#hrad Kost

[kosarka]

Luther zmizel! A kam?

 Poté, co Fridrich III. zinscenoval falešný únos Martina Luthera, ho nechal přesunout na hrad Wartburg v Eisenachu, kde nad ním nadále držel ochranou ruku. Na tomto zámku začal Luther překládat Nový zákon z latiny do němčiny a právě tento překlad Bible se stal klíčovým pro sjednocení a další vývoj německého jazyka. Tomuto velkému rozšíření Lutherových překladů došlo hlavně díky knihtisku -  jen za dobu Lutherova života vyšlo přes 800 jeho spisů ve 3 700 vydáních. Luther byl toho názoru, že nikdo, ani kněz, ba dokonce ani papež, nemá právo posuzovat víru jednotlivce. Svou víru musí každý posuzovat sám v sobě, ve svém svědomí a nitru.

Na hradě Wartburg však nepřeložil jen Bibli. Psal i další díla, jako například Vyvrácení Latomusova argumentu, ve kterém Luther vysvětloval Jacobu Latomusovi princip ospravedlnění. V díle O zrušení soukromé mše Luther zavrhl myšlenku, že mše je oběť a začal prosazovat názor, že mše je dar.

V dalším díle s názvem O zpovědi a zda má papež právo ji vyžadovat, Luther odmítá veřejnou zpověď a naopak podporuje zpověď soukromou a následné rozhřešení.

Další dílo, Soud Martina Luthera o mniššských slibech, ujišťuje mnichy a jeptišky, že se mohou v klidu vzdát svých slibů, protože jsou nelegitimním a často také marným, pokusem o spásu.

Svá prohlášení učinil Luther z Wartburgu, kvůli vývoji ve Wittenbergu, o kterém byl pravidelně informován a který se mu vůbec nelíbil, protože Andreas Karlstadt s podporou bývalého augustiniánského mnicha Gabriela Zwillinga ve Wittenbergu spustili radikální reformní program. Tenhle program vyvolal značné nepokoje, včetně vzpoury augustiniánských mnichů proti jejich převorovi, docházelo také k rozbíjení soch a obrazů v kostelech, docházelo k ničení církevního majetku i ničení majetku luteránů.

Luther se rozhodl tajně navštívit Wittenberg, aby se sám přesvědčil o tom, co se dějě a když se vrátil na hrad Wartburg v prosinci roku 1521, napsal Upřímné napomenutí Martina Luthera všem křesťanům, aby se měli na pozoru před povstáním a vzpourou.

Po Vánocích do Wittenbergu přišli tzv. zwickau proroci, radikální, dalo by se říci až fanatické hnutí, které kázalo doktríny jako jsou například křest dospělých, rovnost člověka a očekávaný blížící se návrat Krista. Zwickau proroci byly na začátku tři muži, Nicholas Storch, Thomas Dreschel a Marcus Stübner, kteří pocházeli z města Cvikovo v Německu. Z tohoto města tyto muže vyhostili, poté ale nalezli útočiště ve Wittenbergu, kde si získali spoustu příznivců, včetně Andrease Karlstadta. 

Luther se však od zwickau proroků distancoval a začal spolupracovat s úřady a městskou radou, aby zamezil větším nepokojům a hlavně s výkladem různých radikálních hnutí, i přesto že vycházeli z jeho vlastního hnutí, nesouhlasil.

Lutherův otevřený nesouhlas s hnutím zwickau proroků vyvolal selskou válku. Kazatelé Thomas Müntzer a zwickau prorok Nicholas Storch našli podporu u chudších měšťanů, rolníků a řemeslníků. Od 15. století docházelo k častým nepokojům mezi sedláky a šlechtou, protože součástí radikálního výkladu tohoto hnutí byla veřejná podpora útoku na šlechtu, kvůli majetkům i vyznání.

V roce 1524 získala povstání v některých oblastech, především v Durynsku, Švábsku a ve Frankách, podporu chudých a často i zadlužených šlechticů a ve chvíli, kdy se tak stalo, se z obyčejných postání stala válka a protože ji žačali prostí, chudí lidé, dostala název selská válka.

Luther napřed souhlasil s některými stížnostmi rolníků, ale poté projížděl přes Durynsko, kde viděl jak rolníci a ostatní přívrženci radikálního hnutí ničí kostely, kláštery a další církevní majetek a tak strašně ho to rozzlobilo a zklamalo, že se rozhodl definitivně ukončit jakoukoli spolupráci a pokusy o vyslechnutí přívrženců radikálního hnutí a začal plně spolupracovat s úřady na potlačení nepokojů a války jako takové. 

Většina vzbouřenců se bez Lutherovi podpory rovnou vzdala, někteří se cítili zrazeni, tak jako tak byli vzbouřenci poraženi  švábským spolkem u Frankenhausenu dne 15. května 1525, Müntzer byl popraven a tato porážka ukončila nepokoje i válku jako takovou.

Zdroje:

https://en.wikipedia.org/wiki/Zwickau_prophets

https://ct24.ceskatelevize.cz/svet/2288242-pred-500-lety-martin-luther-pribil-na-vrata-stredovek-zazehl-valku-i-moderni-svet

https://www.worldhistory.org/Martin_Luther/

[borisjelinek]

Hořičky

Své pojmenování obdržela obec podle svého položení a to původně znělo jako Horziczka (malá hora, hůrka), přičemž až do počátku 20. století se objevovaly dvě verze tohoto jména - v jednotném i množném čísle, což potvrzuje také prof. Antonín Profous ve své knize „Místní jména v Čechách. Jejich vznik, původní význam a změny. Díl I. A-H“, v níž se dočteme toto:

„2. Hořičky (lid. v Hořičkách, do Hořiček, hořičskej), ves u lesnatého kopce (443 m) 6 ½ km sz. od Čes. Skalice: 1357 Horziczca… ad present. Bythe, relicte quondam Ludgeri de Horzyczca ad E. ib., pleb. de Scalicz inducet, LC. I, 9; 1358 ad E. in Bohussin, exec. pleb. de Horzyczka, t. 29; 1376 in Horziczka, LC. III, 49; 1380 in Horziczek, t. 135; 1369-1405 decan. Dobrusc.: Horziczka, RDP. 95; 1405 Horziczek… ad E. in Horziczek de cons. Ben. de Ryssmberg, Hanussij de Chlum res. in Litoborz, exec. pleb. in Trzebessaw, LC. VI, 162; 1479 in v. Horziczky et Libniatowie Kather., conthoralis olim Wenceslai de Chlumu, decessit, DD. 16/51; 1542 (1527) postúpil -- w Rysmburcze zámku - w lithoborzi tvrze pusté - w horziczkach vsi celé, DZ. 83 B 2; 1542 (1534) hrad Rismburgk… ves Chlistow, ves Horziczky s pod. kost., ves Krzizianow, DZ. 3 L 17; 1651 na Horžycžkach, AMV. - A 109; 1654 ves Horžicžky, BR. 12/783; 1790 Horžicžka, Schaller XV, 155; 1836 Hořička (auch Hořičky), Sommer IV, 229.

Prvotní jméno této vsi bylo Hořička (v sing.) jež bylo demin. k stč. slovu hořicě a to rovněž demin. k slovu hora, srov. hlava - hlavice - hlavička. Časem přešlo jméno do plurálu, což se děje v místních určeních rádo, srov. jméno pražské ulice "Na příkopech", ač tam býval příkop jen jeden.“

První písemná zmínka o Hořičkách tedy pochází z roku 1357, kdy Běta (také psaná jako Bytha), vdova po zemřelém Lidhéři (též zaznamenán jako Ludger či Luder) z Hořiček souhlasila s tím, že si plebán Vitáliš (také Vitalis) ze Semonic směnil místo s Petrem z Hořiček. V roce 1358 Běta, Heřman a Lidhéř z Hořiček podali plebána Jana z Chvalkovic po zemřelém Vitáliši. Roku 1369 byly z Hořiček odváděny 3 gr. papežského desátku. V roce 1376 byl patronem zdejšího kostela Rubín z Rýzmburka. O 4 roky později Mladota z Rýzmburku podal plebána Mikoláše po zemřelém Řeháku. Roku 1400 zemřel plebán Jan, který koupil od patrona Beneše z Rýzmburku louku u vsi Chlístova s částí lesa u potoka. V roce 1405 Beneš z Rýzmburku a Hanuš z Chlumu, seděním na Litoboři podali plebána Nevlase z Břevnova po zemřelém Janu. Z roku 1407 existuje zmínka o plebánu Nevlasovi. V roce 1508 Petr Adršpach z Náchoda zapsal své manželce Elišce ze Smiřic a jejím dětem rýzmburské zboží. Roku 1527 byla zpustlá tvrz litobořská s Hořičkami, Křižanovem, Chlístovem, Libňatovem a dalšími majetky zastavena Zdeňkovi Lvovi z Rožmitálu a Janu Krušinovi z Lichtemburka. V roce 1534 Zdeněk Lev z Rožmitálu a Jan Krušina z Lichtemburka prodali rýzmburské zboží Janovi z Pernštejna a na Helfenštejně, avšak ke skutečnému postoupení tohoto panství došlo až roku 1536. V roce 1544 koupil rýzmburské zboží Bernart Žehušický z Nestajova, který zemřel roku 1563 a byl pohřben na Hořičkách. O 4 roky později byl kostel okraden a jeho hrobka násilím otevřena a vyloupena. Protože nezanechal žádných potomků, přešlo rýzmburské panství na jeho strýce Jana Žehušického z Nestajova, ale období jeho vlády nebylo dlouhé. Po necelém roce zemřel a majetek přešel na jeho bratra Hertvíka. Jeho smrt v roce 1578 dokázala vyvolat vážné rozpory, neboť o dědictví se hlásila nejen jeho druhá manželka Bohunka z Hustířan, ale i jeho sestry Mandaléna, manželka Adama Úlibského z Újezdce, Alžběta, choť Adama Bohdaneckého z Hodkova, Lidmila, žena Čertorejského z Čertorej, a v neposlední řadě také Jan Chuchelský z Nestajova. Problém s dědictvím byl vyřešen po necelém půlroce dohodou, podle níž rýzmburské panství zůstalo včetně Hořiček sestrám zemřelého, resp. Mandaléně Úlibské z Nestajova. Ta však Hořičky v rozmezí let 1579-1580 prodala a v rámci náchodského panství zůstala obec až do prozatímního zřízení obecního.

Samostatnost ztratil též zdejší chrám. V letech 1623-1653 byl kostel liální do Náchoda, v letech 1653-1709 spravovali farnost jezuité z Žirče, kněží z Úpice, České Skalice (1663) a Náchoda, od roku 1709 je kostel opět farní. K roku 1680 je ve farní úmrtní matrice zmínka o prvním zdejším učiteli Václavu Dobeniovi. V letech 1714-1715 byl na místě původního gotického kostela vystavěn nákladem kněžny Anny Viktorie Piccolomini, rozené Liebštejnské z Kolovrat, současný kostel. Od roku 1740 existovala v obci škola. Války o rakouské dědictví se dotkly obce jen okrajově, když 8. března 1745 bylo na Hořičkách a ve Lhotě pod Hořičkami rozloženo 40 císařských vojáků a 30. září téhož roku obcí navíc projížděl sám generál Ernst Gideon von Laudon. To se změnilo během sedmileté války. Nejprve se 1. srpna 1758 strhla šarvátka u České Skalice a o 3 dny později stál již Laudon na Hořičkách. Zde se objevil i 23. června následujícího roku, když se na faře sešel s rakouskými generály Leopoldem Josefem Mariou hrabětem z Daunu a knížetem z Thiana, Philippem Levinem svobodným pánem z Becku a Franzem Moritzem de Lacy. Nepřátelští vojáci se na Hořičkách zase objevili v roce 1762. Úpický kronikář Vilém Schreiber o tom napsal: „Tak 10. července vypálili nejdolejší statek ve Svatoňovicích (Valovský) a dva nejdolejší v Batňovicích; po poledni přijeli husaři na Hořičky, od faráře žádajíce násilně 1000 zl., jinak že zapálí, oheň v rukou držíce, kterýž dal jim svého a tam schovaného do 400 zl. Za nimi přibyli hned kozáci a opět husaři, pobírajíce co mohli.“ Roku 1794 měly Hořičky 58 domů a 309 obyvatel. V roce 1800 vyhořela školní budova a následujícího roku byla postavena nová, opět ze dřeva. O 7 let později byla na náchodském panství zřízena zeměbrana (Landwehr), jejíž stanice byla též na Hořičkách. Roku 1827 měly Hořičky 67 domů a 406 obyvatel. V letech 1828-1829 byla vystavěna nová školní budova, tentokrát již z kamene. V roce 1838 došlo k založení tkalcovny firmy Josef Pich a syn. Roku 1845 vznikla přádelnická škola a v roce 1846 byla založena knihovna. Roku 1848 se ani Hořičkám nevyhnuly tehdejší revoluční události, takže i zde vznikla národní garda, jejíž výzbroj pocházela od puškaře ve Dvoře Králové nad Labem. Její příslušníci, kteří pocházeli z Hořiček a Mezilečí, pomáhali i s potřením loupeživé bandy bratří Špetlů, která působila po celém širém okolí. Právě na Hořičkách byli 5. června téhož roku tvrdě vyslýcháni po svém zadržení oba bratři a za účasti gardistů o 2 dny později i zabiti. K vyšetření vykonané lidové justice v Hořičkách a v Mezilečí byla odeslána na Hořičky kriminální komise, k níž se měl dostavit 6. října Josef Hůlek z Úpice čp. 52. Velitel hořičské gardy setník MUDr. Buchar se před tímto vyšetřováním ztratil a více se již v obci neobjevil. 21.června 1848 proběhly všeobecné volby do sněmu království Českého za náchodský vikariát. Ústřední volební místnost byla na Hořičkách, odkud byl zvolen rychtář Josef Pich.

V následujícím roce se staly Hořičky samostatnou politickou obcí. Roku 1860 vzniklo Společenstvo živnostenské. 28. září 1869 se hrálo první ochotnické představení v obci. V roce 1870 byl ustaven Čtenářsko-ochotnický spolek a došlo ke zřízení poštovního úřadu. Roku 1881 byl zřízen SDH. O 4 roky později vznikla místní Občanská záložna. 16. srpna 1887 uhodil blesk do stavení sedláře Falty. V letech 1894-1895 vystavěl MUDr. Alois Kutík moderní budovu sanatoria. V roce 1896 byly potvrzeny stanovy Hospodářsko-čtenářské besedy na Hořičkách a roku 1897 místního odboru Národní jednoty severočeské. V roce 1899 byla ustavena TJ Sokol a došlo k potvrzení stanov místního okrašlovacího spolku. Roku 1901 byla postavena nová školní budova, zřízena četnická stanice a o 3 roky později se objevil v obci první telefonní přístroj. 9. srpna 1905 se uskutečnil 1. sjezd sjezd rodáků z Hořiček a nejbližšího okolí. Z 1. světové války se domů nevrátilo 6 místních mužů (Karel Šrůtek, Eduard Friedrich, Jaroslav Janko, Antonín Michálek, Vilém Vik, Vilém Pouznar).

V roce 1919 byla zaprotokolována firma Josef a Adolf Kačer, truhlářství v Hořičkách, okres Česká Skalice, jejímiž společníky byli Josef Kačer, truhlář v Hořičkách, a Adolf Kačer, obchodník ve Vídni. O rok později byla otevřena měšťanská škola. 24. srpna 1921 Zemský správní výbor v Čechách povolil, aby místní obec Hořičky byla rozdělena na 2 obce – Hořičky a Chlístov. Výnosem ministerstva vnitra z roku 1923 byly Hořičky rozděleny ve 2 obce: Hořičky s osadami Kalousovem, Novým Dvorem, Posadovem a Chlístov. V letech 1923-1924 vystavěl stavitel Hofman z České Skalice obecní dům. V roce 1924 bylo založeno Hospodářské strojní družstvo pro rozvod a upotřebení elektrické síly v hospodářství a živnostech. K zavedení elektřiny do obce došlo následujícího roku. Tehdy se obec dočkala též 1. autobusového spojení (s Českou Skalicí). 28. října 1928 byla provedena kolaudace obecního vodovodu, který byl následně uveden do provozu. V letech 1930-1931 si nechal JUDr. Emerich Polák postavit vilu, pozdější penzion Vila Barbora. V roce 1931 došlo k ustavení Národní střelecké jednoty pro okres Česká Skalice se sídlem v Hořičkách. Roku 1940 byla zrušena zdejší živnostenská škola. 12. května 1945 přijela do obce Rudá armáda. V následujícím roce začalo promítat místní kino, jež bylo později pojmenováno jako „Mládí“. 1. května 1949 bylo založeno JZD. 1. ledna 1952 byl uveden do činnosti místní rozhlas. Roku 1954 byla adaptací zřízena jediná pekárna v obci. 21. června 1966 byla uvedena do provozu Barunčina vyhlídka. V letech 1968-1969 zde fungovalo místní Sdružení přátel Junáka. V roce 1972 došlo k ustavení SSM a SČSP. 5. května 1975 byla otevřena zdejší samoobsluha. V letech 1978-1982 proběhla výstavba budovy mateřské školy, školní jídelny a školní družiny, přičemž ke kolaudaci MŠ došlo 13. prosince 1982. 9. května 1981 byla založena ZO Českého svazu ochránců přírody. O 4 roky později bylo na místě školní zahrady dokončeno antukové hřiště. Téhož roku se Hořičky staly tzv. střediskovou obcí, k níž byly připojeny obce Brzice, Lhota pod Hořičkami a Mezilečí. Roku 1989 bylo založeno Občanské fórum. V roce 2005 bylo na louce u zemědělského družstva vybudováno nové travnaté hřiště s dřevěnými šatnami. V letech 2005-2006 došlo ke zbourání samoobsluhy a úpravě návsi do současné podoby. 20. října 2007 byla zřízena dvojice místních turistických okruhů. Roku 2010 proběhla výměna sloupů nízkého napětí a rekonstrukce veřejného osvětlení ke Kalousovu. 12. července 2012 se uskutečnilo poslední promítání kina po 70 letech jeho existence. V letech 2013-2014 byla provedena výstavba kanalizace a čistírny odpadních vod. 19.-20. července 2013 se uskutečnil 1. ročník akce Dřevořezbáři s motorovou pilou. 21. června 2014 proběhl 1. ročník akce Folklorní festiválek Hořičky.

Nejvýznamnějšími pamětihodnostmi v obci jsou od 28. února 1964 památkově chráněné objekty kostela sv. Ducha z let 1714-1715 se samostatnou zděnou zvonicí z let 1825-1829 a fary čp. 1 z roku 1710. Dále stojí za zmínku: kamenný kříž u čp. 87 z roku 1780, kamenný podstavec s litinovým křížem u čp. 37 z roku 1866, hřbitovní kaple z roku 1892, socha sv. Jana Nepomuckého u čp. 70 z roku 1893, pomník léčitele Antonína Picha z roku 1928, pamětní deska spisovatele Julia Zeyera z roku 1931, husitská zvonička z roku 1936. Nejvýraznějším zdejším rodákem je sedlák a léčitel ran i zlomenin Antonín Pich (25. února 1795 Hořičky - 23. března 1865 tamtéž). Obec je známá také literárně, zmínky o ní nalezneme v řadě knih, z nichž můžeme zmínit např. "Mandel šelmovství a kousků Krakonošových" od Václava Řezníčka a "V zátiších" od Františka Vlastimila Kodyma, ale tato ves se objevuje i v řadě děl významnějších autorů, a to Aloise Jiráska ("U nás. Nová kronika. Kniha prvá. Úhor") a Boženy Němcové ("Babička").

Kříž u čp. 37

Stará škola čp. 2

Kříž u vchodu do hřbitova

Márnice

Věžový vodojem

[javojtazak]

Příběhy zpod Kulatého stolu

Část 1. Past na Lancelota

 „Dinadane! Slez!“ zavolal Lancelot do korun stromů.

„Už jsou pryč?“ ujistil jsem se.

„Pryč,“ přisvědčil Lancelot.

„Ale tamhle ještě jednoho vidím.“

„Jeho duše už mezi námi není.“

„Myslíš, že duše sídlí v hlavě?“

„Cože?“

„No nemá hlavu a ty jsi povídal, že jeho duše mezi námi není. Aha, tamhle se válí, počkej chvilku, vždycky jsem chtěl naplivat na duši.“

„Koukám, že teď jsi onačejší hrdina, Dinadane, když už všichni buší na dveře Páně.“

„Mám jiné přednosti než statečnost.“

„Například?“

„Například své diplomatické schopnosti a strategické myšlení. Moudře jsem usoudil, že tito pánové,“ přejel jsem rukou šest mrtvých těl, „nebudou přístupni racionale disputatio a že jim své argumencio o vlastnické povaze peněz v našich váčcích nejlépe vysvětlíš s pomocí svého gladio a strategicky jsem se rozhodl nestáti v cestě tvému nekompromisnímu uictoria.“

„Cože? Krucinál, Dinadane, ty patříš do kláštera a ne do zbroje. Kdes přišel k takovým nesmyslům?“

„Studoval jsem judikáty.“

„Cože jsi?“

„Soudní spisy.“

„K čemu? Kdyby ses radši učil šermovat. Jak ses proboha stal rytířem?“

„Ožral jsem se.“

„Cože?“

„Jsi mladý, Lancelote, tos ještě nebyl na světě.“

„Tak mě pouč.“

Povzdechl jsem si.

Poprvé jsem se utkal v boji ve dvanácti letech. Byla to ode mě hrozná hloupost. S králem Artušem – tehdy na trůně seděl sotva několik týdnů – jsme se předešlého večera opili ve stájích, a protože jsem dokázal stáhnout celý tuplák medoviny naráz, pasoval mě pro mé „hrdinství“ na rytíře.

Druhý den na Camelot přicválal napůl mrtvý panoš. Hledal někoho, kdo by pomstil jeho pána zabitého potulným rytířem, který se usídlil u jezera Diana. Býval jsem mladý hejsek pyšný na svůj nezasloužený titul; začal jsem se vychloubat, že onoho rytíře srazím do kolen. Ani nevěda jak, najednou jsem seděl na koni a jel si pro smrt.

Měl jsem štěstí, že onen rytíř – jmenoval se král Pellinor a zrovna odpočíval během svého dlouhého honu na břichaté zvíře – byl vzor čestného idiota: potom, co mi kopím proděravěl bok, mě nejenom ošetřil, ale dokonce i zaplatil ranhojiče. Prý se styděl, že srazil k zemi tak mladého kluka; pod zbrojí můj věk nepoznal.

„Od té doby jsem už nikdy nebojoval čestně,“ zakončil jsem svůj příběh.

„Šprýmař jako vždycky,“ rozesmál se Lancelot.

Jenže já nežertoval. Možná jsem neuměl bojovat jako rytíř. Zato jsem uměl vítězit. Tu jsem nepříteli chrstl do očí sůl, tu po něm hodil nůž, tu na něho poslal nájemné vrahy. Naučil jsem se latinsky, pustil se do studia římského práva, začal Artušovi kecat do politiky a spřátelil jsem se i s Merlinem, který mě naučil triky špinavější, než bych si kdy dokázal představit.

„Uvidíme, jak se tvoje historka zalíbí lidem na hradě,“ Lancelot kývl k rozlehlému jezeru, na jehož odvrácené straně se zvedala monumentální pevnost. Když jsme ale dojeli blíž, viděli jsme, že její okna jsou potažená černým suknem a i hrad sám má už dny své slávy za sebou.

„To smrdí dobrodružstvím,“ zašeptal jsem. „Lancelote, pojď, ještě máme čas se obrátit.“

„Nežertuj, Dinadane, takovou příležitost si přece nenecháme utéct. Máme možnost prokázat, co v nás vězí.“

„Nezapomeň, že tvým úkolem je bezpečně mě dopravit až ke králi Gwyneddu,“ připomněl jsem.

„Bez obav. Uděláme si krátkou zastávku na noc, zachráníme princeznu před drakem a budeme zpátky na naší vznešené pouti, než stačíš říct ‚chystají se nás zabít,‘“ ujistil mě Lancelot a zabušil na bránu.

Když jsme se klíčníkovi představili jako rytíři Kulatého stolu, bleskem nás odvedl k místnímu pánu, králi Pellesovi. Sotva nás ten starý dobrý muž uviděl, celý se rozzářil. Měsíce neholený, s dlouhými vlasy, jejichž zemitá barva rychle ustupovala šedinám, seděl na posteli ve svých komnatách a máčel si nohy v lavoru s teplou vodou, zatímco mu lepá služtička podávala pohár se svařeným vínem. Udělal jediný ústupek dvorskému étosu: vzal si korunu.

„Vítejte, hrdinové,“ přivítal nás král s rozpřaženýma rukama. Lancelot sklonil hlavu, já jenom mírně kývl. „Omluvte mé neurvalé chování, ale jsem promrzlý až na kost. Ráno jsem vyrazil na ryby. V jezeře pod hradem se mi cáká sumec, na něhož líčím už celou věčnost. A dneska se zakous… Jenže pak mi ta mrcha – ještě teď se mi tomu nechce věřit – celou loď překotila a mě vymáchala v ledovatici.“

„Sumci jsou svině, pane,“ ušklíbl jsem se, jenže Lancelot si potrpěl na formalitky:

„Pane, jsme dva potulní rytíři, kteří by rádi na jedinou noc přijali pohostinství tvé střechy, než budou pokračovat ve své výpravě. Pokud ti mohou na oplátku ulehčit od jakéhokoliv protivenství, rádi se úkolu zhostí.“

„Přesně to jsem chtěl slyšet,“ zaradoval se král. „Abyste rozuměli, mám strašlivý problém.“

Lancelot se k němu naklonil blíže.

„Ulevte svému srdci, pane, a nechte nás nést vaše břímě.“

Pellese ponejprv zarazil étos Lancelotova vystupování, ale pak si odkašlal a spustil: „Mám dceru nebývalé krásy. Vlastně je tak krásná, že si vysloužila zášť čarodějnice Morgany. Černokněžna moji květinku stihla strašlivou kletbou – uvěznila ji ve vroucí lázni obklopené říší mrtvých. Už desítky hrdinů se k ní snažily přiblížit, však běda, žádný neuspěl.“

„Já ji zachráním!“ zvolal Lancelot. „Ukažte mi místo, hned za ní vyrazím.“

„Nejdřív si musíš odpočinout po náročné cestě!“ připomenul jsem.

„Netřeba. Nesmíme nechat dámu v nesnázích čekat!“

„To… to nebude nezbytné,“ znejistěl král. „Stejně se k ní můžete vydat až… až po setmění. O půlnoci. Jindy není možné kouzlo zlomit.“

„V tom případě se budu modlit, než nadejde čas,“ pokračoval Lancelot.

„Nebo bychom se mohli najíst,“ navrhl jsem.

„Zajisté,“ souhlasil král. „Blíží se večer a hostina je už připravena.“

„Bůh mě povede na mé cestě,“ vedl si Lancelot svou, takže do hodovní síně jsme ho museli bezmála dotáhnout.

Stoly byly roztaženy v dlouhém rytířském sále. V krbu praskal milostivý oheň, na stěnách byly rozvěšeny ukořistěné šavle a štíty z dalekého východu, kolem se proháněli psi a dotírali na hodující dvořany. Mladá služka mi dolila víno a přitom se hluboce předklonila, ale já si jí nevšímal. Dveře do sálu se zrovna otevřely…

„Panna Brisena,“ představil král Pelles nově příchozí, „naše ctěná přítelkyně.“

Dlouhý rusý cop jí hladil nádherné pozadí ukryté pod těsnými saténovými šaty. Její hadí pohled mi hrozil zastavit srdce. Znovu jsem se napil, polkl, zvedl se a uklonil. Už jsem se nadechoval ke slovu, jenže Lancelot mě předešel:

„Jaké nevýslovné potěšení přivítat vás mezi námi, madam,“ spustil a dvorně jí odsunul židli.

S mírnou úklonou se posadila. „Jsem ráda, že mezi s sebou máme tak mocné rytíře,“ řekla. „Slyšela jsem o vašich činech, sire Lancelote. Je pravda, že jste byl jednou chycen na stromě jenom v košili, zatímco dole na vás čekal rytíř s mečem?“

Lancelot si zahanbeně odkašlal. „Nevím, jestli si takový muž zaslouží, aby byl nazýván rytířem,“ odpověděl. „Ale ano, stalo se.“

„Jak jste se vůbec dostal do tak nezáviděníhodného postavení? Snad jste nebyl vyrušen uprostřed radovánek se ženou toho nešťastníka?“

„Zajisté ne!“ ohradil se Lancelot, ale já věděl, že kecá; už mi ten příběh několikrát vyprávěl ve stavu nemalého podroušení. „Byl jsem jí napálen. Přesvědčila mě, že se ve větvích zachytil její šátek, a požádala mě, abych jí ho sundal. Tak jsem se odzbrojil a vylezl nahoru. Běda, byla to past – její muž čekal v záloze a sotva jsem se ocitl beze zbraně, vyřítil se na mě.“

„Neuvěřitelné,“ vydechl král. „Jak jste se zachránil?“

„Urval jsem větev, toho hříšníka odzbrojil a nakonec i zabil.“

„Jenom větví?“ podivila se Brisena.

„Ne. Zmocnil jsem se meče.“

„A ta dívka?“ ušklíbl jsem se.

„Naříkala, že jsem zabil jejího pána manžela.“

„To nebylo příliš rytířské,“ dorážela Brisena, až Lancelot pokorně sklonil hlavu:

„Ne, paní, máte pravdu. Možná to byl zbabělý rytíř, ale měl jsem ho ušetřit. Leč jak byste zjistila, kdybyste byla muž, v žáru bitvy je těžké zastavit meč v posledním okamžiku. A já byl mladší, ne tak dobrý jako teď. Dnes bych ho určitě dokázal omráčit, ale nezabít.“

„Brzy budeš mít šanci dokázat, jaký jsi rytíř,“ zastal jsem se ho. „Princezna čeká jenom na švarného zachránce.“

„Pravda!“ vrátil se Lancelotovi elán. „Společně dokážeme, čeho jsou schopni rytíři Kulatého stolu!“

„Společně?“ zajíkl jsem se.

„Zajisté,“ ušklíbla se Brisena. „Přece byste nenechal svého přítele jít vstříc tak strašlivému nebezpečí samotného.“

Už jsem stačil získat ztracenou duchapřítomnost. „To zajisté ne, ctěná dámo. Ruku v ruce –“

„Bok po boku,“ opravil mě Lancelot.

„Ano, bok po boku, štít vedle štítu, budeme kráčet kupředu,“ deklamoval jsem. „Lancelote, pověz jim, jak slavné bude naše vítězství.“

Můj společník se vztyčil, aby se pustil do sáhodlouhé tirády, a já si zatím kápl do vína špetku „medicíny“. Sloužící si jí možná všimli, ale nevadí, hlavní, aby ji nepostřehli spolustolovníci. Sotva Lancelot skončil, pozvedl jsem pohár k přípitku a nechal jed udělat zbytek. Dávivý reflex se brzy dostavil; celý zelený jsem skončil pod stolem v poloze více než nedůstojné.

„Přebral jsi s vínem, drahý Dinadane?“ zeptal se mě Lancelot, zatímco mi pomáhal na nohy.

„Ne,“ kroutil jsem hlavou. „Nevím… to jídlo… vůbec mi neudělalo dobře…“

„Měl by sis odpočinout.“

„To nejde, příteli, čeká nás bitva.“

„O tom nemůže být řeč. Nenechám tě, aby ses vydal všanc nebezpečí v takovém stavu. Nemohoucí bys mi nebyl k užitku a navíc by ses mohl zranit. Jdi si odpočinout, král ti jistě poskytne vhodné komnaty.“

Podpírán sluhy, vystoupal jsem do promrzlého pokoje. Nestihli tu roztopit – přece jen předpokládali, že noc strávím v poli. Sotva jsem osaměl, vzal jsem si protijed, zachumlal se do kožešin a čekal. Bolest ustupovala velice pomalu…

Za okny již dávno vyšly hvězdy, když se dveře pokoje pootevřely.

„Pojď dál,“ vyzval jsem Brisenu, „už jsem tuhle kobku stihl vytopit. Fujtajksl, vždyť je to tu horší než v našich žalářích.“

„S nimiž ses zajisté seznámil víc než důvěrně.“

„Jenom párkrát a vždycky to bylo nedorozumění. Tvrdila mi, že je svobodná.“

„Podle mých informací jsi v nich byl už pětkrát a žena s tím neměla co dočinění ani jednou. Zato se v zápisu objevilo něco o krádeži, znesvěcení kostela a hospodské rvačce.“

„Ano, na kostel si vzpomínám, však říkám, že mi tvrdila, že je svobodná. U zpovědi se přece lhát nemá. A vůbec, jak to všechno víš?“

„Mám své způsoby.“

„Jistě, to čarodějnice vždycky mají.“

„Ženy – mají své způsoby,“ zdůraznila a pohladila mě po stehnu, až mi zahořel oheň ve slabinách. Přitáhl jsem si ji, ale klepla mě přes ruce.

„Nech si toho. Máme přece povinnosti,“ ukázala mi záda.

Přivinul jsem si ji na hruď a poodhrnul vlasy, které si pro svou noční návštěvu nechala necudně rozpuštěné. „Jo tak povinnosti,“ zašeptal jsem jí do ucha. Stiskl jsem ji kolem boků, odměnou mi byl roztoužený vzdech.

„Teď ne, drahý,“ zaprosila.

Nevěřil jsem jí.

„Ne?“ zašeptal jsem a přejel jí po břichu výš. „Ne?“ zopakoval jsem a zahákl palec za lem šatů. „No tak ne,“ dodal jsem a pustil ji.

Viděl jsem, jak ji to rozzuřilo. Pche, ženské zbraně. Jako by muži žádné neměli.

Sjela pohledem k mým nohavicím a ušklíbla se: „Vidím, že tvůj meč je připravený bodat.“

„Vím o pochvě, do níž by šel zastrčit.“

„Prase,“ zchladila mě a zamířila ke krbu. Vhodila do něj směs bylin, která se s hlasitým praskáním proměnila v oblak kouře, a pustila se do zuřivého deklamování. Nevyrušoval jsem ji; věděl jsem, jak moc se musí soustředit.

Rychle jsem se upravil, rozhodil kožešiny po zemi, abychom si měli na co sednout, a zhluboka se nadechl. Dým mě donutil ke kašli, vzápětí se dostavilo i točení hlavy a rozmazané vize. Poposedl jsem si ze strachu, abych nespadnul do ohně.

Před oči mi vyskočil kříž. Pak kamenná mohyla, náhrobek, nakupená hlína, divoce bující plevel, houkání sovy, noční dech, vítr mi čechrá vlasy, vlčí zavytí, až mám chuť vyskočit hrůzou z těla. Lancelot pomalu kráčí kupředu, za ním vystrašený panoš s loučí. Mocný rytíř je zakutý v plátech, zatímco chudák blonďatý mladík si nemohl vzít víc než ubohou prošívanici a přilbu. Místo meče má sekeru a každou chvíli klopýtá, jak se mu klepou kolena.

Najednou zaskřípe kámen. Rozhlížím se kolem dokola, až najdu mrtvolnou ruku vyčuhující z otevřeného hrobu.

„Ve jménu Krista, pána našeho, poroučím ti, vrať se zpátky k ďáblu!“ zvolá Lancelot a bodne do díry. Ozve se zavřeštění a ruka znovu zmrtví.

Nad hřbitov se vznese krákání krkavců.

„Vidím, že jsi to rozjela se vší parádou,“ pochválil jsem Brisenu, „komedie je to nádherná. Ale bude se muset taky trochu snažit? O co větší cena, o to sladší bývá odměna.“

„Nepoučuj,“ ohradila se. „Tyhle věci jsem dělala už v době, kdy jsi Merlinovi lízal boty, aby ses naučil vyvolávat démony.“

Pche, prý boty… Zarděl jsem se při vzpomínce na Merlinovu zálibu v Platónských praktikách a rychle změnil téma: „Často nemravným princezničkám dohazuješ milence?“

„Divil by ses. První, na co se mě každá žena ptá, je, jestli jí ukuchtím nápoj lásky.“

„Nápoj lásky, to mě nenapadlo. Proč to děláme tak složitě?“

„Protože žádné nápoje lásky nejsou. Alespoň o nich nevím,“ přiznala. „Většinou stačí trochu povzbuzováků – někdy pro ženu, jindy pro muže. Ale to je záležitost jednorázová, nejistá a hlavně mám strach, že na našeho pánbíčkáře by neúčinkovala.“

Náhrobek za panošem se postavil. Z nějakého důvodu měl tvar kamenného obra. Panoš ho zaslechl, otočil se a otevřel pusu k výkřiku, ale dech se mu zadrhl v hrdle. Obr uchopil kříž, rozmáchl se jím jako kladivem a roztříštil mladíkovu hlavu na kaši.

„Ale nééé,“ zaúpěl jsem. „Vážně jsi musela? To bylo docela zbytečné.“

„Kdybys šel s Lancelotem ty, tohle by se nestalo.“

„Jistě, teď bych měl hlavu na maděru já, pěkně děkuji. Myslel jsem, že mě máš ráda?“

Políbila mě. „Mám tě ráda. Nevěřil bys, jak moc.“

Věřil jsem jí a trochu mě to děsilo. Věděl jsem, jak se umí mstít ženy, ale čarodějky? Morgana byla příklad za všechny, kvůli jejímu sporu s Artušem už zahynuly desítky dobrých mužů, mám se připravit na podobnou elegii? Ne, děkuji pěkně.

Hřbitov trhal Lancelotův patetický řev. „Zemři, ďáble!“ křičel, zatímco si tupil meč o obrovy nohy. Kolos se rozpřáhl k úderu. Když kříž dopadl na štít, rozjasnila temnotu záplava jisker. Lancelot se zabořil do hlíny až po lýtka. A obr se rozpřáhl podruhé…

„Jestli ho zabije do země až po hlavu, tak se Lancelot k princezničce nedohrabe,“ připomněl jsem.

„Ty jsi chtěl, aby to měl těžší.“

„Těžší, ne nemožné!“

„No dobře.“

Lancelot se zrovna pustil do modlení. „Otče náš, jenž jsi na nebesích, přijmi duši mou do své náruče a – “

„Ať si myslí, že je to dílo Boží,“ zašeptala Brisena a udělal gesto rukou.

Obr se rozpadl na kameny. Já i Lancelot jsme si oddechli najednou.

„Tak, to by na jeden večer snad mohlo stačit,“ navrhl jsem. „Měsíc je už skoro v zenitu a Lancelot smrdí jako vandrák, měl by si jít zaplavat.“

„Když jsi tak chytrý, proč jsi mu cestu nepřipravil sám?“

„Někdo ho sem dovést musel. Tak koukej zrušit všechna další zákeřná překvapení.“

„No dobře,“ zklamaně sklopila oči, jako dítě, které rodiče odtáhnou od oblíbené hry, a odvolala svá kouzla.

Ještě jsme museli počkat, než Lancelot vzdá hold Bohu a pomodlí se nad tělem nešťastného panoše. Pak konečně dorazil k jezírku uprostřed hřbitova. Voda v něm vřela a šířila do okolí záplavu páry, čehož si všiml i nedovtipný Lancelot. Zatímco se odstrojoval, museli jsme si vyslechnout další modlitbu na obranu před zlem.

Brisena si odplivla. „Tohle je horší než kostel.“

„Ty jsi někdy byla v kostele?“

„Potřebovala jsem hostie.“

„Nějaké ti seženu.“

„Ach, ty jsi tak sladký,“ přitulila se ke mně.

„Ještě počkej, chystá se skočit.“

„Proč nemáš takové svaly jako on?“

„Ještě před chvílí ses lísala!“

„To jsem si ho pořádně neprohlédla. Přemýšlím, jestli si rychle s Elainou nevyměnit místo.“

„Změnil jsem názor, pojď sem, ať se ten kretén uškvaří.“

Ale Brisena znovu začala čarovat. Lancelot skočil do jezera, žár se ho ani netkl. Pár temp ho dovedlo až k dívce na dně. Elaine nebyla žádný skvost: plochá hruď a nepoměrně veliké boky z ní tvořily podivně tvarovanou figuru. Celou báchorku s Morganinou záští to stavělo na ostrou hranu, ale sázel jsem na Lancelotovu přirozenou tupost. Princezna byla nahá – i to byla součást plánu, kdo by dokázal odolat obnažené ženě? Lancelot ji vynesl na vzduch a na břehu jezera se rozchrchlal jako stařec.

„Tak – a polibek,“ napověděl jsem.

Lancelot na dívku tupě zíral. Pak ji něžně poplácal po tváři, a když to nepomohlo, spustil usedavý nářek. „Ach, jaká tragédie, že dívka tolik spanilá musí zahynout už v tak mladém věku. Proč, Bože, proč jsi to dopustil?“

„To je idiot,“ zavrčel jsem.

„Tak mu napovězme,“ povzdechla si Brisena.

„Zakletí zlomí polibek z pravé lásky!“ zazněl nad hřbitovem hlas shůry.

Lancelot se chvíli rozhlížel kolem a nakonec se k dívce sklonil a cudně ji líbnul.

Elaine okamžitě otevřela oči.

„Ach, můj zachránce!“ vrhla se mu kolem krku, ale Lancelot ji odstrčil:

„Ne, spanilá dámo, to ne já, ale Bůh tě zachránil.“ Pak si uvědomil, že jsou oba nazí. Rychle se začal soukat do kalhot.

Elaine vypadala zmateně. „Co to děláš? Ne, tak to nemá být… Já jsem tady, otoč se, koukni na mě.“

„To nesmím, vzácná paní, vždyť jste obnažena.“

„No právě! Měli bychom zpečetit náš osud nocí vzájemné lásky!“

Zakroutil jsem hlavou. „Ti dva jsou k sobě stvořeni, mluví úplně stejně.“

Ale Lancelot se nenechal nalomit tak snadno.

„Ne, vzácná panno. Nepošpiním dnešní svatou noc nízkým činem. Bůh mě zachránil z nebezpečí největšího, když mi pomohl překonat strašlivého obra, který zahlušil jednoho odvážného muže. Teda, pomohl… Obra jsem přemohl silou své paže,“ lhal, „ale jsem si jistý, že Bůh stál při mně. Jako díky za jeho pomoc jsem se mu rozhodl zasvětit své panictví.“

„Ty jsi panic?!“ vyjekla Elaine.

„On je panic?“ vyjekla Brisena.

„Hovno,“ zavrčel jsem. „Je to tlučhuba. S tím obrem jsi to fakt přepískla, kvůli němu je teď všechno v pánu.“

„Jdi do háje!“ zakřičela na mě Brisena a rozeběhla se pryč.

Smutně jsem si povzdechl. Tak ti díky, Lancelote, protože jsi takovej kretén, dneska si neužije ani jeden z nás.

[jejivelicenstvoona]

Takovej krásnej pár

V pátek jsme se jen tak líně procházeli mezi kolotoči, jedli jsme cukrovou vatu a Kylián najednou řekl, vysokej dlouhovlasej Kylián řekl, ať se kouknu na tu malou holčičku s balonkem ve tvaru berušky. Před jedenácti lety jsem byla úplně stejná. Jak kdyby se na mě moje dětské já přišlo z minulosti podívat. Co si tak asi o mně myslí? A Kylián pustil moji ruku, z kapsy vytáhl malej nožík, co jsem mu koupila k narozeninám a udělal jeden, dva, tři, čtyři kroky k malý blondýnce a šup, tenká ručka držela jen provázek a Kylián, ten kretén Kylián utekl s beruškou za skákací hrad.

Malá holčička začínala plakat, v modrejch očkách jsem viděla svůj odraz. Jak kdybych plakala já. Úplně bezmocná. Do prázdný ručičky jsem jí dala moji cukrovou vatu a běžela jsem za Kyliánem. Volala na něj, ať čeká, ať neblbne, ať se nechová jako kretén.

No a teď je sobota, zas se jen tak líně procházíme mezi kolotoči, držíme se za ruce a v kapsách máme schovaný nůžky. Někdo jim to srdce přece zlomit musí. Rodiče to neudělaj. Ti ne. Ti jim daj modrý z nebe, ale na život je nikdy nepřipraví. Tak jsme tady my: já a Kylián, dva démoni. Noční můry copatých holčiček. Ve všech těch dětech, ve všech tvářích špinavých od čokolády, ve všech ubrečenejch očkách vidíme sami sebe, návštěvu z minulosti. Ahoj Jindřiško. Ahoj Kyli. Jakpak se máte?

Takže já a Kylián, zlomyslnej Kylián a zlomyslná Jindra, chodíme mezi kolotoči a stánky se sladkostmi a hračkami a vyhlížíme ve vzduchu balonky, co končej v dlaních malejch děcek, co končí přivázaný na kočárcích, batůžcích. Držíme se za ruce, ideální pár, dvojka století. „Já nebo ty?“ „Teď seš na řadě ty.“ Jeden, dva, tři, čtyři kroky a šmik, balon letí do nebe, má konečně svobodu. Občas to trvá ještě dlouhou chvíli, než si toho děti všimnou. Než si toho kdokoliv všimne. To se pak schováváme mezi davem, nůžky bezpečně schovaný v kapsách džínových bund a čekáme, kdy dítě začne plakat a ukazovat prstíkem do nebe. Tam daleko, kde se hned vedle sluníčka leskne balonek nafouknutej heliem. „Helčo, máš si ho pevně držet, vždyť jsem ti to říkala!“ „Nebul prosimtě, byl to jen pitomej balon.“ „Tak pojď, ježiši, ti koupím novej.“ „Ha, a to máš za to! Máš si dávat pozor!“ A dítě v tom zmatku, v tom řevu a pláči úplně přehlídne, že v ručce pořád drží šňůrku. Vůbec mu nedojde, že to není jeho chyba. „Se to muselo ňák utrhnout,“ říkaj pak tátové, když si konečně všimnou. „Ti lidi teď všecko ojebou, i ty provázky dělaj šmejdský.“

Takže já a Kylián takhle kazíme dětský sny celý odpoledne, bavíme se těmi smutnými tvářičkami a svědomí nás vůbec netrápí. Je nám to fuk. Jsme prohnilí až na kost. A večer končíme v hospodě, lesklý nůžky položený před námi na stole. Jedno, dvě piva. Jeden, dva rumy. Smějeme se těm pisklavým hlasům maminek. „Vojtíšku, Vojtíšku, proč pláčeš?“ „Sofinko, broučku, kde máš ten balonek. Odlítl ti?“ „Sakra Ondřeji, máš ho pevně držet jsem ti říkala!“ Smějeme se unaveným otcům, co jen kejvaj hlavou. „Nojo, poslouchej maminku Terezko.“ Smějeme se naštvaným starším sourozencům. „Tak mě jste jako malýho nikdy na pouť ani nevzali a Dominikovi koupíte druhej balonek, i když je úplně neschopnej a ten první si nechal uletět?! Si děláte srandu snad.“

Vracíme se nocí domů a zpíváme si, já a můj milej Kylián, Kylián a jeho milá Jindra. Takovej krásnej pár.

V nejlepším se má vždycky přestat. Všeho moc škodí. Tak v neděli posedáváme na lavičkách po celý Praze, Letná patří jenom nám. Svět patří nám. A když už nás to posedávání nudí, když už je nám z toho klidu a míru a ticha na umření, krademe suvenýry. Krademe dlažební kostky. Krademe si kousky životů ostatních. Krademe fotky dětí z peněženek. Krademe tramvajový lístky z kapes turistů. A pak si říkáme, že bychom se měli vrátit nohami na zem. Že bychom jakoby měli žít. Znovu. Opravdově. Milovat a nechat se milovat. Hrát jazz a chodit zas plavat. Občas v obchodě náhodnejm lidem něco hodit do vozíku a čekat, za jak dlouho si všimnou. Jestli si teda všimnou.

Pondělí, posunujeme budík každých pět minut. Ještě chvilku. Ještě nekonečno chvilek. Ještě dalších tisíc životů proležet s Kyliánem v posteli.

„Hele, poslouchej… proč ty mě máš vůbec ráda?“ Hloupej Kylián, hloupej Kylián s hloupými otázkami. A pak já hloupá Jindra s hloupejma odpověďma. „Protože prostě proto.“ Ale na to Kyli nehraje. Nene. „Tak běž třeba do prdele.“

Kouřový signály z poslední cigarety, Kyliáne vrať se a znič mě. Kyliáne ozvi se.

Je pátek, líně se procházíme po obchodě, měníme cenovky, měníme životy. Držíme se za ruce, já a Kylián, Kylián a já a říkáme si, jak se máme dobře, že se máme. Že jsme tady jeden pro druhýho. Kylián pro mě krade třpytivou sponku do vlasů a já pod bundou schovávám pivo, já pod bundou schovávám lásku ke Kyliánovi.

Sobota, učíme děti na Matějský o životě, přestřiháváme provázky balonků a přestřiháváme snění. Připravujem je na dospělost. Děláme jim laskavost. Za jedenáct let nebudou muset hledat sami sebe. Za jedenáct let je nebudou soudit malý Helenky a Ondřejové a Terezky a Dominikové z minulosti. Za jedenáct let nebudou muset krást cizí životy, aby ty jejich za něco stály.

[blogmartinpetrement-blog]

naše putování 

[swbl]

14. týden

V ulici se mění elektrický rozvody a z našeho domu se stává nedobytný hrad. Podkopán po celé délce příkopem s dešťovou vodou. Vlastníme i osobní mostek.

________________________________________________________

10. St –  Opíjíme se atmosférou, možná ne jen proto, abychom šetřili zdraví a studentský rozpočet, ale nějakým způsobem se pak dobře odbíhá od toho, co bychom měly správně řešit - Program na tábor.

,,Nudle jsou přece jenom o něco důstojnější než špagety.“  ,,Cože?“  ,,Nudle jsou přece jenom důstojnější než špagety.“   ,, ... “

____________________________________________________________

11. Čt – Po zdlouhavé cestě z Mokré do Líšně není v mé mysli místo pro nic. Ani pro vzpomínky, morální důstojné chování ani pochopení důležitosti empatie.

__________________________________________________________

13. So – Další novomanželský slib a já opět bečím. Počasí nepřálo, ale o to to bylo zapamatovatelnější. Všichni zúčastnění zmokli na kost. Kdo se zprvu schovával pod deštníkem, nakonec sklopil a nechal se unášet tou šílenou atmosférou svatebního průvodu ze zplihlými vlasy, v přilepeným svátečním na těle.

Když nevíš, co se solí a citronem u tequilly, radši se nesnaž vypadat znale, jako jsem se o to pokusila já a prostě na to nešahej.

[alacqua]

Wonderful photography of Kost Castle by @sergejk87 . . Check the gallery of this great photographer and please, retain the credits! . . In Northern Bohemia you will find Kost Castle, a 15th century structure nestled among wilderness and sandstone. The name Kost means bone in Czech, because the castle was thought to be hard as bone and impossible to conquer. ----------------------------------------------------------------------- #hradkost #ceskyraj #kostcastle #sobotka #hradeckralove #fotimecesko #ceskehrady #castle #castles #total_medieval #castelli #medievalworld #castello #europemondopics #castillos #czechia #ceska #cestujemczsk #czech_vibes #hrad #middlages #gothic #medievalarchitecture #gotickyhrad #gothicbeauty #castillo #castelo #europecastles #bohemianparadise #castelo https://www.instagram.com/p/B88eRUlg9nz/?igshid=1jpznb71wji28

[digipix]

Údolí Plakánek, hrad Kost Plakánek valley, castle Kost — view on Instagram http://bit.ly/2DMt2xY

[grgabrielagr]

Tulák, povaleč, louda, zevlák – flâneur

Které místo v Praze je lepší na to, stát se alespoň na chvíli flanérem, než café Louvre?

Mám štěstí, místo v rohu u okna je volné. Nerada sedím v prostoru. Myslím si, že se člověk dokáže naladit na místo, na kterém se nachází, až v tu chvíli, kdy se na něm cítí příjemně a to je pro mě docela často problém. Ráda se ztrácím v davu a pozoruji lidi. Jsem hodně introvertní člověk a baví mě trávit čas o samotě, ale je pro mě nepříjemné sedět sama v přeplněné kavárně, takže díkybohu za ty dvě stěny, které mě teď obklopují a vytváří mi pomyslnou ochranu před ostatními.

Udivuje mě, kolik lidí sem chodí pracovat. Já sem dříve chodila na brunche se svojí sestrou a nikdy jsem přes všechen ten hluk neslyšela ani vlastní myšlenky. Byl to ale příjemný hluk. Ne jako třeba v tramvaji. Tady chrastily příbory, cinkaly skleničky a lidé vedli konverzace o jejich mizerně dokonalých víkendech a dokonale mizerných životech. Café Louvre bylo ještě docela nedávno rozděleno na dvě části – jedna byla nekuřácká a ta druhá, znatelně větší, kuřácká. Díky Andreji, teď jsou to, díky tobě, dvě části plné matek s brečícíma dětma. No, a taky spousta lidí s notebooky. Možná jsem si měla dát něco ostřejšího, než jen zázvorový čaj.

Mám moc ráda tenhle interiér. Nevím jak moc je to původní, ale tohle jsou přesně ty momenty, kdy pociťuji nějakou auru. Líbí se mi ta představa toho, co se tu před sto lety pohybovalo za lidi. Jak byli oblečení, jak mluvili, jak se smáli, jak se hádali. Jako by části jejich duše byly nasáklé ve zdech. Myslím si, že jestli mám v něčem výhodu oproti většině lidí, tak je to to, že si dokážu uvědomovat tyhle věci. Dokážu je procítit. Občas je to náročné – člověk si třeba udělá výlet na hrad Kost a po pár minutách v mučírně omdlí, protože moc prociťuje stovky let starý příběh. 

Myslela jsem si, že pro mě tenhle úkol bude složitejší, ale vlastně je to dost přirozené. Vždy jsem byla člověk, který všechno raději vnímá a poslouchá, než aby neustále něco řešil. Možná jsem tak trochu flanér.

[jenich33]

Kost #hrad #castle #kost #biketrip #s7edge (v místě Kost Castle)

[horyamorekecu]

ÚTERÝ, 2. ŘÍJNA 2018 – SLANÝ ŽILETKY

Už nějakou tu chvíli bloudíme po malym kamennym městečku. Snažíme se najít cestu k jedný skále. V průvodci se napsaný, že za kostelem doprava. Škoda, že tam jsou ty kostely tři. V ulicích nikdo není, takže tam bloudíme úplně sami.

Po čtvrt hodině se obloukem vracíme ke kavárně, kde jsme před tou čtvrt hodinou seděli. Kousek od ni konečně někoho potkáváme. Chorvatskej stařec mluví německy, takže komunikaci s radostí přenecháváme na Petru. Tenhle Zadar je skvělej. Na mapce mu ukážeme sektor a ptáme se, jak se tam dostaneme. On na to říká, že ten sektor se mu nelíbí a posílá nás na sektor, kterej se jmenuje Šip. Tam ale nechceme a taky se mu to snažíme vysvětlit. Trvá na svém a opět nás posílá na Šip. Petra se usmívá a děkuje mu. Úplně se vidím v Praze. Že chcete na Vyšehrad? Na pražskej hrad se jde tudy a je to tam lepší. Vyšehrad? Zapomeňte. A už mě s tím neotravujte. Pražskej hrad je super. Za málo. Mějte se.

Rozhodli jsme se najít ten sektor sami. Chvíli chodíme lesem, narážíme na cestu a po chvíli končíme na Šipu. Navigace za jedna mínus. Dvoje slaňování a už jsme ve štandu dva metry nad mořem, nad náma pak sto metrů kolmý skály. Vápno je tam neskutečně vostrý. Chvíli lezeme, ale zas tak skvělý to není.

Petra leze, já jistím, Kuba kouří. Taková ta pohoda, kterou ta holka trochu naruší svým pádem. Padá asi sedm metrů a vypadá to děsivě. Křičím nahoru, jestli je v pohodě. Jen se moc neslyšíme, protože vlny narážej na skálu docela intenzivně. Vypadá to, že nezemřela. Taky něco volá. Kuba pak křičí, ať to doleze a nahoře se odváže. Je to docela drsňák. Až po chvíli z něj vypadne, že ten pád vůbec neviděl. Spustím ji do štandu kousek dolů a pak to vylezeme. Klepe se ještě nahoře, takže intenzivní zážitek. V kavárně si pak dává víno.

Zbytek dne je probíhá ve stylu přesun směrem Poreč, večeře, vajno a výhledy na Limski kanal. Pod oblohou plnou hvězd nedopíjíme jen to hnusný víno.

[borisjelinek]

Křížanov (Hořičky)

Teorií o původu jména této osady je řada. Jedna hovoří o bájném Křižanovi, zakladateli zdejšího dvora a vsi; další přichází s tím, že se zde křižovaly cesty z České Skalice do Úpice a z Mezilečí do Slatiny nad Úpou a jiná tvrdí, že toto pojmenování vychází od toho, že se zde nacházela vždy řada křížů, původně dřevěných a dnes kamenných. Sám prof. Antonín Profous se kloní k první možnosti a píše o tom ve své knize „Místní jména v Čechách. Jejich vznik, původní význam a změny. Díl II. CH-L“ toto:

"3. Křižanov (v Křižanově atd.), ves (m. o. Litoboř) 8 km ssz od České Skalice: 1542 (1527) postúpil jim děd. svého w Rysmburcze zámku - w Lithoborzi tvrze pusté - w Krzizianowie vsi celé - w Libnietowie, DZ. 83 B 2; 1542 (1534) Skaly hrad Adrsspach, hrad zbořený - ves Horziczky s pod. kost., ves Krzizianow, DZ. 3 L 17; 1654 Kržížanow, BR. 12/748; 1790 Hft Nachod: Kržižanow von 18 N., Schaller XV, 156.

Jm. Kř. = Křižanův, t. dvůr. Os. jm. Křižan je doloženo od nejstarších dob: ok. 1052 Crisan, servus eccl. Boleslav., CB. I, 359 25; Crisan, Nekr. P. a j."

Tato lokalita na pomezí náchodského a trutnovského okresu byla osídlena nejspíše již v době kamenné, což dokládají ojedinělé nálezy z blízkého okolí obce. Trvale tu lidé museli žít již ve 14. nebo 15. století, kdy se zde nacházela zájezdní hospoda. Ohledně první zmínky o existenci osady se prameny liší, neboť jsou uváděna léta 1527 a 1542, kdy byla zpustlá tvrz litobořská s Hořičkami, Křížanovem, Chlístovem, Libňatovem a dalšími majetky zastavena Zdeňkovi Lvovi z Rožmitálu a Janu Krušinovi z Lichtemburka, neboť majitel panství Petr Adršpach z Dubé nebyl dobrým hospodářem a svoje dluhy řešil postupným odprodáváním svého majetku. Oba společníci prodali v roce 1544 rýzmburské panství, včetně Křížanova, za 5 450 kop grošů Janovi z Pernštejna, který však nedokázal dobře spravovat svůj rozsáhlý majetek, a tak ještě téhož roku prodal rýzmburské zboží za 6 050 kop grošů Bernartovi Žehušickému z Nestajova, který zde sídlil až do své smrti v roce 1563. Když tento purkrabí královéhradeckého kraje zemřel a nezanechal žádných potomků, přešlo rýzmburské panství na jeho strýce Jana Žehušického z Nestajova, ale období jeho vlády nebylo dlouhé. Po necelém roce zemřel a majetek přešel na jeho bratra Hertvíka. Jeho smrt roku 1578 dokázala vyvolat vážné rozpory, neboť o dědictví se hlásila nejen jeho druhá manželka Bohunka z Hustířan, ale i jeho sestry Mandaléna, manželka Adama Úlibského z Újezdce, Alžběta, choť Adama Bohdaneckého z Hodkova, Lidmila, žena Čertorejského z Čertorej, a v neposlední řadě také Jan Chuchelský z Nestajova. Problém s dědictvím byl vyřešen po necelém půlroce 6. dubna 1579 dohodou, podle níž rýzmburské panství zůstalo sestrám zemřelého, resp. Mandaléně Úlibské z Nestajova. V těchto dobách se objevuje zmínka o Křížanovu také v souvislosti s náchodským útrpným právem, když byl v pondělí před sv. Antonínem v roce 1534 mučen pro krádež jakýsi Petr Němec a ten přiznal, že se svým bratrem Tomášem ukradli v Křížanově 2 cepy, boty a košili a to prodali krčmáři ve Velichovkách. Roku 1582 koupila od Mandalény Úlibské z Nestajova dvůr poplužní Ratibořice s mlýnem novým nad týmž dvorem, řekou Úpou a lukami ode mlýna až k mezím náchodským, vsi Lhotu pod Hořičkami, Chlistov, Křížanov s krčmou, Zábrodí a les Kramolnou Hedvika z Házmburka pro svého nezletilého syna a svěřence Jaroslava ze Smiřic, a to za 8 500 kop českých grošů, čímž se obec dostala k náchodskému panství, pod nímž zůstala až do prozatímního zřízení obecního.

Z roku 1624 pochází zmínka o věznění zdejšího rychtáře Michala Hepnara v náchodské šatlavě, z níž byl propuštěn až poté, co se za něj zaručili Jan Hanzlíčků z Křížanova, Štěpán Kňourků ze Slatiny a Jan Hepnar z Litoboře a složili 300 kop grošů českých „za základ rukojemství“. V roce 1628 bylo z Křížanova odváděna 1 kopa, 27 grošů a 4 ½ denáru každého úroku, tj. svatojiřského a svatohavelského. Za třicetileté války byla osada vypleněna a 1 statek vyhořel. Významným obdobím pro obec jsou i roky 1650-1655, kdy byli v České Skalici připomínáni 2 jezuité Jiří Buda a Jiří Mazenius, kteří jezdili s vojenským doprovodem po celém náchodském panství, vykonávali všechny církevní úkony a v neposlední řadě horlivě obraceli lid ke katolické víře. Podle zpovědního seznamu z roku 1654 vidíme, že v Křížanově přijalo svátost sv. pokání 27 obyvatel. Berní rula z téhož času hovoří o 6 zdejších rolnících: Jiříku Tylšovi s 30 strychy rolí, 2 potahy, 4 kravami a 3 kusy jalového dobytka; Michalu Hepnarovi (psán i jako Hepner) s 30 strychy rolí, 2 potahy, 3 kravami a 2 kusy jalového dobytka; Jiříku Hanzlíčkovi s 18 strychy rolí, 1 potahem, 3 kravami a 1 kusem jalového dobytka (shořel, defalcírován /dočasně osvobozen od daně/ k 1. term. roku 1661); Václavu Petrů s 30 strychy rolí, 2 potahy, 3 kravami a 2 kusy jalového dobytka; Jiříku Matejskovi s 20 strychy rolí, bez potahu, se 2 kravami a 3 kusy jalového dobytka; Václavu Potejkalovi s 13 strychy rolí, bez potahu, se 2 kravami a 1 kusem jalového dobytka a o zahradníku Fridrichu Grussovi, jež neměl rolí a vlastnil pouze 1 krávu. V roce 1823 byl Křižanov cechovně připojen k Úpici. V letech 1840-1841 probíhal soudní spor mezi Křížanovem a Libňatovem o starou cestu mezi oběma obcemi a její užívání. Vlastně nešlo tolik o cestu samotnou, ale o průjezd skrze dvůr usedlosti čp. 6, jejíž majitel ho uzavřel závorou. Roku 1843 měla ves 42 domů a 258 obyvatel. Před rokem 1848 byli zase zdejší hospodáři přepadáni a okrádání loupeživou bandou bratří Špetlů, kteří byli 6. června 1848 zlynčováni a zabiti mezi Křížanovem a Mečovem.

Roku 1849 byl Křížanov přičleněn jako osada k Litoboři. Měl však vlastní majetek, který byl spravován členem obecní rady, který pocházel z Křížanova (v roce 1901 jím byl zdejší obchodník dobytkem František Tuček a o 5 let později hostinský a řezník Josef Tuček). 20. května 1872 poškodilo zdejší úrodu velké krupobití. Jak vypadala ves ve 2. polovině téhož století, tak to můžeme vyčíst z knihy P. Václava Šráma "Okres Česko-skalický. Nástin historický" z roku 1882: "7. Křížanov, ves 3/4 hod. k severu od Hořiček, čítá 44 domů s 235 obyvateli katolickými; jest tu 1 hospoda, 2 kramáři, 1 řezník, 1 krupař a pekař." V roce 1900 byl postaven dům čp. 25, který byl později používán jako prodejna. Tehdy měla osada 42 domů a 186 obyvatel. 12. září 1904 došlo při posvícenské zábavě ke rvačce, během které byl zabit Václav Špetla ze Slatiny nad Úpou. Z front 1. světové války se nevrátilo 5 zdejších mužů (Karel Sochor, Alois Špulák, Václav Šubrt, Josef Tylš, Josef Vávra), kteří jsou uvedeni na pamětní desce v hořičském kostele, jež byla posvěcena během biskupské vizitace 27. srpna 1929.

1. srpna 1922 byl v Úpici zřízen hlavní sklad tabáku, k němuž byla na vlastní žádost přidělena zdejší trafika, jež dosud odebírala tabák v Náchodě. O rok později byl ustaven SDH, který v následujícím roce postavil hasičskou zbrojnici. Roku 1931 vzniklo Družstvo pro rozvod elektrické energie v Křížanově a Posadově, z. sp. s o. r., jež mělo na starosti elektrifikaci obou obcí. 6. ledna 1934 vyhořela Kosařova chalupa čp. 27. 11. září téhož roku vypukl požár ve stodole u hostince Františka Tučka. 24. ledna 1939 došlo v chlévě čp. 28 k otcovraždě, kdy Božena Netíková spolu se svou matkou zavraždila kladivem svého otce Antonína Semeráka. Za německé okupace nosila osada pojmenování Kreuzhöfner. V roce 1958 bylo založeno JZD. 1. července 1960 došlo k připojení osady k Mezilečí. Stejně tak tomu bylo i v případě JZD. O 3 roky později byla u rybníka vystavěna autobusová čekárna. 18. října 1972 porazila prudká vichřice nouzové elektrické vedení na stoh, který shořel. 1. července 1985 se stal Křížanov součástí Hořiček. O 2 roky později byla opravena silnice mezi Křížanovem a Mezilečím. 22.-23. srpna 2008 se uskutečnil Sraz rodáků a přátel Křižanova. 17. října 2008 došlo u obce ke střetu osobního automobilu a koňského povozu, přičemž libňatovský vozka utrpěl smrtelné zranění. Téhož roku byl ustaven spolek Přátelé českého a moravského folkloru Hořičky-Křižanov a došlo k opravě vodovodu. V roce 2009 došlo k rekonstrukci silnice z Hořiček do Křížanova a výměně výpustného zařízení a potrubí z rybníka. 2. února 2016 narazilo vozidlo do rohu čp. 25 tak silně, že došlo k usmrcení řidiče. V únoru 2017 byly najednou vykradeny 3 domy. 11. srpna 2017 způsobilo derecho řadu škod na místních lesích. Roku 2018 došlo k rekonstrukci veřejného osvětlení z Křižanova do Mečova. O 2 roky později byla opravena silnice mezi Mezilečím a křižovatkou u rybníka. Stejně tak byla dokončena rekonstrukce vodovodního řadu mezi výše jmenovanými obcemi. V letech 2021-2022 byl zrekonstruován rybník (KVIS Pardubice), podél hráze vznikl chodník (RD FINAL STAV Nové Město nad Metují) a pořízeny byly také nové autobusové čekárny (Profi-kovo Mezilečí).

Nejvýznamnějšími pamětihodnostmí obce jsou: kaplička Panny Marie z roku 1838, kamenný kříž u čp. 31 z roku 1849, kamenný podstavec s litinovým křížem u čp. 6 z roku 1872, kamenný podstavec s litinovým křížem u čp. 7 z roku 1880, kamenný podstavec s litinovým křížem u čp. 20 z roku 1886 a hasičská zbrojnice z roku 1924. Nejvýraznějšími zdejšími rodáky jsou: hlavňovský učitel Josef Vik (* 1835 Křížanov) a dobřanský řídící učitel a ředitel kůru Antonín Volf (* 16. srpna 1843 Křížanov). Za místního rodáka je považován i policejní nadstrážník a protinacistický odbojář Josef Sochor (22. července 1894 Křížanov - 4. února 1944 Mnichov), některé prameny ho však dělají o 2 roky mladšího a narozeného v Úpici.

Kaplička a hasičská zbrojnice

Kříž u čp. 6

Kříž u křižovatky

[websiteurlorg-blog]

(via Hrad Kost | Krkonoše, Jizerské hory, Český ráj)