#i zpěv je lepší

[chaoticgoodcaptain]

vánoce na erasmu jsou docela smutný a osamělý, ale aspoň tu teď můžu vlnit v ulicích valletty s the busker z eurovize (týpci se saxofonem)

[traineerpwish]

Faceclaim: Rosé Park Jméno postavy: - Stage jméno: Rosé Datum narození: 11.2.2001  Společnost: JY ent. Silné & slabé stránky: K silným stránkam by určite pripísala svoju zhovorčivosť, vždy totiž patrila k ľuďom, ktorí nemali problém nadviazať rozhovor s hocikým, či už v prípadoch, keď niečo potrebovala, alebo v prípadoch, keď si jednoducho potrebovala nájsť nových kamarátov a dostať sa tak do istého kruhu ľudí. V čom jej pomáhalo aj to, že nebola zrovna hanblivý typ, nikdy s týmto nemala problém, nikdy ju priveľmi netrápilo čo si o nej ľudia myslia, či im príde otravná, bláznivá alebo podobne. Jednoducho sa snažila byť sama sebou a väčšinu času jej to prechádzalo. Pokiaľ by sa jej niekto spýtal, či si myslí, že má zmysel pre humor, určite by povedala, že má a to by bola jej ďalšia kvalita, ktorou sa tak rada chválila. Zmysel pre humor. I napriek tomu, že bol väčšinu času svojský, častokrát sa smiala na veciach, ktoré neprišli smiešne nikomu, alebo aspoň nie niekomu, kto nebol rovnaký ako ona a čo bolo hlavné, Rosé bola a je veľký vyznávač čierneho humoru, či nie každému príde ako silná stránka, no jej samotnej to prišlo ako jedna z jej najsilnejších stránok. Pokiaľ ale šlo o tie slabšie, mohla spomenúť otravnosť. Neraz sa stalo, že mala až tak veľkú potrebu s niekým sa zhovárať, až tak veľkú potrebu mať spoločnosť, že jednoducho liezla na nervy každému kto jej prišiel do cesty, pretože v momente ako sa rozhodla, že niekomu niečo povie, že mu čo i len porozpráva o svojom víkende, alebo dni, nezastavila sa, kým sa jej nepodarilo rozobrať všetko do najmenšieho detailu, ignorujúc fakt, že nie každý mal na to čas a nie každého to zaujímalo. Lenivosť taktiež patrila k niečomu čoho by sa najradšej zbavila. Nebola lenivá až nadmieru, to nie, no stávalo sa jej celkom často, že mala prosto deň, v ktorom nemala náladu robiť nič. Spievať, čo za iných okolností robila rada, tancovať, čo jej šlo tiež viac než dobre, či dokonca len vstať z postele, čo jej nešlo až tak dobre, no väčšinu rán sa jej podarilo vyhrať tento boj samej so sebou a dostať sa tak z perín, ktoré ju lákali a pomaly vťahovali naspäť. Bio: Rosé má staršiu sestru, ktorá je úplný opak jej samotnej. Nie príliš spoločenská, nie až tak bezstarostná a už vôbec nie pohltená do hudby. Ich rodičia nikdy nechápali ako mohli byť tak rozdielne. Zatiaľ čo Rosé behala za každým, s každým sa chcela skamarátiť, Alice bola skôr samotár, radšej si čítala, než by sa mala s niekým zhovárať, dokonca aj Rosé častokrát ignorovala, len preto, aby sa mohla venovať svojej knihe. Kým Rosé bola nadšená z každého spoločného výletu, na ktorý s rodičmi chodili, Alice si nikdy neodpustila príležitosť frflať, že sa jej s rodičmi chodiť nechce nikam, že by najradšej zostala doma a mala pokoj od všetkých, čo sa jej veľakrát naplnilo, už preto, že Rosé bola priveľmi nedočkavá a priveľmi otravná na to, aby jej rodičia dokázali ešte dlhšie rýpať do Alice a snažili sa ju prehovoriť. No a zatiaľ čo si Rosé pospevovala a tancovala v izbe, či brnkala na gitaru, ktorá patrila jej otcovi, Alice stále sedela pri knihách, čo sa jej mladšej sestre nikdy nepozdávalo a nikdy to nechápala. Samozrejme, tiež bola veľkou fanúšičkou kopy kníh, prečítala toho viac než dosť, no nedokázala si predstaviť život presedený len nad knihami. Nedokázala si predstaviť, že by nemala každý deň tancovať u seba v izbe, skákať na posteli do rytmu hudby, spievať si, tak nahlas, že ju mohol počuť celý dom, no rovnako tak aj celá ulica. A možno aj to ju doviedlo k tomu, aby sa dostala tam kam sa dostala. Do spoločnosti, ktorá jej mala splniť sen, ktorá jej mala zaručiť, že si nebude spievať a tancovať len doma pred zrkadlom ale na mieste, kde ju uvidia všetci, ktorí ocenia jej spev a snahu stať sa čo najlepšou.

▬ ZPĚV: 2 RAP: 0 TANEC: 2 HERECTVÍ: 0 HRA NA NÁSTROJ: 1

Na rpg máme skupinový OOC Chat, kde můžeme vytvořit ještě lepší kolektiv, domlouvat se na hry atd. atd. není však povinný. Chci být přidán do ooc chatu, ANO “Give the gift of your absence to those who do not appreciate your presence.”

[paskvilnet]

Air

Své druhé řadové album 10.000 Hz Legend, které předznamenal singl Radio #1 se strhujícím sborovým refrénem, vydala francouzská dvojice Air koncem května letošního roku. Podle slov obou členů Air je název jejich aktuální desky jen hříčkou s čísly a fyzikálními veličinami, která má nás posluchače zmást a přesvědčit, že během nahrávání docházelo k zajímavým experimentům se zvukovými vlnami. Ve srovnání s debutovou deskou Moon Safari se jedná o temnější, náročnější a umělecky ambicióznější kolekci skladeb. Ovšem stejně jako před třemi lety i tentokrát jsou jejich nejčastějšími tématy svoboda, láska, pro Francouze nezbytná erotika a hloubka představující protiklad povrchnosti.

J.B. Dunckel: Ve škole jsem nebyl jako ostatní. Žil jsem ve Versailles a tam jsou všichni dost usedlí, byl jsem tehdy velký příznivec skupin jako The Cure nebo Stooges, takže jsem se dost odlišoval - Tehdy už jsi se znal s Nicolasem? No, já jsem nejdřív chodil na jednu vyhlášenou střední školu, byli tam lidi převážně z Versailles a mě se tam vůbec nelíbilo. Byl jsem dost nesmělý a celkem mimo, měl jsem tak tři kamarády. Ale pak jsem s Nicolasem přestoupil na celkem normální školu, kam chodilo dost lidí z předměstí. To bylo lepší. S Nicolasem a dalšími jsme tehdy poprvé přemýšleli o vlastní kapele. Někdy v té době jsme dávali dohromady naši první kapelu a začali jsme zkoušet, půjčovali jsme si vzájemně desky, chodili na stejné filmy a oblékali se ve stylu new wave punk.

Přibližně v polovině 90. let vydali Jean Benoit Dunckel a Nicolas Godin své první singly na značkách Source a Mo´ Wax a přispěli na tři díly kompilace Sourcelab a úspěšný výběr Super Discount. Zásadní obrat v hudební kariéře těchto sotva třicátníků - jinak učitele a architekta - znamenalo album Moon Safari, které se jako zjevení objevilo počátkem roku 1998. Po vydání této desky zažili Air pravděpodobně největší mediální pumelenici svého života.

Nicolas Godin: Nemyslím, že bych kdy poslouchal desky spadající do populární hudby. Kdybyste se podívali do mé kolekce desek, moc popmusic byste tam nenašli. Třeba i v případě takových Beatles se mi vždycky nejvíce líbily písničky, které se nikdy nestaly hity. Nemám rád Yellow Submarine nebo Yesterday a nelíbí se mi ani Imagine od Johna Lennona. Můj vkus jde mimo populární hudbu. Když jsme třeba natáčeli skladbu Sexy Boy, chtěli jsme, aby to znělo hodně divně, aby na lidi působila znepokojivě. Něco jako když v Twin Peaks tancuje ten malý muž a k tomu zní dívčí zpěv - navíc falešný. Chtěli jsme tehdy vytvořit něco divného a on z toho byl hit, chápete to?

[Nechat zahrát Sexy Boy] Sexy Boy byl vybrán jako pilotní singl z desky Moon Safari, po něm následovaly o poznání křehčí a jemnější Kelly Watch The Stars a All I Need s okouzlujícím vokálem Beth Hirsh. Ohlasy na Moon Safari byly nadšené, kritiky pozitivní a z Air se stali králové post klubových nálad. Deska později figurovala na předních místech různých žebříčků o nejlepší album roku 1998. V květnu toho roku vyrazila dvojice celá bíle oděna na turné do New Yorku, Londýna a Paříže spolu s doprovodnou, taktéž bílou, kapelou.

[Ukázka jak o Air mluví muzikanti] Když chtějí něco vysvětlit muzikantům, používají velice poetické výrazy. Když nám třeba J.B. vysvětloval, jakým způsobem hraje určitou pasáž na klávesy, tak řekl, že hraje tak, že má pocit, že létá. Takhle on mluví. Dnes po koncertě třeba řekl Justinovi: ta basa byla dneska, hm, jako nádherný koberec!

Po úspěchu Moon Safari se Air vrátili ke svým starším singlům kolekcí Premiers Symptomes a založili vlastní label Record Makers, na kterém vyšel soundtrack k filmu režisérské dcery Sofie Coppolové The Virgin Suicides a album Sebastiana Tellera. Mezitím ve svém studiu ve Versailles, ale také v New Yorku a Los Angeles průběžně pracovali na svém novém albu.

[Povídání o jejich studiu ve Versailles] Tohle je určitě sám o sobě zajímavý prostor, je mimo Paříž, takže je tady nikdo nemůže otravovat. Myslím, že právě místní podmínky jim dovolily nechat se inspirovat okolím, přírodou a tichem. Jsme ve starém studiu, kde se dá ledacos zajímavého objevit. Jsou tu dost izolováni a to je to, co si ze všeho nejvíce přáli a co jim pomohlo při práci na první desce.

10.000 Hz Legend kombinuje naivitu předcházející desky s rafinovanými postupy experimentálního rocku 70. let, i tentokrát využívají Air nejnovější digitální technologie společně s analogovými přístroji a nad��le nacházejí inspiraci ve filmové hudbě, v easy listening i francouzském popu dávno minulých dekád. Na závěr letošního roku připravují Air, kteří se ze své lásky k syntezátorům upřímně vyznávají v úvodní skladbě Electronic Performeres, rozsáhlé turné. Jen ty bílé oblečky na pódiu evokující lehkost a čistotu první desky se k atmosféře nových skladeb jaksi nehodí, a tak přišla na řadu černá.

[kosma32-blog]

Run baby, run

Sólový běžec

Je zvláštní, že lidé, kteří neběhají, si o vás vždy myslí, že to děláte proto, abyste zhubli. Protože jiný důvod k něčemu tak šílenému, jako na sebe navléct elastické oblečení z šíleného materiálu, vyběhnout leckdy i do zimy a do nečasu, to oblečení propotit a sám při tom vypadat nemožně s červenými fleky na tváři a mokrými vlasy, je prostě nenapadne.

Běžec běžce pozná... Dokonce běžec při běhu někdy pozná i běžce, co zrovna řídí auto. Ze stylu, jak je k němu na silnici ohleduplný. Stejně tak, jako cyklista pozná cyklistu :-) Jsme různé gangy.

Kdykoli jsem v životě běhala, nikdy jsem to nedělala kvůli hubnutí, to byl jen vedlejší (příjemný) produkt. Prostě to strašně moc psychicky pomáhá (víc než tabulka čokolády), čistí to hlavu a vyplavuje to hormony štěstí (podobně jako sex). 

Běhám pomalu. Neměřím si tepovku a když to nejde, přejdu prostě do chůze. Jsem typ požitkářského běžce. Vnímám okolí. A myslím na spoustu věcí, na které nemám přes den čas. Jede mi to v hlavě jako film. Neříkám, že mi to pomáhá najít nějaké řešení problémů a starostí, nenapadají mě žádné převratné myšlenky. Jen jsem prostě strašně ráda jen sama se sebou, nikdo na mě nemluví a mohu myslet na co chci. Jsem běžec samotář.  

Někdy náhle ucítím zvláštní příval štěstí, nadšení, euforie. Ucítím třeba vůni borovic. Nebo azalek. Nebo před sebou vidím, jak pronikají na cestu sluneční paprsky skrz větve stromů. Nebo slyším ptačí zpěv. Nebo se znovu a znovu zamilovávám do té cesty, po které právě běžím. Nebo se na mě usměje kolemjdoucí. Nebo zafouká vítr a snese k zemi listí nebo okvětní lístky nebo začne drobně pršet. Kladu nohu před nohu, nádech nosem, výdech pusou. Líbí se mi to monotónní dopadání bot na zem, skřípání kamínků. Teče ze mě pot a jako by odplavoval všechno to zlé, někdy mám pocit, že bych chtěla běžet ještě dál, až do té doby, než pocítím fyzickou bolest a ta mě donutí teprve skončit. Úplně se zničit, vyždímat, vyčerpat. 

Běhání mě baví. 

Přináší mi radost. 

Učí mě o sobě samé. 

Spojuje mě s mým já. 

Zachraňuje mě přede mnou.

Made my day

Stojím na startu. Start voní francovkou nebo potem. Podle toho, jaké je roční období. Ale vždycky ještě něčím navíc. Voní napětím, lehkou nervozitou, těšením se. Voní pocitem, že teď zrovna někam patřím. Do téhle skupiny v něčem stejných lidí. Že máme teď chvíli stejnou cestu a stejný cíl. Voní hrdostí, že jsem to já (a oni), kdo má dnes na nohou kecky a kdo je uvnitř koridoru a ne vně. A nezáleží ani na tom, kolik poběžíme nebo jak rychle a jakým způsobem.

Dneska běžím pro medaili. Vím to. Vím to, protože to psali v propozicích. Medaili dostane totiž každý. Medaili, krásný úsměv od pořadatelů a obdivné pohledy diváků… tedy pokud ještě nějací v cíli zůstali, když dobíhám. Běhám pomalu a technicky nijak dobře, vím to o sobě. Ale stejně se v cíli vždycky cítím jako hvězda. Hvězda sama před sebou, že jsem to dokázala.

I když doma běhám nejradši sama, pár běžeckých závodů do roka mě strašně baví. Netrénuju pro lepší výkony, nesnažím se nikoho předbíhat, bojuji většinou jen sama se sebou. Na závody jezdím vždycky kvůli té atmosféře. Která se nedá popsat slovy, ta se musí zažít a prožít.

Ten, kdo neběhá, nikdy nepochopí tu nesmyslnou touhu běžců po tom zdolat něco tak šíleného, jako je 42,195 km. Vystavit se dobrovolně odříkání, fyzické bolesti, psychickému vyčerpání, projít si svým osobním peklem. A ještě za to zaplatit peníze. Já bohužel vím, že si tenhle sen nikdy nesplním. Znám své hranice. Ale za tu půlku se budu sama se sebou prát třeba do krve. Tu půlku musím alespoň jednou v životě dát. Alespoň pro ten pocit. Jaké to je doběhnout půlmaraton.

[zasefuc]

Do kopce i z kopce s chutí...

10.2.2019

Pokračujeme! Další putovaní Novým Zealandem odstartoval konec naší kiwi kariéry. Na kiwičkaření v okolí Te Puke jsme zvladli vybudovat naši trhačskou kariéru přesně za 14dní práce během třech týdnů. A tak si vydělat cca 1400$. Což za ty dva týdny procházení se po loukách a kopečcích bezpochyby stálo. Dotáhli jsme to na zkušené kiwáky, nejlepší z nejlepších...ale...v nejlepším se má přestat! Sezóna protrhavaní se stejně blíží ke konci a práce na kiwi bude zhruba za měsíc. Takže naše načasování je geniální, a jak jsme plánovali, tak se stalo, minulý patek byl naš poslední kiwi pracovní den. Nejspíš poslední takový v našem životě, ale nikdy neříkej nikdy. Ale konec dobrý, všechno dobré a vzpomínáme rádi. Na pár "pracovních" kamarádů, nejlepšího supervisora, pohodu v práci a parádní okolí Te Puke. Pláže, surfing, zmrzlina u Mr.Boysenberyho, Fish&Chips z Maketu a kolem ty širé lány kiwi. Nebyli bychom to my a máme zase jedno velké ALE ...když Kuba minulý pátek zjistil, že mu přišlo o 150$ na výplatu míň než Barč, bylo něco špatně. Před 14-ti dny se nenapsal v práci na "docházkový list" a přišel o 10hodin práce, což dost zamrzelo. Je to zhruba na týden žití pro jednoho, ale Kuba pracuje rád a dobře...a někdy zadarmo! Zaměstnanec roku! Pořád na tom maká, jestli se s tím nedá něco dělat, ale spíše to vypadá na opravdu levnou pracovní sílu pro zaměstavatele...

Během posledního pracovního týdne jsme si mimo práce užívali i volnosti a spali zase na free spotech v okolí Te Puke. Maketu, Papamoa nebo Pukehina...je jich tu spousta a vždycky na nás zbylo místečko na těch u oceánu! Se sprchou! Studenou, ale v létě nic víc nepotřebuješ. Voda a záchodky a byli jsme nejvíce štastní. Dostal nás free spot Pukehina! Neskutečné vlny, okolo 1,5m, pro nás prostě WAAAUUU...i po praci jsme do nich vběhli s prknem, Kubovi se podařilo něco chytnout! Pak se stal první velký úraz. Šlápnutí na včelu. Kdo jiný než Barč, s trochou histerie. Ikdyz je Baru začátečník, vrhla se po první pomoci od Kubi do vln, splachovalo ji to, jedna za druhou. Az to vypadalo na utopeni, bez moc a konec s jeji surfařskou kariérou. 😀 Ale to jen v tu chvíli....Krásný západ i východ sluníčka nám dva dny v tydnu dotvořil ráj na zemi!

V pátek po práci se vydáváme směr Gisborne. Náš cíl pro následující týden, dva, možná měsíc? Nevíme! Podle práce a vůbec atmosféry místa se rozhodneme. Ale vzhledem k tomu, ze to je prý další surfařský ráj, myslíme, že to bude jednoduše dost dobrý.

Do Gisborne je cesta dlouhá, a nebo jeste delší. A my volíme tu ještě delší po východním pobřeží. Máme chuť si trošku dovolenkovat po té dřině...hahaha 😀

Rovnou z práce vyrážíme do Opotiki, městečka, které je fakt díra. Alespoň doplňujeme zásoby jídla (obchodak maji) a platíme na poště taxu za našeho diesel brouka na dalsich 2000 km (prvnich 2000km uz jsme projeli). Po zjištění, že naše kára nemá hever, kupujeme i ten, co kdyby náhodou a fičíme za městečko k oceánu na free camp. Naše zviřecí pudy se v nás probudili a dovolenkové barbecue alá hovězí hamburgery startuje. Každý jsme snědli dva a máme na 14dní vystaráno. Protože ráno dělá den a po burgrech dvakrát, Baru spí a Kuba se po běhu rozhodl vzít prkno a jít do vody. Vlny dost dobrý a atmosféra byla neskutečná. Kuba napádloval hned třetí vlnu, co šla a zaslouženě si ji sjel. Po snídani vlítla do vln i Barč a nemohla přestat. Zkoušela menší vlnky u pobřeží dál a dál, do té doby než jí dalo prkno jasně najevo, že má jít z vody ven. Schytala to rovnou do obličeje! Po pádu do vln a vynoření nestihla prkno otočit proti další vlně, zůstalo kolmo a piclo ji hranou přímo do brady. Prasknutí v hlavě. Teplo v uchu a bolení čelisti byla první tvrdší zkouška surfingu! Kuba běží s odhodlánim Mitche Bjukenena Barču zachránit, nicméně se nezmůže na nic jiného než pár sprostých nadávek a dospěláckých pouček (rodičovský tip asi..) Všem to bylo líto, že to vypadá na zranění. Brada odřená, ale s pantama šlo hýbat...do dvou dnů to rozžvýkala.

A tak vyrážíme z Opotiki po silnici 35 Pacific Coast Highway a první noc trávíme po 70km na nekonečné louce na konci městěčka Te Kaha. Cestou jsme zastavili na béňo, jelikož nás čekalo hodně km bez civilizace. Když se nádrž začala plnit, Kuba jen marně čekal zpětný chod a dobrý půl litr nafty vycákl na zem. Lepší než do obličeje. Celých 70km nás pak cesta obdarovávala krasnými výhledy na oceán, skalnaté útesy, ovečky a kravičky, sem tam jsme potkali v zákrutách nějaké auto a městečko. Ale jestli bylo Opotiki díra, tak osídlená místa po cestě byly díry největší, plné Maorů...normální běloh tady prostě cítí, že je jenom projíždějícím hostem.

Na louce potkaváme sympoše středního věku ze Švédska, cachtáme se v oceánu, který šumí pod srázem za naším autem, Kuba holí svůj plnovous a po večeři rozděláváme náš první ohýnek a připíjíme na cestování "bylinnou jaterní". Z městečka se při stmívání ozývá zpěv místních žen a mužů, připomínající haku a umocňuje silnou atmosféru místa, na východě světa, u hřbitova, u oceánu, pod hvězdným nebem...

Raníčko je sluníčko a cíl je Te Araroa, cca 80km z naší louky, s kempem, sprchou a nejstarším i největším stromem na Zéloši...pak ráno východ sluníčka na 20km vzdáleném majáku na East Cape. To byla vyhlídka neděle...ale...cesta do Te Araroi nám zabrala asi polovinu času, který jsme mysleli, protože po cestě těch zajímavostí až tak není, spíš vůbec není. V Te Araroi mají opravdu jen ten strom, který jsme neminuli, ale jinak je tam prd. Proto potřebuje čas k zamyšlení, jelikož je teprve po poledni. Kavárnička je jasná, inspiratívní prostředí v nečekané situaci, a jsme tak troufalí, že otravujeme místního mladého, asi 150 kilového a extrémně znechuceného Maora, aby nám udělal dvě kávy. Byla moc dobrá!!! S úsměvem odcházíme a zdrávíme opačně laďenou obsluhu.

V Te Araroi zůstat nechceme, takže maják už teď odpo a pak hned Gisborne? Nebo někde nocleh a zítra zkusit Mt.Hikurangi? Mt. Hikurangi je totiž nejvyšší hora sverního ostrova Zéloše, 1754m.n.m., posvátná pro místní Maory a spolu s majákem na East Cape je to místo, kde můžete jako první na planetě vidět východ sluníčka. Takže jsme na ni měli chuť! Háček, který jsme objevili moc pozdě, byl, že je to na vrchol celkem štreka (od auta cca 12km s převýšením 1500 metrů), a proto se při výstupu přespává v chajdě 1200m.n.m, která se prý rezervuje dost dopředu.

Vyplaz na Mt.H. necháváme otevřený a zkusíme zítra zavolat na rezervaci chajdy, bud´ to vyjde nebo smůla, ale moc tomu ani jeden nevěříme.

Ikdyž jedeme na EastCape, nejvýchodnější místo naší zemičky, trochu nečekaně odpo a ne na východ sluníčka, jsme nadšení! 20km offroad cesta, prašná, plná kamení, se line těsně kolem oceánu a kopečků. Nikde človíčka. Tady jsme opravdu na konci světa. Jen koně a krávy. Moc kraviček a trochu se děsíme, aby nás některá nešla pozdravit. Ikonický maják na EastCape k němuž vede skvělý výšvih po 800 schodech, píšou....stojí za to! Je to boží, kouzelné místo!

My utíkáme k autu, jak splašení a oba máme cíl jasný! Asi v polovině prašné cesty jsme objevili kemp místo. Zastavujeme. Na papíru za oknem je info, noc za 6$ se nám zdá fér. Nikde, nikdo...ale voda neteče a všímáme si "opraváře". Chlápka "opraváře", který se ptá Kubajze jestli není on není opravář. 😀 Ale slibuje nám, že voda poteče. Slib dodržel a to nás utvrdilo přečkat tady noc, zaplatit poplatek, historicky se vepsat do sešitku kempíků, okoupat se v řece a vidět z tohohle nevšedního a jedinečného místa východ sluníčka! Wauuuu!

Jsme nabití, zase na cestě, navšťevujeme dva kostely, a když přijíždíme po 60 kilometrech do Ruatorii, na náš výlet na Mt.H. už skoro nemyslíme. Ale přece jen, Kuba volá, protože jsme si to slíbili, že to zkusíme, ale nevěříme, že to vyjde...a vlastně ani nevíme jestli se nám do toho kopce chce! 😀 Spíš jsme měli v hlavách oceán a surfing a zajímavá místa po cestě do Gisborne. Blbé je, že paní, se kterou Kuba mluvil, nás překvapila. Místo v chajdě bylo, dokonce měla být úplně prázdná. Juchuchuuuu! Nooo...to jsme nevěděli, jaký Heroický výkon nás čeká. Zaplatili jsme 15$/osobu za noc v horské chajdalupce, dostali lejstra s popisem cesty na parkoviště a výšvihu a jeli. Blbouni. Oba dva. Po 20km necháváme našeho brouka na mini parkovišti na farmě, nabalujeme batohy, abychom byli připraveni na naši túru. Horko, že by člověk chcíp i ve vodě, natož na prašné farmě, kde není před sluncem úniku. Kuba už vysílá negativní vibrace a chce to mít, co nejdřív za sebou. Vyrážíme jen s tím základním k přežití a šlapem do kopce. Cesta se nemění ...až kilometr pod chajdalupku se jde po farmářské cestě, kterou bez problému projedou i automobily osobního ražení. My však musíme pěšky. Vyrazili jsme i v nejrozumnější dobu. Od 12:15 se pražíme na Slunci, bez možnosti úkrytu. Nerozumíme sami sobě. U toho oceánu jsme asi dost zlenivěli a máme chuť to otočit. Několikrát! Vidina oceánu a pivínka se totiž vzdaluje v nekonečných zatáčkách. Přemlouváme sami sebe, nejspíše proto, že kdybychom jsme to otočili, nemohli bychom se na sebe víckrát podívat. Ztráta identity. Barča už má na patách puchýře, jak talíře a lýtka nějak zkameněla, poslední kroky bolí o to víc. Za mečení ovcí a bučení krav dosahujeme chaty a jsme na sebe právoplatně pyšní. Překonali jsme sami sebe. Ty tři hodiny, 10km do kopce, 1000metrů převýšení, ubíjející sluníčko...všechno zahojí nádherný pohled do údolí a útulná chatička, kde každý baťužkář nechal svou stopu buď vyrytou v dřevěných trámech, a nebo napsanou v deníku. Na vrchol je to ještě cca 500 výškových metrů, 2,5km, ale my to stejně jako všichni krajané(v knize asi 3 zápisky), asi vzdáme...vzhledem k zdravotnímu stavu barčiných noh a naší chutí vidět v dalším dnu místo Cookova vylodění. Po útulné noci v chajdě, kdy se Kuba potil v péřáku, že spát nemohl, ohni v kamínkách a třech kubových výhrách v karetní hře Žolík, vstáváme v 5 a velíme k ústupu. Prodíráme se asi 15minut křovím a dorážíme na magické místo, které zde vytvořil mistní kmen Maorů. Devět dřevěných soch ukazujících do všech světových stran, mají pro místní duchovní význam a silnou atmosféru. Nám se hodí do fotky k úžasnému východu slunce. Po tomto představení, pádíme dolů, kroky jsou tentokrát doprovázeny barčiným popěvováním písní Jardy Nohavici a dobrou náladou. Skoro nechodící nasedáme do brouka, který osamělou noc přečkal a neujel! Fičíme k onomu místu, kde poprvé r. 1769 kapitán a objevitel Zéloše James Cook přistál se svou kocábkou. Přidáváme tak další zážitek a nepochopitelně 6,5 kilometrovou prochajdu z kopce a do kopce v zátoce Tolaga. Máme dost. Mrtvoly.

Udělali jsme si tyto dny krásné, ale taky náročné a tak po koupeli v oceánu a studené sprše, třech kávách a jedné limonádě, zadáváme do navigace finální destinaci GIsborne. Už to máme jen nějakých 40km. A přestože jsme vyčerpaní, moc se těšíme na nové místo, město a ty surfaře, co tam prý jezdí bomby! Tak snad nás nezklame a nemáme moc velká očekávání. Pravda, už tady jsme od středy, ale Gisborne necháme na příště! Ať vás to naše psaní nezkolí, jako nás ty výšlapy...jen ať víte, žádná změna, živí, zdraví a máme se pořád moc fajn! A vy doufáme taky! Myslíme na Česko a vás všechny...

Pac a pusu, horám zdar...my se zase ozvem! Vy se taky ozyvejte ;))

Kuba a Bárč

[vacpy73]

Jiří Haussmann: Karmínová garda Hrdinské epos o šesti zpěvích

Zpěv prvý

Telegram

Z nařízení lidového komisariátu a na přání veškerého proletariátu, hodlajíce setrvati na vytčené dráze, vyrozumíváme sovět „Práva lidu“ v Praze: Soudruhové! Nelze mařit času dlouhou řečí; republika sovětů je v zřejmém nebezpečí, svoboda je ohrožena, tma si razí cestu, neb se buržoové nevejdou již do arestů. Stále sice na všech stranách vítězíme skvěle, přece však nám denně rostou noví nepřátelé, neboť nevyhnula se ni jedinému místu agitace dohodových imperialistů, takže Sever, Jih i Východ v bojiště se mění — (ještě tak, že Západ jeví pro nás pochopení). Také protirevoluce stále pikle ková, podporována jsouc kapitálem Savinkova, k ní se přidal navzdory svým dosavadním praxím buržoazní zaprodanec, škrabal Gorkij Maxim; co nás zítra může stihnout, věru nikdo neví, zkrátka dobře situace kritickou se jeví, hrozivě se stahují nad námi mraky černé: ku pomoci voláme vás, poslední své věrné, nedejte, by mrtvý car nás za obojek vodil, na pomoc nám pošlete své rudé gardy oddíl! Věříme: Vy navrátíte Rusku raison ďétre, neboť víme, že jste doma na buržoy metr, vaší vůlí stepi změní v přeúrodný park se, pročež zapřísaháme vás jménem Karla Marxe: Zachraňte nás, ukažte svůj um! Trocki-Bronstein, Lenin-Zederblum.

Zpěv druhý

Válečná rada

U nádraží státní dráhy Hybernská je ulice; tam se k tajné schůzi sešla celá česká pravice, totiž Stivín, Němec, Baštýř, Tobolka, Čech a tak dál — soudruh Šmeral přirozeně konferenci předsedal. „O loajálnosti Prahy“ začal právě mluvit Groš, když do dveří náhle vrazil s telegramem listonoš — — — Nemoh větší jásot vzniknout, kdyby náhle nastal mír, nežli když ho shromážděným přečet Šmeral Bohumír. Hlasem hladového tygra, až se v základech třás dům, unisono vzkřik sbor celý: „Vivat Trocki, Zederblum!!!“ Jako rachot hromu rostl nekonečný, děsný řev, Stivín skákal, štěstím divý: „Chci žrát maso!! Chlastat krev!!!“ Baštýř tleskal, že to znělo jako výbuchy sta pum, Němec volal se Šmeralem: „Hanba, smrt všem buržoům!“ Soudruh Macek buše na stůl křičel: „My tam zametem!“ Groš chtěl celý tento případ oslaviti banketem. —

Konečně když aspoň trochu utišil se bouře vír, vylez na stůl, jal se mluvit doktor Šmeral Bohumír: „Soudruhové! Čas je drahý — bratřím v Marxu na pomoc vypravíme okamžitě veškerou svou brannou moc. Schází nám jen schopný vůdce... Nerad bych ten úkol bral...“ Jen to dořek, nová salva: „Vivat Šmeral-generál!!!“ „Nerad jen se podrobuji, čas však volá ku práci: Nařizuji všeobecnou mobilizaci, volám pod vlající prapor našich nových rudých čet všechno české proletářstvo od devíti do sta let. Kdo by nechtěl poslechnouti nebo třeba reptal jen, podle válečného práva na místě buď zastřelen. — Stivín jezdí na Pegasu jako kovboj prérií: bude tedy dělat rudou kavalerii —“ Ten však při těch slovech zbledl, zelený jak lopucha, přistoupil ke generálu šeptaje mu do ucha: „Bratře! Na frontě tři léta krvavou jsem viděl zář; nemoh bys mi raděj svěřit nějakou tu kancelář? Šmeral od hlavy až k patě přeměřil ho: „To jsi muž?! Co je pefél, to je pefél, budeš poslouchat a kuš! — Dále: Groš buď admirálem, a to ne jen náhodou: nikdo totiž neumí se jak on držet nad vodou; Tobolka kdys přemistrně vylít z Listů národních; pročež nejraději jemu vzduchoplavbu svěřil bych; Soudruh Němec, ten má hubu jako těžká houfnice: k artilerii se bude hodit ze všech nejvíce; Excellence doktor Fiedler — když tě volám, tak křič „Hier!“ — překlenul by každou propast, z toho bude pionýr; Fořt — „Hier! Hier!“ — se za Feldjägra hodí přeznamenitě, Baštýř, chudák, invalida, ten musí jít k sanitě. — Válečný plán v hlavních rysech celkem ukončen je tím; chce snad někdo něco dodat? každého rád vyslyším."

Budem musit, jak je vidno, mašírovat do dálky," nesmělý se ozval hlásek exposlance Maštálky, „tu se hodí k osvěžení nejlíp, což je nasnadě, dobrá, čerstvá marmeláda; vagon bych měl na skladě..." „To se neříká tak nahlas," Groš ho zakřik, — „chytráku! Když to nikdo neví, dodej třeba tisíc metráků." — Na to povstal Edvard Baštýř: „Důležitý návrh mám: Měli bychom zaslat vládě holdovací telegram.“ „K tomu jindy,“ namít Němec, „dosti času najdeme; Nyní otázka je tady: jak svou gardu nazveme? Červená je tuze málo, rudá také — kampak s ní! Navrhuji: Karmínová, to přec zcela jinak zní!“ — Tento nápad účinkoval, jak by mrtvý povstal z már; celý sbor hned tleskal, volal: „Karmínové gardě zdar!!!“ Šmeral dojat tisk mu ruku: „Bravo, bravo, soudruhu! udílím ti nový řád svůj „pour mérite“ — „pro zásluhu". A vy druzí hrdinové — nebojte se útrap, slot; zítra v deset hodin ráno vydáme se na pochod!"

Zpěv třetí

Cestou

Trram, tam, džina, džina, bum! Osvobodit Rusko jdou Šmeral se svou armádou — Trram, tam, džina, džina, bum.

Karmínový prapor vlaje, země duní, hudba hraje, — muži jako z ocele zpívají si vesele: „Trram, tam, džina, džina, bum!

My jsme garda, trala, trala, život dáme za Šmerala, my jsme garda, trala — lum, náš je, náš je Zederblum! Trram, tam, džina, džina, bum!

Bojíme se hajta, hajta, v Rakousku jen policajta, ale v Rusku, ho — ho — ho, neleknem se nikoho! Trram, tam, džina, džina, bum!

Nežli Kramář, ita, dryta, to je milejší nám Titta, ruku radš mám ve fáči, než ji podat Klofáči. Trram, tam, džina, džina, bum!

Vykašlem se, bravo, bravo, na to české státní právo, agrárníci, trata — ta, největší jsou prasata. Trram, tam, džina, džina, bum!

Už jdem na vás, buma, puma, nepřátelé Zederbluma, utíkejte, chi — chi — chi! Nejdřív půjdem na Čechy. Trram, tam, džina, džina, bum!

Až je zajmem, taný, daný, potáhneme na Číňany, na konec si, hyjo — hy, ponecháme buržoy. Trram, tam, džina, džina, bum!

Rusko bude, tyja, dryja, svobodné jak Liberia, pod komandem, trala — la, Stivína a Šmerala! Trram, tam, džina, džina, bum!

Až se do Čech navrátíme, tam to teprv roztočíme! Pověsí se mik — mik — mik, kdo nebude bolševik. Tramtarára, tramtarára, džina, džina, bum!“

Zpěv čtvrtý

V Moskvě

Slunce stejně usměvavé, vnadné, ať si v Rusku car či Lenin vládne, vzešlo právě nad Moskvou, když tu náhle městem zčistajasna počala se šířit zpráva spásná: „Šmeralovci už tu jsou!“ — Bronsteinovu radost slova nevypoví: „Šmeral ante portáš!“ vzkázal Leninovi, svolal ihned sověty, zmobilizovat dal rudé gardy oddíl, by ho se vší poctou k městu doprovodil, vyšel jemu v ústrety.

Podobna jsouc orlu s vlajícími péry zahájila průvod jízda s mašinkvéry, s ní táh bajonetů les, totiž zčásti garda, Lotyšové dílem; v čele všeho vojska jel na koni bílém soudruh Nathan Teweles. Neminuli ještě Vrabčí hory skorem, když se sešli s prvním Karmínovým sborem; kráčel v plné parádě, zřev je, propuk v jásot, jenž se popsat nedá; „Nazdar!" vzkřikl kdosi — běda, třikrát běda! v povznešené náladě... Kéž by se byl, zrádce, nikdy nenarodil! Neboť jak jen zaslech sovětový oddíl tuto hloupou ovaci, zapomenuv, že je Lenin vždy to hlavní, zvolal: „Spaste duši, kdož jste pravoslavní! To jsou Čechoslováci!!“

— Podobna jsouc orlu s vlajícími péry zahájila útěk jízda s mašinkvéry, za ní bajonetů les, totiž zčásti garda, Lotyšové dílem, v čele vojska pak na koni bílém soudruh Nathan Teweles. Zaduněl tu Šmeralův hlas mocně znící: „To je omyl, soudruhové bolševici, ihned všechno spravíme! Obraťte se, čacká jízdo i vy pěší! Vždyť my přece nejsme vůbec žádní Češi, my jen česky mluvíme! My jsme „parta Stivín“, nebojte se zrady, jdeme s povolením naší c. k. vlády revoluci na pomoc! Gardisté se zastavili, kleli málem: „Bože, my jsme utíkali před Šmeralem, to je přece trochu moc!“ Pak se teprv radovati mohli cele: „Zdrávi buďte, vítejte nám, spasitelé, štěstím pláče celá Rus; dovolte, ať stisknem vaše chrabré ruce: Vámi bude sklána protirevoluce, půjdeme jí na funus!“

Ve městě je očekával projev nový: Stála tam za přítomnosti Leninovy na náměstí kapela, která, jak je zhlédla ulicemi brát se, nejdřív „Rudým praporem", pak „Písní práce", „Wacht am Rheinem" zahřměla. Krátce dobře, uvítání bylo skvělé, neboť všechny osobnosti podezřelé byly v zájmu pořádku, aby třeba jedovatostí svou zmijí nerušily všeobecnou harmonii, krkem dány v oprátku.

Zpěv pátý

Úřední zprávy Karmínového hlavního stanu

1.t. m. Nevylíčil by zpěv barda, co dnes Karmínová garda za vedení Šmerala vybojovala. Jako lvi se všichni bili, až posléze prolomili bojovností hoříce nepřátelské pozice; porazili v běhu jarém vojsko podplacené carem, postupují stále víc. Zajatců je přes tisíc, kteří byli podle zvyku všichni popraveni v mžiku, neboť byli, bídáci, Čechoslováci.

2.t. m. Takoměř na frontě celé roste odpor nepřítele, který, jak jsme zjistili, přibral velké posily. Tobolka dnes srazil svého letce pětadvacátého, Grošův obrněný člun potopil sto třicet tun.

3.t. m. Když vojsko úkoly své vyplnilo a nepřítele zcela porazilo, dle rozhodnutí nejvyššího stanu zpět zase bylo vzato podle plánu, kterýžto podnik, důmyslně snován, od nepřítele nebyl pozorován.

4.t. m. Včera hnal nepřítel od rána zase a zase vojsko své k útoku v hluboce členěné mase. Marny však zůstaly veškeré námahy jeho zásluhou vrchního velení osvědčeného. Kde vnikl do našich linií, naráz zase ho vypudil protináraz. Jinak byl všude, kde z pozic šel ven, s velkými ztrátami odražen.

5.t. m. Včera byly boje nad obyčej kruté; trochu zpět jsme vzali voje předsunuté, které nepříteli ke zlosti vyhnuly se s velkou pružností.

6.t. m. Nepřátelé jenom zvolna postupují, operace podle plánu pokračují.

Leninův telegram Trockému Definitivně jsme poraženi; zachraň rychle všechno naše jmění!

Zpěv šestý

O nevídané a neslýchané odvaze a statečnosti, s jakou soudruh Šmeral protirevoluci potřel a věc proletariátu zachránil

Ó pročs mi, Múzo, pročs mi jazyk jiný, bohatší, lepší nedala, bych vylíčit moh skutek přehrdinný soudruha JUDra Šmerala! A byť bych sto let hledal v zemi širé, rovného nenajdu mu nic: Zastíněn muromský jsi bohatýre, tlí v prachu Marko Kralevic, tlí v prachu se svou ochránkyní — vílou, je konec, konec s Achillem, jak ubohý je Samson se svou silou před Bohumírem Šmeralem!

Těžko je psáti tato žalná slova, ó srdce bolševické, kvil: Zničena slavná Garda karmínová, jen Šmeral jediný z ní zbyl... Zatímco běsnilo nad mrtvolami nepřátel plémě nelidské, opuštěn, s truchlivými myšlenkami, v jezero hleděl Kaspické. Však náhle, přeodvážné statečnosti a chrabré udatnosti pln, se ponořil až po holenní kosti do namodralých jeho vln, a nedbaje již zimy krutých šlehů, hloub ponořil se, až po pás — tu vystoupilo moře ze svých břehů o tři tisíce metrů as, a když se, v srdci svatý oheň maje, potopil ještě malý kus, tu zaplavilo vodstvo Himaláje a s nimi celou širou Rus. — V tom postavení čekal jistou dobu, až bylo možno za to mít, že všechnu protibolševickou zlobu musilo moře utopit. Pak vylez (vody ihned opadaly) a stanul širé na pláni. Vítězným okem rozhlédl se v dáli v posledním slunce zaplání. Úsměv mu zářil na ruměných lících: Až k samým krajům obzoru zřel hekatomby mrtvol hnisajících, rudého zrádců teroru. A všude těžký zápach, který dusí vyschlého jako výpar dna... „Teď teprv,“ vzdychl, „širá, svatá Rusi, teď teprv budeš svobodna..."

[autoring]

Už od uvedení první generace v roce 1999 patří BMW X5 k nejlepším volbám v kategorii prémiových SUV a v současnosti je na trhu už jeho čtvrtá generace s továrním označením G05. Ačkoliv zatím v nabídce není nejsilnější benzinová varianta X5 M, z minula známý nejvýkonnější diesel M50d si už lze koupit. A vzhledem k tomu, že jsem žádnou X5 nikdy neřídil, je tohle auto ta nejlepší příležitost, jak si ji konečně vyzkoušet.

Přední části nové X5 dominují nepřehlédnutelné bavorácké ledvinky, které značně narostly do rozměrů pořádných ledvin. Z  části názorů na internetu lze snadno usoudit, že se nově provedený tradiční designový prvek BMW nelíbí řadě jeho fanoušků. Po osobním setkání s velkou maskou ale musím uznat, že si dokážu kombinaci menších ledvinek při zachování mastodontních rozměrů X5 představit jen těžko. Příď jako taková vypadá opravdu velkolepě, protože agresivní vzhled s velkými ledvinkami podporují i rozměrné laserové světlomety.

Zřetelného přepracování se dočkala i zadní část, jejímž nejvíce charakteristickým rysem jsou zbrusu nové svítilny. Dveře zavazadlového prostoru jsou tradičně dělené a obě části jsou ovládané elektromotory. Už na první pohled zaujmou i obrovské chromované výfukové koncovky, které jsou bohužel falešné. Skutečný výfukový systém je tvořený menšími obyčejnými trubkami.

Na první pohled se tedy nové BMW X5 povedlo a sportovní bodykit posouvá vzhled M50d na ještě vznešenější úroveň. U mnou testovaného exempláře k celkovému výsledku dopomáhá i hezký odstín laku Phytonic Blue, který v kombinaci s černě nalakovanými dvacetipalcovými koly dodává velkému SUV punc exkluzivity. Po seznámení se s designem tedy nezbývá nic jiného než po otevření dveří překročit široký práh a posadit se dovnitř.

Zdroj: Autoweb.cz

Kůží čalouněný moderní interiér je vyrobený z pečlivě zpracovaných prvotřídních materiálů. Aby v něm nebyla zima, než se prohřeje velký motor, je kromě vyhřívání sedadel a volantu k dispozici i vyhřívání loketních opěrek, které je pro řidiče a spolujezdce oddělené. Když však opomenu rozsáhlé množství luxusní a komfortní výbavy, do níž patří ambientní osvětlení, dvě různé vůně ventilace, vyhřívaný i chlazený držák nápojů, masážní sedadla a další, nejúžasnějším prvkem celého vnitřku je krásný ručně broušený křišťálový volič převodovky, z jehož středu ve tmě svítí písmenko „X“ odkazující na pohon všech kol.

Interiér zároveň doslova rozmazluje měkkým polstrováním všeho, s čímž mohou těla posádky přijít do kontaktu. Řidič vozu ale bude věnovat pozornost hlavně novému digitálnímu displeji, který nahradil běžné mechanické budíky. Přístrojový štít je dobře čitelný i ve velmi světelných podmínkách a mezi zobrazenými informacemi se přehledně nachází všechny důležité údaje o jízdě, mezi nimiž nechybí ani náhled mapy navigace. Na čelní sklo je zároveň promítaný šikovný head-up displej, jež umí kromě jízdních parametrů zobrazit i základní menu infotainmentu.

Uprostřed palubní desky se v horní části nachází velký displej infotainmentu iDrive, který se nechá ovládat třemi různými způsoby. Tím prvním je tradiční ovladač s velkým kolečkem s několika tlačítky, druhým způsobem je dotykové rozhraní displeje a třetí možnost je opravdová specialita. Infotainment se v X5 nechá ovládat mácháním ruky před snímačem v okolí obrazovky neboli gesty.

Není však potřeba sedět dlouhé hodiny u manuálu a studovat, jaké funkce se jak ovládají, protože systém umí napovídat. Například, při změně hlasitosti skrze ovládání na volantu nebo kolečko na panelu rádia se z nápovědy na displeji snadno dozvíme, že k ovládání této funkce stačí provádět krouživý pohyb prstem před obrazovkou. Směrem doprava se hlasitost přidává, doleva naopak ubírá. Je to jednoduché jako facka a v okamžiku, kdy si zvyknete, jak přesně provádět jednotlivé pohyby, i výborně funkční. Jednotlivé skladby playlistu hudby se pak mění švihnutím rukou v pěsti se zdviženým palcem do příslušného směru. Zvuk se přitom line z kvalitního audiosystému Harman Kardon.

Zdroj: Autoweb.cz

Co ale je hlavním důvodem vzniku BMW X5 M50d? Bez pochyb to je výbušný, avšak kultivovaný turbodiesel se šesti válci v řadě, jejichž třílitrový objem je přeplňovaný čtveřicí samostatných turbodmychadel! Oproti minulé generaci tak přibylo jedno turbodmychadlo navíc, čímž BMW omezilo prodlevu odezvy na plyn. Dvě malá turba zůstala, ale původní jedno velké bylo nahrazeno dvojicí středních turbodmychadel.

Výsledkem takového řešení je nejvyšší výkon 400 koní a točivý moment 760 newtonmetrů, který je dostupný už od 2 000 otáček za minutu. Masivní síla je k službám už od volnoběhu a při jejím gradování s rostoucími otáčkami mám pocit, jako bych při každém sešlápnutí plynu na podlahu ovlivňoval rotaci planety. Při razantnějším zacházení a s roztočenými turbodmychadly se pedál plynu chová spíše jako detonátor. Před každou vytouženou plnou akcelerací je zároveň vhodné až nutné zkontrolovat, zda je před autem dostatek prostoru.

Svět okolo se okamžitě rozmazává a do interiéru se dostává hutný hluboký zvuk turbodieselu, který není pouze dílem dnes moderních reproduktorů, ale lze slyšet jeho zpěv i z výfukových koncovek. Z výfuku dost možná odchází i nevyužitý testosteron, protože tenhle velký svalnatý bavorák dokáže zrychlit z 0 na 100 kilometrů v hodině za pouhých 5,2 sekundy. X5 M50d se svou dynamikou podobá některým ikonickým supersportům ze sedmdesátých a osmdesátých let, což je do velké míry ovlivněno i pohonem všech kol xDrive. Technický pokrok je zkrátka nezastavitelný, o čemž svědčí i použitá převodovka.

Automaty s hydrodynamickým měničem zažily s příchodem dvouspojkových převodovek úpadek, během něhož na nich ale bylo zapracováno a jsou zpátky ve vynikající formě. Nevyvratitelným důkazem je osmistupňový automat Steptronic od ZF s možností manuálního řazení pádly pod volantem, použitý jako součást hnacího ústrojí X5 M50d. Občasné cukání v kolonách je něco, čemu se nevyhnou ani nejmodernější samočinné převodovky, ale převodovka při běžné jízdě řadí natolik plynule a jemně, až chvílemi pochybuji o tom, že je ve voze skutečně přítomná. Výhrady nelze mít ani k odstupňování jednotlivých rychlostí, které jdou ruku v ruce se silným motorem.

Zdroj: Autoweb.cz

Největším překvapením pro mě však je, jak snadno se X5 M50d s těžkým turbodieselem nad přední nápravou ovládá. Podle mého se dokonce jedná o jedno z těch velkých SUV, která určitě zaujmou i nadšené řidiče. Přestože je BMW X5 M50d velké a těžké, bez obtíží se nechá jednoduše řídit s absolutní lehkostí, aniž by byly jeho rozměry a hmotnost dosahující 2 275 kilogramů výrazně znát.

Projíždět s X5 jednu zatáčku za druhou je i přes velkou hmotnost nečekaně jednoduché. Takovému pocitu za volantem totiž do značné míry napomáhá povedené příjemně tuhé řízení. Středně rychlý převod řízení zároveň poskytuje rozumný kompromis mezi bezproblémovým manévrováním ve městě, komfortní jízdou po dálnici i opravdu rychlým svezením po okreskách. Řízení reaguje hbitě a při najíždění do zatáček není potřeba potlačovat fyzikální zákony tak velkým způsobem, jak by se na první pohled dalo čekat.

Ačkoliv adaptivní podvozek M Professional s aktivními stabilizátory poskytuje dostatečnou míru stability v zatáčkách, pro běžné ježdění, jímž člověk stráví za volantem X5 M50d většinu času, je až příliš tvrdý. Rázy od ostrých nerovností českých silnic se občas přenáší do interiéru i v nejměkčím komfortním nastavení. Tužší nastavení podvozku se však projevuje v okamžiku, kdy X5 vjíždí do více technických zatáček, které je schopná projet bez jediného zaváhání. Pevně vyztužená karoserie se přitom nijak výrazně nekroutí, takže se v zatáčkách neozývá nepříjemné skřípání.

Když to však například v mokrých křižovatkách přeženete s plynem, mohutný příval točivého momentu na všechna kola zaručuje efektní powerslide, který s takto velkým autem není tak strašlivý, jak by se mohlo zdát. Záď je hnací silou sice doslova nakopnuta a vystřelena pryč, ale díky vysoké hmotnosti se dá X5 M50d při náhodném smyku snadno zvládnout. BMW opět ukázalo, že umí ukrýt řidičsky zajímavé auto i do velkého SUV, jehož skrytý potenciál využije jen malá část z jeho majitelů.

Zdroj: Autoweb.cz

Na dálnici pak X5 M50d hledá přemožitele jen těžko. Sprintování z nuly na stovku se sice zpočátku mohlo zdát extrémní, ale ještě více zaujme dynamika pružného zrychlení. I v rychlostech nad 130 km/h stačí sešlápnout plyn až do polohy kickdownu, aby převodovka podřadila na nejnižší vhodný rychlostní stupeň, čtveřice turbodmychadel se mezitím roztočila a X5 vystřelila vpřed s dechberoucí vervou. Čísla na rychloměru rostou skokovým tempem a jakákoliv konkurence v okolí je v mžiku rozcupována na malé bezvýznamné kousky.

Při opuštění komfortní zóny a následném přepnutí X5 do režimů SPORT a SPORT PLUS se nejen decentně pozmění design digitálních přístrojů, ale hlavně se přiostří odezva motoru na pedál plynu. Zároveň se ještě více zesílí hluboký zvuk šestiválce. Hlavně ale dojde k přitvrzení adaptivního podvozku, což X5 umožňuje ještě lepší agilitu při radostnější rychlé jízdě, avšak na úkor menšího pohodlí. K dispozici je i individuální nastavení umožňující libovolné kombinace vlastností z přednastavených režimů.

Než vznesu závěrečné hodnocení, nesmím zapomenout na elektronickou hračku, která je součástí každodenního života s novou X5. BMW totiž k vozu kromě běžného klíče dodává i nový Display Key, s nímž se můžeme setkat i u nejnovější sedmičky. Velký multifunkční klíč s barevným dotykovým displejem umožňuje ovládání funkcí vozu na vzdálenost přibližně 300 metrů, díky čemuž lze na dálku ovládat klimatizaci, zkontrolovat zamčené dveře a zavřená okna nebo zjistit stav paliva v osmdesátilitrové nádrži skrze informaci o zbývajícím dojezdu.

Komu je BMW X5 M50d vlastně určené? Zálibu v něm naleznou hlavně fanoušci velkých SUV a rychlé dálniční jízdy za cenu přijatelných provozních nákladů, protože se spotřeba paliva při klidné jízdě pohybuje okolo jedenácti litrů na sto kilometrů. Všem ostatním bohatě postačí i ekonomičtější a slabší motorizace 30d, u níž není potřeba živit přebytečné koňské stádo. Z mého pohledu je ale BMW X5 M50d vážně podařené auto, které nejen omračuje monstrózní silou, ale zároveň oslňuje jízdními vlastnostmi a komfortem.

Prohlédněte si všechny fotografie

Zdroj: Autoweb.cz

Celá galerie 24

[zdenekpergl]

9. 11. 2018 Harlej v Atticu

V pátek jsem zamířil opět do litvínovského Atticu, kde byl na programu koncert kapely HARLEJ, která sem zavítala v rámci svého letošního turné "Možná Tour 2018". 

Na facebooku hlásili vyprodáno, takže jsem očekával i super atmosféru. Součástí koncertu byla i autogramiáda.

Předskokana kapely dělá mladá kapela  ROCKSANA z Berounska.

Překvapil mě jejich mladičký bubeník.

Jedenáctiletý bubeník se hned tak nevidí. Hrálo jim to docela dobře. Když kluci vydrží, tak možná ještě o nich uslyšíme. Hudba byla určitě lepší než zpěv.. HARLEJ začal něco po půl desáté. Klub byl narvaný. 

Lidé si to užívali. Mě ale zklamal zvuk. Kapelu jsem naživo slyšel poprvé, ale některé písničky mi jsou známé. 

 Hrají je mostecké kapely a hráli se i před měsícem na vzpomínkové akci na Vláďu Šafránka. A musím říct, že zněly lépe než teď v Atticu. Zvukaři se to moc nepovedlo. A ke zvuku jsem neměl připomínky jediný. Jeden divák řekl, že kdyby ty písničky neznal, tak neví, co zpívají. Nicméně atmosféra byla super.

Fotil jsem, jako vždy, jen pevnou 25 a 45. Focení bylo komplikovanější, protože z každé strany pódia byl sloup reprobeden. 

Protože Filckr změnil politiku, tak bude asi používat od teď Zoneramu.

[malehryblog]

Neratov

Červenec jsme věnovaly oceánu a teď hurá do našich hor! Neratov...zapadlá malá víska v Orlických horách?   Některá místa si prostě drží svoji energii a jakoby zázrakem nedopustí, aby byla zapomenuta. Bývalé poutní místo, kde stával impozantní kostel s barokním schodištěm ve válce podlehlo zkoušce...

Rudoarmějci sestřelili jednu věž, na opravu nebyly peníze a "komunističtí strýcové" rozhodli, že uvolní částku na jeho demolici. Kdosi se do toho vložil, že schodiště je památkově chráněné...aha...tak ho rozebereme a převezmeme jinam...rozhodli soudruzi...Po velkém stěhování však zjistili, že celá stěhovací akce spolknula všechny peníze určené na demolici...Nic se bourat nemůže, nejsou peníze! A tak kostel chátral a chátral. Pan farář, milující tohle místo se pustil do práce.. Dnes je díky lásce a rozhodnutí jednoho člověka Neratov opět vzkříšen! Kostel je něco, s čím tedy nepočítáte! Byl opraven tak, že zborcený strop nahradilo sklo a průhled do nebe. Žádné zdobné prvky v interiéru vyvolávající pocit něčeho přežitého. Čistý prostor je naplněn "podstatou" a vy zůstanete v němém úžasu stát a v duchu děkujete těm hlupákům, co sestřelili za války věž....všechno špatné je k něčemu dobré...napadne nás...a tohle je teda zatraceně dobré! Kostel je otevřený 24 hodin denně, aby si kdokoliv mohl třeba prohlédnout noční oblohu.

Zůstáváme ve vsi, abychom si kostel užily i v noci a vypravíme se do místní kavárny. V Neratově žije sdružení, jež pomáhá lehce mentálně postiženým, aby se začlenili do běžného života. Žije tu i několik pěstounských rodin a celá komunita je podporována místním panem farářem. A tak tu najdete statek se skleníky a zeleninou, kterou místní pěstují. V malém přístřešku je váha a ceník. Na stromě visí růžová pokladnička. Nikdo vás nekontroluje.

Uřízly jsme si pár hlávek krásného salátu, vytrhly cibulku, ustřihly bylinky, posbíraly pár cuket, zvážili a vhodily kovové mince do růžové pokladničky....lepší supermarket nenajdeš! Nákup jsme hodily do auta a vyrazily do kavárny...kafe nemělo chybu!

Oslovila nás místní kuchařka z vedlejší jídelny pro komunitu (kde by jim vybavení a čistotu mohla závidêt leckterá lepší restaurace )...mladá dáma byla z oněch mentálně postižených, ale bystrá byla až moc! "Jé, vy máte stejná trička a kraťasy, proč?" " Baví nás to" odpověděly jsme a namísto dalších dotazů jsme se setkaly s okamžitým pochopením. "Já taky hraju divadlo! To mi jako jde! V tom není problém! Já bych mohla být herečka, jenomže memám hlavu na ty školy, no!" "Ale, k herectví školy nepotřebujete!" Povzbuzujeme jí. "Jo, ale nedoslýchám. Mám naslouchátka. Myslíte, že i tak bych mohla hrát ve filmu?" Ubezpečíme ji, že všechno je možné a ona se rozzáří. "Minulý týden jsme tady hráli divadlo. Já taky!" "A co jste hráli?" "Nevím, už si ten název nepamatuju, ale jsou z toho fotky." Jedna z nás poznamená, že to se stává i těm "studovan��m" hercům, že nevědí v čem před týdnem hráli a mladá kuchařka chce vědět o hereckém životě víc.... "A chtějí po vás někdy abyste se jim podepisovaly?" "Jo, jo, někdy jo. Ale vy se tady máte dobře, že?" Odvádíme řeč trochu jinam "Jo.." "A jsou tu hodní lidé, že jo?" "Jo...no...jak kdo" "A líbí se vám tady?" "Jo...( ticho a pak zamumlá) já vám to nemůžu říct...je tady pan farář..." Hodí úsměv ke stolu opodál, kde skutečně distingovaný charismatický starší pán sedí. No a potom že "nemá hlavu", holka jedna! Rozloučíme se a vydáme se zpátky do kostela. Jsme v něm jen my. Leháme si na lavice a zíráme na oblohu...zvenku je slyšet zpěv, který se nese od řeky až nahoru ke kostelu. Začneme zpívat...jsme tu samotné...reflektor osvětlující vzdušný oltář, vytvořený jen z houpajících se vitráží zhasne...hoří jen pár svící...nad hlavou nám proletí dva netopýři...hvězdy...jakoby sestoupily do chrámu a jsou tady s nàmi...tohle je skutečné "setkání s Bohem"...promiň Říme, ale na tohle nemáš! To skutečné a opravdové přichází totiž bez velkého lesku...i když ten lesk hvězd na obloze je taky nepopiratelný!

text: Daniela Zbytovská

[koreanlifestyl3-blog]

JIAEEEEEE

Jméno: Yoo Ji Ae  Stage name: Jiae Skupina: LOVELYZ Věk: 24 Orientace : BI Každý rok nová škola, nový jazyk, nové prostředí. Od té doby, co je otec opustil a matka se stala samoživitelkou se každý rok stěhují do nového města. Jelikož si máma našla dobrou práci, nedalo se nic dělat, lepší jak nějaké živoření. Vždycky byla hodně společenská a měla ráda lidi, nedělalo jí problém zapadnout do kolektivu, naučit se nové věci. Stejně jako na novou školu a prostředí si musela zvykat na nové jazyky. Nějaký čas žila v Americe, Číně.. Dokonce umí mluvit Rusky ! Tam žila delší dobu, protože si tam její máma našla přítele a dostala dlouhodobou pracovní nabídku. Viděla vycházet slunce v Číně, zažila Vánoce v Evropě. Dá se říct, že jí krom otcovské lásky nic nechybělo. Už od mala měla veliké nadání na zpěv a tanec. Toho bodu se chytila a snažila se na tom pracovat ve všech volných chvílích. Pokud chce bejt člověk dobrej, měl by pro to něco dělat a né si myslet, že se to prostě stane. To jí říkala dost často její babička, když se jí ptala zrovna na to, co by chtěla jednou dělat. I když chtěla, nemohla. V tu dobu nebyla plnoletá. Slovo ,,Ne" by jí v tom případě stejně nepomohlo. Nebylo možné, aby se její máma kvůli práci nepřesunula dál, více to tedy nezkoušela. Pokračovala v tom, co bylo dobré pro jejího jediného rodiče do té doby, než se mohla postavit na vlastní nohy. Jednoho dne odmítla pokračovat v cestě a zůstala v tomto nádherném městě plném možností. Dala si přihlášku do jedné ze společností, která jí přidala k velmi milé pěvecké skupině. Měla sice strach, ale i tak si věřila ! Cítila se silně, jakoby mohla úplně cokoliv.

[traineerpwish]

Faceclaim: Kim Jiwon - iKON Jméno postavy: Kim Jiwon Stage jméno: Bobby Datum narození: 21.12.1997 Společnost: Lotto Entertainment Silné & slabé stránky: Plusy: Bavič, silný, štědrý, píše texty Mínusy: Věčně mimo, nemá rád doteky, bordelář, stydlivý, tichý, odtažitý Když nejspíše Jiwona uvidíte, řeknete si něco jako: „Ten vypadá ale mile.“ nebo: „Kde má oči?“ v obou případech máte pravdu. Jiwon je velmi milé a štědré nátury, jeho rodiče ho tak od malinka vychovávali. Rozhodně byste do tohohle mladíka neřekli, že je křesťan. Je poněkud vypracované postavy a jeho celkově dosti mužský a pohodářský vzhled nějakou křesťanskou výchovu nevykazuje. Ale je tomu tak. Právě díky své svalnaté postavě dokáže zdolat nejednu silovou disciplínu, ať už jde o přesunutí skříně, nebo o vyšplhání na strom v rámci pomoci kotěti, co se tam nějakým zázrakem dostalo. I když by sám byl rád, kdyby tomu tak nebylo, je stydlivý, hodně věcí ho dokáže uvést do rozpaků a než on se mnohdy dokopu k něčemu, co chce udělat, taky tomu jsou roky. Avšak jednou, když už otevře pusu, tak je zaručené, že se z toho bude půlka lidí chytat za břicho v křečích smíchu, aniž by to dělal úmyslně, má talent říct něco, co každého položí, v tom dobrém smyslu. Čímž si taky vysloužil několikrát komentář o tom, že snad ani není z tohohle světa, což tak občas tedy vypadá. Jeho dalším rysem, který kdyby zmizel, tak by jeho máma skákala do stropu, je bordelářství a neochota si ten udržovaný nepořádek jednou za čas uklidit. On se v tom vyzná, tak na co by to taky dělal. Něco jako je ramínko jeho oblečení rozhodně nezná, ale za to si je dosti blízké se zemí. V jeho pokoji to vždy vypadá jako po apokalypse, všude poházené kusy oděvů, boty, kterých má habaděj, obaly od jídla a spoustu dalších věcí. Věc, kterou si ani on sám není schopen vysvětlit je částečná nechuť k lidským dotekům, neberte to zle, nevadí mu obejmout nějaké jemu blízké osoby, nebo tak, ale občas… Mu to prostě přijde trapné a raději by se jim vyhýbal. Bio: Rodina Jiwona je silně věřící, každému, komu to řekne se hned vybaví ti fanatičtí křesťani, ale tak to vůbec není. On by řekl, že má skvělou rodinu, miluje je, jak své rodiče, tak i svého staršího bratra. Vychovali ho výborně a nikdy mu nestáli v tom, co by chtěl jednou dělat. Ať to byl basket, nebo jeho pozdější láska k rapu a underground stylu. Ačkoliv se spíše zaměřuje na rap, sám si myslí, že zpěv je o něco lepší, dokáže člověka více chytit za srdce, to neznamená, že by nějak shazoval jeho vlastní styl projevu, ale umí dobrý hlas ocenit a dělá vše pro to, aby jeho rap měl jednou aspoň srovnatelný dopad, jako má právě zpěv. Věc, díky které odmalička poslouchá poznámky je jeho obliba vůči pohádce „Medvídek Pú“ doteď spí se svým plyšákem, kterého dostal od svého o rok staršího bratra, když se Jiwon narodil. Co se týče spánku, nic nemá snad raději (nepočítáme-li hudbu), často přes den zaspí na pár hodin, ale ráno vstává brzy, aby ještě v hodinách, kdy není Seoul plný ruchu, si stihl zaběhat. Taky prý mluví ze spaní, ale na to mu důkaz ještě nikdo nikdy nepředložil. Krom rapování se hudbě věnuje i ve vícero směrech, píše texty, skládá hudbu, hraje na piáno, bicí a kytaru. Je toho docela hodně, ale to jen potvrzuje, jak moc je hudba součástí jeho života.

▬ ZPĚV: 0 RAP: 2 TANEC: 2 HERECTVÍ: 0 HRA NA NÁSTROJ: 1

 „Fear only God. Hate only sins.“ 

[paskvilnet]

rec.desky

MJ Cole - Sincere

Londýňan Matt Coleman si cestičku k uznání prošlapal poctivě a sám: už odmalička se věnoval klasické hudbě a jako svůj nástroj si vybral hoboj. V době universitních studií (svůj zájem obrátil na africkou a asijskou tradiční hudbu, psychologii hudby a hudební terapii) začal navštěvovat parties a přes hardcore se dostal k drum´n´bassu. U kultovního d´n´b labelu Sour se prosadil jako studiový inženýr, a protože od dětství hrál na klávesy a ovládal počítač Atari, začal pod jménem MJ Cole sám tvořit. Od drum´n´bassu přešel k tzv.garage housu a později 2-stepu. Po řadě úspěšných singlů nejrůznějších projektů či DJ, které definují tento celkem mladičký žánr, se tedy konečně objevilo album, jehož kouzlo tkví ve skvělých vokálech a v přesně odměřených dávkách jednotlivých ingrediencí typických pro 2-step: drum´n´bass, garage, rhythm´n´blues či ragga. Sincere je skvělé debutové album, které určitě osloví spíš holky a pak také všechny ty, kterým se drum´n´bass vždycky líbil, ale poslední dobou hledají něco méně temného a více sexy. PS: Od snobismu, který bohužel patří k londýnské 2-stepové scéně, se MJ Cole ukázkově distancuje na stránkách obalu svého alba: luxusní zboží hoří v papírové nákupní tašce, parádní pouzdro na brýle skrývá střepy, krabička nabízí rozleptané hodinky a z lahve s lákavou etiketou teče víno, které by chutnalo tak akorát ropákovi. A tak jediné, co vypadá na fotkách v bookletu k světu, je gramofonová jehla!

The Talented Mr. Ripley: Music from the Motion Picture

Děj filmu režiséra Anthonyho Minghelly se odehrává v Itálii 50. let, americká zlatá mládež si zde za peníze svých rodičů užívá života, diskutuje o existencialismu nebo poslouchá a hraje jazz. Sám režisér, který bude už asi navždy pronásledován úspěchem svého předchozího snímku Anglický pacient, tvrdí, že "hudba je srdcem filmu Talentovaný pan Ripley" a kromě jazzu zde zazní i klasika (Vivaldi, Čajkovskij nebo Bach). Soundtrack obsahuje původní nahrávky jazzových mistrů jako jsou Charlie Parker, Miles Davis či Dizzy Gillepsie, dále skladby Gabriela Yareda (jednu z nich nazpívala Sinéad O´Connor) a písničky, které s Guy Barker International kvintetem nahráli oba dva představitelé hlavních rolí, herci Matt Damon a Jude Law. Autorem původní hudby k tomuto filmu je skladatel Gabriel Yared, který za muziku k Anglickému pacientovi obdržel Grammy, Zlatý Globus i Oscara. Prvním filmem, ke kterému Yared složil hudbu, byl v roce 1979 Sauve Qui Peut La Vie režiséra Jean-Luca Godarda.

David Holmes - Bow Down to the Exit Sign

DJ a producent David Holmes právě vydává své třetí album, které asi nejlépe vystihuje jeho DJ sety: vždy rád krkolomně a přesto bravurně míchal soudobou elektroniku a černou muziku 70. let s punkem či psychedelickým rockem a tak nějak zní i jeho poslední album Bow Down To The Exit Sign. David se narodil v severoirském Belfastu, jako DJ se prosadil v Londýně spolu s DJs jako Andy Weatherall nebo Ashley Beedle a své třetí album nahrál v New Yorku a možná i díky tomu má tak "pouliční" atmosféru. Ve studiu se tentokrát obklopil lidmi z okolí Sabres Of Paradise a za mikrofon si pozval řadu zajímavých hostů: Jona Spencera, Martinu (Tricky), Bobbyho Gillespieho a amerického básníka Carla Hancocka Ruxe. Celkově je album daleko víc rockové než předcházející Let´s Get Killed, singlová 69 Police patří mezi ty mírumilovnější skladby, a přiznávám, že jej poslouchám s jistými rozpaky. Není tak dobré na první poslech, ale možná bude doceněno až hluboko v budoucnosti jako jistý důkaz, neboť výstižně zachycuje svět, ve kterém na sklonku tisíciletí žijeme.

Goldfrapp - Felt Mountain

Alison Goldfrapp sice vydává své debutové album, ale její křehký vokál už možná znáte z desek Maxinquaye od Trickyho nebo Snivilisation od Orbital. Ovšem na Felt Mountanin neuslyšíte nic, co by se těm dvěma zmíněným i jen trochu podobalo, Felt Mountain je totiž velmi originálním dílem, na kterém tato pozoruhodná zpěvačka i autorka spolupracovala s Willem Gregorym a spolu vlastně tvoří skupinu Goldfrapp. Alison, která vystudovala malířství a vždy svá díla opatřovala hudebním doprovodem, svým projevem trochu připomíná lehce vyšinutou filmovou hvězdu z 30. let, která zpívá o všech těch milostných aférkách, které si prožila, a navíc se přiznává, že na planetu Zemi vlastně přiletěla z hodně velké dálky. Tak nějak by se slovy dala popsat atmosféra tohoto povedeného alba, které rozhodně aspiruje na jedno z alb roku 2000, je totiž velice chytré, stylové, nápadně smutné a nenápadně vtipné. Všech devět skladeb je dokonalou směsí filmové hudby, easy listening 60. let, pokleslé divadelní zábavy, kabaretu a samosebou elektroniky maskované do analogového staromódního kabátu a její zpěv je svůdný, temný, křehký, emotivní - prostě skvělý. Kdyby vám někdo tvrdil, že Goldfrapp připomínají Portishead, tak mu nevěřte, protože Goldfrapp jsou jiní a lepší.

[kritikycz]

Tvoja tvár znie povedome - 3. série - 4. díl

Čtvrté kolo šou Tvoja tvár znie povedome bylo kolem masek, jak poznamenala porotkyně, slovenská herečka Zuzana Fialová, udělila by za masky plný počet bodů. První šok přišel hned u druhého v pořadí – Tomáš Bezdeda. Ten vyfasoval Dr. Alban, disko z dob dávných minulých. Kdybych ho potkala na ulici, nepoznám, že je to slovenský zpěvák. Hned po něm šel na řadu herec Peter Brajerčík, jenž měl Iggyho Poppa. Přišel na pódium polonahý, výborně zapíval, dokonale chytil polohu tohoto divocha.

  O největší šok se postaral herec a zpěvák Tomáš Palonder. Ten ztvárnil Kaomu a její legendární hit Lambada. Už když se zjevil ve výtahu, porota vybuchla od smíchu. Nutno podotknout, že je výborný zpěvák, bylo to slyšet i tady, ale spíš to pojal jako srandu, protože nezachytil nástup, ale to vůbec nevadilo, hlavně, že to bylo vtipné.

  Od prvních tónů a pohybů se porota mlátila smíchy i s moderátorem – Pyco – už slovenská legenda – Martin Pyco Rausch. Když Pyco přišel, tak si hned dělal srandu, že mu může jít donést na pokoj ručníky. Narážka na to, že vypadá jako pokojská nebo uklízečka. Kuli, lídr skupiny Desmod pokračoval v narážkách – spieval si tak, ako vyzeráš. Po tomhle byl další výbuch řehotu. No a Juraj Šoko Tabaček prohlásil, že od chvíle, kdy se zjevil, mu připomínal létající koberec. Všichni chválili, jaká to byla sranda.

  Viki Valúchová měla pro ni hroznou dvojici – ZZ Top. Doprovod jí dělal Juraj Bača, spolužák a kolega. Další šok způsobilo slovenské tornádo Eva Máziková, která předváděla Františka Krištofa Veselého, což byla slovenská gentlemanská legenda dávných let. Na závěr přišel megašok – Lucia Siposová, štíhlounká herečka a zpěvačka dostala Beth Ditto, což je plnoštíhlý kus. Maska dokonalá a zpěv taky, jak používá ráda porota – jedna k jedné.

  Právě Lucia Siposová zvítězila a částku 1000 Eur věnovala občanskému sdružení Múdry pes. Příští díl bude taky síla podle toho, co si vybrali, či lépe řečeno, co jim vybrala ruleta. Já doporučuju se na tento díl podívat, kdo nesleduje slovenskou Tvár. Já nesleduju českou, protože podle mě je o sto procent lepší slovenská. Dá se dívat ve videoarchivu na Markíze, ale kdo chce, tak to musí stihnout, pak už to pustit za několik dní zadarmo nepůjde. Už kvůli Kaomě, protože to se prostě musí vidět i s hodnocením a tvářením se Tomáše Palondera. Navíc, co vyváděli lidi v sále u jeho podání Lambady…

      Tvoja tvár znie povedome – 3. série – 4. díl was originally published on Kritiky.cz

[gentleglobal-blog]

Song Děti Pokud Jde O Péče

Jak učit váš dítě o pečující?

Přesně to, co bude to svět jeví jako bez starat? Přesně to, co Pokud naši experti zanedbané účinné způsoby péči pro každý různé další ?

Absolutně nic by záleží. Naše společnost by určitě všechny cítit sám a také nenáviděl. Jednotlivci rozhodně by nebylo starat Pokud jinou osobu v nebezpečí nebo dokonce měli jejich emoce zraněn. Naši experti by start je skutečně neopatrný v technika jsme prováděny každou maličkost . Naši experti bude začít provedení věci polovinu technika. Vše by začít rozepisovat .

Tedy co je ve skutečnosti největší metoda na vzdělávat dítě o péče ? I bude určitě vždy říct vás že člověk z nejlepší způsoby pro dítě na objevit je ve skutečnosti prostřednictvím píseň . Sleduje pro děti , že jsou jednoduché na zpívat , pomoc vzít správné a také správné hemisféry z lidský mozek všechny dohromady který poskytuje a ' šťastný ' mozku , je Hotovo na objevit , http://pisnicky-pro-deti.eu/.

Pod jsou ve skutečnosti pár snadné způsoby povolit váš kid pochopit se jsou ve skutečnosti v současnosti dělá vynikající projekt z péče a bude určitě poskytnout je některé myšlenky na zlepšit jejich péči.

1. Mít péči z sami . Zmírnit váš Tlesný systém spolu s respektovat a také laskavost . Základní čeledín je prostředek z s péči z své vlastní já. Přijímat načte z spící. Vyhledejte přítel na hovořit s když jste smutek. Vokální zpěv track pro maličké mohl vytvořit vás radovat stejně . Opustit diskuse nebo dokonce situace Pokud že nemá věří rovnou.

2. Péče o váš líbil ty . Program váš l��čba a také problém pro ty, které opravdu rád prostřednictvím těší je jsou jsou vlastně chatování. Dotaz jednoduché , starostlivý obavy jako, "jak jste dělá ? " Mít léčba z země prostřednictvím opětovné použití stejně jako získání odpadky .

3. Podívej se ostatní kdo zdá se, že nešťastné nebo osamělý . UZNÁVAJÍCE jinou osobu si neštěstí prostřednictvím jen jste skutečně spolu s je může být skutečně užitečné . Funkce všechny z nich v jen to, co vás jsou vlastně provedením , stejně jako zpěvu melodii pro děti . To může zvýšit jejich pocity opomenutou. Kde je žádost pro všechny z nich bude určitě není jednoduše pomoci je však aby jste cítit mnohem lepší stejně .

Zpracování rodinný mazlíček mezi nejvíce ideální metody na pokyn mladík týkající se péče o ostatní. Navíc snadné práce , pomoc mají péči z jednotnost z třída nebo domácností jsou vlastně vážit a také léčba stavitelé .

" Být skutečně jemný , vlastně být péče a také postarat se o s péči . Ty kdo potřebují zadávací zaměření a petici . Vypořádat s sama sebe, zvládnout váš relatived. Zvládnout ty zažívá sám nebo dokonce utrpení . " Tyto verše pro dětská písnička , pečující jsou velké návrh pro všechny nás .

Děti jsou rychle studenti. Prostřednictvím jednoduše procházení , jejich lidské mozky jsou vlastně pracovní , a jsou jsou vlastně učení . O jen pozorností k jedinci reverzní a sledování televize , oni objevit jazyk . To je ve skutečnosti rozhodně ne jednoduše prostřednictvím těší diskuse stejně jako s chaty , maličká může učit efektivní způsoby hovoří angličtina plynule , ještě on může rovněž objevit přes vokální zpěv písní .

Zpívá karaoke stopy je ve skutečnosti docela příjemné aktivita není pouze pro dospělí , ale i pro děti jako účinně . Zatímco vokální k píseň , děti může následovat slova v verše jako účinně jako neradovalo živé obrázky souběžně . Tam jsou vlastně hodně z melodie , jsou vlastně velmi vzdělávací na děti jako ABC sledování, ale učení abecedy stejně jako některé odrůdy je ve skutečnosti není nejen bod že karaoke melodie může poskytují váš mládež . To mohl navíc pomoc všechny z nich objevit anglické jazyk mnohem lépe.

[fenomenologiecinky]

O ambicích a proč žádné nemám

Omílá se to pořád dokola. Že se lidi v jednom kuse za něčím honí. Že je taková uspěchaná doba, hektická. Že každý pořád někám pospíchá a neumí na chvilku vypnout, zastavit se, vydechnout nebo odpočívat. No bodejť by taky jo. Každej dělá, co může, aby uplatil všechny svoje úvěry, hypotéky, leasingy, vzal děcka v sobotu do kina a na happy meal, manželce koupil k narozeninám Pandoru nebo O-bag nebo co to je, a pokud je extra náročná tak Michael Kors a ještě taky nezapomeňte na dovolenou na Mallorce a zimní lyžovačku aspoň v Krkonoších, ale samozřejmě lepší budou italský Alpy. Ale tohle nejsou ani tak ambice, tohle je strašlivej stereotyp, nějaká utkvělá představa, že to takhle má bejt, že to je správně, že každá rodina musí mít dvě auta, ale o víkendu si vyjedeme na kolech, protože jsme eko, že třídíme odpad, nejlépe máme doma kompostovač, z plastových lahví vyrábíme šperky, postavíme si domek v satelitu, to je fuk, že budeme dojíždět hodinu a trčet v zácpě, že tam po sedmý večer už nic nejede, ale co bychom platili někomu nájem, jsou to všechno vydřiduši, radši budeme solit osmdesát let třicet litrů měsíčně a žít ve stresu, že přijdeme o práci a tím pádem o patnáct let placení hypotéky. Děsně se to vyplatí prostě. To se pak nedivím, že jsou všichni nervózní, protivný a pořád se za něčím honí. Je to takovej pěknej veselej život, na kterej budete v důchodu moc rádi vzpomínat (pokud se ho dožijete nebo pokud budete schopní si pamatovat větší časový úsek než posledních 12 vteřin), především až budete lítat kolem tý svý haciendy, která je teď po sto letech možná konečně vaše, akorát už jaksi nemáte dost síly a energie ji udržovat, aby vám nespadla na hlavu. Prostě klidný bydlení na stáří.

Já nevím, jak vás, ale mě tohle úplně neláká. Do hrobu si vezmu taky kulový a do důchodu půjdu tak nejdřív ve sto dvou a řekla bych, že pak budu ráda, když udržím moč. Jsem prostě ten typ, co bude radši bydlet v nájmu, ale může se kdykoli odstěhovat, přestěhovat blíž k práci nebo úplně pryč a žádný zářezy o počtu nemovitostí (jako by to byly nějaký archievementy) si dělat nepotřebuju. Spoustu lidí to ale očividně dost baví. Moc nechápu proč. Raději si udělám z práce procházku na čerstvým pražským vzduchu, protáhnu nohy a ulevím přejedenýmu žaludku (ten ještě někdy přijde napřetřes, to se nebojte), než bych dvojnásobnou dobu seděla v autě, přijela domů buhví kdy, protože D1 je zrovna zase zavřená, jenom abych si deset minut užívala tu báječnou venkovskou atmosféru, kterou mi za chvíli zkazí zjištění, že mi došlo třeba mlíko - ale ouha, žádná večerka, sámoška ani supermarket, co by měl otevříno aspoň do osmi, tady není, takže budu bez jídla. Paráda, ne? A když jste hladoví a ani to dámejídlo k vám nezajíždí, můžete jít leda tak s prázdným žaludkem spát. Brr, dokážu si představit jen málo horších věcí. Samozřejmě všechny vaše chmury rozptýlí nádherný východ slunce (kterej hlavně v létě určitě stihnete, protože musíte vyjet nejmíň o hodinu dřív, kdyby byla havárka a museli jste jet oklikou), nebo zpěv ptactva (to se ale zásadně liší v názoru, v kterou ranní hodinu byste měli vyskočit z postele, než co zastáváte vy) a v zimě to taky není žádná prča, protože jestli chcete do práce, tak byste se asi měli oblíct a jít odházet ten sníh, jinak nevyjede z garáže. A nedej bože, aby se vám něco stalo s autem.

Teďko to vypadá, že jenom pomlouvám život v satelitu. Ve skutečnosti je mi vlastně dost jedno, kde a jak kdo bydlí, hlavně když je spokojenej. Akorát jsem tím chtěla nastínit jeden z takovejch těch stereotypů, do kterých rosteme. A myslím, že to s ambicema souvisí. Protože, ať už máte jakýkoli, obvykle je jejich vyústěním dosažení na nějakej takovejhle baráček s hypotékou v satelitu. Ti transcendentálněji zaměření možná přidají nějaký cestování a bla bla. Každopádně všichni potřebují vydělat, aby si mohli dovolit, to, čeho by teda podle sebe nebo nějakýho vyššího diktátu společnosti měli dosáhnout. Bohužel doba je taková, že když pracovat nebudete, tak nebudete bydlet a nebudete jíst. S tím jídlem mi to připadá dost krutý, nicméně dá se to pochopit, kdo nepracuje, ať nejí, že jo, ale pokud vám hrozí, že když náhodou nedostanete jeden měsíc vejplatu, skončíte na dlažbě, to teda pardon, ale to mi připadá už trochu moc. K čemu tím ale směřuju...

Vštěpuje se nám takovej typickej model, podle kterýho bychom měli všichni žít a laskavě se s ním spokojit. A sice, že se máte dobře učit, slušně se chovat, vystudovat, najít si nějakou nóbl práci, pěknou ženu/šikovnýho chlapa, mít psa, děti, hypotéku, domek za Prahou, jezdit na dovolený, platit daně a bejt šťastný. Pokud jste takzvaní liberálové, tak se máte dobře učit, slušně se chovat, vystudovat, najít si ještě víc nóbl práci, cestovat po světě, zjistit že platit daně tady u nás je nejlepší na světě, vrátit se, pořídit si partnera, děti a tak dál... No jenže, co když nechcete? Co když prostě nemáte stejnej cíl jako všichni ostatní? Tak to vám gratuluju, to jste asi neambiciózní. Dobře, možná jste, možná máte nějakej trošku jinej cíl, ale ambice, o kterých tu plácám, se obvykle spojují s tím, co byste chtěli jednou dělat, jakože jakým způsobem si na ten svůj cíl chcete vydělat, a samozřejmě, jak strašně dobrý v tom musíte být, abyste si vydělali dost nebo nasytili svoje ego. Případně cizí, to už je fuk. Důležitá je ta cesta k prostředkům. A tady přichází ta fáze, kdy jsem neambiciózní.

Táhlo se to se mnou asi už od školky. Už jako škvrňat se nás učitelky ve školce, potažmo otravní příbuzní ptali, čím bychom chtěli být, až vyrosteme. Pak se případně smáli našim rozumům, asi jako kdyby čekali, že čtyřletý dítě vám s plnou vážností sdělí, že chce bejt projektovej manažer nebo senior sales accountant. K dokonalosti se to dotahovalo ve školce kreslením, čili optickou vizualizací toho, co bychom chtěli dělat, později pak velice záživnými slohy Mé vysněné povolání. Holčičky chtěly obvykle bejt paní učitelka, paní doktorka, prodavačka, zpěvačka, švadlenka a různý jiný roztomilý věci. Kluci kreslili automechaniky, piloty, popeláře, vojáky, policajty... No a pak jsem tu byla já a moje obrázky. Byly na nich princezny. Nechtěla jsem bejt to, co všichni kolem mě. Ne že bych nechtěla pracovat nebo tak, akorát jsem si říkala, jestli těch učitelek a prodavaček nebude už nějak moc. Navíc mě žádný takovýhle povolání nikdy nelákalo. Na základce se zjistilo, že mi celkem jde psaní a podobný věci, tak mě všichni začali cpát žurnalistiku, ovšem kromě učitelky na matiku, která tvrdila, že jsem cituji: “Taková dobrá počtářka,” a že by to byla škoda. No, ona by to možná byla pravda. Jenomže se mnou byla potíž. Mně šlo všechno. Na základce se to tak nějak schová, takových tam byla spousta, jedničkářů. Šli prostě na gympl a tam už se vyfiltrovalo, co komu nejde. S tím se tak nějak počítá. Už velmi záhy se ukázalo, že někdo má vlohy na matiku a fyziku, někomu jde bižule a někoho baví ZSV. No a já furt nic. Mně šlo furt všechno. S něčím jsem sice sem tam bojovala, ale obvykle se stačilo jenom trošičku víc snažit a bylo to lepší. A hlavně jsem furt byla nejlepší. Byl to sice hezkej pocit, to jo, akorát s tím všichni začali tak nějak počítat. Že Zdenička to vypočítá, video nastříhá, prezentaci připraví, fyziku vysvětlí, taky ví, jaký je hlavní město Ghany a řekne, o čem byla ta povinná literatura. A že samozřejmě bude nejlepší a úspěšná pořád a ve všem, hlavně v tom, co si teda vybere a baví ji to. A to byl další problém. Nemůžu říct, že by mě všechno bavilo. Spíš mi nic nějak zásadně nevadilo. Povinnou literaturu jsem si přečetla ráda, četla bych i tak a zajímalo mě to. Fyzika mi nevadila, přišla mi logická a užitečná. S matikou jsem nikdy neměla větší problémy, chemii jsem se zvládla naučit, zeměpis mě bavil a zdálo se mi, že se takový znalosti hodí. Jazyky mi šly. Kreslila jsem hezky, uměla jsem noty a běhala jsem rychle. Dějepis jsem sice moc nemusela, ale prostě jsem se ho naučila. Bavila mě třeba biologie, hodně dlouho jsem počítala s tím, že ji budu studovat. Genetiku, mikrobiologii, virologii, epidemiologii a podobný věci. Ale jak ty čtyři roky plynuly a já se prokousávala čtením složitějších věcí (přičítám to asi tomu) a taky že jsme začali probírat filozofii, mi to uvažování uhnulo trochu stranou. ZSV byl vlastně jedinej předmět, kterej mě hrozně štval. Nějaká psychologie, koho to zajímá? Nepodložený žvásty. Pitomosti a generalizace. No stejně jsem měla jedničku, protože se to ode mě nějak tak čekalo, navíc to, že jsem něčím pohrdala, neznamenalo, že se o to nebudu vůbec zajímat, že. Pořád jsem si myslela, že budu studovat nějaký odvětví biologie, nějaký hodně složitý, když mi to tak děsně myslí, samosebou. Ale pak se přibližovala maturita a přijímačky a já čím dál víc četla klasiky a povinnou literaturu a hrozně mě to bavilo. Slohy jsem měla furt krásný, akorát jsem moc nevěděla, co s tím. Dlouho jsem byla taková všestranná, fotila jsem, točila videa, dělala koláže, i šila zvířátka, psala si blog. Děsně mě bavilo bejt kreativní, říkala jsem si, že memorovat data a biflovat se, to zvládne každej, ale já chtěla něco trochu jinýho. Zamilovala jsem si jezdit do Prahy do divadla, byl to úplně jinej svět, nikdo to moc nedělal a mně to připadalo jako taková hezká syntéza všeho, co mě baví. Úplně jsem se vyprdla na technický školy a roztrousila přihlášky všude možně na umělecký a uměnovědný obory. Musela jsem to samozřejmě zařizovat v době, kdy ostatní měli ještě leháro a spoustu času na rozmyšlenou, takže jsem byla zase za exota, ale to mi nevadilo, tenkrát jsem nějakou ambici měla. Hnalo mě i to, že musím dělat talentovky a i když mi lidi (ti, co to věděli) fandili, říkali, že to neudělám, že takových lidí je, co by chtěli studovat umělecký školy, ale že se tam dostane jeden z tisíce a podobně. Je pravda, že statistiky nemluvily nijak růžově. Ale chápete? Talentová zkouška. To zní přece tak vznešeně. To není jak nějakej scio test s percentilem, na kterej si koupíte sešitek cvičnejch příkladů a je to. Měla jsem to docela pěkně vymyšlený a těšila se na to, protože alespoň estetiku jsem měla jistou a nijak mi to nevadilo. Nicméně na jednu školu jsem si pořád netroufala. Říkala jsem si, že ta šance je fakt až moc titěrná. Že se tam lidi hlásí třeba pětkrát a stejně je nevezmou. Takhle jsem se trápit nechtěla. Nicméně nakonec jsem rozhodla, že stejně nemám, co ztratit, a přihlášku si podala. V prvním kole přijímaček byly jen nějaký testy, dějiny umění a angličtina nebo co, sice jsem moc nepočítala s tím, že projdu, ale stalo se a já se ocitla před komisí. Už z pár minulejch zkoušek jsem věděla, jak to asi tak chodí, nic jsem si od toho neslibovala, šla jsem to přeci jen zkusit, je to spíš taková sranda. No co čert nechtěl (abych to taky nezdržovala), za pět let se ze mě stal magistr umění a z toho, co původně byl dobrej pocit a možná i pýcha, je vlastně tak trochu ostuda a špatný svědomí. Ne že bych byla tak špatná, to ne, celkem mi to šlo, hlavně pak v magistru, hodně jsem se naučila a myslím, že jsem se i dost posunula. Bohužel jsem zjistila, že mě opravdu víc zajímá filozofie, než divadlo. Každopádně, když se teda mezi příbuzenstvem rozneslo, že Zdenička jde na DAMU, byl z toho samozřejmě poprask, radost a všeobecné nadšení. Hezká přetvářka, musím uznat, že se to mému okolí docela dost povedlo. Po prváku se mě všichni začali nenápadně ptát, co s tím jako chci dělat, až to vystuduju, jestli si vůbec najdu nějakou práci a tak. Připadalo mi to dost předčasný řešit, vždyť je to ještě daleko, ještě nemám ani nic vystudovaný a pak se uvidí. No a než se člověk naděje - bakalářský státnice, magisterský státnice a bum! A mám to. Na doktorát jsem nechtěla, bezpečně jsem věděla, že by mi k ničemu nebyl a divadlo mi popravdě už dost lezlo na nervy. Bylo to asi proto, že za svý studium jsem viděla tolik špatnejch představení, že mě úplně přešla chuť hledat ty dobrý. To kouzlo, který to mělo, když jsem tomu ještě tolik nerozuměla, bylo pryč. Už jsem tam nechtěla, pokud jsem nemusela. Jenže co teď se mnou, že jo?

Už nějakou dobu jsem byla vášnivej fitnessák, tak jsem si za splněný státnice přála udělat si rekvalifikaci (je to vlastně dost vtipný, když se nad tím zamyslíte). Další měsíce utekly jako voda, ze mě se stal kromě magistra umění ještě instruktor fitness a já pořád nic. Pořád jsem se k žádný závratný kariéře neměla. A nemám se k ní doteď. Long story short - už skoro rok dělám v oboru IT certifikační testy. Nic závažnýho, jen na půl úvazku, za mizerný peníze, ale víte co? Mě ta práce vlastně baví. Neříkám, že mě bude bavit ještě dvacet let, ale mě samotnou překvapuje, že už mě baví tak dlouho. Sice je s lidma, lidi jsou otravný a moje sociální schopnosti nulový, ale učím se a myslím, že mi to prospívá. Jenomže Zdenička, která je přece tak chytrá, Zdenička, která nosila pořád samý jedničky, Zdenička, která vždycky dokázala to, co chtěla (alias co si ostatní představovali, že by měla chtít), a navíc Zdenička, která má titul - ta přece nemůže někde kmitat za pár šupů a hlavně na půl úvazku. To přece nejde. Že jsem takhle spokojená, to už je každýmu jedno, já přece musím někam směřovat, mít nějakou vizi a nějakej cíl. Přece si chci najít lepší práci. V oboru nejlépe. A ne že já bych nechtěla, akorát nějak nevím jakou. Už mě nebaví chodit na pohovory (když už mě teda někam pozvou, to je asi hlavní krok), kde dříve či později dojde na to, co jsem vystudovala, a jak proboha s tím, co jsem vystudovala, chci dělat zrovna tuhle práci, o kterou se ucházím. On si totiž každej myslí, že když máte uměleckou školu, tak jste totálně vymaštěný a na nic lepšího jste neměli.ˇŽe jste propadali z matiky a neuměli najít na mapě Velikonoční ostrovy. Bych jim dala přečíst Heideggera! Jenže to jsem zjistila až moc pozdě. Teď už bych šla studovat třeba částicovou fyziku. No, moje smůla. Každopádně všechny takový ambice jako bylo naznačeno výše se mi zatím vyhnuly. Hypotéka? Děti? Baráčky a nervy? Jako proč? Co bych si s tím počala? Možná jsem už prostě rezignovala na to, že se ode mě pořád něco očekává, že budu pořád ta, co bude první a nejlepší a dokonalá a nikdo se mě neptal, jestli jsem taky já sama se sebou spokojená, hlavně, že splňuju to, co se po mě chce. Fór je v tom, že já (možná právě proto, že jsem jen celou dobu plnila to, co se ode mě čekalo) stejně pořád nevím, co chci, a obávám se, že ve svý generaci rozhodně nejsem jediná. A jestli to budu někdy vědět, to je otázka. Zatím mám dost práce s různejma jinejma věcma, jako například, jak vypadá nic, nebo že jsem se zase praštila činkou do kolena a dělá se mi modřina...  A nějaký ambice? No, zatím mi to holt nevyšlo. I to se mi stává. Na rozdíl od jiných se mi nechce nikam hnát a něco pronásledovat, chtěla bych mít klid, normálně spokojeně existovat. Jíst, cvičit, číst, přemýšlet, pracovat někde, kde je to příjemný, nikdo na nikoho nehuláká, mít tak akorát na to, abych poplatila svoje potřeby a ještě mi zbylo na něco malého pro radost. Ale to očividně není dostatečná ambice.

[traineerpwish]

Faceclaim: Jungkook z BTS

Jméno postavy: Jeon Jungkook

Stage jméno: Jungkook

Datum narození: 1.9.1997

Společnost: Starlight Entertainment

Silné & slabé stránky:

Silné stránky - Vytrvalý

                           Komunikativní

                           Učenlivý

                           Dobrý v psaní textů, či vymýšlení choreografie

                           Smysl pro humor

                           Přátelský

Slabé stránky - Sebekritika

                           Citlivý

                           Neúnavný

Bio: Jungkook se narodil v Busanu. Má staršího bratra, který se o něj vždy dobře staral, když jejich rodiče nemohli. Ovšem že každý kluk má svůj sen a tím byl i Jungkook. Sledoval různé soutěže talentů, nebo další show v televizi, kde si našel svého idola a přál si být jednou slavný tak jako on. Jenže jeho rodičům se to vůbec nelíbilo, že by chtěl být nějaký zpěvák, nebo tanečník. Nevěřili ani, že se v jejich synovi něco takového skrývalo. Snažil se své rodiče přesvědčit, aby jej aspoň povolili nějaké sbory, nebo kroužky po škole právě skrz jeho sen. Chtěl jim ukázat, že se mýlili o tom jak nic neumí. Jungkook už tak měl dost nízké sebevědomí a rodiče jej vždy dokázali srazit akorát na kolena. Kamarádi jej podporovali i dokonce bratr, ale rodiče byli rodiče. Záviděl vždy kamarádům, kteří měli podporující rodiče.

Nikdy se nechtěl vzdát a to bylo ono. Vždy si šel za svým a tím tam mohl dokázat, že svůj sen chtěl vyplnit. Musel se snažit a hodně, aby rodiče viděli, že o to měl doopravdy zájem. Matka se jednou i na jeho vystoupení skrz školu přišla podívat a byla dojatá. Teď zbýval jen otec, který jej v tom nadále nechtěl podporovat. Myslel si, že jeho syn půjde v jeho stopách v rodinné firmě, ale ne. Snažil se to vysvětlit, že může jít jeho bratr, ale i ten měl své rádoby koníčky, které nebyli takové jako měl Jungkook. Ztrácel naději, ale nechtěl se vzdát.

Jednoho dne i otec přistoupil, že jeho syn je v tom velmi dobrý a kývl na souhlas, že může být tím kým chce. To jen díky napsané písničce, kterou věnoval právě svému otci. Myslel si, že měl druhé vánoce. Mělo to několik podmínek, že se musel pořádně učit ve škole a to pro něj nebylo nějak těžké, jelikož patřil mezi ty co byli ve škole nejlepší. Dělal i jiné koníčky jako sport a bojové sporty. Jeho kondička se na tancování musela zlepšit a díky takovým koníčkům se jej to dařilo. Štěstí stálo při mladém Jungkoovi, naštěstí. Kdo by to řekl, že v obyčejném klukovi bude tolik cílů a snů. Nestyděl se za to. Šel si za svým a to je jeho kamarádi neuměli. Chtěl zpívat, rapovat i tancovat. Snažil se vyniknout, aby jej někdo oslovil a mohl být tak v nějaké agentuře. Byl rozhodnutý, že kvůli tomu přestoupí i na jinou školu, či se přestěhuje do jiného města, než byl jeho rodný Busan.

Dovednosti:

▬

ZPĚV: 2

RAP: 1

TANEC: 2

HERECTVÍ:

HRA NA NÁSTROJ:

Na rpg máme skupinový OOC Chat, kde můžeme vytvořit ještě lepší kolektiv, domlouvat se na hry atd. atd. není však povinný. Chci být přidán do ooc chatu, ANO

Tell the world what you intend to do, but first show it!