#jakousie

[drclaudiosaracinodcsworld]

"Renaissance de l'amour : comment l'hypnose peut vous libérer de la jalousie nocive 💑✨

La jalousie, souvent une intrusion dans les relations, peut éroder la confiance et nuire à la santé d'un couple. Mais tu sais quoi? L’hypnose peut s’avérer comme une alliée inattendue pour éliminer cet obstacle. Examinons comment, à travers trois histoires de personnages célèbres.

**1. Brad Pitt et Jennifer Aniston : renaissance après le passé**

Brad Pitt et Jennifer Aniston, un couple qui a fait face à des défis publics dans leur vie amoureuse, ont trouvé un soulagement grâce à l'hypnose. La jalousie, issue d'expériences passées, a été abordée et transformée grâce à des séances hypnotiques qui ont permis de reconstruire une confiance mutuelle.

**2. Beyoncé et Jay-Z : vaincre l'ombre**

Même un couple emblématique comme Beyoncé et Jay-Z a connu des moments de jalousie. L'hypnose est devenue une ressource pour explorer et aborder les racines de ces émotions, leur permettant de surmonter les obstacles et de renforcer leur connexion.

**3. Megan Fox et Brian Austin Green : Réparer les fissures**

Le couple par intérim Megan Fox et Brian Austin Green a déclaré avoir utilisé l'hypnose pour travailler sur les problèmes de jalousie et d'insécurité. Les séances ont permis de révéler et de résoudre des problèmes sous-jacents, ouvrant la voie à une plus grande compréhension et à une plus grande intimité.

**Comment ça marche ?**

L’hypnose peut être un moyen d’explorer et de réécrire des schémas de pensée nuisibles. Grâce aux conseils d'un hypnothérapeute, les couples peuvent lutter contre la jalousie, explorer les racines de ces sentiments et adopter de nouvelles perspectives. L’esprit, ouvert à de nouvelles suggestions positives, peut se libérer des schémas de pensée limitants.

N’oubliez pas que l’hypnose n’est pas une solution miracle, mais qu’elle peut être un outil puissant pour transformer la dynamique relationnelle. Si la jalousie mine votre amour, considérez l’hypnose comme un voyage de guérison pour vous et votre partenaire. 💖🔄 #IpnosiECoppie #AmoreSenzaGelosia #RinascitaRelazionale"

[mist-the-wannabe-linguist]

Jde někdo zítra na Fantastickou Ostravu?

[do-burgund]

Ok čumblére, všichni jsme jakože

"haha spodek a svršek haha to je vlastně top a bottom hehe"

Ale poslyš,

svršek má narozdíl od spodka schopnost měnit barvu, což mu dává jakousi... VERSATILITU!

To by tedy mohlo implikovat, že není ve skutečnosti top, ale je spíše top-vers, což zásadním způsobem podkopává dosavadní domněnky o karetní hierarchii a otevírá otázku, která karta je ten opravdový top. V této bakalářské práci...

[krakrac]

českapokalypsa mi připomněla tohodle týpka, kterýho jsem vytvořil pro jakousi alternativní historii, kde černobyl zamořil celou evropu a lidi vystavil zvláštní radiaci, která vám nezačne rozežírat tělo, pokud sníte maso příšer, co se začaly objevovat v nejradioaktivnějších oblastech, čili v zóně. potvory samozřejmě nejsou jen tak ledajaký potvory, ale bytosti ze slovanské mytologie, jenom svým způsobem zombifikovaný a tady laďa pracujou právě jako jejich lovec (oceňte prosím moje hrátky s tím jménem, protože to je tak napůl mezi ladou a láďou, takže by se dalo říct, že to je nonbinary tvar)

nijak víc to nemám promyšlený, zatím mi to jenom tak existuje v hlavě, ale říkal jsem si, že laďa už by konečně mohli spatřit svět

[bishimrin]

Suchý únor 5/28

Včerejšek byl trochu moc nabitý na to, abych měla čas tohle všechno nějak sepsat.

Dopoledne bylo jednoduchý, nějak nebylo nutný opustit byt kromě vynesení odpadu a cigaretky se spolubydlící. Daly jsme si jakousi pauzu, konec zkouškového se vždycky nese v duchu uvolnění.

Odpoledne bylo obtížnější (nebo jsem si to myslela, když jsem opouštěla byt). V plánu bylo potkat se s kamarádem, jež jsem bohužel už dost dlouho neviděla. Sraz proběhl a já s radostí zjistila, že i když si dá pivo a já kofolu, zvládneme se bavit na stejné úrovni. Tenhle měsíc je vlastně hlavně o zjištění, že alkohol nepotřebuju. Jo, záviděla jsem mu Poutníka "špinu", ale to je spíš o tom, že mi fakt chutná.

Večer jsme jako každou středu hráli dračák, k němuž si obvykle se spolubydlící dáme cider nebo něco. Tentokrát jsme si daly cikorku ať neusínáme a večeři. Užila jsem si to i tak.

Takže závěr dnešního dne je stejný jako kdykoliv předtím- není to tak těžký, dokud člověk zvládne ten prvotní impuls "a tak dám si". Uvidíme, co přijde zítra na vandru.

[dremlikpocesku]

Jedu vlakem s jakousi školní skupinou a jedno z děcek tu řeší, jak se těší do zoo na pásovce, že je nikdy neviděl... Kdo mu řekne, že v pražský zoologický zahradě, do které míří, ovšem žádný pásovce nemaj? A že je tedy opět neuvidí?

[mist-the-wannabe-linguist]

já to osobně beru jako jakousi "fázi", ve škole se u nás normalizace víceméně kompletně přeskočila takže využívám možnosti doplnit mezery ve znalostech, a taky když jsem teď starší tak o tom období o dost víc mluví doma i rodiče/prarodiče (takže 1. oni sami jsou velký zdroj nových informací, 2. máme víc společných témat když vím o čem mluví, 3. menší šance že na mně někdo vyjede s "vy mladí o těch dobách nic nevíte/jste nevzdělaní" atd)

a v určitých ohledech je to taky docela sranda

miluju čumblr ale přijde mi že jsme podivně fixovaný na normalizační kulturu

(nelinčujte mě kdyžtak, prosím)

(ale budu ráda, když mi na to napíšete svůj spohled, zvlášť pokud se v čumblr komunitě pohybujete víc než já)

@mist-the-wannabe-linguist ?

[takovanormalnielie]

4.10.2023

Pořád mám ještě dietu, ale už jsem se začla pomalu družit. Zítra to zrušíme úplně. Je mi už natolik dobře, že je mi opět naprosto mizerně. Ano, dysforie útočí v plný síle a k tomu trochu misgenderingu a dokonce jsem slyšela i deadname. Nebylo to chtěný a asi je to fakt náročný, přeprogramovat se kompletně. Vlastně i já sama se někdy v rozrušení špatně genderuju, ale prostě... píchne to...pokaždý. Nezlobím se, chápu to. Občas to akorát hůř nesu. Vždy, když mám pocit, že je všechno beznadějný, že nikdy nebudu passovat, že nikdy nesmažu to AMAB ze svýho obličeje, mi tohle píchnutí vnutí, že si na to jen hrajem a snažíme se vší silou udržet naživu jakousi iluzi, která mě dělá šťastnou. Můj mozek je v neustálý válce s tělem, který nesnáší a mírový jednání je v nedohlednu.

[mikyranoutoftime]

Prosim povedz jednu vec čo by sa mohla stať vo fanfikcia prosim prosim je to pre vedu

postava n1 učí postavu n2 dělat jakousi ruční výtvarnou práci, ale postava n2 nemá jemnou motoriku, ale pro postavu n1 se strašně moc snaží a ač má postava n1 o dost lepší výsledek, výrobek postavy n2 je tak cute že ho postava n1 má na stole dalších 30 let

[archivace]

ilustrace: kniha "Praha - 1000 let stavby města"

JIHOZÁPADNÍ MĚSTO

Přestože Jižní Město patří mezi největší panelová sídliště nejen v Praze, ale i v České republice, není jediné. Už jen v Praze můžeme najít další panelové komplexy, které si svojí velikostí nezadají s legendárním Jižákem. Jedním z nich je Jihozápadní Město, oblast spadající pod Prahu 13.

Architektonická soutěž na tento obytný soubor probíhala v letech 1967-1968. Tu nakonec vyhrál architekt Ivo Oberstein z atelieru Rodas. Ivo Oberstein není v odborné společnosti neznámým jménem. Kromě účasti v architektonických soutěžích v šedesátých letech působil zároveň jako na Ústavu hlavního architekta, kde se věnoval hlavním urbanistickým problémům v Praze. Nicméně projekt Jihozápadího Města patří mezi jeho stěžejní projekty.

Architekt Ivo Oberstein Pod tento obytný soubor patří několik sídlišť, jmenovitě sídliště Nové Butovice, sídliště Lužiny, sídliště Stodůlky a sídliště Velká ohrada. Mezi nejdůležitější prvky návrhu patřilo prodloužení metra B. Pracovalo se zde ještě s variantou rychlé tramvaje, nicméně prodloužení metra nakonec zvítězilo a dnes můžeme objektivně říct, že se jednalo o dobrý krok nejen v plánování sídlišť, ale i v celopražském měřítku. S prodloužením linky B se ale již nepočítá.

Původní návrhy všech obytných celků Jaké jsou tedy charakteristické prvky Jihozápadního Města? Původní pozemek patřil mezi poslední nezastavěná území pro hromadné ubytovací soubory. Kvůli komplikovanému terénu ale bylo potřeba rozdělit celkový soubor na několik dílčích částí, kterých nakonec bylo šest. Realizovány byly čtyři z nich. Důležité bylo i začlenění stávajících vesnic, jako můžeme vidět v případě Stodůlek. Charakteristickým prvkem bylo respektování stávajícího kostelu, který se nachází ve středu sídliště. Nové Butovice se staly jakousi hlavní vstupní branou do Jihozápadního Města, jejichž urbanistický koncept s uzavřenými bloky sloužil jako novodobé centrum města. Zde můžete nalézt i velké množství obchůdků a veřejné vybavenosti. Naopak Velká Ohrada představovala se svou nízkou zástavbou přechod mezi paneláky a shluky rodinných domů směrem ke svahům. Lužiny svým konceptem obrovských obytných bloků byly svým způsobem experiment. Měly prověřit oddělování veřejných, poloveřejných a soukromých prostorů a jejich vzájemné fungování. Například ve vnitroblocích byly navrhovány školky, jesle a dětská hřiště.

(internet)

ilustrace: kniha "Praha - 1000 let stavby města"

[lieselotte-sky]

Pomalá USB flashka

Ale extrémně. Když jsem při přehrabování ve věcech našla USB flashku od Samsungu s deklarovanou kapacitou 256GB, měla jsem z toho celkem radost. Kdysi jsem na tom dostala jakousi audioknihu (s čímž nebyl problém) a tak jsem naznala, že ji použiji na hudbu a další audioknihy, jenomže…něco s tak pomalým zápisem jsem snad v životě neviděla. Rámcově 20Mbit/s. To je fakt síla. Zažili jste někdy něco takového?

[terminus-technicus]

Aký si dnes mal/a deň?

Všechno je takové zvláštní. Nejenže je mi v posledních dnech pořád špatně, ale řekl bych, že si procházím jakousi podivnou, plíživou a na první pohled neviditelnou krizí identity. Odehrává se tak nenápadně a hluboko v mém podvědomí, že bych ji téměř přehlédl.

Chybí mi fyzická blízkost někoho jiného a jsem sexuálně frustrovaný. Dnes brzy k ránu se mi zdál erotický sen, už si nepamatuju, co se v něm dělo, ale probudil jsem se vzrušený s rukou v rozkroku. První instinkt mého ospalého já byl pokračovat a dodělat se. Avšak nějakým způsobem jsem si uvědomil, že jsem na chatě a že pár metrů ode mě spí ve své posteli má sestra a ve vedlejší místnosti rodiče. Vzápětí jsem pocítil tupou, avšak intenzivní bolest hlavy. Veškeré vzrušení opadlo, když mi došlo, že nemůžu dýchat a že mě pravděpodobně bolí hlava z nedostatku kyslíku. Přetočil jsem se na bok a zůstal jsem vzhůru další hodinu a půl, dokud se mi neudělalo o něco lépe.

Poslední dobou mám pořád vztek. Zpočátku jsem to považoval za dobrou věc - byl jsem naštvaný na své rodiče za to, jak jsou hrozní lidé a co ze mě udělali; byl jsem naštvaný na svou babičku kvůli jejím neustálým nesnesitelným řečím; byl jsem naštvaný na ty, kdo mi toho tolik naslibovali a pak mě zklamali; byl jsem naštvaný na ni, protože jsem si připadal jako oběť, která k tomu přišla jako slepý k houslím. Byl to velký pokrok a obrat v mém životě, cítit hněv vůči někomu jinému než sobě samotnému. Ale teď si už nejsem jistý, jestli je to správné. Nejsem si jistý, jestli je můj hněv spravedlivý. Možná, že ve skutečnosti vůbec nejsem oběť.

Možná bych si měl zajít na kontrolu na plicní. Pro jistotu. Už je to víc než půl roku.

[bishimrin]

Suchý únor 8/28

V sobotu ráno jsme převezli auta a po návratu na start vyrazili. Prošli jsme se lesem, loukou, až jsme dorazili k jednomu malému lomu s ohništěm, kde byl čas na tradiční svařák. Přiznávám, tehdy mě celkem mrzelo, že držím suchý únor. Čistě teda proto, že po chvíli sezení mě můj úžasný kámen-stolička začal dost zebat. Dala jsem si studenýho čaje, co byl v termosce od rána a opekla buřt. A bylo dobře.

Po tomhle jsme se my, omladina, trhli od zbytku skupiny a vydali se vlastní trasou pro věci, co se nám nechtěly tahat. Tady to hodně zkracuju, abych udržela jakousi anonymitu hlavně svých blízkých přátel, kteří se neprosili o to, abych o nich někde psala-

Nakonec jsme se dobelhali na cílovou destinaci, dostali do ruky svařák (a já čaj, díky náčelníku) a oznámení, že polívka je zrovna zehřátá. Vevnitř chaty už bylo plno, kecalo se a část tak nějak pospávala. Žena našeho osadníka smažila koblížky a pak musela jet kvůli nemocným dětem domů. Tak jsem zabrala její obvyklé místo v kuchyni - způsob, jak se udržet v jednom kole. Dokud mám úkol, můžu fungovat. Všem jsem kradla nádobí, abych měla co umývat a když bylo hotovo, otevřela jsem si birell a sedla si vesele na linku, čímž jsem pobavila podnapilé osazenstvo, jež na mě vidělo, a dostala vynadáno, jestli to není studený (znají mě možná od narození, ale prosím mně už není 12). Chvíli jsem jen tak poslouchala a postupně ke mě migrovali všichni moji přátelé a partner. Seděli jsme na lince, na zemi, na jedné židli co na nás zbyla, přikládali, aby bylo teplo, já přemývala nádobí (sedla jsem si na dosah), občas jsme chodili kouřit ven a střízlivě (většina si zvládla něco podělat, takže přišel čas na prášek a střízlivost) řešili, že by bylo praktičtější, kdyby- no, to si asi nechám pro sebe. Ale byli jsme fakt vtipný.

Večer, když jsme se pokoušeli usnout, jeden z účastníků zájezdu svým jemným hláskem rušil naše spaní, ale já byla přitulená ke svýmu muži a obklopená svýma nejbližšíma. A bylo mi dobře.

[michalgavlas]

ÚVAHA PĚTI STÁ ŠEDESÁTÁ PÁTÁ – POUTNÍK

Od starověku až do dnešní doby se pořádají poutě na různá posvátná místa. Tato často strastiplná cesta je určena k tomu, aby si věřící uvědomili své hříchy, potkali se a na konci poutě dosáhli rozhřešení a možná i prozření. V dnešní době už pouť nemusí být spojována pouze s určitým náboženstvím, ale je i zkouškou vůle a vytrvalosti poutníka.

Svým způsobem každý přemýšlivý člověk, který si je vědom sebe ve věčně proměnlivém světě je poutníkem. Nemusí se vydávat na určitou pouť, ale stačí když prožívá poctivě svůj život krok za krokem, hodinu po hodině. Otázkou je, zda v dnešní době jsou lidé schopni si uvědomit, že jejich život je jednosměrná cesta, která má svůj začátek a konec. Cesta, která má určitý smysl, při které je třeba naplnit naše poslání, které si musíme sami uvědomit. Každý člověk má svůj úkol, i sebemenší, který zapadá do celkové evoluce vesmíru. Je to stavební kámen do chrámu vývoje, který kdyby chyběl, tak by se nezřítil, ale byl by neúplný.

Naše cesty nejsou většinou rovné, ale jsou plné oklik, zatáček a slepých konců, nic však na této cestě nejde vynechat nebo přeskočit. Navíc vše musíme udělat sami, nikdo jiný nemůže žít náš život za nás. Nemůžeme se vracet v čase a vše, co jsme v předchozích částech cesty nestihli nebo zameškali, už neuděláme. Musíme se proto naučit žít se svými chybami a omyly. Tyto chyby se nemusí týkat jenom naší duševní, ale i fyzické části. Pokud jsme se dostatečně nestarali o své tělo v mládí, tak na to ve stáří doplatíme. Náprava není možná, pouze musíme protrpět dopady našeho neuváženého jednání z mládí.

Většina lidí však má snahu jít těmi nejrovnějšími cestami v údolí, bez větších převýšení, zbytečné zátěže a za pěkného slunečného počasí. Pokud možno v doprovodu dalších, podobných lidí, kteří vytváří stádo poplatné své době. Přítomnost tohoto velkého množství lidí jdoucích jedním směrem, je utvrzuje v tom, že jsou na té správné cestě. Málokterý člověk má dostatek odvahy a vůle se odpojit od této společné, pohodlné cesty a hledat tu svoji jedinečnou a pravdivou.

Zvláště v dnešní, všestranně zabezpečené a pohodlné době, je málokdo ochotný jít do nejistoty spojené se strmým stoupáním po kamenité stezce do hor, která se občas zcela ztrácí a člověk musí sám hledat svoji vlastní cestu po úbočí hory. Většina lidi takové jednání považuje za neuvážené, nesmyslné, až bláznivé. Přesto však v každé době se rodí lidé, kteří mají potřebu jít složitou cestou sebepoznání, bez ohledu na zavedené dobové názory ostatních lidí. Nikdo neví, proč to dělají, často ani oni sami, ale jsou jakousi vnitřní silou vedeni k hlubšímu sebepoznání, které není cílem běžného konzumního člověka současnosti, ale ani člověka dob nedávno minulých.

Málo kdo si uvědomuje, že smyslem životní poutě je poznání sebe sama a svého místa na tomto světě. Proto jsou lidské životy tak relativně dlouhé oproti většině zvířat, abychom měli dost času poznat sebe, když už jsme byli tím rozsáhlým vědomím obdařeni. Většina lidí se nerada zabývá vědomím sebe a už vůbec ne svým svědomím, které s tím úzce souvisí. Neradi vzhledem ke svým myšlenkám a skutkům nahlíží do svého nitra. Neradi otvírají svoji duši světlu. Jak píše Jan ve svém evangeliu: Lidé si zamilovali více tmu než světlo, protože jejich skutky byly zlé.“

Poutnická, životní cesta vede k sebepoznání a tím i k Bohu. Jak bylo napsáno nad vstupem do Apollonova chrámu v Delfách: „Poznej sebe sama a poznáš universum a bohy“. Málo komu se skutečně podaří se poznat. Někdo má pocit, že toho dosáhl, někdo si to namlouvá, ale těch vyvolených, kteří poznali sebe a při tom i Boha je velice málo, pokud vůbec existují.

Je vůbec možné poznat Boha? Něco nebo Někoho mimo námi vnímaný trojrozměrný časem omezený svět? Poznáváme pouze naši představu Boha. Představu, která je postavena na míře našeho poznání a schopnosti v něj upřímně věřit.

Přesto naše snažení není zbytečné. Celoživotní pouť spojená s poznáním sebe nás dělá citlivější a vnímavější jak vůči sobě, tak i okolnímu světu. Umožňuje nám rozlišovat mezi dobrem a zlem. Dává nám možnost podle toho poctivě žít jak v očích svých, tak i Božích.

[linka-r9-vysocina]

Kalendáře! Používá tu někdo plánovací kalendáře?!

V pondělí mi konečně přišly zkušební výtisky z tiskárny!! (Trvalo to, protože měli jakousi odstávku.) Momentálně už tedy vím, co nabízím, a nabízím toto:

Je to vlakový nebo kočičí kalendář ve velikosti 2xA4 s vazbou uprostřed, s černobílými i barevnými filmovými fotkami, po 350 korunách jeden.

Do 7. 11. budu sbírat objednávky a nejpozději 10. 11. chci poslat další objednávku do tiskárny. Ta slibuje expedici do 3-4 pracovních dní, takže nejpozději na začátku prosince by kalendáře měly být u vás doma. A to určitě chcete, zvlášť, pokud je budete chtít použít jako vánoční dárek pro sebe, své rodiče a všechny své strýčky a tetičky!*

Od zkušebních výtisků by se další výtisky měly lišit snad jen drobným posunutím tabulky s daty (+ ty zkušební jdou u barevných fotek maličko do zelena, což odborníka (tj. mě) maličko dráždí a doufám, že to půjde ještě lehce poladit).

Objednací formulář k nalezení zde:

(je tam i možnost osobního předání, případně pokud nechcete náhodnýmu člověku z Tumblru dávat jakýkoli svoje nacionále, dá se pak případně zařídit i anonymní zásilkovna.)

Budu ráda za případný reblogy! :)

*návrh na servírování.

[okno-a-stul]

Hodiny

Jsou hodiny, ale někdy celé dny, v nichž se najednou cosi otevře. Ty dny přicházejí a odcházejí, ale vždycky, vždycky zase přicházejí. Mysli na to, K., říkej si to. Jsou dny, kdy je nejhůř a nikdo nezvedá telefon, jsou dny, kdy je nejhůř, ale Josef nebo Štěpán nebo Petr nebo Triin do těch dnů posílají básně a ty dny se nějak přečkají, doklepou do dalších, jiných dnů. Jsou dny, kdy chodím a zadýchávám se, ale na louce seberu krůpěje z kontryhele nebo rozemnu sníh mezi prsty a potřu si chladnou vodou oči a čelo, vložím si ji do úst, a to je modlitba vyčkávání. Jako vlny Virginie W.: Klid, klid, klid. A pak se probudíš a je den jako z urputného, k puknutí jarního slunce. Někdo cizí ti do Památníku zanese dvě CD Miloše Boka (teď sedím a poslouchám ze zázraku rádia, které nemá žádnou obrazovku, nesvítí) a má měkké ruce a oči. Koupíš je za pakatel. V umdlévání a hladová jdeš po práci ještě na večerní seminář a najednou je jasné, že toto je svět, který se nesmí vytratit: J. jemně, dlouze, vytrvale hovoří, pečlivě klade věty za sebe, ale nechce ustanovit řád a třídění, místo toho vyvolá jakousi chválu mísení (jako v té básni), které je nutné pro život. Které zakládá život. Seděla jsem tam a skoro polykala slzy a zaříkala se, že ze mě nesmí být žádný tabulkový zaměstnanec měsíce (něco ve mně chce být ta nejposlušnější, nejmilejší a nejúslužnější dívenka), že se budu nořit sem, do Ajgiho básní, do toho třeskutého, ale někdy taky úplně jemného mrazení, úsměvů, loupání mandarinek, tichého spiklenectví, přítomnosti Š., který nepíše a asi si to vyčítá, ale nic to nemění na jeho přítomnosti. Pak jdeš po dlouhém dni a s dvaceti volnými minutami na Hlaváku do Luxoru a tam uprostřed police červená kniha a je to zaklínavá Chr. Lavantová. Je to Opus, a to je pokoj s ovcemi naproti klášteru a cesty na kole do Martínkovic a temná světnice Mědílků a pivo v lesní hospodě a taky Štěpán a Josef a Anička a Adam. Píšu sms a dostávám odpověď: mezera vedle lecomta se ještě chvěla. Někdo jde v mých stopách, někdo o hodinu později stojí na tomtéž místě před regálem, z nějž jsem vyňala Lavantovou. Píšu další sms, píšu Š., že jsme ještě v dobrém světě.