grgabrielagr

[grgabrielagr]

Linda Nochlin – Why Have There Been No Great Women Artists?

paradigma – myšlenka, která převládá v určitém období

kritizuje umění obecně (institucionální kritika) – umění je založeno na genialitě umělce – mýtus umění jako něčeho vznešeného

umělci neměli šanci se prosadit bez výhod

akt byl stěžejní; ženy nebyly připuštěny k malbě nahého těla

ženám byly připisovány “ženské motivy” = zátiší, krajina = nedostávaly velké zakázky

[grgabrielagr]

[grgabrielagr]

Susan Sontag; O fotografii

Fotografie je narozdíl od malby záznamem něčeho skutečného; malba nebo slovní popis je jen interpretace.

Fotografie se stala společenským rituálem, nástrojem moci, obranou vůči úzkosti, nikoli uměním.

Fotografování je rodinným rituálem.

Fotografie pomáhají člověku si přivlastnit prostor, ve kterém se cití cize = fotografie se stává turistikou; fotografie nám zajistí důkaz, že jsme cestovali.

Fotografie je aktem nezasahování do situace (obvinění válečných reporétů), snahou zajímat se o věci tak jak jsou.

Fotografie se v určitém smyslu vyměnila za zbraň (foitky zvířat; už nepotřebujeme ochránit, ale chránit)

“Dnes vše existuje pro to, aby to skončilo na fotografii.”

Fotografie není závislá na svém tvůrci.

Fotografie uspokojuje jakousi sexuální touhu (plakáty kapel, fungují jako “modla”).

Díky fotografiím můžeme nalézt něco jedinečného, zajímavého, díváme–li se dostatečně pozorně.

[grgabrielagr]

Tulák, povaleč, louda, zevlák – flâneur

Které místo v Praze je lepší na to, stát se alespoň na chvíli flanérem, než café Louvre?

Mám štěstí, místo v rohu u okna je volné. Nerada sedím v prostoru. Myslím si, že se člověk dokáže naladit na místo, na kterém se nachází, až v tu chvíli, kdy se na něm cítí příjemně a to je pro mě docela často problém. Ráda se ztrácím v davu a pozoruji lidi. Jsem hodně introvertní člověk a baví mě trávit čas o samotě, ale je pro mě nepříjemné sedět sama v přeplněné kavárně, takže díkybohu za ty dvě stěny, které mě teď obklopují a vytváří mi pomyslnou ochranu před ostatními.

Udivuje mě, kolik lidí sem chodí pracovat. Já sem dříve chodila na brunche se svojí sestrou a nikdy jsem přes všechen ten hluk neslyšela ani vlastní myšlenky. Byl to ale příjemný hluk. Ne jako třeba v tramvaji. Tady chrastily příbory, cinkaly skleničky a lidé vedli konverzace o jejich mizerně dokonalých víkendech a dokonale mizerných životech. Café Louvre bylo ještě docela nedávno rozděleno na dvě části – jedna byla nekuřácká a ta druhá, znatelně větší, kuřácká. Díky Andreji, teď jsou to, díky tobě, dvě části plné matek s brečícíma dětma. No, a taky spousta lidí s notebooky. Možná jsem si měla dát něco ostřejšího, než jen zázvorový čaj.

Mám moc ráda tenhle interiér. Nevím jak moc je to původní, ale tohle jsou přesně ty momenty, kdy pociťuji nějakou auru. Líbí se mi ta představa toho, co se tu před sto lety pohybovalo za lidi. Jak byli oblečení, jak mluvili, jak se smáli, jak se hádali. Jako by části jejich duše byly nasáklé ve zdech. Myslím si, že jestli mám v něčem výhodu oproti většině lidí, tak je to to, že si dokážu uvědomovat tyhle věci. Dokážu je procítit. Občas je to náročné – člověk si třeba udělá výlet na hrad Kost a po pár minutách v mučírně omdlí, protože moc prociťuje stovky let starý příběh. 

Myslela jsem si, že pro mě tenhle úkol bude složitejší, ale vlastně je to dost přirozené. Vždy jsem byla člověk, který všechno raději vnímá a poslouchá, než aby neustále něco řešil. Možná jsem tak trochu flanér.

[grgabrielagr]

Mask on

Celý život se setkávám s tím, že si o mně lidé v první moment myslí, že jsem zlá, hloupá, nebo namyšlená. Anebo všechno dohromady. Fakt je ten, že jsem jen většinu času tak moc zamyšlená, že se mi ve tváři utvoří ten nejnepříjemnější výraz, který v lidech vyvolává nějakou negativní emoci, kterou mi potom vrací svým nepříjemným pohledem. 

Až směšné množství lidí tvrdí, že nikdy nikoho nesoudí. Podle mě je ale (podvědomé) odsouzení už jen ten moment, kdy se na někoho podíváme a náš mozek si řekne, že se takovým člověkem nebude zaobírat, protože ho nevnímá jako něco zajímavého. Co ale utváří ten pocit, že je pro nás něco zajímavé?

Myslím si, že přehlížíme lidi, kteří nezapadají do té sociální skupiny, kterou naše “já” uctívá. Automaticky nás zaujme (například) člověk s teniskami, které absolutně neladí k jeho ponožkám, s čepicí která vůbec neodpovídá velikosti jeho hlavy, a s deskami na výkresy v ruce, protože to v nás vyvolá pocit, že patří do umělecké sféry kam my patříme, nebo bychom patřit chtěli. 

[grgabrielagr]

Umělecké dílo ve věku své technické reprodukovatelnosti

Umění bylo vždy reprodukovatelné. Co lidé udělali, to mohli také lidé napodobit. Takové kopírování prováděli žáci, aby se cvičili, mistři, aby šířili svá díla, a ti, kteří bažili po výdělku.

Technická reprodukce uměleckého díla je něco zcela nového. Řekové znali jen dva postupy technické reprodukce uměleckých děl: lití a ražení. Bronzy, terakoty a mince byly jedinými uměleckými díly, která dokázali vyrábět masově. Všechno ostatní byla díla jedinečná a technicky nereprodukovatelná.

Grafika se stala poprvé technicky reprodukovatelnou v dřevorytech; byla dlouho jediná, dokud se tiskem nedalo reprodukovat i písmo.

Litografií dosáhla reprodukční technika podstatně nového stupně. Mnohem rychlejší postup, dal grafice poprvé možnost, aby dodávala své výrobky na trh nikoli pouze masově (jako předtím), nýbrž v podobách denně nových. Pomocí litografie získala grafika schopnost doprovázet obrazem všední den.

Litografii o pár desítek let později vyřadila fotografie.

Protože oko fixuje rychleji, než ruka kreslí, byl proces obrazové reprodukce tak neslýchaně urychlen, že mohl udržet krok s řečí.

“Zde a nyní” odpadá při reprodukci uměleckého díla (aura, jedinečná existence na jednom konkrétním místě).  Zde a nyní originálu vytváří pojem jeho pravosti, která se přirozeně vyhýbá jakékoliv reprodukovatelnosti.

Zatímco si originál uchovává v poměru k ručnímu reprodukování plnou autoritu, není tomu tak v případě technické reprodukce. Důvod je dvojí. Za prvé vykazuje technická reprodukce v poměru k originálu mnohem větší samostatnost než reprodukce ruční. Může například zdůraznit fotografií takové vidění originálu, které je přístupné pouze pohyblivé čočce, libovolně si vybírající ohnisko pohledu, a nikoli lidskému oku, nebo může určitými postupy, jako je zvětšení nebo zpomalení, zachytit obrazy, které jsou pro běžnou optiku nedostupné. Za druhé lze nadto provádět s otiskem originálů to, co by se s originálem dělat nedalo. Především se umožňuje, aby reprodukce vycházela vnímateli vstříc, ať už formou fotografie nebo gramofonové desky (= Katedrála opouští své místo, aby našla umístění v pracovně milovníka umění; sborové dílo, prováděné v sále nebo pod širým nebem, lze poslouchat v pokoji.)

Ve věku technické reprodukovatelnosti uměleckého díla zakrňuje jeho aura.

Technická reprodukovatelnost osvobozuje poprvé ve světové historii umělecké dílo z přiživování na rituálu. Reprodukované umělecké dílo bude ve stále stoupající míře reprodukcí uměleckého díla, určeného k reprodukci.

Recepce uměleckého díla probíhá za zdůrazňování jeho různých stránek, z nichž vystupují do popředí dva polární aspekty. Jeden z nich spočívá v kultovním významu, druhý ve vystavování uměleckého díla na odiv.

S různými metodami technické reprodukce uměleckého díla vzrůstala jeho způsobilost k vystavování v tak obrovské míře, že kvantitativní přesun mezi oběma póly se podobně jako v pravěkých dobách obrací v kvalitativní změnu jeho povahy. A sice: jako se v pradávnu stávalo umělecké dílo vlivem absolutní váhy, která se přikládala jeho významu pro kult, v první řadě nástrojem magie, neboť v mnohém ohledu v něm bylo umělecké dílo rozpoznáno teprve později, tak se dnes umělecké dílo už jen naprostou závažností, která se přikládá jeho vystavovací hodnotě, stává výtvorem o zcela nových funkcích, od nichž se funkce nám známé, umělecké, odrážejí jako něco, co bude z pozdějšího hlediska možno uznat za náhodné.

Ve fotografii začíná hodnota plynoucí z vystavování na odiv na celé čáře zatlačovat hodnotu kultovní. Ta se však nevzdává bez odporu. Stahuje se do posledního opevnění, kterým je lidská tvář. Není rozhodně náhodou, že hlavním objektem rané fotografie je portrét. Kultovní cena obrazu má své poslední útočiště v kultu vzpomínky na vzdálené nebo zemřelé blízké. V prchavém výrazu lidské tváře působí z raných fotografií naposledy aura. To je to, co vytváří jejich zádumčivost a nesrovnatelnou krásu. Kde však člověk z fotografie vymizí, tam převažuje poprvé hodnota vystavovací nad hodnotou kultovní. Obrazy potom vyžadují specifický přístup k jejich vnímání  – stále častěji jsou obrazy doprovázený popisky, ty slouží jako jakési pokyny, jak má být dílo vnímáno. 

Ve filmu je to mnohem přísnější, protože chápání každého jednotlivého snímku je předepsáno sledem všech předchozích.

Musíme přemýšlet, zda nebyl vynalezením fotografie změněn celkový charakter umění jako takového. 

[grgabrielagr]

Způsoby vidění

To, jak věci vidíme je ovlivěno tím, o čem jsme přesvědčeni nebo jaké jsou například naše znalosti. Máme možnost volby, když se na něco koukáme, ale například při čtení textu tato možnost vyprchává, protože přijímáme přesné informace. 

Dříve byly obrazy vnímány jako zobrazení něčeho "neviditelného". Později začaly sloužit jako záznam nečeho, nebo jako záznam vnímání umělce. Pomocí obrazu se dá zkoumat minulost. Nikdy ale nepoznáváme minulost samu o sobě, vždy do ní vstupujeme s vlastními předpoklady krásy, vkusu, pravdy apod. Společnost začala zatemňovat minulost ze strachu ze součastnosti. Je to jakýsi způsob zamlouvání minulosti. Privilegovaná menšina chce vytvořit takové pojetí dějin, které by zpětné ospravedlnilo roli vládnoucích vrstev, i když to reálně nemůže v moderních podmínkách dávat smysl.

Kamera zničila představu o tom, že obrazy jsou bezčasé – ukázala pojem plynoucího času.

Reprodukce působí na člověka rozdílně oproti originálu, i přes to, že je zde vyobrazená stejná věc. Každé originální dílo je stále jedinečné i v dnešní době, dnes je to ale vnímáno jinak, protože lidé vidí jedinečnost spíše v peněžní hodnotě. V době masivní reprodukce, již necestujeme my za obrazy ale obrazy za námi.

Zobrazování žen a mužů se vždy lišilo a liší, a to zejména ve významu zobrazení. Ženy byly vždy utlačovány a muži byli zobrazováni jako druh moci, síly, nebo dokonce  vznešenosti. Vystupování ženy bylo zobrazováno jako její vlastní postoj vůči sobě samé a vymezuje jak k ní může a má být přistupováno. Ženy byly vždy předurčeny do vlastnictví mužů. Pokud je žena zobrazena ve vzteku, znamená to, že chce aby s ní bylo stejně zacházeno. Pokud je ve vzteku zobrazen muž, jde pouze o projev emoce.  

Často se ženou bylo zobrazováno zrcadlo jako symbol marnivosti, nicméně skutečný důvod zobrazení zrcadla byl jiný. Zrcadlo mělo ženu podpořit, aby pochopila sama sebe.

Zobrazování nahých žen nevyjadřuje pocity ženy, ale potřeby majitele = muže. Časem se mění i poloha ženy. Dříve byly ženy natočeny na diváka obrazu, později byly zobrazovány zamilované páry, které si diváka "nevšímají" a díla poukazují na jejich silné pouto a přestávají sloužit k erotickému potěšení diváka/majitele. Muži spíše vzhlíželi k obrazům kde byli muži i ženy – jako by oni mohli být těmi muži na obraze.

[grgabrielagr]

Písmo jako obraz

Vždy mě fascinovala azbuka. Vyvolávala ve mně pocit určité surovosti a měla pro mě nepopsatelné kouzlo. Ale jen dokud jsem jí nerozuměla. Poté, co jsem se začala učit rusky, a tím pádem jsem byla schopná jednotlivé znaky rozluštit, pro mě azbuka to kouzlo ztratila. Dokázala jsem ji vnímat stejně jako latinku - jako písmo, nikoliv jako agresivní obrazce, které jsem v ní viděla dříve.

Nedávno jsem při prohlížení instagramu narazila na dva plakáty (viz první dva), které vlastně nejsou vůbec ničím zvláštní (přeci jen tvorba podobného stylu je momentálně všude), nicméně jsem měla nutkavou potřebu si je uložit. Zaujala mě totiž - zejména na tom prvním - aplikace cizích znaků, která vlastně ani nebyla úplně nutná. Podle dostupných zdrojů latinské písmo používá přes 2.5 miliardy lidí, přičemž, podle svého selského rozumu, předpokládám, že latince dokáže porozumět daleko větší množství lidí, z čehož usuzuji, že v tomto konkrétním případě nebyla potřeba arabské znaky používat. Proč tedy? Pojďme pominout ten fakt, že se tvůrce s největší pravděpodobností chtěl přiblížit mentalitě daného národa, pro který byl plakát vytvořen. Možná to tak nevnímá každý, ale pro mě to funguje jako naprosto geniální grafický prvek, který ve mně vyvolává určité emoce. Vyvolává to ve mně mnohem větší emoce a zalíbení než něco, čemu dokážu s lehkostí porozumět.

Postupem času jsem došla k tomu, že člověk vlastně vůbec nevnímá cizí písma jako nějakou informaci, ale spíše jako určitý vizuální celek. Vlastně ani nemusíme znát jejich význam, zkrátka a jednoduše se nám líbí. Vypovídá o tom, podle mého názoru, například i to, jak módní řetězce v Evropě jednu dobu hojně prodávali produkty s potisky s japonskými nebo čínskými znaky, aniž by kupující pořádně věděli, co to vlastně znamená.