaké, a já nevím, jestli ji myslí se mnou nebo všeobecně. na prázdný žaludek vypiju čtyři piva a pak se nakonec přesuneme do Sute a jak jinak může končit můj večer s ním než pláčem? už bylo pozdě, už jsme toho měli moc. říká, že se nikam neposouváme, že to je stejné jako dva roky zpátky, tak odpovídám, že jestli má takové pocity, jestli nemáme řešení, ať se tedy nebavíme. jenomže to on nechce. nechce polobavení, zároveň ví, že já tam budu mít tíhnutí, když se budeme bavit hodně. gravitace. s hrošíma slzama a bolestí opakuji, ať se nebavíme, mám pocit, že se z toho zhroutím, ale taky že to zvládnu, že to je logické, ale on říká, že to není správné. takže jsme nic nevyřešili a dohodli se, že můžeme řešit civilní témata, nic hlubokého, nejsem si jistá, jestli nám to vydrží. pár dnů na to mu píšu, opilá, ale kdyby nebyl v ty tři ráno aktivní, tak se to nestane. celé mi to přijde pozměněné, posunuté od toho oslavného večera. celých x let jsem měla pocit, že ho nezajímám, že mě vlastně jen toleruje. moje sebevědomí vůči němu je na bodu mrazu a konečně se dostávám nějakých slov ujištění, přece bych tu s tebou nebyl a neřešil, kdybys mě nezajímala. hezky se objímáš. k nikomu necítím to co k tobě. a v těch nočních zprávách se omlouvá za ten konec minule. mate mě. v pondělí jsme se potkali, já přišla až po práci, on tu seděl od čtyř. je moc, říká, jak je to nefér, tahle moje střízlivost, nicméně si konverzaci užívám. směji se. cítím tolik energie mezi námi. bavíme se tentokrát zlehka, o svatbě, kam v sobotu jede, o nepřeložitelnosti poezie. nějak bylo naznačeno, že ve středu mám čas, že můžu přijít brzy, což jsem taky udělala, ale on tu nebyl. jsem zklamaná, ale nemám vlastně proč, nic jsme si nedomluvili. nevím, kdy se potkáme. nevím, kam směřujeme.

[kopretinovafialka]

hele zbylo tu vedle mě prázdný místo,

už nemáš svojí ruku položenou na mým koleni, a tváří se mi neopíráš o čelo,

nehladíš mě rukou po boku, když jsem otočená zády k tobě, vedle tebe,

už mi nedýcháš do ucha, z mých studených nohou tě už nezebe,

nesměješ se na mě až se ti oči ztratí za úsměvem,

nehladím ti tvoje vlasy, a dávno po sobě neprahnem,

nepřeješ mi dobré ráno, neříkáš mi dobrou noc,

nehladíš mě po vlasech,

nevyprávíš mi tvý fráze, nezpíváš mi, nehraješ, to si vlastně nikdy nestihnul,

netancujeme spolu na koncertech, naše lokty a oči se nesetkávaj v pogu, nechytáš mě,

nechytáš mě když padám, a shazuju ti nábytek, za to se ti omlouvám,

neříkáš mi co jsi vařil, nepouštíš mi písničky, nevaříme si už čaje, nesdílíme si lžičky,

neopírám se o tvý paže, nekoukám se na tebe,

z toho uvědomění je mi ouzko, že z nás už fakt nic nebude,

už se nekloužeme na ledu, nesedíme na pivu,

neházíme kostkama, nebavíme se se štamgastama,

neusínáme v obětí, nejezdíme výtahem,

nesedíme v garáži, nečekáme na nádraží,

už mě nevzděláváš o old school českym rapu, už mi neříkáš že je ti doma smutno,

nečekáš až budu s tebou, až za tebou přijedu,

už se na mě netěšíš,

už mě nemáš rád,

už se jen tak neuvidíme,

nepolíbíme, nepodíváme se do očí,

nebudeme se líbat vzadu v klubu, nebudeme spolu krmit kočku,

nebudeme odbíhat pro kondomy, nebudeme si dělat vzájemný pohromy,

nebudeš se se mnou mazlit, nebudeš mě milovat,

nebudu ti hladit vousy, nebudu ti brát peřinu,

nevypiju ti všechnu vodu, nebudu ti kouřit na balkóně,

už ti nenakreslim výhled z tvýho balkóna,

už tě nemám, a to si prostě

nechci připustit.

a proto píšu o tom, jak tě nemám, abych tě na chvíli zase měla

M.

[tancimvdesti]

Ten druh lásky, ktery dostáváte jako dítě, pak celý život určuje, co považujete za lásku.

A najednou mi to všechno dává smysl. Proč jsem tak moc citlivá, proč se bojim milovat, proč mám strach byt s někým stastna. Protože v mým podvědomí je porad schovanej ten obrovskej strach, ze když budu milovat, tak stejne nakonec odejdes a ja znovu zaziju tu bolest, kterou clovek cítí, když zůstane sám, přestože rozdával všechnu lásku, co v sobe měl.

Táta, kterej mi umřel a maminka, co dělala všechno pro to, aby me to tolik nebolelo. A stejne ve mne zůstalo to prázdný místo, vedomi, ze me nikdo neochrani, ze musim byt silná a poradit si se vším sama. A taky ze musim trpět sama.

A pak ani terapie nepomuzou, protože ja to všechno logicky vim, vim, kde je problem, ale netusim, jak tenhle hluboce zakorenenej vzorec mysleni a prožívání změnit.

[prospercz]

Den 14

Konečně první volno na treku. Teda spíš “volno”. Stejně jsem po městě nachodil přes 14 kilometrů. Ale to se prý nepočítá. Američani prostě mají ta města hrozně roztahaná, takže pěšky je všechno hodně daleko.

Proplétám se mezi regály a hledám si jídlo na celý týden. Bude to masakr, 7 dní jídla na zádech a brodění sněhem. Nesu v ruce nějaké tyčinky a vracím se ke košíku, který jsem nechal zaparkovaný o dvě uličky vedle. Není tam. Tak jsem blázen? Projdu celý obchod 2x dokola, ale můj košík prostě zmizel! V tom si všimnu zaměstnance, jak tlačí prázdný košík zpět před obchod.

“Hey, did you just take my shopping cart?”

Otočí se a celý zrudlý hanbou se mi omlouvá. Prý se jim to stává běžně, říkají tomu Ghost carts. Takže celé znova…

Nakoupil jsem, zaplatil zase nekřesťanské peníze za obyčejné potraviny a vyrazil směr obchod s vybavením. Jdu si pro ty ponožky. Obchůdek je malý, ale natřískaný až k prasknutí. Nepromokavé ponožky ale nemají. No nic, budu muset použít staré dobré sáčky na chleba.

Večer jsme s Phillipem zašli za klukama do chatky, kterou mají pronajatou. Dva pokoje, dvě koupelny, gauč, kožená křesla jak ze seriálu Přátelé, vybavená kuchyň a vířivka! Tady si někdo žije. Bamba vařil večeři, takže jsme měli takovou “rodinnou” sešlost. Večeře u stolu z nádobí a s čistou lžící. Jak zvláštní je chovat se takhle normálně po tolika dnech. Po večeři jsme si pustili i film!

Stihl jsem u kluků ve vaně najít díru v karimatce, tak snad už po zalepení bude zase v pohodě. V noci se uvidí. Taky jsem Bambovi zašil jeho mikinu. Poprosil mě o to, protože on sám nikdy nic nezašíval. Jak rychle se člověk může stát v něčem profík, když tam není nikdo jiný kvalifikovanější. Přijdu si jak v minulé práci 😀.

Když už jsem v tom městě a dávám si “volno”, rozepíšu se o jídle, které s sebou nosím.

Snídaně jsou většinou ovesné vločky smíchané s trail mixem (ovoce a ořechy) a zakápnuté trochou medu. Druhá snídaně je buď něco jako Mana drink, pokud se dá sehnat, a nebo granola.

Oběd je většinou jen taková odbývačka, nejlepší jsou tortilly a něco. Tuňák, sýr, sušené maso, sušená rajčata, arašídové máslo…Fantazii se meze nekladou.

Večeře, nejdůležitější jídlo dne, je pro mě každý den svátek. Dopřávám si vždycky něco dobrého, většinou dehydrované jídlo, dvojitou porci, protože jedna je málo. I tak je to málo a často přidávám ještě další potraviny, abych dostal z večeře nějakých 1500 kalorií. Klidně i víc! Doplňuji to Ramenem nebo ochucenou instantní brkaší. Všechno to zalévám ještě olivovým olejem.

A pak ty snacky. Celý den mám potřebu něco uzobávat, tělo potřebuje energii. Spálím denně klidně 5000 kalorií, takže to nějak musím dohnat, aby ze mě na konci nebyla jen tyčka. Dobrý zdroj je trailmix, arašídové máslo, sušené ovoce. Pro případy diabetické nouze mám energetické gely, gumídky, M&Ms. A spooooooustu různých tyčinek. Když seženu, mám s sebou i ovocné kapsičky.

Poslední důležitou součástí jsou minerály ve formě rozpustných tablet do vody. Člověk se při šlapání hodně potí a spoustu jich tak ztrácí. Hážu je do vody pravidelně při doplňování.

Když koukám na jídlo ostatních, tahám toho asi 2x tolik. Ale jídlo je něco, na čem se fakt šetřit nehodlám. Dost to stojí, ale radši budu spát půl roku na karimatce, než jíst míň nebo sračky. Jen se to pak nahoru dost pronese. Zítra to bude do kopce Mordor.

[allmothsdied]

Trigger warming

.

.

.

Sprcha a ventilátor

Tlumí zvuky dávení

Jseš si jistá, že neslyší?

Stejně tak noc

Polyká tvoje vzlyky

Který i ty sama

Otupěle přehlížíš

Memento mori, má drahá

Když obraz se

Takhle rozostří

A vzdálený zrcadlo

S lehkým zakalením

Hrany obtáhne stíny

Až se vyostří

A pak přichází

Ta zapovězená melodie

Smutku Oféliiny písně

Memento mori, má drahá

S pohledem co ustrnul

V čase, tak podivně poklidný

Jenže pak přichází

Všechny ty další jména

Co tě pronásledují

Jako černý stín

Poslední jídlo a jed

Ellen Westové

Dlouho první

Vřískající vábivou ozvěnou

Šepot v kostech

Šepot, co konejšil

Zároveň však požíral

Přestože Sisi nutila čísla

Klesat dlouho před ní

Cesta, kterou nedokážeš

Opustit

Těžko láska, těžko vášeň

Těžko cokoli, jen dutý nic

Memento mori

Visící ve vzduchu

Ve fialovomodrým kouři

A pak hlas Sylvie

S tou, co jí brzy následovala

Držíc se za ruku

S malou dcerkou

Všechny dávno pryč

Ale všechny

Ve tvé mysli stále čekají

Proč se vrátili?

Je to dlouho, od posledně

Celý životy pryč, životy,

Co ti už nikdo nevrátí

A přesto,

Zase jsi tady, zpět,

Ve všem, co tě zabíjí

Tišeji než kdy dřív

Slova došly

A není moc co říct

Memento mori

Jak dlouho tma polyká

Tvoje prázdný vzlyky?

Moc už tě tady nečeká

Moc už tě tu nedrží

Jak dlouho

Jak dlouho než...?

Čas odkapává

V krvavých cárech

A do očí

Padá jen prach

Memento mori, má drahá

Možná už poslední

[rbvalens]

Neuromancer

„Nebe nad přístavem mělo barvu televize přepnuté na prázdný kanál.“

Tuhle úvodní větu zásadního a mistrovského díla z 80. let, které dalo vzniknout samostatnému žánru, si pamatuju dodnes.

***

Armén se pohodlně usadil a zůstala po něm ostrá metalická vůně vody po holení. Začal něco šeptat do vysílačky Sanyo v podivném salátu řečtiny, francouzštiny, turečtiny a sporadických ústřižků angličtiny. Vysílačka odpovídala ve francouzštině.

Mercedes hladce zatočil za roh.

„Bazar s kořením, někdy se mu také říká egyptský," informoval vůz, „byl vybudován sultánem Hatikou v roce 1660. Je to hlavni městský trh s kořením, softwarem, parfémy, drogami...“ „Drogy," zopakoval Case a díval se, jak stěrače křižují sem a tam neprůstřelné sklo Lexan. „Cos to říkal předtím, Jersejáku, o tom, že je ten Riviera najetej? ‚Ano, směsí kokainu a meperidinu."

Armén se vrátil k rozhovoru, který vedl se sanyem.

„Demerol, tak se tomu říkalo," kývl Fiňák. „Je to prďákovej majstr. Zaplétáš se s tak trochu kuriózní sortou lidi, Casei." „Kašli na to," řekl Case a vyhrnul si límec bundy, „pořídíme tomu zoufalýmu sráčovi novou slinivku nebo něco takovýho.“

- William Gibson, Neuromancer

***

S Neuromancerem jsem se poprvé potkal ve stejnojmenné počítačové hře těsně po pádu železné opony. Anglicky tehdy uměla jen hrstka lidí a já k nim bohužel nepatřil. Dohrál jsem ji se slovníkem v ruce. Když vyšla kniha v češtině, otevřel se přede mnou jiný svět. Uvědomte si, že internet neexistoval, o virtuální realitě jakživ nikdo neslyšel a umělá inteligence byl hodně abstraktní pojem.

Jak to máte vy? Máte také svoji zásadní knihu případně hudební album? 

[bozedocehosidusidal]

Po intenzivním a příjemném zážitku, kde byly tvé smysly a emoce aktivní, se návrat do klidnějšího stavu může zdát prázdný nebo melancholický. Mozek už nemá tolik stimulace a přirozeně hledá “rovnováhu”.

Sociální kontakt je skvělý, ale také energeticky náročný, i když tě baví.

[terminus-technicus]

Sebepoznání 2… Co ti teď nejčastěji dělá radost? (Otázky jsou k tomu aby se každý zeptal sám sebe a připomenul si to)

To je právě ten problém. Poslední dobou si připadám, jako kdybych neustále jen šťouchal klacíkem do svého mozku a otráveně mu říkal "no tak, dělej něco, produkuj serotonin". Protože... Já nevím, všechno se zdá prostě o ničem. Jsou chvíle, kdy se zaměstnám. Rád trávím čas se svými přáteli a dobře se s nimi bavím. Ovšem stejně si neustále připadám tak nějak prázdný; o hodně víc než dřív. Jako kdybych potřeboval Něco. Něco hodně silného. Je pár věcí, které dokážou na krátký okamžik ten pocit prázdnoty zahnat, ovšem nemůžu říct, že by mi skutečně dělaly radost. Je za tím spíš mechanismus závislosti - chvíli cítím alespoň něco, což je příjemná změna oproti tomu, když necítím nic, ale reálně to stejně za moc nestojí a následně z toho mám spíš špatný než dobrý pocit. Upínám se k těm okamžikům a nenávidím se za to, že to dělám. Někdy (čím dál častěji) mám dojem, jako kdybych to už nebyl já, ale jen prázdná schránka ovládaná neukojitelnou touhou po alespoň troše levného serotoninu.